Bl. Jordán Saský


Život svatého Dominika





Obsah



Předmluva
1. Úvod
Začíná životopis blaženého Dominika, prvního otce bratří kazatelů
10. Pilná četba posvátných knih
15. Jeho rada papežovým vyslancům
20.Návrat mnichů, poslaných papežem k Albigenským
25. První vstoupili do řádu br. Petr Cellani a br. Tomáš Toulonský. Kde měli bratři v Toulousu první dům
30. Smrt hraběte z Montfortu, již sv. Dominik předvídal. Rozeslání bratří do světa
37. O zázračném přijetí mistra Reginalda sv. Dominikem v Ríme do řádu
40. sv. Dominik posílá mistra Reginalda do Paříže.
45. Bratr Jindřich se dává pohnouti ke vstupu do řádu
50. Br. Jindřich je poslán do Kolína (Köln)
55. O bratru Everardovi, dřívějším arcijáhnu v Langres 1)
60. Povaha blaženého Dominika
65. Zázraky při vyzvednutí těla sv. Dominika
Modlitba bl. Jordána k Sv. Otci Dominiku 1)
Obsah

Předmluva


Letos tomu je 720 let od smrti zakladatele našeho řádu sv. Otce Dominika. Jeho velká apoštolská myšlenka, již uskutečnil zvláště založením řádu Kazatelů, zapálila - možno říci celý svět. Přes sedm tisíc věrných dominikánu kráčí dnes ve šlépějích svého milovaného Otce, plníce jeho ideál apoštolské činnosti. V jejich zraku se skví neporušeně prvotní řádové heslo VERITAS - PRAVDA, a pouze s ním lze dobýti světa nesmrtelných duší.
Aby se též v našich vlastech více šířila úcta k sv. Dominikovi, bude velmi užitečné postaviti si před oči zářný vzor tohoto velikána, jak nám jej podává ve svém dílku nástupce sv. Dominika ve vedení řádu, druhy řádový velmistr, bl. Jordán Saský. První životopisec sv. Dominika, bl. Jordán Saský se narodil ze šlechtického rodu Ebersteinů na rodinném zámku Borgentreichu 1) kolem r. 1190. Do řádu vstoupil 12. února 1220 v konventě sv. Jakuba v Paříži. Již po dvou měsících byl poslán do Bologně na první řádovou generální kapitulu. Kapitula jej pak poslala do Paříže, aby tam vykládal evangelium sv. Lukáše. V červnu 1221 byl zvolen provinciálem Lombardské provincie, již řídil přes rok, 22. května 1222 byl po sv. Dominiku zvolen druhým řádovým velmistrem.
Jako řádový velmistr si získal nesmírnou zásluhu o zvelebení řádu, jak o jeho vnitřní upevnění, tak o jeho velké rozšíření. Od něho pochází též zvyk zpívat po večerní kněžské modlitbě (kompletáři - doplňku) antifonu „Zdrávas Královno". Řád řídil od r. 1222 do své smrti 1237.
R. 1236 vydal se bl. Jordán na visitační cestu řádových konventů ve Svaté zemí. Na zpáteční cestě však zahynul za mořské bouře (13. února 1237), když loď byla bouří vehnána na italsky břeh u města Ankony. Nad místem, kde leželo jeho tělo a těla dvou bratří, kteří ho doprovázeli, zářila prý v noci nebeská světla. Jeho tělo bylo pak přeneseno do Ankony a pohřbeno v kostele bratří.
Charakteristická známka bl. Jordána byla jeho žhoucí láska, která se rozlévala z jeho čistého srdce. Obklopovalo jej podivuhodné kouzlo nevyjádřitelné dobroty, takže nikdo nemohl odolat jeho slovům. Učitelé bránili studentům naslouchat Jordánovým kázáním, po nichž se vyprazdňovaly školní světnice a plnily klášterní cely. Matky zavíraly syny, aby nebyli přivábení Jordánem do řádu. Získal pro řád nesmírný počet mladíku, snad pres dva tisíce. V Paříži přijal do řádu množství mistrů i a filosofie.
Jeho duchovní život je kratičce, ale překrásně vyjadřen v Životech bratří Kazatelů, 1) kde se o něm praví, 2) že „byl jako zrcadlo veškeré nábožnosti a vzor ctností. Muž, o němž se praví, že zachoval čistotu srdce i těla neporušenou." Lnul něžnou láskou k bl. Panně Marii.
Není to výlučně jen životopis sv. Dominika, nýbrž pojednává se tam jak o původu řádu, tak arciť především o životě a zázracích sv. Dominika, ale též o některých jiných bratřích.
O pramenech a účelu dílka mluví bl. Jordán přesně ve 2. kapitole.
Toto dílko není historicky celistvé. Je to jen prosté líčení událostí na způsob kroniky. Proto v něm schází množství podrobností a události ze života světcova, které uvádí na př. pozdější životopisec P. Dětřich z Apoldy 3) a jiní staří životopisci. Tento spis, jak praví dr. Berthold Altauer 4) „je nejstarší a nejdůležitější pramen pro poznání života sv. Dominika.” - Podle P. Jos. Nothona O. P. psal bl. Jordán spisek jako podklad pro světcovo svatořečení, asi r. 1233 nebo 1234. Proto je v něm vynecháno všechno, co má nádech legendárního vypravováni. Tímto střízlivým vypravováním se Jordánův životopis liší od ostatních životopisů. Je sice nejstřízlivější, zato však nejpravdivější.

Překládáno bylo podle vydání Berthierova (O. P.), vydaného r. 1891 ve Frýburku. Dbáno též nejnovějšího vydání od P. M. H. Laurenta O. P. v Monumenta Ordinis Fratrum Praedicatorum historica (tomus XVI., Monumenta historica S. P. N. Dominici (Fasc. II.) podle něhož upraveny též odstavce.

Překladatel
------------------------------
1) přes 40 km jihovýchodně od diecézniho města Paderbornu va Westfálsku v Německu. - Podle Bollandistů se bl. Jordán narodil v Borrenstrieku.
1) od Gerarda de Fracheto; vyšlo česky v Edici Krystal. Jsou tam krásně vylíčeny události ze života sv. Dominika, bl. Jordána a vůbec ze života prvních bratří.
2) III., I. Bl. Jordán napsal první životopis sv. Dominika, jak o tom svědčí Konstantin z Orvieta. Bl. Jordán svému dílku nadpis nedal. Teprve později byla knížečka nazvána "De initiis ordinis seu Vita B. Dominici“(O počátcích řádu neboli Život blaženěho Dominika).
3) v knize Život sv. Dominika (z roku 1288).
4) v knize Der hl. Dominikus, Untersuchungen und Texte, Breslau 1922, str. 3.



1. Úvod


Všem bratřím, omilostněným synům a spoludědicům slávy vzkazuje bratr Jordán, jejich neužitečný sluha, pozdrav s přáním aby dosáhli svatými sliby radosti.
Většina bratří si přeje a žádá poznat, jak došlo ke zřízení tohoto řádu Kazatelů, o jehož založení se za těchto posledních nebezpečných dob postarala Boží prozřetelnost. Jaké osobnosti v něm vynikly a jak početně vzrostli a milosti Boží se přetvářeli naši první řadoví bratři, to již dávno prozkoumali a zjistili ti bratři, kteří byli hned po založení v řádě a kteří viděli a slyšeli ctihodného sluhu Kristova, blaženého Dominika, prvního Zakladatele této řeholní společnosti, mistra a bratra, který sice žil v tomto těle mezi hříšníky, ale přesto zbožně v myšlenkách obcoval s Bohem a s anděly. Byl strážcem přikázání a žil horlivě podle evangelických rad. Jak jen dovedl a byl s to, sloužil svému věčnému Stvořiteli, a svítil svým neposkvrněným, svatým a nebeským životem v temnotě tohoto života.

2. Důvod, proč svěřuje příštím pokolením spis o životě svatého Dominika a o založení řádu Kazatelů.

Když jsem to všechno po pořádku promyslil, uznal jsem za vhodné písemně to zaznamenati. Aby se totiž bratří, kteří v budoucnu vstoupí do řádu, mohli dověděti, jak vznikl tento řád. Potom by se toho již nemohli dopátrati pro příliš velký časový odstup, který by jim nedovoloval podati o původu řádu přesnou zprávu. Uznal jsem za vhodné písemně to zaznamenati, třebas nejsem jedním z prvních bratří. S prvními bratřími jsem se však stýkal a vídal jsem dosti často i samého svatého mistra Dominika, a to ne snad jen tehdy, dokud jsem ještě nebyl v řádě, nýbrž i když jsem už do řádu vstoupil. Poznal jsem jej z velmi důvěrných styků. Otevřel jsem mu své nitro a na jeho přání jsem se dal posvětiti na jáhna, a čtyři roky po založení řádu jsem sám do něho vstoupil. Proto jsem se rozhodl napsati, co jsem sám osobně viděl a slyšel a o čem mi vypravovali první bratří, totiž o prvních dobách řádových, o životě a zázracích blaženého muže Dominika, našeho Otce, a též o některých jiných bratřích, pokud se na to vše pamatuji.
Přijměte tedy, předrazí bratří a synově v Kristu, ke své útěše a vzdělání to, co budu vypravovat, ať je to sestaveno jakkoli, a rozohněte se pro horlivé napodobováni prvotní lásky našich bratří!



Začíná životopis blaženého Dominika, prvního otce bratří kazatelů


3. Biskup Diego z Osmy zakládá řeholní kanovníky s řeholí blaženeho Augustina

Ve Španělsku žil ctihodný muž, jménem Diego, biskup osmanské diecése, jenž se skvěl nejen vzdělanosti v posvátných vědách a vznešeným původem, nýbrž spíše pověstným ctnostným životem. Byl tak láskou zakotven v Bohu, že sám sebou pohrdal a hledal pouze zájmy Ježíše Krista. Usilovně uvažoval o tom, jak by sám jako lichvář mnohých duši vrátil svému Pánu s mnohonásobnými úroky svěřenou mu hřivnu.
Kde jen mohl, horlivě vyhledával muže počestného života a chvály hodných mravů, zval je všemožným způsobem k sobě a umisťoval je v úřadech ve své diecési. Avšak poddané, kteří byli příliš zahálčiví, než aby vedli svatý život, a spíše nakloněni ke světským choutkám, než aby chvályhodně a svatěji byli živí, pobádal slovy a vábil příkladem.
Proto se snažil přiměti své kanovníky, tím, že jim to často připomínal a velmi bděle k tomu pobízel, aby souhlasili zachovávati kanovnický řád s řeholí blaženého Augustina. A tak se o to pečlivě přičiňoval, že se mu podařilo získati je pro svůj úmysl, přesto, že někteří z nich byli proti tomu.

4. Dominikovo narození 1) v Kalerneze 2)

V době biskupa Diega žil jeden mladík, jménem Dominik, pocházející z městečka Kalermegy v diecési osmanského biskupa. Pečlivé výchovy se mu dostalo nejprve od rodičů a později od jakéhosi arcikněze, jeho strýce 3). Strýc ho nejprve učil přisluhovat u oltáře. Již v mladém věku se jako nová nádoba napájel vůní svatosti ten, jehož si Bůh vyvolil za vyvolenou nádobu. A touto vůní svatosti se měl v budoucnu už stále napájeti.

5. V Palencii

Potom 4) byl poslán do Palencie, aby se vzdělal ve svobodných uměních, jež tam tehdy velmi kvetly. A když, jak mínil, v nich nabyl dostatečného vzdělání, opustil školy, jako by se obával, že v nich málu užitečně tráví i ten krátký čas 5) oddal se studiu bohovědy a začal se velmi dychtivě zabývati božským Písmem, jež bylo jeho ústům sladší nad med.
Tak strávil v těchto posvátných vědách čtyři roky.
Tak vytrvale čerpal z potůčku svatých Písem a tak dychtivě se z nich napájel, že neúnavně často beze spánku probděl celé noci ve studiu, pravdu, již ušima vnímal, ukládal hluboko do duše, pevně ji ochraňoval a uchovával v paměti, jeho duše se zbožně opájela pravdami, které pro své bystré nadání snadno chápal.
Z toho klíčilo též jeho dílo pro spásu duší. V tom byl vskutku blahoslavený podle onoho výroku Pravdy v evangeliu: „Blahoslavení, kteří slyší slovo Boží a ostříhají je. (Luk. 11, 28.) Neboť dvojím způsobem se ostříhá slovo Boží; za prvé, že je sluchem přijímáno a uchováváno v paměti; druhým způsobem, když řádně využijeme a vykonáme, co jsme slyšeli. A tento způsob ostříhání si zcela jistě zaslouží, aby byl doporučen; jako obilné zrno se lépe uchová, zaseje-1i se, než uloží-li se do truhly. Nic z obojího nescházelo tomuto šťastnému Božímu služebníkovi, jehož paměť více oplývala všelikou hojností než zásobárna, a jeho vnější chování a skutky co nejzřetelněji ukazovaly, co se tají v jeho svaté hrudi. Ježto tedy tak vřelou láskou lnul k Božímu Zákonu a tak bohumile a ochotně souhlasil a naslouchal Ženichovu hlasu, Bůh udělující moudrost, mu rozmnožil milost, že se stal schopným nejen pro mléčný nápoj, nýbrž že chápavost jeho pokojného srdce pronikala i tajemství těch nejnesnadnějších otázek a že dosti snadno zažíval i silný pokrm.

6. Sv. Dominik jeví již od dětství bystré nadání

Dominik měl již od dětství velmi dobré nadání. Už jako chlapec se vyznamenával a mohl vytušit, že ve zralém věku ho očekává velký úkol. Nehrával si s hochy, ani se nestýkal s těmi, kteří se oddávali lehkomyslnému životu, nýbrž po příkladu tichého Jakuba se střehl Esauových výstředností 6) Žil v stále důvěrném přátelství s Matkou Církví a neopouštěl stánek svatého pokoje. Viděl bys v něm, mladíka i starce; jeho mladý věk říkal, že je skoro ještě dítě, ale jeho zralé chování a pevnost povahy dávaly v něm vidět starce. Odmítal nespoutanost smyslného světa a šel po cestě bezúhonných mravů. Zachoval svému milému Bohu až do smrti neporušený lesk svého panictví. Rozhodl se, že nebude pití víno, a také je po deset let nepil.

7. Dominikova matka spatřila ve vidění na jeho čele hvězdu 7)

Bůh však již v jeho dětství věděl, čím se má státi toto dítě, a proto ráčil aspoň poněkud ukázati, co velikého lze v budoucnu od dítěte očekávati. Proto ukázal Bůh matce ve vidění, s nebe jí poslaném, jako by měl Dominik na čele hvězdu. Tímto viděním se jistě naznačovalo, že bude jednou dán za světlo národům, aby osvítil ty, kteří jsou ve tmě a stínu smrti. 8) To se též později skutečně splnilo.

8. Světec prodává v době hladu knihy a nábytek a vše rozdává chudým

V téže době, kdy studoval v Palencii, 9) nastal téměř po celém Španělsku velký hlad. Dominika tehdy pohnula v duši nouze chudých lidí. Tak hluboce s nimi cítil, že se rozhodl vyplniti skutkem Boží rady a ulehčiti umírajícím chuďasům v jejich bídě. Prodal tedy knihy, které v městě nutně potřeboval, i všecek svůj nábytek a umínil si poděliti z toho chudé; plýtval bezmála, jak rozdával chudým 10) Tímto příkladem lásky k bližnímu roznítil i jiné bohoslovce a mistry, že vidíce mladíkovu štědrost uznali, jak jsou sami lakomí a liknaví k almužně, a od té doby štědře udělovali almužny.

9. Je povolán do řeholní kapitoly v Osmě a zvolen v ní podpřevorem 11)

Takto připravoval muž Boží své srdce pro stále větší vzestup. Jeho ctnosti stále vzrůstaly, a všem se zdálo, že je den ode dne lepší. Skvěl se mezi nimi bezúhonnými životem jako hvězda mezi mraky. U všech budil obdiv. Tato dobrá pověst o něm došla sluchu osmanského biskupa. Když si pečlivě ověřil, co je na tom pravdy, dal si Dominika zavolat a učinil ho při svém chrámě řeholním kanovníkem.
Dominik se hned zaskvěl mezi spolupracovníky jako vzácná hvězda. V hloubi srdce byl nejpokornější, vynikal svatosti, vydechoval vždy vůní života, jež občerstvovala jiné, a podobal se vonnemu výhonku kadidla za letních dnů. 12) Kanovnící se divili, jak rychle spěje k vrcholu řeholní dokonalosti, která se světským lidem tolik protiví, a ustanovil jej podpřevorem, aby mohl na vznešenějším a vyšším místě zářiti očím všech a aby mohl všechny vybízeti svým příkladem.
Byl jako oliva, nalévající v plody, a jako cypřiš vysoko se pnoucí.13) Ve dne, ba i v noci dlíval v kostele a bez ustání se modlil. Vyměřil si i volnou dobu na rozjímání. Mimo klášterní zdi jej nebylo možno téměř uvidět.
Bůh mu udělil zvláštní dar slz za hříšníky, za ubožáky a zkormoucené. Jejích neštěstí cítil velmi hluboko ve svatyni svého soucitného srdce, jež uvnitř vřelo a navenek kypělo, takže se mu oči rozplývaly v slzách.
Měl ve zvyku velmi často dlíti v noci na modlitbách a modliti se při zavřených chrámových dveřích k svému Otci. Nejednou se i stávalo, že při modlitbě jeho srdce lkalo, sténalo a křičelo, takže nemohl zabrániti hlasitým stonům, které bylo možno zřetelně slyšeti i zdaleka.
Zvláště o to Boha často prosil, aby mu ráčil dát pravou lásku, aby mohl účinně pečovati a starati se o spásu lidí. Byl totiž přesvědčen, že teprve tehdy se stane skutečným údem Kristovým, až zcela vynaloží všecky své síly k získávání duší, jako se Spasitel všech, Pán Ježíš, zcela obětoval za naši spásu.
------------------------------
1) Sv. Dominik se narodil r. 1170 (snad 24. června). Jeho rodiče byli Felix Guzman a blahoslavená Jenička z Azy (svátek 8. srpna).
2) Kalernega čili Kalaroga je vesnice nedaleko biskupského sídla Osmy ve Svaté Kastilii u řeky Duero.

3) v Gumiel-Izanu, severně od Kalernegy. Bylo to asi v letech 1176-1184, tedy od jeho šesti let do čtrnácti.
4) Asi po 14. roce věku; údaje se různí.
5) Čtyři roky.

6) Viz Genese 25. 27.

7) Podle jiných dějepisců hvězdu na čele spatřila při křtu svatém jeho kmotra, tedy duchovní matka.
8) Luk. 1, 79, -
9) Podle P. Malvendy to bylo r. 1191 kdy bylo světci 21 let.

10) Žalm 111. 9
11) Asi r. 1203
12) Sirach. 50, 8.

13) tamtéž. 50, 11.



10. Pilná četba posvátných knih


Dominik četl jakousi knihu s názvem „Rozmluvy s Otci“, 1) pojednávající o neřestech a o věcech, týkajících se duchovní dokonalosti. Pečlivě v ní hledal stezky spásy a jeho duše se ze všech sil snažila po nich kráčeti. Tato kniha ho vedla s pomocí milosti k veliké čistotě svědomí, velmi jej osvěcovala při rozjímaní a přiváděla ho k vysokému stupni dokonalosti.

11. Biskup z Osmy cestuje do Dánska. Svatý Dominik obrací v Toulousu svého hostitele - bludaře

Když se takto těšil z objetí se sličnou Rachel, Lia to nemohla snésti, začala naň naléhati, dokud k ní nevešel, nezplodil s ní mnoho děti a neohlušil v ní tak pocit její hanby pro krhavé oči. 2) V té době kastilský král Alfons (VIII.) vyhlédl svému synu Ferdinandovi jednu dánskou šlechtičnu za nevěstu. Proto přišel k řečenému osmanskému biskupovi s prosbou, aby se ujal této záležitosti. Biskup jeho prosbám vyhověl, a jak to vyžadoval jeho posvátny stav, vybral si brzy čestnou družinu a vzal s sebou i Božího muže svatého Dominika, podpřevora své kapituly, což jsme již dříve připomněli. Vydali se na cestu 3) a přišli až do Toulousu. Když shledal, že tamější obyvatelé jsou bludaři, pocítil v srdci hlubokou soustrast nad tolika dušemi tak žalostně oklamanými.
Téže noci, kdy byli ubytováni v tom městě jako hosté, podpřevor mnoho rozprávěl, statečně a horlivě přesvědčoval hostitele, jenž byl bludař. Ten konečně nemohl odolati moudrosti a nadšení rozmlouvajícího s ním muže.
Tak se Dominikovi prostřednictvím Ducha Božího podařilo přivésti bludaře nazpět k víře.

12. Druhá cesta do Dánska

Pak odtamtud odešli a po velmi namáhavé cestě přišli do určeného města, kde byla dívka. Vyložili jí důvod své cesty a když získali souhlas, rychle se vraceli ke králi. Biskup králi oznámil, že věc šťastně dopadla a že dívka dala souhlas. Proto se král rozhodl ještě jednou jej tam poslati a ještě skvostněji jej na cestu vypravit, aby přivedl dívku se vší náležitou ctí, aby s ní mohl jeho syn oslaviti sňatek.
Dal se tedy opět na obtížnou cestu. 4) Když však přišel do Dánska, dověděl se, že dívka zatím zemřela. Tak Bůh zařídil k většímu užitku účel jeho cesty, protože pod záminkou této cesty byly započaty sňatky mezi Bohem a dušemi v celé Církvi, jimiž se měly duše s Bohem již navždy blaženě spojiti. Neboť duše měly býti odvráceny od rozličných poblouzení hříchů, a to různým způsobem, jak to pak budoucnost dokázala.

13. Biskupova cesta k papeži a o čem s ním jednal

Biskup tedy poslal ke králi posla a sám se dal v příhodnou dobu spěšně na cestu k papežovu dvoru. Když přišel nejvyššímu biskupu papeži Inocencovi, 5) naléhavě ho prosil, aby se směl vzdáti svého úřadu, bylo-li by to možno. Uváděl mnoho důvodů pro svou nedostatečnost, a že nesmírná důstojnost jeho úřadu je nad jeho sily. Svěřil se rovněž papeži` že si by] v srdci umínil jíti ke Kumánům 6) a ze všech sil pracovati pro jejich obrácení, jestliže mu ovšem laskavě dovolí vzdáti se úřadu.
Papež nevyhověl jeho naléhavé prosbě. Nechtěl ho však zcela odmítnout. Proto mu nařídil na odpuštění hříchů, aby sice zůstal ve svém biskupském úřadě, ale že přesto může jíti kázat Kumánům. Učinil to jistě na tajný pokyn Boží. Bůh totiž předvídal, jak bohaté ovoce přinese dílo takového muže pro spásu druhých.

14. Biskup obléká cisterciácký šat

Na zpáteční cestě 7) navštívil Cȋteaux, 8) kde poznal život mnoha Božích služebníků. Dal se zlákati jejich hluboce řeholním životem a přijal u nich mnišské roucho. 9) Vzal si za průvodce několik mnichů, aby ho poučovali, jak žíti podle řehole, a spěšně se vracel do Španělska. Nevěděl ovšem dosud, jakou překážku mu Bůh přichystal na té kvapné cestě.
------------------------------
1) "Rozmluvy s Otci“ - „Collationes Patrum", spis Jana Kassiána, který zemřel kolem r. 435; jsou to rozhovory Kassiána a jeho přítele s Otci na poušti o dokonalosti duchovního života.
2) Tato slova se vztahují původně na starozákonního patriarchu Jákoba (viz Gen. 29). BI. Jordán jich mistrně užil, aby přirovnal Jakoba k sv. Dominiku. Sličná Rachel tu značí dosavadní skrytý světcův život v řeholní kapitule, Lia představuje jeho pozdější požehnanou činnost kazatelskou, jíž získal či zplodil Církvi a Bohu velký počet hříšníků.

3) Asi ke konci r. 1203.

4) ke konci r. 1204; cesta trvala do jara r. 1205
5) Inocenc III.; bylo to pravděpodobně v zimě r. 1205-6.
6) Kumráni byl kočovný a loupeživý kmen, proniknuvší v XI. Stol. z Asie do Evropy. Část se jich usadila v Uhersku a splynula s Maďary.

7) na jaře r. 1205.
8) slavné opatství v Burgundsku, kolébka cisterciáckého řádu.
9) německý dějepisec Scheeben pokládá tuto událost za nehistorickou.



15. Jeho rada papežovým vyslancům


V tu dobu poslal papež Inocenc dvanáct opatů Cisterciáckého řádu a jednoho legáta hlásat víru proti albigenským bludařům. Ti sněmovali s arcibiskupy, biskupy a jinými preláty té země a uvažovali, jak by vykonali nejlepším způsobem a s užitkem povinnost sobě svěřenou.
Mezitím, co se tak vespolek radili, se stalo, že jmenovaný již osmanský biskup cestoval přes Montpellier, kde se konal sněm. Když k nim přišel, 1) byl s poctou přijat a tázali se ho též o radu. Věděli totiž, že je to svatý člověk se zralým úsudkem a že spravedlivě horlí o víru. Byl to opravdu muž obezřelý a znal způsob cest Božích. Začal tedy zkoumati náboženství a mravy bludařů a pozoroval způsob, jímž obyčejně získávali přívržence pro svůj blud, totiž příkladem zdánlivé zbožnosti. A když naopak viděl u těch, kteří byli poslání kázati proti nim, tak veliký a hojný přepych, nádherné koně a drahá roucha, zvolal:„Takto si nesmíte, bratři, podle mého názoru počínati. Zdá se mi nemožné pouhými slovy přivésti zpět k víře ty lidi, kteří se dají spíše přesvědčiti příklady. A poněvadž bludaři dávají přednost vnějšímu napodobování svatosti a napodobují pokrytecky evangelickou chudobu a přísnost, přesvědčují tak prostý lid, že jejich způsob života je pravý. Proto, půjdete-li k nim a ukážete jim opak takového života, nejen málo pořídíte, nýbrž mnoho tím pokazíte a nijak je neuspokojíte. Klín klínem se vyráží. Proto zastiňte jejích pokryteckou svatost pravou křesťanskou dokonalostí, neboť pýcha lživých apoštolů se dá přemoci jen zřejmou pokorou. Tak sv. Pavel je nucen státi se nemoudrým, když vypočítává své ctností, utrpení a nebezpečí, mluvě o nich proto, aby vyvrátil nadutost těch, kteří se chlubili svými zásluhami. 2)
Řekli mu tedy: „Jakou dáváš tedy radu, dobrý otče?” On jim odpověděl: „Udělejte to, co uvidíte, že já konám! ”

16. Diego první uskutečňuje danou radu

Brzy nato, když jej naplnil Duch Hospodinův, zavolal své služebnictvo a poslal je na koních se vším domácím nářadím a různým nádherným zařízením zpět do Osmy. Ponechal si ve své družině jen několik kleriků. Řekl, že se rozhodl zůstati v oné krajině, aby tam mohl šířit víru. Zdržel u sebe též Dominika, podpřevora, o němž jsme již dříve mluvili, jehož si velice cenil a velmi něžně miloval. To je ten Dominik, první budovatel a bratr řádu Kazatelů, jejž od té doby pak začali nazývati ne již podpřevorem, nýbrž bratrem Dominikem. A byl to pravý Dominik, ostříhaný Pánem, ježto byl bez vady hříchu; byl to pravý Dominik, snažící se ze všech sil konati vůli Boží.
Když tedy opati uslyšeli onu radu a byli povzbuzeni příkladem, i oni se rozhodli dáti se do svého díla podobným způsobem. Každý poslal zpět domů, co s sebou byl vzal, a ponechal si pouze k modlitbě knihy Hodinek 3) a knihy ke studiu a disputacím, jichž mohli nutně potřebovat. A pod vedením řečeného biskupa, jenž byl jakoby duší celého díla, pěšky a bez peněz v dobrovolné chudobě začali hlásati víru. Když to bludaři spatřili, začali i oni tím horiivěji kázati.


17. O knize, která byla ve Fanjeaux 4) třikrát hozena do ohně

V Pamiersu, Lavauru, Montréalu a ve Fanjeaux se často konávaly disputace pod vedením soudců k tomu určených. V ustanovené dny se k nim scházeli předáci lidu, vojáci, ženy i lid, chtějíce býti přítomni hádkám. Jedna z těchto slavných disputací se konala 5) i ve Faujeaux. Bylo na ni pozváno mnoho věřících i bludařů. Proto věřící si většinou zatím napsali spisky, obsahující důvody z rozumu i autority na potvrzení víry.
Po prozkoumání všech spisků byl ze všech z nich doporučen a všeobecně schválen spisek blaženého muže Dominika. Bylo stanoveno, že mají být za souhlasu obou stran zvoleni tři soudcové, kteří mají podati rozhodnutí, na čí straně je pravda. Ti mají přinésti i spisek bludařů, který napsali sami bludaři pro obhájení svého učení. Víra té strany, o níž se soudcové vysloví jakožto o rozumnější, má býti pokládána za lepší.
Když se o věci mnoho rokovalo a soudcové se nemohli pro žádnou stranu rozhodnouti, přišlo se konečně na návrh hoditi oba spisky do ohně, a který z nich neshoří, v tom že je bezpochyby obsažena pravá víra. Byl tedy rozdělán velký oheň a oba spisky byly do něho vhozeny. Spisek bludařů oheň ihned strávil; druhý však, který napsal muž Boží, blažený Dominik, nejen že zůstal nedotčen, nýbrž i před očima všech z ohně daleko odletěl. Když tam byl po druhé a po třetí vhozen, vždy vyskočil a tak zřejmě ukázal na pravdivost víry a na svatost toho, kdo ten spisek napsal.
Avšak i muž Boží, biskup Diego, tak skvěle zářil bezúhonným životem, že si získával i lásku nevěřících. Získával si srdce všech, s nimiž se stýkal. Proto o něm bludaři veřejně prohlašovali, že takový člověk je zcela jistě předurčen k věčnému životu a že byl proto do těch krajů poslán, aby je vyučil pravé víře.

18. Založení ženského kláštera v Prouille

Některé šlechtičny 6) byly pro chudobu svých rodičů posílány na výchovu a vzdělání do bludařských škol a ústavů. Aby Boží sluha Dominik zabránil onomu zlu, založil mezi Franjeaux a Montréalem 7) jakýsi klášter. Ona vesnice se jmenuje Prouille a až dodnes tam Boží služebnice mile slouží svému Stvořiteli, velmi horlivě usilují o dokonalost a vedou život skvějící se čistotou a nevinností. Jim prospívá takový život ke spáse, lidem je za příklad; je rozkoší pro anděly a milý Bohu.

19. Osmanský biskup Diego se vrací do Španěl. Jeho smrt

Na těchto svých kazatelských cestách zůstal biskup Diego celá dvě léta. Obávaje se, aby snad nebyl viněn z nedbalosti o svou osmanskou diecési, kdyby snad ještě déle meškal na cestách, rozhodl se vrátiti se do Španělska. Umiňoval si, že vykoná visitaci své diecése a že z ní s sebou doveze nějakou část peněz na dostavení řečeného ženského kláštera. Pak se chtěl zase vrátit a ustanovit konečně s papežovým souhlasem v těch krajinách několik vhodných mužů pro kazatelskou činnost, kteří by měli povinnost stále potírati bludy a při tom ovšem též hájiti pravdu víry. Vskutku ustanovil sv. Dominika, naplněného Duchem Božím, za duchovního těch, kteří tam zůstali. O časné věci se měl starat Vilém Claret, pocházející od Pamiersu; svatému Dominikovi měl však ze všeho, co podnikal, skládat účet.
Rozloučil se tedy s bratřími. Když přišel do Osmy, 8) chodil po Kastilii 9) cestoval pěšky. Po několika dnech byl zachvácen nemocí, která jej sklátila do hrobu. 10) Tak dokončil velmi svatě tento pozemský život a přijal sladkou odměnu za své dobré skutky. Zemřel s přehojnými zásluhami a dosáhl bohatého pokoje.
Po smrti prý byl oslaven zázraky. Není to nic divného, vždyť vedl tak ctnostný život a měl takový vliv u všemohoucího Boha. Už za přebídného a žalostného bydlení na této zemi si ho lidé vážili pro jeho znamenité činy a protože zářil skvělými ctnostmi.
------------------------------
1) pravděpodobně koncem května r.1206
2) víz II. Kor. 11,16n.

3)Breviář.

4) Fanjeaux, Pamiers, Lavaur, Montréal - města v jižní Francii.
5) v dubnu 1207.

6) ženy ze svobodných rodů (nikoliv šlechtičny v našem významu), kromě dvou skutečných šlechtičen.
7) Města v nejjižnější Francii.

8) asi v říjnu 1207
9)po Staré Kastilii; v této krajine bylo jeho sídelní město Osma.
10)30. prosince 1207



20.Návrat mnichů, poslaných papežem k Albigenským


Když se ti, kteří zůstali v toulonském okolí, dověděli o smrti muže Božího (Diega), všichni se vrátili do svých klášterů. Zůstal tam jenom svatý Dominik, sám, aby dále kázal. A třebas se k němu někdy někteří na čas přidali, nezavázali se mu poslušností. Claret a jakýsi bratr Dominik, Španěl, pozdější maninský převor. 1)

21. Hlásání křížové výpravy proti Albigenským

Po smrti osmanského biskupa se začala ve Francii hlásat proti Albigenským křížová výprava, neboť papež Inocenc byl rozhořčen nad tím, že nezkrotný odboj bludařů se láskou k pravdě vůbec nedal zmírniti, ani nebylo možno probodnouti mečem Ducha, to je slovem Božím. Proto se rozhodl obořiti se na něj aspoň silou meče hmotného.
Potrestání tohoto věkového ukrutenství předpověděl Diego ještě za svého života, jako by je byl svým prorockým duchem předpověděl. Neboť když kdysi před velkým množstvím vznešených občanů zřejmě a veřejně potřel znova povstalý odboj a oni se posmívali těm, kteří jejich odboj podvraceli, svatokrádežně se omlouvali a hájili, rozhořčen zdvihl ruku k nebi a zvolal: „Pane, vztáhni svou ruku a dotkni se jich!” Ti, kteří slyšeli ta slova, později pochopili, že byla řečena v Duchu; aspoň tak jim to daly pochopit útrapy.

22. O příkořích, spáchaných na sv. Dominiku na území Albigenskych, a o jeho touze po mučednictví

Sv. Dominik v době, kdy hlásal Kříž, až do smrti hraběte Montforta, 2) stále horlivě hlásal slovo Boží. Tehdy vytrpěl od nepřátel mnoho příkoří a vyvázl z mnoha nástrah. A když mu konečně kdysi vyhrožovali i vraždou, beze strachu odpověděl: „Nejsem já hoden mučednické slávy; ještě jsem si nezasloužil takto zemříti." - A později, když šel kolem místa, kde tušil, že jsou mu asi nastrojeny úklady, kráčel tudy, zpívaje si a vesele šel dále. Když to bludaři uslyšeli, podivovali se tak neochvějné neohroženosti a řekli mu: „Což se smrti neděsíš? Co bys byl dělal, kdybychom se tě zmocnili?” - On jim řekl: „Byl bych vás prosil, abyste mě neusmrcovali znenadání a náhle, nýbrž abyste mi pomalu usekávali údy a tak prodloužili mučení. Pak, abyste mi ukázali osekané části údů. A na konec, abyste mi vyloupali oči a abyste takto trup nechali ležeti v krvi nebo jej zcela usmrtili, abych si prodlužováním zasloužil slavnější mučednickou korunu." - Nepřátelé pravdy ztrnuli při těchto slovech úžasem a již mu pak nestrojili úklady, ani neútočili na duši spravedlivého, 3) protože usmrcením by mu byli spíše po vůli než ke škodě.
A světec se co jen mohl, ze všech sil, s velkou horlivostí a zápalem snažil získávati duše pro Krista. Jeho srdce plálo úžasnou a téměř neuvěřitelnou horlivostí o spásu všech.

23. Úcta všech k světci pro jeho lásku k bližnímu

Měl vskutku lásku, nad niž nemá nikdo větší, než aby dal svůj život za své přátele. 4) Ba když laskavě vybízel jakéhosi nevěrce a zval jej do lůna věrné matky Církve a on mu odpověděl, že se musil z nouze o časné věci přidružiti ke společnosti bludařů, poněvadž mu bludaři poskytli na živobytí peníze, které si jinde nemohl opatřit, byl k němu hned jat hlubokým soucitem a rozhodl se, že se dá prodat a za výtěžek obdržený za sebe, že pomůže z nouze v nebezpečí se ocitající duši. Byl by to i učinil, kdyby se o všechno nepostaral jiným způsobem ten, který jest bohatý, 5) a nezmírnil tak bídu onoho člověka.
Tak rostl Boží sluha Dominik ve ctnostech a slavné pověsti. Bludaři naň závistivě pohlíželi. Oč však on byl lepší, o to ničemnější bylo jejich oko, jež pro svou krhavost nemohlo snésti paprsku světla, které z něho zářilo. Ale spílali mu a neustávali se mu posmívati, zahrnujíce jej zlobou, vynášenou z pokladu jejich ničemného srdce. Nevěřící se mu posmívali, věřící mu však oddaně blahopřáli a všichni katolíci jej ctili a milovali, takže jeho lahodná svatost a ušlechtilé chování ohromovalo i srdce předních lidu a způsobilo, že si velmi zasloužil úcty arcibiskupů, biskupů a i jiných prelátů té krajiny.

24. Světec dostává darem jakési jmění

Rovněž hrabě montfortský mu velmi přál a byl mu velmi oddán. Se souhlasem svých přívrženců daroval mu a všem, kdož ho následovali, aby mu pomáhali v započaté práci pro spásu duší, znamenitý zámek Cassaneuil.6) Svatému Dominikovi patřil i kostel ve Fanjeaux a ještě jiné důchody, z nichž ze všech se mohl on a jeho druhové živit. Uskrovňovali se, jak jen mohli, a ostatek z těchto důchodů dávali sestrám prouillského kláštera.Ještě totiž nebyl založen řád kazatelů; dosud se pouze jednalo o jeho založení, ačkoliv světec se ze všech sil věnoval kazatelské činnosti. Ale ono pozdější nařízení, nepřijímat jmění a přijaté si neponechávat, se nezachovávalo.
------------------------------
1) V originále: „prior extitit de Manino”. Dějepisci nejsou zajedno, kde byl tento Dominik vlastně převorem. Jedni říkají, že v Madridu, jiní v Segorii.

2) Šimona z Montfortu.

3) Srovnej žalm 93,21.
4) Srovnej sv. Jan 15, 13.

5) t. j. Bůh.
6) Zámek a pozemky v Agenské diecési.



25. První vstoupili do řádu br. Petr Cellani a br. Tomáš Toulonský. Kde měli bratři v Toulousu první dům


Od smrti osmanského biskupa až do Lateránského sněmu uplynulo téměř deset let. 1) V té době jako by se bylo slunce zastavilo. 2)Když nadešel čas, kdy biskupové začali přicházeti do Říma na Lateránský koncil, nabídli se sv. Dominikovi dva šlechetní a schopní mužové. Jeden z nich je br. Petr Cellani, který se později stal prvním převorem v Limoges, a druhý br. Tomáš, muž velmi vážený a výmluvný řečník. První z nich, br. Petr, daroval sv. Dominikovi a jeho druhům veliké a skvěle zařízené domy, které měl v Toulousu u Narbonského zámku. Od té doby se po prvé bratři usídlili v Toulousu v těchto domech. Rovněž od té doby všichni, kteří s ním byli, stávali se víc a více pokornější a cvičili se v řeholním způsobu života.

26. Z důchodů se jim dostává nejen obživy, nýbrž i jiných věcí

Šťastné paměti biskup toulonský Fulko velmi něžnou láskou miloval blaženého Dominika, milého Bohu i lidem. Když viděl, jak tito bratři řeholně žijí, jak jsou oblíbení a horliví v kázání, zajásal nad objevením se nového světla. Se souhlasem své celé kapituly nabídl bratřím šestinu všech desátků ze své diecése, aby jim tímto příjmem přispěl na opatřování knih a nutných věci.

27. Sv. Dominik jde s toulonským biskupem k papeži

Tento biskup si vybral za průvodce bratra Dominika, aby spolu šli na koncil lateránský. 3) Oba chtěli papeže Inocence 4) prositi, aby sv.Dominikovi a jeho druhům potvrdil řád, který by se nazýval řád Kazatelů a byl by též pro kázání. Rovněž aby potvrdil jmenované důchody, které bratřím přidělil jak hrabě, tak biskup.
Když římský Velekněz uslyšel tuto žádost, vybídl sv. Dominika, aby se vrátil k svým bratřím, aby společně náležitě uvážili a za všeobecného souhlasu si vybrali některou schválenou již řeholi. Až to vykonají, pak že se má vrátit k papeži žádat potvrzení všeho toho.
Po skončení sněmu se navrátili domů a oznámili bratřím papežovu odpověď. Budoucí Kazatelé si vybrali řeholi blaženého Augustina, výborného kazatele, a přibrali si nadto ještě některé přísnější zvyky` pokud jde o stravu, posty, lůžka a vlněné oděvy. - Rozhodli se též a nařídili nemíti žádné jmění, aby se starosti o věci pozemské nepřekáželo kazatelské povinnosti. Byli ochotni ponechati si pouze důchody.
Toulonsky biskup jim se souhlasem své kapituly přidělil tři kostely. Jeden v městě, druhý v městečku Pamieru, třetí mezi Soreze 5) a Puylaurens 6) totiž kostel P. Marie Lescurské. Při každém z nich měl býti klášterní dům v čele s převorem.

28. První kostel bratří v Toulousu

V létě léta Páně 1216 byl dán bratřím první kostel v Toulousu, zřízený ke cti sv. Romána. Při ostatních dvou kostelích nikdy nebydlil žádný bratr. Avšak u dříve jmenovaného kostela svatého Romána byl ihned vystavěn klášter se světničkami ke studiu a též dosti vhodným ke spaní. Bratří v něm bylo na šestnáct.

29. Smrt papeže Inocence (III). Nastolení papeže Honoria. Potvrzení řádu

Zatím zemřel papež Inocenc. 7) Jeho nástupcem byl zvolen 8) Honorius. 9) Sv. Dominik brzy k němu přišel a dosáhl potvrzení řádu podle svého úmyslu, jak si zřízení řádu představoval a zcela a ve všem, čeho si přál dosáhnouti.
------------------------------
1) Možno počítati nanejvýše 9 let, poněvadž biskup Diego zemřel 6. února 1207 a sněm byl 1215.
2) Pro svízelné válečné a náboženské poměry.

3) Konal se v listopadu 1215.
4) Inocenc III.

5) V départamentsu Tarn.
6) Asi ze km sever od Sorize.
7) 16. července.
8) 19. července.
9) Honorius III.



30. Smrt hraběte z Montfortu, již sv. Dominik předvídal. Rozeslání bratří do světa


Léta Páně 1217 se Toulouští připravovali, že válečně napadnou hraběte z Montfortu. Ukázalo se, že i Boží muž Dominik skrze Ducha sv. o tom něco před tím věděl. Ve vidění spatřil vysoký strom, krásný a líbezný, v jehož ratolestech hnízdilo velké množství ptactva. Strom se náhle skácel a hovějící si v něm ptáci se rozletěli. Člověk plný Božího Ducha tedy pochopil, že hraběti z Montfortu, velkému to a slavnému ochránci mnoha lidí, hrozí velmi blízká zkáza a smrt.
Vzýval Ducha svatého. Potom svolal bratry a řekl jim, že se ve svém srdci rozhodl poslati je do světa, třebas je jich málo, a že již nebudou déle pospolu bydleti. 1) Všichni se divili jím vyřčenému úmyslu, že se mají tak brzy rozejít. Poněvadž však byli vedení jeho svatostí, kterou na něm spatřovali, snáze s tím souhlasili, v naději, že se dílo šťastně zdaří. Myslil též, že by bylo dobré, kdyby si některého bratra zvolili za opata. Jeho autoritou se měli ostatní řídit, jakožto výše postaveného a jejich hlavy. Sám si vyhradil možnost kárati jej. Za opata byl řádně zvolen br. Matouš. 1) Byl první, ale i poslední nazván opatem v tomto řádě, poněvadž bratři, aby se jim zakořenila pokora, se později rozhodli, aby se představený bratří nenazýval opat, nýbrž řadový mistr. 2)

31. Bratři poslaní do Španělska

Pro Španělsko byli určeni čtyři bratři: br. Petr Madridský, br. Gomez, 3) br. Michal Uzerský a br. Dominik. 4) Tito dva poslední byli později mistrem Dominikem posláni z Říma do Bologně,když se vrátili za světcem ze Španělska a maličko v Římě pobyli. 5) Nedařila se jim totiž práce ve Španělsku s takovým užitkem, jak si to přáli. Dvěma ostatním se však dílo výborně dařilo, takže s velkým užitkem rozsévali slovo Boží. - Výše řečený Dominik byl neobyčejně pokorný. Byl sice málo učený, 6) zato však bratr skvělých ctností. Nebude neužitečné něco o něm říci.

32. Jak br. Dominik (španělský) přemohl nástrahy pokoušející jej ženy

Kdysi se jacísi druhové, snad jeho nepřátelé, uradili, že k němu pod záminkou zpovědi pošlou jakousi nestydatou ženu, nevěstku, ďáblův to nástroj, překážku čistoty a pochodeň neřestí. Takto jej ona oslovila: „Jsem ve velké tísni, nadmíru planu, jsem převelmi spalována, a teď, běda mi, nepoznal mě! Kdyby mě však i poznal, nebyl by mne snad můj miláček býval hoden; mé srdce k němu vzplanulo nevyléčitelnou láskou. Poraď mi, prosím tě, dej mi lék, neboť hynu. A můžeš to učiniti.”7)
Takto jedovatě a vychytrale k němu nevěstka mluvila, aby svedla nevinného bratra. Když ji bratr spasitelným přesvědčováním nemohl odvrátiti od jejího naléhání, poznal, jaké mu z této osoby a věci hrozí nebezpečí. Nevěstka řekla, že k němu hoří vášní. On jí odpověděl: „Nyní odejdi a vrať se za nějakou chvíli. Připravím místo, kde bychom se mohli vhodně sejít.” Potom vešel do světničky a nachystal dva ohně, ale tak, že byly sice odděleny, ale blízko sebe. Když přišla nevěstka, skočil doprostřed ohně a vybízel i ji. - Řekl jí: „Hle, to je vhodné místo pro takovou ohavnost. Chceš-li, pojď, budeme smilnit.” - Ona se však velice poděsila, když viděla, jak se ten člověk vrhl nebojácně do šlehajících plamenů.
Vykřikla a přemožena tím, odešla. A on vyšel z ohně neporušen. Nezvítězil nad ním ani žár hmotného ohně, ani žár svůdné žádostivosti.

33. Prvních sedm bratří posláno do Paříže.

Do Paříže byl též poslán br. Matouš, zvolený opatem, s bratrem Bertrandem, který se stal později provinciálem Provincie. 8) Byl to velmi svatý muž a neúprosně na sebe přísný, neboť velmi tvrdě umrtvoval své tělo a v mnohém se připodobnil a vzal si příklad ze sv. Dominika. Několikrát jej í doprovázel na cestách. Ti tedy byli určení pro Paříž, aby s listinami od papeže ohlásili potvrzení řádu. S nimi šli též dva jiní bratři, br. Jan (z Navarry), a Angličan br. Vavřinec. Tomu Pán zjevil, dříve než přišli do Paříže, mnoho z těch věcí, které se měly bratřím v Paříži přihoditi; totiž jak tam budou bydlet, kde budou jejich domy, a že bude do řádu přijato mnoho bratří. A jak předpověděl, tak se i potom stalo. Odděleně od nich byli posíláni br. Manes, 9) rodný bratr sv. Dominika, a Španěl br. Michal. Měli s sebou bratra laika z Normandie, který se jmenoval Oderich. Ti všichni byli posláni do Paříže. Tři poslední si však pospíšili a dříve tam došli.
Do Paříže přišli 12. září 12I7. 10) Ostatní, o nichž jsme mluvili, přišli za nimi za tři týdny. Najali si tam dům u hospice P. Marie před palácem pařížského biskupa.

34. Bratřím je v Paříži darován klášter sv. Jakuba

Léta Páně 1218 byl dán bratřím od mistra Jana, 11) děkana od sv. Kvintina, a od pařížské university klášter sv. Jakuba. Stalo se tak naléhavé prosby papeže Honoria. Byl jim však prozatím dán jenom k používání. Nastěhovali se do něho 6. září. 12)

35. Poslání prvních bratří do Orléansu

V tomto roce 13) byli také kteřísi mladí a prostí bratři posláni do Orléansu. Byla to len jakási malá seménka, která však měla v budoucnosti bohatě vzklíčit.

36. Poslání prvních bratří do Bologně

Začátkem roku 1218 poslal sv. Dominik z Říma bratry do Bologně. Byli to br. Jan Navarry a jakýsi br. Bertrand. Později poslal do Bologně br. Christiana s jedním bratrem laikem. Když dleli v Bologni, mnoho tam vytrpěli pro chudobu nedostatkem.
------------------------------
1) Toto rozeslání bratři se stalo na svátek Nanebevzetí P. Marie r. 1217.

1) t.zv. Francouzský.
2) Nyní nejvyšší představený našeho řádu se nazývá „velmistr”.
3) Suero Gomez.
4) Dominik ze Segorie.
5) Na jaře 1218.
6) Bernard Gui o něm naopak pravi: „Řečený Dominik byl neobyčejně pokorný, co do postavy sice menší, zato však vynikající učeností a ctnostmi."

7) Nevěstka bratru praví, že má sice milého, ale že je ochotna spíše milovati jej, oddá-li se jí. Napřed mluví nepřímo, dále však již vyjevuje žádost zcela otevřeně.

8) Je to bl. Bertrand z Garrigue. Zemřel r. 1230. Jeho svátek se slaví 6. září. Byl provinciálem Provincie (čili Provence); nyní se tato provincie nazývá Toulouská.
9) Svátek bl. Manesa je 31. července.

10) Dětřich Z Apoldy udává den 1.řijna 1217.
11) Jan z Barrastry.
12) 6. září 1218.
13) Totiž r. 1219, t.j. v době jednoho roku od příchodu bratři do Paříže.



37. O zázračném přijetí mistra Reginalda sv. Dominikem v Ríme do řádu


Téhož roku, když dlel sv., Dominik v Římě, přišel tam mistr Reginald děkan kapituly od sv. Aniána 1) v Orléansu. Chtěl se z Říma plaviti po moři. 2) Byl to velmi slavný muž, slynoucí učeností. Přednášel pět let církevní právo na pařížské universitě. Když tedy přišel do Říma, těžce onemocněl. Sv. Dominik jej přišel několikrát navštívit. Vybízel ho, aby se stal účastným Kristovy chudoby a aby se přidružil k jeho řádu. Tak ho přiměl k tomu, že svobodně a zcela souhlasil se vstupem do tohoto řádu, takže se k tomu zavázal i slibem.
Zmenšilo se i vážné a téměř již beznadějné nebezpečí hrozící z jeho nemoci. Byl to jistě zázrak, vykonaný Boží mocí. Neboť když za prudké horečky přišla k němu ve viditelné podobě nebeská Královna Panna Maria, Matka milosrdenství, pomazala mu oči, uši, nos, ústa, bedra, ruce a nohy, jakousi hojivou mastí, již byla s sebou přinesla. Takto k němu mluvila:
„Mažu ti svatým olejem nohy k hlásání evangelia pokoje”. Mimoto mu též ukázala celý habit 3) tohoto řádu. Ihned byl tedy úplně uzdraven. Tak se na celém těle zotavil, že se lékaři, kteří téměř zoufali nad jeho uzdravením, divili, když se přesvědčili, že je zdráv. O tomto neobyčejném zázraku sv. Dominik později veřejně vyprávěl mnohým bratřím, kteří dosud žijí. Když o něm v Paříži mluvil na veřejné promluvě k více bratřím, já sám jsem byl při tom.


38. Mistr Reginald se plaví přes moře. Po návratu přijímá v Bologni do řádu mnoho bratří

Když se tedy mistr Reginald uzdravil, třebas již byl vázán řádovými sliby, dal se na cestu přes moře, 4) aby splnil svou touhu. Po návratu přišel do Bologně 21. prosince. 5)
Dal se horlivě a zcela do kázání. Měl ohnivou výmluvnost. Jeho řeč jako hořící pochodeň rozplameňovala srdce všem posluchačům, že sotva měl kdo tak kamenné srdce, že by je byl ukryl před jeho žárem. Tehdy vřela celá Bologna, neboť se zdálo, že povstal druhý Eliáš. Tehdy přijal v Bologni do řádu mnoho bratří.
Rovněž počet žáků začal vzrůstat a mnoho se jich k nim přidalo.


39. Sv. Dominik cestuje do Španělska. Jeho návrat

Téhož roku přišel sv. Dominik do Španělska 6) a založil tam dva kláštery. 7) Jeden v Madridě, dnešní klášter sester, druhý v Segorii, první klášter bratří ve Španělsku. Potom se dal na zpáteční cestu. Roku 1219 přišel do Paříže, 8) kde nalezl asi třicet spolu bydlících bratří. 9)
Pobyl tam jen krátký čas a odebral se do Bologně.10) V klášteře sv. Mikuláše našel mnoho shromážděných bratří, kteří tam žili v kázni Kristově za pečlivého vedení br. Reginalda. Když k nim tedy přišel, byl radostně ode všech bratří přivítán. Bratři mu prokazovali synovskou úctu. Za svého pobytu s nimi působil světec duchovními radami a svým příkladem na vzrůst této mladičké nově zasazené štěpnice.
------------------------------
1) Saint Aignan.
2) Bl. Reginald chtěl jeti do Svaté Země


3) Tak se nazývá náš řeholní oděv. Dříve nosili bratři oděv řeholních kanovníků, totiž bílou vlněnou řízu s bílou
lněnou rochetou.
4) Asi na konci června 1218.
5) Téhož roku.

6) Na cestu do Španělska se vydal, až přijal br. Reginalda do řádu (r. 1218).
7) Začátkem března 1219.
8) Asi uprostřed července. Cestoval tam s bl. Bertrandem z Garrigue.
9) V klášteře sv. Jakuba.
10) Paříž opustil již koncern července. Do Bologně přišel v druhé polovici srpna 1219.



40. sv. Dominik posílá mistra Reginalda do Paříže.


Z Bologně poslal svatý Dominik br. Reginalda do Paříže, z čehož měli bratří velký zármutek, protože byli jeho syny, které byl slovem evangelia Kristu znovu zrodil. Plakali, že byli tak brzy oderváni od prsou matky, na něž byli přivykli.
To vše se však dělo na Boží pokyn. A bylo v tom cosi velmi podivuhodného, když sluha Boží sv. Dominik posílal bratry tam a onam do různých končin Církve Boží, jak jsme se o tom zmínili. Činil to vše s takovou důvěrou a bez nejistoty a pochybování, třebas se někdy jiným zdálo, že by tak neměl jednati. Byl si jakoby budoucím výsledkem jíst, a jako kdyby byl poučen zjevením Ducha svatého. A kdo by se odvážil to popírat? Vždyť nejprve měl jen málo bratří a byli většinou jen málo vzdělání a prostí. Posílal je porůznu do všech krajů Církve, aby děti světa, které všechno soudí podle své moudrosti, raději mu dávaly za vinu, že chce započaté dílo zničiti než že chce vystavěti velkou budovu. Sám doprovázel modlitbami vyslané bratry a mocný Bůh se staral o zvětšení jejich počtu.

41. Smrt bl. Reginalda 1)

Bratr Reginald, muž svaté památky, přišel tedy do Paříže s neúnavným žárem ducha kázal Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Co kázal slovem, i skutkem plnil. Ale Pán jej povolal rychle s této země. Zakrátko dokonav, vyplnil časy mnohé. 2)- Zanedlouho tedy onemocněl, a když přišel čas jeho tělesné smrti, zesnul v Pánu a ubíral se do skvělého a nádherného Božího Domu, ten, který za svého života tak horlivě miloval chudobu a prostotu. Pochovali jej v kostele Notre-Dame des Champs, poněvadž bratři neměli dosud vlastní hřbitov.
Ale ještě si vzpomínám, že br. Matouš, 3) který ho znal už ve světě jako slavného a vybraně žijícího muže, ještě za života se ho několikrát jakoby s podivem tázal: „Mistře, nebylo to pro vás kruté obléci si ten hábit?” On však sklopiv oči mu odpověděl: „Myslím, že jsem v tomto řádě nezískal žádnou zásluhu, poněvadž jsem v něm měl vždy příliš velké zalíbení.”

42. O jakémsi vidění po smrtí bl. Reginalda

Téže noci, kdy vzlétla k Pánu duše svatého muže, viděl jsem ve snu bratry, jak jedou jakousi lodí po širém moři. (Tehdy jsem ještě nebyl oblečen řádovým rouchem, jenom jsem br. Reginaldovi slíbil, že do řádu vstoupím.4) Avšak loď, na níž jeli, se potopila, ale bratři vyvázli bez pohromy. Myslím, že touto lodí byl sám br. Reginald, kterého tehdy bratři pokládali za svou oporu.

43. O jakémsi vidění před jeho smrtí

Jindy zase se komusi jinému před jeho smrtí zdálo, jako by viděl, jak je ucpán jakýsi čistý pramen, ale místo něho najednou vytryskly dva prameny. Vyznávám upřímně, že nejsem s to abych se odvážil vyložiti si, mělo-li to vidění znamenat nějakou skutečnost. Pouze vím, že br. Reginald přijal v Paříži do řádu jenom dva bratry, z nichž jedním jsem já a druhým br. Jindřich, pozdější kolínský převor.1) Toho jsem v Kristu miloval obzvláštní láskou, více než všechny lidi, neboť byl vskutku nádobou počestnosti a milosti. Nepamatuji se, že bych byl v životě viděl člověka hodnějšího lásky. Nebude neužitečné připomenout, jak brzy dozrál, jak brzy spěchal vejíti v pokoj Páně a jak velké ctnosti měl ten člověk.

44. Kde a jak byl vychován br. Jindřich

Tento bratr Jindřich 5) se narodil ze vznešených rodičů. Kanovník utrechtského dómu, svatý a velmi zbožný to muž, pečlivě vychovával Jindřicha již od útlého mládí v kázni a bázni Boží. Poněvadž tento dobrý a spravedlivý muž umrtvoval své tělo, pohrdal mrzkými svody tohoto světa a konal mnoho zbožných skutků, mohl učit navykati jemnou chlapcovu duši všem ctnostným skutkům; učil ho umývati chudým nohy, choditi do kostela, děsiti se neřestí, pohrdati rozmařilostí a milovati čistotu.
A poněvadž měl skvělé nadání, projevoval ve všem velkou učelivost a způsobílost pro ctnostný život A tak zatím co rostl věkem, rostla zároveň i jeho povaha, takže když jsi s ním rozmlouval, pokládals ho za anděla a bylo možno si myslet, že měl vrozeno ctnostné chování.
Tak po letech přišel do Paříže a hned začal studovat bohovědu. Měl velmi bystrý přirozený postřeh a velmi uspořádaný způsob myšlení. Bydleli jsme v jednom domě, žili jsme spolu, a tak vyrostlo mezi námi sladké a vroucí přátelství. Blahé paměti bratr Reginald přišel tou dobou do Paříže, a horlivě tam kázal. Pohnut milosti Boží, umínil jsem si a v srdci jsem slíbil, že vstoupím do onoho řádu. 6) Věděl jsem, že v něm najdu jistou cestu spásy, jak jsem si jí představoval, ještě než jsem bratry poznal, v mysli často o tom uvažuje. Když se mi tedy upevnilo v duši toto rozhodnutí, počal jsem se všemožně starat o to, jak bych k témuž úmyslu přiměl svého druha a přítele; viděl jsem totiž, že má všechny dary a milosti vhodné pro úřad kazatelský.
Jindřich se zdráhal. Já však jsem na něj nepřestával naléhati, až se šel se mnou k bratru Reginaldovi vyzpovídati a byl od něho pobídnut ke vstupu do řádu. Když se od něho ke mně vracel, otevřel jsem mu knihu proroka Isaiáše, a jako bych tam byl našel radu, padlo mně hned do očí místo: „Hospodin dal mi dovedný jazyk, abych uměl slovem podporovat toho, který jest unaven; každé ráno mi budí ucho, abych ho slyšel jako mistra. Hospodin Bůh otvírá mi ucho, já pak neodmlouvám, necouvám zpět.
Zatím co jsem Jindřichovi vysvětloval prorokova slova v tom smyslu, že velmi vyjadřují stav jeho nitra a že jako by jimi k němu mluvilo nebe, pobízel jsem ho, aby podrobil svůj mladý věk jhu poslušností. Maličko dále jsem zpozoroval tato slova: „Stůjme spolu" Slova ta nás napomínala, že se nemáme v této svaté společnosti od sebe odlučovati.
Když jsem pak již byl v Bologni, Jindřich narážeje na tato slova, psal mi z Kolina (Köln): „Jak je to nyní s oním výrokem "Stůjme spolu"? Ty jsi v Bologni a já v Kolíně! "
Dále jsem mu říkal: „Kde si můžeme, prosím tě, získati bohatější zásluhy a slavnější věnec, než když budeme míti podíl na chudobě samého Krista Pána a jeho apoštolů, kteří ho následovali, a jestliže z lásky k chudobě pohrdneme tímto světem?" Byl sice rozumovými důvody spokojen, ale jeho vůle jevila nechuť, zpěčovala se a přesvědčovala jej o opaku.
------------------------------
1) Zemřel na počátku února 1220. Svátek bl Reginalda (Orleanskěho) se slaví 17. února.
2) Kniha Moudrosti 4, 13
3) První (a poslední) opat.
4) Kolín n./ Rýnem.
5) Je to Jindřich Starší, Kolínský.
6) Kazatelů.



45. Bratr Jindřich se dává pohnouti ke vstupu do řádu


Téže noci šel Jindřich do kostela Panny Marie na Jitřní hodinky a setrval tam až do svítání; vroucně se modlil k Matce Boží, aby zlomila odpor jeho vůle k řeholnímu životu. Když se mu zdálo, že se jeho stav modlitbou vůbec nelepší a jeho srdce se neobměkčuje, začal sám sebe litovat a chystal se odejít, říkaje si: „Nyní poznávám, svatá Panno, že se nade mnou nesmiluješ; není pro mne místa ve společnosti Kristových chuďasů.”Jeho srdce bylo opravdu trápeno touhou po onom řádě, v němž se skládá slib dobrovolné chudoby, poněvadž mu kdysi Pán ukázal, jak bezpečné bude chudému postaviti se před obličej věčného Soudce.

46. O jeho vidění a jaký je jeho výklad

Když měl kdysi vidění, zdálo se mu, že stanul před soudnou stolici Boží a spatřil tam nesmírně mnoho souzených a těch, kteří s Kristem soudili. Sám byl mezi těmi, co měli býti souzeni; když se domníval, že při soudu vyvázne jakožto nevinný, ježto si nebyl vědom žádného zlého skutku, vztáhl k němu ruku jeden z těch, kteří byli na straně soudcově a oslovil jej: „Ty tam, řekni, cos kdy opustil pro Pána?” Takováto přísná otázka ho poděsila, protože neměl, co odpovědět.
Zatím vidění zmizelo. Poučen tímto napomenutím, zatoužil po dokonalé evangelické chudobě; překážela mu jen jeho liknavá vůle, aby svou touhu uvedl ve skutek.
A jak vypravují, když již byl na odchodu z chrámu, sám sebe obžalovával a byl zarmoucen, proměnil mu zcela jeho srdce Ten, jenž se zalíbením shlíží na pokorné. Hned se mu z očí vyronily slzy, v duši se mu uvolnilo, takže se zcela rozplýval před Pánem, a pro velký vnitřní zápal, zcela změkla ona tvrdost, takže sladké jho Kristovo, které se mu zdál před kratičkou chvilkou velmi těžké, jako vosk změklo a vůbec se stalo lehké a příjemné. V onom zápalu žáru tedy vstal, rychle spěchal k mistru Reginaldovi a slíbil mu, že vstoupí do řádu. Potom přišel ke mně. Když jsem se ho tázal, odkud přichází, pozoroval jsem na jeho andělské tváři stopy po slzách. On odpověděl: „Učinil jsem Pánu slib a vyplním jej.”
Odložili jsme však vstup do řádu až do postu. Zatím jsme získali ještě jednoho našeho druha, pozdějšího bratra Lva, jenž se stal po bratru Jindřichovi převorem.

47. O vstupu bratra Jordána, Jindřicha a Lva do řádu

Když tedy přišel den, kdy se věřícím dává popelec, aby si připomenuli, že „prach jsou a v prach se obrátí”, i my jsme se společně rozhodli dáti se na cestu pokání, vyplniti totiž Pánu daný slib. Ostatní z našich spolubydlících druhů dosud o tom nevěděli. Proto když bratr Jindřich odcházel z domu, jeden druh se ho tázal: „Kam jdete, pane Jindřichu?” On odpověděl: „Jdu do Bethanie.“ On tehdy sice neporozuměl, co tím chtěl říci, pochopil to však, až mu vyložilí, co se vlastně stalo. Neboť ono slovo „Bethanie“ znamená 1) „Dům poslušnosti"; znamenalo tedy jeho vstup do řádu.
Šli jsme tedy všichni tři do kláštera sv. Jakuba a přišli jsme právě, když už bratři zpívali:
„Oblecme se v člověka nového!” Přišli jsme mezi ně sice neočekávaně, ne však nevhodně. Hned jsme svlékli starého člověka a oblékli tam nového, aby bylo skutkem dovršeno, co oni pěli. 2)

48. Život br. Jindřicha. Jakou dostal od Boha milost

Tomuto br. Jindřichovi udělil Pán velkou a podivuhodnou milost, když kázal pařížskému kněžstvu. Jeho živá a působivá slova velmi silně pronikala srdce posluchačů.
Neviděla nikdy před tím Paříž, pokud si mohu vzpomenout, že by byl kdy býval vzbudil pozornost celého kněžstva tak mladý a všeobecně oblíbený kazatel.
A do této nádoby vyvolení snesl Bůh mnoho znamenitých milostí. Byl totiž pohotový k poslušnosti, utvrzený v trpělivosti, byl laskavý a mírný, příjemně veselý a šířil kolem sebe laskavost. Byl umírněný v řeči, měl výmluvný jazyk, bystré nadání, byl stepilé postavy a půvabné tváře; měl ušlechtilou povahu, byl zručný v psaní, odborník ve slohu. Jeho hlas zněl andělskou hudbou. Nikdy jsi ho neviděl smutného, nikdy vzrušeného. Vždy byl shovívavý, vždycky veselý. Spravedlnost jej osvobodila od tvrdé přísnosti a zcela si jej získalo milosrdenství. Tak velkou vlídností si snadno získával srdce všech. Choval se ke všem tak družně, že když jsi s ním jen maličko pobyl, samovolně sis ho nade všecky lidi zamiloval.
A nutně byl ode všech milován ten, jejž Bůh zahrnul milostí. A ačkoliv tak nade všecky ve všem vynikal, jak jsme to o něm právě vypočítali, že se zdál míti v neobvyklé hojnosti každou milost, přece však se proto nevynášel; naučil se totiž od Krista býti tichý a pokorný srdcem.

49. Zjevení, které se událo po vstupu Jindřicha do řádu

Po vstupu br. Jindřicha do řádu, onen svatý muž, který jej byl vychoval, a jiní dva muži při témž kostele, zbožní a dobří to lidé - všichni tři jej velkou láskou milovali - byli velmi pobouřeni, 3) ježto dosud neznali a neslyšeli o novém řádě, a pokládali mladíka tak nadějného za ztraceného. Málem by se už tedy byli usnesli, aby několik nebo jeden z nich šel do Paříže, aby ho odvrátil a zadržel od tohoto nerozumného kroku, za jaký jej sami považovali.
Tehdy jeden z nich pravil: „Nejednejme tak unáhleně, nýbrž prodleme tuto noc společně na modlitbě, prosíce, aby nám Pán laskavě vyjevil, líbí-li se mu tato věc" -
Nastala noc. Když dleli na modlitbách, uslyšel jeden z nich s nebe znějící hlas: „Řízením Božím se to stalo, a nebude již možno to změniti." Tímto Božím zjevením byli tedy zcela ujištěni a již se proto nermoutili, ale napsali mu do Paříže, s důvěrou jej vybízeli k vytrvalosti a líčili mu, jakým způsobem se událo ono zjevení.
Četl jsem ten dopis. Byl plný lásky, líbeznosti a sladkosti.
------------------------------
1) V hebrejštině.
2) Stalo se to 12. února 1220.
3) Zprávou o jeho vstupu do řádu



50. Br. Jindřich je poslán do Kolína (Köln)


Br. Jindřich byl poslán za převora do Kolína. 1) Kolik to tučných snopů – duší tam stálým kázáním získal pro Krista, ať už to byly panny, vdovy, či praví kajícníci! Jak horlivě rozněcoval v srdcích mnoha lidí oheň, jejž přišel Pán hodit na zemi, 2) a roznícený dále udržoval! Tak dosud volá celý Kolín.
Měl ve zvyku často připomínati lidem, že jméno Ježíš si zasluhuje co největší úcty a klanění. 3) A já pravím, že kdykoliv i dnes tak uctivě bude proneseno buď v kostole nebo při kázání toto svaté jméno, které jest nade všecko jméno, 4) že se ihned v mnohých srdcích alespoň trochu probudí zbožná úcta.

51. Smrt br. Jindřicha

Když šťastně dokončil běh tohoto Života, v přítomnosti modlících se bratří svatě zesnul v Pánu. Avšak dříve než odešla jeho duše, když mu bylo udělováno poslední pomazání, sám se živým hlasem modlil litanie a modlitby za umírající, jako by byl jedním z bratří. Po skončení všech modliteb zbožně napomínal bratry, takže se dali do usedavého pláče. - Kdo však vypoví, jaký byl pláč při jeho smrti, jak štkaly a naříkaly vdovy a panny, a co se bolestně navzdychali jeho spolubratři a přátelé?
Na mnoho věcí se sice o něm pamatuji, abych se však o něm snad příliš mnoho nerozpisoval, postačí připomenout jeden příběh z těch mnoha, které jsem se po jeho smrti dozvěděl z pravdivých výpovědí a od svatých a věrohodných osob.

52. Co zjevil jednomu řeholníkovi

V městě Kolíně žila jakási ctihodná paní, která milovala bratra Jindřicha, když ještě žil, obzvláštní láskou. Jednou ho prosila, aby jí slíbil, že se jí po smrti zjeví, jestli ovšem on zemře první. On slíbil, že splní žadatelčiny prosby, bude-li se to ovšem líbit Bohu. Když tedy zemřel, očekávala jej a velmi horoucně jej chtěla spatřit, jak to byl slíbil. Tehdy též bývala nepříjemně trápena jakýmsi hrozným pokušením, takže byla ďáblem velmi znepokojována a pokoušena proti víře, zda totiž duše zemřelých po tomto životě jsou zničeny, či žijí dále. Ale ač jej sebe déle čekala a toužila jej spatřiti, nezjevilo se nic. A tak pokušení stále více mohutnělo. Ona si v srdci řikala: „Kdyby na tom bylo něco pravdy, co se nám o budoucím životě vykládá, už by mě o tom musil ujistit ten, kterého s takovou láskou ctím.”
Když se tak trápila, byla sklíčena a srdce jí zesmutnělo, tu, hle, kterémusi řeholnímu bratrovi se zjevil br. Jindřich a pravil mu: „Jdi k oné paní a zavolej ji jejím vlastním jménem.” Onen bratr to jméno totiž neznal, neboť je měla už od dětských let z jakéhosi zbožného důvodu změněné, a pak ji už vůbec nenazývali křestním jménem. Onen bratr se to tehdy dověděl po prvé, když mu to bratr Jindřich vysvětlil a vyložil.
Řekl mu: „Jdi k ní, a když ji za mne pozdravíš, řekni jí: To a ono sis navykla konat. Už tak nedělej, nýbrž konej to tak a tak.” - Ony skutky byly tak tajné, že mimo něj o nich nevěděl žádný člověk. - Když k němu takto mluvil, zpozoroval onen dobrý muž na jeho prsou velmi jasnou a třpytící se perlu a před jeho tváří jakousi zeď, do níž byly vsázeny drahé kameny; často na ni upíral zrak a uvažoval. Bratr se ho otázal: „Co má, můj pane, znamenati tato tak zářící perla na vaší hrudi a co ta převzácná zeď?”
On mu odpověděl: „Tato perla znamená čistotu srdce, již jsem si uchovával za života, a když na ni patřím, jsem naplňován velkým štěstím. Rovněž tato zeď jest ona část domu Božího, kterou jsem za živa vystavěl kázáním a zpovídáním." - Mezitím přišla též nebeská Královna, Matka milosrdenství, Panna Maria, a když se blížila, řekl bratr Jindřich onomu bratrovi: „To jest má Paní, Matka Spasitelova, která si mě vyvolila za svého sluhu. Považ, jaké máme útočiště, je-li ona s námi!” Když to pověděl, ihned se k ní přidružil a odešel s ní.
Onen dobrý muž tedy šel a oznámil oné paní všechno po pořádku. Prozradil jí, že kromě jiných znamení, jejichž zjevením se měla dokázati pravda, zná některé jej nejtajnější skutky. Dostalo se jí tím velké útěchy a byla osvobozena od prudkého pokušení.
Ale mnohem větší radost měla z toho, co si později sama zasloužila zakusiti. Když kdysi byla doma ve světnici skloněna nad jakousi skřínkou a se zbožnou láskou si opět četla dopis, který jí kdysi poslal bratr Jindřich, zastavila se v onom dopise nad jednou větou, která má v češtině tento smysl: „Spočiňte na sladké Ježíšově hrudi a utište žízeň své duše.”
Opětným čtením této věty se její mysl roznítila, jako by ji byla vyřkla jeho ústa, dokud byl ještě naživu a přítomen; byla uchvácena duchem a spatřila se, jako by sama stála po jedné straně u Ježíšovy hrudi a bratr Jindřich s druhé strany. V tomto vytržení zakusila a vychutnala tak bezednou a tak podivuhodnou Boží útěchu, že přímo opita působením tak nesmírně léčivé vláhy, vůbec nevnímala přítomnost služky a vůbec neslyšela, aby již rychle šla, že manžel čeká na oběd. Vzpamatovala se, až když její duch ustal takto sladce uvažovat.
Po tomto vypravování o bratru Jindřichovi, pokračujeme již o zbývajících událostech.

53. První kapitula, 5) slavená v Bologni

První generální kapitula tohoto řádu byla slavena r. 1220 v Bologni. 6) Sám jsem na ní byl, byv tam poslán s třemi bratry z Paříže, ježto mistr Dominik ve svém dopise nařídil, že mu mají být z pařížského kláštera posláni na kapitulu do Bologně čtyři bratři. Když jsem však byl posílán, nebyl jsem v řádě ještě ani dva měsíce. 7)
Na této kapitule bylo za společného souhlasu bratří ustanoveno, aby se jeden rok generální kapitula slavila v Bologni, druhý rok v Paříži, ale tak, že nejbližší rok se měla konati v Bologni. Bylo též na ní nařízeno, aby naši bratři neměli napříště majetek a důchody, ale aby se zřekli i těch, které již měli v kraji toulouském. Rovněž tam bylo ustanoveno mnoho jiných věcí, které se až dosud zachovávají.

54. Druhá kapitula, slavená rovněž v Bologni

Léta Páně 1221 byl jsem na generální kapitule v Bologni 8) ustanoven prvním 9) provinciálem lombardské provincie, ač jsem byl teprve rok v řádě a nezapustil v něm ani dosud jak se patří kořeny. Ustanovili mě, abych řídil druhé, ačkoliv jsem se měl spíše učiti ovládati své nedostatky.
Tato kapitula též poslala do Anglie hlouček bratří s bratrem Gilbertem. 10)
Samozřejmě, že jsem byl i na této kapitule.
------------------------------
1) Kolín nad Rýnem (Köln am Rhein).
2) Lukáš l2, 49.
3) Činil tak proti tehdejšímu zlozvyku častého klení a zlořečení.
4) Filipským 2, 9.
5) Všeobecný řádový sněm.
6) O Svatodušních svátcích, 17. května 1220.
7) Do řádu vstoupil l2. února 1220.
8) 30. a 31. května 1221.
9) Na této kapitule byl řád rozdělen na provincie (kraje); tehdy jich bylo osm.
10) Gilbert Frassinet byl ustanoven provinciálem Anglické provincie.



55. O bratru Everardovi, dřívějším arcijáhnu v Langres 1)


V této době vstoupil v Paříži do řádu bratr Everard, arcijáhen z Langres. Byl to muž velmi ctnostný, v díle vytrvalý, horlivý v práci a prozíravý v radě. Ačkoliv byl neobyčejně vážený, přece čím více se stával u lidí proslulejší, tím více mnohé vzdělával příkladem dobrovolné chudoby.
Myslím, že mě miloval něžnou láskou. Když jsem se měl odebrat do Lombardie, vydal se se mnou na cestu, poněvadž toužil spatřiti mistra Dominika. A ve všech krajích Gallie a Burgundska, jimiž jsme spolu procházeli a v nichž on byl kdysi znám, hlásal nuzného a chudého Krista, kterého nosil v srdci. Konečně onemocněl a v Lausanne, 2) kde byl kdysi zvolen biskupem, ale odmítl přijmouti hodnost, ukončil tento trudný a žalostný život; náhle sice, ale šťastně.
Když se krátce před tím, než zemřel, lékaři vyslovili, že jistě zemře, ale před ním to tajili, řekl mi: „Jestliže podle úsudku lékařů mám zemřít, proč se mi to neřekne? Těm ať se zamlčuje smrt, kterým je myšlenka na ni hořká.
Já se smrti nebojím. Nemá se co báti ten, kdo po zničení tohoto bídného pozemského tělesného příbytku, potěšen šťastnou proměnou očekává příbytek nikoliv rukama vystavěný, ale věčný, v nebesích.”3) Zemřel tedy v Lausanne, 4) odporoučeje tělo zemi a duši Stvořiteli. Radostným znamením jeho šťastné smrti bylo pro mne to, že při umírání jsem měl zato, že budu v srdci trápen hořem a mysl ze bude rozbouřena. Byl jsem právě naopak zaplaven zbožnou úctou a lahodnou radostí. Rozum mi připomínal, že nemám nad ním ani trochu plakat, poněvadž dosáhl věčné radosti.

56. Smrt svatého Dominika

Když se sv. Dominik mezitím blížil k cíli své cesty, k Bologni, těžce onemocněl. 5) Leže nemocen na lůžku dal si zavolati dvanáct nejvážnějších bratří a vybízel je k horoucí lásce k řádu, k jeho rozšíření a k vytrvalosti ve snaze po svatosti.
Napomínal je, aby se vystříhali podezřelých styků s ženami, zvláště s mladými, neboť takové jednání příliš láká a působí, že se duše dosud ohněm neočištěné 6) dávají chytiti do osidel. Pravil jim:7) „Hleďte, až do této hodiny mě Boží milosrdenství uchovalo v tělesné neporušenosti. Přiznávám však, že jsem se neuchránil té nedokonalosti, že jsem raději mluvíval s mladými dívkami než se starými ženami.”
Před svou smrtí bratřím též s důvěrou řekl, že jim bude po smrti užitečnější než býval za živa. 8) Věděl zajisté, komu svěřil dědictví svých prací a života. Byl si zcela jíst tím, že je mu pro budoucnost přichystána koruna spravedlnosti; až ji obdrží, že tím bude jeho přímluva mocnější, ač již bude bezpečněji účasten velkých skutků Páně. Když se jeho nemoc zhoršovala, zachvátila jej horečka. Zároveň též trpěl úplavicí. Konečně se jeho svatá duše odloučila od těla a spěchala k Pánu, odkud byla vyšla a zaměnila nešťastný příbytek za věčné útěšný pobyt v nebesích. 9)

57. O zjevení, v němž se v hodině smrti ukázal bratru Gualovi

Téhož dne a tutéž hodinu, kdy světce zemřel, překvapil bratra Gualu, převora z Briccie a pozdějšího biskupa téhož města, když byl opřen v Briccii o zeď klášterní zvonice, lehký spánek. Ve spánku spatřil, jako by se nebe otevřelo a spustily se z něho dva běloskvoucí žebříky. Konec jednoho držel nahoře Kristus, druhý žebřík držela jeho matka. Po obou žebřících sestupovali a vystupovali andělé. Dole uprostřed žebříků stálo sedadlo a na něm seděl kdosi, podobný bratru Kazateli. Tvář měl přikrytou kapucí, jak je u nás zvykem, když pochováváme své zemřelé bratry. Kristus Pán a jeho Matka vytahovali pak pozvolna žebříky, až byl úplně nahoru vytažen ten, který byl na nich dole umístěn. A když pak byl za andělského zpěvu přijat s velkou nádherou do nebe, zavřel se onen přeskvostný otvor do nebe a už se nic neukázalo. - Bratr Guala, který to viděl, ač byl ještě dosti nemocný a velmi slabý, nabyl brzy opět sil a ihned se vydal na cestu do Bologne. V Bologni se dověděl, že sluha Kristův zemřel téhož dne a v tutéž hodinu, jak jsme se to dozvěděli, když nám o tom vypravoval.

58. O pohřbení sv. Dominika. Zázraky po jeho smrti

Vraťme se však ještě na chvilku k posvátným pohřebním obřadům blaženého muže. Řízením Božím se stalo, že po jeho smrti přišel do Bologne 10) ctihodný muž, ostijský biskup a tehdy legát svaté Stolice v Lombardsku, jenž se později stal nejvyšším biskupem na římském Stolci jakožto papež Řehoř 11) Z toho důvodu tam bylo tehdy přítomno mnoho vznešených mužů a církevních hodnostářů. Legát se se světcem velmi důvěrně znal a velmi jej miloval, protože věděl, že je to spravedlivý a svatý muž. Když se dověděl o odchodu mistra Dominika z tohoto života, osobně se dostavil a sám vykonal pohřební obřady. Účastnilo se jich mnoho lidí. Všichni uvažovali v srdci o šťastné smrti blaženého muže. Každý znal jeho svatost, kterou za života vynikal. Všichni měli za to, že již obdržel roucho nepomíjející nesmrtelnosti. O jeho pohrdnutí světem se mluvilo, když se při obřadech přišlo k místu, kde se připomíná, jak je bezpečné zasloužiti si pohrdnutím tohoto světa místo onoho nebeského příbytku a věčného pokoje a nevážením si tohoto života připraviti si takovou převzácnou smrt.
Tak tedy se vzbudila zbožnost lidu a úcta národů. Spěchalo tam mnoho nemocných, soužených rozličnými bolestmi, dleli u světcova hrobu dnem i noci a říkali, že dostali léky na uzdravení. Podávali důkazy o svém uzdravení a zavěšovali u hrobu blaženého muže voskové oči, ruce, nohy a napodobeniny ostatních údů, podle toho, z jakých nemocí byli uzdraveni, ať šlo o tělesné nemoci nebo něco jiného.
Z bratří se však nikdo nenašel, aby důstojně poděkoval Bohu za takovou milost. Většina bratří měla totiž za to, že se nemá veřejně o zázracích mluviti, aby nepadli do podezření, že z nich chtějí ze zdánlivé zbožnosti těžit. Takto sice zastírali své nerozvážné, ač zdánlivě zbožné počínání a svou vlastní umíněnost, avšak zanedbali tím obecný užitek pro Církev a pohřbili tak slávu Boží.

59. Světec vrací v Římě život jednomu mladíkovi

Přece však je známo, že se ještě za svého života skvěl zřejmými ctnostmi a proslavil se zázraky. Mnoho jsme o tom slyšeli. Poněvadž se však vypravování od sebe různila, písemně jsem je nezaznamenal, aby snad nemátla mysl čtenářů, když by události byly popisovány v nejistém pořadí. Rád bych však aspoň něco z toho zaznamenal, o čem mám přesnější zprávu.
V Římě dlel kdysi jakýsi mladík, 12) příbuzný kardinála Štěpána z Fossanuovy. Jednou seděl na koni a neopatrně se rozdováděl, že v šíleném trysku spadl s koně. Velmi prudce upadl, takže jej s nářkem odnášeli. Domnívali se, že už není ani polomrtvý, spíš že je už úplně bez ducha, mrtvý. A když se kolem mrtvého vzmáhal nářek, přišel tam mistr Dominik a s ním br. Tankred, dobrý to a ohnivý muž, pozdější římský převor, z jehož vypravování jsem se to dozvěděl. Br. Tankred pravil světci: „Co váháš? Proč neprosíš Boha? Kde je nyní tvůj soucit s bližním? Kde je důvěra tvého srdce v Boha?” Pohnut tedy bratrovým vybízením a přemožen upřímnou soustrastí, dal mladíka tajně odnésti do světnice a mocí svých modliteb jej opět přivedl k životu a vyvedl úplně zdravého přede všemi ven.
Bratr Bertrand, o jehož poslání do Paříže jsme se dříve zmínili, mi též sdělil, že když s ním kdysi spolu cestoval, 13) zdvíhala se nad nimi velká bouře. Když už lilo na zemi jako z konve, učinil mistr Dominik znamení kříže a zahnal tak před sebou všechnu tu vodní zátopu, takže jdouce viděli před sebou na vzdálenost tří loktů hustý déšť pršící na zemi, avšak ani jedna kapka se nedotkla ani nitky jejich šatu.
------------------------------
1) Langres, město v západní Francii (v départementsu Haute-Marne).
2) Ve Švýcarsku

3) Srovnej II. Kor. 5, I.
4) 1221.
5) Zdá se, že trpěl chronickým zánětem střev. Do Bologně přišel asi v polovici července 1221.

6) Viz Isaiáš I, 25. -
7) Když převorovi Kenturovi vykonal veřejně před bratry generální svatou zpověď.
8) V tomto slibu má základ modlitba „O spem miram".
9) Sv. Dominik zemřel v pátek kolem poledne, 6. srpna 1221, v 51 letech.
10) Asi hned 7. srpna

11) Kardinál Hugolin Conti, patriarcha aquilejský, důvěrný přítel sv. Dominika, byl r. 1227 zvolen za papeže a přijal jméno Řehoř IX. Vládl až do r. 1241. Nařídil kanonisační proces a prohlásil svého přítele roku 1234 za svatého.

12) Jménem Napoleon Orsini, přihodilo se to 28. Února r. 1228.
13) Stalo se to nedaleko Prouille.



60. Povaha blaženého Dominika


Je nám též mnoho známo o vyléčení z nemocí. To však dosud nebylo napsáno. To jsou také skutečné důkazy o jeho svatosti.
Nade všechny zázraky největší a nejvznešenější je ten, že vynikal takovou čistotou mravů a že byl tak unášen Božským duchem, že byl vpravdě nádobou počestnosti a milosti, nádobou ozdobenou nejvzácnějšími drahými kameny. Byl vždy pevné a velmi vyrovnané mysli, s výjimkou chvil, kdy byl jat soustrastí nebo milosrdenstvím. A poněvadž veselá mysl rozradostňuje tvář, jeho lahodný vnitřní mír se navenek projevoval laskavostí a veselým výrazem ve tváři. Vůbec nikdy se nedal strhnouti hněvem.
Tak pevně stál vždy na tom, co před Bohem uvážil a co si rozumně předsevzal, že ani jednou neustoupil od toho, co zrale uvážil a řekl. A protože, jak jsme už připomenuli, z jeho tváře vyzařovala velká dobromyslnost, svědčilo to o jeho čistém svědomí. Světlo v jeho tváři bylo však nadpřirozeného původu a snadno si zjednávalo lásku všech, ihned vábíc každého, kdo naň pohleděl. Kdekoliv byl, ať na cestě se svými druhy, nebo v domě hostitelově s jeho ostatní rodinou, nebo mezi velmoži, knížaty a hodnostáři, vždy z jeho úst plynula řeč, která vzdělávala. Vypravoval mnoho poučných příkladů, jimiž pobádal mysli posluchačů k lásce ke Kristu a k pohrdání tímto světem. Všude se osvědčoval mužem svatého Evangelia, slovem i činem.
Nikdo nebyl za dne k bratřím a druhům tak úslužný a laskavý jako on. A v nočních hodinách nikdo se tak úplně a vytrvale neoddával bdění a modlitbám. K večeru k němu na návštěvu zavítal pláč, ale ráno již mu nastávala radost. 1)
Den věnoval bližnímu, noc Bohu, neboť věděl, že „ve dne rozdává Bůh svou milost a v noci mu píseň pějí”. 2)
Plakával velmi často a velmi mnoho. Slzy mu byly chlebem ve dne v noci. Ve dne proléval slzy zvláště při každodenním slavení oběti mše svaté; v noci pak, když neúnavně nade všemi bděl.
Noc obyčejně probděl v kostelích, takže se zdálo, jako by vůbec neměl nebo jen zřídka měl jisté místo k odpočinku. Noci tedy trávíval na modlitbách a v neustálém bdění, pokud mu to dovolovalo ztýrané tělo. A když jej již zmáhala ochablost a i duch byl unaven, že si musil zdřímnout, opíral hlavu buď o oltář nebo o jiný předmět, nebo dokonce po příkladu patriarchy Jakuba o kámen, a když si maličko odpočinul, znovu trval v žáru duchu a modlitby na bdění.
Všem lidem projevoval velkou něžnost, lásku, a poněvadž všechny miloval, ode všech byl milován. Naučil se radovati se s radujícími a plakati s plačícími. Protože překypoval něžnou láskou, úplně se dával bližním a měl soucit s ubohými.
Každý ho nejvíce miloval proto, že měl upřímně srdce a že nikdy ani slovem ani skutkem neodbočil na cestu dvojakosti nebo přetvářky.
Byl pravým milovníkem chudoby. Nosil vždy prostý oděv. V jídle i pití byl velmi střídmý. Výhýbal se vybraným pokrmům a nejraději měl prosté jídlo. Své tělo zcela ovládal a když někdy z tělesné potřeby požil víno, náležitě si je vodou rozředil, takže nikdy neoslabilo jeho bystrého ducha.
Kdo z lidí by byl s to takto vždy napodobiti jeho ctnostný život? Můžeme se mu jenom obdivovati a poznati z jeho příkladu nedbalost lidí naší doby. Vykonati však, co on vykonal, to člověk svou silou nedokáže, je to přece zvláštní dílo Boží milosti. Snad jenom tehdy by jej mohl někdo následovati, kdyby milosrdná Boží dobrota ráčila někomu popřáti zvláštní milost, aby mohl následovati podobnou svatost. Ale kdo je k tomu způsobilý?
Bratři, následujme však, jak můžeme, otcových šlépějí! Ale vzdávejme i díky Vykupiteli, že nám svým služebníkům, dal na cestu, kterou jdeme, Světce, který nás znovu zrodil k tak skvělému společenství, a prosme milosrdného Otce, aby nás vedl Duchem, jímž jsou hýbáni synové Boží, v mezích určených našimi otci, k témuž cíli věčného štěstí a trvalé blaženosti, a abychom si i my zasloužili rovnou cestou do ní vejít, jak jí navždy šťasten došel on sám.

61. O bratru Bernardovi, posedlém zlým duchem

Po ukončení vypravování o pamětihodnějších událostech ze života mistra Dominika, zbývá nám ještě vhodně se zmíniti o věcech, které se udály později.
Po smrti bratra Everarda v Lausanne, o čemž jsme se již zmínili, 3) odebral jsem se do Lombardie, abych se ujal svěřené mi správy té provincie. Byl tam jakýsi bratr Bernard, 4) posedlý zlým duchem, který jej velmi zle trápil, takže ve dne v noci jím byl příšerně týrán. Všichni bratři tím byli neobyčejně pobouřeni. Toto soužení bezpochyby dopustilo na své služebníky Boží milosrdenství, aby je naučilo trpělivosti.
Řeknu vám však, jak se to stalo, že dopadl na tohoto bratra takový bič. Když k nám vstoupil do řádu, žádal často Pána z lítosti, která mu působila bolest nad jeho hříchy, aby mu seslal nějakou očistu. Napadalo mu v myšlenkách, zda by snad nechtěl býti trápen posedlostí zlým duchem. Děsil se toho a neměl síly, aby s tím souhlasil. Mnoho o tom přemýšlel. Když byl jednou velmi rozhořčen nad pohoršeními, která byl kdysi způsobil, v duchu souhlasil, aby bylo jeho tělo posednuto zlým duchem, aby se mohl takto očistit. Tak mi to sám oznámil. Ihned se uskutečnilo, s čím v mysli souhlasil.
Mnoho toho ďábel jeho ústy vysoptil. Ačkoliv posedlý bratr nebyl vzdělán v bohovědě a téměř neznal svatá Písma, přece někdy ďábel pronášel jeho ústy tak hluboké myšlenky z Písma svatého, že mohly býti právem pokládány za slavné výroky Augustinovy. Pýcha ho hnala k tomu, že se převelice chvástával, projevil-li někdo ochotu poslouchati jeho řeči.
Jak si vzpomínám, nabídl mi kdysi ďábel bratrovým prostřednictvím tu podmínku, že přestanu-li kázat, přestane pokoušet všechny bratry. Odpověděl jsem mu: „Chraň Bůh, abych uzavíral smlouvu se smrtí, nebo abych se umlouval s peklem! Že proti své vůli bratry pokoušíš, bude jim ku prospěchu a k posílení v životě v milosti. Neboť bojování s pokušením je život člověka zde na zemi! 5)”
Často se však ďábel snažil jakýmsi úskočným zabalováním slov vtisknoutí do našich srdcí nějakou stopu po své zlobě. Když jsem si toho všiml, řekl jsem mu: „Proč nám tak často zdvojnásobuješ své úskoky? Velmi dobře známe tvé myšlenky. ” On nato: „I já jsem poznal tvé smýšlení. Odmítáš a pohrdáš tím, co ti bylo jednou nabízeno, konečně však přece ochotně a s radostí to přijmeš, až ti moje nešlechetnost podrazí nohy.”
Slyšte to, bojovníci Kristovi, neboť bojování naše není proti tělu a krvi, nýbrž proti knížectvu a mocnostem těchto temností, proti zlým duchům v povětří, 6) abyste se vy z ustavičného úsilí samých nepřátel stali horliví a naučili se varovati se lenivosti svého zmalátnělého ducha!
Jest ještě pozoruhodnější, že někdy tak působivě mluvíval, jako by kázal, takže již samým způsobem přednesu a zároveň těž zbožností a hloubkou svých slov pohnul srdce posluchačů k hojným slzám.
Někdy podivuhodným způsobem naplnil též tělo posedlého bratra přelíbeznými vůněmi, jakých nedovede vůbec lidské umění připraviti. Rovněž mně samému hanebně způsobil takového pokušení, tváře se, že je strašně trápen těmito libými vůněmi, jako by je byl anděl způsobil, ačkoliv to byl zcela on sám, který tak nastrojil ty úklady, aby mě přivedl k opovážlivé domněnce, že jsem svatý.

62. Jak ho chtěl onen ďábel oklamat vůní

Když byl kdysi onen bratr v mé přítomnosti těžce trápen od ďábla, začal bolestným hlasem předstírat zmatek a volal: „Jaká vůně, jaká vůně, jaká vůně!" A za kratičkou chvíli, když se od něho začala líbezná vůně šířit, naznačoval výrazem tváře a zároveň voláním, že mu to působí hrůzu a že je tím ponížen. Řekl mi: „Víš-li, čeho se právě teď hrozím? Hle, přichází anděl tohoto bratra, aby ho touto vůní potěšil. A právě tato útěcha mně způsobila muka; ale hleď, přináším ti z mých pokladů jiná vonidla, kterými já navštěvuji druhé." A hned, jak to řekl, naplnil ovzduší sírovým zápachem, hledě jimi zastříti šalbu dřívější líbezné vůně.
Když i mně připravil podobné pokušení, byl jsem velmi zmaten jeho dvojsmyslností, ježto jsem nedůvěřoval svým zásluhám, ale také jsem byl v nejistotě a na rozpacích, jak bych si měl počínati, když jsem byl zalit tak podivuhodnou vůní. Stěží jsem se odvážil ukázati ruce, ze strachu, abych neprozradil líbeznou vůní, které jsem si dosud nebyl vědom.
Jestliže jsem nesl kalich, jak se to vždy dělá, když se přistupuje k oběti těla Páně, zdálo se mi, že od samého kalichu vychází tak podivuhodná líbezná vůně, že jsem téměř upadal do vytržení tak nesmírně líbeznosti.
Duch pravdy však nedovolil, aby šalby zlého ducha trvaly dlouho. Když jsem totiž jednoho dne na jednom místě přede mši svatou pozorně končil modlitbu onoho žalmu: „Odpírej Hospodine, mým odpůrcům”, 7) který účinně zapuzuje pokušení, a když jsem již říkal verš: „Všecky moje kosti praví: Hospodine, kdo je podoben tobě?", zalila mne náhle tak nesmírná sladkost, šířící vůní, že se mi zdálo, jako by mne zcela pronikla až do morku kostí. Užasl jsem nad tím a z pohnutí nad tak nezvyklou událostí jsem prosil Pána, aby mně milostivě zjevil, zda se to děje ďábelskými úklady, a aby již nedovolil siláku klamati chuďasa, který nemá v nikom jiném jistého pomocníka. Hned jsem přednesl Pánu svou prosbu - k jeho chvále to pravím - naplnilo uvnitř mou duši velké světlo.
Ježto mi Bůh vlil pravé poznání tě věci, měl jsem nepochybný důkaz a naprostou jistotu, že jsem již vůbec nepochyboval, že to vše bylo jen mámení lstivého nepřítele. Od té doby, co mi bylo zjeveno tajemství ďáblovy zloby a když jsem byl bratra Bernarda ujistil, že ono pokušení pochází od ďábla, přestala z nás obou již vycházeti ona vůně.
Od toho času počal ďábel ošklivě a neslušně mluvit, ačkoliv dříve nám mluvíval řeči plné zbožnosti. Když jsem se ho tázal: „Proč nám teď již nevyprávíš tak krásné věci?”, odpověděl mi: „Teď je můj lstivý úmysl již znám. Chci již zřejmě konati dílo své zloby.”

63. Ustanovení antifony „Zdrávas, Královno” po Doplňku 8)

Tak velmi kruté trápení bratra. Bernarda ďáblem, jak jsme o tom vyprávěli, bylo první příčinou, která mě pohnula k tomu, že jsem v Bologni ustanovil zpívat po Doplňku antifonu „Zdrávas, Královno”. Tento zvyk se potom z tohoto kláštera začal šířit po celé Lombardské provincii a nakonec zavládl tento zbožný a spasitelný zvyk v celém řádě. 9)
Jak mnoha lidem vynutilo slzy to svaté vzdávání chvály ctihodné Matce Kristově! Kolik lidí obcujících této pobožnosti a spolu též těch, kteří zpívali onu antifonu, bylo uvnitř duše pohnuto a obměkčeno ze své tvrdosti a kolika z nich zapálila v srdcích čistý plamen vroucí lásky! Či myslíme, že Spasitelovu Matku netěší takové vzdávání chvály, že jí nelahodí takové velebení?! Jeden zbožný a důvěryhodný muž mi vypravoval, že často vídával v duchu samu Matku Páně padati před svým Synem na kolena, ana jej vroucně prosila za zachování celého řádu, zatím co bratři zpívali „I protož, orodovnice naše." - Budiž to proto připomenuto, aby se ještě více rozohnila v budoucnu zbožnost bratří k uctívání svaté Panny.

64. Přenesení těla svatého Dominika

Když mělo býti vyzvednuto tělo blaženého Dominika, 10) bylo jen stěží železnými tyčemi proraženo tvrdé náhrobkové zdivo a velmi namáhavě byl odvalen kámen přiklopený na hrobku. Tu vyšla z hrobu tak příjemná vůně, že se zdála převyšovat vůně všech jiných vonidel. Myslím, že žádná stvořená věc nemůže vydávati takovou vůni. A vůně nevycházela jenom z kostí, nýbrž i z rakve a prachu. Zůstala dokonce též více dní na rukou těm, kteří se těch věci nebo jen některé z nich dotkli.
------------------------------
1) Srovnej Žalm 29, 6.

2) Žalm 41,

3) V kap. 55.
4) Bernard z Bologne.

5) Srovnej Job 7, 1.
6) Srovnej Efeským 6, 12.

7) Žalm 34, 1.

8) Doplněk (kompletář) je večerní kněžská modlitba, poslední hodinka denní části breviáře.
9) Pro celý řád bylo zpívání oné antifony prý nařízeno na řádové kapitule 7. června 1226.

10) Přenesení světcova těla, jež bylo nalezeno neporušené, se stalo 24. května 1233 z původního hrobu sv. Mikuláše v Bologni do chrámové kaple; stalo se tak pro rozšiřování kostela. Tělo vvzvedl sám bl. Jordán. Nad hrobem byl postaven mramorový pomník, nahrazený r. 1474 uměleckým dílem Mikuláše z Bari, na němž jsou vytesány rozličné události ze života světcova.
Za svatého byl sv. Dominik prohlášen papežem Řehořem IX. bulou „Fons sapientiae" („Zdroj moudrosti"), vydanou v Rieti 3. července 1234. P. Štěpán ze Salanhaku (spisovatel z doby Řehoře IX.) nám zaznamenal výrok Řehoře IX. před svatořečením sv. Dominika: „O svatosti toho muže pochybuji tak málo jako o svatosti apoštolů Petra a Pavla."
Na počest sv. Dominika slavíme ročně tři svátky: hlavní svátek je 4.srpna, 24.května slavíme památku přenesení jeho svatých ostatků (jak o tom vypravuje 64. kapitola) a 25. září slavíme památku světcova divotvorného obrazu v Sorianě (v jižní Italii).



65. Zázraky při vyzvednutí těla sv. Dominika


Anglický student Mikuláš z Buscu, z diecése worcesterské, když dlel v Bologni, onemocněl na ledviny a trpěl bolestí v kolenech a byl bolestí politováníhodně trápen od svátku sv. Michala 1) až do svatodušních svátků. Nemohl sám vstáti, ani se doma pohybovati, leč s pomoci hole nebo těch, kteří mu pomáhali.
Po patnácti dnech se mu konečně nemoc zhoršila tak, že byl stále připoután na lůžko. Levé stehno mu tak osláblo a se scvrklo, že Již žádnou lékařskou pomocí nemohlo býti vyléčeno. Naopak se užíváním různých léků nemoc ještě zhoršovala, takže se jeho přátelé a lékaři vzdávali naděje na uzdravení.
Když učinil blaženému Dominikovi slib, 2) ihned byl uzdraven.

Dívce Thomasině, dceři Thomasina, písaře při kurii svatého Ambrože v Bologni, se těžce rozbolavěla levá strana tváře. Vřed se jí provalil a vytékala z něho hniloba a hnis, který se nedal ničím zastavit. Její rodiče se proto obávali, že nemoc nebude moci býti tak snadno vyléčena a že ji hrozně znetvoří.
Vzývali blaženého Dominika o pomoc a příští ráno, ačkoliv nepoužili žádného léku, byla tak úplně uzdravena, že vřed zcela zmizel a po nemoci nezůstalo ani stopy, kromě jakési červené skvrny na tváří, která ji vůbec nezošklivuje.

Paní Gilla,3) manželka pana Marcotta, bydlícího v Châtillonské ulici, pozbyla po osmi letech v pravé půli svého těla od pasu až dolů tělesných sil, takže nemohla pohnouti nohou ani v lýtku ani v chodidle; mohla nohu jen uchopit rukama jako kus dřeva.
Když však vzývala blaženého Dominika o pomoc, byla ihned uzdravena.

Jakýsi mladík z Manzolina 4) v době od svátku svaté Agaty 5) až do svatodušních svátků tak zcela na všech svých údech zeslábl, že mohl chodit jen s pomocí hole, nebo podpíral-li jej někdo. Nemohl ležet na boku, nýbrž jen naznak, ani si nemohl sednout na zem, ani s ní vstáti. Na těle mu naskočily naběhliny a velké otoky. Použil i různých léčebných prostředků, ale žádný mu nepomáhal, nýbrž naopak se jeho nemoc značně zhoršila. Nohy mu úplně vypověděly službu, takže mohl jimi jen rukama pohnouti, otočiti, nebo násilím přitáhnouti.
Když vzýval blaženého Dominika o pomoc, nabyl zdraví, a ještě téhož dne sám ušel vzdálenost osmadvaceti milníků, 6) bez hol a bez cizí pomoci.

Jakási žena, jménem Gilla,7) dcera Jana z Corviaga, z města Manzolina od Carniprivia, až do doby přenesení těla blaženého Dominika 8) trpěla bolestmi v celém těle. Nemoc jí způsobila, že levé rameno jí k ničemu nesloužilo. Když ji pustili žilou, krev vůbec netekla, neboť ruka uschla, odumřela a byla bez citu. Jak jí pouštěli žilou, ránu ani necítila. Ono rameno bylo mnohem vyzáblejší, poněvadž nemoci příliš zhublo.
Když vzývala blaženého Dominika o pomoc, byla ihned vyléčena.

Jakýsi chlapec, jménem Petříček, syn Jakobína Bonfantiniho, přivodil si tříselní kýlu. Každá lékařská pomoc byla marná.
Když učinil blaženému Dominikovi, ještě než bylo jeho tělo přeneseno, slíb, byl od své nemoci vysvobozen.

Jakési ženě, jménem Menekata, 9) dceří Hugona Massaria že Sessa, tak hrozně zduřel spodní pysk a jakoby odumřel, že jídlo a pití jí působilo to největší utrpení, a nemohla, nic požíti, jenom když si onen ret zespodu přidržovala. Nemohla ani nic srozumitelně říci. A k tomu ona nemoc trvala již rok a pět měsíců.
Když prosila blaženého Dominika o pomoc, ihned zase nabyla zdraví.

Geminián, syn Petra Bachalara, byl přes čtyři roky jakousi nemocí upoután na lůžko. Vlasy mu s hlavy vypadaly a vytékal mu 10) krvavý hnis. Každá lékařská pomoc byla marná.
Na vzývání blaženého Dominika o pomoc byl ihned zcela uzdraven.

Když Cambrius z Bacciori 11) čistil svůj mlat, dostal se mu do krku klas. Onen klas mu působil po osm dní velké bolesti. 12) Žádný lékař mu nedovedl pomoci.
Po vzývání blaženého Dominika o pomoc se mu hned zdraví zcela vrátilo.

Jakási žena, jménem Bonafilia, 13) trpěla přes dva roky bolestmi, způsobenými nádory na nose a na horním rtu. Nos a ret měla tak zduřelé, že byly větší než slepičí vejce a silně páchly. Každá lékařská pomoc byla však marná.
Ale na vzývání blaženého Dominika o pomoc byla ihned uzdravena, tak dokonale, že jí nezůstalo na nose a na rtu ani stopy po nemoci.

Chlapec Petrínus, syn Gerarda Petrína z Tornella, byl přes dva týdny velmi nemocen. Od žaludku až dolů k nohám byl velmi opuchlý, takže nemohl ani stát, ani si nějak pomoci a všichni jej pokládali jakoby za mrtvého.
Když se však utekl o pomoc k blaženému Dominikovi, hned se mu bylo zdraví navrátilo.

Jakási žena, jménem Alda, dcera Berty Tusky, měla po pět let pod pravou paží krtice 14) a na krku krticové nádory. Kolem prsu na pravém boku se jí utvořilo mnoho puchýřů, z nichž teklo mnoho hnisu a hnilobných látek. Šířil se z ní velký zápach, že se sama sobě ošklivila a pro velkou bolest nemohla ležet na pravém boku.
Po vzývání blaženého Dominika o pomoc byla od těchto neduhů okamžitě vysvobozena.

Chlapeček Rudolf, syn Hymelie, ženy Hildebranda Jucellina, byl tak těžce nemocný, že po osm dní ani nejedl ani nessál prs a srdce mu už jakoby chladlo a tuhlo. Už vůbec nikdo nedoufal v jeho uzdravení.
Když však jeho rodiče vzývali blaženého Dominika za jeho uzdravení, ihned jej nemoc opustila.

Chlapec Jindřišek byl přes osm dní velmi těžce nemocen, takže nemohl ani jíst, ani pit, ani mluvit. Celé tělo mu již chladlo a už vůbec nikdo nedoufal v jeho uzdravení.
Když však blaženěho Dominika vzývali za jeho uzdravení, byl ihned zbaven nemoci.

Jakási žena, jménem Cortesina, manželka Magnardova, byla přes půl druhého roku na všech údech velmi těžce nemocná, takže nemohla ani sama sobě pomoci, ani nemohla konat nějakou práci.
Když poprosila blaženého Dominika o přispění, ihned se uzdravila.

Jakýsi Marsilius ze Suavit, jehož stálá horečka a zároveň bolesti v celém těle, a zvláště kolem prsou, po šest dní tak trápily, že když přijal svaté přijímání, a učinil závěť, všichni jeho přátelé už vůbec nedoufali v jeho uzdravení.
Když se však odporučil blaženému Dominikovi, ihned byl uzdraven.

Landulf z Mazanella velmi těžce trpěl přes měsíc bolestmi od vředu, který měl pod pravou paží zepředu, takže všichni, kteří jej vídali, myslili, že zemře.
Když však vzýval blaženého Dominika, hned mu bylo vráceno zdraví.

Jakýsi chlapec, Jeníček, byl tři dny tak těžce nemocen, že když se již objevovaly známky smrti, lékaři a všichni ostatní již nedoufali v jeho uzdravení.
Když jej však odporučili blaženému Dominikovi, ihned byl zdráv.

Když student Vilém Alere 15) z města Vauru,16) z toulouské diecése, dlel v Bologni, byl po osm dni trápen dvojnásob třetodenní horečkou, 17) takže jeho přátelé již nedoufali v jeho uzdravení.
Když si však lehl na kámen, na hrobě blaženého Dominika, ihned zase nabyl zdraví.

Gilla, 18) manželka Hugona, který bydlil v Bologni, ale nyní je v Imole, velmi trpěla bolestí zubů, takže se nedala vůbec utišit a stále křičívala jako šílená.
Když však vzývala o pomoc blaženého Dominika, ihned byla bolesti zbavena.
------------------------------
l) Sv. Michala Archanděla 29. září.
2) Slíbil obětovat ke cti Krista Pána a světce voskovou svíci, vysokou a silnou jako on sám.

3) Jiní životopisci mají: Hilla.
4) Jiné texty mají „ z Manzelina".
5) 5. února.

6) Milník označoval vzdálenost 1000 kroků; ušel tedy 21 km
7) Jiní dějepísci mají Ghillina nebo Ghoslila
8) Od začátku postu až do onoho přenesení (24. května).

9) Nebo Menatheta.
10) Z hlavy.
11) Nebo Z Batitor, z Bartikor.
12) Poněvadž jej nemohl vytáhnout.
13) Česky Dobrá dcera.

14) Skrofule (skrofulosa), je to tuberkulosa mízních uzlin.

15) Snad Alacre.
16) Neboli Varu (či Vouru), městečko v jižní Francii v départementu tarsiském.
17) horečka, zachvacující nemocného denně.
18) Nebo Hilla.



Modlitba bl. Jordána k Sv. Otci Dominiku 1)


Přesvatý knězi Boží, milý vyznavači, slovutný kazateli, přeblažený Otče, svatý Dominíku, panici Pánem vyvolený a nad všechny lidi své doby Bohu zvláště milý! Tys slavný životem, učením i zázraky. Plesáme, že tebe máme svým laskavým zastáncem u Boha. K tobě, jejž ze svatých a vyvolených Božích zvlášť zbožně ctím, volám z hlubin toho slzavého údolí: Přispěj, prosím tě, milostný Otče, mé hříšné duši, potřebující ctnosti a milosti, poskvrněné mnohými poklesky a hříchy!
Pomoz mé bídné a nešťastné duši, ó požehnaná a blažená duše Božího muže, již Bůh tak štědře obdaroval svou milostí, která povznesla nejen tebe do blaženého pokoje, do klidného domova a do nebeské slávy, nýbrž ona přivábila do téže blaženosti i nesčíslný počet jiných duší příkladem tvého chvályhodného života. Ona je pobádala tvým sladkým napomínáním, ona je lahodně poučovala a probouzela tvým horlivým kázáním.
Přispěj mi tedy, blažený Otče Dominiku, ku pomoci a slyš milostivě mou hlasitou prosbu!
K tobě se utíká má ubohá a žebronící duše, před tebou co nejpokorněji padá a představuje se ti v své zemdlenosti, a protože už už hyne, ze všech sil tě prosí, snažně tě žádá a dovolává se tvých mocných zásluh a zbožných proseb, abys ji ráčil oživiti, vyléčiti a hojně naplniti darem svého požehnání.
Neboť vím, jsem si toho vědom a jsem si tím jist, že to můžeš učiniti. Důvěřuji, že pro svou velikou lásku to také učiniti chceš. Doufám, že pro nesmírné milosrdenství našeho Spasitele od něho dosáhneš vše, začkoli jej požádáš.
Rovněž doufám, že pro tvůj velmi důvěrný styk s tvým Nejmílejším a z tisíců vyvoleným Ježíšem Kristem ti nebude nic odepřeno, nýbrž že od něho (ačkoliv je to Pán Bůh, přece však i tvůj přítel) obdržíš, začkoli ho poprosíš. Vždyť co by mohl takový miláček odepřít svému milému? Co nedá tomu, jenž se všeho zřekl a neváhal sebe a své všechno dáti jemu? Tak o tobě totiž tvrdíme, tak tě chválíme, tak tě ctíme.
Tys zasvětil ještě v květu svých let skvělému Ženichu panen své panictví.
Tvá duše se v nejčistší lásce zasnoubila Králi králů, byvši očištěna pramenem svaté vody a okrášlena Duchem Svatým.
Ty jsi stále více prospíval v dobrém, ježto jsi se záhy řádně vyzbrojil k boji.
Tvé ctnosti víc a více vzrůstaly, takže jsi se stále zlepšoval. Své tělo učinils živou obětí, obětí svatou a Bohu příjemnou.
Zcela jsi se zasvětil službě Boží, samým Bohem jsa omilostněn a k tomu veden.
Když ses pak vydal na cestu dokonalosti, všechno jsi opustil a chudý chudého Krista jsi následoval, vyvoliv si shromažďovat poklady spíše v nebi než na zemi.
Snažil ses jíti ve stopách našeho Vykupitele, přísně se zapíraje a nesa mužně svůj kříž.
Poněvadž jsi hořel horlivostí pro Boha, ježto tvé nitro plálo nebeským ohněm a poněvadž tě k tomu pobádala tvoje převeliká láska a dokonalé zachovávání slibu svaté chudoby, věnoval ses s mocným žárem ducha apoštolskému úřadu 2) a k tomuto apoštolskému dílu jsi pak založil řád bratří Kazatelů, jejž jsi svým vznešeným důmyslem již dávno předvídal.
Tys osvítil po celém okrsku zemském Církev svatou svými zásluhami a příkladným životem.
Když jsi konečně opustil žalář svého těla, byl jsi přijat do nebeského sboru a slavně jsi vešel do nebe.
Hned jak jsi byl ozdoben řízou prvotní nevinnosti, přistoupils k Bohu jako náš zastánce.
Prosím tě tedy, přispívej mně i mým drahým svou pomocí, ano i veškerému kněžstvu a lidu, a neméně i zbožnému ženskému pohlaví.
Vždyť tys tak horlivě toužil po spáse lidského rodu!
Tys po Královně blahoslavené Panně Marii přede všemi svatými má naděje, tys mé sladké potěšení.
Tys mé zvláštní útočiště. Přispěj mi tedy milostivě ku pomoci! K tobě jedinému se utíkám.
Pouze k tobě se osměluji přistoupiti; padám ti k nohám.
Vzývám tě úpěnlivě jako svého přímluvce, doprošuji se tě a oddaně se ti odporoučím.
Rač se mne, prosím, milostivě ujmouti a vzíti mě pod svou ochranu, chrániti mě a pomáhati mi, abych si pod tvou záštitou zasloužil dosáhnouti Boží milosti, dojíti Božího milosrdenství a obdržeti pomoc pro tento život a konečně i abych došel života věčného.
K tomu, k tomu mě, Mistře, dopomoz. Tak, prosím, nechť se stane, slavný dobrý Otče, blažený Dominiku!
Tak mi, prosím, pomáhej, i všem, kteří tě o to prosí. Buď nám pravým Dominikem, to jest věrným strážcem stáda Páně. Stále nás ochraňuj a voď nás, své svěřence. Vyprosti nás z chyb, očištěné smiř nás s Bohem a uveď nás radostně po tomto vyhnanství před požehnaného Pána, milého a převznešeného Syna Božího, Pána našeho Ježíše Krista, našeho Spasitele, jehož čest, chvála a sláva, nevýslovná radost a věčná blaženost se slavnou Pannou Marií a s celým nebeským dvorem trvá bez konce na věky věků. Amen.
------------------------------
1) Tato modlitba vyšla roku 1492 v Benátkách v řádovém semináři.

2) Kázaní slova Božího.



Obsah


Předmluva 9

1. Úvod 13
2. Důvod, proč svěřuje příštím pokolením spis o životě sv. Dominika a o založení řádu kazatelů 13
3. Biskup Diego z Osmy zakládá řeholní kanovníky s řeholí blaženého
Augustina 14
4. Dominikovo narození v Kalarmeze 15
5. V Palencii 16
6. Sv. Dominik jeví již od dětství bystré nadání 17
7. Dominikova matka spatřila ve vidění na jeho čele hvězdu 18
8. Světec prodává v době hladu knihy a nábytek a vše rozdává chudým 18
9. Je povolán do řeholní kapituly v Osmě a zvolen v ní podpřevorem 19
10. Pilná četba posvátných knih 21
11. Biskup z Osmy cestuje do Dánska. Svatý Dominik obrací v Toulousu
svého hostitele – bludaře 21
12. Druhá cesta do Dánska 22
13. Biskupova cesta k papeži a o čem s ním jednal 23
14. Biskup obléká cisterciácký šat 24
15. Jeho rada papežovým vyslancům 24
16. Diego první uskutečňuje danou radu 26
17. O knize, která byla ve Fanjeaux třikrát hozena do ohně 27
18. Založení ženského kláštera v Prouille 28
19. Osmanský biskup Diego se vrací do Španěl. Jeho smrt 29
20. Návrat mnichů, poslaných papežem k Albigenským 30
2l. Hlásání křížové výpravy proti Albigenským 30
22. O příkořích, spáchaných na sv. Dominiku na území Albigenských, o jeho touze po mučednictví 31
23. Úcta všech k světci pro jeho lásku k bližnímu 32
24. Světec dostává darem jakési jmění 33
25. První vstoupili do řádu br. Petr Cellani a br. Tomáš Toulouský. Kde měli bratři v Toulousu první dům 34
26. Z důchodů se jim dostává nejen obživy, nýbrž i jiných věcí 35
27. Sv. Dominik jde s toulouským biskupem k papeži 35
28. První kostel bratří v Toulousu 36
29. Smrt papeže Inocence III. Nastolení papeže Honoria III. Potvrzení řádu 36
30. Smrt hraběte z Montfortu, již sv. Dominik předvídal 37
31. Bratři poslání do Španělska 38
32. Jak br. Dominik (španělský) přemohl nástrahy pokoušející jej ženy 39
33. Prvních sedm bratří posláno do Paříže 40
34. Bratřím je v Paříži darován klášter sv. Jakuba 41
35. Posláni prvních bratří do Orléansu 41
36. Posláni prvních bratří do Bologně 41
37. O zázračném přijetí mistra Reginalda sv. Dominikem v Římě do řádu 42
38. Mistr Reginald se plaví přes moře. Po návratu přijímá v Bologni do řádu mnoho bratří 43
39. Sv. Dominik cestuje do Španělska. Jeho návrat 44
40. Sv. Dominik posílá mistra Reginalda do Paříže 44
41. Smrt bl. Reginalda 45
42. O jakémsi vidění po smrti bl. Reginalda 46
43. O jakémsi vidění před jeho smrtí 46
44. Kde a jak byl vychován br. Jindřich 47
45. Br. Jindřich se dává pohnouti ke vstupu do řádu 49
46. O jeho vidění a jaký je jeho výklad 50
47. O vstupu br. Jindřicha, Jordána a Lva do řádu 51
48. Život Jindřicha. Jakou dostal od Boha milost 52
49. Zjevení, které se událo po vstupu br. Jindřicha do řádu 53
50. Br. Jindřich je poslán do Kolína (Köln) 54
51. Smrt br. Jindřicha 54
52. Co zjevil jednomu řeholníkovi 55
53. První kapitula, slavená v Bologni 58
54. Druhá kapitula, slavená rovněž v Bologni 58
55. O br. Everardovi, dřívějším arcijáhnu v Langres 59
56. Smrt sv. Dominika 60
57. O zjevení, v němž se v hodině smrti ukázal bratru Gualovi 61
58. Pohřbení sv. Dominika. Zázraky po jeho smrti 62
59. Světec vrací v Římě život jednomu mladíkovi 64
60. Povaha blaženého Dominika 65
61. O bratru Bernardovi, posedlém zlým duchem 68
62. Jak ho chtěl onen ďábel oklamat vůní 71
63. Ustanovení antifony „Zdrávas Královno" po Doplňku 73
64. Přenesení těla svatého Dominika 74
65. Zázraky při vyzvednutí těla sv. Dominika 75
Modlitba bl. Jordána k sv. Otci Dominiku 85