S. M. Zdislava Černá 0. P.


DĚJINY ŘÁDU KAZATELSKÉHO III.




S. M. Zdislava Černá, OP
Dějiny Řádu kazatelského

Vydal Klášter Mnišek Kazatelského řádu ve Znojmě
Vydané r. 1975
Samizdat
Pro vnitřní potřebu



Obsah



DALŠÍ TĚŽKOSTI
PROVINCIE V DRUHÉ POLOVINĚ 19. A POČÁTKEM 20. STOLETÍ
BIBLICKÁ ŠKOLA V JERUSALEMĚ
CTIHODNÝ OTEC HYACINT MARIA CORMIER
DOMINIKÁNSKÉ MISIE
TOTÉŽ PLATÍ I O AFRICE
P.S. K MISIÍM V AFRICE
P.S. K MISIÍM V ASII
JIŽNÍ AMERIKA
"MONIALES" ŘÁDU KAZATELSKÉHO
KONGREGACE SESTER DOMINIKÁNEK
LAICKÁ BRATRSTVA ŘÁDU KAZATELSKÉHO
DALŠÍ NÁSTUPCI SVATÉHO OTCE DOMINIKA
DALŠÍ PRONÁSLEDOVÁNI
NÁSLEDUJI SESTRY Z KONGREGACE DOMINIKÁNEK MISIONIÁŘEK
DALŠÍ MUČEDNICE DALA NAŠEMU ŘÁDU RODESIE
BRATŘÍ VYNIKAJÍCÍ VE SVATOSTI A VE VÉDÁCH
ŘÁD V DNEŠNÍ DOBĚ
ZŘÍZENÍ VIKARIÁTů A PROVINCIÍ
ZBÝVÁ ŘÍCI JEŠTĚ NĚKOLIK SLOV O ČINNOSTI ŘÁDU
PŘEHLED PROVINCIÍ
DODATEK ČESKÁ PROVINCIE O.P.
VZNIK ČESKÉ PROVINCIE
VZNIK HUSITSTVÍ
ČESKÉ POVSTÁNÍ
OBNOVA PROVINCIE ZA BOHUMÍRA MARCQUISE
NOVÝ ÚPADEK PROVINCIE ZA JOSEFINISMU
OBNOVENÍ ČESKÉ PROVINCIE A JEJÍ NOVÝ ROZKVĚT
POUŽITÁ LITERATURA
KONGREGÁCIA SESTIER DOMINIKÁNOK NA SLOVENSKU
Seznam svatých, blah. a významých členu OP.
Přehled generálů.
OBSAH

DALŠÍ TĚŽKOSTI


V první polovině 19. století byl řád velmi oslaben a živořil. Jistý spisovatel říká, že už zůstalo jen tu a tam několik oáz, v nichž dominikánský život jako čistá voda zavlažoval velkodušné duše.
I mimo tyto oázy žilo dost bratří, kteří chtěli věrně jít cestou svatého Otce Dominika. Bylo vsak nutné sjednotit všechny snahy o obnovu. Boží Prozřetelnost vyvolila OTCE VINCENCE JANDELA, aby se stal tímto obnovitelem.
Viděli jsme, co vše vykonal. Oč mu hlavně šlo? Ne o vnější růst, ale o věrné zachovávání Stanov. Přibývalo klášterů, kde byla obnovena řeholní kázeň. Přes všechny vnější nesnáze řád tím získával stále více pevnosti.
OTEC JANDEL svolal a řídil celkem tři generální kapituly, avšak po jeho smrti byla opět politická situace tak nepříznivá, že se volební kapitula nemohla sejít.
Řízení řádu se ujal římský provinciál OTEC JOSEF MARIA SANVITO. Byl generálním vikářem celých sedm let. Roku 1876 za něho vyšel první generální katalog řádu, kde už jsou uvedena jména všech bratří i data jejich narození a profesí.
Po této době si SVATÝ OTEC přál, aby bylo s konečnou platností rozhodnuto o řízení řádu podle předpisů. Vybral proto tři kandidáty, oznámil to jednotlivým provinciím a vyzval je, aby si z nich zvolily generála řádu, Hlasy měly být posílány přímo do Říma.
3. října 1879 byl na základě tohoto hlasování jmenován 74. generálem řádu OTEC JOSEF MARIA LARROCA , tehdy dlel v Manile jako vizitátor. 1. února 1380 se vrátil do Říma a ujal se svého úřadu v kostele Santa Maria sopra Minerva.
S jménem
OTEC JOSEF MARIA LARROCA
jsme se setkali už několikrát. Patřil mezí španělské bratry, kteří za všech nesnází zůstali věrní ideálu svatého Otce Dominika. Narodil se 10, září 1813.
Již v šestnácti letech vstoupil do řádu. 5. listopadu 1830 složil sliby. Podrobnosti chybí, avšak je známo, že v roce 1834 začal být řeholní život ve Španělsku velmi ztěžován a po dvou letech byl úplně zakázán.
BRATR LARROCA přesto přijal kněžské svěcení 17. prosince 1836; tedy v nejhorší době. První mši svatou sloužil 26. prosince téhož roku- Kde a jak žil v době, kdy byl společný život řeholníků ve Španělsku znemožněn, není známo; zůstal však ve Španělsku, Snad i on převzal péči o některou farnost Čtyřiadvacet let musel být zcela mimo klášter.
Nepatřil však mezi ty, kteří se s touto situací snadno smíříli. Byl mezi bratřími, kteří využili první možnosti a shromáždili se k nesmělému pokusu o obnovu kláštera v Corias, První bratří kteří se tam sešli, zvolili si OTCE LARROCA převorem,
Není pochyb, že první začátky byly velmi nesnadné. Bratří, kteří přicházeli, byli většinou už starší. Chyběla knihovna i jiné nutné zařízení. Vyjednávání s úřady bylo nesnadné a nejistota veliká,, Avšak byla tu upřímná touha po dominikánském životě v celé jeho kráse, a ta překonala všechny nesnáze.
Bratří stále přibývalo. Snad se už mohli přijímat i novici. Pozvolna docházelo k obnově španělské provincie.
O OTCI LARROCA máme jen málo zpráv, avšak vše, co o něm víme, mluví o jeho velké lásce k řeholnímu životu a k našemu řádu. Mluví o ní i horlivost, s jakou vyjednával s OTCEM JAN DELEM, aby obnovil jednotu řádu.
Po této šťastné události opět se dal do práce – tentokrát v Římě. Zůstal tam i po smrti OTCE JANDELA jako socius OTCE SANVITO. Bylo mu 66 let, když ho na Manile zastihla zpráva o jmenování generálem řádu. Opět se horlivě ujal nového úkolu. Šel zcela ve stopách OTCE JANDELA. Vynikal rozvahou a snahou o dokonalý řeholní život. Uměl spojovat vážnost a důstojnost s velkou laskavostí.
Mezi radostné události z doby jeho generalátu patřilo jmenování svatého Tomáše ochráncem katolických škol, dne 4. srpna 1880. Lev XIII. též vydal encykliku "Aeterni Patris", v které mluví o trvalé hodnotě nauky svatého Tomáše.
OTEC LARROCA je snad prvním generálem řádu Kazatelského, který visitoval nejen evropské ale i americké kláštery. Všude šířil modlitbu růžence.
Po čtrnáctileté přestávce roku 1885 mohl svolat generální kapitulu - tentokrát do Lovaně. Pečoval o studium zasloužil se o založení Biblické školy v Jerusalémě a o rozkvět řádového studia ve švýcarském Frýburku.
26. prosince 1886 oslavil v Římě u Minervy své zlaté kněžské jubileum. Zemřel v Římě 8. ledna 1891, takže stál v čele řádu jedenáct let a tři měsíce.
Protože měla být další generální kapitula svolána do Lyonu, stal se podle předpisů po smrti OTCE LARROCA generálním vikářem řádu provinciál lyonské provincie OTEC JOSEF LABORÉ.
Velmi se snažil, aby kapitula byla svolána co nejdříve, a skutečně toho dosáhl. Tak již 19. září 1891 byl v Lyoně zvolen 75. generál řádu
OTEC ONDŘEJ FRüHWIRT ,
dosavadní rakouský i český provinciál
Předtím byl podpřevorem a pak převorem v klášteře ve Vídni. Při jeho zvolení mu bylo 48 let. OTEC FRüHWIRT mluvil velmi dobře německy, italsky i francouzsky. Byl považován za jakousi spojku lásky pro celý řád, protože nestranil žádné národnosti a pojila ho upřímná láska ke všem.
Měl velmi rád řádovou universitu ve Frýburku právě proto, že tam dobře spolupracovali Němci s Francouzi, a on v tom viděl symbol řádové jednoty.
Ti, kdo dobře znali otce, FRüHWIRTA říkají o něm prostě, že se zřídkakdy setkali s člověkem tak dobrým. Řídil řád dvanáct let a osm měsíců až do zvolení svého nástupce. Za tuto dobu napsal celou řadu krásných okružních listů pro bratry a sestry řádu. Veliký důraz kladl na kázání.
Velmi pečoval o společný život. Staral se o nová vydání liturgických knih. Podporoval nové vydání děl svatého Tomáše Aquinského, nazývané "Leonina", protože k němu došlo na přání Lva XIII.
OTCI FRüHWIRTOVI bylo 61 let, když skončil úřad generála řádu. Nemáme podrobností, kde potom působil, avšak je jisté, že nepřestával projevovat svou lásku k společnému životu, která pro něho byla příznačná, a pomáhat ohroženým klášterům.
Teprve po jedenácti letech roku 1915 byl jmenován kardinálem jako první dominikán ve dvacátém století. Zemřel roku 1933 v devadesáti letech. Vždy si uchoval velkou lásku k řádu. Bylo jeho radostí, když mohl dlít mezi svými.
Koncem devatenáctého století bylo bratří jen přes čtyři tisíce. Přesto si získali značný vliv, Řád měl v této době mnoho slavných kazatelů. Stále více se šířila pobožnost růžencova a úcta k Panně Marii zvláště také zásluhou Svatého Otce Lva XIII.
Za OTCE FRüHWIRTA a z jeho podnětu začala vycházet řádová Analekta a četné cenné časopisy, zvláště tomistické. Zásluhou papeže Lva XIII, a některých Otců vzrůstala velmi úcta k svatému Tomáši Aquinskému a jeho nauce. Theologická suma začala být vydávána i v různých překladech.
Ačkoli byl řád početně slabý, měl živý podíl na posvátné službě. Právě v této době mel také mnoho vynikajících theologů.
Doposud vždy byl udáván počet biskupů, které si Církev vy brala během století z našeho řádu, avšak v 19. století -zvláště v jeho první polovině není možno o tom učinit ani odhad. I z toho je zjevné, jak těžké doby prodělával řád v tom to století. Avšak generální katalog z roku 1876 uvádí sedm arcibiskupů a dvacet biskupů.
V první polovině 19o století se stal kardinálem jen jeden dominikán, v druhé polovině jich bylo jmenováno celkem osm -Několik let měl náš rád současně tři kardinály.
Mezi těmi, kteří měli být jmenováni, byl i OTEC CORMIER ještě dříve, než se stal generálem řádu; avšak proti tomuto jmenování francouzská vláda okamžitě podala námitku. Bylo jí nesnesitelné, aby řeholník zastupoval Francii u Svatého Stolce, proto se jmenování neuskutečnilo.
Z kardinálů zde uvádíme jen ty, kteří měli velké zásluhy o obnovení studia a o vydávání děl svatého Tomáše. Byl to především TOMÁŠ MARIA ZIGLIARA .
Po skončení studia- byl nejprve profesorem filosofie v Korbaře na Korsice, později vyučoval theologii v Římě. Kardinálem byl jmenován v roce 1879. Stal se prefektem posvátné kongregace studia. Řídil "leoninské" vydávání spisů svatého Tomáše.
Napsal mnoho "manuálek filosofických i theologických příruček, v nichž upravil nauku svatého Tomáše pro potřeby škol. Zemřel roku 1893.
S ním spolupracoval další dominikánský kardinál ZEFIRINO GONZALES, spisovatel četných filosofických pojednání. Vyučoval nejprve na dominikánské universitě v Manile na Filipínách. Stal se pak postupně biskupem v Kordově, arcibiskupem v Seville, posléze arcibiskupem toledským a Španělským primasem. Napsal cenné příspěvky k tomistické filosofii. Zemřel roku 1894.
Dalším významným theologem a filosofem z našeho řádu byl OTEC ALBERT LEPIDI,
profesor filosofie v Lovani a u svatého Maximina, od roku 1868 regent studia dominikánských provincií ve Francii, později konsultor kongregací Posvátného Ofcia a Indexu, magister posvátného paláce od roku 1897 do roku 1925, kdy zemřel.
Universita ve švýcarském Frýburku měla v druhé polovině 19. století celou řadu vynikajících profesorů. Byl to hlavně znalec tomismu NORBERT DEL PRADO, který proslul svým spisem "De gratia et libero arbitrio", a ALBERT WEIS, profesor sociologie a apologetiky. Napsal celou řadu spisu, z nichž je nejznámější "Apologie křestanství" -Tento Otec se zasloužil i o "Kirchenlexikon".
Kromě nich vyučoval ve Frýburku též dominikán JÁCHYM BERT HIER, který se postaral o vydání děl blahoslaveného Humberta o řeholním životě. Z exegetů na tamní universitě vynikal Moravan VINCENC ZAPLETAL.
V HOLANDSKU působil dominikán JAN VINCENC DE GROOT, který se stal jako první katolík universitním profesorem tomistické filosofie v Amsterodamu.
Manuálky o morálce a kanonickém právu psal Otec Prühmmer. Otec Tomáš Esser, oblíbený kazatel, profesor a sekretář kongregace Indexu napsal velmi rozšířený spis "S. Thomae monita et preces".
Sířila se také úcta k svaté Kateřině Sienské zvláště po jejím jmenování patronkou města Říma.
Tento výpočet ovšem ani zdaleka není úplný. Přesto právě v této době celá řada provincií prodělávala nové těžkosti. Je nutné opět se zmínit o každé provincii zvláště



PROVINCIE V DRUHÉ POLOVINĚ 19. A POČÁTKEM 20. STOLETÍ


Španělské provincie v této době vzrůstaly, jejich stav byl velmi dobrý. Ve španělsku bylo tehdy již více než osm set bratří, což byla více než šestina z celkového počtu. Utěšeně vzrůstala též provincie anglická a irská.
Klášter svaté Kateřiny v Petrohradě se udržel do roku 1892. Toho roku ho vláda zrušila. Přesto tam až do první světové války zůstalo několik bratří v duchovní správě.
Němečtí bratří, kteří v době takzvaného kulturního boje musili odejít do ciziny - hlavně do Holandska, kde založili klášter ve Venlo, mohli se už roku 1887 vrátit do vlasti. Od té doby rostl počet bratří i klášterů.
Po Berlínu následoval Kolín nad Rýnem, Vechta, Walberberg a jiné kláštery.
V Polsku se udržely hlavně kláštery v Haliči, které dříve patřily k provincii ruské. OTEC PETR ŽAČEK tam měl stejně blahodárný vliv jako před lety OTEC TOMÁŠ ANSELMI v provincii české.
Provincie dalmatská byla v této době početně slabá. Rok 1894 byl významný pro provincii portugalskou. Po šedesátileté přestávce složil první PORTUGALEC opět své řeholní sliby v našem řádě.
BRATŘÍ z jiných provincií chtěli přispět k obnově této provincie. S pomocí Španělů byl tam roku 1909 zřízen první dům, avšak již po roce byli z něho řeholníci vyhnáni. Po Čtyřech letech se opět vrátili, tentokrát s trochu větším úspěchem -V portugalském národě začalo přibývat nových povolání.
V Holandsku a v Belgii řád tak vzkvétal, že se již roku 1860 belgická provincie osamostatnila. Přesto zůstala holandská provincie počtem bratří třetí v řádě.
V Jižní Americe se většina provincií pozvolna obnovovala.
V Mexiku však již dominikáni nesměli vést společný život a ubývalo jich, takže roku 1895 zůstali již jen čtyři. Opět nechť mluví suchá, ale poučná čísla. Všechny tři dříve kvetoucí mexické provincie měly dohromady roku 1844 135 bratří, roku 1876 34 bratry, roku 1910 však už má úřední statistika u všech tří provincií nulu. V roce 1895 přišli tam opět první bratří ze Španělska.
Někdy byla situace tak nepříznivá, že se museli skrývat a žít rozptýleni. Jakmile však to situace jen trochu dovolila, vraceli se k své práci, obnovovali kláštery nebo stavěli nové.
Nejvíce však byly postiženy provincie francouzské a italské.
Ačkoli se ve Francii začínalo z ničeho, vznikly tam v 25 letech tři provincie, které měly roku 1876 celkem 429 řeholníků.
Roku 1870 došlo k změně vlády a brzy po ní k umučení pěti bratří v čele s OTCEM CAPTIEREM.
Roku 1880 zabrala vláda četné kláštery, pracně a namáhavě získané, a kladla mnoho překážek společnému životu řeholníků. Znamenalo to, že se asi polovina bratří hlavně mladých musila uchýlit do ciziny, druhá polovina si hledala útulek u příbuzných a známých ve Francii, aby tam mohla i dále působit -ovšem s mnohými omezeními.
V cizině vznikaly noviciáty a studijní domy jednotlivých provincií. Tak si zachovaly všechny tři francouzské provincie svou existenci i ve vyhnanství.
Francouzští bratři měli své domy ve Španělsku, hlavně v Salamance, v Belgii, kde vznikl studijní dům v Le Saulchoir, v Itálii, v Holandsku, v Rakousku, na Korsice. Generální studium francouzské provincie se Celkem čtyřikrát stěhovalo.
Francouzští bratří vydávali i v cizině četné časopisy lidové i vědecké. Někteří bratří odešli do Kanady. Jiní zřídili misie v Mossulu v Iraku, kde řídili seminář, a v Arménii. Opět jiní odešli na Kubu, do USA a do Brasilie. Začali s misiemi i ve Vietnamu.
Nepřátelský postoj vlády vůči řeholníkům a s ním spojená nejistota trvaly až do první světové války.
Opět není možno získat přesnější a podrobnější údaje o té to těžké zkoušce, která stihla francouzské bratry. Několika" slovy však se o tom zmiňuje OTEC LAGRANGE, který hned po roce noviciátu, vykonaném u svatého Maximina, musil odejít do Salamanky. Uvádíme zde jeho zprávu:
"V roce noviciátu byl jsem tak zaujat nutností uspořádat vnitřní život, že jsem nic nevěděl a nic nechtěl vědět o tom, co se dálo venku. Pouze jsem si poznamenal 4. dubna: ohlášení dekretů. Toho dne jsme přáli k svátku Otci Vincenci de Pascal, pře voru kláštera. Oznámil nám, že se vláda rozhodla rozpustit všechny řeholní kongregace snad kromě některých, které budou trpěny. K zachování společného života by tedy bylo nutné vystěhovat se do ciziny. Ponechal jsem to Bohu a představeným.
Vyhlídka na utrpení pro Krista se zdála sladká. Divil jsem se jen, že veřejná moc, dokonale lhostejná k životu, který jsem vedl jako student podle libosti, chce mi tak rozhodně překazit vedení lepšího života v mnišské kázni. Byl to tedy boj mocností zla proti dobru a proti Bohu, velký zákon dějin, který staví proti sobě dvě města. V tomto úsilí zla je jen o pohnutku více ZCELA SE DÁT DO SLUŽBY BOŽÍ…
Byli jsme hluboce zarmouceni, když jsme viděli Francii, jak zaujímá tento nepřátelský postoj vůči svým synům, kteří ji milovali, avšak radovali jsme se, že je s námi jednáno jako s apoštoly, které židé neuznali.
Když četníci, vedeni podprefektem z Brignoles, vypáčili dveře a vnikli do sálu v noviciátě, kde jsme je mlčky očekávali, jen bratr Gayraud protestoval. Neodešli jsme však, dokud nám stateční exekutoři těchto nízkých děl nevložili ruce na ramena."
Pak ještě mluví o rozloučení v Lurdech a o příchodu do Salamanky, kde je všechny čekala, jak on říká, více než chudoba: dénuement; tedy bída a nouze, ale též svlečení, zbavení se všeho. Avšak byli v Salamance, a prý nikde jinde nebyl svatý Tomáš Aquinský tolik studován a uctíván jako tam, a to jak u dominikánů, tak u karmelitánů.
Takhle to asi vypadalo všude. Všem bratřím však zůstala možnost v případě potřeby cestovat do Francie. Takové byly těžkosti ve Francii.
I zde však se zřejmě osvědčilo, že milujícím Boha všechno napomáhá k dobrému. Je téměř nepochopitelné, že při všech těchto nesnázích počet bratří ve Francii nejen neklesl, ale ustavičně mírně stoupal. Opět nechrne mluvit čísla: V roce 1876 měly - jak uvedeno - tři francouzské provincie 429 bratří, v roce 1910 559 bratří a kromě toho 78 bratří v kongregaci pro výchovu mládeže.
V ITÁLII na tom bratří nebyli lépe.
Papežský stát byl zabrán a splnil se sen italských vlastenců o sjednocené Itálii. Nový stát však vystupoval od počátku proti náboženství. Všechny kláštery byly prohlášeny za státní majetek a proměněny v různé veřejné úřady, kasárny a školy.
Toto nové rušení řeholních řádů postihlo bratry v severní Itálii již roku 1855, bratry v celé Itálii roku 1866 a hlavně roku 1873.
Nová italská vláda o sobě prohlašovala, že je liberální, avšak tuto svobodu, kterou hlásala, chápala někdy velmi divným způsobem. Tento stav trval prakticky až do uzavření dohody mezi státem a Církví v roce 1929. Zákony po právní stránce řády neuznávaly.
Byl však povolován nebo spíše trpěn řeholní život jako soukromá iniciativa jednotlivců. Řeholníci mohli zabrané kláštery opět kupovat a vlastnit, avšak tento majetek musil být hlášen na jejich jméno.
Znamenalo to ustavičné stěhování noviciátů a studií. V některých krajích dominikánský život skoro úplně zanikl. Již Otec Sanvito a po něm Otcové Tarroca a Frühwirt se musili odstěhovat do malého soukromého domu při kostele svatého Šebestiána. Někde byla ponechána řeholníkům jen malá část starých klášteru.
Jinde bydlily malé skupinky řeholníku v soukromém domě nebo na farách při kostelích, kde Otcové převzali duchovní správu. Často se museli potýkat s velkou chudobou.
LOMBARDSKÁ PROVINCIE si volila provinciála i v nejtěžších dobách. Bývali to Otcové velmi horliví a řádu oddaní. Situace však byla taková, že se už skoro ani nemohlo mluvit o komunitách. Šlo spíše o skromné skupiny bratří, kteří žili velmi stísněně. Kolik snahy však bylo vynakládáno, aby se i za těchto okolností udržel řeholní duch!
Dodnes se zachovaly četné doklady o láskyplné péči některých Otců, kteří se snažili pomáhat všem bratřím, zvláště však nemocným a slabým.
Počet řeholníků v Itálii velmi klesl. Roku 1910 bylo v celé Itálii 496 bratří. Představení se často mohli starat o jednotlivé bratry jen s velkými nesnázemi. Často museli vidět své syny rozptýlené. Museli přihlížet k tomu, jak jsou zavírány "útulky věd a zbožnosti" a zprofanovány některé kostely.
Provincie, velmi oslabené a ochuzené již začátkem 19. století, utrpěly ještě více v druhé polovině tohoto století. Jak těžká byla obnova při protináboženských zákonech!
Provincie Kalabrie a Apulie úplně zanikly. Na jihu Itálie byla situace poměrně horší než na severu. V neapolské provincii byli řeholníci z klášterů vyháněni násilím. Někteří pak zůstali u svých příbuzných, při čemž byli podle možnosti věrní svým slibům.
Jiní začali tvrdou práci obnovy, i když pro nepřízeň času byl výsledek skrovný. Nebáli se žádné oběti a získali si tak zásluhy o řád.
Byla tu stále touha získat řádu opět staré památné kláštery. K tomu byl jediný prostředek: opět je zakoupit od italské vlády. Někteří bratří na ten účel věnovali své dědictví, v několika případech velmi značné. Hodně přispěli i věřící svými almužnami. Zvláště někteří dobrodinci v této době darovali velmi mnoho.
Tak byl jen velmi pomalu a postupně opět zakoupen klášter svaté Sabiny i jiné kláštery. Bratří se mohli opět nastěhovat do kláštera svatého Dominika v Boloni.
OTEC LARROCA poslal na Sicilii Otce Vincence Lombardo, kterému se tam podařilo obnovit některé kláštery -Byli tu řeholníci, kteří se nezalekli žádného nebezpečí a žádné námahy.
Kolik tu bylo úsilí o zachování společného života v klášterech i mimo ně! Bratří se snažili podle možnosti bydlit společně blízko u svých kostelů a působit v nich, a pozvolna si tak své kláštery vykupovat.
Kolik to bylo během devatenáctého století těžkých zkoušek! Přesto se řád nejen udržel, ale dokonce došlo k značnému oživení.
Jistě je rozdíl mezi situací, jaká byla roku 1800 a roku 1900. SVATÝ OTEC DOMINIK ZŘEJMĚ POMÁHAL SVÉMU ŘÁDU.



BIBLICKÁ ŠKOLA V JERUSALEMĚ


K nedostatkům těchto dějin jistě patří i to, že se často zdržují u bezvýznamných podrobností a o tom, co je mnohem důležitější, mluví příliš stručně nebo se o tom vůbec nezruinují. Není to vždy zaviněné. Bylo by nutno ustavičně opakovat nářek nad nedostatkem dostupných pramenů. Někdy však se docela nečekaně naskytne možnost s něčím se seznámit důkladněji, a potom by byla škoda aspoň trochu ji nevyužít.
Znali jsme komentáře OTCE JOSEFA LAGRANGE, avšak nevěděli jsme skoro nic o něm samém. Několik let před smrtí napsal pro spolubratry své osobní vzpomínky, které byly zveřejněny až za třicet let po jeho smrti.
Z nich tedy čerpáme. Dovídáme se, jak se OTEC LAGRANGE právě ve chvíli, kdy racionalisté kritisovali bibli, naučil číst tuto POSVÁTNOU KNIHU tak, jak ji Bůh svěřil Církvi: jako dílo lidské a tedy o mezené, nedokonalé, a zároveň jako dílo Boží, v němž se ABSO LUTNÍ PRAVDA zjevuje očím víry.
Kolik práce vykonal tento neúnavný pracovník! Sotva se vrátil z únavné cesty, často nemocen, hněď začal opět vyučovat a studovat. Mel žízeň po vědění; touhu lépe pochopit slovo Boží, aby jo dal lépe pochopit jiným.
Chtěl se stát dominikánem, aby pracoval na spáse svých bratří. Studoval, vyučoval, psal, bojoval jen pro to, aby chránil víru svých bratří a přiváděl k ní i ty, kteří se od ní vzdálili. Měl pevnou víru, která se mohla rozvinout jen v plném světle. Uctíval svatého Tomáše. Hrdě prohlašoval: "Mohou na mne útočit pro má kritická mínění, avšak nikdy mi nikdo nemohl vytknout chybu v theologii."
Podřizoval se zcela Církvi, které chtěl sloužit. Nepřestával se řídit jejími směrnicemi.
Stejně poslouchal i své řeholní představené, protože byl hluboce pokorný. Jeho víra, lačnící po pravdě, jeho apoštolská horlivost, jeho pokora a poslušnost čerpaly svou stravu v životě intensivní modlitby.
OTEC LAGRANGE
se narodil J. března 1855 ve vzorné křesťanské rodině. Již v den svého prvního svatého přijímání byl přesvědčen, že ho volá Bůh. Přesto se obvinuje, že býval ve škole žákem neukázněným a lenivým. Již v této době četl životopis svatého Otce Dominika od Otce Lacordaira. Zapůsobil na něho také obraz svatého Otce Dominika od Fra Angelika.
Píše, že byl již před vstupem do řádu dlouho synem tohoto Otce. Denně se k němu modlil.
Přesto však po skončení střední školy začal studovat práva v Paříži. Konal také vojenskou službu. V této době zvlažněl do té míry, že pak mluvil o návratu marnotratného dítěte. Ihned po svém obrácení mocně slyšel Boží volání. Říká o tom: "Boží milosrdenství mě volalo znovu ve chvíli, kdy jsem toho byl nejvíce nehoden."
Na přání otcovo dokončil studium práva. Potom studoval rok v semináři. Teprve 6. října 1879 - ve čtyřiadvaceti letech měl obláčku v klášteře svatého Maximina. Stal se bratrem JOSEFEM. Do řádu ho přijímal tehdejší provinciál OTEC CORMIER.
O svém noviciátě píše: "Celý tento rok jsem strávil hledáním Boha. Byl jsem plný radosti nad tím, že jsem byl přijat do Pánova domu."
Četl horlivě duchovní autory, hlavně svatého Vincence Ferrerského, který klade za základ apoštolské činnosti chudobu, mí cení a cvičení v ctnostech, - a svatou Kateřinu Sienskou, u které se učil mimo jiné i lásce k Církvi. Především se však stále více soustřeďoval na Písmo svaté, v němž nalézal mnoho SVĚTLA. Patři mezi nejhorlivější novice. Přesto si po zdaeí vyčítal malou velkodušnost, nechuť ke kříži a nedostatek tělesného umrtvování. V Salamance studoval především Summu svatého Tomáše. Soukromě se začal učit hebrejsky, sýrsky a arabsky.
22. prosince 1883 přijal v Zámoře kněžské svěcení a měl radost, že mohl podat svaté přijímání své mamince a sestře -Tatínek mu zemřel krátce před jeho kněžským svěcením.
Stal se lektorem theologie. Představení si přáli, aby se věnoval Písmu svatému. BRATR JOSEF však stále více poznával své mezery. Přitom se věnoval všemu, co se od něho vyžadovalo.
Mohl se vrátit do Toulousu. Tam byl po dva roky magistrem bratří spolupracovníků, zpovědníkem řeholnic, příležitostným kazatelem. Přitom vyučoval. Neodmítal nic. Svěřil se však svému provinciálovi že za těchto okolností ve studiu Písma svatého nepokročí. Nechce-li mu on určit tuto cestu, zřekne se jí.
Místo odpovědi byl v roce 1886 poslán do Vídně. Studoval tam na universitě hlavně řečí.
Mezitím dominikán z lyonské provincie CTEC MATOUŠ LECOMTE pojal úmysl založit klášter v Jerusalemě. Generál řádu OTEC LARROCA ho k tomu povzbuzoval„ Téhož roku byl objeven v Jeruzaléme malý kostelík na místě, kde prý byl kamenován svatý Štěpán.
OTEC LECOMTE ho zakoupil za 40 tisíc franků, což byl tehdy velmi veliký obnos, aby se stal středem budoucího zaklá -dání. Sám pak brzy na to v Jeruzalémě zemřel.
OTEC LECOMTE měl touhu, aby se nový klášter stal ohniskem studia Písma svatého. Zároveň si přál, aby to byl klášter observantní. Nedočkal se toho.
Po něm se tam vystřídali jiní dominikáni, většinou však nemohli snést tamní podnebí.
Řád měl tehdy jen málo Otců, kteří se důkladněji věnovali studiu Písma svatého. OTEC LARROCA se tehdy obrátil na některé provinciály s prosbou, aby mu některé z těchto Otců poslali. Všichni odpovídali, že jim to není možné. Jen toulouský provinciál OTEC COLCKEN ihned navrhl OTCE LAGRANGE, který tehdy ještě studoval ve Vídni. Tento provinciál měl pověst světce a byl židovského původu.
OTEC LAGRANGE dostal tedy ve Vídni bez jakékoli své iniciativy pověření, aby se odebral do Jeruzaléma. Byl tím zdrcen. Měl své plány, a těm byl náhle udělán konec. Měl celou řadu obav: Dá se něco dělat tak daleko od vědeckého světa? Budeme tam mít knihy? Bude možné pracovat v tamním horku?
Byl však tak poslušný, že se s těmito obavami a nejistotami ani nikomu nesvěřil. Dověděl se, že při kostele svatého Štěpána není ještě žádný klášter; tím méně knihovna. Bude to znamenat konec vážného studia?
S důvěrou v řízení Boží Prozřetelnosti v roce 1890 odcestoval do Jeruzaléma. Svatá země ho uchvátila. Avšak přijdou žáci?
OTEC LAGRANGE napsal generálu řádu LARR0C0VI nadšenou zprávu. Zatím však si ho žádali i pro Frýburk. Nastalo váhání. OTEC LAGRANGE přitom stále znovu podával důkaz o své poslušnosti. Nakonec došlo 15. listopadu 1890 k otevření BIBLICKÉ ŠKOLY v Jeruzalémě za okolností velmi skromných. Byli přihlášeni celkem tři studenti.
Do řádu však vstoupil maronitský kněz OTEC DOUMETH, který po skončení noviciátu byl hned poslán do Jeruzaléma, aby tam vyučoval arabštinu, kterou velmi dobře znal.
Hlavním spolupracovníkem OTCE LAGRANGE se stal Otec Pavel Séjourné. Byl horlivý a velkodušný a ochotně přinášel oběti všeho druhu.
První žák OTEC JAUSSEN se stal později zakladatelem institutu pro orientální studium v Kairu v Egyptě.
Začaly pravidelné přednášky v ubohém sále. OTEC LAGRANGE byl jmenován vikářem a brzy nato prvním pře vorem. Byl položen základní kámen k stavbě kláštera. V témž roce začala vycházet "Revue Biblique".
Po nesnadném vyjednávání s úřady byla povolena stavba, na kterou nebyly peníze. Našli se však dobrodinci. Přesto bylo nutné udělat dluhy, které pak nebylo čím platit. Jen velmi pomalu přibývali profesoři i žáci. Mezi ně patřil mimo jiné bratr HUGO VINCENT, narozený roku 1872.
V devatenácti letech přišel do Jeruzaléma jako novic a snil o tom, že se stane misionářem. OTEC LAGRANGE ho získal pro biblickou školu. Žil v Jeruzalémě až do své smrti 30. prosince 1960 - věnoval se hlavně archeologii. Více než šedesát let sledoval všechny palestinské vykopávky a napsal o nich celou řadu spisů a článků.
Rovněž ANTONÍN RAFAEL SAVIGNÁC přišel studovat do biblické školy a žil tam pak a pracoval až do své smrti.
Program "Révue Biblique" byl tento: "Zachovat nauku a neomylnost BIBLE a hledat řešení nesnází v exegesi tradiční i progresivní zároveň."
Teprve roku 1894 OTEC GENERÁL ustanovil Jeruzalémskou školu kanonicky podle platných řádových předpisů. 26. listopadu 1896 byl OTEC LACRANGE jmenován regentem.
V pověřovacím listě se mluví o důkazech oddanosti, které od počátku projevoval vznikajícímu dílu u svatého Štěpána.
15. května 1900 byla dokončena stavba basiliky a kláštera. OTEC LAGRANGE vděčně uznával zásluhy těch, kdo mu v tomto díle pomáhali. Píše, že se v Jeruzalémě vždy zotavil sladkostí života s těmi, které pokládal za své děti. Jak byli všichni nadšeni pro toto dílo! Z jeho žáků se stávali jeho přátelé.
Dostalo se mu povzbuzení od Lva XIII a od kardinála RAMPOLLY. Kardinál Mercier mu napsal, že mu děkuje a blahopřeje k jeho odvaze.
OTEC LAGRANGE si nikdy nestěžoval na žádné vnější obtíže, ačkoli jistě nebyly malé hlavně v prvních letech pobytu v Jeruzalémě. Poslušně se ujímal úřadu převora nebo regenta a o^ pět poslušně a klidně tento úřad předával jiným.
O tom, jak smýšlel, svědčí jedna příhoda. Když v Jeruzalémě umíral OTEC JERONÝM BROOKES, prosil ho Otec Lagrange, a by obětoval svůj život za obrácení Anglie. Tedy i na Anglii ještě myslel při všech svých starostech a těžkostech! Umírající se ještě dokázal usmát a odpověděl: "To je ale nepatrný život." Otec Lagrange k tomu dodává: "Avšak láska byla veliká."
Již v roce 1893 konal OTEC LAGRANGE cestu na Sinaj. Není možné se zde podrobně zmiňovat o všech otázkách, které tato cesta vyvolala. Začalo být zcela jasné, že některé výjevy z Pentateuchu není možno chápat doslovně. OTEC LAGRANGE napsal proto větu: "V Bibli existuje primitivní historie, jejíž základy jsou zaručeny Boží pravdivostí; avšak jisté okolnosti mohou být považovány bud za metafory a alegorie nebo za hebrejské přizpůsobení místní tradice."
Začaly nesnáze.
OTEC LAGRANGE je často řešil tím, že si vykonal exercicie, které mu vždy vrátily vnitřní mír. Jak nesnadné mu bylo na příklad rozhodnutí, má-li uveřejnit svůj článek "Zdroje Pentateuchu"! Nejedná příliš podle lidské opatrnosti?
Slouží pravdě? Nebo opět: Nejedná-li proti poslušnosti, tedy alespoň proti jejímu duchu?
V roce 1898 ho jeruzalémský patriarcha udal v Římě jako racionalistu. Některé jeho články prý se již blíží protestantství. Avšak OTEC CORMIER, který byl tehdy generálním prokurátorem, Otci Lagrangovi napsal: "Spoléhám se na vaši pokoru a poslušnost."
Některé jeho komentáře k Starému Zákonu se setkávaly s velmi nepříznivou kritikou a některé jeho články nesměly ani vyjít. OTEC LAGRANGE se přitom trpělivě řídil pokyny svých představených.
O OTCI CORMIEROVI napsal, že je to světec. Radil se s ním často hlavně tehdy, když se obával, že by mohl to či ono dělat jen z pohnutek lidských. Se vším se mu svěřoval a považoval za řízení Prozřetelnosti, že mohl být pod jeho poslušností.
"Jednal jsem s ním zcela otevřeně přes nebezpečí, že si tím přivolám dobrou kapitolu", napsal ve svých vzpomínkách.
Po odsouzení modemismu se krize přiostřila. Kardinál státní sekretář Merry del Val přivítal jednou OTCE LAGRANGE slovy: "Buďte umírněnější, Otče, umírněnější! Svatý Otec je znepokojen!" Tu se Otec Lagrange odvážil položit rozhodnou otázku: "Máme držet zuby nehty všechny posice ne již katolické tradice, ale rutiny profesoru v semináři, „nebo je lépe jít vpřed, jak to Svatý Otec doporučoval?" "Toho se zneužívá", odpověděl mu tehdy kardinál.
Po takových á podobných audiencích odcházel OTEC LAGRANGE někdy s hořkostí. Byl přesvědčen, že PRAVDA VÍŘE nikdy neuškodí. Zanechával však bezradně jednu práci nedokončenou a •chápal se jiné, ačkoli mu to bylo obtížné.
Avšak nejen jeho starozákonní komentáře, ale i komentář k evangeliu podle Marka, první z jeho komentářů novozákonních se setkal s námitkami. Jeho dílo "Historická metoda" ne smělo být znovu vydáno, ačkoli po něm byla poptávka. Posteskl si: "Jaký rozdíl mezi rokem 1903 a 1907! Na místo důvěry nastoupilo podezírání. I projevy sympatie se staly melancholickými."
Po roce přišel zákaz vydat komentář ke Genesi. OTEC CORMIER tehdy Otci Lagrangovi napsal: "Sdílíme s vámi, drahý Otče, bolest, kterou vám způsobí tato zpráva, a prosíme našeho Otce svatého Dominika, aby vám vyprosil milost snášet řeholně tuto zkoušku."
Došlo to tak daleko, že sám OTEC LAGRANGE navrhoval Otci generálovi, že se zcela přestane zabývat BIBLÍ.
I někteří dominikáni byli tehdy toho mínění, že se má o Písmu svatém mluvit jen to, co by bylo věřícím na povzbuzení, stejně jako prý mají církevní dějiny mluvit jen o tom, co je papežům ke cti. OTEC LAGRANGE však považoval tento názor za oportunismus, který nevidí příliš daleko.
Otci Lagrangovi vznikly nesnáze i tím, že chtěl podat pomocnou ruku Loisymu, s kterým pak byl neprávem spojován.
S jakou bolestí napsal o tomto nadaném exegetovi, který zcela propadl modemismu: "Loisy už přestal být katolíkem!"
Jak nespravedlivá by i a výtka OTCI LAGRANGOVI, že necítí s Církví! Nikdy neřekl jediné slovo proti Svatému Otci. Snažil se pochopit jeho jednání a jeho starosti v době, kdy hro žilo nebezpečí modemismu. Vždy byl připraven poslechnout. Jen proto přerušil studium Starého zákona a začal se věnovat evangeliu.
Přesto se dověděl, že svatý PIUS X. smutně prohlásil při jedné soukromé audienci: "Pater Lagrange aliquando claudicat." Otec Cormier to mile vyložil tak, že noha kritiky je neúnavná, kdežto ta druhá noha, věnující se obraně tradice, sice neodmítá svou službu, ale zůstává za tou druhou trochu pozadu, nebo se to alespoň zdá.
Rok 1912 nazval sám OTEC LAGRANGE "strašným rokem". Posvátná kongregace vydala dekret, kterým zakazovala používání jeho spisů v seminářích. Nejtěžší mu bylo, že mu nebylo nikdy konkrétně a přesně řečeno, které jeho názory jsou" odmítány - i to, že až příliš dobře tušil, že v tom má prsty někdo, kdo nemá vždy nejčistší úmysly.
Co dělat? OTEC LAGRANGE prosil OTCE generála CORMIERA, aby směl odejít z Jeruzaléma.
Chtěl se zcela podrobit. Litoval, že se dříve neodvážil častěji se ptát svatého PIA X. na jeho mínění a že se mu více nesvěřoval se svými úzkostmi. Napsal mu nyní tento list:
"SVATÝ OTČE, u nohou Vaší Svatosti projevuji svou bolest nad tím, že jsem Vás zarmoutil, a svou poslušnost. Mým prvním hnutím bylo a mým posledním hnutím bude vždy se podrobit duchem i srdcem bezvýhradně rozkazům Náměstka Ježíše Krista. Avšak právě proto, že pociťuji opravdu srdce nejpodrobenějšího syna, budiž mi dovoleno říci OTCI, nejvznešenějšímu z OTCů, ale přece OTCI, o mé bolesti nad úvahami, které se zdají být spojeny s neschvalováním mnohých mých děl, ostatně nedokončených. Jsou prý poskvrněna racionalismem. Jsem ochoten uznat že jsou v těchto dílech omyly, ale račte mi, SVATY OTČE, dovolit, abych Vám prohlásil k tomu, že prý byla psána v duchu neposlušnosti k církevním tradicím nebo k rozhodnutím papežské biblické komise, že nic nebylo více vzdáleno mé mysli. Zůstávám na kolenou před VAŠÍ SVATOSTÍ, abych prosil o Vaše požehnání."
V září 1912 odcestoval do Francie. Měl řadu kázání v Paříži. "Révue Bibliqua" nepřestala vycházet a v Biblické škole v Jeruzalémě se nepřestalo vyučovat. Již roku 1913 poslal OTEC CORMIER zřejmě po poradě se SVATÝM PIEM X. Otce Lagrange zpět do Jeruzaléma. Přišel tam o prázdninách. Využil je k tomu, že napsal životopis svatého Justina.
Avšak, jak sám píše, nic se nerovnalo jeho radosti z toho, že se mohl vrátit ke své práci mezi své spolubratry. Za nepřítomnosti tam Otcové Vincent, Jaussen, Abel a Savignac vydali důležitá díla a vykonali mnoho práce. Říká k tomu: "Moji bývalí žáci mě předčili. Mohl jsem nyní říci své Nunc dimittis. Tím spíše nyní, když oni nepřestali růst a já slábnout, takže jsem už zbytečný. Přirozenost tím někdy trpí, avšak raduji se z toho v Pánu.
Má jediná touha je zemřít v jednotě katolické Církve a v milosti Ježíše Krista, mého Spasitele, za pomoci Panny Neposkvrněné. Mým úmyslem bylo vždy sloužit Církvi svaté. Trpce lituji, že jsem zneklidnil tolik duší. Znovu podrobuji vše, co jsem napsal, ÚSUDKU NÁMĚSTKA JEŽÍŠE KRISTA, kterého prosím pokorně o odpuštění"
Tato slova napsal OTEC LAGRANGE v Jeruzalémě 10. dubna 1926 - tedy v době, kdy už bylo jeho dílo plně ocenováno. -V posledních letech se věnoval hlavně novozákonním komentá -řům. Napsal hlavně komentář ke všem čtyřem evangeliím a k epištolám Galatanům a Římanům.
Rozšířený je jeho spis "Evangelium Ježíše Krista", v němž se snaží sloučit rozdíly mezi jednotlivými evangelisty.
Takové byly těžkosti OTCE Lagrange v době, kdy mnozí byli zmateni racionalistickou kritikou. Jak tehdy pobouřilo na příklad jeho zjištění, že kniha proroka Daniela byla napsána až v druhém století před Kristem.
On chtěl obnovit, prohloubit a očistit porozumění BIBLI kritikou vědeckou i opatrnou zároveň, která ho naučila číst Písmo svaté tak, jak je Bůh svěřil Církvi: jako dílo lidí s omezenostmi a nedokonalostmi, které to s sebou nese, a zároveň jako dílo Boží, kde se očím víry zjevuje jistým způsobem absolutní pravda.
OTEC LAGRANGE zemřel v třiaosmdesáti letech roku 1938. Byl pochován na hřbitově při klášteře svatého Maximina, v němž měl obláčku. V roce 1967 však byly jeho ostatky převezeny do Jeruzaléma, kde odpočívají v kryptě v kostele u svatého Štěpána.
V roce 1968 měla být v Jeruzalémě konána generální kapitula, avšak pro místní územní nepokoje k tomu nedošlo.
Klášter svatého Štěpána v Jeruzalémě nepatří k žádné provincii, podléhá přímo generálu řádu.
Nemáme přehled o tom, kolik našich bratří tam kdy studovalo. Zdá se však, že jich nikdy nebylo příliš mnoho.
V roce 1971 bylo v tomto klášteře trvale patnáct Otců a bratří a jen sedm dominikánů tam studovalo. Ostatních studentů bylo dvacet osm.
Školu řídí OTEC BENOIT, který je současně členem papežské biblické komise. Mezi jeho hlavní díla patří třísvazkové dějiny Izraele.
Do roku 1960 byl to jediný dům, který měli dominikáni v Jeruzalémě. Tohoto roku tam francouzská provincie založila dům svatého IZAIÁŠE. Otcové tam konají apoštolské práce v židovském prostředí. Mši svatou slouží hebrejsky. Chtějí vytvořit místo k setkávání židů, křesťanů všech vyznání, mohamedánů i cizinců, nazývané "Névé-Shalom" - místo pokoje.
Z dalších žáků CTCE LAGRANGE je snad nejznámější dominikán
ROLAND De VAUX .
Narodil se v Paříži roku 1903. Vykonal universitní studia na Sorboně. Chtěl se zasvětit Bohu. Proto vstoupil do semináře svatého Sulpice, kde 29. června 1929 přijal kněžské svěcení. Téhož roku vstoupil do řádu Kazatelského. Do roku 1933 studoval v Salchoir. V září 1933 odjel do Jeruzaléma.
CTIHODNÝ OTEC JOSEF MARIA LAGRANGE tam ještě dlel mezi svými. OTEC Roland mohl sledovat jeho přednášky. Tehdy tam ještě působili i první učitelé na této škole, hlavně Otcové Vincent, Abel, Savignac.
V roce 1935 stal se profesorem na této škole i Otec Roland. Jeho hlavním oborem byly dějiny a archeologie. Vyučoval nepřetržitě až do smrti.
Vydal díla, která mu získala světovou autoritu. Hlavně jeho zásluhou mohla být roku 1956 vydána "JERUZALÉMSKÁ BIBLE". Psal o Genesi, o Knihách Samuelových, o knihách Královských. V archeologii mu byl učitelem Otec Vincent. Vedl mnoho vykopávek. Jeho jméno zůstalo trvale spojeno s rukopisy, objevenými u Mrtvého moře.
Od roku 1938 do roku 1953 byl OTEC ROLAND redaktorem "Revue Biblique" a od roku 1938 do roku 1965 rektorem školy. Dále byl konsultorem biblické komise.
Byl to výborný učitel, velmi nadaný a živý. Přitom byl vždy prostý, upřímný a pokorný. Všechny své schopnosti dal do služeb Bohu a bratřím. Bral svou práci velmi vážně. Ochotně přijímal všechny povinnosti, které mu byly svěřeny. Uměl spojovat vědecké bádání s apoštolskou horlivostí. Všichni ho měli rádi. Jeho nejkrásnější chválou jsou slova: "ŽÍZNIL PO PRAVDĚ…“
OTEC ROLAND zemřel neočekávaně 10. září 1971. Na jeho pohřeb přispěchal z Říma do Jeruzaléma OTEC VINCENC COUESNONGLE, tehdejší asistent generála řádu.
Po OTCI ROLAND0VI zůstalo prázdno. Avšak řád svatého Otce Dominika má ještě bratry, kteří chtějí pracovat se stejnou odvahou, vytrvalostí a nezištností a sloužit SLOVU A SKRZE NĚ CÍRKVI A ŘÁDU.
Musíme děkovat BOHU a radovat se, že nám takové bratry dal právě v době, kdy byl řád ve studiu PÍSMA SVATÉHO dost pozadu.



CTIHODNÝ OTEC HYACINT MARIA CORMIER


V roce 1904 skončil úřad generála řádu OTEC ONDŘEJ FRüWIRT. Jeho nástupcem a 76. generálem řádu byl zvolen tehdejší generální prokurátor OTEC HYACINT MARIA CORMIER.
Byl o jedenáct let starší rež jeho předchůdce. Po celý život byl tak churavý a slabý, že se pochybovalo, může-li složit řeholní sliby. Přesto se Otec Cormier mimořádně zapsal do dějin řádu především osobní svatostí.
Když celý náš řád spolu s ním oslavoval zlaté jubileum jeho kněžství, bez váhání byla o něm opakována slova, která kdysi Teodorik z Apoldy řekl o svatém Otci Dominiku:
"Pokoj svědomí a radost okoušená ve službě Boží zrcadlila se tak živě na jeho tváři, že stačil pohled na něho, aby ho každý měl rád a byl tím veden k lásce k Bohu.
Měl vytrvalého ducha a nezměnitelnou vyrovnanost mysli. Rozhodoval se ve všem tak správně, že téměř nikdy nebyl nucen měnit svůj záměr Ať byl ve společnosti s kýmkoli, vše v něm planulo ohněm lásky. Byl pánem svého těla stejně jako své vůle. Jeho výmluvnost byla plná ohně, sladkosti, vítězného pomazání."
JINDŘICH CORMIER se narodil a byl pokřtěn 8, prosince 1832. Pocházel z rodiny zámožného a zbožného obchodníka. Dostalo se mu vzorné výchovy. Chodil do školy ke Školským bratřím. Potom vstoupil do semináře v Orleansu a 17. května 1856 přijal kněžské svěcení.
Právě v této době bylo o dominikánském řádu ve Francii prohlášeno, že našel síly svého mládí a obnovil slávu minulo sti. Horlivostí OTCE LACORDAIRA si řád Kazatelský získával účtu a lásku všech. I mladý kněz CORMIER byl stržen tímto proudem, který vedl duše k úplnému obětování a dání sebe Bohu a duším pro Boha.
Požádal proto o přijetí do noviciátu ve Flavigny. Jeho nedávno ovdovělá statečná maminka neřekla ani slovo, a-by ho zadržela, ačkoli jí druhý syn zemřel.
29. června 1856 přijal hábit a jméno bratr HYACINT. Milost řeholního povoláni si však měl získat tvrdými zkouška mi. Ke konci noviciátu kašlal krev a měl být propuštěn. Přišel však OTEC JANDEL na visitaci a rozhodl, že vezme bratra Hyacinta do Říma, kde v mírném podnebí byla větší naděje na jeho uzdravení.
Avšak pobyt u svaté Sabiny nepřinesl žádané zlepšení. Teprve po třech letech čekání na zvláštní dovolení papeže PIA IX. složil slavné sliby dne 23. května 1859.
Byl potom novicmistrem a sekretářem OTCE JANDELA, s kterým konal některé cesty. Poznal tak lépe práci OTCE generála řádu a získal mnoho cenných zkušeností.
Již v roce 1860 však byl jmenován převorem v Corbara na Korsice, kde měl zavést observanci.
Paní Cormierová navštěvovala svého syna; věděla, jak je slabé jeho zdraví, a proto by ho byla ráda ošetřovala. Zůstala několik měsíců v Corbaře, kde byla pro naše terciářky vzorem horlivosti a ctností. Vrátila se pak do Orleansu, kde svatě zemřela v devětaosmdesáti letech.
V roce 1866 vznikla nová provincie toulouská. Otec Jandel jmenoval OTCE CORMIERA jejím prvním provinciálem. Po čtyřech letech byl znovu zvolen, takže zastával tento úřad do roku 1874.
Pak byl čtyři roky převorem v Marseille, znovu provinciálem, opět převorem v Toulouse, nato zakladatelem a prvním převorem kláštera v Biarici a od roku 1890 převorem u svatého Maximina.
Byl vzorem představeného. Vždy přesně zachovával Stanovy. Žil umrtveně a prostě. Byl mírný ne k chybám, ale k chybujícím lidem. Jeho řeholníci k němu měli vždy plnou důvěru. Vážili si ho a ochotně se mu podřizovali.
Musil přitom překonávat nesnáze všeho druhu. Vypukla válka mezi Francií a Pruskem. Některé naše kláštery byly obléhány pod záminkou, že se dominikáni přátelí s Prusy. Začal těžký úděl řeholníků ve Francii: nespravedlnosti, pronásledování, nejistota. Řeholníci se někdy musili rozejít.
Přes všechny tyto nesnáze OTEC HYACINT pečoval o studia, snažil se zavádět zdrženlivost od masa a noční chor a chtěl, aby všichni vedli život opravdu apoštolský.
Sám vynakládal všechny své síly. Pečoval o všechno a o všechny. Obnovoval řeholního ducha v klášterech II. i III. řádu, o které se všestranně staral a šířil moudře třetí řád mezi všemi společenskými třídami.
Míval zvláštní shromáždění pro světské kněze. Byl první ve všem. Nikdy nevynechal modlitbu božského oficia.
Kázal, zpovídal, radil. Přitom byl často pověřován i mnoha jinými úkoly, zvláště spisováním knih. Roku 1880 musil poslat novice do Salamariky. Otcovsky pak navštěvoval rozptýlené bratry a staral se o ně. V kolika komunitách byl otcem, učitelem a rádcem! Učil i zpěvu - a to i sestry, bylo-li to potřeba.
V roce 1891 ho OTEC FRüHWIRT jmenoval svým sociem a po pěti letech i generálním prokurátorem. Od té doby žil trvale v Římě. Jako vždy byli i při zastávání těchto nových úkolů krajně svědomitý. Šlo mu vždy jen o dobro řádu.
Byl živým kázáním hlavně v tom, jak uměl spojovat život dokonale společný, mlčení a jiné mnišské observance s rozsáhlou činností všeho druhu.
V roce 1904 se stal OTEC CORMIER po dlouhé přípravě 75. nástupcem svatého Otce Dominika. Nebylo mu snadné brát na sebe tento nový úkol. Bylo mu už více než sedmdesát let a byl velmi slabý. Bylo však mnoho těch, kteří hned po této volbě prohlásili:
"Svatý Dominik ještě stále velmi miluje svůj řád, protože si nechal zvolit tak svatého nástupce."
I svatý PIUS X. byl s touto volbou velmi spokojen. Bůh dal tomuto - podle lidského zdání - nemocnému starci nad hrobem nečekaně mnoho síly, takže mohl plnit svůj úkol až do konce. Proti všemu očekávání dokončil své dvanáctiletí.
Nikdy se přitom nepřestal dívat na svůj úřad ve světle víry. První slova, s nimiž se obrátil k celému řádu, zněla: "Buďme sjednoceni v lásce k Ježíši Kristu, k jeho nejsvětější Matce, k svatému Otci Dominiku a k viditelnému Kristovu náměstku Svatému Otci - " Jeho heslem bylo: "LÁSKA K PRAVDÉ!"
Začal na sebe brát únavu cestování a vizitovat provincie. Navštívil nejdůležitější kláštery v Itálii, v Belgii, v Holandsku, v Německu. Byl rád, že se mohl v Krakově pomodlit u hrobu svatého Hyacinta. U nás byl v Praze, v Olomouci a ve Znojmě - a také v mateřinci sester v Olomouci - Repčíně.
Navštívil i kláštery ve Vídni, ve Štýrském Hradci a v Budapešti.
Zdravotní stav mu nedovolil pokračovat ve vizitačních cestách. Nemohl navštívit americké kláštery, jak si to přál. Na pokyn svatého PIA X. jmenoval proto vhodné vizitátory, zvláště OTCE LUDVÍKA THEISSLINGA.
Řídil sám všechny generální kapituly, konané za jeho generalátu, a navštěvoval hlavně ty kláštery, které měly nějaké" těžkosti. Zvláště ve Frýburku dal zřídit velkou kolej ALBERTINUM.
Velmi pečoval o všechny dcery svatého Dominika, ať patřily ke kterékoli kongregaci a měly jakoukoli činnost. Pomáhal jim všemožně.
ŘÁD se pozvolna, ale jistě OBNOVOVAL A ROSTL. Svědčí o tom i skutečnost, že OTEC CORMIER mohl obnovit nebo nové zřídit celkem šest řádových provincií.
Časově první je z nich PROVINCIE ČESKÁ. Padesát let byla spojena s provincií rakousko-uherskou. Bě -hem tohoto období - s pomocí některých italských řeholníků -byl v spojených provinciích obnoven řeholní duch.
Jakmile to bylo jen trochu možné, OTEC CORMIER ve své otcovské péči opět ČESKOU PROVINCII OSAMOSTATNIL. V roce 1910 měla celkem čtyřiaosmdesát bratří. Mohl být založen klášter V PLZNI. Po roce 1918 přibyl i klášter v Košicích.
Hned po roce následovalo kanonické obnovení provincie sicilské. Roku 1910 mohla být obnovena provincie svatého Ludvíka Bertranda v Kolumbii a roku 1912 třetí provincie ve Španělsku - aragonská se stejným územím, jaké měla na začátku 19. století.
Kromě toho vznikly dvě provincie nové: roku 1911 v Kanadě a roku 1912 Nejsvětějšího Jména Ježíš v Kalifornii v USA.
Největší zásluhou OTCE CORMIERA bylo založení ANGELIKA - university, v níž měl být svatý Tomáš Aquinský "pánem domu". V Římě byla již delší dobu kolej svatého Tomáše Aquinského u Minervy, avšak tento klášter italská vláda zabrala.
Další přednášky byly pak konány jen v najatých místnostech. Pro řeholníky byly poměry v Itálii tak těžké, že OTEC GENERÁL musil po léta zůstávat v soukromém domě, kde byla znemožněna slavnostní modlitba božského oficia i jiné observance.
Tomu chtěl OTEC CORMIER odpomoci. Zakoupil proto pozemek a začal stavět od základů.
Sám navrhoval plán stavby. Zásluhou svatého Josefa a s pomocí dobrodinců byla tato stav ba dokončena již roku 1909. Více než sto synů svatého Otce " Dominika mohlo tam zpívat radostné TEDEUM. Všem bylo zjevné, že toto vše dokázala pevná, rozhodná vůle OTCE CORMIERA, důvěrně se utíkající k Bohu.
O důležitosti a potřebě Angelika svědčí snad nejlépe počet žáků.
Ve školním roce 1909/10 jich bylo 62 z našeho řádu, 58 z řad světských kněží. Ve školním roce 1928/29 stoupl počet studentů na 490.
Jak rád by byl OTEC CORMIER zakoupil nazpět také klášter svaté Sabiny! Nebylo mu to ještě možné. Když toho později řád s pomocí dobrodinců dosáhl a mohl se vrátit k svaté Sabi ně i do Minervy, přestěhoval Angelikum na místo, které svatý PIUS V. sám vybral pro nový klášter sester od svatého Sixta.
Musil se však opět zříci nového kláštera, který budoval OTEC CORMIER. Dnes v tomto domě sídlí policie, která se tam už tak zařídila, že ho nechce prodat, ačkoli o to usiloval zvláště OTEC SUAREZ.
U Otce Cormiera však toto vnější budování nebylo hlavní. Šlo mu hlavně o řeholní kázeň a obnovu řádu. Ustavičně se snažil být všechno všem. Velmi si vážil řeholního povolání. Považoval za důležité i nejmenší předpisy.
Více však, než otázka, co OTEC CORMIER pro řád vykonal, nás zajímá otázka, jaký byl.
Vždy se snažil zůstat skrytý, prostý, nenápadný, avšak jeho ctnosti zářily navenek.
Všem bylo zřejmé, že to byla svatá duše, vždy pohroužená v Boha, vždy usebraná, upřímně zbožná. Byl vždy velmi vyrovnaný, klidný a mírný, skromný a plný zdvořilosti a ohledů, laskavý a rozvážný. Pro každého měl vždy čas.
Přitom však to byl muž modlitby. Společné recitování božského oficia nikdy nevynechal, ani když měl nejvíce práce. At byl kdekoli, zachoval navenek i uvnitř mír a modlil se. Ve vlaku zůstal někdy po celé hodiny s očima přivřenýma a bez jediného slova. Modlil se a rozjímal. Velmi rád a často se modlil růženec.
O Panně Marii mluvil jako o MAMINCE. V modlitbě nalézal sílu a trpělivost. U Ježíše svátostného si vyprošoval světlo. Modlitbou si zajištoval Boží pomoc.
Jak to chápal, ukazuje jedna z nesčetných příhod. Jako k představenému kongregace přišla k němu jistá sestra a začala si rozrušeně stěžovat na svou představenou. Prohlásila: "To už se nedá vydržet!"
S obvyklou tichostí a zdvořilostí jí řekl: "Ctihodná sestro, prosím vás, jděte se pomodlit bolestný růženec, a potom se vraťte a dopovíte mi to."
Sám nad sebou ustavičně bděl. Vždy se dokonale ovládal. Nikdy neřekl jediné slovo lehkomyslné, neužitečné, sebeméně nedokonalé. Někdy zažertoval, ale hlučné hovory neměl rád. Jeho mír a vyrovnanost byly podivuhodné. Získával si tím důvěru všech.
Kde bral při své tělesné slabosti energii a sílu? Nikdy nezahálel. Byl plný horlivosti o Církev, o řád a o spásu duší. Rád a často kázal a měl přednášky při různých příležitostech - jako při obláčkách, profesích a vizitacích. Vždy mohly sloužit za vzor, ačkoli byly prostá a jednoduché. Pečlivě se připravoval a projevoval přitom svou lásku k Písmu svatému.
Mnoho lidí ho prosilo, aby se stal jejich duchovním vůdcem. Někdy mu to uložilo rozsáhlou korespondenci. Vůbec o tom nemluvil a nestěžoval si na to.
Miloval Církev. Rád vypomáhal u římské kurie.
Byl vzorem svědomitosti a přesnosti. Vyřídil vždy vše co možná nejdříve. Psal jasně a stručně, avšak nebylo v tom nic strohého. Měl důvěru ke svým spolupracovníkům. S velkou upřímností a samozřejmostí se obracel na ty OTCE, kteří měli být podle Stanov jeho rádci. Uměl mlčet o všem, co mu bylo svěřeno.
Nedělal rozdíl mezi bratřími a národnostmi. Se všemi jednal se stejnou laskavostí. O tom mohl vyprávět každý, kdo s ním přišel do styku. Mohl by o tom vyprávět i český bratr spolupracovník HYACINT, který po léta vypomáhal v Římě. Svědčí o tom malý obrázek, který dostal od otce generála. Je na něm krasopisně napsáno:
„Chiaro fratri Hyacirtho. Cura servare silentium, paupertatem, in supsriores reverentiam, in fratres urbanitatem ac libens obsequium. Fr. Hyacinthus M. Cormier, M. G."
Kde na to bral čas? Se všemi jednal s laskavou srdečností a s otcovskou dobrotou. Přijal kohokoli v kteroukoli dobu dne, avšak mluvil vždy jen stručně. Velkou jeho předností byla upřímná pokora a opravdová bázeň Bož". Nikdy c sobě nemluvil. Nikdy se nezmiňoval o tom, co vykonal. Bylo-1i nutné o tom mluvit, dělal to vždy jen ne osobně: bylo vykonáno to a to, ostatní ještě zbývá vykonat. Vždy mluvil skromně a mírně. Proti nikomu nebyl osobně zaujat. Uznal vždy pravdu i u svých protivníku. Přes svou velikou pokoru vždy ochotně přijímal projevy úcty, prokazované mu jako nástupci svatého Otce Dominika,
Vážil si mínění jiných. Bylo-li to možné, podřídil se. Nelpěl na svém úsudku. I jako generál řádu hrával někdy s naprostou samozřejmostí při kompletáři na harmonium.
Měl ustavičně na mysli, že jednou před Bohem bude muset skládat počet nejen za sebe, ale i za své podřízené. Tento "služebník neužitečný" někdy prohlašoval: "Modlete se za mne, abych, jestliže nemohu řádu prospět, aspoň mu neškodil."
Několikrát prosil svatého PIA X., aby se směl zříci svého úřadu, který přijal jen z poslušnosti, aby nejednal proti vůli Boží. Při oslavě jeho narozenin vyjádřil mu dominikánský" kardinál arcibiskup BGGÍANI krásnými slovy vděčnost za jeho služby pro řád.
OTEC CCRMIER jako by tyto chvály ani neslyšel. Začal se svěřovat se svou úzkostí při myšlence na všechny milosti, které během života obdržel. Mluvil o přísném počtu, který jako generál řádu bude muset skládat za všechna svá opomenutí a za všechno zlo, kterému nezabránil.
Prohlásil: „Jedinou mou nadějí je MÁ DRAHÁ MAMINKA, KRÁLOVNÁ POSVÁTNÉHO ROŽENCE, která za mne bude dobrotivě orodovat na přísném soudě Božím."
Po celý svůj řeholní život zastával zodpovědné úřady a sloužil. Kde vzal ještě čas k sepsání svých četných děl? Podíváme-li se jen na seznam jeho spisů, jsme naplněni úžasem.
V každém z jeho spisů můžeme OTCE CORMIERA lépe poznávat. Je zcela jisté, že sám se vždy věrně řídil tím, co doporučoval ostatním. Platí to již o jeho "Instrukcích pro novice". Probírá tam někdy i podrobnosti.
V jeho očích nebylo nic malé a bezvýznamné. Jen rekreaci věnoval několik stran; právě tak i stolování a jiným úkonům.
Vše s láskou a z lásky! To bylo u něho naprosto samozřejmé.
V těchto "Instrukcích" projevil svou lásku k řádovým tradicím a moudře vedl k lásce k dominikánskému životu. Pamatoval na vše. Končí řadou rozjímání, které mají vést novice ke kontemplaci, jež je duší dominikánského a apoštolského života.
Pro naše terciáře napsal knihy "Přítel terciáře" a "Malý dominikánský rok" -Po nich přišly na řadu "Exercicie", v nichž probral základy duchovního života. Napsal jich několik svazků. Kromě toho napsal celou řadu životopisů. Psal i o OTCI JANDELOVI, kterého mohl dobře poznat i osobně, a snažil se, jak říká, osvojovat si přitom jeho zásady i jeho ctnosti.
Dále napsal životopisy: blahoslavené Diany, Cecilie a Amáty, blahoslaveného Reginalda, blahoslaveného Rajmunda z Kapuy, blahoslaveného Ondřeje Abbellonského, bratra Romea de Livio.
Je nesnadné psát životopis blahoslaveného, o němž se nezachovaly skoro žádné podrobnosti. OTEC CORMIER však to dělal" většinou z poslušnosti, a vždy prohlásil, že mu tato poslušnost byla sladká.
Napsal dále celou radu novén a pobožností k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, k svatému Otci Dominiku, k svaté Kateřině Sienské a jiné; též příručky pro sestry, pro terciáře, pro různá bratrstva, praktické rady pro kanonické vizitace i jiné. Psal většinou francouzsky. Mnoho těchto děl bylo však přeloženo do italštiny, některá také do španělštiny nebo do angličtiny. Celkem je jeho spisu 170 !
Nikdo nečekal, že se OTEC CORMIER dožije tak vysokého věku. Často byl velmi slabý. Svatý PIUS X. věděl, jak umrtveně žije, a proto mu dal laskavě některé směrnice, podle kterých měl upravit svou životosprávu. Otec Cormier je skutečně přesně dodržoval. Chodil poslušně na procházky, a -však obyčejně jen kolem kaple, aby zůstal blízko u svatostánku.
Při padesátém výročí svých slibů s pokornou opravdovostí veřejně vyznal: "Lituji všeho zneužívání milosti Boží, ztráty času, četných hříchů, kterých jsem se dopustil, opomenutí dobrých skutků, které jsem měl vykonat, nedbalosti ve snaze o dokonalost, jež je mou stavovskou povinností. Obnovuji svou profesi a slibuji, že budu poslušný srdcem i skutky až do smrti."
Tak minulo dvanáct let generalátů OTCE CORMIERA . Opět ještě nebylo dominikánů příliš mnoho, protože generální katalog z roku 1910 uvádí 4.472 řeholníků, 20 biskupů, 28 provincií a pět kongregací. Přesto je možno říci, že STAV ŘÁDU byl v této době VELMI DOBRÝ.
Měla být svolána volební generální kapitula do Španělska, při které se mělo zároveň oslavit sedmsetleté výročí schválení řádu. Vypukla však světová válka, která kapitulu znemožnila. Všichni byli toho mínění, že by měl OTEC CORMIER v řízení řádu pokračovat. On však s neobyčejnou energií vyjednával se švýcarskou vládou, vše sám zařizoval a svolal generální kapitulu do Frýburku ve Švýcarsku. Skutečně se tam mohli sejít zástupci všech provincií. V lásce a svornosti byl při ní zvolen 77. generál řádu holandský provinciál OTEC LUDVÍK THEISSLING.
OTEC CORMIER se chtěl už jen připravovat na smrt. Vybral si tichou celu v klášteře svatého Klementa v Římě. Svému nástupci dal mnoho cenných rad.
Nemocen nebyl dlouho. 8. prosince 1916 v den svých 84. narozenin byl ještě i v rekreaci. Poslední mši svatou sloužil" 13. prosince. Již 3. prosince přijal z rukou OTCE THEISSLINGA svátost nemocných.
Při té příležitosti ho prosil, aby mu jménem řádu odpustil všechny chyby, kterých se dopustil jako řehol nik i jako představený. 16. prosince žádal, aby u něho zazpívali SALVE REGINA. Sešli se k tomu dominikáni ze všech římských klášterů. Hlasitě před nimi řekl:
"Obnovuji svou profesi a děkuji Bohu, že mi dal milost, a bych vytrval ve svém povolání až do konce." Dal pak bratřím naposledy požehnání.
V neděli 17. prosince 1916 přijal ještě svaté přijímání. Zemřel toho dne půl hodiny po poledni. Pochován byl v basilice Santa Maria sopra Minerva.
Byl to dědic LACORDAIRůV A JANDELůV, velký vychovatel, osvícený a jistý vůdce. Měl úctu k dějinám řádu a k jeho tradici. Usiloval o obnovu řeholního života, o duchovní dokonalost a rozvoj studia. Jeho program se dá vyjádřit několika slovy: Bezvýhradné zasvěcení Bohu snahou o dokonalost za pomoci slibů a věrné zachovávání Stanov i horlivé práce o spásu duší. Touha po prohlubování vnitřního života. Přání, abychom se my všichni podobali svatému Otci Dominiku.
Brzy po smrti OTCE CORMIERA - tohoto našeho učitele a věrného syna a nástupce svatého Otce Dominika byl zahájen jeho beatifikační proces.
Stále ještě nám opakuje: ATTENDITE AD PETRÁM UNDE EXCISI ESTISI



DOMINIKÁNSKÉ MISIE


V 19. století byl stav misií u nevěřících velmi slabý. Na mnohých misijních stanicích pracovali do posledních sil již staří misionáři, za které nebylo náhrady. Teprve koncem století začalo opět misionářů přibývat. Byly vydávány různé časopisy o misiích a vznikala střediska pro pomoc misionářům modlitbou i hmotnými dary.
DůM V CAŘIHRADĚ si řád udržel skoro nepřetržitě od 13 století. Nyní tuto misii spravují už více než sto let OTCOVE z italské provincie svatého Petra mučedníka. Mši i velmi dobré styky zvláště s patriarchou ATHENAGOREM.
Kromě domu v Istanbulu mají dům i ve SMYRNĚ, kde jsou od roku 1775, a mají duchovní správu ještě v dalších dvou farnostech. Od roku 1927 jsou OTCOVÉ z této provincie i v BEJRUTU.
FRANCOUŠTÍ dominikáni se brzy po obnovení své provincie ujali misie v MOSSULU, která byla několik let opuštěna.
Postupně se pak ujímala misií v různých územích jedna provincie za druhou. Je velmi málo provincií, které nemohly mít misie. Dnes pracuje mezi nevěřícími asi šestina našich OTCů a asi desetina bratří spolupracovníků.
Nejvíce misijních území stále ještě spravuje provincie Po svátného růžence na FILIPÍNÁCH.
Náš přehled o řádových misiích nemůže být úplný ani přesný. Opět jde jen o sbírání drobtů.
OTEC ANICETO FERNANDEZ prohlásil, že misie mu byly největší útěchou a největší radostí ho naplňovaly návštěvy v našich misiích. Misionáři tam často žili ve velké chudobě a v nepohodlí všeho druhu. Zato neměli problémy, které se dnes vyskytují na západě.
Byli horliví a obětaví. Místní obyvatelé k nim velmi lnuli a projevovali jim lásku a vděčnost. S radostí vždy vítali i OTCE generála.
Misionářů je tak velký nedostatek, že jsou často nuceni zříci se společného života nebo aspoň nemohou vždy udržet pravidelnou modlitbu božského oficia. Z toho vznikají problémy.
Alespoň některé z nich se pokusil řešit PRVNÍ MEZINÁRODNÍ KONGRES V MADRIDĚ, který se konal od 10. do 16. září 1973 za účasti více než 300 bratří a sester z celého světa. Uvádíme tu jen některé jeho závěry:
"SPOLEČNÝ ŽIVOT je specifickým prvkem našeho řádu, avšak mít ducha komunity je podstatnější než mít konkrétně komunity. Náš společný život musí být autentický a intensivní.
V MISIJNÍCH ÚZEMÍCH společný život neznamená nutně žít pod jednou střechou s jinými, ale pomáhat si a povzbuzovat se navzájem. Musíme se skutečně hluboce a živě zajímat o starosti a práce všech členů každé z našich komunit s přesvědčením, že jsme mezi sebou spojeni vzájemnou zodpovědností.
Zdůrazňujeme, že modlitba je důležitým prvkem v budování takového společného života."
"PŘEDSTAVENÍ A MISIONÁŘI se mají zřeknout těch apoštolských závazků, které kladou překážku svědectví našeho života modlitby. Znovu tu potvrzujeme, že si velmi ceníme příspěvek, který přinášejí řádovému apoštolátu NASE MNIŠKY.
Jsme upřímně přesvědčeni, že by toto přispění mohlo být ještě značnější, kdyby bylo zakládáno více rozjímavých klášterů na misijních územích." "Zdůrazňujeme hodnotu chudoby v našem životě. Je to podstatný prvek způsobu života, který nám dal svatý Dominik. Zdůrazňujeme též, že služba utiskovaným a chudým je v dokonalé shodě s ideálem svatého Dominika."
Dále se tento kongres zabýval spoluprací mezi bratřími a sestrami, problémem domorodých povolání i jinými otázkami. Důležité je také, aby misionáři uměli včas předat řízení misie a odpovědnost za ni domorodým kněžím.
KDE VŠUDE NYNÍ DOMINI KÁNI POSOBÍ A JAKÝ JE STAV JEJICH MISIÍ?
Po první světové válce založila FRANCOUZSKÁ PROVINCIE své domy v Norsku a ve Švédsku, hlavně v OSLO a ve STOCKHOLME -Norských a švédských bratří má řád zatím jen velmi málo. Pomáhají jim bratří nejen z Francie, ale i ze Španělska. Nyní mají možnost pořádat ekumenické pobožnosti.
Dominikánský hábit se už ocitl i na kazatelně ve stockholmské luteránské katedrále. Přestává chlad mezi členy různých náboženských vyznání.
Už více než 50 let pracují malé skupiny dominikánů v Norsku, ve Švédsku, ve Finsku a v Dánsku.
Více než tři staletí byly tyto země zcela odříznuty od styku s katolictvím. Nyní je tam katolíků nepatrná menšina asi 0,3 % obyvatelstva. Většinou jde o přistěhovalce. Místních konvertitů je zatím velmi málo.
Dominikánům nejde jen o duchovní pomoc této nepatrné menšině, ale hlavně o zavedení dialogu s protestanty v těchto zemích.
O SKANDINAVII se dnes říká, že jsou to země "pokřesťanské". Je tam úplná náboženská svoboda, avšak blahobyt odcizil Bohu mnoho lidí.
Na křesťanství se tam lidé většinou dívají jako na něco, co patří minulosti. Náboženství je na školách povinným předmětem jako něco, co patří k celkovému vzdělání, avšak toto vyučování zůstává bez vlivu na život. Jak těžké je za těchto okolností pracovat!
Přesto se řád ujal s radostí apoštolské práce ve SKANDINAVII. V roce 1968 tam žilo 26 dominikánů, většinou Francouzů. Čtyři z nich byli Norové a jeden Dán. Další konvertité studovali ve Francii.
Po čtyřistaleté přestávce bylo v roce 1961 v Helsinkách ve Finsku první kněžské svěcení. Přijal je dominikán Otec Voutilain. Jeden švédský novic koná noviciát v Anglii.
NAŠE MNIŠKY v Oslo mohly už přijmout několik konvertitek. S dovolením generála řádu žije se sestrami protestantka, dcera vynikajícího protestanského exegety, která zatoužila po řeholním a rozjímavém životě, avšak stále se ještě neodhodlá la ke konverzi.
Žije společně se sestrami, modlí se s nimi, pracuje s nimi, a to už několik let. Obléká dominikánský hábit, jen zá -voj má trochu jiný, aby byla odlišena od ostatních sester. K svatému přijímání ovšem přistupovat nemůže. Má však dovolen vyjít z klauzury a jít na Večeři Páně. V tomto případě hábit odkládá. Má dokonce svého luteránského zpovědníka. Jaký bude výsledek tohoto experimentu?
VE SMYRNĚ italští bratří odvážně vytrvávají, ačkoli jsou nuceni přihlížet, jak tam počet katolíků rychle klesá. Před třiceti lety jich bylo ještě třicet" tisíc, nyní už jen dva tisíce.
Nejsou jediní, kteří mohou dobře poznat z vlastní zkušenosti, jak nesnadný je apoštolát mezi mohamedány. K starším misijním stanicím na těchto územích přibyla roku 1962 i misie"
V IRÁNU, svěřená Otcům z provincie irské. Tito Otcové slouží katolíkům - hlavně cizincům v Teheránu, v Shirazu a v Meshadu, a kromě toho se snaží najít cestu k vyznavačům islámu. Navštěvují rodiny, vyučují katechismu, řídí různá shromáždění.
Po dlouhém váhání povolila tamní vláda i otevření studijního střediska.
V PAKISTANU pracují Otcové američtí i italští. Jsou tam už čtyřicet let. Práce mají dost. Obláčku pěti mladých a vzdělaných Punjabi a otevření noviciátu roku 1973 považovali za zvláštní odměnu od Pána -Nebyla to však první obláčka Pákistánců. Našim Otcům jsou svěřeny dvě pákistánské diecése - Multan a Lyallpur. Obě řídí biskup dominikán.
Diecése Lyallpur, svěřená dominikánům z provincie římské, má šest milionů obyvatel, z toho 65 tisíc katolíků, většinou chudých, ale velmi horlivých, a asi 5 tisíc katechumenů. Pracuje tam 14 dominikánů a devět domorodých kněží.
SESTRY DOMINIKÁNKY zdatně pomáhají hlavně ve školách.
Tito naši Otcové jsou neúnavní ve své apoštolské práci, avšak jasně cítí, že je třeba dělat více a pomáhat i v potřebách časných. Nestačí na příklad mluvit k nemocnému o Bohu a povzbuzovat ho, je nutné opatřit mu i lékařskou péči.
Všichni naši misionáři jsou si vědomi, jak mnoho je potřeb a jak nesmírně málo mohou sami vykonat. Proto se každý z nich dává bez počítání.
V INDII pracují dominikáni irští a italští. V Magalore je asi 250 katolických rodin, většinou velmi chudých. V Nagpuru řídí naši Otcové seminář -Irská provincie tam zřídila noviciát.
V roce 1970 přijali kněžské svěcení dva první indičtí dominikáni, avšak pro další léta by jich mohlo být průměrně asi pět ročně.
Naši misionáři jsou optimisté. Už počítají, že by takto za deset let řád mohl mít asi padesát mladých indických kněží. Vytrvají?
Bude mít náš řád někdy provincii i v INDII a v PÁKISTÁNU? Můžeme dodat, že v roce 1975 byl "plán" překročen: přihlásilo se osm indických noviců.
Kolik misionářů by asi potřebovaly i ostatní asijské státy! Přitom však misionářů spíše ubývá. Některé provincie už byly nuceny prohlásit, že nebudou moci zastávat i nadále všechnu svou činnost, jestliže se nebudou hlásit nová povolání.
Neúnavní bratří z provincie FILIPÍNSKÉ se pokoušeli dostat se do JAPONSKA už roku 1843; podařilo se jim to teprve roku 1904. Začínali opět na ostrově Shizoku stejně jako v 17. století.
Nesnází neměli méně. Bylo jim svěřeno území s tří a pul milionu obyvatel; z toho bylo jen dvěstě katolíků. Noví misionáři se ubytovali ve dvou domcích. Neznali jazyk a zvyky. Všichni k nim měli nedůvěru. Měli velké nesnáze s protestanty. Vytrvali však.
Roku 1928 se do JAPONSKA dostali i bratří z KANADY. Cestovali a pořádali přednášky, na které lidé chodili ze zvědavosti. Začali působit ve škole. V roce 1945 bylo při bombardování vše zničeno. K misijním pracím bylo vynaloženo mnoho námah, a přesto je nutno říci, že výsledky jsou jen velmi slabé.
Japonci odmítají vše, co přichází ze západu. Jedna Japonka, která se stala křesťankou a dominikánkou, prohlásila, že se spoléhá jen na obnovení zázraku lásky.
Jiný náš misionář píše: "Přes naši někdy velmi neobratnou snahu máme dojem, že jsme obklopeni velkým mlčením. S obráceními to jde velmi pomalu. Doufáme, že toto mlčení připravuje bohatou žen pro nás."
V roce 1973 dva japonští dominikáni přijali kněžské svěcení a dva jiní měli obláčku. Byl to lékař a doktor filosofie, Dočkáme se i JAPONSKÉ DOMINIKÁNSKÉ PROVINCIE?
V JAPONSKU jsou i NAŠE MNIŠKY a NAŠE SESTRY.
Slibná je i to, že někteří nekřesťanští snoubenci chtějí mít svatbu v našich kostelích, protože se jim líbí křesťanské chápání manželství. Je jim to dovolováno. Tím je našim Otcům poskytovává možnost hlásat Boží slovo nejen těmto mladým lidem, ale i jejich příbuzným a známým.
V JAPONSKU působí asi 70 dominikánů a 250 dominikánek. Pečují o třiadvacet farností, dvaačtyřicet škol, jeden malířský ateliér.
O svatém Otci Dominiku a o jeho řádu vyšla japonská kniha s názvem "Apoštol, který září mezi hvězdami". V Kyoto je institut pro šíření nauky svatého Tomáše.
V Tokiu jsou střediska pro studenty. Kolej "Aiko" v Matsuyama, kterou řídí Otcové 2 provincie filipínské, dostala státní vyznamenání. Takže japonský dominikán OTEC OSHIDA prohlásil: "Jestliže nám Bůh a řád pomohou, za patnáct let budeme v Japonsku hluboce zakořeněni." každé z těchto misijních území má své problémy a těžkosti.
V ČÍNĚ, v níž má náš řád několikeré prvenství - první misionář, který se tam dostal, první čínský mučedník i první čínský kněz a později i biskup ŘEHOŘ LO WEN TSAO byli dominikány - došlo nejprve roku 1900 k takzvanému Boxerskému povstání a potom k dalším nepokojům.
Misionáři byli často donuceni k útěku nebo upadli do rukou povstalců a musili platit velké výkupné. Po roce 1949 musili všichni misionáři ČÍNU opustit. Většinou se utekli na Formosu, kde nyní pracuje asi 80 dominikánů národnosti španělské, německé i Čínské.
8. srpna 1973 byla na F0FMOSE dojemná slavnost. Biskup dominikán JOSEF CHENG uděloval tam kněžské svěcení svému šedesátiletému rodnému bratru DOMINIKU CHENGOVI, který už 25 let patřil mezi naše bratry spolupracovníky a působil jako katecheta mezi Číňany.
OTEC ANICETO FERNANDEZ poznal jeho horlivost a sám mu doporučil, aby se připravoval na kněžství.
DOMINIKÁNI Z NĚMECKÉ PROVINCIE pečují na Taiwanu o jedenáct farností. Je jich jedenáct a šesti z nich už je více než 60 let. Naděje na další posilu z Německa není.
Čínští dominikáni už mají samostatný vikariát a uvažuje se o zřízení samostatné viceprovincie.
V roce 1971 se nejstarší z německých misionářů dožil devadesáti let - je to OTEC WILLEBR0RD WOLF. Působil již v kontinentální Číně. Zasvětil se zcela službě čínskému lidu. Pomáhal mu v jeho potřebách duchovních i hmotných. 35 let pracoval ve Fukien. Založil tam střední školu, dvě školy základní, sirotčinec, útulek pro slepce i starobinec.
První světová válka, přerušila jeho činnost, avšak v roce 1928 upadl do zajetí povstalců.
V roce 1937 mu jeho misii zničilo bombardování. V roce 1949 byl zajat po druhé a potom vypovězen.
Na čas se vrátil do Německa, avšak jakmile se dověděl o misiích na Formose, nabídl se znovu. Jeho největší radostí je, že stále ještě může sloužit věřícím. Má velikou lásku k čínskému lidu a k jeho tradicím.
I zprávu o VIETNAMU můžeme doplnit. Cizí misionáři musili ze země odejít, avšak naši bratří a naše sestry dále žijí společně a mohou přijímat dorost.
Bratří nyní mají 10 noviců. Těžkostí mají mnoho. Klerici i novici musí dopoledne pracovat na poli a studovat až odpoledne a večer.
SESTRY DOMINIKÁNKY mají zatím ve Vietnamu tři kongregace, které mají dohromady asi 650 sester. U nich už došlo k první změně: nemohou vyučovat ve školách.
I ostatní naši OTCOVÉ na FORMOSE pracují se stejnou obětavostí a láskou. OTEC JULIÁN VILLEGAS z provincie filipínské" tam oslavil padesát let kněžství a zároveň padesát let práce v misiích. Těchto padesát let nepovažuje za nic zvláštního -Prohlásil, že je jeden z tolika jiných dominikánských misionářů, kteří dávali a dávají svůj život do služeb Církve a řádu, jak si to přál svatý Otec Dominik - i když nesnáze jsou" veliké a četné.
Z misionářů, kteří pracovali a pracují ve VIETNAMU a na FILIPÍNÁCH, uvádíme zde jen OTCE VELASO FERNANDEZE, který zemřel v Saigonu roku 1971 v 79 letech. Po padesát let vychovával v semináři stovky řeholních i světských kněží. Poučoval je i svými spisy a hlavně příkladem svého života. Ve chvílích odpočinku sestavoval španělsko-vietnamský slovník. Napsal vietnamskou gramatiku. Překládal do vietnamštiny a sám napsal některé učebnice pro seminář a některé životopisy. Jeho chudoba byla příkladná. Sbíral a skládal si vyhozené kousky papíru, aby na ně psal.
Odmítal pohodlí moderního života. Jedl vždy vše, co jedli vietnamští bratří. Nic neodmítal a o nic si nežádal. Nikdy si na nic nestěžoval. Trpělivě snášel horko, stravu pro Evropana obtížnou i strádání všeho druhu.
Byl neúnavný. Pracoval i v době nemoci. Nepoužíval svého práva chodit občas na dovolenou do Evropy. Když vznikla nová vietnamská provincie, mohl se vrátit do své provincie mateřské, avšak on prohlásil: Obětoval jsem celý svůj život misiím ve Vietnamu." A zůstal s vietnamskými bratřími.
POČET DOMINIKÁNSKÝCH MISIONÁŘů je nesmírně malý ve srovnání s potřebami ASIJSKÝCH ZEMÍ.



TOTÉŽ PLATÍ I O AFRICE


Na tomto kontinentě náš řád nemá a ještě nikdy nemel samo statnou provincii. Zde více než kde jinde platí: "Žeň je mnohá, ale dělníků málo."
Dojímavé jsou zprávy, v jaké chudobě žijí naše sestry a naši bratři, kteří působí v AFRICE, a s jakými nesnázemi se setkávají.
Jen jedna z nich: Jaké řeči by bylo třeba užívat, aby mohlo být Afričanům odhaleno evangelijní poselství? Afričané mluví téměř tisíci řečmi. V některých krajích se řeč obyvatelstva mění po každých padesáti kilometrech.
AFRIKA je nesmírnou babylonskou věží. Misionáři tedy musili překládat křesťanské modlitby do celé řady řečí, aby se Afričan z každého kmene mohl obracet k Bohu ve své mateřštině stejně jako my. Mohlo by se to zdát docela jednoduché, avšak i přitom je celá řada nesnází.
Jak na příklad překládat "chléb náš vezdejší", jestliže1 velký počet Afričanů chléb skoro ani nezná? Jejich obvyklou stravou je rýže, proso nebo kukuřice. Možno překládat: "OTČE NÁŠ… Dej nám dnes naše proso?" Pak už by tu nebyla narážka na CHLEB EUCHARISTICKÝ. Podobných problémů je celá řada. Chceme mít opravdu účast na životě řádu a proto chceme mít alespoň stručný přehled o práci našich misionářů a misionářek v AFRICE. Třeba hned upozornit, že misionářek je více.
Řád nemá v AFRICE žádnou provincii, avšak má v ní nyní sedm vikariátů, z nichž dva jsou generální, které podléhají přímo generálu řádu.
Je to především vikariát v JIZNI AFRICE. Má přes dvacet bratří národnosti anglické nebo holandské. Nových povolání se hlásí málo. Církev si právě z našich bratří ráda vybírá biskupy pro jejich neohroženost, s jakou se staví proti rasismu.
K FEDERACI SESTER DOMINIKÁNEK V JIŽNÍ AFRICE
patří více než 1.600 sester. Mezi nimi jsou už i Afričanky přes všechny rasové zákony, které omezují styk bílých a černých.
Tato federace sester dominikánek, v níž patří několik kongregací různého původu, velmi zdůrazňuje trvalou formaci. Chystá také zřízení "Domu modlitby", aby vyšla vstříc potřebám těch sester, které touží po kontemplativním životě.
Chce také pravidelně pořádat dvouměsíční kursy dominikánské obnovy. Kromě toho FEDERACE připravuje v ŘÍMĚ studijní dům pro sestry mluvící anglicky. Každý rok v něm bude možno přijmout 25 sester.
Budou studovat teologické základy dominikánského života a kromě toho si budou moci vybrat některé přednášky na Angeliku. Řídí se slovy svatého ALBERTA: "In dulcedine communitatis quaerere veritatem". Tedy: hledat pravdu, usilovat o poznání pravdy, a to společně těšit se přitom ze všech výhod, které poskytuje společný život. Začátek prvního kursu byl ohlášen na 10. října 1977, skončit měl 31. května 1978.
PĚTADVACET SESTER - to je zatím málo, avšak očekává se, že se z těchto sester stanou učitelky svých spolusester ve vlastních kongregacích. OTEC GENERÁL k této iniciativě po -vzbudil a dal k ní své požehnání.
DRUHÝ SAMOSTATNÝ DOMINIKÁNSKÝ GENERÁLNÍ VIKARIÁT VZNIKL
roku 1964 v ZAIRE. Patří k němu 5 dominikánů z Evropy, jeden z Ruandy, 11 ze Zaire. Z těchto Afričanů je osm kněží. Kromě toho působí v Zaire 23 Otců a bratří z Belgie, 5 Otců a jeden bratr ze Španělska. Ačkoli dobře vědí, kolik Otců, bratři a sester bylo v roce 1964 v Zaire pobito, přesto tam zůstávají a musí čelit nesnázím všeho druhu.
Jsou to často i nesnáze finanční. Školy byly zestátněny.
Sdělovací prostředky byly znárodněny, takže v nich už dominikáni nemohou pracovat. Otcové se hodně zabývají místní hudbou a snaží se ji zavádět do liturgie. V Zaire se už evropské zpěvy nezpívají.
Domorodých kněží je zatím stále málo, avšak kongregace se ster dominikánek v Zaire má nyní 72 sester se sliby. Vypomáhají tam i sestry z Belgie a španělské sestry z dominikánské kongregace z Granady.
DOMORODÉ STUDENTKY se stávají horlivými katechetkami. Jsou to většinou mladé dívky. Říká se jim "maminky". Každá má na starosti asi dvacet dětí. Vyučování se děje většinou ve stínu palem. Všichni sedí na zemi. Přípravě katechetek je věnována veliká péče.
V ostatních případech jde o vikariáty jednotlivých provincií. Práci jim ztěžují ohromné vzdálenosti. Jsou případy, kdy má jediná farnost více než 60 kaplí, které pak kněží mohou navštěvovat jen zřídkakdy.
V NIGÉRII je největší dvoumiliónové město Černé Afriky Ibadan; na žádost OTCE GENERÁLA se zde od 20. do 29. dubna 1976 konalo první shromáždění dominikánu pracujících v Africe.
Ze 130 dominikánu v Černé Africe se jich sešlo padesát -z toho 30 Afričanu a 20 misionářů z ciziny - celkem z třinácti různých národností.
TOTO SETKÁNÍ bylo velmi důležité pro život řádu a Církve. Proto mu generál řádu OTEC VINCENC de COUESNONGLE zaslal zvláštní list, z něhož tu uvádíme: "Jsem mezi vámi myšlenkou i celým srdcem. Podle mého mínění má být vaše setkání rozhodující pro budoucnost. Pro řád a do jisté míry i pro Církev představujete naděje tohoto kontinentu…
Budoucnost řádu v AFRICE je ve vašich rukou.
Nečekejte příliš na rozkazy, směrnice nebo program z Říma. Chopte se iniciativy, nebojte se zodpovědnosti. Vy žijete v AFRICE, chápete ji, znáte její problémy a tušíte, co očekává.
Politika řádu o vašem kontinentu bude africká
nebo nedosáhne svého účelu."
OTEC GENERÁL pak slibuje těmto bratřím všechnu možnou pomoc, kterou mu okolnosti dovolí. Ujišťuje je, že mohou počítat s jeho porozuměním. Připomíná jim, s jakou odvahou svatý Otec Dominik rozeslal první bratry. Jen tak mohl zajistit vzrůst řádu a dát mu jeho univerzální dimenzi. Nás má vést tatáž odvaha a tatáž důvěra - v Boha i v naše spolubratry.
Nejde snad v AFRICE o ideální pole činnosti pro dominikány? "Není nutné, aby vás bylo mnoho. Nečekejte, až vás bude deset nebo dvacet v komunitě, že to až potom vezmete vážně s jistými prvky dominikánského života. Stačí několik bratří, přesvědčených o svém povolání bratří Kazatelů, několik bratří rozhodnutých žít společně, modlit se a studovat společně… KOMUNITY, které budou autenticky vydávat svědectví evangeliu, a to dominikánským způsobem, přitáhnou mladé lidi, přesvědčí…“
"Během staletí měl řád důležitý úkol v Latinské Americe i na Dálném Východě. Nemáme právo zastávat menší úkol v AFRICE. Kvalita je kvantita ve stavu zrodu! Kéž znamená vaše shromáždění v míře vaší odvahy začátek nové éry pro černou dominikánskou AFRIKU!"
Po přečtení tohoto listu přistoupili shromáždění bratří k dalšímu jednání. Především se chtěli navzájem více poznat a povědět si o svých nesnázích a nadějích.
Došlo se k těmto závěrům: AFRIČTÍ BRATŘÍ MAJÍ PŘEVZÍT MOC, ačkoli jsou ještě v menšině.
V APOŠTOLSKÉ ČINNOSTI je třeba dát přednost službě vyděděným, vyučování, vědecké činnosti, duchovní správě na universitách a sdělovacím prostředkům.
Dále jsou uvedena místa, kde v "černé" Africe dominikáni působí. Dům v Cotonou v republice Benin je posledním domem, který založila lyonská provincie v AFRICE roku 1973 na opakovanou žádost arcibiskupa v Cotonou.
KANADSKÁ PROVINCIE poslala roku 1960 dominikány do Butaré ve Rwandě, avšak již po roce místní občanská válka donutila tyto OTCE k návratu. Po uklidnění roku 1963 vláda vyzvala do minikány, aby založili a řídili universitu v Butaré.
KANADA se postarala o vytvoření komunity schopné uskutečnit toto dílo. Roku 1969 přišla nečekaně posila: švýcarští Otcové vypovězení ze Zaire.
V roce 1973 propukla nová občanská válka. Bylo nutné odejít.
V roce 1974 už bylo ve Rwandě a v Burundi jen pět dominikánů. Tři Otcové založili komunitu v Kigali v musulmanské čtvrti.
Kolik se skrývá v těchto několika řádcích nadějí, snahy a opět neúspěchu a zklamání! Kolikrát se podobné případy v Africe opakovaly! Jak slibné byly naše misie v Zaire! Přes všechny nesnáze a přes všechny změny misionáři vytrvávají ve všech případech, kdy je jim to možno, a nikdy neztrácejí odvahu stále znovu se vracet a stále znovu začínat.
FRANCOUZSKÉ PROVINCII zůstal v Kamerunu již jen klášter v Yaoundé, založený roku 1968. Nyní se připravují na kněžství v našem řádě čtyři Kameruňané, tak že je tu naděje, že řád v Kamerunu zdomácní. Vytrvají? Doufáme, že počet mladých, kteří se rozhodnou pro vstup do řádu, bude vzrůstat.
VE STÁTĚ POBŘEŽÍ SLONOVINY roku 1961 arcibiskup z Abidjan požádal bratry z provincie lyonské, aby převzali duchovní správu na universitě. Bratří se též ujali náboženských pořadu v rozhlase a v televizi.
DO NIGERIE přišli dominikáni roku 1951 z provincie svatého Alberta v USA. Dnes se snad už blíží založení nové provincie. Nyní má vikariát v NIGÉRII 46 členů, z toho polovina 23 je domorodých; 11 jich mělo roku 1976 již slavné sliby: 4 kněží, 5 kleriků a 2 bratří spolupracovníci. Osm kleriků mělo v té době sliby dočasná, 4 byli novici. Tři mladí lidé se chystali ke vstupu do noviciátu.
APOŠTOLÁT BRATŘÍ během posledních 25 let dosáhl výsledků, které nás mohou těšit. Úspěchy však nejsou ustavičné. Přesto je tu mnoho důvodů k naději. Povolání přibývá.
V SENEGALU jsou dominikáni z provincie lyonské. Působí v Dakaru už dvacet let. Nyní jsou tam jen tři bratří. Věnují se duchovní správě na universitě a navazují styky s mohamedány, kterých je v této zemi 95 %. Mají už také jednoho novice.
Uvažuje se tedy již i v AFRICE o zřízení nové dominikánské provincie, nebo alespoň viceprovincie. Prvním krokem k tomu je společná formace pro všechny bratry v Černé Africe. Doporučuje se dnes totiž pro všechny alespoň první formace doma. V Ibadanu má být studium generále. Pro noviciát byly zatím ponechány dva domy: Yaoundé v Kamerunu pro bratry mluvící francouzsky; Ibadan v Nigérii pro bratry mluvící anglicky.
NAŠE SESTRY mají i v Černé Africe více povolání. Také se už scházejí a mají své porady. Jen ve Rwandě žije už deset komunit našich sester. Všem je stále více zřejmé, že je nutná spolupráce mezi všemi členy dominikánské rodiny. Přibývá také rozjímavých klášterů dominikánských mnišek v Africe. Do Burundi odešlo několik mnišek z Francie. Jsou nyní ve Rweze ve velmi malém a chudém klášteře. Uragan jim tam odnesl část střechy.
V roce 1972 bylo v AFRICE 235 bratří. Tento počet se asi příliš nezměnil. Kromě těch, o kterých jsme mluvili, jsou ještě Otcové v severní Africe - hlavně v Káhiře v EGYPTE i jinde.
POČET SESTER A MNIŠEK nedokážeme ani odhadnout. Jich je vice, avšak i to je málo tam, kde je tak nesmírně mnoho práce.
VŠEM BRATŘÍM I SESTRÁM je jasno, že dominikánský život v AFRICE může vzkvétat jen tehdy, nebude-li to dílo lidské, ale dílo Boží. Proto došli jednomyslně k tomuto závěru: „JENUTNÁ SVATOST, PROTOŽE BEZ SVATOSTI SE V CÍRKVI NEVYKONÁ NIC STÁLÉHO.“ Nechtějí budovat na písku!



P.S. K MISIÍM V AFRICE


V Kongu - dnešním Zaire zahájili misionářskou práci roku 1911 dominikáni z Belgie. Jak skromné to byly začátky! Byli to tři Otcové a dva bratří spolupracovníci, a bylo jim svěřeno území o rozloze 115.000 čtverečních kilometrů, na němž tehdy žilo jen osmset katolíků.
Pán žehnal práci horlivým synům svatého Otce Dominika našim obětavým misionářům v Zaire, jak je uvedeno na předcházejících stránkách.
Vydávají tam časopis, kterému dali příznačné jméno: "Etonga Eke" - Pusillus Grex. Pro ně je to program a naděje. V Zaire se od roku 1911 vystřídalo v hlásání evangelia již 152 našich Otců.
Bývalý generální vikář dominikánského generálního vikariátu v Zaire OTEC EMANUEL MBIKANYE, narozený roku 1916, stal se v roce 1970 biskupem v Bondo. Je tak už 30. africkým biskupem v Zaire. Při příchodu do Bondo měl v diecézi 22 kněží a 20 řeholnic.
Pustil se ihned statečně do práce, avšak již při první pastorační cestě poznal všechny nesnáze svého nového úkolu. Ve své úzkosti a tísni se obrátil na OTCE GENERÁLA ANICETA FERNANDEZE se snažnou prosbou o pomoc. OTEC ANICETO tento dopis uveřejnil.
Psal, že se na svých cestách setkával jen s projevy lásky a oddanosti. V několika dnech udělil biřmování 6.500 nově po křtěných. Všude však byl pociťován nedostatek kněží. Snažně proto prosí: "Přijďte těm ubohým lidem na pomoc!" Potřebuje profesory do semináře, kněze, řeholnice. Což není ještě v některé naší dominikánské provincii dost povolání? - Nenajde se někdo, kdo aspoň na rok, na dva pomůže této diecési?
Dopis končí slovy: "Znám, nejdůstojnější OTČE, váš těžký úkol pomáhat celému řádu. Přesto se vás odvažuji prosit. Vyslyšte volání jednoho z Vašich synů, který bude ještě dlouho potřebovat podporu řádu svatého OTCE DOMINIKA, aby splnil těžké apoštolské poslání, které mu Svatý Stolec svěřil." Poznamenáváme, že heslem tohoto dominikánského biskupa je: „MILUJTE SE NAVZÁJEM, JAKO JSEM MILOVAL VÁS!“
V KAHIŘE je institut pro orientální studie, avšak bratří z tohoto kláštera pořádají přednášky, vedou různé skupiny, vyučují a především se snaží vychovávat v duchu dialogu křesťany v této zemi- Rozsáhlá zahrada tohoto kláštera je často otevřena pro mládež katolickou i ne katolickou.



P.S. K MISIÍM V ASII


V lednu 1977 se shromáždili dominikánští vyšší představení z Asie na Filipínách, aby si promluvili o svých problémech. Byli přítomní provinciálové čtyř provincií: Posvátného růžence, Filipínské, Vietnamské a Austrálie a Nový Zéland. Zúčastnili se též zástupci všech asijských vikariátů. Sešli se tak zástupci 685 dominikánů, sloužících v tomto kraji.
PROVINCIE POSVÁTNÉHO ROŽENCE, v které už po staletí pracují bratří ze Španělska, toužící stát se misionáři, a která už připravila pro řád dvě nové provincie - filipínskou a vietnamskou, má nyní 59 bratří na Filipínách, 32 v Japonsku, 29 v Tchajwanu (dříve Formosa), 14 v Hongkongu - celkem 134 bratří.
NOVÁ provincie filipínská má rovněž 134 bratří, z toho velký počet kleriku. VIETNAMSKÁ PROVINCIE má přes všechny těžkosti 168 bratří.
V AUSTRÁLII a na NOVÉM ZÉLANDĚ je jich přes sto.
PROVINCIÁLNÍ VIKARIÁTY V ASII:
KANADSKÝ v Japonsku 36 bratří. Protože to ani zdaleka nestačí, už se tam chystají naši bratří z Polska.
NĚMECKÝ vikariát na Tchajwanu má.10 bratří většinou pokročilého věku.
GENERÁLNÍ VIKARIÁT bratří čínských má 18 bratří.
V INDII pracuje 37 bratří z Irska, v PÁKISTÁNU 24 z Itálie a 23 z USA. V tomto počtu jsou už i někteří bratří domorodí.
K těmto BRATŘÍM KAZATELůM nutno připočítat asi 2.000 našich sester a asi 60 mnišek. Avšak kolik je tam práce!
Nedostatek pracovníků pociťuje nejvíce dominikánská misie v PÁKISTÁNU. 98% obyvatelstva tam tvoří musulimani. Oba vikariáty pracují společně a mají pákistánské členy i kandidáty.
Roku 1976 přijali tři pákistánští dominikáni kněžské svěcení, takže je v Pákistánu celkem sedm domorodých dominikánských kněží.
V TEHERÁNU - hlavním městě IRÁNU působí tři Otcové z provincie irské. Musulmané tam tvoří 99% obyvatelstva.
Roku 1870 se usadila v IRÁKU (republika v Asii na území dřívější Mezopotámie) kongregace sester dominikánek OBĚTOVÁNÍ PANNY MARIE. Sestry se tam věnovaly vyučování dívek; některé z nich zatoužily po řeholním životě. Tak vznikla IRÁCKÁ KONGREGACE SESTER dominikánek svaté Kateřiny Sienské, která má dnes 177 řeholnic. Tyto sestry mají různá díla: vyučování, nemocnice, sirotčince, katechezi. Působí v pěti arabských zemích.
Protože stále více bratří a sester působí mezi mohamedány, zřídil OTEC VINCENC de COUESNONGIE úředně sekretariát pro islám při kurii u svaté Sabiny. Sekretariát má radit v nejdůležitějších otázkách dominikánského apoštolátu v islámském světě, získávat pro nová povolání a postarat se pro ně o formaci, uzpůsobenou oboru, v kterém budou pracovat.
Stálý růst řádu v INDII je nadějný. Řád tam má již devět domorodých kněží a 15 kleriků se sliby, kteří se připravují na kněžství. Značný počet mladých lidí se připravuje na vstup do noviciátu.
KIM en JOONG JE PRVNÍ A JEDINÝ DOMINIKÁN Z KOREJE. Přijal kněžské svěcení ve dvaatřiceti letech roku 1974. Předtím působil jako malíř. Nyní pokračuje i v této práci a říká: "Změnit se nejen můj život, ale i mé obrazy. Dnes jsou odpovědí na Boží volání."
NA FILIPÍNÁCH byla zřízena FEDERACE sester dominikánek z 11 různých institutů, institut pro formaci řeholnic byl svěřen universitě svatého Tomáše v Manile.
DVĚ SKUPINY mladých dívek se v USA připravují na založení dvou klášterů našich MNIŠEK NA FILIPÍNÁCH, kde dosud rozjímavé kláštery nebyly.
Právě tak se chystá založení našeho rozjímavého kláštera v AUSTRÁLII. Zatím je jen jeden klášter NAŠICH MNIŠEK v Pakistánu, čtyři v Japonsku, kde kontemplativní život velmi přitahuje, a od 13. května 1977 i na Tchajwanu (Formose). To to datum bylo zvoleno kvůli výročí fatimských zjevení. Podnět k tomuto založení dal čínský dominikánský biskup JOSEF CHENG.
Nový klášter, do kterého přišly sestry ze Španělska, se má stát střediskem modlitby a zdrojem nebeských milostí pro celý Tchajwan.
NOVÁ FILIPÍNSKÁ PROVINCIE je plná dynamiky a mládí. Má však také mnoho těžkostí. Má rozsáhlé pole působnosti mezi universitní mládeží. Kostely bývají přeplněny.
Nyní pracuje na FILIPÍNÁCH asi 700 sester dominikánek. Sestry misionářky svatého Dominika mají četná povolání z Číny a z Japonska. Tato kongregace vznikla na FILIPINACH a působí hlavně v Japonsku; dnes tam má více než 100 řeholnic, většinou Japonek.
Čtyři indické sestry dominikánky, které vstoupily do kláštera v Německu, se v roce 1977 vrátily do Indie. V několika dnech se jim přihlásily tři postulantky.
Od roku 1975 je v JERUZALÉMĚ také ženské BIBLICKÉ STŘEDISKO, nazývané Bethesda. Má sloužit řeholnicím, které touží po hlubším poznání Písma svatého. Řídí je sestry dominikánky v úzké spolupráci s OTCI dominikány z Jeruzalémské BIBLICKÉ školy.
V mnoha asijských zemích dominikánští laici pracují intenzivně jako katechisté.
Právě v těchto misijních územích BRATŘÍ I SESTRY naléhavě cítí potřebu nepřetržité a důkladné formace?



JIŽNÍ AMERIKA


byla vždy rozsáhlým polem činnosti pro náš řád. Dnes je tam zastoupen ve všech státech kromě Hondurasu. BRATŘÍ jsou v sedmi provinciích, které uvádíme podle data jejich založení: Mexiko, Peru, Kolumbia, Equador, Chile, Argentina a Brazílie. Kromě toho je tam ještě 22 vikariátů; 20 z nich závisí na různých provinciích evropských, dva na provinciích severoamerických.
Provincie španělská jich má celkem pět, betická čtyři, holandská dva, irská dva, aragonská dva.
Po jednom vikariátů v Latinské Americe má provincie Posvátného růžence, anglická, německá, lombardská a maltská.
Podle nejnovější zprávy OTCE GENERÁLA VINCENCE COUESNONGLA v působí dnes v Latinské Americe celkem 1200 dominikánů. Bratři patřících k americkým provinciím není ani 500. Ostatní bratří působí v misiích na těchto územích a podléhají provinciál ním vikariátům svých provincií.
SESTER DOMINIKÁNEK je tam asi pětkrát tolik, avšak přesto je to nesmírně málo na území, kde počet obyvatelstva rychle stoupá.
V PERU na březích AMAZ0NKY odhalili naši Otcové divoký kmen, který žije ještě zcela jako v době kamenné. Právě na březích Amazonky působí mnoho našich bratří již po léta. Jejich život je řadou ustavičných obětí a strádání. Přijímají ochotně všechny těžkosti a jsou přitom vyrovnaní a laskaví. Pro sebe nežádají nikdy nic. Nepočítají své nesnáze a svá utrpení a nemluví o nich. Dávají se zcela. Žijí v krajní chudobě. Potřebovali by nové kaple, nemocnice, školy. Tolik věcí by bylo třeba udělat! Ustavičně kolem sebe vidí tolik bídy! Najdou dobrodince?
V MEXIKU jediný misionář v La Paz pečuje o 8000 farníků, kteří jsou rozptýleni na území o rozloze 15000 km2 - Prakticky to znamená celé hodiny jízdy autem po neschůdných cestách v nerovném terénu. Ve městě CHIMBOTE opět pracují dominikáni z USA. Roku 1970 bylo toto město postiženo silným zemětřesením -Misionáři v poslední chvíli vyběhli z kostela, který se pak ihned zřítil. Nezbylo jim nic jiného, než ošetřovat raněné, starat se jim alespoň o nejpotřebnější a udělovat svátosti umírajícím. Z kostelů, které tam vystavěli, bylo zničeno nejméně pět. Misionáři musili začínat skoro úplně znovu, avšak neztratili odvahu.
LOMBARDSKÁ PROVINCIE začala misie v Brazílii v roce 1936. Dnes tam má už 6 klášterů a 38 řeholníků, z nichž je 28 brazilského původu. Mezi nimi je i je den biskup. Otcové tam pracují horlivě a nadšeně, často mezi obyvatelstvem, které žije v předměstí velkoměst v krajní nouzi. Ačkoli je politická situace nesnadná, mohou tam naši Otcové pracovat v plné svobodě. Řídí tam i vlastní tiskárnu. Se stejnou horlivostí pracují v Brazílii i naši bratří z Malty, kterých však je pouze devět.
Není možné zmiňovat se zde podrobně o všech těchto vikariátech. Ostatně v JIŽNÍ AMERICE ubývá míst, kde je práce ještě typicky misionářská. Mohli jsme mluvit s jedním českým misionářem, který působí na ostrově GRENADĚ, a on prohlásil: "My u nás máme jen ty pohany, kteří k nám přijdou z Evropy."
Na tomto ostrově je již 70 let vikariát anglické provincie a pracují tam i dva dominikáni české národnosti. Jak je tomu s domorodými povoláními? Do roku 1966 vstoupil do řádu a vytrval jen jeden kněz a. tři bratří spolupracovníci, kteří konali noviciát v Anglii -V uvedeném roce byl zřízen noviciát přímo na ostrově. Do řádu tam vstoupilo již 11 uchazečů, avšak jen pět jich "zatím" vytrvalo. Bratří tam pečují též o pravidelné vysílání v rozhlase a v televizi* Stýkají se syrskými bratřími, kteří působí na blízkém TRINIDADU.
P.S.
K MISIÍM V JIŽNÍ AMERICE
V Jižní Americe se hlásí až 98 % obyvatelstva ke katolické víře. Dominikánští misionáři horlivě studují problémy svého kontinentu. Často konají společná shromáždění a porady.
Práci jim ztěžují velké vzdálenosti mezi jednotlivými městy a farnostmi. Ke každé farnosti patří vždy několik kaplí." Všechny své síly vynakládají často i kněží staří a nemocní -
Co dnes považují dominikáni za hlavní úkol v Jižní Americe? Jako vždy, věnují se universitní mládeži. V tomto případě se však chtějí věnovat hlavně lidem nejchudším. Snaží se také pochopit a očistit to, co bývá nazýváno "lidovou religiozitou": projevy zbožnosti, spojené až s pověrčivostí, nedostatkem poučení.
Chudoba je v JIŽNÍ AMERICE tak veliká, že jeden dominikánský biskup, který tam už po léta působí, se přiznal, že na svých pastoračních cestách mívá slzy v očích, když vidí pod-vyživené děti, často úplně nahé, jejichž rodiče obývají jen bídné chatrče - někdy tak bídné, že jsou to jen jakési kůlny a chybí jim i stěny. Jsou to lidé vykořisťovaní tak, že biskup s trpkostí nad tím prohlásil: "Zde má právo ten, kdo má peníze a moc."
NAŠE SESTRY V JIŽNÍ AMERICE žijí také chudě a prostě, skoro jako okolní chudí lidé. Vidí dobře bídu kolem sebe a chtějí proti ní bojovat. Snaží se proto co nejvíce zapojit do nejchudších čtvrtí. Přitom stále ještě mají obavy, že je jejich život příliš "buržoazní". Co všechno dělají? Pečují o děti všech barev, sebrané na ulici, a o staré a opuštěné lidi. Ve farnostech mají dětské zahrádky, kursy pro rodiče, připravují děti na první svaté přijímání a na biřmování, snoubence na manželství, Učí katechismus ve venkovských kaplích. Poněvadž je tam velký nedostatek kněží, jsou některé sestry od biskupu zplnomocněny: zastupovat Církev při udělování svátosti manželství, podávat svaté přijímání věřícím a nemocným, řídit bohoslužby slova a pohřbů.
Lidé se tam tomu už vůbec nediví. Spíše přicházejí docela prostě a upřímně a žádají sestry o svatou zpověď. Avšak to ještě nestačí. Je tu další pole působnosti: péče od odstranění špíny a tím i nemocí. Chatrče bývají plné hmyzu. Sestry řídí akce s názvem - "Byty" a "Čisti voda". Učí též lépe hospodařit na polích. Právě tato práce jim někdy otvírá srdce tamních obyvatel.
Kde berou tyto sestry sílu a čas k tak rozsáhlé činnosti? Tuto otázku si už kladli i někteří naši bratří a odpovídali na ni: "TYTO SESTRY SE MNOHO A USILOVNÉ MODLÍ. Práci jim pak umožňuje duch liturgické i osobní modlitby, živý smysl pro zodpovědnost, velká láska k řádu a touha sloužit CÍRKVI."
Mezi bratřími a sestrami vzrůstá touha po větší spolupráci. Všichni chtějí žít ve větším spojení jako členové téže dominikánské rodiny. Tyto snahy se nejvíce projevují právě v Jižní Americe, kde je tolik potřebí.
Právě v tomto světadíle přibývá mládeže. Tvoří už většinu obyvatel tohoto kontinentu. Projevuje se u ní touha po vnitřním životě, po modlitbě a kontemplaci, po životě podle evangelia, avšak také po spravedlnosti. Přitom se někdy zdá, že nemá dost zájmu o řeholní život; tu se bratří i sestry společně ptají: "Je to snad vina našeho osobního a společného života, který nemá dost průkaznosti, aby dal pocítit životnost našeho poselství?"
Více než kde jinde mají tam tedy bratří se sestrami společné porady, společně se modlí, chtějí se učit jedni od druhých.
Všude bez rozdílu -v Asii, v Africe, i v Latinské Americe však platí: "ŽEŇ JE MNOHÁ ALE DĚLNÍKů MÁLO." Můžeme k tomu zůstat lhostejní?



"MONIALES" ŘÁDU KAZATELSKÉHO


Takový je nyní úřední název sester dominikánek II. řádu, který se u nás zatím ještě příliš neujal.
V 19. století byl již občas vydáván generální katalog, pro to bylo možno zjistit přesný počet bratří.
U SESTER II. ŘÁDU stále ještě taková přesnost nebyla možná. Nejstarší zprávu máme z roku 1916. Podle ní bylo v tomto roce asi 75 klášterů II. řádu, z nich asi 65 na evropské půdě.
Provincie "Imperii" to jest rakousko-uherská měla těchto klášterů sedm. V tom snad je i klášter krakovský. V Německu jich bylo podle oné zprávy 5, v Lucembursku jeden, v Holandsku jeden, v Belgii 4, v Itálii 11, ve Španělsku 11, ve Švýcarsku 6, v Anglii 6, v Řecku jeden, v Rusku jeden. Ve Francii prý jich bylo 18, avšak v roce 1916 nebylo známo, kolik se jich zachovalo. Tato zpráva by jistě potřebovala různá vysvětlení. O její přesnosti možno pochybovat.
K anglickým klášterům jsou asi připočteny i kláštery irské. O ruském klášteře nevíme nic. Řecký klášter byl na ostrově Santorino a udržel se dodnes.
V roce 1966 bylo již 217 klášterů II. řádu.
V padesáti letech se tedy jejich počet skoro ztrojnásobil.
V roce 1974 bylo těchto klášterů stále ještě 215. Počet klášterů klesl málo, kdežto počet mnišek pro nedostatek povolání se značně zmenšil zvláště na Západě.
V roce 1366 bylo dominikánských mnišek 5.863, v roce 1974 už jen asi….... 5.000.
Ve skutečnosti je úbytek ještě větší, protože v roce 1966 měl náš řád 22 klášterů, v nichž se zachovávala klausura a žilo v nich 981 řeholnic, která však neskládaly slavné sliby. V roce 1974 však už bylo takových klášterů jen šest a žilo v nich jen asi 200 řeholnic.
Ostatní se buď spojily s kongregacemi, nebo i tyto sestry složily slavné sliby a tak se i z nich staly "moniales".
Z 215 KLÁŠTERA II. ŘÁDU má ještě 24 školu - a to hlavně ve Španělsku, 4 tiskárnu a 9 exerciční dům pro laiky. 12 klášterů vydává pravidelně svůj věstník. Ostatní kláštery si vydělávají šitím, často také hábitů pro naše Otce, vyšíváním parament, výrobou hostií, nebo prostě jakoukoli výdělečnou činností.
Jak rádi bychom se seznámili se všemi těmito kláštery! Kolik v nich asi žilo a kolik v nich žije horlivých a svatých Spolusester. Opět můžeme jen pečlivě sebrat několik drobtů, dokud si nebudeme moci tyto zprávy doplnit.
Začínáme zprávou o obnovení kláštera NAŠÍ PANÍ V PROUILLE, jehož stoleté výročí se bude brzy připomínat.
JIŽ OTEC LACORDAIRE byl dojat při pohledu na zpustošení, v jakém se ocitlo místo mimořádně drahé všem dětem svatého Otce Dominika. Chtěl se postarat, aby tam byla postavena alespoň, malá kaple. Zakoupil již pozemek. Tu však se hraběnka JURIEN de la GRAVIERE nabídla, že dá na svůj náklad obnovit celý klášter. Začala již se stavbou, avšak její rodina neočekávaně zchudla a zbožná paní zemřela roku 1878, dříve než bylo toto dílo dokončeno. Nad osudy Prouille však bděl tehdejší toulouský provinciál OTEC CORMIER. Znal klášter svatého Dominika v NAY, který v 17. století založily sestry z Prouille, a usoudil, že sestry z NAY by mohly nyní znovu oživit dům, z kterého před dvěma staletími vyšly.
Vše pečlivě vyjednal a obstaral. 29. dubna 1880 ve svátek svatého Petra mučedníka vyšlo devět sester z NAY. I tento počet připomínal dílo svatého Otce Dominika, který podle tradice v roce 1206 také uváděl do prvního kláštera devět sester.
OTEC CORMIER prý zářil radostí ve chvíli, kdy se řád opět ujímal Prouille, naší posvátné kolébky.
Večer téhož dne byly vysvěceny všechny místnosti nově zbudovaného kláštera a pak byly zpívány první nešpory svaté Kateřiny Sienské, což byla skoro po devadesátileté přestávce první chórová modlitba na těchto místech. Již 30. dubna 1880 byla kanonicky zřízena klausura.
Z toho je zřejmé, jak pečlivě vše OTEC CORMIER zařídil a obstaral. Z bývalého kláštera prý se zachoval jen starý re1ikviář, OTEC CORMIER nepřestal pečovat o tuto malou rodinu, která však rychle vzrůstala. Zaváděl tam denní zpěv při konventní mši svaté, poučoval sestry o povinnostech dominikánského života a věnoval jim zvláště v první době mnoho času.
Chtěl, aby si Prouille opět zasloužilo název PLURA LILIA, a aby skutečně bylo "zahradou rozkoší", jak jí byl pro svatou Kateřinu Sienskou celý řád.
OTEC GENERÁL LARRXA po návštěvě v Prouille napsal v okružním listě: "Dům opuštěný a zpustlý se rozradostnil. Nyní na těchto posvátných místech zaznívají dnem i nocí chvály BOHA A SVATE BOHOROOÍČKY PANNY MARIE stejně jako v době, kdy žil svatý Otec Dominik.
Jsme svědky toho, že se tam do písmene zachovávají všechny předpisy řádu v celé jejich dokonalosti. Pokorná rodina NAŠICH MNIŠEK vzrůstá den ode dne počtem i ctnostmi. Můžeme říci, že horlivost těch, které nyní bydlí na těchto posvátných místech, není pozadu za horlivostí jejich prvních spolusester, které se tam posvěcovaly v minulosti."
V roce 1886 byl při tomto klášteře položen základní kámen k stavbě velké basiliky, při níž pak bylo nejen početné růžencové bratrstvo, avšak vzniklo tam i bratrstvo pro dobrá první svatá přijímání pod ochranou blahoslavené IMELDY. Toto bratrstvo bylo roku 1893 přivtěleno k řádu.
Na žádost OTCE FROHWIRTA vznikla tam i SVATÁ LIGA MODLITEB za řád svatého Otce Dominika a jeho potřeby. Byly do ní zapojeny hlavně kláštery sester, které se pravidelně střídaly v modlitbě na tento úmysl. V klášteře v Prouille bylo roku 1949 56 sester.
ZA ZCELA JINÝCH OKOLNOSTÍ vznikal v témže století klášter v Limpertbergu u Lucemburku. Nebyli tam bohatí dobrodinci ani sestry, které by tam přešly z jiných klášteru. Zakladatelku sestru
DOMINIKU KLÁRU MOES
si Bůh po léta připravoval. Vedl ji od jejího dětství k dokonalému spojení s ním v nejčistší lásce a obdařil ji mnohými mimořádnými milostmi. Měla modlitbou, pokáním a utrpením při spět k obnově Kazatelského řádu.
Mnozí k ní měli zpočátku nedůvěru a odmítali ji. První dívky, které se svěřily jejímu vedení, musily po léta čekat na obláčku. Neměly v té době ani svou kapli. Musily denně docházet do vzdáleného kostela. Zakladatelka zemřela v roce 1895.
Některé kláštery v ITÁLII byly koncem 19. století postiženy proticírkevními státními zákony. Nesměly přijímat dorost; často se musily vystěhovat nebo přijmout k ubytování sestry z docela jiných řádů a tísnit se pak s nimi. Dorost se hlásil i za tak nepříznivých okolností. Některé dívky trpělivě čekaly po léta. Někdy se některá převorka odvážila potají jim obléct řeholní roucho a přijet jejich sliby, aby zabezpečila budoucnost svého kláštera.
KLÁŠTER V MACERATĚ, zrušený již za Napoleona, těšil se pak po obnovení třicet let klidu. Potom se však přihnala další bouře. 3. ledna 1861 vláda tento klášter zrušila. 25 sester dostalo dovolení dožít v tomto kláštere, avšak přijímání dorostu jim bylo zakázáno. Kromě toho se k nim přistěhovalo 25 kapucínek, protože se z jejich kláštera měla stát radnice. Ačkoli tím byly sestry velmi stísněny, přesto žila každá komunita samostatně. Dokonce i konventní mši svatou měly dominikánky i kapucínky zvláště.
SESTRY postupně odcházely na věčnost. Poslední kapucínka zemřela v roce 1902 v devadesáti letech.
I naše sestry měl čekat tentýž osud, avšak převorka sestra ROSA SALVUCCI ustavičně udržovala styk s některými dívkami. V roce 1895 už bylo jen sedm sester. Právě v tomto roce byl dán v největší tajnosti hábit první postulantce. Nemělo to žádné následky, proto po třech letech byly oblečeny další dvě. Tím již byla budoucnost kláštera zajištěna. Pak za stejných okolností následovaly ještě další čtyři obláčky.
Kolik to bylo strachu a nejistoty! Několikrát došlo k prohlídkám, před kterými se vždy včas podařilo ukrýt novicky a mladé sestry do sklepa nebo do věže. Nikdy nebyly odhaleny.
ROKU 1903 si sestry mohly svůj vlastní klášter opět od vlády zakoupit. Třiaosmdesátiletá převorka mohla zpívat své Nunc dimittis. Zemřela pak v lednu 1904 -Brzy nato bylo pak už slavnostně a veřejně oblečeno 8 dívek najednou.
MACERATA je prvním klášterem v Itálii, kde byla konána ustavičná adorace před vystavenou Nejsvětější Svátostí.
Trochu zpráv máme i o osudu kláštera, který založila blahoslavená MARKÉTA SAVOJSKÁ. Roku 1880 jim vláda zabrala jejich krásný klášter svaté Magdaleny a zřídila tam veřejné školy. Kostel byl ušetřen -Ostatky blahoslavené zakladatelky v něm zůstaly. Sestry se musely rozejít. Nejstarší byly poslány k cisterciačkám. Mladší se musily vrátit k svým příbuzným. Čtyři z nich hostila kongregace sester dominikánek v Mondovi.
Tyto sestry se nepřestaly navzájem stýkat a hledat lepší řešení. Již roku 1883 se jim podařilo zakoupit malý, vlhký a tmavý, a proto nezdravý dům v nejstarší části města Alby, kde se mohly opět všechny sestry k své velké radosti shromáždit. Žádná z nich se nezalekla nevýhod nového kláštera.
Sestry po více než dvouleté přestávce opět oblékly hábit a v přítomnosti Otce biskupa znovu složily své sliby. Zachovávaly pak i klausuru. Žily ve velké chudobě a stísněnosti -Všechny však byly tak horlivé, jako nikdy předtím v rozsáhlém a nádherném klášteře. S nesmírnými obětmi upravovaly starý dum, aby co nejlépe vyhovoval novému účelu. Sestry byly zvyklé na to, že se Boží lid v kostele často připojoval k jejich modlitbám v choru. Toužily proto nyní, aby měly opět alespoň malý kostel, kam by mohli přicházet i věřící. Našli se dobrodinci, kteří sestrám pomohli k vystavění nového skromného kostela.
Překvapuje, že se mnoho mladých dívek nezaleklo vyhlídky na život v tak malém a starém klášteře. Hlásilo se mnoho nových povoláni; dokonce více než do dřívějšího kláštera. Přesto bylo jasné, že tento starý dům naprosto nevyhovuje a že jde o řešení opravdu jen prozatímní.
Minuly však dvě světové války; staré sestry umíraly, nové přicházely, a stále nebylo možné něco podnikat. Skoro 70 let žily sestry v těchto podmínkách; to znamená, že některé byly v onom vlhkém a tmavém domě po celý svůj řeholní život. Přitom pilně pracovaly, aby si našetřily na nový klášter, na jehož stavbu stále pomýšlely.
V roce 1949 odborníci prohlásili, že je dům nejen nezdravý, ale že hrozí též jeho sesutí. Proto se sestry odstěhovaly do najaté vily a začaly se stavbou nového kláštera ne již přímo ve městě, ale na pahorku nad ním, kde byla samota a světlo.
27. listopadu 1956 byl nový klášter vysvěcen. Byla při něm zřízena tiskárna, která má dnes nejmodernější stroje a může vyřizovat různé objednávky. Počet sester stoupl na padesát.
Některé kláštery tedy měly koncem 19. století veliké těžkosti. Přitom však i v této době byly založeny některé kláštery nové. Mezi ně patří i klášter POSVÁTNÉHO ROŽENCE v AZZA NO di SAN PAULO.
Vyšel z kláštera bergamského, kláštera "MATRIS DOMINI", zaleženého již ve 13. století na místě, kam prý svatý Otec Dominik položil hůl. V tomto bergamském klášteře byl za Napoleona také přerušen život na 38 let. Jistě se po tolika letech těžko znovu začínalo, avšak i nové založení v AZZANO ji důkazem, že se obnova bergamského kláštera zdařila.
Převorka tohoto kláštera koupila v AZZANO palác hrabat Morlani za nepatrnou cenu a v roce 1896 tam přešla s pěti sestrami a jednou novickou.
Začátky v AZZANO byly velmi těžké pro krajní chudobu a pro mnoho práce při upravování některých místností k používání sester. Prostý kostel byl upraven z přilehlé přádelny.
PAPEŽSKÁ KLAUSURA byla kanonicky zavedena teprve roku 1907. Sestry po ní již dlouho toužily, a pokud to záleželo na nich, zachovávaly ji vždy. Přes všechny těžkosti nová komunita rychle vzrůstala. Brzy bylo 30 sester a tento počet se stále ještě udržel. Do roku 1916 měly sestry také jakousi "školu" nebo spíše dílnu, kde se některé dívky učily šít a vyšívat. Po tomto roce tato činnost přestala. SESTRY však vyšívají stále a svými paramenty obohacují celou diecézi i jiné kraje dokonce i ve Švýcarsku.
Ve stínu tohoto kláštera vzniklo ženské bratrstvo III. řádu. Jeho shromáždění řídí jeden Otec, který dojíždí z Bergama.
Jistě by byly zajímavé úplné dějiny všech našich klášterů, avšak nejsou nám dostupné. Můžeme však se zmínit o klášteře SVATÉ ANEŽKY V BOLONI. Již roku 1799 musilo tento klášter opustit asi 40 sester. Další jejich osud není znám. Asi zůstaly u svých příbuzných. Byly příliš nesmělé a nebyly zvyklé něco samostatně zařizovat. Proto se o obnovu svého kláštera ani nepokusily. Jen o jedné sestře je známo, že se dostala do Říma a žila tam v klášteře svatého Dominika a Sixta.
V 19. století bylo poměrně lépe řehol ničím, které žily v malých klášterech a městech. Proto se přes všechny nesnáze udržel klášter svaté Kateřiny Sienské ve Fabrirnu, založený v 16. století.
V roce 1901 musili dominikáni z Fabriana odejít a opustit klášter a kostel, kde se uchovává hlava blahoslaveného Konstánce. MNIŠKY tím byly připraveny o duchovní vedení našich Otců, na které byly zvyklé.
Tehdejší boloňský provinciál měl velké přání: OBNOVIT v Boloni klášter svaté Anežky, jehož založení připravoval sám svatý Otec Dominik.
Našel řešení: Ať se sestry z Fabriana přestěhují do Boloně -Návrh byl přijat, ačkoli bylo nutné hledat pro klášter úplně jinou budovu. 18. října 1904 odešlo sedm sester z Fabriana. V Boloni se pomodlily u hrobu svatého Otce Dominika a pak odešly do kláštera, který jim připravili bratří. Tehdy dokonce zanesli sestrám i první oběd, obstarali jim nejpotřebnější nábytek a udělali vše, co jim bylo možné. Klauzura byla zpočátku zachovávána jen částečně. Po dvou dnech přišly i ostatní sestry z Fabriana, a to i ty, které byly nemocné. Celkem jich bylo 15.
Již 3. listopadu 1904 vstoupily do tohoto kláštera dvě postulantky. Po nich brzy následovaly další. Přibyla k nim i jedna sestra se slavnými sliby z Fontanellata, jedna z Florencie a jedna z Říma.
Všechny sestry byly rozhodnuty, že obnoví tradici kláštera svaté Anežky a půjdou ve stopách blahoslavené Diany a jejích prvních spolusester. OTEC CORMIER několikrát tento nový klášter osobně navštívil.
Nesnází nechybělo. Sestry se při upravování kláštera zadlužily. Čekala je velká chudoba. Omezovaly se ve svých vydáních jen na nejnutnější. Zachovaly se jejich účetní knihy, z nichž je zřejmé, jak málo měly potřeb a jak musily se vším šetřit.
Práce jako skoro ve všech rozjímavých klášterech přestala být vyplněním času, který zbyl po všech ostatních povinnostech, a stala se nutností. Sestry si musily vydělat nejen na sebe, ale i na splácení dluhů. Bylo-li nutné opatřit nějaké nové zařízení nebo nářadí, čekala sestry mimořádná "brigáda", z jejíhož výtěžku teprve bylo možno koupit potřebné.
Z FABRIANA si sestry přinesly milostný obraz "Madonna delle Lacrime", který je v kostele nad hlavním oltářem avšak tak, že se může obrátit i do klausury, - a vzácný kříž. Ještě dnes se sestry denně modlí antifonu k svaté Kateřině Sienské.
Již v roce 1911 se musily tyto sestry přestěhovat, protože dosavadní klášter nevyhovoval. Znamenalo to nové těžkosti a nové dluhy. Sestry však pilně pracovaly a Boží Prozřetelnost posílala dobrodince, takže klášter dobře přečkal obě světové války a je dnes dobře zařízen.
Tyto kláštery II. řádu byly všechny autonomní - na sobě nezávislé. Většina jich byla pod pravomocí místních ordinářů; jen několik, mezi nimi i zmíněný klášter svaté Anežky v Boloni, je stále pod jurisdikcí řádu.
V životě těchto sester byly zvláště pamětihodné dvě události. V roce 1929 byly vypracovány a schváleny jednotné Stanovy pro všechny sestry II. řádu. Tyto STANOVY mají překrásnou předmluvu OTCE GILLETA, pro nás nezapomenutelnou. Je stále ještě aktuální a zůstaneme za ni tomuto Otci vděčny.
A druhá událost: za PIA XII. a z jeho podnětu se jednotlivé kláštery začaly sdružovat ve federace. Kláštery dosud úplně samosprávné měly si nyní navzájem vypomáhat. Jednotlivé sestry mohou občas přejít z jednoho kláštera do druhého buď na výpomoc, nebo také aby se léčily nebo zotavovaly na zdravějším místě.
Každá federace si volí svou převorku a její rádkyni. Jednotlivé převorky nebo i novicmistrové a kantorky mají své kursy "aggiornamenta". Převorka nebo snad lépe předsedkyně federace má povinnost visitovat jednotlivé kláštery, patřící do její federace.
Když PIUS XII chtěl mluvit k rozjímavým řeholnicím, měl pro ně takzvanou "neviditelnou audienci".
PAVEL VI. už tyto sestry přijal a mluvil k nim přímo. Sám prohlásil při jedné takové audienci již 28. října 1966, že je to "velká a krásná novota". Církev svatá dala těmto sestrám krásnou instrukci "Venite seorsum".
Některé federace vznikly již v roce 1959. Všechny italské kláštery nevstoupily do federací.
V Itálii jsou tři federace: svatého Otce Dominika, svaté Anežky, svaté Kateřiny Sienské. Společný noviciát ještě nemají.
V ITÁLII je dnes velký nedostatek nových povolání proto tam už jeden klášter II. řádu zanikl. Přesto je tam těchto klášterů 33, protože 17. října 1973 zavedl papežskou klausuru klášter svatého Vincence v PRAT0, v kterém kdysi žila svatá Kateřina Riccijská, a sestry toho dne složily slavné sliby.
Od roku 1953 je to v Itálii už třetí klášter III. řádu, který takto přešel do II. řádu.
Všechny italské kláštery dohromady mívají ročně průměrně 3 až 4 nebo nanejvýš 5 novicek. To je velmi málo; proto noviciáty většiny těchto klášterů zejí prázdnotou.
I klášter, který založila blahoslavená Kolumba z Rieti v Perugii, splynul v roce 1940 s klášterem II. řádu.
ŠPANĚLSKY mluvících sester je z celkového počtu skoro polovina. V roce 1971 jich bylo 2.487. Po nich následovaly sestry mluvící francouzsky: 890; potom italsky: 755 anglicky: 697 německy: 280 různými jinými jazyky: 438.
Ve ŠPANĚLSKU byl v roce 1970 zřízen nový klášter, který má sloužit zájmům federace. Je to první klášter toho druhu v dějinách II. řádu. Tento klášter je v TORENTU u VALENCIE. Jeho účelem je zajistit a usnadnit řízení federace, zajistit formaci novicek a sester s. dočasnými sliby ze všech klášterů federace NEPOSKVRNĚNÉHO POČETÍ a umožnit doplňovací a trvalou formaci sester z této federace.
V TÉTO NOVÉ KOMUNITĚ žijí jen mnišky, které zastávají nějaký úřad ve federaci, řehol nice pověřené formací, novicky a sestry s dočasnými sliby.
K FEDERACI NEPOSKVRNĚNÉHO POČETÍ patří 13 klášterů, avšak k federaci SVATÉHO DOMINIKA patří ve Španělsku 39 klášterů. Když se sešly všechny převorky a delegátky těchto klášterů k společné federační kapitule v klášteře svatého Dominika v Calerueze, byl jich slušný počet. Jejich kapitula trvala osm dní. Asi 110 sester úplně zaplňovalo velký chor. Liturgie hodin byla opravdu slavnostní.
SESTRY měly možnost vyslechnout celou řadu přednášek o duchu dominikánského kontemplativního života, prožívaného ve vnitřním mlčení, v horlivé modlitbě a v pokání.
VE ŠPANĚLSKU je 91 klášterů. II. ŘÁDU. O některých máme jen několik zpráv. Klášter NAŠÍ PANÍ v JATIVA u Valencie oslavil 450 let od svého založení, k němuž došlo 31. května 1520.
Během těchto staletí nechybělo nesnází. Ve válkách klášter ztratil všechny své umělecké poklady. Již dvakrát byl zničen jeho archiv: poprvé na začátku 18. století, podruhé v občanské válce v roce 1936. Toho roku musely sestry svůj klášter opustit. Mohly se vrátit až po třech letech. Nynější skromný a účelný klášter byl vystavěn roku 1954 za pomoci federace.
ŠPANĚLSKÉ KLÁŠTERY jsou většinou malé a chudé. Je málo těch, které mají více než 20 sester.
Budovy některých klášteru jsou už staré. Tak se stalo, že komunita NAŠÍ PANÍ ROŽENCOVĚ ve Forcall musila opustit svůj klášter, který se už částečně zřítil. Celá komunita byla pak pohostinně přijata v Jativa. Zůstala tam celé čtyři roky. Ne bylo to však považováno za definitivní řešení. Federace hledala pro tyto sestry ustavičně novou budovu ve Španělsku. Těžkosti se zdály nepřekonatelné.
V této době se biskup z MENOOZY V ARGENTINĚ obrátil na federaci s prosbou, aby převzala založení nového kláštera v tomto velkém městě, kde ještě nebyl žádný rozjímavý klášter.
Federace v tom viděla řízení BOŽÍ PROZŘETELNOSTI. Toto řešení bylo navrženo mniškám z Forcall.
Věděly, jaké oběti je čekají, avšak přijaly je. Tak se stalo, že 29. října 1970 se třináct řeholnic vydalo na cestu. Všem byl dán misijní kříž. Tak vznikl nový klášter II. řádu v ARGENTINĚ, kde byl do té doby jen jediný náš klášter v Buenos Aires.
V městečku VIVERO je klášter II. řádu, zasvěcený NAŠÍ PANÍ DE VALDEFL0RES .
Tento klášter se stal místem intensivních modliteb za sjednocení křesťanů. Byly navázány styky s různými ekumenickými středisky.
Jedna anglikánská řeholnice byla již delší dobu hostem v tomto klášteře. Zúčastnila se s ostatními sestrami všech modliteb a jiných společných úkonů. Protože jí působilo velikou bolest, že nemůže přistupovat k svatému přijímání, bylo" jí vyžádáno od místního biskupa, aby směla přistoupit ke stolu Páně alespoň dvakrát týdně. Sestry si tak stále více uvědomují, jakým neštěstím je rozdělení křesťanů.
VE FRANCII je dnes devatenáct klášterů II. řádu. Podle katalogu z roku 1949 bylo skoro ve všech těchto klášterech více než 30 sester. V Prouille jich v tomto roce bylo 56, v Lurdech 63.
V roce 1960 vznikl tam nový klášter II. řádu v CHALAIS v bývalém kartuziánském klášteře, kde byl za OTCE LACORDAIRA první noviciát francouzské provincie. Sestry za pomoci některých brigádníku podnikly opravu kostela z jedenáctého století.
V ostatních evropských zemích je rozjímavých klášterů NAŠICH SESTER méně; Belgie má 5, Německo, po třech má Portugalsko, Švýcarsko a Rakousko; po dvou má Anglie, Irsko a Polsko; po jednom Norsko, Holandsko, Řecko, Luxemburk a Skotsko.
Federace francouzských a belgických klášterů udržují mezi sebou pravidelné styky.
V POLSKU jsou sestry II. řádu v Krakově a u svaté Anny blízko Czenstochové. Klášter v Krakově už přečkal nepřetržitě 350 let, klášter u svaté Anny oslavil v roce 1969 sto let svého trvání.
OTEC ANICETO FERNANDEZ o polských klášterech prohlásil, že tam našel život opravdu kontemplativní a dominikánský do té míry, že mu to bylo útěchou.
Většina klášterů II. řádu má nyní veliký nedostatek dorostu. Do řeckého Santorina přicházely vždy sestry z Itálie. To nyní přestalo. Udrží se tento klášter, který je jistě střediskem snahy o sjednocení křesťanů?
Zcela zvláštní dějiny má i klášter II. řádu v OSLO. Slečna KNUDTZON , norská protestantka, konvertovala ke katolické Církvi roku 1903. Chtěla mít v Norsku místo, kde Bůh bude milován a kde bude konáno pokání ve spojení s Kristem trpícím za všechnu lhostejnost, s níž se náš PÁN setkává v její vlasti. Dlouho toto místo připravovala svými modlitbami a obětmi. Další slečna IDA JOHNSON, dcera pastorova, cestovala pro zábavu do Říma, kde se jí dostalo daru víry a zároveň i povolání ke kontemplativnímu životu.
V roce 1922 vstoupila do II. řádu našich sester v Lurdech. Dlouho se tam připravovala.
V roce 1951 se vrátila do vlasti s několika francouzskými sestrami. Slečna KNUDTZON už je tam očekávala. Zakoupila pro ně dům. Teprve po osmi letech v roce 1959 byl v NORSKU kanonicky zřízen klášter II. řádu. V těchto začátcích v něm žily 4 sestry Norky, jedna Belgičanka,
2 sestry z Kanady a 8 z Francie.
Božské oficium se však modlí norsky, ačkoli to pro francouzské sestry jistě není příliš snadné. Nyní to již nejsou sestry nejmladší, Mají opět jednu norskou novicku, která se pro vstup do tohoto kláštera rozhodovala už jako protestantka.
Podaří se udržet tento klášter? Sestry mají v OSLO i jiný, zcela zvláštní úkol. Jedna z nich dostala dovolení, aby mohla vyjít z klausury a zúčastnit se svěcení svého rodného bratra za biskupa státní luteránské církve. Sestry mají dále časté styky s norskou protestantskou mládeží, která má velký zájem o jejich způsob života, přichází jim klást různé otázky nebo se chce s nimi modlit. Podivuhodně chápe jejich poslání.
Pro úplnost se tu zmiňujeme o jediném klášteře II. řádu v ČESKOSLOVENSKU, založeném za 166 let po zrušení v době josefinské. Jeho dějiny jistě také nebudou bez zajímavosti. Nyní je v krátké době svého trvání celkem na osmém místě.
Z KLÁŠTERů MIMOEVR0PSKÝCH
se zachovalo přes všechnu nepřízeň doby po staletí osm klášterů v MEXIKU, většinou malých a chudých.
V P E R U je pět klášterů; 3 z nich jsou zasvěceny svaté Kateřině Sienské a dva svaté Růženě Limské. Z dalších jihoamerických klášterů jsou dva v Equadoru, dva v Kolumbii, po jednom v Puerto Rico a v Chile. Jeden klášter II. řádu je také na Kubě. Tento klášter prodělává nyní velké nesnáze. Na Trinidad přišly sestry z Irska.
V ARGENTINĚ jsou dva kláštery, o nichž už byla zmínka. Jeden klášter II. řádu je také v KANADĚ. K těmto klášterům přibylo hlavně v posledních padesáti letech mnoho klášterů nových, zakládaných často na misijních u zemích.
V USA je nyní 17 rozjímavých klášterů dominikánských mnišek. Zpočátku mezi ně patřilo několik klášterů Ustavičného růžence. Byly to původně kláštery III. řádu, vznikající po roce 1880 jako nová forma mlčenlivých Kazatelek. Nyní však již sestry v těchto klášterech skládají slavné sliby. Tím přešly mezi "moniales".
Klášter v DETROITU založily sestry z Prouille. Roku 1945 opět sestry z DETROITU založily další klášter v LUFKINU v Texasu. Mají tam moderní budovu a rozsáhlou zahradu se starými buky a piniemi. Sestry zhotovují paramenta. Je jich 35. Sestra tohoto kláštera mluvila na generální kapitule roku 1974. Jménem všech tam mimo jiné prohlásila: "Povzbuzeny II. vatikánským koncilem přejeme si vroucně, abychom byly stále více zakořeněny do ducha našeho ZAKLA DATELE." V našich rozjímavých klášterech v USA začal být obvyklý i delší pobyt našich sester z kongregací.
JAPONSKO má dnes již tři kláštery II. řádu. první vyšel z belgického kláštera v DINANTU.
První sestry z Belgie přišly do JAPONSKA 11. května 1936 a založily klášter v MORIOKA. Přibývalo jich tolik, že již v roce 1957 založily další klášter v NAGOYA. Brzy však jich bylo v MORIOKA opět již 50, proto přijaly pozvání biskupa Tanaka a založily již TŘETI JAPONSKÝ KLÁŠTER na ostrově SHIZOKU.
V tomto klášteře už budou jen JAPONKY. Povolání jsou tam četná. Práci těmto sestrám často připravily vnější okolnosti. Jejich klášter byl v místě, kde ještě nebyly jesle a mateřské školky. Chudé matky musily chodit do zaměstnání. Byly proto velmi vděčné, když se jim sestry v jejich pracovní době dětí ujaly. Nešlo o nic ve velkém. Několik sester se střídalo v přilehlých místnostech v péči o děti. Nejkrásnější odměna, kterou za to dostaly, byl křest některých maminek a po tom ovšem i jejich dětí.
Mohly jsme číst nekrolog dvou sester z JAPONSKA.
První –
SESTRA MARJE WILLOT
se narodila v Belgii roku 1889 v roce 1913 vstoupi1a do kláštera v Dinantu. V dubnu 1936 - ve 47 letech opustila s pěti jinými sestrami kolébku svého řeholního života, aby zanesla dominikánský ideál do JAPONSKA. Jedenadvacet let žila v Moriaka. Pak od ní Pán žádal nové odloučení. Odešla do nového kláštera v Nagoya, kde řídila novou komunitu a kde po dlouhé a bolestné nemoci v roce 1970 zemřela.
Další řeholnice SESTRA JOSEFA, se ve světě jmenovala YORIKO SAHARA. Narodila se roku 1912, pokřtěna byla roku 1937. Patřila mezi první Japonky, které vstoupily do II. řádu. Měla teprve dočasné sliby, když vypukla druhá světová válka a belgické sestry musely odejít do koncentračního tábora.
SESTRA JOSEFA proto byla pověřena řízením komunity. Počínala si přitom velmi moudře. Zastávala pak v klášteře různé služby a hlavně se také věnovala dětské zahrádce, za kterou převzala zodpovědnost. Zemřela 29. října 1971.
Po patnácti letech částečného apoštolátu u dětí z města, jemuž se věnovaly obyčejně jen dvě nebo tři mnišky, začala i tato komunita život čistě kontemplativní. Nová povolání jí nechybí.
Komunita v MORIOKA se rozhodla pro založení dalšího - již 4. dominikánského rozjímavého kláštera v Japonsku, a to v SANB01MATSU na ostrově Kyushu. Zatím je tento dům pouze vikariátem, závislým na klášteře v Morioka.
DO BRAZÍLIE přišli první dominikáni až koncem 19. století. V roce 1927 odcestovaly dvě dívky z Brazílie do Prouille, aby tam vstoupily do M. řádu. Roku 1928 je následovaly 4 další postulantky. Již roku 1930 se těchto 6 sester vrátilo do Brazílie. Chtěly založit klášter v hlavním městě SAO PAULO. Musily se však po nějakou dobu ubytovat na Karnelu, dokud jim nebyl přichystán skromný domek, darovaný jistým dobrodincem. Brzy však byl tento domek příliš malý. Další dobrodinec jim poskytl vhodnější místo. Hlásila se nová povolání.
Teprve roku 1939 byl dostavěn definitivní klášter, do kterého se stěhovalo už 15 dominikánek. V roce 1950 už musily " přistavovat. Avšak město se rozrostlo tak, že jim kardinál ROSSI poradil, aby se přestěhovaly do SAO ROQUE, které leží 60 km od hlavního města.
Mohly si tam zakoupit klášter od jedné kongregace a roku 1970 se tam ubytovat. Stěhování tedy měly dost. Nový klášter byl zasvěcen KRISTU KRÁLI.
V roce 1963 odešly tři sestry do severní BRAZÍLIE, aby tam založily nový klášter. Ubytovaly se ve VITORIA da CONQUISTA v státě Bahia. Ačkoli je tam všichni přivítali s láskou, byly začátky velmi těžké. Právě tyto těžkosti byly považovány za známky vůle Boží.
Tyto sestry dostaly podporu i z Německa a mohly si vystavět malý klášter, v kterém je dnes už 12 sester. Kanonicky byl tento klášter zřízen až v roce 1970.
V ASII je kromě klášterů japonských jen jeden klášter II. řádu - a to v KARACHI v Pákistánu. Založila ho roku 1959 skupina amerických mnišek z Kalifornie.
Ve válce mezi Indií a Pákistánem prožíval tento klášter těžké chvíle, protože byl obklopen vojenskými objekty a ustavičně mu hrozilo bombardování. Mnoho bomb dopadlo v jeho blízkosti, SESTRY však z klausury nevyšly. Americké vyslanectví je vyzvalo., aby si připravily zavazadla a klášter opustily„ Měly se vrátit letadlem do USA. Všechny americké sestry svorně tuto nabídku odmítly. Prohlásily: "Jak bychom mohly nechat naše mladé pákistánské sestry samotné ve chvíli nebezpečí?" Ubytovaly se ve sklepě a dům zabezpečily alespoň pytli písku v oknech. V dalších dnech se klášter otřásal v základech. Sestry však měly v krytu NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST a prozatímní kapli. Ani jednou nevynechaly modlitbu božského oficia. O vánocích jim sloužil kněz půlnoční mši svatou v kapituly misijní. Černě zatemněná okna působila trochu truchlivě, dokud jisté sestře nenapadlo vystříhat a připevnit na ně zlaté hvězdičky.
Tři pákistánští bratří skládali sliby za největšího bombardování. Jak klášter bratří, tak klášter sester přečkal tu to válku bez poškození.
AFRICKÉ KLÁŠTERY II. ŘÁDU byly založeny v Kamerunu, v Gabonu, v Kongu a v Kenyi. Jeden klášter je také na ostrově REUNION. Zakladatelkami všech těchto klášterů jsou francouzské nebo americké sestry. Všechny byly založeny až po druhé světové válce často za velkých těžkostí.
Francouzský klášter NAŠÍ PANÍ v Taulignau připravuje za -ložení dalšího afrického kláštera v Ngozi v BURUNDI. Jsou tam již dvě sestry francouzské a dvě domorodé, které byly vychovány v Taulignau.
Tyto sestry poznaly již poměry i chudobu kraje. Rády by samý pracovaly ve prospěch tamního obyvatelstva, chápou však, že to není jejich povoláním. Proto snažně prosí sestry z našich kongregací s apoštolským povoláním, aby tam přišly založit zdravotní středisko. Jejich přáním je, aby tam mohly spolupracovat všechny složky dominikánské rodiny a vzniklo tak' dominikánské středisko, zářící modlitbou a láskou.
DALŠÍ AFRICKÝ KLÁŠTER vzniká v Benguela v ANGOLE.
Zakládají ho sestry ze španělského kláštera "MADRE DE DIOS" v Olmedo. Deset španělských sester a dvě domorodé žily dosud v najatých místnostech. Další domorodé postulantky byly poslány do Španělska. Sestry se těší, že se už brzy budou moci přestěhovat do nově zbudovaného kláštera. Jsou plny odvahy přes všechny politické nesnáze.
V LIBREVILLE V GABONU byl zakladatelem klášter v Paray-1e-Monial.
Podnikl toto založení v roce 1959. Tak vznikl nový klášter NAŠÍ PANÍ ROŽENCOVÉ. V roce 1971 si tam sestry zvolily první černou převorku MONIKU NGOHOP, v řádě SESTRU ROSU, narozenou roku 1929.
Klášter měl v té době devět sester afrických a tři francouzské, kromě toho dvě černé postulantky.
Sestry ztohoto kláštera se přestěhovaly do DUALA-AKWA v Kamerunu. Nyní jsou tam již jen sestry africké. Již skoro rok si staví nový klášter za velkých nesnází. Je -jich život je příkladný.
OTEC GENERÁL mohl o velikonocích roku 1975 tyto sestry navštívit. Celebroval u nich a prohlásil, že tam našel mnoho chudoby, skromnosti a odvahy.
DO NAIROBI V KENYI přišly v květnu 1965 sestry II. řádu z USA. Zpočátku byly ubytovány jen v jednom křídle místního semináře. Teprve po dvou letech se mohly ubytovat v novém klášteře. 31. prosince 1967 byla zřízena klausura a zároveň začala také ustavičná adorace.
Při těchto začátcích bylo 11 sester a jedna postulantka. Tady se už ani neříká, kolik bylo černých a kolik bílých, protože všechny chtějí být jedno v Kristu.
FRANCOUZSKÉ A AMERICKÉ SESTRY se už většinou do svých vlastí nevracejí. Ochotně ustupují do pozadí a slouží. Plní tak přání Církve svaté i řádu. Zbavují se pozvolna zodpovědnosti a umožňují úplné zapojení těchto nových klášterů do afrických poměrů.
Své dějiny má i klášter na malém ostrově v Indickém oceáně REUNION. Tento klášter si vyprosil místní biskup. Již v roce 1958 odešlo z kláštera DAX VE FRANCII 8 sester - čtyři Francouzsky a čtyři pocházející z tohoto ostrova. Začátky byly pomalé a těžké jako u každého Božího díla. Sestry se nejprve ubytovaly jen v malém domku ve městě, kde zůstaly tři roky. Tropické podnebí jim bylo někdy téměř nesnesitelné. Nejhorší však bylo, že za těchto okolností jich nemohlo přibývat; proto byl pro ně zbudován prozatímní klášter. Nových povolání se však hlásilo tolik, že ani tento klášter brzy nestačil. Začal se proto stavět klášter nový. Při jeho stavbě už se myslelo i na ty, kteří pociťují potřebu mlčení a usebranosti, aby se mohli setkat s Bohem. Dílo podporovali nejen kněží a ostatní řeholní komunity na tomto ostrově REUNIONU , ale i místní obyvatelé, kteří podivuhodně pochopili smysl a užitečnost života modlit by a spojení s Bohem.
Bylo odvahou dát se do stavby s prostředky zcela nedostatečnými. Přesto bylo toto dílo s pomocí Boží a různých dobrodinců bez zadlužení. 2. února 1972 bylo 15 sester s jednou postulantkou uvedeno do nového kláštera za účasti biskupů, kněží a dobrodinců a za všeobecné radosti.
Jestliže kronika jediného kláštera svatého SIXTA dosáhla už dva tisíce stran, kolik stran by asi vyžadovaly kroniky všech těchto klášterů! Zatím se musíme spokojit jen tímto stručným přehledem.
ZAK0NČUJEME tuto kapitolu zprávou o vypracování "nových Stanov pro dominikánské mnišky. Všem bez rozdílu bylo umožněno, aby mohly vyjádřit svá přání a upozornění.
Na výslovné přání MNIŠEK se nové Stanovy měly podobat Stanovám bratří ve všem, v čem to bylo možné. Sešla se zvláštní komise, v níž byli poprvé v dějinách řádu zastoupeni otcové i mnišky z různých zemí. Všichni pracovali s velkou péčí a láskou. Žádná námaha nebyla opomenuta, aby nové Stanovy byly skutečně co nejlepší a přispěly co nejvíce k rozkvětu kontemplativního života v našem řádě. Metoda, podle které byly sestavovány nové Stanovy, dává nám plnou jistotu, že naše nové STANOVY obsahují a nám zjevují Boží vůli. Jednání podle nich je nejlepším prostředkem, jak tuto vůli Boží plnit.
Žádná sestra II. řádu nesmí zapomínat na slova OTCE ANICETA FERNANDEZE:
"Odstraňte ze svého vznešeného života prostřednost! Vážně také uvažte, jak velká je vaše zodpovědnost " za tolik velkých dober, která jste od Boha dostaly!" SESTRY I NYNÍ SLIBUJÍ POSLUŠNOST SVATÉMU OTCI DOMINIKU. Tím chtějí vyjádřit, že zachovají věrnost jeho duchu a záměru.



KONGREGACE SESTER DOMINIKÁNEK


Při generální kapitule, konané v Toulouse v roce 1962, Otec Aniceto Fernandez prohlásili
"Velmi nás těší, že náš řád v těchto posledních letech vzrostl a získal vliv prozřetelnostním vznikem KONGREGACÍ SESTER DOMINIKÁNEK, jejichž rychlý úspěch zřejmě dokazuje, že mají inspiraci i požehnání SVATÉHO OTCE DOMINIKA.
Skutečně, těmito novými a mohutnými ratolestmi získal strom dominikánské rodiny větší šíři a zářivější krásu a vydal hojnější plody v Církvi. Nemůžeme tedy v tomto prvním li stě posílaném řádu, nevydat všem našim sestrám svědectví chvály a nepovzbudit je, aby stále více usilovaly o lepší a větší dokonalost v pravém duchu řádu."
Tento podivuhodný a prozřetelnostní růst našich kongregací začal hlavně v 19. století. Vznikaly na různých místech za různých okolností. Tím se stalo, že jsou často příliš rozdrobeny ke své škodě.
Dochází proto k snahám o jejich sjednocení, které měly za tím největší úspěch ve Francii. Mimo Francii jde jen o ojedinělé případy. Úplné sjednocení by ovšem nikdy nebylo možné a vhodné, protože tyto sestry mají různá charismata podle různých úkolů, které v Církvi zastávají: pečují o děti, vyučují v základních, vyšších i odborných školách, věnují se debil ním dětem, ošetřují nemocné, mají apoštolát mezi trestankyněmi, připravují na první svaté přijímání, pracují ve farnostech, v misiích i v mnoha jiných oborech.
Na generální kapitule v roce 1974 jejich zástupkyně jménem všech prohlásila: "Chceme znovu dosvědčit své bezpodmínečné přilnutí ke generálu řádu a svou vůli sloužit Církvi ve společenství se všemi členy dominikánské rodiny. Pociťujeme stále více, že k ní patříme."
Opět musí jít spíše o dějiny jednotlivých kongregací. Roku 1966 jich bylo 133; celkem k nim patřilo 52.812 se ster. Od roku 1974 přibylo šest kongregací, takže jich nyní je 139; počet sester však klesl na 44.000. Tento pokles zavinil nedostatek nových povolání hlavně na Západě.
V roce 1974 měly již opět všechny tyto kongregace dohromady asi sedm set novicek, často hlavně na misijních územích. Kromě toho byly do této doby k řádu přivtěleny 4 světské instituty.
Jen ve FRANCII bylo v roce 1949 35 dominikánských kongregací sester.
V ITÁLII bylo v téže době těchto kongregací 16. Mezi největší patří kongregace sester dominikánek učitelek a ošetřovatelek svaté Kateřiny Sienské a kongregace sester dominikánek s mateřincem v San Sisto Vecchio, na místech pro řád posvátných. Tato kongregace řídí velkou tiskárnu.
26. října 1969 došlo k spojení čtyř italských kongregací. Nově vzniklá kongregace byla nazvána kongregací svatého Tomáše Aquinského. Má nyní více než sedm set sester. Mnohé sestry z těchto kongregací působí v Pákistánu a na jiných misijních územích. Kromě toho je v Itálii ještě nejméně deset samostatných kongregací a několik domů "sui iuris". Některé sestry si dobře uvědomují, že by v mnoha případech bylo sjednocení některých dominikánských kongregací velkým ziskem.
Tak na příklad generální vikářka jedné z největších dominikánských kongregací s mateřincem v Římě prosila již v roce 1946 o modlitbu na tento úmysl.
Největší německá a rakouská kongregace má mateřinec ve Spsyeru.
Ang1ické sestry hodně působí v AFRICE.
V POLSKU jsou dvě kongregace, v JUGOSLÁVII jedna.
O vznik ČESKÉ KONGREGACE sester dominikánek má zásluhy tehdejší olomoucký převor OTEC ČESLAV NAVRKAL. Z jeho podnětu zakoupily tři sestry III, řádu svatého Otce Dominika - Cecilie Zemanová, Filoména Koutná a Františka Kameníčková - domek v Řepčíně u Olomouce, a byly tam povolány čtyři sestry z Gleisdorfu. Představenou se stala sestra RAJMUNDA JINDROVÁ.
Tyto sestry přijely do Olomouce 12. září 1889. Po třech letech měl tento nový klášter již 32 sester a stal se mateřincem nové kongregace.
HOLANDSKO má tři dominikánské kongregace.
IRSKÉ SESTRY působí v Africe, v Austrálii a na Novém Zélandě. Ve všech těchto místech položily základ k novým samostatným kongregacím.
Ke cti irské sestry MATKY MARY PATRICK CONGRAVE byly v roce 1970 vydány zvláštní známky pro Rodesii. Byla to představená pěti sester, které tam přišly jako ošetřovatelky. Již roku 1898 vznikla z této skupiny sester samostatná kongregace s mateřincem v Salisbury. Matka Mary Patrick Congrave zemřela 21. června 1900.
NA FILIPÍNÁCH jsou dvě samostatné kongregace.
VE ŠPANĚLSKU je jich osm, v BELGII čtyři. Sestry z belgických kongregací působí v K0NGU. I zde -v dnešním ZAIRE vznikla již roku 1942 domorodá kongregace. Dnes má 72 sester, které se zcela věnují vyučování a skutkům lásky.
Vlastní samostatné kongregace má i LATINSKÁ AMERIKA.
V USA jich bylo v roce 1949 27; jedna z nich je také českého původu.
Svou kongregaci má i MALTA a PORTUGALSKO.
Ve ŠVÝCARSKU jsou dvě, v KANADĚ také dvě.
Některé z těchto kongregací hlavně na západě trpí velkým nedostatkem dorostu. Tak na příklad švýcarská kongregace s mateřincem v ILLANZ, která má více než 400 sester, neměla v roce 1973 ani jednu novicku, ačkoli má noviciát dvouletý.
NÁSLEDUJÍCÍ PŘEHLED
poskytne aspoň přibližnou představu o činnosti těchto kongregací. V roce 1966 působily sestry dominikánky celkem ve 3.826 domech. Tento počet nyní klesl, protože některé kongregace byly nuceny opustit některé domy pro nedostatek nových povolání. Asi 56 % těchto domů bylo majetkem kongregací.
Podle statistiky z roku 1966 mělo 80 kongregací, tedy více než polovina z celkového počtu, svůj apoštolát na misijních územích. Dominikánských misionářek bylo 11.448.
V témže roce vyučovaly sestry dominikánky na svých školách 1,172.084 žáku.
V nemocnicích, v starobincích a v podobných ústavech ošetřovaly 3,983.286 osob. Celkem tedy pečovaly o 5,155.370 osob. 16 kongregací má méně než 50 řeholnic, 17 kongregací méně než 100 řeholnic, 9 kongregací méně než 150 řeholnic. 38 kongregací mělo v roce 1366 více než 450 sester.
Nejvíce sester měla KONGREGACE OBĚTOVÁNÍ PANNY MARIE, založená v roce 1767 ctihodnou Matkou Marií POUSSEPIN: celkem 5.130. Dnes má tato kongregace osm provincií. Generální představená sídlí v Římě. Tyto sestry působí ve Francii, v Anglii, v několika afrických státech, v Iráku, v Mesopotamii, v šesti státech Jižní Ameriky, v Mexiku i jinde. Studují arabštinu i africká nářečí.
V KOLUMBII oslavovala tato kongregace roku 1973 stoleté výročí příchodu prvních šesti sester. Po nich se tam odebralo ještě dalších 147 francouzských sester, aby tam sloužily jako misionářky. Z nich 90 v KOLUMBII i zemřelo.
Za oněch 100 let tam složilo řeholní sliby celkem již 5.369 sester. Toto rozmnožení se podobá zázraku a jistě uspíší blahořečení zakladatelky.
Tyto sestry se stále ještě řídí pokyny své ZAKLADATELKY MATKY MARIE POUSSEPIN:
„Mluvte prostě, buďte skromná, každému služte radostně! Buďte laskavé bez přílišné povolnosti, pevné bez tvrdosti, vážné, ale tak, aby to nebylo na obtíž. Nebuďte příliš volné ani příliš ostýchavé. Ustavičně se umrtvujte! Pracujte horlivě! Vždy buďte pohotové ke konání dobra!" Heslem této kongregace je: " B0HJEDINÝ!"
PODLE VELIKOSTI následují hlavně kongregace americké, španělské, italské, jihoafrické, německé.
V počtu kongregací, které mají více než 450 sester, jsou i kongregace, jejich zakladateli byli služebníci Boží FRANTIŠEK COLL a SAMUEL MAZZUCHELLI.
Dále jsou to i DOMINIKÁNKY Z BETANIE, jejichž zakladatelem byl OTEC JOSEF LATASTE, který zemřel roku 1869. V této kongregaci měly bývalé trestankyně prožívat týž den v Pánu s ostatními sestrami. Stala-li se některá z těchto trestankyň řeholnicí, byla plně "rehabilitována". Ničím se neměla lišit od ostatních. Obyčejně ji prozrazoval jen větší úspěch v apoštolátě.
Tyto sestry kladou důraz na kontemplaci. Mají ustavičnou adoraci před vystavenou Nejsvětější Svátostí. Kolik je v tomto díle optimismu! Vzorem pro všechny je KRISTUS, který s láskou odpustil litující hříšnici. Společnost často nechávala osudu ženy propuštěné z vězení nebo z polepšoven. Tyto sestry je přijímají mezi sebe. Neodsuzují je. Jednají s nimi s neúnavnou trpělivostí a láskou.
JINÉ KONGREGACE se snaží spíše uchránit zla než rehabilitovat. Ujímají se dívek zanedbaných, které mají často obtížnou povahu.
Jiné kongregace vedou také exerciční domy, kde mohou ženy někdy bydlet i delší dobu, aby se dokonale a všestranně zotavily v pokojném ovzduší.
V 19. století vznikla ve FRANCII také "Malá skupina Ježíše Ukřižovaného". Do tohoto sdružení mohou vstupovat i ženy, které zůstávají ve světě. Často se pak od sebe velmi liší vzděláním, původem i zaměstnáním, avšak láska je spojuje. Shromaždují se co nejčastěji a žijí alespoň podle ducha rad.
JINÉ SESTRY se stávají farními sestrami, vyučují katechismu, řídi různé kroužky, pomáhají kněžím.
VE FRANCII vznikla také kongregace, v níž sestry horlivě studují hlavně Písmo svaté a teologii, aby pak mohly pořádat přednášky a pracovat mezi universitní mládeží.
V době, kdy je stále větší nedostatek bratří spolupracovníků vypomáhají některé sestry bratřím Kazatelům v péči o kuchyň a o prádelnu. Tak se dostaly tyto sestry i k svaté Sabině.
V Boloni u svatého Dominika se této práce chopila jedna kongregace španělská. Je tu tak velké nepochopení, že tato obětavá služba není vždy oceňována. Najdou se lidé, kteří těm to sestrám řeknou, že nemají žádný apoštolát. Jedna z nich pohotově odpověděla: "Naším apoštolátem je život zasvěcený Bohu."
Mezi nejnovější kongregace patří "DÍLO PANNY MARIE NAZARETSKÉ"- kongregace přivtělená k řádu roku 1970. Schválení jí dal boloňský kardinál LERCARO, který patří mezi dominikánské terciáře. Cílem této kongregace je péče o svobodné a opuštěné matky, kterým má být vrácena důvěra v Boží MILOSRDENSTVÍ a mají být znovu zapojeny do společnosti. Sester je zatím teprve 12. Výsledek jejich činnosti za pět let je tento: ujaly se 910 těhotných dívek a 414 matek s jejich dětmi. Postaraly se i o mnoho jiných dětí. Přispěly k uzavření 140 manželství.
V JIŽNÍ AFRICE působí kongregace svaté Kateřiny Sienské, V roce 1934 v ní složily sliby dvě první Afričanky. V roce 1956 bylo afrických sester již 39. Zvláště v onom roce byly uplatňovány nové státní zákony, které omezovaly styk bílých a černých. Proto po dlouhé úvaze došlo k rozhodnutí, že se africké sestry osamostatní.
Vznikla tak NOVÁ KONGREGACE, která byla dána pod ochranu svatého MARTINA de PORRES. Afrických sester přibývalo. Věnovaly se vyučování, práci ve farnostech, ošetřování nemocných i jiné apoštolské činnosti.
Již po deseti letech však se poměry změnily tak, že k všeobecné spokojenosti opět mohly tyto dvě kongregace vytvořit kongregaci jedinou. Úředně k tomu došlo roku 1970. Přítomnost AFRICKÝCH SESTER v mezinárodních kongregacích je pokládána za záruku porozumění mezi národy a za svědectví o katolicitě CÍRKVE.
V ZAIRE už mohly sestry dominikánky oslavit 50 let své přítomnosti. V roce 1925 opustily první 4 sestry přístav Anvers a vydaly se na cestu do tehdejšího Konga, aby pomáhaly Otcům dominikánům v šíření evangelia zvláště mezi ženskou mládeží. Nyní sestry působí hlavně v diecézi Isiro a Niangara.
FRANCOUZSKÁ KONGREGACE, nazývaná obvykle z ETRÉPAGNY podle místa, kde je mateřinec, má své domy i v Kanadě, v Quadelupu a na Trinidadu, kam odcestovalo 15 francouzských sester již v roce 1868.
Za rok a čtrnáct dní 9 těchto sester podlehlo epidemii žluté horečky. Většina jich ještě neměla ani 30 let. Šest jiných sester okamžitě zase nastoupilo na jejich místo.
V roce 1904 musily některé kongregace opustit FRANCII. Mnoho sester začalo tehdy působit v Anglii, kde jejich přítomnost přinesla nad očekávání veliké plody.
V EGYPTĚ působí dvě kongregace sester dominikánek, jedny ve škole, druhé v nemocnici.
V JAPONSKU krásně působí kongregace řeholnic misionářek svatého Dominika z FILIPÍN. Novicmistrovou je tam sestra MARIE TEREZIE UEDA, narozená v budhistické rodině. Byla na universitě v Tokiu spolužačkou princezny Michiko a doplnila svá studia ve Španělsku.
Tato sestra napsala: "Jsem přesvědčena, že JAPONCI brzy pochopí tajemství všeobecné, nezišt né, pokorné a trpělivé LÁSKY , kterou jim budou misionáři předžívat v denním životě.
Oběti misionářů ponesou plody. Opustí-li kdo svou vlast a rodinu a dá-li se zcela s láskou k spáse bližního, nemůže to zůstat bez odměny."
V JIŽNÍ AMERICE je sester dominikánek s životem činným - jak evropského tak místního původu nejméně pětkrát více než dominikánů, tedy alespoň pět tisíc. Avšak i to je málo vzhledem k potřebám této země, kde počet obyvatel rychle vzrůstá.
V roce 1948 přišlo pět prvních sester z Québecu v Kanadě na FILIPÍNY. Byly to hlavně ošetřovatelky. V roce 1951 už mohl být na Filipinách zřízen noviciát. Po 25 letech bylo v této kongregaci 35 sester z Filipín.
Tato KANADSKÁ KONGREGACE vznikla roku 1887 ze skupiny 13 mladých dívek. Začaly tím, že obstarávaly služby v semináři. 15. srpna 1888 v kapli tohoto semináře skládaly první sestry své sliby. Později začaly ošetřovat v různých nemocnicích a pečovaly o staré nebo nemocné kněze.
Nyní má tato kongregace více než 400 sester, 22 domů v Kanadě, tři na Filipínách a dva ve Rwandě.
V roce 1970 při jedné slavnosti na FORMOSE skládalo svatou profes 22 "beatas" - sester dominikánek, které už po tři staletí pracují se španělskými a filipínskými dominikány na Dálném Východě a vyučují náboženství hlavně ženy. Nejstarší z nich čtyřiadevadesátiletá ROSA CATAUNA YEN dostala za své zásluhy od PAVLA VI. vyznamenání "Pro Ecclesia Pontifice".
Tato sestra má za sebou již 75 let nezištné služby katolickým misiím v Číně a na Formose. Dominikánské misionářky ji k sobě přijaly již v 15 letech. Nepočítá, kolik lidí už připravila na křest.
ZE ŠPANĚLSKA odešly některé řehol nice do ČÍNY již v polovině 19. století. V roce 1892 byl založen pro tyto budoucí misionářky zvláštní noviciát v Madridě. Tyto sestry pracovaly za vedení našich Otců na Filipínách, v Japonsku, v Číně a na Formose.
V roce 1917 položily základ k samostatné FILIPÍNSKÉ KONGREGACI. Nyní mají svůj mateřinec v Římě. Začaly pracovat i v Jižní Americe.
OPĚT PODLE STATISTIKY Z ROKU 1966 nejvíce sester mluví anglicky: 21.472; francouzsky: 10.219; Španělsky: 8.212; Italsky: 3.670; Německy: 2.770; různě: 3.906.
Zajímavé jsou i dějiny nového dominikánského institutu "MATER DEI", který už má také za sebou 20 let práce.
Toto dílo vzniklo v Římě ve farnosti svatého Eusebia za řízení místního faráře, který byl dominikánským terciářem. Na rozdíl od jiných institutů toto dílo od počátku zdůrazňovalo společný život; rychle se šířilo ještě dříve, než dosáhlo církevní schválení. Mělo známky děl Božích: hluboký vnitřní život, lásku k Panně Marii, nezištnost, apoštolského ducha.
Teprve po deseti letech roku 7959 s jednomyslným souhlasem všech členek požádali zakladatelé díla - farář DOMINIK DOTTARELII a sestra MARIE B0RD0NI o přičlenění tohoto institutu k dominikánské rodině.
K tomuto rozhodnutí vedla zvláště láska k svaté Kateřině Sienské a přání zajistit pro institut solidní doktrinální tradici. Tehdejší generál řádu OTEC MICHAEL BROWNE, povolil členům institutu "MATER DEI ", aby směli vytvořit dominikánské bratrstvo III. řádu se společným životem a jmenoval zástupce řádu pro toto dílo.
BRATRSTVO "MATER DEI“
usiluje o věrnost přikázání lásky v rámci pastoračních a sociálních potřeb Církve podle ducha svati'ho Dominika a se smýšlením svaté Kateřiny Sienské.
Rodinný život, opírající se o evangelní rady chudoby, čistoty a poslušnosti, liturgie slova a Eucharistie, růženec, a práce vytvářejí prostý a radostný život, inspirovaný životem RODINY NAZARETSKÉ.
31. května 1976 zemřela po dlouhé a bolestné nemoci
MATKA LUIGIA TINCANI - SESTRA KATEŘINA,
ZAKLADATELKA A generální představená UNIE svaté Kateřiny Sienské misionářek ve školách. Její plodný život začal v den Zvěstování Panny Marie 25. března 1889 a skončil v den Navštívení.
Byla to dcera profesora. Vyrůstala v Boloni. Chtěla se zasvětit Bohu jako učitelka. Ve dvaceti letech vstoupila do III. řádu. Našla stravu pro duchovní život v liturgické modlitbě a v studiu spisů svatého Tomáše Aquinského a svaté Kateřiny Sienské.
Jiné velkodušné dívky se k ní připojily za vedení Otce Fanfaniho. To byl počátek "Unione S. Catarina da Siena delle Missionářie della Scuola".
Toto dílo započalo v tichosti již roku 1917. V roce 1924 je OTEC GENERÁL LUDVÍK THEISSLING přivtělil k řádu.
Tyto sestry dostávají dominikánský hábit, který však je jim oblečen až po jejich smrti} ve všech domech, kde je to možné, recitují slavnostně Liturgii hodin. Kladou důraz na mlčení a na studium.
Tyto "misionářky" vyučují v Itálii ve veřejných školách -Vydávají knihy, spolupracují s Otci jako překladatelky a sekretářky. Nyní mají své domy v PÁKISTÁNU a v INDII , kde se jim hlásí četné žadatelky.
Tak tedy opět na stromě svatého Otce Dominika vyrostla nová ratolest, která staví na základě: Contemplare et contemplata aliis tradere.
Již PIUS XII. jmenoval MATKU TINCANI jako zakladatelku do životní generální představenou. JAN XXIII. jí udělil kříž "Pro Ecclesia et Pontifice". PAVEL VI. v ní měl svou spolupracovnici, když jako mladý kněz působil mezi universitní mládeží.
Tato dcera svaté Kateřiny Sienské byla pochována v basilice Santa Maria sopra Minerva. Její nástupkyní se stala profesorka ANNA MARIA BALDUCCI. Unie vydává krásný časopis: "Strom LÁSKY".
DNES SE MNOHO MLUVÍ O DOMINIKÁNSKÉ RODINĚ
Zdůrazňuje se častý styk mezi Otci, mniškami a sestrami, a vzájemná pomoc a podpora. Všechny děti svatého Otce Dominika si stále více uvědomují, že mají společné duchovní dědictví a že pro všechny platí základní konstituce, kterou všechny sestry s radostí přijaly.
Zvláštní účel nebo zvláštní apoštolát ovlivňuje život kongregace i každé její členky. Tato různost i v dominikánském životě vzniká z dokonalého odpovídání na potřeby Církve.
TENTO PŘEHLED není ani zdaleka úplný. V seznamu BRATŘÍ a SESTER, o jejichž blahořečení se jedná, je vždy uvedena i služebnice Boží SESTRA MARIE ASCENSION NICOL, zakladatelka kongregace.
Pochází ze Španělska. 10. června 1915 se vydala na cestu do Jižní Ameriky spolu se čtyřmi jinými sestrami, aby uposlechla výzvu dominikánského biskupa OTCE ZUBIETA, který pracoval v apoštolském vikariátu Puerto Maldonado v PERU a považoval za nezbytnou spolupráci řeholnic misionářek.
Sestry se dostaly na místo, kde měly působit, na kanoi. Čekaly je tam těžkosti, které si ani nemůžem představit. A přece to byl počátek nové kongregace sester dominikánek MISIONÁŘEK POSVÁTNÉHO ROŽENCE.
V roce 1374 měla tato kongregace 921 profesek a 47 novicek.
Mateřinec je v Madridě. Nyní v Puerto Maldonado působí třiapadesát misionářek z této kongregace ve školách i v nemocnicích. Jiné tyto misionářky působí v Africe i jinde.
V KONGU už mají čtyři mučednice.
Zakladatelka této kongregace SESTRA M. ASCENSION NICOL zemřela v roce 1928.
Jedná se také o blahořečení SESTRY JOSEFINY GAND, ZAKLADATELKY kongregace v Etrépagny.
Zemřela roku 1907 - bližších údajů nemáme. Budeme moci tuto kapitolu někdy doplnit?
TYTO KONGREGACE mohou mít tedy všechny druhy apoštolátu přímého i nepři -mého. Společné jim musí být to, že jejich apoštolát je dominikánský a musí proto vycházet z nazírání, z živého spojení srdce s Bohem a s jeho tajemstvím spásy, z lásky k Bohu a z vroucí touhy a snahy dát duším Boha a přivést je k spáse - 29. a 30. září 1975.
PO KANONIZACI SV. JANA MACIASE setkaly se s OTCEM generálem v Římě a měly s ním porady před stavené a delegátky 43 dominikánských kongregací. Sestry z celého světa velmi touží po podobných setkáních. Stále oprávněněji proto můžeme mluvit o DOMINIKÁNSKÉ RODINĚ.
Téhož roku se sešly v Equadoru k společné poradě zástupkyně různých kongregací sester dominikánek téměř z celé Latinské Ameriky. Na této poradě došlo k závěrům, o nichž se tu alespoň zmíníme, protože se zdá, že dobře vyjadřují starosti, touhy a apoštolskou horlivost těchto našich sester.
Naše povolání do dominikánské rodiny nám ukládá hlásání evangelia a svědectví života. V apoštolském neklidu musí všechny sestry podrobit revizi svou činnost.
Mnoho sester už pracuje v nejchudších čtvrtích. Mládež neodpovídá na evangelijní poselství, které se jí snažíme předávat. Proto neusiluje o opravdový křesťanský život a ještě méně se dává Kristu v životě řeholním.
Nemá náš osobní a společný život dostatečnou sílu, aby dal pocítit životnost tohoto poselství?
Mnoho sester pracuje s dominikánskými řeholníky i laiky, avšak chybí ještě dokonalejší spolupráce.
PROTO SE CÍTÍME ZAVÁZÁNY: zintensivnit náš kontemplativní život, z něhož vychází všechna apoštolská práce; bdít nad tím, aby naše komunity dávaly svědectví autentičnosti a sesterské lásky; odstranit vše, co je příliš měšťácké v našem osobním i společném životě; usměrnit svou činnost ve prospěch chudých, přibližovat se k nim a žít s nimi; usilovat o spolupráci mezi dominikánskými kongregacemi a s ostatními členy řádu; odpovídat na potřeby místní CÍRKVE.
TAKOVÝ JE TEDY PROGRAM NAŠICH SESTER V JIŽNÍ AMERICE.



LAICKÁ BRATRSTVA ŘÁDU KAZATELSKÉHO


Takový je nyní úřední název našich terciářů. I pro ně platí základní konstituce, I oni patří do velké dominikánské rodiny.
Po šest století zachovávali naši terciáři nezměněnou řeholi, jak ji pro ně upravil již v 13. století generál řádu MUNIO de ZAMORA. K změnám v ní došlo až za OTCE THEISSLINGA.
Přestaly zavazovat časté posty. Nebylo již nutné nápadně se oblákat. Tyto změny zpřístupnily III. řád lidem všeho věku a ze všech stavů. Mohly do něho vstupovat i dívky, o nichž ani jejich rodiče neměli tušení, že se takto zavázaly.
OTEC GILLET napsal pro naše terciáře krásnou encykliku. Po koncilu se i nově upravená řehole zdála být "příliš mnišskou a řeholní". Už roku 1964 byla proto vypracována nová řehole, která však neměla úspěch, protože byla málo přizpůsobena životu laiků. Nynější řehole je jen fundamentální, stručná. Má být doplněna "direktářem" pro jednotlivé národy.
Tato řehole byla schválena roku 1968 na tři roky, po jejich uplynutí na další tři roky, a nyní již dostala schválení trva1é.
Byl vypracován také zvláštní statut pro kněze, který se rozhodli pro vstup do III. řádu. Tato nová řehole byla schválena roku 1972.
NOVÝ NÁZEV snad dost nevyjadřuje, že má jít skutečně o řád.
Podle kanonického práva "světští terciáři jsou věřící, kteří za vedení řeholního řádu a podle jeho ducha usilují ve světě o dosažení řeholní dokonalosti způsobem shodným s životem ve světě podle řeholí, které pro ně schválil Svatý Sto tec".
Co o nich říká jejich nová řehole?
Mají účast na poslání řádu. Tvoří s ostatními členy jednu rodinu, proto se vyznačují zvláštním rázem duchovního života. Mají do všeho vnášet světlo evangelia. Mají utvářet sami sebe podle ducha svatého Otce Dominika. I oni jsou jeho dětmi!
Tím, čím je pro dominikány společný život, má pro ně být sdružení a častá shromáždění. Proto nová řehole říká: "Sdružení je normální prostředí, schopné živit a zvětšovat věrnost k povolání."
OTEC LACORDAIRE , který o III. řád vždy velmi pečoval, řekl jednou našim terciářům:
"Připomínejte si denně, že patříte skutečně a kanonicky k řeholnímu řádu, založenému před staletími světcem; že tento řád nepřestal svlažovat Církev Boží svým potem a svou krví -Ve všech zemích jí vychoval apoštoly, mučedníky, učitele, vyznavače, panny, biskupy, kardinály, papeže. Snažte se napodobovat tento zástup blažených, za který jste se zařadili se zákonitou ctižádostí, protože on VAS povede k pokoře, k chudobě, k čistotě, k službě Bohu a lidem.
Rozjímejte o jejich životech a spisech, opatřujte si jejich obrazy, uctívejte jejich ostatky, líbejte jejich stopy všude, kde se s nimi setkáte; doufejte v jejich pomoc v životě i ve smrti.
Společenství svatých je darem Božím pro všechny křesťany, avšak společenství členů jednoho řádu se světci, které tento řád vydal, je nutně užší a intimnější. Je zdrojem velké útěchy."
Někde našich terciářů ubývá, někde dochází k oživení, takže stále ještě možno odhadovat jejich počet na sto tisíc.
Přesný počet není možno zjistit, protože někde jsou bratrstva trochu statická a jednotlivci ochabují v horlivosti. Přesto je mnoho, velmi mnoho těch, kdo jdou věrně ve stopách svaté Kateřiny Sienské a blahoslavené Zdislavy.
Dochází k různým iniciativám. Jsou pořádány národní a mezinárodní kongresy našich terciářů, často za účasti OTCE GENERÁLA. Jednotliví terciáři sami vypracovávají promluvy pro svá shromáždění«. Bývají to komentáře k některým částem Písma svatého nebo studie o životě řádových světců. Často jsou tak zdařilé, že bývají uveřejňovány. Taková shromáždění mají v životě terciářů veliký význam.
V roce 1974 promluvila jedna naše terciářka i na generální kapitule v Madonna dell Areo. Kde i její projev uveřejni1y. Bylo to něčím tak neobvyklým, že jí tam dávají titul "slečna". Proti tomu by byla asi i ona sama protestovala
Co tam řekla jménem všech? Prosí všechny bratry, aby jim byli osvícenými a jistými vůdci. Pociťují hluboce, že patří k řádu. Chtějí být věrní duchu svatého Otce Dominika a svaté Kateřiny Sienské, avšak "noví ve věrnosti". Ujišťuje, že bratrstva jsou především školami modlitby. Přejí si, aby řád byl přítomen ve školách, v úřadech, v dílnách, v nemocnicích, ve všech prostředích studia, práce a modlitby.
VZNIKAJÍ SVĚTSKÉ INSTITUTY III. ŘÁDU
zvláště ve Španělsku, kde mají název "CRUZADAS de la VERDAD" Členky tohoto institutu usilují o evangelijní dokonalost a svěřují se zcela vedení Kazatelského řádu.
Pracují ve farnostech, v exercičních domech, vyučují náboženství, avšak zdůrazňují také apoštolát služby zvláště v dominikánských klášterech a apoštolát modlitby a oběti za řád a za CÍRKEV.
Institut je pod jurisdikcí generála řádu. Chce bezpodmínečně pracovat - spolupracovat s dominikány a čerpat z řádové spirituality.
VE FRANCII si terciáři často říkají „týmy svaté ho Dominika“ a jsou to jakési pracovní skupinky. Často jde o lidi žijící v manželství. Jejich program je: Chtějí být školami PRAVDY, MODLITBY A LÁSKY, opřenými o Kazatelský řád. Usilují o prohloubení života z víry v linii dominikánské rodiny. Přijímají v Kristově lásce každého, kdo hledá pravdu nebo je v nouzi. Je jich takto seskupeno už skoro tisíc.
Jsou v kroužcích po 10 až po dvaceti. Při svých shromážděních se modlí a usilují o prohloubení své víry. Každý musí vypracovat alespoň stručnou promluvu na daný námět. Opět jsou to mužové i ženy s různým zaměstnáním, mladí i staří.
TERCIÁŘI často našli ve svém dominikánském životě přímou a jistou cestu, jak žít plně křesťansky.
Kolik horlivých bratří a sester III. řádu žilo v tomto století jen v Itálii, odkud máme jen trochu více zpráv! Mladí i bohatí, činní v apoštoláte i po léta upoutaní na lůžko, vědci i lidé prostí. Všichni však měli touhu po spáse duší a mohli s plným přesvědčením opakovat to, co napsala OTCI CORMIEROVI jedna z nich - služebnice Boží MARIE KLOTYLDA SAVOJSKÁ - jakoby za ně všechny:
"Jsem šťastna, že mohu být malou částí tak velké rodiny. To, že jsem terciářkou, je pro mne nejen útěchou, ale i silou a oporou v životě někdy dost nesnadném."
Mezi naše terciáře patřil Benedikt XV. i Pius XII. a kardinál Beran. Patří mezi ně kardinál Lercaro a mnozí jiní.
Zbývá říci aspoň několik slov o těch terciářích, kteří vynikali ve svatosti. Uvádíme tu především ty, o jejichž blahořečení se jedná. Jedna je ze Španělska, tři jsou z Itálie.
Je to především
PRAXEDES FERNANDEZ ,
narozená 21. července 1866. Provdala se za dělníka. Po pěti letech jí manžel zemřel následkem úrazu. 0 jedenáct let později jí zemřel druhý z jejích čtyř synů. Ona sama zemřela po svatém životě 6. října 1936 v Oviedo. Její beatifikační proces byl definován jako "jeden z nejzajímavějších". 30. března 1967 PAVEL VI. schválil její spisy.
U nás snad je skoro neznámá. Veliký zájem o ni mají anglikáni. Vidí v ní vzor pravého ekumenismu.
Žila mezi lidmi, kteří odpadli od Boha a nenáviděli náboženství; pokládali je za "opium lidstva". Její farář píše o farnosti, kde PRAXEDES po léta žila: "Kdo jednal jako křesťan, byl nenáviděn. Spatně s ním zacházeli a nadávali mu. Většinou už tam nikdo nedával ani dšti pokřtít. Slídili po tom, kdo chtěl splnit velikonoční povinnost. Pak mu odpírali pomoc a pozdrav."
Roku 1932 kamenovali kříž na blízké hoře. Rok nato vpadli do kostela a spálili tam obrazy a ornáty.
V tomto prostředí PRAXEDES žila po celý svůj život kromě posledních dvou let, které strávila v Oviedo. Dokázala žít se všemi v pokoji. Nikomu neublížila slovem ani skutkem. Slyšela rouhání a viděla strašné svatokrádeže. Dokázala přitom mít pochopení pro vše a upřímnou lásku ke všem a ke každému z těchto chudáků tolik vzdálených od Církve a od BOHA.
Podařilo se jí získat si lásku všech do té míry, že byla nejoblíbenější v celém kraji. Všichni k ní měli úctu a říkali: "Kdyby byli všichni katolíci jako PRAXEDES , každý by uvěřil."
Sloužila všem; s chudými se dělila o své jídlo. Říkávala: "Jakou zásluhu by měla láska, kdybych v ní nešla tak daleko, že bych si odřekla to, co chudí potřebují? " Rozdávala i šaty a peníze.
Navštěvovala nemocné bez rozdílu - dobré i zlé, věřící i nevěřící. Uklízela jim, připravovala jim jídlo, nejednou jim nepozorovaně strčila peníze pod polštář.
Její láska dosáhla toho, že mnozí zemřeli s křesťanskou posilou. Při agónii přistoupila k umírajícímu, aby ho v nejtěžší chvíli doprovázela úkony lítosti, důvěry v Boží milosrdenství a v ochranu Panny Marie. Křtila děti v nebezpečí smrti.
Modlila se, přinášela oběti za obrácení hříšníků a nevěřících a často se bičovala. Jistě ji k tomu vedl příklad našich svatých a blahoslavených. Nedokázala to zcela utajit. Těm, kdo jí to rozmlouvali, odpovídala s úsměvem: "Je třeba přinášet oběti; mnoho obětí za spásu duší!"
Nikdy nikoho nekritizovala, a to ani v revoluci roku 1934, kdy bylo v okolí zavražděno 15 řeholníků a několik kněží. -Říkala: "Ačkoli to dělají, mají dobré srdce a jsou dobří." Na smrtelném lůžku zapomínala na své bolesti a říkala: "Jak je smutné, že se mezi sebou vraždí ti, kteří se mají mít rádi!" Bolel ji rozkol.
Toužila být matkou misionáře. Svému synu dominikánu napsala: "Modlím se, abys byl velkým kazatelem, aby tvá slova pronikla do hloubi srdcí a byla jako slova proroka, abys obrátil mnoho duší a přivedl je k věčnému životu. To je má touha. Dej Bůh, aby se splnila!" V jiném dopise píše:
„Musíme se mnoho modlit za obrácení hříšníků, za jednotu křesťanů, za mír Církve a za vzrůst pravé víry."
Jestliže pro ni nebyli zlí dělníci, kteří z nevědomosti odpadli od Boha a od Církve, tím spíše nemohli být zlí ti, kdo se bez vlastní viny narodili mimo katolickou Církev, ale milovali Krista a byli pokřtěni. Modlila se za ně, aby všichni byli jedno.
Do modlitby růžence ji uvedla již její maminka. Zachovala se její manuálka. Z poznámek v ní se dovídáme, že se před každým tajemstvím modlila za sjednocení všech křesťanů. Pro její blahořečení nyní pracuje i její syn dominikán, který působí v Mexiku.

DÁLE SE JEDNÁ 0 BLAHOŘEČENÍ
PRÁVNÍKA BARTOLO LONGA
Narodil se roku 1841. Mládí prožil odcizen Bohu a náboženství. Oddával se spiritismu. K víře ho přivedl dominikán OTEC ALBERT RADENTE.
Právníkova manželka komtesa de Fusco měla v Pompejích statky a pozemky. BARTOLO LONG získal doktorát v Neapoli. Do III řádu vstoupil 7. října 1871, a to jako bratr R0SARI0. Stal se mariánským apoštolem.
Řeholnice sestra Concetta Delitala mu předala obraz PANNY MARIE, který se stal nástrojem zázraků a milostí. Na obraze je Panna Maria se svatým Otcem Dominikem a se svatou Kateřinou Sienskou. Dal mu podnět k budování slavné svatyně v Pompejích.
Tato svatyně se stala střediskem sirotčinců, nemocnic, útulků a škol.
Zakladatel začal vydávat časopis "Růženec a nové Pompeje" a napsal různé spisy. Jeden z nich věnoval Benediktu XV. a ve věnování napsal: "Neodvážil bych se věnovat Vaší Svatosti tuto skromnou práci, kdybych nevěděl, že i Vaše Svatost přijala škapulíř III. řádu svatého Dominika. Terciářem jsem i já od svého mládí. Věnoval jsem celý svůj život službě řádu, který nazývám" a stále budu nazývat řádem svým."
Často o sobě říkal, že je posledním z terciářů. Zemřel v Pompejích 5. října 1926. Informační proces k jeho blahořečení byl zahájen již roku 1934. 3. října 1975 byl vydán dekret o hrdinnosti jeho ctností.

NAŠÍ TERCIÁŘK0U BYLA I
MARIE KLOTILDA SAVOJSKÁ
NAPOLEONOVA, PRVOROZENÁ DCERA VIKTORA EMANUELA II. -
Již v 15 letech byla provdána za Jeronýma Bonaparte, vnuka Napoleona I. Proti její zbožnosti se stavělo manželovo volnomyšlenkářství. Přesto vychovala vzorně křesťansky tři děti. Zůstala zbožná i v přepychu pařížského dvora.
Po pádu napoleonské monarchie roku 1870 se uchýlila do Švýcarska. Roku 1871 tam vstoupila do III. řádu. Od roku 1878 žila na zámku Moncalieri. Věnovala se zbožným cvičením a skutkům lásky. Jejím duchovním vůdcem byl OTEC CORMIER -Ještě za živa byla nazývána světicí z Moncalieri. Jedná se i o její blahořečení. Zemřela v Turíně 25. června 1911.
A ještě třetí beatifikační proces našeho terciáře: Je to
QUIDO NEGŘI,
narozený roku 1888 v Padově. Stal se profesorem. Často však býval nazýván "svatým kapitánem". Terciářem se stal roku 1909. Přijal jméno bratr TOMÁŠ. Pracoval nebo spíše "bojoval" v katolické akci. Jeho životním programem byla láska k papeži, láska k Panně Marii a láska k Nejsvětější Svátosti.
Zanechal rozsáhlý deník a mnoho listu, v nichž se zrcadlí jeho velká duše.
Z italských terciářů je známý také mladý student a horolezec PIER GIORGIO FRASSATI, vzor mládeže. Při svém vstupu do III. řádu si zvolil jméno bratr JERONÝM ke cti Jeronýma Savonaroly.

Z FRANCOUZSKÝCH TERCIÁŘEK si zasluhuje zmínku
MARIE PAVLÍNA JARICOT,
která se narodila v Lyone začátkem 19. století. V roce 1826 dala podnět k takzvanému živému růženci. Vytvořila skupiny po 15 členech, které se měly denně pomodlit celý růženec ne
jako jednotlivci, ale jako celek. Každý člen se denně modlil určitý desátek.
Myslili přitom hlavně na lidi příliš zaměstnané a ve zbožnosti ještě slabé. I péče o tento živý růženec byla svěřena generálu Kazatelského řádu.
Marie Pavlina Jaricot zemřela v roce 1862. V té době už byl "živý růženec" velmi rozšířen.
Jistě si tu zaslouží být znovu připomenuta i maminka Otce Cormiera, jedna z nejhorlivějších terciářek. Ještě ve věku velmi pokročilém se ráda pochlubila znalostí katechismu a křesťanské nauky.
Známá je i ALŽBĚTA LESEUROVÁ, jejíž nevěřící manžel po její smrtí po přečtení jejího deníku vstoupil v pokročilém věku do i, řádu a stal se knězem.
Dále je to i
RENANOV vnuk PSICHARI.
Vyrostl Bohu zcela odcizen. Stal se důstojníkem u vojska a působil na Sahaře. Jeho přátelé, mezi nimi hlavně JAKUB MARITAIN, přijatý i se svou manželkou do Církve roku 1906, se za něho modlili.
21. ledna 1913 zavedl Maritain Psichariho k OTCI CLÉRISSACOVI, dominikánu, známému hlavně spisem „Pro Domo et Domino“. Za 14 dní nato se PSICHARI poprvé vyzpovídal. Po týdenní pří pravě přistoupil k prvnímu svatému přijímání, před nímž řekl Otci Clérissacovi; "Cítím se připraven dát Bohu vše, co ode mne bude chtít." Otec Clérissac mu odpověděl: "Chce, abyste se stal svatým." 19. října téhož roku vstoupil do III. řádu. Psichari byl by rád odešel od vojska, avšak nebylo mu to hned možné. Vypukla světová válka a on se stal jednou z prvních jejích obětí. Padl 22. srpna 1914 s růžencem v ruce.

V roce 1913 zemřela v Antibes dominikánská terciářka
ANEŽKA MAC LAREN
Pocházela ze Skotska. Její otec byl lékařem. Anežka konvertovala ke katolické víře a stala se první ženou, která dosáhla doktorátu na lékařské fakultě v Montpellieru. Pojala úmysl, že shromáždí malou skupinu žen školených ve zdravotnictví, které by vykonávaly apoštolát lásky v misijních územích.
Tento plán se za jejího života neuskutečnil. Našly se však naše terciářky, které i toto dílo uvedly ve skutek. Za svou zakladatelku považují stále SESTRU MAC LAREN. Pracují nejen v misiích ale i ve francouzských vesnicích kde není lékař, Neskládají sliby, avšak žijí společně. Jsou to takzvané "ošetřovatelky svatá Klotildy"
Podobně žijí společně i francouzské terciářky učitelky.
Mezi dominikánské terciáře patřil i německý kněz
ARNOLD JANSEN,
který se stal zakladatelem společnosti misionářů BOŽÍHO SLOVA - VERBISTů. Tato společnost oslavila v roce 1975 sto let od svého založení.
Má více než pět tisíc členu, z toho 300 noviců. Ženská větev SPOLEČNOST DUCHA SVATÉHO má 4.300 sester a kromě toho 200 sester rozjímavých. OTEC ARNOLD je chtěl po vzoru svatého Otce Dominika jako misionářky, apoštolující před vystavenou Nejsvětější Svátostí.
Podle stručné zprávy Otce Walze chtěl původně bl. OTEC ARNOLD založit ve Steylu kongregaci kněží misionářů III. řádu svatého Dominika po vzoru LACORDAIROVÝCH terciářů - učitelů. Žádal o to belgického provinciála ROUARDA de CARD, který však jeho žádost odmítl. Jistě vše dobře uvážil a viděl dále než my.
Mezi těmi, kdo zemřeli v pověsti svatosti, uvádí OTEC REDIGONDA i terciářku ANASTAZII ILARI0, která zemřela roku 1934. Dosud o ní nevíme nic. Právě tak nám zůstal neznám v tomtéž seznamu uváděný biskup a terciář JAN VOLPI, který zemřel v roce 1931; nevíme ani kde.

LUDVÍK MARIA GRIGNION
z Montfortu, který také patřil mezi dominikánské terciáře, byl roku 1947 svatořečen.
Proč se tu nezmínit i o naší lékařce BLANCE BLAŽKOVÉ, ve III. řádě SESTŘE TEREZII? Kdo ji znali, jistě nikdo nepochybuje o upřímnosti a opravdovosti jejího úsilí o LÁSKU. Takových je jistě mnoho!
Poslední trochu podrobný přehled o počtu našich terciářů máme z roku 1928. V tomto roce bylo v JAPONSKO jen 6 našich terciářů, avšak ve VIETNAMU jich bylo 23.034!
VIETNAM měl prvenství.
I ITÁLIE s 18.314 terciáři zůstala za ním. Československo mělo toho roku 3.098 dominikánských terciářů. A dnes?
Ještě aspoň stručná zmínka o BRATRSTVECH, která řídí řád. Mezi nejrozšířenější patří bratrstvo Nejsvětějšího Jména JEŽIS, které mělo v roce 1966 946.834 členů. Nejvíce je jich v USA.
V Růžencovém bratrstvu bylo téhož roku 5,690.891 členů. Každý kostel našeho řádu je střediskem, z něhož se šíří růženec.
Ostatní naše bratrstva mají členů méně. Je to "Voj andělský" ke cti svatého Tomáše Aquinského; z novějších bratrstvo blahoslavené Imeldy pro dobré první svaté přijímání, které vzniklo v Prouille. V ŽENEVĚ založil dominikánský terciář kněz JULIUS SCHUH apoštolské dílo JEŽÍŠE-DĚLNÍKA. Chce posvěcovat život dělníků příkladem skrytého života Ježíše v Nazaretě. I toto bratrstvo je od roku 1928 pod jurisdikcí generála Kazatelského řádu.



DALŠÍ NÁSTUPCI SVATÉHO OTCE DOMINIKA


Během první světové války všichni pochybovali, že by se vůbec mohla sejít generální kapitula. Jen OTEC CORMIER s neobyčejnou energií vše zařizoval a skutečně dosáhl svolání kapituly.
3. srpna 1916 byl zvolen generálem řádu
OTEC LUDVÍK THEISSLING
z holandské provincie. Byl to jeden z nejbližších spolupracovníků OTCE CORMIERA.
Znal dobře stav řádu i jeho potřeby. Uměl hodně cizích jazyků a měl mnoho zkušeností.
Hned v první promluvě prohlásil, že mu leží na srdci studium a apoštolská služba. Snad žádný generál řádu před ním nenavštívil tolik zemí a světadílů jako on. Byl v Americe i v Asii a procestoval celou Evropu.
Zapsal se do dějin řádu zvláště úpravou ŘEHOLE pro naše terciáře. Touto novou řeholí jim umožnil nenápadnost a přispěl tak k rozšíření III. řádu zvláště mezi mládeží. Za něho také přešli učitelé z kongregace svatého Dominika pro výchovu mládeže, k níž položil základ OTEC LACORDAIRE, od III. řádu k prvnímu.
OTEC THEISSLING šel ve stopách svých předchůdců v péči o observance a o dokonalý společný život. Varoval před neuváženým rozmnožováním malých domů. Prohlásil: „K čemu rozmnožovat potůčky, jestliže se tím pramen vody stane řidší a horší?“
Za něho byly konány OSLAVY SEDMSETLETÉHO VÝROČÍ SMRTI SV. OTCE DOMINIKA.
Snad nejkrásnější památkou na tyto oslavy zůstala preface svatého Otce Dominika. Začaly být také vydávány dominikánské misálky pro věřící v Itálii, ve Francii, v Anglii, v Německu a v Holandsku.
Ačkoli byl OTEC THEISSLING i tělesně velmi zdatný, své dvanáctiletí nedokončil. Zemřel v Římě 2. května 1925, takže řád řídil necelých devět let. Počet provincií se za tuto dobu nezměnil.
DALŠ GENERÁLNÍ KAPITULA se konala ve Španělsku v Ocaňa; 22. května 1926 zvolila generálem řádu
OTCE BONAVENTURU GARCIAS de Paredes,
bývalého provinciála filipínského. Byl to Otec velmi pokorný a svědomitý.
Měl velkou lásku k řádu i k jeho světcům. Projevil ji i tím, že prohlásil svatého LUDVÍKA BERTRANDA patronem řádových noviciátů. Také se mu podařilo zakoupit pro řád budovy kláštera svatého Dominika a Sixta v Římě.
ROK 1926 byl významný pro PROVINCII POLSKOU. Po osamostatnění Polska bylo v roce 1920 v této zemi 112 bratří asi v 15 domech. Většinou to byly zbytky provincie ruské. V roce 1926 byla OBNOVENA STARÁ POLSKÁ provincie. Je nyní desátá v poradí řádových provincií.

NÁVRAT K NAUCE SVATÉHO TOMÁŠE
Nauka svatého Tomáše byla vždy předmětem vyučování; avšak je rozdíl mezi vyučováním a nadšeným intelektuálním hnutím, které ovlivňuje širokou veřejnost.
Po LVU XIII. podpořil toto hnutí i svatý PIUS X. svým Motu proprio "Doctoris Angelici" z 29. června 1914. Benedikt XV. zařadil jméno svatého Tomáše do Kodexu kanonického práva.
V roce 1923 vydal PIUS XI. encykliku k výročí svatořečení svatého Tomáše "Studiorum Ducern", v které volá; "ITE AD THOMAM!"
Na jaře roku 1929 se OTEC BONAVENTURA GARCIA DE PAREDES zřekl svého úřadu. Bližší vysvětlení k tomu nikde nenalézáme. Jistě tu však měla vliv veliká pokora a svědomitost tohoto Otce. Pak už o jeho dalším působení nevíme nic. Zřejmě zůstal ve Španělsku.
Stal se tam jednou z obětí španělské revoluce. Byla rozšířena fotografie umučeného OTCE BONAVENTURY. Je na ní v civilu a má velikou ránu na hlavě. Zdá se být ještě v plné síle. Při svém zvolení generálem řádu byl asi ještě dost mladý. To je tedy vše, co víme.
DALŠÍM NÁSTUPCEM svatého Otce Dominika se stal Francouz
OTEC MARTIN STANISLAV GILLET
U něho už alespoň můžeme zjistit v katalogu datum jeho narození. Kromě toho máme některé jeho spisy a okružní listy psané řádu.
Narodil se 14. prosince 1875. Do řádu vstoupil v provincii francouzské. 7. listopadu 1898 ve třiadvaceti letech složil I. sliby. Již jako francouzský provinciál se mnoho věnoval sestrám dominikánkám II. i III řádu. Poznal jejich potřeby a pozvolna tak připravoval svou předmluvu k jejich Stanovám. Jeho smýšlení můžeme poznat též ze slov, která později napsal jako ú vod k ceremoniálu pro obláčky a profese sester. Jsou tak poučná, že je zde uvádíme: "Pozdrav a jednotu myslí pro jednotnost řádu a jeho záři.
V prvním listě, psaném celému řádu, snažně doporučujeme našim bratřím a sestrám, aby se snažili sevřít těsněji silnější pouta JEDNOTY MEZI VŠEMI ČLENY dominikánské rodiny.
Není dovoleno opomenout ani to nejmenší, co by v tomto svatém předsevzetí mohlo vést k šťastnému výsledku. Všechno totiž může spolupůsobit k tomuto dobru, neboť všechno má svůj smysl a svou cenu. Proto neváháme uložit, nakolik můžeme, SESTRÁM II. i III. řádu přijetí následující obřadní knihy pro obláčky a profese.
Během své dlouhé služby často jsme měli příležitost řídit obléčky a profese sester, a byli jsme velmi dojati růzností obřadů, neboť nejsou ani dvě dominikánské kongregace, ve kterých by bylo vše stejné.
K NEDOSTATKU JEDNOTY PŘISTUPUJE NEDOSTATEK PROSTOTY, protože některé obřady při obláčkách a profesích vypadají divadelně a zdají se být zavedeny spíše pro obdiv světa než pro poctu Bohu.
To je zajisté velmi vzdáleno od dominikánské prostoty i od svaté a příkladné přísnosti našeho řádu. Proto - jak můžeme, vybízíme sestry, aby přinesly tu oběť a vzdaly se svých zvyklostí, objaly selkou řádovou tradici a cizí obřady nahradily KLASICKÝM CEREMONIÁLEM.
NEPOCHYBUJEME, ba jsme přesvědčeni o tom, že naše sestry, které se po zásluze chlubí řádem, nebudou ani minutu váhat a s radostí přijmou tento ceremoniál, jako kdyby pocházel přímo od svatého Otce Dominika.,"
OTEC GILLET byl zvolen na generální kapitule v Římě 21. září 1929 opět na 12 let. Protože v době jeho generalátu vypukla druhá světová válka a tentokrát nebylo možné svolání generální kapituly, Svatý Stolec mu v roce 1941 prodloužil trvání jeho úřadu. Stál tedy v čele řádu plných 17 let.
Během této doby došlo k mnoha událostem. Nejradostněji snad byly nové kanonizace.
Roku 1931 PIUS XI. svatořečil svatého ALBERTA VELIKÉHO a zároveň ho zařadil mezi církevní učitele a jmenoval ho patronem přírodních věd.
V roce 1943 PIUS XII. kanonizoval svatou Markétu Uherskou. Kromě toho prohlásil svatou Kateřinu Sienskou spolu se svatým Františkem z Assisi za patrony Itálie.
POČET BRATŘÍ pomalu, ale pravidelně stoupal. V roce 1930 překročil již šest tisíc. Válka vzrůst řádu zpomalila zvláště v zemích, které byly nejvíce postiženy.
OTEC GILLET mohl v roce 1934 obnovit maďarskou provincii, která do tohoto roku tvořila s provincií rakouskou jedinou provincii "Říšskou". Obnovená maďarská provincie byla v pořadí sedmá. Začínala s třemi kláštery a se čtyřmi domy.
NEAPOLSKÁ provincie "REGNI" byla od roku 1883 ří zena pouze generálním vikářem. 16. května 1937 jí mohl OTEC GILLET vrátit všechna dřívější práva.
NĚMECKÁ provincie mohla zakládat stále další kláštery. Teprve roku 1932 přišli dominikáni do LIPSKA, roku 1934 do MNICHOVA. Založili pak ještě další klá stery na jihu, které pak byly připojeny ke klášterům rakouským. Tak vznikla roku 1939 provincie "GERMANIAE SUPERIORIS", daná pod ochranu svatého Alberta Velikého.
MNOHO NĚMECKÝCH BRATŘÍ se z války nevrátilo. Ještě po letech bylo 13 bratří úplně nezvěstných. Jiní bratří byli dlouho v zajetí. Sedm klášterů bylo zničeno leteckými nálety, avšak během deseti let se podařilo opět je obnovit. Mohlo pak dojít i k zakládání dalších domů, často v diaspoře, v Hamburku, v Munsteru i jinde.
Mnohem větší ztráty utrpěla i provincie POLSKÁ.
22. prosince 1939 mohl OTEC GILLET zřídit novou provincii SVATÉHO ALBERTA VELIKÉHO v USA na území, které dříve patřilo k provincii svatého JOSEFA.
Došlo i k jiným změnám. Kongregace svatého Marka ve Florencii, vzniklá hlavně v reformním hnutí Savonarolově podléhala do roku 1934 bez -prostředně generálu řádu.
I tato kongregace mnoho vytrpěla stejně jako všechny kláštery v Itálii. Pozvolna si opět získala kláštery ve Florencii, v Sieně, ve Fiesole a v Montepulcianu.
K této kongregaci byly připojeny všechny kláštery a domy na Sardinii - a byla tak v roce 1934 utvořena nová samostatná provincie, v pořadí 33. - nazvaná provinci í SVATÉHO MARKA a SARDINIE.
ŘÁD TAK PŘESTAL MÍT KONGREGACE, protože později i Lacordairova kongregace pro výchovu mládeže měla splynout s ostatními provinciemi.
K těmto změnám tedy došlo za generála OTCE GILLETA. Těžkostí nechybělo. Nejprve to byla španělská revoluce, potom druhá světová válka, v jejíž době zůstalo v římských klášterech našeho řádu mnoho bratří různých národností.
Byli tam Němci, Američané i Francouzi. K jejich cti nutno říci, že spolu žili po celou válku v naprosté svornosti a lásce.
OTEC GILLET řídil řád do září 1946, kdy mohla být po delší přestávce opět svolána volební generální kapitula. Konala se v Římě. Po ní se Otcové odebrali do Boloně, kde pro nebezpečí leteckých náletů po celou válku byly ostatky svatého Otce Dominika uloženy pod zemí.
Rakev s ostatky nebyla otevřena, došlo však k jejich přezkoumání nejmodernějšími vědeckými metodami. OSTATKY pak byly v přítomnosti Otců slavnostně uloženy v ARSE.
OTEC GILLET byl po této kapitule jmenován titulárním arcibiskupem. V Římě byl konsultorem několika posvátných kongregací. Návrat do Francie mu znemožnilo podezření, že udržoval přátelské styky s jedním kolaborantem, který býval v mládí jeho spolužákem. Zemřel proto v Římě v 76. letech - 4. září 1951.
Chceme-li poznat nejen činnost OTCE GILLETA, ale i jeho samého, máma k tomu jediný pramen: jeho spisy. Září z nich láska k svatému: Otci Dominiku a k jeho řádu.
Jde především o knihu "SVATÝ DOMINIK", kterou psal již jako generál řádu, když byl požádán nakladatelstvím FLAMMARION, aby on sám uvedl svatého Dominika do jejich krásné sbírky "Velká srdce". V této knize je věnování: "JEHO SVATOSTI PIU XII., dominikánskému terciáři, který o sedmsetletém výročí kanonizace slavného PATRIARCHY DOMINIKA v kostele Santa Maria sopra Minerva v Římě 2. června 1935 vyvyšoval se svou obvyklou výmluvností ctnosti a skutky tohoto velkého srdce."
V úvodu této knihy OTEC GILLET píše: "Snad nám bude někdo vytýkat, že jsme věnovali více místa dílu než dělníku, avšak jeho srdce, které ho vedlo k jeho dílům, se s ním ztotožňuje. Jeho dílo je on sám; mluvit o díle znamená mluvit o něm. Žádný světec tolik nežije ve svém díle jako on.
V den, kdy by je srdce svatého Dominika přestálo oživovat a přestalo tlouci v srdci jeho synů, řád bratří Kazatelů by přestal existovat."
Co by dělal svatý Dominik, kdyby se vrátil mezi nás? Podobnou otázku bychom si neměli mi klást. Svatý Dominik se k nám nemusí vracet, protože nás neopustil. On ještě žije ve svém díle!"
Svou knihu zakončuje těmito slovy: "Dovolte 78. nástupci svatého Dominika po dvanácti letech řízení řádu, aby řekl nakonec všem svým synům, že jím důvěřuje a spoléhá se na ně, na jejich inteligenci, na jejich srdce, že udrží neporušený posvátný poklad, který jim svatý Dominik svěřil, když pro ně sám napsal Stanovy; že zůstanou věrni jeho duchu a velkodušnosti jeho srdce a dají všem, kteří jim naslouchají a na ně se dívají, poznat, že svatý Dominik skutečně neopustil svůj řád; že nemluví a nejednají jeho synové, ale on sám, JEJICH OTEC mluví a jedná v nich.
Snažme se představit si ho, jaký byl: tichý a pokorný srdcem, bezmezné dobrý a trpělivý, netrpělivý jen na to, aby zachránil duše pro lásku Boží. Nedbal na své bolesti a obracel se ke všemu utrpení jiných, aby je uklidnil, aby došel k duším skrze srdce.
Neztrácejte nikdy se zřetele tento VZOR! Milujte nadšeně toho OTCE, který vás tolik miloval dříve, než jste vy milovali JEHO!"

ŽIVOTOPIS SVATÉ KATEŘINY
je psán se stejným nadšením a se stejnou láskou k řádu. Je opravdu veliká škoda, že není více rozšířen.
Dále máme tři encykliky OTCE GILLETA, vydané v letech 1943, 1944 a 1945.
První "0 nauce svatého Tomáše v dnešní době" končí slovy: "Budoucnost řádu ve službě Církve je v osobní i kolektivní věrnosti stále upřímnější, stále vroucnější k nauce svatého Tomáše, slavného bratra nás všech ve svatém Dominiku."
Druhá pojednává o "dominikánském kázání". "V předvečer chvíle, kdy odevzdá do lepších rukou břemeno, které ho tíží již 15 let", chce v ní upozornit na to, co je pro bratry Kazatele nejdůležitější. Zdůrazňuje, že "pravidel ný a horlivý řeholní život je nejlepší přípravou na kázání".
Pro nás je nejdůležitější poslední encyklika o dominikánské spiritualitě. Opět z ní jen několik úryvků:
„Nikdy nebudeme dosti děkovat PROZŘETELNOSTI, že nám dala dominikánské povolání a velikou milost společného života. V našem řádě je společný život dobře pochopený a dobře zachovávaný pravým duchovním osvobozením.
Abychom nazírali, musíme s radostným srdcem vstoupit na cestu, která vede až na práh nazírání, a to není jiná cesta než cesta bolestná, cesta kříže.
Zvláštní známkou dominikánského asketismu nejsou vnější umrtvování, ale všeobecné umrtvování vnitřní, spojené s ustavičným cvičením ve ctnostech. Každý úkon ctnosti znamená obětování vlastní vůle vůli Boží a upřímné přilnutí ke kříži Ježíše Krista."
Dále mluví OTEC GILLET o podivuhodné jednotě dominikánského života, který je školou kontemplace.
"Apoštolát v duši opravdu dominikánské vychází ze setkání mysli plné nauky a srdce plného lásky, které udržuje kontemplace v ustavičném styku s Bohem."
Není možné věnovat tu více místa této encyklice, která ne zastarala, stejně jako je stále aktuální i úvod k dřívějším Stanovám sester II. řádu. Škoda, že jsou tyto encykliky u nás poměrně málo známy a že je často dávána přednost tomu, co si ji nezasluhuje.
OTCE GILLETA vystřídal v řízení řádu opět Španěl, vynikající právník
OTEC EMANUEL SUAREZ.
Narodil se 5. listopadu 1895; byl tedy o půl roku mladší než OTEC FERNANDEZ. Oba vstoupili do řádu v provincii španělské, společně konali noviciát a složili v týž den - 30. srpna 1914 první sliby.
OTEC SUAREZ pak od roku 1926 - s menšími přestávkami vyučoval na ANGELIKU až do roku, kdy se stal generálem řádu. Měl tam přednášky o kanonickém právu, dále o právu orientálním a římském. Španělskou revoluci alespoň částečně prožíval v rodné vlasti. Jen o vlásek tehdy unikl smrti.
Zvolen byl 21. září 1946. Bylo to v roce, kdy se po obnovení míru řád opět začal slibně rozvíjet. Skoro všude se hlásila četná nová povolání. Do roku 1949 počet bratří stoupl na 7.661.
OTEC SUAREZ byl neúnavný, do krajnosti obětavý pracovník. Potvrzuje to seznam jeho funkcí, uvedený v kata -logu. "Profesor posvátné teologie, magister posvátné teologie, doktor obojího práva, konsultor Posvátného oficia, Posvátné kongregace pro východní církve, Posvátné kongregace pro svátosti, člen komise pro vyjednávání manželských záležitostí, člen komise pro světské instituty u Posvátné kongregace pro řeholníky, konsultor komise pro správný výklad Kodexu, advokát římské Roty, prosynodální soudce atd."
To nebyly jen tituly. Všechny tyto úkoly tedy zastával při ustavičné péči o řád.
Mohl zřídit 3 nové řádové provincie. První z nich je provincie NANEBEVZETÍ PANNY MARIE v Austrálii a na Novém Zélandě. Tato provincie vyšla z provincie irské. Její začátky byly velmi nesnadné.
PRVNÍ DOMINIKÁNI přišli do Austrálie již roku 1831, avšak mohli mít pouze duchovní správu u vystěhovalců. Teprve roku 1898 tam mohl být zřízen první klášter.
Přehled o stavu řádu z roku 1916 uvádí, že v Austrálii měl náš řád jediný klášter v Adelaide, v němž žilo sedm bratří. Stále ještě patřil provincii irské.
Teprve roku 1940 byl otevřen v Austrálii noviciát. Zřejmě tam bylo dost nových povolání. Začaly být zakládány další kláštery a domy - a již roku 1950 mohlo dojít ke kanonickému zřízení nové provincie, která začínala se sto členy.
Nyní mají dominikáni na mnoha místech v Jižní Americe i jinde starosti s rozsáhlými kláštery, které již nevyhovují a které památkový úřad nedovolí přestavět. Tu si připomínají větu, kterou OTEC SUAREZ často opakoval:
"Z nás se nikdy nesmějí stát hlídači muzeí!" Z toho je vidět, že se tento Otec nebál změn a obnov, které ovšem chtěl vždy konat v závislosti na sv. Otci Dominiku.
O další novou provincii mají zásluhy dominikáni z provincie toulouské. Je to provincie SVATÉHO TOMÁŠE AQUINSKEHO v Brazílii. Portugalští dominikáni v Brazílii nikdy nepůsobili. Řád se tam proto ujímal nejpozději ze všech jihoamerických zemí.
První tři dominikáni přišli do Rio de Janeiro z Francie roku 1878. Jeden tam zemřel a dva se museli vrátit, protože tam tehdy zuřila zimnice. Již po třech letech se pokusili znovu - tentokrát s větším úspěchem.
Noviciát však tam byl otevřen teprve roku 1942. Provincie byla zřízena 7. března 1952 a byla proto dána pod ochranu svatého Tomáše Aquinského. Začínala se 104 členy.
VE ŠVÝCARSKU začali dominikáni působit velmi brzy. První klášter byl zřízen v Curychu již roku 1229. Po něm následovalo 10 dalších klášterů; všechny byly násilně zrušeny v době protestantské re -voluce. Teprve roku 1891 zřídili dominikáni ve Frýburku katolickou universitu "Albertinum", která začala být brzy proslulá.
Po roce 1901 se do Švýcarska uchýlili i dominikáni, vypuzení z Francie. Zakoupili ve Frýburku druhý dům, který dali pod ochranu svatého Hyacinta. Ve Švýcarsku měli poměrnou svobodu; přesto však i tam pro ně platila některá omezení. Ne -směli na příklad na ulici vycházet v hábitě.
Další klášter byl založen v Luzernu. Tyto kláštery tvořily vikariát a podléhaly přímo generálu řádu. Teprve 24. červ na 1953 byla i ve Švýcarsku zřízena provincie ZVĚSTOVÁNÍ PANNY MARIE. Začínala s 88 bratřími. Přesto má tato provincie i misie v Africe.
VE SVYCARSKU jsou 3 kláštery II. řádu, jeden francouzský a dva německé. V roce 1949 měly celkem 114 sester.
Za OTCE SUAREZA začal mít řád opět provincie "desolatae". V nich už OTEC SUAREZ visitaci konat nemohl. Jinak sloužil řádu neúnavně. Protože musel často cestovat a cesty vyžadovaly mnoho času, dal si do auta upevnit psací stroj, aby mohl psát i tam a tak zastat všechny své úkoly.
30. června 1954 došlo v Salmes ve Francii k autonehodě, při níž se zabil i se svým sekretářem. Řídil řád 8 let.
Pochován byl v Calerueze - rodišti svatého Otce Dominika, v klášteře, k jehož založení dal podnět. Předtím byl v Calerueze pouze klášter sester II. řádu.
Roku 1955 byla svolána volební generální kapitula opět do Říma. Generálem řádu byl zvolen
IR OTEC MICHAEL BROWNE .
Narodil se 6. května 1887 v Grangemockler v Irsku. Od jeho rodičů se mu dostalo hluboce křesťanského vychování. V 16 letech vstoupil do řádu Kazatelského. Filosofická studia začal v Tallaght. Již v roce 1908 byl poslán do Říma, aby tam dokončil svá studia na Angeliku. Tam přijal i kněžské svěcení 21. května 1910. Dva roky pak studoval také ve Frýburku.
Vyučovat začal v Tallaght v Irsku, kde byl zároveň i novicmistrem. Působil tam 4 roky. V roce 1919 byl asignován do kláštera svatého Klementa v Římě a pověřen vyučováním na Angeliku. V Římě strávil celkem 55 let života. Na Angeliku vyučoval od roku 1919 do roku 1951; v letech 1932 až 1941 byl rektorem.
Z počátku vyučoval filosofii a psychologii, později též morálku a dogmatiku a řídil zvláštní teologické kursy. Jeho srdečnost mu získala lásku všech. Vynikal ve všech oborech, kterým vyučoval. Přednášel velmi jasně. Vážil si svatého Tomáše Aquinského a měl ho velmi rád.
Tentokrát zde můžeme uvést i osobní vzpomínku jednoho z jeho žáků. OTEC MICHAEL byl vždy dobrotivý, vždy laskavý, vždy trpělivý. Zůstal klidný, i když měl důvod k výtkám a k nespokojenosti s některými studenty. Zdálo se, že už má takovou povahu. Potom však někdo prozradil některým studentům tajemství tohoto OTCE - Ještě i jako mladý kněz měl prudkou, prchlivou povahu. Jednou se nezvládl a vybuchl v okolnostech, kdy tím bylo zaviněno nějaké zlo. Velmi toho potom litoval a zavázal se zvláštním slibem, že se bude v této věci více přemáhat. Jeho žáci pak už viděli jen výsledky této snahy.
V roce 1951 ho PIUS XII. jmenoval magistrem posvátného paláce. V tomto úřadě podával důkazy o svém vynikajícím teologickém vědění. Byl zároveň konsultorem různých posvátných kongregací i papežské biblické komise. Ve spisech, které uveřejnil, projevoval vždy úctu k svatému Tomáši.
Ať zastával jakýkoli úřad, byl vždy velmi svědomitý. Měl smysl pro plnění povinností a lnul k řádovým tradicím. Když jmenoval jednoho Otce novicmistrem, prosil ho tento Otec o směrnice. Odpověděl mu: "My máme blahoslaveného Humberta."
Snažil se chodit do chóru i tehdy, když mu nebylo dobře. Jeho věrnost duchu i pravidlům svatého Otce Dominika mu zasloužila, že byl 11. dubna 1955 zvolen 80. nástupcem svatého zakladatele řádu.
Vážil si řeholního a kontemplativního života. Podporoval naše mnišky a sestry, které mu za to koupily pektorální kříž, když byl jmenován kardinálem.
Pro něho byla příznačná láska k PRAVDĚ a nesmírná dob rota ke každému, s nímž se setkal.
Rád řídil necelých sedm let. V době generálátu zřídil jednu provincii novou a dvě obnovil Provincie SVATĚ ROZENY V BELGII totiž vzrostla tak, že bylo uznáno za vhodné rozdělit ji ve dvě podle jazykových skupin: aby se v jedné mluvilo vlámský, v druhé francouzsky. Tak vznikla 4. března 1958 v Belgii nová provincie svatého Tomáše, v pořadí provincií 39.
OBNOVENA byla provincie MEXICKÁ a PORTUGALSKÁ.
MEXICKÁ provincie svatého Jakuba je nyní v pořadí našich provincií 19. Řeholní život v Mexiku byl znesnadňován již v 18. století. Od roku 1861 byl zcela zakázán. Naši Otcové a bratří tam vymírali. Avšak roku 1895, kdy byli v celém Mexiku už jen 4 dominikáni, přišli tam znovu naši Otcové ze Španělska. Společný život jim z počátku nebyl povolen. Musil i tedy žít rozptýleni a často se i skrývat hlavně v letech 1926 až 1929.
Jakmile jim to bylo jen trochu možné, vraceli se opět k své práci. Po čase mohli obnovit některé kláštery nebo založit nové.
25. ledna 1961 byla už situace taková, že mohla být obnovena provincie. Začínalo se se 70 řeholníky. Protože pracovali velmi mnoho mezi universitní mládeží, hlásila se jim no vá povolání, takže se v několika letech jejich počet zdvojnásobil.
PORTUGALSKÁ PROVINCIE je nyní patnáctá. Zanikla roku 1834. Několik let nebyl v Portugalsku ani jeden dominikán.
Teprve roku 1894 vstoupil do řádu Kazatelského opět první Portugalec. V Portugalsku pak působili dominikáni z provincie španělské a toulouské. Začali tam vypomáhat i bratří z Kanady.
Portugalští řeholníci dlouho podléhali přímo generálu rádu. Teprve 8. března 1962 byla obnovena provincie.
19. března 1962 mělo být obnovení oslaveno za účasti generála řádu, kterého však právě v tento den JAN XXIII. jmenoval kardinálem. Přesto do Portugalska přispěchal. Oslavy se konaly ve Fatimě i v Lisabone.
Po 20 letech měl řád opět kardinála. 19. dubna 1962 na Zelený čtvrtek mu sám Svatý Otec udělil v Lateráně biskupské svěcení. Stal se 71. dominikánským kardinálem.
6. května 1962 došlo k další radostné události pro řád -k svatořečení MARTINA de P0RRES .
OTEC MICHAEL BROWNE přestal tedy řídit řád, kterému zanechal jako duchovní závět VĚRNOST SVATÉMU TOMÁŠI A JEHO NAUCE.
Pracoval pak mnoho v přípravných komisích před II. vatikánským koncilem a zúčastnil se všech zasedání. Někteří ho pokládali za konservativního, avšak každý, kdo ho lépe znal, byl přesvědčen, že tento úsudek neodpovídal skutečnosti.
OTEC BROWNE byl otevřený a disponovatelný, ať šlo o jakoukoli změnu, jen když to byla skutečně změna k lepšímu. Jeho sekretář, který s ním pracoval 14 let, mluvil s obdivem o jeho skromnosti a o jeho upřímné zbožnosti.
OTEC MICHAEL BROWNE se dočkal ještě jedné velké radosti: Angelikum, v němž tolik let vyučoval, bylo 7. března 1963 apoštolským listem JANA XXIII. "Dominicianus Ordo" povýšeno na PAPEŽSKOU UNIVERSITU SVATÉHO TOMÁŠE AQUINSKÉHO.
Téhož dne se Svatý Otec odebral na novou universitu, kde byl přijat s radostí všech, Ačkoli už byl nemocen, mluvil v aule o svatém Tomáši. Chválil především jeho lásku a jeho "moudrost srdce" a doporučoval studentům úsilí o ni.
PŘIPOMENEME TU STRUČNÉ DĚJINY TÉTO KOLEJE.
Byla založena roku 1577 pro členy řádu. Teprve od roku 1727 mohla udělovat doktorát teologie i jiným žákům. Za Lva XIII. přibyla fakulta filosofická a fakulta kanonického práva. Za svatého PIA X. a Otce Cormiera se Angelikum stalo kolejí "papežskou".
Od roku 1909 počet studentů stále stoupá kromě let, kdy zuřila první a druhá světová válka. Od roku 1952 bylo pravidelně studentů více než sedm set, někdy 800 - Roku 1974 bylo dosaženo dosud nejvyššího počtu; více než 1000 studentů, ačkoli na všech ostatních římských universitách jich ubývá.
Mezi profesory a studenty je velmi srdečný poměr. Všichni horlivá studují. Většina studentů chce probírat nauku svatého Tomáše přímo. Mnoho biskupů tuto naši universitu doporučuje.
OTEC MICHAEL BROWNE, zůstal i jako kardinál věrným a horlivým dominikánem. Neúnavně sloužil.
I v nemoci si zachoval velký vnitřní mír, kterým se vyznačoval celý jeho život, zcela zasvěcený Bohu, řádu a Církvi.
Zemřel 31. března 1971 ve věku třiaosmdesáti let. Jeho ostatky byly nejprve přeneseny z nemocnice, kde ze -mřel, do kapitulní síně v klášteře svaté Sabiny, potom k svatému Petru.
Podle přání zesnulého byly pak letadlem převezeny do Irska, kde odpočívají v kapli svatého Kříže v klášteře v Tallaght.
OTEC ANICETO FERNANDEZ o něm napsal: "Byl velkou ctí pro řád, kterému prokázal velké služby jako profesor, rektor Angelika, magister posvátného paláce, generál řádu a kardinál. Na všech těchto místech sloužil i Církvi s velkou věrností a účinností. Jeho největší zásluhou snad bylo, že byl vždy vynikajícím řeholníkem, věrným svému dominikánskému povolání. Svou ctností a svým věděním, svou dobrotou a svou pevností miloval Boha i lidi. Byl to dominikán hodný chvály a napodobování."



DALŠÍ PRONÁSLEDOVÁNI


Pronásledování řádu nechyběla nikdy. Každé století mu dalo některé mučedníky. Není tomu jinak ani ve století dvacátém.
Nesnáze našich bratří ve Francii začaly již roku 1870, a-však po roce 1900 se ustavičně stupňovaly. V roce 1903 byly ve Francii zrušeny všechny řeholní řády a všichni francouzští dominikáni musili odejít do ciziny.
Někteří se uchýlili do různých států amerických, jiní do sousedních států evropských. OTEC CLÉRRISSAC na příklad žil v Anglii, kde vznikly i jeho exerciční přednášky "Pro Domo et Domino." Tehdy zaniklo 29 klášterů našich bratří a dílo LACORDAIROVO se zdálo být úplně zničeno.
Zdá se, že rozjímavé kláštery našich sester tuto bouři přečkaly snadněji, kdežto řeholní kongregace, které se věnovaly vyučování, byly postiženy nejvíce.
Přesto však si i v cizině francouzské provincie udržely životnost. Při první vhodné příležitosti se bratří opět vraceli do vlasti. Ve větším rozsahu se mohli vracet až po první světové válce. Již roku 1919 byly některé kláštery opět obnoveny. Katalog z roku 1949 již uvádí 1.041 francouzských bratří a 20 klášterů II. řádu.
Mnohem krutější bylo pronásledování ve Španělsku začalo již roku 1931, kdy byla prohlášena republika, a dosáhlo strašných rozměrů za občanské války v roce 1936.
Nejlépe to vyjadřují suchá čísla. Počítá se, že bylo zavražděno dvanáct biskupů a více než šest tisíc kněží a kromě toho i řada bratří spolupracovníků. Toto hromadné vraždění bylo často konáno s velkou krutostí a nenávisti.
Zničeno bylo celkem 20 tisíc kostelů. Dominikánů bylo umučeno celkem 150. Byli skutečně obětmi nenávisti k Bohu a k náboženství.
I zde nám chybí podrobnosti. Jen to je známo, že bratří i sestry často musili opustit svůj klášter v noci - a že pak tyto kláštery byly vyloupeny a vypáleny. Tak bylo zničeno mnoho cenných knihoven a archivů.
Někdy trvalo i více než dva roky, než se mohli opět vrátit. Jakmile se bouře pronásledování přehnala, patřily všechny španělské provincie mezi ty, které měly nejvíce noviců.
Nyní se jedná o blahořečení bratří, pro jejichž mučednickou smrt bylo nejvíce dokladů. Tito služebníci Boží jsou rozděleni do tří skupin.
K PRVNÍ SKUPINĚ patří bývalý generál řádu Bonaventura Garcia de Paredes a 38 druhů; k II. skupině Hyacint Serrano Lopez a 17 druhů; k třetí Jindřich Izquierdo Palacios a 13 druhů -tedy celkem 71 mučedníků. Ti všichni zemřeli pro víru v roce 1S37. Kromě nich jé to ještě sestra II. řádu Ascension Sánchez Romero, rovněž umučená roku 1937. Dovíme se někdy něco bližšího o ní a o její smrti?
Nemáme přesnou statistiku, kolik dominikánů padlo v druhé světové válce a kolik jich bylo vězněno v koncentračních táborech.
V KONGU - v dnešním ZAIRE začala dominikánská misie v roce 1911; od té doby tam s láskou hlásalo evangelium 152 našich Otců.
V roce 1960, kdy tato země dosáhla samostatnosti, se poměry tak zhoršily, že téměř všichni běloši ze ZA IRE odešli. Naši misionáři však zůstali.
V roce 1911 bylo v Kongu 800 katolíků, V roce 1964 - 5,150.000 katolíků.
Misionáři - včetně sester misionářek - pečovali o malé i velké semináře, o školy, sirotčince, o nemocnice, o útulky pro malomocné.
V roce 1964 se v některých částech této země zmocnili vlády povstalci "Sirnba", kteří pak od srpna do listopadu vraždili každého, kdo se jim postavil do cesty.
Nejvíce jim ovšem překáželi misionáři, kteří proto byli zajati a povražděni, Domorodí křesťané v Kongu přitom projevovali zajatcům velkou lásku. Zahrnovali je svou péčí a tím jim činili zajetí snesitelnějším.
Sestry a misionáři, kteří toto povstání přežili, prohlašují, že nikdy před tím nezakusili od domorodců takovou dobrotu a laskavost.
Ve WATSE ani v NUNGU nechtěli mít místní povstalci žádnou účast na vraždění misionářů. V P0KO prefekt vojska padl k nohám banditů a zvolal: "Dříve zabijte mne, potom misionáře!"
Tak se stalo, že se s nenávistí a krutostí povstalců projevila i víra a vroucná láska domorodých křesťanů.
V řádových Analektech byly uveřejněny stručné životopisy našich bratří a sester, kteří se stali obětmi povstání. Uvádíme zde tyto životopisy v doslovném překladu, abychom se mohli radovat z toho, že máme nové mučedníky.
OTEC IGNÁC (KAREL) VAN den BROECK
Narodil se 15. července 1911 v Antverpách, 25. září 1930 složil sliby.
Kněžské svěcení přijal 11. července 1935. 31. prosince 1937 odjel do Konga. Byl zabit v Paulis 25. listopadu 1964. Je to syn provincie svaté Růženy.
Pochází ze zbožných křesťanských rodičů. První studia vykonal u otců jesuitů v koleji naší PANI. O letních prázdninách konával s rodnými bratry dlouhé cesty na kole i do zahraničí, což tehdy bylo něčím novým.
Byl vytrvalý, vyznal se ve stavebnictví, horlivě pracoval hlavně v Makoro, kde zbudoval pro domorodé sestry kostel a klášter. Město Paulis mu vděčí za misijní dům a za kostel.
Byl jmenován prokurátorem misie a neušetřil se žádné námahy, aby ulehčil misionářům v jejich nouzi. Ačkoli se mohl vrátit do vlasti, přece raději přes vzrůstající nesnáze chtěl zůstat v misii. Právě on, který nikdy neodepřel poslušnost, byl jmenován vikářem provinciála.
Když ho vyváděl i z vězení na muka, řekl katanům i spolubratřím: "Přátelé moji, uvidíme se znovu v nebi." Tato slova nejlépe charakterizují OTCE IGNÁCE. Nebyl to snílek, ale člověk plný víry - žil zcela z víry!
OTEC VALENTIN /JOSEF/ ROBBERECHTS
se narodil 18. září 1920 v Turnhout. 10. října 1940 složil sliby. Na kněze byl vysvěcen 15. srpna 1946. První cestu do Konga konal 18. ledna 1952. Byl zabit v Paulis 25.listopadu 1964. Je rovněž syn provincie svaté Růženy.
Kromě hluboké víry získal OTEC VALENTIN od rodičů i lásku k práci a smysl pro radost. První studia vykonal v koleji svatého Josefa, řízené otci jesuity. Získal státní diplom k vyučování. Byl poslán do misií a po roce jmenován inspektorem všech škol v diecézi niangarenské, kterých je téměř devět set. Tento úřad zastával až do konce s velkým uznáním všech. V Niangaře chtěl zřídit kolej, aby tam nadaní mladíci mohli konat vyšší studia.
OTEC VALENTIN vynikal nejen ve vědách, al e i v horlivosti pro duše. Při častých návštěvách na venkovských školách navštěvoval i kaple křesťanu a míval tam promluvy.
Dlouho byl duchovním správcem útulku pro malomocné. Několik let byl také kaplanem v sirotčinci v Paulis. Na smrt šel s vyrovnanou a jasnou tváří.
OTEC PIUS (ALBERT) MARTIN
se narodil v Libramontě v Lucembursku 26. ledna 1923. Sliby složil 4. května 1945. Kněžské svěcení přijal 26. března 1951. První cestu do Konga konal v září 1953. Zabit byl v Paulis 25. listopadu 1964. Je to syn provincie svatého Tomáše" Aquinského.
Jeho původ z hor a hlavně jeho křesťanská výchova vytvářely pokornou a skromnou duši. První studia vykonal v kolejích Bellurie v Dinantě a svatého Františka v Marcheen-Fameune.
Tento nadšený, prostý, upřímný, ke všem laskavý bratr se stal nejprve propagátorem misií v Belgii. Potom se mu splnila jeho veliká touha jít do misií. Rozvinul tichý, ale účinný apoštolát hlavně v Rungu.
Když byl jmenován představeným, dal podnět k zřizování stanic na venkově. Mohl zapsat více než 1200 mladíku nazývaných "cestující", kteří mu bez jakékoli mzdy pomáhali v pastorační práci.
Když byl spolu s ostatními zajat, jeho radostnost a klid dodávaly ostatním důvěru. Zemřel tak prostě a nadšeně, jak žil - ve večerních hodinách 25. listopadu. Obětoval život za mládež v Kongu.
OTEC XAVER (JAN) DELTOUR
se narodil 13. prosince 193) v St. Denis - Westrem. Řeholní sliby složil 8. října 1952. 27. července 1958 přijal kněžské svěcení. Na misie do Konga odjel v červnu 1964. Zabit byl v Paulis 25. listopadu 1964. Je to syn provincie svatého Tomáše
Středoškolská studia konal za vedení Školských bratří v ústavě svatého Josefa v Bruselu. Jako kněz konal rok pastorační" studia v Paříži. V městě Huy se činně věnoval misijním sta -ničím v otevřeném poli, které zřizoval Otec Pyre. Kázal při farních misiích, dával duchovní cvičení a připravoval tábory mládeže.
Z poslušnosti odcestoval do misií a v Medje se věnoval studiu domorodého jazyka "Bangala". Byl to veselý společník.
V říjnu ochotně a nadšeně vykonal na kole první a poslední cestu a navštívil venkovské misijní stanice. Vrátil se s obdivem nad vším, co viděl.
Ve vězení si zachoval humor a nadšení. Při posledním jídle udělal nečekaně tuto poznámku: "Breviář už nemáme. Nastala však doba, abychom řekli: Spas nás, Pane, když bdíme, střež nás, když spíme, abychom bděli s Kristem a odpočinuli v pokoji." Po dvou hodinách, když pomalu opakoval: "Pane, smiluj se nad námi" - byl tvrdě zabit.
OTEC REGINALD (ALEXEJ) DUCHESNE
se narodil 11. července 1910 v Huy. 24. září 1927 složil řeholní sliby. Kněžské svěcení přijal 26. února 1933. První ce stu do Konga konal roku 1936. Zabit byl ve Watse 26. listopadu 1964. Je to syn provincie svatého Tomáše.
Protože rodný dum OTCE DUCHESNE byl blízko u našeho kláštera, chlapec Alexej denně ráno ochotně přisluhoval Otcům při mši svaté.
První studia vykonal v koleji svatého Quirina. Pak přijal hábit řádu. Za tři roky po vysvěcení na kněze odcestoval do Konga a věnoval se tam neúnavně hlavně vyučování. Všude a všem přinášel nejen radost, veselí a pokoj, ale nadto i jakési jasné světlo, které osvěcovalo každého, kdo se k němu přiblížil.
Studenti, chlapci i prostí věřící při styku s ním zjasnili tvář. Pro dobro obyvatel Konga dal své síly a obětoval zane i život.
OTEC VALENTIN (PETR) DOX
se narodil v Lierre 7. května 1398. Sliby složil 24. října 1920. Na kněze byl vysvěcen 2. srpna 1925. První cestu do Konga konal 18. prosince 1928. 26. listopadu 1964 byl zabit ve Watse. Je z provincie svaté Růženy.
První studia vykonal v koleji svatého Gommaria v Lierre a potom v koleji Otce Picquse v Kaatshenvel. Roku 1916 bojoval pod prapory vlasti pro Církev a rodiny. Po skončení války vstoupil k dominikánům.
Když bylo v roce 1929 oznámeno, že bude alespoň deset Otců posláno do prefektury v Kongu, sám si podal žádost, ačkoli byl velmi nadaný a velmi schopný k dalším studiím.
Měl železné zdraví, neznal nemoc a nebál se afrických strádání a těžkostí. Ve tvrdé škole války se totiž naučil být spokojen s málem a mnoho snést. Proto stále pracoval na různých místech misie s horlivostí mu vlastní.
Ve Watse padl do rukou vzbouřenců. Když byli pobíjeni první černoši, byl s nimi - připraven poskytnout jim vše, čím jim může pomoci kněz. Byl hrubě odehnán a spoután. Ve vězení se ukázal takový, jaký byl vždy. Jeho nadšení a jeho radostnost vzbouřenci Simba nikdy nemohli zlomit. Pro ty, kdo s ním trpěli, byl OTEC VALENTIN ochranou a útěchou.
OTEC HILARIUS (FRANTIŠEK) DOX
rodný bratr OTCE VALENTINA se narodil v Lierre 9. února 1907 Sliby složil 24. září 1927. Kněžské svěcení přijal 31. července 1932. První cestu do Konga konal 29. prosince 1933. Zabit byl ve Watse 26. listopadu 1964. Byl to syn provincie svaté Růženy,
Studia konal též v koleji svatého Gommaria. Jistý svým misijním povoláním odcestoval do Konga.
Byl to prostý a nadšený misionář, který ostatním štědře rozdával nejlepší část času i srdce, totiž celý život. Nekonal okázalé práce, ale vlastnoručně dělal cihly, stavěl budovy, obdělával pole.
Jsou nepochybně zástupy křesťanů, které poučil a pokřtil a kterým v poslední chvíli života posloužil svátostmi nemocných a otevřel jim Bránu do nebe. Byl velmi znám mezi křesťany i mezi pohany ve východní části diecéze, protože se jeho" bezúhonný život vyznačoval takovou radostností, že každý, kdo o něm mluvil, se usmíval. Jeho smrt oplakávalo tisíce křesťanů i pohanů.
BRATR PETR (MOŘIC) BROCHE
se narodil v St. Amandsberg 4. září 1898. Sliby složil osmého prosince 1920. První cestu do Konga konal 21. září 1924 - 26. listopadu 1964 byl zabit ve Watse. Je to syn provincie svaté Růženy.
Byl nejstarší v rodině, kde měli jedenáct synů. Pravidelně přisluhoval u našich Otců při mši svaté. Chtěl být u nás bratrem spolupracovníkem.
Byl dobrotivý, vyrovnaný, trpělivý a vždy radostný a přitom opravdu zbožný. Všichni ho měli rádi. Čím by bylo Watse bez bratra PETRA? Byl nejstarším bratrem v misii a nikdo ne znal kraj a tamní rodiny tak dobře jako on.
Zůstal v misiích 40 let a nikdy z Watse neodešel. Byl ředitelem školy. Znal otce a často i dědečky školáků a bylo mu milé, když ho jeho bývalí žáci pozdravovali jako jejich bratra PETRA.
Když v roce 1949 slavil BRATR BROCHE 25. výročí neúnavné práce ve škole, mělo na tom účast celé město Watse. Chystala se nová slavnost k oslavení 40. výročí, které však už jistě oslavil v nebi se starými přáteli.
OTEC VAVŘINEC (KAREL) JACOBS
se narodil 26. dubna 1902 v Antverpách. Sliby složil 20. září 1921. Kněžské svěcení přijal 24. srpna 1927. První cestu do Konga konal 26. března 1929. Zabit byl ve Watse 26. listopadu 1964. Byl to syn provincie svaté Růženy.
Ačkoli se Karel Jacobs netěšil z dobrého zdraví, vykonal velmi dobře studia jak v antverpské koleji NAŠÍ PANÍ tak v řádě. Je opravdu podivuhodné, že se jeho zdraví v Kongu tak zlepšilo, že se mohl po 35 let statečně věnovat nejen práci kazatelské, ale i budování domů, škol, kaplí a vyučování.
Je hodno poznamenat, že své žáky neučil jen z knih, ale učil je také obdělávat pole a zahrady. Proto téměř všechny stavby, které OTEC JACOBS podnikl, jsou obklopeny zahradami, které zřizoval z neobdělávané půdy.
Roku 1938 byl jmenován představeným. Tento úřad zastával téměř až do konce. Kteréhosi dne nám řekl: "Až zestárneme, jasněji se ukáží naše chyby."
Nikdo však nemohl na OTCI Jacobsovi vidět chyby. Vždy byl vyrovnaný a dobrotivý. Jeho duchovní život tak vyzařoval, že rozněcoval srdce jiných.
Když byl spoután, neztratil radostnost. Vůdce vzbouřenců ho drze napadl. OTEC VAVŘINEC se proto připravil na nejhorší; vyžádal si od OTCE VALENTINA DOXE absoluci a klidně odešel. Brzy nato byl zastřelen.
BRATR JAKUB, (MICHAEL) BAEYENS
se narodil v Borgerhontu 4 července 1914. Sliby složil 16. března 1933. První cestu do Konga konal 5. června 1951. 26. listopadu 1954 byl zabit ve Watse. Je to syn provincie svaté Růženy.
Bratr JAKUB byl jako dítě tak slabý, že mu lékař po ukončení základního školního vzdělání poradil, aby dalšího studia zanechal- Michael však místo aby si hověl, chtěl se otužit. Všemožně cvičil, aby zesílel - a šťastně toho dosáhl; takže ti, kdo ho znali dospalého, nechtěli věřit jeho tělesné slabosti v dětství.
V misiích v Makoro vykonal mnoho práce. Misionáři byli přesvědčeni, že tamní obyvatelé nemají hudební sluch. BRATR JAKUB však si vycvičil zpěváky tak, že po čase patřil sbor v Makoro mezi nejlepší v diecézi.
A co vše udělal, aby mohlo být zakoupeno auto? Ale získal je a tak mohl vozit nemocné do nemocnice. K tomuto skutku milosrdenství byl stále připraven ve dne v noci.
BRATRA JAKUBA jistě nezabili lidé domácí. I tamní povstalci ho totiž měli rádi. Byl to jejich bratr a přítel stejně jako náš. Rádi poslouchali ve večerních hodinách jeho vyprávění - a to ještě i v předvečer dne, kdy byl zabit.
OTEC AUGUSTIN (FRANTIŠEK) VAN den WYNGAERT
se narodil 15. března 1909 v Stabrock. Sliby složil 25. září 1930. Kněžské svěcení přijal 11. srpna 1935. První cestu do Konga konal 4. prosince 1936.
Byl zabit v Rungu 1. prosince 1964. Je to syn provincie svaté Růženy.
Byl to prvorozený syn křesťanské rodiny. Středoškolská studia skončil s vyznamenáním. Vstoupil do našeho řádu a byl určen pro misie.
Pilně zastával apoštolskou službu rok ve Waíse a potom ne přetržitě 17 let v Ingi. Dbal hlavně o vyučování mládeže. Shromažďoval ji při hrách a používal její spolupráce při svých výzkumech. Říkával, že výzkumy rozvinují osobnost i na dání.
Sám rád konal daleké cesty až do neprobádaných krajů Pigmeů. V jeho vzácných záznamech jsou údaje o řeči a zvycích tohoto kmene.
Roku 1954 byl ustanoven rektorem malého semináře v Rungu. Pracoval neúnavně jako profesor. Často strávil noci přípravou na vyučování nebo opravováním úloh. Byl horlivým čtenářem a rád se proto zříkal poledního klidu. Jeho odpočinkem bývaly samotářské procházky podél prudké řeky Bomokandi při západu slunce.
Byl to člověk, který miloval své povinnosti. Byl přímý a bez strojenosti, ke všem vždy laskavý. Pod prostými způsoby jednání skrýval ušlechtilou duši. Jeho vnitřní radostnost byla nakažlivá.
BRATR VINCENC (MARCEL) de OOUCKER
se narodil 22. prosince 1912 v Gentu. Sliby složil 25.prosince 1930. První cestu do Konga konal 17. ledna 1936. Zabit byl v Rungu 1. prosince 1964. Je to syn provincie svaté Růženy.
Byl dělníkem jako jeho otec a rodný bratr. Od mládí pracoval v továrně na zpracování vlny v Lys. Protože matka byla raněna mrtvicí, večer se ještě musil starat o domácnost.
Řeholní sliby složil v klášteře v Gentu. Byl pak přidělen nejdříve do krejčovské dílny a potom do kuchyně. Jak mnoho a jak dobře pracoval! V té době byla četná povolání a v letní době práce přibývalo, protože musil připravit hábity pro všechny čekatele, kteří měli mít obláčku v prvních dnech září." Vždy laskavý a klidný BRATR VINCENC nenaříkal, ale spíše se radoval z velkého počtu povolání.
Když se mu splnila jeho touha odcestovat do misií, byla mu svěřena péče o ovce. BRATR VINCENC se pak po dlouhá léta neúnavně staral o maso pro různá střediska v Niangaře: pro větší seminář, pro kláštery sester i pro školy.
V posledních letech poněkud churavěl, a proto mu byl znovu svěřen úřad krejčího v semináři v Rungu.
BRATR VINCENC byl příkladný, přímý, pracovitý člověk. Denně byl ráno v kostele mezi prvními. Z BOŽSKÉHO PRAMENE čerpal své síly, které potom ochotně rozdával k dobru jiných.
OTEC JOSEF (NORBERT) COOLS
se narodil 21. března 1915 v Gentu. Sliby složil 21. září 1935. Kněžské svěcení přijal 2. srpna 1942. První cestu do Konga konal 31. ledna 1946. Zabit byl v Rungu 1. prosince 1964. Je to syn provincie svaté Růženy.
NORBERT COOLS patřil k sboru akolytů, které bratr Vincenc, znamenitý strážce svatyně a pěstitel kněžských povolání, shromáždil v klášteře v Gent, V roce 1940 zastával ve válce úkol nosiče raněných.
Sotva se dostal do Konga, musil se znovu vrátit do Belgie kvůli svému zdravotnímu stavu. Jeho zdraví bylo vždy křehké. Přesto se znovu vydal do Afriky a neúnavně konal službu v různých místech misie.
V letní době se rád vydával ke křesťanům na venkov, kde nejen kázal, uděloval svátosti, ošetřoval nebo alespoň těšil nemocné, ale také vybíral mladíky, které posílal do semináře nebo na normální školu.
Když přibylo nesnází, staral se o všechno. Neúnavně pečoval o společné dobro bez jakéhokoli rozlišování osob. Zvýšil počet slepic i jiných domácích zvířat, pěstoval kávovníkové plantáže, které statkáři opustili, a snažil se obnovit pěšiny a cesty, poškozené dešti.
Začátkem listopadu byl spolu s Otci v Rungu spoután, avšak i strážci sami ho hájili. Prvního prosince přišli nečekaně jiní povstalci, plní zuřivosti, a OTEC COOLS s Otcem Wyngartem, s bratrem Douckerem a se čtyřmi italskými Otci z "veronské společnosti" byli pobiti u řeky Bokomandi a pak tvrdě do ní hozeni.



NÁSLEDUJI SESTRY Z KONGREGACE DOMINIKÁNEK MISIONIÁŘEK


NÁSLEDUJI SESTRY Z KONGREGACE DOMINIKÁNEK MISIONIÁŘEK
S MATEŘINCEM V NAMUR
SESTRA RůŽENA (GERMANA) PEPINSTER
se narodila v Bruselu 25. března 1895; v 25 letech vstoupila do kláštera. Roku 1926 odcestovala do Konga, kde se ujala hlavně péče o nemocné na stanicích v Niangaře v Rungu a v Tora.
Protože zastávala úřad vikářky, položila spolu s apoštolským vikářem OTCEM LAGA, dominikánem, první základy kvetoucí dominikánské kongregace svaté Kateřiny Sienské pro domorodé sestry.
Do posledních chvil pracovala ze všech sil pro dobro duší. V jejím posledním dopise čteme slova:
"Nejistota je jakési riziko, které sestry misionářky vědomě přijímají."
SESTRA MARIE (SIMON) LONGLY
se narodila v Beauraing 7. července 1899. Do řádu vstoupila v 21 letech. V roce 1926 odcestovala zároveň se sestrou Růženou do Konga a horlivě tam pracovala ve Watse, Faradje, Rungu a Tora. Zde vybudovala kláštery a školy sester a téměř stále zastávala úřad představené.
Ačkoli byla znamenitě připravena na různá misijní díla, přesto po celý život hlavně vyučovala. Tato příkladná řeholnice byla jistě připravena, když ji PÁN k sobě povolal.
SESTRA MARIE GABRIELA (JANA) MERRY
spatřila první světlo v Bressoux 21. července 1906 a ve dvaceti letech vstoupila do kláštera. Roku 1932 odcestovala do Konga. Faradje, Niangara a Watse jsou svědky její horlivé práce hlavně při vyučování dívek.
Byla velmi činná, měla však bázlivou povahu. Nic ji lépe nepopisuje než tato její slova: "Dobro nedělá hluk." Byla trpělivá, dobrotivá a velmi zbožná. Jistě přijala smrt s pevnou vírou.
SESTRA M. LUDVÍKA (LUISA) GEORGE
se narodila ve Stavělot 23. dubna 1923 ve velmi křesťanské rodině. Tři její sestry si zvolily řeholní život. V pětadvaceti letech vstoupila do noviciátu.
Roku 1954 odcestovala do Konga a pracovala v Niangaře a ve Watse. Stále usilovala o to, aby její práce byla dokonalá. Žákyně dobře věděly, že nemohou žádnou práci odbývat, protože by ji jinak musily dělat znovu.
SESTRA LUDVIKA měla sice slabé zdraví, ale byla stále pracovitá, veselá a živá. Nyní jistě plesá s anděly v nebeském" království.
SESTRA M. MICHAELA (IDA) ROGER
se narodila v La Sarte 11. prosince 1916. V roce 1954 byla poslána do Konga. Všichni o ní právem říkali, že je to pilná včelička. Chodila totiž tiše, ale rychle z kuchyně do prádelny, z krejčovny do stáje.
Žákyně v Tora, které horlivě učila šít a vyšívat, ji měly v úctě. Byla prostá na Pánových cestách stejně, jako byla prostá a laskavá k bližním a vždy připravena dělat to, co od ní Bůh chtěl.
Zbožně věříme, že její veliké a zářivé oči budou nyní věčně nazírat na Boží díla.
SESTRA M. ANEŽKA (ALŽBĚTA) CAPRASSE
se narodila v Arlan 12. prosince 1906. Roku 1937 vstoupila do kongregace. Roku 1945 ochotně odjela do Konga. Byla pokorná a tichá, přitom však mela veliké schopnosti a získala mnoho diplomů. Neúnavně pracovala v nemocnicích, v jeslích, v poradnách pro kojence. Rovněž dělala zápisy do škol, opisovala a zhotovovala učební pomůcky. Pracovala hlavně ve Faradje, v Niangara a ve Watse, kde byla roku 1963 jmenována ředitelkou nové družiny MARIINY LEGIE. Velmi dobrá řeholnice SESTRA ANEŽKA vešla do nebe v radosti víry.
SESTRA JENOVEFA (JULIETTE) BRANLE
se narodila 16. listopadu 1922 v Sait Léger. Byla jedinou dcerou hluboce křesťanských rodičů. To jí usnadnilo dvojí od tržení od rodiny - totiž vstup do kláštera roku 1950 a potom cestu do Konga. Její rodiče byli totiž šťastní nad jejím misionářským povoláním.
A jako ona našla porozumění u nich, tak se hned dala domorodcům a v horlivé práci jim projevovala něžnost, velkodušnost a oddanost. Byla opravdu skromná. Když jí někdo děkoval za prokázané dobro, ráda se usmívala, jako kdyby to považovala za nezasloužené. Bůh ji však jistě uznal za opravdu hodnou odměny věčné.
SESTRA VERONIKA (LUCIE) BALFROID
se narodila v Moncenu 4. prosince 1922. Po vstupu do kláštera byla určena pro misie. Celou duší se věnovala hlavně výchově děvčat na základních školách. Měla veselou povahu. Uměla se hlasitě rozesmát. V žertování byla jedinečná.
Jakmile však zazvonil zvonek, stala se bdělou učitelkou. Žákyně i vychovatelky si jí vážily, protože od ní hodně získávaly. Měla se vrátit na čas do vlasti, což si velmi přáa, avšak povstalci jí to znemožnili. Proto rodiče i rodné bratry, které měla velmi ráda, očekává v nebi.
SESTRA MARIE VINCIANA (JANA MARIE) BURNOTTE
se narodila v Bastogne 21. dubna 1935. Do kongregace vstoupila 2. července 1957, do Konga odcestovala 8. listopadu 1963. Byla určena pro misii ve Watse, kde se horlivě věnovala svěřené práci - vyučování dívek na obecné škole.
Její radostí bylo čtení posvátných knih a modlitba v choru. Od jejího apoštolátu bylo mnoho očekáváno, avšak Boží Prozřetelnost ji chtěla předčasně pro ebe.
To jsou sestry z kongregace V NAMUR , teré 26. listopadu 1964 byly ve Watse ve večerních hodinách jedna po druhé probodeny tupými oštěpy a vešly do radosti, světla a pokoje.

DALŠÍ SESTRY JSOU ZE ŠPANĚLSKÉ KONGREGACE POSVÁTNÉHO RŮŽENCE
SESTRA MARIE JUSTA a JESU,
ve světě Maria Dolores Justa Alvarez, se narodila v Pampilone 1. dubna 1914, sliby složila 20. června 1950.
12. srpna 1952 byla spolu s jinými sestrami poslána do Konga k založení prvního domu této kongregace. Měla laskavou, veselou a otevřenou povahu.
Znamenitě připravena rozvinula intensivní pracovní činnost v útulku pro malomocné, ve vedení hospodářství a od roku 1960 v novém mateřinci ve Stanleyville.
V jednom ze svých posledních dopisu napsala: "Cokoli se stalo nebo se muže stát, ochotně obětuji Bohu hlavně za černochy mně svěřené a za všechny ostatní černochy."
SESTRA M, OLIMPIA a SACRO CORDE,
ve světě Rosalia Gorostiaga Ochagavia, se narodila 16. ledna 1926 v Arriazu, sliby složila 3. listopadu 1955 a v roce 1960 byla poslána k založení mateřince ve Stanleyville. 7. srpna t. r. sestra Olimpia předpověděla; "Zdá se mi, že všude ve Stanleyvil1e teče krev." Nevěděla však, že prolije krev i ona sama.
Když jí bylo osm let, hrála ve školním divadle v Arriazu úlohu některého mučedníka. Po třiceti letech měla mít hlavní úlohu ona sama…
Povahu měla bázlivou, byla však plná misionářské horlivosti a pracovala neohroženě až do konce.
SESTRA M. a BONO CONSILIO,
ve světě Angelina del Prado Zurita, se narodila ve Valdarida 1. března 1937. Sliby složila 30. července 1958. V roce 1963 byla asignována do Stanleyvil1e.
Její mlčenlivá povaha pod lehkým úsměvem skrývala intensivní vnitřní život. Následující slova, která naposledy napsala, ukazují, jaký byl její život:
"Život v těchto místech vyžaduje sebezápor, a přece je to život velmi krásný a hlavně pro misionářku poskytuje mnoho útěchy. Jistě trpím, ale velmi se raduji nad bolestmi obětovanými Bohu. Doufám, že v něm naleznu svůj poklad. Nechci nic jiného, než vroucně milovat Ježíše."
SESTRA MARIE CANDIDA a JESU,
ve světě Irena Pilař Sol a San Miguel Irigoyen, se narodila v Zuazu 20, října 1934. Sliby složila 18. července 1957. Byla asignována do Stanleyville.
Jako tři předešlé sestry měla též ošetřovatelskou školu a vyznala se v tropické medicíně. Proto byla vydatnou pomocnicí lékařů, hlavně chirurgů, kteří si jí právem velmi cenili.
Tyto čtyři sestry byly nelidsky zabity ve Stanleyville 25. listopadu 1964.



DALŠÍ MUČEDNICE DALA NAŠEMU ŘÁDU RODESIE


6. února 1977 bylo zavražděno sedm misionářů z misie svatého Pavla v Musami, 80 km od Salisbury.
Byli to tři jezuité a 4 sestry dominikánky. V noci byli násilím vyvedeni ven. Zůstali klidní a vyrovnaní.
Kněží udělili všem absoluci. Černochů, kteří zaútočili na misijní stanici, byla z počátku celá skupina. Postupně se však rozutekli. Jen tři "guerilleos" zavraždili tyto oběti. Nastříleli do nich asi sto ran.
Ze čtyř zavražděných řehol nic tři byly německá národnosti a jedna Angličanka. Jsou to: S. Epiphany Schneider - 71 let, S. Čes1ava Stieg1er - 59 let, S. Magdela Lewandowski 42 let a S. Josefa Wilkinson - 58 let.
Není dost výmluvná i skutečnost, že sedmdesátiletá sestra ještě byla v misiích? Všechny tyto sestry patří ke kongregaci Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která byla založena roku 1889 v Salisbury. Nyní má asi 500 řehol nic a domy v Rodesii, v Zambii, v Anglii a v Německu.
Misie svatého Pavla, z které byly tyto naše sestry násilím vyvedeny, pečuje o nemocnici a o základní, střední a obchodní školu. Tedy opět další božské sémě, vložené do země!
Generální představená této kongregace napsala krásný okružní list, z něhož zde vyjímáme:
"Budou tu vždy lidé, kteří nás budou odmítat, jako byl odmítnut Kristus ... Nejsme samy v této době zkoušky naší víry ... Misionář od počátku bere na sebe riziko a nepředvídaná smrt není vzdálena z jeho mysli.
Naše spolusestry z Musami nám zanechávají velkou útěchu: byly všechny bez výjimky zcela oddané africkému lidu. Jejich dobrota a jejich laskavost byly známy všem.
Prosím vás, sestry moje, snažme se velmi a více než kdy jindy o své jednání s africkým lidem. At se mu nedá nic vytknout vůči komukoli: služebnictvu, pomocníkům, řeholníkům a ostatním. Oni jsou nyní ve strašném tlaku a napětí a jsou tím zranitelnější, čím je jejich situace nesnadnější. Musíme k nim být pozornější než kdy jindy.
Ostatně naše jednání se má vždy vyznačovat dobrotivostí a ne tvrdostí a přísností, které ničí. Naše smýšlení má být vždy stejné jako smýšlení Kristovo… Vyprošujme si, abychom uměli poznávat vůli Boží s námi!"
Jako vždy, i zde mělo na vraždě misionářů podíl jen několik zfanatizovaných Afričanů. Ostatní všichni zahrnovali misionáře projevy lásky a vděčnosti.
TOTO BYLA PRONÁSLEDOVÁNÍ KRVAVÁ. JSOU TU VŠAK I PRONÁSLEDOVÁNÍ NEKRVAVÁ.
Dějiny české dominikánské provincie od roku 1950 jsou nám dobře známy. Už pětadvacet let… Podobná je situace v Maďarsku. Nesnáze mají naši bratří a naše sestry na Kubě i jinde.
V BRAZÍLII bylo opět několik mladších bratří zatčeno a odsouzeno k několika letům vězení pro spolupráci s levicovými stranami. OTEC ANICETO FERNANDEZ s OTCEM COUSENONGLEM je mohli ve vězení navštívit. Jeden z nich při té příležitosti složili slavné sliby.
Nově vzniklá PR0VINCIE VIETNAMSKÁ byla zasvěcena KRÁLOVNĚ MUČEDNÍKů
Tato země je posvěcena krví dominikánských mučedníků španělských i vietnamských a začala přinášet bohaté ovoce. V roce 1974 měla 54 kleriků a 11 noviců přesto, že tam všichni katolíci žijí v ustavičné nejistotě. Kolik už to bylo leteckých náletů, bombardování, bojů a požárů, kolik kostelů a domů už bylo zničeno?
Postiženým často chybí vše! Situace této provincie je stále vážnější.
Bližší a podrobnější zprávu z poslední doby nemáme. Víme jen tolik, že tam naši bratří a naše sestry velmi trpí. Pomáhejme jim alespoň svými modlitbami! Ani tato kapitola není úplná.
VIKARIÁT P0ERIO MALDADO ,
který má svěřenu péči o území dosud téměř neprozkoumaná v amazonských pralesích, podává přehled o své činnosti během 75 let od svého ustanovení v roce 1900. Zmiňuje se přitom o dvou bratřích, které domorodci připravili o život. Zde jistě šlo o mučednictví.
Jestliže však vzpomínáme na bratry DOMINIKA a ŘEHOŘE, které v 13. století za bouře zasypala skála, jistě tu můžeme mluvit i o dalších třech bratřích z tohoto vikariátu, kteří ztroskotali na lodi, a o jednom, který se zřítil a zabil při řízení malého letadla ve službách misie.



BRATŘÍ VYNIKAJÍCÍ VE SVATOSTI A VE VÉDÁCH


Ani tato kapitola nebude úplná. P. Walz uvádí, dloubou řadu jmen bratří zemřelých v pověsti svatosti, kteří nám jsou z velké většiny neznámí.
Nikdy jsme nic neslyšeli na příklad o bratru spolupracovníku ALBERTU CONCGRDIA.
O dominikánském biskupu ALBERTU PIU del CORONA, který zemřel roku 1912, víme jen to, že upravil pro duše zasvěcené Bohu rozjímání na Svatý týden, jimž dal název "SVATÁ DUŠE VE SVATÝCH DNECH".
O OTCI Reginaldu Colchenovi víme, že byl provinciálem toulouské provincie a že o něm OTEC Lagrange ve svých vzpomínách mluví jako o světci.
Nebudeme tu dále uvádět dlouhou řadu neznámých jmen. Zato využijeme možností, které nyní máme a věnujeme trochu místa 0TC0M, o nichž jsme se mohli něco dovědět. Mezi ně patří
LUOVIK MARIA STOLBERG ,
syn ze šlechtické rodiny hrabat Stolbergů, narozený roku 1859. Dostalo se mu vzorné výchovy. Od dětství býval často nemocen. Začal studovat práva. Přitom byl vždy veselý, někdy až lehkomyslný.
Všichni proto byli překvapení a užaslí, když požádal o hábit svatého Otce Dominika. Došlo k tomu ve Venlo roku 1880 7 Jak musel sám se sebou bojovat, než k tomuto rozhodnutí dospěl, naznačuje jeden jeho dopis, v němž píše své sestře:
"Bylo by mi stokrát milejší zemřít než jít do kláštera, avšak nemohu jinak."
Řeholní život začal s velkou opravdovostí a horlivostí a především s pokorou. Nic nepovažoval za příliš těžké, když věděl, že to Bůh chce. Boj proti sobě byl jeho hlavní starostí. Přál si, aby všichni zapomínali na jeho původ a na o -statní jeho přednosti. Proto se rád chápal nejnižších prací.
Měl vždy slabé zdraví, avšak statečně se přemáhal a vynakládal mnoho úsilí, aby nikdy nevynechal žádný společný úkon.
První mši svatou sloužil ve Venlo za účasti svých příbuzných. Zastával potom úřad novicmistra. Nikdy si nedělal na nic nároky. Miloval chudobu a trpělivě snášel nedostatek, který tehdy německým dominikánům přinášely různé okolnosti.
Od svých svěřenců vyžadoval poslušnost a sám jim v ní byl vzorem. Uměl nadšeně mluvit o našem svatém řádě a o jeho kráse.
Ze všeho, co řekl, zářila velká dobrota jeho srdce a jeho horlivost. Nepůsobil dlouho - zemřel již ve třiceti letech. Zachovala se rozjímání o růžencových tajemstvích, která napsal pro své novice. Jsou nadepsána: SOLÍ DEO + PER MARIAM!
Ještě jeden z německých dominikánů z té doby si zaslouží, by tu bylo uvedeno jeho jméno:
OTEC BONAVENTURA KROTZ
Narodil se roku 1862 jako třinácte dítě zbožných rodičů. Stal se světským knězem. Příklad OTCE Lacordaira, jehož životopis četl, začal ho přitahovat do řádu. Rozhodnutí pro vstup do řádu ho stálo také velké boje. Jako mladý kněz působil totiž velmi úspěšně mezi mládeží. Měl nyní tuto práci opustit? Opustil ji…
V roce 1892 měl též obláčku ve Venlo. V noviciáte plnil všechny své povinnosti velmi svědomitě a energicky. Už tehdy mel promluvu, která vzbudila pozornost. Mnozí viděli tajemství jeho úspěchů v tom, že nikdy nehledal sebe a myslil jen na Krista na duše. Složil pak řeholní sliby a zůstal jim věrný až do smrti; avšak s jakou opravdovostí!
Dvacet let potom kázal v Berlíně, v různých menších i vět ších německých městech a po nějakou dobu také v Americe. Otec Lacordaire byl stále jeho vzorem.
Stal se jedním z nejslavnějších kazatelů své doby. Nebylo nikoho, koho by nestrhl proud jeho výmluvnosti. S jakou přesvědčivostí uměl mluvit! Moc jeho slova byla veliká.
Začátkem roku 1914 se musil OTEC BONAVENTURA podrobit operaci, po níž se už nikdy nezotavil. Rád a často mluvil o smrti. Jeho smrt byla posledním krásným kázáním.
Zemřel 12. května 1914. Byl to pokorný řehol nik, který planul touhou po spáse duši.
O těchto dvou našich bratřích se dnes už příliš nemluví -Kromě nich však působil v německé provincii ještě
OTEC TITUS H0RTEN ,
o jehož blahořečení se jedná. Narodil se 9. srpna 1882 v Elberfeldu ve velmi zámožné rodině. Křestním jménem se jmenoval František. Po maturitě studoval velmi úspěšně řeči. Ve 26 letech se rozhodl pro vstup do řádu.
Byl skutečně už "maturus" a bral to velmi vážně. Před obláčkou rozdal celé své dědictví. Své osobní auto daroval taxikáři, který o ně přišel. Po noviciátě studoval v Římě. Kněžské svěcení přijal roku 1915. Příznačným rysem jeho povahy byla dobrota. Stal se zpovědníkem, rádcem a duchovním vůdcem nesčetných duší. Jeho svatost k němu přitahovala. Usiloval o to, aby byl prostý a nenápadný. Zakrýval tak svůj krásný vnitřní život.
Vždy byl velmi vyrovnaný a pevný. Dovedl slučovat i to,co se zdálo neslučitelné: četl rád mystiky a přitom byl podnikavý a obratný ve vyřizování různých záležitostí.
Pracoval mnoho. Byl převorem vo Vechtě a zároveň řídil nakladatelství svatého Alberta Velikého a byl prokurátorem čínských misií.
Mezitím se dostali k moci nacisté, kterým OTEC TITUS nevyhovoval. Nechtěli však dělat mučedníky, nebo spíše chtěli své oběti připravit o slávu mučednictví, proto často obvinovali kněze z finančních podvodů.
Stejně postupovali v případě OTCE TITA. V roce 1935 ho zatkli pro jeho činnost prokurátora.
Měl mnoho přátel, kteří usilovali, aby byl propuštěn. OTEC TITUS zůstal k těmto snahám klidný a prohlašoval: "Mé místo je ve vězení. Jsem tam, kam mě přivedla Boží vůle." I ve vězení pokračoval v činnosti duchovního vůdce. Zemřel již roku 1936 jako vězen.
KOLIK PODOBNÝCH 0BĚTÍ bylo v druhé světové válce Přesto však na OTCE TÍTA stále všichni vzpomínali. Roku 1S48 učinil biskup z Münsteru první kroky k jeho blahořečení. Roku 1954 byly jeho ostatky převezeny do dominikánského kostela ve Vechtě za účasti 50 tisíc lidí.
I ČESKÁ PROVINCIE MÁ BRATRY, na které vzpomíná s úctou. Mezi ně patří "rozený novicmistr"
OTEC ALBERT STRNAD
Narodil se roku 1865 v Hynkově u Olomouce. Do řádu vstoupil již v 16 letech. Studoval ve Vídni. Brzy po kněžském svěcení mu byla svěřena péče o novice v celé tehdejší říšské provincii. V olomouckém noviciáte byli proto bratří různých národností.
OTEC ALBERT však mezi nimi nedělal žádné rozdíly. Jeho upřímnou snahou bylo všechny sblížit a spojit láskou ke Kristu. Sám byl velmi zbožný a uměl vést k zbožnosti. Všechny své síly a všechen svůj čas věnoval novicům. Byl však také oblíbeným zpovědníkem řehol nic.
Úřad novicmistra zastával téměř deset let, ačkoli měl vždy slabé zdraví. O nemoci prohlásil, že je výtečnou koupelí pro naši duši. Nemluvil o sobě a nestěžoval si. Snažil se každého přesvědčit, že to, co Bůh chce a činí, je pro nás vždy nejlepší.
Jeho poslední nemoc byla krátká.
Na Hod Boží velikonoční 1898 sloužil naposledy mši svatou. Když pak musil ulehnout a lékař prohlásil, že jde o nemoc velmi vážnou, prohlásil s úsměvem v přítomnosti svých spolubratři: "Denně jsem umíral." Zemřel pak již v úterý 19. dubna 1898.
Ve "VÍTĚZÍCH" vyšel životopis
OTCE ODILONA POSPÍŠILA .
Narodil se v roce 1871 v Řepčíně u Olomouce. Od dětství toužil po kněžství. Zvolil si dominikánský řád, protože byl přesvědčen, že jen v něm může naplnit touhu své duše po něčem velikém a krásném. Přitahovala ho láska řádu k nesmrtelným duším.
Obláčku měl roku 1892. Říká se o něm krásná věta: "V noviciáte se snažil vrýt si do srdce co nejhlouběji obraz svatého Dominika." Studia konal ve Štýrském Hradci. Němčina mu šla dost těžko. Připravoval se proto na kázání někdy celé noci.
V roce 1899 začal působit ve vlasti. Prohlásil, že proto je knězem, aby rozdal všechno, co má, i sebe. Kázal se stejným nadšením několika stařenkám jako před přeplněným kostelem. Obyčejně v tom byla síla Božího požehnání. Stal se lidovým misionářem.
Pro něho to znamenalo: z kazatelny do zpovědnice, ze zpovědnice na kazatelnu. Sílu čerpal v rozjímání a v usebranosti. V jedné promluvě pro kněze řekl: "Horlivost kněze musí nutně vycházet z pramene, jímž je Kristus."
Misie dával celkem 206-krát; kromě toho měl řadu triduí, různých kázání a exercicií. Často opakoval: "Nedovedeme si aru představit, kolik duší může být spaseno pro modlitby a námahy, vynakládané z lásky k Bohu."
Jeho radostí bylo působit radost jiným, pomáhat, těšit. Navštěvoval rád nemocné, pečoval o děti v sirotčinci, staral se o juvenisty a byl; vždy ke každému dobrotivý.
Ačkoli byl už nemocen, měl ještě v květnu 1952 májová kázání v Brně. Zemřel v den Navštíven; Panny Marie 2. července 1932.
"VÍTĚZ0VÉ" přestali vycházet, avšak česká provincie nepřestala mít VÍTĚZE!
Kdo z nás by nevzpomínal na příklad BRATRA LEOPOLDA? Připomeneme si tu jen dopis, který psal OTEC SILVESTR BRAITO po svém propuštění z vězení, kde byl celou řadu let. Líčil v něm, s jakou radostí se po tak dlouhé přestávce poprvé modlil breviář; jak jeho první cesta vedla do Kostela svatého Jiljí, ačkoli ho tam tehdy neměl ani kdo přivítat - a jak tam obnovil své sliby Bohu, blahoslavené Panně Marii i svatému Otci Dominiku. Dopis končil slovy: "Nejsem bývalý kněz, nejsem bývalý dominikán!“
ZE ŠPANĚLSKÝCH BRATŘÍ; si tu připomeneme hlavně dva. První je
OTEC JAN GUNDISALV ARINTERO -
obnovitel studia mystiky ve Španělsku. Žil v letech 1860 až 1328. Po nějakou dobu vyučoval v Římě na Angeliku a svatě zemřel v Salamance.
Byl vynikajícím duchovním vůdcem. Množství spisů, které napsal, je obdivuhodné. Slo hlavně o spisy asketické a mystické a o ekklesiologii, kterou psal 50 let před koncilem, která však dodnes nezastarala. Jeho hlavním dílem je založení revue "La Vida Sobrenatural". První číslo vyšlo 1. ledna 1921.
V posledních sedmi letech svého života se OTEC ARINTERO zcela věnoval této revui, řídil ji a určil přesně její obsah a cíl. Roku 1971 oslavovala půl století svého trvání. Za tuto dobu dosáhla celkem 34.600 stránek.
Obsahuje naukové bohatství nesmírné ceny. Těžko se dá odhadnout, kolika tisícům duší prospěla a ještě prospívá.
NAŠE REVUE "NA HLUBINU" chtěla jít ve stopách této předchůdkyně, avšak své padesátileté výročí oslavovat nemůže.
V roce 1958 byl zahájen beatifikační proces
OTCE JANA GUNDISALVA ARINTERA
V Itálii nyní vyšel jeho životopis, který nechce zamlčovat ani negativní stránky jeho povahy. Právě tím se jasněji ukáže, jak horlivě a vytrvale pracoval na svém zdokonalení a jak usiloval o pokoru.
Svědčí o tom i jedna příhoda z jeho života. V době, kdy byl ještě mladým knězem, avšak začal již vynikat svými publikacemi, ocitl se v krizi, kterou by byl jiný na jeho místě těžko překonal. OTEC ARINTERO však se pokořil, uznal svou chybu, přijal trest a uměl využít tohoto ponaučení pro budoucnost. Tak dokázal, že i on patří mezi svaté, které je podle jeho slov třeba hledat na cestách pokory, pokání, sebezáporu a oběti.
Druhý ze španělských bratří je
OTEC JAKUB RAMIREZ
Narodil se roku 1891, do řádu vstoupil jako seminarista. První sliby složil 16. srpna 1912. Ve studiu pokračoval na Angeliku. Kněžské svěcení přijal v Římě v roce 1917.
Brzy se pak stal slavným profesorem. Vyučoval hlavně morální teologii nejprve v Salamance, potom ve Frýburku, kde působil 20 let. Roku 1945 se opět vrátil do vlasti.
Zanechal nám četné spisy. Byl oblíbeným kazatelem. Velmi rád dával exercicie. Byl expertem na II. vatikánském koncilu. Brzy po něm ho stihla dlouhá a bolestná nemoc. V ní ho jeho spolubratři mohli lépe požrat. Prohlašují, že jim dal největší a nejkrásnější lekce na svém smrtelném lůžku. Co vše se skrývalo za jeho prostotou a nenápadností!
Všichni začali objevovat jeho vnitřní bohatství, hlubokou pokoru, něžnou vděčnost ke všem, víru a důvěru v Boží milosrdenství, odevzdanost do vůle Boží, heroickou statečnost v bolestech nemoci.
Sám OTEC ANICETO FERNANDEZ zaznamenával slova, která pronesl OTEC JAKUB RAMIREZ za své poslední nemoci, a nazval je "pravou dominikánskou duchovní závětí". Protože jsou tyto po známky všem dobře známé, uvádíme tu z nich jen několik vět:
"Milujme svůj klášter! Nesmíme být nehodni jeho dějin! … Chtěl bych, abyste zachovávali mlčení. Moc vás o to prosím! Buďte nároční sami na sebe! Zůstávejte v Pánově přítomnosti! Ať není Bůh urážen! Není to věc příliš nesnadná. Je tu doba k rekreaci, a každý si to vynahradí." "Milujte život v klášteře! Milujte řeholní ctnosti, zvláště poslušnost a pokoru, ctnosti, v kterých se cvičil náš svatý Otec Dominik a svatí řádu. Oni jsou naším vzorem." "Buďme svatě optimističtí!… Jediné, na čem záleží, je dát se s důvěrou Bohu, který vždy vítězí."
Když mu v jeho nemoci jiní musili prokazovat všechny služby, hluboce pokořen říkal:
"Bůh nás zkrotí. Někdy si někdo myslí, že za něco stojí, a Bůh ho pokoří a uvede do takového stavu, že pozná dobře, že vše je milost: a darem.
OTEC JAKUB RAMIREZ zemřel v Salamance 18. prosince 1967,
Z FRANCOUZSKÝCH DOMINIKÁNů tohoto století je snad nejznámější
OTEC REGINALD GARRIGOU LA GRANGE
Narodil se roku 1877. Po skončení středoškolského studia se dal zapsat na lékařskou fakultu university v Bordeaux, avšak již roku 1897 tato studia přerušil a vstoupil do řádu Kazatelského. Studoval v Paříži a v Salchoir. Roku 1909 ho povolal OTEC CORMIER do nově zřízeného Angelika. Stal se tam profesorem a vyučoval tam nepřetržitě celých 50 let - a to trojí obor: filosofii, teologii dogmatickou a morální a od roku 1950 i spiritualitu.
OTEC REGINALD byl jeden z nejlepších profesoru. Uměl vše jasně a prostě podat a byl ke každému neobyčejně dobrotivý. Zcela se oddal PRAVDĚ a uměl KRÁSU PRAVDY dávat prožít i svým žákům. Zvláště pověstné byly jeho kursy o asketice a mystice, které míval v sobotu večer.
Napsal celou řadu knih a článků o všech oborech, kterým vyučoval. Přispíval do četných revuí. Celkem jde o více než 500 spisů. Pro duchovní život snad jsou nejdůležitější "Křesťanská dokonalost a nazírání", "Láska Boží a kříž Ježíšův", "Spasitel a jeho láska k nám".
Důležité jsou také jeho komentáře k Summě, spis "De Revelatione" a různé spisy filosofické.
Jeho teologické a filosofické vědění bylo všestranné. V tom mu byl vzorem svatý Tomáš Aquinský.
Kde našel k tomu všemu Čas? Přitom je známo, že nikdy nebyl nikdo tak ochoten zpovídat jako on. Sám prosil, aby směl být zpovědníkem aspoň v jednom klášteře rozjímavých sester.
Nikdy neodmítl žádost o promluvu v různých klášterech. Své studenty vždy vyslechl a rád se jim věnoval. O každých prázdninách dával patery až sedmerý exercicie.
Přednášky, které při nich míval, byly vydány po jeho smrti pod názvem "Duchovní život". V této knize je podivuhodně shrnuta jeho nauka o hříchu, o činných i trpných očišťováních i o milosti.
Kromě toho byl poradcem u Posvátné kongregace pro semináře a u kongregace Posvátného oficia.
Přitom byl podivuhodně skromný, prostý a nenáročný. Když se ho jeho studenti ptali, není-li mu zima, řekl jim, že se proti tomu zabezpečuje tím, že se obaluje do novin. Nikdy si nepřál nějaké dispense nebo zvláštní ohledy.
Jako řehol nik žil vždy mimořádně příkladně. Byl poslušný jako děťátko. Uměl v nejvyšším stupni hospodařit s časem. Horlivě se účastnil všech společných úkonů, zvláště modlitby v choru. Projevoval vždy lásku k svým spolubratřím a vůbec ke každému, kdo s ním přišel do styku. Byl vždy neobyčejně ukázněný.
Po 50 let dával na Angeliku nezapomenutelný příklad řeholních ctností.
Roku 1960 odešel z Angelika. Čekalo ho pak dlouhé umírání, které bylo u něho nazváno "obnažováním", konečným svlečením, definitivním očištěním.
Tento vynikající vědec byl zbaven nejdříve užívání řeči a potom snad i rozumu. A to trvalo déle než dva roky. Do posledních jasných chvil přijímal tento kříž v duchu víry a s růžencem v ruce. OTEC REGINALD GARRIGOU LAGRANGE zemřel v Římě 15.2.1962.
Z LYONSKÉ provincie byl
OTEC LOIS JOSEF LEBRET
Narodil se roku 1897 v rodině, jejíž členové se tradičně věnovali námořnictví. I Louis již studoval na námořnické škole. V 26 letech se však rozhodl pro vstup do řádu.
Svou rozsáhlou sociální činnost zahájil v letech 1929 až 1939, kdy začal pečovat o rybáře, protože zjistil, že měli bídu. Dělal to velmi prakticky. Zajištoval jim výhodný prodej jejich úlovků.
V roce 1941 začal vydávat časopis "Ekonomie a humanismus". Po válce se jeho činnost rozšířila. Začal se zabývat problémy rozvojových zemí. Jeho program byl přitom opět velmi praktický. Pečoval, aby měli všichni dostatečnou výživu, ubytován', oděv a vzdělání.
Prohlásil: "Bohaté národy jsou chudé na lásku." Věnoval své síly Africe i Jižní Americe. Jako expert se zúčastnil II. vatikánského koncilu a spolupracoval na redakci konstituce o Církvi v dnešním světě.
Přitom byl hluboce zbožný. Svými spisy i svým příkladem projevoval hlubokou jednotu náboženskou a sociální v křesťanském životě. Chtěl neúnavně pracovat pro bratrství, přátelství a mír. Z jeho spisu je nejpozoruhodnější kniha "Drama století".
Roku 1965 onemocněl, avšak přesto pokračoval do poslední chvíle ve své rozsáhlé činnosti. Když mu byla udělena svátost nemocných před operací, při níž měl zemřít, řekl: "Život je krásný." "Je třeba pracovat pro jiné. To je nejlepší způsob, jak dokázat Otci, že jsme mu porozuměli."
Zemřel roku 1966. Zanechal duchovní závět, v níž stále opakuje slova: "Miloval jsem… chudé, opuštěné, lidi všech národností, všechny nešťastné." Končí slovy: "Můj Bože, udělal jsem tak málo pro tyto lidi milované v tobě!"
VE FRANCII dále působili OTCOVÉ: Mortier, Clérissac, Chenu, Sertillanges, Gardeil, jejichž spisy jsme alespoň částečně mohli poznat, i mnozí ji ní.
Z BELGIE byl
OTEC DOMINIK PIRE ,
narozený 10. února 1910. V 18 letech měl obláčku. Studoval na Angeliku, kde dosáhl doktorátu teologie; pak vyučoval. Brzy však se začal věnovat sociální činnosti. Začal péčí o sirotky.
Ve válce se jeho činnost rozrostla. Věnoval se válečným zajatcům a uprchlíkům. Měl k tomu, jak sám řekl, "málo času, málo peněz a moc lásky". Mezi jeho příznačné vlastnosti patřila prostota, velká víra v Boha a dobrota k lidem. Vybudoval sedm takzvaných "evropských vesnic". Založil universitu míru". Zřídil "Ostrovy míru" v Pákistánu a v Indii. Za tuto činnost získal již roku 1958 NOBELOVU CENU MÍRU. Zemřel 30. ledna 1969.
Z ITALSKÝCH bratří budeme věnovat nejvíce pozornosti BOŽÍMU SLUŽEBNÍKU
OTCI GIOCONDOVI LORGNA,
protože se jedná o jeho blahořeČení. Narodil se 27. září 1870 ve vesnici Tresana, kde jeho rodiče byli skromnými ze -mědělci. Měl tři bratry, z nichž jeden se stal světským knězem a jeden vstoupil rovněž do dominikánského řádu.
Jeho prostá matka ho vedla od malička k lásce k Bohu i k bližnímu. I chudoba její rodiny jí byla prostředkem, jak vést dítě k statečnosti a k boji proti egoismu.
Potkal-li rodinu nějaký zármutek, neopomenula děti vyzvat: "Poděkujte za to BOZÍ PROZŘETELNOSTI!“
Často poklekla na terase domu směrem k svatyni Panny Marie a modlila se: "Drahá Matičko, svěřuji ti svého Giocondina. Učiri z něho světce, aby konal dobro a byl radostí světa!"
Jedenáctiletý chlapec byl dán k svému strýci faráři. To byla pro chudou rodinu jediná možnost, jak mu umožnit studia. Matce, která při loučení nedokázala zadržet slzy, řekl: "Pomyslete si, maminko, jakou budete mít radost, až budu u oltáře zpívat Dominus vobiscum."
Již tehdy se projevovala jeho veliká úcta a láska k Nejsvětější Svátosti. Bojoval se svým sklonem k urážlivosti a k nedútklivosti. Byl poslušný. Ve škole byl vzorem pro všechny. Jednou zvolal už tehdy: "Kéž bych mohl zachránit všechny duše'" Když dostal nějaké kapesné, vše rozdal.
Šest let pak byl v semináři v Parmě. Byl tam tak horlivý, že mu jednou jistý spolužák řekl:
"Chceš se snad stát biskupem?" - Odpověděl: "Chci se s pomocí Boží stát světcem!"
KLERIK LORGNA se v Parmě seznámil s významným dominikánským kazatelem OTCEM BARTOLOMĚJEM DORIA. Strýček kněz měl námitky, když se dověděl, že GIOCONDO chce vstoupit do řádu Kazatelského. On však energicky odpověděl: "Musím a chci poslechnout Boha."
Otec i matka prohlásili, že je pro ně útěchou obětovat dí tě Bohu. Obláčku měl roku 1889. Dobu v noviciátě nazval později krásným rokem. Jeho spolunovici mluví nejen o jeho skromnosti, lásce ke studiu, radostnosti při rekreaci, pohotovosti v poslušnosti a horlivosti v modlitbě, ale nezamlčují ani, že na sebe moc nedbal. Vypadal někdy neupraveně a míval často na hábitě skvrny od jídla nebo i od inkoustu.
GIOCONDO si tehdy napsal svá předsevzetí, která byla nazvána mistrnou prací a projevem vnitřního bohatství. OTEC CORMIER k nim dal své zvláštní schválení. Následovala léta studia, slavné sliby u hrobu svatého Otce Dominika a kněžské svěcení roku 1893. Do roku 1901 vyučoval v Boloni, Čtyři roky pak byl zpovědníkem v mariánském poutním místě Fontanellato, kde míval hlavně o poutích mnoho kajícníků. Zpovídal tam i sestry II. řá -du. Prokázal velké dobro této komunitě. Sestrám byla zjevná jeho veliká láska k Nejsvětější Svátosti.
V 35 letech byl jmenován farářem u svatého Jana a Pavla v Benátkách. Jako všichni světci i on se bál zodpovědnosti -Mohl však mít soukromý rozhovor se služebníkem Božím OTCEM CORMÍEREM, který si od něho vyžádal slib, že nebude ztrácet odvahu, a dal mu požehnání, které bylo opravdu účinné.
OTEC GIOCONDO si napsal: "Farář je Ježíš mezi lidem. Má být proto plný Ježíše v slovech i v skutcích" Jeho apoštolát měl tři opěrné body a základy: důvěru v modlitbu, lásku k Eucharistii, Pannu Marii a růženec. O těchto třech námětech často kázal ne bez užitku. V jeho farnos Li vzrostl počet svatých přijímání a adorátorů.
Jako farář dbal o křesťanskou výchovu mládeže. Založil asyl Anděla strážného pro osiřelé děti. Pečoval o chudé. V době svého pětadvacetiletého kněžského působení v Benátkách vykonal nesmírně mnoho dobra, ačkoli se setkával s neporozuměním někdy i u svého převora - a sám měl vždy velikou touhu po sa motě v cele a po studiu.
Chtěl konat mnoho pro duše, avšak bylo mu těžké, že musí ustavičně vyřizovat mnoho záležitostí všeho druhu.
Největším dílem OTCE GIOCONDA je založení dominikánské kongregace IMELDINEK,na kterou pomýšlel již v Pontanellatu. Měly to být duše zasvěcené lásce a úctě k Ježíši ve Svátosti.
Po dlouhé přípravě začalo 14. ledna 1917 pět dívek žít společně v jednom domě. OTEC GIOCONDO k nim míval nadšené promluvy. Jen dvě však vytrvaly. V dalších třech letech přibyla jen jedna nová.
Začaly kolovat pověsti o neschopnosti OTCE GIOC0NDA, Přehání prý - Provinciál OTCI GIOCONDOVI doporučil, aby nechodil do domu, kde žijí společně tyto terciářky, a aby se jim nevěnoval mimo farní zpovědnici.
OTEC GIOCONDO poslechl. Teprve pak se začala hlásit nová povolání. Avšak jak be -nátský patriarcha, tak provinciál měli k tomuto dílu nedůvěru.
V roce 1921 se slavil v Boloni kongres III. řádu. Dvě budoucí IMELDINKY se tam rozjely. Setkaly se tam zcela náhodou s Otcem generálem THEISSLINGEM. Poklekly před ním a prosily ho, aby jim dal dovolení obléci dominikánský hábit.
To jejich záležitost urychlilo. 30. října 1922 smělo deset prvních sester slavnostně obléci hábit. Již o vánocích pět z těchto sester, které nejdéle vytrvaly, smělo složit dočasné sliby.
V šesti letech pak mohlo být založeno sedm filiálních domů. Roku 1931 přivtělil OTEC GILLET novou kongregaci k řádu.
Po 25 letech se nová kongregace stala kongregací papežského práva, měla 278 sester a zakládala první domy v Brazílii! První Stanovy pro ni vypracoval OTEC GIOCONDO, který však při všech slavnostních příležitostech rád zůstával v pozadí.
V roce 1928 oncmocněl rakovinou. Již dva roky před tím si napsal: "Život, který mi ještě zbývá, bude přípravou na smrt." Když mu bylo jasně naznačeno, jaká je jeho zdravotní situace, zvolal: " Fiat!" a usmíval se.
Jeho smrtelné lůžko se stalo školou hluboce prožívaného duchovního života. Zemřel v 58 letech 8. července 1928. Na jeho hrobě je nápis:
"Účelem jeho pracovitého života byla oslava Nejsvětější Svátosti a spása duší."
O OTCI GIOCONDOVI možno říct, že byl jeden z nás: skrytý, ne nápadný, obyčejný dominikán, který ke všemu nemohl ani mnoho studovat, protože ho poslušnost zaméstnával a správou farnosti. Jsou; nám líčeny nejen jeho ctnosti, ale i jeho skvrny na hábite.
24. února 1958 byl v Benátkách v přítomnosti kardinála Roncalliho ukončen diecézní informační proces k jeho blahořečení. Proto se u něho zdržujeme déle a klademe si otázku, v čem je jeho svatost?
Nejlépe asi odpověděl OTEC GIOCONDO sám, když řekl: "Jen vnitřní život má být mimořádný. Ježíš od nás chce obyčejný život prožívaný mimořádným způsobem. Stále se máme snažit o skrytost a o pokoru."
Usiloval o ustavičné spojení s Bohem. První obrázky vydané k jeho cti ho představují, jak klečí před SVATOSTÁNKEM. Kolikrát ho tak mihli všichni vidět ve dne i v noci! Mši svatou sloužil s neobyčejnou zbožností. Díkůčinění po ní prodlužoval tak dlouho, jak mohl.
Vážil si řeholních slibů. Říkával o nich, že jsou to zlaté řetězy, které nás udržují v ustavičném spojení s Ježíšem. Prohlásil:
"Stačilo by mít živou víru ve SVATOST LÁSKY, aby se ze země stal ráj." - Jeho vzorem byl svatý Otec Dominik. Normálním důsledkem toho byla láska k řádu. Nadšeně mluvil o pravém dominikánském životě. BLAHOSLAVENOU IMELDU pokládal za jeden z nejkrásnějších květů v dominikánské zahradě.
"Čerpejme jako IMELDA dokonalost z jediného a trvalého ZDROJE, z EUCHARISTIE!"
Další jeho příznačnou vlastností byla živá víra a odevzdá nost do vůle Boží. Ke každé hořkostí a ke každé obtíži řekl vždy své "Fiat.“
Byl svědomitý v plnění povinností. Pečlivě se připravoval na kázání. Kevšemu si vyprošoval dovolení. Poslechl vždy ve všem. Jen poslušnost mu dávala sílu k službě farnosti, ke které z počátku necítil sklon. Dostalo se mu velkých pokoření. Pochybovalo se o jeho schopnostech. Nikdy nad tím neprojevil hořkost. Byl opravdu veliký v pokoře. Jeho představený o něm řekl: "Nikdy nebude dost řečeno o jeho pokoře a poslušnosti. Nikdy neprosazoval své já, nikdy nedal odpověd méně podrobenou, nikdy neprojevil nespokojenost nebo netrpělivost . Vždy byl pohotový zříci se svého úsudku." Vždy byl klidný a usebraný. Dokonale se ovládal. Nekritizoval, nereptal, vždy každému odpustil. Vyznačoval se láskou a upřímností.
Bylo mu někdy nesnadné sloučit povinnosti řehol nika a faráře. Přesto, že se ustavičně obětoval pro farnost a pro MELDINKY, věrně zachovával klášterní observance. Vždy se sna žil být s ostatními v choru.
Heroicky snášel všechny těžkosti. Byl vyhledávaným duchov ním vůdcem. Zachovalo se mnoho dopisů, které napsal. Bylo by možné uvádět tu celou řadu různých výroků z nich vybraných. Stručně by bylo možno je shrnout asi takto: Vyžadoval heroismus, snahu, věrnost a poslušnost. Uměl upozornit, že i on se musí zpytovat o tom, jak využívá čas, a že proto to, co je možro vyřídit za minutu, nemá být prodlužováno na dvě. Stále znovu vyzýval: "Nekladme překážky Boží vůli. Stále láskyplné fiat! Všechny naše mrzutostí jsou z toho, že se naše vůle nepřizpůsobí vůli Boží." Pro každého měl porozumění, proto každý měl k němu důvěru.
Jeho IMELDINKY, které jsou jeho nejkrásnějším památníkem, měly v roce 1974 v Brazílii 20 novicek.
OTEC GIOCONDO LORGNA
následoval svatého Otce Dominika hlavně v jeho lásce k Nejsvětější Svátosti.
OTEC LUDVÍK SANFANI
následoval svatého Otce Dominika hlavně v jeho lásce k Církvi.
Narodil se v Arezzo roku 1876. V 16 lotech vstoupil do řádu Kazatelského. Vyučoval pak po mnoho let na Angeliku hlavně praktické morálce, pastoraci a kanonickému právu. Po tři čtyřletí byl římským provinciálem. V té dobé dal podnět k misiím v Pákistánu. Několik let byl také asistentem generála řádu pro itálii.
Založil MODERNÍ KONGREGACI SESTER, které věnoval mnoho péče. Zdůrazňoval přitom studium.
Byl neúnavným pracovníkem. Uveřejnil četné spisy. Příznačnou známkou jeho hlubokého vnitřního života byla bezpodmínečná láska k Církvi. Vedl i jiné k této lásce hlavně při přednáškách, které míval při exerciciích. Jeho zásadou bylo: Pracovet pro Církev, více znát Církev, zajímat se o její dílo ve světě.
Po vzoru svaté Kateřiny Sienské, chtěl být vždy učenlivý k "sladkému Kristu na zemi." Otec Ludvík Fanfani zemřel 25. října 1955 v Římě.
O OTCI ENRICO GENOVESI
možno opět říci, ží následoval svatého Otce Dominika v jeho lásce k Písmu svatému. Jeho životním programem bylo: Písmo svaté do rukou všech!
Roku 1929 založil společnost kněžf i laiků - SLUŽEBNÍKO VĚČNÉ MOUDROSTI.
Cílem této společnosti je osobní posvěcení pomocí studia Písma svatého a šíření Písma svatého mezi lid. Kolik evangelií už bylo rozdáno zásluhou této společnosti! Otec Enrico Genovesi zemřel v roce 1962.
Z těch, kteří ještě žijí, je nejznámější
OTEC RAJMUND SPIAZII ,
který vstoupil do řádu v 21 letech roku 1939. Od roku 1952 vyučuje na Angeliku. Napsal mnoho spisů hlavně o našem řádě a o řádové spiritualitě.
Je přesvědčen o velikosti a aktuálnosti řádu svatého Dominika. Vidí obnovu řádu v návratu k tomu, co chtěl svatý 0tec Dominik a co ustálila tradice, vytvořená světci.
Je ještě mnoho těch, kteří by si tu zaslouzili alespoň zmírku. Vděčně tu připomínáme OTCE ČINELLIHO a vše, co nezištně dělá pro italské kláštery II. řádu i pro nás.



ŘÁD V DNEŠNÍ DOBĚ


Předešlou kapitolu by bylo možno zakončit tak, jak končilo martyrologium: "A jinde, mnoha jiných…“ Řád nepřestal mít ani dnes bratry a sestry, kteří jdou věrně a horlivě Dominikovou cestou.
Mezi věrné syny svatého Otce Dominika jistě patří i jeho další nástupce
OTEC ANICETO FERNANDEZ.
Byl zvolen na generální kapitule v Toulouse 22. července 1962 jako španělský provinciál.
Narodil se 17. dubna 1895. Podle jeho slov se pro své dominikánské povolání rozhodl již ve 14 letech. Do řádu vstoupil v roce 1913; byl spolunovicem OTCE SUAREZE.
OTEC ANICETO nikdy o sobě zbytečně nemluvil; nemáme proto zprávy, z kterých by bylo možno sestavit podrobný životopis tohoto nástupce svatého Otce Dominika.
Teprve při padesátiletém výročí jeho kněžství si mu někte ří bratří dovolili klást určité životopisné otázky. Rád a vděčně vzpomínal na 19. únor 1921, kdy přijal v Salamance kněžské svěcení. Mluvil o mimořádné radosti, kterou tehdy okoušel. Těšila ho i přítomnost jeho matky a bratra, otec byl nemocen, takže se zúčastnit nemohl.
Při této příležitosti OTEC ANICETO prohlásil, že mezi nci větší radosti jeho kněžského života patřily chvíle, kdy mohl zpovídat jak řeholníky a řeholnice tak i laiky. Viděl mír a radost; kterou kajicníci pocitováli po upřímné zpovědi.
Je přesvědčen, že žádný psychiatr by nikdy nemohl dát duši tolik míru a pravého osvobození jako dobrý zpovědník. Velmi rád také míval promluvy pro řeholníky a řeholnice.
Prohlásil, že kdyby se měl znovu rozhodovat, znovu by se chtěl stát knězem a dominikánem, avšak s mnohem větší rozhod ností.
V letech 1932 až 1947 vyučoval na Angeliku - a to hlavně filosofii a vědy s ní spojené. Stal se pak sociem OTCE SUAREZA pro španělsky mluvící provincie, avšak ještě i pak míval na Angeliku zvláštní kursy.
Nedostatek zpráv o OTCI ANICETOVI samém nám nahradí různé jeho listy a promluvy při vhodných příležitostech. Uvedeme tu z nich aspoň úryvky spolu s nejdůležitějšími událostmi, k nimž došlo v době jeho generálátu. Jde o slova nám známá, o stručná připomenutí toho, co jsme vděčně přijímali a z čeho jsme čerpali v těchto letech.
Kdo by při čtení těchto slov pochyboval o pokoře OTCE ANICETA, o jeho zbožnosti, o jeho lásce k svatému Otci Domimiku a k jeho řádu?
Již při generální kapitule, na níž byl zvolen, měl dlouhou promluvu. Z ní vyjímáme slova, která pak po dvanácti letech Otec generál sám připomínal:
"V každém našem domě, i když tam někdy řeholní kázeň málo vzkvétá, jsme obklopeni a stále chráněni Boží milostí. Kdo by mohl opovážlivě říci, že lačněl a nemohl se nasytit? Kdyby pečlivě zkoumal sám sebe, vždy by pro sebe našel dominikánský stůl, milosrdně naplněný všemi milostmi… Duchovní obnova vyžaduje dvě věci: především očištění duše cvičením v mravních ctnostech. K tomu jsou zaměřeny řeholní sliby a mnišské observance. Proto co největší věrnost našim slibům a Stanovám! Druhou věc: stále dokonalejší spojení s Bohem vírou, nadějí a láskou. Proto co největší věrnost a učeniivost k vnitřním milostem a darům Ducha Svatého, který v nás božskými ctnostmi působí takové spojení. Tato věrnost má být zachována hlavně v zbožných cvičenich jak při vnějších úkonech tak především ve vnitřní horlivosti ducha a v správném úmyslu. Z této hojnosti kontemplace, totiž z duše mravními ctnost mi očištěné a božskými s Bohem spojené a láskou rozohněné sě rodí pravá a plodná apoštolská horlivost. V tomto nadpřirozeném vnitřním životě je hluboký kořen podivuhodné apoštolské plodnosti našeho svatého Otce Dominika… O tento kořen se tedy musíme opírat!"
ZAČAL II. VATIKÁNSKÝ EKUMENICKÝ KONCIL, na němž byl náš řád poměrně značně zastoupen. Již v přípravných komisích pracovalo 32 dominikánů. Na čtyřech zasedáních mělo hlasovací právo kromě kardinála BRCWNA a OTCE GENERÁLA více než 30 našich biskupů a apoštolských prefektů. 45 expertů bylo z našeho řádu.
Mezi nejznámejší patří Chenu, Congar, De Riedmatten, Hamer, Schillebeeckx, Ramirez, Spiazzi.
O Congarovi byle řečeno, že ho koncil "rehabilitoval". Dal mu totiž zcela zapravdu i v tom, v čem předešel svou dobu.
Naši OTCOVÉ byli četně zastoupeni a pracovali i na různých kongresech a pracovních schůzích a to nejen tehdy, když se jednalo o Písmo svaté, o teologii, ekumenismus a ekklesiologii, ale i tehdy, když šlo o sdělovací prostředky, turismus, dělnickou otázku a podobné problémy.
Je známo, že na redakci encykliky "Populorum progressio" spolupracovalo několik našich 0TCů.
Pro řád začala povinnost "aggiornamenta", která také nebyla pro řád ničím novým. Víme, jak dokonale uměli svatý Otec Dominik, svatý Tomáš Aquinský, svatá Kateřina Sienská i jiní naši bratří a sestry odpovídat na potřeby a touhy své doby.
Tak to chce i dnes svatý Otec Dominik a tak to výslovně vyžaduje CIRKEV.
Nebylo vždy snadné najít správný střed při tomto zdnešňování. Docházelo k dvojí krajnosti. Začala se tvořit strana konservativní a progresivní.
OTEC ANICETO uměl vždy najít e zachovat správ ný střed, protože se vždy díval na svatého Otce Dominika a na jeho ideál, na cíl jeho rádu a na prostředky k dosažení tohoto cíle.
Prohlásil i "K obnově Církve docházelo vždy novou horlivostí v lásce. To nesmí udivovat, protože je-li oodstatou křestanství láska a prvním přikázáním láska, obnova CÍRKVE musí vycházet z větší horlivosti, dokonalosti a šíře lásky."
Začaly těžkosti všeho druhu. OTEC ANICETO neztrácel klid. Když se ho bratří ptali, kde čerpá svůj optimismus a svou vyrovnanost, přiznal se, že mívá někdy velké starosti. Svůj optimismus však neztratí, protože základem je jeho modlitba osobní a důvěra v modlitbu jeho řeholníků a řeholnic.
SVATÝ OTEC PAVEL VI. vyzval v této nesnadné době všechny bratry a sestry našeho řádu k studiu řádových dějin, aby si jasně uvědomili, že nikdy nebyl apoštolát řádu tak bohatý, plodný a aktuální jako v dobách, kdy v něm vzkvétala observance.
V listu generální kapitule, konané roku 1965 v Bogotě, napsal: "Heslo vašeho řádu CONTEMPLATA ALIIS TRADERE si získává zvláštní aktuá nost ... Jen ten syn svatého Otce Dominika, který bude obohacen apoštolskými ctnostmi, bude moci vyjít do světa a kázat tam Krista!"
Na této generální kapitule v Bogotě OTEC ANÍCETO prohlásil: "První a hlavní zásada, kterou máme mít před očima, je tato: NÁŠ ŘÁD je společnost nadpřirozená.
Z toho vyplývá, že zásady, pravidla a zákony, jimiž má být taková společnost řízena, nutně a hlavně náležejí k nadpřirozenému řádu. Tyto zásady, pravidla a zákony nemohou být jiné, než příklad JEŽÍŠE KRISTA a jeho evangelium, zdravé učení Církve, příklad našeho svatého ZAKLADATELE a svatých našeho řádu…
Jestliže tedy uvažováním čistě přirozeným odejmeme nadpřirozenému řádu hlavní místo ve svých myslích a srdcích, bude naše práce zcela neužitečná a dokonce i škodlivá.
Abychom se vyhnuli takovému naturalismu, musíme se ozbrojit vytrvalou modlitbou a rozjímáním o nadpřirozených pravdách. Toto má mít vždy místo v našich myslích a srdcích.
K tomu převelice přispívá příklad ctností svatého Otce Do minika a svatých našeho řádu, které nám dal Bůh, abychom se v nich mohli shlížet a abychom jejich následováním snáze dosáhli cíle svého povolání.
Jak zářivě se skvěje nadpřirozený duch ze života svatého Otce Dominika! Mluvil jen s Bohem nebo o Bohu, na cestách živil svého ducha modlitbami k Bohu a k blahoslavené Panně, při božském oficiu vzdělávala bratry jeho vroucnost a zbožnost. Hluboká důvěra a svatá odvaha, s jakou rozeslal své žáky po celé Evropě, byly nejzřejmější známkou jeho nadpřirozeného života a ducha."
OTEC ANICETO mluvil dále o lásce k Bohu a k bližnímu, o vytrvalé modlitbě, o sebezáporu a o studiu, a stále znovu opakoval:
"Život našeho svatého Otce Dominika jasně potvrzuje to, co bylo o modlitbě řečeno. Podobně i život tolika světců a řehol níků našeho řádu, kteří jsou nám velmi vážným příkladem. A o smýšlení našeho svatého Otce Dominika a celé řádové tradice nemůže být v této věci žádná pochybnost."
POJEDNÁNÍ 0 KAJÍCNOSTI končí slovy: "Příklad našeho svatého Otce Dominika je i z tohoto hlediska nejskvělejší. A tak je to stále: Dívejte se na sv. Otce Dominika! Od něho se učte!
Není možno uvádět zde tyto promluvy celé. Ostatně každý z nás měl možnost dobře se s nimi seznámit. Zde už jen odsta vec o diskusích:
"Posléze je třeba udržet si při diskusích nezkalený duševní klid. Vždyt jsme bratří a toužíme po větším dobru řádu! Všichni máme dobrou vůli a čistý úmysl.
Všichni jsme připraveni přinést oběti podle toho, co vyžaduje větší dobro řádu. Máme se tedy navzájem chápat, netrvat tvrdošíjně na vlastním názoru a s nezaujatou myslí přijímat pravdu, at ji říká kdokoli.
Stejně mluvil OTEC ANICETO i na generální ka pitule v River Forest roku 1968, na níž došlo k přepracování Stanov a k vypracování základní konstituce pro celou dominikánskou rodinu.
Tato KONSTITUCE je základem našeho zákonodárství, souhrnem všech našich zákonů. Má velkou cenu pro jednotu řádu, Dobře vypočítává podstatné prvky řádu.
STANOVY byly upraveny v duchu II. vatikánského koncilu. ŘEHOLI sv. Augustina však v nich zůstalo místo, protože má i dnes cenu pro náš duchovní a společný život zdůrazňováním lásky k Bohu i k bližnímu, jednoty srdcí, svornosti i ji ných ctností.
I v River Forest OTEC ANICETO opakoval, že život opravdu dominikánský není pouze přirozený a lidský. Hlavní je milost Boží. Především proto musíme usilovat o duchovní obnovu mysli a srdce. Opět klade důraz na následování svatého Otce Dominika.
Toto následování tím více zdůrazňuje v listě psaném roku 1970 k osmisetletému výročí narozeni svatého Otce Dominika. V něm mimo jiné říká: "Řád by přestal být hoden svého ZAKLADATELE, kdyby nebyl stále týž a stále nový."
Pamětihodný je i okružní list, kterým oznamuje celému řádu, že 4. října 1970 bude svatá Kateřina Sienská prohlášena za UČITELKU celé Církve. I v tomto listě znovu zdůraznu je lásku k řádu.
OTEC ANICETO konal neúnavně visitace. Navštívil mnoho provincií i klášterů v celém světě. Tyto cesty byly pro něho jistě velmi namáhavé a únavné. V jediném dni čas to musel přejít z horka do zimy nebo naopak. Nikdy si na to nestěžoval. Často psal list provincii, v které vykonal visitaci. Uvedeme tu několik úryvku z listu, psaného provincii polské: "Protože v našem povolání jde o společný život, vždy a všude si musíme připomínat bratrskou lásku… Abychom se v ní věrně a vytrvale cvičili, musíme mít na zřeteli hlavně tri věci:
Především musíme ve1mi pečovat o to, abychom svým bratřím neublížili. Proto se musíme vždy a všude vyhýbat všemu, co by jim slovy nebo skutky nebo jakýmkoli způsobem mohlo být příčinou bolesti, smutku nebo obtíže. Zvláště třeba utíkat před reptáním, nespravedlností, kritizováním a urážkami
Za druhé - k věrnému zachovávání lásky máme mít ustavičnou pohotovost poskytnout bratřím každou službu, pomáhat jim slovy i skutky a poskytovat jim laskavě, pilně a pečlivě všechno, co jim přináší útěchu, radost, štěstí a dokonalost.
Potom je nutné, abychom navzájem nesli svá břemena, jak nás napomíná svatý Pavel. Musíme hlavně odpouštět urážky a dluhy, dokonce milovat i nepřítele: to znamená - máme milovat všechny a prokazovat dobro ne -jen těm, kteří nás mají rádi nebo jsou nám milí a příjemní, ale také těm, kteří se nárn pro svou povahu nelíbí nebo nám udělají něco zlého - nebo o nás nemluvili dobře nebo mají jiné chyby nám obtížné… Jinak je společný život nesnadný. -ne-li nemožný.
To všechno nám zřejmě ukazuje, že cvičení v božské lásce od nás vyžaduje mnoho a velkých obětí a nezřídka nám ukládá bolestné sebezápory. Často totiž bude nutné, abychom udělali násilí sami sobě a s jakousi bolestí potlačili opačné sklony a city, chceme-1i být věrni závazkům, která nám ukládá láska.
Všem se líbí láska a krásné je o ní mluvit a psát a chválit ji. Musíme se však varovat, abychom sami sebe neklamali, když se domníváme, že již plníme povinnost lásky, jestliže milujeme bratry spřátelené nebo ty, kteří jsou nám povahově milí, a odpíráme tuto povinnost lásky bratřím méně milým nebo s obtížnou a od nás odlišnou povahou, kteří nám působí utrpení nebo nám způsobí cokoli nemilého nebo - což je horší, nějak nám ublíží.
Náš řeholní a společný život poskytuje denně mnoho příležitostí k cvičení v lásce. Je totiž třeba, abychom se navzájem snášeli a milovali se tak, jak jsme, to znamená s vlastnostmi a chybami, které máme: nemilovat sice chyby, ale nevylučovat ze své lásky bratry, kteří je mají. K takovým márne svou lásku spíše zesílit.
Právě v těchto případech se dokazuje pravá bratrská láska a proto i pravá láska k BOHU."
Důležité je i prohlášení o NOVÝCH STANOVÁCH, které pak OTEC GENERÁL často opakoval bratřím i sestrám:
"Metoda, podle které byly sestavovány, poskytuje nám plnou jistotu, že naše NOVE STANOVY obsahují a zjevují nám vůli Boží. Jejich zachovávání- je nejlepší prostředek k plnění Boží vůle v těchto zmatených dobách."
Stejně krásný je i jeho list, psaný provincii francouzské. Z něho vyjímáme: "Neexistuje život řeholní a život dominikánský bez modlitby, bez rozjímání, bez kontemplace, a zvláště pro nás bez společného slavení liturgie. My jsme děti svatého Dominika, tohoto muže intensivní a ustavičné modlitby…
Naše modlitba má být pokračováním MODLITBY JEŽÍŠE KRISTA. Lépe ještě má být i modlitbou JEŽÍŠE KRISTA, který chce v nás pokračovat ve chvál e svého a našeho OTCE.
Aby tomu tak bylo, musíme se řídit směrnicemi Církve, modlit se s Církví a tak, jak to ona chce.
POVINNOST MODLITBY nám ukládá nekonečná vznešenost BOŽI, naše ubohost a naše chudoba, avšak též naše důstojnost dětí Božích. To je zvláště pravdivé pro nás.
Bez modlitby je nemožné splnit všechny závazky, které jsme na sebe svobodně vzali svou řeholní profesí: sliby, řeholní observanci se všemi jejími požadavky, horlivé studium, touhu po svatosti, a to vše v úplném zasvěcení službě Boží a službě lidí hlásáním SLOVA SPÁSY. Tolik nových požadavků, tolik obětí! Bez častější modlitby, bez důvěrnějšího a dokonalejšího spojení s Bonem není možné, abychom mu byli věrní. Potřebujeme větší pomoc Boží milosti.
Nepochybně původ a hlavní příčina mnoha krizí u řeholníků, mnoha selhání, nevyřešených problémů, nepřekonatelného napětí, neplodného apoštolátu je v nedbalosti v modlitbě. Bez modlitby nemůžeme milovat náš dominikánský život!"
OTEC GENERÁL končí list slovy, že na něho zapůsobila horlivá láska francouzských řeholníků k svatému Otci Dominiku. Vidí v ní zřejmou známku jejich lnutí k řádu a příslib pro budoucnost.
JEDNOTU ŘÁDU považoval Otec Aniceto vždy za veliký dar Boží, Panny Marie Růžencové a svatého Otce Dominika. Z velkých starých řádů si náš řád jediný zachoval jednotu.
Jedni to připisují cíli řádu, jiní vynikání ve vědách, jirí nauce svatého Tomáše, jehož jsou dominikáni horlivými žáky. Avšak po Boží pomoci snad třeba hledat hlavní příčinu v struktuře našich Stanov, které dobře vyjadřují bohatství našeho dominikánského povolání.



ZŘÍZENÍ VIKARIÁTů A PROVINCIÍ


Dalšími důležitými událostmi v životě řádu v době generalátu OTCE ANICETA bylo zřízení dvou afrických generálních vikariátů: 15. ledna 1963 ve Střední Africe v Zaire; 28. února 1968 v Jižní Africe.
Dále mohl OTEC ANICETO zřídit dvě nové řádové provincie: 19. března 1967 PROVINCII VIETNAMSKOU, složenou již téměř jen z vietnamských bratří. Dostala krásný a významný název: PROVINCIE KRÁLOVNY MUČEDNÍKů.
Je to již 40. řádová provincie. Dala řádu a Církvi veliký počet mučedníku. Zasluhuje si náš obdiv.
Přes mnohé nesnáze tam bratří vždy věrně zachovávali všechny předpisy. Projevovali přitom velikou lásku k řeholnímu životu. V roce 1974 měla tato provincie 152 bratří, z toho 54 kleriku a 11 noviců.
Jistě by tam bylo ještě více povolání, kdyby nastal v této zemi opět klid. Zatím však právě otvelikonocích roku 1975 vietnamský národ krvácí! Již miliony lidí tam musilo opustit svůj majetek a prchat, aby zachránili život.
Co tam dnes dělají naši OTCOVÉ a BRATŘÍ? 41. provincií se stala domorodá PROVINCIE FILIPÍNSKÁ. 8. prosince 1971 se oddělila od provincie POSVÁTNÉHO RůŽENCE. Od této mateřské provincie, vzniklé roku 1579, byla velmi dobře připravena. Roku 1974 měla tato nová provincie 116 bratří, z toho 42 kleriků a 14 noviců.
OTEC ANICETO A SESTRY II. ŘÁDU.
Zvláštní kapitolu by si zasloužily listy, které psal OTEC ANICETO sestrám II. řádu. Je to předevšjm úvod k novým Stanovám a list, kterým oznamuje sestrám štastný výsledek práce při vypracování těchto Stanov.
V něm nazývá sestry "apoštolkami apoštolů" a vysvětluje: To neznamená, že se máte věnovat apoštolátu po způsobu kněží, ale ve smyslu, že základem každého apoštolátu je stále horlivější a stále láskyplnější poznání Krista ukřižovaného, Krista zmrtvýchvstalého. Svatý Dominik chtěl mít ve svém řádě mnišky, aby jejich milující přítomnost a ustavičně upřený pohled na JEDINOU LÁSKU - JEŽÍŠE KRISTA, byly silou všech."
K sedmsetletému výročí založení kláštera v Bergamu sestrám, napsal: "Úvaha o kontcmplativním životě, jemuž se hlavně věnují sestry II. řádu, naplnuje vždy dojetím naši mysl jak pro vzpomínku na svatého Otce Dominika, který chtěl zakládání těchto klášterů od začátku řádu, tak pro duchovní dobra, kte rá tyto kláštery svolávají na apoštolát I. řádu. Skutečně, je známo, že námahy zemědělcovy by nedosáhly dobrého výsledku, kdyby déšt nepřivedl žně k zralosti. Podle podobenství - drahého starým církevním Otcům - chceme v tomto nebeském dešti vidět Boží milost dosaženou dušemi, které se modlí… Jako svatý Otec Dominik, jehož jsme pokorným nástupcem, nalé záme v nevyhnutelných starostech, které nás tíží, ÚLEVU v myšlence na vzácnou nadpřirozenou spolupráci, poskytovanou nám našimi jozjímavýmí kláštery."
Při rozhovoru se sestrami II. řádu v Prouille prohlásil: "Svatý Dominik měl velmi rád mnišky. Jeho nástupce je povinen ho napodobovat, a proto je mí také rád."
"Shromáždili jsme se zde, abychom se poznali a abychom uviděli, jak bychom mohli být věrnější svému dominikánskému povolání. Chceme, aby toto setkání bylo výzvou k pokračování v dominikánském životě horlivějším, světějším, více se líbícím našemu svatému Otci Dominiku."
Mluvil pak k sestrám prostě a krásně o pokoře svatého Otce Dominika a o jeho učeniivosti vůči Duchu Svatému. Když se nakonec sestry zeptaly generála řádu, kde čerpá svou sílu a radostnost, odpověděl: "Mou silou je modlitba mnišek, svatý a kající život mnišek"
K nám nemohl nikdy osobně mluvit tento nástupce svatého Otce Dominika, přesto však nám několikrát psal. Dva z těchto dopisu byly pro nás tak vzácné a poučné, že tu rovněž mohou
být plným právem uvedeny.
PRVNÍ DOPIS z 12. listopadu 1963:
MILOVANÉ SESTRY V NAŠEM OTCI!
Jsem upřímně vděčen za Váš malý dopis ze dne 14. října, v dokonalé a bezvadné španělštině, tak dětinný a hřejivý, že ve mně silněji obnovil otcovskou vzpomínku, jakou stále chovám k svým milovaným klausurovaným dcerám z Československa.
Díky také za to, že denně zvlášt vzpomínáte na Otce generála ve svých modlitbách, na které tolik spoléhám, nebot dob ře vím, že jsou před Bohem jistě velmi záslužné.
Nepochybujte, že já Vás také doporučuji a prosím ustavičně Pána prostřednictvím naší MATKY, nejsvětější PANNY RůŽENCOVÉ a našeho Otce svatého Dominika, aby Vám každé žehnal zcela zvláštními milostmi, především k posvěcení a k věrnosti Vašemu velkému dominikánskému povolání, nebát to je nakonec to jediné, co platí a má cenu před Bohem.
Svátek Všech svatých našeho řádu, který dnes slavíme, vyvolává v nás nejniternější radost předně proto, že cítíme jejich ochranu, ale zároveň má být pro nás i mocným podnětem, pobádajícím nás, abychom dosáhli oné svatosti a věrnosti, jaké dosáhli naši bratří stejnými prostředky, kterých užíváme" i my, a aby v nás každodenně vzrůstala ona trojí láska, tak příznačná v našem řádě, nebot tolik vynikala u našeho svatého Otce: láska k Eucharistii,
láska k nejsvětější Panně a láska k duším. Horlivost o ně stravovala našeho OTCE.
Vězte také, že jsme ochotni postarat se s velkým potěšením o Vás ve všem, pokud na nás záleží, s nejlepší a nejupřímnější vůlí vůči Vám. Ze srdce Vám posílám nejhojnější požehnání našeho svatého Otce Dominika
Fray Aniceto Fernandez Alonso O.P. generál řádu.
V DALŠÍM DOPISE z 19. září 1964 děkoval za blahopřání k padesátému výročí řeholní profese, kterého -jak píše, "potěšilo nejvíc" - a pokračuje:
"Prosím Pána, aby na přímluvu našeho Otce naplnil Vaše duše svou božskou milostí tak, aby Váš vnitřní život vzkvétal" ve víře, v naději a lásce i v ostatních ctnostech a Vy tak mohly pochopit, jak říká svatý Pavel, šířku, hloubku, délku a výšku nekonečné lásky Boží k našim duším a ocenit a prožít ony vznešené dary, jakými jsou Boží dětství, přebývání Nejsvětější Trojice v našich duších a to, že jsme živými chrámy Ducha Svatého, bratry Ježíše Krista a dědici nekonečné slávy Boha, našeho OTCE.
Necht tyto vznešené pravdy a dary jsou duší VAŠÍ DUŠE a životem VAŠEHO ŽIVOTA. Tímto způsobem, až se dožijete padesáti profesních let, Vaše láska k Bohu, očištěná od každé lásky nezřízené, bude nejčistším zlatem a padesáté výročí bude opravdu zlatou svatbou s nebeským Snoubencem. Modlete se nadále za mne a doprovázejte modlitbu obětmi, aby mi Pán dopřál, abych ve zbývajících letech svého života mohl dojít oné čistoty lásky, jaké jsem nedosáhl v přéde šlých padesáti letech tak, jak jsem měl. Jen tak budu moci být užitečný řádu."
ROZSAH TÉTO PRÁCE nedovoluje rozmnožovat další svědectví, s nimiž měl ostatně každý možnost se seznámit.



ZBÝVÁ ŘÍCI JEŠTĚ NĚKOLIK SLOV O ČINNOSTI ŘÁDU


Kolik je tu obětavé služby na farách, při lidových misiích a exerciciích!
Kolik duší hledá u našich Otců duchovní vedení. Skoro každá provincie vydává několik časopisů i knihy.
V roce 1966 řád řídil 5 universit, 7 fakult teologických, 4 filosofické a 2 kanonického práva.
ŠPANĚLSKÁ provincie řídí šest rozhlasových vysílaček. PROVICIE FRANCOUZSKÁ pravidelně připravuje program pro televizi.
Podobnou činnost mají NAŠI OTCOVÉ i v Africe a v Jižní Americe.
Z universit, které řídí naši OTCOVÉ, už byla zmínka o Angeliku a o Frýburku. Universita svatého Tomáše na Manile má nyní 35 tisíc studentu. Další řádová universita na Filipinách v Legaspi - také svatého Tomáše, má osm tisíc studentů.
Nejvíce nových universit má náš řád v Jižní Americe. Je to hlavně universita v Tukumanu v Argentině, v Bogotě v Kolumbii, v Limě v Peru, v Bayamon v Puerto Rico. Všechny tyto university navštěvuje mnoho tisíc studentů.
Dále řídí náš řád MNOHO KOLEJÍ, hlavně v Hong-Kongu a v Matsuyana. V Kyoto v Japonsku je institut svatého Tomáše Aquinského. V USA řídí náš řád "Providence College" a centrum pro ekumenismus při universitě v Berkeley. V MEXIKU mají dominikáni při státní universitě duchovní správu pro 12 tisíc studentů, takzvaou u niversitní farnost.
SVATÝ OTEC PAVEL VI. toto dílo finančně podpořil. Při té příležitosti vzkázal: "Řekněte dominikánům v Mexiku, že váš řád, váš ideál, vás cíl jsou nutnější než kdv jindy; že jsou nositeli života a naděje; že jsou pro Církev nezbytní."
CORDOVA ve Španělsku má takzvanou universitu LABORALIS. Jmenuje se tak asi proto, že v ní studuje mnoho dělnických dětí. Interních studentů jsou dva tisíce. Na této universitě pracuje 36 dominikánů, 50 našich sester a 102 laických profesorů.
Dále je ve Španělsku naše teologická fakulta v Salamance a filosofická fakulta ve Valladolidu.
Na celém světě vydávají dominikáni mnoho knih. Největší vydavatelství jsou "Editions du Cerf" v Paříži. Pokračuje vydávání děl svatého Tomáše "leoninskou" komisí. Svatému Tomáši se dostalo veliké cti, že jsou jeho díla dvakrát vydávána na rozkaz papeže: svatého PIA V. - proto "Piana" - a Lva XIII., který roku 1880 svěřil tuto práci našemu řádu.
Zatím vyšlo těchto děl třiadvacet, celkem je jich plánová no jedenapadesát. Některé mají mít více dílů. Někdo by se snad divil pomalosti této práce, avšak dnešní textová kritika vyžaduje důkladnost a trpělivost. Svatý Otec PAVEL VI. má veliký zájem o tuto práci.
DOMINIKÁNSKÝ ŘÁD od počátku věnoyal apoštolskou péči odloučeným křestanům. Dnes se mnoho dominikánů věnuje ekumenickému dialogu v nových formách, které dozrály v naší době. Ekumenická činnost řádu má hlavně dvě střediska: ISTINA a STŘEDISKO Sv. IRENEJE v Lyoně.
ISTINA je ruské slovo, které překládá heslo řádu: VERITAS. Studuje hlavně problémy pravoslavných křestanů. Středisko svatého Ireneje je ve styku hlavně s protestanty.
Obě tato střediska založili a řídí dominikáni. Spolupracují mezi sebou i s každým, kdo se zabývá problémy jednoty Církve.
ISTINU řídil po mnoho let dominikán OTEC DUMONT. I Otec Congar, proslulý teolog, je jedním z průkopníků ekumenickéhc hnutí.
Náš řád řídí také ekumenické středisko v Bari při basilice svatého Mikuláše, kde má od roku 1968 školu EKUMENICKE TEOLOGIE na universitní úrovni.
STUDIUM "SALCHOIR", které bylo od roku 1938 v Étiolles, je nyní opět v Paříži v klášteře svatého Jakuba. Může tak dojít k obnově velké tradice tohoto kláštera.
VŠECHNA TATO DÍLA vydávají svědectví o užitečnosti, síle a vhodnosti řádu.
Církev svatá má dnes ve svých službách jednoho kardinála, 41 arcibiskupů a biskupů. Cení si nás.
Když chtěl OTEC FERNANDEZ děkovat Svatému Otci Pavlu VI, za vse, co poskytuje našemu řádu, Svatý Otec ho přerušil a zvolá "Spíše musím JÁ děkovat řádu!“
Dominikánským kardinálem je Francouz OTEC PAVEL PHILIPPE. Dlouho pracoval jako sekretář nejdříve v Posvátné kongregaci pro řeholníky, potom v Posvátné kongregaci pro NAUKU VIRY. Nyní je prefektem Posvátné kongregace pro východní církve -Na jeho dřívější místo nastoupil OTEC JERONÝM KAMER. Mnoho OTCů pracuje též v sekretariátech.
V roce 1977 byl jmenován další dominikánský kardinál -
ITAL, OTEC LUIGI CIAPPÍ
Narodil se roku 1909 ve Florencii. Po vstupu do řádu a po promoci v teologii vyučoval na Angeliku v Římě dogmatiku a morálku. V roce 1955 byl jmenován teologem státního sekretariátu.
V roce 1968 dostal titul teologa papežského domu a konsultora státního sekretariátu, dřívějšího magistra posvátného paláce. Je znám svými spisy zvláště o úctě k Nejsvětější Svá tosti.
NAŠE DĚJINY by nebyly úplná, kdyby v nich nebyla zmínka o těžkostech, která řád dnes prožívá.
Na generální kapitule u Madonna dell Areo podal OTEC ANICETO o současném stavu řádu tuto zprávu:
"V posledních dvanácti letech je bezpochyby mnoho co želet. V prvních letech ještě počet bratří vzrůstal a apoštolátní díla vzkvétala. Ale po II. vatikánském koncilu, zvláště v letech 1968 - 69 - 70, počet řeholníků se značně zmenšil. Bylo to proto, že uchazečů bylo málo a byli méně vytrvalí, a také pro odchod řeholníků samých. Politováníhodný je velký počet knězi, kteří požádali o převedení do laického stavu s dispenzí od všech závazkůf včetně celibátu, což se dřív skoro nikdy nepovolovalo.
V posledních deseti letech opustilo řád 609 kněží s reskriptem a 110 bez reskriptu, 119 bylo sekularisováno. Odešlo 285 kleriků se slavnými sliby a 84 spolupracovníků se slavnými sliby.
Vzhledem k tomu, že v roce 1963 bylo v řáde 10.150 bratří a v roce 1974 - 7.952 bratří - můžeme říci, že úbytek je asi dva tisíce bratří.
Politováníhodný je také přehnaný pluralismus a přehnaná svoboda mínění, takže i někteří naši bratří šířili zjevné bludy a nebezpečné nauky.
Podobně přehnaný a nerozvážný styk se světem a přílišné zesvětštění způsobily mnoho zla zachovávání slibů a řeholní kázni. Byly příčinou, že mnozí ztratili povolání, jak sami doznali.
OTEC ANICETO jistě o tom všem nejlépe věděl -Jistě ho to také nejvíce bolelo. Nikdy však nepropadl pesimismu, jak k tomu měli sklon někteří bratří.
Počet noviců byl nejnižší roku 1970, kdy jich bylo v celém řádě jen 130. V roce 1971 mělo 12 provincií méně než sto bratří. Klášterů a domů mají naši bratří 630 kromě misijních stanic. V roce 1972 bylo v Africe 235 bratří, v Asii 602 bratří, v Americe 2.765 bratří, v Evropě 4.613 bratří, v Oceánii 85 bratří.
Španělsky mluvilo 2.253 bratří, anglicky 2.038 bratří, francouzsky 1.379 bratří, ita1sky mluvilo 756 bratří, vlámský 649 bratří, německy 412 bratří, jiné řeči (portugalsky; polsky, chorvatsky, vietnamsky) 823 bratří.
PROVINCIE ČESKÁ a MAĎARSKÁ už v tomto počtu uváděna není.
1. ledna 1975 oylo v celém řádě 167 noviců, bratří spolupracovníků jen 12. Jak vidět, povolání těchto bratří jsou nyní velmi řídká. Snad právě proto připravila Boží Prozřetelnost právě na tento rok svatořečení tratra blahoslaveného JANA MACIASE, který jako vrátný v klášteře v Limě sytil denně 200 hladových - a ještě i nyní ve prospěch chudých zázračně rozmnožil rýži.
Kleriků bylo I. ledna 1975 653, Nejvíce jich má skoro vždy provincie španělská.



PŘEHLED PROVINCIÍ


Uvedeme zde ještě přehled provincií s celkovým počtem a s počtem kleriků a noviců; vždy nejprve stav před deseti lety tj. v roce 1965 a stav k 1. lednu 1975
1.Provineie španělská: 1.024 - 215 -48; 740 - 91 – 18
2. francouzská: 543 -52 -22; 454 - 22 -5;
3.toulouská: 199 -14 -3;178 – 9 – 5;
4. lombardská: 196 - 44 – 7; 186 -27 -6;
5. římská:166 -11 -3; 138 -4 -4;
6. Provincie neapolská: 137 - 18 – 6; 116 - 2 - 3;
7. Provincie madarska:?;
8. Provincie německá: 344 - 51 – 10; 287-23-3;
9. anglická: 248 - 32 – 11; 156 - 13 – 4;
10. polská: 219-24-8; 221 - 22 – 8;
11. aragonská: 249 - 51 – 12; 226 - 26 -9;
12. česká: ?
13. jugoslávská: 127 - 33 – 10; 117 - 14 – 9;
14. sicilská: 85-16-2; 60 - 3 – 0;
15. portugalská: 80 - 21 – 0; 70 - 8 – 2;
16. betická : 275 - 60 – 12; 196 – 12 – 0;
17. holandská: 551 - 42 -5 386 - 9 – 0;
18. irská: 425 - 73 – 10; 413 - 32 – 8;
19.Sv. Jakuba v Mexiku: 113-38-13; 90 - 12 – 8; K tomu 44 bratří z viceprovincie sv. Hyppolyta, která byla nyní spojena s provincií sv. Jakuba.
20. Sv. Jana Křtitele v Peru: 80-9-4; 56-4-2;
21. Sv. Ludvíka Pertranda v Kolumbii; 145- 35 – 0; 108- 8 – 1;
22. Provincie lyonská: 268- 31 – 8; 214- 5 – 2;
23. Sv. Kateřiny v Equadoru: 133- 9 – 2; 103- 6 – 1;
24. Svatého Vavřince v Chile: 39- 12 – 0;35- 6 – 1;
25. Posvátného růžence na Filipinách: 858- 216 – 52; 518- 40-13; K tomuto úbytku došlo, osamostatním provincie vietnamské a Tilipinské.
26. Svatého Petra mučedníka: 195 -30 -5; 159 -5 -0;
27. Svaté Růženy ve Vlámsku:275 - 29 -8; 218 -11 -0;
28. Provincie argentinská:72 -12 – 0; 62 - 3 -0;
29. Svatého Josefa v USA: 728 -98 -19; 544 -24 -7;
30. Svatého Pia V. na Maltě:135 -18 -3; 120 -6 -0;
31. Svatého Dominika vKanadě : 497 -58 -14; 372 -11 -3;
32. Nejsvětějšího Jména Ježíš v USA: 178 -31 -2; 172 - 34 -6;
33. Svatého Marka a Sardinie:88 -12 -1; 76 -8 – 0;
34. Jižního Německa a Rakouska: 123 -16 -2; 95 -2 -0;
35. Svatého Alberta Velikého v U S A: 594 – 87- 27; 428 - 39-10;
36. Nanebevzetí Panny Marie v Austrálii a na Novém Zélandě:100 – 21 – 5; 79-9 -2;
37. Sv, Tomáše Aquinského v Brazílii: 104 – 27- 5; 66 – 9-0;
38. Zvěstování P, Marie ve Švýcarsku: 88-12 – 1; 75 - 3- 1;
39. Svatého Tomáše v Belgii: 100 – 14- 0; 71-2- 1;
40. Královny mučedníků ve Vietnamu: 152 – 54 – 11; Takový byl stav 1. ledna 1975, avšak již po několika měsících se musíme s úzkostí ptát, co tito naši bratří prožívají… 41. Provincie filipinská 1. 1. 1975:116 - 42- 14;
Vikariát Zaire:13 - 0- 0;
Vikariát v Jižní Africe: 22-2- 0
Podle těchto suchých čísel to někde vypadá hodně smutně a sám OTEC GENERÁL musil říci, že se ještě někteří z těchto bratří "necítí dobře". Avšak ti, kteří nyní přicházejí, jsou opravdoví. Mají touhu po hlubokém vnitřním životě a po společenství.
OTEC ANICETO FERNANDEZ řídil řád s otcovskou péčí po dvanáct let v těchto těžkých dobách. Jeho pracovitý život byl ustavičnou službou Církvi a řádu. Svatý Otec Pavel VI. ho nazval mužem opatrným a neúnavným.
Za nejradostnější událost svého generálátu označil OTEC ANICETO mezinárodní thomistický kongres, který se konal v rámci oslav secmsetletého výročí smrti svatého Tomáše Aquinského v Římě a v Neapoli ve dnech 17. ai 24. dubna 1974. Zúčastnilo se ho nečekaně mnoho vědců z celého světa. Pro mluvil na něm i Svatý Otec Pavel VI. Několikrát prohlásil, že věrnost SVATÉMU TOMÁŠI náleží k zvláštním úkolům našeho řádu v Církvi.
Nejvýznamnější a nejtrvalejší památkou na tyto oslavy zůstane list PAVLA VI. s významným názvem "LUMEN ECCLESIAE".
V roce 1974 oslavil OTEC ANICETO FERNANDEZ v tělesné i duševní svěžesti 60. výročí své řeholní profese. V témž roce skončil dvanáctiletí služby generála řádu. Volební generální kapitula se sešla v Madonna dell Areo u Neapole. Podle rozhodnutí generální kapituly byl na devět let zvolen 83. generálem řádu
OTEC VINCENC DE COUESNONGLE
z provincie lyonské, křestním jménem Jiří, Řekl o sobě, že našel řeholní povolání u hrobu svatého Vincence Ferrerského.
Narodil se 13. září 1916. První sliby složil 5. listopadu 1936. Kněžské svěcení přijal 10. dubna 1943. Od roku 1946 vyučoval mimo jiné i v Brazílii. Roku 1966 se stal asistentem OTCE FERNANDEZE. Doprovázel ho často při jeho visitačních cestách. Přitom míval četné přednášky a napsal mnoho článků hlavně o řeholním životě.
Spolupracovníci nového OTCE GENERÁLA považují za jeho příznačné vlastnosti ducha spolupráce a snahu nikdy se nevzdávat, ale stále usilovat o lepší. OTEC ANICETO FERNANDEZ nám napsal: "Jsem velmi spokojen s no vým generálem,"
Po svém zvolení OTEC VINCENC DE COUESNONGLE řekl: "V této chvíli je mi nesnadné vyjádřit, co pociťuji. Nejprve chci říci, jak se spojuji se slovy, která právě řekl španělský OTEC provinciál OTCI ANICETOVI FERNANDEZOVI - Drahý a nejdůstojnější OTČE, jedno slovo shrnuje vše, co jsem prožil během osmi let, po která jsem se Vám pokoušel pomáhat v míře svých sil: OBDIV. Velký obdiv pro Vaši víru, pro Vaši statečnost, pro Váš optimismus, pro Vaši lásku k řádu, pro příklad Vašeho řeholního života. Pokaždé, když jsem zaklepal na Vaše dveře, přijal jste mě s úsměvem a nechal jste všeho, jako kdybyste neměl nic jiného na starosti než mě poslouchat. Obdiv pro Vaše cesty, které jste vykonal. Jen Vaši asistenti vědí, kolik představují energie, únavy a dávání sebe. OBDIV pro tu bratrskou lásku, kterou nic, naprosto nic nedokázalo zmenšit. Vaše dobrota, Vaše mírnost, Vaše důvěra zvítězily nad každým jiným pocitem i v nejnesnad nějších okamžicích. Ano, u Vás jsem se mnohému naučil. A očekávám mnoho od Va ší modlitby, od Vašeho příkladu a od Vaší spolupráce. Protože jsem nyní na tomto místě, DRAZÍ OTCOVÉ A BRATŘÍ, spolu si musíme uvědomit, v čem je oživení řádu, život a pod nět, které mu mají denně dávat možnost prospívat. Není to jen má práce, je to naše práce, práce nás všech -Nejsem na tomto místě tolik pro Vás jako s Vámi. Společně, všichni společeně musíme, budeme moci něco udělat, budovat budoucnost. Společně můžeme vykonat mnoho as POMOCI BOZI - vykonáme. V to pevně doufám!
Když myslím na to, co nás očekává, zasahují mě dva pocity odvaha a naděje. Jsme dost silní, umíme-li se opírat o svatého Otce Domnika, o naši tradici, o celé naše dějiny. Svatý Dominik se díval nazpět jen proto, aby našel odvahu jít stále vpřed. Znal dobře svou dobu, její bludy, její pády, avšak nikdy to u něho nevyvolalo strach nebo skleslost.
NAŠE "ODVAHA DO BUDOUCNOSTI" může pocházet jen od Boha. Je to NADĚJE.
My všichni můžeme tuto naději najít a prožívat v ustavičném styku s Bohem, hlavně díky modlitbě liturgické nebo soukromé. V nesmírném úkolu, který nás očekává, nikdo tu není sám -Bratří, sestry, přátelé řádu tvoříme jen jedno. Svatý Dominik je s námi, stále přítomný, stále živý ve své modlitbě: PRO TUO COETU PAUPERUM".
V prvním listě, který psal OTEC GENERÁL řádu, vlastně jen více rozvinul tyto myšlenky: Odvaha, naděje, modIitba . Odvaha je nakažlivá. "Napodobujme svatého Dominika - jeho čistotu srdce, jeho chudobu, jeho upíraní očí na Boha, jeho vášeň pro spásu duší“…
"Svět dnes vyžaduje odvážné lidi, kteří se zcela dávají… Kolik podivuhodných věcí je v našem řádě v těchto letech, která prožíváme!"
TYTO DĚJINY můžeme zakončit slovy, s kterými GENERÁL ŘÁDU OTEC VINCENC DE COUESNONGLE odcházel z Madonna dell Areo: "Máme proč opouštět tato
místa s novou důvěrou
O SPEM MIRAM, QUAM DEDISTI. IMPLE, PATER, QUOD DIXISTI!



DODATEK ČESKÁ PROVINCIE O.P.


P. Jiří fr. Augustin Prokop O. P.
VZNIK KAZATELSKÉHO ŘÁDU
Řád Kazatelský, obecně zvaný dominikánský, vznikl na území, na kterém došlo počátkem 13. století k nejostřejší konfrontaci a válce mezi katolickou Církví a heretickými skupinami, které Církev rozervávaly. Na tomto území, byla to hlavně jihozápadní Francie, začínají působit Španělé.
Přichází sem DIEGO AZEVEDO, biskup z Osmy a společně s podpřevorem osmanské kapituly DOMINIKEM GUZMANEM a s několika cisterciáky procházejí krajem, kážou, disputují a nevracejí heretiky církevní jednotě.
DIEGO stál jen krátce v čele celé akce. Roku 1207 se musel vrátit zpět do Osmy a tam brzy zemřel. Také cisterciáčtí mni ši zanechali této své činnosti.
V celé jižní Francii je DOMINIK sám. A přece nezůstává sám; získává si několik pomocníků a zakládá s nimi řeholní společnost, která se řídí zcela jinými pravidly, než dosavadní mnišské řády. Z této jakési experimentální společnosti se během deseti let vytvořil ŘÁD KAZATELů.
NOVÁ ŘEHOLNÍ SPOLEČNOST si získala velkého příznivce papeže HONORIA III., který roku 1216 řád schválil a celou řadou papežských bul v letech 1218 - 1221 pomohl nové řeholi překonávat těžkosti a doporučoval ji biskupům a universitám.
ŘÁD se rychle šířil; už roku 1221 - ještě za života sv. O. Dominika se rozdělil na osm provincií: španělskou, provensálskou, francouzskou, lombardskou, římskou, uherskou, německou a anglickou.
KAZATELÉ VE SLOVANSKÝCH ZEMÍCH
Proniknutí Kazatelského řádu do slovanských zemí je spoje no se jmény tří mužů: svatým Jackem - Hyacintem, blahoslaveným Česlavem a Heřmanem Němcem. O jejich vstupu do Kazatelského řádu napsal kronikář krakovského kláštera Stanislav Krakovský:
"Když se velebný Otec Ivo, biskup krakovský, vydal do Říma k papeži Honoriovi v rozličných záležitostech své diecéze, vzal s sebou i sv. JACKA.
Tam se roku 1216 setkal s blahoslaveným DOMINIKEM, usilujícím o potvrzení řádu. V té době vzkřísil z mrtvých kardinálova synovce. Tehdy výše jmenovaný biskup přistoupil ke svatému Dominikovi a prosil o bratry pro polskou provincii -Blahoslavený Dominik mu srdečně řekl: "Učinil bych to, koybych měl bratry, ale máš-li ty nějaké lidi Bohu milé, které bych mohl při jat do řádu, pak je přijmu." Tehdy mu s velkou zbožností dal tři: svatého JACKA, blahoslaveného ČESLAVA a HEŘMANA Němce, kteří byli v jeho doprovodu. Svatý DOMINIK je přijal a oblékl je do hábitu svého řádu. Po celý rok je měl u sebe a vychovával je k pokoře, čistotě a k jiným řeholním povinnostem. Potom od nich přijal řeholní sliby."
Z tohoto zápisu STANISLAVA KRAKOVSKÉHO nelze rozhodně usuzovat na rok 1216, protože v té době IVO biskupem ještě nebyl. Autorovi šlo o to, zařadit vznik své provincie do počátku řádu vůbec a tím povýšit polskou provincii mezi nejstarší řádové provincie.
Jisté však je, že svatý JACEK vstoupil do řádu v jeho počátcích, řeholní roucho přijal z rukou svatého Otce Dominika a že na JACKOVO rozhodnutí měl vliv zázrak vzkříšení Napoleo na, kardinálova synovce. Tuto událost datují moderní dějepisci (Vicaire) rokem 1220 nebo 1221.
JACEK přichází do Krakova teprve roku 1222. Je nutno si uvědomit, že nebyl pouze apoštolem Polska, ale také Korutanska, Cech i Moravy.
Jeho dlouhotrvající cestu z Říma do Polska je si možno vy světlit jeho misijní prací na těchto územích. A to je také" nejpravděpodobnější vysvětlení.
JACEK nespěchal do POLSKA, ale svým misijním působením mezi SLOVANY kladl základy nové slovanské provincii. K takovému působení patří jeho půlroční pobyt ve Frýsachu v Korutansku a obnovení tamějšího kláštera.
Na svých apoštolských cestách nebyl JACEK sám, ale podle Olugosze ho doprovázelo osm řeholníků. Jmény známe pouze Česlava, Heřmana Němce a Jindřicha Moravského. Ostatními členy misie byli s největší pravděpodobností Češi a Poláci. Jejich přítomnosti v Římě se nemůžeme divit, protože zde žili jejich duchovní pastýři -pražský biskup Ondřej a hnězdenský arcibiskup Henryk Kietlicz. Oba svým horlivým prosazováním reformního hnutí ve svých diecezích se dostali do konfliktu se světskými vladaři a museli odejít do vyhnanství.
Prvním řeholním domem ve slovanských zemích byl klášter ve Frýsachu v Korutansku. Tradice připisuje založení tohoto kláštera SVATÉMU JACKOVI.
V takzvané Dánské kronice (Historia Fratrum Praedicatorum in Dania) se však popisuje cesta bratra Salomona s bratrem Pavlem před rokem 1221 do Uher. Při návštěvě Frýsachu byli svědky toho, že představený kláštera - jediný kněz vystoupil právě z řádu.
K obnově kláštera byl zde ponechán Bratr Salomon. Tato událost se také projednávala na generální kapitule v Bologni roku 1221. Svědčí to tedy, že JACEK nemohl být zakladatelem tohoto kláštera. Scheeben a Vicaire usuzují, že byl poslán do Frýsachu, aby zde obnovil řeholní život.
Českomoravská tradice připisuje JACKOVI založení klášteru ve Znojmě, v Olomouci a Jihlavě. Je tu všakvoprávněné podezření, že tato tradice vznikla až po JACKOVĚ svatořečení.
O působení SVATÉHO JACKA ve Znojmě nám vypráví pověst: Město mělo málo pitné vody. Měštané, kteří viděli svatý život JACKOV a jeho spolubratři, prosili o modlitbu v této záležitosti. Po modlitbě odešel SVATÝ JACEK na místo, kde stojí nyní klášter BRATŘÍ KAZATELů, a kázal tam kopat. objevili zde hojný pramen pitné vody. Účastníci zázraku jej prosili, aby zde založil klášter, ale JACEK poučen případem z Frýsachu, odmítl a odešel dále. Vzal s sebou pouze nové kandidáty, kteří zde požádali o vstup do řádu.
Bereme-li v úvahu českomoravskou tradici, musíme připustit, že zde pravděpodobně došlo k rozdělení misionářů na dvě skupiny:
ČESLAV se odebral s několika bratry přes Jihlavu do Prahy a JACEK s ostatními bratry přes Brno, Olomouc a Opavu do Krakova.
O příchodu prvních dominikánů do Prahy máme dvě zprávy. Kronika dominikánského kláštera v Kolíně nad Rýnem uvádí, že bratří z Kolína založili roku 1224 klášter v Praze, a sice pro své kolonisty na Poříčí u svatého Klimenta.
Druhá zpráva je z Dalimilovy kroniky a je podrobnější: "Léta od narozenie Syna Božieho po tisiúciu, po dvú stú, po dvú dcátú sedmého predikateřie do Prahy přídú a k svatému Klimentu na Pořiečan vnidú. Tehdy u svatého Klimenta u mosta přízednice bieše, ta sobě pravé jmě Trubka jmieše. Ta jě sě mluviti, že svatý Kliment velí jim u mosta slúžiti. Proto predikateřie z Po řiečie vynidú a k svatému Klimentu k mostu přijidú."
DALIMILOVA KRONIKA mluví o dvojím osídlení: nejdříve na Pon čí a pak v samém městě u mostu. Tento druhý klášter založil pravděpodobně BLAHOSLAVENÝ ČESLAV roku 1226 a sem se pak přestěhovali bratří z Poříčí. Je to patrno z polských zpráv (Dlugosz: Opera omnia), dle nichž bratr GERARD, vikář polských klášteru, poslal BRATRA ČESLAVA a BRATRA JERONÝMA z Prahy, aby zde "přijal" konvent.
SVATÝ JACEK odešel přes Brno do Olomouce, kde se zřejmě zdržel delší dobu. Olomouc byla sídlem biskupa, je hož zájmem bylo, aby si udržel v diecézi a hlavně v sídelním městě kazatele, kteří by za něho vykonávali kazatelskou službu.
Jak nám předkládá ústní podání, dostali bratří k dispozici domek, ve kterém žili po devět měsíců. Starý nápis na kostele svatého Michala, který ještě roku 1732 existoval, ozna moval: "Opus hoc erectum cum conventu circa a. 1220."
JACEK se svými misionáři nezakládali kláštery: žili ve městech pouze privátně a kázali v některém kostele. Jejich práce byla důležitou etapou v díle založení pozdějších stálých klášterů. Odstrašující příklad z Frýsachu u tvrzoval SVATEHO JACKA v tom, že řádový dorost musí být vychováván delší dobu, výchovou musí být pověřen solidní řehol nik a výchova musí být prováděna v klášteře, kde je řeholní život plně prožíván.
Na základě kroniky BERNARDA GUI je jisté, že samostatná polská provincie, do které patřily i Čechy a Morava, vznikla současně s provincií dánskou, řeckou a Svaté země na gensrál ní kapitule v Paříži roku 1228.
V rámci které provincie pracovali polští bratří do tohoto roku? Misijní území, kterému náležely rakouské země, Morava, Čechy a Polsko, patřilo do německého císařství. Zdejší panov níci se poddali německému císaři lenním holdem. Z toho by vyplývalo, že misionáři byli podřízeni německé provincii. Toto vysvětlení by nám také ujasnilo, proč polští bratří mohli nerušeně pracovat ve Slezsku, Pomořansku a v křižáckých Průších, aniž by narazili na odpor německých do minikánú.
První zprávu o nově vzniklé polské provincii nám podává Dlugosz na základě jakési kroniky krakovského kláštera. Píše se v ní:
"Frater Gerardus natione Vratislaviensis, primus provincialis Poloniae, per Jordánem magistrům generálem ordinis praedicatcrum prasficitur anno Domini 1225, absque omni fratrum electione, hic Cracoviam veniens, primům ibi celebravit capitulum, de quo misit fratres recipere domos Vratislaviensem, Pragensem, Camyanensem, Genadensem, hic per visitatores theutonicos absolvitur ab officio 1233".
Jsou tu jmenovány první kláštery: Vratislav, Praha, Kamien Pomorski. Sledujeme-li vznik těchto klášteru, objeví se nám před očima plán, který si vytvořil SVATY JACEK a jeho bratří.
Plně se tu projevuje univerzálnost svatého Dominika. JACEK totiž organizuje kazatelská střediska ve všech biskupských sídelních městech na území Čech, Polska, misijního Pruska a Ruska.
První kroky v Čechách byly pro bratry svatého Dominika dost obtížné. Církevní poměry zde byly tehdy neuspořádané, jak nasvědčuje spor Přemysla Otakara I. s biskupem Ondřejem. Teprve Přemyslův syn a nástupce VÁCLAV I. proslul ja ko zbožný panovník.
Můžeme tedy předpokládat, že už na počátku své vlády podporoval nové řeholní družiny, zvláště Menší bratry a bratry Kazatele. A skutečně se kazatelský řád v Čechách velmi rychle sířil.
Do roku 1301 vzniklo u nás 25 mužských klášterů a 4 ženské kláštery mnišek: Praha u svatého Klimenta (1226), Olomouc u svatého Michala (1226 - 1227), Jihlava u svatého Kříže (1228), Hradec Králové u Panny Marie (1228), Brno u svatého Michala (před rokem 1230), Znojmo u svatého Kříže (kolem roku 1230), Litoměřice u svatého Michala (1236), Jablonné u svatého Vavřince - kolem roku 1250, Turnov Narození Panny Marie - kolem roku 1250, Louny Navštívení Panny Marie - 1253, Písek Povýšení svatého Kříže Sezimovo Ustí u sv. Dominika - polovina 13. století, Žatec asi roku 1253, Nymburk Narození Panny Marie - po roce 1257, Stříbro - kolem roku 1260, Uherský Brod u Panny Marie - 1262, Kolín u Panny Marie - kolem roku 1260, Chrudim Nanebevztetí Panny Marie - kolem roku 1260, České Budějovice Narození Panny Marie - 1265, Klatovy u svatého Vavřince - asi roku 1267, Beroun u Panny tvarie - před rokem 1288, Opava u svatého Václava – 1291, Plzeň u svaté Markety - po roce 1290, Šumperk Zvěstování Panny Marie - kolem roku 1293 a Pardubice u svatého Jiljí - koncem 13. století.
ŽENSKÉ KLÁŠTERY byly: v Praze u svaté Anny na jezdě - 1293, v Brně - Cella Beatae Mariae Virginis - Herburgy 1239, v Olomouci u sveté Kateřiny - 1244 a v Plzni - koncem 13. století.
Brzy po rozšíření řádu a vytvoření samostatné polské provincie přichází pohroma v podobě tatarských nájezdu. Velká část polských klášteru je zničena.
BITVOU U OLOMOUCE roku 1241 byly české konventy uchráněny tatarských hrůz. Můžeme tedy předpokládat, že se českomoravské konventy stély útočištěm pro uprchlíky z Polska. Po tatarském vpádu se přeneslo těžiště provincie do Čech na delší dobu.
Od roku 1243 do roku 1279 jsou konány provinční kapituly většinou ve Slezsku, v Čechách a na Moravě: V Brně roku 1243, v Praze roku 1247, v Hradci Králové roku 1249, opět v Praze roku 1267, v Jablonném roku 1269, v Brně roku 1273 a v Sezi-mově Ústí roku 1275.



VZNIK ČESKÉ PROVINCIE


Roku 1293 se stal podruhé polským provinciálem ZDISLAV z Hradce Králové - (poprvé byl v úřadě v letech 1279 - 1291) Už roku 1298 se na generální kapitule v Metách jednalo o rozdělení polské provincie, která i s našimi konventy obsahovála 58 mužských a 9 ženských klášteru, roztroušených po obrovském území, které by se dalo zhruba ohraničit těmito body: na jihozápadě České Budějovice, na severozápadě Gdaňsk, na jihovýchodě Lvov a na severovýchodě P1ock .
Vizitovat tak ohromné území bylo velmi obtížné a tak se na další generální kapitule roku 1300 v Marseille pokračovalo v jednání, započatém v Metách.
Teprve příštího roku za generála řádu BERNARDA de JUSIXO došlo na generální kapitule v Kolíně nad Rýnem k vytvoření samostatné české provincie.
Jejím prvním generálním vikářem se stal dosavadní polský provinciál ZDISLAV z Hradce Králové.
Velkým příznivcem kazatelského řádu v Čechách byl CÍSAŘ KAREL IV. Šlo mu především o rozkvět země a k tomu využíval všech prostředků. Jeho velkou zásluhou je bezesporu ZALOŽENÍ PRAŽSKÉ UNIVERSITY.
Je samozřejmé, že tak velký čin musel být dlouhou dobu připravován. Styky KARLA IV. s francouzským královským dvorem a s papežem Klimentem VI., jeho bývalým vychovatelem, mu v této snaze pomohly vynikajícím způsobem.
Pro nově zakládanou universitu bylo třeba přednášejících profesorů a je samozřejmé, že je KAREL IV. hledal mezi duchovenstvem. V první řadě se obrátil se svou prosbou na bratry Kazatele, kteří byli chvalně známí svou působností na pařížské universitě.
Roku 1347 vymohl KAREL IV. na generální kapitule v Bologni, aby provinční studium se sídlem v Praze v klášteře svatého Klimenta bylo povýšeno na generální řádové studium.
Prvním lektorem byl ustanoven BRATR JAN z Dambachu, člen německé provincie. Také tohoto lektora si Karel IV. vyžádal na generální kapitule. Mimo Jana z Dambachu jsou v různých listinách jmenováni další lektoři: fr. Petr z Bíliny - 1347 fr. Jan Moravec - 1348 fr. Lev Raticensis - 1348 a fr. Martin z Klatov- 1349.
Někteří z uvedených lektoru se stali universitními profesory. Své přednášky konali v pražském konvente.
Velmi dobré vztahy udržoval KAREL IV. s velmistrem řádu ŠIMONEM z Lingonu (de Langres), se kterým se znal ještě z období svého pobytu v Paříži. SIMON častěji přicházel do Čech jako papežský vyslanec a zřejmě na přání samého císaře se roku 1359 konala generální kapitula v pražském konventě u svatého Klimenta.
Tato událost je nejslavnějším okamžikem v dějinách české provincie.
BRATŘÍ KAZATELÉ ČESKÉ PROVINCIE byli stále úžeji spjati s pražskou universitou. Roku 1383 zavítal do Prahy generál řádu BLAHOSLAVENÝ RAJMUND z Kapuy. V české provincii se zdržel celý rok. V této době vykonal vi zitaci všech klášteru České provincie. Objevil zde dost nedostatku.
Určuje proto jako svého zplnomocněnce MISTRA MIKULÁŠE BICEPSE, aby dbal na obnovu řeholní kázně.
Mikuláš Biceps byl vynikajícím universitním profesorem. Neomezoval se však jenom na činnost na universitě a na řádové škole. Pražský arcibiskup se o něm zmiňuje v jednom ze svých listu a nazývá ho mužem "veliké nábožnosti a ducha bystrého, vynikajícím vědomostmi a ctnostmi všestrannými."
Úpadek řeholní kázně byl v tehdejší době dost všeobecný a byl•důsl edkem neutěšených poměrů v Církvi. Dochází tehdy k papežskému schizmatu, s nímž bylo spojeno rozštěpení celé Církve.
V Kazatelském řádě proslul jako velký reformátor bíahoslavený RAJMUND z Kapuy. Mikuláš Biceps šel v jeho stopách, ale zřejmě se mu nepodařilo provést reformu úplně, pro tože krátce po roce 1390 zemřel. Sám arcibiskup Jan z Jenštejná litoval jeho předčasné smrti a dosvědčuje, že vykonal mnoho pro obnovu řeholní kázně.
V době pobytu generála řádu RAJMUNDA z Kapuy v Praze byla dne 8. prosince 1383 uzavřena s pražskou universitou zvláštní smlouva, kterou byla řádová škola v Praze úžeji přidružena k pražské universitě. Každý dominikán směl být poslucha -čem university a směl tam rovněž přijímat titul lektora a ma gistra teologie.
Jménem university přijali tuto dohodu rektor M. Václav z Prahy a M. Jindřich z Oyty, RAJMUND z KAPUY odevzdal universitě kapli svatého Vincence v klášteře svatoklimentském, kde se pak konaly růné universitní slavnosti. Krásný styk řádu s universitou byl narušen teprve spory o viklefismus.
V OBDOBÍ OD VZNIKU SAMOSTATNÉ ČESKÉ PROVINCIE až do začátku husitských válek dochází v českých provinciích k velkému rozmachu. Roku 1301 při vzniku měla provincie 22 mužských klášterů a 4 kláštery mnišek.
Ve 14. století přibyl klášter mužské větve ve Stříbře. Také v Praze dochází k několika změnám: Ženský klášter svaté ANNY na Újezdě odkoupil roku 1311 od johanitů bývalý templářský dvůr a dominikánky pak přesídlily do tohoto nového domova.
KRÁLOVNA ELIŠKA však roku 1330 věnovala klášter na Újezdě opět dominikánkám. Povolala sem sestry z kláštera svaté Kateřiny v Olomouci. Tak existovaly až do roku 1420 v Praze dva ženské kláštery.
V letech 1312 - 1317 založil český král JAN LUCEMBURSKÝ nový klášter dominikánek v Brně pod Špilberkem. Klášter byl zasvěcen svaté ANNĚ. Ochranu nad klášterem svěřil rodu pánu z Lomnice.
Mnoho příslušnic toho rodu vstupovalo do nového kláštera dominikánek, několikrát byly i ve funkci převorky. Také v Brně má ženská větev řádu dva konventy.



VZNIK HUSITSTVÍ


Začátkem 15. století začíná do Prahy pronikat viklefismus. Jako první kritizoval toto učení dominikán PAVEL z BRNA, který studoval v Oxfordu a byl s touto naukou dobře obeznámen. Upozorňoval na její nebezpečí, avšak šíření viklefismu nezabránil.
Tento nový směr získával stále více příznivců z řad profesorů i posluchačů. Když pak vystoupil mistr JAN HUS jako tvrdý obránce viklefismu, postavil se Kazatelský řád proti němu. Není proto divu, že po smrti Husově a po smrti krále Václava IV. (16. 8. 1419) jsou pronášíedováni v první řadě dominikáni.
Už v prvním týdnu po smrti Václava IV. pozbyla provincie pět klášteru. Dochází k velkým bouřím v Praze, kde byly pustošeny kostely i kláštery a mezi nimi samozřejmě i klášter svatého Klimenta.
Následoval PÍSEK, odkud byli dominikáni vyhnáni a klášter srovnán se zemí. Podobně tomu bylo v HRADCI KRÁLOVÉ, kde vzbouření podnítil jeden z nejhorlivějších husitských kněží Ambrož . Stejný osud potkal kláštery v PLZNI, KLATOVECH a LOUNECH.
V následujících letech jsou zničeny téměř všechny kláštery v Čechách kromě českobudějovického. U svatého Klimenta v Praze zůstali bratří Kazatelé až do 8. srpna 1420. Tehdy vtrhli husité do kláštera, vypálili jej a bratry, kteří se nestačili ukrýt, povraždili.
V Litoměřicích nedošlo ke krveprolití. Měštané přestoupili ke kalichu, bratry však nechali v klidu odejít. Bratří se uchýlili do německých klášterů, kde čekali na příznivější dobu.
Turnovský a jablonský klášter zničil Žižka roku 1424; v Turnově byli bratří upáleni. Stejně se dělo v Kolíně, v Pardubicích, Berouně a na jiných místech.
MORAVSKÉ KLÁŠTERY byly naštěstí zachovány kromě uherskobrodského a šuniperského a tak mohly poskytovat útulek uprchlým bratřím z Čech. Těžiště provincie se přeneslo na Moravu. Zdá se, že zde po určitou dobu sídlil i provinciál. Rovněž studium bylo přeneseno do Olomouce.
Provincie velmi chudla. Z kvetoucích konventů zůstaly jen trosky. Po válkách se bratří vracejí do Litoměřic, Budějovic, Plzně a do Jablonného. Je zde také zmínka o převoru a bratřích v Sezimově Ústí z roku 1434, ale tito zde zřejmě dlouho nepobyli. Z ostatních měst bratří zmizeli nadobro.
V letech 1420 - 1467 žilo jen několik bratří v rozválinách svatoklimentského kláštera v Praze.
Roku 1429 byl fr. VÁCLAV, kazatel u svatého Klimenta, sťat mečem a jeho tělo bylo vhozeno do Vltavy, protože kázal proti husitům.
Podobný osud stihl BRATRA JANA, lektora Písma svatého, který ostře mluvil proti tehdejším bludům. Proto jej husité při kázání chytili a utopili ve Vltavě. Roku 1467 museli bratří uprchnout do Plzně a Budějovic.
Teprve v roku 1496 povolal král Ladislav na žádost pražských měšlanů do Prahy dominikány z Polska. Polští dominikáni přicházejí také do Brna. Kolem roku 1450 měli Poláci v Brně většinu členů své národnosti; proto na návrh městské rady byl konvent u svatého Michala v Brně podřízen polskému provinciálovi.
Roku 1465 se stává již podruhé generálem řádu MARTIALIS AURIBELLI, proslulý snahou o reformu řeholní kázně. Chtěl provést reformu také v konventech české provincie. Za tím účelem tam posílá svého generálního vikáře BRATRA INOCENCE z Vídně.
S reformou se začalo v brněnském klášteře, který poreformě byl roku 1479 přidělen k dolnobavorské provincii - stejne jako oba ženské kláštery brněnské.
Roku 1477 odchází brněnský převor PETR FULDNER do Českých Budějovic, aby zreformoval také tamější klášter. Od generála řádu LEONA de MANSUETIS dostal plnou moc k reformování budějovického konventu, popřípadě si mohl plnou moc k reformování rozšířit na kterýkoli jiný konvent.
Také českobudějovický konvent byl přidělen k dolnobavorské provincii. Ale už roku 1482 byly reformované kláštery - brněnský, budějovický a pražský u svatého Klimenta připojeny generálem " řádu k provincii holandské.
V tomto období je provincie řízena generálními vikáři. Sledujeme-li jejich jména, zjistíme, že to byli většinou cizinci. Jejich úkolem bylo reformovat provincii. Roku 1472 byl zvolen provinciálem AUGUSTIN PHARRER, ale mimo něho jsou tu ještě generální vikáři, jmenovaní generálem řádu. Jedním z nich byl jmenovaný brněnský převor PETR FULONER.
REFORMA SE ZVOLNA ŠÍŘILA. Mezi Členy provincie však bylo mnoho cizinců, hlavně Španělů a Kalů, kteří neovládali český jazyk a nebyli tedy způsobilí zastávat důležitější funkce v konvente, hlavně pro ně znalost české řeči. Svědčí o tom petice, poslaná roku 1506 do Říma. Provinciál PAVEL MAGERLE si v ní stěžuje na nedostatek bratří, jichž bylo v celé provincii jen 200.
V některých klášterech chyběly prostředky k obživě a tak vinou poměrů hyne to, co se ještě silou vůle uchovávalo. V klášterech je jen málo bratří; v polovině 16. století jsou některé kláštery zcela opuštěné (České Budějovice, Litoměřice, Jihlava, Šumperk), jinde převor s jediným bratrem a leckde pouze převor je jediným obyvatelem kláštera.
Za těchto poměrů ztratila provipcie památný klášter svatého Klimenta v Praze. Roku 1556 zde klesl počet členů na tři - převor BOŘECHOVSKÝ a dva kněží. Ti museli z rozhodnutí papeže JULIA III. a z rozkazu císaře Ferdinanda I. svůj klášter přenechat jezitům a nastěhovat se do opuštěného kláštera klarisek u svaté Anežky na Františku.
OBDOBÍ POBYTU NA FRANTIŠKU je nejsmutnější kapitolou historie české provincie.
Podobná situace nastává v brněnském klášteře sester, zvaných Herburek. Klášter byl těžce hmotně poškozen, a proto císař Rudolf nařídil převorce Kateřině Školastice a dvěma sestrám, aby se nastěhovaly do kláštara svaté ANNY.
Sestry to odmítly. Bylo jim tedy nabídnuto, aby so přestěhovaly do opuštěného kláštera benediktinek v Pustiměři s podmínkou, že do roka změní svou řeholi na řeholi benediktinskou. Po přesídlení sester do Pustiměře roku 1578 byl jejich klášter předán se vším majetkem Tovaryšstvu Ježíšovu.
BRATŘÍ, kteří přišli z Itálie doplnit členy provincie, se většinou neosvědčili. Přicházeli sem někteří, kterým šlo v prvé řadě o vlastní obohacení. Dokazuje to událost z kláštera Na Františku, jak ji popisuje arcibiskup ANTONÍN BRUS z Mohelnice.
Do kláštera Na Františku přijeli dva dominikáni Italové, Kteří se vydávali za vizitátory. Vymáhali na převoru vydání klášterního pokladu a to takovým způsobem, že převor vyskočil z okna a při pádu si zlomil obě ruce.
Jinými příchozími z Itálie byli ti, kteří se nechtěli ve své vlasti podrobit reformě.
Zdálo se, že ČESKÁ PROVINCIE JE ODSOUZENA K ZÁNIKU. Roku 1573 zbyti v provincii pouze tři členové domácího původu.
V poslední chvíli přispěl na pomoc generál řádu HYPPOLIT M. BECCARIA, který se na své vizitační cestě osobně přesvědčil o stavu české provincie. Poznal, že mnohou neplechu mají na svědomí bratří cizinci.
Obal pak na to, aby ostatní provincie posílaly do Čech solidní a horlivé řeholniky. Díky těmto mužům byla provincie opět obnovena. Důkazem toho je odchod bratří z kláštera Na Františku do kláštera svaté Maří Magdaleny na MALE STRANĚ, který odevzdal řádu císař Ferdinand II. roku 1604. Do tohoto kláštera přenesli dominikáni také své studium. Část bratří však i nadále zůstává v ANEŽSKÉM KLÁŠTEŘE.
Poněvadž se cizinci - hlavně Italové z neznalosti jazyka neosvědčili, rozhodla generální kapitula, že pošle do Čech bratry Poláky - Slovany, kteří se s Čechy snadněji Johovoří.
A tak roku 1608 přichází do Prahy JACEK SUSCIUS s několika spolubratry.
Generál řádu AUGUSTIN GALAMINI dekretem ze dne 18. června 1608 ho jmenoval českým provincíálem a pro nedostatek členů současně připojil rakouské konventy k české provincii. Dne 29, července 1608 pak podepsal v Plzni připojení kláštera v Chebu k české provincii.
Roku 1610 žádá olomoucký biskup kardinál DIETRICHSTEIN generála řádu, aby osobně vizitoval českou provincii. Ten se však omluvil, že má předsedat generální kapitule ve Francii a pověřil vizitací holandského provinciála VINCENCE SAHIERA. Dnem 17.dubna roku 1610 jej jmenuje komisařem pro Čechy, Ra kousko, Štýrsko a Korutany.
Téhož roku přichází SAHIER do Olomouce, aby odevzdal kardinálu Dietrichsteinovi pověřující listiny a pak odchází do Prahy k provinciálu SUSCIOVI.
BRATR VINCENC SAHIER provedl vizitaci všech konventů české provincie a 8. listopadu 1613 posílá do Říma vizitační protokol o stavu českomoravských klášterů. Situace vypadá nésledovně:
Konventy mužské: Praha u svaté Maří Magdaleny 2 členové; Praha u svaté Anežky na Frant. 6 členů; Brno u svatého Michala 8 členů; Olomouc u svatého Michala 8 členů; Jablonné u svatého Vavřince 2 členové; České Budějovice u Panny Marie 2 členové; Jihlava u svatého Kříže 2 členové; Litoměřice u svatého Michala 2 členové; Plzeň u svaté Markety 4 členové; Znojmo u svatého Kříže 4 členové. Celkový stav provincie 40 členů.
Ženské kláštery; Praha u svaté Anny 5 členek; Olomouc u svaté Kateřiny 17 členek; Brno u svaté Anny 8 členek. Celkový stav v provincii 30 členek
Ze SAHIEROVY relace také poznáváme, že česká provincie byla ve skutečnosti držena cizinci: osm Poláků, jeden Bavor,v jeden Normandan, čtyři Němci, jeden VIám a osm Italů.



ČESKÉ POVSTÁNÍ


Vznikem českého povstání přichází na provincii další pohroma. V Olomouci byly takové poměry, že v celém klášteře směl zůstat pouze převor s jedním bratrem laikem, ostatní mu seli odejít do vyhnanství.
Brněnský konvent byl úplně vybit; podobně se vedlo i jiným klášterům. Ve znojemském klášteře internoval velitel protestantských vojsk 300 císařských vojáků, kteří úplně zpustošili chrám i klášter.
Provinciál PETR TORTELLI byl v Praze protestanty chycen a uvězněn, proto kardinál DIETRICHSTEIN požádal generála řádu SERAFlNA SECCHA, aby potvrdil Dominika z Mikulova jako zástupce uvězněného provinciála. Generál kardinálově žádosti vyhověl.
Po bitvě bělohorské bylo jedinou snahou bratří udržet pro vincii po stránce personální. Znovu přicházejí do Čech cizinci, kteří se mohou v Čechách uplatnit a mimo ně posílá generál do Čech také ty příslušníky české provincie, kteří jsou roztroušeni v cizině.
Roku 1621 posílá do Prahy lektora DOMINIKA Z MANTOVY jako regenta řádového studia a s ním pět kleriků lombardské provincie.
Na jaře roku 1625 podal PETR TORTELII generálovi žádost, aby se mohli bratří z kláštera Na Františku usadit při kostele svatého JILJÍ NA STARÉM MĚSTĚ V PRAZE, "což by řádu bylo ku prospěchu. V létě téhož roku opustili klášter svaté Anežky a usadili se v bývalé škole při kostele svatého JILJI. Sem také přenesli své studium z kláštera svaté Maří Magdaleny.
Po zvolení pražského centra provincie došlo k prvnímu pokuju o reformu ČESKÉ PROVINCIE.
Dekretem ze dne 12. srpna 1628 ustanovil generál SECCHA vídenského převora ONDŘEJE ACLENFORSTA vizitátorem českomoravských klášterů s právem reformovat i trestat.
Brzy začíná provincie znovu vzkvétat a to nejen po stránce vnější, ale i uvnitř. Observance se znovu vrátila do našich klášteru. Přestože většina z nich vytrpěla mnoho válečných útisků a hmotných škod, nebyl žádný z nich ztracen. Naopak po vítězství katolické strany byly navráceny řádu i ty kláštery, které byly od dob husitských opuštěné: v Nymburce - 1667; v Klatovech, v Písku - 1636; v Jihlavě - 1618 a v Šumperku.
Roku 1634 jmenoval generál řádu MIKULÁŠ RIDOLFI českým provinciálem PETRA CANADILLU. Současně jej jmenoval i litoměřickým převorem a správcem jeho nemovitého majetku na tak dlouhou dobu, dokud nebude ukončena oprava kláštera a dokud tam nebude zřízen noviciát podle přání císaře Ferdinanda II. Císař přispěl na noviciát rovněž značnou sumou. Zůstalo však jen při pokusu.
TŘICETILETÁ VÁLKA
nejenže zpustošila zemi, ale způsobila i zmatky, jichž ne byly ušetřeny ani dominikánské kláštery. Proto posílá generál řádu do ČECH Jana Křtitele Vo1tu , člena aragonské provincie.
Mimo něj přichází do Čech také celá řada dalších cizinců. Domácí členové však těžce nesli, jejich nadvládu a proto dochází k nespokojenostem. Ty se projevily zvláště tehdy, když generál roku 1644 jmenoval komisaře provincie Mag. Jakuba Regulu předsedou provinční kapituly, na které se měla konat volba provinciala.
Odpor proti REGULOVI byl tak silný, že se sám vzdal úřadu a generál byl nucen místo něho jmenovat komisařem i vikářem provincie JIŘÍHO HERBENSTEINA. Stalo se tak 31. prosince 1644.
Roku 1646 jmenoval generál řádu provinciálem TOMÁŠE SARRIU. Tento "vir doctissimus, singulari dexteritáte in negotiis pertractandis ditatus", jak jej hodnotí kronikář, v plném proudu třicetileté války navštívil všechny konventy provincie kromě litoměřického a podal o tom generálovi řádu tuto podrobnou zprávu:
PRAHA U SV. JILJÍ: noviciát a studium, celkem 24 řeholníci, mezi nimi dva cizinci: regent Mag. Consuli z provincie abruzské a Irčan - lektor filosofie. Budova konventu nedokončena. PRAHA U SV. MAŘÍ MAGDALENY: 6 členu, z nich pouze dva domácí příslušníci. Kazatel a prokurátor patří k německé provincii. Budova je v rozvalinách, jen malý dormitář se 12 celičkami. PRAHA U SV. ANNY: 14 sester, těší se dobré pověsti, nejsou však dobře situovány. PLZEŇ U SV. MARKÉTY: 10 členů, všichni Češi, konvent i kostel pěkný; převora donutili k resignaci. CHEB U SV. VÁCLAVA: 4 členové, kostel i konvent v dobrém stavu. Zavedl klausuru. JABLONNÉ U SV. VAVŘINCE: 3 členové, převor náleží k německé provincii a je současně farářem, aby měl z čeho žít. Klášter nemohl být vizitován pro blízkost saských hranic. Je vydán častým útokům nepřátel. LITOMĚŘICE U SV. MICHALA: 2 kněží a 2 bratří laici. Za vizitace vpadl do města nepřítel, proto musel SARRIA uprchnout, ale pokusí se o návrat. PÍSEK - POVÝŠENÍ SV. KŘÍŽE: Konvent byl zničen Žižkou; bylo prý tam 40 bratří. Nyní žije pře vor na děkanství s jedním knězem, jedním klerikem a jedním konvršem. KLATOVY U SV.VAVŘINCE: Konvent neexistuje, pouze malý domeček, v nemž žijí 4 dominikáni. Původní kostel je v rozvalinách z doby Žižkovy částečně je obnoven a je z něho pěkný kostel. Osmiletým úsilím nastřádal převor jakýsi majetek, z něhož muže pohodlně žít 6 členu. Provinciál SAHHER mu poručil vybudovat dormitář, aby bratří nemuseli žít na děkanství, kde jsou i ženy. ÚSTÍ NAD LABEM USV. VOJTĚCHA: Žije tu pouze převor. Vizitace nebyla možná pro blízkost hranic. Pokusí se však znovu tam zajít. ČESKÉ BUDĚJOVICE U P. MARIE: 10 členu, převor je Španěl, jeden člen z německé provincie. Kostel i konvent v dobrém stavu, i když ještě nejsou opravy dokončeny. Klášter má i značný majetek. SAHIER musel zavést kla usuru. BRNO U SV. MICHALA: 8 členů, z nichž 4 jsou cizinci: převor z Nizozemí, dva z Německa a jeden z Lombardie. Konvent je dobrý, ale kostel má teprve opravenou krytinu. V opravách se pokračuje. BRNO U SV. ANNY: 19 sester, které trpí bídou. Na Sahierovu prosbu poskytuje císař sestrám peníze na výživu. JIHLAVA U Sv. KŘÍŽE: Město je v rukou nepřítele. Nebyl tam ani na prosbu vpuštěn. Žijí zde 3 členové. OLOMOUC U SV. MICHALA: Klášter je opuštěn, nepřítel všechny vyhnal. Prosil, aby se alespoň jeden směl vrátit, ale marně. Před válkou tam žilo 26 členů. OLOMOUC U SV. KATEŘINY: Sestry - až na jednu - byly vyhnány. Ostatních 14 žije v jednom městě, kde se živí žebrotou. Na přímluvu Sahierovu poskytuje jim císař podporu, dokud se nebudou moci vrátit. UHERSKÝ BROD U P. MARIE: Pouze jeden člen. Kostel ve zříceninách, klášter vypálen. ŠUMPERK U PANNY MARIE: Město obsazeno nepřítelem. Žije tamjeden dominikán, k němuž připojí provinciál ještě jednoho. ZNOJMO U SV. KŘÍŽE: 4 členové, převor je Polák a patří do německé provincie. Kostel je nedostavěn, klášter vypleněn. Sahier tam musel zavést klausuru.
TENTO POPIS nesloužil jen pro informaci, ale i pro zachování provincie. Aby mohl provinciál žádat navrácení klášteru, je třeba dostatek členu.
Jedná se hlavně o konventy v Táboře a v Nymburce, o které chce žádat. Zatím však tam nemá koho dát. Vyčerpán - žádá TOMÁŠ SARRIA o zproštění funkce. Oefinitivně jí byl zproštěn 23. září 1647.



OBNOVA PROVINCIE ZA BOHUMÍRA MARCQUISE


Roku 1652 se obrací generál řádu JAN KŘTITEL de MARINIS na belgického provinciála se žádostí o vyslání 20 bratří, kteří by se hodili na funkce převora, podpřevora, novicmistra a ke správě statku.
Provinciálem jmenoval člena antverpského konventu Bohumíra Marcquise, který se energicky ujal práce. Dojednal fundaci kláštera v Písku a společně s novým pražským převorem Mag. TIRELLIM navázal styky s kardinálem HARRACHEM za účelem znovuuvedení dominikánů na pražskou universitu.
Podle informací TOMÁŠE SARRIA i generála řádu byly tyto hlavní nedostatky provincie: málo dobrých členů domácího původu, pobořené a chudé kostely a kláštery.
Mělo být proto hlavní starostí nového provinciála zajištění domácího dorostu a jeho dobré vychování. Hlavní příčinou nedostatku dorostu byl v prvé řadě protestantismus. Po svém příchodu do Prahy zakládali jezuité školy a konvikty. Všichni jejich studenti, pokud volili duchovní stav, vstupovali k jezuitům, takže na ostatní řehole zbývali jen podřadnější žáci.
Po bitvě na Bílé Hoře, když dominikáni dostávají kostel SVATÉHO JILJÍ (1626) a obnovují tam své studium, začíná počet domácích členů vzrůstat a cizinců ubývat. Při MARCQUISOVĚ příchodu do provincie bylo již pouze 16 cizinců z celkového počtu 112 členů celé provincie.
Že se provincie nezotaví bez dostatečného počtu dobře vychovaných členů domácího původu, bylo jasné hned při vizitaci generála řádu HYPPOLITA BECCARIA roku 1583. Proto roku 1600 nařídila generální kapitula v Neapoli, aby v reformovaném vídenském konventu byl zřízen seminář pro výchovu českých noviců. Generální kapitula v Římě přikazuje založit noviciáty v Olomouci a ve Znojmě.
REFORMA BLAHOSLAVENÉHO RAJMUNOA Z KAPUY
byla prováděna tak, že byl v provincii určen jeden dům, kde žili všichni bratří, toužící žít přesně dle STANOV. V tomto domě byl také zřízen noviciát. Rostoucím počtem reformovaných bratří se zvyšoval počet reformovaných klášterů, zatímco větev bez noviciátu vymírala. Tímto způsobem si zachoval řád svou jednotu.
Také v české provincii se vyskytovaly snahy založit pouze jeden noviciát. Neutěšené hospodářské poměry jednotlivých klášterů to však nedovolovaly.
Proto se císař FERDINAND II. listinou vydanou dne 28. září 1630 zavázal založit noviciát v Litoměřicích nákladem 35.000 míšeňských kop. Jen válečné události třicetileté války tomu zabránily. Teprve 21. června 1654 provinciál Marcquis založil noviciát v Litoměřicích a s velkou slávou oblékl první tři novicé pro přísnou observanci. Novicrnistem jmenoval Belgičana TOMÁŠE van HAUGWEGHEMA. Současně prohlašuje litoměřický konvent za klášter přísné observance.
Listem ze dne 17. listopadu 1654 pak zřizuje druhý noviciát v brněnském klášteře. Počet noviců se zvyšuje. Tím bylo vykonáno nejzáklacnější dílo pro obnovu provincie.
PROVINCIÁL MARCQIS však ve svém díle pokračuje a snaží se zavést přísnou observanci do všech klášterů, i když přitom naráží na tuhý odpor. Zaměřuje se hlavně na konvent svatého JILJI v PRAZE, který chce rovněž prohlásit za konvent přísné observance, poněvadž zde bylo studium pro kleriky.
Generál řádu de MARINIS mu posílá na pomoc P. Mag. SERAFIKA CAPARRIHO, který je ustanoven regentem studia u svatého Jiljí.
Zavedení obseryaiice spočívalo v prvé řadě ve společné chorové modlitbě i s nočním chorem, v nošení vlněného šatu, v užívání hrubých pokrývek na lůžku a v jiných podobných ustanoveních.
PRVNÍ PŘÍKAZ provinciálův se týká především chórové modlitby a liturgie vůbec. Nejrozšířenějším zlozvykem v provincii bylo opilství, proti kterému brojily hlavně provinční kapituly v Českých Budějovicích roku 1648 a v Brně 1651. Provinciál musel stále zakročovat.
Velkým zlem pro provincii byli rovněž zběhové z jiných provincií. Proti nim vystupuje MARCQUIS velmi ostře. Řeholnik, který se nemohl prokázat doporučujícím listem od svých představených, byl bez milosti uvězněn a pak s doprovodem poslán zpět do své provincie.
Současně však musel provinciál řešit problém uprchlíků z důvodů válečných nepokojů v Litvě, Polsku a Rusku.
Zároveň se snahou o povznesení kázně a observance v provincii se snaží řád povznést také řádové studium. Plné pocho pení a podporu našel u Kongregace pro šíření víry v Římě.
GENERÁLNÍ KAPITULA V MILÁNĚ posílá proto roku 1622 do Čech dva lektory z lombardské provincie. Jednomu uděluje titul regenta a nařizuje mu vzít s sebou šest až osm studentů své provincie a společně s ostátními je vyučovat v konvente sv. Maří Magdaleny v Praze
Když v roce 1626 přešli dominikáni z kláštera na Františku ke svatému JILJÍ, přenesli generální studium také sem.
PROVINCIÁL MARCQUIS našel při svém příchodu generální studium v Praze u sv. JILJÍ, filosofický kurs v Plni, v Brně a u svaté Maří Magdaleny v Praze. Toto filosofické studium nebylo vázáno na stálé místo a často probíhalo více kursů současně. Své nejlepší žáky však posjlala provincie na studia do ciziny, hlavně do Itálie a do Španělska.
Za provincialátu Marcquisova se povznesly konventy české provincie také po stránce hmotné. Hodně k tomu přispěl císařský dvůr a jednotlivým klášterům často šlechtické rody.
Dominikáni měli vělkého příznivce v nejvyšším hofmistru Kryštofovi Ferdinandovi POPELU z Lobkovic, který jim chtěl vystavět klášter v Bílině u Mostu. Ke stavbě však nedošlo, protože Kryštof z Lobkovic nenadále zemřel.
V květnu roku 1660 získali dominikáni opět klášter v Nymburce. V této době jsou téměř všechny kláštery přestavovány a upravovány.
Také za Marcquisových nástupců se v této práci horlivě pokračuje a konventy, které dosud s opravami nezačaly, se nyní snaží urychleně postavit své chrámy i klášterní budovy.
S obnovou kázně pokračuje i obnova vnější. Důsledkem klidného hospodaření a činnosti kněží jsou kláštery lépe situovány, takže mohou živit dostatečný počet členů. - PROVINCIÁL MARCQUIS řídil provincii plných osm let.
Dne 7. května-1661 byl jednomyslně zvolen provinciálem regent pražského studia a převor kláštera u sv. JILJÍ Mag. teologie VINCENC QUINISIUS. Velmi záhy však umírá.
Jeho nástupcem je zvolen ALBERT FRANTIŠEK SEIDELIUS .
Za těchto provinciálů a jejich nástupců dochází k výměně generací. Na přední funkce v provincii se dostávají odchovánci MARCQUISOVI. Rozkvět provincie dokazuje i zvětšující se počet domů.
Roku 1682 založila Zuzana Kateřina Liborie ze Zástřizi klášter pro bratry dominikány v Boskovicích. Na provinční kapitule v Praze u sv. Jiljí bylo dne 23. dubna 1695 rozhodnuto, že vikariát v Boskovicích patří ke klášteru svatého Michala v Brně v duchovních i hmotných věcech.
Roku 1698 založila Barbora Věžníková rozená ze Švihová menší klášter v Nových Dvorech u Kutné Hory. Tento nový vika-riát byl inkorporován řádu roku 1742.
V PLZNI byl založen pro ženskou větev řádu nový klášter u svaté ANNY.
S povolením velmistra řádu i arcibiskupovým založila roku 1709 dominikánka kláštera svaté Anny v Praze KATEŘINA MARIE z Mitrovic v Plzni klášter SVATÉ RůZENY Z LIMY s kostelem svaté Anny. Do nového kláštera odchází spolu se svou sestrou Růženou Maxmiliánou z Mitrovic a pěti sestrami. Sám velmistr řádu ji jmenoval první převorkou nového kláštera.
ROKU 1706 bylo přiděleno k české provincii také osm slezských konventů: Vratislav, Opava, Těšín, Svídnice, Opole, Ratiboř, Hlohov, Frankensteina Boleslawiec a dva ženské kláštery ve Vratislavi a Ratiboři. Do provincie patřilo tehdy celkem 27 klášterů.
Že provincie skutečně vzrostla, dokazuje žádost řádového velmistra českému provinciálovi, aby převzal funkci komisaře pro Uhry a aby se snažil získat některé uherské konventy, zvláště pak BANSKOU BYSTRICU.
Provinciál sice žádost generála řádu nesplnil, ale tato u dálost nám jasně dokazuje, že se poměry v provincii značně zlepšily. Roku 1699 převzala úkol obnovy uherské provincie provincie rakouská, ale Čechy měly k tomuto úkolu přispět několika kněžími s kleriky.
Tutéž skutečnost nám dokazuje také to, že čeští dominikáni nechtěli v pozdějších letech přijímat dorost a jen na generálův příkaz přijímali každoročně pou ze dvanáct kandidátů.



NOVÝ ÚPADEK PROVINCIE ZA JOSEFINISMU


Od roku 1740 u nás opět řádí válka. Pruský král Friedrich II. s dobře vycvičenou armádou zahájil první pruskou válku (1740 - 1742), která se rozšířila ve válku o rakouské dědictví (1740 - 1748).
Po dvojí porážce rakouských vojsk byla donucena MARIE TEREZIE vzdát se roku 1742 Slezska, kromě malého území Opavska a Těšínská. Tím byly ztraceny i slezské konventy a české pro vincii zůstaly pouze konvent opavský a těšínský.
Odtržené slezské konventy sloučil generál řádu ANTONÍN BREMOND v takzvanou slezskou kongregaci (malou provincii), která trvala až do roku 1811. Tím trpěla nejen česká provincie. Pro celý řád nastává nejtěžší chvíle v dějinách.
Jansenismus a galikanismus, v Anglii pak svobodné zednářství a jiné volnomyšlenkářské směry dávaly podnět ke vzniku osvícenství. Ke konci století pak nelítostně zasáhl josefinismus.
JOSEF II. dělil ve svých úvahách kláštery na takové, které jsou veřejnosti užitečné a na takové, které k blahu veřejnosti ničím nepřispívají. Tyto druhé pak nelítostně rušil.
V prvé řadě byla v rakouských zemích úplně zrušena ženská větev řádu, právě tak jako všechny řády rozjímavé. Reholnicím bylo ponechánc k uvážení, zda chtějí odejít ke svým rodinám nebo přestoupit do řádu voršilek.
Od roku 1780 je všem řádům zakázán jakýkoliv styk s řádovými ústředími v cizině.
POTOM NÁSLEDUJE RUŠENÍ MUŽSKÝCH KLÁŠTEREů.
Z kvetoucí dominikánské české provincie zůstalo pouze pět klášterů.
Zrušeny byly kláštery: v Budějovicích 18.12.1784, v Plzni 1785, v Jablonném 2.8.1786, v Praze u sv. M. Magdaleny 1785, v Nových Dvorech 1784, v Písku 1787, v Nymburce 1785, v Klatovech 9.11. 1785 ,v Brně 1785, v Šumperku 1786 , v Jihlavě už roku 1781 se museli nastěhovat do zrušené jeuitské koleje, ale i toto jejich působiště bylo zrušeno 5.8.1784 -v Boskovicích 1784, v Opavě 1786 a v Těšíně 1790.
Olomoucký klášter svatého Michala byl zrušen dekretem ze dne 26.7.1784 a dominikáni museli přesídlit do zrušeného františkánského kláštera Na Bělidlech.
Také v Litoměřicích byl roku 1788 zrušen klášter svatého Michala a dominikáni přesídlili do zrušeného minoritského kláštera u Svatého Jakuba. TÍMTO OPATŘENÍM BYLA POSTIŽENA VĚTŠINA ŘEHOLNÍKů.
Ostatní, kteří směli v klášterech zůstat - byla jich nepoměr ná menšina - žili v ustavičné nejistotě, zda také jejich klášter nebude brzy zrušen. Snažili se proto ponechat si nějaký majetek pro svou osobu. Tím nesmírně trpěla řeholní chudoba a trpěli tím i bratří sami. Se svým řádovým ústředím si stýkat nesměli a poradit si sami nedovedli.
Přicházely další zásahy. Byl zrušen III. řád i růžencová bratrstva. Bratří byli omezováni ve své působnosti jen na kostely, ven směli vycházet jen v občanském oděvu. Za takových okolností jich ovšem nepřibývalo. Z počátku nesměli přijímat dorost vůbec, později jen s mnohými omezeními. Stárli a stále jich ubývalo.
Císař Leopold sice už roku 1791 odvolal mnohá nařízení svého bratra, ale nepřátelské smýšlení proti řehol níkům se tím nezměnilo.
ŘÍŠSKÁ PROVINCIE
Trvalo celé půlstoletí, než mohl generál řádu P. VINCENC JANDEL vykonat vizitaci české a rakouské provincie. Po zjištění stavu a ve snaze zabránit dalšímu úpadku se rozhodl sloučit obě provincie v jednu, takzvanou ŘÍŠSKOU PROVINCII.
ČESKÁ PROVINCIE měla roku 1844 46 bratří a rakouská 40.
Provinciálem říšské provincie zůstal poslední český provinciál P. THEOFIL MATĚJKA. Zákrok generála JANDELA byl účinný. Byla provedena observance za vedení vzorného řeholníka P. TOMÁŠE ANSELMIHO z kláštera svaté Sabiny v Římě.
Pro výchovu dorostu byl založen noviciát ve Štýrském Hradci. Tento klášter podléhal přímo generálovi řádu. Důsledky těchto změn byly velmi prospěšné. Kláštery se začaly opět naplňovat, vzkvétal i III. řád a bratrstva, bratří začali konat misie mezi liem a šířit modlitbu sv. Růžence. Ke konci desetiletí se konventy opět zotavily, takže mohly být obsazeny dostatečným počtem bratří.



OBNOVENÍ ČESKÉ PROVINCIE A JEJÍ NOVÝ ROZKVĚT


Roku 1856 předložili dominikáni české národnosti prosbu generální kapitule ve Viterbu o obnovení staré české provincie.
Roku 1904 pak vykonal generál řádu P. HYACINT CORMIER osobně vizitaci všech klášteru říšské provincie. Po návratu do Říma se rozhodl českou provincii obnovit.
Došlo k tomu 14. září 1905. Dosavadní říšská provincie byla rozdělena na českou a rakou-sko-uherskou část. V rakousko-uherské provincii zůstal provinciálem dosavadní P. SADOK SZABÓ.
V nově obnovené ČESKÉ PROVINCII byl ustanoven provinciálem P. VÁCLAV BUBENÍK s podmínkou, že ve svém úřadě vytrvá do nejbližší provinční kapituly, která se měla konat roku 1910.
Nově vzniklá česká provincie měla tutéž rozlohu jako dříve. Obsahovala 4 konventy v Čechách: v Praze u svatého Jiljí, v Litoměřicích u sv. Jakuba, v Ústí nad Labem u sv. Vojtěcha a v Chebu u svatého Václava. Na Moravě byly kláštery v Olomouci u Panny Marie, ve Znojmě u svatého Kříže a v Uherském Brodě u Panny Marie.
Jen dočasně zůstaly vídenskému provinciálovi podřízeny konventy v Chebu a v Ustí nad Labem. V Olomouci zůstal noviciát a bylo zde zřízeno i řádové studium. Plni opravdového nadšení se pustili dominikáni do práce.
Roku 1908 podávají žádost pražské konsistoři, aby jim povolila vystavět v PLZNI klášter s farou. Souhlas byl dán a rovněž římská Kongregace concilii vydala dekret, jímž měla být nová fara inkorporována konventu svatého JILJÍ v Praze.
A tak se roku 1910 nastěhovali bratří opět do Plzně a do roku 1913 zde vystavěli kostel i s klášterem.
Do Budějovic přicházejí dominikáni v roce 1916 a na přání českobudějovického biskupa HůLKY přejímají tam kostel svatého Jana Nepomuckého na Lineckém předměstí.
Roku 1923 vyjednával nový českobudějovický biskup ŠIMON BÁRTA s provinciálem BUBENÍKEM, aby dominikáni převzali také v Třeboni duchovní správu, která byla tehdy v zoufalém stavu. Protože provincie neměla tehdy volné bratry, navrhl P. BUBENÍK biskupu BÁRTOVI, aby dominikáni opustili České Budějovice a tak roku-1923 přijíždějí do TŘEBONĚ.
Byli to: P. Hilar Haiti, P. Jordán Dostál, P. Ambrož Podhradský a P. Aleš Bouz. Roku 1925 měl třeboňský dúm 5 kněží a 2 bratry spolupracovníky.
Roku 1934 vykonal vizitaci provincie generál řádu P. MARTIN GILLET . Po návratu do Říma vydal v lednu 1935 rozkaz, aby dům v Třeboni byl zrušen. Tehdejší provinciál P. TOMÁŠ DITTL jmenoval vikářem domu P. Jiljího Bouze a současně jej pověřil likvidací domu.
Třeboňští dominikáni tedy žádali o exklaustraci, která jim byla povolena na dobu jednoho roku. Po roce byli kněží sekularizováni a působili nadále v Třeboni jako dominikánští terciáři.
Roku 1936 byl zrušen dominikánský řád v Chebu a byl postoupen na 99 let Oblátům Neposkvrněného Početí. Když byli OBLÁTI po osvobození roku 1946 odsunuti do Německa, pře vzali dominikáni plzeňští opět duchovní správu.



POUŽITÁ LITERATURA


Fontes rerur Bohemicarum, III.
Pavel Kielar OP: Poczatki zákonu dominikanskiego v Polsce, Krakow 1973
Woroniecki Jacek OP: Blogoslawiony Czeslaw - dominikanin, Opole 1947
Schlossinger Wilhelm OP: Geschichte der Bohmiscben Dorainika-nerordensprovinz, Prag 1916
Jakubička M.: Příchod prvních dominikánú do naší vlasti, Pamětní spis, Praha 1916
Jakubička M.: Styky řádu Kazatelského s Karlem IV. a praž -skou univerzitou, Pamětní spis, Praha 1916
Neumann Augustin OESA: Římské zprávy o českých dominikánech, Praha 1933
Bubeník Norbert OP: Z minulosti dominikán. klášterů u nás, rukopis
Bubeník Norbert CP: Dominikáni v Plzni, rukopis
Koudelka Vladimír OP: Obnovení české provincie dominikánské za provinciála Bohumíra Marcquise v 17. sto letí, (These k lektorátu), Olomouc 1946
Bouz Jiljí: Dominikáni v Třeboni, rukopis
Divina Theodor: Dějiny dominikánského kláštera u svatého Michala v Olomouci, Olomouc 1959, rukopis
S. M. Vlastimila Župková
DĚJINY ČESKÉ KONGREGACE SESTER DOMINIKÁNEK
Česká kongregace sester dominikánek vyrostla z velké obnovy ŘADU, vyvolané v život ve Francii O. Jindřichem Lacordaiem, v celém RADĚ provedené generálem Vincencem Jandelem a v rakouské provincii uskutečňované O. provinciálem Tomášem Anselmi.
Podnět k jejímu založení vyšel od olomouckých Otců dominikánů, zvláště jejich převora O. ČESLAVA NAVRKALA, který v 80. letech minulého století probouzel mezi členkami domini kánské rodiny ve světě touhu po řeholním životě.
Tři z nich vystavěly ze svého věna na okraji Řepčína jednopatrový dům a spolu s jinými čtyřmi sestrami v něm začaly společný život modlitby, práce a oběti a připravovaly se pro výchovu zanedbané mládeže.
K zavedení řeholního ducha do mladé komunity povolány 12. září 1889 do řepčínského klášteříka čtyři sestry z GLEISDORFU: M. Rajmunda Jindrová, narozená v Praze roku 1858, s jednou profesní sestrou a dvěma novickami. Ke třem světským spoluzakladatelkám přibyla brzy jedna kandi dátka učitelka, 20 žákyň obecné školy a 5, ale už po třech měsících 27 chovanek z různých slovanských zemí.
Nové podněty a nové duchovní zaměření dal vznikající komu nitě neúnavný a nadšený horlitel o náboženskou obrodu u slovanských národů dominikán O. ANGELUS LUBOJACKÝ.
Jeho působením se po dvou letech nový dům v ŘEPČINÉ osamo statnil od závislosti na německém klášteře v GLEISDORFU a stal se MATERINCEM ČESKÉ DOMINIKÁNSKÉ KONGREGACE, která do roku 1898 nesla jméno bl. Česlava, od beatifikace první dominikánky v českých zemích jméno bl.ZDISLAVY.
Neúnavným úsilím MATKY RAJMUNOY a ostatních sester záhy vytvořeno v Řepčíně vychovávací středisko, které mělo od počátku ráz učitelského ústavu, třebaže toto skromné soukromé učiliště nedosáhlo do roku 1902 práva veřejnosti a kandidátky konaly maturitní zkoušky před cizími zkušebními komisemi.
Pro výchovnou a vyučovací činnost vybudovaly sestry s pomocí Boží a svým houževnatým přičiněním ve čtyřech letech rozsáhlý klášter se 70 sestrami a 150 chovankami, který vzrostl přístavbami do roku 1910 na jedno z předních středisek českého katolického školství. Poslední přístavbou v roce 1932 připojen moderně vybavený pensionát.
Zatím se už od roku 1896 šířil vliv řepčínského kláštera po celé Moravě zakládáním nových řeholních domu s cílem vyučování mládeže: ve Vyškově, v Klimkovicích, Kokorách a j.
Od roku 1907, kdy se sestry rozhodly přijmout nabídku správy sirotčince v Praze-Asylu a věnovat se nejen vyučování, ale i sociální činnosti, se počet filiálek rychle množil.
Roku 1913 požádány dominikánky v Vepříně, aby převzaly vyučování ve školách pro české a slovenské vystěhovalce ve Spojených státech v Americe. Po první světové válce převzetím bývalého maďarského kláštera v Košicích začaly sestry pusobit i na Slovensku.
Vytvořením Slovenského státu za II. světové války se obě důležité větvě pro nedostatek styků s mateřincem odloučily a vytvořily samostatné kongregace. V roce 1946 dovoleno třem členkám kongregace bl. Zdislavy přejít do nově vznikající komunity dominikánských MNIŠEK k vytvoření předpokladu pro tento typ řeholní otservance.
V prvních 35 letech byla duší celé řeholní společnosti svým svatým příkladem její duchovní ZAKLADATELKA a od roku 1912 první generální představená M. RAJMUNDA JINDROVÁ.
Druhá generální představená M. AUGUSTINA STUCHLÁ dala v 19 letech svého úřadu kongregaci pevnou strukturu na zákla dě nového kanonického práva a připravila největší rozmach kongregace.
Její nástupkyni M. KAZIMIŘE HAVELKOVÉ připadal po 25 let úkol udržovat mezi sestrami řeholní kázeň a soudržnost v těžkých dobách vnějších nepřízní vůči řeholním řádům, Podobný obzaz rozmachu a podlomení se jeví i v apoštolské činnosti. Po počátečním desetiletí intensivní práce vysílal SOUKROMÝ DÍVČÍ UČITELSKÝ ÚSTAV s právem veřejnosti v klidných dobách svého vývoje po 40 let každoročně kolem 40 mladých uči telek, které měly vnášet svou křesťanskou výchovu do škol na ší vlasti. Za německé okupace byl ústav zrušen.
Po válce otevřeno s jinými školami v Repčíně dívčí gymnásium jako už dříve v Košicích, ale už 15. března 1948 státní mi úřady zrušeno. Skoro současně postihlo zrušení všechny ostatní klášterní školy, vzdělávací kursy a sirotčince ve všech filiálních domech.
27. září 1950 odvezeny sestry ze 17 domů do internace v bývalém kláštere jezuitů v Bohosudcvě v Čechách a tam spoléčně se sestrami svatého Kříže prožívaly trampoty nouzového ubytování a nucených prací doma i v okolních továrnách, textilce, kaolince, v těžkém průmyslu ve šroubárně.
Po roce zabrána klášterní budova v Bohosudově pro vojenské účely a sestry přeřazeny zčásti do severočeských textilních tgváren (ve Varnsdorfu, v Krásné Lípě, později v Maršově v Pokrkonoší, ve Svobodě nad Úpou, v Benešově nad Ploučnicí a propuštěny teprve v roce 1957).
Starší sestry odvezeny do charitních domovů v Bílé Vodě a ve Vidnavě, ostatní přestěhovány s výrobou hostií do soustře dovacího kláštera v Broumově, kde žily spolu s jinými jedenácti ženskými řeholními kongregacemi do pozvolného likvidování tohoto charitního domova v 70. letech.
Z 25 domů kongregace zůstaly v roce 1950 sestry v pěti domech zaměstnány u debilní mládeže a ve dvou domovech důchodců. Během dalších let musila kongregace z nedostatku pracovních sil sama odvolat z Domovech důchodců řeholní zaměstnankyně, jinde na úřední příkaz opustila nebo přijala novou činnost, takže nakonec zbyly sestry jen ve čtyřech vlastních domech, jednak převzatých do státního vlastnictví. Čtyři další komunity vznikly buď z přijetí nové činnosti, jako vedení do mácnosti v residenci a v bohosloveckém semináři v Litoměřicích, nebo jako v Kadani přidělením bývalého kláštera sester Alžbetinek roku 1960 do užívání Charitního domova pro sestry dominikánky.
Po roce 1968 pomýšlela správa kongregace na zajištění vhodného bydlení pro broumovské sestry družstevní výstavbou ve Střelících. Ta však byla roku 1973 zabrána úřady pro účely veřejné sociální péče a sestry v Broumově přestěhovány prozatímně z opatství do budov bývalého benediktinského gymnasia a správních objektu.
Z bývalého největšího počtu přes 500 žijících sester nezbyla za posledních 30 let ani polovina, sotva 238 sester. Jen na kadaňském svatém poli od roku 1960 do září 1978 očekává přijetí do svého definitivního DOMOVA na 80 zesnulých spolusester.
Kdo na jejich místo, PANE?!



KONGREGÁCIA SESTIER DOMINIKÁNOK NA SLOVENSKU


S. M. Ludovíta Fusková
KONGREGÁCIA SESTIER DOMINIKÁNOK NA SLOVENSKU
Nebojže sa, ty maličké stádo,
lebo sa zapáčilo vášmu OTCOVI
dat vám královstvo - Lk 12,32
Kongregácia sestier dominikánok na Slovensku bola založená v rokoch 1942-43. Vo svátom jubilejnom roku 1975 dožila sa požehnaného veku PÁNA JEŽIŠA KRISTA.
V čase zrodenia kongregácie vřel cely svet nenávistou, zvieral sa v drápoch vojny ničiacej miliony ludí. Hranice štátov padali z dna na den. Až po odstupe dlhých rokov pozná me pravú tvár týchto událostí.
Trpěli všetci. Nuž aj kláštory bol i tvrdo zasiahnuté následkami vojnových nepokojov. Stihla ich nemilosrdná evakuácia, vyhnanstvo, roztrieštenie, strata majetku i řeholných povolaní.
Avšak čo sa i len na chvilku utišilo okolie, už sa dvíhalo k životu, čo bol o zgniavené.vNuž aj sestry dominikánky na Slovensku chceli žit, posobit a roznášat dobro.
V našej zemi, hoc patriacej v tom čase Uhorsku, už v roku 1903 začali sestry dominikánky svoju činnost v Košiciach. Začali s malým domčekom.
Opatrovali chudobné deti továrenských robotníkov. Postupné z práce svojich rúk prikúpili pozemok a domy. Tak zbudovali školy i kláštor, ktorý výroku 1924 prebrala od kon gregácie sv. MARGITY so sídlom v Koszegu kongregácia bl. ZDISLAVY so sídlom v Olomouci-Repčíne.
Sestry tejto kongregácie blahodarne posobili v Košiciach až do roku 1938.
Medzi prvými košickými sestrami i medzi týmito bolo viacero Sloveniek. Keď sestry českej národnosti bol i postupné vypovedané z Košic po připadnutí časti Slovenska Maďarsku, zostali sestry Slovenky vo svojej vlasti, lebo v tom čase ma la česká kongregácia novozaložený dom v Humennom a v Petrovianoch.
Po roku 1939 hrozil odchod i tých pár ostávajúcich českých sestier zo Slovenska, ba aj úplné prerušenievkontaktu s materským domom. Sestry učitelky nemohly posobit na škole ako členky českej kongrggácie.
Muselo sa teda pomýšlat na zachovanie slubne započatého dominikánského diela na Slovensku. Vec súrila z každej strany, najma zo strany štátu, preto Jeho Ex. JOZEF ČÁRSKY, biskup, vymohol zriadenie samostatnej slovenskej kongregácie,čo oznámil prí pisom z 1.8.1942, čís. 3372/42 a dekrétom z 11.8.1943, čís." 2934/43 na základe Can 492 § 1 CIC so súhlasom Sv. Kongregácie pre řehol, v Ríme z 12.7.1943, čís. 5510/42.
KONGREGÁCIA SESTIER DOMINIKÁNOK NA SLOVENSKU přijala za svoju patronku bl. IMELDU.
Začala chudobné. Vlastnila iba jeden svoj dom v Trebišove, ktorý zdedila od našej dominikánskej terciárky.
Sestry pôsobili v tom čase na rímsko-kat. ludovej škole v Humennom, v ÚSS Petrovany a začali činnost v Trebišove. Do minikánska iskrička teda nezhasla a počiatočný stav z 15 sestier sa postupné zvačšoval.
Roku 1945 po připojení Košic spát k Slovensku bol i na základe povolenia Sv. kongregácie pre reh. v Říme pričlenené i sestry Slovenky z Košic v počte 11 a nová kongregácia bl. IMELDY přeložila co košického kláštora aj svoj materský dom."
Prvou generálnou představenou kongregácie bol a v r. 1942 menovaná Apošt. admin. v Prešove s. M. Dalma Kertészová. Podobné jej nástupkyňa s. M. JOLANA KOLIBÁROVÁ. Na generálnej kapitule r. 1969 bol a zvolená za generálnu predstavenú s. M. SVORADA GAJDOŠOVÁ, ktorá sa koncom roku 1970 zriekla úřadu zo zdravotných dóvodov. V roku 1971 zvolili si sestry na generálnej kapitule s. M. PAVLU FEDOROVÚ, ktorá t. č. vedie kongregáciu ako generál na představená.
30. augusta 1950 nastal pre řeholné sestry v našej vlasti smutný čas sústredenia, ktorý nám živo připomíná putovanie vyvoleného národa po púšti, preto ani my nestrácame nádej.
Prvou stanicou urcenia našich košických, stropkovských a trebišovských sestier sa stala Kostolná pri Trenčíne, kde práceschopné sestry bol i zamestnané v továrenskej výrobe pri oprave látok pre n. p. MERINA-Trenčín.
Po roku boli stahované do Krásnej Lípy v Čechách,vkde pracovali v punčochárni pre n. p. ELITE-Vansdorf. Odtial po 4 mesiacoch v zimnom nečase musel i odíst do Malej Stáhle, okr. Rýmařov na Moravě, kde v tažkých podmienkach spracovávali ľan pre podnik LENAS-Bruntál.
Staršie sestry boli z Kostolnej premiestnené do kláštora v Modré, potom do Charitného domova v Jasové a t. č. sú dosial (1978) v CHO na hrade v Slovenskej Lupči.
Od založenia kongregácie posobili sestry okrem, spomínaných domov ešte v Stropkove 1946 - 1954, v Mlynskom Seku 7 t. č. Lipová od r. 1947 - 1961, v Libničí, okr. Čes. Budějovice - 1962-1968, v Olichove, okr. Nitra - 1968-1974, v Dunajskej Lužnej pri Bratislavě od roku 1954, v Košiciach a v Bačkove katechizovali, v Banskej Bystrici od roku 1973 -v Slovenskej Lupči - CHD od r. 1961 -Sestry kongregácie bl. IMELDY pracujú t. č. v zdravotníctve, v sociálnych ústavoch, na biskupskom úřade a v CHD.
Pri svojom vzniku v roku 1942 mala kongregácia 15 sestier. Najvačší rozkvet kongregácie bo^v rokoch 1945-1950. Stav sestier: 101 - z toho 1/5 dôchodkyň, 21 sestier bol o od začiatku prepustených alebo odišli, 7 sestier zomrelo.
O privtelenie k dominikánskému rádu požiadala slovenská kongregácia už v roku 1945, ale k uskutečneniu došlo až po novom požiadaní v roku 1977, čo nám oznámil Sekretariát dominikánskej rodiny v Říme.



Seznam svatých, blah. a významých členu OP.


Seznam svatých, blah. a významých členu OP.
Aimo Taparelli, blah.; lbert z Bergama, blah.; Albert Veliký, svatý; Alfons Navarette, blah.;Alvarez z Kordový, blah.; Alžběta z Toss.; Amata "pravá řeholnice kláštera sv. Anežky“; Ambrož Sansedoni; blah. Anežka Montepulciánská, svatá; Angelico,fra;Antonín della Chiesa, blah.;Antonín Neyrot, blah.; Antonín Pierozzi – Florentský svätý;Antonín Pavoni, blah.;Antonín Temmermann; Ascension Nicol; Augustin Fangi, blah.; Augustin Kazotič, blah.; Auribelli Martialis; Barnabáš Fedeli; Bartolo Longo; Bartoloměj z Bregance, blah Bartoloměj Cerveri, blah. Bartoloměj Dominici; Bartoloměj de Las Casas; Bartoloměj Texier; Bartolomea Bagnesi, blah. Benedikt XI., blah. Benedikt XIII.;Bernedo Vincenc; Benvenuta Boiani, blah.; Bernard Scammaca, blah.; Bertrand z Garrigue, blah; Bonavent.Krotz; Bonaventura Garcia de Paredes Browne Michael; Bruno Giordano; Campanella Tomáš; Carino; Cecilie, blahoslavená; Cloche Antonín; Cormier Hyacint; Couesnongle ; Česlav, blahoslavený; Dalmác Moner, blah; Damián, blahoslavený; Dominik Guzman - náš Otec, zakladatel – svatý; Dominik Henares, blah.; Dominik Spadafora, blah; Dominik a Řehoř, blah.; Diana, blahoslavená ; Dominika del Psradiso ; Eckehart, filoscf, teolog, mystik; Emilie Bichieri z Vercell, bl; Eufemie sestra Polka ; Fanfani; Fernandez Aniceto; František Capillas, blah; František Co11,blah; František Diaz,;blah; František Gil, blah; František Possadas, blah; František Serrano , blah; Fruhwirt Ondřej; Garrigou- Lagrange; Gillet Martin ; Giocondo Lorgna; Grignion Ludvík Maria, svatý; Guala Roni, blah.;Gundisalv blahoslavený; Hosanna Kosič,; blahHumbert 4. nástupce sv. Otce Dominika; Hyacint, svatý; HyacintCastaněda, blah; Ignác Delgado,; blah . Imelda Lambertini,;blah. Innocenc V.; blah. Isnard,;blahoslavený Jáchym Royo;, blah Jakub z Bevaně,; blahJakub Benfatti; blah Jakub Salamoni; blah. Jakub Z Ulmu,; blah. Jakub Z Varazze - Voraginský, blah; Jan Alcober, blah; Jan Dominici, blah.;Jan Gorkumský - Kolfnský, svatý ; Jan Licci, blahoslavený;Jan Macias, svatý; Jan ze Salerma, blah.; Jan Vercellský, blah; Jan z Vicence - Zemřel ve vězení; Jan Wildeshausen Teutonský; Jana z Azy, blah,; Jana z Orvieta, blah; Jana Portugalská, blah; Jandel generál řádu; Jeroným Hermosilla, blah; Jiljí z Vaozele, blah; Jindřich Suso, blahoslavený; Josef Fernandez, blah; Josef Khang, blah.; Josef Sanjurjo, blah.; Jordán, blahoslavený; Jordán z Pisy, blah; Kajetán, 38. generál řádu; Kateřina z Racconigi, blah.; Kateřina Riccijská, svatá; Kateřina Sienská, svatá; Klára Gambacorta, blah; Klotilda Savojská Kolumba z Riety, blah; Konrád Saský; Konradin z Brescie; Konstanc Servolo z Fabriana, blah; Kryštof, blahoslavený; Lacordaire Jindřich - bratr Dominik ; Lagrange; Larroca; Lebret; Le Quieu Antonín; Lucie z Narni, blah; Ludvík Bertrand, svatý; Ludvík Cancer - mučedník na Floridě; Ludvík Granadský; Lukrecie Cadamosto ;Magdalena Panattieri, blah;Mames Guzman, blah.; Marek z Modeny, blah;Maria Mancini, blah;Marie Raggi; Markéta, blahoslsvená; Markéta Savojská, blah;Markéta Uherská, svatá; Markolín z Forli, blah;Massoullié Antonín; Martin de Porres, svatý; Mauricius Uherský - v pověsti svatosti; Matouš Carreri, blah.; Matouš Leziniana, blah;Melchior Sampedro, blah;. Michaelis Šebestián; Mikuláš Boccassino, blah.; Mikuláš Paglia, blah;. Munio de Zamora - 7. generál řádu; Odilo Pospíšil; Ondřej Abellon, blah;Ondřej Carga - biskup, mučedník;Ondřej Franchi, blah;Ondřej z Peschiery, blah;Osanna Andreasi, blah.; Petr Almeto, blah;Petr Capocci,blah;Petr Gonzales, blah;Petr Jeremiáš, blah;Petr de Ruffia, blah;Petr Sanz, blahoslavený; Petr Veronský, svatý; Piny Alexandr; Pire Dominik; Pius V., svatý; Poinsot Jan Poussepin Marie ;Praxedes Fernandez ;Psichari Quido; Rajmund z Kapuy, blah;Rajmund Pennafortský, svatý; Ramirez Jakub ;Raynier Reginald; Ridolfi Mikuláš; Růžena Limská, svatá Řehoř Lo - první čínský biskup; Sadok blah; Savonarola Jeroním; Sibillina Biscossi blah; Stolberg Ludvík; StrnadAlbert; Suarez Šebestián;Simon Ballacíi, blah;Štěpán Baldello, blah; Štěpánka Quinziani, blah; Tauler nystyk vůle; Theissling Hyacint; Titus Horten; Tomáš Aquinský, svatí; Tomáš Caffarini; Valentin Bérrio Ocha, blah,; Vavřinec z Ripafrata, blah; Venturin z Bergama; Vilém Arbaldi blah.;Villana Botti, blah.;Vincenc Ferecký, svatý; Vincenc Justinián; VincencLiem, blah;Vincenc Valverde - zabit v Peru; Zdislava blahoslavená "matka chudých“



Přehled generálů.


Přehled generálů.
1. Svaty O. Dominik Guzman, zakladatel 1215-1221. 2. Blah. Jordán Sasky 1222-1237 3. Svatý Rajmund Pernafortský 1238-1240 4. Jan Teutonský 1241-1252 5. Humbert di Romans 1254-1263. 6. Blah. Jan Vercel1ský 1264-1283; 7.Munio de Zámora 1285-1291; 8. Štěpán Bissuntini z Besansonu 1292-1294; 9. Blah. Mikuláš Boceassino z Trev. 1296-1298; 10. Albert z Janova- (jen 3 měsíce); 11. Bernard de Jusix 1301-1303; 12.Aimerico Giliani z Piacence 1304-1311; 13. Berengerius z Landore, arcibís. 1312-1316; 14. Herveus Nédel1ec1313-1323; 15. Barnabáš Cagnoli z Vercel1 1325-1332; 16. Hugo de Vaucemain z Auxerre 1333-1341; 17. Gerard de Daumar (asi 3 měs),kard 1342; 18. Petr de Palude – Baulme 1343-1345;19. Guarin di Guy L éveque 1346-1348; 20. Jan de Moulins-Molinis, kard. 1349-1350; 21, Šimon de Langres 1352-1366 biskup; 22. Eliáš Raimordi z Toul. 1367-1380 rozkol v cirkvi; 23 Blah. Rajmund z Kapuy 1380-1399; 24. Tomáš Paccaroni da Fermo 401-1413; 25. Leonard Dati 1414-1418-1425 ukonč.rozk.; 26. Ctih. Bartoloměj Texier 1426-1449; 27. Petr Rochin (po 23 d.+) 1450- 28.Guido Flamochetti 1451- 29. Martialis Auribelli 1453-1459; 1465-1473; 30. Konrád Mandonio z Asti 1460-1465; 31. Leonardo Mansueti 1474-1480; 32. Salvus Casetta ze Sicílie 1481-1483; 33. Eartoloměj Corrazzi (jen 9 měsíců) 34. Barnabáš Sanscni z Neapole (+ za měsíc po vol.); 35. Jáchym Torriari Benátčan 1487-1500; 36.Vincenc Bandelli z Castelnuova 1500-1506; 37. Jan Clérée - za dva měs. Zemřel 1507-;38. Tomáš de Vio z Gaety - Kajetán 1508-1518;39. Garcias de Losysa, bis., kard. 1518-1524; 40. František Silvestři z Ferrary 1525-1528; 41. Pavel Buttigella z Pavie asi 1530-1531; 42. Jan di Fenario – Francouz 1532-1538;43. Augustin Recuperati z Faenzy 1539-1540; 44. Albert de las Casas, Španěl 1542-1544;45. František Romeo z Castiglione 1546-1552; 46. Štěpán Usodimare z Janova 1553-1557; 47. Vincenc Justinián z ostr. Chiosu 1558-1570; 48. Serafín Cavalli, Ital z Brescie 1571-1578; 49. Pavel Constabile z lombard. prov.1580-1582; 50. Sixtus Fabri 1583-1589; 51. Hyppolit Beccaria z Mondovy 1589-1600; 52. Jeroným Xavierre, Šp., kard. 1601-1607; 53. Augustin Galamini, kardinál 1608-1612; 54. Serafín Secchi z Pavie 1616-1628; 55 Mikuláš Ridolfi z Florencie 1629-1642; 56. Tomáš Turco z Kremony 1644-1649; 57. Jan Křtitel de Marinis 1650-1669;58. Tomáš Roccaberti, arcibiskup 1670-1677; 59. Antonín de Monroy z Mexika arcb. 1677-1686;60. Antonín Cloche, Francouz 1686-1720;61. Augustin Antonín Pipia ze Sard. 1721-1725;62. Tomáš Ripoll, Španě l725-1747; 63. Antonín Brémonda, Francouz 1748-1755;64. Tomáš de Boxacors, Španj kard.1756-1777; 65. Baltasar de Quiňones, Spaněl 1777-1798; 66. Pius Josef Gaddi (bula) jmenován 1806-1819; 67. Jáchym Briz - Španěl,1825-1832;68. František Ferdinand Jabalot 1832-1834; 69. Benedikt Mauricius Olivieri 1835; 70. Tomáš Hyacint Cipoletti z Ascoli 1835-1838;71.Angelo Domenico Ancarani z Faen. 1838-1844;72. Vincenc Aiello z Kalabrie 1844-1850; 73. Vincenc Alexandr Jandel 1850-1872;74. Josef Maria Larroca 1879-1891; 75. Ondřej Frúhwirt - pak kardinál 1891-1904; 76. Hyacint Maria Cormier 1904-1916; 77. Ludvík Theissling z hol. prov. 1916-1925; 78. Bonaventura Garcias de Paredes 1926-1929; 79. Martin Stanislav Gillet 1929-1946; 80. Emanuel Suarez 21. 9. 1946-1954; 81. Michael Browne - Ir, kard. 1955-1962; 82.Aniceto Feniandez 22. 7. 1962-1974; 83. Vincenc de Couesnongle na 9 let 1974;



OBSAH


OBSAH.:
DĚJINY Řádu kazatelského 1
DALŠÍ TĚŽKOSTI 1
OTEC JOSEF MARIA LARROCA 1
OTEC ONDŘEJ FRüHWIRT , 2
PROVINCIE V DRUHÉ POLOVINĚ 19. A POČÁTKEM 20. STOLETÍ 4
BIBLICKÁ ŠKOLA V JERUSALEMĚ 7
OTEC LAGRANGE 7
ROLAND De VAUX . 12
CTIHODNÝ OTEC HYACINT MARIA CORMIER 12
DOMINIKÁNSKÉ MISIE 18
KDE VŠUDE NYNÍ DOMINI KÁNI POSOBÍ A JAKÝ JE STAV JEJICH MISIÍ? 19
TOTÉŽ PLATÍ I O AFRICE 22
K FEDERACI SESTER DOMINIKÁNEK V JIŽNÍ AFRICE 23
DRUHÝ SAMOSTATNÝ DOMINIKÁNSKÝ GENERÁLNÍ VIKARIÁT VZNIKL 23
P.S.K MISIÍM V AFRICE 25
P.S. K MISIÍM V ASII 26
PROVINCIÁLNÍ VIKARIÁTY V ASII: 26
JIŽNÍ AMERIKA 28
P.S. K MISIÍM V JIŽNÍ AMERICE 29
"MONIALES" ŘÁDU KAZATELSKÉHO 30
DOMINIKU KLÁRU MOES 31
Z KLÁŠTERů MIMOEVR0PSKÝCH 36
SESTRA MARJE WILLOT 37
KONGREGACE SESTER DOMINIKÁNEK 40
NÁSLEDUJÍCÍ PŘEHLED 41
BRATRSTVO "MATER DEI“ 44
MATKA LUIGIA TINCANI - SESTRA KATEŘINA, 44
DNES SE MNOHO MLUVÍ O DOMINIKÁNSKÉ RODINĚ 45
LAICKÁ BRATRSTVA ŘÁDU KAZATELSKÉHO 46
VZNIKAJÍ SVĚTSKÉ INSTITUTY III. ŘÁDU 47
PRAXEDES FERNANDEZ , 48
PRÁVNÍKA BARTOLO LONGA 49
MARIE KLOTILDA SAVOJSKÁ 49
QUIDO NEGŘI, 49
MARIE PAVLÍNA JARICOT, 50
RENANOV vnuk PSICHARI. 50
ANEŽKA MAC LAREN 50
ARNOLD JANSEN, 51
LUDVÍK MARIA GRIGNION 51
DALŠÍ NÁSTUPCI SVATÉHO OTCE DOMINIKA 51
OTEC LUDVÍK THEISSLING 52
OTCE BONAVENTURU GARCIAS de Paredes, 52
NÁVRAT K NAUCE SVATÉHO TOMÁŠE 52
OTEC MARTIN STANISLAV GILLET 53
ŽIVOTOPIS SVATÉ KATEŘINY 55
OTEC EMANUEL SUAREZ. 56
IR OTEC MICHAEL BROWNE . 57
DALŠÍ PRONÁSLEDOVÁNI 59
OTEC IGNÁC (KAREL) VAN den BROECK 60
OTEC VALENTIN /JOSEF/ ROBBERECHTS 61
OTEC PIUS (ALBERT) MARTIN 61
OTEC XAVER (JAN) DELTOUR 62
OTEC REGINALD (ALEXEJ) DUCHESNE 62
OTEC VALENTIN (PETR) DOX 62
OTEC HILARIUS (FRANTIŠEK) DOX 63
BRATR PETR (MOŘIC) BROCHE 63
OTEC VAVŘINEC (KAREL) JACOBS 63
BRATR JAKUB, (MICHAEL) BAEYENS 64
OTEC AUGUSTIN (FRANTIŠEK) VAN den WYNGAERT 64
BRATR VINCENC (MARCEL) de OOUCKER 64
OTEC JOSEF (NORBERT) COOLS 65
SESTRA RůŽENA (GERMANA) PEPINSTER 65
SESTRA MARIE (SIMON) LONGLY 66
SESTRA MARIE GABRIELA (JANA) MERRY 66
SESTRA M. LUDVÍKA (LUISA) GEORGE 66
SESTRA M. MICHAELA (IDA) ROGER 66
SESTRA M. ANEŽKA (ALŽBĚTA) CAPRASSE 66
SESTRA JENOVEFA (JULIETTE) BRANLE 66
SESTRA VERONIKA (LUCIE) BALFROID 67
SESTRA MARIE VINCIANA (JANA MARIE) BURNOTTE 67
SESTRA MARIE JUSTA a JESU, 67
SESTRA M, OLIMPIA a SACRO CORDE, 67
SESTRA M. a BONO CONSILIO, 67
SESTRA MARIE CANDIDA a JESU, 68
DALŠÍ MUČEDNICE DALA NAŠEMU ŘÁDU RODESIE 68
VIKARIÁT P0ERIO MALDADO , 69
BRATŘÍ VYNIKAJÍCÍ VE SVATOSTI A VE VÉDÁCH 69
LUOVIK MARIA STOLBERG , 69
OTEC BONAVENTURA KROTZ 70
OTEC TITUS H0RTEN , 70
OTEC ALBERT STRNAD 71
OTCE ODILONA POSPÍŠILA . 71
OTEC JAN GUNDISALV ARINTERO - 72
OTCE JANA GUNDISALVA ARINTERA 72
OTEC JAKUB RAMIREZ 72
OTEC REGINALD GARRIGOU LA GRANGE 73
OTEC LOIS JOSEF LEBRET 74
OTEC DOMINIK PIRE , 74
OTCI GIOCONDOVI LORGNA, 75
OTEC GIOCONDO LORGNA 77
OTEC LUDVÍK SANFANI 77
O OTCI ENRICO GENOVESI 78
OTEC RAJMUND SPIAZII , 78
ŘÁD V DNEŠNÍ DOBĚ 78
OTEC ANICETO FERNANDEZ. 78
ZŘÍZENÍ VIKARIÁTů A PROVINCIÍ 82
OTEC ANICETO A SESTRY II. ŘÁDU. 83
PRVNÍ DOPIS z 12. listopadu 1963: 83
ITAL, OTEC LUIGI CIAPPÍ 85
PŘEHLED PROVINCIÍ 86
OTEC VINCENC DE COUESNONGLE 87
P. Jiří fr. Augustin Prokop O. P. 88
VZNIK KAZATELSKÉHO ŘÁDU 88
KAZATELÉ VE SLOVANSKÝCH ZEMÍCH 89
VZNIK ČESKÉ PROVINCIE 91
VZNIK HUSITSTVÍ 93
ČESKÉ POVSTÁNÍ TŘICETILETÁ VÁLKA 96
OBNOVA PROVINCIE ZA BOHUMÍRA MARCQUISE 98
REFORMA BLAHOSLAVENÉHO RAJMUNOA Z KAPUY 98
NOVÝ ÚPADEK PROVINCIE ZA JOSEFINISMU 100
ŘÍŠSKÁ PROVINCIE 101
OBNOVENÍ ČESKÉ PROVINCIE A JEJÍ NOVÝ ROZKVĚT 101
POUŽITÁ LITERATURA 102
S. M. Vlastimila Župková 102
DĚJINY ČESKÉ KONGREGACE SESTER DOMINIKÁNEK 102
KONGREGÁCIA SESTIER DOMINIKÁNOK NA SLOVENSKU 104
Seznam svatých, blah. a významých členu OP. 106
Přehled generálů. 107