S. M. Zdislava Černá 0. P.


DĚJINY ŘÁDU KAZATELSKÉHO I.




S. M. Zdislava Černá, OP
Dějiny Řádu kazatelského

Vydal Klášter Mnišek Kazatelského řádu ve Znojmě
Vydané r. 1975
Samizdat
Pro vnitřní potřebu



Obsah



ÚVOD
POUŽITÁ LITERATURA
ZAČÁTKY ŘÁDU
NÁŠ OTEC
ZAČÁTKY II. ŘÁDU
ZALOŽENÍ KLÁŠTERA U SV. ANEŽKY V BOLONI.
První spolupracovníci
Prvotiny slovanské
PRVN1 NÁSTUPCI SVATÉHO OTCE DOMINIKA
PŘENESENI OSTATKO A SVATOŘEČENÍ SVATÉHO OTCE DOMINIKA A ZALOŽENÍ KLÁŠTERA SVATÉ ANEŽKY V BOLONI .
DRUHÝ NÁSTUPCE SVATÉHO OTCE DOMINIKA
ČÍNNOST ŘÁDU
POHŘEB A KANONISACE SVATÉHO PETRA VERONSKÉHO
DODATEK
ČTVRTÝ, PÁTÝ A ŠESTÝ GENERÁL ŘÁDU
DALŠÍ BLAHOSLAVENÍ
SMÍRNÁ OBĚŤ
SVATÝ ALBERT VELIKÝ
SVATÝ TOMÁŠ AQUINSKÝ
MUNIO DE ZAMORA A III. ŘÁD
III. ŘÁD VYDAL A STÁLE JEŠTĚ VYDÁVÁ PLODY SVATOSTI
POSLEDNÍCH DESET LET V XIII. STOLETÍ
ŽIVOT ŘÁDU
PŘEHLED XIV. STOLETÍ
LÉTA DO VELKÉHO MORU
BLAHOSLAVENÍ V PRVNÍ POLOVINĚ XIV. STOLETÍ
BRATŘI SPOLUPRACOVNÍCI
DOMINIKÁNKY
"PŘÁTELÉ BOŽÍ"
ČERNÝ MOR
SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ
ZÁPADNÍ ROZKOL
REFORMA "RAYMUNDIANA"
RAJMUNDOVI SPOLUPRACOVNICI
SVATÝ VINCENC FERRERSKÝ
SESTRY V PISE
BLAHOSLAVENÝ JAN DOMINICI
STAV ŘÁDU PO ROZKOLU
KLÁŠTER VE FIESOLE
SVATÝ ANTONÍN FLORENTSKÝ
BLAHOSLAVENÁ MARKÉTA SAVOJSKÁ
DRUHÁ POLOVINA XV. STOLETÍ
TISK - PRVNÍ BREVIÁŘ
BLAHOSLAVENÝ ANTONÍN NEYROT
SKUPINA ITALSKÝCH BLAHOSLAVENÝCH
BRATR JERONÝM SAVONAROLA
BLAHOSLAVENÁ KOLUMBA GUADAGNOLI Z RIETY
BLAHOSLAVENÁ MAGDALENA PANATTIERI
BLAHOSLAVENÁ OSANNA ANDREASI
OBSAH

ÚVOD


Jde vlastně spíše o stručné životopisy našich svatých a blahoslavených v rámci řádových dějin. Nyní se na ně dosti zapomíná, což jistě liturgická reforma nechtěla. Zpozorovala jsem, že máme mnohem lepší přehled a že si jejich životopisy mnohem snadněji zapamatujeme, probíráme-li si je v tom pořadí, v jakém žili.
Tato práce má mnoho mezer a nedostatků, protože nebyla vždy přístupná potřebná literatura. Životopisy, které jsem měla k dispozici, byly často zastaralé a nekritické.
Při jejich čtení si nutno uvědomit, že i svatí byli dětmi své doby právě tak, jako my jsme ovlivněni dvacátým stoletím. Setkáme se proto často s něčím, čemu se budeme obdivovat, co však nemůžeme napodobovat. Svatý Otec Dominik by dnes jistě už nechodil pěšky, a svatá Markéta Uherská by také odmítala přepych a ctižádost svých příbuzných zcela jiným způsobem. Pokání nepřestalo mít svou důležitost v životě synů a dcer svatého Otce Dominika, avšak dnešní způsob života a dnešní okolnosti určují jeho nové formy.
Chtěla jsem touto prací projevit svou lásku k řádu a aspoň trochu přispět k tomu, aby tato láska vzrůstala i u jiných.
Z. Č.
Dokončeno 29. dubna 1975



POUŽITÁ LITERATURA


Bollandisté - nejstarší vydání - všechny díly do 5. listop
Angelus Maria Walz: Compendium historiae Ordinis Praedicat
" Santi Oomenicani
" Studi Domenicani
Pamětní spis rádu Kazatelského - 1916
Redigonda: Secoli Domenicani
Vicaire : Storia di San Domenico
Breviarium 0. P.
Mortier : La liturgie Dominicaine - Díl 6 a 7
Ganay : Les bienheureuses dominicaines
Les Dominicaines
Lacordaire: Vie de S. Dominique
Vítězové : Svatý Dominik
Světla Florencie
P. Lacordaire
P. Odilo Pospíšil
Hertling : Storia della Chiesa
Heiligen und Seligen 0. P.
Gillet : San Domenico
Gillet : La mission de Sainte Catherine de Sienne
Scheeben : Albertus Magnus
S. Thomae Aquinatis vitae fontes praecipuae
Cordovani - Ferrtandez - Maggiolo - Spiazzi: Lamissione del tomismo
Spiazzi : L 'Ordine di San Domenico
Gerardo Cappelluti: B. Nicola Paglia
Cormier : Beata Diana d Andato Cormier : 11 Beato Raimondo da Capoue
B. Raymundi Capuani: Opuscula
Jörgensen : Svatá Kateřina Sienská
Baleoneus Astur: Columba da Rieti
Ilario Felici : Un messaggero di Dio
Lorit : Martino di Porres
Bayonne : S. Caterina de Ricci
Schepisi : La B. Margherita di Savoia
Antoine Le Quieu: Oeuvres choisies
Potton: Introduction
Úvod k spisům Venturina z Bergama,
Ludvíka Grandadského,
P. Piny, P. Massoulié,
P. Garrigou-Lagrange,
Jana od sv. Tomáše
Le Pere lagrange au service de la Bible
Szabo : P. Cormier
Marcalini: II Servo di Dio P. Giocondo Lorgna
Mannes M. Rings: Errinerungen an P. Stolberg 0. P.
Adolf Donders: P. Bonaventura
Cambria : 11 Monastero Domenicano di S. Agnese in Bologna
Acta capituli z roku 1962, 1965, 1974
Analecta jen z posledních let - neúplně
IDI - neúplně
Bollettino di San Domenico - jen z posledních let, neúplně
Bollettino per le Religiose Domenicane in Italia
Numero speciále del Rosario - Memorie Domenicane - z r. 1914
Ludmila Grygiel: Hieronim Savonarola
(Článek v polském časopise Znak 223, 1973)



ZAČÁTKY ŘÁDU


Třinácté století, kdy vznikal Dominikův řád, bylo dobou velké náboženské nevědomosti nejen u lidu, ale i u kněží. Kromě toho mnoho biskupů a kněží dávalo pohoršení přílišným lnutím k bohatství a malou horlivostí v péči o duše. Nemravnost vzrůstala.
Našli se lidé někdy plní horlivosti, kteří chtěli hledat nápravu. Kázali, ačkoli je k tomu nikdo nepověřil, a vystavovali okázale na odiv svou chudobu a přísnost života. Často měli při svém kázání veliké úspěchy. Stavěli však na špatných základech. Chtěli reformovat Církev :mimo Církev". Dokonce proti ní bojovali. Neuměli poslechnout. Přesto měli záhy mnoho přívrženců, kteří se obdivovali přísnosti jejich života a jejich výmluvnosti. Tak se stalo, že se tehdy velmi rozšířil blud Valdenských a Katarských. Zvláště Katarští, nazývaní v Itálii obvykle Patarini, ve Francii Albigenští, zašli velmi daleko. Měli své falešné nauky o Bohu, o díle vykoupení, o svátostech, o spojení duše s tělem, o manželství, a stali se velkým nebezpečím pro Církev a pro společnost.
Prozřetelnost Boží však bděla, jako vždy, a poslala své Církvi právě v této době svatého Otce Dominika. Dominik se narodil v kastilské vesnici Caleruega pravděpodobně roku 1170 jako třetí syn Felixe Guzmana a Jany z Azy . Jeho matku Církev uctívá jako blahoslavenou. Tak už u kolébky řádu stojí statečná žena, která zahajuje dlouhou řadu "dominikánských maminek"; žen, které daly své děti Bohu, Církvi a řádu. Málo je toho o ní známo. Plnila věrně své povinnosti a snažila se co nejlépe vychovávat své děti. bývá zobrazována, jak je učí modlitbě. Nemyslila při tom na sebe a nerozmazlovala je. Je to vidět už z toho, že se dokázala od Dominika odloučit a poslat ho na studia již v jeho sedmi letech, ačkoli věděla, jak přísné kázni se bude muset její syn podle tehdejších zvyků podrobit. Byla to žena ctnostná, skromná, o patrná, soucitná k trpícím a chudým. Ani rok její smrti není přesně znám. Dominikova kněžství se pravděpodobně už nedočkála. Blahořečena byla v roce 1828.
Dominikovi se dostalo první výuky u strýce arcikněze. Už jako dítě začal milovat liturgii. Po celý život si zachoval velkou vnímavost pro božské oficium a pro mši svatou, kterou nemohl sloužit bez slz.
Po této přípravě studoval na tehdy slavné škole v Pálencii "svobodná umění" a theologii. Studoval rád a neúnavně. Již tehdy se rozhodl, že nebude pít víno, a mnoho nocí probděl. Neztrácel však při studiu zájem o své bližní. V době nedostatku rozdal chudým vše, co měl, a nakonec prodal i své knihy, tehdy nesmírně vzácné a cenné a opatřené jeho vlastnoručními poznámkami.
Po ukončení studia se stal "reformovaným" kanovníkem v Osmě. Ideál apoštolského života plnil tamní kanovníky nadšením. Řídili se jím dokonce i pokud jde o počet členu. Dvanáct kanovníku jako dvanáct apoštolů pod vedením biskupa, který zastupoval Ježíše Krista! Žili společně a zachovávali řeholi svatého Augustina.
Jsou tu jasná a výslovná svědectví o tom, že život, který tehdy Dominik vedl v mlčení svého kláštera, byl život kontemplativní, život usebraný v Bohu. Téměř nevycházel. Zapomínal snad při tom na své dojmy při pohledu na bídu světa a na úkony heroické velkodušnosti, k nimž ho vedla bolest jiných? Nikoli. Avšak on ještě více než na hlad a bídu těla myslil na hlad a děsnou bídu duší. Jeho modlitba se při tom měnila ve vroucí prosbu. Již tehdy snažně volával: "Pane, co se stane s hříšníky?"
Dlouho trvala jeho příprava. Kázal z počátku jen ojediněle. Teprve v roce 1201, kdy se stal podpřevorem, začal se více věnovat pastorační činnosti v kapitulním kostele.
Dva roky na to konal se svým biskupem Diegem první delší cestu, na které ho Boží Prozřetelnost seznámila s kacíři a dověděl se o Kumánech. V Toulouse zjistil, že jeho hostitel patří mezi bludaře. Dominik po rozhovoru, který trval celou noc, dosáhl jeho obrácení. Vykonal pak svou první cestu do Říma a prosil o dovolení, aby směl jít hlásat evangelium divokým Kumánům. Boží Prozřetelnost však mu svěřila pole působnosti v oné době nesmírně důležitější mezi Albigenskými v jižní Francii.
Cisterciáčtí legáti tam měli dosud málo úspěchu. Biskup Diego poznal příčinu. Tehdejší kacíři uznávali za pravého kazatele evangelia pouze toho, jehož život se shodoval s evangeliem. Papežští legáti svým přepychem mluvili proti tomu, co hlásali slovem. Bylo tedy nutné bojovat proti okázalé chudobě kacířů příkladem umrtveného a opravdu apoštolského života. Ukázalo se tu jasně, že chudoba je a má být nejen prostředkem k dosažení osobní dokonalosti, ale i nástrojem apoštolátu: "chudoba apoštolská". K tomu nestačí chudoba jednotíivců. Je nutná i chudoba celé řeholní rodiny.
Podle tehdejšího chápání kacířů žít apoštolským životem znamenalo chodit pěšky, bez peněz a bez zásob, a spokojovat se tím, co poskytla láska: zkrátka stát se žebrákem. A Dominik se jím bez váhání stal. Kleče si vyžebrával svůj chléb a neměl své lůžko.
Od roku 1206 zůstal tedy v jižní Francii, ze začátku stále ještě se svým biskupem Diegem, který však brzy musil odejít do své diecéze a už se do Francie nevrátil, protože 30. prosince 1207 v Osmě zemřel. Na Dominika zpráva o jeho smrti jistě bolestně zapůsobila, avšak vytrval a zůstal. Kázal, přemlouval a přesvědčoval s láskou a s touhou po spáse duší. Nezapomínal, že většina kacířů pobloudila pro nedostatečné poučení nebo pro nějaké pohoršení, a že zbožná cvičení mnoha z nich byla povzbuzující a mohla mít cenu i v životě katolickém. Snažil se proto především poučovat.
Úspěchy byly, avšak nebylo jich mnoho. Zachovalo se několik dokladů o obrácení, kde bylo nově obráceným ukládáno přísné pokání proto, aby neměli dojem, že po svém obrácení budou moci vést život méně náročný než dříve. Proto také došlo už roku 1207 k rozhodnutí vybudovat klášter pro konvertitky. K tomuto rozhodnutí však vedlo i mnoho jiných příčin. Dominik začínal být "kazatelem milosti". Stále lépe poznával, že jeho slova vždy nestačí; že je nutné, aby tu byl někdo, kdo mu bude ustavičně vyprošovat svatou účinnost jeho pracím.
Dílo slibně pokračující bylo už roku 1208 ohroženo zavražděním papežského legáta Petra. Tato vražda vyvolala křižáckou výpravu proti Albigenským, při které si obě strany často počínaly krutě. Tato válka trvala skoro dvacet let. Dominik přesto ve Francii zůstal, ačkoli věděl, že je jeho život ustavičně v nebezpečí. Stále více se modlil a stále více kázal, ačkoli většinou jen omezenému počtu posluchačů. Pokračoval ve své práci s důvěrou v Boží Prozřetelnost, s nesmírnou láskou k duším a s neobyčejnou energií. Zdržoval se v té to době většinou blízko u Prouille, kde vznikal jeho klášter.
Dominik byl natolik dítětem své doby, že s křižáckou výpravou proti kacířům souhlasil. Sám si však vyhradil i za bojů svůj úkol: v pokoře hlásat evangelium po způsobu apoštolu a z pověření Církve. Měl přátelské vztahy k vůdci křižácké výpravy Šimonu z Montfortu, zůstával však stranou.
Chtěl, aby jeho vítěznou zbraní byl kříž. Proto zacházel tak přísně se svým tělem. Neutíkal před posměchem, před pokořeními a před protivenstvími. Na svých cestách zachovával mlčení a myslil na svého Spasitele. Hlavně však zasvěcoval modlitbě noc.
Silný důvěrou získanou v modlitbě a zbavený všech starostí díky chudobě, umrtvování a radostnému darování svého života mohl se vyrovnaně stýkat s lidmi. Stále byl připraven hlásat slovo Boží. Jeho slova získávala. Dvě velké vášně ovládaly jeho apoštolát: žízeň po spáse duší a apoštolát. Nedbal na nebezpečí. Když se jednou dověděl, že jen žalostné hospodářské podmínky zabraňují jednomu katarskému, aby zanechal kacířství, znovu jako již jednou ve svém mládí nabízel sám sebe do otroctví, aby vrátil jednomu svému bratru pravou svobodu. Prozřetelnost však zasáhla, takže byla záležitost vyřešena jinak.
Přísnost, oddanost, ustavičná modlitba a láska obklopily Dominikovu osobu nadpřirozenou září. Dominik se radoval ve zkouškách, v nesnázích a v pokořeních. Kolik let prožil v tomto horlivém ovzduší! Byl volný a mohl jít tam, kam ho volal Bůh a potřeby duší.
První, kdo se stal Dominikovým spolupracovníkem, byl kněz z Pamiers Vilém Klaret. Stal se prvním prokurátorem a převorem v Prouille. Avšak právě tento první bratr nevytrval. Po smrti svatého Otce Dominika přešel roku 1224 k cisterciákům. Byl později povolán mezi svědky, kteří vypovídali v Dominikově kanonisačním procesu, avšak jeho výpovědi byly velmi suché a stručné. Vlastně jen jednoslabičně odpovídal na otázky. On, který měl nejvíce možností Dominika poznat a mohl poskytnout nejvíce podrobností!
Roku 1214 začalo být v kraji více klidu. Dominik odešel do Toulouse, aby uskutečnil snad již dlouho plánované založení nového řádu. Toho roku měl již více spolupracovníku. Neví se přesně, kdy mu přišel pomáhat jeho rodný bratr Mánes a jiní Španělé. Stále ještě byl "kanovníkem z Osmy" a bez socia pravděpodobně nezůstal nikdy.
V dubnu 1215 dva jeho spolupracovníci složili profesi. Po nich brzy následovali další tři. V červnu jim dal schválení diecézní biskup Folco.
Mezi těmito prvními bratry byli i dva toulouští měštané, Petr Seila, majitel domu, a jeho rodný bratr Tomáš. Došlo k zřízení velmi chudého kláštera v domě Petra Seily. Božské oficium se pak asi bratří modlili v tomto domě, avšak mši svatou sloužili v blízkém kostele svatého Romana.
Již tehdy měl Dominik jasný cíl a měl jasné i prostředky k jeho dosažení. K modlitbě oficia a k mnišskému životu přidal nový prvek: studium. Bratří měli od počátku své knihy a docházeli podle toho, jak kdo potřeboval, na přednášky k anglickému mistru Alexandru Stavensby, který tehdy v Toulouse vyučoval. Bratří přibývalo a dům začínal být těsný.
Folcovo schválení by bylo pro novou řeholní rodinu zcela stačilo. Dominik se však vydal na cestu do Říma, aby si i tam vyžádal schválení a ochranu pro další práci. Při tom snad stále ještě myslil jen na působení v jižní Francii. V Římě však poznal potřeby celé Církve. Nemohl a nechtěl se už omezovat jen na jednu diecézi.
Po druhé se tedy v Římě setkal s papežem Innocencem III., který tentokrát zcela schvaloval Dominikovy plány a záměry. Avšak právě v roce 1215 se konal čtvrtý lateránský koncil, který vydal nové předpisy o řeholním životě. Do této doby byla jedinou normou řeholního života tradice. Mnichem byl ten, kdo žil tak, jako staří mniši. Od roku 1215 se stal řeholníkem ten, koho Církev za řeholnika uznala, i kdyby se jeho způsob života od způsobu starých mnichů lišil.
13. kanón lateránského koncilu zněl:
"Aby přílišná různost řeholních řádu v Církvi Boží nepůsobila zmatek, jsou pro budoucnost přísně zakázány nové formy řeholního života, odlišné vod těch, které už existují. Kdo chce vstoupit do kláštera, ať si vybere jeden z těchto řádů, a kdo chce založit nový klášter, je vázán vybrat pro tento klášter řeholi již schválenou."
Ve smyslu těchto nových zákonů vyzval Innocenc III. Dominika, aby si vybral některou z řeholí. Dominikova poslušnost a věrnost k Církvi obstála v této zkoušce a Dominik se své vlastní řehole zřekl. Mohl se v Římě sám rozhodnout, sám vše zařídit a některou řeholi vybrat. Chtěl se však dříve poradit s bratřími, kteří mu slíbili poslušnost. Podnikl proto znovu cestu do Toulouse.
Tak došlo k poradě, která bývá nazývána "první kapitulou řádu", pravděpodobně o svatodušních svátcích, které v onom roce připadly na 29. květen. Došlo při ní k výběru řehole svatého Augustina, protože v ní je vlastně jen několik pokynů pro duchovní a pro společný život a není v ní nic, co by překáželo životu kazatelů tak, jak si ho Dominik představoval. Tuto řeholi nutně musila doplňovat pravidla o slibech, o božském oficiu, o způsobu života a především o studiu. Svatý Dominik a první bratří přijali při tom ze Stanov premonstrátů vše, co v nich nalezli "přísného, krásného a moudrého", mnoho prvků však bylo zcela nových. Řád se zrodil ze skutečné potřeby Církve a byl v tehdejší době smělou novotou. Usnadnili ji a umožnili biskupové Diego a Folco, papežové Innocenc a jeho nástupce Honorius. K těmto dobrodincům řádu patří i kardinál Hugolino, budoucí papež Řehoř IX.
Aby bylo zřejmější, v čem je řád nový a dokonce revoluční, je nutné srovnání s tradičním řeholním životem. Každý řád má svou krásu. Každý řád Církev schválila jako jistý prostředek k posvěcení. Svatý Benedikt zdůraznil božské oficium a práci, svatý František se zasnoubil s Paní Chudobou ve chvíli, kdy to bylo právě nejvíce potřeba. V jejich řádech mělo být původně kněží jen málo. Svatý František výslovně nechtěl, aby jeho synové studovali na universitách. Svatý Otec Dominik však nahradil ruční práci kázáním a v chudobě chtěl mít jen prostředek. V jeho řádě měli být hlavně kněží, kteří měli co nejvíce studovat. Bratří spolupracovníci jim měli studium a apoštolát usnadňovat.
Do této doby měly řeholní řády svou činnost dost omezenou bud proto, že se uzavíraly do svých opatství, často velmi bohatých, nebo měly apoštolát jen ve svém kostele. Mniši se měli živit prací svých rukou. Žebrota kněží byla něčím zcela neobvyklým.
František a Dominik zakládají řády žebravé. Vylučovali proto i společný majetek. Jejich apoštolská činnost - hlavně kázání - není už jen něčím vedlejším a nezávisí na biskupech, ale na papeži. Dosud měli na kázání právo jen biskupové a je jich pověřenci. Dominik si vyžádal tuto výsadu pro sebe a pro všechny své syny. Jeho řád je podstatně apoštolský a jeho zvláštním cílem je kázání. Avšak dominikánský apoštolát má být nutně výsledkem formace, protože PRAVDA se získává dříve životem než naukou.
V základě jsou proto sliby, kterými se řeholník zříká světa i sebe. K nim se pojí řeholní observance, studium a modlitba; studium posvěcené a posvěcující, posvěcené řeholním životem a modlitbou, posvěcující proto, že pomáhá poznávat a milovat Boha, u něho načerpat a pak z toho jiným rozdávat: "Contemplata aliis tradere."
Nejlépe to vyjadřuje "Constitutio fundamentalis", jakási základní ústava pro celý řád, kterou vypracovala generální kapitula roku 1968 a která byla nazvána "podivuhodnou syntézou."
O Stanovách říká Hertling v Církevních dějinách: "Stanovy dominikánského řádu byly vždy obdivuhodné a sloužily za vzor všem pozdějším zakladatelům. Dominikáni jsou prvním řeholním řádem s centrálním řízením. Zákonodárnou moc má generální kapitula, moc výkonnou generál řádu. Zvláště je kladen důraz na poslušnost, která jako jediný slib, zahrnující všechny o-statní povinnosti řeholního života, je skládána do rukou generála řádu."
Největší změnou tradice bylo rovněž soustavné uspořádání dispensí a zdůraznění studia. Příznačnou novotou dominikánského řádu je snaha zachovat rovnováhu mezi bohatými, avšak alespoň zdánlivě protichůdnými prvky života.
Po této "první kapitule" vykonal Dominik znovu pěšky cestu do Říma. Kdo spočítá, kolik takto ušel km? Každá tato cesta byla projevem lásky k Církvi. Innocenc III. mezitím zemřel. Jeho nástupce Honorius III. však rovněž Dominikovi porozuměl. On dal bratřím jejich úřední název "Kazatelé", on je nazval Kristovými bojovníky. 22. prosince 1216 začala řada bul, kterými Církev řád schvaluje a bere pod svou ochranu. V lednu 1217 byl Dominik ještě v Římě. Pobyt v Říme měl na něho vliv. Pocítil tam, že ho zve a potřebuje celý svět. Došlo k rozhodující události v jeho životě, k osvícení, které mu dalo jistotu o novém poslání. Zjevili se mu svatý Petr a Pavel, podali mu hůl a knihu a řekli mu: "Jdi a kaž, proto že k tomu tě Bůh vyvolil." Tak se zrodil nový, apoštolský řád, kterým Dominik podle slov P. Lacordaira zasáhl do středu potřeb a tužeb své doby.
Dominikánský ideál začal přitahovat velkodušné duše. Francouz Matouš opustil kapitulu v Castres, kde byl převorem, a přidal se k Dominikovi. Ze Španělska přišla skupina Španělů. Jeden z nejlepších Dominikových spolupracovníků, bratr Bertrand z Garrigue, byl z Toulouset Na jaře roku 1217 se tísnilo v domě Petra Seila již skoro dvacet bratří.
Tu náhle Dominik svolal své bratry a prohlásil, že je chce poslat do světa přesto, že je jich tak nepatrný počet. Všichni užasli. Toto rozhodnutí se jim zdálo ukvapené. Dominik však mluvil s autoritou, kterou jeho svatost zdůrazňovala. Většina uposlechla ochotně. Tušili nadpřirozený původ tohoto rozhodnutí.
Mnohem více byli přivedeni z míry Dominikovi přátelé. Folco i Šimon z Montfortu se stavěli proti plánu, který se jim zdál neblahý. Dominik však prohlásil: "Neodporujte mi, vím dobře, co dělám."
15. srpna 1217, o svátku NANEBEVZETÍ PANNY MARIE, se všichni naposledy shromáždili. Nastal čas rozsévání. Dominik nemohl skrýt své dojetí. Miloval svou komunitu. Neztratí snad nyní některý z jeho synů svou prvotní horlivost v řeholním životě? Vždyť Dominikovi první bratři nebyli všichni mimořádnými lidmi. Někteří se báli oběti, jiní ztráceli odvahu při nesnázích. Je však příznačné pro zakladatele, že dokáží předávat svou osobní velikost. Dominik uměl udělat apoštoly z prostředních lidí dobré vůle.
Hlavní skupina byla určena pro Paříž, bylo to sedm řeholníků, rozdělených na dvě skupiny. V první byli bratří Matouš Francouzský, Bertrand, Jan Navarský a Vavřinec Anglický. Matouš měl Dominika zastupovat. Jan a Vavřinec byli ještě mladí a málo vzdělaní. Byli posláni do Paříže hlavně proto, aby tam studovali. Jan Navarský byl enfant terrible společnosti. Byl vznětlivý, schopný velkodušných skutků i neposlušnosti nebo skleslosti, skoro vždy umíněný. Připravil zakladateli mnoho lítosti, ačkoli ho měl rád a obdivoval se mu. Bertrand šel bez váhání cestou apoštolské přísnosti.
Druhou skupinu vedl bratr Manés. Spolu s ním šel bratr laik Odiero a Španěl Michael Fabre, první profesor svých spolubratři v Paříži. Tato druhá skupinka přišla do Paříže 12. září, ostatní čtyři přišli za nimi až po třech týdnech, ačkoli vyšli všichni zároveň.
Do Španělska poslal Dominik čtyři řeholníky. Bratr Petr Madridský a bratr Goméz tam měli velké úspěchy při kázání. V místech, jimiž prošli, mohl Dominik už po roce zakládat kláštery. Druhá dvojice, bratr Dominik Španělský a bratr Michael Ucero, takový úspěch neměli. Oba ztratili odvahu a odešli ze Španělska, aby hledali útočiště u svého Otce.
Kostel svatého Romána zcela opuštěn nebyl. Petr Seila,kte rý přijal řád k sobě spíše než řád přijal jeho, odešel až po dvou letech do Limoges. Jeho bratr Tomáš byl s ním. V Prouille zůstal bratr Natale a Vilém Claret.
Při loučení byli někteří bratří plni neklidu a starostí. Pochybovali ne-li o Dominikovi, tedy sami o sobě. Dominik však zůstal pevný a prohlašoval: "Vím dobře, co dělám." Pouze Jan Navarský si vymáhal peníze na cestu. Svatý Otec Dominik měl nad jeho jednáním bolest.
Dominik zůstal po odchodu bratří ještě v Toulouse. Teprve v prosinci 1217 šel po čtvrté do Říma.
Rok 1218 by bylo možno nazvat rokem neúspěchů. Jak málo se o nich obvykle mluví! Již začátkem roku přišli za Dominikem do Říma dva zcela vyčerpaní a skleslí bratří, Dominik a Michael. Kázání se jim nedařilo, nikde je nevítali, a oni si nakonec nevěděli rady. Dominik je v Římě neměl ani kam uložit na noc.
Bratří v Paříži byli celých osm měsíců v najatých místnostech. Na drahé nájemné si musili vyžebrávat. Někteří uměli špatně francouzsky. Nikdo je tam nepotřeboval, všichni k nim měli nedůvěru. I z nich se dva bratří vypravili za Dominikem do Itálie. Nesnáze byly na všech stranách a přírůstky skoro žádné.
Dominik zůstal při všech těchto nesnázích klidný. Jeho láska ke Kristu a k duším strhovala.
V té době přišla do Říma skupina poutníků. Mezi nimi byl kanovník a profesor z Orleansu Reginald. Byl zámožný, vzdělání, snad trochu více zaujatý světskými záležitostmi a obklopený blahobytem, než se na kněze slušelo. Reginald slyšel Dominika kázat a porozuměl mu. Bez dlouhého váhání složil slib poslušnosti do jeho rukou. Chtěl se stát apoštolem.
Brzy nato však onemocněl, ale Panna Maria ho uzdravila a vrátila řádu. Zasloužila si přitom název "VESTIARIA ORDINIS". Stala se KRÁLOVNOU ŘÁDU KAZATELSKÉHO. Nepochybujeme, že podle zbožného podání ONA Dominikův řád od svého Syna vyprosila a vzala ho pod svou zvláštní ochranu. Právě 22. prosince si ji zvláště připomínáme a vyprošujeme.
Uzdravený Reginald vykonal pout do Svaté země, ke které byl zavázán slibem. Potom ho Dominik poslal do Boloně. On nepotřeboval noviciát.
Co čekalo Reginalda a jeho dva nebo tři společníky v Boloni? Nouze v chudém hospici v Maskarelle. Avšak Reginald začal kázat, a jeho kázání strhovala. Jedna dívka z bohaté městanské rodiny, Diana Andalo, odložila po jednom z těchto kázání všechny své šperky a začala nový život.
Dominik mezitím cestoval a povzbuzoval první bratry. Prošel jižní Francií a přišel po třinácti letech do Španělska. V Madridě položil základy ke klášteru II. řádu spíše v srdcích mladých žen, kterým začalo zářit jeho světlo, než hmotně.
Jak často ďábel zaútočil na první řeholniky a vnášel mezi ně skleslost! Právě ve Španělsku se Dominikovi stalo, že ho opustili i ti, kteří již byli získáni jeho slovy i jeho příkladem pro jeho ideál a zavázali se k životu v řádě. Když to Dominik viděl, prosil je, domlouval jim, přesvědčoval. Slova však tentokrát nepomohla. Odešli. Tu se Dominik začal modlit a skoro všichni se vrátili. Není divu, že pak kladl vždy tak veliký důraz na modlitbu.
V Segovii tehdy vznikl první španělský klášter bratří. Do dnes je tam jeskyně, kde se Dominik v noci modlíval.
V květnu 1219 byl Dominik opět v jižní Francii. S bratrem Bertrandem pak šel do Paříže. Cestou si od Boha vyprosil, aby mohl německy kázat poutníkům. Při všech starostech o šíření řádu a o první bratry, často pokoušené a skleslé při nesnázích a většinou málo vynikající, nezapomínal na nesmrtelné duše a přál si pro ně stejně jako pro sebe spásu a radost, kterou může dát jen Bůh.
V Paříži ho již čekalo asi třicet řeholníků, získaných mezi posluchači na universitě. S láskou nyní vítali a objímali svého Otce, o kterém už tolik slyšeli, ačkoli ho osobně ještě nepoznali. I tito noví bratří byli většinou mladí a prostí. Bratří měli v Paříži již svůj kostel svatého Jakuba, a však nesměli v něm kázat, protože jim v tom pařížští kanovníci bránili. Báli se konkurence. Nemohli však uhasit světlo vyzařující z života těchto bratří.
Ani Dominik nemohl v Paříži kázat. Měl však pro své bratry i pro jiné studenty, které oni přivedli, důvěrné rodinné promluvy. Při nich ho poznali Němci Jordán a Jindřich.
Ty bratry, kteří už byli dost připraveni, rozeslal Dominik na misie. V místech, kde tito bratří kázali, vznikly později kláštery.
Dominik vyžadoval nesmlouvavě věrnost k Stanovám a sám je také věrně zachovával. Uměl odpouštět různé slabosti, avšak nesnášel trvalou prostřednost.
Po tomto pobytu v Paříži opět podnikl novou cestu do Itálie. Cestou přes Alpy jeho průvodci klesali hlady. Světcova modlitba vyprosila chléb, který na cestě nalezli.
V Boloni je čekali četní noví bratří v novém klášteře u kostela svatého Mikuláše. Maskarella už pro ně nestačila. Reginald tam začal působit 21. prosince 1218. Už v únoru 1219 se k němu přidal Rudolf z Faenzy, po něm Pavel z Benátek, Guala, Jan ze Salerma a mnozí jiní.
Tak tedy bratří začalo přibývat a s nimi přibývaly i nové kláštery. V roce 1218 bylo bratří o málo více než dvacet, do roku 1221 stoupl tento počet na třista. Všechny vedla touha po spáse duší a po apoštolském životě.
V květnu 1220 měl řád již třináct klášterů. Do Boloně byla svolána generální kapitula. Od tohoto roku se takto měli bratří scházet každý rok. Nebylo to bez nesnází. Někteří bratří musili jít pěšky celé dny a týdny, aby se mohli kapituly zúčastnit. Avšak Dominik to tak chtěl. Mohl dávat rozkazy a nemusil se bratří ptát na jejich mínění. Vždyť oni slibovali poslušnost jemu, dokonce se říká, že se mu dávali, a to ještě dříve, než k svému slibu mohli přidat slova "podle Stanov". Všichni si byli vědomi jeho autority. Což jim neuměl říci: "Vím, co dělám"?
V tom však je jedna z Dominikových novot: demokratické zřízení řádu.
Kapitula v roce 1220 doplnila první Stanovy a přidala k nim další přesné předpisy.
Mezi přítomnými na kapitule byli již i noví bratří ze Švédska. Byl mezi nimi i Jordán jako jeden ze zástupců pařížského kláštera, ačkoli oblékl hábit teprve před třemi měsíci. Všichni bratří chtěli s Dominikem mluvit a on se chtěl všem věnovat. Pečoval též o to, aby bylo přes všechny nesnáze a přes nejednotnost liturgických knih, výslovnosti i hlasů oficium opravdu slavnostní.
Představme si dojetí všech, když se během kapituly Dominik náhle začal zříkat svého úřadu! Prohlásil o sobě, že je neužitečný a slabý. Avšak jeho synové se proti tomu postavili tak energicky, že se musil jejich vůli podrobit a svého úmyslu se vzdát.
Byl už skutečně tak moc slabý? Mluvila tu jeho pokora, avšak je pravda, že byl už zcela vyčerpán. Dvanáct let se namáhal ve Francii bez jediného odpočinku. Následovala léta, věnovaná šíření řádu, léta ustavičného cestování a neuvěřitelné námahy. K tomu se přidala úplavice, která ho stále více oslabovala. Již v roce 1219 musil v Miláně na několik dní ulehnout a měl velké horečky. Přitom využíval každého volna k tomu, aby kázal. Řídil jakési misie v severní Itálii a zasloužil se tak o to, že byl tento kraj uchráněn před kacířstvím. Teprve až asi v prosinci šel do Říma, kde ho čekalo reformování kláštera řeholnic a jiné nesnadné úkoly.
10. května 1221 Dominik z Říma odešel. Tušil, že se tam už nevrátí? Cestou se trochu zdržel v Sieně a ve Florencii a před 30. květnem přišel do Boloně, kde se znovu konala generální kapitula. Tentokrát už na ní bylo více než padesát zástupců různých klášterů.
Na této kapitule došlo k rozdělení rádu na provincie a byli jmenováni první provinciálové. Kromě generálních kapitul se měly pravidelně konat ještě i kapituly provinciální, které na rozdíl od generálních kapitul zákonodárných měly bdít nad řeholní kázní. Z této kapituly byli posláni první bratří do Anglie a do Dánska, do Polska a do Maďarska. Dominik přitom nezapomínal na misie.
Pak ještě znovu kázal v severní Itálii a byl až v Benátkách. Jak by nás blažilo, kdyby se nám byla tato kázání zachovala!
Koncem července, tedy za největšího vedra, se Dominik vrátil do Boloně. Ačkoli byl již zcela vyčerpán, nechtěl odpočívat. Měl dlouhé porady s převorem a s prokurátorem. Staral se o založení kláštera sester. Věnoval se jednotlivým bratřím. V noci vstal na matutinum, ačkoli mu bylo stále hůře.
Pak ještě navštívil Dianu, která doma ležela se zlomeným žebrem, a navštívil některé studenty v jejich chudých ubikacích. Pozoroval už, že se blíží jeho smrt, a jasně to říkal.
Začátkem srpna 1221 se už neudržel na nohou. Konečně se rozhodl, že ulehne. Nemoc se rychle zhoršovala. Když byla horečka příliš veliká, Dominik zůstal nehybný. Jen rty se jemně pohybovaly a naznačovaly, že nepřerušuje svou modlitbu. Nikdy nenaříkal. Jeho vyhublá tvář byla milá a usměvavá. Kdykoli mu to nemoc dovolila, mluvil o Bohu nebo prosil, aby mu bylo něco předčítáno.
Volal k svému lůžku novice a povzbuzoval je slovy, která se dotýkala srdcí. Bratří nechtěli opomenout nic, co by mu mohlo prospět k uzdravení. Přenesli proto Dominika do malého převorství Santa Maria in Monte na jih od města, kde bylo zdravěji, avšak již to nepomohlo.
SMRT SVATÉHO OTCE DOMINIKA
Dominik umíral. Ráno 6. srpna žádal bratry, kteří u něho bděli, aby mu dali zavolat bratra Venturu. Přišlo nejméně dvacet řeholníků, kteří se s úzkostí semkli okolo ZAKLADATELE. Zastupovali všechny bratry a sestry. Dominik k nim měl dojemnou řeč. Jen něco málo se z ní zachovalo. Mluvil o svatosti svých bratří, o vytrvalosti, o nadšení, s jakým má být milován a šířen řád, o lásce k duším, o chudobě.
Vykonal generální zpověď před dvanácti kněžími. Pak mu byla udělena svátost pomazání nemocných. Mnich při tamním kostele bratřím řekl, že kdyby tam Dominik zemřel, nedovolil by, aby jeho tělo bylo odneseno jinam.
Bratří se Dominikovi svěřili se svými obavami. Světec odpověděl: "Nedej Bůh, abych byl pochován jinde než pod nohama svých bratří! Odneste mě pryč! At třeba zemřu cestou, jen když mě budete moci pochovat ve svém kostele!"
Bratří tedy opět odnesli Dominika na nosítkách a uložili ho v cele bratra Monety, protože on neměl svou celu. Plakali. A on jim řekl: "Neplačte! Budu vám užitečnější po smrti než za života."
Do poslední chvíle se ovládal a dával bratřím pokyny. Chystali se k slavnostnímu doporučení duše. Řekl jim: "Počkejte ještě!"
V tichu, které začalo tísnit, bratr Ventura se k němu sklonil a tiše řekl: "Otče, ty víš, v jakém zármutku nás zanechá váš. Rozpomeň se na nás u Pána!"
Dominik pozvedl ruce k nebi:
"Otče svatý, ty víš, že jsem se ve všem řídil TVOU VůLI a zachoval jsem ty, které jsi mi dal. Doporučuji TI je! Střež je a veď je TY!"
"Začněte již!" zašeptal.
Sledoval ještě modlitby za umírající.
Při slovech: "Pojďte mu na pomoc, svatí Boží!" vydechl na posledy. Bylo to večer 6. srpna 1221. Neví se jistě, zda mu již bylo padesát let.
Bratr Rudolf, jemuž to příslušelo, oblékal mrtvolu. Odhalil na holém těle železný řetěz stažený kolem pasu. Sňal ho. Začali hledat vhodný hábit k oblečení zesnulého. On měl hábit jen ten, který měl na sobě, a bláto, prach a pot na cestách ho uvedly do žalostného stavu. Mistr Moneta mu dal hábit svůj. A Dominik byl pochován v chudém, prostém hrobě.



NÁŠ OTEC


Podle výslovného přání Církve si každý řád má zachovat svůj ráz, napodobovat zakladatelův život a ducha a věrně vykládat zakladatelovy záměry. My jsme slibovali poslušnost Svatému OTCI DOMINIKU.
Pro nás jsou tedy nejdůležitější tyto otázky:
Co chtěl svatý Otec Dominik?
Proč zakládal svůj řád?
Co přinesl Církvi a co přinesl nám?
Na ně si musíme najít jasnou odpověď. Jestliže nás Bůh do Dominikova řádu povolal, tedy se můžeme stát svatými jen jako dominikáni a dominikánky, v Dominikově škole.
SVATÝ OTEC DOMINIK -NÁŠ OTEC!
Jeho vedení jsme se svěřili. Jeho cestou chceme jít, Začátkem každého dominikánského života musí být proto seznámení s ním. Toto seznámení pak musíme ustavičně prohlubovat, stále více se na svatého Otce Dominika dívat, jak nás k tomu vedou dnešní Stanovy, a srovnávat svůj život s životem jeho. Tento článek by chtěl být takovým pohledem na Dominika.
Nebudeme se tu zabývat prozkoumáváním jeho tělesného vzhledu, jak ho popsala už sestra Cecilie a jak se jím zabývali znalci při přenášení ostatků roku 1946. Chceme mluvit o jeho ctnostech, především o jeho lásce k Bohu, ke kterému šel "skrze Krista, našeho Pána".
Svatý Otec Dominik chtěl následovat apoštoly. Následoval je především v jejich lásce a oddanosti k Ježíši Kristu. V tom je jeho svatost.
Na koho myslil na svých cestách, když zůstával za svými společníky, aby rozjímal o svém Spasiteli? Na koho myslil v dlouhých hodinách noční adorace, před křížem a před svatostánkem? Komu se chtěl připodobnit, když konal své kající skutky? Proč proléval slzy, kdykoli sloužil Nejsvětější Obet?
Jeho láska ho vedla k odevzdanosti vůči Prozřetelnosti, k lnutí k Církvi a k zjevené pravdě a především k láskyplnému napodobování Spasitele. Důvěra svatého Otce Dominika v otcovskou Prozřetelnost Boží byla neomezená a projevovala se v celém jeho životě a díle.
Jeho láska ho vedla k věrnosti Církvi. Neodmítl nikdy žádný úkol, kterým ho papež pověřil, i když se proto musil vzdávat svých původních plánů a záměrů. Řídil se věrně radami papežovými a chtěl na něm být závislý, jak to dokazují jeho časté návštěvy u římské kurie.
Byl silný důvěrou získávanou v modlitbě. Modlil se všude. Jeho dlouhé cesty byly ustavičnou modlitbou. Říkával svým druhům: "Pojďme a mysleme na svého Pána." Noci věnoval modlitbě do té míry, že neměl své lůžko ani svou celu. Každému jeho rozhodnutí předcházela dlouhá modlitba.
Své setkání se Spasitelem prohluboval v posvátných knihách. Stále s sebou nosil evangelium podle svatého Matouše a epištoly svatého Pavla, ačkoli je uměl téměř nazpaměť. Miloval PRAVDU a přál si, aby i jeho bratří studovali především PÍSMO SVATÉ.
Liturgie ho nazývá "Světlem Církve, Učitelem pravdy, Kazatelem milosti".
Miloval liturgickou modlitbu Církve. Všude, kde právě byl a kde mohl, účastnil se božského oficia ve dne i v noci s horlivostí, k níž povzbuzoval i ostatní.
Přísnost, oddanost, ustavičná modlitba a láska obklopily Dominika nadpřirozenou září. Přitom uměl být přístupný a radostný. Šlo o radost zcela nadpřirozenou. Radoval se ve zkouškách, v nesnázích a v pokořeních. Uměl vidět v kříži očišťování, příslib nové milosti, znamení Ježíšovy přítomnosti.
Jeho modlitba však měla ještě jiný, zcela zvláštní ráz: byla apoštolská. Kontemplace v jeho srdci roznítila mohutný oheň, horlivost o spásu duší. Žíznil po ní. V jeho srdci byla nesmírná a téměř neuvěřitelná touha po spáse všech lidí. Z ní se stal cíl jeho řádu a jeho nejvyšší zákon. Zde je hluboký zdroj Dominikovy horlivosti: LÁSKA KE KRISTU A TOUHA PO SPÁSE DUŠÍ.
Máme vzácná svědectví o této touze od těch, kteří ho znali. Vypovídali v kanonisačním procesu: "Blažený Dominik měl palčivou žízeň zachránit duše, a pro duše neznala jeho horlivost mezí. - Ač jsem za svého života mluvil s mnoha horlivými muži, žádného z nich jsem neviděl planout tak obrovskou horlivostí pro spásu lidského pokolení. - Měl takovou horlivost pro duše, jako nikdo jiný.
Láska Boží zaujala jeho srdce skrze Ducha Svatého, který přebýval v něm. Chtěl všechny lidi přivést k lásce Ježíšově. Jeho touha po zachránění duší byla nevýslovná a nepochopitelná. Usiloval vydat sebe celého a strávit se pro duše jako Spasitel, jenž sebe vydal za jejich spásu. Nic mu nebylo těžké ani hrozné, aby ho zadrželo, když se jednalo o spásu bližního. Nic mu nebylo tak vzácné a drahé, aby to nebylo obětováno této jeho lásce."
Sám prohlásil: "Budu opravdu údem Kristovým až v den, kdy se zasvětím zcela, všemi svými silami, získávání duší, jako se Pán Ježíš, Spasitel všech lidí, obětoval zcela za jejich spásu."
Proto ustavičně volal: "Pane, smiluj se nad svým lidem! Co se stane s hříšníky?" Tomuto volání chtěl učit své sestry.
Nejprve se na svůj úkol dlouho připravoval v skrytosti a v mlčení. Chtěl pak jít co nejdále možno v hledání duší. Chtěl se stát všechno všem. Dvakrát se chtěl nechat prodat do otroctví, aby vykoupil nejdříve křesťana, který upadl do rukou Saracenů, potom člověka, kterého bída připoutala ke Katarským.
Byl přísný?
Tak ho některé starší životopisy představovaly. Přitom však mu jeho synové dali jméno "milý, dobrotivý Otec" a "Těšitel bratří". Tomu třeba rozumět. Těšit pro Dominika neznamená odstranit utrpení, ale znovu povzbudit k odvaze. Byl náročný na sebe i na jiné, protože uměl číst v knize kříže a věděl, že se s láskou Boží nežertuje.
Přísně dbal o zachovávání všech předpisů. Uměl kárat a uměl trestat, avšak každému bylo jasno, že ho přitom vede jen láska. Proto bývala jeho napomenutí dobře přijímána. Kdykoli šlo o nadpřirozené dobro duší, jednal energicky. Avšak i tehdy, když napomínal a trestal, byla zřejmá jeho dobrota.
Byl dobrý a laskavý ke každému. Soucit a milosrdenství patří mezi jeho příznačné ctnosti. Nejvlídnější byl k chudým," k zarmouceným, k slabým, k hříšníkům a k těm, které trápilo pokušení.
„Vlídný k hříšníkům"; tak to říkají ti, kteří ho dobře znali, proti všemu opačnému zdání. On uměl nenávidět hřích a přitom milovat hříšníky. Vedla ho touha všechny duše získat Kristu. Trpěl více než kdo jiný při pohledu na blud a na hříchy.
NÁŠ DOBRÝ OTEC BYL NEVÝSLOVNĚ MILÝ VE SVÉM JEDNÁNÍ. Jeho tvář, věrný obraz vyrovnané duše, získávala mu rychle srdce lidí. Všichni se k němu cítili vábeni a začali k němu mít důvěru. Zvláště pro duše bojácné, malomyslné, skleslé, měl tak jemná a milá slova, že konal divy, kdykoli těšil a povzbuzoval.
Bratr Jan Navarský o něm dosvědčuje, že si svou vlídností získával srdce všech. Druhému způsobit radost bylo jeho svatou zálibou. Kdykoli viděl své duchovní syny smutné, projevil jim dvojnásobnou laskavost a pozornost. Takovým duším věnoval velmi mnoho času ve svých modlitbách. Jeho miláčky byli novici.
S láskou pečoval o nemocné. I zde máme svědectví: "Těšil je s vřelou laskavostí a s podivuhodným klidem snášel jejich slabosti." - Sám uměl a chtěl postrádat všechno, ale také chtěl a usiloval, aby jeho synové měli všeho v takovém množství, jaké připouštěla řeholní chudoba. V litaniích k němu se mluví o jeho "vítězné laskavosti".
SVůJ ŘÁD dal stejně jako celý svůj život do služeb HLÁSÁNÍ BOŽÍ PRAVDY A HLEDÁNI DUŠÍ. Přitom však byl a zůstával "horlitelem řeholnickosti", jak to vyjádřili jeho současníci. Zde vlastně jde už o to, co by mohlo být nejkrásnějším výkladem našich Stanov.
Svatý Otec Dominik chtěl pro sebe i pro ty, kteří se svěřili jeho vedení, mnišský způsob života jako osvědčenou školu následování Krista. Převzal z tradice řeholní observanci, vážil si jí, srdcem ji miloval a skutkem se ji snažil zachovávat. Opět necháme mluvit svědectví současníků:
"Svatý Dominik zachovával do nejmenších podrobností řeholi a obyčeje bratří Kazatelů. - Účastnil se každého pohybu řeholní rodiny v choru, v refektáři, v kapitulní síni a na všech místech. - Byl vzorem bratřím ve všem, v řeči, v pohybech, v oděvu, v pokrmu a v životních obyčejích."
Nikdy neměl obavy, že by mnišský způsob života mohl škodit apoštolátu. Zavedl dispens přímo jako povinnost představených a právo poddaných, avšak byl strážcem přesnosti vůči těm, kteří na dispens právo neměli. Sám dával příklad hrdinné svědomitosti a přesnosti.
Mlčení zachovával na cestách stejně jako v klášteře. Toto mlčení se mu ovšem zdálo samozřejmostí a potřebou, protože mu usnadňovalo rozhovor s Bohem nebo o Bohu.
Pro své mnišky si od počátku přál klauzuru, definovanou jako odloučenost od světa skutkem i duchem.
Miloval liturgii a chtěl, aby se stala srdcem dominikánského života, poutem vzájemné lásky a prvním pramenem apoštolské horlivosti.
Byl poslušný.
Věděl, že tento slib je největší, a proto se pokorně podřizoval nařízením generální kapituly, která měla plné právo rozhodovat. Zachovával věrně všechny předpisy. V poslušnosti viděl základ jednoty pro řád, a skutečně také jemu vděčíme za to, že se Dominikův řád nikdy nerozdělil. Uměl poslouchat, a však sám jako představený poslušnost ode všech vyžadoval, dobrotivě sice, ale se srdcem vytrvalým.
Byl čistý.
Z lásky k Bohu zachoval po celý život neporušené panictví. Planul láskou a horlivostí. 0 jeho čistotě říkají současníci, že byla nakažlivá.
Byl chudý.
Po této stránce se nejen vyrovnal nejhorlivějším "dokonalým" u Albigenských, ale ještě je předčil. Jednal tak podle požadavků apoštolátu své doby. Měl jen jeden hábit, chudý a záplatovaný, a neměl nikdy své lůžko a svou celu. Bez peněz konal své dlouhé cesty. Kleče si na nich vyžebrával chléb. Při všem byl krajně nenáročný, za vše byl dojemně vděčný.
Miloval společný život a zdůrazňoval ho. "Nikdo nebyl společenštější, nikdo milejší." Byl otcem a těšitelem nemocných a těch, kteří měli trápení. Zasloužil si v plném smyslu slova být nazván člověkem dialogu.
Chtěl, aby jeho řád byl řádem kajícím. Jak přísný byl sám k sobě! Opět podle slov jeho současníků podroboval tělo v služebnost dokonalým sebezapíráním, a to s železnou důsledností vůle. Na svých apoštolských cestách měl velké pochopení pro únavu svých společníků a sháněl pro ně dostatečné nasycení, ale sám jako by nebyl vůbec unaven. Kdykoli byly jeho bosé nohy do krve rozedrány, říkával se svatou radostí: "Hle, toť kousek našeho pokání."
V tom už je zřejmá i jeho statečnost. Uměl být statečný proti sobě. Proto se mučednictví nejen nebál, ale dokonce po něm toužil. Vždy zůstal klidný. "Žádné strasti světce nezlomily." Nejednal ukvapeně, avšak neustoupil od cíle, jehož správnost jednou poznal. "Nechte mě, já vím, co dělám."
Vyrovnanost jeho duše byla tak veliká, že jí nic nemohlo otřást. Bezpráví a pohany přijímal s trpělivostí a radostí jako dar velmi vzácný.
Především však byl "TICHÝ A POKORNÝ SRDCEM", jak to i novicům na prvním místě doporučoval. V tom se chtěl nejvíce podobat svému Pánu. Když byl Otec Aniceto Fernandez v Prouille, mluvil právě o pokoře svatého Otce Dominika a o jeho učenlivosti k Duchu Svatému.
Bylo o něm řečeno, že je "mužem podivuhodné naděje". Tuto naději chtěl vložit i do našich srdcí. Slíbil nám, že nám bude po smrti užitečnější než za svého života. Denně se toho dovoláváme.



ZAČÁTKY II. ŘÁDU


Svatý Otec Dominik chtěl získávat duše pro víru a pro lásku Boží. Nestačila mu horlivost jeho a jeho synů. Plný nadpřirozeného smýšlení zakládal v přesvědčení o účinnosti obcování svatých ženskou větev, obětující celý svůj život jako celopal, aby měli bratří duchovní pomoc při získávání duší.
I mnišky řádu Kazatelského, jak se dnes říká, dostaly svou základní konstituci, svou ústavu. Dovídají se v ní o svém vzniku: "Svatý Otec Dominik shromáždil ženy, obrácené ke katolické víře, v klášteře Panny Marie v Prouille. Tyto ženy, žijící jen pro Boha, přidružil modlitbou a pokáním k svému SVATÉMU KÁZÁNÍ.
Prvními spolupracovnicemi svatého Otce Dominika se tedy staly ženy, které nikdy nevycházely ze svého kláštera. Byl jim dán program: modlitba a pokání. Měly se řídit" řeholní života", kterou pro ně svatý Otec Dominik vypracoval. Stále jim projevoval otcovskou lásku a péči. Neměly totiž žádného jiného učitele, který by je o řádě poučoval.
Klášter v Prouille byl založen nejpozději v březnu 1207. V té době tu byla pouze skupina mnišek, které stála v čele převorka. V domě však ještě neexistovala řeholní observance ani nebylo možno mluvit o klausuře nebo o dokonalém společném životě. 17. dubna bylo mnoho sester ještě ve Fanjeaux. Během roku měly být vystavěny některé budovy. Tradice tvrdí, že se všechny sestry shromáždily 22. listopadu. Klauzura byla zavedena 27. prosince.
Nebyla to ještě přísná klauzura, protože někteří zemědělci měli své pozemky za klášterní ohradou a dále si je obdělávali. Avšak žádný z četných dokladů z té doby nemá zmínku o přítomnosti mnišek mimo klášter. Nevyšla ani převorka. Je tedy naprosto jisté, že už v prvních letech v budovách ještě nepohodlných sestry v Prouille již zachovávaly dosti přísnou klauzuru.
Již od počátku ženská komunita byla monasteriem, sestry mniškami. Jediné slůvko z dokumentů nepřipouští předpoklad, že by se Prouille chtělo stát institutem pro výchovu dívek. Přes všechny nesnáze komunita zůstala stálá. V seznamu sester v dokumentu Folkově jsou jména všech jedenácti sester, které byly v klášteře při založení. Roku 1212 se k nim přidalo sedm nových sester. Mezi nimi byla sestra Blanka, bohatá paní z Toulouse, která vstoupila do řádu i se svým manželem. Její jmění umožnilo další přístavby v klášteře.
Upravil Dominik pro sestry řeholi? Pravděpodobně. Péče, s jakou se staral o hmotné potřeby kláštera, vede k předpokladu, že právě tak pečoval i o stránku duchovní. Jasnější je to až po roce 1216. Tehdy byla upravena řehole nová podle Stanov mužského řádu svatého Dominika. V roce 1221 zavolal Dominik do Říma osm sester z Prouille, aby vychovávaly k řeholní observanci novou komunitu, shromážděnou v klášteře svatého Sixta. Zachovala se řehole svatého Sixta z roku 1232. Nemohla v ní nebýt alespoň částečně observance, přenesená sestrami z Prouille.
Ať byla na začátku řehole jakákoli, život sester v Prouille byl zasvěcen liturgické modlitbě, askesi, ruční práci. Dominik pečoval o hmotné záležitosti sester nebo pověřoval tou to péčí jiné kněze. Během doby zakoupil pro klášter všechny přilehlé pozemky. Zachovalo se mnoho darovacích listin a smluv o tom. Klášter dostal mnoho darů od okolních obyvatel. Dominik věděl, že sestry nemohou vycházet a žebrat. Proto pro ně hmotné zajištění připouštěl.
Mnohem více však pečoval o duchovní vedení sester. Učil je lásce k liturgii a k pokání. Zdůrazňoval poslušnost a usebranost. Sestry měly žít chudě a měly pracovat. Každý rok dostávaly 15 centů vlny, kterou měly příst a tkát z ní látky "podle výslovného rozkazu svatého Otce Dominika, který to tak určil, aby zažehnal nebezpečí zahálky, matky všech neřestí".
Diego rozhodl, že má být založen klášter v Prouille. Folko jako diecézní biskup klášter podporoval. Dominik však o něj pečoval jako otec, věnoval se formaci sester, upravoval zákonodárství. On uspořádal život v Prouille, určil způsob řízení, vnitřní tradice, ruční práci. V letech 1212 - 1215 odmítl návrh, aby se stal biskupem, protože, jak řekl, "nesmí zanedbat nežnou sazeničku v Prouille, svěřenou jeho péči". V letech 1211 až 1214 věnoval Prouille své nejlepší síly. V roce 1214 se ve Fanjeaux zbavil všeho, co bylo možné, aby sestrám pomohl. Na prvním místě však vždy bylo duchovní ponaučení. Tradice zachovala pečlivě stopu cesty, kterou světec procházel ze svého bytu ve Fanjeaux do kláštera na rovině.
Když se ve Fanjeaux namáhal, aby obrátil zatvrzelce, nebo když se tam dlouho modlil v tichu kostela, mohl zdálky zaslechnout ve dne i v noci zvonění mnišek v Prouille, téměř jako by mu chtělo vlévat odvahu.
Dominik měl jistě zvláštní milost pro službu ženám. Zachovalo se o tom mnoho důkazů. Mezi ně patří i založení dalšího kláštera v Toulouse.
Mezi sestry kláštera v Prouille, jehož "převorem" se Dominik po osm let nazýval, patřily většinou konvertitky, které už jako "dokonalé" Albigenské měly často velmi upřímnou touhu po dokonalosti.
V klášteře v Toulouse naopak shromáždil svatý Otec Dominik ženy, které se obrátily z hříchu: od "světa", jak říká úřední listina. Válka vždy s sebou nesla nemravný život. Mnoho nešťastnic tehdy podlehlo. Avšak i je uměl Dominik získat a usměrnit. Péče o tyto ženy byla pro něho jistě velkým zatížením.
Dominik pro ně vyprošoval almužny a vyprosil si pro ně i doporučení papeže Honoria z ledna 1217. Přes všechnu péči tento klášter po dvou letech zanikl. Nemáme o něm přesných zpráv. Kolik v něm bylo sester? Selhaly některé z nich a vrátily se k dřívějšímu životu, nebo snad se jim podařilo najít ve válečné vřavě bezpečnější útulek v Prouille?
O jednotlivých sestrách se nezachovaly zprávy žádné nebo jsou známa jen jejich jména. Tak na příklad první převorkou v Prouille byla sestra Vilemína.
Snad by se někdo jiný po těchto nesnázích práce s ženami vzdal, avšak Dominik neúnavně dal podnět k založení kláštera dalšího
SESTER V MADRIDĚ.
Tyto první madridské sestry vytrvaly, ačkoli ze začátku neměly ani možnost společně žít. Tu Dominik rozhodl, aby bratří v Madridě předali sestrám budovu, kterou se jim tam podařilo získat. Opět se staral i o hmotné zabezpečení těchto sester.
Sestrám do Madridu posílá jediný list, který se zachoval. Kolik jeho listu se asi ztratilo! Nemluví to snad o úctě a lásce, kterou tyto sestry k Dominikovi měly? Dopisy málo ceněné nepřečkají obvykle tak dlouhou dobu.
Je v něm náročný. Vyžaduje mnoho. Právě proto však chce mít sestry dobře poučené. Chce, aby sestry měly účast na SVĚTLE řádu. Chce i pro ně studium, poznávání posvátných pravd, aby se pro ně stalo živinou lásky a nazírání. Věnoval proto sestrám vždy co možno nejvíce času. V Madridě s nimi nemohl delší dobu zůstat a osobně je poučovat. Proto jim poslal toho nejlepší ho, koho jim poslat mohl, svého bratra Mánese, ačkoli by ho byl jistě potřeboval i jinde.
PRVNÍ KLÁŠTER ŘÍMSKÝ
byl opět zcela jiný. Mohlo by se říci, že tyto sestry daly svatému Otci Dominiku nejvíce práce. Některé byly už starší a zvykly si na uvolněný život. Byly umíněné a bránily se hlavně proti klausuře, ke které je jejich řehole nezavazovala. Jejich příbuzní je v tom podporovali. Byl jich také hned ze začátku dost značný počet, a to zavedení kázně znesnadňovalo.
Dominik vzal na sebe tento nesnadný úkol, reformovat římské řeholnice z poslušnosti k Svatému Otci. Snažil se proto získat tyto řeholnice. Přemlouval je a přesvědčoval, avšak nenutil. Dobrovolně mu slibovaly poslušnost. Uměl u nich vyvolat touhu po dokonalosti.
Po delší přípravě svolal Dominik na Popeleční středu 24. února 1221 sestry do kostela svatého Sixta. Všechny kromě jedné byly už tak získány, že se zavázaly profesí do jeho rukou, že vejdou do klauzury, jakmile on to uzná za vhodné. 0pět Dominik pro sestry uvolnil budovy při kostele svatého Sixta, kde zatím vznikal první klášter bratří v Římě. Honorius III. mu dal pro bratry kostel svaté Sabiny.
V polovině dubna bylo už sester jednašedesát. Dva kardinálové, Dominik a někteří bratří přenesli na přání sester v noci obraz PANNY MARIE ze starého benediktinského kláštera Santa Maria in Tempulo. Šli všichni bosi a tiše, aby nepopudili Římany, kteří se bouřili proti tomuto "neznámému dobrodruhovi".
Obraz PANNY MARIE zůstal u svatého Sixta a Panna Maria chránila nový klášter..
Teprve po velikonocích, asi 15. dubna, dostaly sestry u svatého Sixta bílý hábit, bílý škapulíř a černý závoj, jako měly sestry v Prouille a v Madridě. Znovu pak sestry skládaly profesi. Teprve nyní se mnišky zavazovaly žít podle řehole a Stanov, které jim Dominik dá. Téhož dne vstoupily do komunity i jiné ženy, světské i řeholnice.
Jak; nestejnorodá to byla řeholní rodina! Šlo o řeholnice ze tří různých klášterů i o mladé dívky, které teprve přišly. Dominik pro ně zavolal osm sester z Prouille. Přišly již začátkem dubna. Převorkou se stala sestra Blanka z Toulouse. Koncem dubna byl klášter už dokonale uspořádán.
Sestry z Prouille se zvláště zavázaly, že budou svým novým spolusestrám zdůrazňovat mlčení. Dominik sám dbal, aby se sestrám dostalo dobré formace. Navštěvoval je často a míval k nim promluvy. Často byl celý den tak zaměstnán, že mohl přijít až večer. Brával s sebou novice od svaté Sabiny, kterých rychle přibývalo. Poučoval je, vychovával je k novému životu v řádě, svěřoval se jim se svou touhou po spáse duší, vyprávěl jim o "SVATEM KÁZÁNI" a o úloze, kterou měly sestry převzít v této službě: úlohu modlitby, pokání, oběti.
Zachovala se řehole sester u svatého Sixta z roku 1232. V podstatě je Dominikova. Schválil ji Řehoř IX. Snad ji sestry z Prouille do Říma donesly.
Kdo ji studuje, musí si uvědomit, že každá doba má svůj způsob smýšlení. Řehole, nazývaná obvykle řeholí svatého Sixta, chtěla reformovat kláštery v úpadku. Tím se vysvětlí přísné rozkazy, týkající se styku se světem, klausury a dohlížení v hovorně, i přísné tresty za nekázeň. Přitom však Dominikova pravidla byla už od počátku stejně jako jeho řád "široká a radostná".
Kromě těchto klášterů připravoval svatý Otec Dominik ještě i



ZALOŽENÍ KLÁŠTERA U SV. ANEŽKY V BOLONI.


V Boloni se narodila na začátku XIII. století v bohaté měštanské rodině Andalo dívka, které bylo dáno jméno Diana. Zůstala jedinou dcerou. Byla velmi nadaná a vyrůstala v přepychu. Nejevila jako dítě žádný zvláštní sklon k zbožnosti. Ráda se přepychově oblékala a žila tak, jak jí to její stav dovoloval.
V prosinci roku 1218 přišel do Boloně bývalý kanovník Reginald z Orleansu. Ubytoval se v chudém hospici v Maskarelle a začal kázat. Jeho kázání přitahovala stále více posluchačů. Diana patřila mezi nejhorlivější. Po jednom z těchto kázání odložila hned po návratu domů všechny své šperky, začala se prostě oblékat a vést duchovní život. Svěřila se Reginaldovu vedení. Zcela se změnila.
Maskarella byla příliš malá a příliš vzdálená od středu města. Řeholníci si chtěli zakoupit od rodiny Andalo pozemky při kostele svatého Mikuláše, na který měla tato rodina patronátní právo. Nejprve byli odmítnuti. Našli však spojenkyni a mocnou přímíuvkyni v Dianě, které jako jediné dceři nebývalo nic odepřeno.
U Diany nešlo o chvilkový rozmar. Vzrůstala v ní touha po evangelijní dokonalosti. Když přišel do Boloně Dominik, svěřila se mu se svým rozhodnutím, že se chce zcela zasvětit Bohu.
Jak dlouho ji Dominik připravoval? Co jí asi říkal? Nevíme. Víme však to, že ji připustil k složení slibu, že vstoupí do řádu, jakmile jí to bude možné. Nešlo jen o slib soukromý. Byli při něm kromě Dominika tři vybraní svědkové, Reginald, Guala a Rudolf z Faenzy, bývalý rektor kostela svatého Mikuláše.
Brzy po tomto obřadu odešel Reginald do Paříže, kde již v únoru 1220 zemřel.
Diana zatím zůstala u rodičů, avšak považovala se již za oběť zcela zasvěcenou Bohu. Dominik jí vyprávěl o sestrách v Prouille. Připravovala se proto tiše na chvíli, kdy bude moci i ona pro Boha všechno opustit a stát se sestrou Kazatelkou. Shromáždila kolem sebe skupinu stejně smýšlejících dívek.
Dominik svolal bratry na poradu a ptal se jich, souhlasili se založením KLÁŠTERA SESTER V BOLONI. Takový byl jeho způsob. Vedla ho k tomu pokora i opatrnost. Dostal odpověď, že má jednat tak, jak si přeje. Vyčkal tedy do druhého dne. Pak svolal znovu bratry a prohlásil:
"Je nutné, aby tu vznikl klášter sester, i kdybychom kvůli tomu musili přerušit práce se stavbou kláštera našeho." -S jakou radostí, vděčností a hrdostí si později sestry tuto větu připomínaly!
Dominik odešel do Říma, svěřil však tuto záležitost některým bratřím. Nečekaně však vyvstaly dvě překážky. Boloňský biskup nechtěl dát svůj souhlas, protože byl toho mínění, že je ženských klášterů v Boloni už dost, a Dianini rodiče, s jejichž pomocí se při zakládání nového kláštera počítalo, rázně se proti tomuto plánu své dcery postavili. Měli pro ni už bohatého ženicha. Nyní, když je nechtěla poslechnout, poprvé v jejím životě s ní jednali tvrdě.
Tu se Diana rozhodla, že vstoupí bez jejich souhlasu do kláštera benediktinek v blízkém Ronzanu. Nezříkala se tím své touhy stát se sestrou Kazatelkou. Tehdy byl přechod z jednoho řádu do druhého snadnější než dnes. Vyjednávala proto s představenou v Ronzanu prostřednictvím známých paní. Vyšla si pak s několika přítelkyněmi do Ronzana. Bylo to o svátku svaté Maří Magdaleny 22. července 1221.
Nečekaně se od nich odloučila, vešla do choru sester a snažně je prosila o řeholní šat. Byla okamžitě vyslyšena. To se ovšem neutajilo. Přítelkyně" se vrátily bez Diany. Rodiče a příbuzní ještě téhož dne spěchali do Ronzana a přikazovali Dianě, aby okamžitě odložila hábit a vrátila se s nimi. Marné byly její prosby. Když nechtěla poslechnout, vnikli do klauzury a použili násilí. Prosila stále snažněji. Chtěla se bránit. Skončilo to tak, že jí zlomili žebro a musili ji ne odvést, ale odnést.
Celý rok pak byla upoutána na lůžko. Jaký to byl pro ni noviciát! Návštěvy směla přijímat jen v přítomnosti rodičů.
DOMINIK se vrátil do Boloně, dověděl se o její statečnosti a snažil se ji navštívit. Neodmítli tohoto "dobrodruha ze Španělska" v záplatovaném hábite se škapulířem z odlišné látky. Nenechali ho však ani minutu se svou dcerou o samotě.
DOMINIK se tedy musil uchýlit k tajné korespondenci. Podařilo se mu to. Kéž by se byly tyto dopisy zachovaly! Opět však můžeme jejich obsah tušit. "TEŠITEL BRATŘÍ" neměly ani pro Dianu jinou útěchu než tu, že ji uváděl do školy kříže a učil ji důvěře v Boha. AVŠAK JIŽ 6. SRPNA ZEMŘEL.
Teprve po roce se Diana mohla postavit na nohy. Bolesti však už nepřestala mít až do smrti. Jakmile se jen trochu zotavila, znovu se odebrala do Ronzana.
Její záležitosti se ujal DOMINIKOV NÁSTUPCE JORDÁN. Věděl, že si Dominik založení kláštera mnišek v Boloni přál, avšak i kdyby tohoto výslovného přání nebylo, byl s ním natolik stejnomyslný, že také chtěl mít pro řád tyto spolupracovnice, které by modlitbou a obětí vyprošovaly svatou účinnost pracím svých bratří. Tak jednají svatí: jsou přesvědčeni, že účinnosti apoštolátu lze dosáhnout spojením s Bohem.
Rodiče se s rozhodnutím své dcery smířili. Snad jim domluvil některý kněz, snad přispěly pohnutky čistě lidské: nemocnou dceru už nemohli dobře vdát. Poznali ostatně rozhodnost, s jakou chtěla jejich dcera svůj slib dodržet. Snad i trochu přispěli na nově zakládaný klášter, avšak jejich pomoc nebyla tak veliká, jak bylo z počátku očekáváno, a proto došlo k založení chudého kláštera, kde sestry často zápasily s nedostatkem. Na to však si Diana nestěžovala.
K Dianě se připojily čtyři její družky. V oktávě Nanebevstoupení v roce 1223, rok po Jordánově zvolení, odebralo se několik bratří z Boloně do Ronzana, kde se nové žadatelky připravovaly. Odvedli je pak do domu, který pro ně připravili. Byl to malý, chudý dům PŘI KOSTELE SVATÉ ANEŽKY. Sestry však byly spokojené i s tím. Brzy se k nim přidaly dvě dívky z Ferrary. 29. června měly všechny obláčku. Jak velikou měly radost!
Takové byly začátky kláštera SVATÉ ANEŽKY V BOLONI.
Není vlastně možno napsat něco, co by mohlo být nazváno "DĚJINAMI II. ŘÁDU". Každý klášter zůstával samostatný a na ostatních klášterech nezávislý. Spojoval je jen stejný cíl, stejná láska k svatému Otci Dominiku, stejně horlivé používání prostředků, které on svým sestrám dal. Jinak se může mluvit jen o dějinách jednotlivých klášterů. Těchto klášterů přibývalo. V roce 1277 jich bylo 58, v roce 1303 už 149. Několik klášterů vyšlo z Prouille.
KLÁŠTER V BERGAMU
vznikl sice až skoro za padesát let po smrti svatého Otce Dominika, přesto však se chlubí, že stojí na místě, kam svatý Otec Dominik za svého pobytu v Bergamu položil svou hůl.
Již v třináctém století vznikl klášter dominikánských mni šek i v Dominikově rodišti CALERUEZE. Přešly tam některé sestry z jiného řádu, které Dominika znaly ještě jako kanovníka. On prý už tehdy míval někdy u sester promluvy. Jejich kostel v Calerueze stojí ještě nyní přímo na místě, kde stávala Dominikova kolébka. Sestry tam ještě dnes denně večer zpívají "O SPEM MIRAM", aby svatému Otci Dominikovi připomínaly jeho slib, že bude řádu užitečnější po smrti, než za svého života.
ŠPANĚLSKO má dnes v počtu dominikánských rozjímavých klášterů prvenství. Avšak v třináctém a ve čtrnáctém století bylo nejvíce a nejhorlivějších klášterů v Německu.



První spolupracovníci


SVATÝ OTEC DOMINIK stál v čele řádu tak dlouho připravovanému pouze čtyři roky. Nikdy neztratil úctu a lásku svých synů. Jako bohatství nezanechal řádu množství bratří - vždyť jich bylo podle spolehlivých odhadů teprve třista - ale jasně stanovený CÍL a jasně stanovené PROSTŘEDKY k jeho dosažení. Program pro všechny bratry a sestry byl jasný: HORLIVOST PRO SPÁSU DUSÍ, ČERPANÁ Z VÍRY A Z LÁSKY. Základy k tomu vždy byly a vždy zůstanou: poslušnost, chudoba, čistota, slavná liturgická modlitba, přísnost života a opravdovost studia.
Proto se po předčasné smrti svatého Otce Dominika nezastavil růst řádu, ale spíše se projevilo ono požehnání, které před svou smrtí svým dětem přislíbil.
Svatý Otec Dominik zanechal svým synům a svým dcerám příklad svatého života. Byl věrným služebníkem Církve a Ježíše Krista. BYL OPRAVDU DOMINICUS: PATŘIL ZCELA PÁNU.
Dodnes se obdivujeme velikosti a šíři jeho ducha v jeho zákonodárství.
Dodnes platí : "DOMINIKÁN - DRUHÝ DOMINIK." Nesmíme se proto divit, že se v životech našich svatých a blahoslavených tolik věcí stále opakuje. Oni se všichni dívali na svatého Otce Dominika a snažili se ho napodobovat. Tak různí byli, a přitom v této věci tolik stejní!
Protože zařazujeme naše svaté a blahoslavené podle roku, v kterém zemřeli, první mezi nimi je
BLAHOSLAVENÝ REGINALD Z ORLEANSU.
Byl to zámožný a vzdělaný kanovník, vynikající znalec práva, snad v Dominikově věku nebo jen o málo mladší. Pět let působil úspěšně na universitě v Paříži. Žil tak, jako většina tehdejších profesorů a kanovníků. Dopřál si pohodlí.
REGINALD však přitom spokojen nebyl. Stále mu něco chybělo. Vydal se snad právě proto na pouť do Svaté země. V Římě, kde čekal na vhodnou loď k další cestě, poznal Dominika. Měl s ním několik rozhovorů, horlivě se ho vyptával na jeho vznikající řád, a shledal nakonec, že u něho nalezl "blaživou odpověď" na své nejasné touhy.
Za tohoto pobytu v Římě však onemocněl. Dominik si od Panny Marie vyprošoval jeho uzdravení, protože tušil, jakého pomocníka v něm nalezne. Panna Maria se pak Reginaldovi zjevila, pomazala ho a ukázala mu škapulíř, který od té doby začali všichni bratří a po nich hned i sestry oblékat. Dříve bratří nosili většinou přes hábit z bílé hrubé vlny, do jaké se tehdy oblékali chudí pastevci v Pyrenejích, lněnou rochetu.
REGINALD se uzdravil a zotavil tak rychle, že mohl se svým biskupem dokončit pout do Svaté země, k níž se snad zavázal slibem. Vrátil se do Itálie v prosinci 1218. Nemoc, zjevení a pomazání PANNY MARIE a rozhovory s Dominikem" mu byly uznány za dostatečný noviciát. Dominik ho okamžitě připustil k složení profese. Tolik mu důvěřoval, že ho hned po jeho profesi jmenoval svým vikářem a poslal ho do Boloně, ačkoli asi ani socia na cestu neměl. Reginald Dominikovi tak dobře porozuměl a byl tak nadšen ideálem jeho apoštolského řádu, že si tu důvěru plně zasloužil.
Uvažme, za jakých okolností BLAHOSLAVENÝ REGINALD do řádu vstupoval. Od roku 1217, kdy Dominik rozeslal své první bratry do světa, skoro žádný k nim nepřibyl. Všude měli mnoho nesnází. Nikde na ně nečekali. Nikdo k nim neměl důvěru. V Paříži, kde jich bylo nejvíce, neměli ani kde bydlet, a když už svůj klášter začali mít, vůbec nesměli kázat a ještě i božské oficium musili konat za zavřenými dveřmi. Ve Španělsku měli dva bratří tak velký neúspěch, že si nakonec vůbec nevěděli rady.
Dominik tyto obtíže a tuto nejistotu Reginaldovi jistě ne skrýval. Reginald se jich nezalekl. Věděl, že ho v Boloni nečeká uspořádaný a dobře zařízený klášter. Kolik tam vlastně bylo řeholníků, když tam přišel? Mluví se o jakémsi bývalém cisterciáku Kristiánovi a o nejmenovaném bratru laiku. Ti dva žili v španělském hospici v Maskarelle. Skoro nikdo je v Boloni neznal. Všichni jim nedůvěřovali.
REGINALD k nim prostě přišel a začal v Boloni kázat. Jistě kázal už i dříve jako kanovník. Nyní však jeho slova získala neobyčejnou sílu a přesvědčivost. V únoru se proto přihlásil do řádu první žadatel a po něm další a další. Maskarella už nestačila. Když se Dominik po necelém roce s Reginaldem opět setkal, nalezl v Boloni kvetoucí komunitu při kostele svatého Mikuláše.
I v BOLONI bratří prožívali chvíle skleslosti, a snad tam více než kde jinde. Jednou už dva bratří podlehli pokušení natolik, že si vyžádali dovolení přejít do cisterciáckého řádu a již se k tomu chystali.
REGINALD svolal tehdy všechny bratry do kapitulní síně a s bolestí jim to oznámil. Všichni se rozplakali a začali se modlit. Nebylo tu tedy žádné: "At si jdou, když chtě jí." V tu chvíli náhle a nečekaně přišel mezi bratry profesor na boloňské universitě ROLAND Z CREMONY a prosil o přijetí do Rádu. Pokušení okamžitě přestalo a oni dva bratří odprosili. Všichni setřeli slzy a začali s novou horlivostí. Na přechod do jiného řádu pak už nikdo nemyslil.
REGINALD byl plný horlivosti. Všichni bratří ho měli rádi, ačkoli byl velmi přísný. Vypravuje se, že REGINALD potrestal v kapitule důtkami bratra, který si schoval bez dovolení kus látky a ještě pak namítal a reptal, - způsobem tak tvrdým, že přítomní řeholníci plakali soucitem. Látka pak byla spálena.
Necitelnost? Jistě ne. Byl to projev heroického nadšení pro život podle evangelia.
DOMINIK tehdy bratry v Boloni zarmoutil. Poslal Reginalda do Paříže. Považoval ho za nejvhodnějšího pro vyjednávání s pařížskými kanovníky.
REGINALD okamžitě poslechl. V Boloni působil necelý rok. Došel do Paříže, seznámil se tam ještě s Jordánem a s Jindřichem Kolínským, vyjednával úspěšně s kanovníky, avšak už začátkem února 1220 zemřel. Rád tehdy neměl ještě ani právo pohřbívat ve svém kostele. REGINALD byl pro to pochován v kostele Panny Marie u Benediktinů.
Nezachovala se žádná jeho kázání. Zachovala se jen jediná jeho věta, která ho ukazuje celého. Když už byl nemocen, zeptal se ho bratr Matouš, který ho znal už jako zhýčkaného kanovníka, zda mu nebyl život v řádě těžký. REGINALD odpověděl: "Obávám se, že jsem si nezískal v tomto řádě žádné zásluhy, protože jsem vždy ve všem nacházel příliš velké zalíbení." Nelitoval. Byl šťasten, že umírá chudý mezi svými bratry.
Tak brzy tedy DOMINIKA opustil jeho nejhorlivější spolupracovník, který mu tak dokonale porozuměl! Nežil vlastně v řádě ani celé dva roky a působil jen ve dvou klášterech, v Boloni a v Paříži. Přitáhl však do řádu četná povolání. Rád jeho smrtí utrpěl velkou ztrátu.
ÚCTU REGINALDOVI od nepaměti prokazovanou schválil Pius IX.
Z ostatních bratří všichni nebyli svatí, aspoň ne hned od počátku. Trochu jsme se seznámili s prvními šestnácti. Schválení úcty se dočkali dva z nich:

BERTRAND Z GARRIGUE A MANES.
BERTRAND patřil mezi Dominikovy nejschopnější a nejplatnější spolupracovníky. Byl z jižní Francie. Vyrůstal v kraji zanořeném kacířstvím. Jako dítě viděl, jak Albigenští pustoší klášter cisterciaček, které musely utéci. Do řádu vstoupil už asi jako kněz. Staré kroniky ho nazývají "milovaným druhem našeho svatého Otce Dominika, věrným spolupracovníkem při všech jeho pracích, napodobitelem jeho svatosti".
Byl k sobě přísný a měl velkou touhu po spáse duší. Přitom byl tak pokorný a tolik chápal Boží lásku, že často oplakával své hříchy. Svatý Otec Dominik mu přikázal, aby oplakával raději hříchy jiných. Poslechl okamžitě.
Ve své touze po spáse duší sloužil skoro pořád mši svatou za obrácení hříšníků. Teprve po vysvětlení a důrazném upozornění začal sloužit mši svatou i za duše v očistci.
V roce 1217 byl ve skupině bratří, poslaných do Paříže. Prožíval tam první nesnadné začátky. V roce 1218 ho bratr Matouš, který byl v Paříži představeným, poslal za svatým Otcem Dominikem až do Itálie. Snad v tom bylo i trochu bezradnosti pařížských bratří. BERTRAND pak zůstal po nějakou dobu v Boloni a opět se do Paříže vrátil.
Byl sociem svatého Otce Dominika při jeho cestě po Francii a svědkem Dominikovy touhy LÁMAT CHLEB BOŽÍHO SLOVA NĚMECKÝM POUTNIKůM, kteří je cestou pohostili.
Při rozdělení řádu na PROVINCIE na generální kapitule roku 1221 v Boloni byl jmenován prvním provinciálem provincie provensalské. Je tedy jejím zakladatelem. Pravděpodobně na této kapitule také byl a s Dominikem se naposledy rozloučil.
Provinciálem zůstal pravděpodobně až do své smrti roku 1230. Nemáme o tom bližších zpráv. Jen to je známo, že byl horlivým kazatelem a ke kázání použil každé příležitosti. Podobal se Dominikovi ve všem a měl jako on velikou touhu po spáse duší. Založil mnoho klášterů a dal hábit mnoha novicům, Není známo datum jeho narození. Neví se proto ani, kolik mu bylo let, když zemřel. Pravděpodobně umíral ještě dost mladý.
Hugenoti jeho ostatky zničili. Přesto nepřestal být uctíván. LEV XIII. tuto úctu schválil.
DRUHÝM Z TĚCHTO ŠESTNÁCTI je Dominikův "bratr podle těla, syn podle ducha" MANES. Dříve se říkávalo, že byl starší než DOMINIK, avšak není to zcela jisté. Známo je jen to, že se mu dostalo stejně pečlivé výchovy jako Dominikovi od matky, kterou Církev povýšila na oltář. Stal se knězem, který věnoval všechen svůj volný čas modlitbě a miloval samotu. Dověděl se však o působení svého bratra mezi Albigenskými a rozhodl se, že mu půjde pomoci. Přišel do Jižní Francie asi až v roce 1215 nebo 1216, avšak opět to není zcela jisté. Porozuměl zcela svému bratrovi a prosil ho o přijetí do jeho vznikajícího řádu. Nepochybujeme, že to Dominikovi způsobilo radost.
Pracoval pak horlivě a nebojácně mezi kacíří, dokud ho Dominik nepřipustil k slibům a neposlal do Paříže. Prožíval tam s ostatními první nesnadné začátky. Žebral a kázal. Mezi jeho příznačné ctnosti patřila tichost a vyrovnanost, která k němu přitahovala a pomohla mu získat pro řád mnoho nových bratří. Stal se s ostatními zakladatelem kláštera SVATÉHO JAKUBA. Nezůstal však v Paříži dlouho.
Dominik ho v době, kdy měl ještě málo bratří, poslal jako kaplana mniškám do Madridu. Ukázal tím, jakou důležitost přepisoval vedení sester. MANES okamžitě poslechl s naprostou samozřejmostí. Ve Španělsku pak už zůstal. Nanejvýš snad byl někdy na některé generální kapitule, avšak o tom není zpráv.
Také o jeho činnosti ve Španělsku se málo mluví. Představeným asi nebyl nikdy. Zdůrazňuje se spíše, že byl "contemplativus". Dobře však pochopil úkol řádu: "CONTEMPLATA ALIIS TRADERE." Kázal proto často a horlivě na různých místech. Při Dominikově smrti nebyl a svatořečení svého bratra se už nedočkal. Přišel kázat i do svého rodiště Caleruezy. Ukázal tam přesně, kde stávala Dominikova kolébka. Snad se tam zdržel déle, protože tam i zemřel pravděpodobně roku 1230. Úctu k němu schválil ŘEHOŘ XVI.
DALŠÍ Z NAŠICH SVATÝCH A BLAHOSLAVENÝCH vstupovali do řádu už v době, kdy řád měl již své schválení a jméno, a hlavně také jasný cíl a prostředky k jeho dosažení.
Za jakých okolností však to bylo! Dominik a jeho dílo byli ještě zcela neznámí. Šlo o smělou novotu, ke které mělo mnoho biskupů nedůvěru. První bratří žili přísně a ve veliké chudobě a prožívali si své chvíle skleslosti. Přesto však přicházeli noví a noví žadatelé o hábit, často velmi nečekaně. Nebyli to jen nadšení studenti a jiní mladíci, ale i kněží, universitní mistři a kanovníci. Jeden z těchto kanovníku přišel do řádu jen zemřít na potvrzení, že se v klášteře snadněji umírá. Zanechal však řádu svou bohatou knihovnu.
Mezi tyto bratry patří mimo jiné

ROLAND Z CREMONY, MONETA, JAN ZE SALERMA, GUALA Z BRESCIE A PAVEL UHERSKÝ.
Byli to bratří, kteří se zcela svěřili vedení svatého Otce Dominika a byli plní nadšení pro jeho apoštolský řád.
BRATR PAVEL,
který se stal prvním provinciálem maďarským a zemřel v pověsti svatosti, napsal již roku 1220 spis "Summa de Poenitentia", pravděpodobně na pokyn svatého Otce Dominika.
BRATR MONETA
napsal svou "Summu proti Katarským a Valdenským".
Rovněž i
ROLAND Z CREMONY
napsal svou "Summu Theologie" podle rozdělení Petra Lombardského asi ještě dříve, než byl poslán do Paříže, kde později působil.
Nejsou dnes dostupné tyto spisy, které snad nikdy nebyly příliš rozšířené a snad ani nevyšly tiskem. Nezanikla však památka na tyto horlivé, učenlivé a svatému Otci Dominiku zcela oddané bratry, kteří své schopnosti dávali obětavě do služeb řádu. K dvěma z nich Církev svatá úctu schválila.
Je to především
JAN ZE SALERMA .
Přijal hábit v Boloni z rukou svatého Otce Dominika. Někdo ho mylně považoval za bratra, o němž se v "Životech bratří" vypravuje, že se nechal svést svými přáteli a odložil hábit. Světský šat, který oblékl, však ho začal nesnesitelně pálit, takže brzy svou chybu poznal a napravil.
Šlo zřejmě o někoho jiného už proto, že JAN vstoupil do řádu již jako kněz, ačkoli byl ještě velmi mladý. Byl hoden s Dominikem společně žít! Za jeho vedení a v jeho škole tolik pokročil na cestě ctností a řeholní dokonalosti, že když svatý Otec Dominik posílal do Florencie dvanáct bratří, aby tam založili klášter, jmenoval bratra JANA jejich představeným. V tom je jeho chvála. Dominik netečné, vlažné a nerozhodné vojíny nepotřeboval a věděl, koho si má vybrat.
DO FLORENCIE první bratry pozval kterýsi měšťan, který jim sliboval podporu, avšak zemřel dříve, než mohl ten to slib splnit. Neměli tedy ani ve Florencii ve svých začátcích žádnou oporu. Ubytovali se V RIPOLI asi tři míle od Florencie, protože dokud byli neznámí, ve Florencii nemohli žádné ubytování najít. BLAHOSLAVENY JAN denně konal cestu z Ripoli do Florencie, aby tam kázal. Horlivým kázáním í svými ctnostmi si ve Florencii získal srdce všech. Své spolu bratry vedl slovem i příkladem k trpělivému snášení nesnází a nepohodlí, které jim jejich prozatímní ubytování připravilo. Bratří však nezůstali v RIPOLI dlouho. Ve FLORENCII jim brzy nabídli nejprve jen domeček při kostele svatého Pankráce, pak již trochu větší domek při kostele svatého Pavla, aby bratří nemuseli denně konat únavnou cestu z Ripoli do Florencie.
To již ve Florencii blahoslaveného Jana všichni znali a sami chtěli mít ve svém středu kazatele tak výmluvného a vzdělaného a přitom dobrotivého a ke všem přívětivého. V opuštěném domě V RIPOLI vznikl později klášter sester.
Když ani dům při kostele svatého Pavla nestačil, protože bratří začalo přibývat, došlo k založení tentokrát už definitivního kláštera SANTA MARIA NOVELLA, kde JAN ZE SALERMA už zůstal a kde ještě dnes odpočívá.
Dvakrát měl tu radost, že přijímal ve Florencii návštěvu svatého Otce Dominika. Je možno si představit, jak si asi přál, aby se ve vznikajícím novém klášteře svatému Otci Dominiku vše líbilo? Byl potom také v Boloni při Dominikově smrti.
Byl vychován od Dominika. Přímo lačně poslouchal každé jeho slovo, řídil se každým jeho pokynem, díval se na něho a vpíjel jeho mravy, poučování, svatost. Jako on se horlivě postil, modlil a konal kající skutky, ačkoli byl po celý svůj život tělesně slabý. Pracoval neúnavně.
Ve Florencii byl tehdy hodně rozšířen blud Patarenů. JAN proti němu kázal tak horlivě, že si zasloužil název "Kladivo kacířů". To ovšem neznamená, že by byl někdy proti nim použil násilí.
BLAHOSLAVENÝ JAN uměl obdivuhodně spojovat vážnost s radostností a s přívětivostí při rozmluvě. Rád studoval, pokud mu to okolnosti dovolily. Uměl využívat času. Učil jiné raději svým příkladem než slovy, avšak napomínat také uměl, a to důrazně. Vše u něho bylo klidné a urovnané. Ať jednal s kýmkoli, byl prostý. Právě to při jeho kázání působilo. Ne hledal sebe. Starý životopis, dokonce říká, že sebou pohrdal. Byl pokorný i horlivý zároveň. Nikdy nemluvil zbytečně. Byl vždy spíše málomluvný.
Zemřel pravděpodobně roku 1242. Jestliže vstupoval do řádu mladý, nedožil se tedy vysokého věku. Umíral klidně a radostně. Památná jsou slova, kterými se před smrtí rozloučil se svými bratřími:
"Mějte touhu po nebi! Chtějte jen to, co je stálé, pevné a věčné!"
Tak zemřel tento skromný bratr Kazatel, který měl Dominika upřímně rád a snažil se po celý svůj život učit duše poznávat a milovat Boha.
Blahořečil ho PIUS VI.
BLAHOSLAVENÝ GUALA RONI
se svatému Otci Dominiku podobal i po vnější stránce. Byl jen o málo mladší než on, narodil se jako on ve šlechtické rodině a stal se kanovníkem. Získal si velké vzdělání. Zvláště byl znalcem práva. Jeho kapitula však reformována nebyla. Tamní kanovníci tedy nežili společně. Guala viděl u ostatních kanovníků velmi často touhu po pohodlném životě, po tučných obročích a po bohatství. Jemu to neuškodilo. Naopak, stále více v něm rostla touha po větší dokonalosti a po intensivnějším duchovním životě. Tato touha ho podivuhodně při pravila pro vstup do řádu, takže jakmile se setkal s Dominikem, ihned pochopil, že u něho najde to, co hledal. Bez váhání vše opustil a svěřil se jeho vedení. Nebál se chudoby a nejistoty.
Podle tradice ho do řádu přijímal sám svatý Otec Dominik. V roce 1219 byl už sakristánem v Boloni. Byl mezi svědky, když blahoslavená Diana skládala svůj slib. Brzy ho však svatý Otec Dominik poslal do Brescie, kde měl založit nový klášter a stát se jeho prvním převorem. Jako představený si uměl získat lásku všech. Horlivě pečoval o chudé.
Vynikal pokorou. Ve chvíli, kdy svatý Otec Dominik zemřel, viděl ho stoupat do nebe v doprovodu andělů.
V severní Itálii se tehdy šířilo kacířství. Tím jen rostla Gualova touha hlásat evangelium.
Řehoř IX., synovec Innocence III., dobře bratra Gualu znal. Jakmile se stal papežem, jmenoval ho inkvisitorem a svěřil mu četná diplomatická poslání při sporu mezi Apoštolským Stolcem a Bedřichem II. Vyjednával též mír mezi Modenou a Boloní.
Roku 1229 jmenoval Řehoř IX. Gualu biskupem v Brescii, přímo v srdci kacířství. Jak nesnadné to bylo postavení! Pravdě podobně není přesně známo, který ze synů svatého Otce Dominika se stal první biskupem. Neříká se nikde, že by to byl Guala. Všichni se snažili tento úřad odmítat, ne proto, aby se vyhnuli námaze, ale aby mohli zůstat prostými bratry a žít v řádě. Přesto je Církev svatá ráda povolávala. Už během třináctého století měl řád padesát arcibiskupů a na dvě stě biskupů. Proč tak Církev vyznamenávala bratry z žebravých řádů i proti jejich vůli? Viděla potřeby duší.
Dosavadní biskupové byli často pány, kteří jezdili na koni a nosili po boku meč. Řeholníci přicházeli do svých diecézí pěšky, bez touhy po zbohatnutí, a chtěli s láskou sloužit.
BRATR GUALA se tedy z poslušnosti ujal svého nového úřadu. Šlo mu přitom především o obnovu kázně u pokaženého kléru a o mravní ozdravení Brescie i celé diecéze. Ne bylo to snadné. Biskup Guala však nehřešil slabostí. Získal" si proto lásku chudých, hněv a nepřátelství mocných. Zašli tak daleko, že ho donutili odejít do vyhnanství. Uchýlil se na čas k mnichům do Vallambrosy. Teprve na zásah papeže se mohl vrátit. Poslední roky nebydlel už v Brescii, ale ve Valcamonice. V roce 1244 ještě světil nový dominikánský kostel v Bergamu. Brzy nato onemocněl a 3. září 1244 zemřel. Zašlou žil si čestný název "otec chudých, sirotků a vdov". Octa k němu však byla schválena teprve roku 1869.
BLAHOSLAVENÝ ISNARD
vstoupil do řádu ještě mladý. Byl z Vicence, studoval v Boloni a seznámil se tam s Dominikem. Svatý Otec Dominik mu dal hábit. Dal mu i více: SVÉHO APOŠTOLSKÉHO DUCHA. Bratr Isnard byl nadšen ideálem svatého Otce Dominika a horlivě a věrně se ho snažil napodobovat. Horlivě se věnoval modlitbě a studiu a pečlivě se připravoval na kazatelský úřad. Stal se pak horlivým kazatelem, který přivedl mnoho katolíků k lepšímu životu mnoho kacířů k pravé víře. Zvláště šířil úctu K NEJSVĚTĚJSÍMU JMÉNU JEŽÍŠOVU. Stále měl před očima příklad svatého Otce Dominika.
Nevíme, kde všude působil do roku 1230 a kdy působit začal. Avšak když v roce 1230 dal biskup v Pavii dominikánům kostel v tomto městě a zval je tam, byl do Pavie poslán BRATR ISNARD jako zakladatel kláštera a jeho první převor. Při tomto založení je už něco nového: biskup sám zval KAZATELE do své diecéze. Nepřicházeli tam už neznámí, nevitaní a nezvaní.
KLÁŠTER V PAVII se stal ohniskem opravdového křesťanského života. Isnard ho řídil až do své smrti. Povolal si do Pavie jako své spolupracovnice i dominikánské mnišky a sám jejich klášter vedl. Zemřel v roce 1244, tedy v témž roce, jako blahoslavený Guala.
Jeho starý životopisec o něm nadšeně prohlašuje, že byl "silný tělem, avšak ještě silnější svatostí". Nebyl zapomenut. Přesto však úctu k němu schválil teprve BENEDIKT XV.
V pořadí podle roku smrti, "NAROZENÍ PRO NEBE", následuje
BLAHOSLAVENÝ MKULÁS PAGLIA Z GIQVINEZZA U BARI
I on byl ze zámožné šlechtické rodiny. Studoval na universitě v Boloni. Poznal tam Dominika, všechno opustil a vstoupil do řádu pravděpodobně ještě velmi mladý. Svatý Otec Dominik ho měl velmi rád. Již jako novice si ho vzal za průvodce na svých cestách. "Co vše mu asi cestou říkal! Bratr Mikuláš pak patřil mezi ty novice, které dal svatý Otec Dominik k sobě zavolat před svou smrtí, aby je povzbuzoval slovy, která se dotýkala srdcí. Na tuto chvíli pak už bratr Mikuláš nikdy nezapomněl.
Studoval pak theologii. Při tom se skoro ustavičně modlil. Byl vždy vyrovnaný, laskavý, klidný, takže ho všichni měli rádi.
Místo jeho působení do roku 1230 není známo. Tohoto roku byl zvolen římským provinciálem. Rád měl již tehdy dvanáctprovincií. K prvním pěti: španělské, provensalské, francouzské, lombardské a římské přibyla do roku 1223 provincie maďarská, německá, anglická a polská, roku 1228 dánská, řecká a Svaté země.
Provincie římská byla tehdy velmi rozsáhlá. Patřila k ní ještě i Neapol a Sicílie. Blahoslavený Mikuláš se horlivě chopil svého úkolu. Visitoval, svolával provinciální kapituly, zakládal nové kláštery. Vypravuje se, že za pobytu v Neapoli měl sen po kterém řekl bratřím v kapitule:
"Bratří, neodcházejte z řádu pro pokušení světa ani pro pokušení ďábla nebo lidí, ale ve všem buďte vítězi z lásky k Ježíši Kristu."
Tehdy ještě nebylo přesně vymezeno trvání úřadu provinciála. Blahoslavený Mikuláš ho zastával do roku 1235, tedy celkem pět let. Sám se pak tohoto úřadu zřekl pravděpodobně pro to, aby mohl na přání Svatého Otce kázat křižáckou výpravu. Kázal tedy po celá léta úspěšně v různých městech Itálie a přitom stále získával nové členy pro řád a zakládal nové kláštery. Říká se o něm, že kázal S PRAVDOU NA RTECH A S LÁSKOU V SRDCI.
Po dvacetileté přestávce byl blahoslavený Mikuláš opět zvolen provinciálem římské provincie a řídil roku 1255 provinciální kapitulu v Neapoli. Právě z této kapituly se zachovaly podrobnější záznamy. Vypracovali je ovšem všichni účastníci kapituly, avšak vliv toho, kdo kapitulu řídil, byl jistě značný. Tyto záznamy ještě dnes mnoho říkají o životě, o sta roštech a o snahách prvních bratří.
Především se mluví o věku, kdy mohli bratří přijímat kněžské svěcení, a o přípravě na ně. K této přípravě měla patřit především veliká pokora.
Další nařízení se týkala "svatého zákona" mlčení. Přede -vším byly stanoveny přísné tresty pro toho, kdo by mlčení porušoval. Ten, kdo zbytečně mluvil sedmkrát od jedné kapituly pro přestupky do druhé, měl se postit tři dny o chlebě a vodě na zemi uprostřed refektáře.
Zvláště se kladl důraz na mlčení po kompletáři. Před kompletářem totiž bývala pravidelně společná rozmluva, podobná spíše mnišskému "collatio" než dnešním rekreacím. Poní si chtíval ještě někdo v koutku hovor dokončit zvláště v případech, když se někteří bratří vrátili do kláštera po delším cestování a on se chtěl dovědět ještě některé novinky.
Další nařízení se zabývala léky i bratřími, kteří si chtěli prodloužit dobu rekonvalescence více než bylo potřeba, mluvila o podpřevorovi, připomínala, že ani představený nesmí mít u sebe peníze, a probírala podobné záležitosti. Poslední nařízení ukládá přísné pokání - tři dny postu o chlebě a vodě - bývalému provinciálovi bratru Troianovi, který jako provinciální vikář udělal dluh bez patřičného dovolení. Onen bratr přijal toto pokání "pokorně a užitečně". Neuškodilo mu to. Stal se později generálním prokurátorem. Pak už byl opatrnější a více dbal o to, aby zachoval všechny předpisy.
Ve všech těchto nařízeních možno zahlédnout lásku blahoslaveného Mikuláše k řádu a jeho snahu předat Dominikův odkaz neporušený dalším bratřím.
Po druhé už bratr Mikuláš zastával svůj úřad provinciála jen krátkou dobu. Měl jít v roce 1256 na generální kapitulu do Paříže, už tam však nedošel. Zemřel náhle v Perugii v klášteře, který sám založil a který měl velmi rád, pravděpodobně v březnu 1256. Zemřel náhle, ne však neočekávaně. Ve "Vitae Fratrum" se vypravuje, jak se mu před smrtí zjevil bratr Raul, jeden z prvních a nejhorlivějších synů svatého Otce Dominika, snad Mikulášův spolunovic, a řekl mu:
"Bratře, Panna Maria mě k tobě posílá, abych ti vyřídil, že máš být připraven, protože už je ti přichystána koruna slávy."
V nekrologu byl bratr Mikuláš nazván "Otcem". Už v tom by la jeho velká chvála. Dříve totiž všichni, i převoři a provinciálové byli nazýváni bratry. Název "Otec" si zasloužil jen svatý Otec Dominik, blahoslavený Jordán a jiní dva nebo tři bratří, kteří mnoho pracovali pro rozšíření řádu.
Z těch, kterým podle tradice sám svatý Otec Dominik dával hábit, snad nejdéle žil
BLAHOSLAVENÝ BARTOLOMĚJ Z BREGANCE
Možno tušit, jakou k němu měli úctu jeho mladší spolubratři. Stále ještě tu byl někdo, kdo svatého Otce Dominika osobně znal, kdo ho slyšel kázat a mohl s ním rozmlouvat, kdo, jak to říká lekce v starém breviáři, "od noviciátu utvářel své jednání příkazy a příklady svého svatého Otce a tak velmi mnoho pokročil v řeholní dokonalosti a v poznání věcí Božích".
BARTOLOMĚJ byl také z Vicence. Jako student na vysoké škole v Padově se rozhodl pro vstup do řádu. Jakmile přijal kněžské svěcení, začal kázat. Slyšela ho skoro celá Itálie. Stal se šiřitelem pokoje mezi znepřátelenými italskými městy. Řehoř IX. ho též povolal do bezprostředních služeb Církve. Bartoloměj se stal magistrem posvátného paláce; tedy jakýmsi papežským theologem. Byl snad první, nebo jedním z prvních, kteří tento úkol zastávali. V té době napsal blahoslavený Bartoloměj svůj výklad k spisům svatého Diviše, klerý snad nikdy nevyšel tiskem.
Později ho Řehoř IX. jmenoval biskupem v Limassolu na Kypru. Po osm let řídil tuto diecézi za okolností velmi nesnadných. V roce 1256 mu PAPEŽ ALEXANDR IV. svěřil biskupský stolec v jeho rodném městě Vicenci.
Blahoslavený Bartoloměj věděl dobře, jaká je tam situace: přibývalo kacířů a přibývalo sporů a nepřátelství. Především však věděl, že je tam u moci jeho zapřisáhlý nepřítel Ezelin, zet německého císaře Bedřicha II., krutý a neúprosný tyran. Zmocnil se Vicence a nyní Bartolomějovi zakázal i jen pouhý vstup do města.
Papež využil této doby Bartolomějova vyhnanství a pověřil ho různými úkoly. Nejprve konal Bartoloměj cestu do Anglie, potom do Sýrie, kde se seznámil s francouzským králem svatým Ludvíkem. Dostal od něho vzácný dar: TRN Z TRNOVÉ KORUNY PANE. S tímto vzácným darem se Bratoloměj konečně dostal do své diecéze, když byl Ezelin přemožen a roku 1259 zemřel ve vězení. Dal hned stavět nový chrám pro bratry Kazatele a v něm uložil svou částečku TRNOVÉ KORUNY.
Stal se pak dobrým pastýřem svému městu. Ve Vicenci ho čekalo mnoho práce. Musil se velmi namáhat a vynaložit velké úsilí, aby přivedl svůj lid k pravé víře a ke křesťanské morálce. Neúnavně kázal ve městě i v celé své diecézi, často však poučoval více příkladem než slovy. Jeho bratří mu neúnavně pomáhali. A tak po deseti letech práce a námahy mohl klidně umírat. Jeho diecéze se změnila k nepoznání. Přestaly soukromé i veřejné sváry, došlo k nápravě mravů u lidu i u kněží, kacířů rychle ubývalo.
BLAHOSLAVENÝ BARTOLOMĚJ zemřel roku 1271. Byl tedy bratrem Kazatelem více než padesát let, a i když mu poslušnost svěřila jiné úkoly, nepřestal usilovat o svou závislost na svatém Otci Dominiku. Blahořečil ho PIUS VI.
Z VICENCE BYL I BRATR JAN ,
nazývaný prostě Janem z Vicence. I jemu dal hábit svatý Otec Dominik, rovněž v Padově. Možná, že měli Jan a Bartoloměj obláčku současně. Tento bratr se stal jedním z nejslavnějších kazatelů" v Itálii. Měl veliký vliv i na městskou správu v některých městech. Nejslavnější dobou jeho působení byla poslední léta před svatořečením svatého Otce Dominika, k němuž šířil všude úctu.
Jan z Vicence však padl do rukou tyranu Ezelinovi, který dal mnoho bratří uvěznit za jejich věrnost k Církvi a za hájení jejích práv. Zemřel ve vězení. Neví se přesně, kdy a kde k tomu došlo. Kronika říká, že nikdy nikdo nepřivedl tolik duší k Bohu jako tento slavný kazatel a věrný syn svatého Otce Dominika.
MUCEDNIKOM bude věnován zvláštní článek. K nim patří BLAHOSLAVENÝ SADOK A SVATÝ PETR VERONSKÝ, který už měl možná obláčku až po Dominikově smrti, kterého však ještě Dominik s řádem a s jeho cílem seznámil.



Prvotiny slovanské


Z těch bratří, které svatý Otec Dominik sám do řádu přijímal a sám pro řád vychovával, jsou také
svatý hyacint a BLAHOSLAVENÝ ČESLAV
zakladatelé polské a české provincie, prvotiny slovanské
Je nutné upozornit, že se po těchto bratřích nezachovaly písemné památky. Jejich životopis napsal až po sto letech od jejich smrti krakovský kanovník Stanislav, u něhož je dnes zřejmé, že si nedělal příliš velké starosti o to, aby byl přesný a historicky spolehlivý. O mnohém z toho, co dříve bylo považováno za jisté, se proto dnes pochybuje. Jde hlavně o místo a o dobu obláčky a o trvání noviciátu.
Byli to spíše příbuzní než rodní bratři, jak se říkávalo dříve. Oba pocházeli ze šlechtické rodiny Odrowazů a stali se kanovníky, jeden v Sandoměři, druhý v Krakově. Získali si veliké vzdělání. Když se jejich strýc IVO stal biskupem, doprovázeli ho při jeho cestě do Říma. Tam se seznámili se svatým Otcem Dominikem a s jeho novým řádem. Milost je přitahovala. Neváhali, opustili vše a rozhodli se, že budou následovat Pána Ježíše po způsobu apoštolů.
Vypravuje se, že sám biskup Ivo prosil svatého Otce Dominika, aby mu dal pro jeho diecézi několik bratří. V celém řádě tehdy ještě nebylo nikoho, kdo by znal některou ze slovanských řečí. Svatý Otec Dominik mu proto odpověděl: "Mohu vám vyhovět jen tehdy, vstoupí-li někdo z vašich průvodců do řádu."
Před Hyacintem a Ceslavem se v tu chvíli otevřely dvě cesty: cesta bohatství i církevních hodností a cesta chudoby a poslušnosti v apoštolském řádě. Vyvolili si jednu z nich. A biskup Ivo, jejich strýc, nelito val, že zdánlivě ztrácí dva ze svých nejvzdělanějších a nejhorlivějších kněží.
Zdůrazňuje se a je jisté, že svatý Otec Dominik sám jim dal hábit a sám je poučoval o životě a cíli řádu a o řeholní observanci. Když se vraceli do své vlasti, odnášeli si v srdci kousek dominikánského života.
Jací byli ti dva? Jakou měli povahu? O tom se velmi málo mluví. Na tyto otázky není možno dát podrobnější odpověď hlavně proto, že se tito světci stali více než kdo jiný "DRUHÝMI DOMINIKY". Chtěli se mu co nejvíce podobat a po celý svůj život o to usilovali. Osvojili si zcela jeho lásku ke kříži, k Nejsvětější Svátosti i k Panně Marii, jeho touhu po spáse duší, jeho apoštolskou horlivost, spojení mnišského způsobu života s horlivým studiem i kajícnost. Stejně jako on chtěli být chudí, čistí, pokorní, poslušní. Naučili se stejné důvěře v otcovskou Prozřetelnost Boží i stejné lásce k bližnímu, která se uměla dávat.
Kdy, kde a jak dlouho konali tito dva Poláci noviciát, není možno zjistit. Dříve se obyčejně říkalo, že již po půl roce složili své sliby a vydali se na cestu domů, a že cestou založili mnoho klášterů. Mluvilo se hlavně o Znojmu a Olomouci, a potom o Praze, kam prý odbočil blahoslavený Česlav. Ve skutečnosti to tak snadné a rychlé nebylo. Šli pěšky a bez peněz! Jak se lišila tato jejich cesta z Říma od cesty do Říma!
Zdrželi se delší dobu ve Friesachu, kde již asi dva bratří byli před nimi, avšak v stísněných poměrech. Friesach je dnes bezvýznamným městečkem, tehdy však tam byly velké doly na stříbro a proto šlo o město důležité. Tam tehdy skutečně položili základy k společnému životu.
MORAVOU asi jen prošli, avšak seznamovali cestou ustavičně s novým řádem a pomalu mu tam připravovali půdu. V říjnu 1222 přišli do Krakova. 1. listopadu 1222 je město slavnostně vítalo. Ubytovali se však zatím jen u biskupa. Kázali, jako snad už dříve, avšak nyní měla jejich slova novou důraznost a přesvědčivost.
Na jaře následujícího roku jim byl svěřen farní kostel ř Nejsvětější Trojice. O svátku Zvěstování Panny Marie 25.břez na 1223 začali tam řeholní život a slavnostní modlitbu božského oficia, kterou pak již nepřerušili. Znamená to, že do té doby získali již dosti noviců, takže měl kdo konat chórovou modlitbu i za jejich nepřítomnosti. Brzy měli v Krakově 100 bratří. Zdá se, že se zpočátku jejich výchově věnoval svatý Hyacint, který se od svatého Otce Dominika naučil i je ho lásce k novicům.
Teprve pak se asi ČESLAV S HYACINTEM rozešli. Česlav šířil řád a působil ve Vratislavi a v celém Slezsku, na Moravě a v Čechách. Hyacint působil mezi Prusy, Litevci, Rusíny a jinými národy, ještě i mnohem vzdálenějšími.
ČESLAV byl pravděpodobně starší. Teprve asi roku 1226 převzal klášter při kostele svatého Klimenta v Praze, kde tehdy působili i němečtí dominikáni. Snad je zakladatelem i kláštera olomouckého, který vznikl jen o málo později. Když se roku 1228 osamostatnila polská provincie, byly k ní české kláštery připojeny. Prvním provinciálem této nové provincie se stal GERARD VRATISLAVSKÝ.
ČESLAVOVI A HYACINTOVÍ pravděpodobně nedovolovala misijní činnost, aby se tohoto úřadu ujali. Přesto byl i ČESLAV polským a tedy i českým provinciálem v letech 1232 až 1238.
I přitom však Česlav pěšky procházel krajem, všude kázal příkladem i slovem, vedl k pokání a k lásce k Bohu. Vpád Tatarů do Polska, k němuž za jeho života došlo, prožil ve Vratislavi. Všichni byli přesvědčeni, že tehdy toto město zachránily před Tatary jen "Česlavovy modlitby a slzy".
Ve Vratislavi BLAHOSLAVENÝ ČESLAV také zemřel a byl tam pochován, a to roku 1242. Před svou smrtí prý řekl bratřím, kteří se kolem něho shromáždili: "K nebeské výšině se dostanete jen po cestě, po které před námi šel svatý Otec Dominik."
Klement XI. schválil úctu k blahoslavenému Česlavovi roku 1713.
SVATÝ HYACINT
se stal snad největším misionářem v třináctém století. Boží Prozřetelnost skrze něho uskutečnila přání svatého Otce Dominika působit na východě a na severu Evropy. Hyacint zahájil" toto své působení v Krakově.
Nejdříve pak odešel do Kyjeva, kde plně poznával, jak velkou ránu zasadil Církvi rozkol, protože tam musil čelit nenávisti fanatických pravoslavných mnichů. Prošel celou Haliči.
Již roku 1228 se vydal na cestu k pohanským Prusům. Působil tam s několika bratry, které si sám vychoval a připravil, hlavně v Gdaňsku. Ve své misionářské horlivosti pak došel až na hranice Mongolská. Není možné vyjmenovat všechny kraje, kterými prošel a kde hlásal evangelium, všechny jeho námahy, všechny únavy snášené pro Krista.
Při své misijní činnosti pečoval též ustavičně o šíření řádu. Kolik nových povolání řádu získal více svým příkladem, modlitbou, kajícností, čistotou a pokorou než slovy! Je jisté, že byl též na několika generálních kapitulách řádu, a to až v Paříži. Kolik to bylo kilometrů ve službách Kristu a řádu!
Tak se tedy SVATÝ HYACINT zapsal do dějin řádu jako apoštol a misionář. Je však znám též jako veliký ctitel Panny Marie.
Když začínal pracovat, věděl dobře, jak nesnadného díla se chápe. Prosil proto ustavičně Matku Boží o pomoc. Jednou tížila jeho srdce zvláště veliká starost. Tu se mu zjevila Panna Maria s Dítětem v náručí a s úsměvem mu řekla:
"Raduj se, Hyacinte, můj synu! Neboj se ničeho! Jdi a kaž, a já ti budu pomáhat."
A Hyacint se tedy nebál, šel a kázal. A hle, po letech přišla chvíle, kdy se mu zdálo, že je jeho celoživotní dílo téměř zničeno. Tataři obsadili Rusko a hnali se do Polska. Dobývali Kyjev, kde právě dlel Hyacint v klášteře, který založil. Viděl, že bude muset s ostatními před Tatary utíkat. Vzal tedy ze svatostánku Nejsvětější Svátost, aby nebyla zneuctěna, a odcházel s ní. Když šel kolem sochy Panny Marie, slyšel ji říkat: "Jakže, ty odnášíš Syna a Matku tu necháváš?" - "Jsi těžká, Matičko. Neunesl bych tě." - "Jen mě vezmi. Láska ti vše ulehčí." Poslechl tedy, vzal i sochu Panny Marie a přešel s těmito dvěma břemeny suchou nohou Dněpr.
Je pravda, že se o této příhodě v Hyacintově kanonisačním procesu nemluví. Otec generál Aniceto Fernandez však o tom v listě psaném polské provincii krásně říká: "Tyto dva poklady svatý Hyacint jistě po celý svůj apoštolský život nosil s sebou v srdci. Tam čerpal sílu a útěchu."
Po tomto vpádu Tatarů Hyacint pomáhal, kde mohl. Zemřel v Krakově o svátku Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1257, tedy o patnáct let později než blahoslavený Česlav. Svatořečil ho až Klement VIII. 17. dubna 1594.
Když SVATÝ OTEC DOMINIK UMÍRAL, bylo na celém světě teprve tři sta bratří Kazatelů, jeho duchovních synů. Z těchto tří set bratří jich tedy Církev svatá více než deset povýšila na oltář. Jaká to byla horlivost, jaké nadšení! Tak jistě a bezpečně šli ti, kteří se svěřili vedení svatého Otce Dominika, VODCE A OTCE ŘÁDU KAZATELSKÉHO.
Tak jistě a bezpečně půjdou i ti, kteří se mu svěří ještě i dnes!



PRVN1 NÁSTUPCI SVATÉHO OTCE DOMINIKA


6. srpna 1221 svatý Dominik zemřel v klášteře svatého Mikuláše v Boloni. Svým bratřím zanechal příslib, že jim bude s nebe pomáhat. Řád byl v začátcích. Neuplynulo ještě ani celých pět let od jeho schválení.
Svatý Otec Dominik jasně ukázal všem svým duchovním dětem cíl řádu i prostředky k jeho dosažení, avšak bylo třeba pomýšlet na šíření řádu a na zakládání nových klášterů. Mnozí biskupové a kněží měli ještě nedůvěru k žebravému řádu, který byl zatím ještě nevyzkoušený a neznámý. Hlavně však tu byla otázka: Bude Dominikův ideál přitahovat mladé lidi i po jeho smrti?
A ještě další otázka: Kdo dále povede Dominikův řád? Kdo se ujme Dominikova dědictví? Najde se někdo, kdo bude stejně prozíravý a horlivý, a hlavně také schopný?
Vždy jsou konány zvláštní modlitby před generální kapitulou. Zdá se však, že je tenkrát těch třístá bratří, kteří vstoupili do řádu v prvních pěti letech jeho trvání, konalo mnohem vroucněji.
A tak o svatodušních svátcích roku 1222 byl na generální kapitule v Paříži zvolen PRVNÍM NÁSTUPCEM SVATÉHO OTCE DOMINIKA
JORDÁN SASKÝ.
Kdo to byl? Němec, o jehož mládí není známo nic. Podle jedněch se narodil už roku 1175, podle jiných až roku 1185 ve Westfálsku v selské rodině. Studoval v Paříži svobodná umění a theologii. V létě roku 1219, kdy mu tedy bylo už více než třicet nebo dokonce více než čtyřicet let, sešel se tam s Dominikem. Dlouho s ním rozmlouval a vykonal si u něho svatou zpověď. Teprve pak přijal jáhenské svěcení.
Proč nevstoupil do řádu hned? Váhal snad a rozmýšlel se? Sám nám to nejlépe líčí ve svém spise o začátcích řádu. Jeho rozhodnutí dozrávalo pomalu. Do Paříže však tehdy přišel Reginald. Jakmile Jordán vyslechl jeho kázání, byl již pevně rozhodnut. Prohlásil, že v řádě najde jistou cestu k spáse, jak si ji představoval ještě dříve, než řád poznal.
20. února 1220 měl JORDÁN v kostele svatého Jakuba obláčku. Nepřišel však sám. Získal pro vstup do řádu ještě svého nejlepšího přítele JINDŘICHA KOLÍNSKÉHO. Onoho roku připadala na 20. únor Popeleční středa a oni dva "svlékli člověka starého a oblékli nového".
Kdy byl JORDÁN vysvěcen na kněze, nevíme. Kdy skládal sliby, nevíme. Měl rychlou "kariéru". Roku 1219 se setkal s Dominikem, roku 1220 měl obláčku, tři měsíce po ní už šel do Boloně na generální kapitulu jako zástupce pařížského kláštera. Roku 1221 byl jmenován prvním provinciálem lombardským, roku 1222 byl zvolen generálem rádu.
Byl velmi nadaný, znal cizí řeči, měl velkodušné srdce a byl vždy připraven pomáhat jiným. Již v tom, že ho zvolili ti bratří, kteří se svatým Otcem Dominikem nejúžeji spolupracovali a které on vychovával, je Jordánova velká chvála. Bratří ho asi nejlépe poznali během necelého roku, po který zastával úřad provinciála. Horlivě kázal a visitoval svou provincii, která tehdy měla nejvíce klášteru.
Ani jako generál řádu nezklamal. Pracoval neúnavně. Visitoval kláštery, kterých stále přibývalo, a řídil generální kapituly, konané tehdy každý rok, ze začátku střídavě v Boloni a v Paříži.
JORDÁN měl radostnou povahu a byl velmi důvtipný. K sobě byl přísný, k jiným laskavý a dobrotivý, ne však slabý. Ve své dobrotě se o vše dělil. Snesl kritiku a vždy rád jiné vyslechl. Jeho současníci ho měli ve veliké úctě a pokládali ho za druhého Dominika. Při kázání byl tak horlivý a výmluvný, že se sotva kdo našel jemu podobný. Pán mu dal zvláštní milost nejen ke kázání, ale i při soukromých rozhovorech. Uměl jiné vést. Všichni po jeho slovech lačněli.
Ve své lásce K PANNĚ MARII zavedl Jordán zpívané SALVĚ REGINA po kompletáři a složil zvláštní pozdravení k jejímu jménu.
Byl to stejně neúnavný chodec jako svatý Otec Dominik. Navštívil všechny tehdejší provincie; to znamená, že prošel pěšky celou Evropu. V roce 1229 byl v Německu u lůžka umírajícího přítele a bratra JINDŘICHA KOLÍNSKÉHO, v roce 1230 v Oxfordu, v roce 1232 v Neapoli. Nikde se nezdržel déle než dva měsíce. Snad jen jedné generální kapituly se během svého generálátu nemohl zúčastnit.
Ovládal dobře umění jednat s lidmi a vyřizovat záležitosti. Měl mnoho přátel i mezi biskupy, které za svých cest navštěvoval. Miloval svatého Otce Dominika a miloval jeho řád. S neobyčejnou horlivostí se ho snažil šířit. Bůh mu k tomu propůjčil zvláštní milost, takže za necelých patnáct let, po která řídil řád, stoupl počet klášterů na tři sta a bratří už byly čtyři tisíce. Více než tisíc jich Jordán oblékl sám. Mezi nimi byl i SVATÝ ALBERT.
Jordán uměl mluvit k mladým lidem a rozuměl jim. V Paříži po jeho kázání požádalo v jediný den o přijetí šedesát studentů. Podobné příhody se opakovaly ve Vercellích, v Padově, v Boloni i jinde.
JORDÁN si při všech svých pracích a při svém cestování našel čas k napsání prvního životopisu svatého Otce Dominika. Mluví tam zvláště o počátcích řádu a o svém vstupu do něho. Píše jasně a prostě. Z každého řádku je patrná jeho láska k svatému Otci Dominiku. Tato knížečka je nepostrádatelná pro každého dominikána a pro každou dominikánku.
Octa, z jaké se JORDÁN těšil, je patrná i z pečlivosti, s jakou byly zaznamenány různé jeho rady a výroky. Uměl rozlišovat. Zdokonalil také dominikánské zákonodárství.
Ačkoli jsou tyto dějiny jen stručným přehledem, je nutné zdržet se trochu u dvou událostí z JORDÁNOVA života:



PŘENESENI OSTATKO A SVATOŘEČENÍ SVATÉHO OTCE DOMINIKA A ZALOŽENÍ KLÁŠTERA SVATÉ ANEŽKY V BOLONI .


Svatého Otce Dominika přenesli bratří několik hodin před jeho smrtí z malého převorství na kopci u Boloně do boloňské ho kláštera jen proto, aby zemřel mezi nimi a aby se jim jeho ostatky zachovaly. Pohřeb vykonal sám kardinál legát Hugolino, který se už brzy nato stal papežem Řehořem IX. Hrob však byl prostý. Bratřím se zdálo, že by bohatou a nápadnou úpravou hrobu projevovali zištnost a ctižádost. Někteří si však začali uvědomovat, že je v tom i nedbalost a nevděčnost z jejich strany. V roce 1228 se klášter a kostel u svatého Mikuláše přestavoval a hrob zůstal následkem toho pod širým nebem. To už bylo trochu moc. všem se zdálo, že je nutné, aby došlo k přenesení ostatku.
Teprve pak začali pomýšlet na kanonisaci. Snad v tom bylo i trochu žárlivosti. Bratří Menší už měli tehdy dva svaté, SVATÉHO FRANTIŠKA a SVATÉHO ANTONÍNA.
JORDÁN proto chtěl přenesení ostatku veřejné a požádal Řehoře IX. o dovolení k němu. A tu Řehoř IX. rázně vytkl bratřím jejich nedbalost. Prohlásil přitom:
"Našel jsem v něm člověka, který žil zcela způsobem života apoštolů. Nepochybuji, že je k nim přidružen v nebeské slávě."
Ihned nařídil, aby došlo k přenesení ostatků kanonickému o generální kapitule, která se měla konat v Boloni 22. května 1233.
Dominikánští kazatelé, mezi nimi na prvním místě BRATR JAN Z VICENCE, začali mluvit k zástupům o svém zakladateli.
Bratří by byli měli raději otevření hrobu tajné, avšak to už nebylo možné. Nadšení lidu u většiny bratří vyvolávalo obavy. Kdyby bylo cítit při otevření hrobu mrtvolný zápach, jak by to zapůsobilo na pověrčivý lid? Tenkrát na to byla jiná měřítka než dnes. Římský provinciál MIKULÁŠ PAGLIA se přiznává, že nemohl pro tyto starosti ani spát.
HROB BYL OTVÍRÁN V NOCI PŘI SVĚTLE POCHODNÍ. Byl přítomen Jordán, biskup Guala, provinciálové i jiní bratří, shromáždění na kapitule, boloňský biskup, starosta města, čtyřiadvacet šlechticů i jiní lidé. Prokurátor BRATR RUDOLF, který před dvanácti lety hrob zavíral, opět ho otevřel. Ihned naplnila celý prostor líbezná vůně, která se stávala stále silnější. NEBE PROMLUVILO!
Bratří se smáli i plakali radostí. Dnešní člověk už tak velkou radost z podobných událostí ani nechápe. Avšak jen úzkost řeholníků v posledních dnech před otevřením hrobu dá pochopit její dosah.
Vůně dlouho zůstávala na rukou i na všech předmětech, které byly dotýkány rakve, a přispěla k urychlení kanonisace. Došlo k mnoha zázrakům. Teprve potom byl konán kanonisační proces.
Výpovědi svědků jsou krásné a spolehlivé. Ukazují, jak první bratří porozuměli svatému Otci Dominiku a jak ho měli rádi .
KE KANÓNISACI DOŠLO V ČERVENCI 1234 V RIETI. Nekonala se tak slavnostně, jak je to obvyklé dnes. JORDÁN už při ní nebyl. Brzy se však o ní dověděl a napsal okružní list, v kterém vypravuje o přenesení ostatků. Kromě toho složil modlitbu k svatému Otci Dominiku, do které vložil všechnu svou lásku k němu.
V kanonisační bule připomíná Řehoř IX. hluboké přátelství, které ho pojilo se svatým Otcem Dominikem dříve, než nastoupil na Stolec svatého Petra. Mluví tam o "ŘEHOLI APOŠTOLů", kterou se Dominikovi podařilo dát celému řádu, když ji dříve naplnil ve svém životě. Z buly je zřejmé, že si Církev uvědomila, jak velkou důležitost má pro ni apoštolský řád.
SVATOŘEČENÍ SVATÉHO OTCE DOMINIKA bylo vlastně novým schválením a doporučením Dominikova řádu, Dominikovy školy. Dominikáni začali všude kázat o svém svatém zakladateli a Otci. V klášteře v Chieri mají pod obrazem svatého Otce Dominika nápis:
"Synáčkové, toto je cesta. Pojďte po ní!" Největší chválou každého dominikána vždy bylo a zůstává: Podobat se zcela svatému Otci Dominiku.
JORDÁN si tuto chválu zasloužil snad nejvíce. Snažil se vždy ve všem se řídit pokyny a přáním svatého Otce Dominika. Vlastně se s ním sešel jen dvakrát za celý svůj život, ale stýkal se často s bratřími, kteří s ním žili déle, s Bertrandem, s Mamesem i s ostatními. Jich se vyptával a o-ni mu tak pomáhali psát jeho životopis.
Od nich se také již jako lombardský provinciál dověděl, že svatý Otec Dominik chtěl založit v Boloni klášter rozjímavých sester Kazatelek. Toto přání svatého Otce Dominika se i hned stalo i přáním jeho. Avšak i kdyby nebylo tohoto výslovného přání svatého Otce Dominika, je jisté, že JORDÁN sám měl o sestry zájem a chtěl jejich spolupráci. Stýkal se s nimi za svých cest všude, kde se k tomu naskytla příležitost. Znal sestry u svatého Sixta a o sestrách v Prouille pochvalně napsal:
"Dodnes tam Boží služebnice mile slouží svému Stvořiteli, velmi horlivě usilují o dokonalost a vedou život skvějící se čistotou a nevinností. Jim prospívá takový život ke spáse, lidem je za příklad; je rozkoší pro anděly a milý Bohu."
Jako však JORDÁN prohlásil, že je mu ze všech měst nejmilejší Boloňa, tak mu taká byl nejmilejší malý a chudý klášter U SVATE ANEŽKY, k jehož založení sám přispěl. Tam posílal sestrám a zvláště Dianě své listy, z nichž se mnohé zachovaly.
První sestry měly obláčku v roce 1223, tedy už v době, kdy stál Jordán v čele řádu. Až dosud vše řídila Diana. Byla neobyčejně nadaná a energická. Na svou obláčku se vlastně připravovala čtyři roky, od chvíle, kdy po Reginaldově kázání odložila své šperky a ozdoby. Bojovala za své povolání. Prožila rok samoty v bolestech na lůžku.
DOMINIKÁNSKÉ SVĚTICE se často zasvěcovaly Bohu a mívaly vidění už od dětství. U Diany nebylo nic takového. Byla vychovávána a žila jako dítě tohoto světa, bohatá, hýčkaná, sebevědomá i vzdělaná. Neměla zkušenosti o řeholním životě. JORDÁN si jako zkušený duchovní vůdce položil otázku: Neuškodilo by jí, kdyby byla stále na prvním místě? Kromě toho Stanovy sester byly málo podrobné. Sestry u svaté Anežky potřebovaly proto zkušené učitelky. JORDÁN jim proto poslal čtyři sestry z Říma: Cecilii, Amátu, Konstancii a Teodoru.
Tyto naše sestry žily tak skrytě, že nejsou známy žádné podrobnosti z jejich života. Žily věrně a svatě. To stačilo, aby si získaly úctu, kterou u dvou - Cecilie a Amáty - Církev schválila. Jejich svátek se slaví společně se svátkem blahoslavené Diany. Společně žily, společně si je řád připomíná.
Cecilie se stala převorkou. Pravděpodobně ji JORDÁN jmenoval. Jestliže jí bylo sedmnáct let, když v roce 1221 skládala jako první a nejrozhodnější z římských sester své sliby do rukou svatého Otce Dominika, byla to převorka velmi mladá; mladší než Diana. Pro Dianu mohlo být proto její jmenování zkouškou, obstála v ní však skvěle. Podřídila se vždy a ve všem.
Teprve po příchodu sester z Říma připustil Jordán sestry u svaté Anežky k slavným slibům. Nepřestal však pečovat o tu to řeholní rodinu, jak o tom svědčí padesát zachovaných listů, psaných většinou Dianě. Originál se nezachoval žádný. Znemožnila to francouzská revoluce, za níž byl klášter u svaté Anežky zrušen. Listy však byly opisovány a jsou opisovány ještě dnes. Ti, kdož je opisovali, byli si vědomi, že jsou zde přímo u zdroje dominikánské spirituality.
Nejde o soustavné, přehledné pojednání. JORDÁN psal většinou chvatně, kdykoli se mu naskytl posel. Jeho osobní záležitosti v těchto listech ustupují do pozadí. Jen stručně se někdy zmiňuje o svých nemocích. Jordán tu píše jako nástupce SVATÉHO OTCE DOMINIKA.
Jeho velkou starostí je šíření řádu, posvěcení jeho členů a vítězství pravdy. Klášter u svaté Anežky není jakýmsi útulkem, kde by zbožné ženy myslely jen na nebe. Je to klášter sester Kazatelek. Sestry patří do dominikánské rodiny a mají v ní svůj úkol. I jejich cílem je spása duší.
Bratří v nich mají nadpřirozenou oporu a mají právo s ní počítat. Sestry mají vyprošovat modlitbou a obětmi svatou účinnost pracím svých bratří. Žádná sestra nesmí zapomínat, že je jejím úkolem, aby jako Mojžíš pozdvihovala ruce k Pánu, za tím co bratří bojují.
Velmi často mluví Jordán o svých "úlovcích". Tak totiž říká získávání nových členů. Ví, že povolání je Božím darem, a spoléhá na sestry v této věci.
Chce, aby sestry byly dobře poučené. Zná jejich horlivost a obává se, aby je nevedla k něčemu, co by mohlo uškodit jejich zdraví. Zdůrazňuje prvenství lásky. V lásce nikdy nemůže být přeháněno. Přitom však od sester vyžaduje účast na oběti kříže pro spásu duší. Sestry se mají vytrvale očišťovat a zdokonalovat. Učí je modlitbě. Připomíná jim, že srdce, které nevlastní Krista, podobá se slámě bez zrna. Zdůrazňuje jim lásku a úctu k svatému OTCI DOMINIKU. Má velkou důvěru v modlitby sester.
Mluví pokorně o svých nedostatcích a slabostech a prohlašuje, že on sám se modlí málo. Modlitby sester to mají doplnit a nahradit.
S TĚMITO DOPISY se musí nutně seznámit každý, kdo chce být dobrým žákem ve škole svatého Otce Dominika. V mnohém jsou "moderní"; na příklad když JORDÁN píše: "Když si něco vybíráme sami, může v tom být sebeláska vždy tak záludná, že ji skoro ani nezahlédneme; avšak v tom, co nám posílá Pán, je jistota a slouží to k našemu očištění a posvěcení."
Jinde píše: "Varujte se přehánění a buďte ve všem rozumné a umírněné, abyste získaly moudrost. Jen láska nezná výstřednost ani odměřování."
Okružní listy, kterých Jordán napsal mnoho, se většinou ztratily, tyto listy nám však boloňské sestry uchovaly.
JORDÁN zastával svůj úřad opravdu v závislosti na SVATÉM OTCI DOMINIKU. Byl pokorný, radil se se svými bratry a přijal od nich ochotně upozornění a dokonce i napomenutí. Každý k němu měl vždy přístup, ke každému byl laskavý.
Úřad generála řádu nebyl tehdy časově omezen. JORDÁN už špatně viděl a býval dost často nemocný a slabý. Přesto se přemáhal a sloužil až do krajnosti. Bál se, aby v něčem nedal bratřím špatný příklad.
V roce 1236 řídil generální kapitulu v Boloni. Po ní šel visitovat provincii ve Svaté ZEMI. Zdržel se tam déle, aby mohl putovat na všechna místa, kde Pán Ježíš žil a trpěl. V únoru 1237 vstoupil naloď, aby se vrátil do Evropy. Nedaleko od břehu však tato loď ztroskotala a JORDÁN s dvěma svými průvodci utonul. STALO SE TO 13. ÚNORA 1237. Jejich těla pak byla nalezena a pochována v nejbližším dominikánském klášteře. Jordána tam uctívali i mohamedáni.
Opravdu, JORDÁN "stačil" na to, aby řádu nahradil svatého Otce Dominika, jak říká martyrologium. Úctu k němu schválil Lev XII.
Diana se Jordánovy smrti už nedočkala. Zemřela v pětatřiceti letech 10. června 1236. Po několika letech byl celý klášter svaté Anežky přestěhován na zdravější a bezpečnější místo, avšak Dianiny ostatky si sestry vzaly s sebou. Již při této příležitosti nazvaly Dianu blahoslavenou.
CECÍLIE A AMÁTA byly po letech uloženy do téhož hrobu. Sestra Amáta žila po celý svůj životy skrytě. Její největší chválou jsou slova, že to byla PRAVÁ ŘEHOLNICE." Není znám ani rok její smrti.
SESTRA CECILIE se dožila vysokého věku. Žila ještě roku 1290 a snad ještě i déle. V té době nadiktovala jedné ze sester své vzpomínky na svatého Otce Dominika. Po její smrti tato sestra ještě vzletně srovnávala sestru Cecilii s její svatou patronkou, svatou CECILIÍ MUČEDNICÍ, Končí slovy: "Odpusťte mi můj sloh, protože se vůbec nevyznám v gramatice." Odpouštíme; těžší je však odpouštět, že toho napsala tak málo a že nám nezanechala žádné podrobnosti o životě našich prvních sester.
PO JORDÁNOVĚ SMRTI tedy řád měl již čtyři tisíce řeholníků a začínal být znám.



DRUHÝ NÁSTUPCE SVATÉHO OTCE DOMINIKA


Druhým nástupcem svatého Otce Dominika byl zvolen roku 1238 na generální kapitule opět v Boloni
ŠPANĚL RAJMUND PENNAFORTSKÝ .
Rajmund se narodil v Barceloně. Stal se slavným právníkem. Působil dlouho v Itálii, kde jistě měl možnost setkat se s Dominikem. Teprve roku 1221 se vrátil do Barcelony, protože ho k tomu přemluvil barcelonský arcibiskup Berengarius při své návštěvě v Itálii. Stal se kanovníkem. Byl vždy velmi přesný, svědomitý, ukázněný. Nebyl však v Barceloně ještě ani rok, když náhle k všeobecnému překvapení vstoupil do dominikánského řádu. Bylo mu tehdy již skoro padesát let.
Dominikáni tehdy v Barceloně teprve začínali. Byli tam v dost stísněných poměrech. Rajmund je chodil často navštěvovat a chtěl jim pomáhat. Za těchto návštěv je stále více poznával. Začal ho k nim přitahovat jejich apoštolský způsob života. Stále lépe si také uvědomoval, že ještě nedal Bohu vše, protože si stále ještě ponechával svou vlastní vůli. Kromě toho byl vždy vyhledávaným rádcem a duchovním vůdcem mladých lidí. Stalo se mu, že jednomu svému mladému příteli vstup do řádu rozmluvil. Nyní proto měl výčitky svědomí. Zdálo se mu, že to, co nyní, když poznal krásu řeholního života více zblízka, považoval za své provinění, nejlépe napraví, jestliže sám do řádu vstoupí.
Měl obláčku na Velký pátek. Patřil pak mezi nejhorlivější, nejpokornější a nejposlušnější novice. Přesto si později vyčítal, že noviciát vykonal špatně, a prohlašoval, že by byl šťasten, kdyby ho mohl opakovat.
Hned po noviciáte začal kázat, hlavně však zpovídal. Zpovídal trpělivě, vytrvale, neúnavně, s nesmírnou láskou a tou hou po spáse duší. Byl by nejraději zůstával stále v klášteře, avšak kardinál Abbatisvilla si ho vyžádal jako svého průvodce, když byl legátem ve Španělsku. Nikdy však ho nemohl přimět, aby na cestách sedl na koně nebo slevil něco ze řádových přísností. Úcta a láska k předpisům Stanov je pro RAJ MUNDA příznačná.
Po návratu do Říma upozornil kardinál ŘEHOŘE IX. na Rajmundovy mimořádné schopnosti. ŘEHOŘ IX. si proto Rajmunda povolal do Říma a pověřil ho, aby všechny platné předpisy kanonického práva přehledně zařadil do jednoho svazku.
RAJMUND se této práci věnoval tři nebo čtyři roky. Spis, který vypracoval, bývá nazýván "Dekretálkami". Dokončil ho roku 1234. Téhož roku byl v Rietti při kanonisaci zakladatele řádu. Podal o tom zprávu JORDÁNOVI, který právě dlel ve Strassburku. Odmítl pak nabízené biskupství v Taragose. Vyprošoval si za svou práci jedinou odměnu: aby se směl vrátit do svého kláštera. Bylo mu to dovoleno. Vrátil se tedy do Barcelony. Opět tam dlouho nepobyl. V roce 1238 mu tam někteří provinciálové donesli zprávu, že byl na generální kapitule v Boloni zvolen generálem řádu.
Vypravuje se, že při této volbě došlo k rozdělení. Polovina voličů si přála bratra ALBERTA, druhá polovina HUGA di SAN CARO. Modlili se proto všichni vroucně u hrobu svatého Otce Dominika a pak se rozhodli pro RAJMUNDA.
Kolik to Stálo jeho pokoru a jeho svědomitost! Považoval za samozřejmou povinnost visitovat všechny kláštery. Hlavní jeho zásluhou však byla úprava Stanov po právní stránce. V Rajmundově úpravě pak zůstaly Stanovy v podstatě nezměněny až do roku 1924.
SVATY RAJMUND PENNAFORTSKÝ se také dohodl s generálním ministrem bratří Menších, že "k posílení a zachování lásky a jednoty a na příklad křestanům budou se dominikáni a františkáni navštěvovat o svátcích svých zakladatelů, o pohřbech a o jiných příležitostech". Jde tedy o zvyk velmi starý, který navazuje na předpis z roku 1228, že mají být bratří Menší vždy radostně a laskavě přijímáni. RAJMUND sám jako právník často bratřím Menším radil a vyřizoval jim jejich záležitosti.
Jen dva roky zastával RAJMUND úřad generála řádu. Po dvou letech použil při generální kapitule možnosti, kterou sám do Stanov zařadil, a svého úřadu se vzdal. Uváděl jako důvod slabé zdraví.
Vyvolal tím dost velkou nespokojenost. Vytýkali mu, že svým jednáním řádu škodí. Nakonec však mu odpustili všichni, kteří měli příležitost lépe ho poznat.
Vrátil se pak do Španělska a žil tam jako prostý bratr ještě pětatřicet let. Dožil se totiž vysokého věku skoro sto let. Pracoval do poslední chvíle neúnavně. Stal se též zpovědníkem aragonského krále JAKUBA a radil a pomáhal každému, kdo ho potřeboval. Pro své spolubratry napsal různé odborné knihy. Nejdůležitější z nich je SUMMA DE POENITENTIA.
Nejméně dvakrát mu ještě bylo nabízeno biskupství. Bránil se všemožně a prohlašoval: "Až příliš velkou důstojností je vytrvat až do smrti v Kazatelském řádě."
Mezi jeho nejdůležitější díla patří založení hebrejské a arabské školy v Murcia a v Tunisu. Předešel tím svou dobu. Věnoval se horlivě Židům i Arabům.
BYL TO NEJSLAVNĚJŠÍ PRÁVNÍK SVÉ DOBY. Jako takový byl často vyhledáván. Nebyl to však jen chladný člověk studia. Již od dětství měl velikou lásku k chudým.
Měl zájem o tehdejší sociální otázky. Pomáhal najít řešení pro jeden z nejtěžších problémů třinácté ho století: jak pomoci četným zajatcům u Maurů, kteří byli ustavičně v nebezpečí, že zapřou víru, aby si trochu usnadnili svůj těžký úděl. Spolupracoval proto se svatým PETREM NOLASKEM při založení řádu PANNY MARIE DE MERCEDES na vykupování zajatců. Dělal pro tento řád vše, co mohl.
Byl neúnavný. Využívání času patřilo k jeho příznačným vlastnostem. Znovu však nutno zdůraznit, že v tom u něho nebylo nic drsného a netrpělivého. Vždy každého vyslechl, vždy byl ke každému laskavý.
Zachovaly se listy, jimiž oznamuje svým nástupcům v úřadě generála, co vše bratří v Africe a ve Španělsku vykonali. O tom, co vykonal on sám, nepsal nikdy. On se vždy pokládal za služebníka neužitečného a byl pokorný a poslušný. Rázný však také uměl být! O tom svědčí jedna příhoda. Když nemohl souhlasit s jednáním krále Jakuba za jejich pobytu na Baleárských ostrovech, chtěl se vrátit do Španělska. Král mu to chtěl znemožnit. Dal rozkaz, že nikdo nesmí vzít Rajmunda na loď. Tu RAJMUND rozprostřel svou kapu na moři, vstoupil na ni a přeplavil se na ní až do Barcelony tentokrát bez svého socia, který neměl tolik víry a důvěry a zůstal na ostrově. Cesta trvala šest hodin. O tomto zázraku mluví kanonisační proces.
Všechny volné chvíle a většinu noci věnoval RAJMUND modlitbě. I přitom byl žákem v Dominikově škole. Vždy a za všech okolností byl tichý, skromný, trpělivý. Každému se vždy ochotně dával.
RAJMUND si až do poslední chvíle zachoval duševní svěžest. Zemřel tiše 7. ledna 1275.
Byl pochován do prostého hrobu. Lidé však si z tohoto hrobu začali odnášet prach. Docházelo k zázrakům. Již po čtyřech letech od RAJMUNDOVY SMRTI se mluvilo o jeho svatořečení. Nebyli však tehdy vyslýcháni svědkové, čímž se stalo, že se z jeho života zachovalo málo podrobnějších příhod. Ke kanonisaci došlo až 29. dubna 1601.
To byli tedy PRVNÍ DVA DOMINIKOVI NÁSTUPCI, za nichž řád dosáhl rozkvětu.



ČÍNNOST ŘÁDU


SVATÝ OTEC DOMINIK se věnoval hlavně apoštolátu mezi kacíři. Přitom měl ustavičně touhu jít hlásat evangelium Kumánům a jiným pohanským národům., Své syny však posílal hlavně do Paříže a do Boloně i do jiných měst, kde byly university, ne jen proto, aby tam studovali, ale též proto, aby získávali a vedli studující mládež.
To byl tedy hlavní program, který dal řádu: působení mezi kacíři, hlásání evangelia pohanům a duchovní vedení universitní mládeže. Již za jeho života a ještě více po jeho smrti mu jeho synové pomáhali tento program plnit.
To neznamená, že by si byli chtěli něco vybírat a někoho upřednostňovat. Byli tu vždy především k službám Církve. Nejtěžší snad jim v těchto prvních dobách bylo, když si z nich Církev svatá vybírala biskupy, avšak i v tom se podrobovali. Jim šlo jen o spásu duší. Proto se svatý Otec Dominik věnoval nejen kacířům a studentům, ale v každému, kdo to potřeboval: ženám, řehol ničím, rekluzám v Římě, chudým lidem, poutníkům, kněžím, kteří ho o to prosili. Z jeho synů si nejeden zasloužil název "OTEC CHUDÝCH".
Z dominikánských klášterů se stala střediska kázání. Mnoho duší se svěřovalo duchovnímu vedení bratří, kteří vždy ochotně a neúnavně udělovali svátost pokání. Většina bratří se stala lidovými misionáři. Kázali nejen doma, ale i ve všech sousedních kostelích a městech. Kostely často nestačily pojmout všechny posluchače. Musily být stavěny zvláštní tribuny na náměstích. Takto kázal už svatý Otec Dominik a po něm svatý Petr Veronský, blahoslavený Bartoloměj, blahoslavený Mikuláš, Jan z Vicence a jiní a jiní. Severní Itálie zůstala uchráněna bludu jen zásluhou těchto kazatelů.
Při této horlivosti, která tu chtěla být pro všechny, vynikala dominikánská činnost zvláště ve třech oborech. Šlo o vyučování posvátné nauce, o šíření víry a o obranu víry tak, jak to svatý Otec Dominik chtěl.
PŘEDEVŠÍM VYUČOVÁNÍ Řád Kazatelský byl první, který studium nejen doporučoval, ale přímo ukládal. Toto svědomité a vytrvalé studium brzy přinášelo své ovoce. Ze začátku byli bratří na universitách v Paříži i jinde spíše žáky, brzy však se z nich stávali učitelé a mistři.
První dominikán, který vystoupil na universitní katedru v Paříži a měl tam theologické přednášky, byl ROLAND Z CREMONY. Došlo k tomu roku 1229. Roland z Cremony měl tak rozsáhlé vzdělání ve všech oborech, že mohl vyzvat astrologa císaře Bedřicha k jakémusi souboji v této vědě, a skvěle nad tím zvítězil. Je to důkaz, že hluboká znalost lidských věd byla vždy pokládána za nutnou a užitečnou pro dominikána.
V roce 1230 pozvali dominikáni slavného filosofa, lékaře a theologa JANA DE SAINT GILLES, aby měl kázání v kostele svatého Jakuba. Shromáždilo se tam mnoho studentů. MISTR JAN měl jistě už delší dobu styky s řádem. Poznal ideál svatého Otce Dominika. Zvolil si proto za námět svého kázání chválu chudého apoštolského života.
V polovině kázání náhle k překvapení všech požádal o hábit. Jeho obláčka pak byla jistě kázáním nejvýmluvnějším. Ten to slavný mistr nepřestal vyučovat ani po své obláčce. Tak měli náhle dominikáni na universitě v Paříži dvě katedry. Mnoho bratří si tehdy získalo akademické hodnosti. Pařížský klášter svatého Jakuba se stal důležitým střediskem.
Světští mistři se začali vlivu žebravých řádů obávat a chtěli alespoň jednu jejich katedru zrušit-. BLAHOSLAVENÝ JOR DAN měl svůj způsob, jak postupovat při těchto nesnázích. Místo aby se přel nebo doprošoval přijetí na universitu, snažil se dát hábit co největšímu počtu studentů a profesorů. Pomáhalo mu přitom jeho veliké vzdělání i jeho řečnické umění, avšak je jisté, že šel do tohoto boje především "se silou milosti". Proto také tolik podporoval a hájil rozjímavé sestry Kazatelky, které mu měly tuto milost ustavičně vyprošovat. Proto jim často psal o své činnosti a stále znovu je prosil o modlitbu. Nepřátelský postoj některých bratří vůči sestrám blahoslavený Jordán vysvětloval neznalostí pravých vztahů mezi bratřími a sestrami.
Hlavní příčinou, proč světští universitní mistři začali proti řeholním mistrům vystupovat, byla závist nad tím, že dominikáni začali mít více studentů. Z lásky k svornosti bratří jednu katedru na čas zrušili, avšak málo to pomohlo, protože se studenti ze dvou aul stísnili do jedné. Světští mistři dlouho do noci hodovali, ráno pozdě vstávali a dopřávali si často prázdniny. Chudým studentům se tím pobyt v Paříži prodlužoval. Hlavně však studenti brzy vystihli, kdo má o ně zájem, kdo jim chce pomáhat, u koho najdou porozumění. To vše ovlivňovalo jejich výběr.
Výsledkem byly dlouhé spory a boje; doslova boje, protože v roce 1252 byl dokonce jeden student zabit při potyčce. Jeden z největších protivníků žebravých řádů, VILÉM DI SANT AMORE, Napsal hlavně proti dominikánům svůj spis: De periculis novissimorum ternporum, O nebezpečích posledních dob. Tvrdí v něm mimo jiné, že řeholník je vázán k samotářskému životu a k ruční práci, že nemá žít z almužen, že jakékoli tituly jsou u něho nepřístupné, protože on je povinen žít v pokoře. Podle něho prý dokonce nemá právo hájit se, je-li obviněn.
Zašlo se tak daleko, že dominikáni bývali tupeni a bylo na ně různým způsobem útočeno. A jejich hlavní odpověď? Modlili se denně v prostraci kající žalmy a zvláštní litanie, jimž se pak říkalo "litanie v soužení". - "Mějte se na pozoru před litaniemi Kazatelů," začali si tehdy říkat lidé, když viděli výsledky. Tady už nešlo jen o vyučování na universitě, ale i o apoštolát bratří a o tak zvanou exempci, která bratřím dávala nutnou nezávislost na diecézních biskupech.
V té době však dala BOŽI PROZŘETELNOST řádu SVATÉHO ALBERTA VELIKÉHO A SVATÉH TOMÁŠE AQINSKÉHO.
Papež Alexandr IV. dal prozkoumat spis Vilémův i odpovědi svatého Tomáše a již roku 1256 udělal svou bulou konec sporům. Generál řádu HUMBERT mohl oznámit na generální kapitule, že je již konec těmto soužením. Děkoval tehdy zvláště králi svatému LUDVÍKU IX., který řád hájil, a jeho záležitostí se zastal. Další spisy svatého TOMÁŠE zajisti lrtrvalé vítězství.
Za těchto okolností tedy vznikla tři Opuscula svatého Tomáše o řeholním životě: Contra impugnantes Dei cultum et religionem, De perfectione vitae spirituális a Contra retrahentes a religionis ingressu. -Svatý Tomáš v nich projevil velkou lásku k řádu a k myšlence svatého Otce Dominika, kterou dokonale pochopil.
V té době měl řád již dvanáct mistrů. Každá provincie měla své generální studium, každý klášter měl mít svého lektora, který měl konat přednášky pro mladé bratry. Nejnadanější studenti byli posíláni do Paříže. Když jejich počet vzrostl, byla pro ně zakládána studia další.
Všem bylo jasné, že si svatý Otec Dominik studium přál a svým synům je ukládal, a že jen studium vychová obhájce PRAVDY, kterými bratří Kazatelé měli být. Přesto nebylo vždy snadné najít správnou rovnováhu mezi modlitbou a studiem. Každý to neuměl řešit tak jednoduše jako blahoslavený JORDÁN, který prohlásil, že je stejně nutné střídat modlitbu se studiem, jako je nutné střídat jídlo s pitím.
Mezi ty, kteří dávali přednost mnišské zbožnosti před studiem, patří i GERARD FRACHET, autor spisu "Životy bratří". " Mluví v něm o "kamenu filosofie a chlebu theologie". Podobně smýšlel i jiný řádový spisovatel z té doby, TOMÁŠ CANTIPRÉ. Tato různost názorů však nikdy nevedla k rozdělení. Naopak, vše se lépe ozřejmilo a objasnilo.
Nejen studium theologie, ale i studium filosofie našlo své obhájce, a to už před svatým Tomášem.
GENERÁL HUMBERT napsal pojednání, v kterém bratřím vysvětluje, proč mají studovat filosofii:
1) na obranu víry proti některým filosofům, s jejichž názory je nutné se seznámit;
2) pro možnost napadat jejich bludy pomocí těch pravd, které oni uznávají;
3) pro potřebnost filosofie k pochopení mnoha věcí, které jsou v Písmě svatém, na příklad v knize JOB, a v glosách;
4) pro bystrost, kterou taková studia dají rozumu;
5) proto, že mnoho filosofických nauk vede k víře;
6) a že mnohé toto studium pobádá k dobru;
7) pro nebezpečí, že by bylo pohrdáno těmi, kteří tuto vědu neznali;
8) a pro nebezpečí, že ten, kdo tyto vědy nezná, přeceňuje je.
SVATY TOMÁŠ filosofii obhájil zcela jiným způsobem. Po něm už nebylo nutné podobné obhajoby psát.
GERARDA FRACHETA, autora knihy "Životy bratří", která líčí ctnosti prvních bratří, přijímal do řádu blahoslavený JORDÁN. Svatého Otce DOMINIKA už asi osobně neznal.
Podobně přijímal blahoslavený JORDÁN do řádu i HUGA DI SANTO CARO, který vstoupil do řádu v Paříži roku 1227 již jako mistr. Zastával pak v řádě úřad převora a provinciála. Po Jordánově smrti byl mezi těmi, kteří byli voleni za jeho nástupce. Když se RAJMUND PENNAFORTSKÝ úřadu generála zřekl, po celý rok byl generálním vikářem řádu. Avšak již roku 1244 ho papež INNOCENC IV. jmenoval kardinálem. Stal se prvním dominikánem, který takto Církvi sloužil. Byl kardinálem jedenadvacet let.
Je o něm známo, že pracoval i značnou část noci a nikdy nezahálel. Jen tak mohl při všech svých povinnostech vypracovat první biblickou konkordanci. Kromě toho napsal obsáhlý výklad ke všem knihám Písma svatého.
Zemřel v Římě roku 1264. Jeho ostatky byly přeneseny do Lyonu.
JAK DOBŘE ZNALI TITO NAŠI BRATŘÍ PÍSMO SVATÉ! Je to zřejmé nejen v těchto komentářích, ale i v listech blahoslaveného Jordána a vůbec ve všech spisech z prvních dob řádu. Tato znalost Písma svatého a láska k němu se stala spolehlivým zá kladem při studiu theologie.
Další pole působení prvních bratří a další část programu, který řádu dal svatý Otec Dominik: ŠÍŘENÍ VÍRY.
Je známo, jak si svatý Otec Dominik přál jít na misie a působit u Kumánů. Toto zakladatelovo misionářské povolání jeho synové velkodušně uvedli v skutek. Nemáme podrobné statistiky. Nikdo dnes neví, kolik námah podstoupili, kolik vytrpěli, jaké měli úspěchy. Jisté však je, že byli horliví a odvážní a že se snažili všude šířit evangelium.
Již svatý Otec Dominik sám poslal první bratry do POLSKA. Jedním z nich byl svatý HYACINT. Bůh ho vyvolil, aby nesl Kristovo jméno až do nejvzdálenějších krajů. On první odvážně chodil mezi pohany.
Prošel Prusko, Pomořansko, pobřeží Baltu i severní země. Všude kázal a křtil.
Když už měl tolik bratří, že pro ně mohl zakládat kláštery i na těchto územích, šel do RUSKA. Kolem Černého moře se dostal až do Tibetu a do Mongolská. Potom odešel na Balkán ke KUMÁNOM, ke kterým si tolik přál jít svatý Otec Dominik.
Roku 1221 BRATR PAVEL založil MAĎARSKOU PROVINCII .
Její bratří se velmi brzy rozešli, aby hlásali evangelium divokým národům na Balkáně.
Bratří ze španělské provincie šli opět do MAROKA a dostali se až do EGYPTA.
Když J0RDÁN potřeboval misionáře, ptal se bratří, kdo by se chtěl dobrovolně přihlásit. Okamžitě se hlásili všichni. Po několika letech se tato příhoda opakovala za generála HUMBERTA.
Již roku 1228 vznikla provincie V ŘECKU A VE SVATÉ ZEMI,
to znamená mezi odloučenými bratry. Působení mezi pravoslavnými, monofysity a nestoriány bylo velmi těžkým úkolem. Kolik tu bylo snah a pokusů přivést tyto odloučené bratry k jednotě s Římem!
Papež INNOCENC IV. uděloval 23. července 1253 zvláštní výsady "bratřím Kazatelům v zemích Saracénů, Reků, Bulharů, Kmánů (na sever od Černého moře), Etiopů, Syrů, Chazarů, Lykočanů (na poloostrově krymském), Rutenů, Jakobitů, Nubiů, Gruzínců, Arménů, Mosulmanů, Tatarů, Indů, Uhrů velkého Uherska a jiných nevěřících národů Východu".
Jen z tohoto seznamu vlastně možno trochu zahlédnout, jak už byly tehdy dominikánské misie rozšířeny. Přesné údaje chybí.
TYTO APOŠTOLSKÉ CESTY A MISIE stály nejen mnoho potu, ale i krve. Pravděpodobně není známo, komu patří čest být "dominikánským prvomučedníkem". Zprávy o tom nejsou dost podrobné, avšak když generální kapitula VE VALENCII roku 1335 nařídila soupis mučedníků, došlo se k počtu 13.270. Již roku 1226 byli umučeni BRATŘÍ DOMINIK A ALBERT na Balkáně, roku 1242 byl umučen BRATR PAVEL, jinak blíže neznámý, s devadesáti společníky. Více než dvě stě bratří zemřelo pro Krista v Egyptě, sto dalších bratří vydalo své svědectví ve střední Asii.
NEJUCTÍVANĚJŠÍ Z TĚCHTO MUČEDNÍKO JE BLAHOSLAVENÝ SADOK -I on přijal hábit z rukou svatého Otce Dominika. Patřil také k malé skupince bratří, která se za vedení bratra PAVLA vydala na cestu do Maďarska. Dlouho úspěšně působil jako misionář na Balkáně. Po letech se stal převorem v Sandoměři. Po vpádu Tatarů do země mohl dobře vědět, co ho čeká. Bratří do konce jasně četli v martyrologiu předpověď o své smrti. Neutekli však. Celý den se na smrt připravovali.
Teprve večer vtrhli Tataři do kláštera a začali bratry pobíjet právě v době, kdy zpívali po kompletáři SALVĚ REGINA." Žádný z devětačtyřiceti řeholníků neutekl, žádný nepřestal zpívat do poslední chvíle. Poznalo se, že se za zpěvu SALVĚ REGINA dobře umírá. Proto se ještě dnes zpívá SALVĚ REGINA u lůžka umírajících bratří a sester.
O BLAHOSLAVENÉM SADOKU se v starých pramenech výslovně říká, že byl POLÁK. Snad proto se dnes ve spise "Hagiografia Polska" pochybuje o jeho totožnosti se Sadokem misionářem a spoluzakladatelem provincie maďarské.
Úcta k těmto mučedníkům se začala šířit již v třináctém století. Existuje seznam jmen všech devětačtyřiceti mučedníků, který však je znám až roku 1440. Kromě převora Sadoka a vikáře Pavla je uvedeno ještě patnáct kněží, tři jáhni, tři podjáhni, devět kleriků, jedenáct bratří spolupracovníků a šest noviců. U některých bratří jsou uvedena i jejich zaměstnání: varhaník, krejčí, obuvník. Jistě šlo o kvetoucí klášter.
Úctu k těmto mučedníkům schválil PIUS VII. roku 1807.
K ŠÍŽENÍ VÍRY PŘISTUPUJE I OBRANAVÍRY.
Kazatelský řád vznikal mezi Albigenskými. Hájení víry proti kacířům bylo proto jeho prvním úkolem. I později při něm Církev svatá ráda používala služeb řádu. Nešlo jen o jižní Francii. I v severní Itálii bylo v třináctém století mnoho kacířů. Jejich nevýhodou však byla na rozdíl od Francie nejednotnost.
Již za života svatého Otce Dominika byl řád pověřen misie mi v severní Itálii, nazývanými misiemi "za mír a za víru". Tato misie měla veliké úspěchy. Lombardský provinciál BRATR ŠTĚPÁN vypovídal v kanonisačním procesu SVATÉHO OTCE DOMINIKA, že se v krátké době více než sto tisíc lidí vrátilo do Církve. Je jisté, že severní Itálie vděčí dominikánům za to, že unikla katarskému nebezpečí. Vždyť jen v Miláně bylo v třináctém století sedmnáct kacířských sekt!
OBRANA VÍRY byla spojena se snahou odstranit nepřátelství mezi jednotlivými rodinami a městy, V této snaze vynikali blahoslavený Mikuláš, blahoslavený Guala, blahoslavený Bartoloměj i jiní. Všem byla zřejmá nezištnost dominikánů. Proto jim jednotlivá města dávala přednost a vybírala si z nich své zástupce při vyjednávání míru a v podobných záležitostech. Poslali dominikány vyjednávat s Bedřichem II. a řekli přitom:
"Kdo cestuje bez peněz, může zpívat i před lupičem." Čeho by se byli báli? Dali už všechno ...
Nebezpečí tu skutečně bylo. Žasli už nad Dominikem, že se nebojí mezi kacíři. Dominik mučednictví nedosáhl, jeho synové však ano, a to i v jižní Francii, kde Dominik tak dlouho působil. Každý, kdo šel mezi kacíře, věděl, co mu hrozí. Věděl to i bratr VILÉM ARNALDI a jeho dva druhové, BERNARD a GARCIAS. Řehoř IX. je poslal do Toulouse a oni tam bez váhání šli. Vedla je jen touha po spáse duší. Spolupracovali tam s bratry Menšími i s jinými řeholníky. Čím větší byla jejich horlivost, tím více je kacíři nenáviděli.
Jeden z nich, Rajmund AIfaro, lstivě je vylákal na zámek v Avignonetu. Šli tam, protože se domnívali, že půjde o nějakou veřejnou disputaci. Tak se tam sešli tři dominikáni, dva bratří Menší, tři benediktini, dva světští kněží a jeden laik. Byli uvedeni do jedné z hradních síní, sotva však tam vešli, vtrhli tam najatí vrahové a začali je pobíjet. Tito vyznavači neměli u sebe jediné zbraně, ačkoli si byli vědomi, v jakém jsou nebezpečí. Avšak i kdyby ji byli měli, nebyli by jí použili. Jakmile poznali, oč jde, poklekli a začali zpívat TE DEUM. Dozpívali je už až v nebi. Všech jedenáct bylo pobito. Došlo k tomu o vigilii Nanebevstoupení Páně 1242.
Okolo zohavených mrtvol se začalo šířit světlo. Okolní katolíci těla mučedníků nebojácně vyhledali. Našli je s vytrhanými jazyky. Uctivě je pochovali. Na jejich hrobě docházelo k zázrakům. Léta míjela, avšak tito bojovníci víry nebyli zapomenuti. Úctu k nim nikdy nepřerušenou schválil PIUS IX.
Kacířství tehdy bylo považováno za nebezpečné pro stát i společnost, a skutečně takové bylo. Není divu, že i císař Bedřich II., který proti Církvi vystupoval nepřátelsky, vydal mnoho výnosů proti němu. On byl vlastně původcem inkvisice. První ji zavedl na svém území. Papež Řehoř IX. se právem obával, že by císař snadno mohl inkvisice využít k zabírání majetku podezřelých lidí. Chtěl proto, aby právo soudit kacíře zůstalo soudcům, které on ustanoví, a aby těmito soudci byli jen lidé nezištní. Usoudil, že takové lidi najde mezi dominikány.
A tak došlo k tomu, že řád musil na sebe vzít úkol tak ne snadný, kterým si vyvolal mnoho nenávisti, ačkoli inkvizitoři pouze vyhledávali kacíře a snažili se je odvádět od bludu. -Zašlo-li se v horlivosti přitom příliš daleko, stávalo se to většinou vinou občanských autorit. Řád chtěl jen věrně sloužit CÍRKVI A PRAVDĚ.
Mezi nejslavnější inkvisitory patří
PETR VERONSKÝ .
Trpěl pro víru již jako dítě. Narodil se totiž ve Veroně v kacířské rodině, avšak poznal ve škole pravou víru a přes všechny tresty, hrozby i svody ji statečně vyznával.
Poslali ho do Boloně studovat. Tam poznal DOMINIKA, slyšel ho kázat, a mladičký, teprve patnáctiletý, se rozhodl pro vstup do jeho řádu. Obláčku měl krátce před smrtí svatého Otce Dominika nebo brzy po ní.
Šel pak pokorně cestou svatého Otce Dominika. Byl velmi na daný a horlivě studoval. Hlavně však také "horlil proti tělu" tolik, že z toho onemocněl. Teprve poslušnost mu pomohla najít správnou cestu. Po celý život zůstal čistý. Přijal bez jediného slova velmi těžký trest za provinění, jehož se nedopustil. Nyní proto bývá zobrazován s prstem na ústech. Pro svou ukázněnost je vzorem mlčenlivosti a důkazem, že Dominikův řád je školou silných.
Petrovou svatou zálibou byla služba bratřím. Kdykoli měl možnost, ošetřoval nemocné, obsluhoval hosty a zastával úkol vrátného. Dlouho a pečlivě se připravoval a stal se tak jedním z nejslavnějších italských kazatelů. Nejvíce kázal v Miláně a ve Florencii, kde musil pro nával posluchačů kázat na náměstí a kde mu tamní Signoria dala obstarat sedia gestatoria, aby se mohl dostat přeplněným náměstím ke kazatelně. Mluví se o mnoha městech, kde všude kázal, jen o jeho rodné Veroně nikdy ne. Jistě je v tom cosi pro PETRA bolestného. Při této své činnosti byl současně převorem střídavě v několika klášterech.
Někde měli kacíři tak velký vliv, že na PETROVO kázání přišlo jen málo lidí. PETR však se věnoval jednotlivcům právě tak horlivě, ochotně a nezištně, jako zástupům lidu.
Kacíře začala PETROVA ČINNOST stále více znepokojovat. Vyhrožovali mu, chtěli ho podvádět, snažili se ho pomlouvat a snižovat ho v očích lidu.
Ve Florencii založil Petr SPOLEČNOST RYTÍŘů PANNY MARIE, která nezanikla ani po jeho smrti. Za svého pobytu ve Florencii byl PETR rovněž pověřen přezkoumat způsob života i předpisy nově vznikajícího řádu Servitů. Podal o nich do Říma ty nejlepší zprávy a děkoval PANNĚ MARII veřejně při svých kázáních, že si takové muže vybrala za své služebníky. Servité jsou za to svatému PETRU ještě dnes vděční.
Úkolů mu přibývalo. Noci věnoval modlitbě, ve dne konal veřejné diskuse s kacíři, vyslýchal nejen věřící, ale dokonce i biskupy podezřelé z bludu. Hlavně však kázal, poučoval, přesvědčoval. Vždy ho vedla láska K PRAVDĚ.
Jeho miláčky byli chudí lidé. Vyhledával je a věnoval jim všechen čas, který mu ještě při jeho povinnostech zbýval. Zvláště rád je zpovídal. Dělal to vytrvale, horlivě a s velikou láskou.
Při vší své činnosti dal ještě také podnět k založení kláštera II. řádu V MILÁNE a též později o tento klášter podle svých možností pečoval a staral se o jeho duchovní vedení.
Teprve 8. července 1251 jmenoval papež INNOCENC IV. PETRA VERONSKEHO generálním inkvisitorem. Nebyl jím dlouho. Toto jmenování omezilo jeho působení na Lombardii, hlavně na Milán. Jako generální inkvisitor začal být PETR ještě horlivější. Vždy však ho vedla jen láska. Jeho jedinou snahou bylo získat duše Kristu.
Kacířům byla jeho činnost stále více nepříjemná. Začali se mezi sebou radit, jak se ho zbavit. Našli si dva ničeny, kteří byli ochotni za peníze ho zavraždit. Byli to CARINO a ALBERT PORRO. Platil je Štěpán Confalonieri di Agliate.
PETR byl tehdy v klášteře v Como. Býval poslední dobou nemocen. Měl zimnici a značně zeslábl. Přesto se chystal na cestu do Milána, kam ho volala povinnost. Svou smrt několikrát veřejně předpověděl.
Lupič CARINO chodil denně do kláštera na výzvědy. Spřátelil se s vrátným kláštera. Od něho se dověděl, že se PETR vydá na cestu do Milána v sobotu 6. dubna 1252.
PETR se toho dne ráno zpovídal. I o něm se říká, že se zpovídal denně. Po mši svaté se vydal na cestu. Jako vždy měl s sebou socia. Tentokrát jím byl blíže neznámý BRATR DOMINIK.
Cestu z Coma do Milána bylo možno ujít za jeden den. PETR šel rázně, jako by nebylo zimnice, kterou přestál, a cestou si zpíval. Napodoboval i v tom svatého Otce Dominika. V lese u Sevesa se na něho vyřítil najatý vrah CARINO. První ranou PETROVI roztříštil hlavu, druhou mu zasadil do prsou. Zde tento svědek a obhájce PRAVDY až k darování života vyznal svou víru ještě i krví. Svou krví napsal SVÉ CREDO, které už jako dítě hájil před svým otcem a strýcem.
Polekaný BRATR DOMINIK začal volat o pomoc. Za něho vlastně CARINO plat smluvený neměl. Přesto mu teď zasadil také čtyři rány. Zemřel na ně po pěti dnech. ALBERT se tak polekal, že utekl a na vraždě podíl neměl. Přesto se potom také domáhal své mzdy.



POHŘEB A KANONISACE SVATÉHO PETRA VERONSKÉHO


Již druhého dne byl v Miláně slavný pohřeb. Mnozí kacíři při něm pochopili, co to vlastně blud znamená, a obrátili se Došlo k mnoha zázrakům.
Neuplynul ještě ani celý rok od PETROVY smrti, a už byl prohlášen za svatého. Kanonisoval ho Innocenc IV. 28. března 1253. Byl to vlastně po svatém Otci Dominiku teprve první syn, který byl povýšen na oltář. Proto byl hodně uctíván.
NA obhroublého lupiče Carina zapůsobily zprávy o zázracích tak, že se obrátil a vstoupil do dominikánského řádu jako bratr laik. Konal pak veliké pokání a zemřel zbožně po svatém životě.
Blízko u hrobu svatého PETRA je Carinův obraz. Carino na něm má svatozář a v ní nápis: PETRICIDA. V Itálii je ještě dnes uctíván.
Na BRATRA DOMINIKA už nikdo nevzpomíná. Víme o něm jen to že svatého PETRA provázel a že s ním zemřel. Zdá se, že je zapomínán neprávem. Byl snad trochu bázlivý. Snad by byl raději zůstal doma. Přesto věrně plnil svou povinnost, uposlechl, s Petrem šel a neopustil ho. Byl by se snad mohl skrýt v lese, ale ani to neudělal. Byl to prostý bratr, který asi nevynikal, ale byl věrný, a to stačí k jeho chvále.
Nezůstalo jen při těchto obětech. IROLAND z Cremony byl od kacířů těžce zraněn, avšak uzdravil se.
Při vší činnosti bratří se projevovala láska, věrnost a oddanost k Církvi tak, jak to svatý Otec Dominik chtěl a jak tomu učil. Je to patrné i v jiné tíži, kterou tehdy řád na sebe vzal:
MĚL VYHLAŠOVAT EXKOMUNIKACI A HLÁSAT KŘIŽÁCKOU VÝPRAVU PROTI BEDŘICHU II.
Bedřich II. a zvláště jeho zeť Ezelino na to odpověděli tvrdými zákroky proti dominikánským klášterům i jednotlivým bratřím. Opět byli bratří věrní a stateční.



DODATEK


Náš rád vydává každoročně "Archiv", spis, v němž uveřejňuje výsledky různých historických bádání. Dostal se k nám jen jednou, a to v roce 1974. Obsahuje zprávu o dalším plodu horlivosti SVATÉHO PETRA VERONSKÉHO pro spásu duší.
V třináctém století se v Piacenci narodil RAYNIER SACCONI. Již v mládí se přidal ke kacířům a přidržoval se jich po sedmnáct let. V roce 1245 pod vlivem svatého PETRA VERONSKÉHO poznal pravdu a nejen odpřisáhl blud, ale vstoupil do řádu Kazatelského. Stal se pak jedním z nejhorlivějších pomocníků svatého Petra.
SVATÝ PETR byl zavražděn 6. dubna 1252. I proti Raynierovi se kacíři spikli v době, kdy byl inkvisitorem v Pavii, avšak toto spiknutí se nezdařilo.
Od 18. srpna 1254 stál tento bratr v čele inkvisice lombardské. Byl velmi horlivý a přitom velmi laskavý a šetrný ke kacířům, kteří se poddali.
Měl mimořádné znalosti různých bludů. Napsal proto spis, v němž o nich podával hlavní informace. Nazval ho: "Summa de Catharis et Leonistis seu Pauperibus de Lugduno". Tento spis se zachoval a mohl být znovu uveřejněn.
V roce 1262 byl BRATR RAYNIER SACCONI u papeže Urbana VIII. ve Viterbu. To je poslední zpráva o něm. O dalším jeho působení a o jeho smrti se zatím zprávy nenašly.



ČTVRTÝ, PÁTÝ A ŠESTÝ GENERÁL ŘÁDU


Po svatém Otci Dominiku, blahoslaveném Jordánu a svatém Rajrnundu Pennafortském byl zvolen na generální kapitule v Boloni 18. května 1241 BRATR JAN WILDESHAUSEN.
Protože byl německé národnosti, bývá obvykle nazýván JANEM TEUTONSKÝM.
Byl to důstojný nástupce těchto světců. Jeho současníci mu svorně dávají titul blahoslavený. Přijal hábit v Boloni roku 1220 z rukou svatého Otce Dominika. V době, kdy byl zvolen generálem řádu, bylo mu asi čtyřicet let. Byl to znalec práva, vynikal však i v theologii a v jiných oborech. Ovládal velmi mnoho řečí a zastával už po leta v řádě mnoho služeb. Již roku 1231 se stal provinciálem a roku 1233 byl jmenován biskupem v Bosně. Těžký mu byl tento úkol, nikdy ho však řádu neodcizil. Již po čtyřech letech, tedy roku 1237, si vyprosil, aby byl na jeho místo jmenován biskup jiný a on aby mohl ze své diecéze odejít.
Avšak již roku 1238 byl opět zvolen lombardským provinciálem a pak generálem celého řádu. Toužil zůstat v ústraní jako prostý bratr. Bránil se proto proti těmto volbám, avšak bylo mu podle tehdejšího chápání řečeno, že ho biskupské svěcení neosvobozuje od poslušnosti. Bratří mu pak dávali docela zvláštní titul "BRATR MAGISTER A BISKUP", což svědčí o prostotě a jednoduchosti, jaká tehdy v řádě vládla.
Za něho začaly být generální kapituly ne již jen v Boloni a v Paříži, ale v nejrůznějších městech. Za něho byl přijat do řádu TOMÁŠ AQUINSKÝ a JAN TEUTONSKÝ se s ním jako s mladým novicem vydal na cestu do Paříže, kterou bratr Tomáš už nemohl dokončit.
V roce 1248 zřídil JAN TEUTONSKÝ generální studia v Boloni, v Kolíne, v Montpellieru a v Oxfordu, protože pařížské studium už nestačilo. Pečoval o observanci, zdokonaloval studium i liturgii, vštěpoval všem slovem i příkladem lásku k chudobě, a přitom nepřestával kázat. Neúnavně visitoval celý řád a o vše pečoval. Jak říká stará kronika, "co bylo dobré, chválil, co bylo méně dobré, napravoval, co ještě nebylo, zaváděl". Energický byl přitom asi dost, protože mu bratří dávali přezdívku "persekutor militiae", avšak i jeho napomínání bývalo dobře přijímáno.
JAN TEUTONSKÝ zemřel ve Strasburgu 5. listopadu 1252. Řídil tedy řád po více než dvanáct let.
OPĚT BYL ŘÁD PO OSMNÁCT MĚSÍCů BEZ SVÉHO GENERÁLNÍHO PŘED STAVENÉHO, avšak předpisy o řízení řádu byly tehdy již tak přesné, že tato přestávka řádu neuškodila.
Až roku 1254 byl 30. května zvolen na generální kapitule, konané tenkrát v Budapešti, HUMBERT di ROMANS , syn francouzské provincie.
Narodil se začátkem třináctého století a studoval na universitě v Paříži. Jeho láska k modlitbě a samotě způsobila, že již pomýšlel na vstup do kartusiánského řádu, ke kterému měl zvláštní náklonnost. Seznámil se však v Paříži s blahoslaveným JORDÁNEM, slyšel jeho kázání a rozhodl se pro řád Dominikův.
Zastával pak v řádě různé úkoly, byl lektorem a převorem v různých domech. Později se stal římským provinciálem. Po svém zvolení za generála řádu řídil řád "jistě a plodně". Měl již mnoho zkušeností. Psal často všem bratřím okružní listy, v kterých je prosil a vybízel, aby vynikali řeholními mravy a vážili si studia. Hned po svém zvolení v Budapešti roku 1254 řídil obřady při profesi KRÁLOVSKÉ DCERY MARKÉTY U HERSKÉ.
Zapsal se do dějin II. řádu tím, že vypracoval a schválil pro všechny kláštery jednotné Stanovy, takže ačkoli i pak zůstaly jednotlivé kláštery na sobě nezávislé, přesto v nich vládl týž duch a byly jednotné v zachovávání týchž předpisů a slibů.
Snad nejdůležitější událostí z doby, kdy stál v čele řádu, je schválení dlouho připravované DOMINIKÁNSKÉ LITURGIE, k němuž došlo roku 1256. CTIHODNÝ HUMBERT nepřestával naléhavě doporučovat zbožné slavení božského oficia, které má vyústit ve vroucí osobní modlitbu. On byl dobrým učitelem modlitby!
Horlivě a svědomitě zastával svůj úřad skoro po deset let, a to právě v době, kdy vyvrcholily spory s pařížskými mistry a nesnází nechybělo. Prosil pak snažně generální kapitulu, aby mu dovolila úřadu se zříci a odejít do ústraní. Dostal k tomu souhlas roku 1263. Žil pak ještě čtrnáct let jako pro stý bratr. Zemřel v Lyoně 14. června 1277.
Doba, kdy mu byla dopřána vytoužená "svatá zahálka", byla pro řád snad ještě plodnější než doba, kdy řád řídil. V této době totiž vznikaly jeho spisy. Humbertovi předchůdcové zdokonalili zákonodárné dílo svatého Otce Dominika, HUMBERT k němu podal jasný, přesný a praktický výklad. Napsal i jiná duchovní pojednání, psaná velmi prostě a srozumitelně a objasňovaná příklady. Je tak v čele asketických spisovatelů řádu.
Kromě výkladu řehole a Stanov a pojednání o ctnostech psal i pojednání o tom, jak kázat, která jsou vydána ještě i v tomto století. Připomínají velikost a zodpovědnost kazatelského úřadu.
Výklad Stanov zůstal nedokončen, čehož, jak po smrti blahoslaveného HUMBERTA připsal některý bratr, "nikdy nebudeme dosti želet". Zato se zachovala instrukce "De officiis Ordinis". Blahoslavený Humbert tam probírá celkem šestatřicet různých úřadů v řádě. Mluví nejen o generálu řádu, o provinciálovi, převorovi a novicmistrovi, ale též o bratru, který čte nebo obsluhuje při stole, o krejčím, kuchaři a obuvníku, o ošetřovateli nemocných a o tom, kdo měl na starosti hosty. Ve všem měl být vzorný pořádek, proto mělo být všechno přesně určeno. BLAHOSLAVENÝ HUMBERT proto často sestupoval k podrobnostem. Zdůrazňoval věrnost v malém.
Kromě "listu o slibech a o ctnostech", psaném "dětem milosti a spoludědicům slávy", zachovalo se ještě dvanáct stručnějších okružních listů.
CTIHODNÉMU OTCI HUMBERTOVI rovněž všichni dávají titul BLAHOSLAVENÝ ještě více, než tomu bylo u Jana Teutonského. -Církev však tuto úctu ještě neschválila.
Humbertův nástupce stál v čele řádu více než devatenáct let. Za tuto dlouhou dobu si získal úctu a lásku všech.
Je to JAN GARBELLA, známý všeobecně jako JAN VERCELLSKÝ podle svého rodiště.
Jako chlapec prý ještě viděl Dominika. Jeho rodiče byli zámožní a zbožní. Dali chlapce studovat do některého z blízkých opatství a pak ho poslali do Paříže. Tam se stal doktorem občanského i kanonického práva, slavným řečníkem, hlubokým theologem. Roku 1229 se vrátil do Vercell. Přišel tam blahoslavený JORDÁN a spolu s jinými studenty získal pro řád i tohoto nadaného mladíka.
Studoval pak ještě? Jaké práce konal v řádě? Kroniky o něm mlčí až do roku 1245, kdy se stal převorem ve svém rodném městě.
Roku 1251 začala jeho činnost ve službách míru. Papež ho pověřil vyjednáváním v Benátkách.
Roku 1255 ho generál řádu HUMBERT poslal do Maďarska, aby visitoval jeho jménem maďarskou provincii, ohroženou Tatary. Pro MISTRA JANA to byl začátek cestování, plného nebezpečí a únavy. Byl stále více znám a měl stále více povinností a úkolů v řádě i mimo řád. Získal si pověst svatého a rozumného člověka. Odmítl titul jerusalemského patriarchy, který mu byl nabízen.
Po návratu z Maďarska byl zvolen nejprve převorem v Boloni, potom provinciálem lombardským. Již jako převor se často modlil u hrobu svatého Otce Dominika a začal pomýšlet na nádherný náhrobek, jehož provedení po letech svěřil Mikuláši z Pisy.
Lombardská provincie v té době měla již padesát klášterů bratří, třicet klášterů sester. Ty všechny navštěvoval. Cestoval pěšky a bez peněz jako svatý Otec Dominik. Ke své radosti mohl jako provinciál zakládat další kláštery v Turině, v Tortoně, v Chieri.
Kromě péče o provincii měl stále více pověření od papeže. Šlo skoro vždy o zachování nebo obnovení míru. Práce mu tedy přibývalo. Přitom byl vždy slabého zdraví, malý postavou a pokulhával. Není divu, že jeho největším přáním bylo složit úřad provinciála a uchýlit se někam do ústraní. Jaké bylo jeho zděšení, když se ctih. Otec Humbert svého úřadu zřekl a on byl po něm zvolen generálem řádu!
Nesl pak tuto tíhu, kterou s láskou k řádu na sebe vzal, až do své smrti, celkem devatenáct let a pět měsíců. Neopomenul nic ve své snaze stát se dobrým nástupcem svatého Otce Dominika a řídit jeho řád opravdu moudře a osvíceně, vždy tak, jak by si to byl svatý Otec Dominik přál.
Řád početně vzrůstal a nabýval vlivu a vážnosti. Právě za generalátů JANA VERCELLSKÉHO se jeden z dominikánů, PETR z TARANTASIE, stal nástupcem SVATÉHO PETRA jako INNOCENC IV., ačkoli jen na krátkou dobu, protože brzy zemřel.
I KARDINÁLů Z ŘÁDU SVATÉHO DOMINIKA PŘIBÝVALO. Mezi ně patřil v té době Hannibald de Molaria, přítel svatého Tomáše, vzdělaný, pokorný, poslušný, observantní, tichý, laskavý bratr.
Od roku 1277 byl to i ROBERT KILWARDBY, arcibiskup z Canterbury, který sepsal více než dvacet knih. Tento kardinál ROBERT odmítal aristotelismus a odsoudil proto některé filosofické názory svatého Tomáše.
Začaly se však vyskytovat i různé slabosti a nedostatky. Už Gerard Frachet vypravuje o bratru, který reptal a naříkal, když byl přeložen do jiného kláštera. Ukazuje to i příhoda ze života blahoslaveného Jana Vercellského, která je zároveň i důkazem jeho pokory a skromnosti.
Tento skromný, prostý, nenápadný bratr jako generál řádu hodně visitoval a rád přitom překvapoval. Tak jednou přišel s několika bratřími do jednoho kláštera v Německu. Byl tak malé postavy a tak prostý, že ho sice přijali a uvedli do refektáře, ale žádnou úctu mu neprojevovali. Byla právě večeře a podávaly se k ní velmi chutně upravené ryby, avšak unavení poutníci musili sedět v koutku a musil jim stačit chléb s trochou polévky. Tu OTEC JAN poprosil o něco lepšího pro své společníky, upozornil, že jsou cestou unaveni a že neobědvali, avšak dostal jen odpověď: "My nemáme ryby pro Lombardy".
Po skončení stolních modliteb teprve se dal poznat a zahájil kanonickou visitaci, při které musil užít i přísnosti.
Jeho apoštolský život nedošel všude uznání. Některým se zdál být příliš prostý. Avšak každý, kdo ho blíže poznal, měl ho opravdu rád. A on, ačkoli byl prací přetížený a ačkoli ho vyhledávali papežové i knížata, chtěl zůstat obyčejným bratrem, který by pro sebe nikdy nežádal výjimky. Prohlašoval:
"Zákony zůstanou neplodné, nejsou-li doprovázeny příkladem svatosti: láskou, pokorou, chudobou."
Svatý Tomáš Aquinský pro tohoto Otce psal a jemu věnoval některé své práce.
Let mu přibývalo a kulhal stále více. Radili mu: "Šetřete se trochu! Dejte si dispens!" Odpovídal: "Nemohu dát špatný příklad já, který mám být vzorem! Jak bych mohl od jiných vyžadovat to, "co sám nedělám? Vím, že cestování pěšky unavuje. Což však nemám k odčiňování mnoho hříchů?"
Podobal se svatému Otci Dominiku i v tom, že se s velikou láskou věnoval novicům.
Snažně prosil generální kapituly i papeže, aby se směl vzdát svého úřadu, ale marně. Musil sloužit až do smrti, stále přísný k sobě a laskavý k jiným. A tak nastal už dvacátý rok od doby, kdy byl zvolen, dvacátý rok námahy, dvacátý rok ustavičného cestování, protože jeho zásadou bylo visitovat kláštery co nejčastěji. Přišel znenadání, překvapil bratry při jejich obvyklém životě, přesvědčil se o jejich horlivosti i o zachovávání předpisů, naprával nedostatky, dodával odvahy dobrým, trestal provinilé.
Ačkoli už mu bylo osmdesát let, cestoval stále ještě pěšky, jen o holi. Byl rozhodnut, že bude zachovávat všechny předpisy až do konce, aby dal dobrý příklad. Chvílemi už se musil opírat o bratry, kteří ho provázeli. Když viděli, že už dál nemůže, opatřili nosítka a nesli ho. Řídil generální kapitulu v Montpellieru a napsal tam okružní list, ve kterém snažně prosil, aby bratří nahrazovali svými modlitbami jeho slabosti. Chtěl jít ještě až do Boloně, vydal se na cestu, ale už to nešlo. Zanesli ho proto zpět do Montpel1ieru. Zemřel tam 30. listopadu 1283.
Kolovaly o něm legendy, že ho sám svatý Otec Dominik označil za svého nástupce a že ho uctívali velikáni tohoto světa. Neznámý kronikář o něm napsal:
"Už starý, poloslepý, kulhavý a vyčerpaný chodil od kláštera ke klášteru a všude opakoval vyzvu svatého Jana: Synáčkové, milujte se navzájem!"
Nazývali ho světcem už za jeho života. Byl pochován v Montpellieru, avšak v šestnáctém století se tohoto města zmocnili kalvínci a ostatky rozmetali tak, že po nich nezůstala stopa. Přesto nebyl zapomenut. Nepřerušenou úctu k němu schválil SVATÝ PIUS X. v roce 1303.



DALŠÍ BLAHOSLAVENÍ


Búh si volá duše různými cestami a různými způsoby. BLAHOSLAVENÉHO PETRA GONZALESE povolal z bláta ..
Byl to syn bohatých rodičů, šlechtic, Španěl. Narodil se kolem roku 1190. Jeho strýc biskup ho ještě mladého jmenoval kanovníkem. Šlo o místo velmi výnosné. Mladík byl ctižádostivý a nadaný a snažil se vyniknout. Brzy se stal i děkanem. Byl urostlý, statný, hezký, a nedokázal skrýt radost ze svého nového povýšení.
O svátku Narození Páně měl být slavně vítán. Vybral si nejkrásnějšího koně a hrdě projížděl městem. Na náměstí, kde bylo nejvíce lidí, se kůň vzepjal a neopatrného jezdce shodil do bláta. Lidé, kteří dobře postřehli jeho marnivost, měli z toho škodolibou radost a začali se mu vysmívat. Byl tím zahanben. Netajil se s tím a veřejně řekl: "Když se mi svět vysmál, i já se vysměji jemu."
Není známo, kdy a kde vstupoval do řádu a proč si zvolil právě řád Kazatelský. Jen to je jisté, že byl plný nedůvěry k sobě, a že tato nedůvěra měla vliv na to, že se rozhodl pro řeholní život. Došlo u něho k náhlé a nečekané změně. Z PETRA se stal nejpokornější novic.
Měl ustavičně před očima svatého Otce Dominika. Horlivě studoval a horlivě se modlil. Vyprošoval si od Boha dar výmluvnosti a nadání ke kázání. Brzy po slibech se z něho stal, jak by se dnes řeklo, lidový misionář. Podle jeho slov chtěl všem ukazovat cestu do nebe, a to slovem i příkladem.
Vycítil-li, že by někdo potřeboval svatou zpověď, ve své lásce si nedal pokoje, dokud tuto zbloudilou ovci nepřivedl zpět do Pánova stáda. Byl ochoten konat daleké cesty kvůli jediné duši. Neopomenul jediné příležitosti k získání bližního.
Hlavně pro tuto touhu po spáse duší si zasloužil být nazván pravým synem SVATÉHO OTCE DOMINIKA.
Hodně cestoval, většinou po venkově. Obyčejně ho provázel jen jeden socius. Často s ním nocoval v domě světských lidí. Všude, kde byl hostem, kázal, vybízel ke svaté zpovědi, přemlouval, přesvědčoval. Neodešel od hostitele, dokud všechny domácí nevyzpovídal. Mluvil často a rád o nebeské vlasti. Nešetřil se přitom nikdy a nebál se námahy.
Když španělský král FERDINAND vytáhl do boje proti nevěřícím, stal se PETR u jeho vojska jakýmsi vojenským kaplanem. Táhl s vojáky a spával stejně jako oni ve stanu. Bděl nad nimi a napomínal je tak přísně a otevřeně, že brzy začal být některým vojákům i důstojníkům nepohodlný. Chtěli se mu pomstít a našli si způsob ďábelský: najali ženu a pověřili ji, aby Petra ve stanu svedla. Přitom se škvírou dívali, jaký bude mít úspěch. Avšak Petr i tuto ženu přivedl k pokání a k nápravě života. Po této události úcta k Petrovi vzrostla.
Po návratu z války chtěl mít král Ferdinand Petra u sebe jako svého zpovědníka, Petr však odmítl. Příliš veliká byla jeho touha po spáse duší, než aby zůstal u dvora. Byl pak po tři roky převorem v Kordově, po nějakou dobu byl též provinciálem španělské provincie, hlavně však kázal, vytrvale a ne únavně kázal. Putoval přitom hodně a vybíral si odlehlé krajiny, kde byli lidé nejméně vzdělaní.
Hodně se také věnoval námořníkům, kteří ho nazývali San Telma a utíkali se k němu ve svých potřebách ještě i po jeho smrti. Byl však pro každého. Míval často kázání i u sester II. řádu a prosil je o modlitbu. Neznal odpočinku. Vypravuje se na příklad, že právě zasedal k obědu, když ho volali k nemocnému. On okamžitě vstal a šel k němu bez sebemenšího občerstvení, ačkoli to bylo velmi daleko.
Při svém apoštoláte byl docela praktický. Staral se především o spásu duší, nezapomínal však přitom ani na hmotné potřeby svých posluchačů. Viděl, že mnozí z nich se dávají převážet přes nebezpečnou řeku, aby se dostali na jeho kázání. Dal proto podnět ke stavbě mostu. Tuto stavbu řídil a sám na ni vyžebrával peníze. Neměli-li dělníci co jíst, chytal pro ně ryby do rukou.
Vyčerpal se tak, že byl v posledních letech už hodně slabý. Chtěl proto zůstat v klášteře v Compostelle, jak po tom toužil. Onemocněl však dříve, než tam došel. Jakmile mu bylo trochu lépe, vydal se znovu na cestu, avšak znovu se mu přitížilo, musil se vrátit do nejbližšího městečka, kde nebyl klášter, a zemřel tam jako host světských lidí v padesátém šestém roce svého věku. Bylo to v Tudě roku 1246.
Úcta k němu se po jeho smrti rychle šířila. Schválil ji BEBEDIKT XIV.
V mnohém podobný a přece tolik odlišný je život dalšího BLAHOSLAVENÉHO, PORTUGALCE GUNISLAVA , kterého PETR GONZALES jako provinciál přijímal do řádu.
Rodiče Gundisalvovi byli velmi zbožní a poskytli svému synu dobrou výchovu. Gundisalv byl od malička tichý a zbožný. Hned po křtu se prý často díval na kříž. Chtěl zůstávat dlouho v kostele a nikdy tam nevyrušoval. Kdykoli se rozplakal," podala mu chůva obrázek PANNY MARIE, a hned přestal plakat. Měl učenlivé srdce a zájem o nebeské věci. Vyrostl z něho skromný a ukázněný chlapec.
Tu rodiče prohlásili: "Je hoden nebe a ne světa!" Odvedli ho proto k arcibiskupovi do Braga, kde se vzdělával a kde přijal kněžské svěcení. Jeho arcibiskup ho pak jmenoval farářem při kostele svatého Pelagia. Vzorně zastával svůj úřad, horlivě kázal, což tehdy nebylo příliš obvyklé, a snažil se jiné vést příkladem svého života. Žil chudě a čistě, usiloval o pokoru srdce a chudým nikdy nic neodepřel. Přísná byla pravidla, která si dal, a on je věrně dodržoval. Rozjímal často o umučení Páně. Táto rozjímání u něho vyvolala touhu jít do Svaté země a navštívit tam místa, kde Spasitel trpěl.
Taková cesta tehdy nebyla snadná. Dlouho proto váhal. Nakonec si však vyžádal dovolení od svého arcibiskupa a našel si sám kněze, který ho měl po dobu jeho nepřítomnosti zastupovat. Byl to jeho synovec, kterého on pomáhal vychovávat. Doporučil mu zvláště péči o chudé, a jako chudý poutník se vydal na cestu.
Čtrnáct let trvala jeho pout a pobyt ve Svaté zemi. Je možno tušit, kolik za ta leta zakusil chudoby a strádání. Za tím ho už jeho synovec začal pokládat za mrtvého. Nastoupil" už definitivně na jeho místo a šel zcela jinou cestou než on.
Měl služebnictvo, pořádal hostiny a chodil na lov. K chudým byl tvrdý a své povinnosti nedbale odbýval.
GUNDISALV se vrátil vyčerpán cestou a strádáním. Synovec ho proto nepoznal. Jednal s ním tvrdě, dokud ho pokládal za neznámého poutníka, a ještě tvrději, když se dověděl, že jde o jeho strýce. I psy na něho poštval.
GUNDISALV i přitom děkoval Bohu. Chtěl sloužit jen jemu. Nemyslil na pomíjející statky. Nedomáhal se svých práv. Odešel, sám si vystavěl malou poustevníčku a ubytoval se v ní. Pověst o jeho ctnostech začala k němu přitahovat lidi. GUNDISALV před nimi neutíkal. Od počátku uměl slučovat apoštolskou horlivost s poustevnickým životem. Nečekal vždy, až přijdou lidé k němu, ale sám vycházel do okolních vesnic a poučoval tam trpělivě a s láskou chudé a nevědomé lidi. Po čase vystavěl u své poustevníčky z almužen kapli PANNY MARIE.
Neříká se, jak dlouho tam takto žil. Jistě byl už pokročilého věku. Tu si náhle stále častěji začal klást otázky:
"Líbí se můj život Pánu Bohu a Panně Marii? Dal jsem už Bohu všechno?" Jednou prožil celou postní dobu o chlebě a vodě a přitom si ustavičně v modlitbě vyprošoval odpověď na tyto otázky. O velikonocích se mu zjevila PANNA MARIA a řekla mu:
"Najdi si mezi řeholními řády ten, kde uslyšíš, že se tam modlí mé HODINKY a začínají je i končí slovy AVE MARIA. Tam vstup a obětuj tam Bohu zbytek svého života pod observancí a poslušností tohoto řádu!"
Gundisalvův starý životopisec tu právem vidí nové potvrzení LÁSKY PANNY MARIE K DOMINIKOVU RÁDU.
Tento řád podle tradice Panna Marie vyprosila na obrácení hříšníků. Reginalda mu uzdravila. Dala mu škapulíř a růženec, chránila ho a nyní mu poslala GUNDISALVA.
Dlouho musil hledat, protože i když se ostatní řeholníci také modlili MARIÁNSKÉ HODINKY, přesto je končili slovy "Dobrořečme Pánu" a Ave Maria už nepřidávali. Nakonec našel Dominikův řád a ihned pokorně prosil o hábit. Přijali ho ochotné přes jeho pokročilý věk, protože ho znali.
Konal noviciát snad s patnáctiletými nebo i mladšími bratry, avšak konal ho horlivě a svatě. Našel to, co mu dlouho chybělo: společenství bratří, dobrou školu, jistotu, jakou dává poslušnost.
Po noviciátě byl připuštěn k slavným slibům. Hned po nich ho představení zase poslali do jeho poustevny. Už tam však nešel sám. Měl už bratry.
Jak chudý a malý to byl klášter! Přesto tam přicházelo stále více lidí. GUNDISLAV nežil pro sebe. Konal dobro, kde mohl. Se stejným smyslem pro potřeby bližního a se stejnou praktičností jako blahoslavený Petr Gonzales si všiml, že převoz přes řeku proti jeho poustevně a nyní vlastně klášteru je příliš nebezpečný. Začal stavět most. Neměl k tomu nic. Lidé se mu i smáli. Chudí lidé mu začali při jeho práci pomáhat. Opět pro ně chytal ryby do rukou. Konal dobro, kde mohl, a překonal při své práci všechny nesnáze a překážky.
Po vystavění mostu byl k němu .ještě větší nával. Nešetřil se a dával se jim do krajnosti. Dožil se dvaasedmdesáti let. Pak dostal horečku a poznal, že se přiblížila chvíle jeho smrti. Jakmile se tato zpráva roznesla, s pláčem se k němu hrnuli lidé ze všech stran.
GUNDISALV ležel na slámě, přijímal je však a do posledních sil je těšil. Zemřel roku 1259. Je hodně uctíván zvláště v Portugalsku. KLEMENT X. tuto úctu schválil.
DALŠÍ BLAHOSLAVENÝ se narodil rovněž v Portugalsku. Byl to JILJÍ Z VAOZELE .
Jeho otec zastával důležité úřady v královském domě. JILJÍ byl od dětství pečlivě vyučován. Byl velmi ctižádostivý. Vydal se proto na studia do Paříže. Avšak už cestou do Paříže se v Toledu seznámil s někým, kdo byl ochoten naučit ho magickému umění. Zlákalo ho to tak, že zůstal v Toledu celých sedm let. V čem ono umění pozůstávalo, přesně se neví. Později lidé začali o Jiljím říkat, že se svou krví zapsal ďáblu On sám o těchto pověstech věděl, avšak nikdy je nevyvracel.
Po této dlouhé době přišel do Paříže a začal studovat lékařství. Měl skvělé úspěchy. Vynikal. Přitom se oddával všem možným radovánkám a prostopášnostem. Jeho srdce však spokojeno nebylo. Pociťoval stále více svou ubohost a prázdnotu. Začal slyšet hlas, který k němu stále častěji volal:
"Změn svůj stav, dokud je ještě čas'." Chtěl tento hlas přehlušit a neposlechl. Slyšel však stále znovu: "Změn svůj stav!"
Nemohl už setrvat u dřívějšího způsobu života. Náhle se rozhodl, spálil všechny své magické knihy, nechal, všeho a vydal se na cestu do Portugalska.
BOH HO VEDL. Cestou Jiljí onemocněl. Zdržel se proto v Palencii, kde poprvé blíže poznal bratry Kazatele. Vyzpovídal se a vstoupil do řádu. Měl mnoho přátel, kteří byli nad jeho rozhodnutím zděšeni. Nedbal však už na nic.
Neuměl nic na polovic. Proto měl nyní docela jiný cíl a docela jiný program: pokání, posty, pokořování a nejnižší práci. Do smrti už nikdy neodložil žínici a železný pás.
Obyčejně Bůh duši v začátcích jejího duchovního života zahrnuje útěchami. U Jiljího tomu tak nebylo. Ďábel ho nechtěl jen tak snadno ztratit. Často slýchal hlasy: "Ty jsi měl křesťanské náboženství za nic, páchal jsi zločiny, zřekl ses Krista a zapřel ho!" Byly proto chvíle, kdy byl blízek zoufalství. Utíkal se však ustavičně k Panně Marii. Přitom však ho po celých sedm let tížila ustavičná vyprahlost. Sedm let to snášel a vytrval přitom v horlivosti. Teprve po těchto sedmi letech získal vnitřní mír a světlo. Začal být klidný a radostný, v pokání však neustal.
Dobře ho znal generál řádu HUMBERT, který o něm vypravuje: Uklízel po nepřítomných bratřích nepořádek, vynášel výkaly nemocných, radostně sloužil každému, kdo ho potřeboval. Nikdy nikoho nezarmoutil.
Cvičil se ustavičně v bratrské lásce. Byl na slovo poslušný. Ustavičně se modlil.
Studia si vážil málo, ačkoli byl velmi vzdělaný. K tomu ho asi vedly obavy, aby se zase neprojevila jeho ctižádost. Všichni s ním rádi rozmlouvali, protože tato rozmluva byla každému na povzbuzení. Vedl svými slovy k lásce k řádu a často velebil poslušnost. Vodili k němu pokoušené novice, protože on jim nejlépe rozuměl. Uměl též podivuhodně těšit nemocné. Nikdy však nechtěl mluvit o světských záležitostech. Vždy hned nenápadně převáděl řeč na něco jiného. Nikdy neřekl zbytečné slovo.
Jen z poslušnosti přijal doktorát theologie. Horlivě kázal všude, kam ho poslali. Působil většinou v Porugalsku, avšak přesto byl zvolen provinciálem španělským, protože k této provincii tehdy portugalské kláštery patřily. Přijal tento úřad jako službu.
Sloužil, pracoval, kázal, nehledal svou čest. Měl zvláštní porozumění pro hříšníky. Mnoho jich obrátil. Jakmile mohl, zřekl se svého úřadu a věnoval poslední dny svého života ustavičné modlitbě. Zemřel osmdesátiletý roku 1265 ve Scallabi.
Rovněž k tomuto bratru byla úcta v Portugalsku velmi rozšířena. Schválil ji Benedikt XIV.
JAK SE TITO BLAHOSLAVENÍ LIŠÍ, a kolik je přitom toho, v čem se podobají!
Postupuje-li kdo podle roku, kdy jednotliví blahoslavení zemřeli, přichází na řadu PETR Z TARANTASIE - BLAHOSLAVENÝ INNOCENC V., PRVNÍ DOMINIKÁN na stolci svatého Petra. I on pocházel ze šlechtické rodiny. Velmi mladý, skoro ještě jako dítě, vstoupil v Paříži do řádu. Patřil prý do skupiny šedesáti ne studentů, ale školáku, které přijal najednou do řádu BLAHOSLAVENÝ JORDÁN SASKY k nespokojenosti některých učených bratří. Blahoslavenému Jordánu to pak někteří bratří na kapitule vytýkali, protože prý ty děti ještě nedokážou ani jednu lekci při matutinu slušně přečíst, ale blahoslavený Jordán hájil tyto "maličké" a předpovídal, že skoro všichni budou plodně působit a budou řádu" ke cti. PETR Z TARANTASIE zůstal po své obláčce po třicet let ustavičně v klášteře svatého Jakuba v Paříži. Byl tam vychován a žil tam svůj dominikánský život s jeho pravidelným střídáním modlitby, pokání a studia. Byl prý tak neobyčejně hezký, že ho lidé přirovnávali k andělu. Kdykoli musil vyjít do pařížských ulic, bratří ho brali mezi sebe a schovávali ho, aby nebudil pozornost a byl uchráněn před zvědavými pohledy.
Po důkladné přípravě vyučoval theologii na pařížské universitě. Znal se jistě se svatým Tomášem Aquinským, s nímž byl skoro stejného věku. Podrobnosti o jejich stycích se však ne zachovaly. PETR přednášel podle tehdejšího tradičního způsobu. Z Aristetolových spisů nečerpal. Sám napsal mnoho spisů, hlavně komentáře k Písmu svatému a výklady Petra Lombardského.
Dvakrát zastával též úřad francouzského provinciála. Jako provinciál si získal lásku všech. Měl pověst výborného kazatele, Kázal často a k velkému užitku duší. Chodil přitom stále pěšky a byl velmi nenáročný. Vždy však svůj úřad provinciála brzy skončil, protože si studenti na pařížské universitě ustavičně vyprošovali jeho návrat,
V roce 1271 ho potkalo to, čeho se svatý Tomáš obával a čemu unikl. Papež Řehoř X., který ho znal z Paříže, jmenoval ho lyonským arcibiskupem. Musil poslechnout a toto jmenování přijmout. Brzy nato se stal kardinálem současně se svatým Bonaventurou. Řehoř X. měl PETRA v tak veliké úctě, že o něm prohlašoval: "To je muž, v němž přebývá Duch Svatý se všemi svými dary." Pověřil ho přípravami na lyonský koncil.
Tento koncil byl zahájen 7. května 1274 již bez svatého Tomáše, který zemřel o dva měsíce dříve, právě když byl na cestě do Lyonu. KARDINÁL PETR měl veliký podíl na všem, co se na koncilu projednávalo. Šlo hlavně o smíření rozkolných Řeku s katolickou Církví, o řešení některých sporů mezi řehol niky a světskými kněžími, o zpřesnění předpisů o konkláve a o jiné záležitosti.
KARDINÁL PETR Z TARANTASIE měl též promluvu nad rakví svatého Bonaventury, který neočekávaně zemřel.
Roku 1276 ZEMŘEL I PAPEŽ ŘEHOŘ X. a jeho nástupcem se stal RETR Z TARANTASIE .
Zvolil si jméno INNOCENC V. Jeho heslem bylo: OCULI MEI SEMPER AD DOMINŮM.
Všichni si od této volby mnoho slibovali, protože znali nezištnost a obětavost nově zvoleného i jeho mimořádné schopnosti. Skutečně, tento neúnavný pracovník započal hned rozsáhlou činnost ve prospěch míru a pokračoval ve vyjednávání s Řeky. Avšak již po pěti měsících náhle onemocněl a zemřel ve věku jedenapadesáti let. Těsně před svou smrtí si dal svolat přítomné kardinály a dojemně je prosil, aby na této zemi nikdy k ničemu nepřilnuli.
On sám měl tělesnou krásu, šlechtický původ i vědění, avšak k čemu je mu to nyní, když umírá? Co prospěje člověku celý svět získat, kdyby na duši škodu utrpěl? Bůh jediný!
Úctu k INNCCENCI V. schválil Lev XIII. v roce 1898.
Další byl Ital: AMBROŽ SANSEDONI O něm jsou již přesná data i podrobnější zprávy. Narodil se v Sieně 16. dubna 1220. Byl po narození tak znetvořen, že se na něho matka nemohla ani podívat. Svěřila ho chůvě. Chůva chlapce často nosila do kostela k dominikánům. Tam se náhle uzdravil.
Již jako maličký jak viděl knihu, hned ji chtěl. Sám se naučil číst, měl rád chudé. Vyprošoval si u otce, aby směl hostit poutníky. Chodil do sienské nemocnice a do vězení, aby tam posloužil. Již jako dítě uměl podivuhodně těšit trpící. V sedmi letech se začal modlit MARIÁNSKÉ HODINKY a dlouhou dobu každý den rozjímal. Dělal si oltáříčky a modlil se před nimi. Prožil tak krásné a čisté mládí.
Rodiče viděli, jak podivuhodnou paměť a jaké nadání má jejich syn. Hodně si od něho slibovali. Bránili mu proto, když se jim svěřil, že se chce stát řeholníkem. Nedal se však zadržet. Už v sedmnácti letech prosil o přijetí u dominikánů.
Tehdy ještě exercicie nebyly předepsány a nebývaly zvykem. On však si přesto vyprosil osm dní samoty a modlitby v klášteře. Pak teprve prosil o hábit, při čemž prohlašoval, že je nehoden.
Po noviciáte studoval v Paříži a pak v Kolíně. Mezi jeho učiteli byl i svatý ALBERT VELIKÝ. Svatého Tomáše také dobře znal a velmi si ho vážil. Prohlašoval vždy, že knihy těchto dvou učitelů jsou napsány z Božího vnuknutí a že by bylo domýšlivostí, kdyby on sám po nich také ještě něco psal.
Studoval úspěšně. Začal pak kázat. Naučil se tak dobře německy, že mohl kázat i v Kolíně a v okolí. Brzy měl tak velké úspěchy, že musil kázat na náměstí.
Začala mu být svěřována různá vyjednávání a různé veřejné záležitosti. Obnovoval mír v Německu. Sháněl pomoc pro Maďarsko, ohrožené Turky. Vyjednával s Klementem IV., když stihl Sienu interdikt. Byl papežským legátem pro Janov a Benátky, Florencii a Pisu. Přitom si ještě našel čas, aby organisoval řádová studia v Římě.
Jeho pravá velikost však není v této činnosti, ale v tom, že si zasloužil být nazván NÁDOBOU POKORY A TICHOSTI. Ve styku s kýmkoli nikdy u něho nebyla známka povýšenosti. Považoval se za hříšníka a utíkal před poctami. Byl-1i někdo při veřejné disputaci prudký a unáhlený, prosil ho on sám za odpuštění.
Uměl napomínat. Byl vždy radostný. Kdysi ho někdo v hněvu obvinil, že je falešný a ctižádostivý. Odpověděl mu tak, že ho svou odpovědí obrátil. Mír šířil ve velkém i v malém. Uměl totiž krotit rozhněvané a odvádět je od pomstychtivosti. Každému vždy hned všechno odpustil.
A způsob jeho života? Chodil vždy pěšky s naprostou samozřejmostí. Postil se, bičoval se, nikdy nejedl maso, vždy jedl jen jednou denně, v pátek si vzal jen chleba a vodu. Málo spal. Vždy zůstal čistý a poslušný. Vytrvale a neúnavně zpovídal. Při všech svých pracích vždycky ještě měl čas na to, aby obsluhoval nemocné. Rád rozmlouval se zbožnými bratry, i když byli prostí a nevzdělaní. Zbytečné řeči nikdy nevedl.
Pečoval hodně o ženské kláštery. Kázal mnoho. Často také přednášel svým spolubratřím. Nevybíral si, přesto však nejraději mluvil k prostým lidem. Uměl jim vše obdivuhodně objasnit a nadchnout je. Dvakrát odmítl biskupství, které mu bylo nabízeno. Nechtěl být lektorem i převorem současně. Když ho jednou zvolili převorem, prosil tak dlouho, až mu po roce dovolili, že se tohoto úřadu může vzdát.
Přitom chtěl být vždy prostý a nenápadný. Setkával se s lidmi, kteří chodili v šatech tak roztrhaných, že pod nimi bylo vidět žínici a řetěz. S tím nesouhlasil. Zdůrazňoval, že pokora se chce líbit jen Bohu.
Byl tak chudý, skromný a prostý, že ani neměl nikdy písaře, kterému by byl mohl diktovat. Sám psal jen málo a velmi stručně. V tom, co se po něm zachovalo písemně, není krása jeho výmluvnosti.
Měl velikou lásku k Nejsvětější Svátosti. Oni napsal traktát. Celebroval vždy sám, protože se při sloužení mše svaté nezvládl. Byl vždy tak dojat a rozechvěn, že bud začal plakat nebo jinak své dojetí projevoval.
Jednoho dne káral při svém kázání v Sieně tvrdost boháčů a lichvářů tak ohnivě, že mu přitom praskla žíla. Přesto kázání dokončil. Zemřel pak vykrvácením 20. března 1286. Zemřel tak vlastně ve službě chudých.
Roku 1597 byl BLAHOSLAVENÝ AMBROŽ SANSEDONI zapsán do římského martyrologia, což je výsada, které se dostalo jen málokterému z našich blahoslavených.



SMÍRNÁ OBĚŤ


Tolik bratří z těchto prvních dob už bylo povýšeno na oltář, a tak málo sester? Což snad byly sestry méně horlivé? Jistě ne.
Bratří však působili veřejně, kázali a zpovídali, byli známí, a začali je uctívat a k nim se utíkat ti lidé, kterým tito bratří za svého života prokazovali nějaké dobro.
Tak na příklad BLAHOSLAVENÝ AMBROŽ se zvláště pečlivě věnoval snoubencům, kteří se připravovali na manželství. Po jeho smrti snoubenci a novomanželé začali chodit k jeho hrobu" a obraceli se k němu se svými starostmi s důvěrou, že je ani nyní neodmítne ten, kdo jim za svého života projevoval tak velikou lásku.
Řád se z počátku o blahořečení a svatořečení svých členů málo staral; tak málo, že toho dnes lituje. Lidé však sami vytušili, kde se mají dovolávat přímluvy. Tak docházelo k zázrakům, úcta se šířila a někdy až po mnoha letech ji Církev schvalovala.
U SESTER TOMU TAK NEBYLO. ZOSTÁVALY SKRYTÉ. Lidé o nich málo věděli. Jejich kláštery byly "uzavřenými za hradami". Mnoho svatých, horlivých sester proto upadlo v zapomenutí.
Klášterů II. řádu přibývalo. Roku 1277 jich bylo 58, v roce 1303 už 149. Jen lombardská provincie jich měla třicet. Zvláště četné byly tyto rozjímavé kláštery v Německu. Začátkem čtrnáctého století tam měly sestry 70 klášterů, kdežto bratří jich tam měli v téže době pouze 46. Není proto divu, že když Klement IV. nařídil dominikánům, aby každý klášter II. řádu vedli dva bratří, nebylo k tomu vždy dost ochoty.
V Čechách a na Moravě vzniklo do husitských válek osm rozjímavých klášterů sester dominikánek. Tyto kláštery byly tehdy všude, kde působili bratří: v Polsku, v Maďarsku, v Dánsku, v Anglii a jinde. Tyto kláštery byly na sobě nezávislé. Ve všech však byly zachovávány jednotné Stanovy, které pro sestry vypracoval generál řádu HUMBERT, ve všech bylo stejné smýšlení, ve všech šly sestry věrně cestou svatého OTCE DOMINIKA. Pomáhaly modlitbou a obětmi bratřím v jejich apoštoláte. Tak smýšlejí svatí: jsou přesvědčeni, že účinnost apoštolátu dává jen spojení s Bohem a že ji lze vyprosit.
Přes skrytý život sester se pověst o mnohých z nich dostala až za zdi jejich kláštera. Mezi nimi zaujímá snad první místo "SMÍRNÁ OBĚŤ" SVATÁ MARKÉTA UHERSKÁ
Smírná oběť! Všechny sestry by jí měly být. Ona však jí byla ještě dříve, než se narodila.
Když její vlast pustošili Tataři a její otec král Bela IV. se se svou manželkou Marií Lascaris skrýval v Dalmácii, slíbil Bohu dítě, které se mělo narodit. Tataři skutečně tehdy neočekávaně odtáhli pryč. Královně se narodilo její desáté dítě, dcera, které dali jméno Markéta.
Toto dítě nikdy nelitovalo, že bylo obětováno. Naopak, její touhou bylo obětovat se stále více. Podivuhodně pochopila tajemství kříže a snažila se podle toho žít a stále více a stále lépe odpovídat Boží lásce.
Když jí byly tři roky, zavedli ji rodiče podle svého slibu do kláštera sester dominikánek ve Vespremu. Měla tam být vychovávána s jinými dívkami z nejbohatších šlechtických rodů. Měl to vlastně být pro ně docela pohodlný pensionát, avšak MARKÉTA už příliš chápala, co vše s sebou nese a co vše od ní vyžaduje tajemství kříže, než aby se s tím chtěla spokojit. Uměla se dívat na kříž a naučila se číst v této knize. Stále více se chtěla dávat. Nemohla snést myšlenku, že by mohla žít v pohodlí a mít všeho dostatek.
A tak nastal jakýsi boj mezi ní a jejími představenými, které braly ohled na její věk i na její rodiče. Markéta se chápala práce a chtěla konat všechny kající skutky alespoň tak, jak je tehdy konaly ostatní sestry. Představeným však se zdálo, že to nemohou dítěti dovolovat.
Velmi brzy začala MARKÉTA nosit hábit oblátek. Stará kronika uchovává zvláštní záznam: na Velký pátek roku 1247 se královská dcera Markéta, narozená roku 1242, poprvé postila. Když jí byly čtyři roky, chtěla se už bičovat a nosit žínici.
Přitom u Markéty začala růst její touha po pokořování. Nechtěla být královskou dcerou, a po celý svůj život usilovala o to, co pak bylo napsáno v oficiu na její svátek: ani se jí nezdála být. Nikdy žádná princezna tak netoužila po přepychu a po špercích, jako tato princezna toužila po pohrdání a pokořování. Zdálo se jí, že tak ukájí žízeň SRDCE JEŽÍŠOVA.
Chtěly po ní, aby si s ostatními dětmi hrála. Nedovedla pochopit, jak je to možné, hrát si dokonce i v pátek a neprolévat místo toho slzy nad Ježíšovým umučením. Poslechla, hra la si tedy, přesto však po chvilce ostatní děti vybídla:
"Pojďte do kostela! To bude naše hra."
Když jí byly čtyři roky, uměla již nazpaměť celé MARIÁNSKE HODINKY, zřejmě latinsky. Již z toho je zřejmé, že byla velmi nadaná, avšak tohoto slova její životopisy neužívají. V klášteře se jí dostalo pečlivé výchovy, ale tak, jak to chápala tehdejší doba. Naučily ji hlavně vyšívat zlatem a podobné práce. Studium u dívek nebylo obvyklé.
Přesto měla Markéta jako pravá dominikánka velkou touhu po poznání. Hravě se naučila latinsky, četla Písmo svaté, Kassiána a životy svatých, zvláště svých svatých předků -Stepána, Emericha, Ladislava, Alžběty. Písmo svaté prý již měla i v maďarském jazyku.
Zvláště Kassián měl na ni asi vliv při její touze po pohrdání a při jejím nedbání o sebe. Tyto knihy jí ovšem nestačily. Lačně proto poslouchala kázání dominikánů, kteří se po vzoru svatého Otce Dominika sestrám vždy hodně věnovali. Vyprosila si dokonce jednou déšť, aby její oblíbený kazatel musil zůstat delší dobu v klášteře a nemohl odejít.
Otec i MATKA ji často navštěvovali a přinášeli jí vzácné dary. Přitom sami byli oblečeni v přepychových šatech a ozdobeni zlatem. Tak brzy zapomněli na vpád Tatarů, jímž byla země zpustošena! A přitom MARKÉTA viděla okénkem, jak denně přicházejí ke klášteru zástupy chudých. Viděla je okénkem, ale viděla je. Jaký to byl protiklad: nasedne straně tolik bohatství, na druhé tolik chudoby! MARKETU při pohledu na to přímo zahanbovalo, že je královskou dcerou. Styděla se za to. Stále více se přitom utvrzovala ve svém předsevzetí, že chce být zcela chudá, zcela čistá, zcela poslušná. Začínalo to, co její životopisec vyjádřil stručnou větou:
"Narodila se, aby kralovala, a stala se služebnicí všech".
Z toho, co dostala Markéta od rodičů, nenechala si nikdy nic. Všechno dávala chudým a pro kostely. Po svých slibech to odevzdávala převorce. Domáhala se svého práva na evangelijní chudobu a vyprošovala si od převorky části oděvu tím hrubší a obnošenější, čím jemnější látky od rodičů dostávála. Ustavičně chodila záplatovaná. Pro chudé často vyprošovala almužnu a hlavně vybízela k modlitbě za ně.
KRÁL BELA si přál mít svou nejmladší blízko u sebe. Kromě toho byl věřící a přál si zajistit Boží ochranu pro svou zem. Dal proto vystavět nový klášter na dunajském ostrově u Budapeště. Když bylo MARKÉTĚ deset let, přešla tam. To už byla zcela zasvěcena do mnišské tradice; ne už princezna, ale ses tra Markéta.
Otec však ji v jejím ústraní nenechal v klidu. Přes všechny své i její sliby ji třikrát chtěl provdat. V prvním a ve třetím případě to snad byl jen nesmělý návrh, avšak v druhém případě, když se o ni ucházel Přemysl Otakar II., mnoho vytrpěla. Otakar naléhal, král byl rozzloben a polekaná převorka sestru Markétu sama začala prosit, aby otce uposlechla. U nikoho tehdy nenalezla porozumění. I sám zpovědník jí líčil, kolik dobra by mohla vykonat na královském trůně.
Vytrvala. Dala se zcela Bohu. Složila svou profesi již jako dvanácti letá v přítomnosti generála řádu. Nyní chtěla upevnit a ještě více zveřejnit pouto, které ji pojilo s Bohem, před arcibiskupem ostřihomským. Vstoupila tehdy do chrámu po boku královný, své matky. Obklopovalo ji jedenáct novicek, které též chtěly složit své slavné sliby. Sestře Markétě vložili na hlavu zlatou korunu, kterou ona sňala a položila ke kříži. Byla přitom tak půvabná a majestátní, že nad tím všichni žasli. Mezi ostatními novickami snad byla i ta šlechtická dcera, která svého vstupu do kláštera litovala a kterou sestra MARKÉTA naučila lásce k řeholnímu životu.
Od té chvíle se její život stal heroickým cvičením v umrtvování, jako by to, co dosud dělala, bylo jen začátkem. Přijala plně svou úlohu, která jí byla přidělena, být obětí za hříchy svého národa. Jeho největším hříchem byla především touha po přepychu a po nezávislosti. Tuto touhu chtěla sestra MARKÉTA usmiřovat se strašnou logikou své víry a své velkodušnosti.
Stále více a stále lépe četla v KNIZE KŘÍŽE jako pravá dcera svatého Otce Dominika. Kříž jí stačil. Často ho líbala se slovy: "Pane, tobě se svěřuji." Kdykoli ho uviděla, klaněla se mu. Z lásky ke kříži šla ve svém ponižování až tak daleko, že se stala "pohoršením pro židy a pošetilostí pro po hany".
Vždy byla první v poslušnosti, kdykoli byl dán všeobecný rozkaz. Vždy byla tichá, soucitná, dobrotivá. Prosila ve venii za odpuštění sestru, která ji tupila. Šla odprošovat sestru, která s ní několik dní nepromluvila, z obav, aby snad ta sestra neměla něco proti ní.
Stala se pokornou služkou. Zametala, myla nádobí, kuchala ryby, vážila vodu ze studny, sekala a nosila dřevo. Nejraději obsluhovala nemocné. Nehrozila se při tom žádné úplavice, žádného zápachu. Neošklivila si hnůj, nečistotu, hnisavé rány.
Přitom k žínici přidala ostny z ježků. Nosila z nich široký pás. Bičovala se a dávala se bičovat od jiných tak často, že je to až neuvěřitelné. V střevících měla zatlučeny hřebíky tak, až za sebou zanechávala krvavé stopy. A ona se PŘITOM USMÍVALA!
Celé měsíce zůstávala o chlebě a o vodě. Své nemoci tajila a přemáhala se do krajnosti. K jiným měla ustavičně plno ohledů a pozorností; sobě nedopřála nic.
Úplný a podrobný životopis svaté Markéty nebude asi nikdy napsán. Její současníci nepsali z ohledu na ještě žijící osoby o tom, kolik nelásky se jí dostalo od jejích spolusester i od jejích vznešených příbuzných, a to zvláště v době, kdy v Maďarsku celé čtyři roky zuřila občanská válka mezi jejím otcem a nejstarším bratrem. Sestry jí vytýkaly její "přepjatost". Některé šlechtičny nerady viděly, jak koná hrubé práce. Otec i matka často použili svého práva a vstoupili do klauzury bez ohlášení. Nebyli rádi, když uviděli svou dceru oblečenou hůře než nejposlednější služku.
Za občanské války sestra MARKÉTA zachovala přísnou nestrannost, nebála se však přitom kárat a napomínat strany obě. Tím si popudila některé sestry, hlavně však svého otce, který dal v hněvu rozkaz, aby byla jeho dcera z kláštera okamžitě vyhnána. Polekaná převorka ji tehdy dokonce přemlouvala, aby odešla k cisterciačkám. Zašlo prý se přitom tak daleko, že sestře MARKÉTĚ nedali ani jíst. Je jasné, že tím vším nesmíme trpěla. Jí k tomu stačil jen pohled na to, jak občanská válka znovu pustoší kraje, které se ještě zcela nevzpamatovaly po nájezdu Tatarů.
Za této války, která měla svou odezvu i v klášteře, kde některé sestry šlechtického původu mezi sebou bojovaly alespoň slovy, SESTRA MARKÉTA ustavičně rozmnožovala své kající skutky. Ne nadarmo se pak o ní mluvilo jako o strážném andělu její rodné země. Otec s bratrem se pak smiřovali právě v klášteře na Dunajském ostrově. To bylo velkou útěchou pro dceru a sestru.
O těchto událostech z MARKÉTINA života se tedy psalo velmi málo. Naše hygienické století se zase hrozí podrobností o tom, jak málo se sestra MARKÉTA myla a v jak špinavých a páchnoucích hábitech zůstávala ve dne v noci. Když jí chtěly její hábit oprat, řekla tiše: "Prosím vás, nechte mě tak z lásky k Ježíši Kristu."
Mívala hábit od bláta a poskvrnily jí ho nemocné. Vynášela močůvku a záchody a bývala v tom až po kolena. Ostatní sestry se jí pak štítily, a ona z toho měla radost. Jak možno-jít tak daleko! Těžko o tom psát, ale je to pravda: mívala vši. Chtěla je mít. Když to ostatní sestry zpozorovaly, odtahovaly se od ní a nechtěly u ní sedět. Ona se jen usmála a řekla jim:
"Nebojte se! To není pro vás. To je jen pro mne."
Její představené se nejednou pokoušely podobný způsob života jí překazit, ale ona se na ně podívala vždy tak, že se s úctou sklonily před tajemstvím, jehož byly svědky.
Přitom všem se sestra MARKÉTA ustavičně modlila. Nic nepřerušovalo její spojení s Bohem. K svatému přijímání směla přistupovat přesně patnáctkrát za rok. Jaká však byla její příprava a její díkůčinění! Nikdy si na nic nestěžovala.
Nikdy neporušila mlčení. Bývala vážná. Často se však mluví o jejím úsměvu. Jejím heslem bylo:
"MILOVAT BOHA, POHRDAT SEBOU, NEPOHRDAT NIKÝM." Přitom je svatá Markéta jednou z té nepatrné menšiny svatých a blahoslavených dominikánek, v jejichž životopisech se nikdy nemluví o viděních a vytrženích; spíše o vyprahlosti.
Zcela se dala, zcela se stravovala jako hořící svíce na oltáři. 9. ledna 1270 předpověděla svou smrt. 12. ledna onemocněla horečkou, asi tyfovou, 18. ledna v osmadvaceti letech zemřela. Hned po její smrti se začala šířit z jejího těla líbezná vůně. Docházelo k zázrakům. Byli zázračně uzdraveni i někteří členové její královské rodiny. Proto již její bratr žádal o její svatořečení. Byli vyslýcháni svědkové a zachovalo se proto dost podrobností o jejím životě. Přesto ji svatořečil až Pius XII. roku 1943 o svátku její tety svaté Alžběty.
Klášter na Dunajském ostrově zanikl, MARKÉTINY ostatky se ztratily, přesto však není zapomenuta ta, která chtěla být po celý svůj život poslední. Stala se učitelkou, svých sester ta, která je za svého života nikdy nepoučovala. Ještě dnes si sestry kladou otázku:
"JAK BY TO DĚLALA SVATÁ MARKÉTA?"



SVATÝ ALBERT VELIKÝ


Blahoslavený Jordán dával sám hábit tisíci žadatelů. Nejslavnější z nich je SVATÝ ALBERT VELIKÝ.
Narodil se v Lauingen na Dunaji koncem dvanáctého století. Nebyl ze šlechtického rodu. Je to zřejmé z toho, že neměl ani své příjmení. Jeho otec byl městským úředníkem.
ALBERT vyrůstal ve spořádané rodině. Měl bratra Jindřicha, který se později stal také dominikánem a zemřel jako převor ve Wurzburku. Otec dopřál dětem vzdělání podle svých možností. Pomýšlel na to, že synové po něm zdědí jeho úřad. Na vyšší studia je nepřipravoval.
ALBERT měl od mládí velikou lásku k přírodě. Své volné chvíle trávil v lesích. Chodil rád na lov, zvláště však se zabýval různým pozorováním. Zmiňuje se o tom později v některých svých spisech.
ALBERT pozoroval přírodu s otevřeným rozumem a nalézal v ní cestu, která ho vedla k Stvořiteli. Měl přímo žízeň po vědění. Přestal proto pomýšlet na úřednickou dráhu, kterou mu připravoval otec, a ačkoli byl už starší, než obvykle studenti bývají, začal studovat na universitě v Padově. Měl v Padově strýce, který mu studium usnadňoval. Zabýval se nejvíce přírodními vědami. Na rozdíl od tehdejších vědců si často kladl otázku: Proč?
Pozoroval přírodu a správně poznal příčiny některých jevů, které si dosud lidé vykládali jako působení zlých duchů. Už tehdy napsal některé přírodovědecké práce.
Roku 1229 přišel do Padovy blahoslavený Jordán. Studenti hodně chodili na jeho kázání, ačkoli je před tím někteří profesoři varovali. Ať prý si dají pozor, aby nepodlehli Jordánově výmluvnosti. Někdy se pak stalo, že profesoři, kteří takto varovali, vstupovali do řádu dříve než jejich studenti.
ALBERTA varoval i jeho strýček. Albert sám byl dlouho nerozhodný. Neznamená to, že měl slabou, nerozhodnou povahu. Jeho pozdější život dosti ukázal, jak uměl být energicky a jaký měl smysl pro zodpovědnost. Bylo mu však už více než třicet let. Nechtěl proto jednat ukvapeně. Kromě toho se stále obával, že by řádovou přísnost nesnesl a že by v řádě nevytrval.
JORDÁN muna tyto obavy v jednom kázání odpověděl tak, jako kdyby mu četl v srdci. Řekl mu potom, když spolu mluvili:
"Slibuji ti, synu, že jestliže do našeho řádu vstoupíš, nikdy ho neopustíš."
Kromě toho legenda vypravuje, že se ALBERT bál studia, zvláště studia filosofie. Pokládal se za málo nadaného. Tu se mu zjevila PANNA MARIA, STOLICE MOUDROSTI, a propůjčila mu svou moudrost. Podle ALBERTOVA přesvědčení opravdu jen propůjčila. Jak živě si říkal: "Co máš, co bys nebyl dostal?" Jak tím rostl v pokoře a v lásce k PANNĚ MARII! I k Jordánovi měl Albert vždy vděčné srdce. Byl celý svůj život přesvědčen, že překonal všechny těžkosti jen pro jeho požehnání a u jištění.
Noviciát konal ALBERT v Kolíně, v chudobě, v mlčení, při slavnostní chórové modlitbě. Potom studoval a byl vysvěcen na kněze. Studoval zřejmě dobře, protože se hned po vysvěcení stal lektorem. Každý klášter tehdy musil mít svého lektora, který konal přednášky pro všechny bratry.
ALBERT jako lektor vystřídal několik klášterů. V té době napsal své "CHVÁLY MARIINY". Žil životem modlitby a studia a získal si výmluvností i svatým životem důvěru bratří natolik, že ho již po Jordánově smrti v roce 1238 mnoho bratří považovalo za důstojného nástupce svatého Otce Dominika. Jeho však čekaly jiné úkoly.
Kolem roku 1242 generál řádu JAN WILDESHAUSEN - TEUTONSKÝ povolal Alberta na pařížskou universitu. Albert tam přišel jako bakalář. Vykládal Sentence Petra Lombardského. Potom teprve složil předepsané zkoušky a stal se mistrem. Mezi jeho žáky tehdy patřil blahoslavený Ambrož Sienský.
ALBERT poznal nedostatky tehdejšího vyučování. "Sentence" byly vlastně výroky otců, hlavně svatého Augustina, který převzal filosofii Platonovu. Aristotela se všichni báli, protože byl znám jen ze zdeformovaných výkladů židovských a arabských filosofů. V některých dobách bylo výslovně zakázáno užívat ho na křesťanských školách. ALBERT přesto začal studovat Aristotelovu filosofii. Brzy poznal, že není možné převzít z Aristotela jen jednotlivé části, ale celý systém. Stal se tak zakladatelem nové křesťanské filosofie. To je jeho největší dílo. Položil tak základy, na kterých dále stavěl JEHO ZÁK TOMÁŠ AQUINSKÝ.
Po pětiletém působení v Paříži byl ALBERT poslán do Kolína, aby tam založil a řídil novou řádovou universitu. Z této doby pochází nejvíce jeho spisů. Jeho činnost je po lidsku nevysvětlitelná. Nikdy nepoužil svého práva ria dispens od chorové modlitby. Kromě toho se často pomodlil celý žaltář v jediném dni.
Svým studentům nejen dával přednášky, ale byl jim též otcem, bratrem, duchovním vůdcem. Učil je nejen vědám, ale i lásce k ctnostem a k řádu a k jeho kázni.
Nejvýznamnějším ALBERTOVÝM žákem v Kolíně byl TOMÁŠ AQUINSKÝ. Albert první objevil mimořádné nadání tohoto "němého vola", jak studenti svého zamlklého druha nazývali. Dával mu nejtěžší otázky, míval s ním rozhovory, používal je ho pomoci při některých pracích a sám mu také pomáhal, zaučoval ho do úřadu lektora.
ALBERT v Kolíně přednášel nejen výklad Písma svatého a Sentencí, ale vykládal též mystické spisy Pseudodiviše a Etiku Nikomachovu. Kromě toho přednášel i o přírodních vědách. Chápal studium jako úctu k PRAVDĚ, jako lidskou dokonalost. Chtěl dosáhnout harmonického souladu vší vědy. Zasloužil si proto název DOCTOR UNIVERSALIS.
TOMÁŠ AQUINSKÝ by se byl uplatnil i bez Albertovy pomoci, avšak ALBERT ho ušetřil mnoha oklik a uvedl ho do hloubek aristotelismu. Když Tomáš skončil studia v Kolíně a měl se vrátit do Itálie, poprosil ALBERT generála řádu, aby poslal TOMÁŠE do Paříže. Jan Teutonský tehdy chtěl, aby šel do Paříže a získal tam mistrovství některý z bratří německých, Albert však za Tomáše prosil vytrvale.
V Albertově poměru k Tomášovi se projevuje ALBERTOVA velikost, nezištnost a pokora. Nikdy ho nemrzelo, že ho jeho žák předčí. Naopak; radoval se z toho. Měl tak velikou úctu k Tomášovým spisům, že si je pilně pročítal a ještě i v poslední nemoci si je dával předčítat. S Tomášem se po rozloučení v Kolíně mohl stýkat už jen málo, snad jen v době, kdy oba byli po nějakou dobu u papežské kurie, avšak jeho činnost pozorně sledoval.
Brzy po Tomášově odchodu do Paříže byl ALBERT zcela vytržen ze své dosavadní činnosti. Roku 1254 si ho bratří z německé provincie zvolili za svého provinciála.
Německá provincie tehdy měla více než čtyřicet klášterů a byla velmi rozsáhlá. Jak rád by byl ALBERT zůstal u svých knih! Poslechl však jako vždy. Ačkoli mu bylo snad již šedesát let nebo jen o málo méně, začal konat dlouhé cesty, samo zřejmě pěšky, visitoval kláštery bratří i sester, založil tři kláštery nové, svolával provinciální kapituly, šel do Paříže na kapitulu generální.
Jako provinciál byl horlivý a přísný. Tři převory sesadil a čtvrtému uložil přísné pokání za nedodržování předpisů o chudobě. Předcházel dobrým příkladem. Sám si pro sebe na svých cestách jídlo vyžebrával.
Nemohl už tolik studovat z knih jako dříve, zato však opět začal na svých cestách studovat z knihy přírody. Cestou si bedlivě všeho všímal a své spisy si promýšlel. Když pak přišel někam do kláštera, velmi rychle psal a diktoval to, co již měl takto připraveno.
Po svatém Otci Dominiku a po blahoslaveném Jordánu zdědil horlivost pro spásu duší. Cítil se zodpovědný za své bratry. Neúnavně je poučoval. Kázal velmi často i v kostelích přes všechny své povinnosti.
JAKO VĚRNÝ SYN SVATÉHO OTCE DOMINIKA měl rád i sestry II. řádu. Podporoval je všemožně a míval k nim promluvy. Za jeho provincialátu došlo k založení nového kláštera sester, který dostal název "RÁJ". Zachoval se alespoň stručný záznam z promluvy, kterou měl k sestrám při této příležitosti. Mluví střízlivě a prakticky. Mimo jiné řekl:
"Zvolily jste si jako životní pravidlo řeholi svatého Augustina a Stanovy řádu Kazatelského. Z lásky k Bohu máte tedy milovat společné dobro a podřizovat mu dobro vlastní. Máte být poslušné v pokoře a v trpělivosti, bez reptání a namítání, v prostotě a v radosti.
Máte se uzavřít mřížemi, zdmi i dveřmi před vnějším světem. Nesmíte nikdy mluvit v zapovězené době a na zapovězených místech. Nic nerozdávejte, nic si neschovávejte, nic nevlastněte. Neříkejte nikdy nic, co by porušilo mír a lásku.
Nedej Bůh, abyste jeho milosti a dobrodiní řádu splácely nevděkem! Božím darem je to, co vám řád poskytuje, totiž kázání, visitace k nápravě vašeho života, udělování svátostí, stálou péči o vás a duchovní vedení.
Očekávejte zde svého Snoubence Ježíše Krista, pro kterého jste vše opustily. Zasvětily jste se mu a slíbily jste mu sebe a vše své. Kdo tyto sliby dodrží, pro toho platí požehnání: Šťastný je odchod svaté sestry z tohoto světa!"
Dále dával ALBERT sestrám moudré rady, aby byly opatrné při výběru novicek a aby nepodnikaly velké stavby, dokud nebudou mít peníze. Jen pak mohou stavět bez nebezpečí pro řádovou kázeň.
ALBERT se tu jeví jako nadšený vůdce k dokonalosti dominikánského řeholního života a jako zkušený rádce.
Roku 1256 hájil v Anagni v přítomnosti papeže práva řeholních řádů proti Vilému de Saint-Amour tak skvěle, že ho papež pozval na papežskou universitu. Skoro rok tam vykládal evangelium svatého Jana. Bylo mu dovoleno zřeknout se úřadu provinciála. Vrátil se pak opět do Kolína.
Kolik ho tam čekalo různých záležitostí místo očekávaného klidu! Byl zvolen za rozhodčího v různých sporech mezi městy a kláštery a hlavně také mezi arcibiskupem a městem Kolínem. Kolik trpělivosti to od něho vyžadovalo! Přesto dále spisoval své knihy.
Přišlo nové vyrušení. Alexandr IV. ho jmenoval 5. ledna 1260 biskupem v Režně. Šlo o diecézi, která tehdy byla ze všech německých diecézí v nejhorším stavu. Nikdo se nechtěl jejího řízení ujmout. A správu této diecéze měl ALBERT převzít. On, žebravý mnich, měl se stát zároveň církevním knížetem!
Ke všemu ještě mu generál Humbert, který se o tomto jmenování dověděl, napsal dopis, v němž ho prosil a zapřísahal, aby tento úkol odmítl. Dopis se zachoval. Je výstižný pro tehdejší smýšlení řádu v této záležitosti. Adresován je:
"V Kristu milovanému bratru Albertovi, lektoru v Kolíně, přeje bratr Humbert, neužitečný služebník řádu Kazatelského, věčné štěstí v nebi a slávu na zemi příkladem a zásluhou."
Dále Humbert říká, že je přímo zděšen zprávou o Albertově jmenování. Ptá se: "Kdo by mohl věřit, že si chcete udělat o svém životním večeru tuto skvrnu na své slávě?… Kdo z bratří se ještě bude bránit církevní hodnosti, jestliže vy nyní podlehnete?… Nenechte se přimět k souhlasu kvůli řádu, který všechny své syny miluje a ctí a vámi se zcela zvláště chlubí v Pánu."
Dále mluví Humbert o "svaté neposlušnosti", a ujišťujte Alberta, že jeho jmenování bude odvoláno, postaví-1i se Albert proti němu.
"Uvažte v srdci, kolik zmatku a těžkostí tento úřad v Německu přináší! Jak by to vaše duše snášela, kdyby byla po celý den zapletena do světských záležitostí?" Připomíná pak, jak velkým dobrem pro řád jsou Albertovy vědecké práce a kolik jimi získávají duše na celém světě. Prosí ALBERTA na kolenou pro POKORU NEPOSKVRNĚNÉ PANNY A JEJÍHO SYNA, aby neopouštěl stav pokory.
ALBERTA nemusil vybízet jeho představený. Sám už Alexandra IV. prosil, aby mu tento úřad neukládal. Jako důvod uváděl svou neschopnost a pokročilý věk. Tentokrát však Alexandr IV. neustoupil a ALBERT ho poslechnout musil.
PŘIJAL BISKUPSKÉ SVĚCENÍ hned v Kolíně a jen s jedním bratrem se pak vydal pěšky na cestu do Řezná. Od první chvíle dával všem najevo, že si bude zcela jinak počínat než jeho předchůdcové. Práce a těžkostí se nebál. Snad by se někdo domníval, že člověk tak zaujatý studiem a vědeckými pracemi jako ALBERT nebude schopen dobře se starat o praktické záležitosti. Velmi by se mýlil.
ALBERT byl biskupem v Režně o málo více než rok. Po celou tu dobu věrně zachovával všechny předpisy Stanov, jak mu to bylo možné. Žil chudě. Statečně přemáhal neporozumění, s nímž se setkával nejen u šlechty, ale i u prostého lidu, který byl zvyklý na biskupy se zbraní v ruce a ALBERTA nechápal. Málo si ho cenili a o jeho chudobě mluvili posměšně.
V době svého působení ALBERT svolával diecézní sněmy, odstraňoval zlořády u duchovenstva, dal do pořádku finanční stav diecéze, organizoval charitní díla, staral se o farnosti a o kláštery po stránce duchovní i hmotné. Především však si vyhledal schopného a dobrého nástupce mezi světskými kněžími. Teprve potom šel až do Itálie osobně prosit papeže, aby se mohl svého biskupského úřadu vzdát.
Mezitím Alexandr IV. zemřel. Jeho nástupce Urban IV. ALBERTOVI vyhověl, pověřil ho však novými úkoly. ALBERT opět začal mít přednášky u papežské kurie, mohl se po nějakou dobu stýkat se svatým Tomášem a začal spisovat své komentáře k Aristotelovi. Potom byl poslán hlásat křižáckou výpravu do Německa a také do Čech. Zase tedy byl skoro ustavičně na cestách, ačkoli už mu bylo sedmdesát let. Dostal se až do Holandska. Přitom často světil kostely a oltáře, biřmoval a uděloval kněžské svěcení. Delší dobu se mohl zdržet jen v dominikánském klášteře ve Štrasburku. Teprve od roku 1271 mohl už zůstat v Kolíně.
Tam stále ještě příležitostně přednášel a psal své spisy. Neznal únavy, šlo-li o spásu duší. Roku 1274 byl v Lyonu na koncilu. Roku 1277 šel až do Paříže hájit spisy svého žáka TOMÁŠE AQUINSKÉHO. Bratří se už obávali, že to ALBERT pro svůj pokročilý věk nedokáže, on však ještě vykonal tak dalekou cestu a směle mluvil před pařížskými profesory.
ROKU 1279 ho náhle při přednášení opustila paměť. Nedivil se tomu. Vždy byl přesvědčen, že je mu jen propůjčena. Poznal z toho, že se má nyní více připravovat modlitbou a usebraností na smrt. Zavřel se ve své cele a zůstával tam. Když někdo klepal na dveře, odpovídal prý:
"Albert už tu není." Modlil se často hodinky za zemřelé. Zemřel vsedě v pátek 15. listopadu 1280.
V čem ještě doplnit tento stručný životopis? ALBERT byl veliký svými díly, postavou však ne. Měl železné zdraví, povahu spíše horkokrevnou, byl energický, pracovitý, a měl otevřené oči pro vše, co viděl na svých cestách. Měl nejen bystrý rozum, ale i velkodušnou vůli. Zcela na sebe zapomínal. Uměl spojovat zbožnost s učeností.
Byl a vždy zůstal především světcem, pokorným a horlivým synem svatého Otce Dominika. Na něho se díval, od něho se učil. V jeho škole si osvojil touhu po spáse duší, lásku ke kříži, k Nejsvětější Svátosti a k Panně Marii.
Horlivě a velkodušně vždy užíval prostředků, které mu řád poskytoval. Uměl spojovat kontemplaci s obdivuhodnou činností.
Bylo o něm řečeno, že je "VELIKÝ" čtyřnásob: ve vědě, v autoritě při řízení, v horlivosti pro duše a v úsilí o dokonalost. Býval nazýván zázrakem své doby. Vznikaly o něm legendy, které ho popisovaly jako "čaroděje".
Zbývá říci něco o ALBERTOVĚ DÍLE. O něm se říká: "ALBERT naplnil svět tolika svazky svých spisů, že nahrazuje všechny knihovny". Psal spisy přírodovědecké, o zvířatech, o rostlinách, o nerostech, o zemědělství a jiných oborech lidské činnosti; spisy lékařské, fysické, astronomické, matematické.
Nejvíce vynikal ve filosofii. Napsal mnoho komentářů k Starému i k Novému Zákonu, Summu theologie a mnoho duchovních děl a homilií. Jeho zbožnost se odráží zvláště v jeho spisech o JEŽÍŠOVÉ SRDCI a o PANNĚ MARII, v dílech De sacrificio Missae a DE EUCHARISTIAE SACRAMENTO.
Ačkoli byl ALBERT blahořečen již roku 1484, přesto k jeho svatořečení došlo až roku 1931. Tehdy byl zároveň jmenován církevním učitelem.
O několik let později ho PIUS XII. jmenoval patronem přírodních věd a přírodovědců.



SVATÝ TOMÁŠ AQUINSKÝ


SVATÝ DOMINIK JE OTCEM ŘÁDU, SVATÝ TOMÁŠ JE JEHO UČITELEM. Tím už je dosti řečeno, co pro řád znamená. I on byl zcela závislý na svatém Otci Dominiku. Říká se o něm, že to byl dominikán vzorný, vzorový. To je jasné každému, kdo si pročítá jeho životopis. Podařilo se mu jasně a dobře vyjádřit to, co měli na mysli všichni, protože to vycházelo z ducha řádu.
Svatý TOMÁŠ AQUINSKÝ se narodil roku 1225 nebo 1226 na zámku Roccasecca v jižní Itálii. Měl několik sourozenců. Sám byl nejmladší. Jeho bratři většinou sloužili a vojska. K tomu Tomáš nejevil sklony. Proto ho jeho otec, hrabě Landulf Aquinský, dal již jako pětiletého chlapce na vychování do benediktinského opatství na Monte Cassino. Měl přitom přání, aby tam chlapec už zůstal a později se tam stal opatem. Starý životopisec říká, že ho "monachavit".
TOMÁŠ zůstal na Monte Cassinu devět let. Byl tam v dobré škole. Studoval pilně. Byl tichý a hodně uvažoval. Dával svým učitelům otázky, na které mu neuměli odpovídat. Hlavní z nich byla: "Co je to Bůh?" Bral tuto otázku nesmírně vážně a hledal na ni odpověď po celý svůj život.
Po devíti letech si otec TOMÁŠE neočekávaně odvedl. Pravděpodobně k tomu daly podnět válečné nepokoje. Čtrnáctiletý TOMÁŠ pak pokračoval ve svém studiu v Neapoli. Poznal tam nový žebravý řád bratří Kazatelů. Jejich apoštolský způsob života ho začal přitahovat.
První dominikáni přišli do Neapole teprve roku 1231. Žili tam ve veliké chudobě stísněni v starém, nevyhovujícím klášteře, který ke všemu byl ještě daleko za městem. Do nového kláštera a do města se mohli přestěhovat až po TOMÁŠOVÉ smrti.
TOMÁŠ se s tímto řádem dobře seznámil, porozuměl ideálu svatého Otce Dominika a rozhodl se, že požádá o přijetí. Neradil se přitom ovšem se svými příbuznými. Otec mu ještě před jeho rozhodnutím zemřel. TOMÁŠ měl obláčku bez vědomí matky a bratrů roku 1243.
Toto jeho rozhodnutí bylo zcela nepřijatelné pro jeho rodinu, dokonce i pro zbožnou matku. Byli by s radostí uvítali, kdyby se byl jejich syn stal mnichem na Monte Cassinu s vyhlídkou, že se stane opatem. Avšak žebravým mnichem! Nebyla ještě příliš daleko doba, kdy se o Dominikovi v Římě mluvilo jako o dobrodruhovi. Nyní byl tento dobrodruh už svatořečen a rodina hrabat Aquinských to jistě věděla. Avšak aby i jejich syn vzal na sebe tento způsob života a snad si dokonce vyžebrával chléb, to dovolit nechtěli.
TOMÁŠ si byl jasně vědom rozdílů mezi řády. Neřekl si: Na Monte Cassinu budu mít také chórovou modlitbu, mnišský způsob života i možnost ke studiu. Ne, on chtěl vše tak, jak to uspořádal svatý Otec Dominik. Nalezl v řádě Kazatelském "blaživou odpověď na své touhy".
Představení tušili, že příbuzní tohoto novice budou na něho dělat nátlak. Chtěli ho toho ušetřit, a proto ho poslali" nejdříve do Říma, potom do Paříže. Tam však již nedošel. Tomášovi bratři ho vypátrali a zmocnili se ho na cestě nedaleko od Viterba. Zdá se, že je přitom podporoval císař Bedřich.
TOMÁŠOVI nezbylo, než se podrobit a odejít s bratry. Útěk už byl nemožný a jakýkoli odpor by byl býval marný. Jen toho nikdy nedosáhli, aby ho přiměli k odložení hábitu.
Odvedli TOMÁŠE na jeho rodný hrad a tam ho uvěznili. TOMÁŠ zůstal zcela klidný. Měl několik knih a z těch studoval. Snažil se žít tak, jako by byl v klášteře. Dodržoval i řádové posty. Zdá se, že všichni kolem něho začali ztrácet trpělivost, jen on sám nikdy ne. "Nalezl v zajetí ještě více svobody", říká starý životopisec.
Nejprve za ním posílali jeho sestru Marottu, aby mu domluvila a přiměla ho k povolnosti. Dopadlo to tak, že ji svými slovy a svým příkladem získal pro řeholní život.
Když to nešlo po dobrém, zkusili to zase po zlém a roztrhali na TOMÁŠOVI jeho jediný hábit. Zabalil se do cárů a zase zůstal klidný. Jen jednou se rozrušil, když zašli příliš daleko a poslali mu do jeho vězení nevěstku. Vzplanul a zahnal ji ohořelým polenem, které vzal z krbu. Udělal pak polenem kříž na stěně a dlouho se před ním modlil. Pociťoval bolest nad jednáním svých bratří a vyprošoval si dar ustavičné čistoty.
Tehdy byl ve spánku opásán od andělů "cingulem čistoty". Neměl pak už nikdy pokušení proti této andělské ctnosti.
Obdivuhodná byla jeho ukázněnost a vytrvalost, s jakou do kázal i za těchto okolností pilně studovat a neztrácet ani chvilku času.
Snad za nepřítomnosti jeho bratrů našel si k němu cestu jeden z neapolských dominikánů. Směl pak TOMÁŠE občas navštěvovat a mohl mu dokonce dát i čistý hábit. S ním byl také dohodnut útěk, k němuž došlo za pomoci TOMÁŠOVÝCH SESTER, již zcela získaných.
Není přesných zpráv o tom, jak dlouho trval tento zvláštní noviciát, avšak více než rok to bylo jistě. Kdy a kde skládal TOMÁŠ své slavné sliby, také není známo. Byl poslán na studia do Kolína, kde měl řád tehdy nově zřízené generální studium. Není jisté, zda se už tehdy zastavil na universitě v Paříži, jak se to někdy říká. Avšak nejvzácnější dobu své formace, nejméně čtyři roky, prožil za vedení svatého ALBERTA VELIKEHO, nejlepšího učitele, jakého mu Boží Prozřetelnost mohla poslat.
TOMÁŠ byl tak mlčenlivý, skromný a nenápadný, že to ze začátku mátlo. ALBERT měl tu zásluhu, že odhalil nadání tohoto "němého vola". TOMÁŠ se pak postavil po boku svého učitele při nesnadném podniku použít Aristotela k rekonstrukci katolické theologie a k zbudování velké stavby scholastiky. ALBERT do této práce Tomáše uvedl a práci mu usnadňoval. Pomáhal mu, podporoval ho a hájil ho vždy, ještě i po jeho smrti.
U generála řádu Jana Teutonského vymohl, aby TOMÁŠ po ukončení studia mohl již v roce 1252 přednášet jako bakalář v Paříži na řádovém studiu v klášteře svatého Jakuba. TOMÁŠ tam pak čtyři roky působil jako bakalář. V té době vyvrcholily boje s pařížskými mistry, do nichž TOMÁŠ tak úspěšně zasáhl. Papež Alexandr IV. rozhodl bulou z 5. října 1256 při ve prospěch řeholníků a zároveň nařídil, aby byl TOMÁŠ s BONAVENTUROU přijat mezi pařížské mistry.
SVATÉMU TOMÁŠOVI tehdy bylo třicet let. Neměl ještě předepsaný věk a byla mu dána přednost před staršími, na které už byla řada. TOMÁŠ poslechl jako vždy okamžitě, avšak jeho pokoru to tenkrát dost stálo. Hledal pomoc v modlitbě.
6. dubna 1259 došlo k události, při které zazářil TOMÁŠOV KLID, jeho trpělivost a vyrovnanost.
Tomáš kázal v kostele za přítomnosti mnoha studentů. Přišel tam jakýsi najatý školník, rozkázal svatému Tomáši, aby mlčel, a začal číst hanopis, který sepsali někteří pařížští mistři, aby potupili žebravé řády. SVATÝ TOMÁŠ klidně stál na kazatelně, přerušil své kázání a nechal ho číst. Když čtení skončilo, pokračoval ve svém kázání tak, jako kdyby se vůbec nic nestalo.
Když však pařížští mistři zacházeli ještě dále a hlavně když odváděli studenty od vstupu do řádu, odpověděl jim velmi rázně. Prohlásil tehdy, že rozhněvat se spravedlivě pro spravedlivou věc je chvályhodné.
Nával studentů na přednášky SVATÉHO TOMÁŠE byl mimořádný. Svatý Tomáš nehledal sebe a svůj úspěch. Mluvil střízlivě a jasně, což bylo tehdy neobvyklé. Chtěl především pomáhat mladým studentům a vést je. Odstraňoval proto vše zbytečné a málo užitečné, všechnu nespořádanost a všechen zmatek. Všechny mraky se rozplynuly ve světle jeho myšlenky a v míru jeho ducha.
Vrhal nové světlo na temnou cestu. Novým a neobvyklým způsobem řešil staré nesnáze. Uměl nahradit zmatený a zdlouhavý popis stručnou a dokonalou definicí k radosti studentů, kteří potom toužili a brzy vystihli, že tento nový profesor žije a pracuje pro ně. Byl proto obklopen láskou mladých.
Udivuje, že již po třech letech veřejného vyučování byl svatý TOMÁŠ z Paříže odvolán. Rozhodla tak generální kapitula. Pověřila svatého Tomáše, aby vypracoval pevný a jednotný řád pro studium řádových kleriků.
Svatý Tomáš ne nadarmo prohlásil o slibu poslušnosti, že je největší. U něho to nebyla slova, která by měla jen malý vliv na jeho život. On uměl vždy to, čemu učil, převádět do života. Proto také byl vždy nejposlušnější z bratří. Poslechl i tentokrát bez námitek. Zůstal pak deset let v Itálii.
Tato léta byla neméně plodná. TOMÁŠ měl poměrně více klidu a času k vědecké práci a k spisování svých děl. Dvakrát byl po delší dobu u papežské kurie. V Orvietu složil své oficium na svátek Božího těla. Přednášel řádovým studentům, kázal v kostelích, psal a diktoval. Byl přitom tak nenáročný, že se spokojil též s odhozenými kousky papíru.
Roku 1269 ho představení opět poslali do Paříže. Tentokrát tam byl jen tři roky. Toto nové tříletí bylo ještě více než první ztěžováno bojem proti žebravým řádům a oposicí proti jejich naukám. TOMÁŠ skoro sám hájil cestu, kterou otevřel SVATÝ ALBERT.
Roku 1272 byl z Paříže opět odvolán. Nemohl ani dokončit školní rok. Tentokrát byl v Neapoli a řídil tamní studium. Z kláštera vycházel jen v nejnutnějších případech. Jeden z jeho příbuzných ho však před svou smrtí jmenoval exekutorem své závěti. SVATÝ TOMÁŠ se pak musil zabývat dobytkem, osly, obilím, koňmi, které si zesnulý neprávem osvojil. Pro neapolské kleriky pořádal oběd ke cti svaté Anežky.
Začátkem roku 1274 se vydal se svým sociem Reginaldem na cestu na lyonský koncil. Nedošel tam už. Onemocněl tak, že se musil uchýlit nejprve k své neteři, potom do cisterciáckého opatství u Paenzy, kde 7. března 1274 zemřel. Nedožil se ani padesáti let.
Vnější rámec jeho života je tedy velmi prostý. Byl to řeholník, který měl rád svůj řád a považoval řeholní život za jistější a bezpečnější cestu k Bohu. Plnil s naprostou samozřejmostí povinnosti, které na sebe svými sliby vzal.
Byl chudý, čistý, poslušný jako děťátko. Snad to chtěl vyjádřit ten, kdo prohlásil, že se jeho zpověď podobala zpovědi dítěte.
Zbývá říci něco o jeho ctnostech a o jeho díle. Hájil prvenství lásky v teorii i v praxi. Modlil se vytrvale a neúnavně. Spojoval vždy modlitbu se studiem.
Uměl číst z knihy kříže. Kdykoli chtěl studovat, zahájit slavnou disputaci, vyučovat, psát nebo diktovat, vždy si nejdříve vyhledal tichý koutek, kde rozjímal a kde si vyprošoval pochopení Božích tajemství.
Vyjádřil myšlenku svatého Otce Dominika slovy: CONTEMPLATA ALIIS TRADERE.
Sám skutečně rozdával jen z toho, co u Pána Boha načerpal. Když psal komentář k Izaiášovi, přišel na místo, které mu bylo nesrozumitelné. Vroucně si proto v modlitbě vyprošoval osvícení. Svěřil se potom svému sociovi Reginaldovi, že mu sám svatý Petr a Pavel řešení nadiktoval.
Když psal o Nejsvětější Svátosti a o VTĚLENÍ, zasloužil si, že mu Pán Ježíš s kříže řekl:
"DOBŘE JSI O MNĚ PSAL, TOMÁŠI!" Jakou radostí ho naplnilo toto nejvyšší schválení! Na otázku, jakou si žádá odměnu, odpověděl: "TEBE!"
Denně sloužil mši svatou, denně byl po ní přítomen ještě na jiné mši svaté, při které často sám přisluhoval. Nesnáze řešil u SVATOSTÁNKU.
Nikdy nevycházel z kláštera, nebylo-li to nezbytně nutné. Spával málo. Uměl se ponořit do modlitby a do svých úvah tak, že pak už ani necítil bolest.
Hlavní dílo svatého TOMÁŠE, THEOLOGICKÁ SUMMA, zůstalo nedokončené. 6. prosince 1273, tedy tři měsíce před smrtí, kdy ještě nikdo nevěděl, že je nemocen, TOMÁŠ přestal psát i diktoval. Zastavil se u svátosti pokání. Jeho věrný přítel, společník a pomocník, bratr Reginald, byl tím znepokojen a ptal se, proč už nepokračuje v práci. Dostal odpověď:
"Bratře Reginalde, nemohu… Vše, co jsem napsal, mi při padá jen jako sláma ve srovnání s tím, co jsem viděl a co ml bylo zjeveno… Nastal pro mne konec s psaním, a proto doufám, že brzy nastane i konec života."
Presto se ještě poslušně vydal na cestu do Lyonu, ale nedošel tam už. Zakončil své učitelské působení výkladem Písně písní. Cisterciáci ho prosili, aby se s nimi alespoň trochu rozdělil o své vědění, a on na to vynaložil poslední síly.
Uskutečňoval opravdu ve svém životě to, co řekl o vyučování posvátné nauce: že má vyvěrat "ex plenitudine contemplationis". Podle něho theologie musí vést ke svatosti. Theologický musí být celý život. Jeho theologie se proto stala apoštolátem a kázáním. Vede k Bohu a posvěcuje. Sám měl po celý svůj život žízeň po poznání Boha, touhu po Bohu. Od dětství chtěl vědět, kdo je Bůh.
Toto vědění mu bylo dáno jako plod usebranosti. Jak pravdivá byla jeho slova, která pronesl před svým posled ním svatým přijímáním: "Přijímám TEBE, pro něhož jsem celý svůj život učil, pracoval a kázal!"
Jen pro Boha! Bůh jediný! Zůstává proto vzorem dominikánského theocentrismu. Přitom však ustavičně myslil i na bližního, aby mu dal světlo, nadeji, sílu, útěchu. Chtěl prospívat jiným. Kdykoli však chtěli světští lidé před ním mluvit o marnostech, zdvořile se rozloučil a odešel.
SVATÝ TOMÁŠ si zasloužil být nazván největším světcem mezi učenci a největším učencem mezi světci. Přitom však je zřídka kdy svatost tak prostá jako u tohoto ANDELSKEHO UČITELE.
Zdálo by se, že byl zcela ponořen do svých knih a že pro nic jiného neměl smyslu. Přesto však byl právě on nazván "miro modo benignus"; tak dobrotivý, že to až překvapovalo a plnilo úžasem. Vždy byl ochoten a připraven jiným sloužit; nejen svým studentům, ale každému, kdo ho o něco požádal. Vždy byl laskavý, zdvořilý, trpělivý, klidný. Nebyl bez zájmu o své okolí, jak se někdy mohlo zdát. Uměl důvěřovat jiným. Nikdy nikoho nepodezíral. Nikdy neposuzoval, neměl-li důkazy. Ještě i pak se snažil omlouvat.
Podrobnější životopis seznámí s příběhy z jeho života, které často říkají více než slova: o tom, jak ochotně provázel bratra po Boloni, ačkoli měl spoustu práce a bolavou nohu; jak se staral o své kleriky a dokonce i o občerstvení proně; jak zachoval při disputacích klid, i když ho jeho protivník napadal.
Ještě jen několik slov o jeho pokoře. Bylo o ní řečeno, že je největším zázrakem. SVATÝ TOMÁŠ sám ji pokládal za něco zcela samozřejmého.
Byl vždy skromný, prostý, nenápadný, nenáročný. Nikdy si nepřál pro sebe něco zvláštního. Jeho největším přáním bylo, aby mohl zůstat, až do smrti pros tým, obyčejným bratrem. To si ustavičně v modlitbě vyprošoval. Utíkal se přitom zvláště k PANNĚ MARII. Modlil se tím snažněji, čím více se obával, že mu bude svěřen nějaký vysoký úřad. A skutečně, nikdy se nestal představeným.
Jeho socius, bratr Reginald z Piperna, který svatému Tomáši oddaně sloužil všemi možnými způsoby, nebyl v této věci stejného smýšlení. Jistě také věděl, jak už blahoslavený Jordán byl proti tomu, aby bratří přijímali biskupský úřad, znal snad i list, který v této věci psal generál Humbert svatému Albertovi, přesto však měl ustavičně touhu, aby se BRATR TOMÁŠ stal kardinálem. Sliboval si, že toho bude dosaženo na lyonském sněmu, a říkal to svatému TOMÁŠOVI. Bude prý to ke cti řádu. Dostal odpověď:
"Bratře Reginalde, v žádném stavu nemohu být tak užitečný našemu řádu, jako v tomto." A když Reginald znovu opakoval, jaké by z toho bylo dobro, rázně ho přerušil a zvolal:
"Nikdy, na věky nezměním stav!"
V těchto slovech je zřejmá nejen jeho pokora, ale i jeho láska k řeholnímu životu vůbec a k řádu svatého Otce Dominika zvláště. Tuto lásku projevoval svým životem i svými spisy.
Nemluví se o tom, že by se byl někdy zvláště věnoval sestrám II. řádu. Na to už mu nezbyl čas. Přesto jeden belgický klášter považuje svatého Tomáše za svého zakladatele, protože k tomuto založení přiměl jednu vévodkyni.
Nakonec ještě několik slov o TOMÁŠOVÝCH spisech. Je jich tak mnoho, že je po lidsku nevysvětlitelné, jak to vše zvládl v devětačtyřiceti letech svého života při všech svých ostatních povinnostech. Vždyť skoro ustavičně vyučoval, často kázal, od ničeho se nedispensoval, mnoho času věnoval modlitbě a vyhověl každému, kdo ho o něco požádal. Dokonce na prosby některých lidí přerušoval svou hlavní práci a psal různá Opuscula.
Měl vzdělání, které v jeho době překvapuje, a úžasnou znalost pramenů, Písma svatého i tradice. Neměl ke své práci pomůcky, jaké by mu byla poskytla dnešní doba. Nebyla snadná konsultace Otců ani nemíval po ruce dostatečnou zásobu knih.
Měl velikou úctu k tradici, avšak vše převyšovala jeho láska a poslušnost k Církvi. Při své práci se nepřestával dívat na Boha a na Církev.
O jeho spisech filosofických říká Otec Aniceto Fernandez: "Tomistická filosofie je nejpřirozenější, nejrozumnější, nejlidštější, nejshodnější se zkušeností a s rozumem."
Bratr Vilém Moerbecke přeložil pro SVATÉHO TOMÁŠE do latiny Aristetolovy spisy nebo opravil překlad těch, které už přeloženy byly. Svatý TOMÁŠ napsal komentář skoro ke všem těmto knihám. Dal v něm Aristetolovi říci i to, co Aristoteles neřekl, avšak dal mu to říci silou Aristetolových zásad samých.
Dále napsal SVATÝ TOMÁŠ kromě "Catena aurea", což je sbírka odstavců ze svatých Otců k jednotlivým úryvkům evangelia, celkem osm komentářů k Písmu svatému: k Jeremiášovi, k Nářkům, ke knize Job, k Izaiášovi, k padesáti žalmům, k Matoušovi, k Janovi, k svatému Pavlu. Věnoval v těchto komentářích mnohem větší pozornost doslovnému smyslu Písima svatého, než to bylo v jeho době obvyklé. Tyto komentáře nezastaraly.
Z theologických spisů jsou nejdůležitější: Komentář k sentenčím Petra Lombardského, Disputované otázky, Rozmanité otázky, Summa contra gentes a hlavně Theologická summa, v níž svatý TOMÁŠ došel k nejvyšší jednoduchosti. Rozdělil ji na 3 části: o Bohu, o snaze rozumného člověka přijít k Bohu, o Kristu, který jako člověk je cestou k Bohu.
Celkem už osmdesát papežů nadšeně doporučovalo SVATÉHO TOMÁŠE. O jeho komentátorech budou tyto dějiny často mít zmínku.
Co je to TOMISMUS a co znamená TOMISMUS pro náš řád? P. Mariano Maggiolo 0. P. odpovídá: "Tomismus je škola, jejíž vyučování se vztahuje na všechny věci a podává vysvětlení, které všechno zahrnuje a všechno koordinuje v jedinou vědeckou soustavu.
Dominikánská askese je podstatně tomistická; duch dominikánský je podstatně tomistický: nejen proto, že tomismus vychovával po staletí naše svaté, inspiroval naše zákonodárství, dal vznik nebo zvláštní ráz tradici řádu, ale také, a to především, že TOMISMUS sám vyšel z řádu svatého Otce Dominika, z jeho ducha, z jeho myšlenky."
Nikdy nebude dosti řečeno o významu SVATÉHO TOMÁŠE pro Církev a pro náš řád. Pavel VI. napsal ve svém listě generální kapitule konané roku 1965"v Bogotě:
"Je vaší nesmrtelnou slávou, že jste dali křesťanské společnosti PŘEJASNÉ SVĚTLO, SVATÉHO TOMÁŠE AQUINSKEHO, který, jak říká náš předchůdce LEV XIII., nauky svatých učitelů jako rozházené údy nějakého těla sebral a sloučil, podivuhodně je uspořádal a tak je obohatil, že je právem a po zásluze považován za JEDINEČNOU ZÁŠTITU A OZDOBU CÍRKVE."
STUDIUM SVATÉHO TOMÁŠE se stalo závazným předpisem i pro sestry II. řádu. Stanovy jim předpisují: „Při studiu ať je jim nejlepším učitelem SVATY TOMÁŠ, jehož nauku Církev zvláště doporučuje a řád přejí má jako dědictví."
Řád si toto vše uvědomil velmi brzy. Ačkoli nebylo tisku a knihy se proto šířily mnohem pomaleji než dnes, již roku 1278, tedy čtyři roky po smrti SVATÉHO TOMÁŠE, se generální kapitula v Miláně rázně postavila proti některým bratřím, kteří, hlavně v Anglii, nauku SVATÉHO TOMÁŠE částečně odmítali, jak říká výnos kapituly, "na pohoršení řádu", a uložila oněm bratřím tresty.
Od té doby nebyla snad "ACTA KAPITULY", kde by nebyla o SVATÉM TOMÁŠI AQUINSKÉM alespoň zmínka.
OTEC ANICETO FERNANDEZ vypravuje, že když měl soukromou audienci u Pavla VI., Svatý Otec ihned začal mluvit o časovosti a platnosti učení svatého TOMÁŠE.
Protože Otec generál přiznal, že i v řádě Kazatelském si dnes někteří bratří méně cení učení SVATÉHO TOMÁŠE, Svatý Otec se okamžitě skoro nazdvihl v křesle a zvýšeným hlasem zvolal:
"To je špatné, to je kořen nebezpečí, a dominikáni se do něho vrhají, jestliže si málo váží nauky svatého TOMÁŠE. Církev jim ji zvláště svěřila a doporučila, aby ji střežili a hájili, nebol k tomu je zavazuje jejich rodinná tradice."
TAKOVÉHO TEDY MÁ NÁŠ ŘÁD UČITELE.



MUNIO DE ZAMORA A III. ŘÁD


30. listopadu 1283 zemřel stařičký, prací a námahou vyčerpaný JAN VERCELLSKÝ.
12. května 1285 byl na generální kapitule v Boloni zvolen SEDMÍM GENARÁLEM ŘÁDU ŠPANĚLSKÝ PROVINCIÁL MUNIO ZE ZÁMORIA.
Při jeho zvolení mu bylo osmačtyřicet let. Nevynikal zvláště učeností ani výmluvností, avšak byl to opatrný správce, služebník věrný v zachovávání observancí a vytrvalý. Právě tyto vlastnosti řád tehdy potřeboval. Bratří stále ještě při bývalo, zároveň však přibývaly i různé slabosti a nedostatky.
Začala se stále častěji vyskytovat touha po titulech a po vlastnění. Uvolňování v chudobě nejdříve zavinili mistři, kterým bylo dovoleno, aby si s ohledem na svůj úřad sami opatřovali knihy, a kteří proto začali u sebe přechovávat peníze.
MUNIO de ZAMORA byl věrným synem svatého Otce Dominika. Snažil se proto čelit všem těmto nedostatkům. Tak na příklad generální kapitula roku 1290 nařizuje, aby si bratří nenechávali peníze u sebe delší dobu, ale aby za ně co nejdříve koupili knihy nebo jiné potřeby. V prvních dobách řádu podobná nařízení generálních kapitul jistě nebyla potřebná.
O tom, k čemu dále došlo, nejsou dost přesné zprávy, avšak generál řádu Munio de Zamora se pravděpodobně stal obětí pomluv. Asi si na něho někteří bratří stěžovali, a to až u papeže. Byl jím tehdy františkán MIKULÁŠ IV. Ačkoli v těchto stížnostech a pomluvách mohl vidět nedostatek řeholního ducha, pověřil přesto dva kardinály, Latina Malabranca a Huga de Bilom, aby záležitost přezkoumali. Výsledkem těchto zkoumání byl přípis Otci generálovi, že se má svého úřadu "pokorně" zříci. MUNIO de ZAMORA chtěl hned uposlechnout, avšak Otcové na generální kapitule ve Ferraře se proti tomuto neoprávněnému zasahování do záležitostí řádu postavili a nedali mu k tomu souhlas. Chtěli hájit i svého generála i svobodu řádu a podali odvolání.
OTEC MUNIO pak zůstal ještě rok v čele řádu a řídil ještě i další kapitulu, tentokrát ve Španělsku v Pálencii. Mezitím ho Mikuláš IV. úřadu zprostil listem, který nedostali Otcové včas. Konali proto klidně kapitulu. Mikuláš IV. tím byl pohněván a vydal další list proti MUNIOVI.
MUNIO se okamžitě podrobil a úřadu generála se zřekl. Hned nato si ho však v Palencii zvolili biskupem. Přijal již biskupské svěcení, avšak opět z toho vznikla nová nespokojenost a nové spory. MUNIO se tedy zřekl i své diecéze, jejíhož řízení se snad ještě ani neujal, a ačkoli byl španělské národnosti, odešel do Říma. Žil pak v klášteře svaté Sabiny jako vzorný řeholník. Zemřel roku 1300 a zanechal po sobě pověst svatosti.
Ani dnes není ještě zcela jasné, proč došlo k tomuto zásahu Mikuláše IV. Někteří soudí, že se o to přičinili MUNIOVI nepřátelé, jiní vidí příčinu v tom, že Munio de Zamora první vypracoval řeholi pro III. řád, což františkán Mikuláš čtvrtý nerad viděl. Celá záležitost vyvolala mnoho trpkostí a sporů, avšak MUNIA de ZÁMORU o úctu horlivých řeholníků nepřipravila.
Možno tu poznamenat, že Dominikův řád měl skoro vždy během svých dějin horlivé a dobré generální představené. Nikdy nedošlo k tomu, co se stalo na příklad kapucínům, kterým jejich generální představený veřejně odešel ke kalvíncům.
Což dříve III. řád svatého Otce Dominika neměl svou řeholi? Skutečně, začal ji mít až roku 1285, a schválení Svatého Stolce dosáhla tato řehole až roku 1405. Přesto je jisté, že se již v první polovině třináctého století mnoho laiků, žijících ve světě, svěřovalo vedení řádu Kazatelského z touhy po dosažení větší dokonalosti.
Tak se na příklad o jedné terciářce mluví již v životě blahoslaveného Jordána. Říká se tam, že mu jedna terciářka darovala střevíce. Tyto střevíce měly stříbrnou přezku. Někteří bratří blahoslavenému Jordánovi přísně vytýkali, že takové střevíce nosí. On se pokorně omlouval, že si této přezky vůbec nepovšiml. To je tedy jedna z prvních zmínek o třetím řádě.
Tito lidé často dokonce oblékali hábit. Někteří ho nosili ustavičně, někteří alespoň o větších svátcích. Chtěli ho mít také v rakvi. Od počátku se nazývali řádem "KAJÍCÍM". Pochopili, co jim řád svatého Otce Dominika přináší a jakou oporou jim může být v jejich duchovním úsilí. Chtěli být dominikány a dominikánkami i ve světě, nakolik jim to bylo možné. I oni toužili po spáse duší a užívali řádových prostředků k dosažení dokonalejší lásky, nakolik jim to jejich stav dovoloval a v okolnostech, do kterých je Boží Prozřetelnost postavila.
Přesto však v prvních dobách byla jejich příslušnost k řádu pouze mravní. Teprve MUNIO de ZAMORA jí dal právní základy. Zároveň jim dal pravidla, kterými se měli řídit. Vyžadoval od nich nejen některá zbožná cvičení a kající skutky, ale především velkou horlivost pro pravdy víry. Neměli usilovat jen o svou osobní dokonalost, ale měli mít vliv na své okolí a měli také spolupracovat s bratřími a pomáhat jim v jejich apoštoláte.



III. ŘÁD VYDAL A STÁLE JEŠTĚ VYDÁVÁ PLODY SVATOSTI


poskytoval a poskytuje duším to, co opravdu potřebují. I když jeho členové většinou žijí ve světě, přesto tu jde o "ŘAD" a jeho členové si mají být vědomi, že svou profesí slibovali snahu o dokonalost.
Od počátku si to mnozí tito "kající bratří a kající sestry" plně uvědomovali. I když zůstali ve světě, velmi Často to byli skuteční řeholníci. Patřila mezi ně na příklad rodná sestra SVATÉ MARKÉTY UHERSKÉ KONSTANCIE, která je ještě dnes uctívána, a mnozí jiní.
Zmíníme se tu pouze o třech z těch, kteří žili v třináctém století a ke kterým Církev svatá úctu schválila.
Časově první je z nich
PANÍ, MANŽELKA A MATKA BLAHOSLAVENÁ ZDISLAVA
Narodila se v Křižanově na Moravě někdy po roce 1220. Její otec byl brněnským purkrabím, matka přišla do Čech ze Sicílie jako dvorní dáma královny Kunhuty. Otec i matka byli proniknuti duchem zbožnosti. Podporovali kláštery a žili jako praví křesťané. Vzorně vychovávali své děti.
ZDISLAVA měla již od mládí touhu po samotě a po spojení s Bohem. Udržela si ji i při všech svých společenských stycích. Přesto se velmi mladá provdala za rytíře Havla z Lemberka. Měla se stát důkazem, že je možno spojovat tu to touhu s manželským a s rodinným životem.
Stala se vzorem především manželkám a matkám. Připomíná všem ještě dnes, že jsou k plnosti křesťanského života a ke svatosti povoláni všichni bez rozdílu stavu.
VZORNĚ plnila své povinnosti. Měla vliv na svého manžela, který, ačkoli byl věřící, vzdělaný a obratný i svědomitý v královských službách, přesto s ní nebyl na stejné výši a neměl pro ni vždy porozumění. Nestěžovala si na to a snažila se ho poučovat často spíše celým svým životem než slovy. Pečlivě vychovávala své čtyři děti a vedla je od malička k ctnostem a k lásce k Bohu. To však jí nestačilo. Snažila se působit na každého, s nímž přišla do styku. Neomezovala svou péči jen na hradní služebnictvo, ale vycházela i do dolních vesnic, ošetřovala a povzbuzovala nemocné, starala se o vězně a snažila se odstraňovat každou bídu. Zůstávala při svém snažení poněkud osamocena, a to nejen proto, že její manžel dlel často u královského dvora, ALE CHYBĚLO JÍ ŘÁDOVÉ SPOLEČENSTVÍ.
Pochopila za těchto okolností velmi dobře, jakou oporou by pro ni bylo a co by v jejím životě znamenalo.
Dominikány znala z Brna, kde byl snad už roku 1225 klášter bratří a kde od roku 1239 byl i klášter sester II. řádu, první na Moravě. Znala jistě i cisterciáky a františkány. Přesto však chtěla do JABLONNÉHO povolat právě dominikány, protože věděla, co nového svatý Otec Dominik přinesl pro ni i pro lidi, které chtěla přivádět k Bohu.
Jablonné bylo jen malé městečko a dominikáni chtěli mít své kláštery většinou ve velkých městech, kde byly školy a university.
ZDISLAVA je však zvala do Jablonného a později i do Turnova tak, že jí nemohli prosbu odmítnout. Nejen je zvala, ale sama se snažila připravit jim klášter a kostel a sama se též přitom chopila díla a pomáhala dokonce i při stavbě. S jakou radostí a vděčností je vítala při jejich příchodu! Svěřila se vedení řádu.
Zasloužila si krásný název "MATKA CHUDÝCH". Každý, kdo něco potřeboval, nalezl u ní vždy laskavé přijetí. Sloužila všem. Přitom slovem i příkladem vedla k Bohu každého, s kým. se setkala. Uměla všechnu svou činnost spojovat s modlitbou. Ve své touze po záchraně duší byla věrnou dcerou svatého Otce Dominika.
Vždy měla slabé zdraví. Statečně se však přemáhala a neúnavně pracovala, aby věrně plnila všechny své povinnosti. Umírala mladá. Snad jí bylo o málo více než třicet let.
Zemřela 1. ledna 1252. Byla pochována podle svého přání v kostele svatého Vavřince v Jablonném, který pomáhala stavět a kam vždy ráda spěchala na bohoslužby.
Blahořečil ji svatý PIUS X. 28. srpna 1907.
DALŠÍ TERCIÁŘ Z TOHOTO STOLETÍ byl zase docela jiný, aby se ukázalo, že tato Dominikova cesta je pro všechny, pro chudé i bohaté, pro prosté i vzdělané. ZDISLAVA BYLA ŠLECHTIČNA, ALBERT CHUDÝ ROLNÍK.
Narodil se ve vesnici Villa d Ogna u Bergama. Velmi záhy si začal v potu tváře vydělávat na svůj chléb. Pracoval celé dny na poli a přitom zůstával v ustavičném spojení s Bohem. Prodléval myslí v nebi. Už jako sedmiletý hoch se začal postit. Co takto ušetřil, rozdal chudým.
ALBERT se na přání rodičů oženil. Přineslo mu to jen kříž. Jeho modlitby považovala jeho manželka za zahálku, jeho štědrost za marnotratnost. Snášel vše trpělivě. Opět nejsou známy podrobnosti a neví se, kolik let žil v manželství a za jakých okolností ovdověl. Děti asi neměl, protože zůstal zcela sám. Byl by snad zůstal na svém zděděném statečku a pozvedal i dále při namáhavé práci mysl k Bohu, avšak kdosi využil jeho prostoty a povolnosti a připravil ho o všechen majetek.
Nestěžoval si na to. Chtěl mít svůj poklad v nebi. Odešel do Cremony, vydělával si tam chléb prací svých rukou a věnoval se přitom horlivě skutkům milosrdenství a zbožnosti. Poznal v Cremoně III. řád a přijal ho jako něco, po čem v hloubi srdce dávno toužil. Vstoupil do něho a šel potom s ještě větší horlivostí po cestě dokonalosti. S radostí zastával úkol kostelníka. Vykonal též mnoho poutí na různá poutní místa.
Zemřel tak, jak žil, prostě a zbožně roku 1279. Avšak Bůh, který miluje pokorné, oslavil svého služebníka. Nebyl zapomenut. Došlo k zázrakům, a za BENEDIKTA XIV. byl proto blaho řečen.
ZDISLAVA I ALBERT žil i ve světě a hlásají nám teď, že Boha možno najít všude, při obyčejných zaměstnáních i ve vznešené společnosti, při práci na poli i při výchově dětí.
O TŘETÍ TERCIÁŘCE Z TOHOTO STOLETÍ, BLAHOSLAVENÉ BENVENUTĚ BOIANI, se zachovalo nejvíce podrobných zpráv zásluhou jejího zpovědníka dominikána Konráda de Castillerio, který napsal její životopis.
Narodila se v zámožné rodině roku 1254 v městečku Vividale, které leží mezi Terstem a Benátkami, a prožila v tomto městečku skoro celý svůj život. Neupozornila na sebe žádnou vnější činností. Vždy usilovala o skrytost. Byla to již sedmá dcera v rodině, a syna ještě neměli žádného. Báli se proto o jejím narození OTCI podat zprávu. Otec však byl vzorný křesťan. Přijal i svou sedmou dceru s láskou a zvolal:
"Buď i ty vítána!" Tato příhoda jí dala jméno. Za svou odevzdanost byl otec odměněn. Narodili se mu po sedmi dcerách ještě tři synové. Jeden z nich se stal dominikánem.
BENVENUTA byla po celý svůj život něžně milována od svých rodičů a sourozenců. Všichni pro ni měli porozumění, radovali se z její zbožnosti a viděli v ní záruku Božího požehnání pro celou rodinu. Snažili se ji ušetřit všech starostí, neslučitelných s jejími dlouhými modlitbami a extasemi. Děvčátko se už v sedmi letech denně modlilo tisíckrát "ZDRÁVAS MARIA", většinou v zahradě. Všichni proto o ní říkali, že je to "skřivánek Panny Marie".
Denně chodila k dominikánům na mši svatou a na kompletář. Nikdo neměl námitky, když velmi záhy prohlásila, že se chce zcela zasvětit Bohu. Přitom se vůbec neuvažovalo o možnosti, že by mohla vstoupit do kláštera.
Složila svůj slib panenství do rukou KRÁLOVNY PANEN s takovou samozřejmostí, jako novicka do rukou své převorky. Pravděpodobně už jako dvanáctiletá vstoupila do III. řádu. Od té doby začala své strašné kající skutky, které se všemožně snažila skrývat. Postila se, nepila víno, spala jen na zemi, třikrát za noc se bičovala, nosila žínici, byla opásána provazem, který jí zarostl do masa.
Tyto své kající skutky tajila nejen před rodnými sestrami, ale i před svým zpovědníkem. Třikrát se jí zjevil svatý Otec Dominik a poručil jí, aby svému zpovědníku o všem řekla. Vždy se chystala, že poslechne, ale nikdy to nedokázala. Svatý Otec Dominik ji pak vždy pokáral, po třetí už velmi přísně. Teprve potom se odhodlala říci Otci Konrádovi vše. On jí potom značnou část těchto kajících skutků zakázal.
Pět let byla tak nemocná, že se nemohla ani pohnout a byla zcela odkázána na pomoc jiných. Nesnesla skoro žádné jídlo a dusila se. Byla tak proležená, že jí její živé maso krvácelo a přischlo k obvazům. Ona si nikdy nenaříkala.
Ještě více než nemocí trpěla tehdy vnitřně. Ďábel ji Často pokoušel k zoufalství. "Skřivánek" však nepřestal zpívat.
Nejtěžší jí bylo, že nemohla chodit do kostela. Její starší sestra Marie, která se také zasvětila Bohu a žila s ní, snažila se jí pomoci. Měli silnou služku, která ji nosila do kostela na mši svatou alespoň v neděli. Tato služka však jim odešla. Tu se s nemocnou Marie začala vléci sama, ačkoli neměla ani zdaleka tolik sil. Nosila ji proto na zádech. Kolik posměšných poznámek musila cestou vyslechnout! To už bylo i zbožnému otci trochu moc. "Zesměšňujete se!"
Tu BENVENUTA poprvé začala prosit Boha o své uzdravení, více kvůli svým příbuzným než kvůli sobě. Slíbila pout do Boloně. Uzdravila se pak v jediném okamžiku v kostele v přítomnosti mnoha lidí o svátku Zvěstování Panny Marie. Se svou sestrou a s bratrem se pak pěšky vydala na cestu k hrobu svatého Dominika, svého Otce.
Po návratu z pouti často navštěvovala místní sestry II. řádu. Měla dovolení zůstat u nich celé dny, a to i v klauzuře. Nikdy však u nich nezůstala trvale. Neví se ani, zda podobné přání někdy projevila. Sestry říkaly že jim byla vzorem. Její život byl zcela kontemplativní, ať byla kdekoli. Všichni už si zvykli na to, že z její světnice vychází neobvyklé světlo, takže se z počátku někteří lidé báli, že hoří.
Někdy zaslechli nebeské melodie nebo cítili nebeskou vůni. Neptali se jí na to z úcty k ní a obklopovali ji ohledy a pozornostmi, takže se velmi bála marnivosti.
Vedla-li život kontemplativní a věnovala-1i mnoho času modlitbě, neznamená to, že byla bez zájmu o svého bližního. Snažila se vést k Bohu každého, s nímž se setkala, ovšem vždy více příkladem než slovy. Nebála se však ani napomenout a upozornit. Když před ní někdo někoho pomlouval, řekla prostě:
"Více škodíte sám sobě než komu jinému."
Byla radostná stejně jako mnoho jiných jejích svatých sester dominikánek. Vyprosila si od PANNY MARIE, aby jí alespoň na chvilku dala pochovat Ježíška. Ve Svatý týden prožívala bolesti a úzkosti svého Spasitele. Na Hod Boží velikonoční se dověděla, že slzy, které prolila, byly zaneseny jako vzácné perly do nebeského pokladu. Ráda mluvila o nebi. Měla časté styky se svatým Otcem Dominikem.
Její poslední nemoc byla krátká. Všichni, kteří ji měli rádi, obklopovali její lůžko.
BENVENUTA musila podstoupit před smrtí největší boj svého života. Ďábel ji chtěl zmást tím, že jí připomínal milosti, které obdržela, a namlouval jí, že je promarnila. Celou její minulost jí vykládal v tom smyslu. Její kající skutky i její modlitby se jí začaly zdát svatokrádežnými komediemi. Bála se, že dělala vše jen naprázdno, jen proto, aby si získala pověst svatosti.
I její láska a důvěra k PANNĚ MARII se jí zdála být marnou ilusí a pokrytectvím. Plna úzkosti volala: "Maria! Maria!" -Toto jméno zahnalo nepřítele.
BENVENUTA zemřela v nebeském míru s úsměvem na rtech v náruči své sestry Marie 30. října 1292. Bylo jí sedmatřicet let.
Docházelo k zázračným uzdravením na její přímluvu. 6. února 1765 byla proto blahořečena.
V jejím životě bychom marně hledali tragické události. Ďábel dělal, co mohl, aby ji zneklidnil, avšak ona zvítězila silou, která nebyla její. Tajemstvím jejího vítězství byla nedůvěra k sobě a důvěra v PANNU MARII.
Manželka a matka, prostý venkovský člověk i panna žijící ve světě u rodičů přijali tedy s vděčností a s láskou vše, co jim III. řád poskytoval k jejich posvěcení. Kolik budou mít následovníků a následovnic!



POSLEDNÍCH DESET LET V XIII. STOLETÍ


MUNIO de ZAMORA mohl stát v čele řádu pouze šest let. Řád byl tehdy veliký nejen početně, ale i úctou, kterou si všude získával. Počet bratří v této době bývá jen odhadován, avšak tyto odhady jsou nepřesné a velmi se mezi sebou různí. Mluví se o dvanácti a dokonce až o třinácti tisících bratří. Počet klášterů může být zjištěn přesněji. Koncem století bylo 579 klášterů bratří, 144 klášterů sester; o něco později 635 klášterů bratří, a 157 klášterů sester. Šlo většinou o kláštery veliké. Klášter, kde bylo sto i více bratří nebo sester, nebyl ničím neobvyklým.
Při tomto vnějším růstu ubývalo vnitřní horlivosti. Generálové se v této době dosti střídali. Žádný z nich nezastával svůj úřad delší dobu. Nemohli proto už tak často visitovat jednotlivé kláštery, jako to bývalo dříve. Stále častěji se mluví o vlastnění u jednotlivých bratří a o jízdě na koni.
Některé události měly též na řád neblahý vliv. Byly to především spory mezi papežem a Francií, stále častější vměšování římské kurie do záležitostí řádu, přesídlení papežů do Avignonu a stoletá válka mezi Anglií a Francií. Přesto řád ne přestal věrně plnit své poslání k spáse duší.
Mnozí bratří velmi těžce nesli sesazení generála MUNIO DE ZAMORA pro pouhé nepřátelství některých lidí vůči němu. Po MUNIOVI byl zvolen francouzský provinciál ŠTĚPÁN BISSUNTINI Z BESANSONU.
Vynikal již před zvolením svou učeností, kázáním i spisy. Patřil též mezi pařížské mistry. Jako představený dbal tak horlivě o udržení řeholní kázně, že se některým bratřím zdál být příliš přísný. Jeden kronikář o něm dokonce napsal:
"Řídil řád železnou holí."
Již i o Janu Teutonském je známo, že byl přísný, nebo spíše svatě náročný na své bratry, takže mu dokonce dali přezývku: "Persecutor militiae." Zdá se však, že tehdy to bylo ještě lépe přijímáno.
Nejsou známy podrobnosti o tom, čeho se tato přísnost týkala a v čem se bratřím zdála přílišná. Nejvíce asi vystupoval proti těm, kteří stále více upouštěli od horlivosti v chudobě. Bratří v Miláně chtěli mít na hrobě svatého PETRA VERONSKÉHO právě tak krásný náhrobek, jako byl na hrobě svatého Otce Dominika.
MAGISTER ŠTĚPÁN jim to dovolil, avšak když dali k hrobu jakési veliké kolo plné lamp, dal je odstranit, protože podle jeho mínění "deformovalo naši chudobu".
ŠTĚPÁN BISSUNTINI mohl řídit řád jen dva roky a pět měsíců. Zemřel náhle v Lucce 22. listopadu 1294. Jeho nástupce byl zvolen až v roce 1296. Stal se jím tehdejší lombardský provinciál
MIKULÁŠ BOCCASSINO Z TREVISA
Byl to syn chudé pradleny. Jeho matka bývala zaměstnána v dominikánském klášteře a brávala tam Mikuláše s sebou. Zvykl si tam tak, že už jako čtrnáctiletý požádal o hábit. Matka mohla od něho právem očekávat, že jí bude v jejím stáří oporou, avšak neřekla ani slovo, aby ho zadržela.
Čtrnáct let pak Mikuláš horlivě studoval. Stal se lektorem, avšak ať měl povinnosti jakékoli, nikdy neopomíjel kázat. Napsal také komentáře k některým knihám Písma svatého.
Jako generál neúnavně visitoval. Chodil při tom vždy pěšky. K sobě byl přísný, k jiným laskavý a dobrotivý. Měl velikou lásku k řádu. Tuto lásku nikdy nepřestal projevovat.
Zastával však úřad generála řádu jen jeden rok a devět měsíců, protože byl jmenován kardinálem. Věrně pak sloužil Bonifáci VIII.
Opět trvalo dva roky, než se sešli voličové k nové volbě. DESÁTÝM GENERÁLEM ŘÁDU SE STAL ALBERT, nazývaný buď z Janova podle místa, kde měl obláčku, nebo z Chiavari, podle místa, kde se narodil. V době, kdy byl zvolen, zastával úřad lektora v Montpellieru.
Zemřel nečekaně již tři měsíce po svém zvolení, a to v Anagni, kde tehdy sídlil papež.
ROKU 1301 byla konána generální kapitula v Kolíně. Při volbě nástupce svatého Otce Dominika byla tato kapitula dost nejednotná, protože i kardinál BOCCASSINO měl svého kandidáta, kterého doporučoval. Nakonec však většinu hlasu nedostal tento kandidát, ale provinciál provensalský Francouz BERNARO DE JUX.
Opět mohl řídit řád jen o málo více než dva roky, protože roku 1303 zemřel v Trevízu.
V DESETI LETECH SE TEDY VYSTŘÍDALI ČTYŘI GENERÁLOVÉ
Přitom byla dlouhá mezidobí. Není divu, že jejich řízení nemohlo být dost účinné, visitace dost časté, a že to řád začal pociťovat.
Přesto řádu nechybělo horlivých bratří. Stále více jich horlivě působilo mezi nevěřícími. Právě koncem třináctého století začala vznikat zvláštní nová provincie, která si dala krásný název "bratří putující pro Krista".
Tito bratří působili hlavně v Asii, toužili však po obrácení celého světa. Kolik u nich bylo nadšení, důvěry, obětavosti i odvahy.
V CAŘIHRADĚ byli dominikáni už od roku 1233. Považovali Cařihrad za jakousi klíčovou posici. Proto se snažili udržet se tam přes všechnu nepřízeň a všechny nesnáze.
Roku 1299 však byli vyhnáni. Ujali se jich tehdy janovští obchodníci a našli jim ubytování někde nablízku. Odejít nechtěli a další působení jim bylo zcela znemožněno. Využili tohoto nuceného volna k tomu, že začali překládat díla svatého TOMÁŠE do řečtiny. Už tenkrát, ještě před TOMÁŠOVÝM svatořečením.
Jiní bratří opravdu "putovali pro Krista". Šli po skupinách a pěšky, s holí v ruce, stateční "pěšáci v dobrovolné chudobě", jak říká stará kronika, a bez peněz. Vyžebrávali si vše, co potřebovali, což bývalo v nekatolických a v nekřesťanských zemích velmi nesnadné. Ustavičně musili počítat s odmítáním a s výsměchem. Mívali s sebou jen několik knih. Vždy se snažili přesně zachovávat řeholní pravidla, mlčení a posty. Nebáli se ničeho, protože jejich touhou bylo prolít krev pro Krista.
MNOZÍ Z TĚCHTO PUTUJÍCÍCH BRATŘÍ SE UŽ NEVRÁTILI… Neví se ani, kde a jak zemřeli. Někteří upadli do otroctví a mnoho vytrpěli. Jiní se sami musili dát aspoň na čas do služeb, když se ocitli v krajní nouzi. Podrobnosti o těchto bratřích, o jejich cestách a o jejich působení vytvořily by jistě jednu z nejzajímavějších knih. Většinou však se nedochovaly.
AVŠAK I V EVROPĚ BRATŘÍ PUTOVALI pro Krista, i když nepatřili do této provincie putujících bratří. Putoval již svatý Otec Dominik. Tisíce kilometrů pěšky ušli nejen studenti, posílaní často na slavná generální studia, a otcové, kteří chodili na generální kapituly, konané tehdy ještě stále každý rok, ale i mnozí lidoví kazatelé,
Chodili většinou po dvou, protože platil předpis, že každý, kdo někam jde, musí mít s sebou socia. Šli často mezi nejchudší lidi, do nejzanedbanějších a nejopuštěnějších krajů.
Tak se vydali na cestu i dva bratří ve Španělsku, DOMINIK A ŘEHOŘ. Není o nich známo skoro nic. Neví se ani, odkud byli a jaká byla jejich příjmení. Jen to se ví a jen to je jisté, že chtěli jít věrně v šlépějích svatého Otce Dominika. Plni horlivosti a touhy po spáse duší vydali se na cestu a konali apoštolskou službu většinou ve vesnických kostelích. Jednoho dne je daleko od vesnice překvapila prudká bouře s vichřicí. Uchýlili se pod skálu, aby byli alespoň trochu chráněni, avšak skála se zřítila a oni pod ní zahynuli. Došlo k tomu asi roku 1292.
Tentokrát tito dva horliví misionáři nebyli zapomenuti. Bůh projevil jejich svatost září, která vycházela z místa, kde zemřeli, i zázraky. Okolní obyvatelé je vzývali při svých nesnázích. Tuto úctu nikdy nepřerušenou schválil PIUS IX.
ŘÁDU TEHDY TAKÉ PŘIBÝVALO BISKUPů.
Snad se alespoň částečně splnily obavy blahoslaveného Jordána a Humberta, kteří byli přesvědčeni, že to řádu uškodí, a proto si nepřáli, aby se jejich synové stávali biskupy. Někteří bratří začali již po této důstojnosti toužit a zapomínali pak příliš snadno na své řeholní sliby. Přesto dal řád v tomto i v následujícím století Církvi mnoho svatých, horlivých biskupů.
Mezi ně patří
BLAHOSLAVENÝ JAKUB Z VARAZZE
Narodil se v tomto městečku a velmi mladý vstoupil k dominikánům v Janově. Získal si velké vzdělání. Horlivě četl spisy svatých Otců, zvláště svatého Augustina, a citoval z nich zpaměti dlouhé odstavce. Horlivě a úspěšně kázal v různých italských městech. Podařilo se mu přivést mnoho duší k lásce Boží.
Dlouho též zastával úřad provinciála. Potom byl papežským legátem. Vždy přitom zůstal věrný v zachovávání všech předpisů. Bylo mu už více než šedesát let, když si ho obyvatelé Janova vyžádali za svého arcibiskupa. Stal se jím a neztratil pak nikdy jejich lásku.
Jako arcibiskup dbal především o zachování pokoje. V Janově byly rodiny, které byly už padesát let i více mezi sebou znepřáteleny. Jakubovi se je podařilo smířit. Konala se pak veřejná slavnost, při které se všichni zavazovali, že zachovají přátelství.
Další jeho starostí byla péče o chudé. Sám žil jako nejchudší z nich, jen aby jim mohl pomáhat. Staral se o místní nemocnici. Byl vždy ke každému laskavý a dobrotivý.
Zemřel svatě v sedmdesáti letech a byl pochován v dominikánském kostele. Úctu k němu nikdy nepřerušenou schválil PIUS VII.
BLAHOSLAVENÝ JAKUB VORAGINSKÝ je znám především jako autor "Zlaté legendy". Ve středověku patřila tato kniha mezi nejčtenější a nejoblíbenější. Je to vyprávění o životě světců, smíšené s četnými legendami, které by při kritice neobstály.
Zachovala se také různá jeho kázání a pojednání. O svatém Otci Dominiku psal s velikou láskou a oddaností. Rozeznává u něho čtyři druhy slz: slzy zbožnosti pro horlivost v modlitbě, slzy lítosti a zkroušenosti nad jeho nepatrnými proviněními a nad hříchy jiných, slzy soucitu nad tělesnou i duchovní bídou, slzy smutku nad pozemským vyhnanstvím.
Sám svatého Otce Dominika vždy věrně napodoboval a byl dobrým žákem v jeho škole.



ŽIVOT ŘÁDU


Svatý Otec Dominik uměl vše uspořádat s podivuhodnou jasností a prozíravostí. Právě to dalo řádu velký úspěch a pomohlo to udržovat jeho jednotu. Zatím co u bratří Menších řídila vše spíše osobnost zakladatelova, v díle svatého Otce Dominika stála v čele myšlenka.
STANOVY, které dal řádu, byly jasné a střízlivé. Doplnil je blahoslavený Jordán. Z velké části k tomu došlo už na generální kapitule roku 1220. Po právní stránce STANOVY upravil" svatý Rajmund Pennafortský. Další změny se pak týkaly většinou už jen věcí méně významných.
V čele řádu stál od počátku generální představený. Pokud jím byl svatý Otec Dominik, býval nazýván prostě "prior". Te prve roku 1221, kdy došlo k rozdělení na provincie, dostal titul "MAGISTER", a později ještě "MAGISTER GENERALIS".
Magistra řádu volila generální kapitula. Jiné potvrzení už nepotřeboval. Býval volen doživotně, mohl se však úřadu vzdát nebo ho také mohl být zbaven, jak se to stalo MUNIOVI de ZAMORA.
Generál řádu měl povinnost a moc pečovat o celý řád. Jemu nebo jeho zástupci slibovali novicové hned od prvních dob poslušnost. Generální kapituly mu však také hned od počátku mohly dávat pokyny, jak si má počínat. Blahoslavený Humbert je ve svých spisech doplnil.
Tak bylo na příklad ukládáno generálu řádu, aby poučoval a povzbuzoval bratry slovem i listy. Měl se starat, aby měla každá provincie dobrého provinciála. Měl projevit vděčnost bratřím, kteří mnoho pracovali pro řád. I s posledním bratrem měl jednat tak, aby se nikdy nikdo nebál k němu přijít. Už v prvním století se mluvilo o bratřích odpadlých, o trestech pro ně a o povinnosti generála řádu starat se o ně. Jistě se tedy už i takové případy vyskytovaly.
Dále bylo Otci generálovi ukládáno, aby neopomenul pozdravit biskupy, jejichž diecézemi procházel. Předem měl ohlašovat, kam právě zamýšlí jít, by ho bratří vždy mohli vyhledat, kdyby ho potřebovali.
Humbert to ve svých spisech doplňuje: "Nesluší se, aby generál řádu bez nutnosti vynechával božské oficium a hlavně kompletář. Na svých cestách ať si počíná zbožně. V klášteře ať má promluvy, ať napomíná a koná kapitulu pro přestupky. Všechny bratry, kteří k němu přijdou, ať přijme s radostnou tváří. Každému ať dá políbení pokoje."
V těchto dobách generál řádu neměl ještě určité místo pobytu, Zřídka kdy se někde zdržel delší dobu.
Již blahoslavený Jordán měl svou pečeť. Byl na ní obraz U KŘIŽOVANÉHO. Tuto pečeť si pak ponechali i jeho nástupcové."
Je zajímavé, jak se vyvíjel předpis o sociovi. Původně to byl prostě kterýkoli bratr, kterého si svatý Otec Dominik nebo blahoslavený Jordán vzali s sebou jako průvodce na cestu. Střídali je, jak měl kdy který bratr možnost a jak to pokládali za užitečné. Později začali mít tito sociové vliv a zastávali svůj úřad už trvale.
I pro ně psal Humbert své pokyny a rady: "Mají se bát Boha, horlit pro řád, být rozvážní, počínat si řeholně, mluvit laskavě. Mezi bratřími ať si počínají jako jeden z nich. Ve svém úřadě ať nehledají nic jiného než užitek řádu. Mají generálnímu magistru vše připomínat a na vše ho upozornit. Mají uklidňovat bratry, když je vidí rozrušené proto, že byla odmítnuta některá jejich žádost nebo jim v něčem magister nevyhověl."
Sociem se stal také jeden bratr laik, který měl opatrovat pečeť a posloužit, v čem bylo potřeba. Později to byl i jakýsi sekretář. Toho zase upozorňovali, aby psal stručně a ne množil slova, která by byla jen jakousi příkrasou.
Svatý Otec Dominik a jeho nástupcové si vyřizovali všechny záležitosti u římské kurie sami. Když však bratří přibývalo a tím přibývalo i záležitostí, byl tím od roku 1256 pověřen generální prokurátor.
Svatý Otec Dominik chtěl již roku 1216 dříve vyslechnout přání prvních bratří, než rozhodl o volbě řehole a o úpravě prvních Stanov. Rozhodl pak, že se má každý rok konat generální kapitula. Je z toho zřejmé, jakou důležitost jí připisoval. Od roku 1220 do roku 1372 se konala kapitula skutečně pravidelně každý rok vždy o letnicích, ačkoli to nebylo bez nesnází. Ze začátku bývala generální kapitula střídavě v Paříži a v Boloni, roku 1245 byla v Kolíně, a pak už se střídal i různá jiná města.
Blahoslavený Humbert musil napomínat, aby ji bratří příliš neprotahovali. Nemají prý ji konat déle než týden, aby z toho nebylo příliš velké zatížení pro klášter, který bratry na kapitule hostil. Později bývalo na kapitule až čtyři sta bratří. Králové se pak ujímali výdajů s ní spojených čas to s nemalou okázalostí, na příklad v Budapešti, ve Španělsku, a jednou také v Praze.
To dalo podnět k napomenutím, že nemají být pořádány hostiny a že se nemá upouštět od prvotní prostoty. Již tehdy platil předpis, že každou změnu Stanov musí schválit tři po sobě následující generální kapituly.
PROVINCIÁL měl ve své provincii takovou moc, jako generál v celém řádě. Jeho úkolem bylo visitovat jednotlivé kláštery v provincii. PROVINCIÁLNÍ KAPITULA bývala konána o svátku svatého Michaela.
S jedinou výjimkou "opata" Matouše měli místní představení titul "převor". Tento převor měl být "služebníkem domu a bratří".
KAPITULA PRO PŘESTUPKY bývala konána velmi často, i denně. Konala se i při generálních a provinciálních kapitulách. V každém klášteře mělo být nejméně dvanáct bratří. Byly však přijímány i menší domy hlavně proto, aby se měli kam uchýlit bratří, kteří byli na cestách.
I nejchudší kláštery měly klausurní chodbu, dormitář, kapitulní sin, refektář, nemocničku. V klášteře mělo vládnout slavnostní mlčení. V celách měl být jen kříž a obraz Panny Marie, později i svatého Otce Dominika. V kostele směla být již od prvních dob "kromě čistoty a chudoby" i umělecká díla. Při klášteře skoro vždy bývala zahrada.
BRATŘÍ MĚLI ŽEBRAT "na znamení chudoby". Často však dostával i od vladařů a od jiných dobrodinců více než potřebovali.
Dominikánský život byl od začátku přísný, střízlivý a krásný. Nejvíce bývala zdůrazňována klauzura a mlčení, chudoba a studium.
Bratří spolupracovníci bývali přijímáni již od počátku. Některé přijal již sám svatý Otec Dominik.
Novicové měli být přijímáni již starší a pokročilejší ve vědách, avšak tento předpis nebyl vždy dodržován. To, čemu se dnes říká "apoštolská škola", začalo vlastně už v XIII. století. V klášterech proto musili být i učitelé latiny a gramatiky. MIKULÁŠ BOCCASSINO byl do řádu přijat v čtrnácti letech, někteří však byli přijímáni již v dvanácti nebo v deseti letech. V době pohrom se v některých případech sestoupilo až k sedmi rokům.
NOVICIÁT měl trvat nejméně šest měsíců, avšak byl-li někdo už zralý, mohl se této doby zkoušky zřeknout a složit své sliby hned. Nepostupovalo se asi vždy stejně. Blahoslavený Jordán byl poslán již dva měsíce po obláčce na kapitulu do Boloně jako definitor, a tedy již jistě slavné sliby měl.
Svatý Rajmund Pennafortský konal noviciát po celý rok zřejmě proto, že již pochopil jeho význam a užitečnost pro duchovní život. ROČNÍ NOVICIÁT začal být závazně předpisován pro všechny bez výjimky teprve roku 1250.
O noviciátě dal nejkrásnější předpisy sám svatý Otec Dominik již v Toulouse. Zdůrazňuje tam, že naším učitelem má být především NÁŠ PÁN JEŽIŠ KRISTUS, tichý a pokorný srdcem. Dává krásná pravidla pro společný život. Vyžaduje dobré využívání času a co největší snahu o POZNÁNÍ POSVÁTNÝCH PRAVD.
KLERICI neměli přijímat kněžské svěcení dříve než v pětadvaceti letech, avšak ani tento předpis nebyl vždy dodržen.
To byly spíše jen vnější předpisy. Avšak vnitřní život řádu?
BRATŘI MĚLI JINÝM ROZDÁVAT z plnosti nazírání. Sami měli být dříve naplněni posvátnou PRAVDOU a sami z ní měli žít dříve, než začali kázat. Nazírání je proto pro ně nutné. Mají o ně usilovat modlitbou a studiem, nebo spíše obojím zároveň.
Sestry je měly modlitbou a obětmi a vůbec celým svým životem v tomto nesnadném úkolu podporovat.
Mnoho příkladů svatých a horlivých bratří a sester dokazuje, že řád je dobrou školou, a dobrou, spolehlivou cestou, která vede přímo k dokonalosti.
Svatý Otec Dominik měl touhu STÁT SE APOŠTOLEM PRAVDY. To dalo jemu i jeho řádu podivuhodnou jasnost. Božským světlem osvícen stal se "KAZATELEM MILOSTI".
Svatý Tomáš Aquinský, učitel řádu, položil základ k dominikánské theologii, od které se řád nikdy neodchýlil.
U bratří byla podivuhodná víra v účinnost milosti spojena s velkodušným horlením o ctnost. K tomu také již od počátku přistupovala jakási zvláštní střízlivost a svoboda, která umí uvážit okolnosti a podmínky věcí i osob a vynechat nebo omezit to, co neodpovídá dosažení cíle.
Svatý Otec Dominik je PRVNÍM ZAKLADATELEM, který počítal s dispensemi a který nechtěl, aby zákony řádu zavazovaly pod hříchem.
Velmi poučné jsou po této stránce i zachované dopisy blahoslaveného Jordána, který svatému Otci Dominiku jistě dobře porozuměl a věrně tlumočil jeho myšlenky. Vybízí v těchto dopisech sestry, aby byly umírněné ve vnějších přísnostech, protože jen láska nezná míru. Říká jim také, že se mají modlit tak, jak jim to nejlépe prospívá.
VELIKÉ MÍSTO v životě svých dětí dal svatý Otec Dominik LITURGII. Viděl v ní oslavování Boha a zároveň jistou a prostou cestu, jak se připodobňovat Ježíši Kristu. V dopisech našich bratří a sester, které se zachovaly, je vždy zřejmé, jak uměli prožívat liturgický rok a posvěcovat liturgií hodin celý den.
Bratří se začali modlit slavnostně božské oficium již v Toulouse v kostele svatého Romana. Když se rozešli, přikázal jim svatý Otec Dominik, aby se přizpůsobili oficiu té diecése, v které právě budou. Když bratří přibývalo, vznikl z toho zmatek, protože božské oficium bylo tehdy v různých diecésích nejednotné. Po několika pokusech byl proto generál Humbert pověřen, aby pro řád sestavil a upravil VLASTNÍ LITURGII. Toto oficium mělo být závazné pro celý řád. Blahoslavený Humbert nechtěl vytvořit liturgii novou a původní. Převzal a upravil LITURGII GALLSKOU.
Schválení od Svatého Stolce dostala tato liturgie roku 1267. Svátků v ní bylo poměrně málo.
TOTO BOŽSKÉ OFICIUM mělo vynikat střízlivostí, dokonalostí a krásou. Předpokládal se zpěv celého oficia, který však v době úpadku observance přestal. Nejslavnější býval kompletář se zpěvem SALVĚ REGINA.
Generál Humbert nazývá božské oficium největší částí našeho pokání a říká: "Kdo se špatně modlí oficium, největší část svého pokání vykoná špatně."
HLUBOKOU ÚKLONU zvláště před Nejsvětější Svátostí zavedl generál Humbert, ÚKLONU HLAVY při vyslovování Nejsvětějšího Jména Ježíš blahoslavený Jan Vercellský.
Nerozlučně s božským oficiem byly spojeny modlitby soukromé, o nichž rovněž blahoslavený Humbert napsal pojednání. Obyčejně předcházely modlitbu božského oficia nebo následovaly po ní.
Tehdy nebylo potřeby, aby byla našim bratřím a sestrám předpisována a ukládána doba rozjímání. Všichni bratří a všechny sestry i v této věci horlivě napodobovali svatého Otce Dominika, který mluvil jen s Bohem nebo o Bohu, svatého Tormáše Aquinského a ostatní naše světce. Všichni si horlivě a vy trvale vyprošovali porozumění Písmu svatému. Vždy si byli vědomi, že je jejich úkolem "prosit Boha naší spásy, aby byli všichni lidé spaseni".
SLOVA SVATÉHO TOMÁŠE: "CONTEMPLATA ALIIS TRADERE", v modlitbě u Boha načerpat a pak teprve rozdávat jiným, stala se heslem řádu.
Čím se živil duchovní život těch, kteří čerpali z dominikánského zdroje? Byla to především láska K JEŽÍŠI KRISTU UKŘIŽOVANÉMU a k jeho daru, K NEJSVÉTĚJŠÍ SVÁTOSTI.
Časté rozjímání o umučení Páně vedlo k velkým kajícím skutkům. Bratrstvo k Nejsvětějšímu Jménu Ježíš bylo přivtěleno k řádu již 20. září 1274. Bratrstvo Nejsvětější Svátosti" vzniklo sice až později, avšak všem je známo, jaký podíl měl první dominikánský kardinál HUGO di SANTO CARO a SVATÝ TOMÁŠ AQUINSKÝ na ustanovení svátku Božího Těla.
Zvláště z počátku byl řád Kazatelský nazýván řádem MARIINÝM, jeho bratří bratry Mariinými. Již v XIII. století vznikala mariánská bratrstva, která byla později vystřídána bratrstvy růžencovými. Růženec se stal dědictvím a slávou řádu, ačkoli dnes patří celé Církvi.
Samozřejmě se tu musíme zmínit i o úctě a lásce K SVATÉMU OTCI DOMINIKU. Všem našim bratřím a sestrám bylo zcela jasné, že se s ním musí co nejvíce seznamovat. Vždyť jemu slibovali a ještě dnes slibují poslušnost; proto ho napodobovali a k němu se utíkali ve všech svých starostech a potřebách. Všichni si též byli vědomi, že je svatý Otec Dominik zavázal ke studiu a že právě pro toto horlivé studium byl náš řád nazván ŘÁDEM PRAVDY.
Generální kapituly často dávaly přesné a přísné předpisy o studiu. Nesnáze byly s opatřováním knih. Při jejich opisování byla v řádě zakázána zlatá písmena. Bratří také neměli mít knih příliš mnoho. Generál Humbert jim říkal:
"Mějte se na pozoru, abyste neměli skříň s knihami učenější, než jste vy sami." A na jiném místě poznamenává: "Dej Pán, aby ten, kdo pro něho studuje v knihách, z lásky ke knihám nic neudělal proti němu."
Ti, kteří psali nebo opisovali knihy - velmi často to byly i sestry II. řádu - byli často nuceni k velké šetrnosti. Dokonce i svatý Tomáš a svatý Albert psali na malých papírcích a na různých útržcích. Svatý Tomáš tak napsal celou Summu contra gentiles.
Řád vynikal téměř ve všech vědách. Měl slavné vykladatele Písma svatého, právníky, moralisty. Jiní bratří sestavovali hebrejské i jiné gramatiky, psali knihy historické i řádové kroniky. Již v třináctém století začal být bratřím pravidelně svěřován úřad magistra posvátného paláce. Tento magister měl být hlavně jakýmsi papežským theologem. Bratří však zastávali i mnoho jiných podobných úkolu.
Hlavní však vždycky bylo KÁZÁNÍ. Nikdy bratří nezapomínali, že svatý Otec Dominik založil řád ke kázání pro spásu duší. PANNA MARIA svědčí o bratřích:
"To jsou ti, kteří zvláště o to usilují, aby KREV MÉHO MILOVÁNÉHO SYNA NEBYLA PROLITA NADARMO."
Kázal svatý Otec Dominik, kázal svatý Tomáš AQUINSKÝ, kázali neúnavně mnozí bratří, často i na cestách a na náměstích. Podle slov generála Humberta kázali pro lid i pro preláty, pro moudré i nemoudré, pro řeholníky i pro lidi světské, pro vznešené i prosté.
Do všech dominikánských kostelů chodilo mnoho lidí na kázání i k svaté zpovědi. Opět generál Humbert prohlásil:
"Běda nám, chceme-li být bratry Kazateli a nechceme-li jít ve stopách takových kazatelů!"
ZÍSKAT NESČETNÉ DUŠE KRISTU! TO MUSÍ BÝT USTAVIČNÁ TOUHA BRATŘÍ I SESTER.



PŘEHLED XIV. STOLETÍ


Takový byl tedy stav rádu koncem XIII. a začátkem XIV. století. Přibývalo bratří, sester i klášteru, takže musily být zřízeny nové provincie. Roku 1294 měla římská provincie již tolik klášteru, že musila být rozdělena na dvě, římskou a neapolskou.
Roku 1301 se osamostatnila provincie česká, která byla až do té doby spojena s provincií polskou. Při svém vzniku měla česká provincie dvaadvacet klášterů bratří a osm klášterů se ster II. řádu. Jen v pražském klášteře svatého Klimenta bylo 120 bratří.
Právě tak byla v tomto roce nebo v roce 1303 rozdělena provincie španělská, toulouská, lombardská, německá. Přesto i po tomto rozdělení měly některé provincie padesát i více klášterů.
Jako má své dějiny řád, mají své dějiny i jednotlivé provincie. Kromě několika provincií nedávno založených není provincie, která by během staletí nebyla někdy zrušena pro nepřízeň vlády nebo doby nebo nezanikla. Často utrpení bratří a sester v některých provinciích napomáhá růstu a rozkvětu provincií ostatních.
Nově vzniklé provincie měly pořadí podle doby svého vzniku. Kdykoli některá provincie zanikla, dostala po svém obnovení opět to místo, které měla dříve.
Provincií i bratří stále ještě přibývalo. XIV. století začalo mimořádnou událostí. Papež Bonifác VIII. vyhlásil první milostivé léto v dějinách Církve. Spousta poutníků tehdy putovala do Říma.
Zdálo se, že je vše v pořádku, avšak nebylo tomu tak. Vnuk SVATÉHO LUDVÍKA, francouzský král Filip Sličný, byl ctižádostivý a domýšlivý. Chtěl být alespoň na svém území pánem i nad Církví. Odepřel papeži jakoukoli poslušnost a uvěznil papežského legáta. Papež ho za to předvolal k církevnímu soudu. Filip uveřejnil toto předvolání, avšak zcela ho zfalšoval. Získal si tak pro sebe skoro všechny své poddané a do konce i některé dominikány, kteří tentokrát jednali příliš jako Francouzi a hájili zájmy krále a své vlasti i proti papeži.
Je pravda, že BONIFÁC VIII. jednal někdy pánovitě a unáhleně. Rovněž však je jisté, že FILIP pramálo zdědil smýšlení svého děda, svatého Ludvíka. Bonifác odpověděl novou bulou.
Filip o něm šířil pomluvy a chtěl svolávat koncil proti němu. Bonifác se chystal, že Filipa exkomunikuje. Bylo mu tehdy padesát let a sídlil v Anagni.
K exkomunikaci už nedošlo, protože zámek, kde papež dlel, přepadla tlupa asi šesti set žoldnéřů, vedených královým vyslancem. Papež nebyl na toto přepadení připraven. Jakmile pochopil, co se stalo, nechtěl se bránit. Oblékl se do papežských rouch, vzal kříž do rukou, posadil se na trůn a čekal. Snad se domníval, že v něm žoldnéři uznají náměstka Ježíše Krista a neodváží se na něho vztáhnout ruce.
Nestalo se tak. Zašli tak daleko, že mu dali i políček. Všichni kardinálové tehdy utekli; pouze DOMINIKÁN MIKULÁŠ BOCCASSINO, zůstal stát u papežského trůnu a alespoň tak hlásal svou věrnost. Bonifác důstojně prohlásil:
"Vezměte si tedy můj život!" Jenom dva dny zůstal tehdy v zajetí. Pak byl osvobozen a žoldnéři zahnáni. Papež odešel do Říma, avšak již měsíc po událostech v Anagni tam zemřel.
Jeho nástupcem byl zvolen MIKULÁŠ BOCCASSINO , druhý syn svatého Otce Dominika, který se stal papežem. Přijal jméno BENEDIKT XI. Jeho postavení bylo nesmírně těžké. Měl vracet mír Církvi a Francii. Jak měl potrestat zločin, spáchaný v Anagni na hlavě Církve? Novými exkomunikacemi?
Benedikt XI. se snažil postupovat rozvážně a moudře. Potrestal původce přepadení v Anagni, avšak odpustil těm, kteří jednali s jeho předchůdcem tvrdě. Byl a zůstal upřímný, spravedlivý a pokorný. Tento druhý dominikánský papež usiloval především o mír. Spojoval odvahu s pokorou, učenost s obratností při vyřizování záležitostí a při jednání s lidmi.
Již v prvních dnech svého pontifikátu zrušil Bonifácův výnos, kterým byla omezována svoboda žebravých řádů. Jmenoval pak tři kardinály a několik biskupů z dominikánského řádu. Napsal o dominikánském řádě okružní list, v němž mimo jiné říká:
"Nevýslovná PROZŘETELNOST STVOŘITELOVA si z rozkošné zahrady Církve svaté vybrala k slávě svého jména a k spáse věřících v těchto posledních dnech pře slavný řád Kazatelů jako strom života, který vyrostl do výše svlažen požehnáním pomocí Boží milosti, a jeho ratolesti se rozrostly až do konce světa.
Těmito vzácnými ratolestmi, srostlými s Kristem, pravým vinným kmenem, jsou bratří řádu svatého Dominika. Očistili se od pozemských zbytečností a odvrhli břímě bohatství. Zapřeli sami sebe, vyvolili si chudobu, slíbili řeholní život a tak přinesli na hostinu nebeského KRÁLE líbezné květy a hojné plody. Jsou to vyvolení Kristovi služebníci, které Boží moudrost dala za světlo národům jako nádherné hvězdy na obloze Církve a jako planoucí světla v domě Božím, která duchovními paprsky ukazují cestu života."
Sám nechtěl ani jako papež změnit nic na svém způsobu života, pokud to bylo možné. Když byl v Perugii, přišla ho navštívit jeho stařičká matka, pradlena z Trevisa. Jakmile se ohlásila, považovali všichni za nutné přepychově ji obléci, aby prý to bylo přiměřenější důstojnosti jejího syna. Teprve pak ji přivedli k Benediktu XI. Podíval se na ni a řekl: "Toto není má chudobná matka."
Okamžitě mu porozuměla. Oblékla si zase svůj prostý kroj a zase se vrátila. Benedikt XI. ji pak přijal a jednal s ní s velkou láskou a uctivostí. Nestyděl se za chudou a prostou matku.
Začal rozsáhlou činnost, dával do pořádku spory s Německem a se Sicílií, navazoval styky s rozkolníky, chtěl znovu získat Palestinu. Zemřel však zcela náhle a nečekaně v devátém měsíci svého pontifikátu. Jeho smrt tak překvapila, že se dokonce mluvilo o jedu, který mu byl podán.
Umíral v Perugii. Když cítil, že se blíží konec, požádal, aby ho posadili v jednom ze sálů jeho paláce a aby tam měl každý k němu volný přístup. Nemohl už kázat slovy, proto chtěl kázat alespoň svým umíráním. Kolik v tom bylo sebeovládání!
Zemřel 7. července 1304. Byl podle svého přání pochován v kostele bratří Kazatelů. U jeho hrobu docházelo k zázrakům, Úctu k němu schválil Klement XII, roku 1736.
Při sporu s Filipem Sličným nestáli tedy všichni dominikáni na straně papeže. Když však došlo k dalšímu sporu, tentokrát s Ludvíkem Bavorským, hájili bratří práva Církve neohroženě. Tento spor se vlekl mnoho let, za Jana XXII. a Benedikta XII., a skončil teprve Ludvíkovou smrtí. Bratří byli tehdy za svou věrnost k Církvi pronásledováni stejně jako za Bedřicha II.
Přitom se zároveň postavili proti Janu XXII., který soukromě zastával názor, že duše blažených dosáhnou věčného patření až po posledním soudu. Říká se, že i sám Ludvík Bavorský užasl nad tímto dvojím postojem dominikánů, že totiž na jedné straně hájí papežství a na druhé straně se staví proti soukromým papežovým theologickým naukám, a zvolal prý:
"Toto je opravdu řád pravdy!" Ludvík Bavorský byl exkomunikován, a když jeho přívrženci začali prohlašovat, že papež je kacíř, bylo celé Německo stiženo interdiktem. Tento interdikt trval dvacet let! Způsobil v Německu velké škody. Němci zcela ztratili důvěru k francouzským papežům. Avšak při všech těchto zkouškách se některé duše snažily utéci se zcela k Bohu a věnovaly se horlivému duchovnímu životu.
Vzniklo z toho hnutí tak zvaných "Přátel Božích". Nejvíce v něm vynikaly dominikánské kláštery II, řádu v Porýní, Unterlinden, Adelhausen, Toss a jiné, které však měly zkušené duchovní vůdce.
Přes tyto události se začátkem století v řádě zdálo vše krásné. Bratří přibývalo a řád měl stále větší vliv v Církvi a ve společnosti. Jestliže třinácté století dalo řádu nejvíce světců, v čtrnáctém století měl řád nejvíce kardinálů a biskupů. Již jen Benedikt XI. jmenoval v necelém roce svého pontifikátu kardinály tři. Celkem jich řád měl ve čtrnáctém čtrnáct, nepočítáme-1i čtyři kardinály, jmenované od vzdoropapežů.
Patriarchů, arcibiskupů a biskupů bylo více než pět set. Opět nejsou v tomto počtu ti, které jmenovali vzdoropapeži.
Kromě toho si do svých služeb vyžadovali dominikány i mnozí panovníci. Bratří se často stávali zpovědníky a kaplany králů a královen. Snad nejznámější z nich je Godfried de Beaulieu, který byl po dvacet let zpovědníkem svatého Ludvíka IX. Provázel tohoto krále na všech jeho cestách i při křižácké výpravě a připravoval ho na smrt. Podobně tomu bylo ve Španělsku, v Portugalsku, v Čechách i jinde.
I to s sebou přineslo uvolňování původní přísné kázně. Králové pro tyto dominikány vyžadovali dovolení ne již u řeholních představených, ale přímo u papeže, aby směli jezdit na koni. Žili u dvora, zasedali u královského stolu, což ovšem znamenalo konec postů a mlčení.
Vnější lesk byl tedy jednou z příčin, které vedly k vnitřní krizi. Přibývalo dominikánů, kteří už nepodléhali řádové" kázni, a řád se s tím musil smířit, ačkoli často byl s blahoslaveným Jordánem přesvědčen, že by pro některého bratra byla lepší smrt než biskupství.
A tak přes pochvalná slova, která napsal o řádu Benedikt XI. a po něm ještě i jiní papežové, docházelo v řádě k jakési duchovní únavě, k ubývání apoštolské horlivosti a k uvolněnosti.
Dnes je zvykem připisovat vinu za to velkému moru, který zuřil hlavně v letech 1348 a 1349 a kterému mnozí řeholníci podlehli. Mnoho jich tehdy také zemřelo jako oběť blíženské lásky.
Mor byl jistě tvrdou ranou pro řád. Nebyl však jedinou příčinou uvolněnosti. Za moru úpadek vyvrcholil. Trvaly roky, než došlo k obnově a k novému rozkvětu. Mor však spíše jen ukázal ránu, která až dosud byla skryta v organismu, už delší dobu zachváceném nemocí.
Řekli jsme již, ŽE ÚPADEK ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA začínal poznenáhlu už v druhé polovině třináctého století. Projevil se nejprve uvolněností v zachovávání slibu chudoby, potom se rozšířil i na jiné observance.
Prvotní horlivost klesala. Toto zlo ostatně v této době postihlo všechny řeholní řády.
Mezi příčiny patřily nejen již uvedené vnější pohromy, ale také příliš velký vnější úspěch. Přehánělo se ve vnější činnosti, která pak už nebyla vždy plodem nazírání. Zneužívalo se výsad a dispensí, které řád dával kazatelům a mistrům. Mnozí bratří usilovali o dosažení titulů a hodností, které pak už neodpovídaly vždy jejich zásluhám.
Při vnějším rozkvětu vzrůstal přepych. Stále více se upouštělo od původní přísnosti. Řeholníci chtěli mít pohodlný život a církevní hodnosti. Ideál dokonalosti lásky nepřitahoval už některé bratry, kteří v klášteře hledali jen dobré umístění a úctu lidu.
Kromě toho řádu škodily časté války, spory Francie i Německa s Apoštolským Stolcem, tak zvané avignonské zajetí papežů, ubohý stav Říma a papežského státu za nepřítomnosti papežů.
Zvláště po moru se některé kláštery staly už jen pařeništěm prostřednosti, pohodlným útulkem pro slabochy, a nezřídka i místem, kde bylo dáváno pohoršení. Mluví se docela běžně nejen o porušování klausury a o tom, že si každý hospodařil sám pro sebe, ale dokonce i o porušování šestého přikázání.
Byly tu ovšem i příklady heroické svatosti, avšak příliš ojedinělé. Ozývaly se nářky, že již není učitelů, kteří by vedli k dokonalosti.
Došlo však ještě i k další a snad největší pohromě pro Církev i pro řád: K VELKÉMU ZÁPADNÍMU ROZKOLU.
Stejně jako měla Církev dva papeže, měl i řád dva generály. Byla to doba zmatku a také nelásky, protože schisma je vždy především hříchem proti lásce. Jak nesnadné to byly chvíle pro Církev i pro řád!
Zvláště tedy po moru a za rozkolu, v druhé polovině čtrnáctého století, byl stav řádu žalostný, avšak ne beznadějný, protože bylo vždy dost bratří a sester, kteří se nechtěli smiřovat s tímto stavem a připomínali si ustavičně svatého Otce Dominika i život prvních bratří a sester.
BOŽÍ PROZŘETELNOST BDĚLA a poslala řádu právě v nejhorších dobách dva velké světce: KATEŘINU SIENSKOU a VINCENCE FERRERSKÉHO
Podrobnosti lépe objasní vše, o čem byla zmínka v tomto přehledu.



LÉTA DO VELKÉHO MORU


Řádu mimo jiné uškodilo, že v některé době musil příliš často měnit své generály, kteří pak skoro ani neměli možnost se zapracovat. Od roku 1291 do roku 1304 se vystřídali celkem čtyři generálové. Mezidobí mezi jednotlivými volbami čas to trvala i dva roky.
Teprve roku 1304, za pontifikátu Benedikta XI., byl zvolen 16. května na generální kapitule v Toulouse Benediktův žák AIMERICO GILIANI z Placence.
Aimerico vstoupil do řádu již jako chlapec. Studoval v Boloni, kde byl MIKULÁŠ BOCCASSINO jeho profesorem. V době, kdy byl zvolen, byl v řádě už více než pětadvacet let a zastával úřad řeckého provinciála. On konečně mohl stát řádu v čele delší dobu a dát mu tak účinnější řízení.
Nesnází mu nechybělo. Benedikt XI. brzy po jeho zvolení zemřel a on v něm ztratil mocnou oporu. Spory mezi Francií a Apoštolským Stolcem pokračovaly. Filip Sličný vyžadoval od Klementa V., který se stal nástupcem Benedikta XI., prohlášení, že Bonifác VIII. byl papežem ilegálním. Ještě větší starost působil jeho další požadavek. Vyžadoval, aby papež zrušil řád templářů. Chtěl se zmocnit jeho značného majetku.
Tehdy se teprve ukázalo, jak obtížný je pro dominikány úřad inkvizitorů. Oni templáře sice vyšetřovali, jak jim to král nařídil, jakmile však poznali jejich nevinu, začali je hájit a postavili se proti tomu, aby byli při vyšetřování mučeni.
Klement V. byl slabý a po dlouhém vyjednávání s králem řád templářů sice neodsoudil, jak král vyžadoval, ale zrušil ho cestou administrativní. Toto zrušení se stalo jedním z největších pohoršení v dějinách Církve. Pravděpodobně tato záležitost s templáři, při které se generál řádu AIMERICO stále snažil templáře hájit a která mu způsobila mnoho těžkostí, přispěla k tomu, že se po sedmi letech roku 1311 svého úřadu zřekl. Žil pak v Boloni, kde roku 1327 zemřel.
Je tu však i jiná, radostnější stránka jeho působení. AIMERICO byl znalcem Písma svatého a milovníkem knih. Snažil se, aby každý klášter měl dosti knih, které by bratřím usnadňovaly studium. Získal hebrejskou bibli a mnoho jiných vzácných rukopisů. Povzbuzoval bratry ke studiu.
Po něm byl TŘINÁCTÝM GENERÁLEM ŘÁDU, dvanáctým nástupcem SVATÉHO OTCE DOMINIKA, zvolen
FRANCOUZ BERENGERIUS Z LANDORE,
toulouský provinciál, mistr theologie. Dbal v celém řádě o rozvoj studia a o šíření nauky svatého Tomáše Aquinského. Již rok po svém zvolení nařídil, aby se nauka BRATRA TOMÁŠE stala pro celý řád závaznou. Zachovaly se různé jeho listy, psané řádu. Podporoval SPOLEČNOST BRATŘÍ PUTUJÍCICH PRO KRISTA A MISIE.
Ani tento generál nezastával svůj úřad až do smrti. Řídil řád pouze o málo více než čtyři roky. Papež Jan XXII. si povšiml jeho mimořádných schopností. Jmenoval ho proto nejprve svým legátem a potom arcibiskupem v Compostelle, kde tehdy bylo jedno z nejslavnějších poutních míst.
BERENGARIUS tam působil více než deset let. V roce 1230 byl však v boji proti Maurům těžce zraněn. Zanesli ho do kláštera bratří Kazatelů, jako by znali jeho prání, a on tam svému poranění podlehl. Opět chybí podrobnosti, avšak je zřejmé, že se nešetřil. Ve věku již tak pokročilém mohl za boje zůstat doma, on však šel tam, kde ho jeho věřící potřebovali.
Vystřídal ho opět FRANCOUZ HERVEUS NÉDELLEC, zvolený v Lyoně roku 1318. Vstoupil do řádu jako světský kněz neobyčejně bohatý a vážený. Zastával již mnoho úřadů a měl mnoho beneficií. Toho všeho se zřekl. Byl neobyčejně nadaný a vynikal ve filosofii i v theologii.
Za něho došlo k události radostné nejen pro něho, ale pro celý řád: K SVATOŘEČENÍ SVATÉHO TOMÁŠE AQUINSKÉHO 18. července 1323.
Svatý Tomáš byl po svatém Otce Dominiku a po svatém Petru Veronském teprve třetím dominikánem, který byl kanonisován. Jeho kanonisace byla neobyčejně slavnostní. Jan XXII. při ní prohlásil, že je u svatého Tomáše tolik zázraků, kolik je v jeho SUMMĚ článků. Po tomto mimořádném doporučení se začala nauka svatého Tomáše rychle šířit i mimo řád. Pařížská universita však měla proti ní výhrady ještě i po tomto prohlášení.
Dominikáni ovšem velmi těžce nesli, že nemají ostatky svatého Tomáše. Svatý Tomáš onemocněl cestou do Lyonu na koncil a zůstal nejprve čtyři dny u své neteře na jejím blízkém hradu. Když už tušil, že se blíží jeho poslední hodina, projevil ještě jednou svou lásku k řeholnímu životu prohlášením, že nechce zemřít v domě světských lidí, ale v domě řeholním. Dominikánské kláštery byly všechny příliš vzdáleny od místa, kde onemocněl.
Zanesli proto nemocného do cisterciáckého opatství ve FOSSA NOVA. Tam svatý Tomáš po několika dnech zemřel a tam byl i pochován. Jeho ostatků se pak domáhala Neapol i Paříž, avšak cisterciáci se jich nechtěli vzdát. Dokonce je také po jistou dobu skrývali. Trvalo mnoho let, než byl tento spor vyřešen.
Generál řádu HERVEUS NÉDELLEC zemřel již měsíc po Tomášově svatořečení. Zastával svůj úřad pět let.
Nejsou dostupné podrobnosti o těchto Otcích. Všichni se však snažili dobře plnit své povinnosti a zachovat věrnost odkazu svatého Otce Dominika. Nástupce HERVEůV pro svou lásku k pravdě i trpěl.
Byl jím zvolen tentokrát Ital, opět lombardský provinciál BARNABÁŠ CAGNOLI , pocházející z Vercell.
Byl rovněž velmi nadaný, tentokrát znalec práva. Před svým zvolením zastával také po nějakou dobu úřad inkvisitora. Stejně jako jeho předchůdcové i on připomínal bratřím chudobu a společný život a podporoval studia. Ujímal se horlivě záležitostí sester II. řádu a zvláště také tak zvaných Kajících sester svatého Otce Dominika, které žily ve světě a mnoho tehdy vytrpěly různými pomluvami. O společném řeholním životě sester II. řádu nejsou z této doby ještě zaručené doklady, světských terciářek však přibývalo.
Ve Španělsku jim obyčejně říkali beaty, v Itálii mantelaty. Byly to již nejen vdovy, ale i zcela mladé dívky. Někteří lidé je tehdy dost nerozeznávali od tak zvaných bekyn které bývaly podezřelé z kacířství. BARNABÁŠ CAGNOLI je hájil a vymohl pro ně od Jana XXII. ochranný list. Hodně také pečoval o misie.
Opět však došlo k neblahému sporu pro soukromý názor Jana XXII., že se zemřelým dostane blaženého patření až po posledním soudu. Protože se proti tomuto mínění stavěl příliš horlivě, musil nakonec odejít z Itálie.
Zemřel v Paříži 10. ledna 1332. Řídil řád sedm let. Po jeho smrti generálové zůstávali skoro padesát let většinou ve Francii.
ŠESTNÁCTÝM. GENERÁLEM se stal FRANCOUZ
HUGO de VAUCEMAIN Z AUXERRE.
Pocházel z jedné z nejpřednějších burgundských rodin. I on vynikal ve vědách a měl nejlepší vlastnosti, potřebné k zastávání svěřeného úřadu. Byl velmi zbožný a věnoval každou volnou chvíli modlitbě. Měl tehdy těžký úkol. Papež Benedikt XII., přísný a zbožný cisterciák, zasahoval do záležitostí řeholních řádů více, než bylo obvyklé. Chtěl měnit a opravovat některé jejich předpisy. Dominikáni se proti tomu bránili. Ačkoli byla na obou stranách dobrá vůle, docházelo k nedorozuměním.
HUGO de VAUCEMAIN zemřel roku 1341 po osmi letech svého působení v Avignonu ještě před vyřešením těchto sporných otázek. Po roce zemřel i BENEDIKT XII. Další papežové již nechali řádu volnost a těmito otázkami se nezabývali?
Oč vlastně šlo? Sporná otázka se týkala hlavně chudoby. Řád ji z počátku zachovával velmi přísně, odmítal statky a pravidelně se uchyloval k žebrotě. Během doby však jednak ubývalo prvotní horlivosti, jednak přibývalo zámožných a urozených dobrodinců, kteří řádu dávali různé odkazy. Vždy se dbalo o to, aby domy byly skromné, aby si kláštery nic nekupovaly kromě přilehlých zahrad a vinic, aby bratří nic nevlastnili a žádný majetek nehromadili.
Avšak počátkem XIV. století začala být přijímána i vzdálená pole a statky především v případech, kdy si dobrodinci přáli, aby za ně byla konána aniversaria. Nechybělo ani vladařů, kteří bratry obohacovali. Vznikala z toho závist. Někteří světští kněží vyžadovali, aby dominikáni z těchto svých statků platili desátky.
ŘÁD KAZATELSKÝ se však stále hrozil soukromého vlastnění, i když k společnému vlastnění ve skutečnosti pozvolna stále více docházelo. V promluvě, kterou měl JAN XXII. při svatořečení svatého TOMÁŠE, zdůraznil, že v řádě nikdy neměl nikdo soukromý majetek zvláště pro sebe, ale vše bylo společné, a dodal:
"Tento způsob života pokládáme za apoštolský."
V praxi v době úpadků začínalo již i vlastnění soukromé a hospodaření pro sebe. Proti této uvolněnosti vystupovali hlavně v římské provincii bratří, kteří si říkali "SPIRITUALES", nikdy však nedošlo k porušení jednoty v řádě.
BENEDIKT XII. chtěl dát všechny tyto záležitosti do pořádku a postavit je na právní základ. Svolal proto sám řádovou kapitulu do Avignonu, kde sídlil, avšak tato kapitula se nekonala.
Theolog Petr de Palude, který zanechal i jiné spisy, celou záležitost zkoumal a napsal pojednání, v němž tvrdí, že není proti slibu chudoby mít důchody a statky, protože je mají všichni mniši, kteří mají slib chudoby stejný. Je to však proti řádovým Stanovám. Dominikáni však neslibují, že budou zachovávat Stanovy, ale slibují, že budou podle nich poslušni. Nepřestupují prý tedy slib chudoby, nejednají-li proti poslušnosti. Jako může dát generální kapitula dispens od předpisu nejíst maso, tak může dát dispens od předpisu nemít důchody a statky.
BENEDIKT XII. nebyl s touto odpovědí spokojen. Chtěl zrušit žebrotu a dát řádu nové předpisy a nové právní uspořádání. GENERÁL ŘÁDU však sice dispensoval kláštery a dovoloval jim statky, avšak hájil nezávislost a svobodu řádu, který si směl sám upravovat své Stanovy. Budoucnost snad dá za pravdu Benediktu XII., avšak v této chvíli dominikáni považovali za svou povinnost hájit řádovou tradici a tvrdili, že jednotlivé případy mohou být řešeny dispensí.
V první polovině XIV. století řídilo tedy řád během čtyřiceti let celkem pět generálních představených. V dalších deseti letech se vystřídali čtyři. Tak časté střídání nikdy řádu neprospívalo.
V této době dosáhla svého největšího rozvoje SPOLEČNOST BRATŘI PUTUJÍCÍCH PRO KRISTA. Měla své hlavní kláštery v Caffa a v Peru u Cařihradu. Již roku 1318 Svatý Stolec zřídil v těchto krajinách latinskou katolickou hierarchii. Téměř všichni její biskupové byli bráni z řádu Kazatelského.
Morem tato společnost mnoho utrpěla, avšak již po deseti letech byla znovu obnovena a obohacena různými kláštery ve východní Evropě.
Zmínku si zaslouží také úspěch této Společnosti v arménské monofyzitské Církvi. "Sjednocení arménští bratří svatého Řehoře Osvětitele" spolupracovali v úzkém spojení života i ducha s dominikány na sjednocení východních církví s Církví latinskou. "Arménští bratří svatého Basila" naopak zase utekli na západ, zvláště do Itálie. I tito bratří se svěřili ochraně dominikánského řádu.



BLAHOSLAVENÍ V PRVNÍ POLOVINĚ XIV. STOLETÍ


V době, kdy docházelo k těmto událostem, žili v našich klášterech, často právě v klášterech malých a bezvýznamných, bratří, které Církev povýšila na oltář nebo kteří alespoň zemřeli v pověsti svatosti. Těžko rozhodovat, kdo měl pro řád větší důležitost; zda to nebyli právě tito skromní a pokorní bratří, kteří zdánlivě do dějin řádu málo zasahovali, přitom však právě oni zachovali svými modlitbami a obětmi i svým příkladem DOMINIKOVU ŘÁDU jeho krásu v nesnadných dobách, jimiž procházel. Opět jsou zde uváděni v pořadí podle roku, v kterém zemřeli.
Nejvíce jich měla Itálie. V padesáti letech tam žili čtyři bratří JAKUBOVÉ, které Církev blahořečila.
BLAHOSLAVENÝ JAKUB VORAGINSKÝ,
biskup v Janově, zemřel již koncem XIII. století. Po něm následuje BLAHOSLAVENÝJAKUB z malého městečka MEVANIĚ nebo BEVANĚ V UMBRII.
JAKUB Z BEVANĚ se narodil již kolem roku 1220 ze šlechtické rodiny Bianconi. Již jako dítě se mnoho modlil. Když se jeho rodiče po dlouhém nepřátelství neočekávaně smířili s rodinou ALBERT I, všichni to připisovali modlitbám tohoto ctnostného dítěte.
Když mu bylo patnáct let, přišli do Bevaně dva dominikáni, aby tam v postní době kázali. Jakub nevynechal žádné z těchto kázání. Na Zelený čtvrtek přistoupil k svatému přijímání, modlil se pak vroucně a došel k přesvědčení, že ho Bůh volá do Kazatelského řádu. Neváhal pak. Šel za bratry Kazateli a prosil je, aby ho vzali s sebou. Řekli mu: "Dobře; posti se tedy jeden den o chlebě a vodě a celou noc probdi na modlitbě. Dokážeš-li to, potom přijď." Dokázal to.
Hned po velikonocích si ho bratří odvedli do Spoleta, a to bez vědomí rodičů. Ve Spoletu konal noviciát a horlivě se potom připravoval na kazatelský úřad. Studoval úspěšně a žil velmi umrtveně a ctnostně. Již v pětadvaceti letech začal kázat. Jeho horlivosti se podařilo skoro úplně odstranit sektu Nikolaitů, která se tehdy začala v Umbrii šířit. Obrátil i jejich předáka" Ortinella.
Po letech přišel opět do Bevaně. Kázal i tam. Měl velikou touhu založit ve svém rodném městě klášter. Představení mu dovolili, aby se o to pokusil. Začínal z ničeho. Nejprve bydlel v jakémsi malém domečku, pak mu tamní kapitula svěřila kostel svatého Jiří a přilehlý klášter.
V tomto novém klášteře byla veliká chudoba. Bratří měli jen to, co si vyžebrali. Často chybělo i nejnutnější. Maminka, která se už dávno smířila se synovým rozhodnutím, viděla, jak její Jakub chodí v chatrném a záplatovaném hábitě. Dala mu proto peníze, aby si koupil nový. Jakub peníze přijal a hábit si snad koupit chtěl, potom však uvážil, že v novém klášteře nemají ještě ani obraz UKŘIŽOVANÉHO, a za peníze, které dostal, koupil kříž. Maminka mu to pak vytýkala. On jí odpověděl, že chtěl podle slov svatého Pavla obléci raději našeho Pána Ježíše Krista.
Žil přísně a konal mnoho kajících skutků. Stal se převorem v nově založeném klášteře v Bevani a později i v jiných klášterech. Už za života vykonal několik zá zraků. Všichni ho měli v úctě a utíkali se k němu ve svých potřebách. On jim dával s úsměvem moudré rady a říkal jim, že nemají hledat zázraky tam, kde jsou přirozené léky. Přesto se právě jemu dostalo zvláštního názvu:
"Patron skrupulantů." Jeho panická čistota, jeho učenost, nevinnost života, apoštolské úspěchy a obdiv lidu ho nedokázaly zbavit úzkostlivosti a dokonce i obav před věčným zavržením. Kolika lidem kázal o Božím milosrdenství a o Boží dobrotě! Sám pak klečel celé hodiny před křížem v nejistotě a úzkosti tak strašné, že už byl blízek zoufalství. Pán se nad ním slitoval. Když se tak jednou modlil, vyšla ze Spasitelova boku krev a skanula na něho. Zároveň slyšel hlas: "Tato KREV ti má být znamením tvé spásy." Okamžitě se mu vrátil vnitřní mír.
Dožil se pak vysokého věku, snad osmdesáti let i více. Prožíval ještě nejhorlivější dobu řádu. Umíral 23. srpna 1301 v pokoji, protože se už díval na nekonečnou dobrotu a lásku svého Spasitele více než na svou ubohost. Před smrtí doporučoval bratřím, kteří klečeli u jeho lože, modlitbu, pokoru a lásku.
Úcta k němu byla schválena již roku 1400, tedy mnohem dříve, než k ostatním našim blahoslaveným.
Časově po něm následuje pokorný Dominikův syn, který vystoupil na Petrův stolec, BENEDIKT XI.
Zemřel roku 1304.
J0RDÁN Z PISY se narodil asi o třicet let později než Jakub z Bevaně. Jeho současníci ho nazývali divem milosti. V Pise se narodil, v Pise vstoupil do řádu. Studoval pak v Boloni a snad i v Paříži, Byl to řehol nik opravdový, přísný k sobě, laskavý a dobrotivý k jiným, velmi vzdělaný a velmi výmluvný. Měl přímo zázračnou paměť. Vynikal znalostí latiny a řečtiny. Uměl zpaměti skoro celé Písmo svaté, misál, značnou část breviáře a také i celé stránky ze Summy, ačkoli zemřel dvanáct let před svatořečením SVATÉHO TOMÁŠE. Několik let působil ve Florencii. Vyučoval na řádových generálních studiích.
Tento učený profesor kázal nejraději prostému lidu, a to "barbarskou" italštinou. Italsky kázal někdy už i svatý Tomáš, avšak bylo to pokládáno stále ještě za smělou novotu. Spisovná italština totiž neexistovala, a řeč lidu byla pokažena vlivy různých přistěhovalců. JORDÁN byl mezi prvními, kteří se snažili dát italštině její krásu.
Kázal až pětkrát denně a neúnavně zpovídal. Snažil se odstraňovat nenávist a nepřátelství. Kázal prostě a nestrojeně. Právě tak prostý, skromný a nenáročný byl celý jeho život. Měl zvláště rád Pannu Marii.
Pravděpodobně nepsal, nebo psal jen málo. Posluchači si sami zaznamenávali některé myšlenky z jeho kázání. Tak jednou líčil vlastnosti dobré modlitby a potom se vší důrazností a přesvědčivostí zvolal:
"Jestliže se takto budete modlit, tedy vám přísahám při Kristu, při Písmu svatém, při všech svatých a dokonce i při spáse své ubohé duše, že o cokoli budete prosit, dostanete. Říkám vám, že spíše nebe a země pominou, než by vroucí modlitba zůstala nevyslyšena."
Jako kazatel měl veliké úspěchy. Zůstával však pokorný v srdci i navenek. Hrozil se i jen myšlenky na pocty a důstojnosti. Velmi často a velmi rád mluvil o svatém Otci Dominiku.
Představení rozhodli, že má vyučovat v Paříži. Bylo mu už něco málo přes šedesát let. Poslušně se ihned vydal na cestu. Nedošel však již. Onemocněl v Piacenci a zemřel tam roku 1311. Jeho svatost byla v takové úctě, že si tehdy proti zvykům měšťané v Pise vyžádali, aby tam byly jeho ostatky ihned přeneseny. Úctu k němu nikdy nepřerušenou schválil ŘEHOŘ XVI.
TITO NAŠI BRATŘÍ mají tolik stejného, a přitom jsou tak různí! Následuje opět další blahoslavený JAKUB, tentokrát
JAKUB SALAMONI Z BENÁTEK
Pocházel ze šlechtické rodiny. Otec mu záhy zemřel. Jeho matka svěřila výchovu dítěte své tchyni a vstoupila do kláštera k cisterciačkám.
O chlapce se pak starala hlavně tetička Jana. Jednou mu slíbila: "Budeš-li se modlit sto dní za sebou mariánské hodinky, dám ti za to tři dukáty." Jakub se modlil a na dukáty se těšil. Po sto dnech se hlásil o svou mzdu, avšak tetička se mu zasmála a nedala mu nic. Chlapec byl zklamán. Potom však si řekl: "Tolik jsem se namáhal jen pro pozemskou odměnu, a nezískal jsem nic! Teď už budu chtít jen odměnu nebeskou. O tu mě nikdo nepřipraví!" Mariánské hodinky se pak modlil denně až do smrti.
Byl již od malička velmi zbožný a vážný. Ačkoli byl jeho učitelem cisterciák, rozhodl se pro vstup do dominikánského řádu. Zde se zprávy liší. Někdo říká, že vstupoval do řádu už v deseti letech, jiný, že v šestnácti. Tento věk se zdá být pravděpodobnější proto, že mu jeho příbuzní dovolili, aby před vstupem do řádu rozdal všechen majetek, zděděný po otci, a ten byl velmi značný. Takové dovolení by asi desetileté dítě ještě nedostalo. Zbylo mu již jen trochu peněz, za které si chtěl koupit potřebné knihy.
Už za BLAHOSLAVENÉHO JORDÁNA se doporučovalo, aby si žadatelé před vstupem do řádu opatřili alespoň breviář, protože knihy byly tehdy velmi vzácné. Jakub však potkal chudého chlapce, který neměl vůbec nic, a své poslední peníze mu dal. Tak si do řádu nepřinesl vůbec nic, zato však přivedl onoho chlapce, kterého svou láskou získal pro řád. Spolu měli obláčku.
Žil pak v řádě více než šedesát, snad skoro sedmdesát let. Stále byl pokorný, umrtvený, poslušný, laskavý, skromný, prostý a chudý v šatě. Měl krásný hlas a miloval zpěv. Ze začátku byl v klášteře v Benátkách; protože ho tam příbuzní příliš často navštěvovali, poprosil své představené, aby ho poslali do Forli. Vybral si právě toto místo, protože tam byl klášter malý a chudý, a to on chtěl. Byl pak ve Forli skoro pořád kromě několika let, kdy byl zvolen převorem ve Faenze a musil se tomu podrobit. Působilo mu to však tak velikou bolest, že od další volby raději bratří upustili.
Dosud se skoro vždy mluvilo o vynikajících kazatelích a nadaných profesorech. U BLAHOSLAVENÉHO JAKUBA není nic známo o jeho kazatelských úspěších. Zdá se dokonce, že měl malou vnější činnost. Měl však velikou lásku k chudým. Vytrvale se jim věnoval a trpělivě a s láskou je zpovídal. Přitom usiloval o ustavičné spojení s Bohem a vedl vnitřní život ve víře, v lásce, v mlčení. Velmi dbal o zachovávání všech předpisů. Před svou smrtí upřímně řekl, jak ho těší, že se ani za největších veder kromě doby oběda nikdy nenapil. K sobě byl přísný, k jiným laskavý.
Po lidsku tedy u něho nebylo nic oslnivého, nic skvělého. Přesto přivedl k Bohu mnoho duší, právě těch nejubožejších. Tajemství tohoto úspěchu je v jeho pokoře a v jeho lásce.
Jen jednou tento skromný bratr projevil přání, že by také chtěl putovat do Říma. Dovolili mu to. Navštěvoval tam hlavně katakomby. Měl velkou touhu sloužit mši svatou u hlavního oltáře v Lateráně, ale neodvážil se někomu se s ní svěřit. Sotva však vstoupil do basiliky, přišel za ním sakristán a prosil ho, aby tam odsloužil mši svatou, protože byla ohlášena a kněz, který tam měl celebrovat, nemohl přijít. Po vykonání této zbožné pouti se zase vrátil do Forli.
Po celý svůj život mluvil jen s Bohem a o Bohu, avšak čím byl starší, tím více prodléval u svatostánku. Ochotně se však nechával vyrušit, kdykoli přišli jeho chudí.
Když mu bylo skoro osmdesát let, začal mít rakovinu prsou. Hrdinně se přemáhal a skrýval svou nemoc. Po čase však se je ho tajemství prozradilo při praní jeho prádla a hábitů. Čtyři roky pak ještě svou nemoc snášel. Byl trpělivý a nikdy si nenaříkal, ačkoli bylo zřejmé, že má veliké bolesti. Zdálo se, že je stále zbožnější. Ustavičně byl v kostele a sloužil i mši svatou, ačkoli už se sotva vlekl. Ulehl teprve čtyři dny před smrtí.
Když umíral, shromáždili se bratří kolem jeho lůžka. Chtěli ho povzbuzovat a vybízet k důvěře. On však klidně řekl: "Nebojím se." Zemřel 31. května 1314. Po jeho smrti se kolem něho začala šířit líbezná vůně, ačkoli normálně mohl být očekáván jen zápach.
Tento "OTEC CHUDÝCH" nebyl zapomenut. Pomáhal i po smrti, jak mohl. Úcta k němu byla schválena již roku 1526.
Po tomto prostém bratru Kazateli, který žil skoro ustavičně v malém a bezvýznamném klášteře a usiloval po celý svůj život o skrytost a nenápadnost, časově následují dva biskupové, oba přátelé BENEDIKTA XI. První z nich je
JIHOSLOVAN AUGUSTIN KAZOTIČ
Narodil se roku 1262 v dalmátském Trogiru v zámožné a urozené rodině, která se vyznačovala věrností k Církvi. Velmi mladý vstoupil do řádu. Protože byl mimořádně nadaný, byl poslán s bratrem JAKUBEM ORSINIM na studia do Paříže. Říká se dokonce i v lekcích starého breviáře, že tam byl jeho učitelem svatý Tomáš Aquinský, avšak časově to dost dobře nevychází. Pak by asi byla chyba v datu jeho narození.
Po svém návratu se stal výmluvným kazatelem v dalmatském přímoří. Z celého okolí se vždy lidé scházeli na jeho kázání. Přitom byl bratr Augustin vzorem řeholní observance. Planul touhou po spáse duší. Neopomenul nic, aby přivedl nevěřící k víře, hříšníky k pokání. Často se celé noci modlil. Rád opakoval slova svatého Augustina: "Kdo se umí dobře modlit, umí také dobře žít." Jinak se, jako v tolika jiných přípádech, z jeho kázání nezachovalo nic, nebo skoro nic.
Když byl kardinál MIKULÁŠ BOCCASSINO poslán do Maďarska jako papežský legát, stal se Augustin jeho sociem. Jugoslávie tehdy ještě patřila do maďarské provincie. Samostatnou provincii zřídili dominikáni v Jugoslávii až roku 1325.
MIKULÁŠ BOCCASSINO se tedy s bratrem AUGUSTINEM dobře seznámil. Poznal jeho schopnosti i jeho pokoru. Proto jakmile byl zvolen papežem, povolal ho k sobě, nedbal na jeho námitky a sám mu udělil biskupské svěcení. Ustanovil ho pak biskupem v Záhřebu.
Jak ubohá to tehdy byla diecéze po všech stránkách? Byla zcela zpustošena tatarskými nájezdy. Augustin tam pracoval osmnáct let k prospěchu zvláště chudého lidu. Tento temperamentní Jihoslovan dal svou energii a všechny své slily do služeb šíření mravní obrody. Stal se všechno všem. Byl především HLASATELEM PRAVDY A LÁSKY.
Přitom stavěl a opravoval kostely, zřizoval fary, dostavěl katedrálu, dal stavět nemocnici. Stal se rádcem a pomocníkem chudých. Žil skromně a prostě. Pěšky procházel svou diecézi a hrozil se všeho přepychu. Založil také klášter svého řádu v Záhřebu. Dny, které v něm mohl strávit, byly jeho radostí.
Zpupní chorvatští feudálové kladli jeho činnosti překážky. BISKUP AUGUSTIN byl zcela proniknutý vědomím své zodpovědnosti. Považoval se za bezmocného vůči zlořádům. Prosil proto snažně, aby se mohl zříci svého úřadu a uchýlit se do kláštera. Bylo mu vyhověno jen částečně. Roku 1322 byl přeložen do Nocery v království neapolském. Vyžádal si ho neapolský král Robert.
Ani tam ho nečekal odpočinek. Chtěl očistit svou novou diecézi od všech neblahých následků, pověr a nevědomostí, které tam zanechali Saracéni, dlouholetí pánové tohoto kraje. Chtěl toho dosáhnout svým apoštolátem a hlavně svou modlitbou. Aby měl tento návrat ke křesťanství pevný základ, zasvětil slavnostně celou diecézi PANNĚ MARII a prohlásil ji za její patronku.
Avšak brzy, snad již po roce působení v jižní Itálii, 3. srpna 1323 zemřel. Všichni byli tak přesvědčeni o jeho svatosti, že byla podána žádost o jeho svatořečení již Janu XXII., tedy několik let po jeho smrti. Přesto však byla úcta k němu schválena až za Klementa XI.
ROVNĚŽ I JAKUB BENFATTI
pocházel ze šlechtické rodiny. Rozloučil se již v mládí s bohatstvím, které ho obklopovalo, a stal se pokorným a horlivým bratrem Kazatelem. Vynikal ve vědách a vyučoval na řádových studiích.
Pojilo ho přátelství s MIKULÁŠEM BOCCASSINO, který si ho, hned když se stal kardinálem, vyžádal za svého socia. Používal pak jeho služeb i jako papež. Avšak teprve roku 1320 ho Jan XXII. jmenoval biskupem v jeho rodném městě Mantově.
Nebyl to úkol snadný. Jako celá tehdejší severní Itálie i Mantova byla rozdělena na přívržence císařovy a přívržence papežovy. Obě tyto strany se mezi sebou ustavičně potýkaly. Na obou stranách přitom docházelo k nejhorším přestřelkám.
JAKUBOVÝM heslem se proto stalo jediné slovo: "MÍR"! Chtěl všude šířit pokoj Kristův. Šířil ho nejen svými slovy, ale především modlitbou, kajícími skutky a dobrotou, která se dávala všem bez rozdílu. To byla jeho veliká snaha po celých osmnáct let, co byl v Mantově biskupem.
Jeho největší láskou byli chudí. Pro ně dělal vše, co mohl. I on si zasloužil krásný název "OTEC CHUDÝCH". Sám žil I jako biskup tak chudě a prostě jako v klášteře. Byl opravdu dobrým pastýřem. Zemřel v pokročilém věku 19. listopadu 1338. Blahořečil ho PIUS IX.
Kromě AUGUSTINA KAZOTIČE byli tito bratří všichni italské národnosti. Španělsko dalo řádu ve XIV. století jen jednoho blahoslaveného. Je jím DALMÁC MONER.
Narodil se v městečku Girona. Studoval v Montpel1ieru, vstoupil však do řádu v rodné Gironě pravděpodobně již jako kněz. Po celý život si uchoval čistotu těla i duše.
Stal se vynikajícím profesorem na řádových učilištích. Snažil se zachovávat přesně všechny předpisy a neochaboval, ani když kolem sebe viděl různou nekázeň a nedostatky. V době, kdy žil, nebyla už ve Španělsku prvotní horlivost. Klauzura se v domech bratří už vůbec nezachovávala. Bratr Dalmác ležel nemocen. Jeho rodné sestry ho chtěly navštívit. Nepřipustil to. Když byl falešně obžalován, neomluvil se ani slůvkem.
Měl skvělé úspěchy jako profesor. On však usiloval především o ustavičné spojení s Bohem a o pokoru. Konal neuvěřitelné kající skutky, postil se, bičoval, nosil kolem těla ovinutý železný řetěz, po mnoho dní se nenapil kdykoli mu však představení něco z toho nedovolili nebo něco zakázali, poslechl okamžitě. Tak mu musil jeho představený dát výslovný rozkaz, aby si oblékl nový hábit a odložil starý, už nemožný a záplatovaný.
Jen několik příhod z jeho života, které jsou nejvýmluvnějším svědectvím o tom, jak chudě, prostě a skromně žil tento vynikající profesor. Almužnu, kterou sám vyžebrával, hlavně olej, víno a jiné potraviny, nosil v pytli na zádech přes celé město. Když byl na cestách, v noci prostě ulehl na holou zem. Jeho socius o tom nevěděl, vstával a šlápl přitom na něho.
Bratr Dalmác se stále více snažil o ustavičné spojení s Bohem a stále více času věnoval modlitbě. Měl zvláště rád PANNU MARII. Zasloužil si také krásný název "bratr, rozmlouvající s anděly".
Putoval také zbožně na místo, kde podle staré tradice žila svatá Marie Magdalena v jeskyni v jižní Francii a kde již tehdy byl dominikánský klášter. Byl by tam nejraději zůstal, ale poslušnost ho tehdy opět odvolala do Španělska.
Byl snad již nemocen a tušil, že již brzy zemře? Nebo usiloval o stále větší pokoru a chtěl vést život zcela kontemplativní? Jistě ani u něho nebyla malá touha po spase duší! Není dost jasné, proč k tomu došlo, avšak náhle ten to mimořádně nadaný profesor opustil svou profesorskou katedru a uchýlil se do samoty.
Za klášterní zahradou byla jeskyně, která se velmi podobala jeskyni, v níž je uctívána svatá Maří Magdalena. Tam před svou smrtí zůstával. Pokládali ho proto za podivína. Říkali posměšně, že mu tam kape na hlavu, a povídali si, že jsou v té jeskyni hadi a všelijaká jiná havěť. Věděl o tom, ale zůstal tam. Vůbec to však neznamená, že žil jako poustevník. Jakmile v klášteře zazvonilo, okamžitě vstal a šel na společný úkon, na který zvon svolával. Ačkoli byl až za klášterní zahradou, nikdy nepřišel pozdě. Všichni nad tím žasli. Hodinky jistě neměl, a normálně v jeho jeskyni nebylo slyšet zvonění. Prožil tak čtyři roky.
Bylo mu teprve padesát let, když umíral. Opět není známo, jak dlouho byl nemocí upoután na lůžko a o jakou nemoc šlo. Jen to o něm staré záznamy říkají, že si zachoval i před smrtí podivuhodný klid a jistotu. Před smrtí prohlásil:
"Mé hříchy mi byly odpuštěny." Zemřel 24. září 1341. Blahořečil ho Benedikt XIII.
Takové místo tedy mají v dějinách řádu bratří, které snad za jejich života mimo místo, kde působili, nikdo neznal, a kteří neoslnili svými "výkony".
V první polovině čtrnáctého století bylo tedy bratří vynikajících svatostí ještě poměrně dost. V druhé polovině tohoto století už budou mezi nimi delší přestávky.
Kromě těchto bratří měl řád v této době ještě mnoho vynikajících biskupů, theologů a asketických spisovatelů, jejichž díla jsou dnes většinou nedostupná.
V pověsti svatosti zemřel i bratr VENTURIN Z BERGAMA A BRATR MAURICIUS UHERSKÝ .
O něm alespoň několik slov. Podrobnosti by jistě byly zajímavé, ale zachovalo se jich málo.
Mauricius byl prý z královského rodu. Snad byl i spřízněn se svatou Markétou. Už jako chlapec měl zájem o řeholní život. Chtěl být o něm poučován. Shromažďoval pak kolem sebe děti svého věku a hrál si s nimi na řehol niky. Střídal s nimi modlitbu, mlčení a zbožná čtení.
Přes tyto jeho sklony ho donutili, aby se oženil. Po třech letech se však se svou manželkou rozešel. Oba vstoupili do dominikánského řádu. Jak to prošlo jeho manželce, není známo. Mauricia však z kláštera násilím odvlekli a uvěznili. Nepřiměli ho však k tomu, aby svlékl hábit. Jakmile se mu to podařilo, utekl do Boloně. Tam žil tři roky. Jistě tam mohl zůstat, avšak vrátil se do Maďarska snad proto, aby tam mohl kázat slovy i celým svým životem.
Byl zbožný, chudý, pokorný a umrtvený. Často se kromě oficia pomodlil i celý žaltář v jediném dni. Staré záznamy shrnují celý jeho život další jedinou větou:
"Dvaatřicet let bojoval v řádě." Militavit. Smrt pak byla jistě vítězstvím. Zemřel roku 1336.



BRATŘI SPOLUPRACOVNÍCI


Řád je měl od počátku, ať už bývali nazýváni bratry laiky, konversy nebo spolupracovníky, jak je tomu obvyklé dnes. Byli to skutečně řeholníci. Opouštěli pro Boha vše, skládali své slavné sliby a svěřovali se vedení svatého Otce Dominika. Nestali se kněžími vždy jen proto, že neměli možnost nebo nebyli schopni studovat. Mnozí si zvolili tento stav a tento způsob života z lásky k pokoře a ke skrytosti.
Chtěli sloužit. Většinou konali prosté domácí práce, avšak byli mezi nimi i umělci. Podporovali svými modlitbami a obětmi apoštolát bratří kněží a svými pracemi a službami je zbavovali časných starostí, aby se mohli více uvolnit pro studium a kázání.
SVATÝ OTEC DOMINIK chtěl původně svěřit těmto bratřím všechny hospodářské a finanční starosti v řádě, avšak upustil od toho, když s tím někteří bratří nesouhlasili.
Z života svatého Otce Dominika se vypravuje jedna příhoda k chvále a slávě bratří spolupracovníků. Svatý Otec Dominik přecházel jednou v zimě Alpy a Pyreneje. Jeho průvodci tím byli tak vyčerpáni, že ho opustili. Zůstali s ním jen dva bratří laici. Svatý Otec Dominik se jich zeptal:
"Chcete i vy odejít?" A oni s hrdinnou prostotou odpověděli: "Nedej Bůh, abychom kvůli nohám opustili HLAVU!" A vytrvali.
OTCOVÉ si byli a jsou vědomi, čím jsou pro řád tito bratří. Když P. GARRIGOU-LAGRANGE slavil své osmdesáté narozeniny, uspořádali mu kecti na Angeliku malou domácí slavnost. Při ní mu děkovali za všechny práce, které jako profesor a spisovatel pro řád vykonal. Tu se P. Garrigou-Lagrange obrátil k těmto bratřím a řekl jim:
"Já musím děkovat vám! Nebýt vás a vašich obětavých služeb, nebyl bych nikdy mohl udělat tolik práce."
Tak jistě smýšlel i svatý TOMÁŠ AQUINSKÝ a ostatní naši svatí. A nešlo jim jen o pomoc hmotnou. SVATÝ VINCENC FERRERSKÝ připisoval starému bratru, který se modlil pod kazatelnou, úspěch svého kázání.
Také bratří si to uvědomovali. Tak prý jeden už starší bratr poklízel v Saulchoire s růžencem v ruce krávy, které tam chovali, a říkával: "Nebýt chleba a mléka, tak by nebylo ani theologie."
Ubývá povolání k tomuto stavu. Před časem byla už jen desetina bratří spolupracovníků z celkového počtu bratří, a ještě i tento počet klesá. Přesto však řád měl a má bratry, kteří jsou jeho chloubou.
Stejně jako u sester i zde je nepoměr. Dosud totiž z našich bratří spolupracovníků jen čtyři byli povýšeni na oltář: dva byli svatořečeni a dva blahořečeni, kromě dvanácti bratří, kteří byli blahořečeni spolu s blahoslaveným Sadokem, o nichž se však nedochovaly podrobnosti. Neznamená to, že by bylo málo horlivých, opravdových řeholníků mezi těmito bratry. I tuto okolnost je možno vysvětlit skrytostí jejich života. Často byly jejich oběti známy jen Bohu.
Jedním z těchto mála pokorných, kteří byli oslaveni, je ŠION BALLACHI.
Jeho otec byl šlechtic a zaujímal vysoké postavení ve městě Rimini. Šimon v mládí nejevil žádný zvláštní sklon k zbožnosti. Vyučil se válečnému umění a řídil jako důstojník své žoldnéře v četných potyčkách, kterých tehdy v Itálii nikdy ne chybělo.
Boží volání nad ním zvítězilo. Bylo mu už sedmadvacet let, když si uvědomil marnost a prázdnotu svého dosavadního života a rozhodl se, že bude žít už jen pro Boha. Požádal o přijetí v dominikánském klášteře v Rimini. Chtěl se tam stát pomocným bratrem a sluhou všech.
Jeho rozhodnutí vyvolalo u jeho rodiny bouři odporu. Stát se knězem, to ještě, avšak konat služebné práce? Všichni jeho příbuzní se za to styděli.
Šimon měl dva strýce biskupy, z otcovy i z matčiny strany. Jeden z nich byl dominikán. Avšak ani u toho nenašel pochopení a zastání. Přemlouval Simona a sliboval mu, že se postará, aby mu pro jeho věk bylo studium co nejvíce usnadněno. Simon však se nebál nesnází při studiu, Myslel jen na to, že Pán Ježíš vzal na sebe kříž. Uvažoval o tom, jak ho tupili, jak po něm plivali. Jemu se chtěl podobat. Nedbal na lidské ohledy. Věděl, co chce, a nenechal si to rozmluvit. Dosáhl toho, že byl přijat mezi bratry, a to přímo v Rimini.
I to vyvolalo mnoho námitek. Aspoň kdyby byl šel někam, kde ho nikdo neznal, avšak on chtěl být na očích všech! Nazvali ho proto potupou rodiny. Mluvil tak o něm i jeho strýc dominikán. SIMON však byl neoblomný. Možno tu srovnávat měřítka Boží a měřítka lidská.
Jako voják si jistě zvykl na život dost nevázaný. Nebyl zvyklý pracovat. Jak nyní obstojí v řeholní kázni? Obstál skvěle.
Vždy byl na slovo poslušný, vždy umrtvený, ukázněný a pokorný. Nikdy nedal znát, že je mu něco obtížné. Nejen se v ničem nechtěl lišit od ostatních bratří, nejen nechtěl, aby byly brány ohledy na jeho původ a na jeho příbuzné, ale šel ještě mnohem dále.
Protože byl ještě mladý a silný, zastával z počátku práci zahradníka. Nešetřil se. Nikdy nezahálel. Ryl, vozil hnůj, kopal, pracoval neúnavně. Byl rád, že má při této práci mnoho samoty a že při ní může ustavičně rozmlouvat s Bohem.
Avšak to mu nestačilo. Chtěl ještě více sloužit svým bratřím. Proto za jejich nepřítomnosti po nich uklízel a čistil jejich cely.
Ani to mu nestačilo. Začal konat kající skutky. Byl by v nich šel ještě mnohem dále, kdyby mu to poslušnost byla dovolila. Dvacet let nosil kolem sebe železný řetěz. Jím se bičoval jako svatý Otec Dominik: nejen za sebe, ale i za hříšníky. Spal na holém prkně. Několik let po celou postní dobu zůstával o chlebě a vodě. Byl by se postil mnohem více, avšak představení mu řekli, že si má zachovat síly ke své těžké práci. Poslechl.
Přitom tak často plakal nad svými hříchy, že už v padesáti letech skoro úplně oslepl, i pak ještě pracoval, jak mohl. -Stále více se však modlil. Vyprošoval u Boha obrácení hříšníků. Když už byl starší, vzal do rukou kříž a vyšel do městských ulic. Shromažďoval kolem sebe hlavně děti a poučoval je. Uměl jim tak vyprávět, že za ním začaly chodit a stále více mu jich přibývalo.
Neomezoval se jen na děti. Stal-1i se někde svědkem nějaké nevázanosti, uměl i rázně napomenout.
Stále více však přebýval v nebi. Uctíval zvláště svatého Jana evangelistu. Rozmlouval často se svatým Otcem Dominikem. Jednou se mu svatý Otec Dominik zjevil doprovázen svatým Petrem Veronským a řekl mu: "Buď vytrvalý a neboj se! My jsme tvoji strážcové a prokurátoři u Boha."
ŠIMON měl velikou úctu ke kněžím. Zdobit oltáře a přisluhovat při mši svaté bylo jeho radostí. K Nejsvětější Svátosti projevoval úctu tak, že to bylo na povzbuzení všem. On sám se ustavičně pokládal za hříšníka. Chvály lidí mu působily utrpení.
Tak žil bratr ŠIMON až do pokročilého stáří, pokorný, úslužný, oddaný, poslušný, trpělivý v utrpení a v nemocech, které ho stále více sužovaly. Zemřel 3. listopadu 1319.
Sotva však tento bratr, tak pokorný a skrytý, odevzdal svou duši Bohu, byl ihned oslavován. Všichni spěchali uctít památku tohoto bratra, takže pohřeb musil být ustavičně odkládán. I po pohřbu se k němu mnozí utíkali ve svých potřebách, a ne byli zklamáni. Jeho ostatky byly přeneseny. PIUS VII. ho blahořečil.



DOMINIKÁNKY


Tato kapitola bude dosti dlouhá, protože řád měl ve XIV. století mnoho svatých, horlivých sester, o nichž se zachovalo poměrně dost podrobností.
Časově první je z nich
JANA Z ORVIETA ,
prostá švadlena a terciářka, žijící ve světě. Narodila se ve vesnici Carnaiola v Toskánsku v rodině zemědělce. Velmi záhy osiřela. Když ji její družky dětinně litovaly, že již nemá tatínka ani maminku, zavedla je do kostela k obrazu anděla strážného a řekla jim:
"On mi bude otcem i matkou. Budu méně opuštěna než vy."
Musila si však od malička na sebe vydělávat. Vzala ji k sobě jedna příbuzná z Orvieta a dala ji učit šít. JANA, nebo jak jí tam všichni říkali zkráceně z italského Giovanna, VANNA, byla velmi hezká, statná a zdravá. Dostala proto mnoho nabídek k sňatku. Měla s tím mnoho trápení, protože ji příbuzní chtěli mít zaopatřenou a hodně na ni naléhali. Ona však toužila dát se zcela Bohu. Překonala tedy tyto nesnáze a vstoupila velmi záhy do III. řádu.
Odstěhovala se pak do malé světničky, kde žila sama. Denně chodila do práce. Byla pokorná, skromná, vždy se stavěla na poslední místo a usilovala o to, aby byla co nejvíce skrytá a nenápadná.
Nikdo, kdo ji viděl, netušil, že žije v ustavičném spojení s Bohem a je ustavičně ponořena do modlitby. Žila mezi chudými, obyčejnými ženami jako jedna z nich. Neuměla číst a psát, avšak měla víru a lila z ní. S vírou přijímala vše, co jí Bůh posílal.
Přesto, že tak dobře vypadala, začala být dost často nemocná. Bolelo ji pak, že nemůže jít na mši svatou a přistoupit k svatému přijímání. Pán Ježíš však jí vnitřně řekl:
"Dcero, musí ti stačit, že mě máš milostí,"
Byla pak už klidná a šťastna přes svou osamělost, protože nechtěla nic jiného, než vůli Boží.
Pokud jde o lásku k Nejsvětější Svátosti, byla v Orvietu v dobré škole. Vždyť právě v tomto městě byl ustanoven svátek Božího Těla a svatý TOMÁŠ tam psal své oficium k tomuto svátku.
V Orvietu byl i kostel svatého Dominika a dost velký klášter bratří. Terciářek tam bylo mnoho. Čím se stalo, že právě ta nejskrytější a nejnápadnější z nich je ještě dnes uctívána?
Prostí lidé v Orvietu nevěděli nic o jejím ustavičném spojení s Bohem a o tajemstvích, která se odehrála v jejím srdci. Poznali však jiná její ctnosti a byli dost moudří, aby pochopili, že tyto ctnosti mohou vycházet jen z lásky k Bohu. Zjistili, že nikdo nikdy nebyl tak ochoten sloužit jako tato prostá sestra VANNA.
Neměl jim kdo pohlídat děti? Šli za sestrou Vannou. Bylo třeba ošetřovat nemocné? Sestra Vanna se k tomu vždy uvolnila. Přitom si ještě našla čas vyslechnout jejich nářky, poradit jim, povzbudit je, usmát se na ně.
Řeklo by se, že ji všichni musili mít rádi a že neměla žádné nesnáze. Nebylo tomu tak. Kdykoli musila ulehnout, nikdo jí její lásku neoplácel. Našlo se i dost lidí, kteří ji pomlouvali a mluvili s ní urážlivě. Odpustila vždy okamžitě. Lidé si začali říkat:
"Chcete-li něco od sestry VANNY , tedy jí hodně vynadejte. To je nejjistější způsob, jak si zajistíte její služby."
Dvaačtyřicet let žila zde na zemi. Ani na okamžik nepřestala usilovat o pokoru, sebezápor a ustavičnou modlitbu. Pro sebe nikdy nepotřebovala nic. Se vším se spokojila. Nevděčnost lidí jako by se jí nedotýkala. Vytrvale dávala svůj čas i' své srdce Bohu i bližním.
V Orvietě byl také klášter II. řádu a bratrstvo, k němuž patřilo více než sto terciářek. To bylo hodně na tak malé mě sto. Bylo však i v něm onoho kacířů. JANA tím nesmírně trpěla. Věděla, že jde většinou o prosté lidi, kteří byli svedeni výmluvností Patarinů. Modlila se za ně, avšak snažila se je také při každé příležitosti poučovat a přesvědčovat.
Snažila se vést duše k lásce Boží nejen příkladem, ale i slovy. Hlavně však po celé hodiny zůstávala bez pohnutí klečet v nejskrytějším koutku kostela.
Alespoň několikrát se mohla setkat s blahoslaveným Jakubem z Bevaně, který v Orvietu dost často kázal. Porozuměl jí a stal se jejím duchovním vůdcem. Zjevil se jí pak v den své smrti.
Mezi terciářkami byla JANA nejhorlivější, zároveň však i nejskromnější. Nikdy nezastávala v bratrstvu žádný úřad. Převorka však ji dobře znala. Posledních devět let její ho života si ji vzala pod svou střechu a pomáhala jí skrývat její extase i jiné mimořádné dary.
Roku 1306 SESTRA VANNA svatě zemřela. Z jejího těla vycházela vůně. A jako ji ženy z lidu chodily prosit o pomoc za jejího života, tak ji přicházely prosit o pomoc i teď: docela prostě a samozřejmě.
Její ostatky byly přeneseny ze hřbitova do kostela svatého Dominika a odpočívají tam v prosté rakvi. Stále ještě se jí tam prostí lidé svěřují se svými starostmi a stále ještě SESTRA VANNA pomáhá. Úctu k ní schválil BENEDIKT XIV. Bývá pokládána za patronku švadlen. Blahoslavená Jana žila i zemřela ve světě.
AVŠAK I ROZJÍMAVÝCH SESTER DOMINIKÁNEK v této době přibývalo.
V první polovině XIV. století bylo založeno mnoho klášterů II. řádu ve Španělsku. Z Prouille vyšly v té době kláštery v Marseille, v Avignonu, v Montpellier i jinde.
Jako sestra II. řádu zemřela i dcera císaře Bedřicha II. a dcera hraběte Šimona z Montfortu. Několik sester pocházelo z královského domu lucemburského. V Dánsku byl nejslavnější klášter v Roskilde u svaté Anežky. I Švédsko mělo v tomto století několik klášterů II. řádu. V Anglii byl ve XIV. století jen jeden klášter II. řádu.
V klášterech žily sestry ze všech společenských tříd. Mnoho královských dcer a šlechtičen se tam sdružovalo se sestra mi, pocházejícími z nejchudších poměrů. Počet sester se různil podle velikosti kláštera. Většinou bývalo sester šedesát až sto dvacet. Kolik sester tehdy vynikalo svatostí! Přesto jsou dnes zapomenuty.
Dost podrobné kroniky měly jen kláštery německé, kterých bylo nejvíce. Známo však je jen několik sester z klášterů italských.
Časově první z nich je BLAHOSLAVENÁ EMILIE BICHIERI Z VERCELL.
Dost často se tvrdilo, že klášter blahoslavené EMILIE je prvním klášterem terciářek se sliby, které už nezůstaly u rodičů, ale žily společně. Tvrdí to na příklad Mortier. Jiní, na příklad P. Redigonda, zařazují blahoslavenou EMILII mezi sestry II. řádu. Je z toho zřejmé, jak málo se v prvních dobách některé kláštery II. a III. řádu od sebe lišily. Obojí sestry zachovávaly klauzuru a modlily se božské oficium.
Klášter, který založila BLAHOSLAVENÁ EMILIE, měl školu pro dívky, ale takovou školu měly a ještě i dnes mají některé kláštery II. řádu.
EMILIE se narodila v jedné z nejpřednějších rodin ve Vercellích jako čtvrtá ze sedmi dcer. Záhy ztratila matku. Již jako čtyřleté dítě se hrozila všech zbytečných řečí a ráda zpívala žalmy. Její otec ji měl nesmírně rád. Šestnáctiletá EMILIE odcházela do kláštera po velkých bojích nejen se svým otcem, který se jí nechtěl zřeknout, ale i sama se sebou. Nelákal ji svět, ale příliš lnula k svému milovanému tatínkovi.
Dosáhla však, že jí nakonec nejen dal souhlas, ale i pro ni vystavěl nový klášter, v kterém se uzavřela s několika družkami 29. září 1256. Před vstupem do klausury odprošovala otce na kolenou. On jí dal požehnání a velkodušně ji obětoval BOHU.
Je zajímavé, že do Vercell nepřešly žádné sestry z jiných domů, jak tomu bývá při zakládání, ani EMILIE nekonala noviciát v jiném klášteře. Vše vedl a řídil jinak neznámý zpovědník bratr Petr Beccaria. EMILIE ho poslouchala i v bezvýznamných podrobnostech. Všechny ostatní sestry však ji považovaly za svou matku, ačkoli ona ve své pokoře konala všechny nejtěžší práce v domě. Těžko se podrobovala, když byla ve dvaceti letech jmenována převorkou.
Snad někdo řekne, že bezvýznamné podrobnosti nepatří do DĚJIN ŘÁDU. Je pravda, že blahoslavená EMILIE nevycházela ze svého kláštera, nebyla rádkyní králů a neměla podíl na událostech své doby. Ona pouze po padesát let řídila svůj klášter více vlivem svých ctností než slovy. První konala to, čemu učila.
Je však tak málo našich sester, s kterými je možno blíže se seznámit! Proto u těch několika je každá podrobnost vzácná. Vždyť oč tu hlavně jde? Vědět, jak žili naši bratří a naše sestry!
BLAHOSLAVENÁ EMILIE zdůrazňovala přede vším čistotu úmyslu. Vše, od věcí nejmenších k největším, mělo být konáno jen pro Boha. Byl to ustavičný boj proti sebelásce a sobectví. Vyžadovala od svých sester naprostou poslušnost. Protože věděla, jak je těžké toto ustavičné zříkání se vlastní vůle, radila všem, aby si je často od Boha vyprošovaly.
Její životopis je první, v kterém se mluví o rekreaci. I dříve měli bratří i sestry mezi sebou rozmluvy. Říkalo se jim však spíše "collatio", protože to měly být jakési hody lásky, při kterých se měli navzájem povzbuzovat.
BLAHOSLAVENÁ E MÍLIE se s láskou snažila způsobit svým sestrám nějakou radost a potěšit je. Uměla však i tuto laskavost spojit s přísností, šlo-li o zachovávání pravidel. Při rekreaci neměla ráda lehkomyslné, neuvážené řeči "naprázdno". Řešila to tak, že sestry, které k nim měly sklon, brávala k sobě a nejvíce se jim věnovala.
Na umrtvování se nesmělo zapomínat. Blahoslavená Emilie byla přitom věrná své lásce k poslušnosti a snažila se, aby sestry pochopily, jak poslušnost zvětšuje cenu každého umrtvování. Jednou, když bylo veliké horko, prosila sestra Cecilie, aby se směla napít trochu vody mimo dobu jídla. Blahoslavená Emilie jí to nedovolila. Řekla jí však, že se s touto vodou shledá v očistci, kde ji její anděl strážný vlije do jejích očistcových plamenů a uhasí je tak. V podobných příležitostech připomínala také Pánovo umučení.
Další příznačnou známkou BLAHOSLAVENÉ EMILIE je láska k liturgii a k Písmu svatému. Všechny modlitby, které svým sestrám doporučovala, byly brány z žalmů. Byla vděčná za Boží dobrodiní. Uměla Bohu děkovat a vedla k tomu i své sestry. Jak často je shromáždila v choru, aby se pomodlily nebo zazpívaly TEDEUM za některé zvláštní dobrodiní!
Chtěla, aby sestry byly jedno srdce a jedna duše v Bohu. Ve dny, kdy směly sestry přistoupit k svatému přijímání, chtěla, aby se navzájem odprošovaly a odpouštěly si, i když šlo jen o maličkosti.
Pokoru doporučovala svým dcerám více příkladem než slovy. S láskou ošetřovala nemocné a i jako převorka pravidelně myla nádobí, prala a uklízela v domě.
Modlitba byla skutečně dýcháním její duše. Jedna sestra trpěla tehdy velkou vyprahlostí v modlitbě. Vedlo ji to k ochabování v horlivosti. Začala omezovat modlitbu jen na to, co bylo pro ni závazné, a pravidelně první odcházela po modlitbě z chóru. BLAHOSLAVENÁ EMILIE se jí zeptala na příčinu tohoto spěchu. Sestra se jí se vším svěřila. Tu jí blahoslavená Emilie přikázala, aby vždy pravidelně odcházela z chóru poslední. Sestra poslechla a pomohlo to. Ne snáze při modlitbě a nechuť k ní přestaly.
JAKO VŠECHNY DOMINIKÁNKY MĚLA BLAHOSLAVENÁ EMILIE TŘI VELIKÉ lásky: PANNU MARII, KŘÍŽ A NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST.
Blahoslavená Emilie patří mezi ty sestry, které nám svou tou hou a svou láskou pozvolna připravovaly možnost přistupovat denně ke stolu PÁNĚ.
Svatá MARKÉTA UHERSKÁ neznala výjimek: patnáct svatých přijímání za rok jí musilo stačit. Blahoslavené Emilii její zpovědník dovolil, že smí přistupovat k svatému přijímání ne jen o velkých svátcích, ale třikrát týdně. Jak za to byla vděčná a jak se z tohoto dovolení radovala! Po čase však u ní začala její pokora vyvolávat představy, že není hodna tak veliké milosti. Rozhodla se proto, že se své výsady zřekne. Avšak tu jí sám Spasitel řekl:
"Nedívej se tolik na mou nízkost, jako na mé nekonečné milosrdenství a na mou lásku, s jakou jsem tuto HOSTINU připravil. Více se mi líbí ten, kdo mě s láskou přijímá, než ten, kdo se z bázně ode mne vzdaluje."
Tak tedy žila BLAHOSLAVENÁ EMILIE a tak vedla své sestry. Byla jim příkladem ještě i za své poslední nemoci. Smrt ji nepřekvapila. Do poslední chvíle zůstala taková, jaká byla po celý svůj život: spojená s Bohem, laskavá k sestrám, trpělivá, poslušná k těm, které ji ošetřovaly.
Zemřela 3. května 1314 ve věku šestasedmdesáti let. Šedesát let z toho prožila ve svém klášteře. Tam byla i pochována. Když po delší době sestry musily pro válečné nebezpečí opustit svůj klášter, nechaly tam její ostatky, protože si myslily, že se brzy zase vrátí, Z opuštěného hrobu však začala vycházet záře, kterou zpozorovali i němečtí vojáci. Došlo proto k slavnostnímu přenesení ostatků. Při něm se událo mnoho zázraků. PAPEŽ KLEMENT XVI. SESTRU EMILII blahořečil.
ČASOVĚ NÁSLEDUJE SVATÁ ANEŽKA Z MONTEPULCIANA, KTERÁ byla "květem Toskánska dříve, než se stala květem ráje". P. Walz k ní volá: "Ó sladká, moudrá a statečná Anežko, naše velká a svatá sestro! Tvůj pobyt zde na zemi se plně opíral o křesťanskou víru, o víru v našeho Spasitele, o víru v božská tajemství, o víru, která je kořenem a základem pravého a plodného života křesťanského, řeholního, duchovního, kontemplativního."
ANEŽKA SEGNI se narodila pravděpodobně roku 1268 v Grazianu u Montepulciana. Zbožní rodiče se na ni dívali jako na dítě poslané od Boha. Matka ji učila modlitbě, jak mile uměla vyslovit první slova. U dívenky ustavičně rostla touha dát se zcela Bohu a žít jen pro Boha. Rodiče ji považovali ještě za příliš mladou k podobnému rozhodnutí; když však jednou na cestě do Montepulciana na ni nenadále začali útočit krkavci, řekla rodičům, že je to proto, že jí nedovolují vstoupit do kláštera. Od té doby už jí nejen nechali svobodu, ale sami pro ni hledali observantní klášter.
Tak se ANEŽKA stala DEVÍTILETOU NOVICKOU v Montepulcianu.
Příhoda s krkavci našla docela jiné vysvětlení, když na onom místě, kde tehdy stál nevěstinec, ANEŽKA po letech založila klášter.
ANEŽKA vstoupila tehdy do řádu "del Sacco", který měl řeholi svatého Augustina. Tyto sestry dostaly své jméno od toho, že nosily hábit z látky podobné pytlové. Tento řád byl hlavně v třináctém století v Itálii dost rozšířen, pozdě ji však zanikl.
ANEŽKA tedy nezačala svůj řeholní život jako dominikánka. Obyčejně se přechod z jednoho řádu do druhého nedoporučuje, avšak Anežka byla tak učenlivá, že přesto dokázala stát se dominikánkou, a to SVATOU DOMINIKÁNKOU.
Co s devítiletým dítětem v klášteře? Tak by se lidé ptali dnes. ANEŽKA však začala svůj řeholní život s neobyčejnou rozhodností a opravdovostí. K chvále její poslušnosti říká její životopisec jediné slovo: BYLA NADLIDSKÁ
Všechny její myšlenky a skutky byly proniknuty Boží přítomností. Každou volnou chvilku věnovala modlitbě. Již tehdy docházelo k divům. Několik sester vidělo, jak se Anežka pozdvihla při modlitbě tak, že mohla obejmout a políbit vysoký kříž.
Byla nejen pokorná, poslušná a zbožná, ale měla i vlastnosti, které u jejího věku překvapovaly: opatrnost a rozvahu, spojenou s přívětivostí, úslužností a zdvořilostí. Důkazy o tom podala, když se stala v necelých čtrnácti letech klášterní hospodářkou. Zastávala tento svůj úřad vzorně. Nikdy na nic nezapomínala, každému vždy ochotně a radostně vyhověla. Byla pečlivá, skromná a klidná, i když měla sebevíce práce.
Asi padesát kilometrů na jih od Montepulciana leží město Proceno, kde ještě nebyl žádný klášter. Obyvatelé tohoto městečka poprosili v Montepulcianu, aby k nim byla poslána některá sestra, která by tam založila klášter, aby je, jak oni sami prohlásili, "sestry povzbuzovaly příkladem svatého života a aby jim pomáhaly zbožnými modlitbami a přímluvami u Boha".
Sestry se radily a rozhodly, že do Procena pošlou už starší a zkušenou sestru Markétu. Sestra Markéta neodmítla tento úkol. Prosila však, aby si do Procena mohla vzít též sestru Anežku. Nastalo váhání. Nerady Anežku ztrácely. Nakonec však souhlasily, a tak tyto dvě sestry odešly do Procena.
Tam je již asi čekalo několik dívek z Procena, které si zvolily řeholní život.
Přibývalo jich, protože je začaly přitahovat Anežčiny ctnosti. Patnáctiletá Anežka předčila svou starší spolusestru po všech stránkách, a tak nakonec bylo rozhodnuto, že se má stát představenou SESTRA ANEŽKA.
I sestra Markéta s tím ochotně souhlasila. Biskup z Orvieta vyžádal proto sestře Anežce v Římě potřebné dispense a udělil jí svěcení jako abatyši, protože šlo stále ještě o řád sester "PYTLOVÝCH".
Jak jí přitom bylo? Říkají o ní, že byla ještě dítětem, a však že se toto dítě zcela uteklo do Otcovy náruče.
ABATYŠÍ v Procenu byla pak sestra ANEŽKA snad celých dvacet let. Jak si přitom počínala? Chtěla jiné vést spíše příkladem než slovy. Proto, řekněme to slovy starého životopisu, "přemýšlela, jak by tělo zcela podřídila duchu a ducha Bohu."
Patnáct let se postila o chlebě a vodě. Spala na holé zemi, pod hlavu si dávala kámen. Teprve na rozkaz zpovědníka změnila pokrm i lože. Zdůrazňovala mlčení. Usilovala o nepřetržité spojení s Bohem. Na místech, kde se modlila, objevovaly se květy.
Její plást býval pokryt jakousi bělostnou manou. V noci před 15. srpnem se jí zjevila Panna Maria a dala jí pochovat Ježíška. Anežka se pak od něho nemohla odtrhnout. Když už jí ho Panna Maria brala, chytla malý křížek z perliček, který měl Ježíšek zavěšený na niti kolem krku, nit přetrhla a křížek si nechala.
Zdálo se, že jí Pán plnil všechna její přání. Dostala zázračně trochu hlíny z Palestiny, skropené Spasitelovou KRVÍ, a střípek z vaničky, v které ho Panna Maria v jeho dětském věku koupala.
Zázraky tohoto druhu se množily. K tomu ještě žila ANEŽKA SEGNI v době, kdy byl mnohem větší zájem o podobné mimořádné události než o její všední dny a starosti. Proto je zázračným událostem věnováno v jejím životopise nejvíce místa. Není možné o Anežce psát a alespoň stručně se přitom o nich ne zmínit. Nám však jde hlavně o to, poznat svatou ANEZKU samu!
Potom vidíme, že se nejvíce zdůrazňuje její tichost. Jak snadno však bývá tato ctnost nesprávně chápána a jak by se mýlil ten, kdo by se domníval, že proto byla ANEŽKA málo energická! Svým sestrám sloužila s láskou, uměla je však i rázně napomenout. Nesnášela na příklad, aby ji vyrušovaly zbytečným povídáním a připravovaly ji tak o čas, který mohla věnovat modlitbě. Byla tak rázná a podnikavá, že se v případě potřeby vydala na cestu až do Říma, což tehdy jistě nebylo maličkostí.
Bez váhání sestry v noci vzbudila, jestliže vycítila, že se některá z nich dopustila přestupku, který ještě neodčinila pokorným vyznáním.
Byla laskavá, přívětivá, vlídná, ale přitom svatě náročná. Běda neposlušným!
Mezitím v Montepulcianu litovali, že se ANEŽKY tak snadno zřekli. Chtěli, aby se k nim vrátila. Neuvažovalo se však už o návratu do kláštera, v němž začala svůj řeholní život, snad proto, že byla svěcenou abatyší. Klášter, v němž ANEŽKA žila, nebyl vázán klauzurou. Proto se šla Anežka na prosbu tamních obyvatel do Montepulciana podívat. Poznala, jak je tam poskvrněn pahorek u městské brány, kde na ni kdysi útočili krkavci a kde bylo vykřičené místo.
Měla pak zvláštní vidění. Zdálo se jí, že je obklopena mořem, a na tomto moři viděla tři veliké lodi: Augustinovu, Františkovu a Dominikovu. Všichni zvali Anežku na svou loď, avšak svatý Otec Dominik prohlásil: "Budeš na lodi mé, protože Bůh tak rozhodl."
Svatá Kateřina Sienská později rozvede tento krásný obraz. Mořem je svět, loďmi jsou řády, které bezpečně a jistě umožní cestu do přístavu každému, kdo se do nich uchýlí. V Dominikově řádě měla Anežka "bojovat" a podle jeho předpisů se řídit.
Následovalo tedy vyjednávání s Montepulcianem a pak s řádem. V Montepulcianu nebyli příliš bohatí. Přes dobrou vůli mohli poskytnout pramálo. ANEŽKA však si bez váhání vy půjčila dvanáct set sienských liber.
"Po statečném začátku statečněji pokračovala." Od roku 1306 byla v Montepulcianu. Po nějakou dobu byla ještě představenou současně v Procenu i v Montepulcianu. Když však viděla, že se do Procena už nevrátí, vzkázala tam sestrám, aby si zvolily jinou představenou. Nebyla pak už abatyší, ale převorkou. Z Procena s ní přešla jen jedna sestra, avšak několik dívek se nezaleklo tak chudých začátků a svěřily se Anežčinu vedení.
ŘÁD KAZATELSKÝ její klášter přijal a poslal do Montepulciana bratra Bartoloměje jako zpovědníka.
ANEŽKA změnila hábit i liturgické knihy, přijala klauzuru a nové Stanovy a stala se učenlivou žákyní SVATÉHO OTCE DOMINIKA.
Nový klášter byl chudý. Střechu měl jen rákosovou. Sester v něm přibývalo, avšak byly dny, kdy neměly co jíst. Někdy jim Boží Prozřetelnost podivuhodně poslala chléb i jiné potřeby, jindy sestry po několik dní jedly jen zeleninu. ANEŽKA v takové dny zdvojnásobila své modlitby, protože se cítila zodpovědná za své sestry po všech stránkách, ni kdy však neztratila důvěru v Boží Prozřetelnost.
Od roku 1304 tělesně trpěla. Šlo asi o nějakou nemoc žaludku a střev. Z poslušnosti se šla roku 1315 léčit do lázní v Chiancianu. Prospěla tam mnohým, sama však se neuzdravila. Jeden nový pramen v těchto lázních tam byl dlouho památkou na její pobyt.
ANEŽKA se vrátila do Montepulciana nemocná a musila ulehnout. Když viděla, že sestry pláčou nad jejím odchodem, říkala jim:
"Kdybyste mě měly rády, spíše byste se radovaly, že už mohu jít k SNOUBENCI!"
Sestry v slzách odpovídaly: "Z toho máme i my radost, ale ztrácíme matku!" – Tu je laskavě těšila:
"Nebojte se, nermuťte se nad mým odchodem a buďte klidné! Jestliže až dosud Bůh dal, že jsem vám byla užitečná ve věcech duchovních i časných, s důvěrou očekávám ještě větší dar a odvážně a věrně vám slibuji, že vám budu po smrti ještě užitečnější, takže poznáte, že jsem vás neopustila. "Při těchto slovech jistě myslila na svatého Otce Dominika a na jeho příslib.
Tiše a radostně pak zemřela o půlnoci 20. dubna 1317. Přes ný věk není možno zjistit, protože rok narození svaté ANEŽKV udává každý jinak. Padesát let však jí ještě nebylo.
Po smrti došlo k mnoha zázrakům. Chudý klášter v Montepulcianu si zachoval observanci i v době všeobecného úpadku po moru. Zásluhu na tom měl jistě i blahoslavený RAJMUND Z KAPUV, který se asi roku 1363 stal zpovědníkem sester v Montepulcianu, ačkoli byl ještě velmi mladý.
V té době ještě žily čtyři sestry z těch, které Anežka přijímala do řádu. Podle jejich výpovědí napsal Rajmund svou "legendu" o této světici. Většinu místa v ní věnuje mimořádným událostem v jejím životě. Podrobněji líčí snad jen cestu do lázní, kam Anežku doprovázel i Otec Bartoloměj, kterého Rajmund nazývá jen "Frater Meus", vždy s velkými písmeny.
Byla to tenkrát celá výprava. Brali s sebou i kuřata. Ze sester Anežku nedoprovázela žádná, šlo však s ní několik vdaných terciářek, které si s sebou vzaly i své děti. Vidíme z toho, jak se III. řád šířil.
O SVATÉ ANEŽCE však často mluví svatá Kateřina Sienská, a to jak ve svých listech tak i v Dialogu. Nazývá ji "Madre nostra Agnese gloriosa", líčí chudobu kláštera při zakládání a v prvních dobách mnohem podrobněji než blahoslavený Rajmund. Mluví nadšeně o její pokoře, o jejím sebe záporu a následování Ježíše. Považuje ANEŽKU za učitelku v modlitbě, v práci i v utrpení.
Do kláštera v Montepulcianu vstoupila i neteř svaté Kateřiny Sienské. Svatá Kateřina jí dává v jednom svém listě přísná napomenutí. Sama byla na Montepulcianu dvakrát. Po každé padala mana stejně jako za života svaté Anežky.
Když se svatá Kateřina sehnula k neporušeným ostatkům světice, aby jí políbila nohy, svatá Anežka je sama pozvedla, a by jí to usnadnila. Svaté Kateřině Sienské se tehdy dostalo" zjevení, že bude mít v nebi místo vedle svaté Anežky a že s ní dosáhne stejné slávy.
BENEDIKT XIII. zařadil roku 1726 SVATOU ANEŽKU do počtu svatých panen.
Asi pět let po ANEŽČINE smrti narodila se v Boloni dívka, která se jí podobala svou předčasnou zralostí: IMELDA LAMBERTINI.
Imelda vyrůstala v jedné z nejbohatších boloňských rodin obklopena láskou. Také ona již od dětství chápala tajemství kříže i ostatní pravdy víry. Neměla ráda zábavy, v kterých si ostatní děti libovaly. Sama si vyprosila vstup do řádu snad již ve stejném věku jako svatá Anežka. Nebyl to u ní dětinný rozmar. Rodiče to dobře věděli. Dali však Bohu to, co" měli nejdražšího.
IMELDA nebyla vychovávána mezi chovankami v klášterní škole, ale stala se skutečnou novickou v klášteře sester II. řádu v Boloni, kde tehdy byly tyto kláštery čtyři. Nosila hábit se škapulířem a bílý závoj. Tehdy ještě nebyly církevní předpisy o noviciátě tak přesné jako dnes. Snad by byl její noviciát trval poněkud déle, novickou však již byla.
Toto dítě se stalo vzorem všem ostatním sestrám. Starý životopis o ní říká: "Považovala za nehodné sebe všechny věci" světa. Vyvolila si chudobu, čistotu a poslušnost. Věrně zachovávala všechny předpisy Stanov. Horlivě umrtvovala tělo."
Především se však horlivě věnovala modlitbě liturgické i soukromé. Denně byla na mši svaté. Kdykoli sestry přistupovaly k svatému přijímání, což tehdy nebylo příliš často, chápala velikost tohoto úkonu a planula touhou, aby směla přijímat s nimi. Avšak ta, která byla uznána za způsobilou k řeholnímu životu, nesměla podle tehdejšího zvyku přistoupit ke STOLU PÁNĚ dříve než ve čtrnácti letech.
PÁN sám chtěl ukázat, jak se mu IMELDINA touha líbí. Jednou po mši svaté zůstala Imelda v choru a modlila se. Její modlitba se stala vroucím voláním: "PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI!"
Tu se blízko ní začala vznášet HOSTIE. Sestry to zpozorovaly a zavolaly kněze. Kněz přišel, oblékl znovu posvátná roucha, vzal patenu a šel do choru. Poklekl tam a čekal ještě na zřejmější projev vůle Boží. Tu se HOSTIE snesla na paténu a kněz ji podal Imeldě.
Nikdo se pak neodvážil rušit rozhovor, který měla IMELDA se svým PÁNEM. Klečela bez hnutí. Teprve po dlouhé době k ní sestry přistoupily a shledaly, že je už mrtvá. Její radost byla tak veliká, že ji její srdce nemohlo pojmout.
Stalo se to 12. května 1333. IMELDĚ bylo snad teprve jedenáct nebo dvanáct let.
IMELDIN životopisec k tomu dodává, že by ani tolik neměla překvapovat tato smrt, jako náš život v blízkosti EUCHARISTICKÉHO JEŽÍŠE.
Lidé si IMELDU blahořečili sami hned po její smrti. Kdo mohl pochybovat o velikosti její lásky? Úředně byla tato nepřetržitá úcta schválena až po skoro pěti stech letech za LVA XII.
Kromě toho se stále ještě jedná o blahořečení SESTRY EUFEMIE, V POLSKU NAZÝVANÉ OFKY.
Tato sestra se narodila roku 1299 jako nejstarší dcera ratibořského knížete Přemyslava a Anny Mazovské. Její otec za blíže neznámých okolností učinil slib, že obětuje tuto svou dceru Bohu a založí pro ni v Ratiboři klášter sester dominikánek.
0FKA rázně odmítla výhodnou nabídku k sňatku a potvrdila slib rodičů. Otec již roku 1306 zemřel, avšak před smrtí se postaral o dostatečnou fundaci pro nový klášter, do které ho přešlo několik sester z Krakova.
9. dubna 1313, tedy ve čtrnácti letech EUFEMIE měla obláčku. Obřady při ní byly velmi slavnostní, protože šlo o sestru panujícího knížete LEŠKA, který se stal velkým dobrodincem tohoto kláštera.
Později se staly jejími spolusestrami též dvě její sestře nice, ALŽBĚTA a ANEŽKA. Tyto sestry bývají zobrazovány se sestrou EUFEMII na jednom obraze.
Podle lidských měřítek by se měla stát převorkou kláštera zakladatelova dcera, avšak nebylo tomu tak.
SESTRA EUFEMIE žila v ústraní až do roku 1341, kdy byla zvolena převorkou na tři roky. Po několikaleté přestávce se znovu ujala řízení kláštera v roce 1349.
0 této sestře je známo, že mela velmi ráda svůj klášter a obětavě a nenáročně mu sloužila. Přitom vedla hluboký vnitřní život. Vynikala úctou k Nejsvětější Svátosti. Stará kronika o ní říká, že měla ve dne v noci před očima UMUČENÍ PÁNĚ. Vedla přísný život a konala mnoho kajících skutků. Životopiscové zdůrazňují její trpělivost a vytrvalost i vděčnost k dominikánům, kteří jí poskytovali duchovní vedení, a k dobrodincům kláštera. Přežila všechny své příbuzné. Horlivě se za ně modlila. Zemřela 17. ledna 1359.
Zápisy o ní byly zničeny při požáru kláštera roku 1574. Klášter v Ratiboři zanikl v osmnáctém století, avšak dědičkami úcty k SESTŘE EUFEMII některých parmátek na ni se staly naše sestry na Gródku v Krakově.
"PER CRUCEM AD LUCEM"
Další naše dvě sestry, povýšené na oltář, se narodily obě v jednom roce: 1287 - a obě byly slepé. Jestliže si je postavíme vedle sebe, lépe vynikne, co měly společného a v čem jsou u nich rozdíly.
BLAHOSLAVENÁ MARKÉTA
bývá pokládána za patronku lidí nešťastných. Připomíná všem, že svatost není výsadou silných a krásných lidí.
Říkávalo se někdy, že rodiče této dívky byli chudí; snad se tím mělo aspoň trochu ospravedlnit jejich jednání. Avšak není tomu tak. Je zcela jisté, že její otec Parisio byl pánem na hradě Metole, vzdáleném asi dvanáct mil od Citta-di Castello na Tibeře. Jeho ženě Emilii se roku 1287 narodila dceruška, na které tato vznešená paní nalézala stále nové vady. Ubohé děvčátko bylo slepé, hrbaté, kulhavé, slabé, znetvořené.
Matka se za ni styděla a nechtěla ji ani vidět. Naříkala, že je ubožejší než nejchudší matka dole ve vesnici pod hradem.
MARKÉTA tedy ve svém dětství nepoznala mnoho lásky. Byl a ještě docela maličká, když ji matka zavřela do světnice u hradního kostela a vůbec ji nepouštěla ven. Skrývala ji tak před lidmi. Markéta tam byla celé dny sama. Jen zámecký kaplan ji tam ze soucitu navštěvoval, poučoval ji o pravdách víry, učil ji modlitbě a uváděl ji do duchovního života. Sotva by byl mohl najít vnímavější žákyni.
MARKÉTA si na svou samotu nikdy nestěžovala. Netoužila po dětských hrách a zábavách. Naopak, cítila se ve své komůrce dobře. S podivuhodnou učenlivostí začala vést život modlitby a pokání ve věku, kdy na to jiné děti ještě vůbec nemyslí.
V té době zemřel v Castellu v pověsti svatosti františkán bratr Jakub. Říkalo se, že na jeho hrobě dochází k zázrakům. Tu se rodiče rozhodli, že tam své ubohé dítě zavedou, aby mu vyprosili uzdravení.vModli1i se tam dlouho, ale k zázraku ne došlo. Kéž by alespoň byli dosáhli křesťanské odevzdanosti! Když viděli, že se MARKÉTA neuzdravila, krutě a nemilosrdně ji tam opustili. Odešli a vůbec už se o ni nestarali.
Což se nikdo neodvážil těmto rodičům důrazně připomenout jejich povinnost? Jak asi bylo této dívce, které asi tehdy nebylo více než sedm až deset let!
Poprvé se ocitla sama mimo svůj rodný hrad a byla zcela bezmocná. Milost Boží však v ní působila. Uměla si proto najít SVĚTLO i ve svých temnotách.
Do kostela přišly chudé ženy a opuštěné dívky se ujaly. Svěřily ji také na čas jakýmsi řehol ničím v tamním klášteře. Starý životopisec je tak šetrný, že neříká, ke kterému řádu patřily, stejně jako nejmenoval rodiče.
Tyto sestry totiž po čase prohlásily, že toto dítě k ničemu není a pořád by se jen chtělo modlit. Propustily ji proto. Nová těžká zkouška pro ni! Ještě ji i pomlouvaly.
Avšak po čase se zázrak skutečně stal, i když jiný, než jaký Markétini rodiče očekávali: ta, kterou všichni opustili a kterou pokládali jen za neužitečné břemeno, získala si nejprve soucit a potom i lásku a úctu všech obyvatel tohoto městečka.
Nejprve se opět stala jakýmsi společným majetkem. Místní ženy byly většinou příliš chudé, než aby se jí některá z nich mohla trvale ujmout. Proto se v péči o MARKÉTU střídaly. Brzy nejen přestala být zátěží, ale všichni shledali, že ještě nikdy neměli hosta tak milého. Tvrdili, že s ní vždy zavítá do domu Boží požehnání. Jednotlivé rodiny se pro to začaly o ni přít. Ženy se mezi sebou dohadovaly, na kom je řada a u koho ještě nebyla.
MARKÉTĚ jistě neusnadňovala slepota tak časté přecházení z domu do domu. Zůstávala však vždy tichá, mlčenlivá, skromná. Nikdy neprojevila žádné přání a nikdy neřekla, že by to či ono raději nechtěla. Nakonec všichni poznali, že je MARKÉTĚ příliš časté přecházení asi obtížné, a začala být už skoro pořád u pana Venturina a jeho ženy Grigie, kteří byli nejzámožnější.
Již roku 1269 měli v tomto městě klášter i dominikáni. Je jich kostel byl hned u domu pana Venturina. Když bylo MAŘKÉTĚ asi patnáct let, oblékla s radostí bílý hábit III. řádu.
Až do smrti byla ustavičně slabá a závislá na jiných. Uměla se přizpůsobit rodině, ve které žila. Vždy byla usměvavá a přívětivá a měla zájem o starosti jiných. Každému vždy ihned odpustila. Její radostí bylo věnovat se dětem a něco jim vyprávět. Synové paní Grigie se učili v městské škole už i latinsky. Markéta byla schopna opakovat s těmito studenty, zkoušet je a opravovat jejich chyby. Všichni žasli nad tím, kde se to v ní vzalo.
Uměla vykládat žalmy a mluvit o Bohu tak, jako by studovala theologii. Měla obdivuhodnou paměť. Málo o sobě mluvila, avšak svému zpovědníku se svěřila, že při mši svaté vídá Ježíše. PÁN byl světlem jejích očí.
Byla neobyčejně tichá a pokorná. Ačkoli jí její vlastní matka nechtěla ani vidět pro její ošklivost, začala být již před smrtí její tvář neobyčejně půvabná.
Zemřela v třiatřiceti letech 13. dubna 1320 a byla pochována v kostele u dominikánů, který byl na této zemi pro ni místem nejdražším. PAVEL V. schválil roku 1609 její úctu. Dnes je v bývalém klášteře dominikánů u MARKÉTINA hrobu ústav pro slepé dívky.
BLAHOSLAVENÁ MARKÉTA byla tedy celý svůj život ve světě. Žila mezi obyčejnými, prostými lidmi, kterým se přizpůsobovala, avšak dokázala si přitom uchovat ustavičné spojení s Bohem.
Rodiče BLAHOSLAVENÉ SIBILLINY BISCOSSI, žijící v Pavii, byli na rozdíl od rodičů blahoslavené Markéty chudí. Vedli svou dceru od malička k zbožnosti. Už jako dítě se SIBILLINA denně modlila určitý počet Otčenášů místo hodinek. Když jednou vynechala, považovala to za zločin.
Otec i matka jí záhy zemřeli. Sourozence asi neměla. Musila si vydělávat službou u cizích lidí. Ve dvanácti letech však úplně oslepla. Asi to byl následek některého z infekčnich onemocnění, v této době častých. Co si měla počít? Ujaly se jí zbožné dominikánské terciářky a vzaly si ji k sobě.
SIBILLINA byla zbožná od malička. Nyní však ji láska těchto zbožných paní přitahovala k Bohu tak, že snažně prosila, aby také směla vstoupit do třetího řádu. Vyhověly jí, ačkoli byla ještě mladá. Vedly ji přitom k úctě a lásce k svatému Otci Dominiku.
SIBILLINU trápilo, že se nemůže těmto zbožným a chudým paním nijak odvděčit. Tak ráda by byla pracovala! Řekly jí tedy, že může příst. Pustila se do toho, ale šlo jí to těžko. Měla nit nestejnou, někdy příliš tenkou, jindy příliš silnou. Sama to poznala a byla nad tím smutná.
Přiblížil se svátek svatého Otce Dominika. Sibil1ina si řekla: "Což by mě tento můj nový OTEC, tak mocný a tak dobrotivý, nemohl uzdravit? Nechci to pro svůj užitek, ale jen proto, abych už nebyla na obtíž svým dobrodincům. Budu-li prosit pokorně a vytrvale, jistě budu vyslyšena."
Začala se modlit se vší vroucností a důvěrou, jak jen uměla. Zůstala v kostele o svátku SVATÉHO OTCE DOMINIKA téměř " po celý den a snažně prosila, aby ji tam nechaly. Večer už začínala být skleslá, ale stále se ještě nevzdávala. Byla už skoro noc, když měla zvláštní vidění.
SVATÝ OTEC DOMINIK ji vzal za ruku a vedl ji úzkou a temnou cestou, tak temnou, že by se byla bála, kdyby ji jeho ruka nedržela. Pomalu se cesta začala rozšiřovat a začalo svítat. Brzy však SVĚTLO zalilo vše svými paprsky a vrátilo SIBÍLLINĚ odvahu a důvěru.
Pochopila ihned, že je to obraz jejího života a že má jít K JASU VĚČNÉHO SVĚTLA cestou své slepoty. Avšak za vedení svatého Otce Dominika! Nikdy pak si už své uzdravení nevyprošovala. Věděla téměř ihned, co bude dělat. Stane se rekluzou!
Kdo jí o tomto způsobu života řekl? Tehdy bylo takových poustevníků a poustevnic, žijících v uzavření, ještě dost. Svatý Otec Dominik se s rekluzami stýkal v Římě.
Tito poustevníci žili zamčení nebo i zazdění v malé světnici, přiléhající ke kostelu, a nikdy nevycházeli. Se světem je spojovalo jen malé okénko, kterým dostávali vše potřebné od zbožných věřících.
Každé město považovalo za své štěstí a za záruku Boží ochrany, mělo-li tyto rekluzy ve svém středu. Splnili tedy SIBILLJNE její přání už v jejích patnácti letech. Protože se zdálo, že potřebuje pro svou slepotu trochu obsluhy, chtěli, aby žila společně s jinou rekluzou, se SESTROU BEATRICÍ, která však po třech letech zemřela.
SIBILLINA pak už zůstala sama až do smrti. Žila ve své světnici při dominikánském kostele jako rekluza pětašedesát let. Za tu dobu jen dvakrát vyšla; jednou, aby jí mohli podat svaté přijímání i v době interdiktu, a po druhé šla do jednoho kláštera navštívit jistou řeholnici, jistě opět za mimořádných okolností a jen z poslušnosti.
Postila se a konala neuvěřitelné kající skutky zvláště v prvních sedmi letech. Pak je na rozkaz zpovědníka zmírnila. Trpěla mnoho zimou. Pracovala podle svých možností, protože práce patřila k předpisům o rekluzách, hlavně však se modlila.
Tato sestra se stala rádkyní a strážným andělem celého města. Všichni k ní přicházeli, aby ji prosili o modlitbu, a svěřovali se jí se svými starostmi. Kdykoli k ní někdo přišel, dlouho pokorně mlčela. Když se ji někdo na něco ptal, dlouho se rozmýšlela, než dala odpověď. Měla výbornou, neobyčejnou paměť. Přišel-li k ní některý řeholník nebo kněz, pro sila ho, aby ji poučoval o věcech Božích. Byla vždy lačná Božího slova, ačkoli se zdálo, že ji poučuje a uvádí do svých tajemství sám Bůh.
Jak často se setkáváme u našich sester s touto lačnou tou hou po hlubším poznání! Vzpomeňme jen, jak snažně si SVATA MARKÉTA UHERSKÁ v modlitbě vyprošovala, aby se kazatel déle zdržel v klášteře.
Neřekl-li návštěvník SIBILUNE nic na povzbuzení, nechtěla ztrácet čas. Nikdo se ovšem nedivil, že nechtěla mluvit o věcech malicherných a zbytečných.
Několikrát se stalo, že věděla o tom, co se stalo, ačkoli jí to nikdo neřekl, a že předpověděla budoucnost. Předem věděla, kdy který dominikán zemře. Poznala přítomnost Nejsvětější Svátosti. Pokárala kněze, který nesl nemocné neproměněnou hostii, ačkoli to přirozeně vědět nemohla.
Ze začátku byla ostýchavá a málomluvná. Nebyla by se odvážila někoho poučovat. Po letech však už tomu bylo jinak. Začala mluvit o věcech Božích tak výmluvně a tak krásně, že ji přirovnávali k svatému Augustinu nebo svatému Bernardu. Posílala si pro hříšníky, o kterých se dověděla. Když přišli, mluvila k nim pak o Boží spravedlnosti o Božím milosrdenství. Mluvila s Bohem a o Bohu.
Těšila jiné, radila, přitom však prohlašovala, že je dvojnásob nevědomá, protože nezná ani věci viditelné ani neviditelné. Stala se učitelkou duchovního života.
Jaký byl její vnitřní život? Nepřestávala se modlit. Stala se živou modlitbou. Přitom zakusila mnoho vyprahlosti. Jednou však se jí zjevil JEŽÍŠEK a naplnil její celu světlem. Směla ho tehdy pochovat. Vzpomínala na tuto událost ještě po letech. Jinak si však hlavně ustavičně zpřítomňovala Spasitelovo umučení.
Jako všechny usebrané a mlčenlivé duše uctívala zvláště Ducha Svatého. Pečlivě se proto připravovala zvláště na Hod Boží Svatodušní.
Ve své komůrce přečkala mor i mnoho jiných událostí. Jistě o nich věděla a nebyly jí lhostejné. Ona však přitom ve svých temnotách nepřestávala upírat zrak své duše na Boha a nepřestávala k němu volat o milost a milosrdenství pro své rodné město i pro celý svět.
Zemřela 19. března 1367 v osmdesáti letech, z nichž pětašedesát strávila v rekluze, kam se snad ani slunce nedostalo. Úctu k ní schválil PIUS IX.



"PŘÁTELÉ BOŽÍ"


Dali si tito Boží přátelé tento název sami, nebo je tak nazval někdo jiný? Rozhodně to však neznamenalo, že by chtěli tvořit nějakou zvláštní oddělenou skupinu. Jejich největší touhou bylo přivést všechny duše k stejnému "PŘÁTELSTVÍ". Nejvíce porozumění nalézali v klášterech sester II. řádu. Stávali se proto duchovními vůdci sester "po cestách lásky Boží". Se stejnou horlivostí však kázali i prostým lidem a spisovali pro ně knihy, ještě dnes vydávané, jimiž si získali velké zásluhy i po stránce filologické.
Nejvíce, jak se dnes říká, mystických kroužků pod vedením dominikánů vzniklo v Německu. Avšak i v Itálii kvete v té době dominikánská literatura. Je to především DOMINIK CAVALCA" se svými spisy "Chvály" a "Zrcadlo kříže", a JAKUB PASSAVANTI, který napsal "Zrcadlo pravé kajícnosti".
Nejznámější z nich je však bratr VENTURIN Z BERGAMA, jemuž všichni dávají titul "blahoslavený", ačkoliv Církev tuto úctu ještě neschválila.
Venturin z Bergama měl vliv i na mystiky z Porýní. Přál si být s nimi ve styku a dopisoval si s nimi. O tomto bratru je možno dovědět se trochu více, protože jeho neznámý spolubratr napsal již rok po Venturinově smrti jeho podrobný životopis.
VENTURIN se narodil v Bergamu 9. dubna 1303. Jeho otec byl v tomto městě učitelem gramatiky a filosofie. Ve svém synu měl nejnadanějšího žáka. Venturin však proti otcově vůli vstoupil již v roce 1319 do Kazatelského řádu. Otec mu dlouho bránil v jeho rozhodnutí. Na -konec však se s ním smířil a napsal vytrvalému novicovi:
"Urážel bych Boha, kdybych ti ještě překážel. Snaž se tedy získat si ducha svatého Dominika. Tento svatý, jehož hábit jsi přijal, byl též člověkem, a proto se i ty můžeš, chceš-li, stát druhým DOMINIKEM. A VENTURIN chtěl.
Po úspěšném studiu začal kázat skoro v celé Itálii. Koste1y nestačily pojmout posluchače. Obrácení byla nesčetná. Šest let takto Venturin působil a jeho jméno se stalo slavné v celé Itálii. Roku 1334 uspořádal pout do Říma. Poutníku cestou stále přibývalo. Byly jich tisíce. Přesto se VENTURINOVI podařilo udržet mezi nimi pořádek. Poutníci se potom také v pořádku rozešli. Přesto tato pout vyvolala jakési podezření. BENEDIKT XII. přijal proto VENTURINA nevlídně a zakázal mu další kázání.
Byla to pro něho těžká zkouška, která trvala osm let. Trávil tuto dobu v malých francouzských klášterech. Poslechl vždy ve všem a zůstal klidný. Nikdy u něho nikdo neviděl roztrpčenost nebo rozmrzelost. Přijal pokorně vůli Boží, která umrtvovala jeho touhu po činnosti, přitom však mu dávala příležitost k životu více kontemplativnímu a k většímu spojení s Bohem.
Z doby nucené nečinnosti pocházejí všechny VENTURINOVY spisy. Sbírky kázání se ztratily, zůstalo však zachováno patnáct POJEDNÁNÍ ve formě dopisů. Psal je pro řehol nice nebo pro některé bratry v Německu. Dává v nich praktické rady duším, které touží po dokonalosti. Volá v nich: "Jak se mohu já nevědomý domýšlet, že mohu poučovat moudré? Vaše láska mě k tomu donutila."
Zdůrazňuje pokoru. Říká, že jsou šťastní ti, kteří zemřou jako zrno, odhození a pošlapaní. Má rád nenápadnost a pravidelný a vyrovnaný život. Mluví o své touze následovat svatého Otce Dominika na cestě ke spáse duší, v horlivosti o lásku, v zachovávání pokory a chudoby, a přiznává se, že nezanedbává ani snahu, která je důsledkem toho, totiž naučit se mlčení, trpělivosti, skromnosti a modlitbě.
V jiném listě opět přísně kárá bratra, který propadl vlažnosti. Přesto i v tomto listě říká, že je jen jeden hříšník, kterým pohrdá a kterého sotva může snést, a to je on sám. "Dej Pán, aby se mi po celý můj život dařilo mít ho pod nohama tak, jak bych chtěl!"
Sestrám doporučuje umírněnost v kajících skutcích, varuje před domýšlivostí a radí konání prací, které bývají pokládány za nejnižší. Mluví dokonce o zametání a mytí nádobí.
Opravdu, mnoho je toho, co je ještě dnes aktuální!
Po smrti BENEDIKTA XII. začal VENTURIN opět kázat. Měl stejný úspěch jako dříve před přerušením své činnosti. Byl pověřen hlásáním křižácké výpravy a sám se jí také zúčastnil. Za této výpravy zemřel ve Smyrně 20. března 1346.
Z jeho dopisů německým bratřím se zdá, že byl někdy ve svých snahách osamocen. V Německu byly celé řady podobných bratří. Je to řada dnes již neznámých jmen a nedostupných spisů. Avšak tři zůstali známí: Eckehart, Tauler, Suso.
MISTR ECKEHART je považován za mistra německé mystiky. Byl to filosof, teologii mystik zároveň. Tyto tři složky se u něho spojují v jedno a pomáhají si navzájem. Snažil se odhalit taje Boha i taje člověka v největších hloubkách. Jeho mystika ho zavedla k některým nepřesnostem, které odsoudil JAN XXII.
ECKEHART byl dost pokorný, aby odvolal. Dnešní doba ho částečně rehabilitovala. Ovšem tato spekulativní část jeho učení neměla vliv v klášterech, kde kázal. Na sestry působily spíše praktické prvky jeho kázání. Všechny velkodušně usilovaly o umrtvování smyslů a cvičily se v prožívání přítomnosti Boží, v modlitbě, v lásce, v odevzdanosti do vůle Boží.
ECKEHART zemřel roku 1327. Měl velký vliv na Jana Taulera a na Jindřicha Susa, kteří jsou jeho nejslavnějšími žáky.
JAN TAULER bývá nazýván mystikem vůle. Zachovalo se od něho devadesát kázání. U ostatních spisů není dost jasné, zda je psal on sám nebo jeho žáci. Mluví v nich o spojení s Bohem, jehož může duše dosáhnout jen svlečením starého člověka a odevzdaností vůle - mužnou činností, kterou má duše vyvíjet za vedení milosti.
TAULER je prý velmi praktický a přístupný i prostým ses -trám bez většího vzdělání. Zatím, jako v tolika jiných případech, není možnost blíže se s ním seznámit.
NEJZNÁMĚJŠÍ JE JINDŘICH SUSO, jediný z nich, jemuž úředně patří titul "BLAHOSLAVENÝ". Všechny jeho spisy jsou sebrány v jediném svazku, nazvaném "Exemplář". Je to jeho vlastní životopis, kniha "O věčné MOUDROSTI" a "O pravdě" a malá sbírka dopisu, kterou on sám uspořádal.
Kniha "0 VĚČNÉ MOUDROSTI" patřila mezi nejčtenější spisy. Umučení Páně je v ní základní myšlenkou, okolo které se řadí úvahy o ošklivosti hříchu, o nesmírné ceně Boží lásky, o pekle a o nebi a o Matce Bolestné. Tyto úvahy jsou spojeny s naléhavými výzvami, že je třeba zemřít sobě a světu a vést vnitřní život.
Napsal: "Jako je Bůh ve svém vnitřním bytí dobro nekonečné, tak je člověk podle své touhy bezedný. A jak málo vydá kapka ve vysoké hloubce moře, tak málo přispěje k vyplnění jeho touhy vše, co svět muže poskytnout."
Hlásal tedy umírání sobě. Jak přísně je chápal, pokud šlo o něho! Sestry však vedl moudře a opatrně, i když energicky. Chtěl, aby zanechaly přehnané přísnosti, která se podle jeho mínění nehodí pro jejich povahu. Píše jim, že mají jíst, pít a spát, kolik potřebují. Rázně však také napsal málo usebrané řeholnici, aby dala na uzdu svůj ostrý jazyk. "Pán si vás vyvolil za svou snoubenku. Dejte pozor, abyste se nestala služkou!"
Život blahoslaveného JINDŘICHA SUSA známe dobře, díky jemu samému a díky zbožné diplomacii jedné z jeho duchovních dcer, Alžběty Staglinové. Blahoslavený Jindřich napsal svůj životopis a dal jí ho přečíst. Chtěl ho pak ihned spálit. Se stra Alžběta však rychle pořídila bez jeho vědomí dva opisy? Tak je možno nahlédnout i do nitra tohoto "služebníka VEČNE MOUDROSTI", který byl tak skromný a pokorný, že se bál dát svá díla někomu číst.
Dovídáme se tedy přímo od něho, že vstoupil do řádu v dvanácti letech. Několik let pak žil vlažně - tak jako ostatní. V osmnácti letech začal konat přísné kající skutky. Nestačilo mu kruté bičování a žínice, v níž měl stopadesát jehel. Pořídil si kříž s třiceti hřeby, který nosil na zádech. Pak k hřebům přidal sedm jehel ke cti sedmi bolestí Panny Marie. Hřeby mu ustavičně vnikaly do těla. Bylo to tak těžké, že jednou tyto hřeby otupil. Brzy však toho olitoval a znovu je jich špičky nabrousil. Svazoval si na noc ruce, stal se kořistí hmyzu, opatřoval si rukavice s ostny, a nechal jen toho, co mu škodilo na zdraví, když bud silně krvácel nebo se mu začaly třást ruce. Po celý advent stál denně bos v kostele na kameni od nočního matutina až do rána. Kdo má zkušenosti s omrzlinami, tuší, co si tím připravil.
Tvrdě se trestal na příklad za to, že si popřál potěšení v jídle. Snášel zimu, hlad, žízeň. Deset let zůstával v samotě a nevycházel z kláštera. Jeho oči se nesměly dívat dál než na pět stop. V hrudi u srdce si vyryl jméno JEŽIŠ .
Šestnáct let konal nepřetržitě tyto kající skutky a ještě mnohé jiné, ačkoli byl přirozeně velmi jemný a citlivý.
Přestal s nimi potom na Hod Boží svatodušní, kdy se mu dostalo vidění, že Bůh to už nechce. Sám tušil, že by tak už dále nemohl žít, protože, jak sám říká, měl "přirozenost zpustošenou". Naházel všechny své kající nástroje do řeky. MISTR ECKEHART se ujal jeho duchovního vedení a podařilo se mu zbavit ho skleslosti a léčit i jiné jeho vnitřní trýzně.
V první době pak se radoval nad tím, že už může jíst a pít a spát na slamníku, a říkal si: "Budu mít klidný život!" Avšak Bůh sám se ujal jeho očišťování a posílal mu zkoušky těžší než ty, které si sám připravil a kterých nechal, kdy sám chtěl. Dále musil bojovat, avšak ne již jako prostý vojín. Byl "pasován na rytíře".
Uslyšel vnitřní hlas: "Je čas, abys už vystoupil k vyššímu a vstoupil do školy, která ti dá pravý vnitřní mír! Budu s tebou!"
Viděl pak psíka, který tahal a trhal onuci, a pochopil, že i on má sám sebe tak málo cenit. Vzal si tuto onuci a měl ji u sebe schovanou.
Po letech samoty nastala péče o duše. Začal procházet jižním Německem, Alsaskem, Švýcarskem a Porýním. Kázal všem věřícím, hlavně však řeholnicím. Chtěl dávat světlo, utěšovat, dodávat odvahu duším v boji proti hříchu a v úsilí žít jen pro Boha.
Začala ho potkávat jedna zkouška za druhou. Nejprve se ho zmocnilo mučivé pokušení proti víře. Na jeho apoštolských cestách ho stihly pomluvy a byl pokládán za podvodníka. Mnoho" tím trpěl, protože byl velmi citlivý na svou dobrou pověst. Dva řádoví spolubratři ho na kapitule obvinili, že píše kacířské knihy.
Jeho rodná sestra řeholnice klesla do hříchu a utekla z kláštera. K dovršení všeho ho jedna žena, které prokázal mnoho dobra, obvinila, že je otcem jejího dítěte. Nehájil se. Dokonce si toto dítě dal přinést a pochoval je. Tehdy se od něho odvrátili i jeho přátelé. On odprošoval i toho, kdo mu nejvíce ublížil. Sel za přítelem, který zahrnul potupami jeho i jeho knihy a řekl mu, že se za něho stydí.
Po čase ho obhájil sám jeho provinciál a dokázal nepravdivost všech těchto pomluv.
Zvítězil svou pokorou a svou trpělivostí. Ovocem všech těchto utrpení byl trvalý vnitřní mír.
V tomto stručném přehledu třeba ještě připomenout, že si nesmírně vážil řeholního mlčení, o němž prohlašoval, že je ochranou řeholního života. Nikdy je neporušil. Měl ve zvyku vyžadovat si dovolení od svatého Otce Dominika pokaždé, když chtěl promluvit.
Z úcty k Panně Marii byl vždy uctivý ke všem ženám. Dával jim přednost i jako kněz.
Zemřel po mnoha námahách a po mnoha vítězstvích roku 1365 v klášteře v Ulmě. ŘEHOŘ XVI. ho blahořečil.
ZA DUCHOVNÍHO VEDENÍ TAKOVÝCH a podobných duchovních vůdců, "BOŽÍCH PŘÁTEL", kláštery II. řádu v Německu vzkvétaly a rostly zásluhami i počtem. Zkušení zpovědníci vždy dbali, aby sestry kladly větší důraz na lásku k Bohu i k spolusestrám, na věrnost, pokoru a poslušnost, než na vnější cvičení.
O životě těchto klášterů se zachovaly četné staré kroniky, z nichž vyzařuje prvotní horlivost a nadšení i nadpřirozené smýšlení sester. Sestry vedly život modlitby, práce a pokání.
Tento vliv zasáhl i do Čech. MISTRA ECKEHARTA jmenovala generální kapitula roku 1307 vikářem a visitátorem české řádové provincie. Jistě i zde vedl bratry i sestry k horlivému duchovnímu životu stejně jako v Německu.
O SESTRÁCH II. ŘÁDU V BRNĚ je známo, že měly už před husitskými válkami každý čtvrtek slavnost ke cti Nejsvětější Svátosti. Mnoho sester vynikalo zbožností i ctnostmi, avšak o podrobnosti z jejich života nás připravilo plenění a pálení za husitských válek.
O klášterech německých se zachovalo písemných památek dost, avšak nám jsou nedostupné. Kolik se v nich skrývalo mystických květů! Sestry tam žily jako v uzavřených zahradách.
Nejznámější z těchto klášterů jsou Unterlinden, Tóss, Mariental, Diessenhof a jiné, založené snad ještě před rokem 1250, a Norimberg a další, založené později. Jsou zachovány podrobnější kroniky hlavně z Adelhausen, kterou napsala sestra Anna Munzingen; z Kolmaru od sestry Kateřiny Geberschwe ier; z Toss od sestry Alžběty Staglinové, duchovní dcery blahoslaveného Jindřicha Susa.
Ctnostmi vynikala nad ostatní sestra KRISTÍNA EBNEROVÁ.
Před touto sestrou poklekl císař Karel IV. a prosil ji o požehnání. Zanechala "knížečku milostí a vidění". V pověsti svatosti zemřela i sestra MARKÉTA EBNEROVÁ.
V Marientalu žila sestra JOLANDA , neteř císaře Balduina v Cařihradě.
0 těchto sestrách není možno dovědět se něco bližšího, a staré kroniky jsou nedostupné.
Jediná, o které je možno uvést aspoň trochu podrobností, protože je její stručný životopis u Bollandistů, je praneteř SVATÉ ALZBĚTY, maďarská princezna, dcera ONDŘEJE III., SESTRA ALŽBĚTA z Töss, narozená roku 1297 v Budapešti.
Matka jí zemřela záhy. Otec se po druhé oženil s Anežkou, dcerou Alberta Rakouského, avšak i on zemřel již roku 1301.
Anežka pak jednala se svou nevlastní dcerou tvrdě a přísně. K vstupu do kláštera ji přemlouvala. Ujišťovala ji přitom, že sama také do kláštera vstoupí, avšak tento slib nikdy nedodržela.
ALŽBĚTA se podrobila své maceše a vstoupila v třinácti letech do velmi chudého a odlehlého kláštera, který pro ni byl vybrán. Královna ji ani tam nenechala na pokoji. Sama určila sestru, která měla být její novicmistrovou. Tato sestra pak vedla ALŽBĚTU tak neobyčejně drsně a přísně, že s ní ostatní sestry měly soucit, avšak nemohly jí pomoci.
Čtyři měsíce po obláčce královna nařídila, že má být sestra ALŽBĚTA připuštěna k slavným slibům. Sestry se ji neodvážily neposlechnout. Teprve pak se o tom dověděl Jindřich, vévoda rakouský, s kterým byla ALŽBĚTA již jako dítě zasnoubena. Spěchal do Tóss, vnikl do klausury, zašel tak daleko, že tam strhl sestře ALŽBĚTĚ závoj s hlavy, u chýlil se pak k prosbám a něžnosti, tvrdil, že sliby vynucené a tak záhy skládané jsou neplatné, avšak SESTRA ALŽBĚTA pevně prohlásila, že nechce jiného snoubence než JEŽIŠE KRISTA. Jindřich musil odejít s nepořízenou.
SESTRA ALŽBĚTA pak žila v klášteře osmadvacet let, podle slov kroniky "jako anděl ve smrtelném těle". Snažila se o velkou čistotu srdce a o přesné zachovávání mlčení. Pokora a láskyplná závislost se jí zdály být největší radostí. Nebyla úzkostlivá, avšak měla neobyčejně jemné svědomí, takže jí i nejmenší provinění působila velikou bolest, a dlouhé vypočítávání jejích ubohostí uvádělo v omyl nezkušené zpovědníky.
Žít ve společnosti Kristových snoubenek zdálo se jí být ctí, hodnou každé oběti. Ráda jim sloužila a ráda ošetřovala nemocné. Nikdy nechtěla žádné výjimky. Nikdy si na nic nestěžovala. At byla zdravá nebo nemocná, vždy chtěla mít jen to, co měly ostatní.
Dbala o chudobu a radovala se z ní. Nenaříkala nad tím, že z bohatství svého otce nedostala nic. Vždy byla pohotová potěšit své spolusestry a věnovat se jim, jinak však se každou chvíli modlila.
Bůh posílal této sestře dlouhé a bolestné nemoci. Čtyři roky před smrtí se nemohla ani pohnout, takže byla jako malé dítě v rukou těch, které ji ošetřovaly. Kromě toho začala mít po celém těle spoustu vředu. Děkovala přitom Spasiteli, že se alespoň trochu podobá jemu, visícímu na kříži. Do poslední chvíle si zachovala jasné vědomí. Před smrtí přijala zbožně svátosti a děkovala celé řeholní rodině za lásku, kterou k ní všechny sestry měly během je jí dlouhé nemoci.
Zemřela 6. května 1338. Bylo jí jedenačtyřicet let.
Tato sestra i jiné se dokázaly v nemoci dívat na kříž. Jedna z nich si přitom šeptávala: "Čím jsem ošklivější, tím jsem mu milejší." Pánu žily i umíraly.



ČERNÝ MOR


Po smrti šestnáctého GENERÁLA ŘÁDU HUGA DE VAUCEMAIS byl zvolen na generální kapitule v Carcassoně roku 1342 opět Francouz, GERARD DE DAUMAR Z LIMOGES.
Je o něm známo, že vstoupil do řádu jako dítě a měl obláčku již roku 1267. Při svém zvolení na kapitule nebyl. Zastával právě úřad lektora v Paříži. Není známo datum narození, avšak bylo mu jistě už dost přes sedmdesát, když se ujímal svého úřadu. V témž roce 1342 se stal GERARDOV strýc papežem KLEMENTEM VI. Tento papež se zapsal do církevních dějin tím, že získal pro církevní stát Avignon, kde dosud byli papežové jen hosty.
KLEMENT VI. přijal v audienci Otce kapituly, vedené nově zvoleným generálem, jeho synovcem, a slíbil, že bratřím ponechá jejich tradici a nebude naléhat na změnu Stanov jako jeho předchůdce BENEDIKT XII.
Již po třech měsících jmenoval Klement VI. bratra GERERDA kardinálem s titulem svaté Sabiny, a on se proto úřadu generála vzdal. Řídil tedy řád jen o málo více než tři měsíce. Zemřel pak v Avignone již roku 1344 o osm let dříve než jeho strýc.
JEHO NÁSTUPCEM byl zvolen roku 1243 slavný učitel a spisovatel, magister theologie a francouzský provinciál PETR DE PALUDE NEBO BAULME podle vesnice, kde se narodil, známý již za BENEDIKTA XII., kdy hájil zájmy řádu svým spisem. Napsal i jiné knihy, zvláště theologická pojednání. Hájil nauku svatého Tomáše Aquinského, vyučoval podle ní a snažil se ji všude šířit.
Již v roce, kdy byl zvolen, napsal PETR de PALUDE celému řádu okružní list, v němž mimo jiné říká:
"Všechna oddanost našich srdcí budiž věnována touze dokonale konat službu slovem, totiž kazatelství." Mnoho od něho bylo očekáváno při jeho zvolení, on však zemřel v Paříži 1. března 1345, takže řád řídil jen jeden rok a devět měsíců.
V té době stihla řád a celou EVROPU jedna z největších po hrom, známých v dějinách. Lodi a obchodníci zavlekli nejprve na Sicílii a do Itálie z Východu černý mor, který se rychle rozšířil téměř po celé Evropě. Začal hlavně na Sicílii a v Janově už roku 1340. Nejvíce zuřil v letech 1348 až 1350, avšak po letech se několikrát opakoval, i když už v menší míře.
Roku 1363 přišla druhá velká epidemie, roku 1374 třetí. Pravý "černý mor" však trval jen v jednom roce od března do října. To stačilo, aby byly způsobeny škody, jejichž stopy se hlavně v řeholním životě nedaly zcela odstranit ještě ani za sto let.
Tehdejší doba neznala léky ani hygienická opatření a neuměla se proto proti této epidemii bránit. Jediným lékem bylo okuřování myrhou nebo aloe!
Nejsou dost přesné statistiky o počtu obyvatelstva ani o počtu řeholníků, avšak některé kraje a některé kláštery hlavně v Itálii, ve Francii a v Německu byly téměř vylidněny.
Zdálo by se, že by tak velká pohroma měla přivádět lidi k Bohu, avšak nebylo tomu tak. Chvílemi se zdálo, jako by láska vymizela, lidé měli pečovat o spásu svou a o spásu svých bližních. Místo toho docházelo k uvolněnosti mravů. Strach a sobectví se stávaly jedinou pohnutkou jednání. Na mnoha místech se projevilo lidské sobectví v plné míře. Rodiče utíkali od svých nemocných dětí, děti od rodičů, manželé od manželek.
Ti, kteří pohromu přežili, místo aby počítali s dalším nebezpečím a připravovali se na smrt, začali užívat a utrácet peníze. Často docházelo ke krádežím. Mrtví zůstávali nepohřbeni a tím se nákaza šířila. Po městech se šířil nesnesitelný zápach a potulovali se po nich jen psi. Lidé se toulali bez cíle po venkově. Utíkali a nevěděli kam.
Podle odhadů jen Sicílie ztratila skoro půl milionu obyvatel. Benátky a Avignon po sto tisíci, Florencie a Neapol jen o málo méně. Kláštery byly postiženy více než ostatní obyvatelé, protože řeholníci neutíkali před nakaženými, ale snažili se jim pomoci, a také společný život přispíval k šíření nákazy.
Někteří řeholníci projevili při obětavém ošetřování nemocných hrdinné ctnosti. Tak se stalo, že v jediném klášteře zemřelo osmdesát, sto i více bratří nebo sester. Vypravuje se o převoru VILÉMU de GARRIE, který nejprve s láskou pochoval moru podlehlé bratry Menší, pak ošetřoval své vlastní spolubratry, a když někteří zemřeli a někteří z obav před nákazou utekli, zůstal v klášteře sám, avšak ne dlouho, protože brzy také nákaze podlehl.
Skutečně, byli i takoví řeholníci, kteří z klášterů utekli. Ti se pak potulovali po kraji a živili se žebrotou.
Z francouzské provincie jsou snad nejpřesnější zprávy: v ní zemřelo v jediném měsíci 378 bratří Kazatelů. Četné oběti však byly i v Anglii a ve Španělsku. SPOLEČNOST BRATŘÍ PUTUJÍCÍCH PRO KRISTA téměř zanikla.
KLEMENT VI. udělil zvláštní odpustky pro ty, kteří ošetřovali nemocné a pochovávali zemřelé, avšak strachu před nákazou tím neubylo. Rád však podával důkazy, že ačkoli už ubylo prvotní horlivosti, přece jen měl své učitele a kazatele a především horlivé a svaté bratry a sestry. Je obdivuhodné, že i za moru byla konána generální kapitula každý rok.
Roku 1346 byl v ní zvolen nástupcem svatého Otce Dominika už devatenáctý generál řádu BRATR GUARIN DI GUY l'EVEQUE, tehdejší francouzský provinciál a rovněž magister theologie. Byl též známým spisovatelem. Napsal mimo jiné i první životopis svaté Markéty Uherské, který se zachoval. Dřívější životopisy, které napsal je jí provinciál bratr Marcel i jiní, se totiž ztratily.
Nový generál řádu již po dvou letech spolu s ostatními bratřími podlehl moru. Byla to doba úzkosti a zmatku. Mnoho záznamů se tehdy ztratilo.
Akta generální kapituly z roku 1348 jsou mimořádně stručná. Nechávají však zahlédnout úpadek řeholní kázně i jiné rány, které mor zasadil. Říká se v nich:
"Protože dobrý stav našeho řádu záleží ve schopných lidech a Bůh dopustil, že se počet našich bratří po všeobecném moru na všech stranách snížil, prosíme všechny bratry a ukládáme jim, aby se pečlivě snažili získat pro řád dobré a schopné mladíky."
Dále se říká:
"Generál řádu přikazuje mocí svaté poslušnosti, aby nebyly prodávány knihy zesnulých bratří, užitečné pro společnou knihovnu, jestliže už v knihovně takové knihy nejsou."
Další generální kapitula roku 1349, konaná v Barceloně, kde snad mor zuřil méně, zvolila generálem řádu Francouze JANA DE MOULINS z latinsky DE MOLINIS, lektora. Napsal řádu list, v němž se zmiňuje "o zlých dobách a o potřebách zmenšeného řádu". Připomínal bratřím i sestrám observanci, chudobu, klauzuru, povzbuzoval je a napomínal k společnému životu. Prosil je snažně, aby už přestali toužit po titulech a poctách. Tedy ani tato nákaza za moru nepřestala.
Za tohoto generála se neobyčejně rozmnožil počet formálních rozkazů a dokonce i exkomunikací. Jan de Moulins však řídil řád jen rok a půl, protože roku 1350 byl jmenován kardinálem a úřadu se zřekl. Řádu to neprospělo. Zemřel roku 1353.
Teprve ŠIMON de LANGRES , latinsky LINGONIEN SIS, jedenadvacátý generál řádu, mohl řád řídit delší dobu. Při svém zvolení byl francouzským provinciálem. Před tím byl profesorem a po nějakou dobu také vychovatelem budoucího KARLA IV. v době jeho pobytu ve Francii. Měl pověst rybáře lidí, kterou si získal hlavně svým kázáním.
Jako generál řádu často dostával různá pověření od Svatého Stolce. Byl legátem v četných obtížných politických i církevních otázkách. To mu překáželo v plnění řádových povinností a v řízení řádu. Několikrát se vůbec nemohl zúčastnit generální kapituly.
Měl diplomatické poslání u anglického krále EDUARDA III. a účastnil se korunovace KARLA IV. Za něho se také konala roku 1359 jediná generální kapitula, která doposud byla v Praze. Zásluhou KARLA IV., který hradil všechen finanční náklad a Otce hostil, byla neobyčejně slavnostní. Na této generální kapitule v Praze byl promován za mistra theologie Eliáš Raimondi.
ŠIMON řídil řád skoro čtrnáct let. Roku 1366 byl jmenován biskupem v Nansy z vděčnosti za služby vykonané pro římskou kurii a úřadu se vzdal.
STAV ŘÁDU však ani zdaleka nebyl dobrý. Mor přestal, ale rány, které řeholnímu životu zasadil, se hojily dlouho. Kláštery byly poloprázdné nebo úplně vylidněné. Jaký řeholní život bylo možno očekávat za těchto okolností? Jak se mohlo udržet zpívání božského oficia, denní i noční chor, zdrženlivost od masa a posty? To vše se ostatně dalo řešit dispensemi. Nejvíce však utrpěly poslušnost a chudoba. Každý se chtěl nějak zajistit, udělat si zásoby pro případ, kdyby se morová nákaza zase opakovala.
Jaký to pak byl společný život, jaká vzájemná láska a jaká poslušnost?
Snad jediné řešení bylo tehdy možné: shromáždit řeholníky, kteří mor přežili, v několika klášterech. Řád však se neodhodlal opustit některý ze svých šesti set padesáti domů. Pro hmotné výhody a statky, kterých se bratří nechtěli zříci, obětovali někdy výhody duchovní.
Je pravda, že výnosy generální kapituly naléhaly, aby byla obnovena řeholní observance. Tyto výzvy zůstaly většinou neúčinné. Každý myslil především na sebe a staral se o sebe. A tak začal tak zvaný konventualismus, pěstování soukromého života v klášteře.
Byly tu kláštery chudé a kláštery bohaté, bratří chudí a bratří bohatí. Jak to bylo daleko od ducha svatého Otce Dominika! Některé kláštery měly trvale zajištěné dobré příjmy; v jiných měli bratří hlad. Někteří řeholníci zastávali úkoly, které jim vynášely. Oni však odevzdali klášterům jen část svých příjmů a ostatní si nechali pro soukromé užívání. Ostatní bratří neměli ani to nejnutnější, ačkoli nesli tíhu řeholního života.
Hledala se řešení, avšak ani tato řešení nebývala vždy správná. Žádného domu se řád nechtěl zříci, avšak k čemu domy a kláštery prázdné? Snažili se proto kláštery zalidnit za každou cenu. Generální kapitula vyzvala k získávání dorostu, avšak i v tomto získávání byla překročena míra.
Právě ti nejlepší a nejhorlivější bratří obyčejně podlehli moru, protože se nešetřili. Ti, kteří zůstali, chtěli zaplnit prázdná místa za každou cenu. Byli tak neopatrní, že přijímali každého, kdo se hlásil, dokonce i sedmileté děti. Často se pak do klášterů hlásili lidé, kteří neměli povolání. Šlo jim jen o to, aby měli zajištěnou budoucnost. Na vzdělání a na schopnosti se jich už nikdo neptal. Formaci jim také skoro nikdo neposkytoval.
Ještě i svatý Vincenc naříká, že není učitelů. A tak se kláštery opět začaly plnit, avšak bratřími a sestrami, kteří už nezachovávali mlčení, potulovali se a starali se jen o sebe. Nebylo už pravidelnosti, poslušnosti, pořádku, kázně. Studium ovšem za těchto okolností upadalo. Smutná situace se tím spíše začala ustalovat. Uvolněnost vnikala všude.
PRO ŘÁD JE TU PONAUČENÍ, jak nesmírně mnoho záleží na výběru nových členů a na jejich dobré formaci. Hlavní nesmí být: Kolik jich je? - ale: Jací jsou?
Avšak i za těchto smutných dob a uprostřed této zkázy žili v řádě horliví bratří a horlivé sestry, věrní odkazu svatého Otce Dominika. Byli to misionáři, kazatelé, svaté a kající řehol nice, které řád měl i v této době.
Kromě mnoha neznámých žila právě v této době BLAHOSLAVENÁ SIBILLINA BISCOSSI ve své rekluze a modlila se tam za řád. Právě v této době nejhorlivěji působil BLAHOSLAVENÝ JINDŘICH SUSO, který nepřestal kázat ani za největší morové nákazy, ačkoli ho jednou přestrašené obyvatelstvo obvinilo, že šíří nákazu.
Právě v této době bojovali za víru dva BLAHOSLAVENÍ MUČEDNÍCI -PETR DE RUFFIA a ANTONÍN PAVONSKÝ.
PETR DE RUFFIA byl pokorný, chudý, trpělivý, observantní řeholník, který se věnoval dnem i nocí modlitbě. Právě takové řeholníky, vynikající učeností i neporušeností života, Církev tehdy potřebovala pro úřad inkvisitorů.
Tak byl i PETR jmenován inkvisitorem v Turině a poslušně se tohoto úřadu ujal. Neúnavně kázal a hájil pravdy víry, přemlouval a přesvědčoval. Mnoho lidí odvedl od kacířství a ukázal jim správnou cestu. Tím si přivolal nenávist kacířů a nakonec i mučednickou korunu.
Byl zabit 2. února 1365. PIUS IX. schválil úctu k tomuto slavnému obránci víry.
ANTONÍN PAVONI byl za Savigliana v diecézi turinské. Vstoupil do řádu Kazatelského a připravoval se cvičením v ctnostech a studiem na svůj kazatelský úřad. Stal se převorem a zároveň byl jmenován inkvisitorem.
Bojoval proti náboženské nevědomosti lidu, snažil se všude šířit SVĚTLO a odstraňovat zkaženost mravů, kterou nevědomost vyvolávala. Odhaloval a svými slovy vyvracel kacířské bludy se vší vroucností víry a lásky. Z Božího vnuknutí předem věděl, že ho čeká mučednická smrt. Připravil se na ni všestranně; dokonce i tak, že si zašel k holiči. Tam řekl, že se chystá na svatbu. Kázal pak jako obvykle proti bludům. Několik kacířů si ho vyčíhalo, když šel z kostela, a ubili ho. Tak si zasloužil být uveden na svatbu BERÁNKOVU. Stalo se to o Bílé neděli roku 1374. I k tomuto mučedníku schválil úctu PIUS IX.
Kromě těchto horlivých bratří měl řád ve Florencii kajícnici BLAHOSLAVENOU VILLANU BOTTI.
O této terciářce se mluví často zkresleně a nepřesně, dokonce jako o vdově, ačkoli je jisté, že její manžel žil ještě třicet let po její smrti.
VILLANA byla hýčkanou dcerou bohatého obchodníka. Vyrůstala v přepychu. Byla tatínkovým mazlíčkem. Přesto se jako dítě horlivě modlívala, konala kající skutky, které musi1a pečlivě skrývat před matkou, postila se a posypala si lůžko kamínky. V jejím dětském srdci vznikla touha po poustevnickém životě. V této touze dokonce jednou utekla z domova. Daleko ovšem nedošla.
Mor přečkala VILLANA asi někde v horách nebo na venkově. O jeho hrůzách jistě slyšela, avšak byla jich ušetřena. Sotva mor přestal, už se otec staral, jak by ji co nejlépe provdal. Což už VILLANA vůbec nemyslila na své poustevnické touhy? Nechtěla se stát řeholnicí? Už o tom není ani zmínky.
Zdá se, že otce poslechla a že se provdala docela ochotně. Alespoň se nebránila, jako na příklad blahoslavená Diana a později blahoslavená Klára Cambacorta. Neví se proto, zda už její svatba nebyla začátkem nevěrností.
Svatební smlouva se zachovala dodnes. Je na ní datum 15. ledna 1350. VILLANI bylo tehdy asi osmnáct let nebo snad i méně. Její manžel se jmenoval ROSSO BENINTENDI. Víme o něm, že byl velmi bohatým obchodníkem a že měl svou manželku nesmírně rád. Zahrnoval ji dary a staral se, aby mohla žít v blahobytu a měla vše, čeho se jí zachtělo. Její život měl být ustavičným svátkem. VILLANA si zvykla na hostiny a slavnosti a přestala mít čas na modlitbu. Ráda se přepychově oblékala a věnovala mnoho času svému zevnějšku. Úplně zvlažněla. Jak dlouho takto žila?
Její životopis, psaný několik let po její smrti, je tak nepřesný, že na tyto a na podobné otázky neodpovídá. Příliš dlouho to však nebylo; vždyť VILLANA zemřela mladá.
Přišla chvíle, kdy se tato mladá paní dívala do zrcadla jako obvykle a zdobila se šperky. Náhle však v tomto zrcadle uviděla pravou podobu své duše. Její obrácení bylo okamžité a rozhodné.
Neptala se, co tomu bude říkat její manžel a jaké následky bude mít její jednání. Odložila šperky, oblékla nejskromnější šaty, které vůbec měla, a šla ne už na slavnost, kde ji očekávali, ale do sousedního dominikánského kostela Santa Maria Novella, kde si vykonala celoživotní svatou zpověď.
Od této chvíle byl její život prodlouženým úkonem lítosti. Ona sama se pokládala za velkou hříšnici. Nutno si uvědomit, že vlastně nikdy nežila o nic hůře než ostatní bohaté paní ve Florencii. Byla vždy svému muži věrná a jistě také o svátcích nechyběla v kostele.
Podobným "řádným" paním se pak obvykle nedává název kajícnice, ani když změní smýšlení, avšak zde platí:
"Komu bylo více dáno, od toho se bude více požadovat."
U VILLANV se obnovila její touha žít poustevnickým životem. Její manžel však nesouhlasil s tím, že by se s ní měl rozloučit. VILLANA měla jediného synáčka JAKUBA, a zpovědník jí nepřestával připomínat její stavovské povinnosti. Zůstala tedy, avšak začala se postit a konat kající skutky. Opásala se řetězem, který jí pak po její smrti jen těžko mohli sejmout.
Vstoupila do III. řádu svatého Otce Dominika a svěřila se vedení řádu, hábit však nosit nemohla. Snad proto, že se dřive chtěla ukazovat, měla nyní ustavičně velikou touhu po pokořování a pohrdání. Proto alespoň chodila žebrat k svým bývalým přátelům pro své chudé. Chtěla být považována za blázna.
Horlivě četla Písmo svaté, zvláště epištoly svatého Pavla, i jiné knihy. Snad se u žádné jiné dominikánky z této doby nesetkáváme s touhou po studiu v tak značné míře. VILLANA tak získávala stále více světla pro svůj vnitřní život. Její spojení s Bohem bylo stále vroucnější a důvěrnější. Snažila se nahradit čas, který svou vlažností promarnila.
Je jisté, že jí Bůh dal několikrát poznat budoucnost. Věděla předem, že se potopí loď se zbožím a že tak její otec ztratí skoro všechen svůj majetek. Připravila ho na to tak, že své neštěstí přijal odevzdaně.
Nemocí jí nechybělo. Když se přiblížil její konec, přijala svátosti a umírala klidně. Předčítali jí evangelium o umučení Páně do posledního vydechnutí.
Zemřela roku 1360 nanejvýš v osmadvaceti letech. Přesný den jejího narození ani její smrti není znám.
Jakmile naposledy vydechla, začalo její tělo vydávat nevýslovnou vůni. Poprvé mohla obléknout dominikánský hábit do rakve. Manžel byl její smrtí zdrcený. Kdykoli však přistoupil k tělu zesnulé, znovu získal odvahu a klid. Tělo zesnulé bylo stále ohebné a tvář začala zářit. Dominikáni si ji sami odnesli k Santa Maria Novella, do chrámu, který měla tak ráda, že kdykoli tam nemohla jít, alespoň se dívala ze svého domu na jeho věže.
Sedmatřicet dní zůstalo tělo nepochováno. Vůně se nepřestávala šířit. Věřící si potají ustříhávali kousky jejího hábitu, takže musil být několikrát vyměněn. Nyní odpočívají VILLANINY ostatky pod oltářem.
Syn BLAHOSLAVENÉ VILLANY, Jakub Benintendi, se stal obchodníkem stejně jako jeho otec. Teprve její vnuk vstoupil do Kazatelského řádu. Žil tam společně s jiným dominikánem, Janem Carolim, který napsal život BLAHOSLAVENÉ VILLANY a později i blahoslaveného Jana Dominici. Mohl tedy mít ještě podrobné informace o ní. Přesto se o jejích rodinných poměrech nezmiňuje. Věnuje většinu místa jejím kajícím skutkům, zázrakům a mimořádným událostem v jejím životě.
Snad byl její život a její smrt v době pro řád tak neobyčejně těžké povzbuzením pro pesimisty, kterých nechybělo. Některým se dokonce zdálo, že se řád už nikdy nevzpamatuje, že tak velkou pohromu nepřečká. Jako by zapomínali na příslib svatého Otce Dominika!
BOŽI PROZŘETELNOST však bděla. Dala řádu také dobrého generálního představeného.
Po ŠIMONOVI Z LANGRES se jím stal opět Francouz ELIÁŠ RAIMONDI Z TOULOUSE, magister theologie a především horlivý a věrný bratr a syn svatého Otce Dominika. Sloužil řádu všemožně. Vypověděl boj všem nepořádkům a výjimkám, při čemž ovšem byl vždy ochoten poskytnout v nutných případech dispens.
Vystupoval však energicky proti soukromému životu, který se po moru šířil skoro ve všech klášterech. Jsou známy případy, kdy musil trestat neposlušné. Pečoval o vzrůst řádu a dovolil proto přijímání už sedmiletých oblátů.
Za ELIÁŠE se začala generální kapitula konat jen jednou za dva roky, ačkoli byli někteří bratří proti tomu. Papež Řehoř XI. to schválil.
Za tohoto generála došlo k události pro řád radostné: ostatky SVATÉHO TOMÁŠE AQUINSKÉHO byly přeneseny do TOULOUSE po mnoha obtížích a nesnázích, při čemž cisterciáci zašli tak daleko, že také ostatky svatého Tomáše na čas ukryl i, tak že pak dominikáni putovali k prázdnému hrobu.
ELIÁŠ také předvolal svatou Kateřinu Sienskou na generální kapitulu do Florencie, aby tam byla podrobena zkoušce. Třináct let řídil ELIÁŠ RAIMONDI plodně a dobře celý řád.



SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ


Tato světice se narodila 25. března 1347 jako čtyřiadvacáté dítě pracovitého a dosti zámožného barvíře v Sieně Jakuba Benincasa a Lapy, ženy dosti výřečné, která však myslila na nebeské věci trochu méně než její zbožný manžel.
KATEŘINA nikdy nechodila do školy, nikdy se neučila číst a psát. Vyrůstala mezi prostými, obyčejnými lidmi. Řád tuto prostou dívku již po staletí považuje za svou učitelku. Nyní ji prohlásila za svou UČITELKU též Církev. Neexistuje dosud žádný jiný takový učitel.
Proč je tedy KATEŘINA touto církevní učitelkou? Čemu vděčí tato prostá dívka za svou mimořádnou znalost věcí Božích, za svou mimořádnou schopnost živě a ohnivě mluvit slovy, která mají i krásu literární?
Jediným vysvětlením je její vnitřní život. SVATA KATEŘINA SIENSKÁ je důkazem toho, co dokáže milost Boží u lidí.
Již v dětství měla své první vidění. V sedmi letech složila slib čistoty.
Došlo pak u ní k velmi krátkému období vlažnosti, kdy jejím největším proviněním bylo, že měla více ráda svou starší sestru a snažila se jí ve všem vyhovět. Potom však již neznala zastávku v životě dokonalosti..
Již jako dítě chodila k dominikánům do kostela, který byl nedaleko od jejího otcovského domu. Při kázáních patřila mezi nejhorlivější posluchače.
V tomto kostele svatého Dominika se jí dostalo první dominikánské formace. TOMÁŠ FONTE, vychovaný u Benincasů, vstoupil k dominikánům a stal se prvním Kateřininým zpovědníkem. Byla zcela proniknuta tím, čemu dominikáni učili.
Nikdy se nemluví o tom, že by Kateřina pomýšlela na vstup do kláštera. Přitom však rozhodně a jasně hájila svůj slib panenství před svými příbuznými, zvláště před matkou.
Matka měla s KATEŘINOU docela jiné plány. Kateřina poslechla, když jí vzali její samotu a když ji celé dny zaměstnávali. Tehdy si právě začala budovat svou vnitřní celičku, z které nevycházela. Sloužila otci, matce a sourozencům, jako by to byl Pán Ježíš, Panna Maria a apoštolově. Tak si pomáhala.
Otec ji mlčky pozoroval. On první poznal, že u ní nejde o rozmar, a stal se jejím obhájcem. Jeho vlivem se Kateřině dostalo svobody: "Služ Pánu tak, jak tě k tomu volá. Nikdo už ti nesmí překážet."
Nakonec jí po její nemoci matka sama vyjednávala, aby byla přijata mezi mantelaty, jak v Sieně říkali sestrám III. řádu svatého Otce Dominika.
V šestnácti letech roku 1363 oblékla tedy Kateřina bílý hábit, bílý závoj a černý plášť terciářek. Byla nejmladší ze sester, mezi něž patřily většinou vdovy. Obřady vykonával Otec Bartoloměj Montucci v kapli delle Volte při kostele svatého Dominika. V této kapli se pak KATEŘINA často modlila.
Veřejné řeholní sliby nikdy neskládala, avšak vždy se snažila je zachovávat. Zůstala i po své obláčce u rodičů, avšak vždy byla čistá, chudá a poslušná.
Ze začátku vedla život zcela kontemplativní. Mluvila jen se zpovědníkem, chodila jen na mši svatou. V ostatní dobu se modlila ve světnici, která jí byla dána k užívání. Bojovala v ní proti spánku, který stále více omezovala, přísně se postila, často se bičovala tak, že když ji matka při tom přistihla, hořce nad ní plakala. V její cele byl jen kříž s hořící lampičkou a lavice.
Ačkoli byla KATEŘINA od útlého věku zahrnována milostmi a nebeskými přízněmi, musila podstoupit velké vnitřní boje o své panenství, avšak vždy zvítězila láska k Ježíši Kristu. Po těchto pokušeních došlo k mystickému zasnoubení s Ježíšem.
KATEŘINA začala nosit neviditelný prsten. Zřídka kdy bylo někomu dopřáno spatřit ho. Ani ona sama ho vždy neviděla. Stačilo, aby řekla méně ukázněná slova nebo se málo usebraným pohledem dívala na světské předměty. Jakmile se vyzpovídala, prsten jí znovu zazářil. Když se jednou při modlitbě zvědavě ohlédla, dlouho pak oplakávala tuto nevěrnost.
V rocev1367 v Sieně smrtelně onemocněl mladík Andrea di Naddino. Žil tak nevázaně, že se stal "zapřisáhlým nepřítelem své duše a Boha". Kříž pošlapal, obraz Panny Marie hodil do ohně. Marně ho navštěvoval i četní kněží. Tomáš della Fonte poprosil KATEŘINU o modlitbu za jeho spásu. Dvacetiletá Kateřina tehdy volala k Pánu:
"Sestoupil jsi snad do luna Panny a snášel jsi muku kruté smrti proto, abys pak trestal naše nepravosti? Proč mi připomínáš hříchy zločince, jestliže jsi všechny hříchy nesl na svých ramenou? Přišla jsem snad hájit jeho spravedlnost a ne snažně prosit o tvé milosrdenství? Rozpomeň se, že nemám jiné občerstvení než vidět, jak se moji bližní obracejí k tobě. Jen proto snáším trpělivě tvou nepřítomnost!… Vrat mi mého bratra!" A Pán ji vyslyšel... Jak často se takto a podobně modlila.
Pozvolna ji Pán začal vyvádět z její samoty. Ze začátku pomohla svým švagrovým při praní nebo při jiných pracích a pečovala o jejich děti. Některé z nich ještě malé oblékala do rakviček. V srpnu 1368 zemřel i její otec JAKUB BENINCASA, který s ní jednával s uctivou něžností. Byla u něho do jeho posledního vydechnutí. Prosila pak Boha, aby směla za něho vytrpět jeho očistec. Bůh ji vyslyšel. Dostala bolesti v boku, které už jí do smrti nepřestaly.
Začala pak ošetřovat nemocné, hlavně některé své řádové spolusestry mantelaty, ale i každého, kdo to potřeboval. Od jedné nemocné sklízela jen nevděk a pomluvy. Matka, která vše sledovala, nedokázala pochopit, proč k ní KATEŘÍNA vůbec ještě chodí. Když však KATEŘINA vypila před nemocnou skleničku jejího hnisu, aby se potrestala za hnutí odporu, došlo u nemocné k náhlé změně.
Její blíženské lásce však ošetřování nestačilo. Jí šlo o spásu duší! Začala vyhledávat různé hříšníky a mít na ně vliv. Nebála se je napomenout. Z kontemplativní terciářky se pozvolna stávala apoštolská pracovnice pro potřeby Církve a duší. U Ježíše čerpala ustavičně světlo, sílu a lásku!
Podle jejích slov se má činný život ke kontemplativnímu jako ústní modlitba k modlitbě vnitřní.
Mýlil by se, kdo by se domníval, že k ní měli od počátku všichni úctu. Dokonce i její extase, kterým se nemohla ubránit a které ji přepadaly zvláště v kostele po svatém přijímáni, vyvolávaly pohrdání k ní.
Roku 1370, tedy když jí bylo třiadvacet let, skončil po pozvolné přípravě její skrytý život a dostala příkaz k apoštolátu. Nezapomínala nikdy na svou vnitřní celičku, nepřestávala být spojena s Bohem, nepřestávala vést život pokání, avšak přitom ustavičně sloužila, snažila se vést duše k Bohu, k hlubšímu vnitřnímu životu, radila a vyjednávala. Brzy začala být i ve službách míru. Dělala i to, co by dnes bylo nazváno politickou činností, avšak její cíl byl jediný: a by byl Bůh všechno ve všem.
Kolem ní se pozvolna shromáždil kroužek duchovních přátel a žáků. Říkali si "bella brigata'', krásná družina. Nejprve to byly její spolusestry, které v ní nejmladší začaly mít svou matku a duchovní vůdkyni. K nim přibývaly i jiné ženy, často z nejpřednějších rodin, dále někteří z bratří Kazatelů a nakonec i laici, byli mezi nimi notáři, malíři, umělci, básníci, šlechtici i lidé prostí. Ti všichni v ní měli svou "mamma". Nestyděli se za to, že jim lidé začali říkat Catarinati. Dokonce se k tomuto názvu hlásili.
SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ byla vždy ne obyčejně přívětivá a laskavá. Ráda působila jiným radost. Připravovala svým žákům dokonce malé dárky k různým slavnostním příležitostem. Ještě po letech o ní svědkové v informačním procesu s obdivem vypovídali: "Tak mužná a tak něžná!"
Tři zpovědníci měli co dělat, aby vyzpovídali všechny lidi, které jim Kateřina posílala. Její vliv rostl. Neustávaly však ani pomluvy. Zvláště se mnoho mluvilo o tom, že KATEŘINA už skoro vůbec nejí. Kromě toho tehdy nebyla veřejná činnost žen obvyklá. 0tom všem se dověděl i generál řádu ELIÁŠ RAIMONDI.
Slyšel už tolik chval i tolik hany! Jaké stanovisko měl zaujmout? Rozhodl se, že KATEŘINU předvolá na generální kapitulu, která se roku 1374 konala ve Florencii.
KATEŘINA chtěla být vždy závislá na řádu. Vždy byla poslušná řádu, k němuž patřila. Radovala se z toho, že je dominikánkou. Škoda, že se nezachovaly podrobnosti o tom, kdo ji zkoušel, a jaké otázky jí byly kladeny! Jisté je jen tolik, že pokorná dívka odpověděla vždy dobře, a to s takovou pokorou a prostotou, že si získala všechny.
Tak došlo k úřednímu schválení jejího života i její nauky. Řád o ní prohlásil: JE TO PRAVA DCERA SVATÉHO OTCE DOMINIKA? - Mohla klidně odejít a pokračovat ve svém apoštoláte. Není námitek proti její víře ani proti způsobu jejího apoštolátu a jejího života.
ŘÁD však pro ni učinil i více. Nejen přezkoumal jejího ducha, ale aby udělal konec všem řečem o ní, dal jí za zpovědníka BRATRA RAJMUNDA Z KAPUY, jednoho z nejhorlivějších bratří, které řád kdy měl.
RAJMUND tehdy KATEŘINU ještě neznal. Setkal se s ní asi poprvé ve Florencii. Byl asignován do Sieny jako lektor a vrátil se tam s ní. Nejen ji pak duchovně vedl, ale byl jí oporou v jejím dalším apoštoláte. Vypravuje se, že jí ho dala Panna Maria. Obě tyto zprávy jsou snadno slučitelné. Ano, PANNA MARIA jí ho dala právě tak, jako vyprosila náš řád.
Rajmund byl první, kdo porozuměl jejímu hladu a její touze po svatém přijímání. Podával jí TELO PÁNĚ tak často, jak mohl, protože i zde byly obtíže všeho druhu.
KATEŘINA nazývala Rajmunda, který byl asi o sedmnáct let starší než ona, Otcem. Nazývala ho však též svým snem, protože i Rajmund začal velmi brzy patřit mezi ty, kteří měli v Kateřině svou "mamma".
Kdy nadiktovala svatá Kateřina svůj první dopis? V této době nebo už dříve? Dopisy nejsou datovány. Mohlo by proto jít nanejvýš o nepřesné dohady. Snad začala psát svým příbuzným a jiným prostým lidem a svým duchovním žákům za jejich nepřítomnosti.
Brzy však začala posílat se svatou smělostí své listy papeži, královně neapolské, králi francouzskému, městským autoritám, duchovním, řeholníkům, řehol ničím i kardinálům. Třístá dvaaosmdesát těchto dopisů se zachovalo. Již za KATERININA života si je její žáci opisovali jedni od druhých. Vznikaly tak malé sbírky, které byly ochuzeny tím, že se často vynechávalo to, co bylo příliš osobní.
V těchto dopisech mluví ta, s kterou si JEŽÍŠ vyměnil své SRDCE. Proto měla právo tak často a tak rozhodně říkat své "Chci". Přitom však zůstávala vždy skromná a ústupná, pokud šlo o ni samu. Jen jeden příklad:
Měla velkou touhu po svatém přijímání, ale protože byla "pokorná a rozumná", jak říká BLAHOSLAVENÝ RAJMUND, vyhověla svým spolusestrám a nežádala o ně lidi v onen den, kdy se jim to zdálo méně vhodné. A při tom důvody, které vedly ony mantelaty k podobné žádosti, byly malicherné. Měly totiž starost, že by pro KATEŘININU extasi po svatém přijímání nemohly včas zavřít kostel a tím by vyvolaly nespokojenost některých "nevědomých" bratří! I to říká Rajmund. Pán Ježíš však tehdy Kateřině sám podal úlomek svaté HOSTIE při Rajmundově mši.
V posledních šesti letech jejího života její apoštolát vyvrcholil. Jí bylo zcela samozřejmé, že musí rozdávat jiným to, co u Boha načerpala. Její víra i její láska k Bohu i k lidem byla tak živá, že chtěla, aby všichni Boha milovali a aby se všichni spolu s ní mohli těšit z Boží milosti. Je důkazem toho, že spojení s Bohem, k němuž jsou povoláni všichni, neosamocuje, ale chce pomáhat všem a vést je ke Kristu. KATEŘINA se podle svého prohlášení chtěla stát poklopem na peklo, aby se do něho už žádná duše nedostala.
Byla si ustavičně vědoma své závislosti na Bohu, a to velmi živě. Její pokora neměla jiný zdroj než vědomí nekonečné, velikosti Boží a její nicoty. Zpytovala své svědomí v zrcadle Boží lásky a došla tak daleko, že si vytýkala jako velikou vinu,vnesplácela-1i lásku za lásku i v maličkostech. Čas to zdůrazňovala, jak veliké místo má v našem životě touha.
Roku 1374, tedy po jejím návratu z generální kapituly, znovu vypukl v Sieně mor. KATEŘINA ošetřovala s Rajmundem nemocné a vyprosila mu uzdravení, když už se obával, že moru podlehne.
V roce 1375 byla dosti dlouho v Pise, kde zůstaly trvalé stopy jejího pobytu i po letech v založení nového kláštera svatého Otce Dominika.
1. dubna 1375 obdržela v Pise stigmata, která byla na její prosbu neviditelná. Bolesti s nimi spojené však tím nebyly o nic menší.
20. června 1375 asistovala Nicolu Tuldovi při jeho popravě. Nicolo byl mladý šlechtic, který měl být popraven jen proto, že řekl při hostině několik nepřátelských slov proti vládě. Upadl nad tímto odsouzením do zoufalství. Nikoho k sobě do své vězeňské kobky nepouštěl a s nikým nechtěl mluvit. Varovali Kateřinu; aby k němu nechodila; jí jediné se však podařilo ubohého vězně uklidnit, takže se smířil s Bohem a přijal mužně smrt. Prosil KATEŘINU, aby byla u něho ještě i při popravě. I ona položila hlavu na jeho špalek s touhou, aby směla též prolévat svou krev pro PÁNA JEŽÍŠE. Řekla Nikolovi: "Odvahu, můj malý bratře! Brzy se spolu budeme těšit z věčné radosti." Jindy opět volala k PANNĚ MARII:
"Matko naše, jsi-li opravdu přímíuvkyní a orodovnicí za hříšníky, zachraň tyto lidi a se mnou udělej, co ty chceš!"
V roce 1376 vykonala spolu s Rajmundem svou nejdelší cestu, cestu do Avignonu. Šla tam v zájmu florentské republiky, stižené interdiktem. Její vyjednávání se setkalo s překážkou. Florencie změnila svou vládu, a nová vláda byla mnohem méně nakloněna k smíru než vláda předešlá. KATEŘINA však dosáhla toho, že se ŘEHOŘ XI. vrátil do Říma, jak již dříve slíbil. O tomto jeho soukromém slibu nikdo nevěděl, avšak KATEŘINĚ ho Bůh dal poznat, takže mu ho mohla připomenout.
ŘEHOŘ XI. dokonce sám Kateřinu vyhledával. Kateřina zůstala v Avignonu tři měsíce a trpěla tam více než kde jinde zvědavostí lidí i zápachem, který vždy cítila v přítomnosti hříšníku.
Jedna paní ji tam bodla jehlicí do nohy, aby si vyzkoušela, jsou-li Kateřininy extase pravé.
Řím uchystal ŘEHOŘI XI. při jeho návratu slavnostní uvítání. Při něm již Kateřiny nebylo třeba. Zůstala v ústraní. Pravděpodobně roku 1377 nadiktovala v extasi svou knihu DIALOG S BOŽI PROZŘETELNOSTÍ.
Tato kniha je spolu s jejími listy a modlitbami jejím nejvzácnějším odkazem.
Co říci o těchto jejích spisech? Je to ustavičný rozhovor s Bohem nebo o Bohu pro spásu duší. Při úpadku studia, k němuž došlo v její době, kdy přibývalo nenávisti a všichni lnuli stále více k věcem pozemským, tato pokorná žena, neučená, narozená a vyrostlá mezi lidem, pronikala v nazírání na PRAVDU DO TAJEMSTVÍ PROZŘETELNOSTI, LÁSKY A MILOSRDENSTVÍ a vedla duše k dokonalosti.
Řehoř XI. si ji pozval do Říma a poslal ji vyjednávat mír do Florencie. Svatá Kateřina bez váhání vykonala tyto nové cesty. Ve Florencii však byla již téměř splněna její touha po mučednictví. 27. března 1378 však Řehoř XI. zemřel, ačkoli mu bylo teprve šestačtyřicet let.
9. dubna 1378 byl po dlouhém vyjednávání zvolen na Petrův stolec URBAN VI.; avšak již 20. září téhož roku došlo k rozkolu. To byla největší bolest KATEŘININA ŽIVOTA.
Byla dobře informována. Měla jasno a věděla dobře, kdo je pravým náměstkem Ježíše Krista. Vrátila se do Říma a ubytovala se tam, aby sloužila s nadlidskou silou papeži Urbanu VI. Její skromný byt byl blízko dominikánského kostela Santa MARIA sopra MINERVA. Stal se střediskem duchovní rodiny.
V roce 1379 nadiktovala Kateřina nejvíce svých dopisů. Rozloučila se se svým zpovědníkem, kterého Urban VI, pověřil různým vyjednáváním. Sama byla ochotna jít s dcerou svaté Brigity Kateřinou, nazývanou obvykle Karin, do Neapole, kdyby nebyl sám Urban VI. považoval tuto cestu za nebezpečnou.
Nemohla vždy souhlasit s jednáním Urbana VI., zvláště s jeho přísností a drsností, s jakou škodil Církvi. Vždy však ho ctila jako "sladkého Krista na zemi". 29. ledna 1380 onemocněla.
Od 26. února už nemohla povstat. Trpěla mnoho. Sekretáři Urbana VI. Tomáši Petrovi nadiktovala ještě svou duchovní závět, která není tak známa, jak by si to zasloužila. Říká v ní mimo jiné:
"Kdo se chce dát zcela Bohu a plně ho vlastnit, musí nejprve vyprázdnit své city a své srdce od každé smyslné lásky ke všem tvorům, protože srdce se nemůže dát Bohu, není-li zcela svobodné."
Dále říká, že upřela oko svého rozumu do SVĚTLA ŽIVÉ VÍRY a považovala za jisté, že vše, co se stalo jí nebo jiným, pocházelo od boha z velké lásky, kterou má Bůh ke svým tvorům, a ne z nenávisti. Z tohoto přesvědčení vycházela její láska i její pohotovost k poslušnosti.
Bůh jí ukázal, že nikdy nebude moci dojít k dokonalosti a získat si pravou ctnost bez pokorné, věrné a ustavičné modlitby.
Zdůraznila ustavičnou snahu poznat sebe a poznat velkou dobrotu Boží. Několikrát opakovala: "Mějte se rády, děti moje, milujte se navzájem! Tím dokážete, že jste mě měly a že mě chcete mít za matku a budete mou slávou i mou korunou."
Vybízela rovněž k lásce ke "sladké PROZŘETELNOSTI", která nikdy nebude chybět tomu, kdo v ni doufá. A prohlásila: "Dala jsem život za Církev. To považuji za zvláštní milost".
Pro každého pak ještě měla zvláštní slova. Každému řekla, co má dělat po její smrti. Všichni se tomu pokorně a uctivě podrobili. Její matka přišla za ní ze Sieny. KATEŘINA byla už zcela vyčerpána. Stále více trpěla tělesně i duševně. V neděli 29. dubna 1380 jí byla udělena svátost nemocných. Mnohokrát opakovala: "Zhřešila jsem, Pane, smiluj se nade mnou!"
Jednou zvolala se svatou odvahou, téměř jako by odpovídala: "Ne marnou slávu, ale pravou slávu v Kristu Ukřižovaném! Její spolusestra, mantelata Alesa, vdova, která rozdala vše chudým a stala se její nerozlučnou společnicí, ji podpírala. KATEŘINA se pak přede všemi vyznávala ze svých nedbalostí i z toho, že hledala své útěchy. Její paměť prý nemyslila jen na Pána, rozum se nedíval jen na PRAVDU a nesnažil se dost poznat Boží vůli, vůle nemilovala ze všech svých sil
Z těchto a z mnoha jiných vin se vyznala. Vyprosila si pak rozhřešení. Znovu prohlásila, že URBAN VI. je pravým náměstkem Ježíše Krista na zemi. Naposledy zvolala: "KREV! KREV!" Kolem dvanácté hodiny vydechl a naposledy.
Odpočívá v Římě v chrámě SANTA MARIA sopra MINERVA; jen její hlava byla v přítomnosti její matky i BLAHOSLAVENÉHO RAJMUNDA slavnostně přenesena do Sieny.
29. června 1461 ji PIUS II. kanonisoval. PIUS XII. ji prohlásil v roce 1939 za patronku Itálie.
4. října 1970 se stala církevní učitelkou.
Její nauka byla vlitá. Vděčíme jí za úžasné přiblížení božských pravd a tajemství víry. Pavel VI. ji nazval mystičkou o vtěleném SLOVĚ a hlavně o KRISTU UKŘIŽOVANÉM i mystičkou TAJEMNÉHO TĚLA KRISTOVA.
Učí nás lásce k PRAVDĚ. Učí nás důvěře v PROZŘETELNOST.
Učí nás lásce k řádu, zabezpečenému jako "loď královská, zcela široká, zcela líbezná a vonná". Vrhá nám SVĚTLO na naše dominikánské povolání. To, čemu učila, je darem Božím Církvi i řádu.
Je učitelkou zvláště pro duše, které touží po dokonalosti. Jim stejně jako svatý Tomáš Aquinský zdůrazňuje, že dokonalost je v lásce, bez které ctnost ztrácí hodnotu, a že i věda o Božích pravdách je úrodná jen spojením s Bohem v lásce. Stále znovu připomíná, že dokonalost je cíl, ke kterému musí kráčet všichni křesťané v řeholním životě i ve světě. Modlitba je důležitý prostředek k dosažení dokonalosti. Skutečná modlitba, založená na poznání Boha a na poznání sebe, spočívá v ohnivé touze. Kdo více poznává, více miluje, a kdo více miluje více okouší. Za první podmínku pokládá svatá KATEŘINA žízeň. Náš Pán Ježíš Kristus, CESTA, PRAVDA a ŽIVOT," je jí mostem, který spojuje nebe se zemí.
Stále znovu připomíná: "Kdo žízní po spáse duší, běží ke stolu svatého KŘÍŽE"; to znamená, nebojí se utrpení a námahy. V poslední době se mnoho psalo o svaté Kateřině. Méně zná mé snad je to, co řekl Pavel VI. o jejím svátku při generální audienci:
"Církev je Kateřininou největší láskou.
Snad žádný světec nemiloval Církev tak, jako ona. V její duši je Církev totožná s Kristem.
Miluje Církev takovou, jaká je. Vidí chyby a nedostatky, avšak považuje je za pohnutku k větší lásce. Nese na slabých ramenou lodičku Církve.
Historicky se zdá, že její poslání ztroskotalo. Avšak je možno říci, že se její vroucí láska vydala zbytečně, jestliže si ji osvojilo tisíce duší a ještě plane v slovech Kateřiny: JEŽÍŠI SLADKÝ, JEŽÍŠI LÁSKO?"
Kéž je i náš tento oheň a kéž nám dá sílu opakovat slova a dar KATEŘINY: "Dala jsem život za CÍRKEV SVATOU !"



ZÁPADNÍ ROZKOL


Svatá Kateřina tedy viděla chyby a nedostatky, a to snad lépe než kdo jiný. Snad nikdo je nelíčí s takovou otevřeností a zároveň s tak velkou bolestí jako ona. Jen několik vět o tom, co říká o tehdejších kněžích: "Jsou plni pýchy.
Nemohou se nasytit hledáním bohatství a rozkoší světa. Všechnu svou touhu vložili do pokrmů.
Přijali úkol ďáblů. Zdobí z církevních statků svou souložnici, s která nešlechetně a nečistě žijí. Ďáblové nad ďábly!"
Chtěl by se někdo utěšovat, že tato slova neplatí o řeholnících? Mýlil by se. "Do řádu vnikl mrak sebelásky. Někteří" počali žít jednotlivě. Utíkají před celou jako před jedem, poněvadž vyšli z cely sebepoznání, a proto upadají do neposlušnosti. Není u nich bdění ani modlitba; není u nich bratrská láska… Své tělo obklopují rozkošemi. Žijí vybraně ne" jako řeholníci, ale jako páni."
Nebyli ovšem takoví všichni, ale zvláště po moru se začalo vyskytovat mnoho slabostí a nedostatků. V jedné kronice kláštera v Pise, psané v té době, čteme: "Po tak tvrdé a kruté úmrtnosti nikdy už nemohly být obnoveny řeholní mravy a řeholní kázeň tak, jak tomu bylo dříve." A jinde je psáno: "Nemohla být zjednána náprava pro vlažnost těch, kteří mor přežili, jak představených tak podřízených."
Nových povolání snad nechybělo. V roce 1374 vznikla další italská provincie: sicilská se oddělila od neapolské. V klášterech však již nebyl dokonalý společný život upouštělo si stále více od prvotní chudoby. V takové situaci zažil řád i Církev rozkol .
Dnes je všem zcela jasné, že jediným pravým papežem byl URBAN VI. a jeho nástupcové. Tehdy to tak jasné nebylo, takže se dokonce i světci přidávali k papeži avignonskému. Urbanu VI. nejvíce uškodilo to, že si znepřátelil kardinály, kteří ho pak všichni opustili. Teprve pak Urban VI. jmenoval další kardinály, opravdu dobré, mezi nimi i dva dominikány, bylo však již pozdě. Exkomunikoval vzdoropapeže i všechny, kteří ho volili, avšak ti se tomu jen smáli. KLEMENT VII. rovněž zařadil dva dominikány do kardinálského sboru.
Lidé byli zcela zmateni" a byli ve velkých pochybnostech. I ti nejlepší často dlouho váhali, než se pro některého papeže rozhodli. Tato situace se opakovala vždy, kdykoli papež některé strany zemřel a měl být volen jeho nástupce. Kolik tu bylo různých návrhů, jak tuto situaci řešit. K vyjednávané schůzce obou papežů nikdy nedošlo, protože chyběla vzájemná důvěra. Nakonec to vyvolalo podezření, že dobrá vůle chybí na obou stranách; že tu není pravá pokora a nezištnost, která by dala přednost zájmům Církve před zájmy osobními. Tvrdé byly nakonec úsudky kronikářů, když na příklad o nástupci Klementa VI. Benediktu XIII. napsali: "Dal přednost chvilce časné cti a věčnému zahanbení."
Výsledkem byl velký úbytek úcty k papeži. Trochu je to možno zahlédnout v životopise blahoslaveného JANA DOMINICI, který napsal Jan Caroli, dominikán z Florencie. Zmiňuje se o této otázce ve svém životopise jen mimochodem. Dnes žasneme nad tím, že něco takového mohl dominikán psát. Pochyboval vlastně o všech papežích a neměl úctu vůbec k žádnému. Pro něho již žádný nebyl "sladkým Kristem na zemi".
Říká na příklad, že ŘEHOŘ XI. byl nepřítelem Florencie a nepřátelsky proti ní vystupoval, takže se lid už hrozil francouzského panství. URBAN VI. prý byl lstivý. Prý se přísahou zavázal, že přijme volbu jen na oko a pak se zřekne. Stále však s tím odkládal, takže ho proto kardinálové opustili a prohlásili o něm, že porušil smlouvu.
Zvolili si pak Francouze, který si dal jméno KLEMENT VII. prý proti své přirozenosti, protože vůbec milostivý nebyl. Podobně pokračuje i o dalších.
O rozkolu říká Jan Caroli, že jím vzrostla odvaha zlých. Každý začal hledat jen svůj prospěch a nikdo už ne dbal o řeholní kázeň. Došlo k úpadku poslušnosti, pokory, tichosti i jiných ctností, které řády uchovávají a dávají jím vzrůstat. Tento úpadek byl novým a ještě horším morem. Nákaza se rychle šířila, takže jí byli brzy postiženi světští lidé i řeholníci.
Řády byly s Církví tak srostlé, že po rozkolu v Církvi nutně došlo i k rozkolu v nich.
Každý řád měl v té době dva generální představené. Ještě horší to bylo tam, kde byli i dva provinciálové v jedné provincii nebo dokonce i dva převoři v jednom domě, avšak i k tomu docházelo.
SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ měla vždy jasno. Podrobně věděla, jaký byl průběh volby URBANA VI. a statečně jeho věc hájila.
Roku 1378 se konala generální kapitula v Carcassoně, která mimo jiné přikazovala, aby každý kněz v celém řádě odsloužil tři mše svaté "za svatého Otce a Pána v Kristu papeže Urbana VI." - Nikdo tedy ještě proti němu nic nenamítal. Mezitím však kardinálové, kteří se proti němu postavili, poslali své vyslance k francouzskému králi a k mistrům pařížské university. I Urban VI. poslal okamžitě do Francie své legáty. Mezi nimi byl i Rajmund z Kapuy.
Tito legáti se však setkali s tolika překážkami a s tak velkým nepřátelstvím, že se do Francie vůbec nedostali. Při této příležitosti SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ napsala blahoslavenému Rajmundovi list, v němž ho nazývá ''Padre cattivello". Těžko najít výstižný překlad. Obyčejně se to překládá jako "darebný Otče", avšak zdrobnělina v originále to jistě hodně zmírňuje.
SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ by si byla přála, aby všichni sta tečně a neohroženě pokračovali v cestě přes všechny překážky.
Francouzský král Karel V. se prohlásil pro Klementa VII. Po delším váhání to po něm udělala i pařížská universita, a nakonec se k nim přidal i generál řádu Kazatelského ELIÁŠ RAIMONDI. Podnikl ihned několik cest ve prospěch Klementa VIL, a již roku 1379 podal o svém rozhodnutí zprávu celému řádu. Tím začal v řádě rozkol.
Na jedné straně byly hlavně provincie španělské a francouzské, na druhé straně italské provincie kromě provincie neapolské, dvě provincie německé, česká, maďarská, polská, dalmatská, dánská, anglická, řecká, Svatá země. Početně měli bratří na straně avignonské převahu, provincií však bylo více na straně římské.
Na straně římské se přes pohromy zaviněné hlavně morem udržela lepší řeholní kázeň. Bratří ve Španělsku a ve Francii nejen ochabovali v chudobě a v společném životě, ale byl u nich úpadek i v kázání a ve vědách.
Již v roce 1379 začaly mít provincie, uznávající URBANA VI., svého generálního vikáře. Roku 1380 se konaly dvě generální kapituly, jedna v Lausanne, druhá v Boloni.
Bratří v Lausanne odůvodňovali své přilnutí ke Klementu sedmému spisem, který začíná slovy: "My, bratr Eliáš, generál řádu Kazatelského, a definitoři této generální kapituly, slavené v Lausanne, spolu s jinými dvě stě osmdesáti bratřími… Následuje výzva, aby se žádný bratr nedal ničím zmást, protože oni všichni dlouho uvažovali a radili se s mistry posvátné theologie i vyslechli tvrzení starých a ne sporných kardinálu, že pravým papežem je KLEMENT VII. Bratřím se ukládá, aby ho uznali a podporovali ho svým kázáním. Účastníci "antikapituly" v Boloni jsou zbaveni svých úřadů a podléhají trestům za nejtěžší přestupky. Kolik z toho vzniklo zmatku!
Ve Španělsku se někteří bratří přidali k Urbanovi VI., avšak španělská vláda je za to stíhala. Některé kláštery v lombardské provincii, hlavně Turin a Chieri, které byly v Savojsku, se přidaly se Savojskem ke Klementu VII.
I toulouská a německá provincie byla rozdělena. "Urbanisté" a "klementovci" se navzájem exkomunikovali. V Basileji jedni bratří vyháněli druhé z kláštera. Násilím otevřeli celu provinciála a jeho věci vyházeli ven.
Generální kapitula v Boloni si zvolila generála pro tu část řádu, která podléhala Urbanu VI. Stal se jím RAJMUND Z KAPUY. Urban VI. byl s touto volbou velmi spokojen.
RAJMUNDOVI bylo tehdy padesát let, protože jako rok jeho narození bývá uváděn rok 1330. Byl to prvorozený syn ze zámožné šlechtické rodiny. Rodiče poslali nadaného syna do Boloně studovat práva, avšak on tam již v patnácti letech vstoupil do řádu. Jistě poznal dominikány už ve svém rodném městě, avšak v Boloni byl hrob svatého Otce Dominika, a RAJMUND říká o svém povolání jedinou větu: "Svatý Otec Dominik mě zázračně povolal do svého řádu." Ve své pokoře neřekl, o jaký zázrak šlo.
Vstupoval do řádu v jeho nejtěžších dobách. Brzy po jeho obláčce začal zuřit mor. Rajmund musil kolem sebe vidět stále mnoho nedostatků a slabostí. On se však díval více na svatého Otce Dominika než na ně. Užíval svědomitě všech prostředků, které mu řád dával k jeho posvěcení. Horlivě a neúnavně studoval, hlavně Písmo svaté a patrologii. Byl velmi nadaný a pilný. Přesto se ve své pokoře nikdy nechtěl stát mistrem. Teprve roku 1379 mu to Urban VI. uložil.
Ačkoli byl ještě mladý, svěřili mu představení roku 1363 duchovní vedení sester v Montepulcianu. Byl to jeden z několika málo klášteru, kde se i v této době udržela observance. RAJMUND horlivě zpovídal a kázal. Přitom však si našel čas k sepsání svého prvního spisu, životopisu svaté Anežky Montepulciánské. Píše v něm, že je ze všech bratří řádu Kazatelského poslední a nejvíc nevědomý (ignorantissimus) a že k teto práci nemá schopnosti.
Tenkrát bylo dost obvyklé tak a podobně začínat životopisy, avšak u blahoslaveného RAJMUNDA nešlo jen o pouhá slova. On skutečně takto pokorně o sobě smýšlel.
Byl také hlavně v prvních letech bázlivý, ostýchavý a nerozhodný, avšak dostal se do školy svaté KATEŘINY SIENSKÉ, stejně jako ona patřila duchovně do školy jeho, a tak se naučil pravé mužnosti.
Dříve však, než byl poslán do Sieny, byl ještě po nějakou dobu převorem v klášteře u Santa Maria sopra Minerva v Římě.
Roku 1274 přišel do Sieny. Dostal od generála řádu úředně autoritu nad Kateřinou a jejími družkami, aby je vedl a napravoval, jak uzná za vhodné. ŘEHOŘ XI. mu zvláštním přípisem tuto jurisdikci potvrdil.
Rajmund pak s Kateřinou podnikl různé cesty, hlavně do Avignonu, kde jí dělal tlumočníka. Spolu s ní potom věrně sloužil Urbanu VI. Musil se proto od Kateřiny odloučit, což bylo těžké oběma. Nikdo jiný tak nechápal Kateřinu a její touhu po častém svatém přijímání.
Poslední dopis, který svatá Kateřina Sienská diktovala, byl pro něho. V den její smrti byl RAJMUND v Janově. Nevěděl, že umírá. Uslyšel však náhle jasně a zřetelně její hlas: "Neboj se! Jsem tu pro tebe! Jsem v nebi pro tebe! Budu tě chránit!"
To bylo 29. dubna 1380. 13. května téhož roku došlo k jeho volbě. Rajmundovi přitom nebylo lehko. Měl jistě úctu k Otci Eliášovi, který řídil horlivě a moudře celý řád už třináct let. Nyní se měl postavit proti němu, ačkoli on nepřestal být platným nástupcem svatého Otce Dominika.
ELIÁŠ RAIMONDI jednal jistě také podle svého přesvědčení, když stál věrně na straně KLEMENTA VII. Viděl proto v URBANOVI a v jeho stoupencích rušitele jednoty. Nazývá URBANA "Bartolomeus scandalosissimus" - bartolomějem, který dává velké pohoršení, a kdykoli mluvil o RAJMUNDOVI, tituloval ho slovy "sceleratus et reprobus", zločinný a hodný zavržení a to i v úředních dokumentech!
Podobným způsobem Rajmund o svém bývalém představeném nikdy nemluvil. Shledával velmi věcné důkazy o pravosti volby URBANA VI. Byl vždy připraven a ochoten zříci se svého úřadu ve prospěch bratra Eliáše, který své povinnosti generála řádu po mnoho 1et tak dobře zastával.
Vyzval ho několikrát, aby opatrně uvažoval. Chtěl ho naklonit ve prospěch URBANA VI. Nezdařilo se mu to, a ani se to nedalo očekávat, protože ELIÁŠ nutně podléhal vlivům prostředí, v němž žil. Sotva by se tehdy někdo odvážil vystoupit ve Francii proti avignonskému papeži.
Svatořečení svaté KATEŘINY SIENSKÉ se Rajmund nedočkal, avšak zúčastnil se slavnostního přenesení její hlavy do SIENY. Byl také prvním generálem řádu, který začal mít trvalé sídlo, pokud mu to ovšem četné visitace a jiné cesty a úkoly ve službě Církve dovolovaly. Stal se jím klášter při kostele SANTA MARIA SOPRA MINERVA, kde byla svatá Kateřina Sienská pochována. V Římě byli bratří původně jen v klášteře při kostele SVATÉ SABINY.
Tento kostel však byl pro věřící těžko dostupný a nevyhovoval pro apoštolát. Proto v roce 1275 začali mít dominikáni v Římě druhý klášter Santa Maria sopra Minerva. Vystavěli si tam pak nový kostel. Po RAJMUNDOVI tam sídlili i jiní generálové až do roku 1873.
Ačkoli o sobě BLAHOSLAVENÝ RAJMUND vždy pokorně smýšlel, přesto začal být právě on již za svého života nazýván "reverendissimus". Snad mu tak chtěli bratří projevit úctu právě proto, že býval tupen a hanoben od těch bratří, kteří se přidali k papeži avignonskému.
OD BLAHOSLAVENÉHO RAJMUNDA Z KAPUY máme nejen "legendu" o svaté Anežce Montepulciánské, která se zachovala v originále, ale též mnohem delší a podrobnější "legendu" o svaté Kateřině Sienské, o které psal s velkou úctou a s obdivem.
Většinou v opisech se zachovalo též mnoho jeho listů, psaných pro celý řád. Hlavní jeho myšlenka, ke které se často vrací, je vyjádřena větou z proroka Izaiáše: "Pohleďte na skálu, z které jste vytesáni!" - Dívejte se ustavičně na svatého Otce Dominika a jednejte v ustavičné závislosti na něm jako jeho děti!
BLAHOSLAVENÝ RAJMUND též dal jako první generál řádu příkaz, aby byly všechny přijímané i odesílané dopisy registrovány.
DEVĚTATŘICET LET TRVAL ROZKOL, DEVĚTATŘICET LET BYL I ŘÁD ROZDĚLEN.
Bratr Eliáš Raimondi řídil bratry na straně avignonské ještě celých devět let. Zemřel v Avignonu roku 1389.
Po celou tuto dobu byly generální kapituly konány na obou stranách, a to dost pravidelně. Nejdelší přestávka mezi nimi byla tři roky. SMRTÍ URBANA VI. ROZKOL NESKONČIL.
Po něm byl hned zvolen Bonifác IX., pak Innocenc VII. a Řehoř XII.
Na straně avignonské byl po smrti Klementa VII. zvolen Spaněl Pedro de Luna, který přijal jméno Benedikt XIII.
I Eliáš Raimondi měl své nástupce v řízení řádu Mikuláše de Troia, Mikuláše z Valladolidu a Jana de Puioix . Tito tři ovšem v seznamu nástupců svatého Otce Dominika uváděni nejsou.
Mezi římskou a avignonskou částí řádu došlo k přerušení styků, což řádu ovšem neprospívalo. Dominikáni z Francie a ze Španělska v těchto letech nikdy neputovali k hrobu svatého Otce Dominika do Boloně. Až svatý Vincenc Ferrerský se k cestě odvážil v době, kdy se už rozkol chýlil ke konci.
RAJMUND řídil svou část řádu více než devatenáct let. Po jeho smrti se stal jeho nástupcem dosavadní generální prokurátor TOMÁŠ PACCARONI di PERMO, zvolený roku 1401. Také on stál v čele řádu skoro dvanáct let. Pokračoval v díle blahoslaveného Rajmunda, avšak neprokazoval již observantním bratřím stejnou přízeň jako kdysi RAJMUND.
Neznamená to, že by byl málo horlivý. Viděl však, jak docházek rozdělení řádu u bratří Menších, kde se již osamostatňovali "konventuálové a observantnty a chtěl něčemu podobnému předejít.
S tím větší horlivostí a pečlivostí však usiloval o dobro celého řádu. Zavedl nebo obnovil prospěšné předpisy o klauzuře u bratří i u sester. Bratřím ponechával menší soukromý majetek, z kterého však musili stále skládat počet převorovi. Sám měl velké vzdělání a horlivě podporoval studia. Zavedl zvláštní školy pro řádové kandidáty. Zemřel v Janově 19. března 1413.
Za tohoto generála zmatek zaviněný rozkolem vyvrcholil. Někteří kardinálové a biskupové se sešli roku 1409 v Pise, prohlásili avignonského i římského papeže za sesazené, a zvolili papeže jiného. Avšak místo aby tím přispěli k odstranění rozkolu, dokázali jen to, že nyní byli papežové tři.
K pisánskému papeži se přidala skoro celá Francie, velká část Itálie, Německo, Čechy, Maďarsko. Přidal se k němu i TOMÁŠ PACCARRONI. Chtěl, aby ho v tom celý řád uposlechl, avšak nedosáhl toho.
ŠPANĚLŠTÍ BRATŘÍ i se svatým Vincencem zůstali věrní Benediktu XIII. a duchovní žáci svaté Kateřiny Sienské a blahoslaveného Rajmunda hájili i nadále pravost volby URBANA VI a jeho nástupců.
Mnoho za to vytrpěli. Byli vyháněni z klášterů, musili opustit i klášter ve Fiesole, byli vězněni a trestáni, avšak oni nemohli jednat jinak. Příliš živě si připomínali lásku svaté Kateřiny Sienské k "sladkému Kristu na zemi". Řád byl tedy rozdělen již na tři části. Zůstali tu i dále dva generálové a kromě toho měli Rajmundovi žáci svého generálního vikáře. Jakmile však přestal rozkol, přestalo i toto rozdělení v řádě.



REFORMA "RAYMUNDIANA"


"Co by nám asi řekl svatý Otec Dominik, kdyby teď přišel mezi nás? Byl by s námi spokojen?"
Nechybělo bratří, kteří si kladli tuto otázku a měli touhu po obnově dominikánského života v jeho prvotní kráse a přísnosti. Mezi ně patřil i bratr ELIÁŠ RAIMONDI, avšak mor, stoletá válka a potom ještě rozkol kladly jeho snahám o obnovu řádu do cesty překážky, které nedokázal odstranit.
PROZŘETELNOST BOŽI dala řádu pro tento úkol BLAHOSLAVENÉHO RAJMUNDA Z KAPUY.
Svatá Kateřina Sienská ho na to připravovala. Po její smrti blahoslavený Rajmund z Kapuy nezapomínal na její slova: "Neboj se? Jsem tu pro tebe!" - Byl si proto jist její pomocí. To mu dodávalo sil.
BLAHOSLAVENÝ RAJMUND často visitoval italské kláštery a byl několikrát v Německu. Roku 1383 pobyl několik měsíců v Čechách a navštěvoval i jiné provincie. Při těchto visitacích vídal na všech stranách mnoho uvolněné kázně i jiné nedostatky. Zároveň se však setkával s bratřími, kteří planuli touhou žít tak, jako žil SVATÝ OTEC DOMINIK a první bratří. Měl právě on klást překážky těmto tak zákonitým touhám? To nemohl a nechtěl.
Tak došlo k tomu, že se v KOLMARU v diecési basilejské shromáždilo prvních třicet bratří, kteří přesně ve všem zachovávali prvotní Stanovy a přitom horlivě kázali. Počet je-jejich posluchačů ustavičně vzrůstal. Lidé brzy postřehli, že tito kazatelé káží celým svým životem.
BONIFÁC IX. roku 1389 schválil tento postup zvláštní bulou. Mnoho bratří tehdy tvrdilo, že uprostřed tolika pohrom, které řád stihly, není možné měnit zavedený způsob života a zavazovat se znovu k společnému životu, k slavnostní modlitbě božského oficia, k postům a k ostatním řádovým observancím, protože - jak oni říkali, nejprve se musili starat, aby mohli žít.
RAJMUND jim na to odpovídal: "Jistě, ale aby řeholníci mohli žít a aby na to měli právo, musí především zachovávat observance svého řádu."
Říkal-li mu někdo, že se takto porušuje jednota řádu, odpovídal: "Poučte se nejprve, co řád je, a poznáte, že jednotu neporušují ti, kteří vše zachovávají a zachovávat chtějí, ale kteří vše nezachovávají."
RAJMUND čerpal světlo i sílu u hrobu SVATÉHO OTCE DOMINIKA. Jemu se chtěl podobat. Stále ho znovu připomínal svým řeholníkům. Stavěl jim ho před oči. Mnoho pak uvažoval a mnoho se radil s bratřími, kteří - jak on říká, "více se báli Boha". Rozhodl pak, že má být v každé provincii aspoň jeden observantní klášter, který by podléhal generálnímu vikáři.
BLAHOSLAVENÝ RAJMUND by byl jistě raději chtěl, aby došlo k reformě v celém řádě. Viděl však, že by toho v některých klášterech a u některých bratří nikdy nedosáhl.
Zval všechny bratry k přísnějšímu způsobu života, nemohl však k němu všechny nutit a zavazovat. Někteří už byli na u-volněnou kázeň příliš zvyklí a žili v ní už od svého vstupu do řádu. Neměli být nyní nuceni k něčemu, po čem netoužili. Avšak každý, kdo projevil touhu po dominikánském životě v je ho plnosti, měl k tomu mít možnost.
BLAHOSLAVENÝ RAJMUND nechtěl zavádět něco nového a neobvyklého. Chtěl pouze návrat k slavné minulosti, k duchu svaté ho Otce Dominika tak, jak ho řádu znovu zpřítomnila svatá Kateřina Sienská. V observantních domech měly být noviciáty, aby se reforma stále více šířila, aby tu vyrůstala nová generace horlivých a věrných bratří, kteří by měli v řádě stále větší vliv, takže by nakonec s jejich pomocí postupně došlo k reformě celého řádu. Hájil pro sebe a pro své bratry právo zřizovat zvláštní kláštery s horlivějším životem jako jakási generální studia, kde by se zvláště studovala věda svatých za vedení svatého Otce Dominika.
Nikdy by nebylo dosaženo tak rychlého a tak velikého úspěchu, kdyby si řád nebyl přes všechny vnitřní i vnější zkoušky zachoval svou spiritualitu a své lnutí k ZAKLADATELI.
Kromě toho bylo až příliš zřejmé, že životnost řádu není v rozmnožování vnější činnosti, ale v životě kontemplativním; že nezáleží tak na tom, kolik má řád bratří, ale jací jsou. Je tu vlastně názorný příklad na potvrzení slov SVATÉHO OTCE PAVLA VI.:
"Řeholní instituty jsou silné a vzkvétají, dokud se v jejich kázni, v jejich dílech a v životních zvycích jejich členů odráží zcela duch jejich zakladatele."
RAJMUNDOVA REFORMA se setkala s mnoha kritikami. Někteří bratří v ní viděli poškození jednoty řádu a měli i jiné námitky proti ní. Došlo k přestřelkům a k přehánění. Již blahoslavený Rajmund musil napomínat své observantní bratry nejen k vytrvalosti, ale i k pokoře.
Avšak nejlepší obhajobou observantních bratří jsou výsledky, jichž bylo dosaženo. "Po ovoci je poznáte." Všichni svatí a horliví bratří v této době i ve století následujícím se hlásili k reformě. Krása a přísnost řeholního života byly ustavičným kázáním pro věřící, kteří se cítili přitahováni nejvíce právě do nejchudších a nejobservantnějších klášterů.
Není možné zevšeobecňovat. Mnoho dobrých bratří žilo i tehdy v klášterech s uvolněnou kázní a mnoho nedokonalostí se vyskytovalo i u observantních. Avšak kdo lépe chápal Dominikovu cestu a kdo se více snažil po ní jít? Je jisté přes všechny lidské slabosti, že tento způsob reformy byl tehdy i dnes jedině možný a že se osvědčil. Přitom nebylo nikdy nic vnucováno tomu, kdo začal svůj řeholní život v jiných podmínkách a pro reformu neměl porozumění ani po ní netoužil.
Co tehdy observantní bratří nejvíce zdůrazňovali? Klauzuru, která u nereformovaných už skoro upadla v zapomenutí. Vycházení z kláštera bylo omezeno na případy, kdy to vyžadoval úkol svěřený řádem nebo spása duší. Usebranost a rozmluva s Bohem měly být největší ozdobou bratří.
Z počátku chtěl BLAHOSLAVENÝ RAJMUND a jeho nejhorlivější žáci obnovit žebrotu. V patnáctém století však už žebrota ne byla reformou zdůrazňována. Nikdy však nepřestali observantní bratří klást důraz na to, aby bylo vše společné, aby si žádný bratr neschovával a neopatroval svůj malý majeteček. Žádný bratr se sám pro sebe neměl starat o nějaké zajištění pro budoucnost.
Mnoho péče se věnovalo SLAVNOSTNÍ MODLITBE BOŽSKÉHO OFICIA, které opět mělo být co nejvíce zpívané, a nočnímu choru. Dispense od chóru byly dávány jen v opravdu nutných případech.
Znovu přicházelo ke cti MLČENÍ, protože nikdo nemůže rozmlouvat s Bohem, neuchýlí-li se k tomuto důležitému prostředku, "nejsvětějšímu zákonu" a "Otci Kazatelů", který dělá z kláštera dům nazírání.
Znovu byly zavedeny posty a zdrženlivost od masa. Zde byla možná dispens stejně jako tomu bylo v prvních dobách řádu. Tyto vnější observance a předpisy však nebyly hlavní.
HLAVNÍ byl život dokonale společný, život chudý, čistý a poslušný, život daný zcela Bohu. Nebylo už rozdílů a výjimek, které nebyly nutné. Společný život byl pro všechny pokáním, ale též oporou a posilou. Silni v něm nesli slabé, horliví strhovali vlažné. Proto také měla v řádových observancích; které reforma zdůrazňovala, významné místo KAPITULA PRO PŘESTUPKY. V horlivých komunitách bývala každodenní.
Kdykoli se tedy RAJMUND setkal s někým, kdo měl touhu žít věrně podle ideálu svatého Otce Dominika a jít jeho cestou, radil mu nejprve, aby vše věrně zachovával - alespoň pokud to na něm záleží, a aby si horlivě obnovu u Boha vyprošoval.
Věděl však, že je málo těch, kteří vytrvají na této cestě, budou-1i zcela osamělí, a proto je chtěl shromažďovat obyčejně v chudých klášterech v malých městech. Bylo obdivuhodné, že právě v těchto chudých a horlivých klášterech nejen bratřím nikdy nic nechybělo, ale měli i z čeho rozdávat chudým a často pořizovat vzácné knihovny.
Nikdy nechybělo útoku proti těmto observantním komunitám. RAJMUND musil často odpovídat protivníkům na jejich různé námitky proti observantním bratřím. Ctihodný Otec Cormier vybral z jeho různých listů odpovědi na šest hlavních a nejčastějších námitek a soustavně je uspořádal.
Tyto odpovědi jsou tak současné a tolik blahoslaveného RAJMUNDA, tohoto "OTCE OBSERVANCE", přibližují, že je zde poěkud zkráceně uvedeme. Slova jsou RAJMUNDOVA, uspořádání ctihodného Otce Cormiera.
PRVNÍ NÁMITKA
"Nepopíráme, že reforma může přinést nějaké výhody; avšak s ní by vznikly v řádě dvě strany na újmu jednoty. Především však si zaslouží být chráněna JEDNOTA."
A RAJMUND odpovídal: "Jednota, v které členové řeholního řádu tvoří celek, spočívá hlavně v jednom a témž zakladateli v našem případě ve svatém Otci Dominiku, a v jednom způsobu života, řízeného našimi Stanovami.
Tvrdit tedy, že když chtějí bratří zachovávat tento způsob života a přejí si jít ve šlépějích svatého Otce Dominika, řád rozdělují, je totéž, jako by se řeklo, že vojáci, kteří jdou za praporem a poslouchají vojevůdce, jsou zběhy a rozdělují armádu, a jako by se řeklo, že školáci, kteří rádi chodí do školy a poslouchají učitele, ničí studium, když se odlučují od těch, kterým se studium nelíbí.
Kdyby byli svatí apoštolově podlehli bázni, že vyvolají rozdělení mezi křesťany a pohany, jistě by nebylo došlo k jedinému obrácení. Oni však pochopili, že SLOVO PRAVDY přineslo místo pokoje meč rozdělení mezi dobrými a zlými, plnili svou povinnost a neuvažovali, zda z toho vznikne nějaká různice nebo ne.
Tak také kdyby se Církev svatá, která shromažďuje všechny věřící, dívala na ty, kdo touží skládat sliby v řádě, jako na odloučené a rozdělené, nikdy by nedovolila a neschvalovala řeholní řády.
Je pravda, že tento příklad "říká mnoho, protože v našem případě žádný bratr neslibuje více než ostatní a rozdíl je jen ve více či méně úplném zachovávání společného slibu, avšak v takovém případě vždy VÍCE DOKAZUJE I MÉNĚ.
Neboť jestliže mnohem větší odloučení než naše nerozdělilo svatou Matku Církev, ale naopak ji posílilo a povzneslo, mnohem méně bude rozdělen náš řád opatřeními, která jsem učinil.
Víte, jací jsou lidé, kteří rozdělují? Jsou to lidé, kteří zachovávají některé své závazky a jiné ne nebo (to říkám s lítostí) nezachovávají nic a jsou v řádě nadarmo podle slov svatého Augustina v řeholi. Ti rozdělují a ničí tím, že pronásledují bratry, kteří chtějí konat dobro.
Předpokládejte naopak, že sto lidí, zvyklých dosud dělat, co se jim líbí, pozvolna se začne zříkat svých choutek a řídit se nyní jedinou vůlí, která dělá zákon. Potom bude mezi nimi opravdu JEDNOTA OVČÍNA A PASTÍŘE!!
DRUHÁ NAMITKA
"Není-li vaším záměrem rozdělení, přesto jsou tu vždy zahanbováni ti, kteří nejsou v počtu observantních bratří. Veřejnost na ně bude ukazovat prstem a bude říkat: Tihle jsou dobří, tamti špatní".
RAJMUND odpovídal: "Je možné říkat: Jeden z těchto dvou je lepší, a tedy ten druhý je špatný? - Vidíme často, že v různých klášterech někteří bratří vynikají věděním a moudrostí i svatostí. Proto ještě není nutné pokládat ty ostatní za nevědomce nebo lidi zkažené. Naopak, svatost a vědění těch prvních je ke cti celého řádu a proto i každého jeho člena. Proto nazýváme svého svatého UČITELE TOMÁŠE slávou řádu" Kazatelského. Kdyby snad měl tento řád sto kanonisovaných svatých, byli by proto ostatní jeho členové méně v úctě? At tedy otevřou oči ti, kteří takhle mluví, a uváží, že čím četnější jsou dokonalí, tím větší dokonalosti získá celek!
Ostatně kdyby se přesto někdo nechtěl radovat z dobra observantních bratří a naříkal, nad ním, je tu prostý lék: ať k nim vstoupí i on, ať žije jako oni, a bude také on ve stejné úctě. O to právě usilujeme."
TŘETÍ NÁMITKA
"Líbilo by se nám přejít do vašich řad, avšak tato přísnost už se nehodí do naší doby."
RAJMUND uměl ve svém díle dobře rozlišovat hlavní od vedlejšího, takže mu někteří zase vytýkali, že je příliš shovívavý. Nevyžadoval nic mimořádného, avšak věděl, co dokáže ten, kdo chce. Proto na tuto třetí námitku odpovídal:
"Říkají nám, že máme mít ohled na slabé, dovolit osobní peníze, dát dispens od společné modlitby božského oficia a podobné. Pak prý by bylo více těch, kteří by na sebe vzali jho observance.
Odpovídám: To jsou pouhá slova, protože je mnoho klášterů, kde je dovoleno jíst maso, půst je zmírněn, kázeň není tak přísná, a přesto se tam žádný z těchto mluvků neukáže. Kromě toho když dochází k reformě kláštera, zůstanou tam všichni řeholníci, kteří si to přejí, i když jsou nemocní nebo pokročilého věku. V takovém případě dostanou nutné dispense".
ČTVRTÁ NAMÍTKA
"Chcete-li, Otče generále, aby vás všichni poslouchali, dejte příklad! Potom přitáhnete všechny! Avšak co vy děláte z toho, co chcete zavádět?"
A RAJMUND odpovídal: "Lépe bych udělal, kdybych mlčel a plakal. Protože však jde o svatou věc, odpovím, jak budu moci. Ano, doznávám, že mi Bůh poslal za trest za moje hříchy slabost žaludku a ustavičné bolení hlavy. Často na mne přišla mdloba a měl jsem horečku, když jsem se začal postit. Často jsem se o to znovu pokoušel přes svou velkou slabost a nemýlím se moc, když řeknu, že jsem to zkoušel snad pětsetkrát. Radil jsem se o tom s těmi, o kterých jsem věděl, že jsou plni bázně Boží, a všichni mi jednomyslně odpověděli, že si nemám dělat tak velké násilí. V hloubi srdce mě to ustavičně bolí. Prosil jsem Pána, aby udělal konec této mé nesnázi, ale nikdy jsem nebyl vyslyšen.
Mám tedy přidávat zlo ke zlu, a když sám osobně nemohu zachovávat některé předpisy, jsem proto nucen překážet v tom těm, kdo je zachovávat chtějí? Protože sám nejsem k ničemu, mám být dobrým na překážku? Kéž by tu alespoň ti, kdo mě pomlouvají a donucují mě odhalit mé zahanbení, našli pro sebe lék! Kéž by pro mou poživačnost nechali na pokoji bratry, kteří se postí, abych měl podíl na zásluhách za jejich pokání!
Když jsem takto byl donucen doznat svůj pokořující stav, moji censorové mě nutí vyjevit i mou pošetilost. Říkám to jako nemoudrý, že jestliže se oni odvažují chlubit, chci se chlubit také. Oni dávali příklad počestnosti, a já také, protože jsem nejen utíkal před zlem, ale i před vším, co mělo jeho zdání.
Oni dávali příklad pokory; já také. Oni dávali příklad po slušnosti, já také, a více než oni! Pokud jsem byl podřízený, nevzpomínám si, že bych byl namítal. Snad proto mi dal Všemohoucí, že když jsem se stal představeným, našel jsem mnoho bratří ochotných mě poslouchat. Tohle by měli o mně n kat jiní a ne já, avšak nutnost nemá zákona.
A když už se chlubím, přejdu na lásku k mým spolu bratřím. Jestliže jsem nedával lekci a příklad vzájemné lásky, ať mě soudí - neříkám Pán, ale poslední z mých podřízených. V této věci se dovolávám i svědectví těch, kdo jsou proti mně. Jestliže jsem dobře nepřijímal své podřízené, jestliže jsem ne -těšil slabé a nesmiřoval nesvorné, ať jsem souzen!
V této věci bych mohl říci ještě i mnoho jiného, ale mlčím, aby mi nebylo vytýkáno, že se vynáším. Nicméně když připomínám všechno, co jsem dělal, i vše, co jsem musil snášet, uznávám, že se do toho z mé strany přimísily nekonečné nedbalostí a nedokonalosti. Dodávám však, když už se tolik mluví o tom, jakou moc má můj příklad, že příklad jednoho není snad tak účinný, jak bychom chtěli. - Ostatně připisují-1i takovou moc příkladu jediného člověka jak by tomu bylo, kdyby tento příklad dávalo sto bratří? At tedy také brzy přijdou do našich řad a jsou příkladnými řeholníky! To právě si vroucně přeji.
PÁTÁ NÁMÍTKA
"Abychom k vám chtěli přijít, musili bychom u vás najít úctu k vědám."
Toto říkali RAJMUNDOVI, který měl už přirozený sklon ke studiu a k rozjímání. Jistě pro něho bylo velikou obětí, že musil zůstávat dlouhá léta jako ryba bez vody, protože neměl čas, neměl svou celu, neměl své knihy, ustavičně musil cestovat, vyjednávat, vyřizovat záležitosti, kárat provinilé. RAJMUND však chtěl ve studiu odstupňování podle nadáni jednotlivců a různých služeb, jaké řád potřeboval. tíy1o jeho přáním, aby každá provincie měla své studium, které by plodně připravovalo na posvátnou službu.
Studujícím klerikům napsal zvláštní list, v němž říká: "Pro vás je stálým nebezpečím přání opustit pod záminkou vědy PRAVOU MOUDROST. Proto nařizuji, aby bez mého souhlasu nikdo neopouštěl svůj klášter a nedoházel do studijního domu. Vím dobře, že ten, kdo chce, má prostředky a možnosti ke studiu ve svém klášteře." Psal tak proto, že se u nich bál pýchy a ochabování ve zbožnosti.
Avšak těm, kteří mu vytýkali málo úcty k vědám, odpovídal: "Jděte do studijních domů a uvidíte! Kláštery, které odmítají společný život, nechávají svým studentům volnost, avšak donucují je tím, aby si sami vyprošovali peníze a podporu u příbuzných. Observantní bratří se starají štědře o vydržování studentů, zároveň však se snaží vybrat vhodnou dobu a zhodnotit schopnosti studenta nejen pokud jde o jeho na dání, ale i v tom, co se týká pevných základů pokory a řeholního ducha. Tak se předejde formaci ctižádostivých mladíků, ovládaných pýchou, kteří se stávají zběhy od observance."
ŠESTÁ A POSLEDNÍ NÁMÍTKA
"Tolik horlíte o prospěch řádu! Jak to, že ho potom zanedbáváte a necháváte se zaujmout tolika jinými záležitostmi?"
RAJMUND odpovídal: "Spravedlivý sám na sebe žaluje. Obviňuji se tedy, že jsem v posledních letech dost často nevisitoval řád. Mohu však říci vpravdě předtím, od něhož vychází každá stvořená pravda, že mě k této nedbalosti přiměla jen láska k Církvi. Proč založil svatý Otec Dominik svůj řád, ne-li z horlivosti pro víru, pro Církev, pro spásu duší? Milovaní bratří, když sloužím Církvi, jistě vás neopouštím, ale bojuji za vás, abyste mohli Pánu sloužit pokojněji, až, jak doufám, vrátí mír své Církvi."
Tušíme z těchto řádku, že blahoslavenému RAJMUNDOVI nesnází nechybělo. On si však chodil pro radu a pomoc k hrobu svatého Otce Dominika a snažil se jednat co nejvíce v závislosti na něm. Svou lásku a úctu k němu projevil i tím, že se postaral o umělecký relikviář od Rosetiho, do něhož byla vložena hlava svatého Otce Dominika. Při této příležitosti byla roku 1394 schránka s ostatky svatého Otce Dominika naposledy otvírána.
Myšlenka blahoslaveného RAJMUNDA našla nejúrodnější půdu v Německu, kde reformu šířil bratr KONRÁD SASKY. O tomto bratru kronika říká, že byl "ohnivým kazatelem a vroucím horlitelem pro duše." Byl velmi odvážný a vytrvalý a přitom ukázněný. První reformovaný klášter v Německu byl založen roku 1389.
Když roku 1426 bratr Konrád umíral, byly v Německu již skoro všechny kláštery observantní. Nebylo proto nutné, aby tam vznikala zvláštní kongregace pro reformované bratry.
V Itálii vznikl první observantní klášter v Benátkách. Ro ku 1390 se stal bratr JAN DOMINICI jeho vikářem. Četní blahoslavení, vyšlí z observantních klášterů, jsou považováni za plody a květy reformy.
V ostatních zemích se blahoslavený RAJMUND nedočkal výsledku svých snah. Došlo jen k pokusu v Anglii a v Irsku. Do Řecka měl reformu zanést TOMÁŠ CAFFARINI, avšak dříve, než se do Řecka vůbec dostal, nakazil se morem a zemřel v Benátkách.
Při všech svých pracích pro řád našel si RAJMUND ještě čas, aby napsal životopis svaté Kateřiny Sienské. Nejvíce svých sil však věnoval pracím pro Církev. Ctihodný Otec Cormier o tom říká:
"V lnutí k apoštolskému Stolci Rajmund snad i předčil svého svatého Patriarchu ne dokonalostí svých vnitřních disposic, ale skutky, vyžadovanými okolnostmi."
Byly tu chvíle, kdy zůstal jedinou oporou URBANA VI., který ho proto rád nazýval svou hlavou, svýma očima, svým jazykem, svýma rukama a nohama. Kardinálem se však RAJMUND nikdy stát nechtěl ne z bázlivosti, ale pro svou upřímnou pokoru. Chtěl být první v námaze, poslední ve cti.
RAJMUND pracoval do posledních sil. Onemocněl v Norimberku. Byl by se rád vrátil do vlasti, ale už to nebylo možné. Napsal proto jen okružní list svým duchovním synům. Mimo jiné tam říká:
"BRATŘÍ NEJDRAŽŠÍ A MILOVANÍ V PÁNU, požehnání a pozdrav.
Děkuji Bohu, že jste byli z vnuknutí jeho Svatého Ducha přivedeni k svaté řeholní observanci a k napodobování svatých řeholníků, našich předchůdců, kteří šli po přímé cestě svatého Dominika. Tak, bude-li s vámi Boží milost, budete dobrým semínkem, lidem zvláště věrným blaženému Dominiku, solí a světlem pro ostatní. Prosím vás tedy snažně pro lásku našeho Pána Ježíše Krista, nenechte si nahnat strach žádným protivníkem, žádnou hrozbou ani radou, a nenechte se odvést od svaté cesty, kterou jste započali.
Ostatně, bratří moji, nebuďte pyšní a nepohrdejte těmi, kteří žijí jinak než vy, protože Bůh je dosti mocný, aby jim dal svého Svatého Ducha, a snad jsou Bohu milejší než vy, protože, jak víme, tělesná cvičení jsou málo prospěšná, kdežto zbožnost je užitečná ke všemu. Nepovažujte se za lepší, než jsou ostatní, ale za nižší než oni, protože potřebujete pro svou slabost ty pomůcky, které oni mohou postrádat.
Varujte se, bratří moji, divoké šelmy pýchy a úcty k sobě, která ničí každé dobré dílo.
Otvírám vám své srdce: nebojím se pro vás ničeho tolik, jako tohoto moru. I vy se bojte se mnou a proste Boha, aby vám dal ducha pokory. Zároveň však se modlete za mne, vašeho služebníka, slabého a bezbranného v tomto bitevním poli. Ano, prosím vás o to snažně, proste Boha často a horlivě, aby mi dal svého Svatého Ducha, aby ON byl mým životem a abych měl v jeho svatém Jménu sílu zvítězit."
Nakonec RAJMUND úplně ochrnul. Dost dlouho byl nemocen. Zemřel 5. října 1399. Přes své slabé zdraví žil v řádě více než padesát let. Úctu k němu schválil LEV XIII. v roce 1899.



RAJMUNDOVI SPOLUPRACOVNICI


V Německu nejvíce šířil reformu a nejvíce s Rajmundem spolupracoval BRATR KONRÁD PRUSKÝ, slavný kazatel, plný touhy " po spáse duší, za pomoci mnoha jiných bratří, známých dnes jen podle jména nebo úplně neznámých.
I v Itálii poslala Boží Prozřetelnost Rajmundovi mnoho spolupracovníků. Byl to především žák svaté Kateřiny Sienské, BRATR BARTOLOMĚJ DOMINICI ze Sieny. Byl to dominikán velmi učený a zbožný. Nejprve vykládal Písmo svaté jako lektor v Pise a ve Florencii, potom se stal mistrem theologie. Patřil mezi první z bratří, kteří plně podporovali RAJMUNDOVY snahy a dali se mu zcela k disposici.
Nejprve byl převorem v různých klášterech, kde byla zaváděna observance, potom po celých sedm let zastával úřad římského provinciála a nakonec se stal generálním prokurátorem. Dočkal se ještě zakončení rozkolu a zemřel v Rimini roku 1422 ve věku dvaasedmdesáti let.
Dalším žákem svaté Kateřiny Sienské byl BRATR TCMÁŠ CAFFARINI, který Rajmundovi platně pomáhal. Reformě řádu zasvětil všechny své síly. Jako dominikán velmi zdůrazňoval teoreticky i prakticky apoštolskou horlivost. Byl vynikajícím kazatelem. Dlouho působil zvláště v Benátkách. Tamní klášter se stal ohniskem řeholního života.
Tomáši Caffarinimu bylo svěřeno řízení III. řádu v Itálii a bylo mu uloženo, aby dosáhl schválení III. řádu od Svatého Stolce. Závisela na tom i kanonisace svaté Kateřiny Sienské jako dominikánky. Řehole III. řádu, upravená roku 1285, stále totiž ještě neměla úřední schválení, což zavinilo Četné kritisování Kajícího III. řádu.
TOMÁŠ CAFFARINI se chopil svého úkolu s velikou horlivostí. Složil zvláštní spis, zvaný "Tractatus", v němž mluvil o dějinách a přednostech III. řádu. Svatá KATEŘINA SIENSKÁ měla být jejich důkazem. Ačkoli "Tractatus" není historicky zcela přesný, překážky byly překonány a INNOCENC VII. vydal 26o června 1405 bulu, kterou schválil řeholi III. řádu.
TOMÁŠ CAFFARINI napsal i jiné spisy. Vykonal též pout do Svaté země. Vrátil se pak opět do Benátek, kde roku 1430 zemřel.
Oba tito bratří, BARTOLOMĚJ DOMINICI i TOMÁŠ CAFFARINI, prožívali nesnáze observantních bratří po pisánském sněmu, zůstali však myšlence a dílu BLAHOSLAVENÉHO RAJMUNDA vždy věrní. Po skončení rozkolu nemálo přispěli k rozkvětu observantních klášterů.
Zmínku zaslouží i BRATR BARTOLOMĚJ CATRA, který přišel do observantního kláštera v Benátkách už v pokročilém věku, a přesto snažně prosil, aby byl poučován o řeholním životě jako prostý novic.
BLAHOSLAVENÝ RAJMUND měl zvláště velkou úctu k jinému bratru, který vlastně v observantním klášteře nikdy ani nežil a svou činností nijak nevynikal. Blahoslavený Rajmund však prohlašoval, že tento bratr vykonal pro reformu mnohem více svou modlitbou a svým skrytým životem, než on sám vším svým cestováním a ostatní činností. Byl to BRATR MARKOLÍN z Forli.
MARKOLÍN se narodil roku 1317 ve Forli, kde prožil skoro celý svůj život. Měl velmi zbožné rodiče a vstoupil do řádu již v deseti letech. Byl velmi prostý. Nikdy se neskvěl na kazatelně, nikdy nepsal knihy, nikdy nebyl představeným.
Prožíval v řádě dobu největšího úpadku. Ve Forli se tento úpadek projevoval i tím, že ubývalo nadpřirozeného smýšlení i horlivosti. Kolik síly potřeboval tento bratr, aby se tím nikdy nedal strhnout a ovlivnit!
Teprve roku 1393 začaly mít observantní kláštery svého generálního vikáře. Forli k nim nepatřilo. MARKOUN toužil po observanci. Byl by mohl snadno přejít do jiného domu, avšak zůstal tam, kde byl, neznám světu a neznám svým spolu bratřím. Navenek to byl nepatrný člověk, obyčejný řeholnik se středním vzděláním a s nevalnou výmluvností. Pod zevnějškem této prostoty skrýval duši, planoucí láskou k Bohu. Žil ustavičně jako ztracen v Bohu.
Nebyl výmluvný. Jeho spolubratři jím proto pohrdali. Kázal proto zřídka kdy. Zato však mnoho zpovídal, zvláště chudé lidi, kteří byli jeho miláčky. Uměl přitom Číst v srdcích.
Jak mohli jeho spolubratři nevidět jeho ctnosti? Tento bratr se ustavičně snažil zachovat všechny předpisy, ačkoli je ostatní nezachovávali. Vždy projevoval velikou lásku k chudobě, ve všem na slovo poslechl. Měl rád mlčení a samotu. Nejvíce však vynikal svou snahou o pokoru. Chtěl být vždy na posledním místě. Pečlivě se snažil skrývat všechny dary a milosti, kterými ho Bůh zahrnoval, a být zcela prostý a obyčejný.
Sloužil mši svatou denně, což tehdy nebylo obvyklé. Často se zdálo, že přitom spí. Horlivě se účastnil společné modlit by božského oficia. Vždy spěchal do chóru. Kromě toho se zavíral v cele a zůstal tam sám, avšak on ve skutečnosti nikdy sám nebyl a ustavičně tam s někým polohlasně rozmlouval. Bratří to často zaslechli, myslili si, že si tak povídá sám pro sebe, a posmívali se tomu. V kostele trávil bratr MARKOUN dlouhé chvíle, zvláště když věděl, že tam nikdo není.
Často byl tak usebrán a tak pohroužen v modlitbu, že vůbec neslyšel zvonění k obědu. Jestliže ho někdo včas upozornil, hned vstal a šel obědvat s ostatními. Přišel-li k sobe, šel sám do refektáře, protože nikdy nechtěl žádný společný úkon vynechávat. Když viděl, že se už opozdil a že jsou ostatní už u stolu, zůstal v kuchyni s obsluhujícími bratry a najedl se tam. Jedl vždy velmi střídmě a bral si jen z těch jídel, které prvotní Stanovy připouštěly. Rád pomáhal bratřím v jejich pracích v kuchyni i v domě bez ohledu na to, že to ostatní kněží nedělali.
Svou milovanou samotu opouštěl zvláště tehdy, když za ním přišly děti. S nimi rád rozmlouval a rád je poučoval, protože věděl, že jejich je nebeské království.
Sedmdesát let takto prožil v klášteře. Bratří, kteří s ním po léta žili, si ho málo vážili, ba dokonce jím pohrdá li a posmívali se mu.
Život BLAHOSLAVENÉHO MARKOLÍNA se dá vyjádřit třemi slovy: pokora, prostota, mlčení. A potom ovšem ustavičná věrnost svatému Otci Dominiku a jeho pravidlům. Tento bratr se stal vzorem vnitřního života a nadpřirozeného smýšlení v době úpadku. Nikdy se nepovyšoval nad bratry, kteří žili uvolněně. Tiše snášel všechen výsměch a nechal se pokládat za podivína. Za své bratry se modlil. Zemřel 2. ledna 1397.
Jeho spolubratři ho vlastně neznali, avšak chudí v celém městě věděli, koho v něm ztratili. Uvědomovali si, že jim už nikdo nebude tak radit a nepovede je s takovou trpělivostí a láskou k Bohu, jako tento jejich otec. Obklopovali proto jeho rakev. Došlo přitom k mnoha zázrakům k úžasu některých bratří, kteří si říkali: "Jak je tohle možné! Takový to byl obyčejný člověk, nevýřečný… Vždyť na něm zhola nic nebylo!"
Nebyl zapomenut. Benedikt XIV. schválil jeho úctu 9. květ na 1750.
Nejvýznamnějšímu Raimundovu spolupracovníku v díle obnovy a reformy, BLAHOSLAVENÉMU JANU DOMINICI, bude věnován zvláštní článek.
V této době žil ještě i jiný dominikán, který neměl přímý podíl na Rajmundově reformě, přesto však projevil velkou lásku k řádu a poučoval jiné svým životem i příkladem: BLAHOSLAVENÝ ONDŘEJ FRANCHI.
Narodil se v Pistoji v šlechtické rodině. Velmi mladý vstoupil do řádu. Přes všechen úpadek řeholního života, který kolem sebe viděl, zářil od počátku poslušností i zbožností. Byl nadaný, horlivě studoval a stal se záhy vynikajícím a vyhledávaným kazatelem. Nepřestal šířit kolem sebe nadšení pro apoštolského ducha SVATÉHO OTCE DOMINIKA a pro prvotní observanci.
Kázal mnoho a neúnavně. Obrátil mnoho hříšníků, hlavně se však snažil vést duše Bohu zasvěcené k větší horlivosti. Zastával úřad převora v Pistoji, v Luce a v Orvietu. Kladl při tom důraz na dobrý příklad.
Není známo, kolik mu bylo let, když byl překvapen zprávou, že je jmenován biskupem v rodné Pistoji. Tento úřad pak zastával po celých devatenáct let. Přitom však neobyčejně zářila jeho láska k řeholnímu životu a k Dominikově cestě. Zůstal i jako biskup chudým bratrem Kazatelem. Horlivě se účastnil společné modlitby božského oficia a snažil se zachovávat podle možnosti všechny předpisy Stanov.
Nepřestával kázat, usiloval o to, aby lidé stále lépe poznávali a milovali Boha. Celé noci se modlil a konal kající skutky. Zvláště projevoval úctu k náměstku Ježíše Krista na zemi, kdy byl tolik tupen a urážen. Všemožně pečoval o chudé ve své diecézi.
Po devatenácti letech byly v Pistoji vidět výsledky jeho neúnavného působení. Přestaly sváry, všechny rodiny se smířily, zavládl mír.
A tu BLAHOSLAVENÝ ONDŘEJ začal snažně prosit, aby se směl vrátit do svého kláštera. Nehledal odpočinek, ale chtěl zemřít jako prostý bratr. Dostal dovolení, a celý rok pak se horlivě účastnil všech společných cvičení v klášteře a předčil svou poslušností i nejmladší bratry. Měl velkou lásku k svatému OTCI DOMINIKU, k společnému životu a k našemu řádu. Byl vděčný za každý den, který směl prožít mezi svými spolubratry. Jistě ho bolely jejich nedostatky i úpadek řeholní kázně, který kolem sebe viděl. Chtěl ho však léčit spíše svým příkladem než kritizováním a káravými slovy.
Po roce onemocněl, přijal zbožně svátosti a zemřel 26. května 1401. Jeho panické tělo bylo ještě po dvou stech letech nalezeno neporušené. BENEDIKT XV. schválil jeho úctu.
BLAHOSLAVENÝ MARKOLÍN a BLAHOSLAVENÝ ONDŘEJ FRANCHI nikdy nežili v observantním klášteře, avšak dokazovali svou věrnost a lásku k řádu právě v nejhorších dobách a v nejtěžších podmínkách přes všechen špatný příklad, který kolem sebe viděli, a přes všechno nedorozumění, které jim to přivolávalo.
BLAHOSLAVENÝ RAJMUND je proto mezi své spolupracovníky počítal, i když by se mohlo zdát, že nezakládali observantní kláštery, že měli malý vliv a vykonali málo pro obnovu dominikánského života. Všichni tito bratří přispěli k tomu, že si řád zachoval vždy svou jednotu.
BLAHOSLAVENÝ RAJMUND pečoval i o obnovu III. řádu. Podle odkazu svaté Kateřiny Sienské převzal zvláště péči o maňtelaty. Mezi nimi bylo v této době mnoho opravdu dobrých žákyň této svaté učitelky.
Vynikala mezi nimi zvláště SESTRA FRANTIŠKA, vdova, která dala řádu velkodušně své dva syny, a SESTRA LISA, příbuzná svaté Kateřiny, která byla spolu s blahoslaveným Rajmundem v Pise, když tam svatá KATEŘINA dostala stigmata.
Po smrti svaté Kateřiny se stala duchovní matkou mantelat sestra ALESIA, rovněž vdova. Tato sestra držela svatou Kateřinu v náručí při její smrti. Měla tak velkou pověst svatosti, že ji malíř na obraze ZESNUTÍ SVATÉ KATEŘINY SIENSKÉ na maloval se svatozáří. Stala se převorkou, brzy však zemřela.
SESTRY zůstaly v Římě při kostele Santa Maria sopra Minerva u hrobu svaté Kateřiny, a vytvořily tam jakousi kongregaci. Rychle jich přibývalo. Zaváděly jednu observanci po druhé a začaly mít i klausuru.
BLAHOSLAVENÝ RAJMUND dal bratru Janu Dominici oprávnění, aby zakládal podobné kongregace i jinde. Chtěl je mít nejen v Benátkách, ale pokud možno všude. V tomto úředním pověření nazývá svatou Kateřinu "svou matkou a svou učitelkou" a považuje ji za největší doporučení III. řádu, který chtěl šířit.
Benátské terciářky v této době, vedené Janem Dominici a Tomášem Caffarini, Rajmunda nezklamaly. Zvláště se zapsala do dějin tohoto bratrstva MARIE STORIONI, paní bohatá, krásná, avšak oddaná marnostem.
Již ve čtrnácti letech se provdala za Jana Dell a Piazza, který však ji musel brzy opustit a odejít do války. Mariin palác byl blízko u kostela bratří, zasvěceného svatým Janu a Pavlu. Ve své opuštěnosti se tam šla modlit. Poznala tam svůj stav, vykonala si generální zpověď u Tomáše Caffariniho a vstoupila do III. řádu. Její obrácení bylo upřímné. Odstranila všechny marnivosti.
Vyznačovala se zvláště horlivostí, s jakou poslouchala slovo Boží. Jako pravá dominikánka toužila po světle. Věnovala mnoho času modlitbě, přitom však nezanedbávala žádnou ze svých domácích povinností. Zvláště s trpělivostí a láskou ošetřovala svého nemocného otce. Svými modlitbami, příkladem i slovy obrátila mnoho hříšníků. Zemřela již ve dvaceti letech v témž roce jako blahoslavený Rajmund. I na jejím hrobě docházelo k zázrakům.



SVATÝ VINCENC FERRERSKÝ


V Itálii a v Německu se obnova řádu pozvolna šířila podle moudrého plánu blahoslaveného Rajmunda, který chtěl vytvářet observantní komunity jen z dobrovolníků. Reforma neměla být uložena zvenčí, ale z nitra, vnitřní silou. Podobný postup se mohl zdát zdlouhavý, byl však jistější.
Ve Španělsku a ve Francii nebylo nikoho, kdo by se tohoto díla ujal. I tam žilo několik velmi horlivých bratří, avšak zůstávali osamoceni a potřebovali mnoho statečnosti a vytrvalosti, aby zůstali věrní svému ideálu za všeobecného úpadku a při neporozumění ostatních bratří.
Přesto působil právě v těchto smutných dobách v té části řádu, která uznávala papeže avignonského, jeden z největších kazatelů a divotvůrců, věrný a horlivý syn svatého Otce Dominika, SVATÝ VINCENC FERRERSKÝ .
Narodil se ve Valencii ve Španělsku roku 1350 v zámožné rodině městského notáře. Od dětství byl tichý, skromný a laskavý k jiným. Již jako dítě prohlašoval, že se chce stát slavným kazatelem, a s dětskou opravdovostí se na tento úkol připravoval. Nevynechal žádné kázání, na kterém mohl být, a snažil se pak každého kazatele napodobit. Paměť měl přitom obdivuhodnou. Hrál-li si kdy s jinými chlapci, tedy jen proto, aby je pak přiměl k vyslechnutí svého kázání. Když kázání skončilo, sebevědomě prohlašoval: "Posuďte sami, zda ze mne nebude výborný kazateli". Od dětství měl dvě veliké lásky: KŘÍŽ A PANNU MARII.
2. února 1367 - tedy ve svých sedmnácti letech vstoupil do řádu Kazatelského. Po lidsku vzato, mohl se v klášteře cítit zklamán. V klášteře, do kterého vstoupil, nebyla observance. SVATÝ VINCENC sám si posteskl, že neměl učitele, který by ho vedl. Tím horlivěji se však utíkal k svatému OTCI DOMINIKU, snažil se co nejlépe poznat jeho život i jeho myšlenku a usiloval o to, aby co nejlépe prospíval v jeho škole.
Chtěl se mu ve všem co nejvíce podobat. Začal svůj noviciát s horlivostí, která ještě neuměla rozlišovat. Přecenil své síly, překročil míru v postech a hlavně ve bdění, a zavinil si tím četná pokušení. Musil též čelit nepochopení některých bratří, kteří v jeho snaze zachovávat všechny předpisy viděli podivínství a zašli tak daleko, že mu vyvedli několik zlomyslných kousků.
Po roce noviciátu začal horlivě studovat. Byl velmi nadaný a uměl spojovat modlitbu se studiem. Ukládal si přísné mlčení. Přerušoval studium jen tehdy, když šel ošetřovat nemocné.
Představení viděli, jak tento bratr dělá velké pokroky ve studiu, a proto rozhodli, že bude studovat na universitě. Pověřili ho také již po roce přednáškami pro ostatní kleriky. Doba jeho studia se tím prodloužila. Když přijímal kněžské svěcení, bylo mu už skoro třicet let.
Jako kněz měl dále filosofické přednášky pro kleriky, při tom však měl stále častěji kázání pro prosté věřící. Na rozdíl od tehdejších kazatelů se snažil kázat prostě a srozumitelně. Vytrvale usiloval o pokoru. Stále měl před očima svatého Otce Dominika, s ním se radil, jemu se svěřoval. Jen tak si udržel horlivost a vytrval ve snaze i tam, kde si všichni ostatní dopřávali volnost.
Ve Valencii se seznámil s proboštem tamní katedrály Pedrem de Luna. Tento kněz si svatého Vincence velmi vážil a zvolil si ho za svého zpovědníka. Když se stal papežským legátem, vzal si ho za průvodce na svých cestách.
VINCENC na těchto cestách poznal mnoho mravní špíny. Tato cesta asi netrvala dlouho, protože již roku 1378, tedy v začátcích Vincencova působení začali si dva papežové dělat nárok, že jsou pravými náměstky JEŽÍŠE KRISTA.
VINCENC měl jistě stejně velikou lásku k Církvi jako svatá Kateřina Sienská. Neměl však tak dobré informace jako ona. Byl proto přesvědčen, že bude jednat správně, dá-li své síly a schopnosti do služeb avignonského vzdoropapeže.
Pedro de Luna se brzy stal kardinálem a Vincence již tehdy povolal k sobě. Vincenc neúnavně obhajoval Klementova práva. Sklidil však za to jen mnoho pomluv a hořkostí. Snažně proto prosil, aby se mohl opět vrátit do svého kláštera. Nebyl tam však již dlouho. Roku 1394 zemřel Klement VII. a jeho nástupcem se stal Pedro de Luna, který přijal jméno BENEDIKT XIII. Vincence povolal k sobě do Avignonu. Uposlechl, ale necítil se tam dobře. Viděl příliš mnoho lidských slabostí a nedostatků.
Sám zůstával podle možnosti v ústraní. Zůstal tichým, skromným a umrtveným bratrem.
Za svého pobytu v Avignonu využil volného času k sepsání spisku "Duchovní život", v kterém se nejlépe projevuje Vincencovo smýšlení. Nedoporučoval tam jiným nic, v čem se sám necvičil. Proto ve spisku mluví o svých zkušenostech, o svých snahách, o svém programu. Jen radou v umírněnosti se a si nikdy neřídil, protože se stále mnoho postil a bděl a konal přísné kající skutky.
Největší touhou svatého VINCENCE bylo obnovení jednoty v Církvi. Jen tato touha mu usnadňovala pobyt mimo klášter v prostředí, kde se někdy cítil jako ryba bez vody. Sliboval si, že v Avignonu bude moci pro tuto jednotu více vykonat. Využíval proto všeho svého vlivu na BENEDIKTA XIII., prosil ho, aby vyjednával a svolával porady a aby byl ustavičně ochoten pro pokoj v Církvi udělat vše, třeba se i zříci úřadu. S bolestí však stále více poznával, jak je jeho kajícník umíněný a ctižádostivý. Co měl dělat?
Tato situace ho tak tížila, že nakonec onemocněl. V horečce odešel z papežského paláce a uchýlil se do kláštera svých bratří v Avignonu. Dvanáct dní pak ležel v horečkách. Všichni už očekávali jeho blízkou smrt; on sám nejvíce. 3. října (1398) nemoc vyvrcholila. Neměl už ani tolik sil, aby povstal .
Tu se mu náhle zjevil Pán Ježíš. Doprovázel ho svatý Otec Dominik se svatým Františkem. Ne již svatý Petr a Pavel, jako kdysi svatému Otci Dominiku, ale sám PAN JEŽÍŠ dal svatému Vincenci příkaz: "JDI A KAŽ!"
Měl kázat v pokoře a v chudobě po celém Španělsku i ve Francii a vést lidi k bázni Boží. Byl pro něho obnoven sladký příslib Pána Ježíše: "Neboj se! Budu stále s tebou!"
Jakmile VINCENC přestal mít toto vidění, byl okamžitě uzdraven. Nepociťoval již ani slabost. Neodkládal ani minutu a vydal se na cestu k BENEDIKTU XIII., aby mu své rozhodnutí
oznámil.
V stejné době se i Benedikt vydal na cestu do kláštera bratří, aby se, jak se domníval, s Vincencem naposledy rozloučil. Jak užasl, když ho cestou potkal zcela zdravého!
VINCENC měl již pověření ke kázání od PÁNA JEŽÍŠE i od svatého Otce Dominika. Přesto však neudělal nikdy nic bez souhlasu svých představených a nikdy na nich nepřestal být závislý. Prosil proto Benedikta XIII. o dovolení, aby mohl odejít, a svěřil se mu se svými plány.
BENEDIKT XIII. ho nerad ztrácel. Chtěl ho zadržet tím, že mu nabízel hodnost biskupskou a pak i kardinálskou. Jak málo ho znal. VINCENC již dostal pověření k hodnosti nejvyšší. Měl se stát ne už legátem papežovým, ale legátem Kristovým.
BENEDIKT nakonec dal své dovolení. VINCENC pak hned odešel od papežské kurie. Nevydal se však hned na své apoštolské cesty. Na nový úkol se připravoval modlitbou celých šest měsíců. Uchýlil se do kláštera a žil tam v ústraní.
Zároveň si také vyžádal dovolení od svých řádových představených, především od toho, kdo byl pokládán za generála řádu na straně avignonské. Byl pak s nimi ustavičně v písemném spojení. Psal jim o svých cestách, o svých kázáních, o svých plánech a také o svých zázracích. Některé tyto dopisy se zachovaly. Nepřestal tedy být závislý na generálu řádu. Hlavně však chtěl být ustavičně závislý na svatém Otci Dominiku. Od něho se učil touze po spáse duší.
Po této přípravě se v roce 1399, tedy v roce, kdy už mu bylo skoro padesát let, vydal na svou apoštolskou cestu, která měla trvat až do jeho smrti.
Měl k tomu všechna potřebná dovolení. Byl nejen legátem Kristovým, ale stal se i legátem papežským, protože jím byl jmenován od Benedikta XIII. Jako při vstupu do noviciátu někteří spolubratři kritizovali jeho horlivost, tak i nyní nechybělo těch, kteří mu vytýkali jeho způsob života a mluvili o něm jako o "bratru tulákovi".
Přesto měl již od začátku na svých apoštolských cestách vždy několik sociů z dominikánského řádu, kteří mu všestranně pomáhali. Později k těmto sociům přibylo i mnoho světských kněží a řeholníků z jiných řádů, kteří chodili s Vincencem nejen proto, aby poslouchali jeho kázání, ale hlavně proto, aby měl kdo zpovídat četné kajícníky na těchto misiích.
Cestoval ze začátku jen pěšky. Když ho začala bolet noha, vlekl se o holi. Teprve když byl velmi vyčerpán, sedl si na oslíka.
Denně sloužil zpívanou mši svatou, - často pod širým nebem, aby mohli být přítomni všichni, kteří se na jeho kázání sešli. Kázal pak nepřetržitě tři až čtyři hodiny. Měl krásný zvučný hlas, přesto však je přirozeně nevysvětlitelné, jak ho mohlo bez zesilovačů slyšet až deset tisíc lidí, kteří se na jeho kázání sešli.
Bůh mu též udělil dar, že mu rozuměli lidé všech národností, i Němci a Madaři, ačkoli stále kázal jen svým rodným nářečím. Chtěl pomáhat nesmrtelným duším a myslil jen na ně a na jejich prospěch. Skláněl se k nim, jak jen mohl, snažil se mluvit prostě a jasně, bral příklady z denního života a viděl-li, že pozornost posluchačů ochabuje, snažil se je dokonce i rozesmát.
Poslední soud a výzva k bázni Boží byla hlavním, ne však jediným námětem jeho kázání. Pečoval i o časné dobro svých bližních. Vedl lidi docela prakticky k tomu, aby opravovali cesty a stavěli mosty, dával podnět k budování nemocnic, a někdy podobné práce pro blaho společnosti ukládal za pokání. Není divu, že se města o jeho příchod ucházela.
Tam, kde působil, docházelo skutečně k trvalým změnám. Ne přátelé se smiřovali, všichni si odpouštěli a začínali nový život.
Z jeho kázání se zachovaly jen nepatrné zlomky. O jeho životě v době této velké misijní cesty je zpráv dost. Denně se bičoval, jedl jen jednou denně, nedopřál si pohodlí. Avšak nejtěžší mu bylo, že měl stále méně času a soukromí, on, který tolik miloval modlitbu a pravidelný řeholní život!
Kdykoli mohl, přišel do kláštera svého řádu. Pobyt v něm byl pro něho vždy svátkem, ačkoli i tam za ním přicházeli lidé a nedopřávali mu ani chvilku času. Věnoval se vždy všem bez rozdílu; vždy stejně laskavý, trpělivý a přístupný.
Ve městech, kde měl kázat, se přestávalo vyučovat na školách, obchody byly zavírány, okolní vesnice zůstaly lidu prázdné.
SVATÝ VINCENC pozoroval, že při jeho kázáních bývají i děti, které by jinak zůstaly bez dozoru, a že jsou jim jeho kázání příliš dlouhá. Postaral se tedy i o ně. Někdo z jeho průvodců se musil dětem zvláště věnovat a poučovat je přiměřeně jejich věku. Kdykoli však měl možnost, poučoval je i on sám, a tak ten, kdo se zdál být kdysi předurčen pro vědeckou dráhu a psal filosofická pojednání, učil s láskou malé děti, jak mají dělat kříž, a zcela se jim přizpůsoboval.
Byl-1i v městě, kde svatý VINCENC kázal, klášter rozjímavých řeholnic, vždy navštívil i tyto řeholnice, prosil je o modlitbu a mluvil k nim tak, že každá jeho návštěva vždy znamenala patrný obrat k lepšímu. Kláštery s uvolněnou kázní si vracely k observanci.
Bylo mnoho těch, kteří chtěli poslouchat jeho kázání stále znovu. Přibývalo proto jeho průvodců. Byly doby, kdy ho doprovázelo až deset tisíc lidí. Nejvíce mezi nimi bylo kajícníků, kteří se k němu přidávali na delší či kratší dobu. Lišili se zcela od jiných středověkých flagelantů hlavně tím, že byli ve všem poslušní a řídili se moudrými pravidly, která jim dal sám svatý Vincenc.
Muži i ženy byli přísně odděleni, aby nedocházelo k nepořádkům. Svatý VINCENC rovněž sám pro tyto kajícníky složil zvláštní modlitby a písně. Večer se veřejně bičovali na ulicích města. Už to bylo pro obyvatele tohoto města výmluvným kázáním. Bývaly tu nesnáze, jak ubytovat tak značné množství lidí a jak se postarat o stravu pro ně. Přesto svatý Vincenc nikdy nepřipustil žádné zásoby na druhý den. Často se o ně Boží Prozřetelnost postarala zázračně.
Není snad světce, který by již za svého života vykonal více zázraků než SVATY VINCENC. Zázraky se u něho zdály být ne čím docela normálním a obvyklým. Vyprávěly se o tom někdy příhody téměř neuvěřitelné, avšak nejsou-li některé z nich dosti zaručené, jsou alespoň důkazem o Vincencově pověsti DIVOTVORCE.
Za zázrak možno považovat i to, že SVATY VINCENC za těchto okolností vůbec nebyl marnivý. Dokonce někdy zázraky počítal a podával o nich zprávu generálnímu představenému, avšak vždy dodal, že tyto zázraky koná BůH skrze něho. On sám byl ve svých očích jen neužitečným, nedokonalým nástrojem v rukou Božích. Zázraky nemálo přispívaly k účinnosti apoštolátu.
Není divu, že se za těchto okolností každý toužil přiblížit k světci. Cesta, kterou měl pověstný divotvůrce procházet, byla stále více obklopena lidmi, kteří tam na něho čekal i někdy celé hodiny. Byli to hlavně lidé chudí, kteří měli obavy, že by se ve městě k svatému VINCENCI nedostali.
Někdo ho prosil o pomoc, někdo o radu, někdo o modlitbu. Svěřovali se mu s důvěrou se svými starostmi a bolestmi. Ces ta se tím ovšem neobyčejně prodlužovala.
SVATÝ VINCENC býval jistě velmi unaven. Nikdy však neprojevil netrpělivost, nikdy nikoho nelaskavě neodbyl. Dával se zcela. Jeho touha po spáse duší rostla tím více, čím více poznával rány, které Církvi zasadil rozkol, i nevědomost chudých lidí, která nutně vedla k úpadku.
Ve městě potom SVATÉHO VINCENCE čekalo slavné přivítání. Za vyzvánění zvonů šel mu v průvode v ústrety biskup s místními kněžími a všechny místní veličiny. Není divu, že mu tuto slávu někteří lidé i záviděli. Tak se stalo, že se ho na příklad jeden františkán veřejně zeptal: "Tak co, Vincenci, jak je to s tvou marnivostí?" Chtěl ho uvést do rozpaků. SVATÝ VINCENC pohotově a prostě odpověděl: "Marnivost přichází i odchází, ale u mne se nezastaví." On by byl nejraději chodil jen tam, kde ho očekával výsměch s nenávistí. Vydal se proto jednou do jakéhosi vykřičeného údolí, kde ho nikdo nevítal, kam se každý bál jít, a vyvolal svým působením takovou mravní obnovu, že toto údolí změnilo své jméno.
Kde všude byl? Konal hlavně tři velké cesty. Při první prošel jižní Francií a severní Itálií a byl v západním Švýcarsku. Roku 1404 přišel do Lyonu.
Při druhé cestě procházel Španělskem, kde měl své misie i mezi židy a mohamedány.
V letech 1412 až 1419 byl v Bretani, kde zemřel. Navštívil však též Anglii a Irsko.
Působil tedy především ve své vlasti, kde v Salamance sám sebe prohlásil za anděla z Apokalypse. Slyšela ho skoro celá Francie. Hodně kázal v Savojsku, kde ho poznala mladičká princezna Markéta Savojská. Uvedl ji do duchovního života a měl na ni trvalý vliv. Zjevil se jí ještě i po své smrti a ukázal jí, jakou cestou má jít.
V Lombardii kázal už méně. Jen jednou se vydal do Boloně, a to potají, bez obvyklého doprovodu. Chtěl se především alespoň jednou pomodlit u hrobu svatého Otce Dominika. Neutajil se však. Přivítala ho nenávist jako přívržence Benedikta XIII. Našli se však lidé, kteří ho obhájili jako muže Božího. Kázal pak i v Boloni s velkým úspěchem.
O rozkolu většinou už nemluvil. Byl přesvědčen, že by tím prostým věřícím neprospěl. Jen tak mohl procházet i zeměmi, které se po pisánském rozkolu přidaly k Alexandru VI. a potom k Janu XXIII.
Po velkém pronásledování židů ve Španělsku začal se ujímat i jich. Měl styky i se Saracény. Mnoho jich obrátil. Podle některých zpráv přiměl k změně života čtyřicet tisíc nevěstek, pirátů, lupičů a jiných veřejných hříšníků. Mnohem více bylo křesťanů, které přivedl k svatému životu. Jeho příchod na některé místo znamenal hlubokou změnu smýšlení v celém kraji. Často lidé nečekali ani na konec kázání a začali se veřejně vyznávat nebo hlasitě volat o milosrdenství.
Odprošovali se navzájem a usmiřovali. Mnoho bylo těch, kteří vstupovali do klášteru. Při všem, co dělal, vedla ho láska k Ježíši Kristu. Pochopil, co je to hřích, a proto se denně zpovídal. Všude ho uctíval i jako světce, a on přitom prohlásil: "Vše, co je ve mně, je hnusné a odporné pro zápach a hnilobu hříchu a nepravostí. Cítím, jak se ve mně denně tento hnus znovu a hojněji vzmáhá." Přitom jasně předpověděl, že dojde k jeho kanonisaci.
S Benediktem XIII. se svatý VINCENC setkal ještě několikrát. Byl u něho obviněn, že káže nebezpečně, a nechal si od něho přezkoumat svou nauku. Naposledy se s ním sešel roku 1415 v Perpignanu na Španělských hranicích. Prosil ho snažně, aby dal stranou vše své a hledal jen zájmy Ježíše Krista a Církve. Vše bylo marné.
Všem již byla zřejmá Benediktova umíněnost. Zasloužil si nakonec tento úsudek svých současníků: "Dal přednost chvilce lidské cti a věčnému zahanbení."
SVATÝ VINCENC nesl rozkol tak těžce, že nakonec v Perpignanu onemocněl. Všichni už očekávali, že zemře. On však předpověděl své uzdravení a nečekaně opět vystoupil na kazatelnu.
Benediktu XIII. byl po léta věrný. Teprve roku 1415 se od něho i se svou vlastí odloučil. Jistě mu to nebylo snadné. V Kostnici nebyl, ačkoli tam byl zván. Všichni uznávají jeho zásluhy na ukončení rozkolu. Nový papež MARTIN V., s kterým se svatý VINCENC osobně nikdy nesetkal, potvrdil mu všechny výsady a pravomoci, takže svatý Vincenc nepřestal být legátem a latere Christi".
Byl by se rád uchýlil do kláštera a žil v ústraní, avšak považoval za vůli Boží, aby sloužil a kázal do poslední chvíle. Poslední měsíce svého života kázal ve Francii. Přemluven svými průvodci dvakrát se pokoušel o návrat do Španělska, ni kdy však se mu to nezdařilo.
Zemřel ve Vannes v Bretani po několikadenní nemoci 5. dub na 1419 ve věku pravděpodobně devětašedesáti let.
Protože tehdy ve Vannes nebyl dominikánský klášter, byl proti vůli dominikánů pochován v místní katedrále. U jeho hrobu došlo k mnoha zázrakům.
SVATÝ VINCENC je vzor kazatelů, věrný syn svatého Otce Dominika a dědic jeho touhy po spáse duší. Díval se vždy více na svatého Otce Dominika než na všechny chyby a nedostatky, které viděl kolem sebe. Jeho spis "Duchovní život" k nám nepřestává mluvit.



SESTRY V PISE


Všeobecný úpadek řeholního života a kázně, k němuž došlo ve čtrnáctém století, postihl i většinu klášterů II. řádu. Jen několik malých a chudých klášterů si plně uchovalo observanci. Mezi ně patřil klášter v Montepulcianu.
0 uvolnění kázně se mluví v klášterech německých i českých ještě před husitskými válkami. Nejcitlivějšími místy bývala klauzura, chudoba a společný život.
BLAHOSLAVENÝ RAJMUND byl ve věci klauzury velmi přísný. Napsal okružní list pro rozjímavé kláštery, v němž o klauzuře říká, že sestrám umožňuje, aby s větší svobodou a pílí uchovaly ve vší svatosti svá těla i svá srdce ve službě Ježíše Krista, když jsou odděleny od veřejnosti, od světských po hledů a od příležitostí k nevázanosti. Dal přesné pokyny o dveřích i o klíčích.
Avšak stejně jako mezi bratřími, tak i mezi sestrami bylo mnoho těch, které chtěly žít zcela podle ideálu svatého Otce Dominika jako první sestry. Sestry v této věci předešly své řeholní bratry.
Mezi ně na prvním místě patří BLAHOSLAVENA KLÁRA GAMBACORTA.
Hertling ji nazývá ve svých Církevních dějinách "SVATOU TEREZIÍ DOMINIKÁNEK". Rozdílů ovšem je tu mnoho; hlavně ten, že blahoslavená Klára založila jen jeden klášter, v kterém skrytě žila a zemřela. Její vliv však daleko přesahoval hranice tohoto kláštera.
BLAHOSLAVENÁ KLÁRA, křestním jménem THEODORA, nazývaná obvykle TORA, se narodila pravděpodobně ve vyhnanství v době," kdy v celé Itálii vládly nepokoje. Byla nejmladším dítětem a jedinou dcerou pisánského měštana Petra Gambacorty. Měla pět bratří.
Když jí bylo sedm let, došlo k převratu v Pise a otec se tam směl vrátit. Stál pak celých čtyřiadvacet let v čele pisánské republiky, což byla na tehdejší poměry doba nezvykle dlouhá.
Otec jako prozíravý politik zasnoubil svou sedmiletou dceru s bohatým měšťanem Simonem Massa. Chtěl tím upevnit mír." Tory se nikdo neptal, co tomu říká. Ona sama tehdy ještě neměla dost odvahy, aby se postavila proti rozhodnutí svého otce, a také by jí to asi málo pomohlo. Přesto však již v té době alespoň při mši svaté odkládala krásný prsten, který jí daroval její snoubenec, a prohlašovala: "Ty víš, že nechci jiného snoubence než TEBE, PANE JEŽÍŠI KRISTE!"
Není známo, kdo ji uváděl na cesty lásky Boží, avšak Tora se již jako dítě v přepychovém paláci, v němž vyrůstala přísně postila a nedopřávala si nikdy žádné ovoce. Také již v otcovském domě začala nosit pod nádhernými šaty, které jí otec opatřoval, žínici.
Již jako dvanáctiletá musila přejít do domu své tchyně, kde byla obklopena ještě větším přepychem. Tehdy se ještě ne bránila. Uměla si však uhájit svá zbožná cvičení i svůj způsob života. Našla si přítelkyně v starších ženách, kterým pomáhala obsluhovat nemocné. Její láskou byli chudí. Ze začátku měla v domě své tchyně ke všemu volný přístup a mohla jim volně rozdávat, avšak když ji její tchyně lépe poznala, začala před ní cennější věci zamykat a říkala jí: "Ty bys vše rozdala."
O Šimonovi není známo vůbec nic. Je tu tolik nejasností, že dokonce i Bollandisté zastávali názor, že KLÁRA" patři mezi panny. Byla prý slabá a čekalo se s dokonáním manželství, až zesílí. Proto prý Simon dlel mimo Pisuav době jeho smrti byla Tora v otcovském domě. Později se však zjistilo, že Šimon zemřel doma, a blahoslavená KLÁRA byla liturgicky zařazena mezi vdovy. Simon pravděpodobně podlehl některé epidemii, které se ve čtrnáctém století často střídaly. Klára byla nemocná spolu s ním, a proto si ji otec vzal domu.
Bylo ji patnáct let, když ovdověla. Ležela ještě nemocná, když Šimon zemřel. Báli se jí tuto zprávu oznámit. Ona však sama vytušila, k čemu došlo. Zůstala klidná. Otec s neuvěřitelnou pohotovostí začal pro ni vyjednávat další sňatek. Tentokrát však již jeho dcera nemínila ustoupit. Ostříhala si vlasy, oblékla chudé šaty a snášela trpělivě matčinu rozmrzelost i poznámky svých švagrových nad tímto počínáním.
Odvahy jí dodala svatá Kateřina Sienská. Seznámila se s ní osobně za svého pobytu v Pise a nyní jí poslala dva lis ty. Zřídka kdy asi měly podobné listy čtenářku pozornější.
Tora projevila neobyčejnou ráznost a rozhodnost. Začala vyjednávat prostřednictvím své služebné, která se rovněž chtě la stát řeholnicí. Potají odešla ke klariskám o svátku svatých apoštolů Petra a Pavla. Téhož dne měla obláčku a dostala při ní nové jméno: SESTRA KLÁRA.
Její radost nad tím netrvala dlouho. Tořini bratři se vypravili s ozbrojenou tlupou ke klášteru a Klarisky samy poslaly sestru Kláru pryč, aby se předešlo většímu zlu. Odešla tedy s bratry, avšak hábit neodložila a také sestrou Klárou už chtěla zůstat a také zůstala.
Doma ji otec nechtěl ani vidět. Nařídil, aby byla jeho dcera uzavřena a přísně střežena. Zamkli ji tedy v jakési komůrce, která byla spojena malým okénkem se sousední místností. Tímto okénkem jí bylo podáváno jídlo. Přitom k ní byli její příbuzní tak tvrdí, že se jí ani o lůžko nepostarali.
SESTRA KLÁRA měla nyní dost samoty a mlčení, po kterých dříve často marně toužila. Zůstala v oné komůrce uzavřena pět měsíců. Po celou tuto dobu vytrvala v modlitbě a v ustavičném spojení s Bohem přes všechnu vyprahlost a jiné obtíže. Nikdy o nic neprosila, nikdy si na nic nestěžovala. Mezi tím onemocněla její matka. Vše v domě se začalo točit kolem nemocné a na sestru Kláru zapomínali. Zašli v tom tak daleko, že jí někdy ani jídlo nedonesli. Nejtěžší však jí bylo, že nemohla jít na mši svatou a přistoupit k svátostem.
Jen jednou jí v tom za celou dobu jejího zajetí její švagrové vyhověly. Musila jim ovšem slíbit, že se zase hned vrátí. O svátku svatého Dominika využily nepřítomnosti Klářina otce a bratrů a otevřely jí její komůrku. Šla a do kostela k dominikánům, vyzpovídala se tam a přistoupila k svatému přijímání. Již tehdy jí dal Bůh jasně poznat, že ji nechce mít klariskou, ale dominikánkou.
Pět měsíců bylo tedy s Klárou jednáno jako se zločincem. Obstála v této zkoušce. Prozřetelnost Boží ji zakončila tím, že do Pisy zavítal BISKUP ALFONS VADATERRA, bývalý zpovědník svaté Brigity Švédské a zároveň i její žák, s kterým se Petr Gambacorta dobře seznámil při své pouti do Svaté země. Poznal u sestry Kláry, kterou měl přimět k poslušnosti, pravé známky Božího volání, a ujal se její záležitosti.
A tak jí otec nakonec sám vyjednával přijetí v klášteře sester dominikánek svatého Kříže a slíbil jí, že pro ni založí nový klášter.
Obláčka byla slavná, protože to otec vyžadoval. Po ní čekaly sestru Kláru nové těžkosti. V klášteře, do kterého vstoupila, byla uvolněná kázeň. Šlo spíše o jakýsi ústav pro zbožné paní, které se sice někdy společně modlily, ale jinak si šly každá svou cestou a o ostatní se nestaraly. Tak se stalo, že v tomto klášteře žily sestry bohaté i chudé, sestry prací přetížené i sestry, které dělaly jen to, co chtěly. Tento klášter byl nazván rájem pro vlažnost a prostřednost.
SESTRA KLÁRA tím jistě byla zklamána, avšak nedala se odradit. Začala nosit chudý, záplatovaný hábit, i chudé střevíce. Musila o tom vyslechnout různé poznámky. Jen sedm sester se v tomto klášteře našlo, které to myslely s chudobou vážně a chtěly mít vše společné.
Více než čtyři roky zůstala sestra KLÁRA v tomto klášteře. Opět Boží Prozřetelnost chtěla, aby měla možnost získat zkušenosti, které jí později měly prospět. Zatím jí zemřela matka a otec se zakládáním nového kláštera nekecal. Znovu se oženil a měl jiné starosti. Nevlastní matka sestry Kláry se však stala její spojenkyní a založení urychlila.
Nový klášter a kostel při něm byl zasvěcen svatému Otci Dominiku. Přešlo do něho jen pět sester z kláštera svatého Kříže. SESTRA FILIPA ALBIZO byla jmenována převorkou, SESTRA KLÁRA podpřevorkou. Ve skutečnosti již od počátku vše řídila ona. Po smrti sestry Filipy se stala převorkou a zůstala jí až do smrti.
Oč usilovala a co zdůrazňovala? Nechtěla nic nového. Chtěla jen žít tak, jak žily první sestry za vedení svatého Otce Dominika. Kladla důraz na společný život a na chudobu.
Žádná sestra si nesměla nic přivlastňovat. At toho přines la do kláštera mnoho nebo málo, vše bylo společné. Ačkoli mela touhu po spáse duší a planula apoštolskou horlivostí, zavedla přísnou klausuru. Viděla příliš dobře, kolik ztráty času a usebranosti a kolik jiných škod zavinily dlouhé a časté návštěvy v klášteře svatého Kříže.
Pečovala o slavnostní modlitbu božského oficia. Kladla důraz na poslušnost.
Zavedla všechny prvotní observance, avšak způsobem, který je pro dominikánský řád příznačný. Tak na příklad ona sama jedla kuřata, když to její zdravotní stav vyžadoval. K starším a nemocným sestrám byla velmi ohleduplná.
Hlavní však, čím se vyznačoval život sester v klášteře svatého Otce Dominika v Pise a čím se lišil od většiny ostatnich ženských klášterů v té době, BYLO STUDIUM. Sestra Klára vždy dbala o to, aby sestry měly často přednášky a aby měly dostatek knih. Neúnavně je sháněla a vyprošovala, hlavně Písmo svaté. Začala klást důraz na to, aby šlo o knihy dominikánské. Mnoho sester v jejím klášteře se věnovalo opisování knih. Přitom si sestra Klára nikdy nemyslila, že by ji její kontemplativní povolání mohlo osvobozovat od zájmu o potřeby bližního. Měla několik spolehlivých lidí, kteří jejím jménem denně navštěvovali nemocnici a vězení a vyprávěli jí o vší bídě, kterou tam viděli. Ona pak ustavičně hledala možnost, jak pomáhat.
Okolnosti postavily ctnosti sestry KLÁRY do jasnějšího světla. Jakýsi blíže neznámý Jakub Appiano, který byl vychován v domě Gambacortů a zahrnut tam dobrodiními, zradil Petra Gambacorta a dohodl se s milánskými, kteří Pise vypověděli válku.
Petr Gambacorta byl zabit rukou zrádce, dva Klářini nejstarší bratři byli uvrženi do vězení, kde po týdnu zemřeli, pravděpodobně otráveni. Těžce zraněný a pronásledovaný nejmladší bratr Lorenzo hledal útočiště v klášteře svatého Dominika, avšak jeho vlastní sestra ho tam nevpustila do klauzury a on byl od pronásledovatelů dobit.
Nemohla jednat jinak. Šlo o bezpečnost sester jí svěřených. Jak jí bylo ve chvíli, kdy svého raněného bratra odmítala, ví Bůh.
Tyto události na sestru Kláru tak zapůsobily, že onemocněla. Její žaludek nesnášel žádnou potravu. Když ji znepokojené sestry prosily, aby řekla, nač by měla chuť, prohlásila, že by chtěla jídlo se stolu pana Jakuba Appiana. Vyřídili to zrádci, který se jistě dobře pamatoval na Kláru, s níž vyrůstal. Nedal nic znát, neřekl k tomu nic a denně jí jídlo posílal.
Kolik tu bylo lásky k nepřátelům a umění odpouštět! Jakub Appiano byl velmi brzy též zabit. A tu sestra Klára, která odmítla svého bratra, když prosil o vpuštění do klauzury, sama nabídla útulek v klášteře Jakubově vdově a jeho dvěma dcerám, které by se o to nikdy neodvážily požádat.
Po otcově smrti jí začaly nové těžkosti. Její klášter, vždy malý a chudý, upadl do finančních nesnází. Sester bylo už čtyřicet, protože sestra Klára, která postulantky před jejich přijetím dlouho zkoušela a nepřijala nikdy žádnou, za kterou se všechny sestry dlouho nemodlily, neodmítla pak nikdy takovou, která chtěla být učenlivou žákyní v tak vynikající škole dokonalosti. Bylo proto nutno přistavovat, pokud omezený prostor dovolil. Přes chudobu kláštera se zřekla dědictví, jež mělo klášteru připadnout po smrti dvou starších bezdětných manželů, a sama je přiměla, aby své síly i své jmění vynaložili na založení sirotčince.
SESTRA KLÁRA jistě měla promluvy k svým sestrám a často je poučovala, napomínala a povzbuzovala, avšak z toho se nezachovalo nic. Měla také dost rozsáhlou korespondenci. Zachovalo se hodně jejích vlastnoručně psaných listů. Nejsou tak krásné jako listy svaté Kateřiny Sienské, jejich italština je méně dokonalá, je v nich plno pravopisných chyb.
Tyto listy však říkají mnoho o blahoslavené KLÁŘE. Především ji ukazují jako starostlivou matku. Nestydí se žebrat, aby svým sestrám opatřila vše nutné a hlavně také knihy. Ve své apoštolské horlivosti posílá ty, kterým píše, na kázání blahoslaveného Jana Dominici i jiných slavných kazatelů té doby. Projevuje neobyčejnou znalost Písma svatého a lásku k liturgii.
Opakuje dost často: "Potřebujeme knihy. Jsme chudé na knihy." Podpisuje se často: "Sestra Klára, řehol nice svatého Dominika, chudá na ctnosti."
Píše: "Čtení naplňuje duši velkým světlem. Jak čtením, tak modlitbou získáváme poučení od Ježíše Krista a od svatých, a bychom dosáhli milosti v tomto životě a slávy v budoucím." Komu píše, každého vyzývá k svaté zpovědi. Doporučuje:
"Upírejte svůj zrak na Boha při všem, co děláte! Žijte tak, abyste se mohli těšit z Boží lásky v tomto životě i v budoucím! To je jediné štěstí. Bůh nás nestvořil proto, abychom našli své štěstěna tomto světě."
A opět se zmiňuje o čtení: "Dobrou četbou nakloníte svou duši k touze po blaženém životě." - Častá je výzva: "Milujte LÁSKU, která nás tolik milovala!"
Často též vyzývá k modlitbě k Duchu Svatému: "Stačí toužit po jeho darech, abychom jich dosáhli." Připomíná smrt.
O rozkolu se v jejím životopise a v jejích listech nemluví. Jistě však trpěla s Církví, modlila se a přinášela oběti.
Tato reformátorka nikdy už ze své klauzury nevyšla, avšak její vliv sahal daleko. Její sestry založily klášter Božího Těla v Benátkách a později i kláštery v Janově a ve Florencii. Mnoho dalších klášterů si do Pisy posílalo své postulantky na vychování. Byla doba, kdy se sestrám II. řádu v Itálii lidově říkalo "sestry pisánské". Lidé prohlašovali: "Tyto sestry žijí jako andělé!"
BLAHOSLAVENÁ KLÁRA, tato hrdinka lásky k nepřátelům zemřela v sedmapadesáti letech o velikonočním pondělí 17.dubna 1419. Po její smrti se její sestry nedokázaly za ni modlit "Requiem aeternam", ale jen "Gloria Patři… „ Docházelo k zázrakům. Z ostatků vycházela vůně. Pius VIII. proto sestru KLÁRU blahořečil.
Po SESTŘE FILIPE a po SESTŘE KLÁŘE stala se třetí převorkou v klášteře svatého Dominika v Pise opět vdova, MARIA MANCINI.
Tato sestra se narodila kolem roku 1350 a byla proto alespoň o deset let starší než Klára Gambacorta. Na křtu jí bylo dáno jméno Kateřina. Záhy ztratila otce. Již jako tříleté dítě měla styky se svým andělem strážným. Jí samé se to tehdy zdálo být něčím docela přirozeným a samozřejmým.
Byla nemocná. Matka ji pak v rekonvalescenci dávala na balkon, aby byla na čerstvém vzduchu. Jednou Kateřina volala matku a prosila ji, aby ji vzala pryč, protože ji její anděl upozornil, že střecha nad balkonem je poškozená a spadne. Matka ji vzala pryč jen proto, aby ji uspokojila a uklidnila. Střecha však skutečně hned nato spadla.
Matka ji vychovávala vzorně. Kromě toho o ni pečoval matčin bratr kněz. Jeho hlavní starostí bylo Kateřinu co nejdříve provdat. Kateřina se nebránila. Provdali ji v dvanácti letech. O jejím prvním manželu není známo nic, ani jeho jméno. Měla s ním dvě děti, které záhy zemřely. Po necelých čtyřech letech zemřel i její manžel. Šestnáctiletou ji vdával i po druhé.. Opět se nebránila.
Její druhý manžel, Vilém Spezzalaste, zámožný tkadlec a obchodník látkami, byl vzorný křesťan. Kateřina s ním žila ve velmi šťastném manželství. Se svým manželem pečovala horlivě o chudé a ošetřovala nemocné. Pilně pracovala a snažila se i nejvšednější práce konat tak, jako Panna Maria v Nazaretě. Péče o děti a o domácnost jí nepřekážela v ustavičném spojení s Bohem.
V druhém manželství se jí narodily čtyři dcery a jeden syn. Bůh však jí bral tyto drahé bytosti jednu po druhé. Dcery zemřely všechny v útlém věku. Po osmi letech jí onemocněl její manžel. Celých deset měsíců byl upoután na lůžko a trpěl velké bolesti. Kateřina ho pečlivě ošetřovala, těšila a vedla k tomu, aby se zcela odevzdal do rukou Božích.
Když jí bylo pětadvacet let, zemřel její druhý manžel. Zůstal jí jen jeden synáček a měla se stát znovu matkou, už po osmé. Syn brzy šel za otcem do hrobu, a dcera - pohrobeček, který se jí narodil po manželově smrti, žila jen několik dní. Skoro současně jí zemřela i její matka.
Zůstala zcela sama. Jak nesmírně tím trpěla, mohl tušit každý, kdo věděl, s jakou láskou vždy o své drahé pečovala. Ona však při všech těchto ztrátách neprolila ani jedinou slzu. Vůbec nemohla plakat. Lidé se nad tím začali pohoršovat. Neušetřili ji ani výtek.
Neúnavný strýček začal shánět třetího ženicha, avšak tentokrát se proti tomu Kateřina rázně postavila. Právě v této době se seznámila se svatou Kateřinou Sienskou. To dalo jejímu životu nový směr. Po návratu do Sieny napsala jí svatá Kateřina dopis, v němž ji vyzývá:
"Hledej sebe pro Boha, bližního pro Boha, Boha pro Boha, protože ON je svrchované dobro, hodné naší lásky.
Kateřina vstoupila pod tímto vlivem do III. řádu svatého Otce Dominika. Její manžel jí zanechal tolik jmění, že se ne musila o nic starat a mohla být do smrti bezstarostně živa. Ona však si sama určila denní pořádek a jakousi řeholi, kterou věrně dodržovala. Žila v ústraní jen s jednou starší služkou, která s ní byla stejného smýšlení. Ráno vždy s ní šla do kostela na mši svatou a zůstala tam delší dobu. Po návratu pilně pracovala v duchu mnišských tradic. Většinou předla. Peníze, které vydělala, rozdala chudým. Někdy ošetřovala nemocné. Často se postila. Denně se večer bičovala.
V neděli se zpovídala a přistupovala k svatému přijímání. V ten den pak už nic nevzala do úst a ani slovo nepromluvila.
V této době často upadala do extase. Snažila se tyto stavy s pomocí své služky skrývat. Jednou upadla do extase cestou z kostela při pohledu na louku v květu. Šla však dále v takovém unesení, že nepozorovala nic kolem sebe. Na cestě ji porazil a pošlapal mezek a vozka ji ještě vyčastoval hrubými slovy. Neodpověděla, vstala a šla klidně dále.
Takový vedla život avšak to jí nestačilo. Stále si více uvědomovala, že ji Bůh volá k řeholnímu životu. Vstoupila proto k dominikánkám do kláštera svatého Kříže. Teprve tam přijala nové jméno a stala se sestrou MARIÍ.
Proč nehledala observantnější klášter? Vždyť v klášteře svatého Kříže ji čekalo vlastně zklamání. Jak přísně žila již ve světě! Šla do kláštera z touhy po větší dokonalosti a dostala se mezi ženy, které měly společnou jen střechu a jméno dominikánky - a to si dávaly neprávem. Jinak si každá dělala, co chtěla a starala se jen o sebe. Každá sestra si ponechávala svůj majetek a volně s ním nakládala.
Snad za podobných okolností SESTRA MARIE uvažovala i o tom, že by pro ni bylo lepší, aby zůstala ve světě. Brzy jí dal Bůh poznat, jaký je její úkol v klášteře svatého Kříže. Přinesla do tohoto ráje vlažnosti svou lásku a svou horlivost v modlitbě, v práci a v chudobě. Pochopila, že se má stát reformátorkou, a to spíše svým příkladem než svými slovy. Byla pokorná, taktní, ke všem laskavá a trpělivá, avšak v ničem si neslevovala.
Její úkol se jí nedařil. Jen šest sester začalo s ní mít stejné touhy - a přidaly se k ní mezi nimi byla především šestnáctiletá KLARA GAMBACORTA. Vytvořily malou komunitu v komunitě. Nebylo to vždy snadné. Ani po roce jich nepřibylo.
Avšak PETR GAMBACORTA splnil svůj slib a sestra MARIE byla mezi těmi, které se sestrou KLÁROU přešly do nově založeného kláštera.
Ačkoli byla SESTRA MARIE věkem starší, zůstávala v pozadí. Byla vždy tichá, skromná, poslušná, usebraná. Teprve po smrti sestry Kláry byla zvolena převorkou. Přežila ji ještě o dvanáct let. Zemřela roku 1431 více než osmdesátiletá.
O jejím životě v klášteře svatého Dominika už nemáme podrobností. Odpočívá nyní v klášterním kostele vedle sestry Kláry. Sestry v Pise nedávno vydaly její životopis. Daly mu příznačný název: "Matka ve světě a v klášteře."
U této sestry je zvláště poučné, že si uměla uchovat ustavičné spojení s Bohem a uměla jít přímou cestou k Bohu za všech okolností a při všech povinnostech: jako manželka, matka, světská terciářka i jako řehol nice v klášteře, kde nebyla kázeň. Blahořečil ji PIUS IX.



BLAHOSLAVENÝ JAN DOMINICI


Nejhorlivějším a nejzdatnějším pomocníkem blahoslaveného RAJMUNDA v díle obnovy řádu se stal BLAHOSLAVENÝ JAN DOMINICI.
O tomto bratru se zachovalo poměrně dost podrobností díky jeho životopisci bratru Janu Caroli z kláštera Santa Maria Novell a ve Florencii - i jiným pramenům.
Bratr Jan Caroli napsal rovněž stručný životopis blahoslavené Villany a snad i jiné práce, nám neznámé. Psaní životopisu pokládá za projev lásky k spolu bratřím a za dar pro ně. Zdůrazňuje, že je nutné, aby měl každý před očima svůj vzor.
JAN se narodil roku 1357 ve Florencii. Jeho rodiče byli chudí a prostí. Otec Dominik, od něhož má JAN své krásné příjmení, které později dostalo ještě i nový význam, pracoval jako dělník. JAN nevyrůstal v pohodlí. Neměl vyrůstat změkčile ten, kdo měl pro Pána tak mnoho bojovat. Musil si od malička zvykat na to, že mu rodiče mohou poskytnout jen to nejnutnější. Jako nejstarší syn měl být Jan pro rodiče oporou a pomocí, proto byl záhy veden k práci.
JAN své rodiče oddaně poslouchal, ale přitom toužil po něčem zcela jiném. Byl od dětství velmi zbožný. Jakmile skon čil svou práci, spěchal do kostela. Světským zábavám se vyhýbal. Neděle a svátky trávil v kostele. Lačně sledoval obřady.
Stalo se, že nepřišel ani k obědu. Lidé si říkali: "Z toho bude řeholník!" Rodiče nad tím byli zarmouceni, protože s ním měli docela jiné plány a očekávali, že jim bude pomáhat.
JAN chodil nejčastěji do kostela k dominikánům. Býval tam někdy až do večera. Ostatní členové rodiny už o tom začali dělat ironické poznámky. Kdykoli JANA někdo hledal, odpovídali: "Kde jinde myslíš, že ho najdeš, než u dominikánů?" Přitom byl Jan k práci neobratný a o výdělek měl malý zájem. Někteří lidé ho proto začali pomlouvat. Říkali o něm, že je netečný a nedbalý, že marní čas a že se povyšuje nad ostatní.
Otec i matka měli Jana velmi rádi. Oni nejlépe viděli, jak je ctnostný. Matka mu proto umožňovala co nejčastější návštěvu kostela a hlavně se starala, aby nemusil vynechat žádné kázání, jak po tom toužil.
JAN byl vždy vážný. Neznal lehkomyslné řeči. Sousedé ho začali vyhledávat a přijímali od něho různá poučení. Již tehdy jeho slova přitahovala. Získával jimi hlavně mládež.
Zdá se, že ačkoli tehdy řád prodělával jednu ze svých nejtěžších dob, ve Florencii bylo dost horlivých dominikánů. Jan se k nim cítil zvláště přitahován. V osmnácti letech se konečně rozhodl, že opustí rodiče, kterým měl pomáhat, a požádal o přijetí do Kazatelského řádu.
Dost hlasů bylo proti němu. JAN neměl skoro žádné vzdělání, kromě toho chvilkami koktal a byl nevýřečný. Někteří Otcové říkali, že je neschopný a netečný a že rád zahálí. To mu tedy vynesl jeho častý a dlouhý pobyt v kostele! Někomu se zdálo, že je tam jen proto, aby se vyhnul práci. A potom, co s jeho špatnou výslovností?
Avšak tu jeden starší Otec, kterého si všichni vážili, začal JANA hájit a prohlásil: "Říkáte, že je lenivý, protože je stále v kostele? Co byste řekli, kdyby byl na náměstí a u her? Není nedbalý a netečný ten, kdo chce vstoupit do kláštera! Máte jistotu, že už výmluvný nebude? Ale i kdyby nebyl, jistě by se pro něho našly i jiné úkoly!"
Po těchto slovech teprve byl JAN DOMINICI přijat do řádu. Jak na to čekal! Zdálo se, že ho obláčka zcela změnila. Bylo to, jako by zároveň svlékl i svou neobratnost a ostýchavost. Ačkoli neměl vzdělání, přece všechny předčil dobrotou, nadáním a horlivostí.
Měl výbornou paměť. Čemu se jednou naučil, to nikdy nezapomínal. K úžasu všech měl již jako novic nadšené promluvy k ostatním novicům. Málo spal. Vynikal poslušností i pokorou.
Kolik ho stálo sebezáporu jeho zadrhování v řeči! Podařilo se mu to. Připisoval to pak přímluvě svaté Kateřiny Sienské.
Když jeho matka později ovdověla, vstoupila do kláštera Božího Těla v Benátkách, který založil její syn. Uchoval se dopis, který jí JAN napsal. Píše v něm:
"Vy víte, ctihodná matko, že když se váš syn chtěl stát řeholníkem, měl jazyk tak zadrhující, že ho nechtěli při jmout. Říkali, že by s touto vadou byl všem na posměch. Dvakrát podstoupil operaci, ale marně. Když byl jednou v noci v kostele svatého Dominika v Sieně a modlil se tam před obra zem svaté Kateřiny Sienské se vší možnou zbožností, aby si vyprosil ohebný jazyk a mohl tak hlásat Boží slovo k užitku duší, byl vyslyšen."
Již v noviciátě byl BRATR JAN k sobě přísný. Nikdy nejedl maso, jídal jen jednou denně, často se postil o chlebě a vodě. Později mu to musilo být zakázáno pro slabost jeho žaludku. Velmi dbal na to, aby měl vždy čistý škapulíř a hábit. Jako si ošklivil skvrny duše, tak i šatu.
Měl velkou touhu po poznání. Po slibech horlivě studoval. Byl mimořádně obratný při opisování knih. Po dobré přípravě začal kázat. Dělal to s velkou zbožností a upřímností. Velmi brzy začal být jedním z nejoblíbenějších kazatelů. Často kázal až pětkrát denně, a V jeho rodné Florencii nechybělo lidí, kteří chtěli vyslechnout všechna tato kázání. Jako kazatel byl vždy velmi vážný a ukázněný. Jasně a nesmlouvavě hlásal Boží slovo.
Před lidskou chválou utíkal. Říkával, že pro řehol nika je největším nebezpečím pýcha. Čím více ji kdo překoná, tím snadněji se může spojovat s Bohem. Chtěl proto zůstat po celý svůj život ve skrytosti.
Žil v době velkého úpadku řeholní kázně. Většina řeholníků se skoro již ani nelišila od lidí světských. JAN však se sešel ještě jako mladý řeholník ve Florencii a v Pise se svatou Kateřinou Sienskou. Tato setkání měla na něho veliký vliv.
Přešel do reformovaného kláštera v Benátkách a platně tak pomáhal blahoslavenému RAJMUNDOVI v díle obnovy. Stal se později generálním vikářem observantních bratří. Založil klášter svatého Dominika ve Fiesole. Od roku 1399 působil opět ve Florencii. Mnoho lidí se po jeho kázáních rozhodlo pro řeholní život. Řeholníci, kteří žili vlažně, vraceli se k původní kázni, Měl tak vliv i na řeholníky z jiných řádů.
Jako představený si získal lásku všech. Pečoval o vše a o všechny. K sobě byl přísný, k jiným laskavý a shovívavý. Při všech svých zaměstnáních se nepřestával starat o chudé vězně, o věno pro některé chudé dívky. Stal se těšitelem zarmoucených. Uměl zvlášť dobře najít lék na skleslost a malomyslnost.
Krotil rozhněvané a odváděl je od myšlenek na pomstu. Smiřoval nepřátele. Často také učil lásce k práci a k pokání a připravoval na smrt. Hlavně však chtěl svými slovy uhasit lásku k světu a rozohnit touhu po nebi. Dokázal to natolik, že na něho byli někteří lidé rozzlobeni, že prý jim odvádí děti. Tolik mladých mužů a dívek totiž jeho vlivem vstupovalo do řádu.
Pomlouvali ho proto. Věděl o tom, ale tiše to snášel. Nedal se odvrátit od toho, co dělal. Kázal dále skromně a pros tě, avšak právě tím strhoval. Jakmile začal mluvit, každý, kdo ho slyšel, byl získán. I ti, kteří ho dříve pomlouvali, začali smýšlet docela jinak.
Mezi těmi, které získal pro řeholní život, byla i jeho matka. Tento horlivý kazatel se začal věnovat sestrám II. řádu v Benátkách - nejprve z poslušnosti, když ho tím pověřil BLAHOSLAVENÝ RAJMUND, potom se však stal pro sestry pečlivým duchovním vůdcem.
Ačkoli byl mimořádně dobrotivý a tichý, uměl sestry pokárat. Vždy se hrozil prostřednosti. Zachovaly se některé jeho listy psané sestrám. Kromě toho napsal i některá pojednání, komentáře k Písmu svatému a spisy, hlavně Pojednání o deseti otázkách, O výchově, Knihu o lásce, Posvátné chvály. Psal též proti tehdy začínajícímu humanismu a nemravnosti s ním spojené.
Jako žák svaté Kateřiny Sienské a blahoslaveného Rajmunda vždy stál věrně na straně římského papeže a věrně mu sloužil. Byl by rád zůstal v ústraní. Chtěl být až do smrti prostým řeholníkem.
Došlo však k volbě třetího papeže v Pise. Tento papež měl nejvíce přívrženců. Mezi ně patřil i generál řádu Kazatelského, a tedy představený bratra JANA DOMINICI. A tu Jan byl poprvé ve svém životě neposlušný. Jako generální vikář observantních bratří zůstal věrný Řehoři XII., který byl skoro ode všech opuštěn a byl v tísni. Observantní bratří za to trpěli. Byli vyhnáni i z kláštera ve Fiesole, byli osočováni a bylo jim vyhrožováno. Neopustili však "sladkého Krista na zemi", o jehož pravosti nepochybovali.
Neapolský král se zmocnil Říma a Řehoř XII. byl vypuzen. Uchýlil se do Luccy. Poznal tam bratra JANA DOMINICI. Poněvadž papež potřeboval spolehlivé lidi, jmenoval JANA dubrovnickým arcibiskupem. Bylo mu to velmi těžké, neboť chtěl pečovat o spásu duší jiným způsobem. Podrobil se však a šel do Dubrovníku, byl tak pokorný, že chtěl jen sloužit. Nechtěl ani přijmout biskupské svěcení, protože stále doufal, že jakmile na stanou klidnější poměry, bude se moci tohoto úřadu zřeknout a vrátit se do řádu. V Dubrovníku nebyl ani celý rok. Jakmile byl jmenován kardinálem, složil tento úřad.
Skoro ode všech opuštěný Řehoř XII. byl přesvědčen, že je pravým papežem. Chtěl získat co nejlepší lidi pro službu Církvi. Za pobytu v Lucce jmenoval roku 1408 čtyři nové kardinály, mezi nimi bratra JANA DOMINICI. Zvolil si ho také za svého zpovědníka a rádce. Jan mu oddaně sloužil v době, kdy Bůh dopustil, že ho skoro všichni opustili.
Vyvolal si tím jen nové těžkosti. Ostatním kardinálům toto jmenování nebylo milé. Opět někteří z nich Řehoře opustili a přidali se k papeži pisánskému. Florencie, kterou si Řehoř chtěl jmenováním jejího rodáka získat, přijala jmenování tohoto svého doposud tak neobyčejně oblíbeného kazatele docela jinak, než bylo očekáváno.
I ti lidé, kteří dříve měli bratra JANA rádi, začali ho pomlouvat. Říkali o něm, že je pokrytec, který se dlouho pře tvaroval. Vedl prý jiné k pohrdání světskou slávou, avšak sám jí nepohrdl. Prý se postil před hostinou.
JAN DOMINICI nyní ani nemohl jít do Florencie. Věděl o těchto i o jiných podobných pomluvách. Jako však se nevyvyšoval pro své jmenování, tak ani nyní nebyl pro tyto řeči skleslý. Pro důstojnost, kterou dosáhl, neubral nic z dřívější zbožnosti a horlivosti. Neodložil hábit a nezměnil způsob života ani stravu. Projevoval stejnou pokoru jako dříve. Pohrdal časnými věcmi, proto byl štědrý. Měl velkou lásku k chudým. Mohl shromažďovat bohatství, mohl obohacovat i své příbuzné, avšak on chtěl mít bohatství jen v nebi. Spokojil se s nutným. Svým chudým příbuzným v případě potřeby při spěl, ale jen podle jejich stavu.
Kdo s ním chtěl mluvit, každý měl k němu volný přístup. JAN nikdy netoužil po důstojenství, kterého nyní dosáhl, a chtěl dělat jen to, o čem soudil, že je to k dobru Církve a k spáse duší. Jak mu bylo někdy nesnadné rozhodovat. Nejednal však nikdy lehkovážně.
A tak se stal jedinou oporou stařičkého Řehoře XII. Toužil však po jednotě více než kdo jiný, a proto mu radil, aby při první vhodné chvíli odstoupil. Dbal však přitom o jeho čest.
JAN DOMINICI začal vyjednávat o této záležitosti s císařem Zikmundem. Na koncil do Kostnice se odebral již roku 1413. Patřil mezi ty," kteří si získali nejvíce zásluh o obnovení církevní jednoty. Vynikal na sněmu svou výmluvností a opatrností, ačkoli mluvil vždy prostě a bez příkras. Projevovala se přitom jeho nezištnost. Nechtěl se líbit lidem, šlo mu o spásu duší a ne o lidskou přízeň.
I v Kostnici byl ke každému laskavý a dobrotivý. Získal si přízeň císaře Zikmunda, který se s ním často radil.
Během tohoto koncilu byl sesazen JAN XXIII. i BENEDIKT XIII. Řehoř XII., jemuž bylo už více než devadesát let, se pak svého pontifikátu zřekl, podle svého prohlášení "upřímně a beze lsti s nadějí, že nás Pán za tuto pokoru odmění". Zemřel ještě před zvolením nového papeže.
I JAN DOMINICI chtěl okamžitě složit svou kardinálskou hodnost, kterou přijal jen jako kříž. Vždyť byly doby, kdy bylo jen velmi málo těch, kteří ji u něho uznávali, a Florencii mu znepřátelila. Nedostal však k tomu souhlas. Byl proto mezi těmi, kteří volili MARTINA V. Nový papež ho pak okamžitě znovu potvrdil. Po koncilu ho pak čekaly nové úkoly.
Na přání císaře Zikmunda šel nejprve do Čech jako papežský legát. V Čechách už tehdy začínaly husitské nepokoje. Nejsou nám známy podrobnosti o jeho působení v naší vlasti. Víme však, že při vší své dobrotivosti a laskavosti doporučoval císaři Zikmundovi přísný postup proti kacířům. Vedla ho přitom jen láska k nesmrtelným duším. Nákaza se neměla šířit!
Z Čech byl povolán do Maďarska. V Budapešti onemocněl. Tu šil, že už brzy zemře, proto se horlivě připravoval na smrt. S láskou se loučil se svými socii. Prohlásil: "To, čeho jsem dosáhl, způsobila Boží dobrota, ne má síla!" Doznával svou hříšnost, avšak doufal v Boží milosrdenství. Přál si, aby byl jeho pohřeb chudý a prostý. Protože v Budapešti tehdy dominikáni nebyli, vybral si za místo posledního odpočinku kos tel svatého Pavla. Tiše zesnul 10. června 1419. Blahořečil ho ŘEHOŘ XVI.
Mezi těmi, které přijímal do řádu, je nejslavnější SVATY ANTONÍN FLORENTSKÝ.
O tomto svém duchovním otci napsal chvalořeč, kterou tu uvádíme celou, přestože se tak bude mnohé opakovat. Je to i náš projev úcty k svatému ANTONÍNU, jehož ostatní spisy nám zatím chybí. Využíváme proto plně toho, co je nám přístupné:
CHVALOŘEČ
SVATÉHO ANTONÍNA NA JEHO BLAHOSLAVENÉHO OTCE JANA DOMINICI
3. díl Dějin 23 - kapitola 11.
1. Právem bych byl kárán za nevděčnost, kdybych zapomínal na velikého a chvályhodného muže, který mě svým kázáním přitáhl do dominikánského řádu, BRATRA JANA DOMINICI z Florencie, dubrovnického kardinála.
On zazářil v Církvi Boží nejen důstojností, ale též věděním a moudrostí, výmluvností a svatostí mravů. Když mu bylo asi osmnáct let, vstoupil do řádu Kazatelského. Měl tehdy malé vzdělání, ale velké nadání. Hrozil se zahálky a zcela se věnoval studiu.
Dobu k spánku probděl. Protože měl velmi dobrou paměť, takže nezapomínal nic, čemu se naučil, a bystrý rozum, v krátké době si získal velké znalosti logiky, filosofie a theologie. Byl také znalcem kanonického práva. Přísežně dosvědčuje v knize, kterou nazval Noctis luculam Světlo noci - a poslal florentskému kancléři Collutiovi, že neměl ve vědách žádného učitele. Proto téměř jako druhý Augustin sám se naučil všemu, co mohl číst.
2. Jeho díla hlásají jeho učenost. Napsal totiž velmi dobře a obšírně výklad k Sirachovcovi na způsob lekcí, které veřejně přednášel, když byl lektorem v Benátkách; dále vyložil první a druhou hlavu Velepísně rovněž na způsob lekcí. Obšírně psal výklad k Matoušovi a k Magnificat.
Napsal rovněž Itinerarium: zbožné promluvy k žalmům a k Velepísni. V spise Noctis luculam vybízí křesťany, aby nezanedbávali bohopoctu a nedávali přednost nemírnému studiu pohanských děl do té míry, že to téměř vede k pohrdání Božím slovem a duchovními knihami.
Aby zanechal duchovní nauku i lidem prostým, napsal italsky spis "Láska k LÁSCE", v němž vykládá 13. hlavu 1. listu svatého apoštola Pavla Korintským: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými..." Pamatuji-li se dobře, je to čtyřiačtyřicet kázání. V italštině nic podobného nenalezneme.
3. Kázal překrásně po mnoho postních dob hlavně v Benátkách a ve Florencii i v jiných městech. Mimo jiné kázal pojednu postní dobu ve Florencii v katedrále o všech právních předpisech v šestém svazku, a to dvakrát denně, za velkého návalu posluchačů - ráno a večer k obdivu všech. Spojoval s tím námět z evangelia nebo z epištoly.
Viděl jsem jen jednu sbírku jeho postních kázání, v níž spojoval s běžnou látkou vždy jeden nebo dva verše žalmů. Začal o Devítníku od začátku žaltáře žalmem Beatus vir. Pokračoval dalšími verši a skončil v úterý velikonoční žalmem Confitebor tibi, Domine, in toto corde meo, což je žalm devátý.
Měl k těmto veršům mistrný výklad, do kterého zahrnoval myšlenky z evangelií. V této postní době přednášel večer epištolu svatého Pavla k Římanům. I tyto výklady byly sebrány.
4. Při hlásání evangelia projevoval velkou vážnost a té -měř důstojnost. Hlas měl velmi zvučný. Nezvyšoval ho ani nesnižoval, ale mluvil velmi důrazně. Nejen vhodně poučoval a objasňoval, ale též působil na srdce a obměkčoval i zatvrzelé. Zřídkakdy citoval básníky nebo filosofy a jejich výroky.
Písmo svaté bylo svědectvím jeho nauky; k slovu Božímu míval nové a podivuhodné výklady. Neřesti káral přísně a vážně. Byl zbožný a horlivý. Denně sloužil mši svatou. Byl pokorný v oblékání, vážný v jednání, velký postavou, milý na pohled, laskavý k chudým a prostým lidem, k lidem středního stavu zdvořilý, k představeným uctivý. Uměl dobře radit v každé záležitosti. V tváři byl milý, ale vážný zároveň.
Byl velmi čistý a obezřelý, takže nikdy nevyvolal žádné podezření u lidí. Nejen byl tak prostý, že s nikým nejednal lstivě a nikdy se nepřetvařoval, ale také byl přísný.
Dosáhl tím toho, že mu nikdo skrytě nečinil úklady. Tolik miloval chudobu, že nejen nepřechovával stříbro a zlato ani na cestách a v šatech, ale neměl ani knihy ke čtení a bibli ke kázání.
K sobě byl přísný, v jídle i v pití zdrženlivý, a velmi mnoho bděl. Stalo se mu potom, že někdy začal podřimovat i nebezpečně. Vyhýbal se zvláštnostem. Jeho horlivost a zbožnost se projevovala i v pečlivém zachovávání ceremoniálu. Byl to neúnavný pracovník. Práce měl velmi mnoho. Učil jiné, kázal lidu, zpovídal.
5. JAN DOMINICI se stal prvním obnovitelem řeholní observance v Itálii, neboť vlivem rozkolu a moru řehol ní kázeň v Kazatelském řádě poklesla. Obnovu kláštera svatého Dominika v Benátkách začal s několika bratřími, kteří se přidali k jeho předsevzetí.
Vůně jeho života se tak rozšířila po světě, že se během doby kláštery rozmnožily a řeholní kázeň byla obnovena v provincii římské, v dolní i horní lombardské a v království sicilském. Klášter svatého Dominika ve Fiesole byl vybudován od základu.
Hlavním jeho dobrodincem byl šlechetný muž Bamabáš de Aleis, obchodník. Odkázal klášteru šest tisíc florinů. Dal zbudovat i klášter mnišek II. řádu v Benátkách. Je v něm značný počet řehol nic, které Pánu zbožně slouží. Je to klášter Božího Těla.
6. Když se v řádě mnoho namáhal s velkým užitkem pro duše, měl si pak z úradku Boží Prozřetelnosti připravit větší korunu a jeho ctnosti měly světu více zazářit. Měl být povýšen, aby účinněji prospěl celé Církvi. Proto když zemřel papež INNOCENC VII., florentská vláda ho poslala ke kurii, a by budoucímu papeži doporučoval snahu o jednotu Církve.
Snažil se o to. Když byl zvolen za papeže Benátčan ANGELO CORIARIO a přijal jméno ŘEHOŘ VII., měl před ním ve veřejné konsistoři řeč, v které vybízel k jednotě. Doporučoval, aby bylo vybráno místo, kde by se všichni sešli, aby se dohodli. Jeho řeč se H bila všem. Když skončil, Řehoř ho přijal jako Božího anděla, kterého mu Bůh určil pro toto dílo. Řehoř poznal jeho moudrost a svatost života už v Benátkách, proto nechtěl mu už dovolit, aby se vrátil do řádu. Přinutil ho, aby přijal arcibiskupství v Dubrovníku. Později ho také povýšil na kardinála.
V tomto úřadě prožil mnoho námah a pronásledování. Ačkoli ho měl florentský lid dříve velmi rád, stal se mu nyní na posměch, protože nechtěl souhlasit s nespravedlností těch, kteří nevyjednávali o jednotu upřímně.
7. Svou opatrností a ctností byl oporou kurie. Když neapolský král LADISLAV přešel bez rozumné příčiny od poslušnosti k ŘEHOŘI, Jan šel za císařem Zikmundem s několika průvodci v přestrojení jako světský kněz. Jednal s císařem o způsobu, jak uskutečnit jednotu. Nemálo přispěl k tomu, že bylo dosaženo jednoty. S Řehořem šel do Friuli, městečka u Benátek, kde chtěl Řehoř slavit všeobecný sněm. Říká se, že když tam byl, dal mu jeden z jeho domácích napít jedu. Boží milostí však překonal sílu tohoto jedu, takže ho neusmrtil. Místo toho ze sebe svlékl starou kůži jako had. Pro pokročilý věk by se ŘEHOR těžko dostal do Kostnice, proto se usídlil v Rimini a jako legáta tam poslal ctihodného kardinála JANA DOMINICI.
8. Když koncil skončil a bylo dosaženo jednoty v osobě MARTINA V., kterého tam kanonicky zvolili a korunovali za papeže, byl na žádost císaře Zikmunda poslán jako legát do Uher, aby tam potlačil vzniklé kacířství Čechů. Šel tam.
Když viděl, že je tento lid v kacířství zatvrzelý a nedá se slovy pohnout, radil císaři, aby tento lid vystavil meči, dokud má ještě malou moc. Kdyby se snad rozmnožili, zítra už by se zvládnout nedali. Císaři se zdála tato řeč tvrdá. Měl soucit s jejich těly a nedovolil, aby byli zabíjeni a jeho království pustošeno. Snad doufal, že je odvede od bludů jiným způsobem.
JAN DOMINICI tedy šel do maďarského města Budapeště, kde těžce onemocněl. Doporučil svého ducha Pánu a odstěhoval se do nebe. Byl uctivě pochován v klášteře bratří svatého Pavla, prvního poustevníka. Září prý tam zázraky. Zesnul léta Pána 1419 v šedesátém třetím roce věku. Kardinálem byl asi dvanáct let.



STAV ŘÁDU PO ROZKOLU


Svatý Vincenc Ferrerský i blahoslavený Jan Dominici měli velký podíl na obnovení jednoty Církve.
Téměř čtyřicet let trval rozkol a tím zároveň i rozdělení řádu. Na straně avignonské stál řádu v čele od roku 1399 Francouz Jan de Puinoix, na straně římské od roku 1401 po blahoslaveném Rajmundovi z Kapuy Tomáš Paccaroni da Fermo a od roku 1414 Leonard Dati.
Když se tito generálové přidali k poslušnosti pisánské, došlo k dalšímu rozdělení. Na straně Řehoře XII. zůstal generální vikář observantních, nejprve blahoslavený JAN DOMINICI a po něm Ugolino da Camerino. Leonard Dati i Jan de Puinoix se zúčastnili koncilu v Kostnici.
Jakmile skončil církevní rozkol, i řád se okamžitě vrátil k jednotě, a to způsobem velmi prostým. JAN de PUINOIX byl jmenován biskupem v Cataně na Sicílii, LEONARD DATI zůstal ve svém úřadě, generální vikář observantních dobrovolně odstoupil.
MARTIN V. vydal 2. března 1418 zvláštní bulu, kterou oznamoval celému řádu, že je nyní jeho jediným generálem LEONARD DATI, který pocházel z Florencie.
Tak byla zakončena tato bolestná doba. Po dlouhé přestávce začaly byť opět konány společné generální kapituly. Observantních klášterů přibývalo. Po Kolmaru a Benátkách byl to hlavně klášter ve Fiesole, který roku 1406 založil blahoslavený Jan Dominici, a ve Florencii u svatého Marka, založený o třicet let později.
Klášter svatého Marka patřil původně silvestrinům, avšak téměř zpustl. Proto ho papež EVŽEN IV. daroval dominikánům. Tyto dva kláštery zpočátku nepatřily k žádné provincii.
GENERÁLOVÉ Paccaroni a Dati reformě nepřekáželi, avšak ustavičně ji kontrolovali, aby předešli možnému rozdělení řádu. Bylo skutečně nesnadné sloučit zájmy provincií a jejich práva se zájmy reformy, a bylo tu nebezpečí, že bude ohrožena jednota řádu. Větší nezávislost by byla jistě jednotě napomáhala, avšak řád by jí mohl být poškozen.
Byly tu různé možnosti k uskutečňování reformy, která se začala šířit i v Holandsku a v jiných zemích. Bud šlo o jednotlivé domy, které podléhaly provinciálovi nebo přímo generálu řádu, nebo šlo o kláštery, které řídil provinciální vikář. Dále vznikaly skupiny klášterů z různých provincií, které řídil generální vikář, nebo tu byly kláštery téměř svéprávné. Provinciálovi nepodléhaly a omezovaly někdy i autoritu generála řádu.
Docházelo k různým slabostem a nedokonalostem. Některé kláštery si tolik chtěly hájit svou samostatnost a nezávislost, že hledaly často pomoc i mimo řád, hlavně u papeže. Právě tak se někdy bránily kláštery, které nechtěly být reformovány. Obyčejně však duch poslušnosti u řeholníků zvítězil.
Došlo také k pokusům jmenovat některé observantní bratry v nereformovaných domech, avšak ani to se vždy neosvědčilo.
LEONARD DATI řídil po čtyři roky část řádu, po skončení rozkolu sedm dalších let celý řád. Zemřel ve Florencii 16. března 1425 a byl pochován v kostele Santa Maria Novel la.
Po něm byl na generální kapitule v Boloni zvolen jako pětadvacátý nástupce svatého Otce Dominika jeden z nejlepších generálů, které kdy řád měl, francouzský provinciál BARTOLOMĚJ TEXIER, jemuž obvykle bývá dáván titul ctihodný. Byl uctíván jako blahoslavený, ale tuto úctu Církev dosud neschválila. K velkému prospěchu a rozkvětu řídil řád celých třiadvacet let.
Co říci k jeho chvále? Byl to věrný syn svatého Otce Dominika. Nebyl vychován v observantním klášteře, protože reforma v jeho době do Francie ještě nepronikla. Podporoval však všechny dobré snahy.
Již před svým zvolením byl znám jako vzorný, vždy poslušný řeholník. Vynikal horlivostí při kázání. V době, kdy byl zvolen, kázal v různých kostelích a městech své provincie. Byl vždy slabého zdraví. Nemohl-li však chodit pěšky, používal osla, aby nemusil sednout na koně. Tak cestoval.
Jako představený byl opatrný a rozvážný, avšak pevný. Při svých visitacích byl vždy každému bratru vzorem. Pečoval o řád vzorně.
Donucen potřebami doby a nouzí některých klášterů vyžádal si od Martina V., aby mohl dispensovat a dovolit vlastnění statků a různé důchody v domech, kde bylo málo almužen. Tato žádost snad překvapuje u tohoto vzorného řeholníka. Dokazuje však, že v patnáctém století byly již jiné poměry, než ve sto letí třináctém. Nakonec se i observantní bratří začali zříkat žebroty.
V posledním roce svého života zůstal CTIHODNÝ OTEC BARTOLOMĚJ TEXIER ve Francii. Zemřel a byl pochován v Lyoně 24. července 1449 za velké účasti lidu. Řádový dějepisec Ambrož Taegius o něm píše: "Zářil zázraky za živa i po smrti."
CTIHODNÝ OTEC BARTOLOMĚJ TEXIER se uměl dobře postarat o jednotlivé kláštery. Věděl, jak důležitý je klášter svatého Otce Dominika v Boloni. Sám proto jmenoval za jeho převora mladého, ale velmi ctnostného bratra Konradina z Brescie. Ne mýlil se, když tušil, že vliv tohoto řeholníka bude blahodárný na celý klášter.
O BRATRU KONRÁDINOVI z Brescie je známo, že byl neobyčejně nadaný. Studoval v Padově. Ve dvaadvaceti letech vstoupil do řádu. Byl andělsky čistý, skromný, pokorný. Všem chtěl sloužit, každého vždy poslechl. Jídal vždy jen jednou denně.
Nebylo mu ještě třicet let, když se dověděl o svém jmenování. Ulekl se a kleče se slzami prosil, aby toho byl ušetřen. Marně se bránil. Poslechl. Začal svůj úřad tak, že se stále vroucněji modlil a měl krásné promluvy k otcům. Zvláště rád mluvil o Boží Prozřetelnosti. Jeho úkol nebyl snadný. Měl řídit většinou starší otce, kteří nebyli zvyklí na řeholní kázeň. Dokázal to však. Nezklamal důvěru, kterou v něho vkládal ctihodný OTEC BARTOLOMĚJ.
Nebyl převorem dlouho, protože zemřel již roku 1429 ve dvaatřiceti letech. Není známo, o jakou nemoc šlo. Umíral však s andělskou radostí. Před smrtí prohlásil, že nastal čas k splnění jeho touhy.
Blahoslavený Konstanc z Fabriana napsal o jeho ctnostech zajímavý list. Mluví v něm o bratru KONRÁDINOVI jako o horliteli poslušnosti a pokory. Vzpomíná, jak pečoval o to, aby bratřím jemu svěřeným nic nechybělo. Jednou ho bratr Konstanc prosil o svatou zpověď. Bratr Konradin neměl právě čas a nemohl mu vyhovět, avšak stále na to myslil a jakmile jen trochu mohl, přišel za ním večer do jeho cely.
Když zpovídal světské lidi, míval přitom slzy v očích, avšak káral je vždy jen dobrotivě a laskavě. Sloužil také obětavě nakaženým morem.
I tento bratr byl po své smrti uctíván jako blahoslavený. Roku 1582 dal svatý Karel Boromejský rozkaz, aby jeho oltář byl odstraněn, protože dosud nebyla schválena jeho úcta.
Po CTIHODNÉM OTCI BARTOLOMĚJOVI byli zvoleni dva jeho důvěrní spolupracovníci, oba Francouzi.
První z nich byl PETR ROCHIN, který velmi horlil pro observanci. Byl to vynikající profesor, od roku 1426 regent generálního studia v Boloni. Všichni věděli, že vyniká ctnostmi, proto se z jeho volby radovali. Byl zvolen v Lyoně 23. května 1450, avšak již po třiadvaceti dnech tam nečekaně zemřel.
Po něm byl zvolen dosavadní generální prokurátor GUIDO FLAMOCHETTI. Petr Rochin si ho zvolil za svého spolupracovníka. Chtěl si ho s sebou vzít do Říma. Po jeho smrti však tam přišel GUIDO Flamochetti sám. Byl jmenován generálním vikářem řádu a po roce zvolen generálem. Mohl však zastávat svěřený úřad jen pět měsíců. Celý řád oplakával jeho smrt, nejvíce však observantní bratří.
BRATŘI OPĚT ZAČALO PŘIBÝVAT a úpadek pozvolna přestával. Řád obstál ve dvojí těžké zkoušce: v černém moru, který vylidnil kláštery a uvolnil kázeň, a v rozkolu, který všude zaséval sémě nešváru.
Byly chvíle, kdy se zdálo, že řád podlehne, avšak bděl nad ním Bůh, Panna Maria a svatý Otec Dominik.
Začalo opět přibývat provincií. V této době se osamostatnila provincie portugalská a skotská.
Řád však také začal mít první provincii, kterou nazýval "desolata". Stala se jí PROVINCIE ČESKÁ. Její první období bylo korunováno mučednickou smrtí více než tři sta bratří, krutě povražděných v husitských válkách v letech 1418 až 1431 z nenávisti ke katolické víře.
Po vyvraždění tolika bratří zbylo jich jen málo, a ti se rozutekli. Pokoušeli se pak obnovit alespoň některé kláštery, jakmile to bylo jen trochu možné, ale nebylo domácího do roštu.
V KLÁŠTERECH II. ŘÁDU V ČECHÁCH A NA MORAVĚ se již v době předhusitské vyskytovaly případy uvolnění řeholní kázně. Husitské války jim zasadily poslední ránu.
Některé kláštery zanikly beze stopy. Udržely se jen tři kláštery na Moravě, dva v Brně a jeden v Olomouci, a klášter svaté Anny v Praze, který tuto dobu přečkal prý proto, že tam měl ŽIŽKA tetičku. Do tohoto kláštera se tehdy uchýlily i benediktinky od svatého Jiří a jiné řeholnice, takže tam nakonec bylo čtyři sta řeholnic v místnostech pro čtyřicet. Zřejmě je pražské obyvatelstvo podporovalo, jinak by tyto sestry musily zemřít hladem.
KRIZE, kterou vyvolal rozkol, vedla k dalšímu nebezpečí pro jednotu, k tak zvané "koncilní teorii"; to znamená, že někteří teologové začali hájit domnělé prvenství koncilu nad papežem.
Po koncilu v Kostnici konal se nový koncil v Basileji. Když ho papež EVŽEN IV. chtěl v roce 1437 přeložit do Ferrary, někteří biskupové v Basileji se proti tomu postavili a zvolili si vzdoropapeže Amadea Savojského, který si dal jméno FELIX V. Tento nový rozkol netrval dlouho.
Z dominikánů se k němu přidal hlavně Jihoslovan Jan Stojkovič, žák blahoslaveného Jana Dominici. Na koncilu v Basilejileji velmi mnoho a dobře pracoval a vyjednával s husity i s Řeky. FELIX V. ho jmenoval kardinálem. JAN STOJKOVIČ již po třech letech zemřel.
Ostatní dominikáni proti této koncilní teorii vystupovali a hájili papežský primát. Byl to zvláště JAN TORQUEMADA, který napsal dvě slavná díla, "Oratio de Primátu" a "Summa de Ecclesia".
Tato SUMMA je považována za nejdůležitější dílo scholastiky o Církvi. Torquemada si za to zasloužil čestný název "defensor fidei" a purpur.
MNOHO BRATŘÍ TÉŽ PRACOVALO pro sjednocení s pravoslavnou církví. V této věci se mnoho vyjednávalo na koncilu ve Ferraře a ve Florencii. Přičiněním dominikána Ondřeje Chrysoberge se byl 6. července 143S podepsán dekret o sjednocení, který však zůstal pro některé nepříznivé okolnosti většinou jen mrtvou literou. Jen někteří odloučení bratří se vrátili do společenství s Římem.
Na koncilu ve Ferraře a ve Florencii měly veliký vliv spisy svatého TOMÁŠE a pracovalo tam tolik bratří Kazatelů, že někdy bývají tyto koncily nazývány "koncily dominikánskými".
Mnoho bratří vynikalo ve vědách.
Mezi ně patří takzvaný "princeps Thomistarum" JAN CAPREOLUS, vydávaný ve Francii ještě i ve dvacátém století. Sledoval pořadí otázek v Sentencích Petra Lombardského a stále přitom srovnával komentář svatého Tomáše k tomuto dílu s texty Theologické summy a Disputovaných otázek.
Napsal spis: "Obrana nauky božského Tomáše Aquinského". V něm hájí jasně a účinně tuto nauku nejen proti všem protivníkům, mezi něž tehdy patřili hlavně nominalisté a skotisté, -ale i proti některým thomistům, kteří nauku svatého Tomáše nepochopili. Jan Capreolus přednášel na pařížské universitě. Zemřel roku 1444.
Největší podíl na obnově řádu měli. opět ti bratří, které Církev postavila na oltář. Je to především ŠPANĚL ALVAREZ Z KORDOVÝ.
Narodil se ve vznešené rodině. Bůh si ho přitahoval od mládí. Opustil vše a vstoupil do rádu Kazatelského. Obláčku měl již v roce 1368, zřejmě ještě velmi mladý. Stal se pak jedním z nejslavnějších kazatelů. Jako svatý Vincenc procházel městy a vesnicemi a usiloval o spásu duší.
Stal se zpovědníkem kastilského krále JANA II. a jeho matky Kateřiny, což byla cesta k nejvyšším církevním hodnostem? ALVAREZ však měl zcela jiné ideály.
Nutno připomenout, že žil v době úpadku řeholního života, a že tehdy ještě do Španělska nepronikla snaha o reformu řádu.
BLAHOSLAVENÝ ALVAREZ však měl jasně před očima svatého Otce Dominika, proto věděl, co má dělat. Chtěl od dvora odejít se stejnou rozhodností, s jakou se ve svém mládí zříkal svého majetku.
Dostal dovolení založit klášter u Kordový, jemuž dal krásné a výmluvné jméno: Scala coeli, žebřík do nebe. Ke stavbě" kláštera neměl mnoho prostředků. Stávalo se však, že se na místě nečekaně nalezly kameny a jiné potřeby ke stavbě. Do tohoto kláštera se uchýlili nejhorlivější bratří. Byli zcela odkázáni na Boží Prozřetelnost. Často, když už neměli co jíst, někdo jim nečekaně přinesl zásoby potravin.
Stejně jako svatý Otec Dominik naučil se i bratr Alvarez číst v knize kříže Ve své lásce ke Kristu si vyprosil, aby směl vykonat pout do Palestiny. Je možno si představit, s jakou láskou navštívil místa posvěcená Spasitelovou přítomností a jeho utrpením. Chtěl si uchovat vzpomínku na ně co nejživěji, a proto dal postavit v zahradě svého kláštera osm kapliček s obrazy, připomínajícími výjevy z Pánova umučení. Byla to již jakási křížová cesta, snad první nebo jedna z prvních. Často se ji zbožně modlil.
Žil velmi umrtvené a konal přísné kající skutky. Ve své apoštolské horlivosti nepřestal přitom kázat. Byl jedním z těch, kteří měli podíl na zakončení rozkolu. Znal se se svatým Vincencem, který by byl jistě rád žil a umíral v onom chudém klášteře, který měl být všem žebříkem do nebe, avšak jako "Kristův legát" měl jiné úkoly.
Rok smrti BLAHOSLAVENÉHO ALVAREZA není přesně znám. Bývá uváděn rok 1420 nebo 1430. Blahořečil ho BENEDIKT XIV. v roce 1741.
Všude tedy se ozývala touha po dokonalém napodobování svatého Otce Dominika a po observanci. Všichni bratří neměli takovou pomoc a podporu, jakou podobným touhám poskytoval blahoslavený RAJMUND z KAPUY, avšak za dlouholetého generálátu ctihodného Otce Bartoloměje Texiera začala obnova v celém řádě.
Některé francouzské kláštery se přidaly k vznikající holandské kongregaci. V lyonském klášteře došlo k sporům mezi horlivými bratry a těmi, kteří nechtěli přijmout reformu, Ro ku 1434 musila tyto spory řešit generální kapitula.
V čele řádových reformátorů ve Francii stál především BLAHOSLAVENÝ ONDŘEJ ABEILON.
Byl to nadaný, vzdělaný řeholník. Toužil po obnově prvotní horlivosti. Sám vedl život velmi přísný. Své spolubratry tím nezastrašoval, neboť k jiným byl laskavý a shovívavý. Řídil se zásadou, že při vedení jiných dokáže více dobrý příklad než přísnost.
Stal se převorem u svatého Maximina, kde byla uctívána svatá Marie Magdalena. S milostí Boží dokázal změnit způsob života svěřených bratří, proto ho ctihodný Otec Bartoloměj Texier jmenoval převorem v Arles, podobně jako jmenoval bratra KONRÁDINA převorem v Boloni. V podobných případech se generál řádu nemýlil.
Tito řeholníci měli opravdový úspěch nejen pro svou horlivost, ale i pro svou velikou dobrotu, která jim získávala srdce a přitahovala k následování.
Přitom ONDŘEJ horlivě a úspěšně kázal v celé jižní Francii. Jeho vzorem byl svatý VINCENC FERRERSKÝ, kterého se snažil nápodobovat. Žasneme nad tím, kde ještě mohl najít čas k tak rozsáhlému apoštolátu, neboť kázal a působil na duše nejen svým slovem, ale i četnými zbožnými malbami, které také měly hlásat Boží dobrotu a Boží milosrdenství.
RE FORMA tehdy ještě nebyla ve Francii zavedena. BLAHOSLAVENY ONDŘEJ ABELLON se zcela držel zásad blahoslaveného Rajmunda a nikomu je nevnucoval.
Sám nikdy nejedl maso, zachovával i jiné observance a konal přísné kající skutky, avšak svým řeholníkům nic takového neukládal. Pouze je vedl slovem i příkladem k lásce k řeholnímu životu, k řádu a k horlivosti.
Mor se tehdy stále ještě vyskytoval, i když jen ojediněle. V této době jím bylo postiženo město Cáchy. V době, kdy z tohoto města všichni utíkali z obav před nákazou, měli tamní obyvatelé tak velikou důvěru v ctnosti řeholníka Abellona, že se ho odvážili pozvat do Cách. Sel tam a rozdával se zcela v péči o nakažené morem.
Roku 1450 v tomto městě také zemřel.
BLAHOSLAVENY ONDŘEJ ABELLON šířil observanci svým příkladem a svou dobrotou. Vítězil přesvědčivostí své lásky. Našel tak nejjistější cestu k obnovení a k udržení observance. Blahořečil ho LEV XIII.
Tak máme v něm i v ostatních těchto bratřích láskyhodný obraz BRATRA KAZATELE, který má lásku k svému řádu a chápe, co mu řád přináší. Má proto přes všechen místní úpadek a přes všechny nedostatky, které kolem sebe vidí, dost síly, a by zůstal věrný ideálu svatého Otce Dominika a věrně užíval všech prostředků, které ho vedou k cíli.
TITO BRATŘÍ byli ve svých snahách a touhách dost osamoceni.
V ITÁLII bylo v této době svatých a horlivých bratří více, takže si navzájem byli oporou. Vycházeli většinou z reformy BLAHOSLAVENÉHO JANA DOMINICI a byli jeho žáky.
Jen dva blahoslavení, kteří působili v Itálii v první polovině patnáctého století, nevyšli přímo z této školy. Je to BLAHOSLAVENY ŠTĚPÁN BANDELLO a BLAHOSLAVENÝ PETR JEREMIÁŠ
ŠTĚPÁN BANDELLO
se narodil roku 1369 v Castelnuovu v severní Itálii. Do řádu vstoupil velmi mladý, avšak již tehdy si byl vědom, co dělá, takže lekce v starém breviáři o něm říká: "Jedinou vroucí touhou jeho srdce bylo splnit dokonale celý program svého svatého řádu."
Neochaboval v této touze, ačkoli žil v době rozkolu a úpadku. Neměl vždy kolem sebe vzory. Jeho vzorem však se stal sám svatý Otec Dominik. Dobře prospíval za jeho vedení a v jeho škole.
Noviciát konal v Piacenci. S andělskou horlivostí věnoval každou volnou chvíli modlitbě a cvičil se ve všech ctnostech, takže se již v začátcích svého řeholního života stal příkladem řeholní dokonalosti. Vynikal ve studiu.
Získal si doktorát theologie a církevního práva. Vyučoval pak veřejně na universitě v Pavii. Přijal z poslušnosti i tento úkol.
Přece však hlavní jeho touhou a snahou bylo kázání slova Božího. V něm nejvíce vynikal. Věnoval se mu všemi svými silami a s celou vroucností své lásky.
Jeho výmluvnost byla obdivuhodná. Když při hlásání slova Božího procházel severní Itálií, šly za ním zástupy lidí jako kdysi za Pánem Ježíšem. S pomocí Boží milosti přivedl mnoho hříšníků z bláta hříchu k životu upřímného pokání. V srdci vlažných lidí probouzel touhu po nebi.
Tento přísný a horlivý řeholník pravděpodobně nikdy nebyl představeným. Proto však jeho vliv na řeholní komunitu nebyl menší.
Nešetřil se. Po celý svůj život se rozdával; do posledních chvil bral na sebe námahu apoštolátu. Zemřel v jedenaosmdesáti letech 11. června 1450 v městě Saluzzo, kde je zvláště uctíván jako ochránce tohoto města za obléhání, k němuž došlo roku 1487 . Blahořečil ho Pius IX.
Jako v tolika jiných případech zachovalo se z jeho života, málo podrobností. Hlavní však je to, že jeho apoštolská práce byla slavná pro Boha, slavná pro řád, plodná pro duše. Pokud řád měl takové řehol niky, docházelo k jeho obnově a k jeho rozkvětu. Kéž je touhou i našeho srdce splnit dokonale celý program řádu!
BLAHOSLAVENÉHO PETRA JEREMIÁŠE
svět více přitahoval než blahoslaveného Štěpána. Pocházel ze vznešené šlechtické rodiny. Narodil se na Sicílii roku 1382. Protože byl velmi nadaný, poslal ho otec až do Boloně studovat práva.
Ctižádostivý mladík studoval úspěšně, avšak svá studia ne dokončil. Došlo k zvláštní příhodě, která měla vliv na celý jeho další život.
Když byl jednou pozdě večer sám ve své světnici, uslyšel neočekávaně hlas, který mu oznámil, že jeden jeho příbuzný, bohatý advokát, náhle zemřel a byl zavržen, protože se sta -ral jen o sebe a o svůj zisk a dopouštěl se přitom nespravedlností.
Jistě by mnoho mladíků i tuto příhodu přijalo lehkomyslně. Petrovi však to stačilo, aby náhle viděl celý svůj dosavadní život ve světle Božím. Ihned se rozhodl, že celý svůj další život zasvětí zcela Bohu. Chtěl mít ustavičnou připomínku své ho zasvěcení; zvolil si ji tak zvláštní a tak těžkou, že by ji asi málokdo unesl.
Zašel hned ráno do města a koupil si dlouhý řetěz, který vážil sedm kilogramů. Tento řetěz pak třikrát kolem sebe ovinul a uzavřel ho tak, že ho už nikdy nemohl sejmout. Jedenapadesát let ho pak ustavičně nosil. Řetěz mu zarostl do masa. Je možno si představit, jakou bolest mu působil při každém pohybu i při uléhání. Kolik potřeboval statečnosti a sebeovládání, aby nikdy nedal nic znát! To mu ovšem nestačilo. Konal ještě celou řadu dalších kajících skutků.
Teprve potom začal uvažovat, do kterého řádu by měl vstoupit. Dlouho se modlil. V roce 1400 požádal o přijetí do řádu Kazatelského.
Když se Petrův otec dověděl o rozhodnutí svého syna, zuřil. Vydal se ihned do Boloně, avšak Petr svou záležitost statečně a rozhodně hájil a nakonec získal i svého otce.
Petr konal noviciát roku 1400; to znamená za rozkolu a v době, kdy boloňský klášter nebyl ještě reformován. Nedal se však ničím odradit od úzké cesty, po které chtěl vytrvale Jít.
Studoval pilně. Po dobré přípravě začal kázat. Jeho slova strhovala.
Když přišel svatý VINCENC FERRERSKÝ do Boloně, přál si poznat bratra PETRA. S láskou ho objal a ujistil ho, že je jeho horlivost Bohu velmi milá.
PETR se věnoval každému bez rozdílu, zvláště však dobře rozuměl mladým lidem. Mnoho jich přiměl k vstupu do řádu. Učil je pak lásce k svatému Otci Dominiku a k řeholní observanci. Mezi ně patří především Jan Liccio.
PETR by byl nejraději ustavičně kázal, avšak pro jeho mimořádné nadání a vzdělání mu byly svěřovány i jiné úkoly. Byl mezi těmi, kteří pracovali na ekumenickém koncilu ve Florencii. Pozval ho tam sám papež EVŽEN IV. Prosil ho pak, aby se odebral na Sicílii jako reformátor nejen dominikánských klášterů, ale všech řeholních řádů, které tehdy byly na Sicílii ve velkém úpadku. Jmenoval ho svým apoštolským visitátorem.
Jak těžký úkol musil na sebe vzít! Věděl, jak nesnadné je získat pro observanci vlažné řeholníky, kteří si zvykli na uvolněný život. PETROVI se však s pomocí Boží i to dařilo. Jednal se všemi s velkou vlídností a mírností a mluvil o Boží lásce a spravedlnosti tak přesvědčivě, že získával i nejodbojnější srdce.
Zůstal už na Sicílii. Ve svém rodném městě Palermu založil slavný klášter svaté Zity a řídil jej s takovou moudrostí a dobrotou, že se stal brzy ohniskem observance a školou horlivých řeholníků.
Přitom ustavičně kázal. Kostely nestačily pojmout jeho posluchače. Celé hodiny zpovídal a přiváděl tak k Bohu nesčetné hříšníky. Věděl však dobře, v čem je tajemství jeho úspěchu: V USTAVIČNÉM SPOJENÍ S BOHEM. Modlitbě věnoval dlouhé hodiny ve dne i v noci.
Když přestal být převorem u svaté Zity, byl jmenován novicmistrem. Ačkoli byl už pokročilého věku, ujal se nového ú řadu s velkou obezřetností a láskou.
Bůh mu v této době posílal mnoho nemocí. Přijímal je nejen odevzdaně, ale s radostí. Stěžoval si, když bolesti na chvíli polevily.
Zemřel blaženě v Pánu 7. března 1452. V roce 1784 ho Pius VI. blahořečil.



KLÁŠTER VE FIESOLE


Kdyby se někdo ptal na výsledky reformy, bylo by možno odpovědět: "Po ovoci poznáte."
Pro řád znamenali mnoho dobří učitelé, kteří uměli vést k lásce k řeholnímu životu a k ctnosti. Docházelo pak k tomu, co bylo největším přáním BLAHOSLAVENÉHO RAJMUNDA: obnova se šířila pomalu - ale jistě. Stále více bylo těch, jimž se dostalo jejího dobrodiní.
Mezi ohniska obnovy patřil klášter ve Fiesole a noviciát v Cortoně. V době, kdy blahoslavený JAN DOMINICI patřil k ne patrné věrné menšině ŘEHOŘE XII., ztratil zcela oblibu Florentanů, kteří byli dříve nadšeni jeho kázáním. Jeho žáci musili klášter ve Fiesole opustit a zdržovali se několik let v horské Cortoně nebo ve Folignu. Klášter zatím zabral místní biskup. Jak se poměry uklidnily, žáci blahoslaveného Jana Dominici znovu spěchali do svého drahého kláštera, ačkoli musili dříve sehnat a vyplatit sto dukátů jako náhradu za jeho uvolnění.
Jaký asi byl život v tomto klášteře, kde žil jeden světec, dva blahoslavení a ještě i další bratří, zemřelí v pověsti svatosti, z nichž se ještě stále jedná o blahořečení alespoň u Fra Angelica.
O SVATÉM ANTONINU, kterého přijímal do řádu také blahoslavený Jan Dominici, bude pojednáno podrobněji.
Po BLAHOSLAVENÉM JANU DOMINICI měl v tomto klášteře největší vliv blahoslavený
VAVŘINEC Z R IPAFRATTA
Narodil se kolem roku 1360 - nebo o něco později. Pocházel ze vznešené rodiny. Ve dvaceti letech vstoupil v Pise do řádu. Začal svůj řeholní život v době uvolněné kázně. Nedal se tím odvrátit od svého cíle.
Poznal ho blahoslavený Jan Dominici. Viděl jeho mimořádné schopnosti, jeho neobvyklou znalost Písma svatého, jeho touhu po spáse duší i jeho ctnosti. Ocenil zvláště jeho věrnost V zachovávání všech předpisů Sta nov v klášteře, kde je již nikdo nezachovával. Roku 1402 ho proto jmenoval novicmistrem v observantním klášteře. Nemohl volit lépe.
BLAHOSLAVENÝ VAVŘINEC byl prostý, přímý, zbožný. Nikdo nebyl poslušnější a chudobnější než on. S neobyčejnou horlivostí se modlil božské oficium. Jednal s každým vždy trpělivě a laskavě. Všichni ho měli rádi a vážili si ho. Je to důkaz, že přísnost života, je-li správně chápána, nečiní nikoho jiným lidem nemilým.
Od svatého Otce Dominika převzal bratr VAVŘINEC lásku k observancím a úctu k mlčení. Přitom uměl být neobyčejně radostný.
Po léta trpěl jakýmisi vředy na nohou, ale snášel to trpělivě a nenaříkal. K sobě byl přísný a tvrdý, k jiným dobrotivý a laskavý. Shovívavě se díval na chyby těch, kteří ještě neměli stejné poznání jako on.
Byl si vědom, že má přispět k obnově řeholního života a že je mu svěřen úkol velmi zodpovědný. Odvážně se ho chopil.
Modlil se za svěřené duše a nainavně je poučoval. Vážil si kapituly pře přestupky. Uměl napomínat tak, že to bylo vždy dobře přijímáno. Uměl jiným radit. Rozeznal u svých svěřenců vlohy a vhodně je usměrnil.
Ačkoli se hlásilo dost noviců, nestačilo to jeho horlivosti. Chodíval kázat do okolních kostelů. Nevynikal zvláštní výmluvností, avšak kdo káže lépe než ten, kdo má velikou lásku k Bohu a k duším?
Po celou řadu let zastával úřad novicmistra. Když byl jmenován generálním vikářem observantních klášterů, odešel do Pistoie. V době moru obětavě ošetřoval nemocné. Přitom kázal ještě i v jiných italských městech.
Mezitím začali jeto "ODCHOVANCI" zastávat důležité úřady v řádě a v Církvi. Stále se však obraceli s prosbou o radu k tomu, kdo jim byl vzorem.
V roce 1446 dostal zprávu, že je jeho žák ANTONÍN PIEROZZI jmenován arcibiskupem ve Florencii. Nic však nepomohlo přimět Antonínovu pokoru k přijetí tohoto úřadu. Teprve když ho o to poprosil jeho bývalý novicmistr, vzal na sebe toto břemeno. Blahoslavený VAVŘINEC zůstal i pak jeho duchovním vůdcem. Mohli se už jen zřídkakdy stýkat, avšak často si psali. Některé z těchto dopisů se zachovaly.
Každá podrobnost by nám byla vzácná. Zatím však jsou nám nedostupné. Nemáme ani přesné údaje a data o VAVŘINCOVÉ životě. Podle některých se dožil skoro sta let, podle jiných mu bylo něco přes osmdesát. Jisté je, že v řádě žil svatě více než šedesát let. Zemřel v Pistoji 28. září 1457.
SVATÝ ANTONÍN napsal jistě i jeho životopis, ale je opět nedostupný. Zatím musí stačit několik vět z jednoho Antonínova dopisu, psaného do Pistoje po smrti bratra VAVŘINCE. Ton tohoto dopisu překvapuje:
"Kdo vám bude nyní radit ve vašich pochybnostech? Kdo vám bude pomáhat ve vaší nouzi? Kdo vám bude světlem v pokušení? Kolik duší odvedla jeho slova od hříchu a od pekla a přivedla na vrchol dokonalosti! Kolik nepřátel usmířil? Kolik sporů urovnal! Kolik pohoršení odstranil! Oplakávám i svůj vlastní tvrdý osud. Nebudu už dostávat ony něžné dopisy, které mi psával, aby mě vedl k horlivosti v plnění mých pastýřských povinností." Po smrti bratra VAVŘINCE docházelo k zázrakům. Roku 1851 ho Pius IX. blahořečil.
Mezi VAVŘINCOVY žáky patří BLAHOSLAVENÝ PETR CAPOCCI Z TIFERNA.
Narodil se roku 1390 a byl rovněž šlechtického původu. Už jako dítě byl neobyčejně zbožný. V patnácti letech vstoupil do řádu. Měl to štěstí, že ho lásce k řádu učil světec. V jeho škole se dobře připravoval na svou budoucí službu.
U všech těchto bratří byla stejná horlivost a stejná láska k svatému Otci Dominiku i k řádovým observancím. Přesto u nich byly rozdíly.
BRATR PETR byl vždy spíše vážný a vynikal v pokoře a v chudobě. Tyto ctnosti mu byly tak drahé, že se z lásky k nim vydával do okolí na žebrotu s pytlem na zádech. Chtěl to dělat právě pro svůj šlechtický původ. Snažil se být nejchudší z bratří v klášteře, kde vládla vzorná chudoba. Pokořoval se i tak, že s radostí konal svým spolu bratřím nejnižší služby.
Jeho pokání bylo přísné. Nikdy se nešetřil. Získal si veliké vzdělání. Mnoho času věnoval modlitbě. Usiloval o stále důvěrnější spojení s Bohem. Horlivě se věnoval všemu, co se týkalo bohopocty.
Přitom byl ustavičně laskavý a dobrotivý ke každému, s nímž přišel do styku. Studoval pilně, protože věděl, že tak je to v duchu řádu, a že má být duším užitečný nejen modlitbou a příkladem, ale též posvátnou naukou. Měl rád samotu, avšak to u něho neznamenalo, že by se byl někdy vyhnul společnému životu.
Když se stal knězem, bylo jeho radostí sloužit chudým a nemocným. Začal kázat. Svou výmluvností přitáhl ke své kazatelně nesčetné zástupy. Velmi často kázal o smrti a o posled nich věcech člověka. Míval přitom v rukou lebku, aby ji všichni jeho posluchači viděli a lépe si uvědomili, co očekává jejich tělo.
Jeho vliv byl veliký. Na lidi zapůsobil jak důraz, s jakým mluvil, tak i jeho ctnosti. Když skončil kázání, tísnili se všichni kolem něho, aby je vyzpovídal.
Tento skromný řeholník PETR CAPOCCI vykonal některé zázraky už za svého života. Uměl číst v lidských srdcích. Předpověděl smrt mladíkovi, který si právě plánoval některé zločiny, a přiměl ho k lítosti a ke zpovědi. Mladík skutečně již druhého dne náhle zemřel.
PETR CAPOCCI zemřel v Cortoně 21. října 1445 dříve než jeho svatý novicmistr. Opět není známo, zda zemřel náhle nebo po delší nemoci. Jedno však je jisté: byl na svou smrt dobře připraven. Blahořečil ho PIUS VII.
Další VAVŘINCOV slavný žák je GUIDO nebo GUIDOLINO di PIETRO z Vicchia, městečka u Florencie, známý v řádě jako bratr JAN z Fiesole nebo jako FRA ANGELICO.
Narodil se roku 1387. Od dětství projevoval vlohy ke křeslení. Rodiče ho proto poslali snad již ve dvanácti letechvdo Florencie, aby se tam u některého mistra učil malbě, neboť tehdy bylo malířské umění ve vážnosti.
Středověký malíř byl svými obrazy učitelem pro ty, kteří neuměli číst a psát. Za GUIDOLINEM přišel do Florencie i je ho mladší bratr BENEDETTO. I on se měl učit malbě, ačkoli ne byl tak mimořádně nadaný jako starší GUIDO.
Oba mladíci navštěvovali FLORENTSKÉ KOSTELY. 0 vánocích šli do Santa Maria Novella, kde kázal oblíbený florentský kazatel JAN DOMINICI. Kázal prostě. Připomínal nesmírnou lásku Ježíše, narozeného ve chlévě, i chlad a nevděk lidských srdcí, který ho přivítal. Projevil touhu lépe této LÁSCE odpovídat. "JEŽÍŠI SUDKY, JEŽÍŠI LÁSKO…“
Oba dojatí mladíci se na sebe podívali a porozuměli. Brzy po tomto památném kázání se přihlásili do řádu. Opustili vše Nestarali se, budou-li moci ještě někdy malovat. GUIDO se stal BRATREM JANEM.
Vykonali noviciát za vedení blahoslaveného VAVŘINCE. Musil i s ostatními bratřími opustit Fiesole. Konali svá studia Není známo, kdy přijali kněžské svěcení. A tu se blahoslavený Vavřinec a ostatní spolubratři obrátili k bratru JANOVI a řekli mu: "My budeme kázat slovem, ty kaž štětcem!"
A bratr JAN poslechl jako vždy. Přijal ochotně každou práci, která mu byla uložena. Žil v observantním klášteře. To znamenalo, že se nikdy nedispensoval bez naléhavé nutnosti od žádného společného úkonu, že na první znamení svou práci vždy přerušil. Za to mu byla dána tak jistá ruka, že maloval neobyčejně rychle a nemusil se opravovat.
Není možno uvádět tu seznam jeho prací. Byly to hlavně fresky; maloval Pána Ježíše, Pannu Marii, svatého Otce Dominika, svatého Tomáše, anděly, nebe.
Neví se, kdy a kdo mu dal jméno ANGELICO, které mu už zůstalo; ne snad jen proto, že maloval anděly, ale pro jeho andělskou čistotu. Tak má řád dva ANGELIKY andělského učitele a andělského malíře.
Oba rozdávali z plnosti nazírání, i když každý jiným způsobem. Fra ANGELICO prý neuměl malovat zlé lidi. Nedokázal si je ani představit.
Jako kněz sloužil mši svatou, kázal a zpovídal. Hlásili se mu žáci. Doprošovali se ho, aby je přijal do učení. Očekávali, že jim svěří tajemství svých úžasných barev. Tu však od něho uslyšeli první lekci:
"Chcete-li něco krásného namalovat, musíte mít v duši andělský mír. Musíte se smířit s Bohem i s lidmi a každému vše odpustit. Nejdříve se vyzpovídejte!" - Takový byl jeho apoštolát.
Za své práce dostával tisíce dukátů; prý tolik, kolik žádný jiný malíř v té době nedostal. Jaké v tom bylo pokušení pro chudého bratra: dělat si nároky, přát si různé výsady, chtít o těchto penězích rozhodovat… Nikdy se nic takového nestalo.
Bylo tu ostatně pokušení i pro řádové představené: přijmout pro něho tak výhodné objednávky a zaměstnat ho tak, aby co nejvíce vydělal - samozřejmě, na dobré účely. Místo toho ho poslali, aby zdobil svými freskami nový klášter svatého Marka, a to nejen chor a chodby, ale i jednotlivé cely. Malovat pro jediného bratra, který v té cele bude bydlet a snad fresku ani plně neocení!
Fra ANGELICO však maloval se stejnou ochotou, láskou a pečlivostí, jako by šlo o práce , o kterých věděl, že budou dobře zaplaceny - asi tak, jako by byl se stejnou ochotou kázal pro jediného bratra jako pro vybrané a četné posluchačstvo.
Křtil děti některých slavných stavitelů a malířů.
PAPEŽ EVŽEN IV. poznal Fra ANGELICA během svého pobytu ve Florencii a pozval ho pak k sobě do Říma. Skromný a pokorný bratr však zůstával po dobu svých prací v Římě v klášteře Santa Maria sopra Minerva. Jeho bratr BENEDETTO byl v té době převorem ve Florencii u svatého Marka. Již roku 1448 však zemřel.
I za papeže MIKULÁŠE V. byl Fra ANGELICO zaměstnán v Římě a potom v Orvietu. Dostával neobvykle veliký plat. On však prohlašoval, že mu jde jen o jediné důstojenství: o získání ráje.
Byl již dost pokročilého věku, když si ho roku 1451 jeho spolubratři ve Fiesole zvolili převorem. Byl tím asi velmi překvapen, avšak poslušně se podrobil jako vždy. Je to důkazem, že nikdy nepřestal být především řeholníkem a vždy vzorně plnil své řeholní povinnosti.
Tak i teď opustil své rozdělané práce a věnoval se po celé tříletí především svým spolu bratřím a dobru kláštera. Po uplynutí tohoto tříletí šel opět do Říma. Tam však již 18. března 1455 zemřel v cele kláštera Santa Maria sopra Minerva, kde byl též pochován.
Není divu, že již současníci vždy mluvili o tomto pokorném, zbožném a andělsky čistém umělci jako o blahoslaveném: Beato Fra Angelico.
Církev ještě jeho úctu neschválila. Nyní se však tato záležitost projednává na doporučení PIA XII., který chtěl dát tohoto umělce malířům za vzor a za nebeského ochránce.
Na jeho hrobě je nápis: "DÁVAL JSEM TVÝM, KRISTE, VŠECHNO, CO JSEM VYTĚŽIL."
U něho šlo opravdu jen o rozdávání z plnosti nazírání. Jeho díla jsou ještě dnes výmluvným kázáním.



SVATÝ ANTONÍN FLORENTSKÝ


Zbývá ještě nejslavnější žák BLAHOSLAVENÉHO JANA DOMINICI i BLAHOSLAVENÉHO VAVŘINCE Z RIPAFRATTY: SVATÝ ANTONÍN PIEROZZI
Na rozdíl od svatého Vincence Ferrerského, z jehož starých životopisů se zachoval jen jeden od Petra Ronzana, dominikána na Sicílii, který svatého Vincence osobně asi vůbec neznal, je původních životopisů svatého Antonína více.
Hlavní z nich je od kanovníka Františka Castelliona, který sice svatého Antonína poznal až tehdy, když už byl biskupem, avšak žil s ním osm let v společné domácnosti jako jeho sekretář a pomocník a psal jeho životopis za rok po jeho smrti. Rukopis pak byl věnován bratřím a ještě dnes se uchovává v knihovně u svatého Marka.
Další životopis napsal deset let po smrti svatého Antonína dominikán Leonard Ser-Uberti. Ten již píše o NAŠEM ANTONÍNU, a na slovo "NAS" klade náležitý důraz.
Nejde ovšem o životopisy psané dnešním způsobem, ale nájdeme v nich hodně látky, která nám svatého Antonína přiblíží.
Především je nutné si uvědomit, že svatý ANTONÍN byl po celý život slabý a nemocný. Podle mínění všech měl již v mládí tuberkulosu, kterou nijak neléčil a asi ani nevyléčil. Později často trpěl zimnicí a obtížemi kýly. Na operaci tehdy nebylo ani pomyšlení, a tak nezbývalo, než vše trpělivě snášet. Tím je celý život svatého Antonína postaven do jiného světla.
Možno tušit, kolik tu ustavičně bylo sebeovládání, sebepřemáhání, nedbání na sebe. Jak pevnou vůli měl tento slabý, hubený a maličký člověk; tak malý, že mu do smrti zůstalo zdrobnělé jméno.
ANTONÍN se narodil roku 1389 ve Florencii v zámožné rodině jako jediný syn Mikuláše, Ser-Nikola, Pierozziho a jeho manželky Tomášky. Sester měl několik.
Otec byl notářem. V rodině bylo tradicí studium práva. Chlapec byl tak slabý, že ho ani nikam neposlali na studia. Míval jen domácí učitele, a s těmi byla potíž. Docházeli nepravidelně, hlavně jen na gramatiku. Antonín proto mohl později prohlásit, že se všemu naučil sám.
Od dětství byl zbožný a vážný. Již v patnácti letech po -žádal o přijetí do Kazatelského řádu. Hlásil se u bratra JANA DOMINICI, který mu řekl, že se má dříve naučit nazpaměť Dekretálky. Zdá se, že tento požadavek chápal spíše jako odmítnutí než jako oddálení vstupu. Chlapec tak slabý se mu ne zdál být způsobilý pro život v observantním klášteře.
Za rok se šestnáctiletý Antonín hlásil znovu. Paměť měl obdivuhodnou a vytrvalost též. Kdo by ještě mohl pochybovat o jeho povolání? Byl proto přijat a roku 1405 měl obláčku.
Rodiče byli tak zbožní, že proti rozhodnutí svého jediného syna nic nenamítali. Později souhlasili ochotně i s tím, že ANTONÍN dal celý svůj značný otcovský podíl na vykoupení kláštera ve Fiesole, aby se tam dominikáni mohli vrátit.
BRATR ANTONÍN si vykonal noviciát za vedení blahoslaveného Vavřince. Blahoslavený Jan Dominici se u něho obával, že nebude mít dost sil k řádovým observancím. Antonínově horlivosti však nestačila ani tato přísnost. Sám si přidával četné kající skutky.
Byl vždy vážný, přitom všem milý a ke všem laskavý, tichý, na slovo poslušný, horlivý v modlitbě i ve studiu. Velmi se snažil vždy přesně zachovávat Stanovy.
Ještě za rozkolu roku 1413 přijal kněžské svěcení. Po pečlivé přípravě začal působit jako kazatel a zpovědník. Přitom zářila jeho blíženská láska a jeho touha po spáse duší. Dostal krásný název: ZELATOR FRATERNAE SALUTIS. Jemu však šlo nejen o spásu jeho bratří, ale o spásu všech lidí. Na jeho kázáních stále přibývalo kajícníků i posluchačů. Lidé se s ním chtěli radit. Tak si pozvolna získával další čestný titul: ANTONINUS CONSILIORUM - ANTONÍN RÁDCE.
Žil svatě. Byl upřímný, pokorný, vážný v řeči, opatrný, snaživý. Všem prokazoval dobro a všem se podřizoval. Měl pochopení pro každou slabost. Nevyhnul se nikomu, kdo potřeboval pomoci. Ve své pokoře považoval sebe za nic.
Byl ještě mladý, když roku 1421 byl ustanoven převorem ve Fiesole. Osvědčil se, takže již roku 1424 si ho zavolali až do Neapole. Po skončení tohoto tříletí se stal převorem v Římě v klášteře Santa Maria sopra Minerva.
Za generála řádu Bartoloměje Texiera v letech 1435 až 1444 byl generálním vikářem observantních bratří, kterých rychle přibývalo nejen ve střední, ale i v jižní Itálii.
Tento úřad mu ukládal mnoho cest. SVATÝ ANTONÍN je konal vždy pěšky. Teprve když byl starší a už opravdu nemohl, vsedl na osla.
Nešetřil se. Nevyhýbal se žádné námaze. Stalo se nejednou, že někdo přišel a hledal Otce převora. Našel ho s koštětem, jak zametá.
Již v této době uměl číst v lidských srdcích a poznával skryté věci. Nikdy nezahálel. Již v Neapoli napsal své první pastorační dílo, po něm svou Summu o morálce a Kroniky, a pak ještě různé spisy a duchovní pojednání, ačkoli se této práci mohl věnovat většinou jen v noci.
Psal velmi prakticky, aby z toho měl každý co největší užitek. Jeho spisy byly později často vydávány tiskem. Svatý ANTONÍN má čestné místo mezi katolickými moralisty.
Jeho Summa nám není dostupná. Víme o ní zatím jen to, že se snažila učit bázni Boží a vědě o spáse. I v ní sestupoval až k podrobnostem denního života. Sám ji rozdělil na pět dílů:
PRVNÍ DÍL pojednává o duši, o její vznešenosti a nesmrtelnosti, o rozumu a vůli, o vášních, o hříchu a jeho škodlivosti. Vyzývá tam například: "Lenochu, uč se od mravence!"
V DRUHÉM DÍLE probírá sedm hlavních hříchů, hlavně pýchu. Dále mluví o lichvě, o svatokupectví, o přísaze, o slibech.
TŘETÍ DÍL mluví o úkolech každého člověka a o různých sta vech, o exkomunikaci, o interdiktu a o sedmi svátostech.
OBSAH IV. DÍLU: Sedm ctností, milost, sedm darů. K tomu svatý Antonín přidal šestačtyřicet kázání o Panně Marii.
V PÁTÉM DILE probírá dějiny, a to od počátku světa.
Některé jeho menší spisy - hlavně italské se ztratily. Zachovaly se však ještě:
Opus de eruditione Confessorum. Tractatus de censuris ecclesiasticis, de sponsalibus et matrimoniis. Summa casuum conscientiae. Summa confessionis. Sermones de Sanctis. Sermones de tempore.
SVATÝ ANTONÍN je vzorem využívání času. Jen tak mohl jako představený, zpovědník a později arcibiskup tolik studovat a psát.
V době po obědě, kdy bývá v italských klášterech hluboké mlčení, posílal bratry, aby si šli odpočinout. Sám pak myl nádobí a uklízel v kuchyni. To dělal ještě i jako arcibiskup.
V roce 1436 daroval papež EVŽEN IV. dominikánům zpustlý klášter po silvestrinech u svatého Marka. Antonín se staral o ob novu tohoto kláštera a stal se jeho zakladatelem. Cosimo Medicejský ho při této obnově štědře podporoval. SVATY ANTONÍN však nepřipustil, aby byla překročena vhodná míra. Nemělo jít o výstavný palác, ale o chudý a observantní klášter, s kterým by byl spokojen svatý Otec Dominik.
BRATR ANTONÍN připustil jediný přepych: nádherné fresky Fra Angelica. Při úpravě tohoto kláštera řídil všechny práce. Především se staral o knihovnu. Opatřil do ní mnoho knih a ochotně je půjčoval.
Řeholní život miloval tak, jak ho uspořádal svatý Otec Dominik - s jeho observancemi, s mlčením, s posty, se slavnost ní modlitbou božského oficia.
Byl dědicem lásky ke studiu. Radoval se, že právě z řad observantních bratří vyšlo mnoho učenců.
V patnáctém století už žebrota nebyla pravidelně na programu ani u observantních bratří, ale vždy měli vše společné.
Pobádán láskou a sociálním cítěním založil SVATÝ ANTONÍN roku 1442 ve Florencii spolek "Buonomini di San Martino" pro ostýchavé chudé, protože zjistil, jak často se právě ve Florencii pod nádherným povrchem skrývá bída. Je to opět důkazem, že díla milosrdenství nebyla řádu nikdy cizí.
V roce 1445 zemřel florentský arcibiskup Bartoloměj Zabarella. Papež EVŽEN IV. váhal devět měsíců, než obsadil uprázdněný stolec. Našlo se mnoho zájemců, kteří papeži nabízeli peníze za tuto důstojnost. On se však rozhodl pro bratra Antonína, jehož ctnosti dobře poznal za svého pobytu ve Florencii, kdy v nově zřízeném klášteře svatého Marka i nocoval.
Toto jmenování bylo překvapením pro bohaté renesanční město a nevýslovnou tíhou pro prostého bratra. Stalo se však požehnáním pro celé Toskánsko a pro mnoho duší.
BRATRA ANTONÍNA zastihla zpráva o jmenování někde u Neapole, kde jako vikář observantních bratří visitoval kláštery. Měl s sebou jen jednoho bratra jako průvodce. Vyhledal ho je ho synovec Petr a sdělil mu zprávu o jmenování na uprázdněny arcibiskupský stolec. Zmýlil se, jestliže se domníval, že tím svého strýce potěšil.
BRATR ANTONÍN se okamžitě rozhodl, že uteče Na Sardinii a bude se tam skrývat v některém chudém klášteře. Vydal se už na cestu. Synovec ho však tak dlouho přemlouval, až od tohoto plánu upustil. Svatému Otci napsal list, že je zcela neschopen a nehoden nového úřadu. Dostal, však rozkaz, aby se odebral do kláštera svatéhO Dominika ve Fiesole. Tam už za ním chodili florentští měšťané a blahopřáli mu. Prosil je snažně, aby ho zbavili tak velkého břemena.
Prosil Cosima Medicejského, aby hned napsal do Říma, že ho nechce mít florentským arcibiskupem. Kosimo prý ihned napsal Evženu IV. list zcela opačného znění, v němž ho ujišťoval, že nemohl volit lépe.
BRATR ANTONÍN tedy udělal vše, aby se vyhnul nové důstojnosti a mohl zůstat v klášteře. Nakonec však dostal přísný rozkaz a musil se podrobit. Přijal i tento úřad ve venii. Biskupské svěcení obdržel v kostele svatého Dominika ve Fiesole 12. května 1446. Druhého dne se ujal řízení své diecéze. Už způsob, jakým vstupoval do města, mluvil jasně, jak chápe svou novou službu. Obvyklým slavnostem se nemohl zcela vyhnout. Sel však pěšky a bos. Měl v katedrále kázání. Přijal pak ještě některé preláty a měšťany, takže byl večer velmi u naven. On se však nikdy nešetřil, nikdy se nevyhýbal námahám.
Ve Florencii byli tehdy všichni zaujati zpohanštěním humanismem. SVATY ANTONÍN se však málo staral o nové filosofické a humanistické směry. Chtěl být především dobrým pastýřem svěřeného stáda. Usiloval jen o spásu duší. Své povinnosti plnil s krajní svědomitostí.
Třináct let řídil moudře a spravedlivě svou diecézi v bdělosti a tichosti. Měl velmi skromnou domácnost. Odstranil všechen přepych v šatě i jídle jak u sebe tak u svých. Nepřipustil nic zbytečného. Dostal mnoho darů, které však prodal a peníze rozdal chudým.
Jedl jen obyčejná jídla bez starosti a bez zájmu o ně. Jen někdy ho přinutili, aby snědl kousek masa. Řekli mu, že jsou to vrány, ačkoli šlo o koroptve.
Všichni jeho domácí musili žít jako v kláštere. Při jídle se četlo. Dbal, aby všichni měli jídla dost. Všem dával spravedlivou mzdu, avšak přepych nesnesl.
V noci vstával na matutinum. Pak už neulehl. Mši svatou sloužil v devět hodin - často zpívanou. Pozorně a zbožně konal božské oficium se svými kleriky.
Po liturgických úkonech přijal a vyslechl každého, ať to byl kdokoli a ať šlo o cokoli. Všem podle možnosti vyhověl. Byl přitom velmi trpělivý, zdvořilý a laskavý. Stejně jednal i s domácími.
Nikdy neprojevil podrážděnost nebo roztrpčenost. Řekl kdysi, že když představený někoho kárá, nemá to nikdy dělat pohněvaně, ale má si přitom dělat násilí. Jeho dům musil být vždy otevřen.
Lidé ho považovali za znalce i v právních otázkách a chodili se s ním radit. Využívali též jeho neobyčejné znalosti Písma svatého. Staral se o chudé. Co měl, to jim rozdal. Zasloužil si plně název "Otec chudých". Chudě žil, jen aby co nejvíce ušetřil pro chudé. Staral se o provdání chudých dívek bez věna. Nesnesl, aby některý chudý od něho odešel s prázdnou.
Někdy už opravdu nic neměl. V takovém případě si vypůjčil nebo sám šel prosit o almužnu do známých bohatých rodin. Rozdával i části vlastního oděvu a domácí nářadí. Zul se a daroval svou obuv. Někdy dal chudým punčochy nebo lněné plátno. Jednou prý daroval i své brýle. Rozdával ovoce i jinou úrodu ze zahrady. Nechtěl tam mít ozdobný nákladný park. Cestou do Říma jednou daroval i svou kapu.
Při velké své činnosti vždy si našel čas, aby se kromě božského oficia denně modlil hodinky Panny Marie a kající žalmy, dvakrát týdně hodinky za zemřelé, často celý žaltář, a to vždy zpaměti.
Často ho i jako arcibiskupa přistihli, jak se bičoval. Měl mnoho obtíží a starostí, avšak nic ho nikdy nepřipravilo o klid a vyrovnanost. Svěřil se svému sekretáři Otci Františkovi, od něhož máme všechny tyto zprávy, se svým tajemstvím? Vyhradil si vnitřní celu a dbal, aby tam nepronikly starosti a mrzutosti. Tam se utíkal vždy, když ho něco zneklidňovalo. Hned však upřímně dodal, že to nejde bez úsilí a námahy.
Přitom neopomenul nic, co patřilo k dobrému zastávání jeho úřadu. Reorganizoval svou diecézi. Jako metropolita konal roku 1451 synodu. Velmi často kázal.
Konal pastorační visitace. Horlil pro nápravu mravu. Vynakládal všemožnou péči, aby poskytl co nejlepší formaci svým bohoslovcům a kněžím. Mnoho duší se svěřovalo jeho duchovnímu vedení.
Pro Lukrecii Tornabuoni, matku Lorenza Magnifika, složil spis "Jak dobře žít". Mluví v něm nejen o modlitbě a o přijímání svátostí, ale i o účasti na plesech a o celém všedním životě. Pro Ginevru Cavalcanti napsal pojednání o vdovách. Nešetřil se. Navštěvoval poutní místa, při každé vhodné příležitosti sloužil pontifikální mši sv., světil kalichy a oltáře a přitom velmi přesně dodržoval všechny předpisy ceremoniálu. Uděloval kněžská svěcení, biřmoval. Navštěvoval a reformoval řeholnice ve své diecézi. Snažil se je přimět k observanci a k společnému životu. Nikdy nepřijal žádný osobní dar.
Všemožně pečoval o kněze. Sám jednoho z nich ostříhal, když viděl, že má příliš dlouhé vlasy. Byl dost přísný, dbal na pořádek, avšak doutnající knot neuhasil. Každému hned odpustil.
O jeho účasti na florentském koncilu se nemluví. Zcela jisté vsak byl bud jeho poradcem nebo aspoň svědkem mimo koncil pracoval mnoho pro odstranění východního rozkolu. Neztrácel zájem ani o záležitosti svého rodného města. Ve prospěch Florencie konal cesty k Mikuláši V., ke Kalistu III. a k Piu II.
V neděli míval kázání střídavě v různých kostelích. Každého kněze považoval za lepšího kazatele, než je sám. Na cesty si brával jen jednoho průvodce. Nedbal na zimu, na horko, na déšť.
Poslední tři roky před smrtí se mu stávalo, že nedokázal utajit bolesti, jaké mu působily jeho různé nemoci. Přesto nechtěl odpočívat.
Získal si pověst svatosti. Kdykoli někam šel, všichni na cestě poklekali a prosili ho o požehnání. ARCIBISKUP ANTONÍN však nikdy neprojevil domýšlivost nebo ctižádost. Není člověka, který by byl méně toužil po slávě a důstojnosti. Nepohnuly jím peníze, lidská chvála a hana nebo časné výhody. I jako arcibiskup ustavičně nosil hábit. Nedopustil, aby mu dali hábit z lepší a jemnější látky, než míval dříve.
Toužil po návratu do své cely. Jeho sekretář ho o tom často slyšel mluvit. Říkával tomu návrat "ad altiora", jako by si připomínal svatého Tomáše a jeho prohlášení, že není větší důstojnosti, než v řádě žít a zemřít.
Dbal o pohodlí jiných, o své ne. Na sebe nedbal. Sekretář se mu musil starat i o prádlo a o podobné potřeby. Třináct let byl arcibiskupem.
Když mu bylo sedmdesát let, těžce onemocněl. Měl veliké horečky. Připravoval se na smrt a prohlásil:
"Kdybyste u mne po smrti ještě něco našli, hned to rozdejte chudým!"
Neumíral v klášteře, avšak byl obklopen svými bratry, kteří k němu ihned přispěchali.
Jaký důraz je tu na slově "SVÝMI!"
Když se stalo, že v klášteře svatého Marka, který on založil, měli v roce 1456 jen jednoho novice, ustaraný převor hned mu to šel oznámit, a arcibiskup ANTONÍN vyprosil ve třech letech třicet nejlepších noviců, jaké si bylo možno přát.
V posledních chvílích svého života se modlil se svými bratřími. Ještě i v den své smrti sám začal chvály. Těžko pak už vyslovoval, i když vše sledoval s ostatními. Několikrát ještě opakoval: "Servire Deo regnare est." Když už ani to nemohl, s láskou líbal kříž.
Zemřel 2. května 1459 o vigilii Nanebevstoupení Páně a byl pochován v kostele svatého Marka, jak si to přál. Pohřeb mohl být až po deseti dnech. Dříve to nebylo možné pro nával lidí k jeho rakvi. Mnoho lidí ho oplakávalo. Byl každému rádcem v pochybnostech.
Měl autoritu u městských předáků. Všichni o něm věděli, že je zkušený v právních otázkách a opatrný, že má jistý úsudek a snaží se každému pomáhat. Byl plný lásky a horlivosti při vedení kněží a křesťanského lidu, ustavičně se zapíral a nedbal na sebe v ničem. Není divu, že lidé poklekali na cestě, když byla jeho rakev odnášena do kláštera svatého Marka.
Nezapomenutelná zůstala jeho žízeň po spáse duší. Jak mnoho vykonal pro dobro všech!
PIUS II., za jehož pontifikátu ANTONÍN PIER0ZZI zemřel, o něm napsal:
"V této době se odstěhoval k Pánu ANTONÍN, arcibiskup florentský, profesor řádu Kazatelského, muž paměti hodný. Zkrotil lakotu, pošlapal pýchu, vůbec neznal zhýralost. Nápoje i pokrmu užíval skrovně. Nepodlehl hněvu, závisti ani jiné vášni. Vynikal theologickou naukou. Napsal mnoho spisů, které učenci chválí. Byl kazatelem u lidu oblíbeným, ačkoli horlivě pronásledoval neřesti. Napravoval mravy kněží a lidu. Bedlivě urovnával spory. Jak jen mohl, odstraňoval nepřátelství. Příjmy církve rozdělil mezi Kristovy chudé. Svým příbuzným a známým nedával nic, když nebyli opravdu nuzní. Užíval jen skleněných a hliněných nádob. Chtěl, aby se Členové jeho domácnosti, jichž bylo jen několik, spokojili s málem.
Po jeho smrti nenalezli v jeho domě nic kromě mezka, na kterém jezdíval, a několik kusů bezcenného nábytku. Vše ostatní odnesly ruce chudých."
Bollandisté uvádějí přesný seznam zázraku, k nimž došlo do kanonisace SVATÉHO ANTONÍNA.
Bylo jich devětačtyřicet za jeho života, šestasedmdesát po jeho smrti. K svatým připsal tohoto arcibiskupa papež HADRIÁN VI. roku 1523.



BLAHOSLAVENÁ MARKÉTA SAVOJSKÁ


Některé z našich sester - například BLAHOSLAVENOU IMELDU - si Bůh povolal do II. řádu téměř v dětství. Jiné si dlouho připravoval. Mezi tyto druhé patří BLAHOSLAVENÁ MARKÉTA SAVOJSKÁ, žákyně svatého Vincence Ferrerského i svaté Kateřiny Sienské, protože je jisté, že měla pečlivě opsáno nejméně jejích osmdesát listů a že je stále znovu pročítala.
Mnozí autoři dlouho tvrdili, že se Markéta, dcera knížete Amadea Savojského a jeho manželky Kateřiny Janovské, narodila již roku 1382. Avšak některé archivní doklady z poslední doby dokazují, že se narodila roku 1390. Tím jsou některé události z jejího života - zvláště sňatek - postaveny do zcela jiného světla.
MARKÉTA měla jen jednu o něco mladší sestru Matyldu. Matka se pečlivě starala o obě své dcery. Byly považovány za radost rodiny. Zvláště Markéta byla velmi půvabná a usměvavá.
Brzy však ji potkala první těžká zkouška. Její milovaná maminka, která ji s láskou vedla cestou ctností, zemřela dříve, než jí bylo deset let. Matčina smrt vyvolala u dívenky pochybnosti o láskyplném vedení a řízení otcovské Boží Prozřetelnosti.
Hrozilo nebezpečí, že zvlažní. Právě tehdy měla možnost vyslechnout několik kázání svaté ho Vincence Ferrerského, učitele bázně Boží, a rozmlouvat s ním i soukromě. Těchto několik rozhovorů stačilo k usměrnění celého jejího dalšího života.
7. května 1402 zemřel neočekávaně v osmatřiceti letech i její otec. Poručníkem Markéty i její sestry se stal strýc Ludvík Savojský, bratr jejího otce, který chtěl udělat konec ustavičným sporům a válkám s markýzem Teodorem z Monferraty. Vyjednával s ním a uzavřel dohodu, jejíž obětí se měla stát třináctiletá Markéta.
Byla postavena před hotovou věc: měla se provdat za Teodora, ačkoliv velmi toužila po řeholním životě. Avšak i kdyby nebylo této touhy, bylo jistě třináctileté dívce nesmírně těžké, že se má provdat za devětatřicetiletého markýze, vdovce a otce dvou dětí.
Strýc jí však řekl, že se má obětovat pro dobro míru. Nenutil ji avšak Výmluvně jí líčil velké výhody, které z jejího sňatku budou mít všichni poddaní, sužovaní dlouhými válkami.
MARKÉTA dlouho bojovala a byla zmatená. Nakonec řekla své "ano", ačkoliv přitom měla slzy v očích. Byla přesvědčena, že Bůh chce právě od ní tuto oběť.
A tak 17. ledna 1403 došlo k svatbě třináctileté MARKÉTY se skoro čtyřicetiletým Teodorem.
Manželé pak sídlili většinou na zámku v Trino. Markéta se snažila být matkou dvěma nevlastním dětem, Gian Giacomovi a Žofii, ačkoli oba byli jen o málo mladší než ona. To nebylo to nejtěžší.
MARKÉTA brzy poznala, že její manžel má tvrdou povahu, nakloněnou k hněvu, že je nesnášenlivý a náladový. Snažila se ho mírnit ne slovy, ale příkladem a silou usměvavé á tiché pokory. Obklopovala svého manžela pozornostmi. Vždy byla tichá a trpělivá.
Všechno snášela, na vše hned zapomínala, nic nevyčítala, vždy byla vyrovnaná. Nikdy si nestěžovala, že se musila zříci své touhy po řeholním životě.
Ve věku, kdy jsou jiné dívky ještě zcela bezstarostné, pečovala o domácnost a o služebnictvo. Hlavně však se věnovala dětem. Snažila se jim nahradit mateřskou lásku a péči. Poučovala je a modlila se s nimi.
Pokud na ní záleželo, oblékala se vždy prostě, chodila navštěvovat chudé a nemocné a pomáhala, kde mohla. Sílu ke všemu čerpala v modlitbě.
Několik let zůstávala v ústraní a věnovala se většinou jen rodině. Od roku 1409 do roku 1411 byla se svým manželem v Janově. Právě v té době tam propukl mor. Markéta se ihned stala andělem blíženské lásky. Rozdala vše, co měla k disposici, a byla přesvědčena, že by nedala nic, kdyby nedala sama sebe. Po celé dny navštěvovala nakažené morem, po celé noci se modlila. Začala konat veliké kající skutky, protože byla přesvědčena, že mor je trestem za rozkol a za uvolněnost mravů.
Po dvou letech se opět ubytovala v Casale. Dostalo se jí té radosti, že po skončení rozkolu mohla hostit na svém zámku MARTINA V., jediného papeže, a přijmout jeho požehnání.
Po patnácti letech roku 1418 ovdověla. Byla by nejraději hned odešla do ústraní, považovala však za svou povinnost, postarat se o své nevlastní děti. Žofie z Monferrata nebyla šťastná. Provdala se za nejstaršího syna cařihradského císaře Jana Paleogola, ale byla od něho po mnoha pokořeních zapuzena. S pomocí Janovanů se vrátila do vlasti. Její další o sudy nám nejsou známy.
Když se i Gian Giacomo oženil, opustila Markéta Casale a uchýlila se do paláce v Albě. Bylo jí teprve třicet let. Marně ji nevlastní syn zdržoval. Do Alby s ní šel větší počet dvorních dam a dívek, přitažených jejím příkladem. Společně tam vedly život modlitby a pokání.
Z paláce se pozvolna stával klášter. Markéta brzy po svém ovdovění složila slib, že se už nikdy neprovdá. Pilně pracovala. Žila chudě; její cela byla už tehdy prostá. Bůh se stal jediným cílem jejího života.
Do klidu tohoto nového způsobu života zasáhl nečekaně návrh Filipa Viscontiho, vévody milánského, aby se za něho provdala. Byl to hrubý válečník, který měl na svědomí několik zločinů.
Když mu Markéta odpověděla, že už se neodvolatelně zasvětila Bohu, sám vyžádal u papeže dispens od jejího soukromého slibu. Energicky odmítla. Získala si tak velikého nepřítele.
Svatý VINCENC FERRERSKÝ se brzy po své smrti zjevil Markétě a povzbudil ji k vstupu do III. řádu. Skoro by se tu někdo zeptal: Proč ne hned do II.? Proč se měla stát dominikánskou mniškou až v tak pokročilém věku? Asi proto, že měla být pro II. řád velmi dobře připravena.
Po prvních přípravách odložila Markéta své světské šaty, poslední stopu světského života, kterého se už dávno zřekla, a oblékla bílý hábit. Její družky ji následovaly. Tuto skupinu horlivých terciářek vedl učený a zbožný dominikán Otec Manfréd.
Sestry rozdělily svůj den mezi modlitbu a skutky lásky a zachovávaly přesný denní pořádek.
V roce 1440 měla MARKÉTA velkou příležitost projevit svou lásku a věrnost Církvi. Její příbuzný Amadeus VIII. připustil, aby ho v Basileji zvolili za vzdoropapeže, a dal si jméno FE LIX V. Markéta mu s velkou pokorou, ale zároveň i pevností vytýkala tento skutek a přispěla tak k tomu, že roku 1449 FE LIX V. odložil tiáru a vrátil Církvi jednotu a mír.
Jako všechny dominikánky i MARKÉTA měla velkou touhu po poznání pravdy. Dobře znala Písmo svaté a stále znovu pročítala listy svaté Kateřiny Sienské s důkladností dnes neobvyklou. Měla i jiné knihy, získané pracným a trpělivým opisováním.
Sestry stále ještě denně vycházely do Alby a neúnavně tam konaly mnoho dobra. Skoro dvacet let trval tento stav.
BLAHOSLAVENÁ MARKÉTA viděla, že přes všechny práce a obě ti sester zůstává ještě tolik ran všeho druhu, bolestí neošetřených, dětí nepoučených a zanedbaných, chudých, kteří ne měli co jíst, a hlavně duší nesmírně vzdálených od Boha.
Neznala jiný lék a jiná řešení než se stále více modlit, stále více volat o milost a milosrdenství. Co mohla ona slabá vykonat více, než spojovat se se svým Bohem? Co by dokázala její slova, kdyby Bůh sám nemluvil v srdci těch, k nimž se obracela. A tak pozvolna vznikala v jejím srdci touha žít jen pro Boha a dát mu vše.
Prakticky to znamenalo přejít do II. řádu. Markétě už bylo padesát let, a také její společnice většinou nebyly z nejmladších. Věděla, že si lidé v Albě už zvykli na její pomoc a na obětavou práci všech sester a že budou jejím rozhodnutím zarmouceni.
Rozhodování bylo těžké též proto, že nejednala jen za sebe, ale za všechny sestry. MARKÉTA chtěla mnohem více než pomáhat omezenému počtu lidí. Myslila na potřeby celého světa a chtěla léčit všechnu bídu a všechny rány. Věděla též, že ji mnozí budou pokládat za pošetilou, avšak uměla již dobře číst v knize KŘÍŽE, proto se nezalekla.
Napsala tedy žádost do Říma papeži EVŽENU IV. Dostala schválení a začala upravovat palác i přilehlý kostel svaté Maří Magdaleny, aby dobře sloužili svému účelu.
V posledních letech jejího života mluví kronika kláštera o častých extázích a viděních zakladatelky. Přibývalo však i zkoušek a utrpení. SESTRA MARKÉTA uviděla Ježíše obklopeného světlem a volala k němu: "Učiň mě svatou!"
"Hle, nástroj!" - odpověděl jí Pán a ukázal jí tři kopí, zobrazující nemoc, pomluvy a pronásledování. Na výzvu, že si má jedno z nich vybrat, Markéta odpověděla: "Dej mi je všechny tři!" Tato její prosba jí byla splněna.
V roce 1445 došla kladná odpověď od Svatého Stolce a začalo se se stavbou nového kostela.
14. července toho roku zřídil EVŽEN IV. kanonicky klauzuru. Po dvou letech byla stavba skončena a teprve pak začal noviciát.
U každého kláštera II. řádu bývají začátky jiné. Nejčastěji ji přejde do nového kláštera několik sester se slavnými sliby. Jindy jsou žadatelky posílány do jiných domů, aby si tam vykonaly noviciát a pak se vrátily.
V tomto případě byla formace sestry MARKÉTY a ostatních sester svěřena sestře Filipině Storgi. Ona jediná přišla do Alby připravovat tamní sestry na slavné sliby.
Snad se tohoto úkolu obávala, avšak ukázalo se, že zbytečně. Nikdy nebylo novicky učenlivější, poslušnější a pokornější než SESTRA MARKÉTA. Její příklad strhoval ostatní.
Po noviciátní přípravě vykonala sestra MARKÉTA 20. března 1450 poslední odloučení od pozemských statku úředním dokladem, v němž čteme, že se chtěla "nakolik je to možné, postarat o spásu své duše, zbavit se časných statků a nenechat si nic vlastního". Potom teprve složila slavné sliby do rukou biskupa. Po ní je skládalo šestnáct sester.
Po slibech byla ihned jmenována převorkou, ačkoli se ve své pokoře považovala za poslední ze všech. Uposlechla jako vždy. Snažila se vést sestry více svým příkladem než slovy.
Nebyla už mladá. Přesto ráda zametala, myla nádobí a všude pomáhala. Vejmi dbala o přesné zachovávání Stanov. Vždy byla první v choru i u společné práce. Velmi zdůrazňovala mlčení. Říkávala, že klášter bez mlčení je jako město bez hradeb. Nikdo nebyl chudší než ona. Nosila hábit z nejhrubší látky. Nepřipustila, aby ji někdo obsluhoval.
I v starých kronikách se často najde něco, co nás překvapí a naplní úžasem. Tak se tam k chvále MARKÉTINV trpělivosti mluví o jedné sestře, která ji do očí nazvala převorkou posedlou deblem. To už je přece moc! Ani v Albě nebyly všechny sestry dokonalé.
Příkladná byla i naprostá Markétina poslušnost k bratřím, kteří pečovali o klášter. Jejich zpovědníkem byl Otec Bellini. Byl zřejmě velmi přísný. Sestra Markéta, která se všeho zřekla, měla přece jen ještě něco pro potěšení: ochočeného srnečka, který žil v klášteře k radosti všech. Stačilo ukázat mu na provaz, aby začal zvonit, nebo mu ukázat na dveře některé cely, aby hned vyhledal sestru, jíž byla přidělena -Vyhledal ji, ať byla kdekoli. Do choru ovšem chodit nesměl, ale do refektáře chodil velmi rád.
Otec Bellini prohlásil, že toho dětinství je už trochu moc a že srneček ruší kázeň a pořádek v klášteře. Nehodí se na sestry, aby k němu lnuly. Nařídil, ať ho hned vyženou.
SESTRA MARKÉTA beze slova otevřela dveře klausury, smeček vyběhl ven, a už ho sestry nikdy neuviděly.
Tato příhoda dala jméno časopisu, který vydávají sestry v Albě: "Cervo". Těžší to bylo asi v dalším případě.
Když už byla BLAHOSLAVENÁ MARKÉTA nemocná, používala služeb mladičké sestry Benedikty, kterou sama vychovávala k řeholnímu životu a která byla neobyčejně nadaná. Byla sestře Markétě jakousi sekretářkou.
Nemocná ji na oplátku láskyplně poučovala a dávala jí mnoho dobrých rad. Neúprosný otec Bellini i zde zasáhl. Prohlásil, že sestra Benedikta už nesmí být odváděna od povinností a od společného života. Obě tyto vzorné řeholnice okamžitě poslechly. Nepromluvily už spolu ani slovo, dokud Otec Bellini nedal dovolení.
Pán začal dávat sestře Markétě stále hojněji to, co si velkodušně zvolila. Stihala ji jedna nemoc za druhou. Měla téměř nesnesitelné bolesti. Přesto se mohla téměř do poslední chvíle pohybovat a nemusila ležet.
Nešetřila se. Po nemoci následovaly pomluvy. O jejich rozšíření pečoval hlavně uražený odmítnutý nápadník. Je prý lenivá, přetvařuje se, se sestrami jedná nelidsky, přidala prý se ke kacířům.
Potom přišlo i pronásledování. Otec Bellini, který chtěl sestru Markétu hájit, byl uvězněn. Sestra Markéta nemohla snést myšlenku, že ona je příčinou této nespravedlnosti. Vyšla proto z klauzury, což bylo před tridentským koncilem možné, a šla Otce hájit. Dostalo se jí tam mnoho pokoření. Nakonec jakási paní Antonie přirazila sestře Markétě železnou bránu na ruku a zranila ji. Nenaříkala.
Tiše se vrátila do kláštera a modlila se za všechny, kdo jí ublížili. Musila snést ještě mnoho urážek, než byla jasně prokázána nevina Otce Belliniho a on propuštěn.
I jako převorka udržovala sestra MARKÉTA styky se svými nevlastními dětmi a s dětmi svého syna. Jeho dcerušku mívala u sebe v klášteře. Přežila Gian Giacoma. Když umíral i jeho nejstarší syn, vydala se až do Kasale, ačkoli už byla stará a nemocná, aby ho připravila na smrt a ošetřovala. Dvakrát tedy opustila svou klauzuru.
Zřekla se pak úřadu převorky a pečlivě se připravovala na smrt. Revmatismus jí působil velké bolesti při každém pohybu. Lékaři jí je ještě zvětšovali. Před smrtí ji přišla navštívit svatá Kateřina Sienská tak, že ji viděly i některé sestry. Zemřela 23. listopadu 1464. Po její smrti bylo slyšet nebeské zpěvy v klášteře i mimo klášter.
KLEMENT IX. ji 8. října 1669 blahořečil.



DRUHÁ POLOVINA XV. STOLETÍ


Reforma a obnova dominikánského života začínala jen v několika klášterech. Zvláště však se začala rychle šířit za dlouhého a plodného generalátu CTIHODNÉHO BARTOLOMĚJE TEXIERA, který stál v čele řádu třiadvacet let.
Velký význam pro řeholní kázeň mělo přijetí reformy v klášteře svatého Otce Dominika v Boloni. Tento klášter měl velký význam zvláště za rozkolu, kdy tamní studium nahrazovalo i studium pařížské. Boloňa se stala středem reformního hnutí.
V roce 1470 řídila již asi čtyřicet klášterů, kolem roku 1530 devadesát.
PETR ROCHIM i GUIDO FLAMOCHETTI mohli řídit řád jen krátkou dobu. Po nich byl zvolen 19. května 1453 devětadvacátým generálem řádu MARTIALIS AURIBELLI z Avignonu.
Tento bratr vynikal ve studiu, zastával několikrát úřad převora nebo provinciála a vždy se osvědčil. Řídil vše moudře a opatrně.
Nejsou dost známy podrobnosti z jeho života ani okolnosti, za nichž došlo k jeho sesazení. Zdá se však, že se stavěl proti vytvoření takzvané lombardské kongregace, která byla sice velmi výhodná pro reformu, snadno však mohla škodit jed notě řádu. Bratří této kongregace chtěli mít co největší autonomii. Svatý Stolec ji roku 1459 právně uznal. Protože se MARTIALIS AURIBELLI proti tomu postavil, byl za to od Pia II. zbaven svého úřadu. V prvním období řídil řád asi šest let.
Podle jiných zpráv k sesazení AURIBELLIHO přispěly nesnáze s klášterem Santa Maria Novella ve Florencii. Stav tohoto kláštera byl velmi špatný.
Pius II. tam za své návštěvy ve Florencii deset dní bydlil a na vlastní oči vše dobře poznal. Bratří tam nejen vedli soukromý život, ale docházelo také k hádkám. Každý si dělal, co chtěl. Už tam přestala být škola dokonalosti.
Pius II. nařídil generálu řádu, aby se postaral o nápravu. AURIBELLI tam vykonal visitaci, avšak nezmohl nic. Takzvaní konventuálové zamkli klášter před observantními bratry, kteří tam byli posláni. Pius II. z toho usoudil, že jde o neschopného představeného. Rád prý potřebuje jiného představeného, který by byl na výši a ve všem by papeže uposlechl.
AURIBELLI byl vyzván, aby se dobrovolně vzdal svého úřadu. Neudělal to, a proto byl sesazen. Odešl pak do Avignonu, kde ho biskup jmenoval generálním vikářem diecéze.
Konala se tedy nová generální kapitula v Sieně, na které byl zvolen generálem řádu KONRÁD MANDONIO z Asti, Ital z boloňského kláštera.
Patřil mezi observantní bratry. Chtěl zavádět reformu všude - i tam, kde ještě nebyla. Horlivosti mu nechybělo, ale neměl opatrnost a rozvahu blahoslaveného Rajmunda z Kapuy. Byl asi dost pokorný, že to uznal, a že se po necelých třech letech vzdal úřadu generála.
Podrobnosti o tom by jistě byly zajímavé a poučné. Zatím víme jen tolik, že se roku 1465 na generální kapitule v Novaře mluvilo o porušení míru v řádě, o nedodržení některých zákonů, o vnikání skupin různě smýšlejících bratří a dokonce o násilí, k němuž došlo při volbě některých provinciálů. Tuto situaci pomáhal vyřešit u všech řeholníků jen SMYSL PRO POSLUŠNOST.
Konrád žil potom v klášteře ve svém rodném městě Asti. Tam také roku 1470 svatě zemřel, jak říká kronika.
PIUS II., který podporoval touhy observantních bratří po samostatnosti, byl již mrtev. Nic proto nepřekáželo, aby při nové volbě byl opět zvolen MARTIALIS AURIBELLI.
Je to jediný případ v dějinách řádu, kdy byl generál volen dvakrát a s přerušením. Tak poslušně a klidně jak z úřadu odešel, opět volbu přijal a řídil pak řád ještě dalších osm let až do své smrti. Po druhé byl zvolen jednomyslně, což je důkazem o jeho úctě v řádě.
SVATÝ ANTONÍN FLORENTSKÝ ho osobně znal. Napil o něm: "Měl výbornou paměť a pamatoval si vše, čemu se naučil. Měl velké theologické vzdělání a pevnou, energickou povahu. Nenechal se sklíčit žádným protivenstvím, ačkoli musil snášet mnoho nespravedlnosti."
Za svého generalátu se dočkal dvojí velké radosti pro celý řád: KANONISACE SVATÉ KATEŘINY SIENSKÉ a SVATÉHO VINCENCE FERRERSKÉHO.
Nutno uvážit, že svatý Vincenc byl po svatém Otci Dominiku, svatém Petru Veronském a svatém Tomáši Aquinském teprve čtvrtým kanonisovaným dominikánem a svatá Kateřina Sienská byla ze sester první.
Sešlo se mnoho návrhů na oficium svaté Kateřiny Sienské. Přednost dostaly hymny, které složil sám PIUS II.
Svatému Vincenci složil oficium sám generál řádu. Podepsal se jako autor zvláštním a v liturgii jedině přístupným způsobem. Začáteční písmena jednotlivých sloh některých hymnů a antifon upravil tak, že dávají dohromady slova: Martialis Auribelli fecit.
V této době došlo k "rehabilitačnímu" procesu JANY z ARKU, panny Orleánské. Proces trval čtyři roky a hlavní zásluhu na jeho výsledku má dominikán Jan Brehal, inkvisitor.
Mezi observantními a reformovanými bratry stále ještě trvalo napětí. Tehdejší generální prokurátor Julián Naldi hájil zájmy lombardské kongregace tak horlivě, že mu za to generální kapitula, konaná v Římě, uložila trest jako za nejtěžší přestupek. Považovala tohoto bratra za rušitele míru a pokoje. Byla to teprve druhá generální kapitula konaná v Římě. Nemůže se však říkat, že generál řádu AURIBELU byl proti reformě. Právě za jeho generalátu obnova řádu šťastně pokračovala a šířila se. MARTIALIS AURIBELLI zemřel v Avignonu 21. září 1473.
NEJVĚTŠÍ PODÍL NA OBNOVĚ ŘÁDU MĚLI SVĚTCI.
Byl to hlavně svatý ANTONÍN PIEROZZI a blahoslavený ANTONÍN delle CHIESA. Tohoto už nepřijímal do řádu blahoslavený Jan Dominici, ale Antonín měl možnost ho poznat a hlavně seznámit se s jeho dílem, proto se horlivě zapojil do jeho reformy.
ANTONÍN delle Chiesa vstupoval do řádu ve Vercellích, kde asi neměl nejlepší formaci. Musil dříve překonat odpor svého otce, zámožného šlechtice, který měl s nadaným synem docela jiné plány. ANTONÍN později přešel do Benátek.
Již od dětství měl zálibu v modlitbě a ve studiu. Rád proto zcela odpovídal jeho sklonům a touhám. Chtěl se stát věrným bratrem Kazatelem. Začal se proto připravovat ne jen studiem, ale též cvičením v modlitbě a v sebezáporu. Nestaral se příliš o to, zda je v klášteře uvolněná kázeň nebo ne, a nehledal v tom pro sebe omluvy. Žil tak, jak to poznával a jak ho tomu učil sám svatý Otec Dominik, v chudobě, v poslušnosti a v řeholní observanci.
Když se stal knězem, začal neúnavně kázat a zpovídat. Byl horlivý, obětavý a vždy ke každému laskavý. Není proto divu, že měl při své apoštolské službě veliké úspěchy. Obrátil mnoho hříšníků.
Ve své pokoře by byl nejraději zůstával skryt. Bylo mu 'však uloženo, aby zastával úřad převora v několika velikých klášterech, hlavně v Boloni a ve Florencii. Jeho úkolem byla obnova řeholní kázně. Uměl to. Poučoval spolubratry hlavně svým příkladem a také slovem. Uměl mluvit s takovou přesvědčivostí, že každého získal. Uměl číst v srdcích. Již za svého života zázračně uzdravil mnoho nemocných. Rozmlouval s Pannou Marií a přitom z jeho cely zářilo zvláštní světlo. Zemřel roku 1459 v pětašedesáti letech.
PIUS VII. schválil úctu k BLAHOSLAVENÉMU ANTONÍNU.
ZA PŮSOBENI takových a podobných bratří přibývalo observantních klášterů, z kterých se vytvářely více či méně nezávislé kongregace.
Již roku 1464 vznikla kongregace hollandská. Byla to skupina klášterů, které nepodléhaly přímo žádné provincii. Řídil je generální vikář. O několik let později vznikla podobná kongregace i ve Španělsku. Německé kláštery se takto osamostatnily roku 1467. Teprve roku 1497 vznikla kongregace francouzská.
Bratří přibývalo. I v Anglii už bylo přes padesát klášterů. Roku 1481 se tam osamostatnila provincie skotská, roku 1484 provincie irská. Obě tyto provincie měly pak rovněž až padesát klášterů, ovšem ne dlouho, protože v Anglii čekaly bratry tvrdé zkoušky.
Nebyl řídký případ, že v jednom městě byly dva dominikánské kláštery, z nichž jeden reformu přijal, druhý ne. Velmi dlouho se takový stav udržel v Miláně. Je z toho vidět, že se hlásili novici i do klášterů s uvolněnou kázní.
V polovině patnáctého století tam vstoupili do řádu tři rodní bratři z milánské šlechtické rodiny Taeggiů. Jeden z nich, AMBROŽ - se stal slavným řádovým historikem.
Mnoho bratří si tam získalo pověst svatosti. Mezi ně patří i Španěl DOMINIK da CATALOGNA.
Byl v Miláně delší dobu převorem. Vynikal zvláště láskou k nemocným. Úcta k němu ještě nebyla schválena.
Dále to byl BRATR JAKUB SESTIO, který vstoupil do řádu již jako lékař. Také působil v Miláně a je vlastně neúředně blahořečen.
Z jeho života se vypravuje, že odmítl dát rozhřešení milence tehdy všemocného vévody Galeazza. Když se o tom vévoda dověděl, dal si bratra Jakuba zavolat a rozhořčeně a pánovitě mu to vytýkal. Co mu bratr Jakub odpověděl, není známo, avšak po tomto rozhovoru vévoda před celým dvorem prohlásil: "Bůh bud pochválen za to, že je v našem panství tento neohrožený člověk, který věrně zachovává Boží přikázání a zákony."
CELKOVÝ STAV ŘÁDU byl koncem patnáctého století mnohem lepší než koncem století čtrnáctého.
Statistiky ovšem vypracovány nebyly a také by tuto skutečnost přesně nezachytily, avšak stále více bratří vynikalo svatostí i ve vědách. Nikdo nepochybuje, že to byly plody návratu k prvotnímu duchu svatého Otce Dominika.
Také generálové řádu byli častěji voleni z řad observantních bratří.
Třicátým nástupcem svatého Otce Dominika se stal 28. květ na 1474 Ital LEONARDO MANSUETI.
Pocházel z Perugie, avšak formace se mu dostalo v boloňském klášteře. Protože byl velmi nadaný a vynikal ve studiu, zastával v různých domech úřad lektora. Po nějakou dobu byl také provinciálem římské provincie. V době, kdy byl zvolen, zastával úřad magistra posvátného paláce.
Za něho došlo k důležité změně pro řád. Řád si vyžádal a přijal to, co odmítal před sto padesáti lety za Benedikta XII.- ZRUŠENÍ ŽEBROTY PRO ŘÁD.
V roce 1472 dostali podobné uvolnění chudoby bratří MENŠÍ. 1. července 1475 vydal Sixtus IV. tuto bulu i pro bratry Kazatele. Tím se změnil základní vztah bratří k chudobě. Od té to doby měl každý klášter právo vlastnit, kupovat i prodávat. Bratří ještě směli žebrat, měli však též právo zajištovat se pro budoucnost.
Již generál řádu TEXIER dostal od Evžena IV. dovolení opravňovat jednotlivé kláštery k vlastnění statků a důchodů. Nyní bylo toto dovolení zevšeobecněno.
Bula to odůvodňuje takto: "Ačkoli v zmíněném řádu, v němž je velmi mnoho vzdělaných mužů, s Pánovým požehnáním narůstají den ode dne nové ratolesti a bratří Kazatelů všude přibývá a je tu naděje, že pro jejich příklad a svatost života jich bude přibývat i v budoucnu, přesto pro jejich chudobu, pro neblahé události a časté pohromy, pro ochladnutí lásky mnohých, pro zmenšené almužny a podpory, bratřím a jejich domům často chybí to, co nutně potřebují."
Dále se v bule říká, že je dost lidí, kteří by z úcty k řádu odkázali bratřím některé statky. Bratří by se pak mohli snadněji věnovat studiu a bohopoctě. Dovoluje se jim pro to, aby měli společně a ne jinak statky a trvalé příjmy, které by jim věřící darovali nebo odkázali hlavně na vydržováni studentů a na jiné potřeby.
Tuto bulu tehdy ochotně přijali všichni bratří, i observantní. Někteří jí dokonce dali název "ZLATÁ". Přesto jsou jiní přesvědčeni, že tato bula žebravým řádům více uškodila než prospěla.
Někteří však tuto bulu hájí ještě i dnes a prohlašují, že prostředek, totiž chudoba, škodil cíli hlavně tím, že ztěžoval dobrou formaci mladých a vyvolával nemálo starostí o každodenní chléb. Rozmnožování dispensí situaci nevyřešilo.
Pro bulu mluví i to, že ji v patnáctém století přijali i nejhorlivější reformovaní bratří, kteří však vždy kladli důraz na to, že majetek musí být společný. Později toto stanovisko schválil a potvrdil i tridentský koncil.
Nebyl tu úmysl odvádět jednotlivé bratry od horlivého zachovávání slibu chudoby. Naopak, soukromé vlastnictví mělo být zcela odstraněno. Nikdo už neměl mít potřebu obstarávat si něco sám.
SPOLEČNÉ VLASTNĚNÍ A CHUDOBA JEDNOTLIVCE: TO BYL ZÁVĚR, K NĚMUŽ TEHDY BRATŘÍ SVORNĚ DOŠLI.
Bratr Leonardo Mansueti řídil řád po šest let. Zemřel v Římě 26. června 1480.
Několikrát po sobě pak byl zvolen generálem řádu Ital, většinou vychovaný v boloňském klášteře svatého Dominika a tedy observantní. Je to další důkaz, že v Itálii byl v této době stav řádu nejlepší.
BRATR SALVUS CASETTA, DVAATŘICÁTÝ GENERÁL řádu byl ze Sicílie. I on v době, kdy byl zvolen, zastával ú řad magistra posvátného paláce.
Po svém zvolení se dlouhou dobu zdržoval v Německu, kde nejen visitoval naše kláštery, ale také vyřizoval různé záležitosti z pověření Apoštolského Stolce. Po dobu svého pobytu mimo Řím neustanovil za sebe vikáře, jak to bylo obvyklé, ale svěřil řízení řádu kardinálu protektorovi, kterým tehdy byl Oliverio Carafa.
Protektor neměl v řádě Kazatelském nikdy takovou důležitost jako u bratří Menších. V době úpadku však se někteří bratří k němu odvolávali, proto překvapuje rozhodnutí bratra SALVA CASETTY. Svěřil vlastně řízení řádu někomu cizímu a umožnil tak i další zasahování do záležitostí řádu.
Za svého pobytu v Německu dal SALVUS CASETTA v Kolíně 11. ledna 1483 přenést tělo svatého Alberta na vznešenější místo a jeho paži daroval papeži.
Toto přenesení se dálo slavnostně za velké účasti universitních mistrů a věřících. Přesto došlo ke kanonisaci svatého Alberta Velikého až ve dvacátém století.
Když se vrátil Salvus Casetta do Říma, sotva stačil dát papeži zprávu o výsledcích svého jednání, a již 15. září 1483 náhle zemřel. Řád řídil jen o něco víc než dva roky.
Dva další generálové opět stáli řádu v čele jen krátkou dobu. Byl to nejprve BARTOLOMĚJ COMAZZIL od něhož si bratří mnoho slibovali. Jiní bratří se opět obávali, že bude usilovat o reformu celého řádu, po které oni netoužili.
BRATR BARTOLOMĚJ však nemohl nic většího podniknout, protože po devíti měsících náhle a předčasně zemřel.
Jeho nástupce BRATR BARNABÁŠ SANSONI z Neapole zemřel za měsíc po svém zvolení.
Stály tu proti sobě dva směry: observantní bratří, velmi často podporovaní kardinálem protektorem, a bratří z klášteru, v nichž byla ještě uvolněná kázeň. Tito bratří často tvrdili, že jsou vzdělanější; byli hodně podporováni od různých příznivců humanismu, který se stále více šířil.
Na generální kapitule v Benátkách roku 1487 byl zvolen generálem řádu Benátčan JÁCHYM TORRIANI. Mezi observantní bratry nepatřil, avšak vynikal ve vědách a byl již několikrát provinciálem. Ačkoli mu při volbě bylo již sedmdesát let, přesto řídil řád třináct let až do své smrti.
Generální kapituly již tehdy nebyly pravidelné, za jeho generalátu se konaly jen tři - většinou v Itálii.
JÁCHYM TORRIANI byl pětatřicátým generálem řádu. Zemřel v Římě 1. srpna 1500.


RůŽENCOVÉ HNUTI
V druhé polovině patnáctého století se začal v řádě šířit apoštolát, který by se mohl zdát něčím novým, ve skutečnosti k němu položil základ už svatý Otec Dominik.
Je to hnutí růžencové. Mezi jeho šiřitele patří hlavně bratr ALAN dela ROCHE z kongregace holandské a bratr JAKUB SPRENGER, Němec.
Alan dela Roche je neúředně blahořečen. Žil v letech 1428 až 1475. Byl to horlivý bratr a veliký ctitel PANNY MARIE. Zachovaly se některé jeho spisy, psané příliš podle vkusu doby. Hlavně však jsou známa jím šířená zaslíbení pro týž kdo se budou zbožně modlit růženec.
V době, kdy bratr Alan začal kázat, bylo prý uváděno až dvě stě růžencových tajemství. BRATR ALAN dal růženci novou úpravu a jednotné uspořádání. Roku 1470 založil v Douai bratrstvo Panny Marie a svatého Otce Dominika. Jeho členové se zavazovali, že se budou denně modlit "mariánský žaltář" tj. 150 Zdrávasů nebo alespoň třetinu, a že přitom budou rozjímat o tajemstvích Pána Ježíše a Panny Marie.
Skoro současně založil BRATR JAKUB SPRENGER toto bratrstvo v Kolíně. V roce 1480 byla už podobná bratrstva v Benátkách, ve Florencii a v Římě - a začala se rychle šířit po celé Itálii.
Růženec byl a je svěřen dominikánům. Je to pro ně závazek.
Růženec je zdrojem milostí pro Církev a zárukou míru pro lidstvo. Každý řádový kostel vždy byl a je růžencovým střediskem; oprávnění zřizovat RůŽENCOVA BRATRSTVA je vyhrazeno pro generála řádu Kazatelského.



TISK - PRVNÍ BREVIÁŘ


Došlo i k dalším významným událostem pro rád. Roku 1474 vyšel v Miláně tiskem první breviář řádu Kazatelského. Do té doby měli bratří i sestry breviáře jen opisované. Toto první vydání bylo brzy rozebráno, proto následovala vydání další.
První misál řádu Kazatelského vyšel v Benátkách roku 1494. Skoro v téže době vyšly tiskem i první dominikánské Stanovy.
BOJ PROTI HUMANISMU
Řád musil stále více bojovat proti humanismu, který se velmi brzy zvrhl v jakési pohanství. Již blahoslavený Jan Dominici a po něm svatý Antonín Florentský psali proti němu a Fra Angelico na něj odpovídal svým štětcem, takže si zasloužil název "křesťanský humanista".
Zvláštní zásluhy v oboru kultury má také dominikánský kardinál JAN TORQUEMADA, o jehož pracích pro Církev již byla zmínka. Tento kardinál jako první uvedl do Itálie knihtisk. V Římě u Minervy založil zbožné sdružení na podporu chudých dívek. Řád měl i mnoho jiných charitativních děl.
BRATR DIEGO DEZA byl přítelem a rádcem Kryštofa Kolumba a podporoval ho v jeho velkém podniku. Kolumbus napsal v jednom svém listě kastilskému králi:
"Diego Deza byl příčinou, že Vaše Veličenstvo vlastní Indii."
DOMINIKANI získávali stále více vlivu na universitách.
Tom ismus se rychle šířil. Po Capreolovi měl o to zásluhu i bratr Petr Maldura z Bergama, který vypracoval přehled děl svatého Tomáše, zvaný "Tabula aurea". Vynikajícím tomistou v této době byl také Petr Niger z německé provincie.
Kardinál Jan Torquemada je poměrně málo znám. Mnohem více se mluví o jeho synovci Tomáši, který rovněž vstoupil do dominikánského řádu a v letech 1483 až 1498 zastával úřad generálního inkvisitora ve Španělsku. 0 "strašném" Torquemadovi a o ostatních "strašných" inkvisitorech psali někteří romanopisci hlavně v minulém století.
Co je na tom všem pravdy? Je pravda, že španělská inkvisice v této době byla někdy velmi přísná, takže jí Svatý Stolec musil doporučovat umírněnost. Zavinovala to však hlavně přítomnost židů ve Španělsku. Tito židé bývali velmi zámožní a často se na oko dávali pokřtít, aby si zabezpečili svůj majetek a své postavení. Říkalo se jim pak Marrané. Ani obrácení mohamedánů nebývala upřímná. Všechny tyto případy měla často vyšetřovat inkvisice.
Přitom byla jen nástrojem v rukou vlády. Torquemada i ostatní inkvisitoři musili plnit všechny královy rozkazy. Zašlo-li se někdy příliš daleko, má za to zodpovědnost vláda.
Dále je zcela jisté, že sám Torquemada hájil a dokazoval nevinu více než patnácti tisíc odsouzených nebo vyšetřovaných. Kolik jich odsoudil, neví nikdo. Právě tak tomu bývalo u ostatních inkvisitorů.
Tajných kacířů bylo stále mnoho. Inkvisitory nenáviděli. Mnozí proto položili život za svou horlivost o víru. Byl to hlavně svatý Petr Veronský ve třináctém století, ve čtrnáctém století blahoslavený Petr de Ruffia a blahoslavený Antonín Pavonský. Roku 1466 k nim přibyl i blahoslavený BARTOLOMĚJ CERVERI.
Tento bratr se narodil v Saviglianu u Turina roku 1420 v šlechtické rodině. Vstoupil do řádu a stal se vzorem řeholní dokonalosti, přísným a vzdělaným řeholníkem, který se snažil žít zcela v závislosti na svatém Otci Dominiku. Usiloval o všechny jeho ctnosti.
Vynikal při studiu. Po nějakou dobu mu proto bylo svěřeno vyučování. Pro mimořádné schopnosti a ctnosti byl pověřen ne snadným úřadem inkvisitora. Přesto bratr Bartoloměj považoval kázání i nadále za svůj hlavní úkol. Svou horlivostí si přivolal nenávist kacířů. Věděl o tom a měl tak jasno, že se pečlivě připravoval na mučednickou smrt. Byl zabit 21. dubna 1466 přesně podle své předpovědi -Nebránil se a neutíkal; jen se modlil a odpouštěl. Jeho socius byl rovněž těžce raněn.
Celkově možno říci, že se v DRUHÉ POLOVINĚ XV. STOLETÍ řád pomalu ale jistě zotavoval těžkých ran, které mu zasadil černý mor a rozkol. Největším důkazem o tom jsou ti bratří, kteří v řádě svatě a horlivě žili právě v této době a které nám nyní dává Církev svatá za vzor.



BLAHOSLAVENÝ ANTONÍN NEYROT


BRATR ANTONÍN NEYROT z Ripoli též zemřel a je uctíván jako mučedník, avšak umíral za okolností zcela zvláštních a ne obvyklých. 0 jeho smrti se zachovalo více podrobností než o jeho životě.
Do řádu vstoupil velmi mladý. Přijímal ho a hábit mu dával svatý Antonín Pierozzi ve Florencii v době, kdy byl převorem u svatého Marka. Antonín Neyrot byl jeden z posledních, které svatý ANTONÍN připouštěl k skládání slibů dříve, než se stal arcibiskupem. Chybí mu přesná data; je však zřejmé, že skládal sliby kolem roku 1445, protože tohoto roku byl svatý ANTONÍN jmenován arcibiskupem.
BRATR ANTONÍN konal noviciát v klášteře přísně observantním u svatého Marka ve Florencii, kde také studoval.
Všichni novicové tam byli vedeni k chudobě, čistotě a poslušnosti, k horlivosti v modlitbě a k lásce k observanci; a tedy jistě i bratr Antonín. Představení s ním byli spokojeni. Poslouchal a byl zcela stržen příkladem ostatních. Jen se zdál být trochu nestálý a náladový. Nikdo o něm nic nezapsal a tak se také o něm nezachovaly žádné podrobnosti. Proč také? Vždyť tehdy bylo u svatého Marka mnoho bratří, kteří se zdáli být mnohem horlivější.
BRATR ANTONÍN NEYROT po slibech studoval jako ostatní a přijal kněžské svěcení. Potom jistě také působil, ale opět: nic zvláštního, nic, co by podle mínění jeho spolubratři stálo za zmínku.
Po několika letech se opět projevila jeho nestálost a náladovost. Vymáhal si, aby směl jít na Sicílii. Proč tam chtěl jít a co tam chtěl dělat, nikde se nedovídáme. Tato jeho žádost a vůbec celá cesta bývá označována jako něco, co bylo proti řeholnímu duchu, ale vysvětlení k tomu nemáme.
Chtěl na Sicílii zůstat, aby unikl některým těžkostem, nebo naopak cestoval jen pro zábavu? Naznačuje se tu, že k tomu, co koná řeholník z poslušnosti, dostane vždy dostatečnou milost, jedná-li však na svou pěst, je odkázán jen na sebe.
Představení cestu povolili snad jen proto, aby se předešlo většímu zlu. Bez socia asi bratr Antonín cestu nepodnikal, avšak o tomto sociovi a o jeho dalších osudech se nedovídáme nic.
Jak nebezpečné bylo tehdy cestování po Středozemním moři! Loď plující na Sicilii se jistě příliš nevzdálila od břehů, přesto však byla přepadena piráty - 2. srpna 1458. Tlupě pirátů velel Naral Avequina. Zajatci, kterým se nepodařilo utéci nebo zaplatit výkupné, byli s provazy na krku odvezeni do Tunisu, tam vystavováni na trhu a potom uvězněni.
Mezi nimi byl i bratr Antonín Neyrot, jemuž tehdy asi nebylo o mnoho více než třicet let.
Janované i Benátčané měli s Tunisem časté obchodní styky. Byl proto na ně brán ohled, že mohli mít v Tunisu svůj kostelík a mohlo se tam volně zdržovat několik katolických kněží! Mezi nimi byl i Konstancius z řádu svatého Jeronýma, jediný, kdo napsal alespoň stručnou zprávu o životě bratra Antonína Neyrota v Tunisu a o jeho smrti.
Tento kněz byl zřejmě velmi statečný a obětavý. Nedal si pokoje, dokud se nedostal k zajatcům a vězňům. Tam poznal bratra Antonína.
Vyzpovídal ho. Je v tom skoro důkaz, že s Antonínem nebyl ve vězení žádný jeho spolubratr, protože by asi nečekal na jiného zpovědníka. Konstancius ho pak navštěvoval a občas mu donesl nějaké jídlo na přilepšení. Říká, že v té době neviděl u bratra Antonína nic, co by zasluhovalo pokárání. Výslovně tvrdí, že si jako řehol nik počínal dost dobře; začal však být příliš netrpělivý.
Ve vězení nemusil být dlouho. Janovský konsul, který dlel v Tunisu, se za něho zaručil, bratr Antonín směl odejít do jeho domu. Jistě byla za těchto okolností naděje na jeho pro puštění. U konsula se neměl zle. Jeho netrpělivost však vzrůstala. Pět měsíců byl v domě konsula.
Nikdo v té době netušil, co se stane. Právě o velikonocích roku 145S došlo k něčemu, co je nevysvětlitelné. Kdyby byl bratr Antonín podlehl a zapřel víru na mučidlech, měl by přece trochu omluvu, avšak takto!
Neví se vůbec, s kým měl styky, kdo ho přemlouval, kdo na něho naléhal. Zcela neočekávaně k úžasu všech křesťanů a k radosti mohamedánů ANTONÍN NEYROT v přítomnosti tuniského beje, jemuž říkávali i král, zapřel KRISTA a vyznal Mohameda. Kdy odložil hábit?
Co se v jeho nitru odehrávalo? Mohl být šťasten? Jisté je tolik, že dostal dobré místo u dvora, dům a peníze, a k tomu také manželku. Jak mu přitom bylo a co ho k tomuto kroku přimělo, neví nikdo, protože ho ani Konstancius za těch to okolností nenavštěvoval.
ANTONÍN neprojevoval žádnou skleslost. Tvářil se spokojeně a plnými ústy, vhod i nevhod, vedl řeči proti křesťanské víře a velebil Mohameda.
Začal také překládat korán do latiny. Neví se, zda mu to bylo uloženo, nebo zda se toho chopil sám. Je jisté, že jako klerik studoval spisy svatého Tomáše a že snad znal i Summu proti pohanům. Nyní tedy mohl srovnávat. Vydržel to celé čtyři měsíce - Třetinu roku trval tento žalostný stav. Déle už nemohl. Měl možnost se s někým poradit? Našel u někoho oporu a porozumění?
Opět se vůbec neví, s kým měl styky. Jen náhodně se doslechl od janovských obchodníků, že právě v tom roce, kdy on tak žalostně klesl, zemřel ve Florencii bývalý převor u svatého Marka a florentský arcibiskup ANTONÍN PIEROZZI, a že na jeho hrobě dochází k četným zázrakům.
Tato zpráva na něho zapůsobila. Začal se hrozit toho, co udělal. Nesnesl už tu, kterou mu Turci velkomyslně dali za manželku. Nedokázal už dále překládat korán.
Co však měl dále dělat? Snad mohl s pomocí janovských kupců utéci a pak konat pokání. To však mu nestačilo. Veřejně Krista zapřel, veřejně ho nyní chtěl vyznat, a to v přítomnosti krále, před kterým se víry zřekl. Tento král či bey byl v té době mimo Tunis. ANTONÍN se proto rozhodl, že bude čekat na jeho návrat. Před ním se chtěl, jak sám řekl, "vrátit k životu". Později si určil za den svého pokání den svého hříchu.
Znamená to, že čekal celých osm měsíců. Byla to zcela zvláštní doba. Nebyla bez nesnází. Není možné, že by nepocítil úzkost před tím, co ho očekává, až ho stihne hněv Turků.
Měl zcela jasno. Chtěl se proto připravovat na svůj veliký den modlitbou a přísným pokáním. Začal se znovu modlit breviář, který snad ani nepřestal mít, a žil v ústraní. Vytrval.
Jeho netrpělivost a nestálost se už neozvala. Král se vrátil do Tunisu a přiblížily se velikonoce. ANTONÍN se vyzpovídal a přijal Tělo Páně. Konstancius už o sobě nemluví, avšak zdá se, že to byl on, kdo měl na něho vliv a kdo ho sledoval po celou dobu jeho přípravy. Potom bratr ANTONÍN oblékl hábit, který snad také měl vždy u sebe, a šel do katolického kostela.
Byla právě Květná neděle. Kostel jistě nebyl přeplněn. BRATR ANTONÍN měl promluvu k hrstce věřících, kteří se tam sešli. O čem mluvil, není známo. Bylo to však poslední kázání tohoto bratra Kazatele, a jistě měl co říci. Teprve potom šel ke králi.
"Stal se zázrak!" - prohlašuje Konstancius . "Viděl jsem ho na vlastní oči! On se radoval!"
Nad touto radostí nejvíce žasl. Jistě se nedala přirozeně vysvětlit, vždyť BRATR ANTONÍN věděl, co ho čeká. A tato radost ho už neopustila. Sní umíral.
V přítomnosti mnoha lidí promluvil ke králi, který užasl nad jeho smělostí, neboť před rokem se mu tak slabošsky poddával. Domníval se, že ho opět získá, proto potlačil hněv a začal lichotit a slibovat. Tentokrát bylo vše marné.
Král rozhněván jeho statečností a vytrvalostí dal ho uvěznit. Nikdo k němu už nemohl. Jen Konstancius mu ještě mohl pomocí úplatku vpašovat do vězení dopis. Neříká, o Čem mu psal. Zřejmě ho povzbuzoval, avšak nezdá se, že to bylo ještě třeba.
I obchodníci z Janova věděli o ANTONÍNOVI. Neodvažovali se však za něho přimlouvat, ale podařilo se jim poslat mu do vězení různé dary. ANTONÍN však dobře věděl, že už nepotřebuje nic. Vzal si jen kousek chleba, vše ostatní okamžitě rozdal.
Již prvního dne po svém vyznání víry byl políčkován a bit metlami. ANTONÍN se přitom pokládal za šťastného.
Druhého dne ho znovu přemlouvali, slibovali mu vše možné a zároveň mu vyhrožovali. Dali mu pak lhůtu na rozmyšlenou. Následovaly nové políčky, nové bití.
Na Zelený čtvrtek byl znovu předveden před krále. Protože zůstal věrný své víře, byl odsouzen k ukamenování. Král dal pokyn katům: "Do poslední chvíle ho přemlouvejte!"
Cestou na popraviště ho bodali meči. Když došli na určené místo, bratr ANTONÍN sám svlékl hábit, který měl stále ještě na sobě, poklekl a modlil se. Sešlo se mnoho diváků, mezi nimi i Konstancius. Odsouzeného kamenovali co nejpomaleji. Nevydal ani hlásku, neuhnul před kameny, nepohnul se.
Když klesl mrtev k zemi, jeho tělo plné ran nejprve vystavovali a potom hodili do močůvky. Když za ně janovští obchodníci nabídli velký obnos, zvítězila zištnost. Směli si tělo zesnulého vzít. Umyli je.
Konstancius sám oblékal BRATRA ANTONÍNA do hábitu. Všichni obdivovali statečnost tohoto nového mučedníka. Utíkali se proto k němu o pomoc. Došlo k mnoha zázrakům. Proto byly ostatky z prozatímního skromného hrobu v Tunisu vyzvednuty a převezeny do Janova.
KLEMENT XIII. schválil úctu k mučedníku ANTONÍNU NEYROTOVI.
Snad žádný jiný dominikán neklesl tak hluboko jako bratr ANTONÍN. Nyní je na oltáři, aby byl pro všechny důkazem, že všechno můžeme v tom, který nám dává sílu.



SKUPINA ITALSKÝCH BLAHOSLAVENÝCH


Jaký byl stav řádu, výmluvně hlásá skutečnost, že v druhé polovině patnáctého století působilo v Itálii deset bratří Kazatelů, k nimž Církev schválila úctu.
V necelých dvaceti letech od roku 1481 do roku 1498 jich zemřelo devět. Tito bratří jsou velikým doporučením reformy, k níž dal podnět BLAHOSLAVENÝ RAJMUND Z KAPUY.
Životy těchto blahoslavených jsou si velmi podobné. Všichni šli věrně cestou svatého Otce Dominika a snažili se mu co nejvíce podobat. Horlivě zachovávali všechny předpisy, usilovali o spásu duší, kázali, věnovali se studiu, konali přísné kající skutky a usilovali o ustavičné spojení s Bohem.
Z toho, co u Boha načerpali, rozdávali druhým s velkou touhou po spáse duší. 0 všech těchto bratřích se většinou zachovalo jen málo zpráv. Nenašel se nikdo z jejich současníku, kdo by napsal jejich podrobný životopis, a tak se i Bollandisté obvykle musili spokojit jen lekcemi z breviáře a zprávou o některých zázracích, k nimž došlo na přímluvu těchto bratří.
Jako obvykle jsou i tito bratří uváděni v pořadí podle roku, v němž zemřeli.
GIANFRANCESCO CARRERI
se narodil v bohaté rodině v Mantově v letech 1420 až 1425. Od malička projevoval sklon k zbožnosti. Již jako dítě pracoval doma místo služebnictva a byl zcela nenáročný. Prvním jistým datem z života je vstup do řádu a obláčka, k níž došlo roku 1440. Změnil při ní své jméno a stal se BRATREM MATOUŠEM.
Již v noviciáte byl neobyčejně horlivý. Na svou kazatelskou činnost se připravoval životem modlit by, studiem a askesí. Postil se tak, že zeslábl a musily mu být zakázány jakékoli kající skutky bez dovolení. Po celý život však zůstal velmi střídmý v jídle i v pití. Byl velmi věrný v zachovávání mlčení a miloval samotu. Vynikal v pokoře. Hrozil se vší pýchy a ctižádosti.
Byl mimořádně horlivý při modlitbě božského oficia. Po kněžském svěcení zůstal ještě nějakou dobu v Mantově. Byl tam novicmistrem, avšak ne dlouho. Jeho srdce planulo touhou co nejvíce vykonat pro spásu duší. Proto se svolením představených začal své apoštolské cesty. Slyšelo ho kázat mnoho lombardských a toskánských měst, a hlavně Janov a Benátky.
Uměl spojovat činnost s kontemplací. Byl to horlivý a zbožný kazatel, pokorný srdcem a plný víry, vždy připraven obětovat se. Přitom ustavičně horlil pro observanci a věrně zachovával všechny předpisy.
Přivedl na cestu spásy mnoho velkých hříšníků. Pro každého měl porozumění. Uměl cítit s každou bídou. Zvláště jedna příhoda je důkazem jeho heroické lásky:
Bratr Matouš se s dvěma průvodci plavil z Janova do Pisy. Lodi se zmocnili piráti. Všichni, kteří byli na lodi, se měl stát otroky. Bratr Matouš však zapůsobil na kapitána pirátů tak, že mu i jeho spolu bratřím chtěl dát svobodu bez jakéhokoli výkupného.
Bratr Matouš však se bál o čistotu jedné matky a jejích dvou dcer, které byly na lodi s ním, a nabídl se za otroka místo nich. Jistě přitom myslil na příklad svatého Otce Dominika. Kapitán dojat bratrovou velkodušností propustil na svobodu všechny.
V Soncinu a ve Vigevanu působil bratr Matouš delší dobu. Jeho příklad a apoštolská slova změnila města tak, že v nich všichni začali vést opravdový křesťanský život.
Roku 1463 došlo v Soncinu k obrácení krásné, ale lehkomyslné Lučiny Stropenni. Po jednom kázání bratra Matouše odešla s pláčem. Zcela změnila své smýšlení. Vstoupila do III. řádu a žila příkladně a svatě. Zemřela roku 1480 a je v Soncinu dodnes uctívána.
V tomtéž městě měl BRATR MATOUŠ ještě jednu učenlivou žákyni. Byla to ještě docela malá dívenka, dcera Vavřince Quinzani, který tam pracoval v dominikánském klášteře. Bylo jí teprve třináct let, když bratr Matouš zemřel, avšak byla už dobře uvedena do duchovního života. Měla dobré základy. Stase z ní naše BLAHOSLAVENÁ ŠTĚPÁNKA.
Ve Vigevanu byl bratr MATOUŠ duchovním vůdcem Kateřiny da Gambalo, která rovněž dělala velké pokroky na cestě svatosti a přispěla k založení kláštera III. řádu Nanebevzetí Panny Marie.
BRATR MATOUŠ začal prodlužovat chvíle u SVATO STÁNKU. Rozjímal mnoho před křížem a měl velikou touhu pocítit alespoň něco z bolestí našeho Spasitele. Pán mu zranil srdce.
Došlo k tomu krátce před jeho smrtí. Pocítil náhle bolest jako kdyby mu bylo probodeno srdce. Byla to odpověď UKŘIŽOVANÉHO na jeho touhy. Byl si vědom, že pociťuje bolest, kterou náš Pán už nemohl cítit, protože už byl mrtev, když mu kopí proniklo SRDCEM.
Řekl pak ŠTĚPÁNCE, že jí po své smrti zanechá dědictví. Dívka tato slova nechápala, protože dobře znala horlivost bratra Matouše v zachovávání chudoby. Pochopila je až po jeho smrti. I ona pocítila, že je jí probodeno srdce. Měla přitom velikou bolest a uslyšela hlas BRATRA MATOUŠE: "Hle, moje dědictví!" Tak i ona začala mít účast na Vykupitelově utrpení.
BRATR MATOUŠ CARRERI zemřel 5. října 1470. Úctu k němu schválil Benedikt XIV. roku 1742.
BRATR KONSTANC SERVOLO Z FABRIANA
je další blahoslavený z této skupiny. Narodil se již začátkem patnáctého století, takže se dožil dost vysokého věku. Od dětství měl zálibu pro nebeské věci. Sousedé a známí mu proto říkávali: "Malý přítel Boží." Tento chlapec se s dětskou vážností a opravdovostí odvážil napomenout každého, koho viděl chybovat, a přispěl k obrácení mnoha hříšníků.
Do řádu vstoupil v patnácti letech. Měl nejlepší učitele a představené, jaké mu řád tehdy mohl dát, hlavně Konradina z Brescie a blahoslaveného Vavřince z Ripafrata, a alespoň na čas též svatého Antonína.
Připravoval se horlivě na kněžství modlitbou, studiem a umrtvováním.
Modlitbu a studium uměl podivuhodně spojovat. Modlil se téměř ustavičně. Přísně se postil.
Byl pak převorem postupně ve Fabrianu, v Perugii a v Ascoli. Působil též jako lektor v klášteře svatého Marka. Přednášel a vyučoval jasně, stručně a věcně. Opět si zasloužil krásný název "Přítel Boží" - tentokrát pro svou pokoru, odloučenost od všeho pozemského i umrtvělost.
Není divu, že měl při svých kázáních veliký vliv. Využil toho hlavně tam, kde šlo o odstranění nesvárů a smiřování protivných stran. S kým přišel do styku, s každým jednal s velikou trpělivostí a láskou.
Ačkoli byl vždy velmi klidný a vyrovnaný jako každý, kdo žije jen pro Boha, přece v některé chvíli nemohl přemoci smutek. Když se ho někdo ptal na jeho příčinu, odpověděl: "Běda, nevím, zda se mé jednání líbí Bohu."
Už za svého života vykonal mnoho zázraků. Denně se modlil hodinky za zemřelé a velmi často celý žaltář. Říkal bratřím:
"Bratři, kdykoli jsem se pomodlil žaltář, vždy jsem dosáhl od Boha to, po čem jsem toužil. Když Turci útočili na Řecko, modlil jsem se žaltář, aby od toho upustili. Začal jsem několikrát, ale nikdy jsem nemohl dokončit. Proto se domnívám, že to chtěl Bůh, aby potrestal ono království."
V Ascoli, kde se zdržel déle, dosáhl svou trpělivostí a tichostí, že v městě přestala nenávist, hněv a nepřátelství.
Po mnoha letech prožitých v horlivé observanci a v službě pro spásu duší zemřel v Ascoli 24. února 1481. PIUS VII. schválil jeho úctu roku 1881.
BLAHOSLAVENÝ KRYŠTOF
je další bratr ze skupiny dominikánů, kteří v druhé polovině patnáctého století proslavili řád svou svatostí. Narodil se v Miláně pravděpodobně roku 1410. V rodném městě vyrůstal, studoval, měl obláčku v klášteře svatého Eustorgia a prožil tam první léta svého řeholního života.
Nebyl tedy z počátku v reformovaném klášteře, použil však první příležitosti, aby do takového kláštera přešel. Proto už asi roku 1446 působil v Mantově jako kazatel a novicmistr.
V této době začal svou velikou kazatelskou činnost. Procházel mnoha místy a kázal až v Palermu na Sicílii, Stal se slavným kazatelem. Měl všechny ctnosti a všechny dary, které vyžadoval jeho apoštolát. Zdůrazňoval, že je nutné nejen kázat, ale též mít osobní styk s lidmi, přiblížit se k nim, mít zájem o jejich starosti. Svým slovem a příkladem obrátil mnoho hříšníků ke Kristu.
Na prosbu obyvatel a s jejich pomocí založil klášter v Taggia, kde se stal převorem a kde prožil poslední léta svého života. Byl to jen malý a chudý klášter, avšak stal se pramenem duchovního života a zdrojem Božího požehnání pro město a okolí.
BRATR KRYŠTOF tam mnoho lidí vedl ke křesťanské dokonalosti. Mladým hochům vymodlil milost řeholního povolání. Klášter byl zasvěcen Panně Marii, Matce milosrdenství.
Klášter v Taggia byl připojen ke kongregaci lombardské, která za PIA II. dosáhla poměrné nezávislosti proti vůli generála rádu Martiala Auribelli, který byl proto sesazen.
Kryštof patřil mezi bratry, kteří pomáhali udržovat jedno tu řádu. I on toužil po reformě, avšak nebyl přitom malicherný, vždy poslechl a nevedl žádné spory. Za nejdůležitější pokládal vnitřní život a apoštolát. Nápadným rysem jeho povahy byla radostná vyrovnanost.
Klášter v Taggia řídil velmi moudře. Především se postaral o knihovnu, do níž sehnal více než tři tisíce svazků. Na tehdejší poměry to bylo opravdu mnoho. Všechny své knihy dal do společného, aby byly k disposici všem. Velmi dbal o studium. Vypracoval pro své bratry program, v němž kladl důraz na studium Písma svatého a svatého Tomáše.
Velmi pečoval o bohopoctu. Nařídil, aby hebdomadář po celý týden nevyšel z kláštera a věnoval se opravdu jen bohopoctě a péči o kostel. Měl se modlit za své bratry, pověřené jinými službami, a kromě toho měl být ustavičně k disposici k zpovídání pro každého, kdo by přišel.
Když už byl starší, dovolil mu generál Salvo Casetta zvláštním přípisem, aby si "za nesmírné zásluhy a námahy při dlouhých a plodných kázáních" sám vybral klášter, kde by chtěl žít. Zůstal v Taggiu. Do poslední chvíle chodil ještě kázat po okolí.
Po Otci Kryštofu se zachovalo mnoho psaných kázání a jiných děl. Vše zůstalo jen v rukopise. Dosud se nenašel nikdo, kdo by tyto spisy vydal. V kázáních je možno sledovat, jak se bratr KRYŠTOF měnil a jak dozrával. Čím byl starší, tím byl laskavější, tím více měl pochopení pro jiné a zkušeností.
Ze začátku kázal nebo alespoň svá kázání psal scholastickou metodou. Později mluvil více o denním životě a o tom, co prostí lidé nejvíce potřebovali.
Hlavním jeho dílem je spis "De SERVITUTE DEI", o službě Bohu. Zdůrazňuje v něm svobodu a odvahu. Později si posteskl, že už nemá možnost doplnit toto dílo kapitolou o pokoře a vytrvalosti.
V roce 1484 kázal ještě v postě v městečku Pigni. Onemocněl tam. Hned prosil, aby ho přenesli do kláštera v Taggiu, kde zemřel 1. března 1484 a byl tam pochován. PIUS IX. schválil jeho úctu 3. dubna 1875.
BLAHOSLAVENÝ DAM IÁN FURCHERI
se narodil začátkem patnáctého století ve vesnici Finario nebo Finále u Janova. Z jeho dětství se vypravuje zvláštní příhoda. Jakýsi šílenec ho unesl a rodiče ho dlouho marně hledali. Našli ho pomocí znamení s nebe.
Od dětství šel Damián přímou cestou k Bohu. Aby dosáhl snadněji nebeské věci, po nichž toužil, vstoupil záhy do Kazatelského řádu. Velmi pilně a všestranně studoval v této škole ctností. Čerpa1 z Písma svatého a věnoval se modlitbě, pokud mu síly stačily. Přitom usiloval o pokoru.
I on byl pověřen kazatelskou činností na mnoha místech. Měl k tomu všechny potřebné dary, výmluvnost i učenost. Ještě více však kázal svým příkladem a celým životem. Jen tak mohl mnoho duší uvést na cestu dokonalosti. Byl vždy pokorný, poslušný, dobrotivý, trpělivý, horlivý.
Měl velikou touhu po spáse duší, a proto se nešetřil. Dlouho kázal v mnoha městech. Jeho ustavičnými průvodkyněmi na apoštolských cestách byla modlitba s postem.
Zapsal si mnoho svých kázání a rozdělil je ve svazky s tituly: De tempore. De sanctis. Psal i jiné spisy, které zůstaly skoro úplně neznámé.
Dovedl své posluchače naplnit takovým nadšením a takovou horlivostí, že pak sami stavěli kostel a klášter pro dominikány. I ženy a děti horlivě pracovaly na této stavbě.
BLAHOSLAVENÝ DAMIÁN dal všechny své schopnosti do 'služeb řádu. Po celý svůj život usiloval o to, aby dokonale uskutečnil řádový ideál a byl věrným synem svatého Otce Dominika. Onemocněl a zemřel v Reggio u Modeny roku 1484. PIUS IX. ho blahořečil.
BLAHOSLAVENÝ ONDŘEJ GREGO
se na rozdíl od předešlých bratří narodil v chudé rodině ve vesnici Peschieře na březích Gardského jezera. Od dětství projevoval mimořádný sklon k zbožnosti. Mnoho se modlil a přísně se postil. Jeho jediným potěšením bylo čtení Písma svatého.
Otec mu záhy zemřel. Před smrtí mu svěřil péči o rodinu. Ondřej měl velké těžkosti s dvěma svými bratry, kteří byli docela jiní než on. Překonával všechny nesnáze s neuvěřitelnou tichostí a trpělivostí. Neodešel dříve do kláštera, kam ho Bůh už od dětství volal, dokud nedal do pořádku všechny své záležitosti a dokud mu maminka nedala svolení a požehnání.
Rozloučil se s bratry, jako kdyby mu nikdy nebyli ubližovali, a dal jim na památku ještě i hůl, kterou měl na cestu, ačkoli to bylo skoro všechno, co si z rodného domu odnášel. Tato hůl později vykvetla.
Vstoupil do kláštera v Brescii. Tento klášter patřil ke kongregaci lombardské. Představení ho však brzy poslali do kláštera svatého Marka ve Florencii. Jeho učitelem se tam stal blahoslavený Antonín della Chiesa. V bratru Ondřeji našel žáka opravdu učenlivého, který často prohlašoval, že být poslušný znamená být svatý.
BRATR ONDŘEJ věnoval volný čas modlitbě. Na kazatelský ú-řad se dobře připravil. Měl se stát lidovým kazatelem a misionářem v údolí Valltellina a v okolí. Byl to chudý, drsný, hornatý kraj.
Začal kázat s velkou horlivostí a radostí, že byl pověřen působením mezi chudými, prostými lidmi, a nic si nepřál tolik, jako být chudý a prostý jako oni. Kraj byl nakažen kacířstvím. BRATR ONDŘEJ přivedl mnoho zbloudilých lidí na správnou cestu. Žádná vesnice mu nebyla příliš malá, žádná chatrč příliš nepřístupná, aby tam nepodnikal třebas i dalekou cestu, jen aby získal duše.
Při svých apoštolských cestách se stal vzorem pokory a prostoty. Stále častěji a ochotněji přijímal pohostinství u chudých lidí, spal u nich na slámě, jedl s nimi kaštany a zapíjel je vodou. Stal se otcem chudých a učitelem nevědomých? Zcela se rozdával. Jako věrný syn svatého Otce Dominika napodoboval ho hlavně v blíženské lásce.
Nikdy se nestal převorem ani v klášteře, který sám založil. Když ho chtěli jeho spolubratři volit, prosil je snažně, aby od toho upustili.
Skoro bez prostředků a mezi chudými lidmi dokázal zřizovat nové farnosti a založit klášter svého řádu v Morbegnu. Tento klášter měl za úkol udržet a chránit jeho dílo. Založil též několik sirotčinců a útulků pro chudé.
Ani v pokročilém věku nezměnil způsob svého života. Neúnavně chodil přes hory a doly i za nečasu a neměl jiného cíle než obrátit duše a přivést je k Bohu. Učil prosté lidi lásce k nebi způsobem, který pronikal srdce.
Apoštolát blahoslaveného BRATRA ONDŘEJE trval pětačtyřicet let. 18. ledna 1485 zemřel a byl pochován v Morbegnu. Je uctíván jako apoštol chudých. PIUS VII. schválil jeho úctu v roce 1820.
Bylo by zajímavé zjišťovat, zda se všichni tito bratří znali a jak často se stýkali. Měli pověst svatosti už za svého života, avšak jim samým se zdálo, že dělají jen to, co je zcela samozřejmé. Zachovávali věrně Stanovy; to bylo vše. Jistě bylo podobných bratří ještě mnohem více.
BLAHOSLAVENÝ BERNARD SCAMMACA
Další blahořečený bratr z tohoto slavného zástupu se narodil a žil na Sicílii. Byl z bohaté šlechtické rodiny Scammaca. Nikdo neříká, jakou výchovu mu poskytli rodiče.
Tento mladík měl v dětství a v mládí docela jiné zájmy, než převážná většina ostatních našich bratří. Chtěl užívat a měl k tomu možnosti. Dopřál si všechna potěšení a všechny radovánky, které si dopřát mohl, a přitom klesl hodně hluboko do bahna hříchu.
Kdo ví, jak dlouho by tak žil, kdyby se nezapletl do trní jako ztracená ovce. Boží milosrdenství ho zasáhlo ranou, po které se vzpamatoval.
Ve své lehkomyslnosti se zapletl do sporu, který končil soubojem. Při něm byl těžce raněn a ležel pak dlouho bez pohnutí. Měl čas zamyslit se nad sebou. Kdo na něho působil? Nemluví se tu o knihách ani o lidech, ale jen o Božím světle, které ho osvítilo. Poznal, jak byla ohrožena jeho věčná spása.
Patřil zřejmě mezi lidi, kteří nechtěli nic na polovic. Po uzdravení vstoupil v Kataně do Kazatelského řádu. Bylo mu právě dvaadvacet let. Dal se Bohu se vší rozhodností. Statečně bojoval - A tak se z nevázaného mladíka stal jeden z nejposlušnějších a nejpokornějších řeholníků BRATR BERNARD. Vždy přesně zachovával Stanovy. Byl velmi tichý a skromný,
měl velkou touhu po spáse duší. Rozuměl hříšníkům.
Uměl číst v srdcích. K jiným byl laskavý, k sobě neuvěřitelně přísný. Konal mnoho kajících skutků. Hlavně však napravoval nezřízenost svého dřívějšího života hlubokou pokorou, horlivostí a láskou.
U tohoto bratra kněze se nemluví o mimořádném kazatelském úspěchu. Neříká se, že vynikal ve studiu. Mluví se však o tom, jak byl ustavičně pohroužen v nazírání. Jeho spolubratři ho viděli při modlitbě pozdviženého od země a obklopeného nebeským světlem. Rád se modlíval v zahradě. Ptáci mu tam usedali na ramena a zpívali. Přitom byl bratr Bernard neúnavný, kdykoli šlo o to, zmírnit někomu bolest, osušit slzy, ovázat rány.
Rok jeho narození není znám, proto se neví, kolik mu bylo let, když roku 1487 umíral. Hned po smrti byl obklopen úctou 1idu.
Jistý šlechtic mluvil posměšně o zesnulém bratru a snižoval ho poznámkami jako: "Už si zas dominikáni vynalezli nového svatého." Onemocněl však, považoval to za trest a začal vzývat bratra Bernarda. Byl zázračně uzdraven. Došlo u něho k takové změně smýšlení, že si chtěl neporušené tělo zesnulého potají odnést na svůj zámek. Vše dobře promyslil a zjednal si na to několik siláků. Ti však nemohli tělo unést. K tomu ještě, ačkoli byla noc a všichni spali, zvon sám od sebe začal vyzvánět a svolal všechny bratry do kostela. BRATRA BERNARDA blahořečil Lev XII. roku 1825.
BRATR AUGUSTIN FANGI
se narodil v Bielle u Vercell. Ještě velmi mladý vstoupil do řádu. Pilně studoval a horlivě užíval všech řádových prostředků k osobnímu posvěcení. Snažil se co nejpřesněji zachovávat všechny předpisy Stanov. Celý svůj život strávil ve službě bližním. Neúnavně kázal, zpovídal, navštěvoval nemocné.
Hlavně však usiloval o ustavičné spojení s Bohem. Uměl radit jiným a vést je k dokonalosti. Byl proto často volen převorem. S velkou láskou a moudrostí řídil mnoho klášterů a snažil se všude vzbudit větší horlivost a obnovit řehol ní observanci.
Stávalo se mu, že jeho tělo bylo celé pokryto vředy. Nemohl se přitom ani pohnout. Nepřestal se však modlit a spojovat s trpícím Kristem. Jeho umrtvenost a trpělivost zvláště zářila při četných chirurgických zákrocích. Nikdy neprojevil bolest a snášel vše s podivuhodnou vyrovnaností.
Nemenší byla i jeho pokora. Modlil se téměř ustavičně. S velkou něžností uctíval Pannu Marii. Snad by tu někdo řekl: "Nic zvláštního. Plnil jen povinnosti bratra Kazatele." Tak smýšlel i bratr Augustin. Přitom však celým svým životem hlásal krásu dominikánského řeholního ducha - ano duchovní krásu jako jistou, osvědčenou cestu k dokonalosti.
Bůh chtěl ukázat jeho svatost tím, že mu už za života dal milost uzdravovat nemocné a vzkřísit plačící matce mrtvé a ještě nepokřtěné dítě.
Opět není znám rok, kdy se BRATR AUGUSTIN narodil. Dožil se však pokročilého věku. Neunikl projevům úcty a obdivu tedy tomu, čeho se svatí nejvíce bojí. Požádal proto své představené, aby byl poslán do domu, kde ho nikdo nezná. Prožil tedy posledních deset let v slavném observantním klášteře v Benátkách, kde také onemocněl. Ještě hodinu před smrtí dokázal pokleknout a chválit Boha. Zemřel 22. července 1493. Úctu k němu schválil papež Pius IX.
BLAHOSLAVENÝ AIMO TAPARELLI ,
syn hraběte Lagnasco, se narodil v Saviglianu koncem čtrnáctého století. Dostalo se mu dobré výchovy. Byl velmi nadaný. Vyrůstal v době, kdy se přes západní rozkol a přes všechny ostatní pohromy projevovala v řádě Kazatelském nová horlivost, přičítaná modlitbám a obětem svaté Kateřiny Sienské. Aimona přitahoval tento apoštolský způsob života, proto již velmi mladý vstoupil do řádu.
Vstoupil do neobservantního kláštera, neměl kolem sebe vždy jen vzory, avšak díval se na svatého Otce Dominika, pro to již od počátku věrně zachovával všechny předpisy. Snažil se být velmi pokorný a velmi chudý a přitom k jiným laskavý a shovívavý.
I on po dobré přípravě začal kázat lidu a horlivě hájil katolickou víru i dobrá mravy. Obrátil mnoho hříšníků a přivedl zpět do Církve více kacířů.
Měl velké vzdělání. Řádové kleriky vyučoval tak úspěšně, že ho povolali na turínskou universitu, aby přednášel Písmo svaté. Byl též nějakou dobu zpovědníkem a dvorním kazatelem vévody savojského blahoslaveného Amadea.
Čekaly ho však ještě jiné úkoly. Roku 1466 byl ubit od bludařů inkvisitor blahoslavený Bartoloměj Cerveri, a bratr AIMO byl pověřen, aby nastoupil na jeho místo. Nebyl už mladý, měl už asi sedmdesát let. Věděl, jaké nebezpečí a jaké nesnáze ho čekají. Zastával však i tento obtížný a nebezpečný úkol horlivě, moudře a opatrně.
Byl také několikrát převorem ve svém rodném městě Saviglianu. Slovem i příkladem přispěl značně k zlepšení řeholní observance. Byl v tomto místě a úřadě nástupcem BLAHOSLAVENÉHO ANTONÍNA PAVONSKÉHO. 0 vánocích roku 1468 vzal tělo tohoto mučedníka z jeho skromného hrobu a uložil je na oltáři v kostele.
Hlavní chválou blahoslaveného ANMONA je však jeho nepřetržitá modlitba. Ať byl kdekoli, ať dělal cokoli, uměl si uchovat usebranost a mír srdce. Rád opakoval: "Bohu sloužit znamená kralovat."
Ve své cele měl velkými písmeny napsáno: "SOLA SALUS SERVIRE DEO; SUNT CAETERA FRAUDES." SPÁSA JE JEDINĚ V SLUŽBĚ BOHU. VŠE OSTATNÍ JE KLAM.
V modlitbě byla síla jeho apoštolátu. Rád se uchyloval do samoty, aby tam mohl prodlužovat svá rozjímání. Měl-li možnost, uchyloval se na horu blízko u Salluzza, aby tam - jak říkal — znovu rozdmýchal oheň Boží lásky ve svém srdci.
Takto žil až do sta let. Kolik to bylo modliteb, mší svatých, prací a námah, které na sebe bral pro Pána! Do poslední chvíle si uchoval jasné vědomí. Při smrti držel kříž tak pevně, že mu ho už vůbec nemohli vzít. Zemřel 15. srpna 1495. Jeho hrob je nyní v Turíně, kam byly jeho ostatky přeneseny v tomto století. Blahořečil ho PIUS IX.
BLAHOSLAVENÝ ŠEBESTIÁN MAGGI
byl z Brescie; narodil se roku 1416. Už v patnácti letech opustil bohatství své rodiny a vstoupil do řádu. Po celý svůj život upíral zrak na svatého Otce Dominika. Snažil se být jako on chudý, umrtvený, mlčenlivý.
Miloval studium. Byl velmi nadaný a stal se brzy oblíbeným profesorem. Přitom i tento bratr kázal v různých městech Itálie, smiřoval nepřátele, obracel hříšníky, vedl všechny k lásce Boží. Stal se vyhledávaným kazatelem a znalcem lidských srdcí. Pomáhal všem.
Hlavní jeho snahou bylo oživení horlivosti v řádě. Usiloval o to už jako prostý řehol nik. Když se stal představeným, zasvětil tomuto cíli všechny své schopnosti. Byl nadšen pro dominikánský ideál a chtěl ho uskutečňovat u sebe i u jiných.
Velmi mnoho řeholníků přivedl na dobrou cestu a naplnil novým nadšením. Byl dobrým představeným. Uděloval rozkazy s velkou ohleduplností, pokorou a láskou. Mohl-li, radostně sloužil svým spolu bratřím, i když byli zdraví, což teprve, když onemocněli! Říkalo se o něm, že navštěvování nemocných mu působí ze všeho největší radost. Svým řeholníkům říkával:
"Pochybíte-1i v něčem, přijďte ke mně ne jako k svému představenému, ale jako k svému otci!" Toho, kdo se něčím provinil, uměl povzbudit a vrátit mu odvahu. Učil více příkladem než slovy. Nevyžadoval od jiných ní kdy nic, co sám dříve nedělal. Nikdy v ničem nezmírnil přísnost svého života.
Horlivě se modlil. Sebe měl za nic. Snažil se přesně zachovávat všechny předpisy a přidával mnoho dobrovolných umrtvování. Nikdy se nestalo, aby vynechal některý společný úkon.
Byl několikrát převorem v Miláně i v jiných klášterech. Dvakrát zastával úřad generálního vikáře kongregace lombardské, V době, kdy byl převorem v rodné Brescii, vypukl tam mor. Rozdal tehdy vše, co rozdat mohl. Nešetřil se.
Za svého pobytu v Miláně byl zpovědníkem milánského vévody Ludvíka Moro a jeho manželky Beatrice d Este. Hlavně však byl také zpovědníkem a přítelem Savonarolovým. Hájil ho neohroženě proti jeho nepřátelům. Jeho smrti se už nedočkal.
Z toho, co bylo dosud řečeno, mohl by si někdo představit BRATRA ŠEBESTIÁNA jako člověka přísného až strohého. Avšak ti, kdo ho nejlépe znali, mluví o jeho dobrotivosti a tichosti. Říkají dokonce, že byl neobyčejně společenský a milý, a také, že velmi usiloval o spravedlnost.
Pracoval bez oddechu do poslední chvíle.
Svědčí o tom i zpráva, že ještě roku 1495, tedy rok před smrtí založil v Boloni zvláštní dílo pro ostýchavé chudé. Po tom ještě šel do Janova, aby tam vykonal kanonickou visitaci v klášteře Santa Maria di Castello. Jakmile došel do toho to domu, přepadla ho slabost. Nemohl už dál. Řekl klidně svým průvodcům: "Toto je místo mého odpočinku."
Jeho poslední nemoc byla velmi bolestná. Datum jeho smrti není přesně známo. Zemřel v době mezi srpnem a listopadem roku 1496. Úctu k němu schválil Klement XIII. 15. dubna 1760.
BLAHOSLAVENÝ MAREK SCALABRINI
z Modeny je časově poslední z této slavné skupiny. Rovněž vstoupil do řádu ještě mladý. Vynaložil všechnu svou snahu, aby se co nejvíce podobal svatému Otci Dominiku. Program měl jasný: modlitbu, studium, věrné plnění slibů, věrné zachovávání všech předpisů.
Pro jeho touhu po spáse duší dal mu Bůh vzácnou výmluvnost, která k jeho kazatelně přitahovala nesčetné posluchače. Zasvětil této službě všechny síly svého rozumu i srdce. Jeho příklad byl často účinnější než slova. Sloužil všem neúnavně a oddaně. Procházel italskými městy a připomínal důrazně zásady křesťanského života.
V posledních letech svého života byl převorem v klášteře v Pesaro. Získal si tam úctu všech. Žil tak prostě, že se stal vzorem dosažitelným pro všechny. Je to důkazem, že Stanovy řádu Kazatelského jsou jistým a bezpečným vůdcem k svatosti. Napsal také několik pojednání o duchovním životě, jsou však málo známá.
Chtěl žít skrytě a nenápadně, avšak jeho svatost se neutajila. Lidé se na něho obraceli s velkou důvěrou. Paní Lukrecie ho prosila o uzdravení svého syna, který mezitím už ze mřel. BRATR MAREK se pomodlil a pak řekl zarmoucené matce:
"Je mu dobře. Je v nebi. Nechtěj ho, protože bys ho po čase ztratila s větší bolestí. Matka nesouhlasila. Bratr Marek se znovu modlil. Pak vzal dítě za ruku a zvolal: "Jene, ve jménu Pána Ježíše vstaň!" Pak uzdravené dítě vrátil matce. Po několika letech tento chlapec podlehl moru.
BRATR MAREK, zemřel 21. září 1498 v Pesaru se rty přitisknutými na kříž.
Blahořečil ho Pius IX. V roce 1949 byly jeho ostatky přeneseny z Pesara do jeho rodné Modeny.
Kéž by se podobná kapitola BLAHOSLAVENÝCH opět opakovala v dějinách našeho řádu:
Je největší chválou DOMINIKOVY CESTY!
BLAHOSLAVENÝ JAKUB Z ULMU
Kromě těchto blahoslavených a mnoha jiných horlivých bratří měl řád i mnoho bratří spolupracovníků, kteří byli jeho ozdobou. Byli zbožní, obětaví, pohotoví v poslušnosti, pilní v práci, horliví v lásce. Můžeme tu podrobně mluvit jen o jednom z nich. Všichni ostatní zůstali skryti.
O blahoslaveném Jakubovi se dovídáme i podrobnosti zásluhou jiného bratra spolupracovníka Ambrosina ze Soncina, který napsal italsky jeho životopis.
Otec Isidor z Milána přeložil tento životopis do latiny. Snad ho i upravil, ale přesto je jasné, že bratr Ambrosino byl mimořádně inteligentní a schopný. Učil se u bratra Jakuba malovat okna, a proto ho dobře znal.
Životopis je ovšem psán tehdy obvyklým způsobem: to znamená rozvláčně, s častým odbočováním, vzletně, s hojnými citáty z Písma svatého vhod i nevhod a se snahou vyzdvihnout vše mimořádné a zázračné. Přesto se tu dá vyčíst mnoho. Využijeme této možnosti a zdržíme se u něho.
Tak opět prostý, "bezvýznamný" bratr tu dostane více místa než ti "důležití"; avšak kdo ví, jaký význam mají v dějinách řádu modlitby a skryté oběti.
Životopis začíná nadšenou chválou BRATRA JAKUBA, tohoto vzoru zdrženlivosti, pokory, trpělivosti a poslušnosti. Říká se o něm, že byl přísný k tělu. Ve dne pracoval, v noci se modlil. Při modlitbě ho obklopovalo světlo. Byl milý Bohu i lidem. Všichni ho měli rádi a toužili po jeho rozmluvách.
Teprve po tomto úvodu se dovídáme, že se narodil roku 1407 v Ulmu v Německu; proto mu bývá dáván též název "Alemanský". Bratr JAKUB nikdy nemluvil o sobě a o své minulosti. Jen díky obratným otázkám bratra Ambrosina je známo, že jeho otec byl zámožným obchodníkem; měl mnoho dětí. Jakub byl druhý.
Asi nikdy úplně nepřerušil styky se svou rodinou. Jak jinak by bratr Ambrosino věděl, že Jakubův otec zemřel až ve sto letech a měl ještě všechny zuby, což bylo připisováno jeho střídmosti.
Jakubovi se dostalo pečlivé výchovy. Od malička byl veden k Bohu a byla mu vštěpována zásada: "Raději smrt než hřích." Naučil se číst a psát. Měl se stát otcovým nástupcem.
Když mu bylo pětadvacet let, vyprosil si od otce dovolení, aby směl vykonat pout do Říma. Vyhledal si pak několik společníků na cestu. Ihned je vyzval, aby se před cestou nejprve vyzpovídali, aby nebyli zatíženi hříchem, jinak by jejich pout byla marná.
Celou cestu se modlil. V Římě pak prožil celou postní dobu a navštěvoval římské kostely. O velikonocích mu došly peníze. Jedna paní se to dověděla a hned mu nabízela výhodné místo u sebe, avšak Jakub toto zaměstnání nepřijal. Byl prý hezký a bál se nebezpečí pro svou čistotu.
Uzavřel místo toho pracovní poměr, který překvapuje. Vstoupil v Neapoli k vojsku; snad aby poskytl názorný důkaz, že neexistuje zaměstnání, v němž by se nebylo možno posvětit.
Jakub zůstal i u vojska zbožný, skromný, čistý. Byl vždy spokojen se svým žoldem. Viděl, jak jeho druhové kradou. Jednou mu dali jídlo a řekli mu: "Tohle jsme pobrali židům." Byla to jen zelenina a trochu oleje. Zhrozil se toho a od vojska odešel.
Našel si službu u bohatého pána v Kapui, který si ho velmi oblíbil. Zůstal u něho pět let. Často vzpomínal na otce, který ho v Ulmu marně očekával, ale jeho pán ho nechtěl propustit. Nakonec od něho potají utekl - a zase neměl nic, protože si nevzal ani maličkost z darů, jimiž ho jeho pán zahrnoval .
Dostal se až do Boloně a začal si vydělávat peníze na zpáteční cestu. Našel si místo sluhy na hradě. Chodíval často do kostela svatého Dominika. Teprve tam se rozhodl pro vstup do řádu, na který dříve nemyslil.
Potkal španělského provinciála Otce Mikuláše Carbonella a prosil ho o milosrdenství, jak se to dosud dělá při obláčkách. Ačkoli měl dost velké vzdělání, chtěl se ve své pokoře stát bratrem laikem.
Bylo mu asi jedenatřicet let, když byl přijímán do řádu; podle jiných pramenu už čtyřiatřicet. Není možno zjistit datum jeho obláčky. Jen to je jisté, že vstoupil do řádu za generalátu ctihodného Otce Bartoloměje Texiera. Věděl, že se tím loučí se svou vlastí a že otce už nikdy nespatří.
Ačkoli byl už starší, přesto mu učenlivosti nechybělo. Byl si od počátku vědom, že vstupuje do školy dokonalosti. Kladl často otázky a prosil: "Ukažte mi cestu! Poučujte mě, abyste mě přivedli do nebe!"
Řekli mu, že pokora je strážkyní všech ctností a osvědčenou cestou do nebe. Rozhodl se tedy pro ni a tím začal stavět na pevném základě. Nikým nepohrdal, všem sloužil, chtěl být ze všech poslední.
Po roce noviciátu si vykonal generální zpověď a složil slavné sliby. Prohlásil přitom: "V poslušnosti jsem dosáhl nových darů."
Měl ustavičnou touhu myslit a dělat jen to, co se líbí Bohu. Plnil horlivě všechny své povinnosti a přitom dělal též mnohé z toho, co nebylo vyžadováno. Bičoval se, nosil žínici, v noci se modlil a konal mnoho sebezáporů, a to vše ustavičně skrýval svatou radostností.
Ke všem byl vždy laskavý a milý. Každému chtěl způsobit radost.
Vyhýbal se všem zvláštnostem. Chtěl být prostý, skrytý a nenápadný. Dával vždy přednost společným úkonům. V noci, když se domníval, že ho nikdo nevidí, navštěvoval jednotlivé oltáře. Začínal obvykle u oltáře Panny Marie. Horlivě se modlil za Církev.
Před svatým přijímáním zachovával vždy po celý den mlčení a po celou noc rozjímal. K ránu se pak vyzpovídal. Po svatém přijímání byl jakoby uchvácen Boží láskou. Své mlčení opakoval. Velmi rád přisluhoval při mši svaté.
Stejně byl horlivý i při práci. Vynikal obratností i pílí. Říkával: "Kdo nechce pracovat, ať nejí." bratr Ambrosino k tomu dodává: "Já, jeho nehodný žák, nikdy jsem ho neviděl zahálet." - Nevyhýbal se žádné práci, žádná mu nebyla všední,kaž dou uměl posvětit. Zvláště dobře uměl sestavovat okna z ba -řevného skla. Zahálku považoval za učitelku neřestí. Proto vždycky bud pracoval nebo se zabýval Božími věcmi.
Vzorně zachovával mlčení.
Byl tak pokorný, že mluvil jen tehdy, když se ho na něco ptali, a to pak jen slova všem na povzbuzení. Bratry, s kterými pracoval, vedl ke káznění jazyka. Uměl jim včas připomenout, že mají povinnost mlčet. Přitom u něho vládla dobrotivost, soucit, laskavost. Každý jeho pohyb, každé jeho slovo vydávalo svatou vůni. Není divu, že si mnoho řeholníků přálo s ním mluvit, aby se povzbudili.
Stihaly prý ho tři různé nemoci. Snášel je s klidem a trpělivostí. V bolestech nikdy nevynechal modlitbu, zřídkakdy práci.
Hlavně však vynikal poslušností. Každý rozkaz plnil rychle a pohotově. Bylo mu svěřeno ošetřování nemocných; tuto povinnost i každou jinou konal pečlivě a vzorně.
Jeho převor se s ním chlubil. Když přišel do kláštera na návštěvu biskup, říkal mu, že jeden z jeho řeholníků je opravdovým Božím služebníkem. - "Z čeho to poznáte?" - "Z jeho poslušnosti." A hned chtěl podat důkazy.
Zavolal bratra Jakuba, který byl právě v práci, a řekl mu před biskupem, aby zanesl dopis Otci generálovi, který je právě v Paříži. Bratr Jakub se už na nic neptal, ničím se ne zdržoval. Vzal dopis a klobouk, poprosil o požehnání a šel. Biskup žasl, že nechtěl ani žádné peníze na cestu. Převor však bratru Jakubovi řekl, že se má vrátit ke své práci. Opět se na nic neptal, žádný údiv neprojevil a vrátil se ihned ke své práci.
Jistý měšťan z Boloně pozval bratry z kláštera svatého Dominika k sobě do nedaleké zahrady na rekreaci. Je to jedna z mála zmínek o rekreaci z té doby. Jakub byl mezi těmito bratry. Společně poobědvali, a tu nejstarší z bratří, který zastupoval představeného, řekl žertem: Bratr Jakub nám nachytá ryby, abychom je měli k večeři." Reka tekla nedaleko.
Bratr Jakub pohotově vhodil do ní sít a hned naponejprv vytáhl tolik ryb, že je dva bratří stěží mohli odnést. Všichni nad tím žasli a tak neobvykle bohatý a rychlý úlovek připisovali zásluze prosté a pohotové poslušnosti.
Jindy bratr Jakub maloval okna. V tom vynikal. Namaloval právě postavu, vložil ji do pece a rozdělal oheň, aby barvy vypálil. Každý ví, kolik je při tom třeba opatrnosti a přesnosti. Více horka nebo delší doba barvám škodí. Tu náhle při šel jiný bratr se vzkazem: "Bratře Jakube, převor řekl, že máme jít spolu na sbírku."
Bratr Jakub jistě věděl, jakému nebezpečí vydává své malované okenní tabule. Nenamítal však, nevymlouval se, sklonil" hlavu a řekl: "benedictus Oeus in donis suis."
Okamžitě pak šel. Když se vrátil, našel skla zásluhou poslušnosti nejen uchována, ale tak dokonale vypálená, jak to ještě nikdy neviděl. Bůh chtěl tímto zázrakem doporučit poslušnost.
Po té příhodě začal Jakub zvláště tak milovat poslušnost, že mu bylo smutno v den, kdy mu nebylo nic uloženo, protože se obával, že si nezískal žádné zásluhy.
Bratr Ambrosino pak dále líčí ctnosti bratra Jakuba jednu po druhé. Po poslušnosti přichází na řadu čistota. Bratr Jakub byl čistý myslí i tělem. Zvolil si k tomu zvláště dvě pomůcky: sklopené oči a ovládání těla; to horlivě nutil, aby sloužilo duchu jak v duchovních věcech, tak při pracích. Jeho čistota zářila i navenek. Bratřím tuto ctnost doporučoval slovy: Není pokušení proti čistotě, které by nepřestalo při rozjímání o umučení Páně.
Miloval chudobu. Byl v jejím zachovávání velmi přesný. Vždy se spokojil tím, co bylo nezbytně nutné.
Říkával, že nemá nic, ani sám sebe, protože stále poslouchá. Přitom byl mírný, tichý, ukázněný. Uměl odpouštět. Vždy byl radostný. Zneklidněn byl jen tehdy, když viděl něco dělat nebo mluvit proti Boží cti a spáse duší. To se vzrušil snad někdy přehnaně.
Byl statečný a vytrvalý. Odvážně na sebe bral nesnáze. Zářila u něho spravedlnost. Bedlivě zpytoval svědomí zvláště večer před spaním.
Miloval přátele v Bohu, nepřátele pro Boha. Pochopil a poznal to každý, kdo ho viděl sloužit nemocným. Bez bázně ošetřoval nemocné nakažené morem. Nemocné povzbuzoval slovy i skutky. Udělal jim vše, co potřebovali. Těla zesnulých uctivě umýval a chystal k pohřbu.
K této službě lásky si vždy vyžádal požehnání od převora. Bratry povzbuzoval slovy: "Láska - to je svatební šat, bez něhož se nikdo nedostane k věčné Boží hostině."
Dobře znal Písmo svaté. Při práci se nepřestával modlit. Jednou se zeptal bratra Ambrosina, jak se modlí on. Tu si tento bratr dodal odvahy a položil mu stejnou otázku. BRATR JAKUB začal nadšeně chválit Otčenáš. Řekl, že v něm má vše. Okouší při něm vždy sladkost, která pochází z toho, že tuto modlitbu pronesla božská ústa Ježíše Krista.
Hodně se modlil za svatého OTCE a za své představené. Děkoval často za milost povolání do řádu. Rád rozjímal o umučení Páně. Mytí nohou apoštolům bylo pro něho výzvou k pokoře. V zahradě Getsemanské se učil lítosti a odevzdanosti. Každou podrobnost si postupně probíral s velikou bolestí. S živou a stále novou radostí si potom připomínal Pánovo zmrtvýchvstání.
Měl své oblíbené ústní modlitby hlavně k Duchu Svatému a k Panně Marii. Práce ho pak neunavovala. Měl vždy touhu vykonat co nejvíce. Myslil přitom na věčnou blaženost.
Stalo se mu, že byl obklopen takovým světlem, že i o půlnoci jasně viděl. Mnoho let tak prožil v modlitbě a práci. Když onemocněl horečkou, vykonal si ještě generální zpověď u svého převora a přijal zbožně svaté svátosti.
Složil pak ruce v podobě kříže a vydechl o půlnoci 12. října 1491. Bylo to za převora Vincence Bandelli z Castelnuova, který se pak stal generálem řádu.
Hned po smrti BRATRA JAKUBA docházelo u jeho rakve k zázračným uzdravením. Jeho bledá tvář zčervenala, zářilo z ní štěstí. Pochován byl až osmého dne do zvláštního hrobu v kapli svatého Tomáše Aquinského. Blahořečil ho LEV XII.
BLAHOSLAVENÁ JANA PORTUGALSKÁ
Každý má své představy o dokonalosti. Většině křesťanů se však zdá, že je k ní nutná ráznost, odhodlanost, vytrvalost, statečnost, která se umí postavit proti každé překážce.
Kdo se dívá povrchně na život princezny JANY, vidí u ní mnoho váhavosti a nerozhodnosti. Zdá se mu, že dělala příliš mnoho ústupku a že ji stíhal jen neúspěch.
Zcela jiný však je úsudek Církve, podle něhož princezna JANA dosáhla největšího úspěchu: byla prohlášena za blahoslavenou.
A tak patří mezi blahoslavené našeho řádu přesto, že nikdy nemohla složit slavné sliby, jak po tom toužila. Je blahoslavená, protože se zcela odevzdala a patřila jen Bohu, ať ji potkalo cokoli.
Narodila se 16. února 1452 králi Alfonsi V. a jeho manželce Alžbětě di Coimbra. Rodiče si ji vyprosili jako první dítě po pětiletém manželství na pouti do svatyně svatého Otce Dominika. Dali jí jméno JANA. Ihned byla prohlášena za dědičku trůnu. Po třech letech se jí narodil bratr Jan. Avšak již roku 1456 jim zemřela matka.
Princezna JANA vyrůstala obklopena služebnými a přepychem. Její výchova však byla svěřena Doně Beatrici, která ji pečlivě vedla ke ctnosti. Otec svou dceru přímo zbožňoval. JANA se musila učit zpěvu i tanci i jiným předmětům do té míry, že nemohla uhasit svou žízeň po modlitbě a pokání. Získala si mnohem větší vzdělání, než to bylo obvyklé u žen v její době.
Žila takto u dvora více než dvacet let. V devatenácti letech se stala regentkou království a vládla místo svého otce v době jeho výpravy proti Maurům do Afriky. Projevila přitom velkou moudrost a rozvážnost. Zdálo se jí však, že se ustavičně setkává jen s tím, co ji chce odvádět od zbožnosti.
Starý životopis, který napsala sestra Markéta Pinheira, která ještě princeznu JANU osobně znala, říká o jejím životě u dvora:
"Nade vše milovala a hledala mír a svornost. Pečlivě utíkala před vším, co se těmto ctnostem protiví. Nesnášela ve svém paláci slova urážlivá. Rázně zasáhla bez ohledu na lidi. Když se dověděla, že někdo přechovává k bližnímu nenávist, laskavě mu domlouvala. Když to nepomáhalo, poručila, aby člověk tvrdý a neoblomný byl od dvora poslán pryč. To se však stalo zřídkakdy pro milost, kterou Bůh vložil na její rty, aby usmířila nepřátele všeho druhu.
Po skončení slavností u dvora a po odchodu hostu se use -brala ve své oratoři, obětovala se Bohu, své jediné LÁSCE, a prosila ho, aby ji naučil cestě, na které by opustila všechny marnosti světa a sloužila jen jemu.
Když odešly její komorné a zavřela dveře ložnice, jejíž pohodlnost ji velmi mrzela pro její lásku k milovanému Snoubenci, vrátila se do kaple, kde hořela malá lampa ozdobená zlatem.
V jejím světle se horlivě modlila a neúprosně bičovala až do krve uzlovitými důtkami. Bděla a přemáhala spánek. Když už mu podléhala, položila hlavu na koberec. Ráno se znovu modlila. Až pak se vracela do ložnice, aby nikdo ani netušil, jak strávila noc."
Vedla tedy i u dvora život lásky, modlitby a pokání. Velmi záhy se u ní probudila touha po řeholním životě. Od malička však musila vždy ve všem uposlechnout svého otce. Ještě jí nebylo ani šestnáct let, když se začalo mluvit o je jím sňatku. Věděla tedy, jaké ji čekají boje.
Potají dlouho pečlivě vyhledávala s pomocí některých paní, které jí byly zcela oddány, klášter odpovídající její touze po svatosti.
K chvále II. řádu tyto paní našly řeholní rodinu, o níž prohlásily, že je v ní nejdokonalejší observance a největší úsilí o dosažení dokonalé lásky, právě v klášteře dominikánek v Aveiro, založeném teprve před několika lety.
Otec JANU něžně miloval, chtěl její štěstí a byl věřící. Snad by jí byl snáze vyhověl a splnil její touhu po řeholním životě, kdyby se příliš nenechal ovlivňovat veřejným míněním a hlavně svým synem, který Janě v jejím záměru rozhodně a umíněně překážel.
Nejprve dosáhla toho, že směla odložit přepychové šaty a šperky a bylo jí ponecháno více času na modlitbu.
Když se její otec vítězně vrátil z výpravy do Afriky, připojila se k všeobecné radosti a blahopřála mu. Potom mu řekla, že by měl na poděkování podat Bohu oběť. "A jaká oběť to má být?" "Já sama," odpověděla prostě. Mluvila pak s otcem dlouho s takovou pevností a laskavostí, že nakonec dosáhla jeho souhlasu. Král však byl stále nerozhodný. Odehrávaly se v něm boje mezi svědomím křesťana, otcovskou láskou a světskou opatrností.
Bratr začal JANE klást překážky všeho druhu. Ustavičně zdůrazňoval, že má slabé zdraví a ona že musí zůstat ve světě jako případná dědička trůnu. Minuly měsíce.
Snad by někdo na místě princezny Jany chtěl rázně udělat vše mu konec a odejít. Ona však jistě hledala vůli Boží, trpělivá se účastnila různých slavností na oslavu vítězství, a teprve když nadšení polevilo, znovu přednesla otci svou prosbu a pak opustila dvůr.
Nešla přímo do Aveira. Obávala se, že by otec nesouhlasil s chudobou a přísností tohoto kláštera. Zůstala proto dva mě sice v blízkém opatství. Denně tam za ní přicházeli četní lidé, denně ji též navštěvovala její tetička. Snažila se Janu přemluvit a odvést od jejího plánu.
Aby princezna měla více klidu, prosila otce, aby se směla uchýlit do jiného kláštera. Doprovázel ji celý dvůr se vší nádherou. Teprve cestou si vyprosila Aveiro.
O svátku svatého Otce Dominika roku 1472 vstoupila do klausury. Jak velice si v tu chvíli přála, aby se mohla stát poslední novickou a horlivou žákyní v Dominikově škole.
Nesnáze však nepřestaly. Otec nechtěl, aby jeho dcera patřila mezi ty, které prosí "o milosrdenství". Klášter bohatě obdaroval. Sestry z ohledu na krále daly princezně nejlepší místnost a ve všem s ní jednaly jako s královskou dcerou. A opět návštěvy, neúnavná tetička a princ Jan, který se začal oblékat do smutku a prohlašoval, že se nebude stříhat ani holit, dokud se jeho sestra nevrátí ke dvoru.
Řeholnice se neodvažovaly jednat s princeznou Janou, jako by byla jednou z nich. Ustavičně ji chtěly obsluhovat. Ona sama ve svém jemnocitu viděla, kolik neklidu a hluku vnesla do dříve tak tichého kláštera. Ve své jemnosti a ohleduplnosti to těžce nesla.
Tak minuly beze změny tři - podle jiných autoru i čtyři roky. Teprve po uplynutí této doby se princezna odvážila obléci hábit a stát se novickou. Zaujala místo v choru, které jí patřilo podle data obláčky; vždy se začervenala, když ji ještě někdo nazval princeznou.
Začala s ostatními nosit do kuchyně dřevo, chodit do prádelny, ošetřovat nemocné. Byla přitom šťastná.
Sestra Jana se v ničem nechtěla lišit od ostatních sester, a proto se teprve v klášteře začala učit šít, příst a tkát. Byla přitom obratná a učenlivá; látky, které zhotovila, byly nejjemnější a nejpěknější. Obvykle se z nich šily korporály.
Její bratr znovu dělal výstupy v klášteře, avšak neodvážil se Janě strhnout závoj a pošlapat ho, jak vyhrožoval. Našel se však biskup, který ve své úslužnosti zašel tak daleko, že bratra v jeho jednání podporoval.
Janin klid a radost netrvaly dlouho. Převorce docházely žádosti z celého Portugalska, aby nikdy nepřipustila princeznu Janu k slavným slibům. K tomu ještě princezna onemocněla. Někteří lékaři se chtěli zavděčit králi, a proto prohlásili, že jí škodí nezdravé podnebí v Aveiro, zdrženlivost od masa i jiné řeholní observance.
Král byl spokojen, že našel tak dobré spojence, a dal ihned rozkaz, aby byl jeho dceři odňat řeholní šat a tím i na děje na připuštění k slibům.
Bolest sestry Jany byla nesmírná. Radila se dříve, než se podrobila. Řekli jí, že má v úsudku lékařů vidět pokyn Boží Prozřetelnosti. Prohlásila tedy, že noviciát přeruší, avšak bude i dále nosil hábit ze zbožnosti, složí sliby soukromé a z kláštera neodejde.
Král poslal do Aveira své notáře. Před nimi musila princezna odložit závoj a hábit. Ačkoli se vždy dokonale ovládala, tentokrát se nedokázala zdržet slz. Podepsala pak úřední listinu, že nikdy nebude skládat slavné sliby.
Několik dní chodila ve světských šatech, pak opět oblékla dominikánský hábit a do smrti ho už nikdy neodložila. Věrně zachovávala všechny předpisy Stanov, pokud jí to bylo možné, a chtěla se ve všem podobat ostatním sestrám. Slavné sliby skutečně nikdy nesložila, avšak nikdo nepochybuje, že patří mezi sestry II. řádu.
Chtěla žít do smrti v klášteře v Aveiro, avšak ani to jí nebylo vždy možné. Roku 1476 musila přerušit noviciát. Potom mohla nějakou dobu zůstat v Aveiro, kde jí otec dal do správy mnoho statků, aby bylo všem zřejmé, že jeho dcera opravdu není řeholnicí.
Roku 1479 musila klášter opustit, protože v Portugalsku propukl mor a všichni tvrdili, že by mu princezna mohla podlehnout v místě podle jejich mínění nezdravém. Opět se podrobila, vzala si však s sebou několik řeholnic, s nimiž se modlila a žila. Všichni k ní měli takovou úctu, že všude, kam měla přijít, spěchali připravit kapli pro princeznu a její průvodkyně.
Roku 1481 jí zemřel otec. Vrátila se do Aveira. Byla pak ještě zatahována do různých záležitostí. Bratr jí svěřil výchovu svého nemanželského syna. Dvakrát se o ni ucházeli královští nápadníci. Bratr na ni velmi naléhal, byl k ní násilný a hrubý. Znovu ji donu til odejít z Aveira a poslal pryč řeholnice, které si vzala" na cestu s sebou.
Princezna Jana však zůstala pevná a rozhodná. Jakmile jí to bylo možné, opět se vrátila do svého kláštera. Píšeme "svého." Ona skutečně považovala Aveiro za svůj jediný pravý domov. V ničem se tam, nechtěla lišit a pracovala podle svých sil, dokonce v přístavbě jedné zdi, kde pak ještě dlouhá léta sestry cítily líbeznou vůni.
Ze svých statků si pro sebe nenechala nic. Měla méně potřeb než poslední sestra. Vše, čím mohla volně nakládat, rozdala pro potřeby kostelů a klášterů nebo pro chudé. Propustila všechny maurské otroky, postarala se jim o náboženské vyučování a o slušné zabezpečení.
Stále více u ní zářily její příznačné ctnosti: vlídnost, skromnost, tichost, ohleduplnost. Často za ní přicházeli různí prosebníci. Přijímala je trpělivě a s velkou pokorou. Mluvívala ráda o Bohu a o všem, co vede k jeho lásce.
Její slabé zdraví bylo otci i bratru několikrát záminkou, aby ji odvolali z kláštera. K tomu však se přidala jakási zvláštní nemoc, která jí působila muka. Říká se, že byla otrávena. Prý se jí tak pomstila jistá paní, kterou princezna vypověděla z Aveira pro její nezřízený život. Měla veliké horečky a trápila ji ustavičná žízeň. Jedinou úlevou jí bylo pití vody, avšak to jí lékaři zakázali. Snášela to křesťansky, ustavičně se spojovala s trpícím Ježíšem a připomínala si je ho žízeň.
Dlouho trvala její nemoc. Nikdy při ní neprojevila netrpělivost. O vánocích roku 1489 byla naposledy na mši svaté. Pak už jen prosila, aby sestry nechávaly otevřené dveře a tak jí umožnily sledovat modlitbu v choru. Více pro slabost dělat nemohla.
Zemřela 12. května 1490 ve svém milovaném klášteře v Aveiro. Měla osmatřicet let. O jejích posledních chvílích opět necháme vyprávět sestru Marii Pinheiru:
"Výmluvně a s podivuhodnou sladkostí povzbuzovala převorku a mnišky, aby se netrápily nad smrtí, kterou ráda přijímá od Pána, v jehož milosrdenství vložila všechnu důvěru. Rekla, že prosila Boha, aby směla prožít mezi sestrami dobu svého očistce. Vybízela všechny k poslušnosti. Říkala, že poslušnost je žebříkem do nebe; po něm se snadno vystupuje ve stopách Krista, který byl poslušný až k smrti. Vybízela je také, aby střežily své srdce, měly vždy čisté svědomí a byly připraveny na konec života, jehož den nám není znám.
Převorka začala číst evangelium o umučení Páně. Pozorně a klidně poslouchala, dokud se nedošlo k příhodě o políčku, daném Pánu. Nemohla už sama zdvihnout ruku. Prosila, aby jí pomohly, a vlastní rukou si dala políček tak silný, že se zpotila. Řekla: "Pane, ty ses podrobil tolika mukám za hříšníky. Odpust mi a spas mě, abych mohla být v počtu těch, kteří na tebe patří a tebe chválí."
Dělala to tak vždy, když četla nebo slyšela číst o umučení Páně, se slzami a hořkostí srdce, a ani v poslední chvíli života to nechtěla opomenout."
Vydechla naposledy ve chvíli, kdy se u ní shromážděné sestry modlily litanie. PAPEŽ INNOCENC XII. schválil její úctu 4. dubna 1639.
BLAHOSLAVENÁ JANA PORTUGALSKÁ je vzorem vyrovnanosti a vytrvalosti za všech zkoušek. Podle lidského zdání stále musila ustupovat a nikdy nedosáhla svého cíle. Ona však dala Bohu vše a zcela se mu odevzdala. Na ostatním tolik nezáleží.



BRATR JERONÝM SAVONAROLA


Ke konci patnáctého století se začala v Evropě šířit nová nákaza - humanismus a renesance. Již blahoslavený Jan Dominici napsal spis proti tomuto hnutí. Tito takzvaní humanisté byli domýšliví a marniví a snažili se zbavit všeho, co považovali za pouta nebo zátěže. Často považovali za pouta i církevní zákony.
Bylo neštěstím pro Církev, že měla v té době snad nejhorší papeže v celých svých dějinách. Byli to často lidé, kteří si osvojili všechny neřesti své doby a neměli smysl pro zodpovědnost.
V této době působil BRATR JERONÝM SAVONAROLA. Je málo lidí, o nichž se tak liší lidské úsudky jako o něm. Někteří ho uctívají jako světce a mučedníka, jiní mu vytýkají neposlušnost a pýchu a někteří o něm dokonce mluví jako o kacíři. Na jednom sousoší ho postavili po bok Lutherovi a Kalvínovi jako jejich předchůdce. S tím by on sám rozhodně nesouhlasil, vždyť ani jeho největší protivníci nenalezli v jeho spisech jedinou větu, která by nebyla přísně pravověrná.
JERONÝM SAVONAROLA se narodil 21. září 1452 ve Ferraře v zámožné rodině. Největší vliv na jeho výchovu měl dědeček lékař. Jeroným neprojevoval v mládí žádný zvláštní sklon k zbožnosti. Studoval medicínu a přitom hrál na loutnu a psal básně. Málo se lišil od tehdejších mladíků z "dobrých" rodin.
K náhlé změně u něho došlo roku 1475. Často vzpomínal na jedno kázání, které ho zvláště ovlivnilo. Bůh ho volal a on se rozhodl, že se mu dá zcela. Přerušil okamžitě studia a potají bez rozloučení odešel z domova pravděpodobně proto, že se bál nejen zármutku svých rodičů, ale i sám sebe. Vstoupil v Boloni do dominikánského řádu a měl obláčku 25. dubna 1475. Prosil tehdy, aby se směl stát sluhou všech. Chtěl konat nejobyčejnější práce.
Dodnes se ještě nenašel nikdo, kdo by se odvážil brát v pochybnost čistotu jeho života a jeho horlivost. Někteří však mu vytýkají, že byl příliš přísný; prý všude a ve všem viděl jen hříchy. Z omylu je však usvědčují dopisy psané jeho matce. Jsou zachovány; Jeroným je v nich nejen uctivý, ale i něžný. I jinak byl vždy ke každému laskavý a rád se věnoval dětem. Přísný byl vlastně jen sám k sobě. Usiloval o ustavičné spojení s Bohem.
Byl mimořádně horlivý při modlitbě. Již v noviciátě si napsal předsevzetí a pravidla, jimiž se pak řídil po celý svůj život. Nejvíce v nich zdůrazňuje odklon od tvorů a sjednocení s Bohem, pohrdnutí bohatstvím a zřeknutí se i dovolených radostí, úplné podrobení nejen představeným, ale i sobě rovným a nižším, ustavičný dohled nad svými činy a zdrženlivost od neužitečných hovorů s lidmi. Již v noviciátě napsal bratr Jeroným některé básně a menší spisy.
Když mu bylo devětadvacet let a stal se knězem, jmenoval ho blahoslavený ŠEBESTIÁN MAGGI novicmistrem, ačkoli byl v řádě teprve Šest let. Pravděpodobně nezastával tento úřad dlouho. Svou kazatelskou činnost začínal v rodné Ferraře. Snad na jeho kázání chodila ještě i jeho matka. O tom se však nemluví. Brzy vypukla válka a bratr Jeroným byl poslán do kláštera svatého Marka ve Florencii.
Tehdejší Florencie byla místem přepychu a zábav. Není divu, že Savonarolova kázání neměla ze začátku mnoho úspěchů. Vytýkali mu dokonce drsný hlas a ferrarský přízvuk. Stávalo se, že na jeho kázání přišlo jen několik stařenek.
Nejoblíbenějším z florentských kazatelů byl tehdy u lidu i u Medicejských augustinián Marián de Gennazzano, který později viděl v bratru Jeronýmovi jakéhosi soka a nežádoucího konkurenta.
V roce 1487 přerušil bratr Jeroným na čas pobyt ve Florencii a kázal v různých lombardských městečkách. Hlavní námět jeho kázání se nezměnil, avšak posluchačů začalo přibývat. Po třech letech se vrátil do kláštera svatého Marka jako pře vor. Přišel pěšky a nesl si jen breviář a Písmo svaté. Přinášel si ovšem také velikou touhu po spáse duší.
V klášteře svatého Marka nebyla špatná kázeň. Byla tam ještě příliš živá vzpomínka na svatého zakladatele kláštera Antonína Pierozziho. Převoru Jeronýmovi se nelíbilo, že bratří, kteří viděli, jak se stále umenšují dary lidí a almužny, chtěli se do budoucnosti zajistit a zakoupili si některé statky v okolí Florencie. Na přání bratra Jeronýma tyto statky opět prodali a zavedli přísnou chudobu. Nikdo neměl nic vlastnit. Chudé musily být i hábity a cely.
Je pozoruhodné, že právě za těchto okolností přibývalo žadatelů o dominikánský hábit. Patřili mezi ně synové nejpřednější šlechty, básníci i umělci. Při příchodu Savonaroly bylo v klášteře svatého Marka šedesát bratří, za jeho působení tento počet stoupl na dvě stě. Více jich nebylo zřejmě jen proto, že již pro další nebylo místa. Právě tak vzkvétaly i dominikánské kláštery v okolí, hlavně v Prato a ve Fiesole, i kláštery jiných řádů. Ženských klášterů bylo ve Florencii ještě roku 1527 devětačtyřicet.
Bratru Jeronýmovi nestačilo, že se stal reformátorem klášterů ve Florencii. Chtěl reformovat celé město. Dobře viděl, jaká v něm vládne zkaženost. Necudnost v řeči a v jednání, neslušnost v oblékání, láska ke hře a ustavičná touha po radovánkách byly rány, které se měly zahojit. A on za nejlepší lék považoval kázání. Kázal proto neúnavně. Lid přicházel na jeho kázání stále ve větších zástupech. Byl stržen jeho výmluvností a rozechvěn výhružnými proroctvími. V celém městě začalo docházet k velikým změnám.
Bratr Jeroným uměl pokárat každého, kdo si to zasloužil. Jeho přísným výtkám neušel ani vládnoucí rod Medicejský. Vyzval hlavu rodu Lorenza Magnifika, aby činil pokání. Vavřinec tyto výtky snesl mlčky. Když umíral, dal si k sobě zavolat převora od svatého Marka, bratra Jeronýma. Zůstalo tajem stvím, o čem spolu rozmlouvali. Je však jisté, že si Savonarola získal i svého největšího protivníka.
Začalo se uskutečňovat Jeronýmovo mocné volání: "Ježíš Kristus, Král králů a Pán pánů, chce být zvláštním KRÁLEM našeho města, a jeho Matka Maria, vždy Panna, chce být jeho KRÁLOVNOU."
Místo světských písní, často nevázaných, začaly být všude zpívány písně duchovní. Matky konaly se svými dětmi společné modlitby podobně jako v klášteře. V mnohých domácnostech zavedli tehdy i čtení při jídle. Krčmy zely prázdnotou. Přestaly plesy a karnevaly. Ženy se začaly skromně oblékat.
Bratr Jeroným se zvláště věnoval dětem. Shromažďoval je na chodbách svého kláštera, mluvil k nim, učil je zpěvům. Později se mu někdy sešlo až pět tisíc dětí. Pak už chodby nestačily. Pořádal s nimi velkolepé slavnosti a průvody, při kterých měly nadšeně provolávat KRISTA ZA KRÁLE FLOŘENTANů
K dětem byl vždy trpělivý a laskavý. Zabýval se také výrostky z ulice, kteří dříve bývali postrachem města. Děti měly také veliký podíl na takzvaných "zbožných karnevalech". V letech 1496 a 1497 místo obvyklých maškarád děti procházely městem a sbíraly předměty sloužící marnivosti a pověře. Lidé též sami přicházeli a přinášeli obrazy a knihy, škodlivé pro spásu duší, dále kostky, karty, ličidla a jiné předměty, v kterých si dříve renesanční Florencie libovala. Tyto věci pak byly páleny na náměstí za zpěvů a vyzvánění zvonů.
Dnes jsou právě tyto "zbožné karnevaly" Savonarolovi nejvíce vytýkány jako fanatismus. Není pravda, že by bratr Jeroným chtěl proměnit celé město v jediný klášter. Chtěl však návrat k prostému křesťanskému životu, proto káral přepych a nevázanost.
Šlo však o Florencii renesanční. Nadšení mnohých brzy vyprchalo. Někteří lidé příliš lnuli ke svým klenotům a zábavám. Nejvíce nespokojenců bylo mezi těmi, kdo přišli o své bohaté výdělky. Přestávalo na ně působit ustavičné volání jejich proroka k pokání:
"Florencie, kolikrát jsem tě volal! Nechci od tebe nic, než abys konala dobro a stala se městem opravdu křesťanským. Nevděčná Florencie, kdyby Turci slyšeli to, co jsi slyšela ty, káli by se za svoje hříchy!"
Přesto měl úspěchy veliké a často i trvalé. Florencie byla tehdy nazvána branou do nebe. Vládly v ní mír a dobročinnost. Zámožní obchodníci si libovali v čtení Písma svatého.
Všichni ovšem nebyli stejní. U některých nespokojenost vzrůstala. Savonarola nikdy nechtěl vládnout a nikdy se nechtěl zabývat časnými záležitostmi. Avšak po smrti Lorenza Magnifika byl jeho syn Petr vypovězen z města a Savonarola byl proti své vůli zatažen i do politiky. Že se tomu bránil, nepopírají ani jeho nepřátelé. Mnozí lidé potají očekávali, že se za "Kristova království" budou mít dobře. Došlo však k hospodářské krizi. Bratru Jeronýmovi tím ubývalo obliby u lidu.
K tragickému konci Savonarolovu napomohla nejen tato situace ve Florencii, ale i jeho konflikt s papežem Alexandrem VI. - Borgiášem. O tomto papeži se mnoho píše a často se při tom zveličuje a zkresluje. Právě ti historikové, kteří ho nejvíce haní, dokazují, že od Petrova nástupce očekávají bezúhonný život. Vždyť Alexandr VI. nebyl horší než většina tehdejších panovníků. Bylo však někdy těžké vidět v něm "sladkého Krista na zemi". Mnozí to dokázali. Psali o něm s úctou ještě i po jeho smrti. Jiní však prohlašují, že "o Alexandru VI. je snadnější mlčet, než něco skromného říci. Tuto větu mají ve svých poznámkách Bollandisté.
Alexandr VI. a Savonarola se nikdy nesetkali. Vyměnili spolu několik listů. Ještě v roce 1495 Alexandr VI. chválí převora u svatého Marka za jeho apoštolské působení a za do sažení nápravy mravů. Později však už pro něho Savonarola přestává být "milovaným synem".
Byl Savonarola skutečně neposlušný a neuctivý k papeži?
V této otázce se zprávy nejvíce různí. Jedni ho hájí, druzí ho viní z pýchy. Prohlašoval prý o sobě, že je Božím prorokem, kterého neposlal žádný člověk ani prelát, ale sám Ježíš Kristus.
Falešně prý prorokoval. Mluvil prý o svých viděních. Viděl Boží meč.
Volal k reformě a k nápravě mravů kněze i papeže. Nakonec prý dokonce prohlásil, že Alexandr VI. není legitinvním papežem, protože byl zvolen simoniacky.
Co z toho je pravda? Jisté je, že ještě v roce 1497 poslal Savonarola Alexandru VI. krásný kondolenční list po smrti jeho syna. Někteří jeho nepřátelé převrátili vše, co řekl, a přidali i to, co nikdy neřekl. Každý uznává, že proces proti němu byl výsměchem vší spravedlnosti.
Jeho přátelé prohlašují: Jak by mohl být bratr Jeroným ne poslušný, když celý svůj řeholní život bral tak vážně v duchu poslušnosti až do smrti! Kéž by si všichni brali k srdci jeho slova: "Přijde brzy den, kdy Církev bude bičována!"
Ti, kteří mu vytýkají pýchu, nečetli asi jeho" pojednání o Ježíšově lásce". Savonarola mluví o Pánově utrpení jako o základu naší lásky k Ježíši a k pochopení jeho lásky k nám.
V části o mytí nohou apoštolům v rozjímání vyzvědá Ježíšovu pokoru s nestrojenou upřímností, přesvědčivostí a s velkým důrazem.
Savonarola byl ve Florencii skutečně uctíván jako prorok a dosáhl tam četných obrácení. Když se však Petr Medicejský pokoušel o návrat do vlasti, byli po nezdařeném pokuse někteří jeho přívrženci popraveni. Z toho byl obviněn Savonarola, ačkoli na tom neměl podíl.
Někteří kazatelé mu už dlouho záviděli jeho úspěchy. Nepřátelé proti němu štvali. Byl jim nepohodlný.
Někteří vidí neposlušnost v tom, že se na vyzvání papeže nedostavil do Říma a omluvil se nemocí, která prý nebyla vážná. Potom prý byl suspendován, rok nekázal, avšak po roce začal kázat znovu.
Obhájci tvrdí, že nevystoupil na kazatelnu dříve, dokud ho florentská Signoria neujistila, že jeho záležitost je už příznivě vyřízena. Na kazatelně pak volal: "Pane, chci jen tvůj kříž!"
V dopise, který napsal Alexandru VI. rok před svou smrtí, je i tato věta: "Až Vaše Svatost bude mít příležitost mě poznat, zpozoruje, že ve mně našla věrného a upřímného služebníka, v každém čase nejposlušnější ho." Byly to jen fráze?
To tam asi jeho nepřátelé nepřidávali. Alexandru VI. poslal také svůj spis: "Přehled o zjeveních".
Z nařízení Pavla IV. byla celá Savonarolova nauka, roztroušená v kázáních a jeho dílech, roku 1558 s úzkostlivou přesností zkoumána římskou kongregací Indexu, která ji úředně uznala za prostou jakéhokoli bludu.
Že by bratr Jeroným jinak psal a jinak mluvil? Poměry ve Florencii se změnily v Savonarolův neprospěch natolik, že v květnu 1498 byl Savonarola odveden k výslechu na magistrát. S ním byli zatčeni i dva jeho spolupracovníci dominikáni, bratří Silvestr a Dominik. Dostupné prameny jsou tak kusé, že o těchto bratřích nic neříkají. Čím se provinili?
Savonarolovi soudcové nedodrželi, co mu slibovali. Jednali s ním s velkou krutostí. On pevně a vytrvale prohlašoval:
"Vše, co jsem hlásal, je pravda!" Výslechu bylo přítomno patnáct nepřátelských komisařů. Nebylo nikoho, kdo by se byl bratra Jeronýma zastal. Při výslechu ho podrobili strašným mukám. Házeli mu žhavé uhlí pod nohy a natahovali ho na skřipec. Nedosáhli však ničeho. Jakmile ho přestali mučit, ihned klesl na kolena a modlil se za své mučitele.
Alexandr VI. se dověděl o jeho zatčení a vyslýchání a chtěl ho povolat do Říma. Florenťané už byli tak rozvášněni, že mu nevyhověli. Poslal tedy do Florencie dva své legáty. Jedním z nich byl generál řádu Kazatelského JOACHYM TORRIANI. Jeho přítomnost na tomto procesu je záhadná. Což ani on své bratry nehájil?
Před těmito legáty byl bratr Jeroným znovu vyslýchán a mučen. Žádné doznání z něho nevynutili. Přesto byl odsouzen.
Při všech mukách si zachoval podivuhodný klid. Po svém od souzení řekl přítomným bratřím: "Znáte můj život i mou nauku. Dvě věci vám kladu na srdce: Pečujte o mladé řeholníky, vychovávejte je v bázni Boží a v upřímnosti křesťanského života. A modlete se za mne. Jsem připraven zemřít."
Vyvstává tu mnoho otázek, na něž zatím není odpovědi. Proč byl Savonarola odsouzen?
Zkreslili celý proces a odsoudili ho jako kacíře. Přitom však se neodvážili nezavolat mu zpovědníka a odepřít mu svaté přijímání. S HOSTIÍ v ruce vyznával svou víru.
Ve vigilii své smrti psal s vymknutou rukou výklad k žalmu Miserere a k slovům "In te, Domine, speravi". Na prosbu svého žalářníka napsal i nějaké italské pojednání.
Nic nemluví více v jeho prospěch než toto. Jiný by snad psal vzrušené obhajoby, v kterých by útočil na papeže a na nespravedlivé soudce. Bratr JERONÝM nechává mluvit svou víru, naději a lásku.
Na smrt šel s odvahou mučedníků. I bratří Silvestr a Dominik, s ním odsouzení a popravení, byli stateční. Projevovali svou lásku k řádu a doporučovali řeholní observanci.
Bratr JERONÝM zaslzel jen tehdy, když mu před popravou svlékali hábit. Prohlásil, že ho uchoval nedotčený. Pak byl on i jeho dva spolubratři "zbavováni kněžství".
Přítomný biskup ho vzal za ruku se slovy: "Odděluji tě od Církve vítězné". Savonarola mu pevně odpověděl: "Od bojující, ne od vítězné. Od té mě odloučit nemůžeš." Políbil pak kříž. Všichni tři byli uškrceni a pak spáleni. Popel byl naházen do řeky Arno. Stalo se to 23. května 1498 o vigilii Nanebevstoupení Páně. Savonarolovi bylo teprve pětačtyřicet let.
Po jeho smrti se v některých klášterech modlili hodinky ne za něho, ale k jeho cti. A stále ještě jedni ho považují za odbojníka, druzí za mučedníka, a žádají za jeho blahořečení. Svatý Ignác prý zakazoval svým řeholníkům číst spisy tohoto "neposlušného mnicha".
Svatý Filip Neri a svatá Kateřina Riccijská ho uctívali jako světce. Úcta k bratru Jeronýmu Savonarolovi byla uváděna jako překážka k svatořečení svaté Kateřiny Riccijské, a však tato námitka byla jednou provždy zamítnuta.
V Prato si daly sestry namalovat na fresce bratra Jeronýma, jak zázračně uzdravuje jistou těžce nemocnou řeholnici. Byl dán rozkaz, aby tato freska byla přemalována. Místo Savonaroly je tam nyní Panna Maria. Práce se však nezdařila, na fresce jsou stále ještě patrny Savonarolovy rysy.
Podle některých autorů světec musí mít především hlubokou pokoru, která by mu dala sílu, vždy se podrobit autoritě ustanovené od Boha, - a ta prý Savonarolovi chyběla. Avšak mohou to dokázat? Nemluví proti tomu právě úcta světců z Florencie, kteří měli nejvíce možností poznat pravdivost ctností jeho života?
Zbývá ještě říci něco o Savonarolově díle a o jeho žácích. Ačkoli BRATR JERONÝM žil jen krátce, zanechal po sobě mnoho spisů latinských i italských. Ještě dnes jsou stále znovu vydávány. Hlavní z nich jsou knihy o prostotě křesťanského života, o vítězství kříže, o modlitbě Páně, dále výklady žalmů a jiných knih Písma svatého a různá kázání.
SAVONAROLA vychoval mnoho horlivých řeholníků a řehol nic. Mezi ně patřila LUCIE, dcera bohatého florentského šlechtice Dominika Bartoloniho.
Ve světě se jmenovala KAMILA. Roku 1484 se provdala za bohatého továrníka a obchodníka s látkami Rudolfa Oricellara, spřízněného s rodinou Medicejských. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Oba manželé se stali horlivými Savonarolovými žáky. Patřili mezi dvě stě padesát mladých lidí z nejlepších rodin, kteří se již v prvních letech jeho působení a vlivu rozhodovali pro řeholní život.
Roku 1494 se KAMILA se svým manželem slavnostně rozešla a přijala ze Savonarolových rukou hábit III. řádu. Rudolf vstoupil do dominikánského noviciátu. Nevytrval však. Po sedmi měsících z kláštera odešel. Naléhal pak na sestru Lucii, aby se k němu vrátila, avšak marně. Chtěl ji za to vytrestat ale spon tím, že jí nedal vůbec nic ze svého velikého majetku. Sestra Lucie se nad tím nermoutila.
Chtěla být chudá. Skoro bez prostředků založila klášter, v němž žilo osmdesát i více sester. Mezi nimi byly i dvě její neteře. Ona sama se stala převorkou. Tentokrát šlo jistě o klášter sester III. řádu se sliby, avšak tyto sestry žily skoro stejně jako sestry II. řádu. Skoro vůbec nevycházely. Později byla i u nich zavedena přísná klausura, jak to vyžadovala tehdejší doba.
SESTRA LUCIE zemřela roku 1520 v pověsti svatosti.
Z těch, které SAVONAROLA osobně přijímal do řádu, je nejznámější MIKULÁŠ SCHÓNBERG. Byl to Němec ze zámožné šlechtické rodiny. Chtěl si vykonat pout do Říma. Při zpáteční cestě se zastavil ve Florencii. Zašel i do kláštera svatého Marka snad jen proto, aby si tam prohlédl fresky. Mohl tam však pozorovat i život řeholníků. Potom byl na Savonarolově kázání. To na něho tak zapůsobilo, že požádal o přijetí do řádu. Bylo mu tehdy už pětadvacet let. Do vlasti se už nevrátil. Stal se slavným teologem.
Zastával v řádě postupně mnoho úřadů. Byl převorem, sociem generála řádu, generálním prokurátorem. Psal proti Lutherovi. Jako tolik jiných dominikánů, i Mikuláše povolala Církev do svých služeb. Sedmnáct let byl arcibiskupem v Kapui. Roku 1535 ho Pavel III. jmenoval kardinálem, avšak už po dvou letech zemřel. Miloval dominikánský život a řád.
Jako arcibiskup i jako kardinál žil dále jako dominikán -chudě a prostě, a to v době renesanční. Dodnes se zachovala některá jeho kázání.



BLAHOSLAVENÁ KOLUMBA GUADAGNOLI Z RIETY


Koncem patnáctého století působila v Itálii celá řada bratří, kterým se dostalo cti oltáře. Jsou krásným plodem snah" o obnovu řádu a o návrat k jeho počátkům.
Šestnácté století dalo řádu početnou skupinu BLAHOSLAVENÝCH ITALSKÝCH DOMINIKÁNEK.
Nejsou to sestry II. řádu. Patřily bud k III. řádu světskému nebo řeholnímu, jehož začátky kladou někteří historikové teprve do druhé poloviny patnáctého století.
Šlo o terciářky, které žily společně, jak to dělaly některé "mantellaty" již v době svaté Kateřiny Sienské, a po vzoru sester II. řádu skládaly též řeholní sliby; "slavné sliby" - jak se tehdy říkalo. Nešlo ovšem o slavné sliby podle dnešního chápání.
Tyto sestry přidávaly ke kontemplativnímu životu i skutky života činného, hlavně výchovu dívek, ošetřování nemocných a péči o chudé. Měly své zvláštní Stanovy.
Mezi ně patřila již zmíněná Savonarolova žákyně SESTRA LUCIE. Podle P. Redigondy je však časově první z nich blahoslavená KOLUMBA Z RIETI, která roku 1486 byla přijata do III. řádu světského, a 1. ledna 1490 složila své řeholní sliby spolu s jinými sestrami, které se k ní při pojily.
Všechny tyto sestry měly svou matku a učitelku ve svaté KATEŘINĚ SIENSKÉ. Chtěly ji následovat ve všem tak věrně, že ani nechtěly nosit škapulíř, protože ho ani svatá Kateřina nenosila. Jestliže ho přijaly ze zbožnosti, tedy ho nosily pod hábitem.
Tridentský koncil všem těmto komunitám uložil přísnou klausuru a tím je omezil. Avšak někteří dominikáni je už v jejich počátcích velmi hájili a podporovali. Říkali o těchto sestrách, že jsou "moderní" a lidem velmi užitečné, a předpovídali jejich značné rozšíření, tyto sestry budou uváděny v pořadí podle roku, v kterém zemřely. Tentokrát je o nich více podrobných zpráv; je proto obava, aby nesváděly k rozvláčnosti.
BLAHOSLAVENÁ KOLUMBA pochází z městečka Rieti.
Její životopis napsal učený a pokorný dominikán P. Šebestián Angeli, který jako zpovědník ji dobře znal. Píše s překvapujícím realismem. K sestře Kolumbě má velikou úctu, avšak nezamlčuje zprávy o lidech jí nepřátelských a o chybách a poklescích osob v jejím okolí. Psal brzy po její smrti.
Přiznává se, že i on měl k sestře Kolumbě z počátku nedůvěru a byl k ní tvrdý. "Velcí lidé měli v úctě tuto pannu, a já jsem jí pohrdal!" I když jako zpovědník ji lépe znal, zůstal opatrný. Přesto byl spolu s ní stižen pronásledováním, pomluvami a urážkami. Prý se zabývá astrologií a chce, aby Kolumba vydávala za svá proroctví to, co on vyčte ve hvězdách a pak jí nadiktuje.
Přišel zákaz, že ji už nesmí zpovídat.
Sestře Kolumbě byl určen nový - nezkušený zpovědník. Když ho později vystřídal otec Michael z Janova, otec Šebestián se z toho pokorně radoval a považoval ho za mnohem schopnějšího, než byl on sám.
Bratr Michael byl skutečně vzorným synem svatého Otce Dominika, skromným, poslušným a přitom vzdělaným a horlivým řeholníkem. Dokázal psát uctivě i o Alexandru VI. nejen za jeho života, ale i po smrti.
BLAHOSLAVENÁ KOLUMBA se narodila 2. února 1467. Její otec byl středně zámožný obchodník s látkami. Z prvního manželství měl syna, od kterého Kolumba později mnoho vytrpěla. Jako vdovec se oženil s Kolumbinou matkou, mladičkou Vannou. Kromě Kolumby s ní měl ještě syna Jana.
Když zemřel, matka Vanna se po druhé vdala, a opět měla dvě děti: Felixe, budoucího dominikána, a Brigitu, která se stala řeholnicí.
Kolumba dostala na křtu svatém jméno ANGIOLELLA; protože viděli nad její hlavou holubici, symbol tichosti, začali jí všichni říkat KOLUMBA, a toto jméno převládlo.
Dívenka byla velmi milá a přívětivá. Od malička měla sklon k zbožnosti a ráda vyhledávala samo tu. Již jako dítě se hrozila přepychu a změkčilosti. Začala" se postit a sama si upravila žínici.
Chodila do kostela k dominikánům. Velmi brzy se začala považovat za členku dominikánské rodiny a mluvila o svaté Kateřině Sienské jako o své sestře.
Z jejího dětství se uchovala tato milá příhoda: Děvčata si jednou povídala o tom, že všechna okolní města už mají svou světici, jen Rieti ještě ne. Některá z nich by tomu měla odpomoci. Avšak která z nich se má stát touto kandidátkou svatosti? Žádná z nich se k tomu neměla. Mladé dívky svorně usoudily, že je k tomu povolána KOLUMBA. Hned jí to oznámily. Nebránila se a nevymlouvala. Vážně řekla: "Modlete se za mne, abych se stala Boží služebnicí."
Kromě jejího staršího nevlastního bratra jí z počátku nikdo nedělal překážky v jejích zbožných cvičeních. Když však byl získán její krásou mladík z velmi dobré rodiny a požádal o její ruku, byl na ni dlouho činěn nátlak. KOLUMBA jednala rázně.
Ostříhala si vlasy a trpělivě snášela špatné zacházení. Pilně konala všechny domácí práce. Zvítězila nad všemi i nad strýcem, který kladl největší odpor. Ve svých devatenácti le tech o Květné neděli roku 1486 byla přijata do III. řádu.
Začala se šířit pověst o jejích ctnostech. Neutajily se její extase a její posty. Lidé se na ni začali dívat jako na prostřednici mezi nebem a zemí. Její pokoře to nikdy neuškodilo.
Avšak Bůh ji chtěl mít jinde než v Rieti. Vykonala si pout k Panně Marii do Querce a potom se bez vědomí rodičů sama vydala na cestu do Perugie, při níž prožila mnoho dobrodružství. Jak později řekla, byla tak ponořena do modlitby, že ani nevěděla, kam jde.
Proč měla být právě v Perugii? Bylo to město, kde vládla nenávist, kde byly boje a vraždy něčím obvyklým. Právě tam, když mluvila o Ježíši Kristu, měla mít vliv její tichost, je jí pokora, její laskavost i její slova. Lidé ji přijali jako světici. Považovali za štěstí, že přišla mezi ně. Vědělo se o ní, že jí jen trochu ovoce, že koná přísné kající skutky, mívá vidění a zůstává celé hodiny v extasi.
Jediní dominikáni nebyli jejím příchodem nadšeni. Měli k ní nedůvěru. Chtěli ji poslat pryč. Dali si zavolat její matku z Rieti a s ní pečlivě vyšetřovali záležitost její dcery.
KOLUMBA se zatím ubytovala v domě, kde již před jejím příchodem žilo společně několik starších terciářek. Městská správa však rozhodla, že pro ni dá vybudovat klášter. Byl dostavěn až roku 1493. Sestry v něm žily velmi chudě.
KOLUMBA nebyla z počátku představenou. O vše pečovala starší převorka. 1. ledna 1490 skládala sestra Kolumba sliby současně s větším počtem nově získaných sester. Teprve později začala řídit novou komunitu.
Ani v patnáctém století nebyly všechny řeholnice poslušnými ovečkami. I tehdy mívaly mezi sebou malicherné spory -SESTRA KOLLMBA tím někdy velmi trpěla. Snažila se vést svěřené sestry příkladem i slovy a především láskou. Bylo jí do poručováno, aby se naučila jiné přísně kárat, ale to se jí příliš nedařilo.
Přes všechnu péči a lásku se našly i mezi jejími sestrami takové, které se vrátily do světa. Zato pokorně požádala svou dceru o přijetí a o hábit její matka Vanna, když po druhé ovdověla.
KOLUMBA sama upravila předpisy, kterými se měly sestry řídit. Všechny pilně pracovaly. Každá měla přidělen úkol podle svých schopností. "Klášter svaté Kateřiny Sienské" byl úřední název jejího nového domova, lidé však mu začali říkat "dům holubic - casa delle colombe".
KOLUMBA měla mnoho ctitelů a obdivovatelů, kteří se snažili v nestřežené chvíli odstřihnout si kus látky z jejího hábitu a i jinak jí byli na obtíž. - Měla však i mnoho nepřátel, kteří ji podezírali a pomlouvali. Ustavičně chtěli zkoumat její posty a její extase. Měli námitky i proti tomu, že alespoň v některé doby denně přistupuje k svatému přijímání. Když začali mluvit, že je dorozuměna s ďáblem, že provozuje různá kouzla, že podle své hlavy mění řeholi a zvyklosti a má v cele kosti a jiné podezřelé předměty, rozhodl se Otec Šebestián, její zpovědník, že bude jednat rázně. Byl již zcela získán jejími ctnosti, proto se mu dostávalo bohatého podílu z pomluv o Kolumbe.
Chtěl provést nečekanou prohlídku v její cele. Vzal si k tomu svého převora a ještě jednoho dominikána, dvě nejstarší sestry a dva vážené měšťany. Využili chvíle, kdy všechny ostatní sestry byly na bohoslužbách v kostele.
Když vešli do cely, kterou si sestra Kolumba sama vybrala a kam jinak nikoho nepouštěla, všichni užasli. Cela vůbec neměla okno, jen dveře. Byl v ní jen jakýsi oltář se světélkem. Střechou pršelo, z černé kuchyně se tam dral dým, z druhé strany bylo hnojiště, v cele bylo slyšet pokřik z blízkého vykřičeného domu. Lůžko neměla. Na stěně visely zkrvavené důtky, jimiž se podle svého zvyku třikrát za noc bičovala.
Vyslechli pak některé sestry, o kterých věděli, že se s ní někdy nepohodly a byly proti ní zaujaté. Všechny jednomyslně prohlašovaly, že jde o světici.
Po této "visitaci" dostala sestra Kolumba jinou celu a úcta všech k ní vzrostla. Vedla ji jistě hluboká pokora, jestliže přitom nikdy nepocítila pokušení k marnivosti.
Dostávala mnoho darů - krásné nové hábity a dokonce i něco, co bychom dnes nazvali bonboniérami. Byla tak milá a ohleduplná, že nový hábit vždy oblékla, aby nezarmoutila dárce, potom však ho dala některé jiné sestře. Dívkám v klášteře vychovávaným vložila pamlsek často až do úst.
V roce 1494 se do Perugie dostala epidemie, které tehdy říkali mor. Nemocným se dělaly na celém těle vředy. Celé město prosilo sestru Kolumbu o modlitbu. Všichni v ní viděli téměř svou ochránkyni. Sestra Kolumba všechny vyzvala konali kající průvody.
Ozývaly se hlasy, že se urychlí šíření nákazy, avšak průběh nemoci se nápadně zmírnil a nových případů už bylo málo.
Onemocněla však sestra Kolumba. Trpěla mnoho a dlouho, avšak uzdravila se bez lidských prostředků.
V konvente měla nesnáze s některými sestrami – zvláště s tou, kterou přijala ze soucitu už v pokročilém věku a která jí za to splácela zlými pomluvami. Sestra Kolumba vždy okamžitě odpustila a byla stále radostná a prostá. Neuzavíra1a se do sebe.
V roce 1495 zavítal do Perugie papež Alexandr VI. 8yl slavnostně uvítán a nesen do města z blízkého opatství. Kolumba se svými sestrami stála na schodišti u kostela. O svátku Božího Těla si ji dal Alexandr VI. zavolat. V jeho přítomnosti upadla do extase a dokonce se přitom opřela o jeho koleno. Přítomní dominikáni tím byli velmi vzrušeni a také Alexandr VI. už začal projevovat netrpělivost. Když se sestra Kolumba probrala, odpověděla mu s obvyklou skromností a prostotou na všechny jeho otázky; nikdo se nikdy nedověděl, o čem ti dva spolu mluvili. Je možné, že ho Kolumba z Božího vnuknutí napomenula.
Zatím co si někteří kardinálové, kteří přišli do Perugie, obstarávali předměty, kterých se sestra Kolumba dotkla, aby je měli jako relikvie, jiní opět k ní měli nedůvěru a chtěli ji podrobovat různým zkouškám. Navrhli, aby ji několik žen ve dne v noci hlídalo. Když to oznámili sestře Kolumbe, upřímně se tomu podivila, avšak nenamítala nic.
Nedošlo k tomu, protože opět jiní prohlásili: "Kdyby i někdy něco snědla, o čem se neví, ve svatosti by jí to neubralo."
Když však papež odešel z Perugie, chtěli si ji někteří získat pro svá města. Jistý kardinál si vyžádal, aby za ním přišla do opatství svatého Petra. Při této příležitosti vyšla sestra Kolumba po deseti letech poprvé z Perugie.
Lidé se to dověděli, a proto ji doprovázel četný zástup Z obav, aby jim ji kardinál neodvedl až do Španělska.
Potom ji zase začaly navštěvovat některé vznešené paní, o kterých sestra Kolumba až příliš dobře věděla, jak žijí. Přijímala je však zdvořile a odpovídala jim prostě na všechny úskočné otázky. Ke všem častým návštěvám byla vždy laskavá, každého trpělivě vyslechla a povzbudila a na nic si nestěžovala.
Znovu se začaly množit pomluvy, tentokrát o jejím zpovědníku; vytýkali mu, že je to astrolog a matematik a zcela neschopen vést sestru Kolumbu. Potom přišel připiš z Říma. Sestra Kolumba jím byla sesazená z úřadu, nesměla už mluvit s nikým ani s dívkami, které byly v klášteře vychovávány, a se žádným z bratří kromě toho, který jí bude určen za zpovědníka.
Došlý připiš zanesla Otci Šebestiánovi. Oba se rozplakali. Je krásné, že Otce Šebestián při psaní životopisu tak prostě a lidsky nezamlčuje ani tuto podrobnost. Sestra Kolumba se cítila zbavena své opory, avšak poslechla okamžitě a ve všem. I Otec Šebestián poslechl. Nepromluvil ani nenapsal jediné slovo proti těm, kteří se o to přičinili.
Když sestře Kolumbě radili, aby si podala odvolání, řekla jen jedinou větu: "Pán se postará o své snoubenky…
Přátelé pro ni vymohli aspoň tolik, aby jí byl dán za zpovědníka učený a horlivý Otec Michael. I on měl o ní zpočátku pochybnosti, avšak brzy se rozplynuly. Když ho pak představení pověřili, aby kázal po celou dobu postní v kostele svaté ho Dominika, a on se sestře Kolumbě svěřil se svými obavami, že je neschopen, dala mu svou "tuniku", aby ho povzbudila. S dětskou prostotou si ji oblékl a kázal pak s jakousi zvláštní jistotou.
Sestra Kolumba si vyprosila, aby směla konat dlouhé exercicie. Modlila se v samotě a mlčela od Devítníku až do velikonoc. O svátcích byla už tak slabá, že nemohla povstat. Občas někteří kněží sloužili mši svatou v její cele.
A tu sestra, která po celý život neměla žádné nároky, přála si, aby v její cele okuřovali kadidlem a přinášeli jí co nejvíce květu. Jarní doba usnadňovala splnění jejího přání. Navštívila ji svatá Kateřina Sienská s velkým zástupem panen. Řekla o tom s obvyklou prostotou: "Všechny byly šťastné a už mě očekávaly."
Svým sestrám na rozloučenou řekla vážná slova: "Jdu tam, kde vám budu pomáhat více než kdy jindy. Avšak mějte se rády, buďte stále spojeny v lásce a pokoji. Běda tomu, kdo by mezi vás chtěl vnést nešvár!"
V poslední den života jí zlý nepřítel našeptával, že je marnivá, že své ctnosti jen předstírala a chtěla, aby se o ní říkalo, že je svatá.
Nebyla ušetřena ani pokušení proti víře. Když k ní přišel Otec Michael, našel ji uplakanou. Přišel i Otec Šebestián a udělil jí svátost nemocných. Začala se opět usmívat přes všechny bolesti, líbala kříž a znovu našla jistotu. Zemřela o půlnoci před svátkem Nanebevstoupení Páně ro ku 1502 ve čtyřiatřiceti letech.
Byla pochována v kostele svatého Dominika u oltáře svaté Kateřiny Sienské. Na její přímluvu docházelo k zázrakům.
Nyní ještě otázka: Co vlastně dokázala sestra Kolumba v Perugii? Přišla tam jako anděl míru, město ji mělo skoro jako svůj talisman, a přitom se nezměnilo nic. Nepřestala nenávist, nepřestalo vraždění, boje a msty. Moderní kronikáři jí vytýkají, že příliš nadržovala jedné straně.
Je pravda, že nezastavila vždy krveprolití, to však neznamená, že její napomínání a připomínání posvátných pravd bylo marné. Její vliv zvětšovalo jen to, že pro sebe nikdy nic ne chtěla. A jestliže zůstali šlechtici v Perugii plni pýchy, je jisté, že jejich manželky byly proniknuty vírou a zbožností. Vecla je k tomu více příkladem než slovy. Psát a číst uměla.
Psala též blahoslavené Lucii z Narni. Zachoval se jen jeden její dopis, který napsala, když posílá la svého sedmnáctiletého bratra jako novice do Boloně. Dopis zde uvádíme, protože je v něm patrna velká láska sestry KOLUMBU k dominikánskému řádu.
CTIHODNÝM OTCOM, MÝM BRATŘÍM V KRISTU, v klášteře svatého Dominika v Boloni.
Božím milosrdenstvím a zvláštní přízní jsem dosáhla, aby můj bratr, novic vašeho řádu, byl přijat mezi vás, k zdroji vší svatosti, ctnosti a učenosti, na místo, kam jsem si vroucně přála jít, protože jsou tam ostatky svatého Patriarchy Dominika, jemuž ho moje matka i já ochotně obětujeme. Prosím vás tedy, abyste ho laskavě přijali. Kéž něžný věk beránka doplní láskyplná péče pastýře! Sestra KOLUMBA."
Úctu k ní schválil Benedikt XIII.
Klášter, který zakládala s hořící svící a s olivovou ratolestí v ruce, splynul roku 1940 s klášterem II. řádu v Periugii. Sestry tam s láskou uchovávají památky na ni: její kajíci nástroje, breviář i Kalvarii z papíru, kterou si sama zhotovila, aby jí to pomáhalo k stálému rozjímání o Pánově umučení.



BLAHOSLAVENÁ MAGDALENA PANATTIERI


Naše svaté a blahoslavené sestry často trávily celý svůj život mezi prostými lidmi v malém městečku, kde žily skromně a prostě a snažily se prokazovat dobro všem. Mezi ně patří i blahoslavená Magdalena z Tírna.
Narodila se roku 1443. Její rodiče byli opravdově zbožní. Vychovávali své děti vzorně. Dívenka uměla velmi záhy rozmlouvat s Bohem. Již jako dítě složila slib čistoty. Ve dvaceti letech byla přijata do III. řádu.
V Tírnu bylo tehdy dost zbožných vdov a dívek, které - ačkoli zůstávaly u rodičů, zasvěcovaly svůj život Bohu a ušilo valy o dokonalost. K nim se tedy Magdalena připojila.
V městečku byla ještě živá vzpomínka na blahoslavenou Markétu Savojskou, která tam často dlela. Magdalena ji však nenásledovala ve vstupu do kláštera.
Zůstala ve světě a cvičila se ve skutcích blíženské lásky. Především však chtěla milovat Boha nade vše až k pohrdání sebou, a dávat Boha duším a duše Bohu. Rodiče ji nikdy k ničemu nenutili, ponechávali jí úplnou volnost. V jejich očích byla zárukou Božího požehnání pro celou rodinu. Všichni ji měli rádi a vážili si jí.
A tak sestra Magdalena denně ráno časně vstala a dlouho se modlila. Pak odcházela do města rozdávat z plnosti rozjímání a sloužit bližním. Věděla, kde ji potřebují, kde někdo čeká na dobré slovo, komu prokázat službu, zmírnit bolest. Snad by se dnes řeklo, že měla úkol pečovatelky. Ona ovšem nikdy nedostávala žádný plat. Naopak, rozdala chudým značnou část toho, co jí rodina mohla poskytnout. Sama se spokojila málem. Jídávala ráda u chudých lidí. Dojídala zbytky po žebrácích. Zvláště měla ráda děti.
Hlavní její touhou a snahou bylo obrácení hříšníku. Za ně konala kající skutky a bděla. Svým ctnostným životem si postupně získávala stále větší vliv v celém městě. Odvážila se pak napomenout i kněze, vybízet je k větší horlivosti, radit a povzbuzovat. Obvykle bývala její slova přijímána s úctou. Stalo se jí též, že za ně sklidila jen silný políček. Nepřipravilo ji to o klid. Uměla nastavit i druhou tvář. Tehdy prohlásila: "Bij mě ještě, chceš-li! Jak ráda bych snesla všechny urážky a potupy z lásky k Bohu a Církvi!"
Kněze snažně prosila, aby mluvili, kázali, hlásali pravdu vhod i nevhod. Sama by byla šla jako pravá dominikánka pro spásu jediné duše až na konec světa. Svými dobrými skutky si vykupovala právo na to, aby mohla otevřeně kárat a povzbuzovat.
Stala se matkou celého města. Málo se mluví o jejích rodinných poměrech; neví se, kolik měla sourozenců. Pravděpodobně pocházela z rodiny dost zámožné. Ona sama nepotřebovala pro sebe skoro nic. Pečovala o všechny. Její zvláštní láska patřila bratru Beninovi, který vedl v mládí nevázaný život a zavinil si tím nevyléčitelnou nemoc. Byl plný netrpělivosti a vzdoru a často se rouhal.
Magdalena tím velmi trpěla. Nepřestávala ho zahrnovat láskyplnou péčí. Hlavně se za něho modlila. Vyprošovala mu nejen uzdravení, ale především lítost a odevzdanost. Když jednou klečela pod křížem, měla vidění. Panna Maria ji vyprošovala vyslyšení u svého Syna a dostala od něho odpověď: "Matko, milost je už udělena, protože nemohu své snoubence nic odepřít."
Stejně jako měla ráda své blízké příbuzné, milovala i své řádové bratry. Jednala s nimi vždy uctivě a vážila si jich. Přesto nebyla slepá k jejich různým slabostem a nedokonalostem. Měla i na ně vliv ne tak svými slovy jako spíše svou osobní svatostí. Jejím přičiněním dominikáni v Turínu přijali reformu. K této změně došlo kolem roku 1490.
Tehdy přišel do Turína blahoslavený Šebestián Maggi, který právě zastával úřad převora v Miláně a zároveň byl generálním vikářem kongregace lombardské. Uměl vést své bratry k velké horlivosti. Postavil jim před oči svatého Otce Dominika a jeho ideál tak živě, že se klášter v krátké době změnil k nepoznání.
Na rozdíl od blahoslavené Kolumby neměla blahoslavená Magdalena svého životopisce. Mnoho památek na ni se ztratilo. Nedovídáme se nic bližšího o jejích zpovědnících a stycích s blahoslaveným Šebestiánem. Mnoho vzácných podrobností z jejího života zůstalo skryto. Nezachoval se ani jeden její dopis, a vlastně se ani neví, zda vůbec nějaké dopisy psala. Zdá se, že se její činnost omezovala jen na její malé městečko.
Jedno však víme: tato naše sestra Kazatelka kázala nejen svým životem, ale i slovy. Je snad jediná, o níž je známo, že mívala kázání dokonce i v kapli a pro širší okruh posluchačů. Byla to kaple přiléhající ke kostelu. Neuchovávala se v ní Nejsvětější Svátost. Jinak by tam nebyli dovolili ženě mluvit. Mohl tam však přicházet kdokoli, a skutečně tam mývala mnoho posluchačů.
Sestra Magdalena uměla mluvit. Měla vzácný dar poučovat a povzbuzovat jiné a velikou výmluvnost. Začalo to docela nenápadně. Poučovala nejprve jednu nebo dvě své spolusestry. Pak byla vyzvána, aby alespoň o nedělích a svátcích mívala promluvy k celé skupině zbožných žen, hlavně jejích spolusester. Posluchačů začalo přibývat. Byli to nejprve prostí chudí lidé, kteří Magdaleně vděčili za mnoho. Pomalu se osmělovala. Začali pravidelně přicházet i muži. Její kázání vyhledá val i hlavně kněží a řeholníci. Z počátku snad přišli ze zvědavosti nebo ji chtěli kontrolovat. Užasli však nad hloubkou její nauky a nad znalostí lidských srdcí. Stávali se jejími žáky.
Otec novic mistr přiváděl na tyto přednášky často své novice a prosil ji, aby se jim zvláště věnovala. Mezi jejími duchovními dcerami byly některé tak horlivé, že si získaly pověst svatosti a jsou ještě dnes uctívány.
Tyto zvláštní přednášky nebyly jako dnes zachycovány na magnetofonovou pásku, a dokonce se nenašel nikdo, kdo by o nich dělal aspoň stručné záznamy.
Jisté je, že se sestře Magdaleně dostalo velmi pečlivé výchovy a že mnoho četla, snad nejvíce z těchto našich sester. Jako všechny dominikánky měla i ona touhu po hlubším vzdělání. Zde však není možno hledat vysvětlení její výmluvnosti a jejího vlivu na každého, kdo ji měl možnost vyslechnout. I ona četla hlavně z knihy kříže a čerpala modrost u VĚČNÉ MOUDROSTI ve svatostánku. O jejích kázáních platí v plném smyslu slova, že načerpala u Boha a pak z plnosti rozdávala jiným. Mnoho se modlila za hříšníky. Mela ráda své rodné město, kde snad strávila celý život.
Nikde není zmínka, že by konala nějakou cestu. Když v šedesáti letech umírala, obklopovalo ji mnoho lidí, kterým za svého života prokazovala dobro, které poučovala a těšila, kterým opatřovala jídlo a oděv, pro které pracovala a pro které žebrala.
Všichni byli velmi zarmouceni. Snažila se je potěšit. Slibovala jim, že na ně nikdy nezapomene a že se za ně bude přimlouvat.
Nezachovala se žádná z jejích přednášek, avšak zachovala se slova, která pronesla těsně před svým posledním svatým přijímáním. Tato slova ukazují, jak se dívají dominikánky na hřích. Vyjadřují pokoru této sestry i její soucit s hříšníky. Zasluhují si být známa.
"Bože milosrdný i hrozný, ty jsi řekl, že nechceš smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Hříšnice - nehodná pozdvihnout oči k nebi - pokorně padá před tebou a prosí za od puštění všech svých vin, které jsou četnější než zrnka písku na pobřeží.
Žaluji na sebe, že jsem žila před tvýma očima zcela ponořena do zla, a že jsem poskvrnila své srdce mnoha způsoby -pýchou, hněvem, smyslností, závistí, zlobou, lží, zahálčivými slovy, nedbalostí i jinými nepravostmi, kterými jsem usmrcovala svou duši. Vytýkám si ještě, že jsem dost nedbala o ukázněnost smyslů. Lituji všeho, čím jsem tě urazila v myšlenkách, slovy i skutky. Prosím tě snažně, nejsladší Pane a drahý Snoubenče mé duše, užij vůči mně milosrdenství, které jsi kdysi prokázal hříšnici. Neodvažovala se přiblížit k tobě, ale objímala tvé nohy a svlažovala je slzami. Dej mi, můj Pane, lítost a bolest podle množství a velikosti mých hříchů, aby se mé srdce ponořilo do tvé lásky.
Svěřuji ti, Pane, tento lid v Trino, a prosím tě pro nejsvětější utrpení, které jsi zaň podstoupil, abys odvrátil oči od jeho nepravostí. Smiluj se nad těmi, kteří nevědí, co dělají. Osvět je a ochran od zlého. Můj Pane a nejsladší Snoubenče, doporučuji ti tento lid ze všech svých sil."
Takto na sebe žalovala po životě stráveném ve službě Bohu a bližním ta, která byla vždy tichá, skromná, nenáročná, laskavá a trpělivá. Viděla na sobě jen chyby a nedostatky.
Zemřela v šedesáti letech 13. října 1503. Začali ji uctívat hned po její smrti. Památky, které byly po její smrti se brány, zanikly ve válečných nepokojích. Dnes se ani neví, kde jsou její ostatky. Jen pravá ruka se uchovává ve vzácném relikviáři a koná dobro ještě i po smrti. Stále dochází k zázrakům.
Obyvatelé Trina si dosud připomínají slova, která jim blahoslavená Magdalena řekla krátce před smrtí:
"Bratři a sestry v Kristu, nepochybujte ani na okamžik, že se za vás budu přimlouvat na věčnosti,"
Blahořečil ji papež LEV XII.



BLAHOSLAVENÁ OSANNA ANDREASI


Na italské pudě žilo šest úředně blahořečených dominikánek v současné době. Nestýkaly se, avšak některé z nich o sobě věděly nebo si i dopisovaly.
Blahoslavená Magdalena zůstala po celý život ve svém rodném městečku a snažila se být co nejvíce skromná a nenápadná. Mimo Trina se o ní málo mluvilo.
BLAHOSLAVENÁ OSANNA patří stejně jako blahoslavená Magdalena mezi sestry III. řádu, které po celý život žily ve světě a pravidelné řeholní sliby nikdy nesložily. Je málo světců, s nimiž je možno se tak dobře a důkladně seznámit po všech stránkách jako s ní.
Dominikán P. František Silvestři, pozdější generál řádu, napsal brzy po její smrti podrobný životopis a současně také P. Jeroným Scolari, olivetánský mnich, který se stýkal se sestrou Osannou po třicet let, shromažďoval její dopisy a dělal si poznámky o rozhovorech, které s ní měl. Jejích dopisů se zachovalo velmi mnoho.
OSANNA se narodila v Mantově 17. ledna 1449 v zámožné rodině, spřízněné s matovským vládnoucím rodem Gonzagů. Byla prvorozená, proto se mateřsky starala o své četné sourozence.
Všichni svorně o ní tvrdí, že byla neobyčejně půvabná a spanilá. Vždy byla ke každému laskavá. Každé slovo, které řekla, bylo skromné a milé. Její oči i tvář se ustavičně usmívaly. Přijímala s radostí každého, kdo ji vyhledával. Uměla podivuhodně těšit zarmoucené. Přitom se hrozila každé chvály a ustavičně usilovala o skrytost.
Nebylo jí ještě ani šest let, když jí Kristus začal mluvit k srdci. V sedmi letech složila slib panenství. Kristus na ni vložil svůj kříž a ona zvolala: "Čím více budu trpět, tím budu radostnější, protože se ti budu tím více podobat."
Otec nechtěl, aby se učila číst, protože prý by se mohla zkazit četbou tehdy rozšířených knih. Taková byla situace koncem patnáctého století? OSANNA však měla velkou touhu znát co nejlépe Písmo svaté. Vyprosila si proto na Panně Marii, aby ona byla její učitelkou. První slova, která přečetla, byla jména Ježíš a Maria. Písmo svaté se stalo její nerozlučnou průvodkyní.
Brzy nato začaly její extase. Celé hodiny zůstávala bez pohnutí třeba i vstoje.
Necítila, nevnímala. Otec i matka se obávali, že jde o jakousi zvláštní padoucnici. Říkali, že je to hanba pro jejich dům. Maličkou to velmi trápilo, avšak mlčela. Jen pozvolna začali svou dceru lépe poznávat.
OSANNA ustavičně prosila Pána s velkou vroucností, aby jí dal svou lásku; aby její srdce hledalo a nalézalo už jen Ježíše. Otec ji chtěl provdat. Tvrdě ji nutil ke sňatku.
Bůh si ji vedl svými cestami a jasně jí dal poznat, že má sice zůstat ve světě, ale má vstoupit do i II. řádu. Nedostala k tomu souhlas. Ve čtrnácti letech těžce onemocněla. Tu jí znepokojený otec dovolil, aby slíbila, že jakmile se uzdraví, bude nosit dominikánský hábit.
Tehdy takové sliby nebyly něčím neobvyklým. Do hábitu byly někdy oblékány i děti. Otec se domníval, že se jeho dcera zavazuje na jeden rok, jak se to nejčastěji dělávalo, a že potom opět oblékne světské šaty. Osanna mu však po uplynutí roku sdělila, že u ní šlo o slib doživotní. Otec se už neodvážil proti tomu něco namítat, protože byl věřící člověk, měl svou dceru rád a byl Bohu vděčný za její uzdravení.
Tak se tedy OSANNA dost neobvyklým způsobem stala ve čtrnácti letech sestrou dominikánkou. Snažila se uchovat vždy svůj hábit čistý. Přitom usilovala o skrytost. V touze po spáse duší začala konat velké kající skutky. Pečlivě je skrývala. Na své žínici nosila jemnou lněnou košili. Chtěla být tak nenápadná, že dokonce nosívala i ozdobnou kabelku.
Brzy nato ztratila své rodiče. Jako nejstarší se ujala péče o domácnost a o své Četné sourozence. Později jim pomáhala při výchově jejich dětí. Uměla vzorně hospodařit. Svým švagrovým se však ve všem nepodřizovala. Pracovala velmi mnoho, rychle a obratně. Tak se stalo, že udělala mnoho práce, ačkoli věnovala dlouhé chvíle modlitbě a někdy bývala v extasi. Měla ustavičně zájem o to, co chtěli a co potřebovali jiní.
Když uplynul rok od její obláčky, ani se nezmínila, že by měla skládat profes. Ve své pokoře se domnívala, že toho není hodna. Složila svou profes až v jedenapadesáti letech na výslovný rozkaz Pána Ježíše. Do této doby zůstávala při shromážděních na posledním místě. Dávala přednost i nejmladším profeskám.
Zdálo by se, že ji všichni musí mít v úctě, avšak nebylo tomu tak, Dominikáni se jejích extasí báli a měli k ní nedůvěru. Nebylo však v její moci nemít je. Sířily se o ní pomluvy. Vyhrožovali jí, že jí vezmou hábit. Proto také tak dlouho neskládala profes. Tvrdili o ní, že je umíněná, že hledá přízeň mocných tohoto světa, že se chce tvářit jako svatá a přitom je hloupá. Věděla o tom, avšak zůstávala klidná.
Modlila se nejen Mariánské hodinky, ale i velké oficium. Vstávala k tomu o půlnoci. Horlivě četla, pokud jí to čas dovoloval. Nejraději měla spisy svaté Kateřiny Sienské. Znala i církevní Otce a svatého Tomáše. Pokud to záleželo na ní, nevynechala u dominikánů ani jedno kázání.
Ačkoli přistupovala k svatému přijímání většinou jen o nedělích a svátcích, přesto se zpovídala denně. Avšak nebyla přitom úzkostlivá. Neměla-li jinou možnost, vyznávala se ze svých hříchů jen svatému Otci Dominiku, a prosila ho pak za odpuštění, že její jednání neodpovídá jeho řádu.
Často byla nemocná. Prohlašovala přitom: "Jsem neužitečná. Ustavičně Boha urážím." Při jedné extasi jí Pán řekl: "Chci, abys žila pro štěstí jiných." Řekla k tomu tehdy své rozhodné "Ano". Jedla velmi málo. Příbuzní se toho obávali; proto ji chtěli kontrolovat a vyžadovali, aby s nimi jídala u společného stolu. Přesto si pro sebe brala vždy to nejhorší. Rybí hlavy byly vždy její. To už bylo tak známé a obvyklé, že její neteře nad nimi prohlašovaly: "To bude pro tetu sestřičku!" Tak ji totiž titulovaly.
Ačkoli byla z bohaté rodiny, konala práce služebných. Všem dávala přednost. Každého laskavě a trpělivě vyslechla, zvláštní pozornost věnovala chudým. Byla u ní vrozená jemnost a zdvořilost. Zářila skromností, nikdy na ničem tvrdošíjně netrvala. Pokorně vždy prohlásila: "Snad jsem to špatně pochopila."
Stalo se též, že byla v extasi celé tři dny. Pán jí přitom začal dávat účast na svém utrpení. Snažně ho prosila, aby její stigmata nebylo vidět. Roku 1476 začala pociťovat bolesti trnové koruny, po roce ránu v boku, opět po roce rány v rukou a nohou. I když nebyla v extasi, dokázala klečet sedm hodin nepohnutě na jednom místě.
Vladaři a kněžny se s ní radili a měli ji ve vážnosti. Kdo chtěl něco od vladaře, šel za ní. toantově vyprosila zmírnění moru, kněžně Isabele syna. Dvěma svým sestrám a několika synovcům a neteřím vyprosila řeholní povolání. Byla vždy tam, kde ji nejvíce potřebovali.
Hodně nesnází jí také způsobily její spolusestry v III. řádě. Pochybovaly o všem, co u ní bylo mimořádné a co přes všechnu snahu nemohla skrýt. Špehovaly ji s tajnou touhou přistihnout ji při nějaké chybě. Pomlouvaly ji pro její styky se zpovědníkem. Prý si stále volí jen mladého. Věděla o tom, ale tiše vše snášela. Nikdy se nehájila a uměla odpouštět.
Dokázala zůstat spojena s Bohem při všech svých pracích. Nevyrušilo ji už ani cestování ani vyřizování záležitostí. Velmi si přála, aby mohla zůstat skrytá a neznámá. Místo toho ji stále více vyhledávala mantovská vládnoucí rodina.
Prostě plnila všechny úkoly, které jí byly svěřovány. Nikdy přitom nemyslila na sebe a neprojevila domýšlivost. Každý věděl, že se na ni může spolehnout za všech okolností a že je všem ustavičně k službám. Pečovala o chudé a o vězně.
SESTRA OSANNA měla ráda své sourozence, pomáhala jim a starala se o ně. Vždy byla tam, kde jí nejvíce potřebovali, kde totiž někdo onemocněl nebo kde se narodilo dítě nebo kde byla naléhavá práce. Považovala se za služebnici všech. Mnoho jejích příbuzných jí zemřelo. Věděla vždy o jejich smrti předem a připravovala je na ni.
Za synovců a neteří, které vychovávala, tři se stali dominikány a dvě dominikánkami. Byla na jejich primici a jistě přitom neskrývala svou radost. Při její profesi byl přítomen i jeden z jejích synovců jako dominikánský klerik. Byla při této slavnosti už tak slabá, že skládala profes ve své malé a chudé světničce.
Po profesi žila už jen čtyři roky. Na nic si nedělala nároky. Ve svých viděních zahlédla sestru Kolumbu a věděla o sestře LUCII, avšak do přímého styku s nimi nepřišla nikdy. Prohlásila, že by "zemřela hanbou", kdyby se tak veřejně vědělo o jejích stigmatech, jako se vědělo o stigmatech sestry LUCIE. "
SESTRA OSANNA zemřela nebo spíše přešla do jiného života 18. června 1505. Vystrojili jí královský pohřeb. Z jejího těla vycházela líbezná vůně a pečlivě skrývaná stigmata se jasně ukázala.
Po sestře OSANNĚ se zachovalo nejen mnoho jejích dopisů, ale i modliteb a rozmluv s Bohem, které zapisoval hlavně její přítel Jeroným. Dopisy psala vlastnoručně. Cituje v nich často zpaměti Písmo svaté. Při vší své pokoře si v nich často vydává krásné svědectví.
Píše: "Zcela jsem se rozhodla pro Boha. Měla jsem ustavičně srdce zaníceno vroucí a svatou touhou. Od Ježíše jsem se učila čisté a svaté lásce. Stále jsem se ho ptala, co by mu bylo nejmilejší… Jemu se chci zcela dát."
"Při všem, co jsem dělala, počínala jsem si co možná s největší horlivostí a podle vůle Boží. Stále jsem pečovala o to, abych měla svatou pokoru. Prosila jsem: Ježíši, dej mi poznat svou nesmírnou lásku ke mně!"
"Věděla jsem, jak se Pánu Ježíši nelíbí hřích. Proto jsem si v srdci pevně předsevzala, že se budu denně zpovídat. Vyznávala jsem se ze všeho, co bylo v mém jednání pyšné, nedbalé nebo jinak pochybené."
Tentokrát by bylo možno velmi rozmnožit podobná svědectví, avšak to by přesahovalo rámec této práce.
Papež LEVX. (1513 - 1521) dovolil, aby památka blaho slavené OSANNY byla každoročně slavena v Mantově a celé diecézi a papež INOCENC XII. (1691 - 1700) rozšířil její" úctu pro celý řád.



OBSAH


ÚVOD 1
POUŽITÁ LITERATURA 1
ZAČÁTKY ŘÁDU 2
SMRT SVATÉHO OTCE DOMINIKA 9
NÁŠ OTEC 10
ZAČÁTKY II. ŘÁDU 13
SESTER V MADRIDĚ. 15
PRVNÍ KLÁŠTER ŘÍMSKÝ 15
ZALOŽENÍ KLÁŠTERA U SV. ANEŽKY V BOLONI. 16
KLÁŠTER V BERGAMU 18
první spolupracovníci 18
BLAHOSLAVENÝ REGINALD Z ORLEANSU. 19
BERTRAND Z GARRIGUE A MAMES. 20
ROLAND Z CREMONY, MONETA, JAN ZE SALERMA, GUALA Z BRESCIE A PAVEL UHERSKÝ. 21
BRATR PAVEL, 21
BRATR MONETA 22
ROLAND Z CREMONY 22
JAN ZE SALERMA . 22
BLAHOSLAVENÝ GUALA RONI 23
BLAHOSLAVENÝ ISNARD 24
BLAHOSLAVENÝ MKULÁS PAGLIA Z GIQVINEZZA U BARI 24
BLAHOSLAVENÝ BARTOLOMĚJ Z BREGANCE 25
Z VICENCE BYL I BRATR JAN , 26
prvotiny slovanské 26
svatý hyacint a BLAHOSLAVENÝ ČESLAV 27
SVATÝ HYACINT 28
PRVN1 NÁSTUPCI SVATÉHO OTCE DOMINIKA 29
JORDÁN SASKÝ. 29
PŘENESENI OSTATKO A SVATOŘEČENÍ SVATÉHO OTCE DOMINIKA A ZALOŽENÍ KLÁŠTERA SVATÉ ANEŽKY V BOLONI . 30
ŠPANĚL RAJMUND PENNAFORTSKÝ . 34
ČÍNNOST ŘÁDU 35
O BLAHOSLAVENÉM SADOKU 39
K ŠÍŽENÍ VÍRY PŘISTUPUJE I OBRANAVÍRY. 39
PETR VERONSKÝ . 40
POHŘEB A KANONISACE SVATÉHO PETRA VERONSKÉHO 41
DODATEK 42
ČTVRTÝ, PÁTÝ A ŠESTÝ GENERÁL ŘÁDU 42
DALŠÍ BLAHOSLAVENÍ 46
SMÍRNÁ OBĚŤ 52
SVATÝ ALBERT VELIKÝ 55
SVATÝ TOMÁŠ AQUINSKÝ 59
MUNIO DE ZAMORA A III. ŘÁD 65
PANÍ, MANŽELKA A MATKA BLAHOSLAVENÁ ZDISLAVA 66
POSLEDNÍCH DESET LET V XIII. STOLETÍ 69
MIKULÁŠ BOCCASSINO Z TREVISA 70
ŘÁDU TEHDY TAKÉ PŘIBÝVALO BISKUPů 71
BLAHOSLAVENÝ JAKUB Z VARAZZE 72
ŽIVOT ŘÁDU 72
PŘEHLED XIV. STOLETÍ 76
LÉTA DO VELKÉHO MORU 80
FRANCOUZ BERENGERIUS Z LANDORE, 80
HUGO de VAUCEMAIN Z AUXERRE. 81
BLAHOSLAVENÍ V PRVNÍ POLOVINĚ XIV. STOLETÍ 83
BLAHOSLAVENÝ JAKUB VORAGINSKÝ, 83
JAKUB SALAMONI Z BENÁTEK 84
JIHOSLOVAN AUGUSTIN KAZOTIČ 86
ROVNĚŽ I JAKUB BENFATTI 87
BRATŘI SPOLUPRACOVNÍCI 88
DOMINIKÁNKY 90
JANA Z ORVIETA , 90
"PER CRUCEM AD LUCEM" 98
BLAHOSLAVENÁ MARKÉTA 98
"PŘÁTELÉ BOŽÍ" 101
O SESTRÁCH II. ŘÁDU V BRNĚ 104
ČERNÝ MOR 106
PETR DE RUFFIA 109
ANTONÍN PAVONI 109
SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ 111
ZÁPADNÍ ROZKOL 117
REFORMA "RAYMUNDIANA " 121
PRVNÍ NÁMITKA 123
DRUHÁ NAMITKA 124
TŘETÍ NÁMITKA 124
ČTVRTÁ NAMÍTKA 125
PÁTÁ NÁMÍTKA 125
ŠESTÁ A POSLEDNÍ NÁMÍTKA 126
RAJMUNDOVI SPOLUPRACOVNICI 127
SVATÝ VINCENC FERRERSKÝ 130
SESTRY V PISE 135
BLAHOSLAVENÝ JAN DOMINICI 140
CHVALOŘEČ 144
SVATÉHO ANTONÍNA NA JEHO BLAHOSLAVENÉHO OTCE JANA DOMINICI 144
STAV ŘÁDU PO ROZKOLU 146
LEONARD DATI 147
CTIHODNÝ OTEC BARTOLOMĚJ TEXIER 147
BLAHOSLAVENÝ ALVAREZ 149
ŠTĚPÁN BANDELLO 151
BLAHOSLAVENÉHO PETRA JEREMIÁŠE 151
KLÁŠTER VE FIESOLE 153
VAVŘINEC Z RIPAFRATTA 153
PAPEŽ EVŽEN IV 156
SVATÝ ANTONÍN FLORENTSKÝ 156
BLAHOSLAVENÁ MARKÉTA SAVOJSKÁ 161
DRUHÁ POLOVINA XV. STOLETÍ 165
NEJVĚTŠÍ PODÍL NA OBNOVĚ ŘÁDU MĚLI SVĚTCI. 166
BRATR SALVUS CASETTA 168
RůŽENCOVÉ HNUTI 169
TISK - PRVNÍ BREVIÁŘ 170
BOJ PROTI HUMANISMU 170
BRATR DIEGO DEZA 170
BLAHOSLAVENÝ ANTONÍN NEYROT 171
SKUPINA ITALSKÝCH BLAHOSLAVENÝCH 173
GIANFRANCESCO CARRERI 174
BRATR KONSTANC SERVOLO Z FABRIANA 175
BLAHOSLAVENÝ KRYŠTOF 175
BLAHOSLAVENÝ DAM IÁN FURCHERI 176
BLAHOSLAVENÝ DAMIÁN 177
BLAHOSLAVENÝ ONDŘEJ GREGO 177
BLAHOSLAVENÝ BERNARD SCAMMACA 178
BRATR AUGUSTIN FANGI 178
BLAHOSLAVENÝ AIMO TAPARELLI , 179
BLAHOSLAVENÝ ŠEBESTIÁN MAGGI 180
BLAHOSLAVENÝ MAREK SCALABRINI 181
BLAHOSLAVENÝ JAKUB Z ULMU 181
BLAHOSLAVENÁ JANA PORTUGALSKÁ 184
BRATR JERONÝM SAVONAROLA 188
BLAHOSLAVENÁ KOLUMBA GUADAGNOLI Z RIETY 193
BLAHOSLAVENÁ MAGDALENA PANATTIERI 197
BLAHOSLAVENÁ OSANNA ANDREASI 199