S. M. Zdislava Černá 0. P.


DĚJINY ŘÁDU KAZATELSKÉHO II.




S. M. Zdislava Černá, OP
Dějiny Řádu kazatelského

Vydal Klášter Mnišek Kazatelského řádu ve Znojmě
Vydané r. 1975
Samizdat
Pro vnitřní potřebu



Obsah



ZAČÁTKY ŠESTNÁCTÉHO STOLETÍ
ZÁNIK NĚKTERÝCH PROVINCIÍ
DOMINIKÁNI V AMERICE
BARTOLOMĚJ DE LAS CASAS
BLAHOSLAVENÁ ŠTĚPÁNKA QUINZANI
BLAH. LUCIE BROCADELLI Z NARNI
BLAHOSLAVENÁ KATEŘINA Z RACCONIGI
ŘÁD V DOBĚ TRIDENTSKÉHO KONCILU
TRIDENTSKÝ KONCIL
MODLITBA A OBĚŤ
SVATÝ PIUS V.
BITVA U LEPANTA A RUŽENEC
DALŠÍ MUČEDNÍCI
SVATÝ LUDVIK BERTRAND
SVATÁ KATEŘINA RICCIJSKÁ
KONEC ŠESTNÁCTÉHO STOLETÍ
ŽIVOT ŘÁDU
ZAČÁTEK SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ A DOKTRINÁLNÍ KONTROVERSE
PRVNÍ POLOVINA SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ
MUČEDNÍCI JAPONŠTÍ
SVATÁ RUŽENA LIMSKÁ
SVATÝ MARTIN DE PORRES A SVATÝ JAN MACIAS
OBNOVA ŘÁDU VE FRANCII
PRVOMUČEDNÍK ČÍNSKÝ
KONEC SEDMNÁCTÉHO A ZAČÁTEK OSMNÁCTÉHO STOLETÍ
PŘEHLED PROVINCIÍ
SESTRY V SEDMNÁCTÉM A OSMNÁCTÉM STOLETÍ
BLAHOSLAVENÝ FRANTIŠEK OE POSSADAS
VELKÉ STOLETÍ" VE FRANCII
BENEDIKT XIII.
DALŠÍ MUČEDNÍCI
DOBA OSVÍCENSKÁ A FRANCOUZSKÁ REVOLUCE
ZAČÁTEK DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ
ŠPANĚLSKÉ PROVINCIE
PROVINCIE POSVÁTNÉHO ROŽENCE NA FILIPINÁCH
OTEC LACORDAIRE
DOMINIKÁNI V SEVERNÍ AMERICE
OTEC VINCENC JANDEL
Obsah II. části

ZAČÁTKY ŠESTNÁCTÉHO STOLETÍ


Šestnácté století bylo v dějinách Církve jedno z nejbolestnějších, ale také nejslavnějších. Vyvrcholilo v něm umělecké i duchovní hnutí - humanismus a renesance.
Jako příznačná vlastnost humanistů bývá uváděna domýšlivost, marnivost a pýcha; a vůbec vše, čemu se dnes říká kult osobnosti. Toto hnutí vyvolalo jednu z největších krizí v Církvi. Na neštěstí měla Církev právě v této době celou řadu papežů, kteří byli sice pravými lidmi renesance a vystupovali nádherně podle ducha doby, avšak neměli mravní vznešenost a pravý smysl pro zodpovědnost.
Řád se těmto vlivům bránil. Stále častěji si volil generály z řad observantních bratří, kteří se všemožně snažili být užiteční Církvi i duším a žít zcela v závislosti na svatém Otci Dominiku.
1. srpna 1500 zemřel v Římě po třináctiletém působení bratr JÁCHYM TORRIANI z Benátek, šestatřicátý generál řádu Kazatelského. Jeho nástupcem se stal bratr VINCENC BANDELLI, který tehdy byl už rok generálním vikářem řádu. Pocházel z Castelnuova, avšak řeholní formace se mu dostalo v klášteře boloňském. Dlouho působil v Miláně. Byl to opravdu generál vzorný, učenec i reformátor. Pečoval o studia i o obnovu kázně, a snažil se naplnit celý řád novým nadšením. Uměl si vybrat spolupracovníky. Za něho se stal generálním prokurátorem řádu učený a přísný bratr Tomáš de Vio z Gaety, nazývaný obvykle Kajetán.
BRATR VINCENC BANDELLI se všude snažil odstranit poslední zbytky soukromého života. Konal horlivě visitace hlavně v Itálii, ve Francii a ve Španělsku; v této zemi za něho došlo k velké obnově a k novému rozkvětu věd. Za tohoto generála byly poprvé vydány tiskem řádové Stánovy, aby je mohl mít každý bratr. Zemřel 27. srpna 1506 v Altomonte v Kalábrii a byl pochován v Neapoli. Úřad generála zastával šest let a tři měsíce, avšak svolal za tu dobu jen jednu generální kapitulu.
Po sedmi Italech se stal jeho nástupcem Francouz z Normandie JAN CLÉRÉE z observantní kongregace holandské, která se tehdy slibně rozvíjela. Nový generál řádu v ní nebyl vychován, ale přešel do ní, a provedl pak důležitou reformu kláštera v Paříži. V Paříži byl také zpovědníkem krále Ludvíka XI!. Zvolen byl na generální kapitule v Pavii. Nemohl však nic důležitějšího vykonat, protože již po dvou měsících neočekávaně ještě v Pavii zemřel.
Osmatřicátým generálem řádu se stal dosavadní generální prokurátor TOMÁŠ de VIO z Gaety, proto "GAETANO" nebo také KAJETÁN. Byl zvolen s výslovným přáním, aby pokračoval v díle svých předchůdců, kteří nemohli uskutečnit své záměry, protože stáli v čele řádu jen krátkou dobu.
TOMÁŠ de VIO se narodil roku 1468 nebo 1470 v Neapoli ve šlechtické rodině. Od mládí měl touhu napodobovat svatého Tomáše. Vstoupil do řádu jako svatý Tomáš v šestnácti letech, též proti vůli své rodiny. Rodiče mu marně bránili a kladli mu do cesty všechny možné překážky. Tomáš se skrýval v klášteře v Neapoli tak dlouho, dokud mu rodiče nezemřeli. Přitom pilně studoval. Zanechal mnoho spisů, hlavně výkladů k svatému Tomáši, ale též různé spisy filosofické, výklady Písma svatého, pojednání o svátostech, spis, kterým hájil papežskou autoritu - celkem 47 obsáhlých svazků. Jeho komentáře k Summě, psané v letech 1507 až 1522, jsou považovány za klasické. Stal se řádovým profesorem a přitom vždy zůstal chudým, skromným, observantním bratrem. Vynikal laskavostí v jednání. Nikdy neztrácel trpělivost a měl pro každého čas, ačkoli byl zahrnut prací. Přednášel v Neapoli, v Boloni a Padově. Zasloužil být si nazván druhým Dominikem. Přitom byl tento pilný a neúnavný bratr neobyčejně maličký a hubený. Vypravuje se, že když ho milánský vévoda zahlédl při své návštěvě v milánském klášteře, zvolal: "Proč takové lidi vůbec živíte?" Bratr Tomáš to zaslechl a pohotově odpověděl: "Ipse fecit nos et non ipsi nos." - On nás učinil a ne my sami sebe.
Tento poslušný a horlivý řehol nik zastával několik let ú-řad generálního prokurátora, ačkoli byl ještě poměrně mladý, a 10. června 1508 byl na generální kapitule v Římě zvolen generálem řádu.
Nový úřad zastával s velkou svědomitostí. Nikdy si neposteskl, že je tím odváděn od svých knih. Naopak, snažil se sám plnit, co jiným doporučoval, že totiž dominikán má studovát při všem a přes všechno. Jak dobře uměl hospodařit s časem, když vykonal tak mnoho práce a přitom věnoval tolik času modlitbě! Po svém zvolení oznámil ihned celému řádu svůj program. Říká v něm: "Božím dopuštěním jsem byl pověřen službou celému řádu. Vidím, jak velké břemeno je vloženo na má ramena a za jak mnohé budu musit SOUDCI vydávat počet. Když však pomyslím na vaši lásku, doufám, že ponesete toto břemeno se mnou. Pak mám již více odvahy a síly vykonat všechno, hlavně budeme-li všichni společně usilovat o chudobu a studium. Snažte se pro to, znamenití otcové a drazí bratři, tak přilnout k našim ustanovením a zákonům, abychom dobře plnili své úkoly a všichni se potom shledali v nebi."Neopomenul pak nikdy své bratry poučovat, a to nejen svými slovy a listy, ale i svým příkladem. Neúnavně doporučoval, připomínal a zdůrazňoval společný život a studium. Roku 1515 napsal: "Podívejte se dobře, bratří, a uvidíte, že kláštery, kde je dokonalý společný život, mají hojnost časných věcí a vzrůstají. Všimněte si, že dokud byl všude dokonalý společný život, vycházeli z řádu světější a učenější bratří než v době, kdy nastalo uvolnění. Vidíme v naší době, že lepší a vzdělanější bratří jsou tam, kde se žije společně, než tam, kde se každý stará sám o sebe. Přidejte k společnému životu studium posvátných věd, abyste mohli slovem i příkladem živit lid, jak vás k tomu zavazují Stanovy. Zachováte-li tyto dvě věci, náš řád se snadno obnoví. Napomínám především vás, představené a otce, abyste vzdalovali od svých synů vlastnění i nevědomost a vychovali syny moudré, kteří jsou slávou otcovou. Přikazuji pak vám, mladším, abyste vzali na sebe jho společného života a osvojili si zde na zemi vědu, která vám zůstane i v nebi." Sám byl vzorem nejen ve studiu, ale i v observanci. Za generálního prokurátora řádu a svého nejbližšího spolupracovníka si zvolil Savonarolova žáka Mikuláše Schönberga. Pečoval o vnější i o vnitřní vzrůst řádu. Věnoval se mnoho i sestrám. Dozíral na jejich klauzuru a zavazoval k ní i sestry III. řádu, na příklad ve Florencii. Hájil práva řádu, kdykoli byla napadána. Ochotně se ujímal různých záležitostí sester a všemožně jim pomáhal. Musil řešit spory mezi jednotlivými bratřími i jiné nesnadné otázky. Dělal to vždy velmi klidně, nezaujatě a věcně.
BRATR TOMÁŠ DE VIO KAJETÁN poslal první bratry do Ameriky. Roku 1510 přistáli první dominikáni v San Domingo.
V době, kdy v Německu vystoupil Luther, ve Vatikáně pořádali různé zábavy, divadla a lovy, jichž se účastnil i papež. Došlo tam dokonce i ke spiknutí několika kardinálů proti tehdejšímu papeži Lvu X. Po tomto spiknutí 1. června 1517 Lev X. jmenoval jedenatřicet nových, většinou velmi dobrých kardinálů; mezi nimi byl i nejlepší teolog tohoto století TOMÁŠ de VIO "Gaetanus".
Tak byl tento pilný a do krajnosti svědomitý člověk posta ven před další nové úkoly. Věděl, že to znamená zříci se úkolů a povinností generála řádu, avšak ve své lásce k řádu nechtěl připustit, aby řád zůstal skoro rok bez svého nejvýš šího představeného. Žádal proto, aby směl řídit řád až do příští generální kapituly. Bylo mu vyhověno.
Sloužil bratřím celého řádu deset let. Ani v nových církevních službách nikdy řádu neodepřel svou radu a pomoc. Vždy zůstal horlivým synem svatého Otce Dominika a věrným žákem svatého Tomáše.
Jako kardinál zastával úřad papežského legáta v Maďarsku a mnoho jiných, většinou velmi obtížných úkolů. Hlavním z nich byl boj proti protestantismu. Měl se sejít s Lutherem a projednávat s ním různé otázky. Pravděpodobně však k osobnímu setkání vůbec nedošlo. Luther chtěl vyjednávat jen s všeobecným koncilem. Ať byly jeho námitky sebelépe vyvráceny, neodvolal žádné ze svých tvrzení.
TÍM ZAČALA V DĚJINÁCH ŘÁDU NOVÁ KAPITOLA.
Mnoho bratří dokazovalo svými slovy a spisy, že jsou strážci víry a pravými světly světa. S odvahou a obětavostí hájili Církev svatou.
Mezi nimi nejvíce vynikali bratří italští a němečtí, kteří byli nejlépe informováni a nejdříve postřehli nebezpečí. Po bratru Kajetánovi z Italů mezi ně především patří Silvestro Mazzolini a Ambrož Catarino; z Němců Jan Tetzel, Jakub Hoogstraeten, Konrád Köllin a Jan Messing. Zvláště Jakub Hoogstraeten, nebo jak se jinde píše Hochstrat, byl velmi neohrožený, ačkoli byl často napadán. Napsal"šest knih, kterým dal název "Rozhovor se svatým Augustinem", a mnoho jiných spisů.
Konrád Köllin napsal též komentář k II.II.. Theologické summy, který vyšel tiskem v Kolíně nad Rýnem již roku 1512. Luther však už žádné své bludy neodvolal.
Jeho přívrženci měli stále větší úspěch.
V řádě došlo k jakési všeobecné mobilizaci. Akta generálních kapitul ve Valladolidu roku 1513 a v Římě roku 1525 vyzývají všechny bratry:
"Napomínáme všechny a každého z bratří řádu, zvláště ty, kteří vynikají ve vědách a v kázání, a povzbuzujeme je v Pánu, a jestliže si přejí mít zásluhu poslušnosti, tedy jim přikazujeme, aby se postavili proti moronosným a otravným bludům Martina Luthera, a to nejen modlitbou, ale svatými kázáními soukromě i veřejně, v kostelích, v klášteře i venku," u lidu i u velkých a knížat bez výjimky. Ať hájí všemi silami pravou víru proti výmyslům a kacířstvím tohoto člověka."
O něco později je opakována tatáž výzva, avšak s dodatkem: "i za cenu krve a života". To už byly první zkušenosti, jak daleko šla v některých případech nenávist a osvědčili se první noví mučedníci.
Kardinál KAJETÁN všechny předcházel a všem byl vzorem horlivosti. Přitom žil vždy skromně a chudě jako věrný syn svatého Otce Dominika. Pracoval neúnavně do posledních sil. Když umíral, byla všem nápadná jeho radostnost. Nebál se, byl zcela klidný. Když mu naposledy přinášeli svaté přijímání, ještě poklekl, ačkoli byl už skoro polomrtvý. Všichni žasli, jak to mohl dokázat. Kolik tu bylo energie a síly vůle!
Zemřel v pětašedesáti letech 9. září 1534. Přál si výslovně, aby jeho hrob byl chudý a prostý. Byl pochován v dominikánském klášteře Santa Maria "sopra Minerva. Pro řád to byl opravdu OTEC. Všechny své síly vynakládal ve prospěch řádu. Obnovil ho svou moudrostí, rozvahou i svými ctnostmi.
ROKU 1523 byl k radosti celého řádu svatořečen SVATÝ ANTONÍN, ARCIBISKUP florentský, jako pátý dominikán, jemuž se dostalo této nejvyšší pocty.
BRATRA TOMÁŠE DE VIO vystřídal v úřadě generála dosavadní španělský provinciál GARCIAS DE LOAYSA. Snažil se jít ve stopách svého předchůdce, který ho ostatně chtěl všemožně podporovat. I on ustavičně zdůrazňoval chudobu, společný život a horlivost ve studiu. Avšak velmi brzy po jeho zvolení požadoval od něho španělský král různé služby. Vyžádal si ho také za svého zpovědníka. GARCIAS DE LOAYSA svolal jen jednu generální kapitulu, a to do Valladolidu.
Roku 1524 byl zvolen biskupem v Osmě; zřekl se proto úřadu generála, který zastával po šest let. Po dalších šesti letech roku 1530 se stal kardinálem. Zemřel v Madridě roku 1546.
Roku 1525 se konala generální kapitula v Římě. Byl na ní zvolen již čtyřicátý generál řádu - vzdělaný a horlivý bratr a slavný komentátor svatého Tomáše, FRANTIŠEK SILVESTŘI, Ital z Ferrary, obvykle nazývaný "Ferrarský". Před svým zvolením působil dlouho v Mantově, kde byl zpovědníkem blahoslavené Osanny Andreasi. Hned po její smrti napsal její životopis. Rád si od tohoto generála mnoho sliboval. Hned po svém zvolení bratr František Silvestři napsal okružní list, v němž vybízel k lásce k společnému životu a k horlivosti. Zdůrazňoval, jakou snahu a píli od dominikánů vyžaduje rozkol, který se ustavičně šířil. Viděl v tom hlavně pobídku k prohloubení studia. Píše: "Kazatelský řád se musí věnovat studiu ve dne v noci, protože nám náleží chránit až do krve křestanskou víru a římsky Stolec a chopit se proti kacířům meče ducha, kterým je slovo Boží. Příklad našich OTCů nás poučuje, co náleží řádu Kazatelskému." BRATR FRANTIŠEK SILVESTŘI věnoval mnoho péče i sestrám. On první dovolil sestrám III. řádu, které žily společně a skládaly řeholní sliby, aby směly nosit velký škapulíř a černý závoj, jestliže si to přály. Po vzoru svých předchůdců začal horlivě konat visitace. Chtěl jiná poučovat nejen svým slovem, ale i příkladem. S radostí použil této příležitosti, aby si vykonal pout k hrobu svatého Vincence Ferrerského. Po tom však už daleko nedošel. Neočekávaně zemřel v Rennes ve Francii 19. září 1528. Řídil řád jen o málo více než tři roky. Je zřejmé, že řád měl v této době skutečně ty nejlepší generály, jaké mohl mít. Horlivost ve studiu vzrůstala. Tisk usnadňoval šíření knih a zřizování knihoven.
Bere-li se však za měřítko horlivosti počet bratří, které Církev úředně blahořečila, potom ve srovnání s patnáctým sto letím - hlavně s jeho druhou polovinou - je jich málo. Jsou jen dva Italové, oba pocházeli ze Sicílie a jistě se znali a stýkali.
Časově první je JAN LICCI. Narodil se ve velmi chudobné rodině. Byl ještě kojencem, když mu zemřela matka, proto se někdy musil spokojit jen šťávou z ovoce. Vypadal tak zbědované, že se ho ujala jistá zbožná, ale chudá žena a začala ho kojit. Byla za to odměněna zázračným uzdravením svého ochrnutého manžela. Chlapec se od dětství horlivě modlil, postil se ještě více, než mu ukládala chudoba, v níž vyrůstal, a cvičil se v různých kajících skutcích. Byl ještě mladičký, když poznal slavného kazatele blahoslaveného Petra Jeremia, a jeho vlivem se rozhodl pro vstup do řádu. Již v noviciáte se horlivě cvičil ve všech ctnostech. Slavnými sliby se radostně zasvětil Bohu. Horlivé studoval. Po pečlivé přípravě začal s podivuhodnou výmluvností kázat. Říká se o jeho působení, že se nenašlo tak kamenné srdce, aby je jeho slova nepohnula k slzám lítosti. Vyzpovídal neobyčejně mnoho lidí. Sloužil svým bližním všemi možnými způsoby. Získal si tak úctu a lásku všech. Horlivě šířil a doporučoval růženec. Něžně uctíval Pannu Marii. Svatému Otci Dominiku se podobal i v tom, že při mši svaté často proléval slzy. S pomocí Boží vystavěl a založil klášter v Caccabi. Z rozhodnutí představených byl pak dlouho převorem tohoto nového konventu, v němž zavedl vzornou observanci. Dosti dlouho byl také provinciálem sicilské provincie. Při zastávání tohoto úřadu uměl podivuhodně spojovat horlivost a snahu o zavedení přísné kázně s opatrností a láskou. Jako v tolika jiných případech i zde by se mohlo říci: Nic zvláštního. Byl prostě a samozřejmě takový, jací by měli být všichni. Žil pro Boha, usiloval o spásu duší, šel vytrvale a věrně cestou svatého Otce Dominika, a to od útlého mládí do stojedenáctí let. Působil asi jen na Sicílii, poněvadž se nikde nemluví, že by někdy konal daleké cesty a měnil apoštolské působiště. Nezdá se, že by byl delší dobu nemocen nebo že v pokročilém věku ztratil paměť, protože prý zemřel "při objímání kříže a za horlivých úkonů lásky". Na jeho poslední cestě ho doprovázelo mnoho lidí. Všichni pak přicházeli k jeho hrobu. Docházelo k četným zázrakům, proto ho Benedikt XIV. blahořečil.
BLAHOSLAVENÝ DOMINIK SPADOFORA měl širší okruh působnosti. Byl rovněž ze Sicílie, avšak ze zámožné šlechtické rodiny. Přivábila ho též horlivost bratří Kazatelů z kláštera svaté Zity v Palermu. V mládí vstoupil do řádu. Řeholní život začal s neobvyklou horlivostí. Protože patřil mezi nejnadanější, byl poslán na generální studium do Padovy. I tam vynikal nejen ve vědách, ale i v ctnostech. Stal se magistrem posvátné theologie. Po skončení studia se opět vrátil na Sicílii. Začal kázat s nesmírným užitkem pro duše. Byl přitom neúnavný. Rozuměl dobře potřebám i nejprostších lidí. Stal se všechno všem, aby všechny získal Kristu. Nezůstal dlouho skryt. Byl jmenován sociem generála řádu a byl pověřován zakládáním nových klášterů i jinými důležitými úkoly. Zasloužil si název věrného následovníka svatého Otce Dominika. Ve všem se mu chtěl podobat, usiloval o to po celý život. Dbal o čistotu svědomí. S láskou a přesností zachovával všechny předpisy Stanov. K sobě byl přísný. I on ještě konal i nejdelší cesty vždy pěšky. Přitom se postil a konal četné kající skutky. Byl horlivý při modlitbě božského oficia i při modlitbě soukromé. Vynikal láskou i poslušností. Právě pro jeho ctnosti měla jeho kázání stále větší vliv. Svým příkladem i apoštolátem slova získal řádu mnoho dorostu. V den smrti ještě sloužil mši svatou, modlil se božské oficium až po Nešpory. Umíral dobře připraven. Bratřím, kteří ho obklopovali, doporučoval tři věci: vzájemnou lásku, dokonalou observanci a radostnou pohotovost ve službě Boží. Zemřel 21. prosince 1521. Bratří byli tak přesvědčeni o jeho svatosti, že ho pochovali na zvláštním místě v kostele. Úcta k němu nepřestávala. Docházelo k zázrakům. Přesto ho úředně blahořečil teprve Benedikt XV. roku 1821 - přesně po čtyřech stech letech od jeho smrti - v roce, kdy si řád připomínal sedmisetleté výročí smrti svého Zakladatele svatého Otce Dominika.
I jiní bratří v této době vynikali v ctnostech a ve vědách. Kromě bratří, kteří psali proti Lutherovi a ostatním protestantům, nejznámějším spisovatelem z této doby je milánský dominikán ISIDOR de ISOLANI
Šířil hlavně úctu k svatému Josefovi. Tato úcta byla důsledkem úcty k člověčenství Božího Syna a k jeho Matce. Podivuhodně ji vyjadřoval a podporoval růženec. Již svatý Albert Veliký psal o svatém Josefovi, a svatý Vincenc Ferrerský o něm často kázal. BRATR ISIDOR de ISOLANI tuto úctu postavil na theologické základy, a to hlavně svým spisem "Summa o darech svatého Josefa". Zemřel roku 1528.
Roku 1530 začaly pouti do Soriana k zázračnému obrazu svatého Otce"Dominika. Tento obraz byl tak proslulý, že byl připomínán zvláštním svátkem 25. září; zachoval se až do liturgické reformy v dvacátém století.
TŘETÍ ŘÁD pod ochranou svatá Kateřiny Sienské velmi vzkvétal. Kromě blahoslavená Magdaleny a blahoslavené Osanny je dodnes uctívána SESTRA KATEŘINA Z MONDOVY, která zemřela roku 1520 jako oběť lásky při ošetřování nemocných, nakažených morem. Úředně tato úcta schválena nebyla.



ZÁNIK NĚKTERÝCH PROVINCIÍ


Ani z této doby nejsou ještě přesné statistiky. Počet bratří i sester možno jenom odhadovat. Stále však byly zakládány nové kláštery, nejvíce snad ve Španělsku, které mělo od roku 1509 klášter i v Africe. Od španělské provincie se oddělila provincie aragonská a portugalská. Roku 1514 vznikla další španělská provincie, mezi jejíž hlavní kláštery patřila Granada a klášter Scalacoeli u Kordový.
Rovněž ve Francii byly tři provincie, které mívaly až po šedesáti klášterech. Nejvíce přibývalo provincií italských. Jejich počet se často měnil. Od maďarské provincie se roku 1380 oddělila provincie dalmatská, která měla již v době svého vzniku sedmnáct klášterů. I v Polsku řád vzkvétal.
V ČECHÁCH po husitských válkách nebylo dorostu. Roku 1496 přišli do Čech na prosbu krále Ladislava bratří z Polska. Kláštery byly skoro všechny zničeny, proto se těchto několik bratří usadilo v klášteře Na Františku v Praze. Také němečtí bratří vypomáhali opět na jiných místech. Po tom se však do Čech začali hrnout nehodní bratří ze Španělska a z Itálie, kteří utíkali před reformou a chtěli si žít podle svého. Mezi lidem působit nemohli, protože neuměli česky, a také po apoštolátě netoužili. Tehdy skutečně byla česká provincie "desolata" a působila generálním kapitulám mnoho starostí. Nebyla však jediná. I německá provincie musila být rozdělena na dvě - německou a saskou. Obě tyto provincie měly skoro po padesáti klášterech, které vynikaly šířením růžencové pobožnosti. K saské provincii patřily i domy holandské a belgické.
Roku 1459 vznikla z reformovaných domů takzvaná holi andská kongregace, která se rozšířila do mnoha zemí. Reformu do Holandska přinesli někteří bratří, kteří byli posláni do Boloně studovat a pak se vrátili do vlasti. Roku 1515 přešly holandské a belgické kláštery k takzvané provincii Dolního Německa, jejíž jméno se udrželo až do roku 1946. Tehdy bylo třináct klášterů v Holandsku a třináct v Belgii.
Dánské provincii podléhalo nejméně pětadvacet klášterů. Ve Švédsku a v Norsku působili také někteří bratří z Anglie. Také z bratří této provincie si Církev svatá vybrala mnoho biskupů, papežských legátů, penitenciářů a hlasatelů křižáckých výprav. Z anglické provincie vyšla provincie skotská a irská. Je zajímavé, že ačkoli měla anglická provincie v době svého největšího rozkvětu dvaapadesát velkých klášterů, klášter sester II. řádu tam byl jen jeden. Ještě i po oddělení skotské a irské provincie měla anglická provincie přes dva tisíce bratří a byla jednou z největších.
Některé příliš vzdálené provincie mívaly dovolení nezúčastnit se generální kapituly. V takovém případě jim měla být co nejdříve zaslána akta generální kapituly. Také provinciála jim nemusel potvrzovat generál řádu. Byli k tomu oprávněni tři nejstarší převoři v provincii. O řecké provincii je poměrně málo zpráv. Přesto i tato provincie mívala sedm až deset klášterů. Patřil k ní i dům v Cařihradě. I tato provincie měla své studium a vyšlo z ní několik biskupů. Klášter II. řádu se v Řecku udržel dodnes. Zápasí s nedostatkem povolání i s jinými těžkostmi. Provincie ve Svaté zemi vznikla hlavně z touhy být co nejblíže místům, kde žil náš Spasitel. Bývalo v ní tři až pět klášterů. Později k ní patřily i kláštery na Kypru. Bratří v ní byli různých národností.
SPOLEČNOST BRATŘÍ PUTUJÍCÍCH PRO KRISTA působila hlavně mezi Peršany a Tatary. Tato společnost měla dovolení přijímat bratry z jiných provincií, kteří měli touhu věnovat se misiím, ne však bratry z provincie řecké a Svaté země. Když přišli tito misionáři na čas do jiného kláštera, měli v něm dostat čestné místo hned za převorem. Po velkém moru tato společnost velmi zeslábla, ale dostala četné podpory, takže pak mohla ještě rozšířit své působení do Ruska, Gruzie, do Rumunska, Bulharska a Armenie. Udržela se ještě v šestnáctém století. i v ní byli bratří různých národností. Je zajímavé, že i k této společnosti patřil jeden klášter II. řádu. Nic bližšího zatím o něm nevíme.
KLÁŠTERů II. ŘÁDU bylo nejvíce v Německu - až pětašedesát. I v Itálii jich bylo na čtyřicet a ve Španělsku asi šedesát. Ve Francii nebylo nikdy více než dvacet klášterů sester II. řádu. Takový byl tedy stav jednotlivých provincií v době, kdy vystoupil Luther. Vlivem jeho působení došlo k velkým změnám.
ŠPANĚLSKÉ PROVINCIE právě v šestnáctém století velmi vzkvétaly. Jejich vliv byl veliký i mimo Španělsko. Přibývalo mnoho nových klášterů. Rostl věhlas studia v Salamance a ve Valladolidu. Kláštery byly zakládány i v Africe, v Indii a na Kanárských ostrovech. Tak se tyto provincie připravovaly na nové úkoly, které je čekaly v Americe.
V Itálii a ve Francii se většinou udržel stav stejný. Hůře by la postižena PROVINCIE NĚMECKÁ. Ubylo klášterů a v těch, které přežily, upadala kázeň.
Švýcarsko ztratilo všechny kláštery. V Sasku byli bratří z klášterů vyhnáni a donucováni oblékat civilní šat. Lidem bylo zakazováno navštěvovat chrámy řeholníků. Některá města musili dominikáni úplně opustit. Jak zajímavé by byly podrobnosti o tom, co v této době prožívali jednotliví bratří a jednotlivé kláštery v postižených místech! Celkem se o nich ví jen málo. Odpadli někteří? Mnozí musili mnoho vytrpět. Sotva asi měla některá provincie v několika letech TRISTA MUČEDNÍKů, jako tomu bylo v PROVINCII ČESKÉ! Proč na ně tak málo myslíme a tak málo se k nim utíkáme?
V MAĎARSKU vylidňovali naše kláštery nejen protestante, ale ve válce v roce 1526 i Turci. Několik let byly v této zemi jen dva naše kláštery. Na čas zanikla maďarská provincie úplně, byla obnovena teprve v sedmnáctém století.
V HOILANDSKU vystupovali kalvínci proti bratřím nejtvrději. Kláštery se tam ocitly v troskách. Naši bratří však většinou tuto zem neopustili. Vytvořili si tam jakési nenápadné misijní stanice.
V DÁNSKU měli bratří těžké poměry. Kdysi slavná dánská provincie pozvolna úplně zanikla. Někteří bratří dobrovolně ze země odešli, jiní byli střeženi v klášterech, aby nemohli působit mezi lidem. Takové kláštery musily platit velké poplatky a byly omezovány po všech stránkách.
V NORSKU byl řeholní život zakázán úplně.
ZE ŠVÉDSKA musili bratří jiné národnosti odejít, švédští bratří musili se podrobit generálnímu vikáři, kterého jim ustanovil král Gustav Wasa, jenž prohlásil, že by bylo zločinem uposlechnout v něčem jiného představeného kromě královského vikáře.
Za tohoto stavu věcí kláštery pozvolna zanikaly. Bratří v TĚCHTO ZEMÍCH a ve FINSKU žili do roku 1540. Někteří odešli do ciziny, jiní si hledali světské zaměstnání, jiní do -konce - snad jich nebylo mnoho - přešli k protestantům. Jakýsi bratr Martin Skytte se stal dokonce i luteránským biskupem.
Posledním dánským provinciálem byl BRATR JAN NIELSEN. Hájil katolickou víru slovem i spisy. Když zestárl, trávil poslední léta svého života v hospici, zřízeném ze statků zrušených klášterů. Roku 1544 ještě žil. Kdy zemřel, není přesně známo.
I V ANGLII řád prožíval těžké chvíle. Zákonitý provinciál byl ze země vypovězen. Král Jindřich VIII. sám jmenoval na jeho místo jakéhosi Jana Hilseye. Mnoho bratří tehdy odešlo do jiných provincií.. Jiní se uchýlili ke svým příbuzným. Ani zde není možno dělat přesné statistiky. Úředně prý z třiapadesáti klášterů šestnáct uznalo královu svrchovanost nad Církví. Kolik bratří z těchto šestnácti klášterů uteklo, statistiky nám už neříkají.
Roku 1538 král zrušil úředně všechny kláštery. Nepomohly tedy ani největší ústupky. V letech 1555 až 1558 byl obnoven klášter v Londýně, avšak po roce 1558 dominikánský život v Anglii zcela zanikl. Angličtí bratří však ještě dlouho žili v různých jiných provinciích. Nejvíce jich bylo v Belgii, kde byl veliký anglický klášter. Nechybělo v něm ani nových povolání.
Vlivem jmenovaného provinciála Jana Hilseye uznal roku 1534 královu svrchovanost nad církví i jediný anglický klášter II. rádu. Neznáme však bližší okolnosti, která snad tyto sestry omlouvají. Jako v tolika jiných případech ani zde ten to ústupek nepomohl. Klášter byl roku 1539 zrušen. Šestadvacet sester v něm dostalo jakýsi maličký důchod.
Za královny Marie Stuartovny se tato komunita rychle obnovila, avšak ne nadlouho. Královna Alžběta marně vyžadovala od sester uznání své svrchovanosti. Snad byly sestry tentokrát lépě informovány a plně si uvědomily, oč vlastně jde. V prvním případě je snad Jan Hilsey nějak oklamal. Proto roku 1559 byl klášter zrušen definitivně; není známo, kolik v něm bylo sester. Snad přibyla řada nových povolání a doplnila případné mezery.
Sestry se tentokrát nepoddaly a nerozešly se. Podařilo se jim přesídlit do jakéhosi "Andělského údolí" někde v Belgii. Tam tento klášter po letech zanikl.
Mezi sestry II. řádu v Anglii patřila i nejmladší dcera krále Eduarda IV. Ta však zemřela již v roku 1517 ve věku sedmatřiceti let, takže se již nedočkala bouří, v nichž by snad mohla být svým spolusestrám trochu nápomocna.
SKOTSKÁ PROVINCIE se udržela déle. Ještě roku 1518 ji generální kapitula chválí za vzornou observanci. Když začali mít ve Skotsku vliv kalvínci, dva dominikáni odpadli a přešli k nim. V roce 1550 tam kalvínci nabyli moci. Znamenalo to zkázu řeholního života. Reholníci byli většinou vypuzeni ze svých klášterů. Někteří však dostali aspoň malý důchod.
BRATR JAN BLACK zemřel roku 1565 mučednickou smrtí. Někteří bratří odešli hlavně do Francie, ivinozí se alespoň navenek smířili se stavem věcí.
SKOTSKÁ PROVINCIE zanikla roku 1559. Někteří bratří však tam žili ještě po třiceti letech. Po této době dominikáni navštěvovali Skotsko už jen jako misionáři většinou potají.
Jediný klášter II. řádu ve Skotsku zcela zanikl.
V IRSKU trvalo dlouho rozdělení klášterů na reformo vané a nereformované. Kláštery tam proto podléhaly různým představeným. Teprve roku 1536 vytvořila kongregace reformovaných klášterů znovu provincii. Avšak téhož roku se Jin dřich VIII. prohlásil za hlavu Církve i v Irsku.
Roku 1541 irský parlament přiřkl všechen majetek klášterů královské koruně. Král zabral všechny církevní statky. V Irsku nastalo pronásledování, které se protáhlo na více než dvě století.
Málo, velmi málo bylo bratří, kteří odpadli. V]ce bylo těch, kteří slavně podstoupili mučednickou smrt.vSkoda, že jsou málo známi a uctíváni! Ostatní bratří se bud skrývali ve vlasti po celou dobu pronásledování a obětavě tam sloužili lidem často v ustavičném nebezpečí, nebo se utíkali do ci ziny, kde byli pohostinně a s láskou přijímáni. Pečoval o ne a ujímal se jich nejen generál řádu, ale i Svatý Otec. Zvláště španělská provincie ráda přijímala tyto bratry.
Irští mladíci byli posíláni do ciziny na studia a vraceli se potom do vlasti jako misionáři. Veliký irský klášter vznikl v Portugalsku. V Lovani složilo v necelých osmdesáti letech pětašedesát bratří sliby pro irskou provincii. Později vznikl irský klášter u svatého Klementa v Římě. Avšak z třiačtyřiceti klášterů irské provincie neudržel se ani jeden.
IRSKÉ SESTRY II. ŘÁDU se musily za tyranovlády Cronwellovy odstěhovat do Španělska.
POLSKÁ PROVINCIE měla v této době také různé nesnáze, pře sto však vzkvétala.
ŘECKÁ PROVINCIE přečkala s bídou šestnácté století. Působili v ní hlavně italští bratří.
Jaká byla situace V KLÁŠTERECH II. RÁDU? Sestry si spíše udržely společný život i v nejvíce postižených provinciích -Nemohly však už přijímat dorost a často se jim ani nikdo nehlásil. Pomalu proto vymíraly. Udržely se většinou o několik desetiletí déle než bratří, avšak za jakých obtíží! Často trpěly velkou nouzí. Almužny už jim nikdo nedával a práci si těžko hledaly. Ještě těžší byla bolest, že často neměly ani kněze. V některých švýcarských kantonech chtěli sestrám poskytnout jakési "školení". Domnívali se, že by je tak mohli získat. Některý protestantský pastor přicházel do domu a měl k nim promluvy. Vojsko dozíralo, aby se žádná sestra promluvě nevyhnula. S výsledky se nemohli chlubit ani nejhorlivější pastoři. Jinde zase rodiče nebo bratři, získaní pro luteránství, násilím nutili své dcery nebo sestry k odchodu z kláštera. Zacházelo se tak daleko, že některé sestry byly při kladení odporu zraněny, někdy i těžce. Kolik tu bylo bolesti a nesnází! Stávalo se, že v klášteře zůstaly už jen čtyři sestry, z nichž nejmladší měla hodně přes sedmdesát. Tyto čtyři sestry stále ještě udržovaly chórovou modlitbu. Často však neměly z čeho žít a trpěly krajní nouzí. A tak pozvolna zanikal jeden dominikánský klášter po druhém. V zemích, které odpadly od katolické víry, kláštery zanikaly po dlouhém a ctnostném úsilí sester o jejich zachování. Ještě generální kapitula z roku 1580 "s velkou radostí srdce" zvláště chválí některé sestry, že pevně a vytrvale setrvávají v katolické víře a ve svatém životě.
JEN O ČESKÝCH KLÁŠTERECH II. ŘÁDU máme trochu více podrobností. Sestry udržely nebo po husitských válkách opět obnovily kromě kláštera svaté Anny v Praze tři kláštery na Moravě, dva v Brně a jeden v Olomouci. Tyto kláštery však jen živořily. V Brně se počet sester stále zmenšoval. Sestry přesto vytrvávaly, až nakonec zůstaly už jen dvě a musily přejít k benediktinkám. Proč nemohly přejít do II. kláštera sester dominikánek, který v té době v Brně ještě byl? To není známo. Tento druhý klášter získal občas nová povolání, takže začátkem sedmnáctého století tam bylo ještě osm sester. Mívaly velkou bídu a musily se ve všem uskrovňovat. Hlavně v době války se stávalo, že neměly ani na chléb. Nejlepší kázeň se udržela v OLOMOUCI. Roku 1600 tam bylo sedmnáct sester, kdežto v Praze u svaté Anny jen pět. Těchto sedmnáct sester nemělo ani zpovědníka a kazatele. Zachovala se jakási úřední listina, v které byl dáván rozkaz jesuitům, aby je vyzpovídali alespoň jednou začátkem postní doby. O mši svaté se v této listině nemluví. Snad ji sestry mívaly pravidelně. Jak těžké bylo za těchto okolností udržet řeholní kázeň. Za třicetileté války se těžkosti stupňovaly. Sestry se nakonec rozutekly. V klášteře zůstala jen jedna. Ostatní se často živily žebrotou.
Po válce se sestry opět vrátily do kláštera, poměry se zlepšily, avšak k plnému rozkvětu už nedošlo.
I SESTRY U SVATÉ ANNY V PRAZE byly dlouho bez duchovního vedení. Teprve roku 1496 přišli do zpustlého kláštera Na Františku dominikáni z Polska a trochu se sester ujali. Většinou působili u sester světští kněží, mimo jiné i kronikář Hájek z Libočan. Přesto všechno po celé šestnácté století ne bylo nikdy více sester než deset. Byla doba, kdy jich bylo už jen pět. Je možno si představit, s jakými těžkostmi se potýkaly. Jistě ani zde nechybělo ctnostné úsilí o udržení chórové modlitby a jiných observancí, nechyběla láska k ideálu svatého Otce Dominika a důvěra v řízení Boží Prozřetelnosti.
Zatím co v mnoha provinciích byly tak smutné poměry, ve ŠPANĚLSKU během šestnáctého století bylo založeno padesát nových klášterů DRUHÉHO ŘÁDU. Poměrně nejpřesnější údaje o počtu klášterů jsou z roku 1573. Španělské provincie tehdy měly asi sto šedesát klášterů, přibližně asi sedm tisíc bratří a pětasedmdesát klášterů sester II. řádu.
ITALSKÝCH PROVINCIÍ přibývalo a klášterů tam bylo na čtyři sta. Jen na SICÍLII jich bylo pětašedesát. Počet bratří se dá těžko odhadnout. Italské kláštery byly pravděpodobně většinou menší. Přesto bylo bratří na tisíce.
POLSKÁ provincie měla tehdy bratří více než dva tisíce, PORTUGALSKÁ sedm set. V NEMECKU, ačkoli tam rozsáhlá území přešla k protestanství a některé kláštery proto zanikly, zůstalo asi 2.300 bratří -U FRANCOUZSKÝCH provincií je údaj přesný: 1.173 bratří. K tomu ještě nutno připočítat bratry z DALMACIE, ANGLIE a IRSKA.
Stav řádu se v této době v různých zemích velmi lišil: někde kláštery zanikaly, jinde docházelo k radostnému rozkvětu. Právě v té době, kdy vystoupil Luther, španělští dominikáni začali působit v AMERICE. Zahájili tak slavnou kapitolu v dějinách řádu. Kdo stál v těchto nesnadných dobách v čele řádu? Byli to skoro vždy horliví OTCOVÉ Z OBSERVANTNÍCH klášterů. Většinou však mohli zastávat svůj úřad jen krátkou dobu a to řádu neprospívalo.
Po FRANTIŠKOVI SILVESTRIM byl zvolen jedenačtyřicátým generálem řádu PAVEL BUTTIGELLA z Pavie z kongregace lombardské, dlouholetý milánský převor a potom generální prokurátor. Řídil řád jen jeden rok a čtyři měsíce. Zemřel v Neapoli 9 října 1531.
Jeho nástupcem se stal Francouz z Toulouse JAN DU FEYNIER nebo jak bývá jinde psáno: di Fenario. I on byl před svým zvolením generálním prokurátorem. Je chválen za snahu o vzrůst observance. Visitoval zvláště ve Španělsku, v Portugalsku a ve Francii. Řídil rád šest let. Za tuto dobu svolal jen jednu generální kapitulu - a to do Lyonu. Zemřel v Toulouse 15. července 1538.
Po něm zvolený AUGUSTIN RECUPERATI, Ital z Faenzy, řídil řád jen devatenáct měsíců. Také on předčasně zemřel v Římě 20. prosince 1540.
Po jeho smrti sám papež PAVEL III. navrhl nového kandidáta otce Tomáše Badiu, avšak voliči si hájili svou svobodu a dali hlasy Španělu ALBERTU de las CASAS. Byl z provincie betické v Andalusii - z provincie, která byla zřízena roku 1513 a v té době se neobyčejně vyznamenávala misionářskou horlivostí. Otec Albert vynikal učeností. Zemřel však po dvou letech a pěti měsících ve Valladolidu 16. listopadu 1544; jeho tělo bylo převezeno do jeho rodného města.
V této době tisk začal umožňovat rozesílání různých okruž nich listů a jejich uchovávání. Je v nich zřejmé, jak byla ustavičně zdůrazňována chudoba a jak byl vypovídán boj soukromému životu a každé formě vlastnění. Nic tolik neoslabuje řeholní kázeň a řeholního ducha!
Rovněž se velmi dbalo, aby bratří nedleli zbytečně mimo klášter. Povolení k tomu dostávali obvykle jen zpovědníci vladařů. Rád také pečlivě dohlížel na studenty a staral se o ně. Neměli studovat na universitách mimo řád.
Stále ještě zůstávalo ROZDĚLENÍ NA KONVENTUÁLY A OBSERVANTNÍ. Kvůli tomu často docházelo k různým změnám. Z kongregaci opět vznikaly provincie, jinde zase vznikaly kongregace nové.
TISKEM vycházely nejen STANOVY, ale i platná nařízení. Byl zaveden předpis, že se Stanovy mají přečíst v refektáři jednou za rok, kdežto platná nařízení třikrát. Již tehdy docházelo k revizi Stanov - k doplnění, k odstranění pochybností a k zlepšení. Již tehdy směli bratří dávat svá návrhy. Mělo být odstraněno to, co se ve většině klášterů nezachovávalo, a vše mělo být jasné a přehledné.
Generální kapitula z roku 1513 vyzývá: "Vybízíme všechny a prosíme v Pánu Ježíši Kristu, aby pečlivě uvážili, co více prospívá pokoji a vnitřnímu pokroku ve zbožnosti, studiu a kázání. Tomu ať dají přednost před pohodlností a vnějším zdáním... Nechceme nic změnit bez souhlasu otců a bratří, kteří usilují o to, co je vzhůru, ne o to, co i je pozemské, a kteří pracují o pokoj pro celý řád."
Za tak těžkých okolností pro Církev bratří zdvojnásobili svou horlivost v její službě. Církev si z řádových otců povolala mnoho arcibiskupů a biskupů. Papež Pavel III. udělil kardinálskou hodnost třem dominikánům. Kromě Savonarolova žáka Mikuláše Schönberga to byl ještě Španěl Jan Alvarez a Ital Tomáš Badia.
JAN ALVAREZ z Toleda byl synem vévody. Do řádu vstoupil velmi mladý. Byl tak pokorný, že se horlivě chápal každé práce. Otec, který ho chodil navštěvovat, našel ho velmi často v kuchyni, kde pilně vypomáhal. Byl velmi nadaný. Brzy začal vynikat ve vědách. Ještě poměrně mladý se stal biskupem. Vystřídal několik diecésí, protože ho obvykle poslali tam, kde bylo nejvíce práce a těžkostí. Naposledy byl biskupem v Compostelle. Tam ho roku 1538 zastihlo povýšení mezi kardinály. Bylo mu tehdy kolem padesáti let. Žil pak většinou v Římě, kde pilně pracoval a kde roku 1547 i zemřel. Byl pochován v kostele Santa Maria sopra Minerva, avšak později byly jeho ostatky přeneseny do Alby. Zůstaly po něm různé spisy, hlavně "Řeči o svatých" a "Zrcadlo ctností".
TOMÁŠ BADIA se stal kardinálem roku 1542. Nic nezměnil na svém způsobu života. Chtěl být vždy především věrným synem svatého Otce Dominika. I jako kardinál horlivě kázal lidu. Zemřel za pět let po svém jmenování. Byl pochován rovněž u Minervy, a to vedle hrobu Tomáše de Vio Kajetána.



DOMINIKÁNI V AMERICE


Tato kapitola bude zatím jen velmi stručná, protože nemáme dostupné prameny. Je to škoda. Jak zajímavé by byly zprávy našich otců už jen o jejich cestě do Ameriky! Jak rádi bychom znali podrobnosti a okolnosti, za nichž byly stavěny a zakládány první kláštery, a s jakými těžkostmi začínal v nich řeholní život!
Jak rádi bychom věděli, které sestry II. řádu konaly cestu do nové objevené země a co přitom prožívaly! Jistě ji některé konaly, jinak by asi kláštery II. řádu byly v Americe těžko zakládány, kdyby se do nich hlásily jen kandidátky a nebylo by sester, které by je vedly.
Zde je mnoho mezer, které se snad někdy částečně doplní -Jistě se najdou v různých archivech nebo snad vyšly i knižně zprávy o působení prvních dominikánských misionářů v Americe nebo i jejich osobní záznamy a dopisy.
ZATÍM tedy jen krátký přehled o působení dominikánů v Americe v šestnáctém století.
Ačkoli byl KRYŠTOF KOLUMBUS od dominikánů podporován, přesto první dominikáni přistáli u amerických břehů až roku 1510. Avšak již roku 1512 si zřídili první klášter na ostrově San Domingo. Po něm brzy následovaly další kláštery, které velmi brzy vytvořily kongregaci, měly svého vikáře; kongregace však podléhala provinciálu betickému.
Nikdo tehdy ještě netušil, že zkoušky a ztráty, jimiž byl řád tehdy postižen v evropských zemích, které přešly k protestantství, nahradí rozsáhlá misionářská i sociální činnost v nedávno objevených zemích. Během Šestnáctého století vzniklo v Jižní Americe osm dominikánských provincií. DO AMERIKY se tehdy hrnuli dobrodruzi, kteří měli touhu co nejvíce zbohatnout. Přicházeli však tam i lidé, kteří chtěli získat co nejvíce duší Kristu. Kdo šel hledat zlato, zastával názor, že obyvatelé dobytých zemí jsou přirozeně otroky. Kdo tam šel hlásat evangelium, hájil přirozená lidská práva. Tyto různé názory se střetávaly. Někteří lidé dokonce tvrdili, že Španělé mají jednat s Indiány právě tak, jak jednali Izraelité s Kananejci. Jestliže byla taková teorie, jak mohla vypadat praxe?
Španělské provincie tehdy vzkvétaly. Mnozí dominikáni v této době ochotně a nadšeně opouštěli Španělsko a konali daleké cesty ve znamení kříže. Španělská vláda je podporovala. Dobyvatelé a podmanitelé si přáli mít v nově získaných zemích vše jako ve Španělsku, tedy i nádherné kostely a rozsáhlé kláštery. Zlatem nešetřili. Mnozí dominikáni však opustili i nově vystavěná města a pouštěli se do pralesů bez zásob, bez znalosti jazyka, bez lidských prostředků. Neohroženě hájili práva Indiánů. Tím si ovšem znepřátelili mnoho mocných. Neuškodilo jim to však. Naopak, řád našel v Americe neobyčejně plodnou půdu. Bratří tam nečekaně přibývalo.
GENERÁL ŘÁDU GARCIAS DE LOYASA nechtěl ještě povolit samostatnost pro americké domy. Nové kláštery měly podléhat provinciálnímu vikáři betické provincie. TÍMTO PRVNÍM PROVINCIÁLNÍM VIKÁŘEM BYL BRATR PETR Z KORDOVÝ.
Když roku 1525 zemřel, jeho nástupce TOMÁŠ BERLANGA vykonal cestu až do Říma, aby generálu Pavlu Butigellovi podal zprávu o situaci v amerických klášterech. Přál si jejich osamostatnění. Hájil svou věc tak dobře, že generální kapitula, konaná roku 1530 v Římě, schválila, aby všechny kláštery "na západních ostrovech" již založené i ty, které ještě založeny budou, vytvořily samostatnou PROVINCII SVATÉHO KŘÍŽE. "
Tím byly tyto kláštery odděleny od provincie betické a mohly si samy volit svého provinciála. PRVNÍM PROVINCIÁLEM SE STAL BRATR TOMÁŠ BERLANGA.
Generální kapitula roku 1532 znovu uznala provincii svatého Kříže "na ostrovech" nebo v "Nové zemi". Na další kapitule už měla i tato provincie svého definitora. Hlavní klášter a později i generální studium byly v San Domingo. Byla to provincie opravdu velmi chudá.Nemusila proto platit žádné poplatky a směla posílat své studenty do Evropy na studia zdarma. Je to svědectví o nezištnosti bratří. Zůstali chudí v zemi, kde se všichni obohacovali zlatem a stříbrem domorodců. Zvláště v klášterech, které byly při cestě do vnitrozemí, byli bratří stísněni a měli tam málo místa, protože se u nich zastavovali a žádali o pobyt i bratří cestující.
Do provincie svatého Kříže, zřízené roku 1530, patřily i kláštery v Mexiku a v celé Jižní Americe. Jediný provinciál nemohl zvládnout tak rozsáhlá území. Cesty byly velmi neschůdné. Docházelo proto ke vzniku dalších provincií, jakmile k tomu byly podmínky.
DO MEXIKA přišli první dominikáni ze Španělska roku 1526. Rád se tam rychle šířil. K provincii svatého Kříže patřily mexické kláštery jen dva roky. Již roku 1532 vznikla v Mexiku další provincie svatého Jakuba. K provincii svatého Kříže měly patřit jen San Domingo a ostrovy Kuba, Jamajka, Havana a jiné. Tato provincie dnes neexistuje.
DO PERU přišlo prvních šest dominikánů roku 1530. Říká se, že se tam křesťanské náboženství a náš řád začaly šířit současně. Již roku 1539 tam vznikla provincie svatého Jana Křtitele.
Obě tyto provincie byly pak dále rozdělovány. Od provincie mexické se roku 1551 oddělila provincie svatého Vincence v Chiapas - v dnešní Guatemale - a roku 1592 svatého Hyppolita v Oaxaca.
Provincie v Peru řídila první střední školu a první universitu v Jižní Americe. Z této provincie vyšly provincie tři: roku 1551 svatého Antonína v Nové Granadě nebo v Novém Království, jak se tehdy říkalo, z níž je dnešní provincie svatého Ludvíka Bertranda v Kolumbii; v roce 1586 svaté Kateřiny v Quito - dnešní Equador -a svatého Vavřince v Chile.
V roce 1529 přišlo do Kolumbie jedenadvacet bratří. Roku 1551 byla zřízena provincie. Vzniklo tam dvaadvacet klášterů a roku 1580 universita svatého Tomáše v Bogotě. Do konce šestnáctého století byla Kolumbie získána Kristu.
V EQUADORU byl první klášter založen roku 1541. V době, kdy se tato provincie osamostatňovala, měla už sedmadvacet klášterů. O horlivosti, s jakou bratří hlásal i evangelium, svědčí i skutečnost, že tam byl zřízen stolec jazyku inka pro všechny kněze.
DO CHILE přišli první bratří roku 1552. První klášter byl zřízen roku 1557. Tato provincie byla velmi rozsáhlá. Teprve roku 1724 byly od ní odloučeny kláštery v ARGENTINĚ a vznikla tam provincie nová.
BRATŘÍ v těchto provinciích si získali mnoho zásluh jako ochránci Indiánů a neúnavní misionáři. Mnozí vynikali ctnostmi. Pilně se učili jazyky domorodců. I zde chybí přesné statistiky. Počet bratří, kteří působili v šestnáctém století v Jižní Americe, není možno ani odhadnout. Mnoha bratřím tam bylo svěřováno řízení diecézí. O domorodých povoláních nenalézáme nikde ani zmínku. Všem se zdálo nemožné, že by se Indián mohl stát knězem. Ještě o sto let později platil zákon, že černoch nesmí být přijat ani mezi bratry spolupracovníky.
O KLÁŠTERECH II. ŘÁDU nevíme zatím téměř nic. Časově první byl asi klášter svaté Kateřiny v Mexiku. Do konce století jich bylo v Mexiku pět. V sedmnáctém století vznikaly další.
V KOLUMBII byl první klášter II. řádu založen v Bogotě roku 1636. V PERU bylo v sedmnáctém století založeno těchto klášterů několik. Dodnes se jich udrželo pět. Kláštery II. řádu byly rovněž v Argentině, v Chile a na Kubě. Dnes má MEXIKO osm klášterů II. řádu. Nevíme o nich nic bližšího. Jsou to však stále ještě kláštery, zakládané v šestnáctém a sedmnáctém století. Udržely se často ve velké chudobě, ačkoli musely přečkat velmi těžké doby, bouře a pro následování.
Prvním biskupem v Jižní Americe byl dominikán JULIÁN GARCES. Byl jmenován již dříve, dostal se však do své diecéze Tlaxcala v Mexiku až roku 1521.
Z dominikánů, kteří působili v Jižní Americe v šestnáctém století, je nejznámější SVATÝ LUDVÍK BERTRAND a BRATR BARTOLOMĚJ de LAS CASAS. O svatém Ludvíkovi se zachovalo dost podrobností. Životopis bratra Bartoloměje si snad někdy budeme moci doplnit.



BARTOLOMĚJ DE LAS CASAS


se narodil v Seville roku 1474. Bylo mu dvacet let, když přišel na Haiti. Byl tedy mezi prvními. Přihlásil se k vojsku jako dobrovolník. Snad chtěl zbohatnout, hlavně však měl touhu poznat daleké kraje a prožít dobrodružství. Zpočátku se málo lišil od ostatních mladíků, kteří s ním sloužili u vojska. Byl by se asi dal do smíchu, kdyby mu byl tehdy někdo řekl, že se stane knězem a dominikánem.
Když měl dostat žold, dostal ho v neobvyklých "naturáliích." Bylo mu totiž přiděleno několik Indiánů, aby mu sloužili jako otroci. Měl je využívat, honit je do práce a tak vydělávat. Teprve tehdy začal mít zájem, jak to dělají ostatní. Začal se pozorně dívat a viděl, jak se s Indiány nelidsky nakládá, jak jsou okrádáni a vykořisťováni, jak houfně podléhají nemocem a umírají po těžké práci, na kterou nebyli zvyklí a která převyšovala jejich síly.
Dozrálo v něm rozhodnutí: Propustil "své" Indiány, stal se jejich ochráncem a všechny své síly dal do jejich služeb. Po čase získal přesvědčení, že nejlépe jim bude moci sloužit jako kněz. Nějaké předběžné vzdělání snad měl. Theologii studoval v Americe a v šestatřiceti letech dosáhl kněžského svěcení. Všichni užasli, když ho poprvé slyšeli, jak na kazatelně napomíná Španěly pro jejich krutost a dokonce se odvažuje mluvit o rovnoprávnosti Indiánů. Dominikáni ho už od začátku podporovali.
Jeho hlavní snahou bylo chránit Indiány před útiskem a vykořistováním. Jen kvůli Indiánům vykonal celkem sedmkrát cestu do Evropy a zpět. Tehdy to nebyla maličkost. Stal se jakýmsi prvním apoštolským nunciem. Teprve v devětačtyřiceti letech vstoupil do dominikánského řádu. Noviciát konal v Americe. Dějiny tohoto povolání by byly jistě zajímavé. Ani jako dominikán nepřestal horlivě pomáhat Indiánům perem i ústy. Snad se stal dominikánem právě proto, aby i v tomto díle našel u spolubratři oporu a pomoc.
Svému představenému PETRU Z KORDOVÝ prohlásil:
"I kdybych nedokázal nic nebo jen velmi málo, přesto budu až do smrti hájit práva těchto nešťastníků a neúnavně jim sloužit." Odvážně káral Španěly. Prohlašoval, že těm, kteří Indiány utiskují, nemá být dáváno rozhřešení. Stále znovu se vracel do Španěl, aby tam pro své chráněnce sháněl pomoc a aby vypravoval zvláště před mocnými světa o jejich bídě. Králové Ferdinand i Karel V. poznali bratra BARTOLOMĚJE osobně. Roku 1552 napsal španělsky spis "O utiskování Indiánů". Tento spis vyvolal rozruch a bratru Bartoloměji vynesl mnoho pomluv a nepřátel. Prohlásil v něm, že Španělé vůbec neměli právo Indiány napadnout a připravit je o svobodu. Karel V. byl tímto prohlášením zneklidněn. Svolal tehdy komisi theologů a poradců, aby se zabývala touto otázkou. I Bartoloměj se zúčastnil těchto porad. S některými jeho názory bylo v té době těžko souhlasit. Předešel svou dobu. Chtěl například, aby Indiáni byli úplně zrovnoprávněni a aby žili se Španěly co nejvíce společně. Domníval se, že tak bude stále více míšenců, až konečně obě rasy splynou v jedinou. Ještě dnes se o tomto bratru tvrdí, že byl nestálý, umíněný a unáhlený a že mu chyběla míra. Očernil prý nespravedlivě kolonizátory a záležitosti Indiánů tím neprospěl. Kdo má pravdu? Přeháněl bratr Bartoloměj? Pochybujeme. I jiné prameny z této doby mluví o utiskování Indiánů stejně jako on. Tak se na příklad v životopise svatého Ludvíka Bertranda vypravuje, že na jeho kázání přišlo velké množství Indiánů. Přišli však i Španělé, nenechali kazatele dokončit a před jeho očima bičem hnali ubožáky do práce. Bratr Bartoloměj očekával mnoho od zákonů a královských výnosů, avšak nesnáze byly zřejmé. Španělští úředníci byli nespolehliví. Nikdo je nekontroloval a oni většinou myslili jen na své zbohatnutí. Král měl dobré úmysly. Chtěl Indiánům pomáhat a zastával se jich. Bratr Bartoloměj měl vždy k němu přístup. Důvěřoval mu, vždy ho vyslechl a chtěl se jeho radami řídit. Jen na jeho přání se stal bratr Bartoloměj biskupem v Chiapa v dnešní Quatemale. Přijal tento úřad. Stal se chudým, zcela nezištným biskupem, který chtěl získat mnoho duší Kristu. Působil v Mexiku i v jiných zemích Střední a Jižní Ameriky. Zasloužil si být nazván ochráncem a advokátem Indiánů. Zastával a všude hlásal názor, že Indiáni mají být získáváni pro sladké jho Kristovo jen přesvědčováním a poučováním, nikdy však nemají být nuceni. Tak s nimi chtěl vždy jednat. Indiáni však už tehdy byli příliš nedůvěřiví. BARTOLOMĚJ de LAS CASAS měl proto u nich pramálo úspěchů; snad méně, než kdo jiný. Jeho Indiáni mu připravili mnoho zklamání. On však nehledal sebe, a proto ve své snaze neustával. Chybí nám přesné údaje. Nevíme, kdy se stal biskupem, kolik let byl v Chiapa, Po čase se souhlasem papeže se zřekl své diecése. Posledních patnáct let svého neklidného života trávil v dominikánském klášteře ve Valladolidu. Ani jako biskup nikdy nepřestal být dominikánem. Měl rád dominikánský život. Nahrazoval si nyní to, co musel na svých cestách i jindy často postrádat. V starých záznamech se proto o něm říká, že se po celých posledních patnáct let zcela věnoval bdění, postu a modlitbě. Nezapomínal na Indiány, avšak chtěl jim nyní pomáhat jiným způsobem.
I.D.I. nám pomohly zpřesnit a doplnit údaje o bratru BARTOLOMĚJI de LAS CASAS.
Roku 1493 byl přítomen při vítání Kolumba po návratu do Španělska. Téhož roku jeho otec a strýc podnikli s Kolumbem druhou cestu do Ameriky. Roku 1500 Bartoloměj propustil na svobodu otroka, kterého mu otec daroval před dvěma lety. Roku 1502 vykonal první cestu do Ameriky, kde se stal plantážníkem na ostrově San Domingo.
Roku 1507 podnikl cestu do Říma. Kdy se stal knězem, není přesně známo. V roce 1510 sloužil slavnou mši svatou v Novém světě. Věnoval se tam pak horlivě kněžské službě.
Rok 1514 nazýval svým obrácením. Rozhodl se, že už do smrti bude pracovat jen pro indiány. V jejich prospěch napsal troje "Paměti". V roce 1518 konal cestu do Španělska a psal nové spisy. Jeho plány mu žalostně selhaly. Setkával se s opozicí, se zradou, se zbabělostí u těch, od kterých očekával porozumění. Rok 1522 byl rokem druhého obrácení. Vstoupil do Kazatelského řádu. Následovala léta rozjímání a studia. Roku 1527 se stal převorem v Puerto del Plata a začal psát "Dějiny Indiánů". V tomtéž roce se měl stát vladařem jednoho bojovného indiánského kmene. Získal tak nové zkušenosti. Přitom konal stále nové cesty do Španělska hlavně proto, aby tam hledal nové misionáře a podával informace. Biskupské svěcení přijal roku 1544 v rodné Seville. Ve své diecézi byl přijat nepřátelsky. Reservoval si právo dávat rozhřešení těm, kteří měli indiánské otroky. V roce 1547 konal desátou a poslední cestu do Španělska. Napsal pak ještě celou řadu spisů, hlavně "Apologii", pojednání o Peru a různé listy. V roce 1566 psal ještě žádost Svatému Otci Piu V., aby exkomunikoval utlačovatele Indiánů. Zemřel 17. července 1566 v madridském klášteře ve věku dvaadevadesáti let. Jeho ostatky zmizely V občanské válce v sutinách starého kostela.
BRATR BARTOLOMĚJ de LAS CASAS je ještě dnes uctíván jako ochránce opuštěných, apoštol a obránce svobody a rovnosti. Co dokázal? Kdybychom na to brali jen lidská měřítka, tedy pramálo. Kdo však ví, kolik zla překazil, kolik svědomí probudí, kolik bídy odstranil?
V letech 1492 až 1542 - tedy během padesáti let bylo prý povražděno patnáct milionů Indiánů.
Z pomocníků bratra Bartoloměje je nejznámější dominikán
BRATR FRANTIŠEK DE VITORIA,
který nikdy v Americe nebyl. Pomáhal mu však svými spisy a přednáškami v Salamance. Položil základy mezinárodního práva Hájil zásadu, že k víře je třeba přivádět mírností a že každý člověk má svobodnou vůli a proto i stejná práva. Zemřel roku 1546. Zdálo by se, že podobný nesmlouvavý postup proti španělským vykořisťovatelům bude dominikánům škodit. Přesto však, nebo snad právě proto řád v Americe nečekaně vzrůstal.
I jiní dominikáni byli hlasateli nenásilného postupu v kolonizaci a mírného zacházení s domorodci. Poslední král Peru INKA ATAHUALPA byl pokřtěn dominikánem Vincencem Valverde
OPRAVDU, TATO KAPTOLA VELMI POTŘEBUJE DOPLNĚNÍ!
Na Kanárských ostrovech bývalo sedm i více klášterů, proto po nějakou dobu tvořily samostatnou provincii.
Portugalci nechtěli zůstat pozadu za Španěly. Působili hlavně v takzvané Indii východní, kde vznikla kongregace svatého Kříže. Samostatná provincie tam nebyla nikdy. Zdáse že i tam byly doby, kdy bratří vůbec nechtěli do řádu přijímat domorodce nebo aspoň po tom netoužili.
Připojíme ještě zatím jen několik poznámek o FILIPÍNÁCH -Byly objeveny roku 1521. Je to vlastně sedm tisíc ostrovů a ostrůvků a jediné asijské území, které se stalo katolické. Španělsko tam vládlo od roku 1559. Nazvalo tyto ostrovy FILIPINAMI ke cti španělského krále Filipa II. Španělé tam používali stejné metody jako ve svých koloniích v Americe. I zde musili misionáři hájit domorodce proti dobyvatelům.
Roku 1579 byl dominikán BRATR DOMINIK DE SALAZAR vysvěcen biskupem pro tyto ostrovy. V španělských klášterech hledal řeholníky, kteří by byli ochotni s ním odjet na Filipíny. Našel jich čtyřicet. Jak nesnadná byla jejich cesta! Většinou ji konali přes Mexiko. Jaké by to asi byly cestovní deníky!
Ze čtyřiceti bratří se jich jen patnáct dostalo do Manily a to 25. července 1587. Ostatní všichni podlehli cestou různým nemocím. Přesto se hlásili další a další bratří. Nedali se ničím odstrašit. Jistě přitom myslili na svatého Otce Dominika a na jeho touhu hlásat evangelium pohanům.
BRATR DOMINIK DE SALAZAR zemřel v Manile roku 1594. Přes všechny nesnáze kláštery na Filipínách Boží pomocí neobyčejně vzrůstaly. Proto již roku 1592 byla filipínská provincie Posvátného Růžence osamostatněna. Přicházeli do ní stále noví bratří, téměř všichni ze španělských provincií. Tito bratří pak působili od roku 1590 V ČINĚ, od roku 1596 V KAMBODŽI, od roku 1601 V JAPONSKU.
Říká se, že často byly tyto misie bohatší na mučedníky než na nově obrácené. Přibývala však i domorodá povolání. Hlavně bylo přijato do řádu mnoho Číňanů a Japonců, mezi nimi i Řehoř Lo, první čínský biskup.
Od roku 1611 je v Manile universita SVATÉHO TOMÁŠE. O TÉT0 PROVINCII, která dosud nezanikla, bude zmínka ještě častěji.



BLAHOSLAVENÁ ŠTĚPÁNKA QUINZANI


V této době velkých přeměn žila v skrytosti a v mlčení naše sestra Štěpánka Quinzani, která nezasahovala do veřejných záležitostí.
Narodila se roku 1457 v Orciunovi - ve vesnici u Brescie, v skromné avšak ne zcela chudé rodině. Její otec Lorenzo byl horlivým dominikánským terciářem. Přestěhoval se do Soncina. Štěpánka ho již jako dítě často doprovázela při jeho návštěvách v klášteře. Seznámila se tam s bratrem Matoušem, který se jí věnoval, poučoval ji, jak se má modlit, a slíbil jí, že bude jeho dědičkou. Pochopila, co tím míní, až po jeho smrti, když začala mít velké bolesti v boku tak, jako je kdysi míval on. ŠTĚPÁNKA už v sedmi letech složila sliby do rukou Panny Marie. Již jako dítě prosila Boha, aby ji očisťoval jako zlato v ohni. Od mládí měla touhu stát se smírnou obětí. Pochopila tajemství Kříže. Měla proto také zvláštní úctu k svatému Ondřeji, který pro ni byl vzorem lásky ke KŘÍŽI. -Vídala ho, jak jí podává KŘIŽ. Kříž se pro ni stal symbolem jejího života. Prožívala často s UKŘIŽOVANÝM úzkost, agónii a opuštěnost. Její rodina nebyla z nejchudších. Měli menší statek a všichni pilně pracovali na poli. ŠTĚPÁNKA pracovala od dětství stejně jako ostatní. Práce byla namáhavá. Všem snad by se zdála být už dost velkým pokáním, avšak Štěpánce ne. Pracovala více než poslední služka v domě, přitom však konala úžasné kající skutky. Posty nepřerušila ani ve žních. V mládí byla dost silná a měla pevné zdraví. Její životopisec otevřeně říká, že byla ošklivá. Měla prý jen krásné dlouhé černé vlasy, které si však ostříhala až u kořínků, jak se jí začal hlásit první nápadník. Třikrát za noc se bičovala. Po šest let neodložila žínici ani při největších vedrech a při práci na poli. Když si ji pak svlékala, stáhla si sní i kůži. Byla opásána provazem s třiatřiceti uzly, které jí nadělaly právě tolik ran.
Ke sňatku ji nikdo nenutil. O jejím vzdělání se nemluví. Snad neuměla ani číst a psát. Svědkové jejích extasí si však zaznamenali její modlitby, které v těchto chvílích pronášela hlasitě. Je z nich vidět, jaký měla vhled do věcí Božích. Po této stránce byla dobře poučena a mohla poučovat i jiné. Je zvláštní, že na vstup do kláštera nepomýšlela. Bůh ji vedl jinou cestou. Už v patnácti letech se chtěla stát dominikánskou terciářkou. Někteří františkáni ji znali a přemlouvali ji, aby vstoupila k nim. Vytrvale to odmítala. Ještě dříve, než byla přijata do III. řádu způsobem obvyklým, přijal ji sám svatý Otec Dominik způsobem vnitřním a nadpřirozeným. Od této chvíle začaly její zkoušky. Trpěla ustavičnou vnitřní vyprahlostí a opuštěností. K tomu se připojila i utrpení tělesná. O Velikém Pátku roku 1489, tedy v době, kdy už jí bylo více než třicet let, její příbuzní odešli do kostela. Zůstala doma sama, protože nedokázala zdržet pláč a obávala se, že by tím na sebe upozornila. Stále znovu se u ní projevuje touha po skrytosti a nenápadnosti. Rozjímala o tajemství dne. Poprvé přitom měla velikou extasi, která se pak měla po léta opakovat každý pátek. Prožívala Pánovo utrpení i v podrobnostech. Přitom se jí na těle obnovovaly rány a z těchto stigmat jí vytékala krev. O jejích stigmatech je zachována úřední listina, na kterou přiložilo svou pečeť dvaadvacet nejrůznějších pánů - lékařů, kněží, notářů. Při těchto extasích Štěpánka někdy mluvila. Svědkové zapisovali její slova. Volala: "Ano, Pane, já to chci! Nesmírné vykoupení, spasitelný kříži, již tak dlouho po tobě toužím!" Svědkové bývali dojati až k slzám. Když extase skončila, Štěpánka prostě a pokorně poděkovala za to, že jí Pan dal účast na svých bolestech, a doporučovala mu všechny, kdo ji žádali o modlitbu. Prosila za řeholní řády, hlavně za řád svatého Otce Dominika. Volala: "Pane, III. řád svatého Otce Dominika je poklad skrytý a málo známý. Vezmi ho pod svou ochranu!" Tak tomu tedy bylo každý pátek. V jiné dny se v ničem nelišila od ostatních sester. Modlila se a pilně pracovala. Když jí rodiče zemřeli, zůstávala často i delší dobu u známých v Cremě. Pán jí nedával podíl jen na svých utrpeních tělesných. Prožívala s ním i jeho agónii, a to nejen v pátek. Čtyřicet let trpěla vnitřní vyprahlostí a opuštěností. Zdálo se jí, že je lhostejná, netečná, bez zbožnosti, bez lásky, ačkoli snad právě v tyto chvíle byla její láska větší než kdy jindy; myslila, že se vůbec nedokáže modlit. Jak mohla snášet tento stav tak dlouhou dobu a přitom vůbec neochabovat v horlivosti? Pozvolna se kolem ní začaly shromažďovat duchovní dcery, přitažené jejími stigmaty a hlavně jejími extasemi a plamennými slovy, která při nich pronášela. Bylo jí už šestapadesát let, když řekla těmto shromážděným dívkám, které od ní čekaly radu a povzbuzení:
"Vězte, mé nejdražší, že je tomu už nyní čtyřicet let, co žiji v ustavičném utrpení. Všechny útěchy, které jsem za tu dobu měla, netrvaly by dohromady ani hodinu. Uvědomte si, že v tomto životě musíme trpět a trpělivě snášet své bolesti. Pravou a dokonalou radost musíme očekávat až na onom světě." Nestěžovala si tedy a nedivila se tomu. Mohlo by se zdát, že u ní bylo cosi drsného a strohého, avšak ona jednala přísně jen sama se sebou. Ne nadarmo její životopisec uvádí i oslovení k dívkám: "Mé nejdražší." Práce na poli i všechny ostatní práce jejího stavu, extase, při nichž prožívala Pánovo umučení, dobrovolné kající skutky Štěpánce ještě nestačily. Začalo ji stíhat jedno pokušení za druhým - proti čistotě, pochybnosti o víře, skleslost, nechuť k modlitbě. Statečně bojovala. Přitom podle zdání lidí stále vedla obyčejný život. Pokud to na ní záleželo, chtěla se skrývat i se svými stigmaty. Často se jí zdálo, že slyší hlas, který k ní volal: "Miluj Boha! Miluj TOHO, který tě miluje!" Zdálo se jí také, že ji poučuje její anděl. Shrnula jeho poučení takto: "Je více cest, po nichž je možno dojít k dokonalé lásce k Bohu; avšak nejkratší a nejlepší je cesta soužení, snášených trpělivě a s díkůčiněním. Touto cestou se člověk vzdaluje od světa, připodobňuje se Ježíši Kristu a odevzdává se do rukou nebeského Otce." ŠTĚPÁNKA šla po léta vyprahlou pouští, avšak při tomto putování ji vedlo poznání Boha. Získala je již od bratra Matouše a od svých prvních učitelů, avšak prohlubovala je tím, že ustavičně upírala zrak své duse na Bona. Málo se mluví o jejích duchovních vůdcích. Snad z počátku neměla ani příliš. Časté styky s ostatními terciářkami. O knihách se její životopis nezmiňuje vůbec. ŠTĚPÁNKA však uměla číst v knize kříže, a to mistrně. Chápala stále lépe, co je hřích. Zachovala se jedna její modlitba, v níž se obvinuje z nevděčnosti a vyprošuje si, aby zůstala po celý svůj život neznámá. Zdá se, že tato její prosba nebyla splněna. ŠTĚPÁNKA nebyla poustevnicí. Žila stále ve světě obklopena lidmi. Sdílela s nimi jejich všední život, jejich práce i je jich starosti. Nikdy si na nic nedělala nároky. Rozdala vše, co měla k disposici. Přesto nikdy v ničem neměla nedostatek. Vše, co rozdala, opět se jí často nečekaně vracelo prostřednictvím různých dobrodinců. Uměla číst v lidských srdcích. Uměla každému přímo a s podivuhodnou jasností říci, čím se provinil nebo jaké zlo zamýšlí. Některým lidem také předpověděla různé tresty. Její předpověď se vždy splnila. Ustavičně pracovala na poli ještě i tehdy, když ji začali vyhledávat mocní tohoto světa. Města si ji zvala, aby se stala rozhodčí v jejich sporech. Ferrarský vévoda ji chtěl zadržet ve Ferraře, kde také dlela po nějakou dobu, avšak nedosáhl toho. Zachovala si svou nezávislost a byla ušetřena bolestí, které tento neprozřetelný vévoda způsobil blahoslavené Lucii z Narni. Chtěli ji mít ve Veroně, v Benátkách i v Mantově, kde byla jednou blahoslavená Osanna přítomna při její extasi. K překvapení všech se BLAHOSLAVENÁ ŠTĚPÁNKA nakonec odebrala do Soncina a oznámila, že tam chce založit klášter. Po lidsku se to mohlo zdát pošetilostí, protože neměla nic. Měla však více než peníze a podobné prostředky. Na svých cestách se často setkala s mladými dívkami, které k ní měly úctu a svěřovaly se jejímu vedení. Starala se už o ně, když žily ve světě, a chtěla jim nyní zajistit pravidelný řeholní život. Šlo o klášter III. řádu. Podrobnosti o způsobu života v tomto novém klášteře a o jeho dalším trvání nemáme. SESTRA ŠTĚPÁNKA našla dost pomocníků, aby mohla zbudovat tento klášter. Není nám však znám rok, kdy došlo k jeho kanonickému zřízení. Nevíme také, jak dlouho ho řídila. V roce 1529 vypukla válka proti Francii. Sestry proto musily utéci ze svého kláštera, který byl za hradbami, a uchýlit se do opevněného města. Jejich zakladatelka tam onemocněla. V době nemoci žila stejně umrtvené jako po celý svůj život. Když jí nesli VIATIKUM, sebrala poslední síly a ještě poklekla na podlaze. Zemřela 2. ledna 1530.
SESTRA ŠTĚPÁNKA nevyučovala slovy, jako blahoslavená Magdalena Pannatieri, ani listy, jako blahoslavená Osanna, ale svou trpělivostí v bolestech. Během čtyřiceti let měla její stigmata i její utrpení mnoho svědků. Na všechny měla ŠTĚPÁNKA veliký vliv. Pohledem na ni byli všichni vedeni k lítosti nad hříchy i k důvěře v milosrdnou lásku Boží. Ochotněji pak přijímali své těžkosti v duchu pokání. Jak často se sestře ŠTĚPÁNCE zdálo, že jí nebe neodpovídá! Připadalo jí téměř nemožné pozdvihnout mysl k Bohu. A to trvalo skoro po celý její život. Ona přitom byla nejen klidná a trpělivá, ale i radostná. Nikdy nemyslela na sebe. Byla zcela připoutána k Ježíšovu Kříži. BENEDIKT XIV. schválil je jí úctu.



BLAH. LUCIE BROCADELLI Z NARNI


Svatá Kateřina Sienská si vyprosila milost, aby její stigmata byla neviditelná. Podobnou touhu měla i blahoslavená Štěpánka a blahoslavená Lucie; jim však vždy nebylo splněno jejich přání. Zvláště blahoslavená LUIE proto mnoho vytrpěla.
Narodila se 13. prosince 1476 v šlechtické rodině v Narni jako nejstarší dcera z jedenácti dětí. V sedmi letech se zasnoubila s Ježíšem Kristem a sám svatý Otec Dominik jí dal škapulíř svého řádu. Dominikáni z Narni byli v této době jejími duchovními vůdci. Otec ji chtěl provdat a byl hluchý ke všem jejím prosbám. Zemřel však náhle roku 1490. Zanechal svým bratrům starost o budoucnost své dcery. Strýcové chtěli být pokládáni za dobré křesťany, měli však opravdu divné názory o právech Božích. Věděli dobře o touhách své svěřenky, avšak dělali vše, aby ji přinutili k sňatku. Především ji co nejvíce vzdalovali od její matky, v které viděli spoluvinici. Proto ji zahrnovali přepychem a vodili ji z jedné zábavy na druhou. LUCIE SE VŠAK MODLILA- U SVATOSTÁNKU DOSTÁVALA SÍLU. Našli vhodného nápadníka a vymyslili si zchytralý plán. Pozvali velmi mnoho hostů. Před nimi jí měl nápadník nečekané navléknout prsten na prst a prohlásit, že došlo k zasnoubení. Očekávali, že se ostýchavá dívka v přítomnosti tolika lidí neodváží protestovat. Avšak zmýlili se. LUCIE prsten okamžitě shodila na zem a pošlapala a svému "snoubenci" dala políček. Pomohlo to. Nápadník už jí měl dost a přestal se o ni ucházet. Tehdy jí ještě nebylo patnáct let! Nový nápadník a nové naléhání.
LUIE z toho onemocněla. Přitom se nepřestávala modlit. Nenalézala však východisko z této situace. Tu se jí zjevila Panna Maria a sama jí poradila, aby se naoko provdala, dříve však aby uzavřela dohodu že jí její manžel dovolí zachovat panenství. LUCIE byla tak opatrná a moudrá, že se dříve zeptala svého zpovědníka, co o tom soudí. Dostala jeho svolení až teprve pak jednala. Jejím nápadníkem byl tentokrát zámožný hrabě a rektor Petr. Měl v Narni tetičku, po které měl dědit. Lucie si s ním otevřeně promluvila. Řekla mu, že se zasvětila zcela a neodvolatelně Bohu. Rektor Petr jí slíbil, že bude mít její slib v úctě. Ke sňatku tedy došlo. Petr měl Lucii rád. Potají si myslil, že po čase zlomí její odpor. Jak těžká tu bylo LUCII vytrvat! Přesto však ji Církev zařadila mezi panny na rozdíl od blahoslavené Kláry Gambacorta, která ovdověla v patnácti letech.
V dekretu Benedikta XIII. z 5. února 1729 je psáno: "Pro vytrvalé tvrzení spisovatelů, stálou pověst a nepochybnou tradici, a pro různá nadpřirozená znamení ve prospěch panenství blahoslavené LUCIE Z NARNI, ustavičně zachovávaného i v manželství, zařazujeme ji mezi PANNY."
LUCIE se modlila, postile, konala přísné kající skutky, spávala na holé zemi. Přitom držela v náručí veliký kříž. Dobře chápala, co je její stavovskou povinností, byla pro to vzornou domácí paní. Starala se o četné služebnictvo. Dbala o to, aby všichni pravidelně přijímali svátosti. Poučovala je o pravdách víry a modlila se s nimi růženec. Přitom také uměla přiložit ruku k dílu. Nejraději by byla konala nejtěžší práce. Když ji nikdo ne viděl, chodila se služkami prát, oblečená jako jedna z nich. S láskou pečovala o chudé. Rektor Petr ze začátku dodržoval dost ochotně svůj slib, že bude respektovat její panenství. Po čase však začal být rozmrzelý a podezíravý. Když jednou LUCIE v noci opustila dům, přijal ji při návratu velmi rozhněvaně a zavřel ji v tmavé místnosti, kde ji nechal dlouhou dobu o chlebu a vodě. Ovšem dlouho se to neutajilo. Pro LUCII to bylo velké pokoření. Snášela tuto bolest mlčky. O velikonocích jí rektor dovolil, aby vyšla a splnila svou velikonoční povinnost. Litoval asi své unáhlenosti. Řekl jí proto, že už jí nechává plnou svobodu. Vzala to doslovně a odešla k své matce. Prosila pak snažně svého zpovědníka, dominikána P. Martina, aby ji přijal do III. řádu. Byl to tentýž Otec, který jí dovolil uzavření formálního sňatku. Nyní dlouho váhal a modlil se. Poznal však, že jde o duši mimořádnou, proto její přání splnil. LUCIE se stala terciářkou o svátku svaté Kateřiny Sienské roku 1494; ještě jí nebylo osmnáct let. Luciini strýci chodili hraběti Petrovi vyslovovat soustrast a on zuřil, protože stále ještě doufal, že ji přiměje k návratu. LUCIE proto byla poslána do Říma, kde byla přijata u řehol nich terciářek. Z rozhodnutí představených potom odešla se skupinou sester do Viterba.
Zůstávala stranou. Byla tichá a skromná. Přesto měla tak veliký vliv na ostatní sestry, že komunita ve Viterbu začala vzrůstat počtem i zásluhami. Ta, která uléhala s velkým křížem v náručí, byla po svém příchodu do Viterba vyznamenána vtištěním stigmat na rukou, na nohou a v boku. Rány jí tak hojně krvácely, že je nemohla skrývat. Tím začalo její utrpení. Nejen prožívala s Pánem Ježíšem jeho bolesti, ale začali ji obtěžovat zvědavci a musila se často podrobovat vyšetřování lékařů i duchovních. Ně -kteří biskupové viděli ve stigmatech nebezpečí pro její pokoru, a proto s ní jednali velmi drsně a přísně. Někdo si snad myslí, že ve středověku byli lidé lehkověrní. Podivil by se, kdyby viděl, kolik různých komisí vyšetřovalo sestru LUCII. Sám papež poslal až do Viterba svého osobního lékaře. Záležitostí se zabývali inkvizitoři, notáři a bratří Menší, kteří by byli nejraději chtěli, aby dar stigmat byl vyhrazen jen pro svatého Františka; avšak nebylo pochyb. Stigmata sestry LUCIE byla pravá a působila jí veliké bolesti. A tak nakonec všichni v úředních listinách suše s pečetěmi potvrzovali pravost zjištěných stigmat. Po tomto vyšetřování si Alexandr VI. zavolal LUCII do Říma a rozmlouval s ní. Od svého zpovědníka dostala rozkaz, aby napsala svůj životopis. Jistě by byl zajímavý! Ztratil se však, a není naděje na jeho nalezení. Ze života sestry LUCIE je známo dost událostí, avšak málo od ní samé. Mezi návštěvníky a zvědavci přišel do Viterba i rektor Petr. Pohled na stigmata na něho tak zapůsobil, že se rozhodl pro vstup k Františkánům. Skutečně pak u nich žil a vytrval. Je to postava dost záhadná. SESTRA LUCIE žila ve Viterbu tři roky a tři měsíce. Pověst o ní se šířila. Na její přímluvu došlo k zázračným u-zdravením. Ona sama měla jen touhu co nejvíce se skrýt. V této době ji poznal ferrarský vévoda Herkules I. a přál si ji získat pro svůj stát jako nějaký talisman nebo slavnou pamětihodnost. Chtěl závodit s Florencií a s pomocí Luciinou ve Ferraře založit veliký klášter. Požádal Alexandra VI., aby dal sestře Lucii rozkaz odejít do Ferrary. Alexandr VI. chtěl právě provdat svou dceru za vévodova syna, a proto by mu byl vyhověl ve všem - tím spíše, šlo-li o přeložení jedné řehol-nice! SESTRA LUCIE pokládala za samozřejmé, že poslechne. Kromě toho se těšila, že se dostane do ústraní a unikne ustavičným návštěvám a pozornostem. Měšťané ve Viterbu se nepodrobili papežovu rozkazu a nechtěli sestru LUCII pustit. Nastalo vyjednávání, které trvalo dva roky. V této záležitosti bylo vyměněno více než šedesát dopisů. Nakonec se vévoda chtěl utéci k násilí nebo ke lsti. Použil k tomu celé skupiny vojáků. Do záležitosti byl zapleten generál řádu, celá řada kardinálů, Luciina matka i strýcové. Zase další dopisy, další vyjednávání. Nakonec 14. dubna 1499 se dostala SESTRA LUCIE z Viterba skryta za jakýmisi látkami. Zastavila se u matky v Narni, která ji pak provázela do Ferrary.
Herkules I. tam již stavěl klášter. Měl velkolepé plány. Chtěl tam mít nejméně sto řeholnic. SESTRA LUCIE je měla vést. Pro svůj nový klášter opatřil knihovnu, různá umělecká díla, všechny možné ostatky, mimo jiné i prst, kterým psal svatý Petr Veronský své CREDO. Sháněl i postulantky. Sestry zahrnoval dobrodiním. V jediném roce musila dát sestra LUCIE hábit pětačtyřiceti postulantkám, které vévoda získal. Často to byly ještě děti. Některé z nich nevytrvaly. Vévoda chtěl mít stále ještě více sester. Začal shánět řeholnice z jiných klášterů nebo i z jiných řádů, což bylo ještě horší, protože pak šlo většinou o řeholnice nespokojené, které nevynikaly učenlivostí. SESTRA LUCIE dokázala vzbudit horlivost u duší velkodušných. Vychovala pět řehol nic - sestru Beatrici, Dorotu, Eustachii, Cecilii a Janu, které si získaly pověst svatosti. Jiné sestry však přicházely a odcházely, byly neposlušné a přely se. SESTRA LUCIE tím nesmírně trpěla. Byla by si přála přísný výběr a dobrou výchovu řeholního dorostu, avšak nemohla toho dosáhnout. Jaké ona měla představy a touhy! Jak jí bylo těžké vidět stále kolem sebe plno nedostatků a hrubé přestupky a ptát se sama sebe, nemá-li za ně zodpovědnost! Snad také byla ještě příliš mladá a neměla potřebné zkušenosti. Vévoda myslil vše dobře, ale chtěl do všeho zasahovat . -Byl to jeho klášter. K sestře LUCII snad měl úctu, ale projevoval ji tím, že se jí všude chlubil a vodil k ní své hosty v době jejích extasí, aby si namáčeli plátno do krve z jejích ran. Využíval k tomu přestávky při hostině nebo při divadelních představeních. Chtěl si ze sestry LUCIE dělat jakousi věštkyni, proto se s ní chtěl radit i v politických záležitostech.
Ve Ferraře byl už starší dominikánský klášter sester II. řádu. Tyto sestry začaly žárlit na sestru LUCII a na její "Sienanky", jak se těmto sestrám říkalo, protože nosily bílý závoj a uctívaly svatou Kateřinu Sienskou jako svou Matku. Cítily se odstrčeny. "Tam těm vévoda všechno dá, a nám nedá nic!" I tato skrytá žárlivost měla přinést své plody. Vévoda už byl netrpělivý. Teprve měl šedesát řeholnic a chtěl jich mít nejméně sto! Opět vyjednával s Viterbem o další řeholnice; ostatní sestry však tam nebyly tak poslušné jako sestra LUCIE. A tak se nakonec obrátil i k sestrám II. řádu ve Ferraře. Nemohly by mu ony dát deset sester? Aby si získal jejich ochotu, dodal: "k poučování a k vychovávání ostatních sester". Jejich klášter byl skutečně observantní. Ani vévoda ani sestry si však jasně neuvědomily, jaký je rozdíl mezi II. a III. řádem. Příchodem těchto řeholnic došlo v klášteře sestry LUCIE i k rozdělení. Některé sestry chtěly zůstat "Sieňankami", jiné ochotně přijímaly Stanovy II. řádu a mylně se domnívaly, že tím získají. Začalo to závojem. Aby se sestry nelišily, měly všechny nosit černý závoj! Bílý si mohly nechat vespod ale tak, aby ho nebylo vidět. Sestra LUCIE okamžitě poslechla jako vždy. V poslušnosti chtěla být vždy první hlavně tam, kde poslechnout znamenalo zříci se sebe. Potom byly v klášteře konány volby. Převorkou byla zvolena sestra Marie z II. řádu. Vítězoslavně nastoupila svůj úřad. O dalších osudech SESTRY LUCIE není možno číst bez pohnutí. - Po sedmi letech přestala její stigmata krvácet. Vyprosila si to od Pána ve své touze po skrytosti. Zůstala jí jen 1 rána v boku, kterou pečlivě skrývala; na rukou a na nohou zůstaly jen jizvy a především bolest, která se každý týden obnovovala a trvala od středy do pátku. Co o tom soudit? Úsudky se lišily. Tato sestra prý se dopustila velké nevěrnosti, a proto jí Bůh stigmata odňal. Nebo je tu důkaz, že její stigmata nikdy nebyla pravá? Třeba ji teď hlídat, aby si rány zase nechtěla otevřít. SESTRA LUCIE se mohla ospravedlnit tím, kdyby ukázala ránu ve svém boku. Nikdy však to neudělala.
V lednu roku 1505 vévoda zemřel. Snad by se byl sestry LUCIE zastal, avšak už se nedověděl o změnách, k nimž došlo v "jeho" klášteře. Vévodova smrt byla pro klášter finanční pohromou, protože klášter nebyl zajištěn a byl odkázán na jeho milosrdenství. Nyní nebylo z čeho uživit padesát sester v klášteře vystavěném pro více než sto. SESTRA LUCIE přežila devětatřicet let nerozvážného zakladatele, který svým jednáním vyvolal proti ní tolik žárlivosti. Ze začátku o ní mluvilo celé město.
Všem byl znám spor sester o závoje. Brzy však sestra LUCIE upadla v zapomenutí. Věděli o ní už jen představení, aby ji pokořovali. Nejprve generální vikář kongregace lombardské a potom i generál řádu nadiktovali proti ní přísná opatření. Kdo k tomu dal podnět? Sestra LUCIE se na to nikdy neptala, nikdy se nehájila a vše přijímala mlčky. Vždy jí bylo vykázáno poslední místo. Bylo jí zakázáno přijmout jakoukoli návštěvu. Hovorna pro ni vystavěná byla uzavřena. Nesměla nikdy vycházet. Nesměla mluvit s nikým kromě se zpovědníkem, kterého si však nesměla sama volit. Žádná sestra s ní nesměla mluvit. Tyto rozkazy nebyly odvolány ani v době její nemoci. Jedna sestra určená převorkou ji měla ustavičně sledovat a kontrolovat i její bezvýznamné skutky. Více se už o sestře LUCII neví. Zdá se, že tato opatření proti ní nikdy nebyla odvolána nebo zmírněna. Měla snad ještě styky se svou matkou? Prý měla rozhovory už jen se svatými v nebi a jednou prý též se svatou na zemi. Vypravuje se, že v době této dlouhé opuštěnosti mohla přijmout jen jednu návštěvu. Zázračným způsobem k ní přišla blahoslavená KATEŘINA Z RACCONIGI, přenesená prý rukama andělů a obě tyto sestry se navzájem povzbudily. Kolik podivuhodných věcí se událo v životě této sestry! Již jako dítě vídala Ježíše a anděly a zasvětila se Bohu. Proti svému slibu se mladičká provdala. Tím jí začaly veliké obtíže. Konečně mohla odejít, obléci hábit a zvolit si řeholní život. Dlouho se však netěšila z míru. Dostala stigmata. To volalo na jedné straně mnoho nedůvěry k ní, na druhé mnoho lichocení. Ztratila skrytost, po níž toužila. Dva roky se pak o ni hádali jako o nějaký talisman. Pak přišel vévoda, který jí byl jistě nejednou obtížný, a řízení kláštera, které bylo pro ni dalším těžkým křížem. Cítila se zodpovědná za nedostatky sester, které měla vychovávat, které však často byly nepoddajné a vzpurné, a vévoda jí vlastně svazoval ruce. Pak vévoda zemřel. Nikdo už si jí nevážil. Všichni ji začali považovat za hysterickou komediantku. Špehovali ji a pomlouvali. Dříve nosila na svém těle Spasitelovy rány, nyní byla uvedena i do jeho vnitřních bolestí. Dále už se o ní mlčelo. Bylo to jakési dlouhé umírání. SESTRA LUCIE mlčela též. Ničemu se nedivila, protože se pokládala za hříšnici. A to trvalo skoro čtyřicet let! Modlila se zvláště za ty, kdo jí nejvíce ubližovali. Když zemřela, lidé ve Ferraře se ptali: "Kdo to umřel?" - "Ta sestra LUCIE, která kdysi mívala stigmata!" - "A to ona ještě žila? My jsme myslili, že zemřela už dávno!" Teprve po její smrti všichni začali tušit, jaký v ní měli poklad. - Chce-li kdo svědectví o její pokoře a lásce, ať si přečte modlitbu, kterou sama napsala. Je to snad jediný ru-kopis, který se po ní zachoval. Uvádíme z ní jen část:
"Jsem plná ubohosti. TY jsi plný dobroty. Vše je Tvé. Hříchy jsou mé. LÁSKO, LÁSKO, která rozohňuješ celý svět, můj Pane, blázen je, kdo TE nemiluje ... Pověz mi, co se Ti nelíbí, neboť jsem plná chyb. Chtěla bych být založena v TOBE, avšak nejsem. Zasloužila bych, aby mě země pohltila. Zasluhuji jen tresty a ne odměnu. Co sama umím jiného než dělat chyby?"
Modlí se pak za své nepřátele, za dobrodince, za spolusestry. Dělá narážku na něco, co zůstalo tajemstvím. Mluví s láskou o svém Otci svatém Dominiku. Prosí: "Prosím tě, ať ztratím raději svůj život, než aby ses mi vzdálil z paměti." A zakončuje: "Vím, že dosud neznám celou svou nedostatečnost a ubohost."
Takto se tedy dívá na hřích a tak se ve světle Božím poznává dominikánka.
Roku 1710 bylo jej tělo nalezeno neporušené. Stignata jsou na něm jasně patrná. Dnes je v katedrále. Klášter, který zakládala, zanikl. Z budov nezůstalo nic. Papež BENEDIKT XIII. schválil její úctu.



BLAHOSLAVENÁ KATEŘINA Z RACCONIGI


O této naší sestře říkaly lekce v starém breviáři, že se od svaté Kateřiny Sienské liší jen kanonizací. To je velká chvála. Vnějších rozdílů je jistě více; avšak jedno je u obou společné: VELIKÁ LÁSKA K PÁNU JEŽÍŠI.
Život blahoslavené Kateřiny z Racconigi byl dlouhou řadou bolestí vnitřních i vnějších.
Narodila se roku 1486 ve velmi chudé rodině. Matka bývala tak vyhladovělá, že nemohla maličkou kojit. Posílala proto jejího staršího bratra sotva tak velikého, aby ji mohl unést, aby ji zanesl k některé matce v sousedství, která ještě kojila, a snažně tam prosil o trochu mléka pro Kateřinu.
Kraj, kde Kateřina žila, byl ustavičně pustošen válkami. Rodiče se ocitli v krajní nouzi. Nezbývalo jim nic jiného než tvrdá a namáhavá práce. Jakmile byla Kateřina jen trochu schopna, musila zasednout za tkalcovský stav. Jí to nevadilo, protože se naučila rozmlouvat s Bohem i při práci, při níž měla strávit velmi mnoho hodin svého života - Zůstala tkadlenou až do smrti. Matka ji zároveň zaměstnávala domácími pracemi. Tvrdě ji kárala při každé neobratnosti. Ubohé dítě jednou rozbilo talíř, který byl tenkrát pro chudé lidi vzácností. Byla bita a byl jí slíben ještě mnohem větší trest, bude-li se něco podobného opakovat. Přesto po čase rozbila zase sklenici. Se strachem prosila Boha o pomoc, udělala pak nad střepy kříž a ty se opět spoji.
Již v pěti letech prý se zasnoubila s Ježíšem Kristem. Dostala od něho prsten. Vídala pak často Pána Ježíše vždy ve stejném věku, v jakém právě byla ona. Nic nenasvědčuje, že by se sestře Kateřině dostalo vzorné výchovy. Nikdo ji neučil číst a psát. Tvrdá práce a matčina rozmrzelost byly jejím ustavičným údělem. K tomu ještě se matka s otcem často hádala i pro malichernosti. Nadávkami se přitom nešetřilo. Dokonce se stalo, že matka na čas od otce utekla a uchýlila se k jednomu ze svých bratru. To vše Kateřinu nesmírně bolelo. Ačkoli měla denně ve všem nedostatek, přesto se ještě snažila rozdávat potřebnějším ze svého jídla a šatu. Toužila žít jen pro Boha. Složila proto slib čistoty. Pán jí na to odpověděl vtisknutím svých ran. Po nějakou dobu byly tyto rány viditelné. Kateřina si však po čase vyprosila rány neviditelné. Chtěla, aby jí zůstala jen bolest, kterou jí působily. Následkem toho byly její ruce velmi slabé a neobratné. Bolely ji a nechtěly jí sloužit. To jen zvětšovalo její chudobu, protože si někdy málo vydělala. Velmi však dbala o čistoňtu svého oděvu a světnice. Později jí Pán vložil na levé rameno svůj kříž a předpověděl jí, že ho bude nosit až do smrti. Od tohoto dne pociťovala v tomto rameni ustavičně velikou bolest. Značně se jí snížilo, takže to bylo patrné všem.
Na rozdíl od ostatních našich sester o ní svědkové vypovídali, že nebyla téměř nikdy veselá. Zdá se, že byla krásná. Plet měla tak jemnou, že se jí ptávali, jaké kosmetické prostředky používá. Odpovídala, že celé tajemství je v kousku chleba. Tím narážela na Eucharistii, kterou přijímala tak často, jak mohla. Pro své ustavičné posty bývala později velmi slabá. Ještě ani nebyla dominikánskou terciářkou a už měla časté styky s dominikánským nebem. Dostalo se jí jedné z největších mystických milostí: výměny srdce. Šlo o skutečnou výměnu nebo to byl jen dojem? Jisté je, že šlo o symbol nového života pro duši. Kateřina přitom zakoušela veliké bolesti. K tomu ještě viděla, jak je její srdce poskvrněno. Jediné místo v srdci bylo čisté. Na něm byla napsána stříbrnými písmeny slova, která často vyslovovala: JEŽŠ, MÁ NADĚJE. Zmocnila se jí bázeň, avšak svatý Petr Veronský, který Pána Ježíše doprovázel, jí vysvětlil, že se prach ukáže i v uklizeném domě, jakmile tam vnikne nové světlo. Sám pak prosil Pána Ježíše, aby očistil Kateřinino srdce. Pán je nejen očistil, ale i proměnil. Zlatými písmeny tam bylo vryto: JEŽÍŠ, MÁ NADĚJE. Je známo dokonce i datum, kdy došlo k této události: třetího srpna 1512. Příbuzní se tehdy domnívali, že Kateřina umírá, a volali kněze. Ona se však opět uzdravila. O jejích příbuzných je málo podrobností. Nikde se neříká, že by ji někdo nutil k sňatku. Žila dále v chudém rodném domě, tedy bez soukromí, a pracovala, jak mohla.
Nastala nová válečná vřava, nové pustošení, hlad, nemoci, hrůza. Kateřina viděla nejen tyto časné pohromy, ale i duchovní bídu vojáků a prosila, aby ji směla odčiňovat. Tento smysl pro cenu duší byl velikou známkou jejího dominikánského povolání. Začala za ně konat veliké pokání. Tíha, kterou ustavičně nesla, se ještě zvětšila. V její duši byla stálá pokušení, pocit břemene hříchů světa i pocit opuštěnosti od Boha. Tím však jen rostlo její úsilí konat pokání za živé i za zemřelé. V dětství Panna Maria zjevila Kateřině, že po pětadvaceti letech vstoupí do dominikánského řádu. Už jí bylo osmadvacet let a zdálo se, že se tato předpověď nesplní. Dominikáni neměli v Racconigi klášter. Kateřina se zpovídala u jednoho servity, který ji přemlouval, aby vstoupila do jeho řeholní rodiny. Neudělala to, protože stále myslila na slova Panny Marie a nepochybovala o nich. A skutečně, K1audio Savojský, pán na Racconigi, který dřive pomýšlel na zavolání členu jiných řádu, zcela neočekávaní pozval do Racconigi dominikány, kteří také proti všemu očekávání jeho pozvání přijali.
Tím ještě Kateřina nebyla u cíle. Vyskytly se nové překážky. Byla obviněna z kacířství a z magie a musila se zodpovídat až v Turíně. Snad tam tehdy šla poprvé v životě. Mnozí lidé o ní říkali, že je Boží kouzelnice, a šířila se pověst o jejích zázracích. Zkouška se obrátila v její prospěch. Nebylo pochybnosti o čistotě její víry. K1audio Savojský chtěl být pak přítomen při její obláčce. Jeho manželka našla v Kateřině svou rádkyni a chtěla ji mít co nejvíce u sebe. Kateřina však nedovolila, aby se pro tyto styky v jejím životě něco změnilo. Chtěla být i dále chudá, chtěla pracovat a žít prostě jako dříve. Pana Klaudia Savojského navštívil i hrabě Mirandola. Také poznal Kateřinu; nyní už sestru Kateřinu. Nelíbila se mu a měl k ní nedůvěru hlavně pro to, co pokládal za zvláštnosti. Když ji lépe poznal, změnil zcela své smýšlení, stal se jejím žákem a později napsal její životopis. Vymáhal si pak je jí návštěvy na svém panství. KATEŘINA byla nyní dominikánskou terciářkou. Zdálo se jí nutné ve všem zdvojnásobit horlivost. Hlavně chtěla sloužit všem, kdo to potřebovali, a pracovat pro chudé. Jistá dívka chtěla také vstoupit do III. řádu, avšak byla tak chudá, že neměla na hábit. KATEŘINA pracovala po celý den a ještě i část noci, aby jí mohla dát peníze na potřebnou látku. Dělala to vše v závislosti na své matce. Nepodnikala nic bez jejího dovolení - při práci se nepřetržitě modlila. Neuměla číst z knih, avšak uměla číst z knihy KRIZE, a proto dokázala jiné poučovat tak, že nad tím žasli. Jejím učitelem byl především svatý Otec Dominik a svatá Kateřina Sienská. Místo denních hodinek se mohla modlit OTČENÁŠE, avšak měla velkou touhu modlit se celé božské oficium. Neuměla však číst. Tato překážka se zdála být nepřekonatelná. Tu ji sám Pán Ježíš naučil číst. Nikdy však nedokázala přečíst něco jiného.
Následovaly další války a další placení za duše v očistci. Dále nesla kříž, pod kterým klesalo její rameno. Prosila stále o Boží milosrdenství.
Biskupové a šlechtici ji vyhledávali a lidé, mezi nimiž od dětství žila, ji začali pomlouvat a pohrdali jí. Neví se, kdo pomluvy vyvolal. Dominikáni také zaujali stanovisko proti ní. Zašli tak daleko, že poslali pryč jejího zpovědníka, který jediný ji hájil, a odpírali jí duchovní vedení a jakoukoli pomoc. Nakonec musila odejít z otcovského domu, doprovázená výsměchem a urážkami. Uchýlila se do Garamagno. Tato nevděčnost a pomluvy u ní vyvolaly velké pokušení k skleslosti a ztrátě odvahy. Její naděje však nezakolísala. Zřekla se každé lidské opory. Pevně prohlásila: "Jsem vykoupena drahocennou KRVÍ JEŽÍŠE KRISTA. On se o mne postará. Pomoc Otců mého řádu mi není nepostradatelná. -Oblékla jsem hábit jen z lásky k Bohu a ne pro ně. Ježíš, má naděje, bude o mne pečovat jinými prostředky." Bouře se přehnala. Skoro všichni - a hlavně dominikáni poznali, jak se proti ní provinili. Do Racconigi se už nevrátila, zůstala v Caramagno. Není známo, v kterém roce se přestěhovala a u koho tam bydlila. Svůj způsob života jistě nezměnila. Příliš si cenila svou chudobu.
Zemřela v roce 1547 v jedenašedesáti letech tak, jak ži1a - bez lidských útěch, bez lidské opory. Řeklo by se: venkovská, nevzdělaná, nepochopená dívka, která po celý život znala jen zkoušky a hořkosti. Avšak ctnost září! Nakonec se přední s úctou sklonili i ti, kteří ji pomlouvali. Nebyla zapomenuta! PIUS VII. ji blahořečil.



ŘÁD V DOBĚ TRIDENTSKÉHO KONCILU


Jména čtyř následujících generálu jsou úzce spjata s tridentským koncilem.
První z nich FRANTIŠEK ROMEO z Castiglione patřil ke kongregaci svatého Marka, která dosud byla jednou z nejobsedantnějších. Po nějakou dobu byl také vikářem této kongregace. V tomto úřadě vyšetřoval pravost extasí a stigmat svaté Kateřiny Riccijské. Potom se stal generálním prokurátorem
a po smrti ALBERTA de LAS CASAS generálním vikářem. Na generální kapitule, konané v Římě roku 1546, byl 12. června zvolen pětačtyřicátým generálem řádu. Byl to přísný strážce řeholní kázně. Roku 1551 svolal a řídil generální kapitulu v Salamance, která byla pro řád velmi důležitá. Řád řídil šest let. Zemřel v Římě 20. července 1552.
Jeho nástupcem byl zvolen opět v Římě ŠTĚPÁN USODIMARE z Janova. Před svým zvolením též zastával úřad generálního prokurátora a vikáře. Byl v Římě dobře znám. Stal se z něho horlivý obhájce řádových práv. Postaral se o přehledné vydání nejdůležitějších bul, vydaných ve prospěch řádu. Ačkoli stál v čele řádu skoro čtyři roky, neřídil ani jednu generální kapitulu. Z toho je zřejmé, jak byly v této době nepravidelné. ŠTĚPÁN USODIMARE zemřel rovněž v Římě 3. května 1557.
Další volební generální kapitula se konala opět v Římě. Tentokrát byl zvolen osmatřicetiletý VINCENC JUSTINIÁN, nebo jak píší Italové GIUSTINIANI. Narodil se roku 1519 ve vznešené rodině na ostrově Chios v Egejském moři. Ostrov byl křesťansky už v prvních staletích. V třetím století měl své mučedníky. Janované získali tento ostrov roku 1346 a udrželi si ho až do roku 1566,i kdy se ho zmocnili Turci. Ačkoli tam žilo jen asi osm tisíc křesťanů, působili tam kromě četných světských kněží i dominikáni a františkáni, později i kapucíni a jesuité. VINCENC ve svém mládí střídal pobyt na Chiosu s pobytem v Janově. Jeho otec patřil mezi vysoké státní úředníky. V Janově nebo na Chiosu poznal dominikány a rozhodl se pro vstup do řádu, do něhož byl přijat proti vůli svých rodičů. Pilně studoval. Uměl velmi dobře řecky. Vynikal nejen nadáním, ale i ctnostmi. Zastával proto mnoho různých úkolů, mimo jiné i v Anglii, kde tehdy řád prožíval těžké chvíle. Byl provinciálem Svaté země. Tato provincie neměla nikdy mnoho klášterů. Od 15. září 1553 byl provinciál Svaté země již jen titulární. Bylo totiž stanoveno, že čtyři sociové generála řádu budou mít titul provinciála čtyř zaniklých provincií: Svaté země, Daciev- to byl název pro provincii dánskou a skandinávskou - Řecka a Skotska. Českou provincii tehdy nepovažovali za zaniklou, ačkoli jen živořila. BRATR VINCENC JUSTINIÁN se stal generálem řádu 28. května 1558. Patřil mezi bratry, kteří šli věrně po celý svůj život ve stopách svatého Otce Dominika. Konal vždy horlivě, co mu poslušnost uložila. Byl již platným pomocníkem svého předchůdce. Nyní měl na mysli, jak by jen nejvíce prospěl řádu. Začal horlivě pečovat o klášterní knihovny. Staral se o vydávání spisů svatého Tomáše Aquinského. Sám psal hlavně okružní listy bratřím a výklady Stanov. Sepsal též Logiku. Chtěl všemožně pomáhat bratřím v provinciích, které za jeho generalátu nejvíce trpěly a pozvolna zanikaly. V jednom svém listě píše: "Závistí a zatvrzelou zlobou kacířů nebo pro naše hříchy se stalo, že z mnohých provincií už nezbývá ani stopa, nebo to, co ještě zbývá, nemá už ani zdání řádu. V Anglii a v Dánsku je náš řád zničen zcela. V království uherském zůstaly nám sotva jeden nebo dva malé kláštery. Kéž bychom se mohli chlubit provinciemi českou, skotskou, irskou, řeckou, Svaté země už ne jen podle jména! Početné kláštery našeho řádu v Německu a v Sasku jsou zcela zničeny. Kde jsou učení a zbožní otcové z oněch krajin, kteří byli ozdobou nejen našeho řádu, ale celé Evropy? Kde je tak velký počet studií? Kde je observance našich zákonu, kterou byly mysli našich synu skoro jakoby neseny k sladkému objetí ctností …? Naše kostely jsou zbořeny nebo opuštěny nebo používány k světským účelům. Školy jsou zbořeny, studia upadají, zákony se pohrdá, mysli jsou oslabeny." Naznačuje snad poslední věta, že všichni bratří nebyli vždy stateční a že někteří podlehli náporu kacířů? Kázání tohoto Otce i jiná jeho díla vyšla tiskem. Jako představený uměl napomínat. Žil v době tridentského koncilu. Ochotně přijímal a plnil všechny jeho výnosy - i ty, které se jiným zdály tvrdé. Za jeho generalátu byl jeden z jeho synů, BRATR MICHEL GHISUERI - povýšen na stolec SVATÉHO PETRA a přijal jméno PIUS V.
Znal dobře generála svého řádu a věděl, že mu může důvěřovat. Jmenoval ho proto 1. června 1570 kardinálem. Ve své lásce k řádu svatého Otce Dominika mu uložil, aby stál v čele řádu ještě tak dlouho, dokud generální kapitula nezvolí jeho nástupce. VINCENC JUSTINIÁN řídil proto řád celých dvanáct let. Svolal za tu dobu tři generální kapituly. Také kardinálem byl pak ještě dvanáct let. Sloužil oddaně Církvi i řádu. Přitom byl docela chudý a nezištný. Zemřel v Římě v třiašedesáti letech a byl pochován v kostele Santa Maria sopra Minerva.
OSMAČTYŘICÁTÝM GENERÁLEM ŘÁDU byl zvolen v Římě 2. června 1571 SERAFIN CAVALLI, Ital z Brescie. Stejně jako mnozí jeho předchůdcové zastával před svým zvolením úřad generálního prokurátora. Po svém zvolení se šel představit a doporučit Svatému Otci, jak to bývá zvykem, koná-li se generální kapitula v Římě. Svatý Otec PIUS V. neskrýval, že je jeho zvolením velmi potěšen, a přijal ho neobyčejně laskavě a radostně. Jistě ho znal už dříve. I o tomto generálu víme toho žalostně málo. Kronika však o něm říká největší možnou chválu: Byl to světec. Prostý, ne nápadný, horlivý řeholník, který chtěl plnit své povinnosti" co možná nejlépe. Začal proto po vzoru svých velkých předchůdců neúnavně visitovat provincie. 'Kolik bylo těch, které navštívit nemohl," protože už byly zcela zpustošeny! Prošel Itálií a celou západní Evropou. Došel až do Belgie, kde tehdy začínali mít vliv protestanté. Do Holandska už jít nemohl. Vrátil se proto do Španělska, kde 21. listopadu 1578 v Seville zemřel. Byl tam pochován s velkou úctou. Řídil řád sedm a půl roku.



TRIDENTSKÝ KONCIL


Za těchto Otců tedy došlo ke konání tridentského koncilu. Svolal ho Pavel III. na rok 1537, avšak bylo tolik překážek, že mohl být zahájen až roku 1545. Mněl se konat v Tridentě hlavně z ohledu na protestanty, o kterých se soudilo, že tam budou mít blíže a proto ochotněji půjdou.
Koncil se konal ve třech obdobích: za Pavla III. v letech 1545 až 1547; za Julia III. v letech 1551 až 1552 a za Pia IV. v letech 1562 až 1563.
Kolik tu bylo vyjednávání s protestanty! Když se konečně roku 1552 dostavili, pánovitě vyžadovali, aby byly znovu projednávány všechny závěry, k nimž se zatím došlo, a aby bylo vydáno prohlášení, že koncil má moc nad papežem. V tom jim vyhověno nebylo, proto opět odešli. Koncilní Otcové probírali všechny otázky s velikou důkladností. Jako v tolika jiných případech i zde blud pomohl lépe objasnit některé pravdy víry. Šlo hlavně o otázky věroučné a o obnovení církevní kázně.
DOMINIKÁNI měli v šestnáctém století celkem asi čtyřicet arcibiskupů a třistasedmdesát biskupů. Na koncilu jich bývalo asi sto. Byli to nejen biskupové, ale i theologové a experti. Protože měl tridentský koncil poměrně málo účastníků, dosáhli značného procenta. Projednávali horlivě všechny otázky. Největší vliv však měli na články o ospravedlnění, o Nejsvětější Svátosti a o závazku pro biskupy zůstávat a sídlit ve vlastní diecési.
Největší vliv měli dominikáni španělští. V šestnáctém století ve Španělsku řád velmi vzrůstal. Španělsko mělo panovníky věrné Církvi. Pyreneje pomohly a inkvisice se postarala, aby se tam protestantství nedostalo. V celé zemi vládlo podivuhodné misijní nadšení. Jen proto mohli dominikáni v Jižní | Americe zakládat jednu provincii za druhou. Španělští králové misie štědře podporovali.
V této době si získala věhlas theologická škola v Salamance u Valladolidu. Právě theologové z této školy vykonali na koncilu mnoho práce. Byli to většinou žáci FRANTIŠKA de VITTORIA, zakladatele mezinárodního práva, který zemřel již roku 1546 a koncilu se proto nemohl zúčastnit. Avšak zůstal po něm komentář k II. - II. Theologické summy svatého Tomáše, který byl dlouho jen v rukopise; tiskem vyšel v Salamance teprve roku 1932.
V prvním zasedání koncilu hájil nauku o ospravedlnění podle katolických zásad hlavně DOMINIK de SOTO, syn zahradníka. Narodil se v Seville roku 1494. Do řádu vstoupil ve třicecti letech. Studoval v Paříži. Stal se pak zpovědníkem španělského krále Karla V. Napsal mnoho spisů - hlavně o přirozenosti a milosti, o dědičném hříchu a různé komentáře. Jemu bylo svěřeno vypracování velké části dekretů. Zakončení koncilu se Otec Dominik de SOTO už nedočkal. Zemřel roku 1560 v šestašedesáti letech
V práci mu pomáhali další Otcové našeho řádu, především Španěl BARTOLOMĚJ CARRANZA z Navary, arcibiskup v Toledu, slavný rodem, životem, učeností, kázáním i almužnami. Z pověření krále Karla V. vykonal ve Španělsku velké úkoly. Hlavním jeho dílem je mnohokrát vydávaný spis Summa Conciliorum, přehled o nauce všech koncilů. Účastnil se všech tří období koncilu. Zemřel 2. května 1576 ve dvaasedmdesáti letech.
Z italských dominikánů měli na koncilu důležitou úlohu hlavně mistr posvátného paláce BARTOLOMĚJ SPINA a AMBROŽ CATARINO.
V druhém období, kdy se jednalo hlavně o svátostech, po boku CARRANZOVĚ mnoho pracoval MELCHIOR CANO z Toleda, dominikán, který byl tehdy biskupem na Kanárských ostrovech. I tento Otec napsal mnoho spisů, hlavně dílo "Delocis theologicis" a Summu o svátostech. Ani on nemohl práce na koncilu dokončit. Zemřel rovněž roku 1560. Jeho pomocníkem byl hlavně nový mistr posvátného paláce JILJI FOSCARARI.
V třetím období koncilu měl největší vliv arcibiskup z Braga, primas portugalský - BARTOLOMĚJ od MUČEDNÍKů, jehož nejslavnějším dílem je "Compendium mysticae doctrinae". Zasahoval hlavně tam, kde šlo o církevní kázeň. Nebál se veřejně pokárat ty kardinály a biskupy, kteří stále ještě nechápali nutnost obnovy v Církvi. Tentokrát mu pomáhal PETR de SOTO zbožný dominikán z Kordovy, který po skončení koncilu roku 1563 v Tridentu zemřel; dále Leonardo Marini a jiní.
Stále se ještě našli biskupové a kněží, kteří napadali žebravé řády a snažili se omezovat jejich práce. Dobře však je hájil a obhájil věrný žák svatého Tomáše Aquinského VINCENC JUSTINIÁN.
Příprav na tridentský koncil a prací při něm se tedy zúčastnilo mnoho thomistických theologu. Avšak ve skutečnosti řídil tento koncil jiný dominikán, sám svatý Tomáš Aquinský, ačkoli není uváděn v žádném seznamu účastníků. Při každém rozhodování měli všichni na zřeteli jeho nauku.
Text dekretu o způsobu přípravy na ospravedlnění přebírá v podstatě celý jeden článek svatého Tomáše ze Summy. Právě tak je tomu v dalším výnosu o příčinách ospravedlnění a v mnoha jiných případech. Otcové říkali, že tam "ožil jeho duch". Tato přítomnost svatého Tomáše na tridentském koncilu byla tak živá, že se často tvrdilo, že po celou dobu jednání tam byla na oltáři vedle Písma svatého i Summa. Dnes se toto tvrzení pokládá za nezaručené hlavně proto, že se s ním možno poprvé setkat až za sto let po skončení koncilu, avšak to nikterak neumenšuje vliv svatého Tomáše.
Právě proto za čtyři roky po skončení koncilu 11. dubna 1567 prohlásil svatý PIUS V. k radosti celého řádu svatého Tomáše Aquinského za církevního učitele. Svatý Tomáš byl po čtyřech velkých učitelích prvních křestanských dob Augustinovi, Ambrožovi, Jeronýmovi a po Řehoři Velikém první, jemuž se této pocty dostalo.
Svatý PIUS V. prohlásil, že Tomášova nauka přispěla k odstranění všech bludů, které se po třináctém století vyskytly, což se nejjasněji ukázalo na tridentském koncilu. Svatý PIUS V. se zároveň postaral, aby všechna díla svatého Tomáše Aquinského vyšla tiskem. Toto vydání bývá proto nazýváno Piana.
I po tridentském koncilu měl svatý Tomáš v řádě veliké komentátory. V šestnáctém století to byl hlavně Bartoloměj de Medina a Dominik Baněz. Vypracovali komentáře k různým částem Summy. Některé zůstaly dosud v rukopise, jiné byly vydány tiskem ještě v šestnáctém století. Komentář Dominika Baněze k I. dílu Summy byl roku 1934 v Salamance ještě znovu vydán tiskem. Bartoloměj de Medina je jedním ze zakladatelů probabilismu.
DALŠÍ RADOSTNOU A VÝZNAMNOU UDÁLOSTÍ PRO ŘÁD bylo založení KOLEJE SVATÉHO TOMÁŠE při klášteře Santa Maria sopra Minerva v Římě roku 1577. Zakladatelem se stal P. Jan Solano, dominikán, který působil v Jižní Americe, stal se tam biskupem v Cuzco a po svém návratu do Evropy dal vše, co měl, na zřízení této koleje, která je předchůdkyní dnešního ANGELIKA,
P. Tomáš Stella z Benátek založil při tomtéž klášteře bratrstvo NEJSVĚTĚJŠÍ SVATOSTI, které se brzy rozšířilo po celém katolickém světě. Chtěl tak hájit úctu k Nejsvětější Svátosti proti protestantům, kteří popírali skutečnou a trvalou přítomnost Pána Ježíše v této svátosti. Každou třetí neděli v měsíci byly konány průvody s Nejsvětější Svátostí. Mělo to být slavnostní vyznání víry v NAŠEHO PÁNA, SVĚTLO SVĚTA, který je s námi, a projev lásky k MĚMU.
TRIDENTSKÝ KONCIL dal přesné předpisy o výchově kněží a o obnově řeholního života. Rád bratří Kazatelů přijal tyto předpisy velmi ochotně a pohotově. Roku 1563 skončil koncil, a již roku 1564 generální kapitula v Boloni všechny tyto předpisy přijala, vhodně je upravila a doplnila.
Roku 1569 se konala další generální kapitula v Římě. Osobně se jí zúčastnil i sám papež SVATÝ PIUS V. Jeho snahou bylo dodat všem výnosům účinnosti. Poradil proto Otcům shromážděným na kapitule některá přísná opatření ve prospěch reformy. Radil tu světec. V budoucnu se ukázalo, že všechna tato opatření byla pro řád velmi prospěšná a důležitá. Kláštery, které ještě nebyly reformovány, mocí těchto opatření nemohly připustit žádného mladíka k obláčce nebo k profesi, jestliže k tomu neměly zvláštní dovolení. O toto dovolení musily žádat v každém případě zvlášť.
GENERÁL ŘÁDU BYL POVĚŘEN, aby vypracoval pravidla, podle kterých měl být vychováván řeholní dorost. Měl tak urychlit obnovu dominikánského řádu a řeholního ducha ve všech klášterech. Splnilo se tu přání bratra JERONÝMA SAVONAROLY, aby bylo všemožně pečováno o mladé řeholníky, kteří měli být vychováváni v upřímnosti křesťanského i dominikánského řeholního života.
Další opatření se týkala klášterů s noviciátem. Formace noviců už neměla být svěřována jednotlivým klášterům, jako se to dělalo dříve, ale každá provincie si měla k tomu účelu vybrat nejvhodnější klášter. Mladí lidé měli být vychováváni v pravém dominikánském životě, jak ho chtěl svatý Otec Dominik. Když se pak tito mladí lidé rozešli a začali působit v různých klášterech, měli k tomuto životu alespoň nepřímo povzbuzovat ty, jimž se nedostalo tak pečlivé formace.
Výsledky byly patrné velmi brzy.
Energický papež SVATÝ PIUS V. dosáhl za podpory horlivých řeholních představených značné úspěchy. Došlo i k celé řadě vnějších změn. Z některých kongregací vznikaly opět provincie, z jiných provincií vznikaly nové kongregace tak, jak to kde reforma vyžadovala.
V celém řádě docházelo k nové obnově. Stanovy upravené podle směrnic tridentského koncilu byly co nejdříve vydány tiskem. Z této doby je předpis, že se Stanovy mají veřejně předčítat v refektáři. Bylo zdůrazněno: "Nezamýšlíme něco měnit bez souhlasu Otců a bratří, kteří znají věci nebeské a ne pozemské; v míru v celém řádě." "Napomínáme všechny a prosíme v Pánu Ježíši Kristu, aby si rozvážili, co více prospívá pokoji a vnitřnímu pokroku zbožnosti, studia a kázání, a tomu aby dali přednost před pohodlím těla i před vnějšími věcmi."
V tomto století také vznikla POSVÁTNÁ KONGREGACE INKVISIČNÍ neboli POSVÁTNÉHO OFICIA a kongregace INDEXU na ochranu " víry a mravů.
Dominikánský řád byl povolán, aby těmto kongregacím poskytoval komisaře, jak se tehdy říkalo, a sekretáře. Dělal to věrně po více než čtyři sta let. Roku 1917 byly obě tyto kongregace spojeny. Nyní změnily název a staly se POSVÁTNOU KONGREGACÍ PRO NAUKU O VÍŘE.
V šestnáctém století vznikalo mnoho nových řeholních institutů. Jako již v třináctém století měli i nyní někteří dominikáni vliv na vznikající řády. V třináctém století sloužili hlavně řádu servitů a mercedářů. Nyní opět přispívali vznikajícím řeholním společnostem.
Mezi tyto bratry patří OTEC Baptista Carioni z Cremy, který byl přítelem a duchovním vůdcem svatého Kajetána a svatého Antonína Maria Zacharia. Tím je jeho jméno spojeno se založením řádu teatinů a barnabitú.
Svatý Ignác z Loyoly našel po svém obrácení pohostinství u dominikánů v Manrese. Jeho spis "Duchovní cvičení" dostal první schválení od dominikánů Jiljího Foscarari a Jana Alvareze z Toleda.
Petr Ibaněz a Dominik Baněz patřili mezi zpovědníky a rádce svaté Terezie Veliké při její reformě Karmelu. Písemně si radila i se svatým Ludvíkem Bertrandem.



MODLITBA A OBĚŤ


Obnova řádu i Církve byla podporována modlitbou a oběťmi skrytých, světu neznámých bratří a sester. Některé z nich zná jen Bůh. Mezi ty, kteří jsou aspoň trochu známější, patří dominikánská terciářka
SESTRA LUKRECIE CADAMOSTO
Narodila se roku 1478 v Lodi. Čím se vyznamenala? Co dělala? Nic jiného, než že pětačtyřicet let ležela ochrnulá na lůžku. Od dětství byla nemocná. Nikdy si na nic nestěžovala. Neměla žádná přání. Dlouhé hodiny trávila v samotě s Bohem. Vedla s ním rozmluvy plné víry a lásky, ale také bolesti. Děkovala za milost, že může prodlévat s UKŘIŽOVANÝM. Přijímala a snášela své obtíže s heroickou trpělivostí. Uměla se dívat na bolest ve světle víry. Avšak byla to dominikánská terciářka.
Chtěla proto rozdávat jiným z ovoce rozjímání. Lidé k ní stále více přicházeli. Rozuměla jim - mluvila k nim z plnosti srdce. Zvlášť dobře uměla těšit zarmoucené. Povzbuzovala je svým příkladem i slovy, připomínala jim nebe.
Zemřela po dlouhém utrpení 11. září 1545. Její pohřeb byl triumfální. Ve svém rodném městě není ani dnes ještě zapomenuta.
Skutečně, řád může poskytnout nesmírně mnoho i těm bratřím a sestrám, kteří zůstávají ve světě. I jim září na cestu hvězda svatého Otce Dominika, jdou proto jistě a bezpečně.
Zatím se mluvilo většinou jen o sestrách v Itálii. Avšak i v jiných zemích žily horlivé dominikánské terciářky. Nejvýznámější španělskou dominikánskou terciářkou v šestnáctém století je "svatá vévodkyně"
LUDVIKA BORGIÁŠOVÁ,
rodná sestra svatého Františka Borgiáše. Konala mnoho dobrých skutků. Zemřela zbožně roku 1560.
V téže době žila i v Jugoslávii naše sestra, která si zasloužila být povýšena na oltář,
BLAHOSLAVENÁ HOSANNA KOSIČ,
nazývaná většinou Katharská podle místa svého narození. Její rodiče byli velmi chudí. Patřili k některé ze sekt, kterých tam tehdy bylo mnoho. Původně snad to bylo pravoslaví, ale později se přidali k bogomilcům nebo k některé podobné rozkolné sektě. Ostatně do jejich horské vesnice nikdy kněz nepřišel. Vládla tam bída a nevědomost. Snad byli v kraji ještě i Turci.
Dívence dali jméno Kateřina. Neříká se ani, kolik měla sourozenců. Je jisté, že musila od malička tvrdě pracovat. Když trochu povyrostla, bylo jí svěřeno pasení ovcí. Zůstávala v horách dlouhé hodiny sama. Lidé ji nikdy příliš nepoučovali.
Kateřina uměla těžit i z mála, které se jí dostalo. V prostotě srdce nazírala na Boha v jeho dílech a v krásách přírody. Stále více u ní rostla touha po poznání Boha, aby ho mohla více milovat. Při každé příležitosti kladla své matce otázky, na které jí neuměla odpovědět vůbec nebo jen velmi nedostatečně. Bylo toho málo, co se takto dověděla o Pánu Ježíši! On však měl radost z její pokorné touhy, proto se jí několikrát zjevil, sám s ní rozmlouval a ji poučoval. Avšak jak dosáhnout lepšího poznání věcí Božích? A hlavně co dělat, aby mohla zasvětit celý svůj život nazírání na Boha a snaze odpovídat co nejvíce a co nejlépe na jeho lásku? Matka jí řekla, že v městě jsou kostely, v kterých bývají kázání - tam by se dověděla vše.
Kateřině bylo dobře v horách při pasení ovcí. Slyšela však stále mocněji volání, aby opustila vše a následovala Ježíše. Prosila tedy matku, aby jí dovolila odejít do města. Matka dceři vyhověla a sama ji tam odvedla. Šly spolu pěšky celou dlouhou cestu. Kateřina se poprvé ocitla v kostele, kde viděla oltář a veliký kříž. Matka jí vyhledala místo služebné u jisté zámožné paní, která byla dobrou katoličkou. Dva její bratři byli v Kazatelském řádě. Neznamenalo to však, že by tím přestal být veliký odstup mezi onou urozenou paní a dívkou z hor. To tehdejší doba nesnášela.
Kateřina musila pracovat. Cekalo ji přitom mnoho nesnází. Často musila dělat práci, na kterou nebyla zvyklá a ke které byla neobratná. Horší bylo, že ji ostatní služebné pokládaly za hloupou, vysmívaly se jí a všemožně ji využívaly. Nikdy si na to nepostěžovala. Mlčky se jim podřizovala i tehdy, když na ni bylo nespravedlivě nakládáno mnoho práce. Pro ni bylo hlavní, že dosáhla cíle své cesty. Ujala se jí jakási paní Slávka i jistý kněz, který jí poskytoval náboženské vyučování. Našel v ní horlivou žákyni a připravil ji na první svaté přijímání. Spojením s Pánem vznikla v duši Kateřiny nesmírná touha zcela se dát, zcela se obětovat. Chtěla se stát rekluzou. Vyprávěl jí někdo o těchto uzavřených poustevnicích, nebo poznala sama, že ji Bůh volá k tomuto stavu? Byla prý jednou v kostele, kde jasně slyšela hlas, že má žít právě na tomto místě. Svěřila se s tím. Nastalo váhání, V šestnáctém století už byly rekluzy něčím velmi neobvyklým - v Černé Hoře snad více než kde jinde. Kateřina musila čekat. V té době ji pozorovali a podrobovali ji různým zkouškám a výslechům. Nebylo pochybností o jejích ctnostech. Upozornili ji tedy na všechny těžkosti tohoto způsobu života. Nebála se jich. Ve čtrnácti letech přišla do města. Minula doba čekání a přípravy.
V jedenadvaceti letech dostala od biskupa dovolení, že se smí stát rekluzou. Byla jí připravena světnička, avšak na jiném místě, než kde jednou slyšela onen nezapomenutelný hlas. Ve své pokoře proti tomu nic nenamítala. Byla by ráda zůstala skrytá a nenápadná. Místo toho jí celé město vystrojilo slavnost. Oblékli ji do nádherných šatů nevěsty a v průvodě ji vedli do kostela. Tam byla veřejně přijata do III. řádu svatého Otce Dominika. Oblékla bílý hábit, dostala bílý závoj a bylo jí dáno jméno HOSANNA ke cti blahoslavené Osanny Mantovské, která už tehdy byla i v Jugoslávii známa a uctívána, ačkoli uplynulo teprve několik let od její smrti.
Slavná obláčka se konala v roce 1514. Po ní hned byla sestra Hosanna odvedena do své poustevny a v ní zamčena. Vyšla z ní už jen jednou - a to hned po roce. Různé okolnosti si vyžádaly, aby byla převedena do jiné světnice - tentokrát při kostele dominikánů, přesně na to misto, kde slyšela Boží volání. Tam už zůstala až do smrti.
Její světnička byla malá, temná, vlhká. Snášela v ní často zimu. Klíč od jediných dveří byl ustavičně u biskupa. Do cely vedlo malé zamřížované okénko, kam jí dávali jídlo. Jídala jen jednou denně, a to večer. Pak si sama vzala to nejhorší z toho, co jí tam nachystala láska věřících. Pro ostatní si v pravidelnou dobu chodili žebráci. Kdo se staral o ostatní její potřeby? Těch bylo pramálo. Sama si nikdy o nic nepožádala. Její lůžko tvořila dřeva. Jejím polštářem byl kámen. Na těle byla opásána řetězem. Často se bičovala.
Její denní pořádek? Každou sobotu ji některý dominikán přišel vyzpovídat a každou neděli jí donášeli svaté přijímání. To jí musilo stačit. V ten den se pak už jiného jídla nedotkla. Nikdo neříká, zda slyšela do své malé cely kázání z kostela. Kdykoli se bratří modlili v choru božské oficium, spojovala se s nimi, jak uměla. Sama si nikdy nic nemohla přečíst. Pracovala, jak to vyžadovala tradice. Většinou šila nebo vyšívala korporály. Jinak věnovala volný čas dne a většinu noci modlitbě.
Co a jak se modlila? To také nikdo neříká. Sama o sobě nikdy nemluvila. Dala stranou vše své a stále volala o milost a milosrdenství. Jistě poznala vyprahlost, skleslost i jiná pokušení. Ďáblové se snažili nahnat jí hrůzu nebo ji oklamat. PÁN JEŽÍŠ ji několikrát povzbudil a dodal jí síly svými zjeveními.
Z počátku měla skoro ustavičné mlčení. Začalo však přibývat těch, kdo u ní hledali radu a svěřovali se jí. Byly to ostatní terciářky, často šlechtičny, které ji svorně začaly považovat za svou duchovní matku. Byli to i lidé z jejích rodných hor. Prosili ji o modlitbu a vyprávěli jí o svých nesnázích. Přišla snad někdy k jejímu malému zamřížovanému okénku i milovaná matka? Nakonec to byli lidé ze všech stavů, mladí i staří, bohatí i chudí. Každý u ní něco hledal. Z počátku tyto návštěvy sestru HOSANNU znepokojovaly, zda není příliš odváděna od svého poslání? Byla dominikánka, proto brzy pochopila, že má rozdávat z toho, co načerpala u Boha. Planula touhou poučit své krajany a přivést je k pravé víře. Takto uzavřena žila padesát let, padesátkrát 365 dní, každý den stejný, bez lidských útěch, bez sebemenšího pohodlí. Jejím modlitbám bylo připisováno i to, že město bylo ušetřeno moru, Turků i jiných pohrom. Avšak jen Bůh ví, co vše vyprosila řádu, Církvi a celému světu. Předpověděla vítězství nad Turky u Lepanta i jiné události.
Dva měsíce před smrtí byla těžce nemocná; trpělivě snášela veliké bolesti. Snad k ní v tu dobu některé sestry i kněží vstupovali, ona sama však nevyšla. Zemřel a 27. dubna 1575.
Kolem její rakve se tísnili katolíci, pravoslavní i jiní rozkolníci. Všechny smířila. Předešla snahy o sjednocení křestanů. Proto také čím více přibývá touhy po tomto sjednocení, tím více přibývá i úcty k ní. PIUS XI. ji blahořečil. SESTRA HOSANNA patřila do III. řádu. Avšak co sestry II. řádu v této době? Nesnáz je v tom, že DĚJINY II. ŘÁDU téměř neexistují.
Jednotlivé kláštery byly příliš samostatné a málo se mezi sebou stýkaly. Každý z nich měl dějiny své. Dokonce ani Stanovy nebyly vždy jednotné. Každý klášter s úctou a láskou vzpomínal na některé sestry, které zvláště vynikaly ctnostmi, avšak mimo klášter se o nich skoro nevědělo.
V šestnáctém století byla téměř ve všech klášterech II. řádu dobrá řeholní kázeň a observance. V tomto století jich nejvíce přibylo ve Španělsku. Klášter a kostel sester II. řádu v Calaroze, založený již v třináctém století sestrami, které prý ještě osobně znaly svatého Otce Dominika, - byl štědrostí krále Filipa II. tak zvětšen, že stojí dodnes i na místě, kde kdysi stála kolébka ZAKLADATELE KAZATELSKÉHO ŘÁDU.
Sestry v Portugalsku v této době vynikaly horlivostí. Z kláštera v Prouille vyšly četné další kláštery. Tento klášter šťastně přečkal mor, rozkol i jiné pohromy. Nejvíce však utrpěl v šestnáctém století, kdy ho řídily takzvané "královské převorky". Byly to šlechtičny, které vstupovaly do kláštera bez pravého povolání hlavně proto, že je rodiče nemohli jinak zaopatřit. Chtěly však zůstat šlechtičnami a byly v tom podporovány. Král je jednoduše jmenoval abatyší nebo doživotní převorkou v některém velkém a výstavném klášteře. Malé a chudé kláštery toho byly ušetřeny. Proti tomuto jmenování se nikdo neodvážil něco namítat. Tyto "královské" převorky často ani nepatřily k řádu, jak tomu bylo v Prouille hlavně v případě Eleonory Bourbounské. Měly své služebné; nikdy nechodily do refektáře, do pracovny a do rekreace, na ostatní společné úkony zřídka. Dlouhé doby trávily v hovorně. Svěřené sestry skoro ani neznaly. O jejich potřeby neměly zájem. Jmenovaly si ovšem svou podpřevorku, ale ani ta nebývala z nejpovolanějších. Za takových okolností upadala kázeň.
I některé kláštery II. řádu ve Francii byly takto postiženy.
Jiné francouzské kláštery mnoho vytrpěly od kalvínců. Generální kapitula z roku 1574 prosí sestry v těchto klášterech, aby "s pevnou stálostí vytrvaly ve své víře až do smrti, dokud je jejich Snoubenec nezavolá k svatbě".
Německé sestry generální kapitula chválila za pevnost a vytrvalost ve víře a ve svatém životě. Přišla však třicetiletá válka a s ní další obtíže. Více než třicet klášterů v těchto dobách pozvolna zaniklo.
SESTRY U SVATÉHO SIXTA V ŘÍMĚ taká měly dost nesnází, protože jejich klášter byl za hradbami a na nezdravém místě. Už generál Kajetán chtěl tento klášter přestěhovat na lepší místo. K stěhování však došlo až roku 1575.
Svatý PIUS V. dal sestrám velkou finanční podporu na zakoupení a úpravu nového kláštera, který byl při kostele svatého Dominika a Sixta. Opuštěnému klášteru se začalo říkat "svatý Sixtus starý". Teprve v minulém století si tam zřídily dominikánky jedné kongregace svůj mateřinec, takže opět oživla kapitulní síň, před níž svatý Otec Dominik vzkřísil mladého Napoleona po jeho pádu s koně, - i refektář, v němž andělé roznášeli chléb.
V šestnáctém století byl v Římě založen další klášter II. řádu, klášter ZVĚSTOVÁNÍ. Sestry se v něm věnovaly mimo jiné i výchově a vyučování dívek židovského původu.
CTIHODNÁ ANTONIE Z BRESCIE reformovala klášter ve Ferraře a vychovala tam mnoho horlivých řeholnic. Zemřela roku 1507.
Klášter svatého Lukáše ve Florencii přešel za Savonaroly od III. do II. řádu. Původní počet třiceti sester stoupl na sto. Asi dvě stě žadatelek musilo být odmítnuto pro nedostatek místa. Tento klášter už zanikl.
Další klášter II. řádu ve Florencii dodnes bývá nazýván Crocetta. K jeho založení došlo za okolností dost neobvyklých. Tento klášter stále ještě uchovává neporušené ostatky své zakladatelky.
Byla jí pokorná a skromná venkovanka DOMINIKA .
Narodila se 8. září 1473 ve vesnici u Florencie, nazývané Paradiso - Ráj. To jí dalo jméno krásnější než šlechtické tituly:
DOMINIKA delPARADISO
V šesti letech jí zemřel otec. Matka Konstancie ji vychovávala velmi přísně. Dominika musila od dětství tvrdě pracovat na poli i v domácnosti. Avšak při únavné denní práci zůstávala spojena s Bohem.
Když jí bylo osmnáct let, chtěla vstoupit do kláštera k a ugustiniánkám. Tento klášter byl blízko kostela svatého Marka i u katedrály. Právě v těchto letech tam často slyšela kázat bratra Jeronýma Savonarolu. Tato kázání přitahovala Dominiku stejně jako všechny ostatní horlivé duše.
Po dvou letech od augustiniánek odešla. Bůh si své často vede a připravuje podivuhodným způsobem. Oblékla pak hábit sester svaté Brigity, které žily ve světě.
V sedmadvaceti letech se ubytovala ve Florencii, kde už zůstala. Začali se kolem ní shromaždovat žáci i žákyně. Nevěděla ještě, že se má stát zakladatelkou kláštera, a již takto připravovala a vychovávala první sestry.
Snad pod vlivem Savonarolových kázání začala se zpovídat u dominikánů. Po deseti letech pobytu ve Florencii roku 1509 se protiní strhla bouře. Chtěla vstoupit do III. řádu svatého Otce Dominika. Podle jejích slov již ji do něho přijala svatá Kateřina Sienská.
Tato slova vyvolala nedůvěru. Někteří bratří byli už déle proti ní zaujati a podezírali ji. Nyní vymohli na generálu řádu, jímž byl tehdy ještě Kajetán - rozkaz, aby Dominika ne byla přijata do žádného dominikánského kláštera a aby se žádný z bratří nezabýval jejím duchovním vedením. Opravdu, není snadná cesta těch, jimž se už od mládí dostává mimořádných mystických milostí a zjevení. O středověku se snadno soudí, že byl lehkověrný, byl však někdy až příliš nedůvěřivý a opatrný.
Dominika touto nedůvěrou jistě velmi trpěla, avšak bouře proti ní netrvala dlouho. První se jí ujal arcibiskup, který ji už dříve znal. Dovolil jí nosit bílý a černý hábit. Aby se však lišil od dominikánského, byl na něm červený kříž, jaký dříve nosívali Savonarolovi chlapci. Tehdy bylo ještě obvyklé nošení hábitu ze zbožnosti.
Roku 1511 byly učiněny první kroky k založení kláštera. První sestry začaly společně žít a připravovaly se. Roku 1515 se souhlasem LVA X. měly první mnišky obláčku. Brzy potom složily své řeholní sliby. Kdo se přičinil, že hned od začátku se jednalo o klášter II. řádu?
Všem bylo jasné, že SESTRA DOMINIKA je zakladatelkou tohoto kláštera. Dala k němu podnět, vedla první žadatelky a též se postarala o vybavení kláštera ze svých úspor. Normálně by se měla stát převorkou. Ona však nakonec stěží dostala dovolení, že smí v tomto klášteře žít jako sestra laička. Nestěžovala si na to. Byla spokojená se svým údělem, vždy poslušná, tichá a skromná.
Během svého života prožívala mnoho událostí: mučednictví bratra Jeronýma Savonaroly, odboj Lutherův a jeho následky, objevení Ameriky, první zasedání tridentského koncilu. Nebyla přitom jen lhostejným divákem. Měla na všem účast svou bezmeznou láskou i svými charismaty. Říká se o ní, že viděla v prorockém světle i budoucnost.
Zemřela 5. srpna 1553 v osmdesáti letech. Její klášter dosud nezanikl.
Kéž by řádu nikdy nechybělo těch, které "modlitbou a obětí vyprošují svatou účinnost pracím svých bratří"?



SVATÝ PIUS V.


Rodina Ghislieri svatého Pia V. patřila k boloňské šlechtě. Roku 1445 byla po jednom z politických převratu poslána do vyhnanství. Ocitla se ve veliké chudobě. Ubytovala se v Bosco Marengo u Alexandrie. Tam se narodil 17. ledna 1504 chlapec, o němž je psáno, že se věnoval posvátné službě od mládí až do posledního okamžiku života a že nikdy nepřestal usilovat o spásu duší. Na křtu dostal jméno ANTONÍN.
Sotva trochu povyrostl, bylo mu svěřeno pasení ovcí. Toto dítě však mělo od mládí touhu zasvětit se Bohu. Asi se právě modlil na pastvě, když tam řízením Božím šli ces tou dva dominikáni.
Odvážil se jít za nimi a svěřil se jim se svými touhami. Dohodli se s rodiči a vzali ho so sebou. Odvedli ho do kláštera ve Vogheře, kde měl ve čtrnácti letech obláčku. Stal se z něho BRATR MICHAEL. Jak vidět, zvyk měnit při obláčce jméno se vyskytoval stále častěji.
Po roce složil sliby a věnoval se studiu. Studoval hlavně v Boloni. Byl nadaný a hrozil se zahálky. Vědu spojoval s láskou. Pilně četl životopisy svatého Otce Dominika a dějiny řádu. Položil tak pevný základ k svému životu dokonalosti. Byl horlivý při božském ofíciu. Rád konal pokorné služby. Vždy byl velmi přístupný. Uměl těšit zarmoucené, napomenout, poučit. Byl to dobrý společník, avšak nebyl u něho ani stín lehkomyslnosti. Ať se hovořilo o čemkoli, vždy obrátil řeč výše.
Roku 1528 byl v Janově vysvěcen na kněze. Primici pak měl v Bosco, kam ho poslali představení, aby potěšil své příbuzné, postižené válkou.
Stal se z něho vzorný, observantní řehol nik. Všem dával příklad chudoby, pokory a neúnavné činnosti. Dvakrát ho zvolili převorem, jednou ve Vigevanu, po druhé v Albě. Přitom rozvíjel intensivní apoštolát, který mu ukládal mnoho námah. I on ještě stále cestoval pěšky. Jako představený byl dost přísný. Dbal o dokonalý společný život. Protože sám se pravidelně zúčastnil chórové modlitby, nerad také od ní dával dispense. Říkával: "Když tohle dodržíme, nic nám nebude chybět. Bůh se nám o vše postará." Povzbuzoval ke studiu. Mladým řeholníkům povoloval jen málo vycházek. Sám chodil často kázat a zpovídat i do dalekého okolí, avšak vždy si bral socia. Byl vzorem řeholní skromnosti a ukázněnosti. Cestou rozjímal a modlil se. Nedopustil, aby mu někdo nosil zavazadlo. Chránil se ctižádosti a marnivosti.
Již v této době prohlašoval, že být představeným je úkol, kterého se bojí i andělé. Kdyby byl tušil, co vše ho ještě čeká! Ke všem svým úřadům byl postupně donucen. Žil v době, kdy rána způsobená protestantskou reformací byla ještě neobyčejně bolestná. Učení Luthera a jeho přátel se rychle šířilo, protože je podporovali vladaři, kteří toužili po zabrání církevních statků. Nevědomost a zkáza kléru novotářům prospívala. Kacíři se stále znovu pokoušeli získat půdu i v Itálii. Za těchto okolností byl BRATR MICHAEL GHISLIERI - tento vynikající Dominikův syn - jmenován inkvizitorem.
Stal se horlivým ochráncem křesťanské pravdy. Nikdy přitom neodložil hábit, i když mu to mnozí doporučovali. Najatí výrostci po něm házeli kamením. Nebál se však žádného nebezpečí a nehledal pro sebe výhody. Každého se snažil přivést k víře.
Jako inkvisitor sídlil většinou v Como. Energicky se postavil proti šíření protestantských knih, které byly ustavičně pašovány do Itálie ze Švýcarska. Jednou jich zabavil najednou dvanáct balíků. Měl proto velké boje s milánským kapitulním vikářem, kterého nakonec exkomunikoval. Vikář se docela nezákonitě obrátil k milánskému vladaři, tedy ke světské autoritě. Vladař působil BRATRU MICHAELOVI různé obtíže, chtěl ho dát zatknout. Bratr Michael tomu šťastně unikl a utekl až do Říma. Unavený a hladový přišel tam po prvé k svaté Sabině. Byl tam právě převor, který s ním nejednal v rukavičkách. "Co hledáš v Římě? Myslíš si, že tě tu udělají papežem?" Netušil, jaká je v jeho ironii předpověď.
BRATR MICHAEL vše trpělivě snesl. Pro něho bylo hlavní, že představení uznali správnost jeho postupu. Potom působil jako inkvisitor v Bergamu. Nutnost ho opět přivedla do Říma. Na návrh kardinála Carafy byl jmenován generálním komisařem posvátného oficia. V plnění svých povinností byl neohrožený a přitom laskavý k bloudícím. Když se dostali do vězení, navštěvoval je a opatřoval jim s láskou vše, co potřebovali, odpovídal jim na jejich námitky a často je obrátil. Z těch, které přivedl k víře, je nejznámější bratr Sisto ze Sieny, který po svém obrácení vstoupil do našeho řádu.
Od roku 1551 pracoval v Římě. Roku 1555 byl kardinál Carafa zvolen papežem a přijal jméno Pavel IV. Hned roku 1556 jmenoval bratra MICHAELA biskupem v Sutri a v Nepři, což byly dvě maličké diecése blízko u Říma, a prefektem inkvisičního paláce, po roce pak kardinálem a velkým inkvizitorem Církve římské.
Udělil mu velkou pravomoc. Býval obvykle nazýván kardinál Alexandrinus. Vypravuje se, že jeho jmenování bylo očekáváno už dříve. Když byla zveřejněna jména nových kardinálů a on mezi nimi nebyl, projevil svou radost, ačkoli byl jinak velmi zdrženlivý, a zvolal: "Unikli jsme, unikli!" Dlouho se neradoval.
Jako kardinál se vyznačoval neobyčejnou pílí a poslušností k Svatému Otci. Zůstal pokorný a žil skromně. Vedl dále přísný život modlitby a pokání, vyhýbal se přepychu, jednal se svými kaplany a domácími laskavě, avšak vyžadoval od nich bezúhonnost. Dal jim domácí řád, aby se jejich život podobal životu řeholníků.
Po smrti PAVLA IV. byl roku 1559 zvolen papež zcela odlišného ražení JAN ANGELO MEDICI z Milána, který přijal jméno - PIUS IV. Jednal velmi přísně s příbuznými PAVLA IV.
Také kardinál Alexandrinus upadl v nemilost. Klidně však prohlásil: "Kéž bych se mohl opět vrátit do řádu a žít jako prostý bratr!"
Byl však přeložen do Mondovy, takže byl vzdálen od Říma -Ujal se této diecése a odstraňoval zlořády, které se tam dostaly vlivem blízkosti protestantů. Tehdy také navštívil rodné Bosco.
Roku 1560 těžce onemocněl. Měl kámen v močovém měchýři, který mu působil veliké bolesti. Osmnáct dní tehdy močil krev. Léčil se v lázních. Už si chystal náhrobní nápis. Když se poněkud zotavil, cestoval zpět do Mondovy. Piráti ho cestou připravili o knihy, které si velmi cenil.
Brzy nato ho PIUS IV. povolal opět do Říma asi na radu svatého Karla Boromejského, papežova synovce. Pius IV. začal oceňovat jeho službu a vážit si ho.
Roku 1565 PIUS IV. zemřel. Proti očekávání všech byl hlavně přičiněním svatého Karla Boromejského zvolen papežem KARDINÁL GHISLIERI. Na radu svatého Karla přijal jméno PIUS V., aby podal důkaz, že ne chová žádnou nevraživost k svému předchůdci.
Nestal se papežem nějakými intrikami nebo přízní mocných, ale jen pro svou horlivost ve službách Církve - právě v době po tridentském koncilu, kdy bylo třeba uskutečňovat jeho výnosy a nařízení. Vypráví se, že se po svém zvolení rozplakal. Potom se dlouho modlil u SVATOSTÁNKU. Uklidnil se tam tak, že pak spal nepřetržitě jedenáct hodin. Nikdy před tím se mu to nestalo.
Římané se z jeho zvolení neradovali. Obávali se, že bude příliš přísný jako PAVEL IV., jehož byl přítelem. Dověděl se o tom a řekl: S Boží pomocí budou více zarmouceni nad mou smrtí, než byli nad mým zvolením." Jeho důstojnost mu byla křížem. Byl nemocen, nešetřil však svých sil. Byl vždy na předepsaných obřadech, ačkoli trpěl bolestí hlavy a závratěmi. Nedopřál si rozptýlení. Byl hubený, holohlavý - měl bílý vous, vypadal ještě starší, než byl ve skutečnosti. Žil umrtvené. U všech vzbuzoval úctu. Ve všem svém jednání byl pevný a slavnostně vážný. Zdálo se, že je už zcela odloučen od všeho pozemského. Přesto však pečoval o vše a o všechny. K sobě byl přísný.
Ve styku s jinými však chtěl být raději milován než obáván -Ušetřil na hostinách, které přestal pořádat, a rozdal vše chudým. Některým kardinálům se zdálo, že je až moc štědrý -například když koupil pro sestry II. řádu u svatého Sixta nový klášter za deset tisíc zlatých.
Pečoval o mravní ozdravění Říma; když ještě dnešní autoři tvrdí, že přehnaně, uvědomují si, co je to hřích? Dbal o spravedlnost při soudech. Omezoval přepych papežského dvora. Chtěl mít svaté a vzdělané kněze. Vydával proto mnoho předpisu o jejich výchově. Pečlivě vybral 314 nových biskupů a udržoval s nimi korespondenci. Doporučoval jim především lásku a věrné plnění povinností. Ukládal jim pravidelné visitování jejich diecésí.
Byl velmi opatrný a prozíravý při výběru nových kardinálů. Z dominikánského řádu si vybral tři: generála řádu Vincence Justiniána, Archangela de Biachi, který byl po mnoho let jeho zpovědníkem, a syna své sestry Michaela Bonelliho, který pak byl také nazýván kardinálem Alexandrim. Před jeho jmenováním dlouho váhal, obával se totiž nepotismu. Našel však ve svém synovci dominikánu zdatného pomocníka, kterému mohl svěřovat různé záležitosti.
Pečoval o všechny řeholní řády staré i nové. Hájil posvátné zákony o klausuře hlavně pro sestry. Vážil si velmi kontemplativního života a chtěl ho všemožně podporovat.
Stravoval se touhou po reformě Církve. Byl přesvědčen, že kdo chce reformovat Církev, musí nejprve reformovat sám sebe. Proto každý zákon ukládal vždy nejprve sobě, potom teprve ostatním. Vedl jiné svými ctnostmi. Neměl rád marnivost, závist, lakomství a zahálku. Prohlásil, že nejlepší prostředek jak reformovat kacíře je - nezasloužit si jejich výtky.
Když se mu někdo odvážil připomínat, že nepořádal obvyklé hostiny pro vyslance a kardinály, odpověděl:
"Nebojím se, že Bůh bude ode mne vyžadovat počet z toho, že jsem nepořádal tyto hostiny, ale bojím se velmi, že by mě potrestal, kdybych zanedbával péči o jeho trpící údy."
Pečoval o jednotnost a důkladnost náboženského vyučování. Pověřil znalce sestavením římského katechismu. Vedením těchto" znalců byl pověřen svatý Petr Kanisius.
MNOHO PÉČE VĚNOVAL REVISI BREVIÁŘE A MISSÁLU. Jeho reforma se udržela až do začátku dvacátého století.
Energicky bojoval proti simonii a nepotismu. Vystupoval proti lichvě. Dal zavřít herny a hostince, které měly špatnou pověst. Staral se o římské židy. Sám je někdy poučoval, některé mohl pak sám pokřtít. Podporoval zemědělství, tkalcovství, zakládal nemocnice. Kdo chtěl v této nemocnici být, do tří dnů se musil vyzpovídat. Na všech stranách měl nesnáze. Jen pevná víra a láska k Bohu mu je pomáhala překonat. Ustavičně přicházely zprávy, jak si počínají někteří kacíři.
Ve Francii už tehdy byly zbořeny některé chrámy, ostatky svatých rozházeny nebo spáleny, řeholnice znásilněny. Nejsvětější Svátost byla házena vepřům. SVATÝ PIUS V. nikdy neschvaloval krutý a násilný postup proti těmto kacířům, ačkoli proti jeho vůli někdy k němu docházelo. On se především modlil. Tehdy ještě byli kacíři v papežském státě upalováni. Tam, kde nabyli moci, postupovali pak proti katolíkům podobně. Za jeho pontifikátu byli katolíci nejvíce pronásledováni v Anglii.
SVATÝ PIUS V. udržoval písemný styk s vězněnou skotskou královnou Marií Stuartovnou. Slavnostně exkomunikoval anglickou královnu Alžbětu. Někteří historikové soudí, že tím ničeho nedocílil, ba naopak jen přiostřil situaci anglických katolíků. Svatý Pius V. však jednal podle svého svědomí. Staral se o katolíky na celém světě. Na všechny strany posílal apoštolské visitátory. Ujímal se Indiánu. Toužil po tom, aby v dobrotě a lásce byli i oni přivedeni k víře. Největší radost mu způsobilo, když se bludař vrátil k jednotě a poslušnosti k Církvi.
Za něho byl ukončen proces proti toledskému arcibiskupu dominikánu Bartoloměji Mirandovi. Proces se táhl po léta. Bartoloměj byl vězněn v Andělském hradě. Nakonec se jasně ukázala jeho nevina. Odpustil všem, kteří mu ublížili. Do Spanělska se už nevrátil. Zemřel svatě mezi svými bratřími v klášteře Santa Maria sopra Minerva.
SVATY PIUS V. musil zasáhnout též v záležitosti lovanského profesora Baia, který hlásal bludy o milosti a o svobodném rozhodování. Tyto bludy sloužily za základ jansenismu. Svatý Otec postupoval proti Baiovi šetrně. 1. října 1567 vydal bulu "Ex omnibus afflictionibus", v níž Baia vůbec nejmenoval, odsoudil však asi osmdesát jeho vět. Baius se nepodrobil, proto mu dal papež rozkaz, aby už nehájil svá mínění. Po dlouhém váhání poslechl až roku 1570.
SVATY PIUS V. vytvořil také kongregaci Indexu proti šíření špatných knih. Jeho činnost byla tehdy opravdu rozsáhlá a podivuhodná. Přitom nutno uvážit, že byl ustavičně nemocen, jak bylo už uvedeno. Nešetřil se, pracoval stejně jako dříve. Nechtěl přijímat léky. Lékaře odmítal slovy: "Jsem už starý." Nepřipustil, aby někdo uviděl jeho tělo nebo se ho dotýkal. Jediným jeho lékem bývalo oslí mléko. I v největších bolestech zůstal pevný, trpělivý, vytrvalý a mírný. Díval se na kříž a modlil se: "Pane, chceš-li, přidej mi bolestí, avšak zvětši mou trpělivost."
Po celý svůj život byl poctivý, spravedlivý a neohrožený. Vždy řekl každému jasně, co mu měl říci. Uměl přemáhat sám sebe. Nelpěl na svém mínění. Těm, kdo chtěli, aby si odpočinul, říkával, že jeho odpočinkem je změna zaměstnání a modlitba. Měl výbornou paměť a vykonal nesmírně mnoho práce.
O velikonocích roku 1572 - v sedmém roce jeho pontifikátu se mu přitížilo. Přesto na Hod Boží ještě jasně zpíval. 19. dubna chtěl obejít sedm hlavních kostelů v Římě. Došel pěšky až k svatému Pavlu. Chvílemi se jeho průvodci báli, že zemře cestou. Nabízeli mu, že ho ponesou na lehátku. Nechtěl. V Lateráně ho prosili, aby zbytek cesty odložil na příští den. On však došel až ke schodům, po nichž podle tradice kráčel sám náš Spasitel, a se slzami je líbal. Očividně se tam zotavil. Přijal pak hned několik Angličanů, kteří musili z vlasti utéci pro svou víru; vyřizoval různé záležitosti a o vše jevil zájem. Po návratu odpočíval vsedě. Dával si přitom předčítat pašije.
Posledních padesát dní před smrtí nebo snad i déle trpěl ustavičně velkými bolestmi, při nichž se dokonale ovládal. Neudělal jediný pohyb a neřekl jediné slůvko, které by nebylo důstojné. Umíral v přítomnosti šesti kardinálů, které sám jmenoval, a generála řádu Kazatelského Serafína Cavalliho. Byl oblečen v dominikánském hábite. Do poslední chvíle dbal, aby byl zakrytý. Zemřel tiše k večeru 1. května 1572 v osmašedesáti letech. Papežem byl šest let, tři měsíce a čtyřiadvacet dní.
Nesplnilo se mu jeho přání, aby byl pochován v klášteře, který založil v rodném městečku Bosco. Pochovali ho nejprve u svatého Petra. V lednu 1588 byly jeho ostatky slavnostně přeneseny k San ta Maria Maggiore. Papež tak neobyčejně skromný a pokorný měl být pochován u jesliček jako u ZDROJE VŠI POKORY. Při tomto obřadu bylo ještě slouženo rekviem v černé barvě, ačkol i všichni byli přesvědčeni o jeho svatosti. Na jeho náhrobku je obraz svatého Otce Dominika a svatého Petra Veronského.
Z KANONISAČNÍHO PROCESU SVATÉHO PIA V.
Ke kanonizačnímu procesu papeže PIA V. bylo vypracováno pojednání o všech jeho ctnostech. Opakuje se v něm i to, o čem již poučoval jeho stručný životopis. Přesto však uvádíme aspoň stručný přehled. Svatý Pius V. ustavičně myslil na Boha. Hledal vždy Boží čest a slávu. Chtěl věrně plnit Boží vůli. Kříž měl ustavičně před očima, proto je také vždy zobrazován jen s křížem. Jeho nepřátelé věděli, že má ve zvyku líbat kříž, proto ho natřeli prudkým jedem. UKŘIŽOVANÝ však "pro vita sui cari", jak říkalo responsorium, nepřipustil, aby ho světec políbil. Znepokojeně si kladl otázku, zda se snad ně čím neprovinil. Sluhové však otřeli kříž chlebem, který pak předhodili psu; po jeho požití pošel.
O modlitbě říkával, že je ochranným štítem pro každého, zvláště však pro papeže. Modlil se dlouhé doby bez pohnutí. Spoléhal vždy více na Boží pomoc než na lidské síly. Modlitbu si všude vyprošoval. Přísně se postil, ačkoli byl tělesně slabý. Chtěli ho ošidit a namíchali mu do jídla maso.
Poznal to a nejedl. Prohlásil: "Kvůli několika dnům života neporuším zákony, kterými jsem se řídil šedesát let." Často opakoval:"Všechno mohu v TOM, který mi dává sílu. Kdo mi dával sílu až dodnes, posílí mě i nadále." I jako papež často kázal, zvláště v adventě a v postě. Míval zvláštní kázání pro kardinály nebo pro ty, kdo mu vedli domácnost. Měl nepopiratelný vliv na lidi. Veliká byla jeho láska k chudým; chtěl pořizovat jejich seznámy.
Staral se o kněze, podporoval semináře a kláštery. Za jeho pontifikátu byl založen klášter dominikánek ZVĚSTOVÁNI PANNY MARIE pro potřeby katechumenek. Pečoval o vězně, navštěvoval nemocnice. Vytýkali mu někdy, že vše rozdá. Jeho radostí bylo, když mohl rozdávat almužny osobně. Přesto však po jeho smrti zůstaly v církevní pokladnici tisíce dukátů. Nikdy nebyl zištný. Když mu byly nabízeny peníze za rychlé vyřízení záležitostí nebo různé úplatky, vždy je odmítl. Celkem prý vydal na různé účely 200.000 zlatých.
Byl vždy spravedlivý, dobrotivý, vděčný, mírný a laskavý. Nikdy u něho nebylo nic drsného v mravech, nic pyšného při rozkazování. Tichost spojoval s vážností. Jeho přísnost nic neubírala z laskavosti. To jen on dokázal. Nikdy se nemstil, každému odpustil, přestože byl povahově prudký a měl sklon k hněvivosti! Vždy se ovládal.
Potrestat uměl přísně, vždy však spravedlivě. Prohlašoval: "Někdy je třeba odříznout prst, aby neonemocnělo celé tělo." Nikdy nikomu nezakázal přístup k sobě. Chudí měli vždy přednost. Tato přístupnost mu nikdy neubírala na autoritě. Nikdy nehledal své pohodlí. Byl neúnavným pracovníkem. Neměl rád lehkomyslnost. Vše důkladně uvážil a přezkoumal.
Jak krásná je pokora u toho, kdo byl tak vysoko postaven jako on! Nikdy nebyl domýšlivý. Dokud žil v klášteře, vždy se ve všem podřizoval. Byl přesvědčen, že si zaslouží jen opovržení. Díval se na TOHO, KDO o sobě řekl, že je TICHÝ A POKORNÝ SRDCEM, a učil se od NĚHO.
Užíval jen prosté předměty. Měl chudou světnici. Prohlásil: "Od té doby, co jsem papežem, neměl jsem hodinu bezstarostnou. Nádheru kolem sebe považuji za pichlavé trny. Je to pro mne stálá připomínka, z čeho všeho budu muset skládat počet Všemohoucímu. Dokonalý klid jsem měl jen tehdy, když jsem byl prostým řeholníkem."
Jedl velmi rychle, aby neztrácel čas, a vždy veřejně. Při jídle si dával předčítat. Jeho oběd byl současně i večeří. Obyčejně k tomu stačila dvě vejce, trochu zeleniny a kousek chleba.
Byl málomluvný. Každé slovo pečlivě uvážil. Vstával časně. Když mu to lékaři rozmlouvali, řekl jim: "Bůh mě umístil na tento stupeň, abych se staral o pohodlí jiných a ne o své."
Nesmíme však zapomenout na jeho lásku k Církvi. Byl to právě takový papež, jakého tehdy Církev potřebovala. Jen světec dokázal všude zavádět výnosy tridentského koncilu, které by byly málo prospěly, kdyby nebyly všude energicky uskutečňovány. Jeho láska k Církvi se projevila i v posledních slovech, s nimiž se obrátil k přítomným kardinálům: "Doporučuji vám svatou Církev, kterou jsem tolik miloval".
Vykonal opravdu věci podivuhodné. Není divu, že mu Bůh udělil dar zázraků.
Blahořečil ho roku 1671 papež KLEMENT X., svatořečil KLEMENT XI. 4. srpna.1710



BITVA U LEPANTA A RUŽENEC


Po smrti svatého PIA V. měli všichni katolíci zármutek, jak jej předpověděl po svém zvolení.
Sultán v Cařihradě však nařídil, aby se po tři dny konaly veřejné radovánky. Svatý Pius V. chtěl být jen duchovní hlavou křestanů. Byl skutečně "Pius re et nomine", nejen se tak jmenoval, ale skutečně takový chtěl být. Přesto však právě jemu připadl těžký úkol připravit velikou námořní bitvu.
Turci již dlouho ohrožovali Evropu a získávali četná vítězství. Obsadili značnou část Balkánského poloostrova a stále více se stávali pány v Středozemním moři.
Obsadili Kypr, Benátčanům vzali ostrůvky v Egejském moři, Janovanům Chios, dlouho obléhali Maltu. Plavba po moři již nebyla bezpečná. Turečtí piráti stále častěji přepadali lodě. Mnoho křesťanů upadlo do zajetí.
Stále ještě bylo dost lidí, kteří si neuvědomovali, jaké nebezpečí hrozí celé Evropě. Svatý Pius V. viděl jasně. Snažil se proto vytvořit ligu ze všech křesťanských národů. Za tím cílem poslal své vyslance až do Ruska. Jeho návrh přijal jen španělský král Filip II. Benátčané však nikdy neměli Španěly příliš rádi, proto bylo třeba dlouho vyjednávat, než se zdařilo vypravit na moře 111 lodí benátských, 81 španělských a 12 papežských, které měly být spojkou. Bude toto loďstvo stačit k přemožení nepřítele? Svatý Pius V. vkládal svou důvěru více v modlitbu než ve zbraně. Když se mu podařilo aspoň částečně vytvořit ligu, nařídil triduum na poděkování. Sám pak řídil prosebné průvody, konané za vítězství křesťanských zbraní. Obracel se hlavně k PANNĚ MARII. Do loretánských litanií zařadil krásnou novou invokaci: " POMOCNICE KŘESTANů, ORODUJ ZA NÁS! "
Hlavně však se modlil růženec. Podle svědectví jeho životopisce nevynechal tuto modlitbu ani ve dny, kdy trpěl velkými bolestmi a musil vyřizovat spoustu záležitostí.
Doporučil růženec všem věřícím a dal mu pevnou strukturu hlavně ve třech dokumentech. První je bula "Inter desidera bilia" z 29. června 1569.
V ní pověřuje generála řádu Kazatelského výlučným způsobem zřizováním růžencových bratrstev, aby tak zajistil jejich jednotnost.
Druhá bula "Consueverunt Romani Pontifices" ze 17. září 1569 obsahuje stručné pojednání o růžencové zbožnosti. Popisuje její původ, prvky, z nichž je vytvořena, účinky i způsob, jak ji šířit.
Tento velký dominikánský papež v ní tvrdí, že růženec je snadný, všem dostupný a zbožný způsob modlitby. Ústní modlitba v něm provází rozjímání o tajemstvích ze Spasitelova života. Věřící, osvíceni rozjímáním a rozníceni modlitbou, se vnitřně proměňují: temnoty bludu ustupují a víra se upevňuje. Potom svatý Pius V. pokračuje: "Protože nám bylo svěřeno řízení Církve v době plné bludu, válek a zlých lidí, pozdvihujeme své oči plné slz, avšak též plné naděje, K HOŘE, z které přijde pomoc, a snažně vybízíme věřící, aby dělali totéž."
Následuje seznam výsad, udělených růžencovým bratrstvům, a odpustky pro ty, kteří se zúčastní měsíčního průvodu a pomodlí se během týdne celý růženec.
Proto také pečoval o to, aby měl každý voják, který šel do boje proti Turkům, růženec - a aby se ho modlil. Před odplutím loďstva bylo konáno triduum, při němž se všichni vyzpovídali, přijali Tělo Páně a snažili se získat odpustky, udělené všem, kdo se zúčastní tohoto boje. Průvod se konal v den Narození Panny Marie. Vojáci se ho zúčastnili s příkladnou zbožností. Bojovníky mělo doprovázet mnoho kněží. Byl dán rozkaz, aby z vojska byli propuštěni všichni zloději a poběhlici. Taková tedy byla příprava na bitvu u Lepanta. 16. září 1571 křesťanské loďstvo vyplulo na moře. Dověděli se, že turecké loďstvo je u Lepanta v Korintském zálivu. Turci právě měli za sebou vítězství na Kypru. Krutě tam zmučili a pobili tisíce křesťanů. Byli proto plni odvahy, dokonce pohrdali nepřítelem. Byli přesvědčeni, že křesťané nebudou mít dost odvahy, aby na ně zaútočili, proto se dost nepřipravili. Tím byli v nevýhodě. Počet lodí, bojovníků i veslařů byl velmi značný a na obou stranách téměř stejný. I Turci i křesťané měli asi po třiceti tisících vojáků a každá strana asi čtyřicet tisíc veslařů. Byla to největší námořní bitva, k jaké kdy došlo v dějinách. Obě loďstva se k sobě přiblížila.
Boj začal 7. října 1571 v jednu hodinu po poledni. Nejprve spustila děla. Když se lodi k sobě více přiblížily, vojáci stříleli po sobě šípy. Pak s pomocí padacích můstků začali přeskakovat z jedné lodi na druhou a bojovali muž proti muži. O průběhu bitvy se zachovaly přesné podrobnosti. Když se boj přiostřoval, křesťané sňali okovy všem trestancům, kteří byli u vesel, a slíbili jim, že v případě vítězství budou propuštěni. Všichni se vrhli do nejprudší vřavy. Turci to zpozorovali a chtěli jednat podobně. Mezi jejich veslaři však byli většinou zajatí křesťané nebo otroci, s nimiž bylo krutě nakládáno. Ti se po svém osvobození buď vrhli na Turky, nebo zůstali neteční. V čele křesťanů stál Don Jan, syn španělského krále Karla pátého. Podařilo se mu zmocnit se lodi, na níž byl turecký admirál Ali-Pacha. Po tuhém boji byl zabit. DON JAN pak vztyčil na jeho lodi papežskou vlajku a zvolal: "VÍTĚZSTVÍ! „ Bitva byla rozhodnuta… Byly čtyři hodiny odpoledne. Křesťanů padlo sedm tisíc. Turkům zůstalo jen čtyřicet lodí. Čtyřicet tisíc Turků bylo zabito, osm tisíc upadlo do zajetí Námořní moc Turků byla zlomena. Dvanáct tisíc křesťanů bylo osvobozeno.
S jakou horlivostí se svatý PIUS V. modlil za toto vítězství! Bývá přirovnáván k Mojžíšovi, který se modlil v době, když Izraelité bojovali s Amaletskými. Prosil o pomoc hlavně KRÁLOVNU RůŽENCOVOU. Přes své slabé zdraví si uložil mnoho postů a bdění. V předvečer bitvy strávil celou noc na modlitbě a pokračoval v ní i ve dne. Odpoledne k němu přišel jeho pokladník Bussoti s několika preláty. Vyřizovali důležité záležitosti. Náhle je svatý Pius V. požádal, aby mlčeli, šel k oknu a zůstal tam několik minut stát.
Pak se v hlubokém pohnutí vrátil a zvolal:
"Nemluvme již o těchto záležitostech. Na to teď není čas. Pojďme děkovat Panu, neboť naše loďstvo se srazilo s loďstvem tureckým a právě v této hodině nad ním zvítězilo." Propustil pak všechny přítomné. Ještě ani neodešli, když poklekl a vroucně se modlil.
Bussoti a ostatní přítomní se svěřili s touto událostí některým kardinálům a jiným vynikajícím osobám. Všichni si přesně zaznamenali den a hodinu. Příliš však o tom mluvit nechtěli, protože tu stále byla jakási nedůvěra. Což kdyby se byl Pius V. mýlil? Co by tomu řekli lidé? Dlouho čekali na zprávy.
Posel se zprávou dostal se do Vatikánu až 21. října. Ačkoli přišel v noci, vzbudili PIA V. i všechny obyvatele paláce. Druhý den byla v Římě všeobecná radost s vroucími díky. Všude zaznívalo slavné TE DEUM.
HLAVNÍ ZÁSLUHA ZA TOTO VÍTĚZSTVÍ JE PŘIPISOVÁNA SVATÉMU PIU V. Mezi vítězi brzy začaly nešváry, avšak výsledky tohoto podivuhodného úspěchu byly přesto trvalé. Turci přestali být nepřemožitelní. Začali prodělávat těžké vnitřní krize a ztratili zcela nadvládu nad Středozemním mořem.
Po tomto vítězství vydal svatý PIUS V. ještě třetí růžencovou bulu "Salvatoris Domini" ze dne 5. března 1572.
Je to téměř jeho duchovní závět. Vděčně a dojatě v ní vzpomíná: " 7. října předešlého roku bylo nám podivuhodně uděleno vítězství proti Turkům, nepřátelům katolické víry. Nikdy na to nezapomeneme. Stalo se to pro zásluhy a na přímluvu SLAVNÉ PANNY MARIE, MATKY BOŽÍ."
Vyjadřuje tam všeobecné přesvědčení, že tohoto vítězství bylo dosaženo modlitbou růžence.
Od té doby se slaví v celé Církvi 7. října RůŽENCOVÁ SLAVNOST-SVATÝ PIUS V. ZOSTÁVÁ PAPEŽEM RůŽENCOVÝM.



DALŠÍ MUČEDNÍCI


Není jediné století v dějinách, v němž by Církev neměla mučedníky. Stejně není jediné století v dějinách řádu, v němž by své mučedníky neměl náš řád.
V šestnáctém století mezi tyto mučedníky patří především bratří, kteří roku 1516 byli pobiti od domorodců ve Venezuele a roku 1520 na ostrově Trinidadu.
Biskup VINCENC VALVERDE byl zabit roku 1544 v Peru právě ve chvíli, když sloužil mši svatou.
Velmi mnoho mučedníků měla v prvním století svého trvání PROVINCIE CHILSKÁ.
Mezi tyto mučedníky patří bratří: Bustamante, Abondo, de Santos, Buisa a jiní. Na Floridě zemřel roku 1547 jako mučedník BRATR LUDVÍK CANCER Snad budeme mít někdy možnost doplnit tyto suché údaje.
I AFRICKÉ MISIE měly své slavné svědky krve. V Alžíru zemřel roku 1540 BRATR JOSEF MURANT, na Madagaskaru roku 1585 celá skupina bratří položila život za Krista.
Avšak nejvíce mučedníků v tomto století měl řád v Evropě, a to nejen v zemích, kde se dostali k moci lutheráni a kalvínci, ale i ve Francii, kde dlouho zuřily náboženské boje. Byly jimi postiženy někdy celé kláštery.
Generální kapitula z roku 1569 uvádí alespoň jména některých bratří, kteří byli umučeni různými způsoby a zemřeli v očích světa potupnou, avšak pro nebe drahocennou smrtí.
Jsou to: magister theologie BRATR RENATUS POINET, toulouský převor BRATR JAN MALCHAUSIER, dále bratří MICHAEL SARBIER, PETR GUILLOT, FRANTIŠEK PICARD, novic JAN a mnozí jiní.
I v Anglii získalo mnoho bratří vítěznou palmu. Většinou nejsou známa ani jejich jména - podobně jako u bratří pobitých v Dánsku a v Německu. Dokonce nevíme nic ani o BRATRU JANOVI von Schönfeld, který roku 1560 byl zabit v Praze.
Snad nejvíce mučedníku mělo NIZOZEMI .Velká část klášterů tam byla rozbořena. Bratří byli pronásledováni, týráni a mučeni a popravováni různými a často velmi krutými způsoby smrti. Umírali statečně pro katolickou víru. Tak dosáhl mučednické koruny BRATR JAKUB FABER, lovanský regent studia.
Více zpráv se zachovalo o BRATRU ANTONÍNU TEMMERMANOVI, mučedníku v Antverpách. Narodil se roku 1547 v Dunkerque. Vstoupil do řádu a studoval pravděpodobně ve Španělsku. Protože dobře ovládal španělštinu, stal se duchovním vůdcem Španělů, kteří dleli v Antverpách. Kromě toho neohroženě kázal proti kalvíncům. Když se vlády v Antverpách zmocnili kalvínci v čele s Vilémem Oranžským, jemuž přezdívali Zamlklý, byly katolíkům odebrány všechny kostely a všichni kněží byli vypovězeni. Veřejná katolická bohoslužba tehdy úplně přestala.
DOMINIKÁN ANTONÍN TEMMERMAN přesto zůstal v Antverpách a podle svých sil a možností obětavě sloužil tamním katolíkům. Navštěvoval je v jejich domech, uděloval jim svátosti a povzbuzoval je, aby zůstali víře věrni. Takto pracoval po mnoho let.
18. března 1582 byl spáchán atentát na prince Viléma. Pachatelem byl španělský sluha Janregni. Tento útočník byl ihned zabit. Úřady však začaly hledat spoluviníky. Vyšetřováním zjistily, že Španěl Janregni byl několik dní před spácháním atentátu u zpovědi u P. Temmermana. Okamžitě prohlásily, že P. Temmerman o atentátu věděl a schvaloval ho. Provinil prý se velezradou, protože neoznámil, co se ve svaté zpovědi o chystaném atentátu dověděl.
P. Temmerman byl okamžitě zatčen a vyslýchán. O zpovědi odepřel mluvit. Pevně prohlásil, že se o atentátu nic nedověděl ani od sluhy ani od jeho pána. Všechny úskoky a léčky kalvínských soudců byly marné. Vše svědčilo o nevině tohoto horlivého apoštola.
Avšak P. ANTONÍN byl už předem odsouzen, protože kalvínci chtěli ukázat svou moc a zastrašit katolíky. Falšovali proto výpovědi svědků i jiné doklady.
28. března 1582 byl P. ANTONÍN TEMKCRMAN po dlouhém mučení odsouzen, uškrcen a potom rozčtvrcen.
Kalvínci však mu nechtěli ponechat slávu mučednické koruny. Snažili se proto všude rozhlašovat, že měl podíl na atentátu, protože ho ve zpovědi schvaloval. Chtěli tak pošpinit" památku horlivého kněze - dominikána.
Přes všechny lži a podvody soudců antverpské obyvatelstvo neuvěřilo ve vinu P. Antonína Temmermana. Všem bylo jasné, že položil život za neporušitelnost svátostného mlčení a že se stal obětí nenávisti kalvínců. Všichni věděli, že P. Antonín nikdy násilí neschvaloval.
Roku 1585 došlo k politickému převratu. Teprve v tomto roce - tedy po třech letech bylo tělo mučedníka odneseno z potupného místa a uctivě pochováno.
Někteří historikové však stále ještě věřili v pravost falšovaných uveřejněných záznamů o "přiznání" P. Temmermana. A-však po více než třech staletích se našly původní zápisy o výslechu a o vyšetřování. Vše se ukázalo ve zcela novém světle.
P. ANTONÍN TEMMERMAN je právem zařazován mezi mučedníky, kteří obětovali svůj život za neporuŠi -telnost svátostného tajemství.
Ze všech těchto mučedníků se dostalo cti oltáře jen jedinému – SVATÉMU JANU KOLÍNSKÉMU
Ani o něm nemáme podrobnosti. Nikde se nedovídáme datum jeho narození a vstupu do řádu. Jmenoval se JAN HEER. Byl německé národnosti. Studoval v Kolíně. Představení ho pak poslali do Holandska. Žil tam jako misionář. S touhou po spáse duší a s kněžskou horlivostí šel na pomoc holandským kněžím, aby s nimi pracoval na zachování víry a zbožnosti v kraji nakaženém kacířstvím Kalvína.
Musil se skrývat nebo alespoň nechtěl na sebe příliš upozorňovat. Se souhlasem představených vycházel proto obvykle ve světském oděvu. Bylo to v době, kdy civilní oděv byl pro kněze něčím neobvyklým. Proto dočasné odložení hábitu bylo dokonce uváděno jako námitka v procesu před jeho blahořečením. Tato námitka ovšem neobstála. Bollandisté ji však uvádějí i s odpovědí na ni.
BRATR JAN HEER byl nejprve všude, kde ho potřebovali. Potom začal s velkou horlivostí spravovat farnost v Hoornaertu. Sloužil neúnavně svým věřícím. Nikde není zmínka, že s ním žili a působili jiní bratří. Snad byl v této farnosti sám.
Země byla ve zmatku. Vilém Oranžsky bojoval proti Španělům. Každého katolíka a tím spíše kněze považoval za jejich spojence.
V roce 1572 se v Holandsku dostali k moci kalvínci. Byli to fanatičtí Geusové. Sami se nazývali "žebráky moře". Ke katolíkům měli nenávist. Dostávali podporu i od Alžběty Anglické. Postupně obsazovali jednotlivá města a kraje. V dubnu 1572 obléhali Briel a Vlissinger, v červnu téhož roku sousední Gorkum, který byl tehdy bohatým obchodním městem.
V tomto městě se několik věřících, seskupených kolem svého faráře, pokusilo o obranu. Tím jen zvětšili hněv Geusů. Obránci kapitulovali pod podmínkou, že bude všem zachován život, avšak Geusové nedodrželi slovo.
Jakmile se ujali moci, okamžitě uvěznili jedenáct bratří Menších, dva světské kněze, jednoho kanovníka, tři premonstráty a kromě toho ještě jednoho novice bratří Menších. Z tohoto značného počtu kněží je zřejmé, že v Gorkumu bylo stále ještě dost katolíků, kteří nyní zůstali bez kněží.
Hoornaert nebyl asi příliš vzdálen od Gorkumu. JAN HEER se dověděl o uvěznění tamních kněží. Byl si dobře vědom, jaké nebezpečí hrozí každému knězi, který třeba jen vkročí do Gorkumu. Presto však neváhal a vydal se tam, aby sloužil tamním věřícím. Brzy však byl i on chycen a uvězněn spolu s ostatními. Právě křtil dítě, když ho zatýkali. Hymnus k jeho cti říká, že jako dobrý pastýř obětoval život za své stádo.
Všech devatenáct kněží bylo ve vězení v Gorkumu od 26. června do 6. července 1572. Snášeli tam mnoho potup i tělesného trýznění. Jistě by byli zemřeli ve vězení na následky špatného zaobcházení, kdyby nebylo nařízeno jejich přepravení do Brielu. Slabé a nešťastné pokusy města Gorkum o jejich záchranu jen ztížily jejich situaci. Vězňové mohli být propuštěni, kdyby byli splnili jedinou podmínku:
Měli zapřít víru v skutečnou přítomnost Krista v Nejsvětější Svátosti a v primát římského papeže.
Věznitelé je tentokrát nenatahovali na skřipec, ale mučili je tím, že je nechávali v ustavičné nejistotě. Chtěli jim nahnat strach a tím je oslabit a přimět k povolnosti. Jednou předstírali, že už je vedou na smrt, ale byla to jen komedie.
Obstáli v této zkoušce a zpívali společně SALVĚ REGINA i jiné modlitby. BRATR JAN HEER i jeho druhové zůstali stateční a vytrvalí. Snášeli trpělivě hlad, posměch i jiné útrapy. Byli odhodláni zemřít z lásky k Církvi a z lásky k Nejsvětější Svátosti. BRATR JAN si zasloužil, že je nyní zobrazován s Nejsvětější Svátostí v ruce.
6. července byli vyvedeni z vězení. Vedli je polonahé a zcela vyčerpané k řece Mosa, kde je naložili na loď a pomalu se s nimi vydali na cestu do Brielu. Lidé byli proti nim poštváni. Lodníci s nimi zacházeli velmi tvrdě. Měli je zavřené v jakýchsi klecích a vybírali vstupné od každého, kdo se na ně chtěl podívat.
Lidé přicházeli a tupili je. Kněží zachovali důstojný klid.V neděli byli v Dordrechtu. Vodili je tam v průvodě podvou po městě. Kolem se kupili lidé a posměšně na ně pokřikovali. Všichni začali pevně a mužně zpívat TE DEUM. Když dozpívali, někdo je posměšně vyzval, at ještě zazpívají STABAT MATER. Poslechli. Pak je odvezli do Brielu. Cela, v níž tam byli vězněni, byla velmi malá a těsná. Čekaly je tam dva výslechy a pak jakási theologická disputace. Vyznavači vytrvali v pravé víře.
Deputace z Gorkumu se vypravila až k Vilému Oranžskému a prosila za tyto vězně. Dal prý rozkaz, aby s nimi bylo jednáno s úctou, avšak už bylo příliš pozdě.
Poštvané davy už byly velmi rozvášněny. Hrabě Lamarck naopak nařídil, aby bylo ihned přikročeno k popravě. Bylo to ve středu 9. července 1572. V noci je tedy odvedli k staré stodole u zpustošeného augustiánského kláštera. Všichni byli svlečeni do naha. Objali se a čekali. Jeden po druhém byli voláni k šibenici. Začali je věšet. Trám, na který je vytahovali, byl velmi vysoko, a těla oběšených se dlouho zmítala. Nedbalost katu zvětšila muka vyznávačů. Měl to být poslední pokus, jak přimět aspoň některé k odpadu.
Novic skutečně při pohledu na zmítající se těla ztratil odvahu zemřít a odpadl. Poprava trvala až do čtyř hodin ráno. BRATR JÁN HEER byl mezi posledními. Odpadlého novice donutili, aby střílel z hákovnice na svého představeného. Přesto ho pak nepropustili, po několika dnech ho též usmrtili, avšak už neumíral jako mučedník.
Kde se vzalo v katech a v přihlížejících tolik zloby? Sotva poslední mučedník vydechl naposledy, vrhli se na jejich těla, vláčeli je, rozsekávali, vybírali vnitřnosti a rozhazovali je v polích.
Rozsekaná těla pak naházeli do jámy. Vyrostl nad ní keř s devatenácti bílými květy.
Bůh ukázal svatost svých služebníků i jinými zázraky. Popraviště mučedníků v Brielu je ještě dnes poutním místem.
Roku 1675 byli GORKUMŠTÍ MUČEDNICI blahořečení, roku 1867 je PIUS IX. kanonisoval. Jejich ostatky jsou nyní v Bruselu.
BLAHOSLAVENÁ MARIA BARTOLOMEA BAGNESI
Po třetím papeži, kterého dal řád Kazatelský Církvi, a po mučednících opět přichází na řadu ve světě žijící terciářka, aby bylo zřejmé, že tu vždy byl někdo, kdo vyprošoval učitelům a apoštolům moudrost, mučedníkům statečnost a odvahu.
Narodila se v šlechtické rodině ve Florencii 24. srpna 1514, tedy v době renesance, kdy zvláště ve Florencii všichni chtěli jen radost, užívání světa a umění. Měla šest starších sester, z nichž se čtyři staly řeholnicemi a dvě se provdaly, a jednoho bratra.
Na křtu jí dali jméno MARIA BARTOLOMEA, protože se narodila v den svátku tohoto apoštola, avšak všichni jí říkali Marietta.
Bylo to děvčátko tak hezké, milé a radostné, že na něm všichni mohli oči nechat. Měla podivuhodnou paměti. Už jako čtyřletá zpívala vše, co ji kdo naučil. Zpívala prý jako ptáček. Když jí tetička slíbila, že ji vezme na kázání, plesala radostí. Vymáhala si to pak druhého dne, ačkoli byl liják. Když se šťastně vrátila domů, opakovala celé kázání. Od dětství byla slaboučká a křehká. Nikdy neplakala. Každý si ji chtěl pochovat a mít ji chvilku u sebe.
Když trochu povyrostla, stále kolem sebe šířila radost.
Říkávala mrzoutům: "bud dobrý! To bude lék na všechny tvé zármutky. Pln horlivě své povinnosti a tvá radost bude trvalá. Uvidíš Ježíše, který je radostí srdce. Pak budeš mít radost nejen ty sám, ale budeš ji stále kolem sebe šířit." Sama se vždy řídila tím to prostým receptem.
V sedmnácti letech jí zemřela matka. Vedla pak na čas domácnost. Ucházel se o ni nápadník, který měl podle otcova mínění všechny požadované vlastnosti a především byl velmi bohatý. Sotva však o tom s Mariettou promluvil, onemocněla.
Bylo jí tehdy osmnáct let. Nikdy se už neuzdravila. Jen na chvilku se jí někdy ulevilo. Povstat a vyjít však mohla už jen jednou. Tento stav trval pětačtyřicet let.
Zdá se, že to Marietta tušila. Nikdy si nedělala žádné plány. Nemluvila o sobě ani o svém uzdravení. Nade vším vítězila její trpělivost a vyrovnanost. Dozrávala v bolestech. Přitom však neztrácela to, co k ní už od dětství tolik přitahovalo všechny lidi.
O jakou nemoc šlo? Tehdejší lékařská věda si s tím nevědě la rady. Prý to byla nemoc naprosto nevysvětlitelná. Trápila jiastma. Stihaly ji vnitřní bolesti, o nichž říkala, že má pocit, jako když jí pes hryže útroby. Někdy delší či kratší dobu neviděla, nemohla mluvit nebo se nemohla ani pohnout.
Její Otec byl zarmoucen onemocněním svého miláčka. Sháněl lékaře i šarlatány. Tím však jí jen přitěžoval. Jednou jí velmi ublížil jakýsi záhadný nápoj, upravený ze všeho možného. Jindy zase ji celou obalili do prostěradla, pomazaného zvláštní mastí. Když ji konečně zase vybalili, byla prý na tom jako svatý Bartoloměj: z celého těla jí stáhli kůži.
Mlčky to snesla. Aspoň pak měla na čas pokoj od léčení, které jí jen působilo nové obtíže. Osmkrát prožívala agónii, při níž se všem zdálo, že již zemře. Osmkrát přijala poslední svátosti.
Otec ji měl rád. Tušil, že se již neuzdraví. Věděl, že by ráda vstoupila do kláštera, že však jí to nebude možné. Chtěl jí udělat radost a sám jí proto navrhl, aby vstoupila do III. řádu svatého Otce Dominika. Přijala tento návrh nadšeně. Bylo jí tehdy už přes třicet let.
P. Vettori z kláštera Santa Maria Novella přišel, aby ji přijal do řádu. Měla mít obláčku. Nezdálo se to tak trochu zbytečné u nemocné, která už po léta nemohla povstat z lůžka a nebyla schopna se ani pomodlit božské oficium; aspoň pravidelně ne?
Nikdo tak nesoudil. Všichni chápali článek víry o obcování svatých. Věděli, jakým bohatstvím a ziskem budou pro řád zásluhy, které nemocná svým utrpením denně s láskou shromažďovala. Věděli také, jak ji samu řád obohatí.
Už to nebyla Marietta - to půvabné děvčátko, které každého okouzlilo, ale i SESTRA MARIE BARTOLOMEA si zachovala něco z živosti a radostnosti dětství.
Přijetí do III. řádu bylo pro ni velikým ziskem. Od své obláčky se stále více učila obětovat všechna svá utrpení za spásu duší. Když měla příliš silné bolesti, prostě se modlila, aby jí nebeský Otec poskytl nějakou úlevu nebo jí pomáhal, aby ho neurazila netrpělivostí.
Ošetřovala ji její sestra Kamila. Rodina vlivem různých u dálostí zchudla. V domě už nebylo tolik přepychu jako za Mariina dětství. To ji nebolelo. Kdo byl více odloučen od všeho pozemského než SESTRA BARTOLOMEA?
Přicházely za ní hojně návštěvy, aby ji potěšily. Návštěvníci však brzy zpozorovali, že návštěvou získávají oni sami a ne nemocná, kterou chtěli nějak potěšit. Nikdy si před nimi nestěžovala a nikdy je neunavovala vyprávěním o svých obtížích. Spíše oni sami si u ní stěžovali a hledali posilu. Každý se povzbudil její vyrovnaností a láskou. Nemohla už spěchat do kostela na kázání jako kdysi, avšak její lůžko se stalo kazatelnou.
SESTRA MARIE BARTOLOMEA kázala svým příkladem i účinnými slovy, dozrálými v modlitbě a utrpení. Aby jí způsobili radost, směla při profesi složit soukromě i tři řeholní sliby. Vyjádřila jimi svou touhu patřit jen Ježíši Kristu.
A zase míjely všední - jednotvárné bolestné dny. Trpitelka se už o nic nestarala. Přijímala prostě to, co jí Bůh dával. Jedla vždy velmi málo. Měla jen jediné přání: aby jí co nejčastěji přinášeli Tělo Páně. Avšak ani to si nevymáhala, vždy se tiše podrobovala jiným. Její slib poslušnosti nezůstal formalitou.
I kocour, kterého měli v domě, s ní měl soucit a snažil se ji potěšit. Když chytil v zahradě ptáčka, donesl jí ho na postel. Někdy pro ni ukradl v kuchyni kus sýra. Ve svém pokoji měla také několik ptáčků v kleci. To byla její jediná rekreace.
Však ani tato těžce nemocná sestra neunikla pomluvám. "Ty její nemoci jsou prý podezřelé. A což všechno to shromažďování různých lidí v jejím pokoji!"
Uprostřed všech svých utrpení žila v ustavičném spojení s Bohem. Modlila se ustavičně; když nemohla jinak, tedy alespoň touhou lásky. Nikdy však nemluvila o svém bohatém vnitřním životě.
Když něco měla, prosila hned, aby to někdo zanesl chudým. Sama sebe nazývala "sestrou budižkničemu". Přitom měla stále větší vliv na své okolí. Kdo ji blíže poznal, přicházel za ní stále častěji, radil se s ní a svěřoval se jí. Uměla u jiných vzbuzovat dokonalou lítost a vedla je k důvěře v Pána, jehož ráda nazývala "Ježíš, dokonalá radost".
Přicházeli za ní i lidé, kteří jen marnili čas prázdným povídáním. I k nim byla laskavá a zdvořilá, ale potom vždy poprosila Boha, aby jim vzal chuť ještě za ní chodit.
Jejími největšími přítelkyněmi byly karmelitky. Pravděpodobně nikdy je neviděla a ony ji. Karmelitky však k ní měly velikou úctu. Pečlivě shromažďovaly a ukládaly všechny památky na ni. Tak se zachovalo několik jejích dopisů, které jim poslala. Jsou psány italštinou, která je už velmi blízká italštině dnešní. Psala je ve chvilkách, kdy se jí trochu ulevilo, často s přestávkami.
V těchto dopisech možno vyčíst, kde čerpala SESTRA MARIE BARTOLOMEA svou trpělivost. Jejím zdrojem byla dětinná důvěra v otcovskou dobrotu Boží. Doporučila karmelitkám, aby se modlily: "Pane, rozpomeň se, v jakých léčkách a pohromách, námahách a nepořádcích jsi nás zanechal. Vím dobře, Pane můj a Otče, že je všechny znáš a víš, jak jsme na tom. Pane můj, Snoubenče můj, ať ti tvá svatá Matka řekne, v jaké jsme bídě a křehkosti a v jakých nebezpečích - "
Byla tedy přesvědčena, že stačí říci vše Pánu a svěřit vše jeho moudrosti a dobrotě. On udělá to, co se mu bude zdát lepší k jeho slávě a k naší spáse.
Psala novickám, jak velkým štěstím je patřit jedině Pánu. Vybízela je k modlitbě za potřeby Církve; sama na ně nezapomínala ani v největších bolestech. I o sobě se zmiňuje. Projevuje přitom pokoru, radostnou trpělivost a oddanou lásku. Slouží prý Bohu jako oslice, jak možno poznat z výprasků, které po zásluze dostává.
A zase další dny a další léta stále na lůžku. Neztratila klid. Když viděla někoho neklidného a smutného, řekla mu: "Vrhněte se Ježíšovi do náruče! On, který je pravou radostí, přijde do vašeho srdce. Myslete na nebe, chcete-li zahnat smutek! Myslíte, že budu stále na lůžku? Jistě ne! V nebi budeme mít odměnu, která nepřestane. Svěřte se proto Bohu a nepochybujte!"
Nejvíce trpěla, když viděla, že je Pán urážen. Všechny své těžkosti pak obětovala za hříšníky. V tom bylo tajemství její síly.
Zemřela 28. května 1577 po nesmírných bolestech, snášených s andělskou trpělivostí a vyrovnaností. Její pohřeb byl triumfální. Byla pochována v dominikánském hábitě, avšak u karmelitek. Dominikáni ji tam odnesli. Její tělo zůstalo zachováno. Dodnes jsou na něm vidět zkřivené údy a jiné stopy bolestných nemocí.
V roce 1584 byla na přímluvu MARIE BARTOLOMEY BAGNESI zázračně uzdravena novicka karmelitek, sestra Magdalena Pazzi, dnes světice.
NEMOCNÁ SESTRABARTOLOMEA byla opravdu sestrou Kazatelkou. Dodnes poučuje, co znamená apoštolát utrpením. Nebyla zapomenuta. PIUS VII. ji blahořečil.



SVATÝ LUDVIK BERTRAND


Čteme-li životopisy našich svatých a blahoslavených, máme dojem, že se tam nejčastěji setkáváme se slovem "vynikali" -O všech se tvrdí, že byli velmi nadaní, úspěšně studovali a stali se vynikajícími kazateli. Často se opakuje, že měli podivuhodnou paměť.
V životopise svatého LUDVÍKA BERTRANDA podobná tvrzení nenalézáme. Naopak, on sám ve své pokoře ustavičně zdůrazňoval, že je málo nadaný; silně krátkozraký a nahluchlý a má slabou paměť.
Ludvík Bertrand se narodil ve Valencii 1. ledna 1526. Otec byl notářem. Byl již po druhé ženatý. Měl čtyři syny a čtyři dcery. Po babičce Voršile Ferrerské byl Ludvík spřízněn se svatým Vincencem Ferrerským. Byl pokřtěn v téže křtitelnici.
Jako dítě často plakával. Našel se však osvědčený prostře dek, jak ho okamžitě utišit: zanést ho do kostela. Od malička byl denně na mši svaté a na nešporách. Navštěvoval nemocnice, aby tam sloužil. Po celé hodiny se modlil hlavně v noci. Když jeho matka někdy kárala služku trochu nahněvaně a rozmrzele, ihned zmlkla, jakmile vešel Ludvík.
On sám také vzpomínal, že jako chlapec chtěl jednou vyslechnout noviciátní kapitulu pro přestupky - samozřejmě potají. Dominikánský klášter měl blízko. Musil však kvůli tomu podniknout dost krkolomnou cestu a dlouho se potom skrývat.
LUDVÍK již tehdy jasně prohlásil, že chce jít cestou, která vede do nebe. Nebyla to jen pouhá slova. On také touto cestou vytrvale a důsledně šel.
Jeho zpovědníkem byl dominikán. Po rozmluvách s ním se rozhodl, že vstoupí do řádu Kazatelského. Prosil o hábit převora otce Jakuba Ferrando, který složil oficium ke cti svatého Rajmunda Pennafortského.
Ludvíkův otec byl velmi zbožný. Měl časté styky s kartuziány a obětavě jim prokazoval různé služby. Možná, že by raději viděl svého syna v tomto řádě. Sel za převorem otcem Jakubem a přemlouval ho, aby jeho syna pro slabé zdraví nepřijímal do Kazatelského řádu. Aspoň ať se obláčka odloží o tu dobu, po kterou on ještě bude převorem.
Otec Ferrando vyhověl Ludvíkovu otci. Odklad již nebyl příliš dlouhý. Po něm se stal převorem otec Jan Mico, který dal Ludvíkovi hábit 26. srpna 1544. Ještě i pak rodiče Ludvíka přemlouvali a říkali mu, že mu jeho slabé zdraví a malé nadání bude působit obtíže a připraví mu četná pokoření. Otci se Ludvík nezdál dost schopný ke studiu.
LUDVÍK prohlásil, že by raději zemřel, než odešel. Napsal otci dopis, v němž mimo jiné říká:
"Být málo vážen od lidí není mi nemilé. Dokonce po tom toužím." Již v noviciátě byl skromný a vážný, vždy se ovládal a žil umrtvené.
Byl velmi pokorný a poslušný. Horlivě se modlil. Modlitba byla jeho radostí. Svatý Otec Dominik a svatý Vincenc Ferrerský se stali jeho vzory a vůdci. Ve všem byl přesný. Nikdy nezahálel. Studoval spisy svatého Tomáše. 27. srpna 1545 složil svaté sliby a již 23. října 1547 měl ve Valencii slavnou primici, ačkoli mu ještě nebylo třiadvacet let.
21. září 1551 byl jmenován novicmistrem. Tento úřad pak zastával po různě dlouhou dobu a s různými přestávkami celkem šestkrát. Mezi jeho první novice patřil i jeho rodný bratr Jan Baptista Bertrand.
LUDVÍK si položil otázku: "Co mám dělat, abych tento úřad zastával dobře?"
Vroucně se modlil. Bylo mu pak jasné, že sám musí být vždy první ve službě Boží a ve všem vzorem. Byl proto přesný v zachovávání Stanov. Svým svěřencům chválil a doporučoval poslušnost. Neposlušnost přísně trestal. Byl přísný a náročný. Novice často vyzýval: "Milujme Pána Boha!" Vštěpoval jim, aby vše dělali z lásky ke Kristu. Vedl je k péči o čistotu svědomí a k upřímnosti srdce.
Doporučoval jim co nejčastější svatou zpověď. Dbal o zachovávání mlčení. Spory mezi novici nikdy nepokládal za maličkost. Trestal i omyly v choru a opomenutí při plnění povinností.
Přitom velmi pečoval o to, aby o jeho svěřence bylo všestranně postaráno. Do rekreace jim dokonce sháněl různá občerstvení a pochoutky. Když právě nic neměl, prosil svou maminku, aby něco napekla.
Nebrzdil jejich veselost. Sám však nedokázal přemoci jakousi melancholii, která ho ustavičně provázela. Stávalo se mu, že mu při rekreaci najednou vyhrkly z očí slzy a musil odejít. Když se ho pak ptali na příčinu tohoto zármutku, odpovídal: "Nemám jistotu o své spáse."
Dbal na přísný výběr. Navrhoval propuštění těch, které považoval za nevhodné. Jakýmsi zvláštním instinktem poznal, kdo v řádě nevytrvá. Jistý novic se mu jednou svěřoval, že mívá vidění. Odpověděl mu hodně suše: "Už teď máš vidění? Ty nevytrváš!" A onen novic skutečně po čase sám odešel.
SVATÝ LUDVIK prohlašoval: "Není horších lidí než špatní řeholníci!" Jeho noviciátem prošlo mnoho bratří. Ze všech se stali vynikající řeholníci.
Byl přísný, avšak přitom pečoval nejen o duchovní pokrok noviců, ale i o jejich zdraví. Sám konal pokání, jaká svým novicům nikdy neukládal. Často se bičoval až do krve a nosil žínici.
Měl velkou touhu vštípit do mladých srdcí lásku k Panně Marii a úctu ke studiu. Jeho zásadou bylo: Doctiores - religiosiores.
Byl si vědom, že sám mohl věnovat studiu jen poměrně krátkou dobu, Měl proto touhu doplnit si svá studia v Salamance. Představení mu to rozmlouvali. Nakonec mu dali dovolení dost neradi.
Vydal se tedy na cestu do Salamanky. Cestou ho však potkal jakýsi blíže neoznačený duchovní otec, který mu řekl, že to není jeho určení. Má prý jiné poučovat svým příkladem a radami. Ludvík se tedy opět vrátil do Valencie a znovu zastával úřad novicmistra.
V roce 1557 vypukl mor, který opět vylidnil některé kláštery. Podlehl mu i svatý arcibiskup Tomáš z Villanovy, kterého si svatý LUDVÍK velmi vážil. Komunita ve Valencii se musila rozejít, aby se nákaza nešířila.
BRATRA LUDVÍKA poslali představení do kláštera svaté Anny v Albaidě, který byl tak malý, že ani neměl převora. Bratr Ludvík se v něm stal představeným. Měl tam trochu více volna. Chodil na sousední pahorek a modlil se tam.
V nové pastorační službě horlivě zpovídal. Při kázáních měl hlas dost nepříjemný a paměť opravdu velmi slabou, avšak přesto měl pro svou horlivost veliké úspěchy. Pro nával lidí na kázání musil často kázat pod širým nebem. Už tehdy mu lidé jednou roztrhali kapu na kousky a schovávali je jako vzácné relikvie.
Jistý nevázaný mladík se cítil dotčen světcovými slovy a namířil na něho houfnici. SVATÝ LUOVIK znamením kříže změnil tuto zbraň v kříž.
Nejvíce byl vyhledáván jako zpovědník. Jeho slova planula láskou. Své kajícníky dojímal k slzám. Vzbuzoval u nich horlivost pro službu Boží. Uměl číst v duších. Ty, s nimiž se setkal, upozornil na jejich tajné hříchy.
V klášteře svaté Anny bývala nouze. Když tam svatý Ludvík přišel, hned mu hlásili, že mají staré nezaplacené dluhy. On přesto chtěl dávat bohaté almužny všem žebrákům, kteří přišli ke klášterní bráně; v klášteře pak za jeho pobytu nikdy nic nechybělo.
Praskl jim zvon. Prokurátor sehnal peníze na nový. SVATÝ LUDVIK chtěl i týto peníze rozdat. Tu prokurátor v prvním rozhorlení zvolal: "Tohle je strašný člověk!" Svatý Ludvík se usmál a řekl mu: "Máte pravdu, otče, je to strašný člověk, ale ty peníze mi dejte. Pán Bůh se o nás postará."
A skutečně, v tomto chudém klášteře začalo být všeho dost, i peněz, ačkoli tam dříve bývali jen tři nebo čtyři bratří a nyní v době moru byl dům přeplněn.
Po svatém Ludvíku tam přišel představený, který začal šetřit na almužnách a za chvilku neměl ani to, co potřeboval pro bratry.
Roku 1560 přestal mor. BRATR LUDVÍK byl opět zavolán do Valencie, kde mu byl znovu svěřen úřad novicmistra. V době postní míval kázání i mimo město. Často jedl po mnoho dní jen chléb a vodu, aby získal duše Bohu.
V roce 1562 psal generál řádu Vincenc Justiniani španělským řeholníkům list, v kterém je vybízel k misijní horlivosti. Do kláštera ve Valencii přišel jeden Indián spolu s dvěma otci, kteří již působili v Jižní Americe. Ti všichni vyprávěli, jak je tam žen mnohá, ale dělníků málo.
SVATÝ LUDVIK se přihlásil, že také půjde jako misionář do Jižní Ameriky.
V klášteře ve Valencii nad tím nastal smutek. Nechtěli ztratit tak dobrého otce. Říkali mu, že je tělesně slabý a že tak velkou námahu nesnese. Zdržovali ho všemožně, dokonce i tak, že mu nechtěli dát peníze na cestu.
SVATÝ LUDVÍK však měl k cestě do Ameriky všeobecné dovolení generála řádu, který prosil bratry, aby se hlásili dobrovolně. Jeho převor mu proto nemohl zakazovat odchod z Va1encie.
SVATÝ LUDVÍK pak měl kázání pro mnišky.
To je jediná zmínka, kterou nalézáme v jeho životopise, že se věnoval i sestrám. Téhož dne měl k novicům krásnou promluvu o řeholní observanci. Povzbuzoval je a také je pokorně odprošoval za vše, čím se proti nim provinil. Dal jim požehnání a rozloučil se s ni mi - Plakali.
Ráno si vyprosil požehnání od svého převora a vydal se na cestu. Vzal si jen několik knih a trochu prádla na převlečení. Pak se mu zdálo, že i to je moc, a poslal to všechno nazpět do kláštera. Došel do Sevilly, kde vstoupil na loď.
O jeho pobytu v klášteře je mnoho podrobných zpráv, protože jeho životopis psali lidé, kteří s ním po léta žili.
V Americe už ho sledovat nemohli, a sám o sobě příliš nemluvil. Je známo jen to, že v šestatřiceti letech začal svou práci mezi Indiány.
Působil hlavně v dnešní Venezuele a v Peru. Ze začátku si bral tlumočníka, jak to dělali ostatní misionáři. Jeho průvodce však byl zlomyslný a zkresloval to, co svatý Ludvík říkal". Světec to vystihl, proto si vyprosil od Boha dar, aby mohl mluvit španělsky a Indiáni mu přesto rozuměli.
V Americe vytrpěl mnoho nepohodlí, hladu, žízně, horka, nedostatku potřebných věcí. To však nebylo jeho hlavní nesnází. Mnohem těžší bylo, že jednotlivé kláštery byly od sebe velmi vzdáleny a že se na misijní cesty musil vydávat sám, nanejvýš s jedním laikem. I z toho je patrné, jak bylo misionářů málo. Ludvík neměl možnost častěji se zpovídat, ač ve Španělsku se pravidelně zpovídal dvakrát denněl
I ostatní bratří měli tyto nesnáze. Uzavírali proto mezi sebou dohody, že budou za sebou chodit na půl cesty a tam, kde se sejdou, vyzpovídají se jeden druhému. To ovšem nebylo často.
SVATÝ LUDVIK chodíval bos a nosil s sebou jen Písmo svaté a breviář. O misálu se nemluví. Jak sloužil za těchto okolností mši svatou? Nevíme.
Indiáni ho přijímali s láskou. Nabízeli mu často zásoby jídla na další cestu. Vždy to odmítal. Jeho průvodcem tehdy byl jakýsi Jeroným. Cestou často naříkal, že má hlad. Dostával odpověď: "Snes to z lásky k Bohu a důvěřuj!" Jednou našli strom plný výborného ovoce. Nasytili se jím. Jeroným si však schoval ještě do zásoby. Myslil, že to před Ludvíkem utají. Světec mu však po několika krocích přísně rozkázal, aby zahodil to, co s sebou nese. Tu se Jeroným tak rozhněval, že svatého Ludvíka opustil.
Proč tak velká přísnost? Proti zištnosti některých Španělů měla být postavena dokonalá nezištnost. Svatý Ludvík měl stále více možností poznat, jak se nakládá s Indiány.
V klášteře tedy byl jen zřídkakdy. Avšak ať byl poslán kamkoli, snažil se vést stále stejný způsob života, nenosil s sebou žádné zásoby a dokonce konal i obvyklé kající skutky. Často bydlil v chatrči a spal na holém dřevě bez polštáře a bez pokrývek. Získal si pověst svatosti i u Indiánu. I oni oceňovali jeho lásku a horlivost a říkali o něm, že je "řeholník dobrého Boha".
SVATÝ LUDVÍK pokřtil mnoho Indiánu a spálil mnoho jejich model. Za pomoci dětí našel často i modly skrývané. Tím si proti sobě vzbudil hněv některých Indiánů.
Jistý modloslužebný kněz mu dal vypít jed - prý to byl jed hadí - a způsobil mu tím veliké bolesti. Světec věděl, že jde o jed smrtelný. Připravoval se proto na smrt. Jen to ho mrzelo, že nemůže přijmout svátosti. Byl sám a měl u sebe jen malý křížek u růžence. Jen dva černoši u něho zůstali. Věděli z podobných případů, jak svatý LUDVÍK trpí. Žasli nad tím, že je klidný. Po pěti dnech světec náhle a neočekávaně jed vyzvracel a byl okamžitě zdráv. Zpráva o tom se roznesla mezi Indiány. SVATY LUDVÍK tím v jejich očích neobyčejně získal. Také jim vyprosil déšť v době velkého sucha a vykonal některé zázraky. Vzkřísil prý dokonce některé mrtvé. Když se ho na to později někdo ptal, prostě odpověděl: "Bůh může použít nástroje, jaké chce."
Potom ho na čas představení pověřili správou farnosti. Španělé ho tam zásobovali jídlem. Světec však tam trpěl více než kde jinde, když viděl utiskování Indiánů. Neobracel je násilím. Když viděl jejich úctu k modlám, zvolal: "Jakou bychom my měli mít úctu k Nejsvětější Svátosti!" Zvolal také se slzami v očích: "Jak špatně odpovídám na milosti, které mi Bůh udělil!"
Bylo mu těžké zpovídat některé španělské důstojníky a úředníky, kteří nelidsky jednali s Indiány. Stále si kladl otázku: "Napomínám je dost?
Mohu jim dávat rozhřešení?" S touto úzkostí se svěřil v dopise, který psal svým přátelům do Španělska. Generál řádu byl právě ve Španělsku. Bratří se chopili této příležitosti snažně ho prosili, aby otci Ludvíkovi umožnil návrat do Španělska. Generál řádu skutečně napsal list, kterým ho volal zpět.
Mezitím byl SVATÝ LUDVÍK zvolen převorem v jednom z tehdejších největších amerických klášterů v Bogotě. Zarmoutil se nad tím. Vstoupil však poslušně do loďky a po řece se tam chtěl dostat. Loďka se několikrát poškodila a cesta trvala velmi dlouho. Byl ještě daleko od cíle, když ho dohonila jiná rychlejší loď a přivezla mu dopis od otce generála.
LUDVIK hned napsal provinciálovi a bratřím do kláštera v Bogotě, aby na něho nečekali. Připojil opis listu od otce generála a listinu, kterou se zříkal převorátu v Bogotě. Vrátil se pak bez prodlení zpět. Snadno a rychle se dostal do Valencie. V Americe byl celkem sedm let.
Ve Valencii měli všichni radost z jeho návratu. Světec prohlásil, že už konečně chce začít Bohu sloužit. Dlouho však se tam nezdržel. Bratří u svatého Onufria si ho zvolil i za převora. Řídil tento klášter po tři roky. Zaplatil klášterní dluhy, ačkoli opět štědře rozdával almužny a řeholníkům obstarával vše, co potřebovali. Přistavěl tam také novou budovu. Často kázal v okolí svého kláštera nejen slovy, ale i pokorou.
V noci o Narození Páně měl spát u rektora. Rozhodil lůžko, aby se zdálo, že už ležel, a odešel do stáje, protože si myslil, že se tam více přiblíží novorozenému Ježíškovi.
Chodil stále pěšky, ačkoli už v Americe začal mít vřed na noze. - Svým řeholníkům uměl číst v srdci. Všichni zpozorovali, že před ním nic nemohou utajit. Věnoval se jim mnoho. Říkal o sobě pokorně, že je ubohý, slepý, hluchý, slabý, nemocný a starý. Jeho řeholníci si však říkali: "Jak to s tím naším převorem je? Je nahluchlý a krátkozraký, a přesto ustavičně ví, co děláme."
Když skončil tříletí převorátu, šel opět do Valencie. Nenechali ho tam zahálet. Znovu mu svěřili novice, tentokrát na krátkou dobu. Brzy se uprázdnil úřad převora ve Valencii, a bratří si ho zvolili v čelo velkého konventu. Byl tím zarmoucen. Dosud býval představeným jen v malých venkovských klášterech, avšak ve Valencii bylo tehdy více než sto bratří. Šel však hned do cely, která kdysi patřila svatému Vincenci Ferrerskému, a předal mu svůj úřad. "Ty bud převorem, já budu tvým podpřevorem! Budu se ve všem řídit tvými pokyny."
A zase horlivě pečoval o vše a o všechny, zdolával dluhy, rozdával almužny. Velmi doporučoval častou svatou zpověď. Zdůrazňoval poslušnost. Pečoval o nemocné.
Po uplynutí tříletí převorátu počínal si ihned jako nejmenší z bratři Do ničeho se nevměšoval. Říkal si: "Budu se teď radovat v drahé cele."
Mnoho klidu však neměl. Všichni nemocní ve Valencii si přáli jeho návštěvu. Byl také útočištěm zarmoucených. Roku 1580 ještě po celou postní dobu kázal.
Životopis SVATÉHO LUDVÍKA napsal španělsky jeho bývalý novic, který s ním pak společně žil po mnoho let a byl při jeho smrti.
Psal velmi upřímně. Při vší své úctě doznává, že světec nebyl příliš schopným kazatelem, že měl hlas málo zvučný a jazyk málo pohotový. Mluvil však s takovou horlivostí a přesvědčivostí a dojímal tak, že si jeho nedostatky málokdo uvědomil.
Po celý život vynikal úctou k Nejsvětější Svátosti. Denně se modlil celý růženec. Neúnavně zpovídal. Nedělal přitom rozdíly mezi chudými a bohatými. Kdekdo se s ním chtěl radit. Unavovalo ho to, avšak chtěl se stéle namáhat pro spásu lidí, za které Kristus zemřel. Měl velkou lásku k svatému Otci Dominiku, k svatému Vincenci i k ostatním řádovým bratřím, světcům. Denně rozjímal dvě hodiny ráno a dvě večer. Během dne byl ustavičně usebrán. Na matutinum šel i tehdy, když se sotva držel na nohou. Vracel se po něm ku podivu posílen. Na kázání se vždy připravoval modlitbou.
Kdo ho znal, každý tvrdil, že tak pokorného řeholníka ještě neviděl. Chtěl být pohrdán. Říkal o sobě, že je velký hříšník. Za každou službičku děkoval.
Svatá Terezie se s ním písemně radila. Odpověděl jí listem, v němž jí mimo jiné říkal, že má mít odvahu k reformě Karmelu. "Jménem Božím vás ujišťuji, že ještě neuplyne ani padesát let a váš řád bude jedním z nejslavnějších, které má Církev Boží."
Když se mu zdálo, že svou obvyklou melancholií nebo jiným způsobem někoho zarmoutil, ihned ho prosil za odpuštění.
Nebál se napomínat. Pokáral i dobrodince. Koho měl raději, toho napomínal častěji. Byl vždy zdvořilý a laskavý. S každým jednal uctivě.
Nikdy nebyl zcela zdráv. Spatně viděl. Uši mu léčili vším možným. Měl z toho jen nesnáze. Později měl i ránu na noze. Každý krok ho bolel. Trpěl závratí.
Nad jinými se modlil modlitbu svatého Vincence za jejich uzdravení, nad sebou: "Pane, zde pal, zde řež, zde nešetři, abys na věčnosti šetřil." Byl vyslyšen.
6. ledna 1581 onemocněl. Přijal již Viatikum, avšak začalo mu být lépe. Mohl sloužit mši svatou v kapli svatého Vincence. Dvakrát denně se zpovídal. Svým bývalým novicům líbal ruku, když ho navštívili. Měl horečku. Dali ho do městské nemocnice, kde byl lékařem jeho bratr. Jeho spolubratři ho tam chodili zpovídat. Pak usoudili, že potřebuje změnu vzduchu. Arcibiskup ho vzal do své vily v Godeglia. Sám ho tam obsluhoval.
SVATY LUDVÍK se tam pomalu zotavoval. Náhle se mu znovu přitížilo. Dali ho znovu do nemocnice. Sám neprosil o nic, ale jeho spolubratři po čase rozhodli, že ho vezmou domů, aby nezemřel mimo klášter. Měl veliké bolesti. Dlouho znal den, kdy zemře. O jeho umírání říkají: "V klidu očekával klid nebeský."
Na smrt byl dobře připraven. Zemřel 9. října 1581 obklopen svými spolubratry. Bylo mu pětapadesát let. Po jeho smrti se objevila záře kolem mrtvého těla. Na pohřbu byl nával lidí. Za tři roky po smrti začal jeho beatifikační proces.
Blahořečil ho PAVEL V. roku 1608, svatořečil KLEMENT X. roku 1671. Ve španělské revoluci roku 1936 byly jeho ostatky rozházeny a už se nenašly.



SVATÁ KATEŘINA RICCIJSKÁ


Savonarolův vliv byl v mnoha případech velmi trvalý. V roce 1495 byl Savonarola s několika svými řehol niky v městečku Prato u Florencie, aby i tam pracoval na reformě klášteru a nápravě mravů. Moc jeho apoštolského slova, podpíraná svatostí života, vydala hojně plodů i v Prato. Získal tehdy mnoho mladých dívek z vážených rodin, které se mezi sebou dohodly, že budou společně usilovat o dokonalejší život. Požádaly pak otce Františka Salviati, generálního vikáře kongregace svaté ho Marka, o přijetí do řádu. Bylo jich devět.
Klášter svaté Kateřiny byl přeplněn. Bylo proto nutné postarat se pro ně o založení nového kláštera; nový konvent byl svěřen ochraně svatého Vincence Ferreského. Nešlo o klášter II. řádu. Sestry řídily jakousi školu pro dívky.
Přitom však měly zavedenu přísnou klausuru již před tridentským koncilem a modlily se božské oficium. Všech devět zakladatelek žilo velmi horlivě. Jejich přičiněním se tento klášter stal slavnou školou ctností. Jedna z nich často říkávala, že má velkou touhu, aby z tohoto kláštera svatého Vincence vyšla světice. Její touha se měla splnit.
Rodina Ricci byla jednou z nejpřednějších ve Florencii.
Pierfrancesco Ricci se oženil s Kateřinou Ridolfi, dívkou z rodiny hluboce křesťanské. Z tohoto manželství se 23. dubna 1522 narodila dcera, které bylo na křtu dáno jméno ALEXANDRA.
Měla tři bratry a sestřičku, která však záhy zemřela. ALEXANDŘINA byla od malička neobyčejně krásná a milá. Uměla toho vždy mnohem více, než ji chtěli naučit. JEŽÍŠ si velmi záhy zajistil její lásku a ona neměla jinou touhu než růst v lásce k NĚMU.
Když jí bylo pět let, zemřela jí matka. Otec se po druhé oženil. Z druhého manželství se narodili čtyři bratři, z nichž jeden se stal dominikánem, a pět sester. Jedna z nich zemřela v útlém věku, ostatní čtyři následovaly svou starší sestru a vstoupily rovněž do kláštera svatého Vincence.
ALEXANDRINA nepochybovala ani chvilku o tom, že ji Bůh chce pro sebe. Již v sedmi letech se začala postit a umrtvovat. Vyprosila si, aby ji otec dal do jedné z klášterních škol sester benediktinek, kde byla otcova sestra abatyší.
Mohlo se zdát, že tím byly splněny všechny její touhy, protože tento klášter byl pokládán za jeden z nejlepších. Mě la se však stát dokonalým vzorem řeholního života. Musila proto projít různými zkouškami. Pochopila záhy plnost řeholního života. Bylo to pro ni dání všeho a následování Krista, obětovaného na kříži.
Místo toho viděla kolem sebe i v klášteře plno sobectví a malichernosti. Když došlo k sporu dvou řehol nic o tretku a jí to nezůstalo utajeno, rozhodla se, že bude hledat jiný řeholní dům, v němž by sestry braly opravdu vážně vše, co Bohu slibovaly.
V devíti letech se vrátila do rodného domu a znovu pátrala, kde ji Bůh chce mít. Navštěvovala proto příležitostně různé kláštery. Vždy však vytušila, že sestry v těchto domech nežijí podle evangelia a nejsou na výši, na které je chtěl mít Bůh i Církev.
Hledala dlouho svůj klášter, až se za pobytu na venkově setkala s dvěma řeholnicemi, které chodily po sbírce a vyprošovaly almužny. Důkladně si je přezkoumala a na všechno se vyptávala. Nepřekvapovalo to u portugalské princezny Jany, překvapuje to však u tohoto dítěte. Byly to sestry prosté, a však ALEXANDRA u nich našla něco, co jí u ostatních řeholnič chybělo.
Ptala se jich: "Je ve vašem klášteře dokonale společný život? Zachovává se tam mlčení? Vládne mezi sestrami láska?"
Ony skromné sestry byly udiveny otázkami, které jim kladlo toto zvláštní dítě. Netušily, jak důležité byly pro ALEXANDRU jejich odpovědi.
Když skončila Alexandra Svůj výslech, zvolala: "Bůh buď pochválen za to, že pro mne připravil toto místo."
Kdo ji tak dobře poučil o řeholním životě? Nebyly to knihy ani lidé. ALEXANDRA však už tehdy uměla číst knihu kříže. Bylo jí nyní jasné, že ji Bůh chce mít v klášteře svatého Vincence v Pra-to. Je divné, že o tomto klášteře nevěděla už dříve, vždyť tam byl zpovědníkem bratr jejího otce, dominikán otec Timotej Ricci. Nyní ho prosila o zprostředkování nejen u sester, ale i u otce, který na ní lpěl. Prohlásila v přítomnosti otce i celé rodiny, že ji Bůh volá, aby se mu zasvětila v klášteře svatého Vincence.
Otec rozhodně odmítl. Trvalo dlouho a musila použít mnoha prostředníků, než jí bylo dovoleno navštívit sestry v Prato. Všechny sestry ji s láskou přivítaly. Po deseti dnech pro ni otec poslal bratra, aby se hned vrátila domů. Nešla. Vzkazovala otci snažnou prosbu, aby už směla v klášteře zůstat. Avšak otec si pro ni přišel sám. Řekl jí, že musí domů alespoň na čas. Přidal se k němu strýček, převorka i sestry. - Prý na deset dní! Avšak deset dní minulo a otec jí nedovolil odejít. Po několika dnech těžce onemocněla. Avšak ani v největších bolestech nepřestávala prosit otce, aby jí dovolil zasvětit se Bohu.
Jednou večer se jí náhle zjevil Ježíš a uzdravil ji. Běžela hned k otci a znovu prosila, aby už směla patřit jen TOMU, kdo ji volá. Bylo třeba ještě mnoho vyjednávání. Někteří příbuzní se přidali na stranu ALEXANDRY a hájili práva Boží. Nakonec otec přemožen sám odvedl svou dceru do klášera, aby ji tam obětoval Bohu. Sestry ji přijaly velmi rády.
ALEXANDRA byla šťastná. Sblížila se se svatým Otcem Dominikem a pečlivě se připravovala na den, kdy bude moci obléknout jeho hábit.
Obláčku měla 18. května 1535, tedy ve třinácti letech. Dostala jméno SESTRA KATEŘINA.
Upadla pak do extase, ačkoli držela hořící svíci v ruce.
Čekal ji pracný noviciát. A tu ku podivu zklamala! Sestry ji chtěly mít učenlivou, přesnou, poslušnou. Věděly o její andělské nevinnosti, o jejích touhách a bojích, aby mohla vstoupit do kláštera. Slibovaly si od ní mnoho.
Pán však měl svá práva a chtěl ji pro sebe! Podivuhodná dívka zakrývala všechny milosti, extase a vidění, jichž se jí dostávalo - dokonce i zpovědníkovi. To jí připravilo mnoho pokoření. Nebyla k ničemu.
Práce jí nešla a v rekreaci se zdála být ospalá a netečná. Nic si nepamatovala. Bylo těžké něco ji naučit. Chodila jako slepá a hluchá. Kdyby byla řekla jen slůvko o tom, co prožívá, snad by se byla situace změnila v její prospěch. SESTRA KATEŘINA chtěla být raději pokládána za hloupou.
Šlo to tak daleko, že se začalo mluvit o jejím propuštění. Když se to dověděla, ulekla se při myšlence, že by se měla opět vrátit do světa. Slibovala, že se s Boží pomocí polepší a své nedostatky napraví.
Prosila sestry, o kterých věděla, že budou hlasovat o jejím přijetí nebo odmítnutí - tak snažně, aby ji v klášteře nechaly, že to dojímalo. Jen proto mohla 24. června 1536 Složit své slavné sliby. Obřady přitom řídil bratr její druhé matky, dominikán P. Angelo.
Tím však její zkouška nepřestala. Sestry ji považovaly za budižkničemu a dávaly jí to znát. Nechávaly ji stranou a pokládaly ji za nic. SESTRA KATEŘINA se sice radovala, že je poslední v domě Božím, avšak neláska ji bolela. Její extase byly pokládány za jakési mdloby, zaviněné slabým zdravím. A ona mlčela.
V šestnácti letech onemocněla. Šlo o několik nemocí zároveň. Tento stav trval dva roky. V této době se ostatním sestrám začaly otvírat oči. Jak je možné, že za tak strašných bolestí je vždy trpělivá a nikdy nenaříká? Lidské prostředky nepomáhaly. Modlily se tedy za ni. V klášteře svatého Vincence byla stále živá úcta k bratru JERONÝMU SAVONAROLOVI, i když to sestry někdy musily skrývat. K němu se nyní obrátily.
Bratr Jeroným se skutečně nemocné zjevil, požádal ji o slib, že bude vždy poslušná a že se hned příští den vyzpovídá a přistoupí k svatému přijímání, a pak ji uzdravil. Po tomto zázraku se poměr sester k SESTŘE KATEŘINĚ začal měnit. Jako by se jim otevřely oči. Pozorovaly ji více a začaly tušit, o jakou ospalost u ní jde.
Zpovědníkem sester byl stále ještě strýc sestry Kateřiny. Chtěl poznat její vnitřní stav a dal si ji proto zavolat. Začal přísně. Slyšel prý něco o jejích "extravagancích". To mu na sebe měla žalovat ona a ne jiné sestry.
Vytkl jí nedostatek důvěry k představeným a přísně jí poručil, aby mu řekla, co vše viděla a prožívala. Jinak se vydává v nebezpečí, že ji oklame ďábel. SESTRA KATEŘINA byla zvyklá poslouchat. Řekla tedy vše.
P. Timotej utajil svou radost nad tím a projevil nedůvěru. Pak jí poručil, aby při každém zjevení udělala znamení kříže a přijala je s projevy pohrdání. Sestra Kateřina se toho zhrozila. Takto má jednat vůči Ježíšovi a jeho svaté Matce? Bylo však jí řečeno, že se Bohu a svatým líbí poslušnost, kdežto ďábel - duch pýchy pohrdání nesnáší. Každý den pak měla sestře novicmistrové Magdaleně podat zprávu o všem, co se odehrálo v jej í duši.
Trpěla při myšlence, že by se mohla stát obětí ďábelských klamů.
Za šest měsíců po svém uzdravení onemocněla neštovicemi. Průběh nemoci byl u ní velmi prudký. Po celý měsíc byla blízko smrti. Bratr JERONÝM se jí znovu zjevil a opět ji uzdravil. Chtěla vstát a jít do choru, on však jí řekl, že nesmí vstát, dokud nedostane dovolení. Znovu jí doporučil poslušnost ve všem a pokoru.
Sestra KATEŘINA byla takto pozvolna připravována na spojení s Ježíšovými bolestmi. O prvním čtvrtku v únoru 1542 měla dvacetiletá KATEŘINA poprvé extasi, v níž prožívala Pánovo utrpení. Tato extase trvala osmadvacet hodin a opakovala se každý týden po dvanáct let.
Po této extasi mohli všichni na sestře KATEŘINĚ vidět stopy bičování, korunování trním a ukřižování. Sestry chtěly vše utajit, avšak nezdařilo se to.
Ještě v únoru se o tom dověděl tehdejší provinciál P. František Romeodi Castiglione. Přišel přísně, aby vše vyšetřil. Sestru KATEŘINU přitom co nejvíce pokořoval. Vytýkal jí pýchu a pokrytectví. Jestli prý vůbec něco vidí, jde o vidění ďábelská. SESTRA KATEŘINA mu odpověděla s takovou moudrostí a jistotou, že se zcela změnil. Prý jí pomáhal svatý Tomáš.
Otec provinciál podal o všem zprávu generálovi řádu, který pak chtěl sám také být při Kateřině v době extase. Stigmata sestry Kateřiny byla stále viditelnější a zřejmější. Trpěla přitom velké bolesti. Mnohokrát měly sestry možnost její rány na rukou políbit. Jejím povoláním bylo stát se obětí.
Ježíš jí dal nejen stigmata, ale i bolesti, snubní prsten a trnovou korunu. Přitom ji Pán sám ustavičně poučoval. Dal jí pochopit, že řeholní život je vrcholem života lidského a nejdokonalejším
obrazem života v nebi. Také ji přísně varoval: "Poskytl jsem řeholnicím tolik Božího slova, tolik svatých zpovědí a přijímání, tolik možností ke spojení se mnou. Běda jim, když toho nevyužijí!" Panna Maria jí říkala: "Dcery, můj Ježíš pro vás tolik vytrpěl! Je spravedlivé, abyste i vy něco pro něho snesly. Nehledejte své pohodlí, nezanedbávejte službu Bohu!"
Sám Pán Ježíš ji tak připravoval na vedení duší, které jí chtěl svěřit. První, koho napomenula, byl její strýc a zpovědník, který měl sklon k hněvivosti a často vybuchl. Přijal to od ní a snažil se polepšit.
Z TÉTO DOBY se zachovaly krásné listy, které psala svému otci a své nevlastní matce. Dočkala se rodinné radosti, že její sestry následovaly příklad jejího života a jedna po druhé se stávaly řeholnicemi v klášteře svatého Vincence. I bratr se stal dominikánem.
Jak krásně uměla SESTRA KATEŘINA při těchto příležitostech těšit a povzbuzovat své rodiče, aby podali tuto oběť Pánu!
Přitom každý týden následovala Ježíše na jeho bolestné cestě. Zpráva o tom se rozšířila. Za sestrou Kateřinou začaly přicházet celé zástupy lidí.
V roce 1547 se pětadvacetiletá KATEŘINA stala podpřevorkou. V klášteře byla už dříve neobyčejně dobrá kázeň. Nyní však měla sestra KATEŘINA plnit své prozřetelnostní poslání a stát se učitelkou duší. Zdálo se, že je na její tváři ustavičně odraz krásy jejího Snoubence.
Začal její podivuhodný vliv na sestry v klášteře i na lidi mimo klášter. Denně strávila mnoho hodin v hovorně. Lidé si o ní říkali: "Kdo je tato žena, že stačí pouhá její přítomnost, aby se rodila lítost v srdci nejzatvrzelejších hříšníků?"
Přitom byl život sestry KATEŘINY ustavičným úkonem lásky k Bohu. Modlila se ustavičně.
Kdykoli se jí někdo na něco ptal nebo ji o něco žádal, odpověděla ihned s neobyčejnou laskavostí a pak se ihned vrátila ke své usebranosti. Patřila mezi sestry, které svou touhou a láskou připravovaly dalším pokolením možnost denně při stupovat k svatému přijímání.
Postila se přísně, bděla, konala různé kající skutky. Ve své pokoře byla přesvědčena, že je plná nedokonalostí a žije mezi sestrami, které považovala za vzory řeholního života. Bylo jí těžké, že na sebe upozorňuje extasemi i vším o statním, čím se lišila od spolusester, takže zvolala: "Zanesla jsem do tohoto svatého domu tolik nepořádku!"
Z počátku ještě více trpěla tím, že ji vyhledávali světští lidé a projevovali jí úctu. Byla přesvědčena, že si nezaslouží být v klášteře ani na posledním místě. Bůh však si ji už dlouho připravoval na místo první. Vynikala v poslušnosti, jak ji k tomu ustavičně vedl sám Pán Ježíš.
Pět let byla podpřevorkou. Ačkoli trávila mnoho času v hovorně, přesto splnila všechny své povinnosti a úkoly v komunitě. Pán jí k tomu nechal volnost. Umožnil jí zachovávat všechny předpisy.
Sestry viděly dobré výsledky, a proto si ji roku 1552 zvolily převorkou. Byl to pro ni velmi smutný den. Považovala se za neschopnou. Skoro čtyřicet let pak zastávala tento úřad -Nikdy si na to nezvykla. Pokaždé, když byla znovu zvolena, prožívala stejné úzkosti jako při volbě první. Žila pro nebe.
Jako převorka se stala vůdkyní a rádkyní svých sester. Učila je důvěře v Boha. Doporučovala jim pokání na této zemi, aby se mu pak mohly vyhnout v očistci. Vedla je k horlivosti při modlitbě božského oficia. Chor byl jejím nebem. Zachovaly se některé promluvy, které měla při kapitule, i rady, které dávala jednotlivým sestrám.
Kvůli klidu v komunitě vyprosila si na Pánu, aby přestaly vnější účinky jejích extasí. Roku 1554 ji Pán Ježíš vyslyšel. Zůstalo však to, co bylo podstatné: důvěrné spojení s NIM -a jeho láskou.
SESTRA KATEŘINA už nebyla divadlem pro zvědavce.
Lidé však za ní stále přicházeli. Byli mezi nimi hříšníci i knížata, především Vilém Bavorský a Jana Rakouská, manželka vévody toskánského. Měla vliv na florentského kardinála Alexandra Ottaviana Medici, který se měl stát papežem Lvem XI., na generála řádu i na jiné řeholníky.
Měla velkou lásku k řádu. Pečovala o všechny jeho členy, jako by všichni patřili do její komunity. Horlivě se modlila zvláště za ty řeholníky, kteří měli kázat. Psala mnoho dopisu, v nichž povzbuzovala k dobru. Těchto dopisu se zachovalo více než tři sta padesát.
Záleželo jí na tom, aby sestry jí svěřené dosáhly řeholní dokonalosti. Nenechala nepotrestáno žádné provinění. Uměla napomínat s velkou tichostí, skromností a laskavostí. Nikdy přitom nezvyšovala hlas. Všem bylo jasné, že se hrozí chyb a nedokonalostí, přitom však má velikou úctu a něžnou lásku ke všem svým sestrám, které potřebovaly. Všem uměla říci slova útěchy a povzbuzení.
Bojovala proti sobectví.
Vedla k lásce k modlitbě společné i soukromé. Uměla rázně odepřít dispens, když nebyla užitečná. Přitom pečovala, aby svěřeným sestrám nic nechybělo a aby vždy měly nutné zotavení. Bděla mateřsky nad dobrem všech i nad dobrem jednotlivých sester, jimž uměla dát vnitřní jistotu.
Pomocí velkého dobrodince Filipa Salviati dala vystavět pro klášter nový velký kostel. Splnilo se tak přání jedné ze zakladatelek tohoto kláštera, aby Bůh dal jejich řeholnímu domu velkou světici a veliký kostel. Sestra Kateřina se stala duchovní matkou tohoto dobrodince i mnoha jiných světských lidí i řeholníků.
Protivenství jí nechybělo ani se strany řádových autorit. Šlo o případy, kdy bylo nesnadné vyhovět přání dobrodinců a přitom splnit dané rozkazy. Uměla vyrovnaně přijímat i tyto nesnáze. Obyčejně nejprve poslechla a potom teprve se snažila představeným záležitost lepe objasnit a ukázat jim i její druhou stránku.
SESTRA KATEŘINA obětovala svůj život za odčiněni hříchů světa a za obnovu Církve, především za dobrý výsledek tridentského koncilu a za uvedení všech jeho předpisů do života.
Šířila zbožnou úctu k BRATRU JERONÝMU SAVONAROLOVI, v němž viděla apoštola a reformátora Toskánska a proroka, poslaného od Boha.
Často oslavovala se sestrami "svátek" tohoto "světce" při zavřených dveřích. Slibovala jeho pomoc všem jeho ctitelům -V klášteře svatého Vincence se uchovával prst ze Savonarolovy ruky, který unikl spálení a vhození do řeky, i řetěz, kterým byl tento mučedník spoután.
Při starostech a péči o svůj klášter a při svém apoštoláte žila sestra Kateřina v ustavičném spojení s Bohem. Mluvila, dávala rozkazy, psala - a přitom byla vždy vyrovnaná a čeřpala světlo ze SVĚTLA BOŽÍHO.
Vše pozvedalo její srdce k Bohu. Ačkoli byla často nemocná, nepřestávala konat své kající skutky ani v pokročilém věku. Znala se se svatým Filipem Neri. Tito dva světci se navzájem povzbuzovali. Spolu prožívali radost nad tím, že SAVONAROLOVA NAUKA zvítězila nad obviněními nepřátel a dosáhla schválení Svatého Otce.
SVATÁ KATEŘINA sebou pohrdala až do smrti. Byla přesvědčena, že neexistuje tvor, který by byl zbytečnější a ubožejší než ona.
23. ledna 1590 byla naposledy se sestrami v choru na kompletáři. Pak ji přepadly prudké bolesti, při nichž se nepřestala usmívat. Odprošovala sestry, že byla zátěží pro klášter a nesnesitelná všem. Povzbuzovala je k vytrvalosti. Kladla jim na srdce zvláště společný život.
1. února 1590 se vyzpovídala a přijala VIATIKUM. Poklekla přitom ještě. Pak mluvila s jednotlivými sestrami a vyřizovala záležitosti kláštera. Řekla ještě, že v klášteře nesmí být nikdy něco "mé" a "tvé".
Pak už myslila jen na Boha. Zemřela ve dvě hodiny ráno 2. února 1590. Blahořečena byla 23. listopadu 1727, svatořečena 29. června 1746.



KONEC ŠESTNÁCTÉHO STOLETÍ


V úspěšném řízení řádu ctihodného a horlivého generála Serafína Cavalli, který byl při smrti svatého PIA V. a stál v čele bratří Kazatelů více než sedm let, pokračoval bratr PAVEL CONSTABILE, slavný rodem, učeností i horlivostí.
Byl zvolen v době, kterou P. Walz začíná novou kapitolu svého spisu s názvem: "Omezení svobody řádu“
K zvolení generála Pavla Constabile došlo způsobem v řádě dost neobvyklým. Synovec svatého PIA V. dominikán kardinál Bonelli byl - neznámo proč zaujat proti bratru Sixtu Fabrimu. Jak vidět, neláska se umí do všeho vetřít.
Kardinál Bonelli věděl, že s velkou pravděpodobností bude zvolen bratr Sixtus, kterého on chtěl vyloučit. Proto si vyžádal od Řehoře XIII. seznam bratří, kteří měli být voličům zvláště doporučeni. Sixtus Fabri mezi těmito bratřími ovšem chyběl.
V seznamu byli čtyři jiní bratří, vybraní opravdu z těch, kteří byli po všech stránkách nejlepší. Na prvním místě byl v tomto seznamu BRATR PAVEL CONSTABILE. Voličové se tento -krát podrobili a označeného bratra zvolili.
BRATR PAVEL CONSTABILE byl také z lombardské provincie, která v této době dávala řádu většinu generálů. Pocházel z Ferrary. Na generální kapitule v Římě 21. května 1580 se stal devětačtyřicátým generálem řádu.
Ujal se svého úřadu opravdu horlivě. Nechtěl hromadit nová nařízení, spíše chtěl pečovat o zachovávání všech nařízení dřívějších. Horlivě konal visitace. Dekretem z roku 1582 jmenoval Jana Chrysostorna de Aracena generálním vikářem misionářů na východě. Zemřel svatou smrtí nečekaně v Benátkách 17. září 1582.
V čele řádu nestál ani celé tři roky. Po jeho smrti se už voličové nedali zadržet od zvolení BRATRA SIXTA FABRI, který se 18. května 1583 na generální kapitule v Římě stal padesátým generálem řádu.
Při této volbě mu bylo teprve dvaačtyřicet let. Vynikal nadáním i ctnostmi a měl velikou lásku k řádu. Vědělo se, že nikdo nezná dějiny řádu i jeho současnou situaci tak dobře jako on. Psal bratřím nadšené listy, jimiž jim připomínal zdroje dřívější "jasnosti" řádu. Píše:
"At vás vede bázeň i láska k Bohu a k vaší spáse. Máme možnost obnovit naše mládí a vrátit se k naději v delší život, a my to zanedbáme?"
Pečoval velmi o studia. Roku 1585 vypracoval pro ně nový program. Na rok 1588 svolal do Neapole "generál1issimum capitulum", k jejíž konání nedošlo a není známo, kdo ji překazil.
ROKU 1586 za františkánského papeže Sixta V. byla zřízena Posvátná kongregace pro řeholníky, která měla vyřizovat záležitosti různých řeholních rodin.
Hlavně v jejích začátcích přitom došlo k některým nežádoucím a smutným zjevům.
Někteří řeholníci si tam stěžovali na své představené a chtěli se tak vyhnout uložené poslušnosti. Jiní opět tam ctižádostivě usilovali o různé úřady a důstojnosti.
I z Kazatelského řádu někteří bratří, kteří bud nedbali o observanci nebo byli ovládáni ctižádosti - což prý je u řeholníka hřích ze všech nejnepochopitelnější - hledali oporu na všech stranách mimo řád a především u nově zřízené kongregace, aby si získali dispense, úřady, pocty a tituly. Smutné bylo, že se jim to skutečně někdy zdařilo.
To byl nový mor, který se v této době začal šířit. Upouštělo se od prvotní prostoty.
V prvních staletích byli kromě nepatrných výjimek všichni "bratřími", a to i převoři, provinciálové a dokonce i generál řádu. Nyní přibývalo stále více "otců", a to dokonce "ctihodných" a "nejctihodnějších". Začali tu být titulární provinciálové a různé jiné podobné tituly.
Vlivem těchto nezdravých poměru byli v jednom půlstoletí sesazeni dva generály rádu, ačkoli to byli jedni z nejlepších, které kdy řád měl. Nejsou už známy přesné a podrobné okolnosti, proč k tomu došlo.
Prvním případem byl právě SIXTUS FABRI. Podíl na tom měl asi kardinál Bonelli i jiní bratří. Došlo k události, o které nevíme nic bližšího, ačkoli by podrobnosti jistě byly poučné a zajímavé.
Sixtus Fabri byl na visitaci v Portugalsku , kde byl nějak oklamán převorkou lisabonského kláštera. Asi šlo o nějaká předstíraná vidění nebo o něco podobného. Tato událost se roznesla. Po návratu do Itálie byl Sixtus Fabri od papeže se sazen. Rád řídil asi šest let.
Podrobil se okamžitě. Žil pak nejprve ve Florencii, potom v Římě u svaté Sabiny, kde 16, června 1594 zemřel.
ROKU 1589 byl na generální kapitule v Římě zvolen generálem řádu dosavadní komisař římské inkvisice BRATR HYPPOLIT BECCARIA z Mondovy, vychovávaný v milánském klášteře, kde byl po nějakou dobu též převorem. Při jeho zvolení mu bylo teprve devětatřicet let.
Opět se o něm říká, že byl urozený rodem, velmi nadaný, hluboce zbožný a že měl velmi pevnou vůli. Prohlásil, že se řád nikdy v ničem nemůže odchýlit od nauky svatého Tomáše. Postavil se dost energicky proti bratřím, kteří se odvolávali mimo řád. Od papeže dosáhl potvrzení svých práv. Neúnavně visitoval. Mimo jiné byl až v Polsku a také v českých zemích, kde se ovšem tehdy příliš nepotěšil -Řídil řád po více než jedenáct let. Za tu dobu svolal tři generální kapituly. Zemřel v Neapoli 3. srpna 1600.
Těžkosti byly stále na všech stranách - zvláště v Německu a ve Francii, kde byly ještě boje s kacíři. Přesto řád v některých zemích v této době početně vzrůstal.

NOVÁ PROVINCIE V ARMÉNII
Roku 1583 vznikla nová, tentokrát dlouho připravovaná provincie v Arménii. Její dějiny jsou zajímavé.
Bratří Kazatelé mívali již v první polovině čtrnáctého století misijní středisko v Persii, kde působila rovněž celá řada biskupů z Kazatelského řádu. Jeden z nich, BARTOLOMĚJ di PODIO, doprovázený několika misionáři odešel do ARMÉNIE -V jednom arménském klášteře měl rozmluvy se značným počtem opatů. V duších těchto arménských rozkolných opatů vznikla při rozmluvách touha po sjednocení s Římem.
Jeden z těchto opatů šel až k papeži a dal si jím schválit svůj plán k založení domorodé kongregace, která by pečovala o toto sjednocení.
Tak vznikla kongregace arménských katolíků, kteří by usi1ovali o sjednocení arménské církve se Svatým Stolcem. Říkalo se jim obvykle UNITÁŘI. Přijali řeholi svatého Augustina a Stanovy řádu Kazatelského s některými výjimkami. Svou profesi složili do rukou Jana z Florencie, dominikána - biskupa v Tiflisu. V řeholní a intelektuální formaci se zcela podrobovali dominikánům.
Tato kongregace měla v době svého největšího rozšíření asi sedm set členů v padesáti klášterech nejen v Arménii, ale i v Persii a na Krymu. V Caffa měla své generální studium. Byla závislá na řádu Kazatelském.
Její členové považovali bratry Kazatele za své učitele a vůdce a za původce svého obrácení k pravé víře a své řeholní obnovy. Ve všem se s nimi radili.
Generál řádu nebo jeho zástupce měl právo visitovat domy této kongregace. Tento stav trval až do roku 1583, kdy celá kongregace přešla k řádu úplně a vytvořila NOVOU DOMINIKANSKOU PROVINCII.
Řádu i Svatému Stolci velmi záleželo na tom, aby tato provincie vzkvétala. Mnoho arménských bratří bylo proto posíláno na studia do Říma. V osmnáctém století v Arménii začaly zuřit občanské války, za nichž počet bratří klesl na osmadvacet. Arménci byli pak přijímáni do řádu v jiných provinciích, hlavně v Itálii. Koncem osmnáctého století tato provincie ARMÉNSKÁ ZANIKLA.
USTAVIČNĚ BYLO NUTNO SE VRACET K OTÁZCE OBSERVANCE. Systém observantních kongregací nepřestal.
Často tu bylo nebezpečí, že dojde tímto způsobem k rozdělení bratří a řádu. Všichni generálové řádu v té době byli vychováváni v přísné kázni a snažili se v tomto duchu vést celý řád. Generální kapituly nepřestávaly zdůrazňovat observanci.
I Církev svatá stále bděla nad řeholními řády. KLEMENT VIII. vydal roku 1594 bulu o řeholním životě, v které zdůrazňoval chudobu a přesné zachovávání Stanov.
V tomto duchu také generální kapitula dala rozkaz jednotlivým provinciím, aby v každé provincii byl alespoň jeden klášter, v němž by se přísně a přesně zachovávaly všechny předpisy: "cum omni rigore" a "ad unguem".
Pod žádnou záminkou nesměly být v takových klášterech udělovány dispense na příklad od zdrženlivosti od masa, nešlo-li o nemoc. Život měl být dokonale společný. V takových klášterech neměl být nikdo proti své vůli. Avšak ten, kdo chtěl žít horlivě, neměl v tom být zdržován.
Vidíme, jak se tu ustavičně opakuje, co začal už blahoslavený Rajmund. Vždy tu byli bratří, kteří podobné výzvy přijímali s radostí a chtěli být opravdu "druhými Dominiky".
Všem bratřím, kteří působili v misiích, byl přísně zakázán jakýkoli obchod. Nikdo si nesměl nic kupovat kromě toho, co s krajní nutností potřeboval.
Již v šestnáctém století MĚL ŘÁD DVA ZNAKY -jeden původu italského: bílý a černý štít; druhý původu španělského: černobílý liliový kříž.
Těchto znaků bylo používáno střídavě. Někdy k nim byla přidávána i hvězda, jindy heslo "Veritas" nebo "Laildare, benedicere, praedicare".
Již kardinál TOMÁŠ de VIO má na hrobě znak původu španělského, který také většinou býval i na řádových Aktech kapituly a na Analektech. Nyní opět někteří bratří dávají přednost jednodušší formě římské.
Snahy tedy nechybělo; proto právem toto století bývá nazýváno "stoletím smutným, ale slavným - " Kardinál MICHAEL BONELLI, synovec svatého PIA V., zemřel roku 1598.
Řád měl koncem šestnáctého století ještě jednoho kardinála - BRATRA JERONÝMA BERNIERI. Jmenoval ho SIXTUS V. roku 1586. Před svým jmenováním zastával úřad inkvisitora. Byl to horlivý bratr. Psal různé filosofické spisy. Velmi uctíval svatého Hyacinta a blahoslaveného Konstance z Fabriana a šířil k nim úctu. Biskupské svěcení přijal až roku 1603. Nevíme, které práce jako kardinál vykonával. Zemřel roku 1611; kardinálem byl dvacet pět let. Měl také podíl na tom, že roku 1594 došlo ke kanonisaci svatého HYACINTA.
Byla již zmínka o Otcích, kteří v tomto století patřili mezi nejlepší theology a platně přispěli k dobrému průběhu tridentského koncilu.
Zbývá ještě říci něco o velmi oblíbeném asketickém spisovateli
BRATRU LUDVIKU GRANADSKÉM ,
který v této době působil ve Španělsku. Narodil se v Granadě roku 1504. Jeho rodiče byli velmi chudí. V pěti letech ztratil otce. Matka vypomáhala jako pradlena v klášteře dominikánů. V poledne si tam vždy šla s Ludvíkem pro jídlo. Stávala přitom u klášterní brány mezi žebráky.
Svého nadaného syna by ráda nechala studovat, ale kde na to vzít prostředky? Ludvík si jednou hrál s jinými chlapci u zámku Alhambra. Mezi chlapci se strhla hádka. Působili přitom tak velký křik, ze hrabě Tendilla otevřel okno a děti pokáral. Ludvík je výmluvně začal hájit. Na vše hraběti trefně odpověděl. Hrabě zpozoroval jeho nadání, projevil o něho zájem a ujal se ho -
Ludvík měl posluhovat hraběcím synům. Nosil jim knihy a byl s nimi na vyučování. Byl mimořádně nadaný a pilný, přitom i zbožný. Již jako dítě míval "kázání" pro jiné chlapce.
Matka si od svého jedináčka mnoho slibovala. Syn ji však překvapil sdělením, že má touhu vstoupit do řádu Kazatelského. Chudá žena, odkázaná jen na své ruce - přinesla tuto oběť bez nářku a zařadila se tak mezi ostatní "dominikánské maminky", na které musíme vděčně vzpomínat.
Ludvík měl obláčku v roce 1524. Od novicmistra i od převora si před obláčkou vyprosil, aby směl ze všeho, co dostane k jídlu, dávat polovinu své matce. Dlouho to asi dělat nemohl, protože hned po noviciátě byl poslán na studia do Valladolidu, avšak dětinnou lásku své mamince projevoval po celý život.
Roku 1534 se vrátil do Granady jako kněz a kazatel. Na jeho kázání býval nával lidu. Jednou zpozoroval s kazatelny, že všechna místa obsadili bohatí lidé, kdežto jeho matka stojí vzadu. Ihned poprosil, aby i jí udělali místo k sezení.
LUDVÍK byl nejen nadaný, horlivý kazatel, ale i opravdový, vzorný řeholník, který přes všechny úspěchy zůstal pokorný a prostý. V různých klášterech si ho zvolili převorem a roku 1556 provinciálem v Portugalsku.
Nejraději však byl, když mu Boží Prozřetelnost poskytla tiché místo v klášteře Seala coeli u Kordový. Tento klášter byl tehdy opuštěn. Ludvík ho měl obnovit. Našel tam více času k sepsání knih: "Vůdce hříšníků" a "Kniha modliteb a rozjímání". Psal také výklad vyznání víry. Zůstalo po něm šest svazků jeho kázání a třídílná morálka. Napsal také několik životopisů.
Přeložil z latiny do španělštiny Následování i jiné spisy. Napsal také některé spisy latinské.
Přitom nepřestával kázat. Jeho kázání poslouchali lidé se stále větším nadšením. BRATR LUDVÍK však zůstal přes všechny úspěchy jedním z nejchudších bratří. Nosil ustavičně velmi obnošený hábit a odmítal jakékoli pohodlí.
Zemřel v Lisabonu 31. prosince 1584. Jeho spisy bývaly velmi rozšířeny. Patřily mezi nejoblíbenější knihy svaté Růženy z Limy. Byly stále znovu vydávány a překládány.
V ŠESTNÁCTÉM STOLETÍ nechyběli rádu ani jiní vynikající spisovatelé, učitelé a duchovní vůdcové, dnes již většinou skoro neznámí.



ŽIVOT ŘÁDU


Dříve než přejdeme k dalšímu století, zastavíme se aspoň stručně u některých změn hlavně v zákonodárství a v liturgii, k nimž došlo v řádě koncem šestnáctého století.
V době, kdy se generální kapituly konaly jen nepravidelně a poměrně zřídka, začal mít generál řádu nejprve dva, později čtyři socie, kteří měli být jeho pravidelnými poradci a pomocníky. Generál řádu osobně méně visitoval a zdržoval se většinou v Římě v klášteře Santa Maria sopra Minerva.
Jeho pravomoc vzrostla. Vzrůstaly i výlohy kurie. V Římě proto musila být zřízena společná pokladna řádu, z které by se hradily výlohy spojené se slavením generálních kapitul, s vykupováním zajatých bratří, s posíláním bratří do zpustošených provincií, s beatifikací a kanonisací svatých našeho řádu, při nichž byly obřady stále slavnostnější, a jiné řádové výlohy.
Z řádové pokladny byl podporován i bratr Tomáš Malvenda, když začal spisovat dějiny řádu, a hradilo se z ní i vydávání děl Alberta Velikého.
Řád byl nejvíce podporován od španělských králů. Křtitelnice, ve které byl pokřtěn svatý Otec Dominik, byla přenesena z Caleruegy do Valladolidu, aby v ní od té doby byli křtěni již jen královští synové.
Bratřím z klášteru, které byly zpustošeny ve válkách nebo od nevěřících, bylo ukládáno, aby co nejdříve přešli do nejbližšího kláštera. Často byly zrušeny malé kláštery, v kterých nemohly být přesně zachovávány všechny předpisy.
Kdo byl po deset let v Jižní Americe, stal se tím automaticky "synem" jedné z jihoamerických provincií.
Pokud šlo o provincie zpustošené, nemohly být dány tak jasné a přesné pokyny. Musila stačit připomínka, že všichni, jak představení tak jednotliví bratří budou muset skládat přísný počet z péče o spásu duší i z hospodaření se statky řádu.
Od roku 1571vmohli být do řádu přijímáni i Indiáni, stejně jako později Číňané a Japonci. V Americe bylo těchto domorodých povolání málo. Většinou byli tito bratří posíláni do Španělska na vychování. Svatý Ludvík Bertrand měl v noviciáte ve Valencii také jednoho Indiána. Byly s ním velké těžkosti a pravděpodobně nevytrval.
K obláčce neměl být nikdo přijat před čtrnáctým rokem. Tridentský koncil však vydal všeobecné nařízení, podle něhož nikdo neměl skládat řeholní sliby před šestnáctým rokem. Pro sestry asi toto nařízení neplatilo, protože na příklad svatá Kateřina Riccijská měla obláčku ve třinácti a sliby skládala ve čtrnácti letech.
V této době byla také úředně zavedena noviciátní klausura a zevšeobecňoval zvyk měnit při obláčce jméno. V noviciátě se měli novicové připravovat na božské oficium, studovat žalmy, učit se nazpaměť epištoly svatého Pavla, jako je uměl nazpaměť svatý Otec Dominik, vnikat do toho, co přikazovaly a k čemu zavazovaly naše Stanovy a číst duchovní knihy, zvláště spisy svatých našeho řádu, dějiny řádu a životopisy našich svatých.Hodně se bdělo nad tím, aby hábit zůstal jednotný ve všech provinciích.
Za svatého PIA V. byl reformován římský breviář i missál a byly zrušeny všechny liturgie, které byly zavedeny před méně než dvě stě lety. Řádu tehdy zůstala jeho liturgie vlastní, často s velkou péčí upravovaná a opravovaná.
První řádový ceremoniál vyšel tiskem roku 1520, první procesionál roku 1597. Tím nedošlo k žádným větším změnám, protože o zavedených obřadech a ceremoniích pojednává už generál Humbert.
Teprve v šestnáctém století začala být předepsána úklona hlavy zvláště při vyslovování nejsvětějších jmen JEŽÍŠ a MARIA a bylo předepsáno pokleknutí před svatostánkem. Svátky svaté Anny a svatého Josefa byly pro řád zavedeny roku 1518.
PAVEL IV. přeložil roku 1558 svátek svatého Otce Dominika na 4. srpen. V šestnáctém století začala být také předpisována společná modlitba růžence.
Bratří Kazatelé měli živit duši ke svatosti nejen chválami božského oficia, ale i modlitbou soukromou. Opět tu není nic nového. O těchto tichých soukromých modlitbách má také obšírné pojednání již generál Humbert. Dříve však byly tyto modlitby zcela samozřejmé a dobrovolné. Nikomu nemusily být ukládány. Teprve když začala horlivost ochabovat, bylo nutné ukládat "rozjímání" bratřím i sestrám.
Nové v tom bylo jen užívání tohoto slova "rozjímání". První takový rozkaz dala generální kapitula konaná v Miláně roku 1505.
"Po kompletáři ať zůstanou bratří v choru na modlitbě po dobu, za kterou by se pomodlili sedm kajících Žalmů."
Za generála JUSTINIANIHO bylo nejprve doporučováno, aby tyto "tiché modlitby" byly obnovovány a zaváděny tam, kde jim bratří odvykli. Později bylo zpřesněno, aby bratří zůstali v choru a věnovali se tichým modlitbám půl hodiny po kompletáři a půl hodiny po matutinu nebo po noně -tedy vždy po liturgické modlitbě, která měla být nejlepší přípravou na tyto chvíle usebranosti a vroucích proseb.
Z mnohých pobožností, které řád šířil, vznikla postupem času bratrstva. Tak tomu bylo i s bratrstvem Nejsvětějšího Jména Ježíš. Bratří byli již v třináctém století pověřeni, aby ve svých kázáních šířili úctu k tomuto jménu a tak bojovali proti rouhání. První bratrstvo vzniklo ve Španělsku. Je ho členové se měli snažit, aby ani sami ani jiní před nimi nebrali jméno Boží nadarmo.
Biskup v Salamance Petr Gonzales Mendosa napsal pravidla pro toto bratrstvo. PIUS IV. mu dal 13. dubna 1564 schválení. SVATÝ PIUS V. vyhradil řádu Kazatelskému práva na zřizování těchto bratrstev, která se rychle šířila. Dnes je jich nejvíce v Severní Americe.
Rychle se šířila i bratrstva k NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI. První vzniklo v Římě v kostele Santa Maria sopra Minerva. Přičinil se o to dominikán z Benátek P. Tomáš Stella. Každou třetí neděli byl - a někde snad ještě je konán slavnostní průvod s Nejsvětější Svátostí. Je to vyznání víry v Pána Ježíše, který je s námi.
Nejrozšířenější však byla BRATRSTVA ROŽENCOVÁ. Přibývalo jich hlavně po bitvě u Lepanta. Teprve v šestnáctém století byla v růženci k ZDRÁVASU přidána i druhá část: SVATÁ MARIA, MATKO BOŽÍ…
V této době začala být také konána pobožnost PATNÁCTI SOBOT hlavně před první nedělí říjnovou a rozšířila se votivní mše svatá k Panně Marii Růžencové. Poprvé byla tato pobožnost vykonána v klášteře v Toulouse.
Když 11. dubna 1567 byl svatý TOMÁŠ AQUINSKÝ prohlášen církevním učitelem, velmi vzrostla i úcta k němu.
GENERÁLNÍ KAPITULY VŽDY VĚNOVALY VELKOU PÉČI STUDIU.
Vyučovalo se stále více a stále pravidelněji podle Summy svatého Tomáše. Roku 1580 byl vypracován přesný rozvrh, podle kterého měly být věnovány nejméně tři roky studiu filosofie, čtyři roky studiu theologie. Už tehdy se začalo zdůrazňovat studium různých řečí.
Často byly dávány pokyny, jak dlouho mají trvat prázdniny, jak často mají být konány zkoušky, jakým způsobem se mají konat disputace, které byly stále ještě zdůrazňovány.
Řád velmi pečoval o to, aby měl dobré profesory.
Pařížský klášter byl stále ještě "živým pramenem, z něhož se obvykle napájí celý náš řád vodou moudrosti", avšak každá provincie měla své vlastní generální studium.
V JIŽNÍ AMERICE měl řád již v šestnáctém století mnoho universit. Roku 1611 byla zřízena universita svatého Tomáše v Manile na Filipinách.
Přibývalo různých komentářů k spisům svatého Tomáše. Tito "thomisté" se stávali hlavními bojovníky proti Lutherovi a jeho stoupencům. Vždyť hlavní snahou svatého Tomáše bylo posilnit katolickou víru, chránit římský Stolec, vykořenit všechny kacířské sekty.
Mimo řád se věrně přidržovali nauky svatého Tomáše zvláště bosí karmelitáni, kteří mívali ve svých breviářích při svátku svatého Tomáše vždy připsáno: Praeceptoris Ordinis nostri.
V šestnáctém století vynikali zvláště thomisté španělští.
Řád mněl v tomto století mnoho bratří, kteří vynikali ve všech oborech theologie, v exegesi, v morálce, v církevním právu, v církevních dějinách i ve filosofii.
Tisk usnadňoval šíření četných spisů, které napsali naši bratří. Bylo vydáno též mnoho životopisů svatých a blahoslavených našeho řádu a začaly být spisovány i řádové dějiny. Nejznámější a dosud nejuváděnější dílo tohoto druhu sepsal P. Serafín Razzi. Poprvé vyšlo roku 1577.
Ustavičně se pečovalo o nové vydávání děl svatého Tomáše. Všechny spisy Alberta Velikého vyšly poprvé až roku 1650 v Lyoně. Německá provincie, které byla svěřena péče o vydávání těchto děl, prožívala hlavně v třicetileté válce tak velké těžkosti, že tento úkol nemohla splnit.
První úplné vydání všech děl svatého Tomáše vyšlo za svatého Otce PIA V. v sedmnácti svazcích. Toto rozdělení do sedmnácti svazků je dosud ve vydání, které je v osecké knihovně. U Theologické summy je v něm komentář Kajetánův, u Summy contra gentiles komentář Silvestriho.
Hlavně však bratří nepřestávali kázat. S neúnavnou pílí a horlivostí předkládali věřícím slovo Boží k jejich poučení, posilnění i povzbuzení. Tak tomu bylo od počátku řádu. V šestnáctém století velmi přibývalo bratří, kteří se věnovali obraně víry i práci v misiích.
V každé provincii měl být jeden nebo dva kláštery, v nichž by mladší bratří byli zasvěcováni do kazatelského úřadu.
Roku 1518 začali být někteří bratří vyznamenáváni titulem "praedicator generális". Pro jednotlivé provincie byl stanoven počet bratří, kteří směli být vyznamenáni tímto titulem. Této pocty se dostávalo i misionářům. Bratří na Filipínách však hned tehdy prohlásili, že jsou spokojeni s odměnou, kterou jim připravil Kristus, a podobná vyznamenání odmítali.
Řád začal také stále častěji přijímat správu farností. Jedním z prvních takových farářů je vlastně svatý JAN KOLÍNSKÝ. Farnosti však byly přijímány i v Itálii. Kroniky mluví o bratru FILIPU BALDIMUCCI, který s neuvěřitelnou vytrvalostí, vírou a milosrdenstvím vůči chudým spravoval ve Florencii farnost svatého Marka po celých padesát let.
Řád měl celou řadu slavných kazatelů.
Dnes jsou známa většinou už jen jejich jména. Tak na příklad P. TIMOTEJ RICCI šířil hlavně růžencovou pobožnost. Stalo se mu také, že v Boloni mluvil najednou k třiceti tisícům lidí, shromážděných na náměstí, kde kdysi mluvil k zástupům svatý Vincenc Ferrerský.
Lutherovo vystoupení poskytlo bratřím nové příležitosti. Řád je vybízel k opatrnosti a k bdělosti, zvláště v provinciích, kde se rozmáhal „kacířský mor“
Volal k nim: "Uvědomte si, jak velká se vám naskýtá příležitost získat si korunu věčné slávy, ukázat, že jste pravými a neodrodilými syny Boha a svatého Otce Dominika, věr nými Kristovými psy, bdícími nad ovčínem, ne němí, ne neschopní štěkat, ale příkladem života a ustavičným a vytrvalým kázáním Božího slova obracet nevěřící a posilovat slabé. O to se všemožně snažte. Neváhejte ani krev prolít pro TOHO, KDO ji pro vás již dřive hojně prolil." Měli hájit pravou víru modlitbou i kázáním,
soukromě i veřejně, doma i venku.
O tom již ostatně byla zmínka. Zde je jen přehled činnosti bratří. K ní v této době patří "boj" proti Lutherovi. Slovo "boj" tu nesmí zarážet. Tenkrát byly docela jiné okolnosti, než jsou dnes.
Při všem bratry vedla jen láska ke KRISTU a k jeho tajemnému TĚLU.
Sasky provinciál Hermann Rab šel až do Říma upozornit na nebezpečí. Byl přitom vždy bdělým otcem bratří i sester.
Bratr Jan Mensing, který se později stal biskupem, bojoval naukou, slovem i spisy, a jak říká stará kronika, "zasloužil si" Lutherovu nenávist.
A tak by bylo možno uvádět další a další jména hlavně v Německu, ale i v Polsku, kde krakovský inkvisitor bratr Felix vymohl u krále přísný výnos proti šíření lutheránských knih. Zbožný a horlivý bratr Melchior přivedl svými kázáními mnoho protestantů k pravé víře.
Proti Lutherovi však psali i bratří italští a francouzští. Zvláště horliví byli bratří v Bruselu.
Nelze však zamlčet, že v Anglii byli někteří bratří dost vlažní, že se tam ze tří dominikánů stali anglikánští biskupi, kteří se ve všem snažili vládě vyhovět. Jeden se dokonce oženil; když však za katolické královny Marie "vál jiný vítr", zase se s manželkou rozešel.
Ti dominikáni, kteří zůstali věrní, většinou se musili z Anglie vystěhovat.
Ve Skotsku zůstávali mnozí bratří skrytí ve velkých nebezpečích, aby mohli sloužit věřícím.
MISIE v šestnáctém století velmi vzrostly. Bratří byli vedeni jen touhou po spáse duší. Učili se pracně domorodým jazykům a byli všestranně vynalézaví. Jakmile zpozorovali, že Indiány přitahuje hudba a zpěv, věnovali se hned tomuto oboru.
Portugalští misionáři pronikli již v tomto století až do Konga. Jiní kázali u Turků a u Tatarů. Pronikli do Egypta a do Mesopotamie. V Africe pracovalo až padesát misionářů.
Mise na Dálném Východě byly hlavně záležitostí filipínské provincie, ale i jiní bratří se snažili vypomáhat.
TOLIK JEN STRUČNĚ O MISIÍCH.
Rad měl však i stavitele a malíře. Někteří bratří se věnovali posvátné hudbě.
Taková tedy byla činnost bratří Kazatelů v šestnáctém století. Pracovali s neúnavnou horlivostí pro šíření víry, s láskou k CIRKVI a s touhou po spáse duší.



ZAČÁTEK SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ A DOKTRINÁLNÍ KONTROVERSE


Po koncilu Tridentském všichni katolíci očekávali, že opět vzroste úcta k Církvi. V mnohých státech zůstala úcta k Církvi alespoň úředně. Církev svatá také právě v této době s velkou horlivostí vyvinula slibnou misionářskou činnost ve všech kontinentech.
Začínala však doba absolutismu. Moc.se stále více soustředovala do rukou panovníků, kteří se cítili neomezenými pány a nebyli ochotni někoho poslouchat. Proto uvádění některých výnosů tridentského koncilu ve skutek nepostupovalo všude se stejnou rychlostí.
Bylo málo zemí, které tyto výnosy přijaly bezpodmínečně a nekladly žádné překážky. Mnoho států se vměšovalo do církevních záležitostí, málokterý však byl ochoten Církev hájit.
STAV ŘÁDU snad byl v této době dobrý alespoň po vnější stránce. I řád však začal trpět různými zásahy se strany státu a u některých bratří se objevovaly nezdravé sklony. Ubývalo prvotní prostoty. Začala se vyskytovat touha po titulech. Někteří bratří rádi vystupovali s vnější okázalostí. Ti, kteří vstupovali do řádu jako šlechtici, chtěli jimi zůstat. Rádi se pak přátelili s mocnými tohoto světa a ucházeli se o jejich přízeň.
VMILOSTIVÉM LÉTĚ 1600 umírali v Římě dva lidé, z nichž každý byl zcela jiný a umíral za zcela jiných okolností; a přesto oba patřili k dominikánskému řádu.
Prvního z nich GIORDANA BRUNA rádi dnes všichni inkvisici vytýkají. Ani my už dnes dobře nechápeme smýšlení, s jakým proti němu bylo postupováno. Tehdy se prostě dbalo, aby se nákaza nešířila. Raději odříznout prst, než aby bylo zachváceno celé tělo!
Během dějin vedlo kacířství k mnoha násilnostem! Kolik zavinilo různých válek, neštěstí a ztrát! Proti tomu se chtěla inkvisice postavit a to ještě i v době, když i celé státy už odpadly od Církve.
GIORDAN0 BRUNO vstoupil do dominikánského řádu a po své řeholní formaci složil dobrovolně slavné sliby. Jistě také studoval svatého Tomáše, ale se zvláštním nadšením se věnoval studiu přírodních věd a filosofie. Začal mít své názory, které ho zavedly tak daleko, že opustil řád i Církev. Nežádal o žádný dispens, prostě utekl. Nevíme ani, jak dlouho v řádě žil a kdy odešel.
Potom se potuloval po různých evropských zemích. Ve své nauce zacházel stále dále a přiklonil se k jakémusi naturalistickému panteistickému názoru. Ztratil víru v Nejsvětější Trojici i ve Vtělení. Psal spisy, v nichž zesměšňoval církevní autoritu. Asi se mu nikde nedařilo příliš dobře. Kalvínci už také měli jakousi svou inkvisici, a s lutherány se GIORDAN0 BRUNO také rozešel. Z neznámých příčin se uchýlil do Benátek, ačkoli jistě věděl, že tam ještě platí zákony, podle kterých by mohl být přísně stíhán.
A skutečně, roku 1592 ho v Benátkách zatkla inkvisice a dopravila ho do Říma, kde byl osm let vězněn. Po celou tuto dobu ho navštěvovali jeho bývalí spolubratři, přemlouvali ho, přesvědčovali a prosili.
Šel za ním i generál řádu a snažně ho prosil, aby své bludné nauky odvolal. Po celých osm let měl tuto možnost - Proces s ním byl ustavičně protahován. Jistě za něho bylo konáno mnoho modliteb, bylo vykonáno vše, aby byl získán - vše bylo marné. Potom už nemohli rozhodovat jednotlivci.
Začal platit tehdejší neúprosný zákon, podle něhož byl GIORDANO BRUNO 8. února 1600 upálen na hranici. Generál řádu byl u něho ještě i v den jeho popravy.
DRUHÁ BYLA DOMINIKÁNSKÁ TERCIÁŘKA CTIHODNÁ MARIE RAGGI ,
jedna z těch nemnohých, které Pán vyznamenal stigmaty.
Narodila se v červnu roku 1552 na ostrově Chios, z něhož pocházel i generál řádu Vincenc Justinián. I její otec Lucián Raggi patřil mezi několik předních rodin z Janova, které byly pověřeny správou tohoto ostrova.
MARIE byla od malička zbožná. Horlivě se modlila a ukládala si již jako dítě dobrovolné kající skutky. V noci ráda chodila na terasu domu, aby se dívala na nebe. Skrývala se, aby měla více samoty a mohla se lépe modlit. Kdykoli se jí to zdařilo, spala na podlaze.
Přesto se nestala řeholnicí.
Mladičkou ji provdali za bohatého obchodníka Luciána Mazza. Když vtrhli Turci na ostrov, měla s ním už dvě děti.
Za nových pánů se Janovanúm na ostrově nedařilo dobře. Rodina Raggi se přestěhovala do Messiny, kdežto Marie se svým manželem a dětmi z obchodních důvodů přesídlila do Cařihradu. Spoléhali se tam na ochranu jistého příbuzného, který měl styky se sultánem. Dověděli se však, že jejich dětem hrozí nebezpečí. S pomocí benátského vyslance si proto našli místo na lodi, aby potají opustili Cařihrad.
Příbuzný však je zradil a udal. Oni unikli stráži a dostali se do Messiny téměř zázrakem. Lucián Mazza pokračoval v obchodování až do roku 1570,kdy byl při cestě do Neapole zabit od pirátů.
Marie tedy ovdověla v osmnácti letech. Otec ji podporoval, takže netrpěla nouzi a mohla nechat své dva syny studovat. Ostatní děti jí zemřely ještě malé. Odmítla přání svých rodičů, aby se znovu provdala za bohatého obchodníka, a věnovala se zcela dětem a modlitbě.
Jejím zpovědníkem byl dominikán. Sama byla pokřtěna v dominikánském kostele na Chiosu a od dětství navštěvovala tento kostel. I za pobytu v Cařihradě vyhledávala dominikánský kostel na předměstí Pera. Není proto divu, že již v roce, kdy jí zemřel manžel, vstoupila do III. řádu svatého Dominika. Oba synové - Basil a Mikuláš splnili tajné přání své matky a stali se bratry Kazateli.
V roce 1580 odešla MARIE RAGGI - nyní SESTRA MARIE - do Říma. Přijala ji tam do svých služeb urozená rodina De Marinis, která měla svůj dům blízko kostela Santa Maria sopra Minerva.
SESTRA MARIE byla ráda, že má možnost být tak blízko hrobu svaté Kateřiny Sienské a dominikánského kostela. Zůstala u této rodiny až do smrti.
Zamlčela svůj šlechtický původ a zaujala sama místo mezi ostatním služebnictvem. Když ji však páni lépe poznali, musila stolovat s nimi. Stala se téměř členem této rodiny. Byla jí svěřena péče o děti, kterých paní de Marinis měla osmnáct. Některé se narodily již před příchodem sestry Marie do Říma, jiné po něm.
SESTRA MARIE RAGGI byla dobrou vychovatelkou. Dokazuje to výsledek: ze svěřených dětí šest dcer a tři synové vstoupili do Kazatelského řádu. - SESTRA MARIE spala jen dvě nebo tři hodiny denně a pak se modlila. Denně se pomodlila božské oficium, mariánské hodinky, hodinky za zemřelé a růženec. Ráno šla na mši svatou. Po ní dlouho klečela v kostele. Vídali ji tam obklopenou září. Potom pilně pracovala s myslí obrácenou k Bohu.
V roce 1586 o vigilii Hodu Božího Svatodušního obdržela stigmata. Po svatém přijímání poprosila Ježíše, aby jí dal pocítit bolesti svých ran. Splnil její přání… Domu musila být odnesena. Rány byly na jejím těle jasně patrné. Tu opět prosila, aby jí Pán bolesti ponechal, avšak jejich známky odstranil.
Opět byla vyslyšena, avšak Bůh chtěl její stigmata vyjevit aspoň některým lidem. Nejvíce byla viditelná po její smrti.
SESTRA MARIE chtěla žít v ústraní, avšak na přání zpovědníka přijímala každého, kdo k ní přišel. Prohlašovala o sobě, že je nehodná a neschopná, avšak každému uměla poradit. Předpověděla přesně smrt svou i jiných lidí a různé události. V rodině de Marinis došlo na její přímluvu k zázračným uzdravením.
V prvních dnech roku 1600 získala SESÍRA MARIE odpustky Milostivého léta. Pak už se připravovala na smrt.
V den Zjevení Páně se jí zjevil svatý Otec Dominik a rozmlouval s ní. V týž den ji navštívil otec generál. Po půlnoci 7. ledna 1600 řekla SESTRA MARIE třikrát Jméno JEŽÍŠ a vydechla naposledy.
Oba umírající v Milostivém roce navštívil otec generál - BRATRA GIORDANA BRUNO i SESTRU MARII RAGGI.
Sestra Marie jistě věděla o tomto nešťastníku a modlila se za něho. Přesto však smrt obou byla tak rozdílná - ale milosrdenství Boží nemá mezí! Doufáme proto, že i popravenému bloudícímu bratru Giordanu Brunovi udělil Pán milost věčné spásy!
Z ostatků zesnulé SESTRY MARIE vycházela vůně. Byla pochována v kostele Santa Maria sopra Minerva. Dodnes tam odpočívá. Dnes je téměř zapomenuta, ačkoli brzy po její smrti byl zahájen beatifikační proces a byli vyslýcháni svědkové. Také její životopis vyšel hned v roce její smrti. K beatifikaci však dosud nedošlo.
Téhož roku 1600 zemřel i generál řádu P. HYPPOLIT BECCARIA, jehož smrt SESTRA MARIE předpověděla.
Při volbě jeho nástupce se začal projevovat vliv různých politických stran a států. 13. května 1601 byl tedy zvolen P. JERONÝM XAVIERRE, Španěl narozený v Saragose.
Před svým zvolením byl provinciálem aragonské provincie -Vynikal učeností, výmluvností i zbožností. Psal výklady k spisům svatého Tomáše Aquinského. Byl velkým ctitelem Panny Marie. On první zavedl zvyk, aby se v řádě sestry i bratří modlili růženec na dva chory tak jako božské oficium. Observance mu opravdu ležela na srdci. Rád se také zabýval řádovými dějinami, jimiž se snažil vnikat do ducha řádu.
29. dubna 1601 papež KLEMENT VIII. kanonisoval svatého RAJMUNDA PENNAPORTSKÉHO. Tentýž papež před sedmi lety 14. dubna 1594 kanonisoval SVATÉHO HYACINTA.
Slavná kanonisace se konala už v nově vystavěném velechrámu svatého Petra. Začala doba, kdy řád měl z každé kanonisace nejen radost, ale také s ní měl velké výdaje. Byla proto nutná výzva ke všem provinciím, aby podle možnosti přispěly.
Po generální kapitule, konané v roce 1605 ve Valladolidu, zůstal otec JERONÝM XAVIERRE už ve Španělsku. Král si ho tam vyžádal za zpovědníka.
V prosinci roku 1607 ho PAVEL V. jmenoval kardinálem. Jako kardinál však nikdy do Říma nedošel, protože již následujícího roku 2. září 1608 zemřel. Řídil řád celkem šest let a sedm měsíců.
Nastávala doba, kdy se stále více šířila lhostejnost i nevěra. Měla vliv a odezvu i v řádě.
Volba generálů začala být stále více považována za politickou záležitost, do které chtěly zasahovat různé vlády i někteří kardinálové.
Přesto se stal PADESÁTÝM TŘETÍM GENERÁLEM ŘÁDU opět příkladný řeholník z lombardské provincie OTEC AUGUSTIN GALAMINI , zvolený 24. května 1608.
Jeho současníci ho zahrnují tolikerými chválami, že to působí dojmem barokního slohu. Byl "vzorem řeholního života před zvolením i po něm".
Byl prostý, přístupný, skromný. Velmi dbal o řeholní chudobu, a to hlavně sám u sebe. Byl pokorný a observantní. Také hodně spisoval, avšak spíše různá asketická pojednání než theologické traktáty. Vynikal v úctě k Panně Marii. Byl zvolen ve dvaapadesáti letech.
Přesto zastával úřad generála jen čtyři roky, protože ho roku 1611 Pavel V. jmenoval kardinálem. V tomto úřadě žil ještě osmadvacet let. Zemřel roku 1639 v třiaosmdesáti letech?
Po celou tu dobu byli chudí jeho velikou láskou. Jim rozdal vše, co mohl. Sám na svém způsobu života málo změnil. Roku 1622 napsal závět, ve které vše, co po něm zůstalo, odkázal vzniklé Posvátné kongregaci pro šíření víry.
V jeho úmrtním oznámení ho zahrnovali touto chválou: "Byl ozdobou svého řádu, zrcadlem biskupů, světlem kardinálského sboru."
Za těchto dvou posledních generálů začala mezi katolickými theology
VĚDECKÁ KONTROVERSE ,
takzvaný spor o milosti která pak pokračovala ještě celých sto let. Šlo o řadu velmi nesnadných otázek, které se týkají nutnosti milosti, předurčení a svobodného chtění člověka.
I Luther a Kalvín si kladli tyto otázky. Oba však na tom zcela ztroskotali.
Tridentský koncil naznačil přesné meze: na jedné straně je Boží milost nutná k spáse a ke každému lidskému úkonu, který k spáse vede; na druhé straně člověk má svobodnou vůli, takže má plnou zodpovědnost za své skutky a nikdo nebude zavržen bez osobní víny. Prostým věřícím je to jasné.
Zůstává však theologická otázka: Jestliže Bůh předvídá jak kladný tak záporný výsledek milost které uděluje, proč nedá každému člověku tu míru milostí, o které ví, že je nutná k jeho spáse?
Kalvín se snažil odpovědět na tuto otázku a skončil předurčením k věčnému zavržení.
Staří pelagiáni zdůrazňovali svobodnou vůli člověka natolik, že už nebyla zřejmá nutnost milosti.
Lovanský profesor Michal Baius, jehož spisy odsoudil svatý PIUS V., přiblížil se k protestantským závěrům.
Jesuité opět připisovali příliš mnoho lidské přirozenosti. Dominikáni španělské školy byli ve středu.
Není možno zabývat se zde důkladněji těmito otázkami, jimž právě v sedmnáctém století theologové věnovali mnoho času a papíru. Podnět ke sporu dala kniha španělského Jesuity Ludvíka Moliny. Tato kniha vyšla roku 1588 v Lisabonu pod názvem: "Concordia liberi arbitrii cum gratiae donis." Řešení, které v ní Moline podával, zdálo se dominikánům příliš pelagiánské.
Jesuité opět tvrdili, že když dominikáni bojují proti této nauce, přibližují se nebezpečně ke kalvinismu.
Ve vzniklé kontrovesi se dominikáni - hlavně Dominik Baněz a Tomáš de Lemos - drželi přesně zásad svatého Tomáše a hájili názor, že milost je vnitřně účinná proto, že si to Bůh přeje. Není účinná jen zevně proto, že s ní chce svobodný tvor souhlasit. To, co je nejlepší v srdci člověka, určitě pochází od Boha. Tím nejlepším v jeho srdci je to, že se svobodně rozhoduje ke svým spásným a záslužným skutkům. Svatý Tomáš tu hájí práva Boží a naprostou závislost lidí na něm. Jsme-li na Bohu zcela závislí v životě přirozeném, bylo by možné, abychom nebyli zcela závislí v životě nadpřirozeném? "Co máš, co bys nebyl dostal?" Svatý Tomáš výslovně říká: "Nikdo by nebyl lepší než druhý, kdyby nebyl více milován a sílen Bohem."
Podle učení tomistů je nutno uznat dvě milosti, z nichž "jedna (dostačující) nechává naši vůli bez omluvy před Bohem, a druhá (účinná) jí nedovoluje chlubit se vlastními zásluhami".
Není divu, že tu zůstává veliké tajemství, jak se shoduje nekonečná spravedlnost, neskonalé milosrdenství a svrchovaná svoboda. Tato shoda se může uskutečňovat jen v životě Božím, který nám zůstává skrytý, dokud se nám nedostane oblažujícího patření.
Tomisté proto nikdy nemohli připustit molinistickou teorii o "středním vědění" a o podminování účinnosti milosti předvídanými zásluhami.
Tyto otázky nebudou nikdy zcela vyřešeny. Zmiňujeme se o nich trochu právě na tomto místě, protože se roku 1596 papež Klement VIII. rozhodl, že ustanoví v Římě zvláštní komisi, která by tyto otázky důkladně přezkoumala. Byla to takzvaná "kongregace De auxiliis".
Zasedalo v ní několik kardinálů a mnoho theologů. Tato kongregace měla nejméně sedmdesát úředních zasedání, při čemž nedošla k přesnému závěru Generál řádu BECCARIA tehdy slavnostně prohlásil, že se řád vždy bude přidržovat nauky svatého Tomáše.
Teprve nástupce Klementa VIII. papež Pavel V. roku 1607 rozpustil "kongregaci De auxiliis". Vydal dekret s rozhodnutím, že žádná z obou stran nesmí druhou stranu podezírat z kacířství. Dokud církevní učitelský úřad nerozhodne jinak, je dovoleno vyučovat ve školách oběma systémům. Obě strany byly napomenuty, aby užívaly mírnějších výrazů.
P. GALAMIN přikázal italským i španělským bratřím, aby o tomto námětu nevydávali žádné knihy, dokud nebudou schváleny v Římě.
K určitému výsledku a závěru se tedy nedošlo. Přesto však tato kontroverse nebyla bez užitku pro vědeckou theologii. Příklad tohoto druhu ukazuje, že článek víry není ohrožen, i když jsou k němu různé výklady. Každé lidské vědění, i theologické je jen omezené a někdy i jednostranné. K těmto sporům se po letech jesuité i dominikáni ještě vrátili v době, kdy vyvrcholil jansenismus.
Několikrát se tu opakovalo, že tyto dva řády měly mezi sebou spory. K tomu nutno poznamenat, že přes tyto spory nikdy nebyl poměr mezi oběma řády tak přátelský, jako právě v té době, kdy byly udržovány zvláště mezi oběma generálními před stavenými časté a srdečné styky a kdy generál řádu Kazatelského vykonával pohřební obřady při pohřbu generálního představeného Společnosti Ježíšovy.
Spory o MILOSTI nebyly v této době jediné; v druhé polovině tohoto století byla opět v popředí otázka
PROBABILISMU.
Španělský dominikán Bartoloměj z Mediny napsal již roku 1577 ve svém komentáři k I. - II. tuto větu: "Zdá se mi, že je-li nějaké mínění pravděpodobné, je dovoleno se jím řídit, i kdyby opačné mínění bylo pravděpodobnější."
Aby zavřel dveře laxnosti a sklonům sobectví, ihned dodával, že pravděpodobné je to, co hájí moudří lidé a co je potvrzeno výbornými důkazy. Z této Medinovy teorie by však vyplývalo, že lze s dostatečnou oprávněností tvrdit ANO i NE o témž předmětu mravního řádu.
Někteří jesuitští theologové začali tuto Medinovu teorii zpracovávat a zašli přitom ještě dále než Medina, který přes to bývá nazýván "otcem probabilismu".
Pascal proto ve svých listech provinciálovi, vydaných roku 1656, mluví o "laxní morálce jesuitů". Značně tím jesuitům uškodil.
Téhož roku Alexandr VII. projevil generální kapitule řádu Kazatelského přání, aby řád účinně potíral probabilistické nauky. Od té doby už mezi bratry Kazateli nebylo probabilistických spisovatelů.
Dnes církevní autorita připouští probabilismus.
Dominikáni stále hájí názor, že tam, kde ANO je určitě pravděpodobnější, NE není pravděpodobně správné, ale pravděpodobně nesprávné, a že prozíravá jistota hledá to, co je nejbližší zřejmé pravdě a shoduje se se sklonem ke ctnosti.
Toto je ovšem jen velmi stručný přehled otázek, které v sedmnáctém století vzbudily mnoho pozornosti.



PRVNÍ POLOVINA SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ


Po celých šestnáct let mohl řád řídit P, SERAFÍN SECCHI z Pavie z provincie lombardské, zvolený na generální kapitule v Římě 9. června 1616. Při zvolení mu bylo dvaapadesát let.
Kardinál Galamini ho již před tím jmenoval generálním vikářem řádu. Měl tak velkou lásku k řeholním observancím, že se některým bratřím zdál až přísný. Nerad povoloval výjimky a zvláštnosti a nechtěl udělovat dispense, které nebyly nezbytně nutné. Především byl přísný sám k sobě. Snažil se horlivě visitovat řád, ale nebylo mu to vždy možné. Zvláště do Ameriky se nikdy nedostal. Jmenoval proto alespoň své delegáty. Cestoval nepřetržitě téměř osm let. Chtěl být pravým pastýřem duší proto chtěl vše osobně poznat, aby "mohl prospět těm, kterým měl stát v čele", jak napsal již ve svém prvním okružním listě. Poslal proto všem provinciím dotazník s jedenácti otázkami - PRVNÍ TOHO DRUHU - z kterého měl být jasně patrný stav jednotlivých provincií i jejich nedostatky.
Zachovalo se jen několik odpovědí, které dostal. Některé provincie odpovídaly dost neochotně, a jeden italský provinciál upřímně napsal, že nechce mluvit o nedostatcích a nedokonalostech. Píše:
"Pokoj je velkým dobrem, je-li založen na ctnosti. Kde je mnoho lidí, jsou obvykle i chyby. Proto však se nemůže říkat, že by tam nebyla žádná ctnost."
Sám byl osobně velmi zbožný. Snažil se všude obnovit a zavést vzorný řeholní život, i když okolnosti byly někdy už takové, že přitom byla nutná opatrnost. Bratřím dodával nadšení pro šíření víry. Věrně při tom zachovával všechny pokyny a směrnice nové římské kongregace pro šíření víry.
Hájil výsady řádu. Svolal a řídil čtyři generální kapituly. Nejdůležitější snad byla generální kapitula v roce 1618 v Lisaboně, kdy byla provedena revise Stanov. Postaral se, aby nově upravené Stanovy vyšly co nejdříve tiskem. Upravil také do tisku všechna prohlášení generálních kapitul za poslednich padesát let.
V Toulouse se zúčastnil některých oslav ke cti svatého Tomáše. Ve Francii pak už zůstal. Zemřel tam u Avignonu 24. zaří 1628. Podrobnosti nemáme. Proto není jasné, proč se všude říká "u Avignonu". Zemřel snad cestou?
Roku 1625 papež URBAN VIII. nařídil, aby generální kapituly byly konány alespoň jednou za šest let, ale ani toto na řízení nebylo vždy dodržováno zvláště v druhé polovině století.
2. června 1629 na generální kapitule v Římě byl zvolen padesátým pátým generálem řádu jedenapadesátiletý P. MIKULÁŠ RIPOLFI.
Pocházel ze vznešené rodiny florentské. Jeho matka byla praneteří papeže Lva XI. Svatý Filip Neri prý mu už jako chlapci předpovídal: "Staneš se generálem řádu, ale budeš mnoho trpět."
Do řádu vstoupil v Římě v klášteře Santa Maria sopra Minerva. Již jako novic byl velmi horlivý. Usiloval o všechny řeholní ctnosti. Vynikal ve studiu a získal si rozsáhlé a všestranné znalosti. Měl zkušenost, vědomosti, lásku k svatému Otci Dominiku, k observancím i ke studiu.
Měl tedy všechny potřebné vlastnosti, aby se mohl stát jedním z nejlepších generálů řádu. Po svém zvolení se snažil plnit své povinnosti co nejlépe.
Pečoval o observanci všemožně - i tím, že se snažil finančně podporovat generální noviciát v Paříži. Pilně visitoval a psal krásné okružní listy, kterými chtěl všechny bratry nadchnout k nové horlivosti.
Papež Urban VIII. si ho vážil a projevoval mu náklonnost.
Za generála MIKULÁŠE RIDOLFIHO byla roku 1630 poprvé závazně předepsána pro všechny bratry a sestry osmidenní duchovní cvičení.
Někdo v tom vidí úpadek a odcizování řádové spiritualitě. Skutečně, je těžko představit si svatého Otce Dominika nebo svatou Kateřinu Sienskou, jak si konají osmidenní exercicie.
Avšak doba se tak změnila a zkušenosti s exerciciemi byly tak dobré, že je nakonec Církev svatá závazně uložila všem řeholníkům a řeholnicím. Každý řád si proto vypracoval svůj způsob exercicií.
Ostatně již i blahoslavený Dalmác, blahoslavená Kolumba a jiní a jiní si vyprošovali více samoty a mlčení; svatý Vincenc si konal jakási duchovní cvičení skoro po celý rok, než se stal "Kristovým legátem"; proč to tedy nedopřát všem?
Generální kapitula roku 1629 také nařídila, aby řád měl trvale svého postulátora kanonisací a beatifikací bratří a sester Kazatelského řádu. Měl to být otec planoucí láskou k našim svatým a horlivostí pro jejich oslavení.
Za URBANA VIII. došlo k nešťastnému procesu proti GALILEU GALILEI. Byl to slavný fysik a astronom z Pisy. Dokud pouze hájil Koperníkovy teorie, inkvisice ho nechávala na pokoji. Když však do toho začal zatahovat Písmo svaté, měl roku 1616 první proces, který skončil jeho přísahou, že už nebude tyto teze hájit.
Spoléhal se však na své přátelství s některými dominikány, hlavně s těmi, kteří pracovali v kongregaci Indexu, a vydal spis, v kterém nedodržel svou přísahu a zesměšňoval zastánce jiného názoru. Měl potom nový proces, který poskytl bohatou látku k výsměchu všem nepřátelům Církve ještě i vnašich dnech.
GENERÁL RIDCLFI neměl podíl na tomto procesu. Začal mít v této době jiné starosti. Došlo k události, kterou P. Redigonda nazývá nejbolestnější v dějinách řádu. Tato událost ohrozila na čas i jednotu řádu a vrhla stín na osoby, které se jinak těšily všeobecné úctě.
P. RIDOLFI začal mít nepřátele ne mimo řád, ale v řádě samém. Stali se jimi hlavně bratří, kteří těžko nesli nesmlouvavé, energické a pevné jednání svého představeného, nebo také měli skrytou touhu ocitnout se na jeho místě. Nikdo neříká, že by bylo možno P. RIDOLFÍMU to či ono vytýkat; že snad byl tvrdý a pánovitý a zbytečně pokořoval. Naopak, on chtěl vždy jen dobro všech.
Sám byl skromný, pokorný a poslušný. Chtěl však vzorný řeholní život. Tím narazil zvláště u jakéhosi P. Lupiho. Začaly se šířit různé pomluvy.
P. RIDOLFI měl těžkosti již od počátku. Již roku 1632 v době, kdy dlel ve Francii, aby tam visitoval, sám papež URBAN VIII. jmenoval generálním vikářem řádu tehdejšího generálního prokurátora VINCENCE MACULANA. Dodnes se neví, zda byl k tomu Vincenc Maculano od papeže oprávněn nebo ne, ale tehdy začal skutečně jednat jako generální představený, nezávislý na generálu RIDOLFIM.
Snad by tu někdo odsuzoval jednání P. Vincence Maculana, který pak byl jmenován kardinálem a byl jím celých šestadvacet let. Avšak současné zprávy dávají tomuto otci to nejkrásnější vysvědčení.
Je tu jen důkaz, jak snadno může dojít k nedorozumění i mezi nejlepšími lidmi. P. Vincenc Macul§°se pravidelně denně zpovídal a denně se modlil hodinky za zemřelé. I jako kardinál chtěl zůstat chudým a observantním bratrem Kazatelem.
Celých deset let byl potom poměrný klid a P. RIDOLFI mohl zastávat svůj úřad. V dubnu 1642 však byl obžalován a byl zahájen proces proti němu. Nevíme, zda ho to překvapilo nebo zda již delší dobu mohl něco podobného očekávat. Opět v tom měl hlavní slovo P. Vincenc Maculano a P. Lupi spolu s P.Cattonim a P. Michaelem Mazzarino, který byl bratrem kardinála Julia, známého francouzského ministra.
Po dobu procesu měl P. Ridolfi jakési domácí vězení nejdříve u svatého Sixta v Římě a potom u svatého Petra v Okovech. Po tu dobu se s ním nikdo nemohl stýkat. V červnu téhož roku 1642 byl papežským výnosem sesazen.
Sám papež pak svolal generální kapitulu do Janova. P. Michael Mazzarino směl této generální kapitule předsedat. Při prvním zasedání byl znovu P. RIDOLFI sesazen, ačkoli se k tomu nikde neuvádí žádný důvod. Při druhém zasedání byl P. Michael Mazzarino od svých stoupenců zvolen generálem řádu.
Španělští a němečtí kapituláři se sice smířili s tím, že byl P. RIDOLFI sesazen, nechtěli však, aby se jejich před-staveným stal Mazzarino. Bylo jich asi dost - zvláště španělských, protože byly zastoupeny i všechny jihoamerické provincie.
Odešli proto ihned z Janova a odebrali se do jiného dominikánského kláštera, který byl u Janova nejblíže. Šlo asi jen o malý klášter. Bylo to v Corniglianu. Zvolili si tam aragonského provinciála TOMÁŠE de RCCAMORA. Zřejmě byli mezi nimi
I někteří italští bratří. Mluví se zvláště o P. DOMINIKU de MARINIS, který byl sociem P. RIDOLFIHO.
TAK měl tedy řád nyní dva generály. Žádná strana nechtěla ustoupit.
O tom všem byla podána zpráva URBANU VIII, který sesadil oba nově zvolené generály a dal jim jiné úřady. ROCAMORA se stal arcibiskupem na Majorce.
MAZZARINO byl jmenován arcibiskupem a později v roce 1647 kardinálem. Zemřel však následujícího roku 1648; bylo mu teprve třiačtyřicet let.
Na jeho případě možno ukázat, jak se liší prameny, z kterých čerpáme: Řádové dějiny říkají, že se Mazarino, který pocházel z Říma, odvážil vystupovat u Minervy jako generál řádu tak dlouho, dokud mu to Urban VIII. přísně nezakázal.
Církevní dějiny psané v té době naopak o něm říkají, že byl chudý a skromný; že byl zvolen generálem řádu a prý se řadu zřekl, protože Španělé byli proti němu.
URBAN VIII. pak svolal novou generální kapitulu do Říma. Nazval ji "generállissima". Mezitím se pokračovalo v procesu proti P. RIDOLFIMU. Bylo by jistě zajímavé dovědět se o něm něco bližšího. P. RIDOLFI byl definitivně odsouzen a sesazen. Bylo to pro něho velké pokoření.
On přijal i toto pokoření, avšak nepřijali je jeho četní příbuzní a známí. Bylo z toho pobouření, které mělo skončit tím, že URBAN VIII. nabízel i jemu biskupství. Jaká nelogičnost!
P. RIDOLFI toto biskupství nepřijal. Žil tiše v ústraní. Nevíme však, zda mu byl určen k pobytu některý klášter, nebo zda si sám mohl některý klášter vyvolit.
Na této další generální kapitule byl 14. května 1644 zvo1en TOMÁŠ TURCO z Kremony z provincie lombardské. S tím nyní souhlasili všichni otcové.
Tato kapitula z roku 1644 znovu upravila předpisy o místě a o právech bývalého generála. Jistě se to stalo s ohledem na P. RIDOLFIHO.
P. TOMÁŠ TURCO byl opravdu učenec a znalec nauky svatého Tomáše. Pečoval o dobro řádu. Visitoval alespoň některé provincie. Všude doporučoval horlivost ve studiu; a velmi dbal o to a doporučoval, aby každý klášter psal pečlivě svou kroniku.
29. července 1644 zemřel papež URBAN VIII. Jeho nástupce INNOCENC X. nařídil ihned přezkoumání procesu s RIDOLFIM. Jmenoval k tomu několik kardinálu, kteří zjistili, že se tento otec neprovinil ničím z toho, co mu bylo připisováno. Byl tak plně rehabilitován.
Generál TURCO však již zůstal ve svém úřadě. Řídil řád pět a půl roku. Zemřel v Římě 1. prosince 1649.
P. RIDOLFI byl pověřen řízením volební generální kapituly, která se měla sejít roku 1650. Všichni byli přesvědčeni, že bude opět zvolen. On však náhle zemřel 25. května 1650 - deset dní před volbou.
Co soudit o všech těchto událostech? Těžko někoho odsuzovat, když nejsou známy všechny podrobnosti. Přesto tu zůstává dojem, že by v prvních dobách rádu asi k něčemu podobnému nedošlo.
Zbývá ještě sbírat drobnosti o jednotlivých bratrích této doby, kteří vynikali ctnostmi nebo ve vědách, a o jiných událostech v řádě.
Některé země v první polovině sedmnáctého století velmi trpěly třicetiletou válkou. Westfálský mír, uzavřený roku 1648, velmi poškodil práva katolíku a Církve. Papež marně protestoval.
Ve Skandinávii řád i katolická Církev byly úplně zničeny. Přesto se i tam někteří bratří odvažovali proniknout.
Papež REHOR XV., který založil kongregaci pro šíření víry - Propagandu - poslal tam dva dominikány: BRATRA JAKUBA de Brouwer a MIKULÁŠE Jansena. Podle jmen by se mohlo zdát, že pocházeli z některé ze severských zemí.
Tito bratří se však dostali jen do Dánska, však i odtamtud je královský výnos z roku 1624 vypověděl.
Roku 1632 se někteří jiní bratří dostali na čas do Norska -Mnoho tam nedokázali.
Španělský vyslanec ve Švédsku měl s sebou jako zpovědníka a kaplana dominikána Jana Křtitele v Guemeze. Tento kněz ukázal cestu švédské královně KRISTINĚ a přispěl k jejímu obrácení. Když konvertovala ke katolictví, přijímal ji v Bruselu do Církve.
V Belgii a v Hollandsku se řád udržel. V Antverpách dokonce roku 1622 začal bratr Hyacint Choquetius světit cingula ke cti svatého Tomáše Aquinského na ochranu svaté čistoty. To byly první začátky bratrstva "Voje andělského" ke cti svatého Tomáše.
Občas ještě zuřil mor nejen v zemích postižených třicetiletou válkou, ale i v Itálii, kde mu podlehlo několik bratří. Zvláště však je připomínán jako obět lásky BRATR MICHAEL MALESPINA, který roku 1631 moru podlehl. Uděloval vytrvale svátosti i jinou pomoc nemocným nakaženým morem v městě Florencii.
V tomtéž městě byla roku 1631 poprvé konána PATNÁCTIÚTERKOVÁ POBOŽNOST ke cti svatého Otce Dominika. Bývala potom pravidelně konána zvláště před svátkem zakladatele řádu.
Původcem a šiřitelem této pobožnosti se stal P. Michael Bruni. Chtěl tak vyprosit konec moru.
V roce 1657 papež ALEXANDR VI. toto zbožné cvičení schválil. Rozšířilo se pak po celém řádě.
Zvyk sloužit 2. listopadu tři mše svaté začal rovněž v dominikánském klášteře ve Valencii ve Španělsku. V celé Církvi svaté byl rozšířen v roce 1915.
Mnoho horlivých a zbožných bratří ze Španělska stále ještě odcházelo do Ameriky. Mezi ně patří zvláště
BRATR VINCENC BERNEDO.
Narodil se roku 1562, v osmnácti letech vstoupil do řádu Kazatelského. Studoval potom v Salamance, kde mezi jeho. profesory patřil i P. Dominik Baněz. V roce 1588 přijal kněžské svěcení. Sedm let pak úspěšně kázal na různých místech ve Španělsku. Přitom měl ustavičnou touhu stát se misionářem.
Použil první možnosti, aby se dostal do Kolumbie. V roce 1600 působil po nějakou dobu v Limě. Tam tehdy žil svatý Martin i svatá Růžena a je velmi pravděpodobné, že měl možnost se s nimi seznámit. Hlavním polem jeho činnosti se stala Bolivie.
Jeho sídlem, pokud ovšem někde sídlil, byl klášter v Cuzco, ve vysoko položeném městě, kde doly na stříbro přitahovaly sputy dobrodruhů. Většinou však procházel horami pěšky, navštěvoval jednotlivé vesnice a kázal Indiánům slovem i příkladem. Vykupoval otroky a snažil se pomáhat každému, kdo to potřeboval.
Je pro něho příznačné, že při ustavičném cestování a v krajním nepohodlí dokázal ještě studovat a psát své spisy. Knih měl velmi málo a i to, co sám napsal, se většinou ztratilo. Zachoval se jen jeden jeho spis - komentář k Summě svatého Tomáše, pravděpodobně dosud nikdy nevydaný. Už jen tím" podal důkaz, jak byl vždy věrným odkazu svatého Otce Dominika a jak se snažil studovat i za těžkých podmínek, ačkoli si mohl říci, že pro své Indiány vědu nepotřebuje.
Byl chudý ještě mnohem více, než mu to okolnosti ukládaly, a od všeho odloučený. Uměl rozdat i to, co sám pro sebe nezbytně potřeboval.
Žil v nadmořské výšce čtyři tisíce metrů, což působilo skoro každému veliké obtíže, avšak on si bud na to zvykl nebo si nestěžoval. Přizpůsobil se vždy a ve všem.
Co asi jídal na svých cestách mezi Indiány a jaké míval lůžko? Snášel drsné podnebí a všechny obtíže. Byl k sobě velmi přísný. Ustavičně však pečoval o jiné - nejen o jejich spásu, ale i o všechny jejich potřeby. Žil velmi kajícně a umrveně; opět mnohem více, než mu jeho apoštolát a jeho způsob života ukládal.
Jediným osvěžením a odpočinkem neúnavného bratra a apoštoloa VINCENCE BERNEDA byl občasný pobyt v samotě, kterou nade vše miloval ne pro ni samu, ale aby se mohl více spojovat s Bohem. Přitom však i jeho cesty byly ustavičnou modlitbou. Jen tak načerpal sílu rozdávat se do krajnosti.
Zemřel 19. srpna 1619 v sedmapadesáti letech. Hned po smrti byl uctíván jako světec. Na jeho přímluvu došlo k mnoha zázrakům. Proto byl již roku 1680 zahájen jeho beatifikační proces. Vyskytly se nesnáze, pro které byl proces přerušen. Nyní však bolivijská vláda i bolivijští biskupové žádají a oslavení tohoto apoštola. Přejí si, aby byl BRATR VINCENC BERNEDO prohlášen patronem sociálního apoštolátu v Bolivii.
V PRVNÍ POLOVINĚ SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ žili a působili dnes většinou už málo známí řádoví theologové a spisovatelé Serafín Capponi, Petr de Ledesma, Tomáš de Lemos a celá řada jiných.
Více známý avšak zcela jinak proslulý byl
BRATR TOMÁŠ CAMPANELLA.
V mnohém se podobá bratru Giordanu Brunovi. I on se věnoval přírodním vědám a filosofii, k tomu však se ještě zabýval politikou, a to teoreticky i prakticky.
Rozdíl mezi Brunem a Campanellou je hlavně ten, že Campanella nikdy neopustil ani opustit nechtěl řád a Církev. Ve svých naukách nezašel nikdy tak daleko. Přesto se i on dostal do vězení a byl v něm celých osmadvacet let. Nebyl však vězněn pro některá závadná místa ve svých spisech, ale spíše pro svou politickou činnost, kterou zaměřil proti vlivu Španělů v jižní Itálii.
Bylo jeho vězení jen mírnou vazbou nebo musel snášet všechnu drsnost a přísnost středověkého žaláře?
Měl možnost v té době sloužit mši svatou nebo studovat? Mohli ho navštěvovat jeho spolubratři?
To nevíme.
Přátel však měl asi pořád dost. Ti ho nějak dostali z vězení a poradili mu, aby se uchýlil do Francie. Podařilo se mu tam utéci v době, kdy už ho znovu hledala státní inkvisice. Tam žil v pařížském klášteře a dokonce se směl dostavit i ke královskému dvoru.
BRATŘÍ BRUNO A CAMPANELLA jsou dnes od některých lidí vychvalováni jako hrdinní bojovníci za svobodu. Oni však- nepochopili odkaz svatého Otce Dominika a svatého Tomáše a své nadání - nepopiratelně veliké nedali do služeb řádu a Církve.
Po nich přichází na řadu opět BRATR, který byl věrným synem svatého Otce Dominika a učenlivým žákem svatého Tomáše
- P.JAN POINSOT .
Pod tímto jménem ho asi skoro nikdo nezná. Známější je jeho "šlechtický"titul a příjmení, které si sám dal: BRATR JAN OD SVATÉHO TOMÁŠE.
Ve Francii a ve Španělsku si v této době někteří bratří a některé sestry po vzoru jiných řádu dávali dost často podobná příjmení. JAN od svatého Tomáše se narodil v Portugalsku. Do řádu vstoupil v Madridě. Od počátku chtěl věrně následovat svatého Tomáše a to nejen ve studiu, ale i v jeho ctnostech. Byl proto nazván strážcem řeholní observance, milovníkem chudoby a učitelem pokory.
Zvláště na chudobu kladl veliký důraz a to více skutky než slovy. Vždy měl v užívání jen prosté a laciné předměty. Nosil obnošené a záplatované hábity z nejobyčejnější látky. V cele měl jen to, co nezbytně potřeboval. Dokonce ani knihy nechtěl hromadit. Měl u sebe jen ty, z kterých studoval. Ostatní všechny dával do společné knihovny. BRATR JAN od svatého Tomáše vydělal svými přednáškami, spisovatelskou činností i jiným způsobem mnoho peněz, avšak nikdy si nic nenechal a nechtěl o těchto penězích sám rozhodovat. Ve všem byl vždy závislý na představených a je poslechl. Ubíral si z jídla, které dostával, a rozdával to chudým.
Konal horlivě kající skutky. Věnoval mnoho času modlitbě. Často se postil a velmi často se zpovídal. Ve všem vždy chtěl věrně jít ve stopách svatého Tomáše. Studoval mnoho a neúnavně. Snažil se využít každé chvilky času. Jediným přerušením jeho ustavičné námahy při studiu byla návštěva ve vězení nebo jiné apoštolské práce. Jako svatý Tomáš i on odmítl nabízené biskupství.
Měl velikou lásku k pravdě. Usiloval o pravdivost ve všem po celý svůj život. Nikdy neřekl nic, co by jen trochu bylo proti pravdě.
Byl neúnavně bdělý ve věcech víry. Právě pro tuto lásku k pravdě se spřátelil se svatým Tomášem. V jeho nekrologu o něm užili slov z Apokalypse a řekli o něm obrazně: "Librum accepit de manu Angel i et devoravit eum." Tím chtěli vyjádřit, že spolykal spisy svatého Tomáše. To je asi největší možná chvála tohoto pokorného bratra.
Zemřel svatě 17. června 1644. Před smrtí pokorně odprošoval, ačkoli všichni byli přesvědčeni, že nikdy nikomu neublížil. Jeho dílo vyšlo už několikrát tiskem a je stále znovu vydáváno ještě i dnes. Je to hlavně: "Cursus philosophicus Thomisticus" a "Cursus theologicus".
O JANU od svatého Tomáše říkají odborníci, že je to spisovatel spíše intuitivní a kontemplativní než dialektický. Nevykládá Summu článek za článkem, ale ve svých "Disputationes" probírá hlavně některé důležitější otázky. Často se vrací ke stejné myšlence, aby ji prohloubil. Zvláště pozoruhodné je jeho pojednání o darech Ducha Svatého.
V OSECKÉ KNIHOVNĚ jsou spisy tohoto bratra. Je tam nejen jeho hlavní dílo, ale i některé drobnější a příležitostné spisy, které psal na žádost jednotlivců. I v tom napodoboval svatého Tomáše, který ochotně nechal svých prací a odpovídal kdekomu na více i méně moudré otázky.
Jistá řeholnice, o níž ani nebylo uvedeno, z kterého byla řádu, kladla BRATRU JANOVI od svatého Tomáše celou řadu otázek, jejichž úroveň překvapuje, a on jí na ně odpovídá s neobvyklou ochotou a důkladností sobě vlastní.
Na rozdíl od některých jiných dominikánů, i Kajetána, hájí tam nauku o Neposkvrněném Početí Panny Marie.
K TĚMTO BRATŘÍM možno připojit ještě některé jiné, kteří zemřeli jako mučedníci v této první polovině sedmnáctého sto letí a jsou jen málo známí - alespoň zatím pro nás.
Roku 1613 na ostrově Quadalupe prolili krev čtyři Španělé: JAN LOPEZ, JAN MARTINEZ
VINCENC PALAM a HYACINT CISTERMES
V roce 1616 měla mnoho mučedníků provincie mexická. BRATR ONDŘEJ BOBIO z provincie lombardské působil na Balkáně. Máme o něm jen stručnou zprávu u P. Walze. Podle ní byl jeho sociem Moravan BRATR MATOUŠ.
Tito dva vykonali spolu cestu do Ruska. Podařilo se jim tam přivést některé rozkol niky do katolické Církve a zřídit pro ně kostely. Avšak po návratu na Balkán byl BRATR ONDŘEJ BOBIO krutě usmrcen od kacířských vojáku.
P. ONDŘEJ CARGA byl z Benátek. Již koncem šestnáctého století působil se spolubratrem AUGUSTINEM BUTTIGIEGEM v Srbsku. Prošli spolu celou zemí k velkému užitku duší. Od roku 1607 působil P. Ondřej Carga jako biskup v Sýrii, kde roku 1617 zemřel mučednickou smrtí.
Situace tam byla asi těžká i pro ostatní misionáře. Po něm tam zemřeli mučednickou smrtí roku 1640 BRATR VINCENC MUNDACIUS a roku 1646 BRATR ALEXANDR BALDRATI.
Ve východní Indii byl umučen roku 1613 P. AUGUSTIN da MAGDALENA, roku 1621 JAN de la FORTALEZZA a ŠIMON de MADREDE. Nezůstali jedinými.
V této době dala řádu mučedníky i Anglie. Mnohem více však jich bylo v Irsku. Byl to hlavně P. ARTUR M GEORGHAN, umučený roku 1633 v Londýně s neobyčejnou krutostí. Byly mu spáleny vnitřnosti. P. VINCENC GERALD DILLON zemřel ve vězení. Po nich následovala celá řada dalších bratří.
V letech 1648 a 1649 bylo z nenávisti k víře mnoho bratří pobito v Rusku, a to nejen od Tatarů, ale i od rozkolníků. P. ALBERT z LUBOCHJE, převor v Kyjevě, byl dvakrát proboden kopím, svázán, hozen do řeky, a když se ještě vynořil z vody, utloukli ho vesly. Přihlíželo prý k tomu dvacet tisíc lidí.
Tyto stručné zprávy dávají aspoň trochu přehled o tom, jaké námahy na sebe naši bratří brali, v jaká nebezpečí se vydávali a jakou měli touhu získat duše Kristu.



MUČEDNÍCI JAPONŠTÍ


V prvních řadách misionářských služeb bývala provincie filipínská, která se od počátku věnovala výlučně misiím a snahám šířit Kristovo království a nést duším Ježíše Krista.
V roce 1587 přišli na Filipíny první bratří ze Španělska. Roku 1592 generální kapitula v Benátkách schválila ustanovení provincie POSVÁTNÉHO RůŽENCE na Filipínách. Bratří z této provincie se měli zcela věnovat hlásání evangelia na Filipínách a na Dálném Východě. Začali tam co nejdříve mít misie v Japonsku, v Číně i v dnešním Vietnamu.
Až do první poloviny devatenáctého století tato provincie neměla svůj noviciát. Řeholníci pro ni byli získáváni ze všech ostatních španělských provincií. Skoro každý rok navštívil španělské kláštery některý misionář, který v nich hledal dobrovolníky.
Vždy bývala dávána přednost kvalitě před kvantitou. Hlásili se a byli přijímáni jen ti řeholníci, kteří měli opravdu misionářské povolání.
Provincie posvátného Růžence se pak snažila těmto pro misie získaným řeholníkům poskytnout co možná nejlepší a všestrannou formaci.
Vždy - a zvláště v prvních staletích svého trvání byla to provincie přísně observantní. To bylo všeobecně známo. Každý, kdo tam odcházel, věděl, co chce a co ho očekává, a měl opravdu touhu po spáse duší i ducha oběti. Není proto divu, že žádná provincie nedala řádu tolik mučedníků jako tato.
V hlavním městě těchto ostrovů - v Manile byla velmi brzy po příchodu bratří zřízena kolej svatého Tomáše, z níž se po několika letech - se schválením papeže i španělského krále stala katolická universita, která má dodnes veliký vliv nejen na Filipínách, ale i na celém Dálném Východě.
BRATŘÍ NA FILIPÍNÁCH byli často nejen hlasateli evangelia a duchovními pastýři, ale i učiteli v nejrůznějších oborech a lékaři těl. Stali se všechno všem, aby všechny získali Kristu.
Již tehdy zkušení misionáři sestavili pravidla, jimiž se měli řídit budoucí misionáři. Tato pravidla jsou platná a užitečná ještě dnes. Nezapomíná se v nich na znalost domorodých jazyku, na znalost Písma svatého a na všestranné vzděláni. Dávají se v nich praktické pokyny.
Doporučuje se pokora. Závěr zní: "Je naprosto nutné, aby misionář byl horlivý a vytrvalý a aby byl veden jen láskou k Bohu a k duším."
VE VŠECH ZEMÍCH, kde tato provincie působila, měla též své mučedníky. Měla je i na Filipínách, kde prolili krev pro Krista bratří ILDEFONS GARCIAS a ONUFRIUS PALAS.
Měla je na Formose, kde roku 1633 byl umučen BRATR FRANTIŠEK od svatého Dominika a roku 1636 BRATR LUDVÍK MORO.
MEZI NEJSKVĚLEJŠÍ STRÁNKY DĚJIN TÉTO PROVINCIE PATŘÍ MISIE V JAPONSKU
Prvním misionářem v Japonsku byl svatý František Xaverský. Po něm tam přišli i jiní jesuité. Počet křesťanů začal rychle stoupat. V roce 1572 jich bylo třicet tisíc, po třiceti letech již 750.000. Častá byla obrácení mezi vzdělanými a urozenými Japonci.
Avšak již roku 1597 byl vydán první výnos o pronásledování křesťanů v Japonsku. Tohoto roku bylo popraveno šestadvacet mučedníků v Nagasaki.
Holanďané a Angličané misionářům velmi škodili.
Roku 1585 Řehoř XIII. svěřil hlásání evangelia v Japonsku a v Číně výlučně jesuitům, avšak již Klement VIII. toto rozhodnutí zrušil. Tím otevřel cestu do těchto zemí i jiným misionářům.
Po několika letech působení na Filipínách dostali domini-káni pozvání od pana Shimazu, feudálního pána na ostrově Sat suma, aby přišli i na jeho panství. Snad se pan Shimazu dověděl něco o jejich činnosti a chtěl je poznat blíže.
Bratří nevěděli skoro nic o Japonsku, nevěděli, jak se tam budou dorozumívat a co je tam čeká, avšak přesto toto po zváni okamžitě přijali.
1. června 1602 odešli z Manily a vydali se na cestu. Po celém měsíci velmi obtížné plavby přistáli u ostrova Koshiki na jihu Japonska.
;Pan Shimazu, který je pozval, jim zdvořile nabízel různé dary. Zdvořile je odmítli zřejmě hlavně proto, aby neprojevili ani stín zištnosti. Sami si našli opuštěnou pagodu a usídlili se v ní. Zřídili si v ní kostel i klášter.
Žili tam potom celé tři roky v krajní chudobě. Přitom bylo jejich hlavní snahou ve všem podle možnosti zachovávat všechny předpisy Stanov. Činnosti asi mnoho neměli, proto se snažili naučit se dobře japonsky. Modlili se horlivě božské oficium, připravovali si půdu modlitbou a chtěli kázat celým svým životem dříve než začnou kázat i slovy.
Po těchto třech letech začali stavět první kostel - samozřejmě opět velmi chudý. Do Japonska se dostali až v roce 1608. Ubytovali se tam v Ky odomari. Tam už si zřídili kostel větší. Měli svého stavitele. Při tomto díle nemohli už odmítat pomoc těch, kteří již uvěřili v Krista. Mezi nimi byl i urozený Schichiemon, který později zemřel jako mučedník. Náboženskou výuku mu poskytl a pokřtil ho P. Tomáš Zumáraga.
Víru přijímalo stále více Japonců ze všech společenských tříd. Jeden z našich bratří - P. Alfons de Mena začal budovat celou řadu kostelů, mimo jiné v Kashima a v Hamamachi. Od dvora v Kyoto dostal dovolení budovat kostel i v Nagasaki.
Začátek byl tedy velmi dobrý a slibný, avšak celé toto dílo bylo brzy rozmetáno. Začalo to tím že "daimyo" dal rozkaz, aby byly zbořeny všechny kostely v Satsume. Bratří, kteří tam byli, odešli do Nagasaki, kde bylo jakési jejich středisko.
Další skupina bratří byla v Osace. Začátkem roku 1610 P. José Salvanes - Josef od svatého Hyacinta šel na sever s úmyslem, že založí misijní stanici v tehdejším hlavním městě Kyoto. Bratří tedy zakusili hodně nejistoty a potkala je různá zklamání.
V dubnu roku 1612 začalo tvrdé a trvalé pronásledování. Všichni misionáři byli vypovězeni ze země. Vladař jim dal rozkaz, aby okamžitě odcestovali.
Bratří se soustředili v Nagasaki, odešli do přístavu a vstoupili na loď. Po dni plavby se potají v různém přestrojení vrátilo sedm bratří, aby nenechali nově obrácené křesťany opuštěné. Věděli, v jaká nebezpečí se vydávají, avšak neváhali. Byli to otcové FRANTIŠEK MORALES, HYACINT ORFANELL, JOSEF SALVANES, ALFONS NAVARETTE, JAN RUEDA, ALFONS de MENA a TOMÁŠ ZUMÁFRRAGA.
Tušili již, že všichni dosáhnou mučednické koruny? Bylo jistě nesnadné skrývat se třeba jen několik dní. Tito misionáři se však skrývali po léta. Ustavičně chodili z místa na místo většinou v noci, a tajně sloužili mši svatou v domech křesťanů nebo na opuštěných místech. Mezi sebou se asi sešli jen málokdy.
Těžko se mohli dorozumívat, když ustavičně měnili místo pobytu. Možno si představit, kolik zakusili nepohodlí, zimy a hladu. Věděli, že každá jejich návštěva je pro japonské křesťany nebezpečná, a proto pro sebe vyžadovali co nejméně a omezovali se, jak mohli. A tento stav trval u mnohých po celá léta!
Ustavičně musili být připraveni na smrt.Za jakých okolností sloužili mši svatou!Pronásledování se přiostřovalo. Japonští křesťané začali být skleslí. Někteří z nich již začali ochabovat v horlivosti. Jak jim znovu vrátit důvěru a odvahu? Jak je naplnit novým nadšením? Dokáží to slova? Dva misionáři o tom měli spolu poradu.
Byl to náš ALFONS NAVARETTE a P. FERDINAND od svatého Josefa z řádu augustiniánů. Rozhodli se, že se podají Bohu v oběť, aby už nekázali jen lidskou výmluvností, ale i příkladem, a aby se jejich krev stala semenem nových křesťanů. Chtěli tak od Boha vyprosit pevnost a stálost ve víře pro své děti.
Přestali se skrývat, oblékli si každý svůj hábit, který tedy zřejmě nikdy nepřestali mít na dosah, a začali veřejně kázat slovo Boží. Za těchto okolností byli ovšem velmi brzy zatčeni. Jistě se zachovaly podrobnosti i o těchto mučednících, jako jsou zachovány o blahoslaveném Karlu Spinolovi ze společnosti Ježíšovy, který umíral v témže pronásledování.
Zatím je nemáme. Nevíme ani, jak dlouho byli tito dva otcové vězněni. Japonci zacházeli se zajatými křesťany neobyčejně tvrdě.
Už i jen pouhé věznění bylo nesmírnou mukou.
OTEC ALFONS se stal prvním bratrem Kazatelem, který zemřel pro víru v Japonsku. Byl nejprve ztýrán a potom sťat 1. června 1617. Je nám známa jediná věta tohoto mučedníka; uprostřed muk zvolal: "Bože můj, toť příliš - ne utrpení, ale útěch při utrpení." Nasvědčuje to, že při jeho popravě byli křesťané, kteří si pak tuto jedinou větu předávali jako poslední odkaz svého otce.
Příklad těchto dvou mučedníků byl velkým povzbuzením pro bázlivé. Nikdo se sice nevydával zbytečně v nebezpečí, avšak všichni začali s novou odvahou a horlivostí vyznávat víru a plnit náboženské povinnosti.
Nesnází přibývalo. Výnosy proti křesťanům a hlavně proti misionářům byly stále přísnější. Vladař Siogun-Sama nařídil, že má být v jeho království zničena každá stopa po křesťanském náboženství.
Znovu bylo přikázáno všem kněžím a řeholníkům, že mají okamžitě opustit Japonsko, jinak že je stihnou nejpřísnější tresty. Každý Japonec, který by je přijal třeba jen na chvilku do svého domu, měl to zaplatit životem.
Naši bratří věděli o těchto výnosech, avšak neodešli. Naopak, přijali do řádu devět Japonců.
Jaký byl asi jejich noviciát? Vytrvali však.
Někteří začali studovat a připravovat se na kněžství, jiní se stali bratry spolupracovníky. Bylo dobrým znamením, že jsou mezi nově obrácenými tak brzy kněžská a řeholní povolání.
Japonští kněží by se byli snadněji utajili. V našem řádě však v tomto století asi nedosáhl kněžství žádný z těch Japonců, kteří se na ně připravovali. Mnoho Japonců také vstoupilo do III. řádu. Ještě více bylo těch, kteří byli přijati do Růžencového bratrstva.
Přitom byli všichni ve dne v noci v největším nebezpečí. Otcové stále více omezovali svůj pobyt v japonských domácnostech. Chodili z místa na místo v hladu a v nedostatečném oblečení. Avšak i japonští křesťané byli velmi horliví o obětaví. Vyučovali náboženství a cvičili se ve skutcích blíženecké lásky. Byli mezi nimi i někteří z královské krve. I ti dali přednost pokoře kříže před svým původem a považovali si za čest, když mohli sloužit.
Pronásledovatelé stále hledali nové oběti a dařilo se jim to. Po otci Alfonsovi přišel na řadu OTEC JAN MARTINEZ od svatého Dominika, umučený 19. března 1619. V dalších třech letech se misionářům podařilo skrývat se. Po těchto třech letech však byla kořist pronásledovatelů neobyčejně bohatá.
Mezi sedmapadesáti vyznavači víry, umučenými 10. září 1622 v Nagasaki, byli z našeho řádu otcové LUDVIK FLORES, FRANTIŠEK MORALES, ANGELO ORSUCCI, ALFONS de MENA, JOSEF od svatého Hyacinta, SALVANES a HYACINT ORFANELI.
S nimi bylo popraveno mnoho Japonců, především japonští profesoři TOMÁŠ del ROSARIO a DOMINIK NAGATE, kteří se připravovali na kněžství.
Způsob popravy u těchto i u dalších mučedníků byl různý a vždy velmi krutý. Někteří byli přibiti na kříž a pak probodeni. Jiní byli ukřižováni hlavou dolů. Mnoho jich bylo opékáno pomalým ohněm. Jiní byli rozdrásáni a na kousky rozsekáni. Opět jiné nechávali celé hodiny stát v ledové vodě.
Nic nemohlo umlčet na jejich rtech chvály Boží. Všichni závodili v horlivosti s prvotní Církví.
Spolu s nimi umírali i františkáni, poustevníci svatého Augustina a jesuité.
10. ZÁŘI 1622 UMÍRALI KRISTOVI BOJOVNÍCI V NAGASAKI.
Vždy jsme si velmi přáli, dovědět se nějaké podrobnosti o našich japonských mučednících. Nyní využíváme první příležitosti, která se nám naskytla O BLAHOSLAVENÉM ANGELOVI v článku Otce Isnarda Pia Grossi, uveřejněném v Bolletino di San Domenico, LVI - 8-9.
BLAHOSLAVENÝ ANGELO ORSUCCI
se narodil 8. května 1573 Bernardinu Orsucci a Isabelle Franciotti v Lucce v krásném paláci na via Guinigi. Na křtu dostal jméno Michael.
Již v třinácti letech poznal, že má jít cestou svatého Dominika. V klášteře svatého Romana oblékl bílý a černý hábit bratří Kazatelů a stal se bratrem ANGELEM.
Po kněžském svěcení, přijatém u Santa Maria della Quercia u Viterba - a po doktorátu theologie, jehož dosáhl v Římě v koleji svatého Tomáše, kterou založil o několik let dříve Jan Solano, biskup v Cuzco v Peru, otvírala se mu učitelská dráha. Však setkání se skupinou dominikánů, kteří se vrátili z Dálného Východu, dalo jeho životu jiný směr.
Už po několika měsících se dostal do kláštera ve Valencii, proslaveného svatým Vincencem Ferrerským a svatým Ludvíkem Bertrandem, a připravoval se tam k cestě na Filipíny.
14. dubna 1601 psal otci a matce dva dlouhé a dojemné dopisy, v nichž říkal, že mu Pán dal jasně poznat jeho misionářské povolání. Nemohl za ním nejít. Myšlenka, že brzy odcestuje na Dálný Východ, ho naplňovala radostí. Vroucně toužil, aby se směl obětovat z lásky k Bohu a pro spásu duší. Všichni jeho drazí mají mít účast na této jeho radosti. Mají se dívat k nebi. Pak ochotně přijmou odloučení od něho. Dodává: "Jak veliká by byla má spokojenost, kdybych byl v nebi a radoval se z Boha spolu se svým otcem a matkou, s bratry a se sestrami!"
Doporučuje jim, aby se denně večer modlili růženec. "Nebeská Matička pak dá všem sílu, aby byli dobří a svatí." Dopis končí těmito dojemnými slovy: "Modlete se všichni za mne zvláště k zázračné Panně Marii. Proste ji, ať mi dá šťastnou cestu a ducha, sílu a život, abych vytrval v pracích, které se z lásky k jejímu Synu připravuji snášet, abych plodně pracoval mezi nevěřícími a přitáhl je k svaté víře."
7. května 1601 nastoupil cestu se čtyřiadvaceti spolubratřími. V Seville právě zuřil mor. Zdrželi se tam měsíc, aby ošetřovali nemocné, koncem června vyjeli z přístavu Cadice do Mexika, kde přistáli 15. září 1601. Brzy se vydali na další cestu na Filipíny.
Maminka doma měla starosti, že její syn je od ní tak daleko. Zdálo se jí, že odešel "ze světa". Její dítě - otec Angelo jí na to odpovídal už až z Manily.
Ujišťoval ji, že "pravý svět je na Východě". Jsou prý tam království a císařství, proti nimž jsou Itálie a Španělsko miniaturami - a města zalidněná jako mraveniště. Jak ho dojímala myšlenka, že všichni tito lidé neznají učení o lásce a spáse Pána Ježíše Krista.
Začal svou apoštolskou činnost. Kdo čte těch několik dopisů, které se mu podařilo poslat do Itálie, má dojem, že tu mluví nadšené dítě. Přitahoval ho drsný, chudý a potulný život. Radostí ho naplňovaly všechny přísnosti, které si tam misionáři ukládali. Hluboce ho dojímala horlivost nově obrácených; zdálo se mu, že se vrátil do prvních křesťanských staletí.
Avšak to, co našel, ho nevedlo k zapomínání na to, co o -pustil: rodné město, přátele, bratry, tatínka, maminku, které tak docela po italsku posílal "tisíc milionů polibků". Všechny nosil v srdci a střežil s něžnou láskou.
Na jeho cestě apoštola Páně, plné velkých obětí a velko -dušné oddanosti, docházelo k zázrakům. Otec Angelo si však byl stále vědom své maličkosti a připisoval zázraky horlivé víře nově obrácených. V horlivé práci pro rozšíření Božího království a v pokoře si zachoval mír, o který ho nic nemohlo připravit.
Psal svému bratru Otci Františkovi Orsucci, dominikánu u svatého Romana: "Jsem velmi spokojen a velmi se raduji z toho, že jsem se sem dostal. Zakouším mnoho duševního klidu." Tento podivuhodný klid si uměl zachovat i tehdy, když ho na čas nemoc donutila, aby zůstal v klidu a v ústraní, ačkoli si živě přál být tam, kde bylo více práce a nebezpečí.
Příležitost k splnění této touhy se mu naskytla v srpnu 1618, kdy se odvážně nabídl k nebezpečné cestě do Japonska, kde zuřilo pronásledování proti křestanům. Měl tam být věřícím oporou v této zkoušce.
Přistál v Nagasaki oblečen jako španělský obchodník. Ani to mu však nepomohlo, protože byl již po čtyřech měsících vypátrán. Našli ho s Otcem Martinezem v domě jednoho křesťana, kde se ve dne učil japonštině, kdežto v noci chodil do města, aby tam konal kněžskou službu.
Zavřeli ho v odporném vězení s jinými řeholníky. Byli to dominikáni, jesuité i františkáni. V tomto vězení zůstal čtyři roky. Je možno udělat si o tom představu, co za tu dobu vytrpěl? Nikdy si však nestěžoval. Naopak, jak sám prohlásil, žil tam "v dokonalé radosti".
Podařilo se mu ještě napsat bratrovi. Píše: "Jsem ve vězení veselý a spokojený. Očekávám mučednickou palmu, dá-li mi Pán tak velikou milost ...
Jak velkou radost a spokojenost pociťuji pro milost, kterou mi dal náš Pán, že jsem byl zajat pro lásku k němu i pro to, doufám, že budu moci dát pro něho život. Nemohu to vyjádřit slovy. Nevyměnil bych toto vězení za všechny důstojnosti světa a za nejlepší paláce v Římě."
Provinciálovi psal ještě několik dní před smrtí: "Již jsme si udělali své kříže, abychom je nesli s sebou. Je mi velmi slavnostně". Poprosil svého představeného, aby vyřídil poslední pozdrav stařičké mamince (otec byl již mrtev), bratrům a přátelům v Itálii, končí slovy: "Otče, s Bohem, miliónkrát s Bohem! Na shledanou v nebi!"
RÁNO 10. ZÁŘÍ 1622 BYLO NA PAHORKU V NAGASAKI,
který byl nazván "pahorkem mučedníků", zatlučeno do země 25 kůlů. Ke každému z nich byl přivázán jeden hrdinný vyznavač víry. U každého kůlu byl rozdělán oheň.
Blahoslavený Angelo se rozhlédl kolem sebe a uviděl, jak se někteří nedávno obrácení Japonci bojí ohně a jak kolísají a jsou nejistí. Vyprostil se z provazů, jimiž byl přivázán v zápěstí, a šel k nim, aby je povzbudil a dodal jim odvahy. Pak se vrátil ke-svému kůlu, znovu vsunul ruce do provazů a zůstal pevně stát, dokud neuhořel. Zřejmě šlo o pomalý oheň.
OTEC CALLADO byl ve světských šatech v zástupu přítomných a přihlížel tak k této mučednické smrti. Ještě neuplynul ani rok, když přišel do Luccy. Nesl s sebou dopis od filipínského provinciála. Přišel k svatému Romanu a dal si zavolat otce Františka Orsucci.
Když stanul před bratrem mučedníka, nemohl se zdržet slz a řekl jen: "Zprávy o Otci Angelovi si můžete přečíst v tomto dopise." Otec František dopis otevřel a četl: "Oznamuji vám, že náš Pán vylil hojně požehnání na váš dům a dal vám SLAVNÉHO MUČEDNÍKA, který stačí k uctění nejen rodiny, ale celého království."
12. ZÁŘÍ TÉHOŽ ROKU 1622 umírali Kristovi bojovní ve Vomuře. Mezi těmito mučedníky byl z našeho řádu otec TOMÁŠ ZUMÁRAGA a bratr japonského původu MANCIO CHJWATO.
Z našich otců tehdy zůstal v Japonsku už jen JAN RUEDA. Ten se skrýval nejdéle - skoro dvacet let - a proto snad nejvíce vytrpěl. I on zemřel jako mučedník.
Avšak prořídlé řady doplnili další bratří. Přišli opět z Filipín převlečeni za obchodníky. Byli to hlavně otcové DOMINIK IBANEZ, LUKÁŠ del ESPIRITU SANTO a LUDVÍK BERTRAND, synovec světce. Věděli dobře, co je čeká. Sloužili japonským křesťanům, dokud mohli.
Všichni do jednoho zemřeli jako mučedníci v letech 1626 -až 1634. OTEC DOMINIK CASTELLET byl rovněž umučen roku 1628. Stejně umírali i japonští bratří TOMÁŠ ROKUZAEMON a JAKUB GOROBYOE.
Opatření proti misionářům byla stále přísnější. Přesto však se dály další pokusy pomoci opuštěným křesťanům, které si vyžádaly další oběti z řádu Kazatelského. V roce 1636 to byli ještě OTCOVÉ Vilém Courtet a Otec Gonza1es a Japonci Aozaraza a Shiwozuka.
Dosud to byli většinou španělští bratří z provincie Posvátného růžence na Filipínách. VILÉM COURTET je asi prvním Francouzem v této slavné skupině.
Do řádu ho přijímal otec Šebestián Michaelís. Tento horlivý bratr pravděpodobně sám prosil, aby směl odejít na misie. Neví se, jak dlouho mohl v Japonsku působit. Umíral za strašných muk se zpěvem na rtech k chvále Pána Ježíše a Panny Marie.
Pak nastala přestávka po dobu delší dvou století. Opatření byla tak přísná, že se už žádný misionář do Japonska nedostal.
TENTO UVEDENÝ SEZNAM MUČEDNÍKů není ani zdaleka úplný, protože celkem zemřelo v tomto pronásledování 32 synů provincie Posvátného Růžence, 16 terciářů našeho řádu a nejméně 60 členů Růžencového bratrstva. Mezi nimi byly i tři ženy.
Tehdy však byly zabíjeny z nenávisti ke křesťanství i dvouleté a tříleté děti. Všichni umírali radostně. BENEDIKT XIV. byl dojat jejich odvahou a zvolal: "Beatifikační proces těchto mučedníků je jeden z nejslavnějších."
K BLAHOŘEČENÍ však došlo až 7. července 1867 za Pia IX. Mezi blahoslavené bylo zařazeno dvě stě pět mučedníků, z nichž více než polovina patřila k řádu Kazatelskému" nebo byla zapsána v Růžencovém bratrstvu. Ostatní patřili k jesuitům, k františkánům nebo k augustiniánům.
V TÉTO VELKÉ SKUPINĚ BLAHOSLAVENÝCH NEJSOU JEŠTĚ VŠICHNI -
O blahořečení dalších se jedná. Tentokrát se této záležitosti ujal francouzský farář v Sérignau JOSEF ESTOURNET. Pečlivě vyhledává doklady o životě a mučednictví dalších Božích služebníků. Mezi ně patří VILÉM COURTET, který pochází z jeho farnosti.
Kromě něho patří k této nové skupině ještě osm dominikánů, z toho čtyři Španělé, tři Japonci a jeden Ital a dvě japonská terciářky.
Všichni byli umučeni v Nagasaki v letech 1633 až 1637. V čele této skupiny je DOMINIK IBANĚZ de ERQUICIA.
To je tedy první slavná skupina mučedníků z těch, které dominikánská provincie Posvátného Růžence dala "řádu a nebi", jak říkala lekce v starém breviáři.



SVATÁ RUŽENA LIMSKÁ


Tato světice bývá nazývána prvním květem svatosti v Americe. Narodila se roku 1586 o svátku svaté Anežky Montepulciánské, která však tehdy ještě nebyla svatořečena.
Její otec Gaspar de Florez byl ze šlechtické rodiny. Ve Španělsku vstoupil do vojska a šel do Ameriky, aby tam zbohatnul. Přepadla ho však zákeřná, dlouho trvající nemoc, která přivedla celou jeho rodinu do velké chudoby.
Růženina matka se narodila už v Americe. Byla to energická, statečná žena, která se vzorně starala o četnou rodinu. Když její manžel onemocněl, zařídila si šicí a vyšívací dílnu, V níž se vyučilo mnoho dívek. I Růžena v ní pracovala.
Na křtu dostala jméno ISABEILA po babičce. Když jí matka začala říkat Růžena, působilo to dívence mnoho starostí a obtíží. PANNA MARIA později toto nové jméno schválila. Babička se s tím smířila až při Růženině biřmování, když dal svůj souhlas i svatý biskup Turibius.
Růžena byla od malička klidná a usměvavá, tichá a ústupná. Statečně snášela různé chirurgické zákroky. Velmi záhy začala vést život modlitby. Bylo jí, jako by ji přítomnost Boží zcela pronikala.
Maminka ji začala učit číst. Do školy tedy zřejmě nechodila. Byla už tak ponořena v ustavičnou modlitbu, že nemohla připoutat mysl k jednotlivým písmenům. Matka už ztrácela trpělivost. Tu si Růžena začala vyprošovat Boží pomoc a nesnáze tak překonala.
Žila v prostředí dost rušném. Matka měla celkem jedenáct dětí, avšak nad žádným nebyla tak bezradná jako nad Růženou. Chtěla, aby i tato její dcera "znormálnila". Měla proto-ustavičně po ruce pořádnou metlu a velmi často a s velkou důrazností jí používala.
Růženino mlčení, skromnost, útěk před světem i bdění pokládala přísná matka za přečiny, které nemilosrdně trestala. Snad nejvíce byla Růžena bita, když si po vzoru svaté Kateřiny Sienské ostříhala vlasy.
Dcera by byla ráda ve všem matku poslechla, avšak Pán měl také své požadavky, a proto křik a bití nepřestávaly.
Ani ostatní domácí s ní zpočátku nejednali mírněji, když viděli zvláštnosti jejího způsobu života. Bratří jí vyhrožovali inkvisicí. Matka jí veřejně vytýkala pokrytectví. Tato situace trvala až do Růženiny obláčky.
Nejhůře jí bylo v době, kdy se jí přihlásil zámožný nápadník. Kolik tehdy vytrpěla od přísné matky! Kolik to bylo domácích sporů a urážek od bratří i od jiných příbuzných! Proti ní byla tenkrát nejen slova, ale i důtky a políčky. Klidně a vyrovnaně vše snesla. Matka ji drsně přitahovala k světským stykům. Začala jí obstarávat líčidla, šperky, přepychové oblečení. Chtěla, aby se její dcera co nejlépe provdala. Růžena tím trpěla dost dlouho.
Potom zasáhl zpovědník a matku napomenul: "Už neobtěžuj dceru, kterou si Duch Svatý od dětství připravoval k svatosti!" Matka tehdy poslechla a zřekla se zcela svých plánů. To od ní bylo pěkné.
RůŽENA se pak oblékala chudě až do dvaceti let, kdy vstoupila do III. řádu svatého Dominika a začala nosit bílý hábit. Chtěla vstoupit do noviciátu k svaté Kateřině Sienské. Snažila se co nejvíce napodobovat tuto světici, ovšem v daných podmínkách.
Svou matku vždy ve všem poslouchala. Nikdy si nic nevzala bez jejího dovolení. Měla velikou lásku k rodičům. Prací svých rukou jim chtěla pomáhat v bídě. Obsluhovala je, když byli nemocní. Snažila se být jakýmsi andělem míru pro celou rodinu. Mírnila otcovu častou rozmrzelost, usmiřovala, těšila, odpouštěla, pomáhala. Často pracovala pilně až do půlnoci.
Vykonala v jediném dni tolik práce, kolik by jí sotva sta čily udělat čtyři jiné. Uměla hlavně velmi obratně a vkusně vyšívat. Pěstovala také květiny, které pak prodávala. Nikdy si nic nenechala pro sebe.
Tehdy jí také byla nabízena jiná Cesta. V Limě byl zakládán nový observantní klášter klarisek. Jeho zakladatelkou byla neteř limského arcibiskupa svatého Turibia. Ta pozvala Růženu, aby vstoupila do tohoto kláštera spolu s prvními sestrami.
RůŽENU velmi, velmi přitahovala klausura a přísný život a hlavně také vyhlídka, že se bude moci zcela dát Bohu, unikne světu a nebudou jí už dělat obtíže bratří a jiní příbuzní. I matka se zdála souhlasit z úcty k arcibiskupovi. Bude mít zaopatřenou dceru bez věna! Uvědomila si však, v jaké nouzi je celá rodina.
Otec často ležel nemocen. Matka si vypůjčila peníze a pak neměla dluh čím zaplatit. RůŽENA mnoho pracovala a tak pomáhala vydržovat celou rodinu. Překážkou se zdála být i stará nemocná babička, kterou Růžena pilně obsluhovala.
RůŽENA měla zůstat v zahradě svatého Otce Dominika. Zatím však jí klášter doporučil i zpovědník. I babička už se s tím smířila. Bratr jí v klášteře vše vyřídil. V neděli už se s ní vydal na cestu a chtěl ji do kláštera doprovodit.
RůŽENA se ještě zastavila v kapli Panny Marie Růžencové a poklekla tam. Když bratr naléhal, aby už šla, zjistila, že nemůže povstat. Všechna námaha byla marná. Tu slíbila Panně Marii, že se vrátí k matce a že jejím klášterem bude otcovský dům. Okamžitě pak vstala.
Obláčku do III. řádu měla o svátku svatého Vavřince roku 1606. Byla v tu chvíli šťastná a blažená. I matka byla přítomna a plakala. Náhle však u ní došlo k jakési změně. Slzy oschly, pocítila velikou radost a začala šťastné dceři blahopřát. I po obláčce pak na ni ještě někdy hubovala, ale už to bylo opravdu jen z lásky.
RůŽENAE byl ještě několikrát doporučován Karmel i jiné kláštery, aby nezůstala jen terciářkou. Ona však byla stále více přesvědčena, že ji Bůh chce mít na cestě, po které šla svatá Kateřina Sienská.
Když slyšela poprvé předčítat její životopis, zdálo se jí že je psán přímo pro ni. Později jí jeden dominikánský bratr spolupracovník daroval jakési výpisky ze spisů svaté Kateřiny Sienské, nazvané "Řehole života!:. Celý Dialog zřejmě nikdy neměla.
Jakou měla jinak formaci? NÁŠ PÁN si ji poučoval sám. Jinak znala dobře životopisy svatého Otce Dominika i jiných našich svatých a horlivě četla spisy ctihodného Ludvíka Granadského. O ničem jiném se nemluví.
S radostí oblékla bílý hábit, avšak začala mít obavy, že je ho zcela nehodná a že se tento symbol ctností u ní stane lží. Vyprošovala si proto pomoc a ochranu u Panny Marie. Tyto obavy se pak už nikdy neopakovaly.
Co se změnilo v jejím životě po obláčce? Pracovala dále jako před ní, avšak přitom se stále více spojovala s Bohem. Ustavičně viděla a uznávala, že je nic. Toužila, aby po ní všichni šlapali. Všem chtěla sloužit. Zpovídala se před každým svatým přijímáním s velkou lítostí. Denně se kromě toho vyznávala svatému Otci Dominiku. Pokorně odprošovala lidi, s kterými žila, za špatnou náladu nebo za neukázněnost, ačkoli u ní nikdy nikdo nic takového nepozoroval. Pečlivě skrývala své posty.
Mnohem více však skrývala svá charismata. Její vidění i její útěchy zůstávaly zahaleny mlčenlivou pokorou, kterou provázela tichost, mírnost, milá laskavost, vážnost. Vždy byla vyrovnaná, úslužná a skromná.
Začala se postit už jako dítě. Později snědla poslušně maso vždy, když jí to někdo přikazoval, avšak vždy z toho měla velké bolesti a jídlo vyzvracela. Sama si připravovala k jídlu hořké trávy. V den, kdy jí nebylo dovoleno přistoupit k svatému přijímání, nabrala si hned ráno plná ústa žluči. -Po dlouhou dobu se nenapila ani vody. Vodu pila vždy jen teplou z obav, aby v pití studené vody nenacházela potěšení.
Nemilosrdně se bičovala. Byla opásána řetězem. Nosila žínici, do které si ještě přidávala jehly. Toužila po trnové koruně. Místo ní si opatřila stříbrnou čelenku, v níž bylo třikrát třiatřicet hrotů. Nosila ji pod závojem. Každý pohyb jí působil muka.
Dlouho o tom nikdo nevěděl kromě zpovědníka. Až jednou, když o ni otec zavadil, začala jí téct krev s čela. Matka začala pátrat a odhalila toto tajemství. Nedokázala však Růženě čelenku vzít, jen ji zanesla k jednomu známému knězi, co on tomu řekne.
Růžena však před ním svou korunu tak obhájila, že jí ji ani on nezakázal. Jen hroty trochu otupil pilníkem.
Od dětství toužila po tvrdém lůžku. Později uléhala na ostrou hranu svázaných polen. Každou mezeru vyplnila ostrými kameny a střepy. Šestnáct let takto spala. I toto její tajemství matka odhalila, avšak neodvážila se její lůžko rozházet. Již z toho je zřejmé, že to byl a vůle Boží.
Až tři roky před Růženinou smrtí, když už byla velmi slabá, zpovědníci matce dovolili odstranit polena a střepy. Matka je spočítala - bylo jich tři sta.
Její denní pořádek? Dvě hodiny spala, dvanáct hodin se modlila, delt hodin pilně pracovala pro rodiče.
Měla touhu po samotě. Vyprosila si malou dřevěnou poustevnu, v které trávila většinu dne i noci. Nezahálela tam ani chvilku. Velmi ráda se dlouho - bez pohnutí dívala na hvězdy.
V jejím životopise se dočteme o věcech, které udivují. Lima se v té době už v mnohém podobala Španělsku. Španělé se tam řídili přísnými španělskými mravy. Podle nich bylo naprosto nepřístupné, aby šla dívka sama do kostela. Matku často zadržovaly domácí práce, takže Růženu doprovázet nemohla.
Růžena proto ve všední den nebývala na mši svaté. Boží dobrota však jí dala milost, že mohla být ve své poustevně duchovně přítomna na několika mších svatých s takovou živostí a opravdovostí, jako by skutečně byla přítomna. Zasloužila si uslyšet z Ježíšových úst slova: "Růže mého srdce, bud mojí snoubenkou!"
Modlitbou ustavičně lnula k Bohu, jenž jí dal vzácný dar, že nikdy neztratila s očí přítomnost Snoubence. Každého, s kým přišla do styku, vedla k snaze o ustavičnou modlitbu. Dosáhla téměř ustavičného spojení s Bohem. Přesto však po patnáct let denně prožívala chvíle duchovních temnot. Zdálo se jí, že Boha nezná a nemiluje. Ocitla se v poušti vyprahlosti, ochablosti, tuposti. Byla plná úzkosti. Bůh jí byl vzdálený a cizí.
Od dětství byla zvyklá na bolest všeho druhu, avšak právě té to bolesti se nesmírně bála. Marně hledala radu. Nikdo jí v této věci neporozuměl. Zakořenilo v ní přesvědčení, že by pro Kristovu SNOUBENKU byla hanba, kdyby jen chvilku byla bez utrpení. UTRPENÍ jí nikdy nechybělo.
Ze začátku se ji někteří zpovědníci snažili přesvědčit, že jde špatnou a nejistou cestou. Později ji stíhala jedna nemoc za druhou. Tři roky trpěla jakýmsi zvláštním stahová -ním nervů, které ji upoutalo na lůžko. Nikdy nenaříkala. Jen to ji bolelo, že ji jiní musí obsluhovat. Často mívala anginu, astmu, ischyas, bolesti žaludku, střev, zvracení, revmatismus, trombosu v noze i onoho jiných nemocí, často několik najednou. Vždy zůstala klidná a vyrovnaná.
Tolik trpěla, a přesto se právě o ní zdůrazňuje, že byla radostná. Měla ráda květiny. Ptáčky vyzývala k Božím chválám a často zpívala s nimi.
Nevyhýbala se společnosti ostatních terciářek a jiných paní, ale také ji nevyhledávala. Měla velkou touhu po spáse duší. Byla by nejraději vzala velký kříž, který někdy časně ráno nosila v zahradě, vyšla s ním do ulic a všem lidem hlásala cenu utrpení i krásu milosti.
Tehdejší poměry jí však nedovolovaly ani takovou činnost, jakou mívala svatá Kateřina Sienská. Ochotně to přijímala a snažila se to nahradit horlivostí v modlitbě.
Vedla kontemplativní život ve světě - při všem a přes všechno. Uměla rozmlouvat beze slov s Pannou Marií i s jejím Božským Synem. Z jejích záznamu vyplývá, že se také denně modlila velmi mnoho ústních modliteb. Ať bylo jakékoli počasí, vždy měla dost květů, hlavně růží, které nosila do Růžencové kaple i do jiných kostelů. Zdobila a oblékala sochu svaté Kateřiny Sienské, kterou terciářky třikrát do roka nosily v slavnostním průvodu. Styk se svatou Kateřinou Sienskou byl její denní útěchou.
Mnoho lidí si začalo vážit této skromné sestry. Přesto se jí ustavičně dostávalo mnoho různých pokoření. Měla tak velkou lásku ke kříži, že se neodvážila šlápnout ani na dvě stébla slámy, křížem přes sebe položené. Slámy bylo v limských ulicích dost.
Když ji bratr doprovázel do kostela, byl nad jejím počínáním rozmrzelý, vytýkal jí, že na sebe upozorňuje a že je její jednání směšné. Pokorné se omlouvala, avšak nemohla jednat jinak.
Čím více ji zpovědníci poznávali, tím častěji jí dovolovali přistupovat k svatému přijímání. Ke konci života směla přistupovat ke stolu Páně i pětkrát týdně. Každému svatému přijímání věnovala tolik péče a snahy, jako by přijímala jen jednou za život.
Po svatém přijímání zářila a byla rozohněna. Bývala v tyto chvíle andělsky krásná. Svaté přijímání mělo dva účinky na Růženino tělo: sílu a nasycenost. Dokázala klečet celé hodiny zvláště před vystavenou Nejsvětější Svátostí.
Ve dne vyšívala na výdělek pro rodinu, alespoň část noci věnovala vyšívání parament, aby i tak projevila Pánu svou lásku. - Modlila se mnoho za hříšníky. Byla by ráda ke všem volala: "Odstupte od špatných cest, chraňte se pekelné propasti a nešťastné věčnosti! Ztracená ovce, které dobrý PASTÝŘ hledal v trní a bodláčí krvavým potem, ranami a křížem, smilujte se nad svými dušemi! Rychle se vraťte k tomuto Vykupiteli!" Vroucími slovy prosila kazatele, aby byli horliví.
Růženina maminka se pomalu ale jistě měnila. Nekárala už svou dceru, když začala rozdávat vše, co jí bylo dostupné. Přesvědčila se, že se Boží Prozřetelnost často neočekávané postarala o vše potřebné a bohatě nahradila vše, co bylo dáno chudým. Nakonec své dceři dovolila ošetřování nemocných. Směla si je brát i domů. Byli to většinou starci nebo opuštění lidé. Růženě bylo jedno, ošetřovala-1i černošku nebo Indiánku. Pomáhala všem.
Pečovala i o žebráky. Jednou ošetřovala služku, která trpěla vodnatelností. Odnášela od ní nádobu s jakýmsi hnisem, který strašně páchl, a byla na sebe rozhněvána proto, že se jí přitom zvedal žaludek a pociťovala ošklivost. Řekla sama sobě: "Tak se snažíš milovat bližního, že u tebe jeho nemoc vyvolává ošklivost? Tomu tě učila tvá serafínská učitelka? Ještě jsi nepochopila, že ty sama jsi hnusnější než všechen ten to hnis? Pojď, ty změkčilá; pojď, ty choulostivá!" Přiložila pak nádobu k ústům a celý její strašný obsah vypila. Netušila, že jedna paní byla svědkyní této události, která proto nezůstala utajena.
Často projevovala svou naprostou důvěru v Pána. Prohlásila na příklad: "Snadněji by mě někdo přesvědčil, že jsem kámen nebo sláma, než ze se můj sladký Pán ode mne odvrátil."
S touto důvěrou umírala. Mluvila tak hlavně tehdy, když u ní někteří zpovědníci chtěli vidět působení zlého ducha. Ona sama už si byla jista. Překonala také zcela svou přirozenou bázlivost myšlenkou na ustavičnou přítomnost Pána. Měla věrného, statečného průvodce nejen po boku, ale i v srdci. Čeho se bát?
Zůstala klidná, i když se jednou proti ní hnal splašený BÝK. - Žila tedy ustavičně ve světě.
Neozývala se v ní alespoň někdy touha po řeholním životě?
Tomu, kdo si jednou zvolí svatého Dominika za svého Otce a kdo se spřátelí se svatou Kateřinou Sienskou, bylo by těžké přecházet do jiné řeholní rodiny.
Klášter II. řádu tehdy v Limě nebyl a nic nenasvědčovalo, že by tam někdy vznikl. Zájemců nebylo, Lima byla ještě malá a klášterů už tam bylo několik.
Přesto RůŽENA prohlašovala, že brzy po její smrti vznikne v Limě klášter svaté Kateřiny Sienské. Zámožné vdané paní Lucii, která měla pět dětí a zdravého manžela, předpověděla, že se stane jeho zakladatelkou a první převorkou. Své matce tvrdila, že i ona vstoupí do tohoto kláštera. Ta se to mu jen smála a zlobila se na takové řeči.
Odpovídala dost sebekriticky: "Věno nemám, poslouchat neumím, do klausury se mi nechce, do světských starostí jsem zapletena, zpívat neumím a mám plno jiných nedostatků."
Přesto se Růženina předpověď ve všem přesně splnila. Po její smrti zemřel paní Lucii manžel i její děti a ona zahořela touhou dát Bohu zcela sebe i vše své a založit klášter svaté Kateřiny Sienské. Skutečně také k tomuto založení došlo. Lidé říkali tomuto klášteru KLÁŠTER Růženin.
Růženina matka tam měla po manželově smrti v šedesáti letech obláčku a složila slavné sliby. Po mnoha letech svatě zemřela. Bůh dal Růženě poznat i jiné věci. Dominikáni měli v Limě novice, kterého chtěli propustit pro nemoc. Nikdo o tom ještě nevěděl. Časně ráno si dala Růžena zavolat do sakristie převora i novicmistra a řekla jim: "Tohoto mladíka nepropouštějte! Stane se ozdobou řádu."
Otcové nad tím byli rozmrzelí. Kdo té ženě vyzradil to, co mělo zůstat tajné? Jaká je to od ní troufalost, takto se vměšovat do naší záležitosti! Jednali s ní velmi drsně jako s hysterickou osobou. Ona však zůstala klidná, novic propuštěn nebyl a stal se ozdobou řádu. Potom se v starém životopise prohlásilo, že Růženu měli všichni v úctě, ale tady je zřejmé, že to vždy nebylo tak doslova.
Podobných případů bylo mnoho.
Rodina už Růženin výdělek nepotřebovala tak nutně jako dříve. Bratři už byli většinou zaopatřeni. Proto když zámožná rodina z Limy Růženu pozvala, přijala její pozvání a pře stěhovala se k ní.
Žila tam tiše a skromně. Všem se zdálo, že s ní do této rodiny zavítalo Boží požehnání. Růžena však tušila, že už brzy zemře. Považovala se za zátěž pro tento dům a byla vděčná za každou maličkost.
Spasitel jí také předem zjevil bolesti, které ji měly při pravit na blaženou nesmrtelnost.
Tři dny před poslední nemocí šla ještě k rodičům a rozloučila se s nimi i se svou poustevnou, která pro ni bývala předsíní nebe. 1. srpna roku 1617 ji náhle přepadly prudké bolesti. Přitom se nemohla ani pohnout. Lékaři u ní neshledali žádnou nemoc. Teprve 6. srpna se objevily příznaky několika různých nemocí.
Trpěla mnoho. Maminka nad ní plakala, avšak ona zůstala klidná, vyrovnaná a jistá. V bolestech viděla záruku milosti. Volala k MILOVANÉMU: "Přidej bolest na bolest, zároveň však zvětši i mou trpělivost!" Velmi trpěla žízní. Lékaři však zakázali dát jí něco pít.
Růženin otec se chtěl s dcerou rozloučit. Byl však už tak nemocen, že ho k ní museli donést.
RůŽENA prosila, aby už nepečovali o její tělo, ale o duši. Často se zpovídala. Tři dny před smrtí přijala VIATIKLM a svátost nemocných. Před smrtí už chvílemi okoušela předchuť nebeské blaženosti. Zemřela o svátku svatého Bartoloměje 24. srpna 1617. Je jí poslední slova byla: "JEŽÍŠI, BUĎ SE MNOU!“ Bylo jí jedenatřicet let a čtyři měsíce. Její pohřeb byl slavnostní. Zúčastnil se ho arcibiskup, senát, kanovníci, představení různých řádů, šlechta spolu s Indiány, černochy a míšenci.
Pochovali ji v kapitulní síni dominikánského kláštera, a však již 18. března 1619 došlo k slavnostnímu přenesení ostatků, aby ji lidé měli blíže.
Úředně bylo zaznamenáno sto devatenáct zázraků. I v Evropě se o ní brzy vědělo. Roku 1618 se konala generální kapitula v Lisaboně, která o ní podala tuto zprávu:
"Dala sebe sama zcela modlitbě a kontemplaci, aby dospěla s velkým klidem ducha a s obdivem všech k životu sjednocujícímu." 7. října 1670 došlo k jejímu svatořečení.



SVATÝ MARTIN DE PORRES A SVATÝ JAN MACIAS


Tyto dva svaté bratry spolupracovníky spojujeme v jedné kapitole, protože jejich život v klášteře byl velmi podobný. Oba měli skoro stejný program, stejný cíl, podobné úsilí o pokoru a ostatní ctnosti. Oba žili v Limě, které se dostalo cti, že dala Církvi a řádu v padesáti letech tři světce.
Do jaké míry se navzájem znali a stýkali, není možno zjistit, avšak časté styky nejsou pravděpodobné, protože o nich nemluví žádný současný životopis, a kromě toho byly tehdy v Limě tři dominikánské kláštery.
NEJPRVE TEDY MARTIN
Lekce v starém breviáři před jeho svatořečením o něm říkala, že se narodil z "počestných" rodičů, přestože je jisté, že jde snad o prvního světce, o němž se ví, že byl nemanželského původu.
Jeho otcem byl španělský šlechtic a důstojník, později vysoký státní úředník Jan de Porres, matkou Anna nebo Gia Velasquez, propuštěná černá otrokyně, narozená už v Americe, které nikdy ani nenapadlo, že by se s ní Jan de Porres mohl oženit.
Také se nikdy neříká, že by pociťovala nějaké výčitky pro sitky s ním. Vždyť vyrůstala jako otrokyně a ustavičně měla na očích osud svých ostatních černých sester. Měla v Limě byt, kde přijímala jeho návštěvy.
Když se jí mělo narodit dítě, měla velikou touhu, aby bylo aspoň trochu bílé a tak si získalo lásku svého otce. Dítě se narodilo 9. prosince 1579 a bylo tak černé, že ani nevypadalo jako míšenec. Stalo se, co matka tušila a čeho se obávala.
Jan de Porres se díval na dítě jen snevolí. "Tohle že má být můj syn?"
Tak se stalo, že v Martinově křestním listě bylo napsáno: "Otec neznámý", ačkoli byl ve skutečnosti dobře znám všem.
Styky Jana de Porres s Annou začaly být stále řidší. Martinovi se narodila ještě mladší sestra Gia Velasquez, trochu méně černá než její starší bratr. Otec dal při každé návštěvě matce svých dětí trochu peněz, avšak nebylo to mnoho a bylo to zřídkakdy. K tomu ještě Martin byl zcela zvláštním dítětem. Nemohl snést, aby byl někdo v Limě chudší než on; a takových lidí tam tehdy bylo více než dost. Proto Martin rozdal hladovým dětem vše, co měl.
Když ho matka poslala do obchodu pro chléb, vrátil se za chvíli bez chleba i bez peněz. Kolik za to sklidil výprasků! Avšak nenapravitelný MARTIN!
Již v dětství se u něho začaly projevovat i jiné ctnosti. Celé hodiny se modlil v zastrčeném koutku kostela, byl skromný a pokorný a varoval se hříchu. Svátost biřmování mu udělil svatý Turibius, který biřmoval i svatou Růženu.
Otec si ho při jedné návštěvě trochu více všiml. Poznal, jaký je tento chlapec inteligentní a jakou má výbornou paměť.
"Přece jen je po mně!" Rozhodl se, že vezme obě děti k sobě do Guayaquilu, kde tehdy dlel, a postará se o jejich vzdělání. Martin tehdy nikdy neměl hlad. Prožil krásné dva roky nebo snad i delší dobu v paláci. Otec mu platil zvláštní učitele. Martin za tu dobu získal větší vzdělání, než jiní chlapci za celou řadu let.
Potom byl otec povýšen; stal se guvernérem v Panamě. Kdosi moudrý mu řekl, že by mu tam takové děti ke cti nebyly. Uznal to a poslal je obě zpět do Limy. Už se pak o něm nemluví kromě jedné výjimky. Také o matce se už nemluví. Pravdě -podobně zemřela v této době nebo už dříve.
MARTINOVI, bylo dvanáct let a musil si vyvolit zaměstnání. Rozhodl se, že se stane lazebníkem a půjde do učení k donu Matouši Pastorovi, který se svou manželkou paní Františkou Velez-Miguel bydlil na Via Malambo. Obratného chlapce přijali ochotně.
Proč chtěl být Martin lazebníkem? Tehdy to byl holič, chirurg, ranhojič a lékař zároveň. Martinovi nešlo o výdělek, ale jen o to, aby mohl být jiným co nejvíce prospěšný.
Osvojil si v krátké době vše, čemu ho jeho pán mohl naučit. Stále častěji se stávalo, že si zákazníci výslovně vyžadovali Martina. Na čas ještě přešel k panu Marcelu de Rivera, aby se ve svém oboru zdokonalil.
Přitom byl každý den ráno na mši svaté, po celý den pak ošetřoval nemocné a sloužil každému, kdo ho potřeboval. Byl přitom velmi přesný a spolehlivý. Večer pak dlouho do noci klečel před křížem. Tak tomu bylo do jeho patnácti let.
V té době se jeho sestra provdala a on jí pomáhal zařídit domácnost. Potom prosil o přijetí v dominikánském klášteře v Limě a stal se tam donátem.
V tomto velkém klášteře, kde bylo více než dvě stě bratří, měli tehdy ještě i otroky hlavně k polním pracím. DONÁTI se od nich lišili tím, že přicházeli dobrovolně. Dostali bílý hábit a černý škapulíř, avšak bez kapuce.
Proč se MARTIN nehlásil mezi bratry spolupracovníky? Státní zákon tehdy nedovoloval, aby mezi ně byli přijímáni černoši. Martin se tomuto zákonu ochotně podřídil. Chtěl být v domě Božím poslední.
Dověděl se o tom i jeho otec, guvernér v Panamě. Ozvala se v něm hrdost. Jeho mimořádně nadaný syn má zaujímat tak podřízené postavení? Začal vyjednávat s řádovými představenými. Což by jeho syn nemohl být i knězem? Uvědomil si však, jak by se i on sám díval na takového kněze. Netrval proto na tom, ale žádal, aby byl MARTIN přijat mezi bratry spolupracovníky. S tím představení souhlasili.
Vysoký státní úředník de Porres jistě mohl vyžádat potřebné dovolení. Oznámili to MARTINOVI.
Martin se však ničeho tolik nebál jako povýšení. Prosil, aby směl zůstat mezi donáty. Bylo mu vyhověno. S otcem se už asi nikdy nesetkal.
V klášteře mohl uplatňovat, čemu se naučil u lazebníka. Stal se holičem a ošetřovatelem nemocných. Mnoho se věnoval otrokům. Když se vrátili z pole, staral se o ně po všech stránkách. Připravoval jim občerstvení a hlásal jim Boží slovo.
Pracoval neúnavně. Dal-li kdy čemu přednost, tedy jen práci obtížnější. Nešetřil se. Práci si vždy našel. Uklízel, pomáhal v kuchyni, dělal vše, co bylo potřeba. O svém otci nikdy nemluvil. Do řádu vstoupil proto, aby byl nejpokornější a nejnižší.
Zavolali ho, aby ostříhal novice. Jeden z nich mu obratně naznačoval, že mu má co nejvíce ušetřit jeho překrásné kadeře. Martin však jako by neviděl. Ostříhal ho právě tak jako ostatní. Šlo však o horkokrevného a hrdého Španěla, který se v tu chvíli neovládl a osopil se na Martina: "Ty černý pse!" Byl přítomen i novicmistr, který okamžitě onomu novicovi uložil přísné pokání.
Martin, který dosud mlčel, se nyní užasle zeptal, jak někdo může být trestán za to, že mluví pravdu. Vždyť on je černý pes a jiného názvu si nezaslouží! Prosil pak snažně, aby bylo viníkovi odpuštěno. Když pak onen novic onemocněl a Martin ho ošetřoval, pečoval o něho s mimořádnou láskou a obstarával mu vše, co mohl. Novicové vůbec byli jeho miláčky. Několikrát se stalo, že na ně měl mimořádný vliv. Pomohl hlavně těm, kteří byli v pokušení z kláštera odejít nebo dokonce utéci.
To nebyl jediný případ, kdy s ním bylo takto jednáno. Španělé zůstali Španěly, a nezměnili se všichni hned po oblečení hábitu.
MARTIN přijímal napomenutí, a jaká! Nikdy se neomlouval a nehájil. Považoval se vždy za nejhoršího ze všech.
Odvděčoval se těm, kteří mu Blížili. V domácí nemocnici k tomu měl vždy dost příležitostí. Míval jen obavu, aby hněv nemocným nějak neuškodil. Staral se, aby těžce nemocní byli odevzdáni do vůle Boží a přijali svátosti.
K sobě byl neuvěřitelně přísný. Třikrát za noc se bičoval. Spal jen chvilku, když ho přemohla únava. Nosil žínici. Byl vždy se vším spokojen. Nikdy neprojevil žádné přání. Každý rok noví bratří skládali slavné sliby. On vždy mlčel, jako kdyby byl přesvědčen, že jich není hoden.
Došlo však k události, která byla v jeho životě rozhodující. Klášter se ocitl ve finanční tísni. Převor měl starosti. Pomýšlel na to, že prodá některé zlaté předměty. Martin se to dověděl a šel za ním.
"Prodejte mě do otroctví! Jsem silný a mohu pracovat, takže za mne dostanete hodně peněz."
Převor se užasle podíval na tohoto bratra, který už tolik let obětavě sloužil všem a přitom byl vždy nenáročný, skromný, tichý a nenápadný. Pochopil, jak nespravedlivý je zákon, který někomu takovému zakazuje slavné sliby.
"Ne, MARTINE, tebe nikdy neprodám!" A hned se ho zeptal, zda by nechtěl složit slavné sliby. MARTINOVI to bylo nabízeno už před lety na zásah jeho otce. Tehdy odmítl. Nyní však nešlo o uspokojení otcovy ješitnosti. A pak MARTIN stále lépe chápal, co znamenají slavné sliby. Zazářil proto radostí. Jen poprosil, aby nemusil nosit kapuci, protože nechtěl, aby se jeho "povýšení" projevilo i navenek.
SLIBY skládal 2. června 1603. Všichni měli z jeho profese velikou radost.
BRATR MARTIN po slibech pracoval jako dříve. Zasloužil si tím, že je snad jediným světcem, který bývá zobrazován s koštětem. Povinností mu přibývalo. Byla mu svěřena péče o sakristii a zastával úřad vrátného. Opět radostně a neúnavně sloužil. Chtěl jen to, co se 1íbí Bohu. Ustavičně se modlil. Přitom byl vždy pohotový ke každé práci, vždy spolehlivý. Jeho zbožnost byla příkladná.
Miloval Pannu Marii a horlivě se modlil růženec. Nikdy na sebe nechtěl nijak upozorňovat a v něčem se lišit od ostatnich bratří. Nechtěl mít pro sebe nic zvláštního. I zpovědnika měl vždy toho jako ostatní bratří. Přesto se s ním rád radil v touze poznat pravdu a lépe sloužit Bohu.
Vynikal v úctě k Nejsvětější Svátosti Oltářní. Měl velikou touhu po častém svatém přijímání.
Řeholní bratří směli tehdy přistupovat jednou týdně ke stolu Páně, obyčejně v neděli. V této věci měl BRATR MARTIN jedinou výjimku, směl přistupovat i každý čtvrtek. Stálo ho to veliké boje.
Na jedné straně měl stále větší touhu přijímat Pána svátostně co nejčastěji; jinak byl přesvědčen, že je ze všech největším hříšníkem. Může tak veliký hříšník přistupovat k svatému přijímání častěji než ostatní bratří?
Nakonec si to vyřešil tak, že svaté přijímání ve čtvrtek pokládal vždy za zvláštní přípravu na smrt.
Už od počátku svého života v klášteře poučoval otroky o pravdách víry. Uměl to mistrně. Kde získal tyto znalosti? -Vždyť sotva kdy vyslechl nějaké kázání! U brány přicházel do styku s různými lidmi. Všichni stále lépe poznávali, že tento prostý bratr dokáže odpovědět na každou otázku a vyzná se znamenitě v theologii. Uměl podivuhodně vést k lítosti nad hříchy.
K bráně kláštera přicházelo mnoho chudých. Bratr MARTIN jim štědře rozdával chléb pro tělo i chléb Božího slova.
Jeho láska se vztahovala dokonce i na zvířata. Šetřil i myši. Napomenul prokurátora, který chtěl dát zabít starého psa. "Tolik let nám sloužil, a takto se mu chcete odvděčit?" Léčil i poraněná a nemocná zvířata.
BRATR MARTIN začínal být stále více znám. Čas to ho vyhledali vysoce postavení úředníci, místokrál i jiní" Španělé a radili se s ním. Navštěvovali ho i někteří biskupové a jiní kněží. Po každé takové návštěvě se chtěl bratr Martin co nejvíce pokořovat.
Stále častěji přicházeli nemocní. Jak rád by bratr Martin pro ně udělal co nejvíce! Avšak poslušnost ho omezovala.
Několikrát byl přísně potrestán, když překročil míru. Některé nemocné měl i v domě své sestry. Ani tam to nebylo bez obtíží. Rozdával jim vše, co mohl. Především se snažil smířit je s Bohem. Uměl číst v duších a přivádět k lítosti i nejzatvrzelejší hříšníky. Nedělal rozdíly mezi těmi, kdo přicházeli ke klášterní bráně. Stejně ochotně přijímal Španěly, černochy i Indiány -Věděl, že všichni jsou jedno v Kristu.
V Limě tehdy bylo na jedné straně mnoho bohatství a přepychu, na druhé straně mnoho bídy. Kolik ubožáků denně při házelo ke klášterní bráně! BRATR MARTIN jim rozdal vše, co mohl a co mu představení dali k disposici. Sám byl vždy nejchudší a měl pro sebe nejmenší požadavky.
Denně četl v knize kříže a čerpal tam stále větší lásku ke všem lidem. Jak rád by byl rozdával stále více! Když mu obvyklé příjmy nestačily, vyprosil si dovolení, aby směl žebrat pro své chudé. Úspěch měl veliký! Kdo ho znal, věděl, že svou almužnu vkládá do dobrých rukou. A tak Martinovýma rukama prošlo mnoho peněz i jiných darů, avšak on sám neměl zase nic a byl vždy nejchudší z bratří.
Chtěl léčit nejen nemoci těl, ale i nemoci duší. Na ulicích Limy viděl mnoho ubohých opuštěných dětí. Byly ponechány samy sobě. Nikdo se o ně nestaral. Jak jim pomoci? Bratr Martin věděl, že nejvíce potřebují poučení a vzděláni. Sám k nim mluvil o pravdách víry a učil je lásce ke kříži, k Nejsvětější Svátosti a k Panně Marii. Měl však mnoho jiných povinností. Hledal proto pro ně učitele, který by je učil číst a psát.
Sám dával tomuto učiteli plat z obdržených almužen. Získal dům, kde mohl alespoň osiřelé děti ubytovat. Pomáhal mu přitom Matouš Pastor, u něhož se kdysi učil svému ranhojičství. Přitom nic neubíral z lásky k spolubratřím. Měl rád všechny, zvláště však novice. Když nebyli nemocní, nestýkal se s nimi mnoho, vždy však měl o nich přehled a věděl, čím který trpí nebo co potřebuje. Často stačilo několik jeho slov, aby došlo k nápravě.
Někteří si těžko zvykali na řeholní kázeň. Stávalo se, že už chtěli z kláštera utéct, avšak bratru Martinovi neutekli. Řekl jim jen několik slov o lásce k Bohu a o kráse řeholního života - a stačilo to.
Lekce v starém breviáři mluvily nejvíce o tom, co bylo v životě tohoto bratra mimořádné, a 1íčily jeho neuvěřitelné kající skutky. Měl prý dar bilokace. Několikrát ho různí lidé viděli současně na různých místech, na příklad v klášteře i v domě jeho sestry u nemocných, a dokonce i v Africe, kde těšil zajatce a pomáhal utiskovaným.
V novějším breviáři se už o bilokaci lekce nezmiňují, zato však zdůrazňují jeho pokoru a lásku. Vždy byl přesvědčen, že je ze všech nejhorší a že si nezaslouží žádné ohledy. Nikdy proto nepřechovával žádnou hořkost, když mu bylo nějak ublíženo. Snad nikdo jiný by nedokázal tak přijímat výtky a potupy, jak je přijímal on. Vždy byl radostný.
Ani po největší námaze nedal znát únavu a nedopřál si odpočinku. Zdál se být neúnavný. Celý svůj řeholní život prožil v Limě, ačkoli byly chvíle, kdy by byl rád odešel někam, kde by ho nikdo neznal a nikdo nevyhledával.
Tak to šlo až do šedesáti let. Potom onemocněl. P. Walz tvrdí, že šlo o tyfus. Snažil se sloužit u brány, dokud se udržel na nohou. Potom ulehl do svého koutku na sta rou rohož. Lůžko neměl. Navštívil ho převor, aby ho dostal na lůžko. Věděl, jak na něho - a proto ho začal přísně kárat a vytýkat mu umíněnost a svéhlavost. To byl nejosvědčenější prostředek, jak dostat bratra MARTINA na lůžko, které mu zatím nachystali.
Zpráva o jeho nemoci se roznesla. Navštívil ho proto mimo jiné i místokrál don Ferdinand de Bobadilla, který se s ním loučil jako s přítelem. BRATR MARTIN pokorně odprosil všechny své spolubratry a přijal zbožně svátosti nemocných.
Zemřel při slovech Creda "ET HOMO FACTUS EST" mezi osmou a devátou hodinou večerní 3. listopadu 1639.
Z chudé místnosti, kde zemřel, je dnes kaple. Jeho pohřeb byl slavný. Při něm a po něm se stalo mnoho zázraků, proto ho ŘEHOŘ XVI. 8. srpna 1637 blahořečil. Slavné svatořečení se konalo 6. května 1962.
PAPEŽ JAN XXIII. v homilii mimo jiné řekl: "Měl rád všechny lidi, protože je upřímně považoval za Boží děti a své bratry. Ano, měl je raději než sebe, protože ve své pokoře pokládal všechny za spravedlivější a lepší, než byl on sám… Kéž nás MARTINOV příklad poučí, jak je sladké a blažené kráčet ve stopách JEŽÍŠE KRISTA!"
Tak se BRATR MARTIN stal vzorem milosrdenství a hlasatelem sociální spravedlnosti mezi rasami.
Je také patronem holičů, a nejen to: v Peru je také patronem škol, televise a sociálních týdnů.
Mezi těmi, kdo připravovali jeho svatořečení, zaujímá první místo P. Norbert Georges, dominikán z USA. Žil v letech 1895 až 1969 a šířil známost o svatém Martinu po celém světě. Jeho přičiněním se velmi rozšířila úcta k novému světci hlavně v Americe.
P. Norbert Georges viděl v BRATRU MARTINOVI "nástroj k šíření míru a mezinárodní spolupráce". Říkával o něm:
"Stále mám před očima SVATÉHO MARTINA, jak se pokořuje. Rád a s hrdostí o něm mluvím, abych přesvědčoval a nutil všechny pochopit jeho poselství a řídit se jeho příkladem."
Kolik problémů by vyřešila pokora podobná pokoře tohoto bratra! BRATR MARTIN DE PORRES žil a působil v Limě v klášteře Panny Marie Růžencové.
V téže době žil a působil na předměstí v Limě v klášteře svaté Magdaleny další bratr spolupracovník VRÁTNÝ A "OTEC CHUDÝCH"
SVATÝ JAN MACIAS
JAN MACIAS je ze Španělska. Podle křestního listu, který se zachoval, narodil se 2. března 1585 v Ribera del Fresno -Nebylo mu ještě ani šest let, když se svou mladší sestrou osiřel. Dětí se ujal strýček. Jana pověřil pasením ovcí.
Pro Jana to znamenalo dlouhé hodiny samoty. Naučil se již tehdy žít v Boží přítomnosti a pozvedat mysl k Bohu. Lidských učitelů měl málo. Od nich se naučil jen trochu číst a psát.
Měl však učitele a vůdce, který ho již tehdy na pastvinách uváděl do duchovního života. Byl jím sám svatý JAN EVANGELISTA. S tím však se Jan nikdy nikomu nesvěřil - ani zpovědníkovi. Uměl být mlčenlivý. Teprve v posledních dnech své ho života z poslušnosti vyjevil, po jakých cestách ho Boží Prozřetelnost vedla.
Již v dětství si Jan zvykl denně se pomodlit celý růženec. Tomuto zvyku zůstal věren až do smrti. Růženec se mu stal školou ctností. Naučil se vnikat stále více do růžencových tajemství.
Když Jan povyrostl, hledal si výdělek v okolních městech, aby se postaral o svou sestru. Všichni jeho zaměstnavatelé s ním byli spokojeni. Byl svědomitý a tichý. Pracoval pilně.
Teprve v roce 1619, tedy ve svých čtyřiatřiceti letech se rozhodl, že se vystěhuje do Peru, kde měl vstoupit do služby k svému vzdálenému příbuznému, obchodníku dobytkem a řezníku. Nevedla ho touha po bohatství ani po dobrodružství.
Po dlouhé a obtížné cestě se dostal do Limy a začal tam pracovat. Těžko si ho představujeme při práci u dobytka. Jisté je, že i tuto práci zastával k spokojenosti všech. Je tu jen o důkaz více, že je možno se posvěcovat i nejvšednější prací.
Po necelých třech letech se JAN MACIAS k zármutku svého zaměstnavatele rozhodl pro vstup do dominikánské ho kláštera svaté Magdaleny. Bylo mu už sedmatřicet let. Neměl mnoho úspor, vždyť kolem sebe stále viděl tolik bídy! Skoro vše, co si vydělal, rozdal.
Před vstupem do kláštera poslal ještě trochu peněz své se stře do Španělska. Za zbývající peníze dal odsloužit mše svá té za duše v očistci.
Jestliže někteří chudí tehdy naříkali, že ho ztrácejí, brzy se mohli přesvědčit, že se jim v klášteře neodcizil a že na ně nezapomínal.
Po noviciáte 23. září 1623 složil řeholní sliby v klášteře svaté Magdaleny, kde zůstal po celý svůj řeholní život a kde také zemřel.
Hned po slibech ho představení pověřili péčí o vrátnici -V tom je jeho chvála, protože tento úřad byl vždy svěřován jen důvěryhodným bratřím.
Klášter svaté Magdaleny byl chudý. Denně však jeho bráně přicházelo mnoho chudých lidí, jimž měl bratr Jan sloužit. Jeho klášter mu k tomu mohl poskytovat jen velmi omezené prostředky. BRATR JAN byl tak svědomitý, spolehlivý a přesný, že nikdy nerozdával nic bez dovolení a ze všeho vydával počet.
Když se ptal, co vše si může brát pro chudé, řekl mu jeho převor: "Jen když si nebudete brát nic pro sebe." BRATR JAN užasl nad tím, že by něco takového vůbec bylo možné, a zvolal: "Pro sebe? Já pro sebe chci jen Boha!"
Jak upřímná u něho byla tato věta! Po celý svůj život z ní nikdy nic neubral. Chtěl Boha.
Své řeholní sliby chápal jako projev dokonalé lásky. Dal vše a nikdy z toho nic neubral. Ne, on již nechtěl nic pro sebe!
Více než dvacet let pak sloužil ve vrátnici. Nikdy na nic nezapomínal a vždy byl klidný a vyrovnaný. Vrátnice bývá místem, kde si může často přijít na své zvědavost a kde je mnoho příležitostí k zbytečnému povídání a také k různým mrzutostem a netrpělivostem.
A právě toto místo bylo brzy po smrti bratra JANA přeměněno v oratoř. Nebylo by se to mohlo stát, kdyby je nebyl přeměnil již BRATR JAN SÁM.
Co bylo u bratra Jana zdrojem jeho svatosti? Kde hlavně čerpal sílu? Byla to především NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST a ÚCTA K PANNĚ MARII, prožívaná hlavně v růženci. Uměl spojovat život modlitby a pokání s neúnavnou činností. Modlitbě věnoval každou volnou chvilku a značnou část noci. Přisluhování při mši svaté bylo jeho radostí. Modlitba byla jeho odpočinkem v polední siestě. Přitom byl tak zaměstnán, že ani nemohl bývat na večerní SALVĚ REGINA. Sledoval je však ze své vrátnice, kde měl velký kříž a obraz Panny Marie.
V noci se modlíval v klášterní zahradě. Ve chválách Božích chtěl závodit s ptáčky. Kdo bude chválit Boha více a lépe? Uvádíme i tuto podrobnost, protože je z ní zřejmé, že u BRATRA JANA nebylo nic drsného a škarohlídského. Vždy byl laskavý, milý, úslužný, ochotný, ačkoli přitom neřekl zbytečného slova a věrně mluvil jen s Bohem a o Bohu.
Nejprve tedy intensivní život modlitby a pokání. Konal ve velké míře všechny kající skutky v jeho době obvyklé. JEHO ČINNOST dosáhla pozoruhodných rozměru. Měl stále více známých, kteří se mu snažili co nejvíce pomáhat. Hlavně však mu pomáhala Boží Prozřetelnost, takže se" mu nikdy nestalo, že by musil někoho propustit s prázdnou.
Různí dobrodinci mu půjčili nejprve osla, který mu přivážel zásoby pro jeho chudé. Jak slavný byl později tento oselí BRATR JAN ho mohl poslat samotného na různá tržiště nebo jiná místa. Vždy se spolehlivě vrátil obtěžkán nákladem, který uměl uhájit před různými uličníky třeba i svými kopy -ty. Potom mu jiný dobrodinec půjčil i svého černého otroka Antonína, který přes den vyřizoval pro bratra JANA všechny možné pochůzky a na noc se opět vracel k svému pánu.
Nakonec dali BRATRU JANOVI k disposici ještě i vojenskou poštovní službu, protože se jeho láska neomezovala jen na Limu. Měl známé i v Cuzco a v celém okolí. Zprostředkovával pak potřebným už nejen potraviny, ale i kusy látek a jiné dary. Vždy sám vystihl, co kdo potřebuje.
Bohatým uměl připomenout jejich povinnosti vůči chudým. Jak se mýlili ti chudí, kteří plakali nad jeho odchodem do kláštera, protože se domnívali, že ho ztrácejí!
Jak to dělal? Nejprve se sám zřekl všeho, čeho se zříci mohl. Jedl tak málo, že by ho v tom sotvakdo mohl napodobovat. Byl chudý do krajnosti. Spával na rákosové rohoži obalen do staré přikrývky, která musila sloužit i za matraci. Pro chudé pečlivě sebral všechny zbytky v refektáři.
To ovšem ani zdaleka nestačilo. Vždy se však někdo našel, kdo BRATRU JANOVI pro jeho chudé něco donesl: chléb, ryby, ovoce, zeleninu. Když vše roztřídil, šel s tím do kuchyně, kde vládl bratr Antonín, pravý spolupracovník. Domluvili se pak, co se bude vařit. Bratr Antonín nikdy nenaříkal, že bude mít mnoho práce. Jen se často obával, že donesené zásoby nebudou stačit.
Jak velká byla důvěra BRATRA JANA v láskyplné řízení Boží Prozřetelnosti! Vždy byl přesvědčen, že se Boží láska postará. Nebyl sice na denním pořádku očividný zázrak, k jakému došlo v Olivenza, vždy však se našel dobrodinec, který pomohl. Ostatně bratr Antonín byl přesvědčen, že mu jídlo přibývá před očima.
Jídlo musilo být vždy chutné a kořeněné. Na to bratr Jan dbal. Kolikrát za den konal cestu z kuchyně do vrátnice s hrnci a mísami - často za velkého vedra!
Přišly chvíle, kdy mu bývalo velmi těžko, kdy byla jeho důvěra podrobena velké zkoušce a sám si stále jasněji uvědomoval, jak je ubohý a jak nepatrné jsou jeho síly. V takových chvílích se modlil zvláště před křížem a před obrazem Panny Marie. Vždyť už od dětství byl horlivým žákem ve škole růžencových tajemství.
Tu obvykle zaslechl vnitřní hlas: "Popros toho či onoho, obrat se na toho a toho dobrodince." Vždy pak šel na správnou adresu. Pomáhal mu přitom jeho černý Antonín. Někdy na to stačil osel sám nebo kterýkoli Indián -Psával dobrodincům také lístky s různými prosbami o to, co právě nejvíce potřeboval. Byly velmi stručné.
Po takových přípravách tedy nastala hodina oběda, která si zasloužila názvu "liturgie lásky". BRATR JAN při rozdělování porcí klečel. Není divu, že se po jeho smrti jeho naběračka ocitla ve stříbrné schránce.
Denně přicházelo nejméně sto chudých kromě těch, kteří byli ostýchaví nebo na které bylo třeba brát ohled. Ti měli pro sebe zvláštní jídelnu, v které o ně bratr Jan pečoval s velkou pozorností.
Po obědě vše uklidil a hodinu pak klečel před křížem, ačkoli to zřejmě byla doba, kdy všichni ostatní odpočívali. Pak se vždy znovu dával do práce.
Nedělal nikdy rozdíly mezi Španěly, černochy a Indiány. Ustavičně sloužil všem. Nestačilo mu, že sytil hladové. On považoval za největší bídu a za největší neštěstí hřích. Nebál se proto napomenout. Četl v duších.
Již v prvních letech řeholního života shromažďoval kolem sebe Indiány v klášterní zahradě a poučoval je o pravdách víry. Rád se s nimi modlil růženec. Posluchačů mu začalo přibývat. Všem bylo jasno, že je to člověk Boží. Jaké rady jim uměl dávat! Jaký měl vhled do věcí Božích! Poznal, kdo potřebuje svatou zpověď, a okamžitě ho k ní poslal.
Tak tedy prožíval svých dvaadvacet let služby u brány. Skutečně vytrvale pro sebe chtěl Boha, jak to řekl již na začátku svého řeholního života. Všichni o něm souhlasně vypovídají, že byl typem spíše kontemplativním. Proto však nezapomínal na lidskou bídu! Právě naopak!
V září roku 1645 BRATR JAN MACIAS onemocněl úplavicí. Předpověděl den své smrti - a očekával s radostí odchod k Pánu. V posledních dnech svého života dal zahládnout hloubku a krásu své duše i podivuhodné cesty, po kterých ho Bůh vedl prostřednictvím svatého Jana evangelisty.
Jako svatý Otec Dominik prohlásil, že umírá jako panic.
Tato poslední sdělení postavila do jasného světla ctnosti BRATRA JANA, který patří mezi pozdní povolání; přesto velmi dobře prospíval ve škole ctnosti, kterou mu byl řád svatého Otce Dominika. Byl to poslušný, pracovitý, obětavý bratr.
Zemřel 18. září 1645. Po jeho smrti bylo zjištěno, že měl kolem sebe řetěz, který neodložil ani za poslední nemoci: také jako svatý Otec Dominik.
Celá Lima se zúčastnila jeho pohřbu. Rakev nesli mimo jiné i místokrál a arcibiskup. Brzy začali být vyslýcháni svědkové o ctnostech tohoto bratra, a však pro nepřízeň doby a jiné těžkosti byl blahořečen teprve v roce 1837 v tentýž den jako BRATR MERTIN de PORRES.
OBA NAŠI BRATŘI SPOLUPRACOVNÍCI, kteří se již za svého života přátelili, byli uloženi do jednoho hrobu spolu se svatou Růženou Limskou, kterou bratr JAN už osobně neznal, protože zemřela před jeho příchodem do Limy.
MARTIN de PORRES byl svatořečen v roce 1962, JAN MACIAS 28. září v milostivém roce 1975 na náměstí svatého Petra za veliké účasti lidu.
Uvedeme tu alespoň několik slov z promluvy Svatého Otce PAVLA VI. Nejprve prohlásil, že Církev svatá má zvláštní radost, dochází-li k oslavě jejího nepatrného syna, jehož život nevykazoval žádné skvělé vědecké výkony ani moc ani slávu ani nic jiného, co platí v očích světa.
Mluvil o "prosté a veliké postavě" JANA MACIASE, který stále myslil jen na to, jak by plnil vůli Boží, a velkomyslně prožíval své sliby jako lásku k Bohu a k bližnímu.
"Tvrdá práce nepřipravila JANA MACIASE o chléb, který pochází s nebe. Od malička byl uveden do světa Boží přítomnosti. Při vší své činnosti byl kontemplativní ...
Avšak tento vnitřní způsob života nebyl u JANA MACIASE útěkem před problémy jeho bližních. Naopak, jeho náboženský život ho vedl k životu pro bližní. Jeho úzký styk s Bohem ne jen ho neodváděl od lidí, ale přiváděl ho k nim, k jejich nouzi, aby jim pomáhal s novou silou a ukazoval jim život, který má být mnohem důstojnější, vznešenější, lidštější a křesťanštější.
Nemyslil na nízkost své práce, ale konal ji s velkou oddaností a s příkladnou dovedností. Byl tu stále pro jiné, a v této oddanosti se setkával s Kristem."
Je tu vzkaz a povzbuzení pro nás, abychom stále více pronikali do výšin Boží blízkosti, duchovního úsilí a ovzduší, v němž vnímáme Kristův hlas.
SVATÝ OTEC u nového světce JANA MACIASE zvláště zdůrazňoval jeho evangelijní chudobu, která osvobozuje od sobectví a vede k sociálnímu zaměření



OBNOVA ŘÁDU VE FRANCII


Ve Francii nebyly nikdy přijaty zcela a otevřeně výnosy tridentského koncilu, které se týkaly církevní kázně. Přesto i tam koncil přinesl mnoho užitku. Došlo k obnově, která začala již koncem šestnáctého století, vyvrcholila v století sedmnáctém a potom pozvolna začala ochabovat hlavně pod ranami, které jí zasadil jansenismus.
Patnácté století bylo pro francouzskou provincii smutné hlavně pro občanské války, které měly neblahý vliv i na řehol ní život.
Avšak již v prvních letech šestnáctého století vznikaly dvě reformy. PRVNÍ vyšla z kláštera svatého Jakuba v Paříži a měla kláštery v severní a západní Francii. Tyto kláštery často dříve patřily ke kongregaci holandské.
DRUHÁ vznikala v Toulouse. Jejím původcem byl Rajmund Gossin, jeden z nejneohroženějších protivníků protestantského hnutí. Vytvořila kongregaci francouzskou. Šlo však jen o pokusy. Pro dílo úplnější obnovy připravovala Boží Prozřetelnost jiného reformátora
ŠEBASTIÁNA MICHAELISE,
který vynaložil všechny síly, aby vrátil našemu řádu všechnu jeho prvotní krásu.
Narodil se roku 1543 v jižní Francii, vstoupil do řádu Kazatelského a vykonal si noviciát v klášteře v Marseille. Po složení slibů horlivě studoval podle ducha řádu, avšak neopomíjel přitom žádný z prostředků řádové observance.
Kněžské svěcení obdržel už ve dvaadvaceti letech. Hned po něm ho představení poslali studovat na pařížskou universitu. Po skončení studia byl pověřen vyučováním filosofie a vykládáním Písma svatého v klášteře v Toulouse.
Tento úkol nestačil jeho horlivosti. V touze po spáse duší, která je vlastní dětem svatého Otce Dominika, kázal často v mnohých městech jižní Francie. Byl jedním z nejlepších kazatelů, které řád kdy měl. Při vší své práci byl ve všech cvičeních řeholního života stále tak horlivý jako v noviciátě.
Viděl kolem sebe v klášteře mnoho nedostatků, ale nedal se jimi odvést od své cesty. Připravoval se modlitbou a po -káním na dílo reformy, na kterou už dlouho pomýšlel.
Se svými touhami a záměry se svěřil tehdejšímu generálu řádu P. Hyppolitu Maria Beccariovi, který ho povzbuzoval a dodával mu odvahu.
Již roku 1590 byl otec ŠEBESTIÁN MICHAELIS jmenován provinciálem. Domníval se, že bude mít možnost pracovat více pro obnovu observance. Měl však hodně příležitostí poznat, jak je lidská slabost veliká a podobné dílo nesnadné.
Mnoho se modlil a namáhal, avšak když končil svůj úřad, shledal, že bylo vykonáno nesmírně málo. Nevzdal se. Ve svých modlitbách pochopil, že dobrovolná maličkost je cestou, kterou je třeba jít. Opět se tu ukázalo, jak správný byl postup blahoslaveného Rajmunda z Kapuy.
Bylo jasné, že všichni otcové reformu nikdy nepřijmou, ačkoli byla dána nařízení, že takoví otcové nemohou už v budoucnu zastávat žádný úřad.
Šebestián Michaelis se proto rozhodl, že začne jen s těmi, kteří se dobrovolně přihlásí. - V malém městečku Clermontu byl kdysi kvetoucí klášter, avšak v této době zcela opuštěný a prázdný. Provinciální kapitula dala roku 1594 dovolení, aby byl tento klášter otevřen těm řeholníkům, kteří touží po reformě.
Nechybělo těch, kteří pokládali tento podnik za pošetilost. Přesto se našli bratří, kteří chtěli jít Dominikovou cestou co nejdokonaleji, a proto se do Clermontu přihlásili.
Jak žili a co hlavně zdůrazňovali? Zpívali božské oficium, věnovali mnoho času soukromé modlitbě, kajícím skutkům a studiu. Chtěli být chudí a poslušní. Zachovávali všechny předpisy Stanov, zvláště mlčení. Čas to vycházeli do okolních vesnic a měst. Tam kázali a vyučovali velké i malé. Snažili se tím postavit hráz proti šířícímu se protestantství. Žili v krajní chudobě. Čekaly je tvrdé zkoušky, avšak oni důvěřovali v Boží dobrotu a byli štastní.
Mezi nimi vynikal horlivostí BRATR ŠEBESTIÁN. Nebál se veřejně mluvit proti kalvíncům, kteří ho proto považovali za svého největšího nepřítele. Kázal v Montpellieru po celou postní dobu.
Tam ho překvapila zpráva, že je jmenován převorem v klášteře v Toulouse. Zpočátku se toho obával a nerad opouštěl chudý a malý klášter v Clermontu, potom však i v tomto jmenování viděl prostředek, jak zajistit dílo obnovy, které bylo teprve v počátcích.
Řeholníci v Toulouse ho už dobře znali a přáli si, aby k nim přišel. Za jeho vedení se tento velký klášter rychle změnil.
Mlčení bylo zachováváno vzorně. Všichni byli přesní v poslušnosti. V klášteře vládla přísná chudoba. Několik starších otců dávalo novicům příklad pokorné podrobenosti. Všichni chtěli, aby se jejich klášter podobal klášteru, v němž kdysi žil právě v tomto městě svatý Otec Dominik s prvními bratřími.
Ačkoli žili v době, kdy se ve Francii začala šířit lhostejnost a nevěra, OTCI ŠEBESTIÁNOVI se hlásilo stále dost nových kandidátů, takže brzy mohl začít zakládat nové kláštery.
Protivenství bylo stále mnoho na všech stranách. OTEC ŠEBESTIÁN MICHAELIS zůstal vždy klidný a vyrovnaný.
Dvakrát mu bylo nabízeno biskupství. Vždy je pokorně odmítl. Vytrval v započatém díle přes všechny zkoušky. Modlitba byla jeho nejmocnější zbraní a oporou.
Bylo zřejmé, že se nikdy nezdaří zavést observanci v celé provincii. Z toho vznikaly neshody i nešváry a jiné nesnáze, které stále ohrožovaly dílo OTCE SEBESTIÁNA. Nečekaně pomohl sám francouzský král Jindřich IV., který byl řádu Kazatelské mu velmi nakloněn. Byl plný obdivu k tomuto velkému řeholníkovi. Sám proto vyžádal v Římě přímo u papeže osamostatnění observantních klášterů. Tak vznikla roku 1608 kongregace svatého Ludvíka.
V roce 1613 založil OTEC ŠEBESTIÁN observantní klášter v Paříži v ulici Saint-Honoré. Byl zasvěcen Zvěstování Panny Marie. Tak se splnilo jeho velké přání mít observantní klášter i v tomto hlavním městě.
Král Jindřich IV. zachoval přízeň OTCI ŠEBESTIÁNOVI i jeho dílu a vždy ho i jeho žáky ochotně přijímal a snažil se jim pomáhat.
Roku 1618 - v čtyřiasedmdesáti letech OTEC ŠEBESTIÁN umíral. Bratří shromáždění kolem jeho úmrtního lůžka zaznamenali poslední pokyny a ponaučení svého OTCE. Jsou pravým pro -gramem pro každého BRATRA KAZATELE:
"Rozněcujte ve svých srdcích velkou touhu po dokonalosti, abyste zachovávali Stanovy do písmene a bez dispensí. Věnujte se modlitbě božského oficia jako dílu Božímu, které je zde na zemi nejživějším obrazem toho, co budete konat jednoho dne věčně v nebi. Mějte horlivost o duše! Především však pečujte o svou spásu. Náš Otec svatý Dominik a ostatní svatí řádu ať jsou vám vzory, podle kterých uspořádáte celý svůj život. Modlete se každý den růženec blahoslavené Panny Marie a šiřte ho všemožně mezi lidem. Modlete se za mne, aby Bůh, který začal dílo reformy, toto dílo též dokonal. Hlavní oporou vaší dokonalosti musí být vytrvalá služba Bohu a přesné zachovávání Stanov."
Pochován byl v Paříži v klášteře Zvěstování Panny Marie. Jeho ostatky byly dvakrát přenášeny do jiného hrobu; vždy z nich vycházela vůně.
Duchovní synové Otce Šebestiána věrně kráčeli v jeho stopách, takže dílo reformy nezaniklo s jeho smrtí. Ohnisky obnovy se staly kláštery v Paříži a v Toulouse. Generál řádu RIDOLE i velmi podporoval tyto snahy. V Paříži zřídil generální noviciát. Dal opravit klášter svatého Sixta v Římě a povolal do něho bratry z Paříže s přáním, aby byli všem bratřím vzorem horlivého dominikánského života. Nebyli tam však dlouho. Když byl P. RIDOLFI sesazen, nemohl je už dále podporovat a hájit. Proto se opět vrátili do Francie.
Ve Francii stále ještě přibývaly reformní kláštery. V roce 1629 jich patřilo ke kongregaci svatého Ludvíka sedmnáct. Uvedeme jména alespoň několika bratří, kteří patřili k této kongregaci.
Byl to především pařížský novicmistr OTEC JAN KŘTITEL CARRÉ. Vedl k ctnostem a měl vliv nejen na své novice, ale i na celou Paříž. Král Ludvík XIII. a jeho matka ho měli ve veliké úctě.
Poslední léta svého života strávil v pařížském klášteře svatého Jakuba, kam měla být uvedena reforma OTCE ŠEBESTIÁNA. Vynikal usebraností, duchem umrtvěnosti, přesností v řeholních cvičeních a trpělivostí v době dlouhé bolestné nemoci, která ho stihla. Zemřel v lednu 1653.
V klášteře svatého Jakuba žil OTEC JAN NICOLAI, jeden z nejenergičtějších protivníku jansenistického kařířství.
Jeho přičiněním pařížská universita odsoudila některé věty Arnauldovy. Otec Jan Nicolai se spřátelil s otcem Carré po jeho příchodu k svatému Jakubu. Jeho láska k řeholním observancím tím velmi vzrostla. Až do smrti věrně zachovával přísné posty.
Uvedeme ještě několik dalších jmen alespoň těch otců z kongregace svatého Ludvíka, kteří zemřeli ještě v sedmnáctém století.
Mezi takzvané LIDOVÉ MISIONÁŘE patřil OTEC VINCENC BERNARD, který šířil po celé jižní Francii růžencovou pobožnost a zasloužil si název Bernard růžencový - i OTEC CATAGNIÉ byl plný horlivosti pro spásu duší.
Po pětatřicet let procházel krajem buď sám nebo s některým z bratří a rozséval všude símě evangelia. Zřídil mnoho místních bratrstev Posvátného růžence a Nejsvětějšího Jména Ježíš. Se svými apoštolskými pracemi spojoval přísná umrtvování.
Dále je to celá řada slavných profesorů a theologů, kteří vyučovali na universitách a zanechali mnoho spisů.
OTEC VINCENC CONTENSON zemřel již ve věku třiatřiceti let roku 1674 brzy poté, co dokončil své kázání. Přesto zanechal díla, v nichž je nejhlubší vědění spojeno s něžnou zbožností. Svůj plavní spis nazval "Theologia mentis et cordis."
Táto jeho kniha byla nazvána mistrným proměňováním poznání v lásku.
ANTONÍN GOUDIN a JAN KŘTITEL GOOET - profesoři a theologové byli zařazováni mezi největší světla školy svatého Tomáše. GOAR se věnoval pracím o liturgii. FRANTIŠEK COMBEFIS byl znalcem patrologie.
O mystickém spisovateli LUDVÍKU CHARDONOVI nevíme s určitostí, zda patřil také do kongregace svatého Ludvíka. Narodil se roku 1595 a zemřel roku 1651. Více o něm nevíme. Jeho hlavním dílem je kniha "Kříž Ježíše Krista", v němž mají základ nejkrásnější pravdy mystické theologie a posvěcující milosti. Kniha dává tušit, jak tento náš bratr smýšlel a žil."
O dalším řádovém spisovateli BRATRU TOMÁŠI VALLGORNEROVI, který mnoho čerpal ze svatého Tomáše a uměl spojovat theologii s mystikou, nevíme ani, jaké byl národnosti - spíše to asi byl Španěl. Zemřel roku 1665.
Z tohoto stručného a neúplného seznamu možno tušit, že Bůh požehnal skromnému dílu pokorného OTCE ŠEBESTIÁNA MICHAELISE.
DOMINIKÁNSKÉ STANOVY, které v jejich úplnosti tak mocně vedou k svatosti, byly zachovávány ve více než padesáti observantních klášterech.
TŘETÍ ŘÁD se rychle šířil a měl velký vliv na obnovování horlivosti a zbožnosti lidí žijících ve světě. Bylo zřízeno mnoho Růžencových bratrstev, která přinášela plody svatého života.
O jednom z žáku Otce MICHAELISE – Antonínu Le Guieu , který se sám nazýval Antonínem od Nejsvětější Svátosti, říká P. Walz dost suše, že zašel příliš daleko a že se v některých věcech odchýlil od způsobu v našem řádě obvyklém. Proto prý musila být jeho horlivost mírněna.
ANTONÍN LE GUIEU
se narodil v Paříži roku 1601.
Jeho otec byl proslulým a výmluvným pařížským advokátem. Záhy však zemřel. Antonínova matka byla velmi zbožná. Chlapec projevoval zbožnost od dětství. Slibovaná skvělá budoucnost ve světě se triu stala pokušením, avšak přesto vstoupil v jedenadvaceti letech do Kazatelského řádu v Paříži. Jeho novicmistrem byl Otec Carré.
Zachovala se předsevzetí, která si BRATR ANTONÍN zapsal v den slavných slibů. Prohlašoval, že chce žít už jen lásce Boží a mimo ni nic nehledat. Zříkal se všech marných pohledů, neužitečných slov, tělesných potěšení i všeho, co uspokojuje sebelásku.
Nebyla to jen prázdná slova. Po celý řeholní život bral vše vážně. Usiloval velmi o pokoru a všemožně se umrtvoval.
Když přijal kněžské svěcení, prosil Pannu Marii, aby se směl stát jejím kaplanem. Protože měl všechny potřebné vlastnosti - vážnost, zralost, umrtvenost, skromnost, horlivost ve věrném plnění všech předpisů a lásku, jmenovali ho představení velmi záhy novicmistr. Dával svým svěřencům vždy ve všem dobrý příklad. Po krátkém působení v Paříži byl poslán do Avignonu, kde zastával týž úřad. Svěřené povinnosti plnil rád. Řekl:
"Tím, že učím jiné, učím zároveň i sám sebe -hlavně tomu, co vede k velkému pokroku v ctnostech."
Tehdy už začal svou podivuhodnou apoštolskou činnost. Kázal, zpovídal, navštěvoval vězně a nemocné, šířil růženec a byl vyhledávaným duchovním vůdcem. V noci se po vzoru svatého Otce Dominika celé hodiny modlil.
V klášteře v Avignonu byla dobrá kázeň, avšak stejně jako jiné kláštery v té době měl též různé zajištěné příjmy a důchody. Tridentský koncil dovolil takový společný majetek všem řeholníkům.
OTCI ANTONÍNOVI se však stále zdálo, že v této věci nenásleduje dost svatého Otce Dominika. Viděl též, že ve městech je různých řeholníků dost, kdežto na venkově vládne velká ne vědomost a je tam nedostatek dělníků evangelia.
Chtěl proto založit novou kongregaci, jejímž úkolem by bylo hlavně "kázat prostým lidem.
Dlouho se modlil a uvažoval. Pak napsal Otci generálovi jímž byl tehdy Mikuláš Ridolfi, a dostal od něho pozvání do Říma. Sel tam pěšky a bez peněz. V Římě dostal potřebné oprávnění k zakládání nových klášterů. Konal tam přednášky pro novice.
Po návratu do Francie založil postupně tři malé a chudé kláštery. Získal málo bratří, kteří se odhodlali k tak přísnému způsobu života.
Roku 1640 - čtyři roky po založení prvního z těchto klášterů chtěl OTEC ANTONÍN zavést novou přísnost: bosé nohy. Chtěl přitom výslovně, aby se jeho řeholníci i navenek lišili od ostatních dominikánů.
Nebyla však vzdálena doba, kdy právě tak začínalo rozdělení řádu karmelitánů i františkánů. Mělo se něco podobného nyní opakovat?
OTEC ANTONÍN byl obviněn, že ruší jednotu dominikánského řádu. Dostal hned od Otce generála rozkaz, aby v této věci zjednal nápravu. Neposlechl a chtěl se odvolat k Svatému Otci.
Tu přestal Otec generál jeho dílo chránit. Téměř všichni jeho řeholníci ho opustili a vrátili se zpět do klášterů, z kterých odešli. Tři kláštery OTCE ANTONÍNA tak zanikly.
OTEC ANTONÍN se znovu vydal do Říma, avšak tam ho generální kapitula konaná roku 1644 odsoudila k trestům a dokonce i k uvěznění jako rušitele pokoje.
Co o tom soudit? Odpověď je těžká; avšak i životopisec tohoto bratra, který o něm píše nadšeně jako o světci, doznává, že asi jednal nesprávně. Vše, co chtěl, mu bylo umožněno. Měl se tedy podřídit v této jediné věci, která vyvolala tolik odporu a ne souhlasu.
Zde je ponaučen í: NELPĚT TVRDOŠÍJNĚ NA SVÉM ÚSUDKU! Po dost dlouhé době to uznal i OTEC ANTONÍN a byl proto za generála Tomáše Turco propuštěn. Vrátil se do Francie, kde se k němu znovu přidalo několik řeholníků.
Roku 1648 je Otec generál navštívil v jejich malém a chudém klášteře. Zpočátku byl tento klášter opět jen jeden.
Když 7. října 1676 OTEC ANTONÍN umíral, bylo šest klášterů, které řídil. Po jeho smrti přibyl už jen jeden. Tyto kláštery tvořily kongregaci Nejsvětější Svátosti, kterou řídil generální vikář a která podléhala přímo generálu řádu.
Po Tomáši Turco byl to nejprve Jan Křtitel De Marinis, který brzy odložil svou počáteční nedůvěru k tomuto dílu, a potom Jan Tomáš de Rocaberti, za něhož ANTONÍN LE GUIEU ze mřel.
Kongregace Nejsvětější Svátosti po zakladatelově smrti nezanikla. Měla ještě několik generálních vikářů. Zcela ji zahladila teprve francouzská revoluce. K její obnově už nedošlo.
ANT0NÍN LE GUIEU žil velmi umrtveně a projevoval velkou apoštolskou horlivost. Kázal někdy až třikrát denně, zpovídal často nepřetržitě až deset hodin. Tuto horlivost uměl vyvolat i u těch bratří, kteří se svěřili jeho vedení. Ti bratří, kdo chtěli přejít do této kongregace, snadno k tomu dostávali dovolení. Dnes by snad něco podobného bylo nazváno "experimentům". Zde je důkaz, že řád nikdy nekladl překážky podobným snahám.
Nechceme posuzovat, avšak zdá se, ANTONÍN LE GUIEU, který zemřel v pověsti svatosti a jehož životopiscové uvádějí více než deset zázraků, k nimž došlo na jeho přímluvu, neporozuměl vždy ve všem svatému Otci Dominiku; byl příliš jednostranný a přejímal snadno to, co viděl u jiných řádů.
Přeháněl v zdůrazňování postů, kajících skutků a tělesných přísností. Často pak docházelo k onemocnění některých bratří. Z "podivuhodné syntézy" svatého Otce Dominika odsunul do pozadí studium a zdůrazňoval to, co nepatří k podstatě dominikánského života.
Je nutné zmínit se ještě o jednom díle OTCE ANTONÍNA. Založil v Marseille kongregaci sester Nejsvětější Svátosti, obyčejně nazývanou Sakramentinky. Byly to jedny z prvních sester, jejichž úkolem byla ustavičná adorace.
Nevíme, co přimělo OTCE ANTONÍNA k rozhodnutí, že tyto sestry nikdy nepatřily do dominikánské rodiny. Nosily černý hábit a v jejich Stanovách, které jim OTEC ZAKLADATEL sám napsal, není už o svatém Otci Dominiku ani zmínka. Ani založení této kongregace nebylo bez nesnází. První sestry čekaly na obláčku více než dvacet let.
Takový byl tedy stav řádu VE FRANCII v sedmnáctém století, které P. Redigonda nazval
"STOLETÍM NEKLIDNÝM A SPÍŠE ÚPADKOVÝM"



PRVOMUČEDNÍK ČÍNSKÝ


Z konce šestnáctého století a ze sedmnáctého jsou zprávy o působení dominikánských misionářů v Kambodži, v Birmě a v dnešním Thajsku. Často šlo spíše o výzkumné cesty, při nichž bylo vyjednáváno s místními panovníky. Úspěchů bylo málo.
Portugalští bratří působili na Indonéských ostrovech. Číhala tam na ně různá nebezpečí. Překážky jim kladli do cesty mohamedáni i Holanďané. Někdy dostali podporu i od místních panovníků. Při jednom lidovém povstání byla celá misie zničena. Několik bratří to zaplatilo životem.
Roku 1623 neslo všechnu tíhu jen deset misionářů. Patnáct kostelů už bylo bez pastýře. V roce 1630 přišlo dalších dvanáct misionářů z Portugalska -A opět nová překážky od Holanďanů a nové nesnáze na všech stranách. V těchto misiích dlouho ještě pracovalo vždy alespoň několik bratří, avšak pro neblahé politické poměry v Portugalsku tato misie zanikla.
NA DÁLNÉM VÝCHODĚ nejvíce pracovali a měli nejvíce úspěchů i mučedníků bratří z provincie filipínské.
V sedmnáctém století odcházelo stále více bratří do Vietnamu, který byl tehdy znám pod názvy Tonkino, Annám a Cocincina. Tato jména se v pozdějších staletích měla často vyskytovat v martyrologiu.
Již koncem šestnáctého století tam docházelo k pronášíedování. Zatím byli misionáři vypuzováni. K tomu ještě došlo k sporu mezi tamním generálním vikářem a řeholníky.
Dominikáni se už chystali úplně tuto zemi opustit, avšak spor skončil tím, že dostali všechnu potřebnou svobodu, jako ji měli v jiných zemích, proto zůstali. Avšak poměry se přiostřovaly tak, že v zemi nakonec mohl zůstat jen jeden kněz. Ihned se však našli jiní bratří, kteří se do této země dostali přes Persii. Mezi ně patřil BRATR RAJMUNOL LEZOLI, který se stal apoštolským vikářem a později biskupem této misie.
Již i bratří z nedávno založené MEXICKÉ PROVINCIE ve své horlivosti chtěli mít také misie na Dálném Východě. Pokoušeli se hlavně dostat se do neproniknutelné Číny.
Avšak čestné prvenství v této věci má a prvním misionářem, který vstoupil na čínskou půdu, je port uga1ský dominikán BRATR KASPAR od KŘÍŽE.
Podařilo se mu dostat se do Číny přes Kambodžu, protože námořní přístavy byly pro cizince uzavřeny. Pobyl tam jen asi měsíc a potom byl vypovězen. Vrátil se tedy do vlasti a věnoval se spisování knihy o Číně.
Při jedné z nakažlivých nemocí, které se stále ještě občas na některých místech vyskytovaly - a kterým se všeobecně říkalo mor, navštěvoval a ošetřoval v Lisabonu nemocné a sám také nákaze podlehl.
ŠPANĚLÉ Z MEXIKA se roku 1587 dostali do města Macao, které bylo považováno za vstupní bránu do Číny. Postavili tam kostel, zasvěcený Královně posvátného Růžence.
V Macao však měl vliv portugalský místokrál, který ne chtěl Španěly podporovat. Proto byla péče o tento kostel svěřena portugalským bratřím, kteří však již měli misie na jiných místech a početně nestačili. Ze stručných a nejistých zpráv vyplývá, že správu tohoto kostela měl v letech 1604 až 1620 BRATR JAN PINTO, který se však vrátil do vlasti, kde roku 1628 zemřel.
DOMINIKÁNI NA FILIPÍNÁCH se již roku 1587 ujali péče o čínskou kolonii v Manile, kde byl tehdy počet Číňanů odhadován na deset tisíc. Byla to péče všestranná. Bratří nejen hlásali evangelium, ale též ošetřovali nemocné. Mohli si při tom pozvolna osvojit čínský jazyk a seznámit se s čínskými zvyky.
Od roku 1589 se často snažili proniknout do Číny. Nedařilo se jim to. Aby byli Číně blíže, požádali Španěly, aby se zmocnili ostrova Formosy a obsadili ho; stalo se tak až ro -ku 1626.
V ČÍE už mezitím působili někteří jesuité jako matematikové, astronomové a přírodovědci. Snad podobným způsobem se tam dostali i italští dominikáni. Jsou známa jména tří: VIKTOR RICCI, TIMOTEJ BOTTIGLI, DOMINIK SARPETRI.
2. ledna 1632 pronikl až do Fo-Kien dominikán z Florencie ANGELO COCCHI. Jak dlouho cestoval a jaké obtíže přitom snášel, už si ani neumíme představit. Jediný jeho socius Tomáš della Serra byl cestou zabit od námořních pirátů. ANGELO COCCHI po roce v Číně zemřel.
Avšak již roku 1632 došlo k důležité změně: ČÍNSKÁ VLÁDA otevřela všem misionářům přístup do své země. Podle stati štiky se v Číně v této době postupně vystřídalo jedenasedmdesát dominikánů, dvaaosmdesát františkánů a sto pět jesuitů.
Misionářů tedy přibývalo. Někteří dominikáni a františkáni začali být udiveni nad postupem jesuitů. Dominikán Jan Morales a františkán Antonín Caballero podali o tom roku 1643 zprávu v Římě. Tak začal takzvaný spor o obřadech, který čínským misiím neprospěl.
Oč vlastně šlo? Jesuité dovolovali pokřtěným Číňanům pálit kadidlo před obrazem Konfucia a uctívat zemřelé čínským způsobem. Prohlásili, že je třeba rozlišovat mezi kultem občanským a kultem náboženským. Zjednodušovali a upravovali některé obřady hlavně při udělování svátostí. Dispensovali od některých církevních přikázání a předpisů. Jiní misionáři takto nepostupovali. Z toho mezi nimi vznikaly neshody, které byly ostatně i mezi jesuity samými.
V Římě bylo nejprve toto přizpůsobení čínským zvykům odsouzeno. ALEXANDR VII. povolil některé ústupky. KLEMENT X. chtěl, aby se přesně rozlišovalo mezi obřady občanskými a náboženskými, avšak apoštolský vikář ve Fo-Kien KAREL MAIGROT všechna přizpůsobení zakázal.
Tato záležitost byla pak ještě projednávána velmi dlouho. Theologové na pařížské universitě, na jejichž mínění se stále ještě velmi dbalo, se vyslovili zamítavě. KLEMENT XI. jejich rozhodnutí schválil. BENEDIKT XIV. pak v osmnáctém století vyžadoval od každého misionáře, který měl působit v Číně, přísahu, že nebude připouštět čínské obřady.
Ani mezi dominikány nebyla v této věci jednota. Misionáři o tom mezi sebou mívali diskuse. Z našich bratři Španěl Dominik Fernandez Navarette a Dominik Sarpetri, který byl ze Sicílie, začali se řídit praxí jesuitů. Bratr Dominik Fernandez Navarette šel až do Říma, aby tam celou tuto záležitost objasnil.
Sepsal třísvazkový spis o čínských misiích. První svazek vyšel roku 1676 V Madridě, druhý roku 1679, avšak inkvisice okamžitě celé vydání zabavila. Dodnes se však zachovalo - neznámo jakým způsobem - i z tohoto zabaveného vydání několik svazků.
Hodně se tím změnil postup při misiích. Dříve se misionáři snažili hlásat víru především vysoko postaveným Číňanům. Právě ti však nejvíce lpěli na uctívání Konfucia i na jiných zvycích a nechtěli se s nimi rozloučit. Nyní začala být hlásána radostná zvěst především lidem chudým a prostým. Mínění o těchto sporech se ještě dnes různí. Někdo říká, že jesuité předešli dobu a jednali už v duchu II. vatikánského koncilu.
Někdo opět soudí, že v některých případech zacházeli skutečně příliš daleko. Zde šlo nejen o Čínu, ale i o Indii, kde na příklad některý misionář vystupoval ve všem ustavičně jako brahmín, a proto se varoval styku s ostatními kastami. Bylo však možno něco podobného trvale dovolovat nově obráceným brahmínům? Bylo možno sloučit podobné jednání s požadavky evangelia? Tehdy bylo jistě nejzáslužnější řídit se pokyny a přáním Církve svaté, která takzvané čínské obřady odmítala. Přízeň čínských vladařů byla velmi nestálá.
Holanďané se tehdy zmocnili Formosy, kterou Španělé obsadili hlavně proto, aby byla jakousi základnou pro misionáře z Filipín.
V Číně samé roku 1634 kterýsi křesťan nerozvážně zničil modlu, což dalo podnět k prvnímu pronásledování. Přesto tam zůstali tři dominikáni - Jan Garcias, František Diez a František Fernandez de Capillas.
Tito tři misionáři se zpočátku skrývali, přitom však nepře -stávali hlásat Krista. Po krátké přestávce začali opět veřejně kázat. Náhle však vtrhli do Číny Tataři a zmocnili se vlády.
Začalo nové, tentokrát kruté pronásledování, při němž zemřel pro Krista
FRANTIŠEK CAPILLAS, PRVOMUČEDNÍK ČÍNSKÝ
Ani o tomto bratru nemáme mnoho podrobností. Narodil se v Baquerin de Campos v diecési valencijské v šlechtické rodině. Jeho rodiče byli velmi zbožní. Chlapec se od mládí cvičil v ctnostech. V sedmnácti letech vstoupil do Kazatelského řádu. Planul apoštolskou horlivostí. Při první příležitosti si vyprosil, aby směl přejít k provincii Posvátného růžence a odcestovat na Filipíny. Bylo mu to dovoleno, ačkoli byl teprve jáhnem. Studoval asi cestou, která tehdy trvala velmi dlouho.
V Manile se jeho rozum utvářel studiem theologie a srdce řeholním životem. Řeholní život chtěl prožívat v celé jeho úplnosti a kráse. Usiloval o ustavičné spojen s Bohem, snažil se vždy dělat to, co se Bohu líbí - a k dosažení toho to cíle používal řeholní kázně a všeho, co mu poskytoval dominikánský řeholní život. To bylo pro něho i pro mnoho jiných bratří z provincie Posvátného růžence nejlepší Školou a nejlepší přípravou pro mučednictví. Zcela zapomenul na sebe a zcela se dal Bohu.
Kněžské svěcení přijal v Manile. Deset let zůstal na Filipínách . Snažil se spojovat apoštolské práce s věrným zachováváním Stanov. Jako by již tušil mučednictví, připravoval se na ně kajícími skutky. Přísně se postil. Dny i noci trávil v nemocnici, kterou dominikáni zřídili na Filipínách. Sloužil nemocným obětavě a všestranně. Nebylo špíny nebo zápachu, vůči němuž by byl projevil odpor.
Po této desetileté přípravě se mu splnilo jeho nejtoužebnější přání - byl poslán do Číny. Tam už dlouho působit nemohl. Přesto jeho horlivost a láska si našla cestu k srdcím Číňanů. Nešetřil se. Nevyhýbal se žádné práci. Pracoval neúnavně, jako by tušil, že už dlouho pracovat nebude. Získal Bohu mnoho duší. Čínské "beaty" ještě dnes vidí v tomto BLAHOSLAVENÉM SVÉHO PRVNÍHO UČITELE A ZAKLADATELE.
Slovem "beata" byly ve Španělsku označovány členky III. řádu svatého Otce Dominika, v Itálii opět často nazývané "mantellate". Tyto "beaty" jsou ještě dnes alespoň v Hong -Kongu, protože Čínu musily opustit, pokud tam ovšem některé nezůstaly utajeny. Nedávno nejstarší z nich dostala vysoké církevní vyznamenání za obětavé služby.
TATARI násilím obsadili velkou část Číny, mimo jiné i město Fo-Kien, kde působil BRATR FRANTIŠEK. Noví vetřelci byli některými modloslužebníky vyprovokováni proti křesťanům a vypověděli jim proto nesmiřitelný boj. FRANTIŠEK věděl, jaké mu hrozí nebezpečí, avšak nepřestal sloužit křesťanům v jejich potřebách. Byl přitom chycen a uvězněn. Zacházeli s ním s mimořádnou krutostí. Málo mučedníků z novějších dob tolik vytrpělo jako on. Stihali ho výsměchem a urážkami a vodili na potupu městem. Při každé příležitosti vytrvale vyznával Krista.
Začali proto s nelidským mučením. Jakýmsi zvláštním nástrojem, k tomu upraveným, zlámali mu na několika místech nohy. Snášel to tak statečně a s tak radostnou tváří, že nad tím žasl i sám zkušený kat. Pak nový výslech a nové vyznání víry. Nelidsky ho zbičovali, takže byl rozdrásán na celém těle. Jít už ovšem nemohl, proto ho vlekli do vězení. Vybrali pro něho to nejhorší, kde byli největší zločinci, od souzení na smrt. Nenašel se nikdo z nich, kdo by při pohledu na tohoto mučedníka nepocítil soucit. A sami žalářníci jaksi změkli.
Dovolili dokonce kterémusi odvážnému křesťanu, aby tam BRATRU FRANTIŠKOVI donášel jídlo, ačkoli věděli, že ho tam chtěli jeho soudcové nechat zemřít hladem.
Jak by asi kdo jednal v takové situaci? BRATR FRANTIŠEK nenaříkal. Naopak: neztratil duševní sílu. Laskavost a soucit žalářníků i uvězněných tak obrátil k jejich spáse, že se ono temné a odporné vězení stalo chrámem Božím. Svou trpělivostí, radostností a dobrotou přivedl k víře i nejzatvrzelejší zločince.
Jak dlouho tam byl, nevíme. Snad se trochu zotavil, ačkoli mu zlomeniny sotva asi srostly. Avšak soudcové na něho ne zapomněli. Znovu byl bit - tentokrát holemi. Opět uplynulo několik dní.
Nepřestával se modlit. Právě rozjímal o tajemstvích bolestného růžence, když do jeho kobky vtrhl jeden důstojník. Křičel na něho, tupil ho a prohlašoval o něm, že stojí v čele jiných zrádců, které je třeba zničit. Ihned dal rozkaz, aby byl FRANTIŠEK zabit.
BLAHOSLAVENÝ FRANTIŠEK zůstal klidný, tichý a usebraný. Snažil se napodobovat tichost božského Beránka. Doporučil se Bohu a přijal ránu mečem, která 15. ledna 1648 udělala konec jeho životu. - "Jako vítěz se odstěhoval do nebe", opakuje se zde jako v tolika jiných případech. Neznáme datum narození, avšak podle stručných zpráv, kterých bylo možno se dopátrat, nebylo mu asi ještě ani čtyřicet let.
TATARI vyhodili jeho tělo za městské hradby, kde ležel o dva měsíce. Teprve po této době si křesťané našli možnost uctivě ho pochovat.
Dříve však oddělili hlavu od těla a poslali ji nejprve do Manily, potom do Valladolidu, kde je dodnes uctívána. Tělo bylo za nových pronásledování ukryto a dosud se o něm neví.
Toto mučednictví bylo tak slavné, že hned po něm byl zahájen beatifikační proces. Různými nepříznivými okolnostmi se však zdržel, takže slavnostní beatifikace v basilice vatikánské byla až za svatého PIA X. 2. května 1909.
Přes nejistou situaci a ustavičně hrozící pronásledování již za rok po mučednické smrti BLAHOSLAVENÉHO FRANTIŠKA vrátil se Otec Jan Morales z Říma a přivedl s sebou několik jiných dominikánů. Zase začala vytrvalá a neúnavná práce za obtíží všeho druhu. Čeho všeho se tito bratří zříkali, v jakém nepohodlí často žili a do jakých nebezpečí se vydávali! Úspěchy nebyly vždy oslnivé, ale byly. Tak měli tito bratří jistě velikou radost, když roku 1656 PŘIJÍMAL PRVNÍ ČÍNSKÝ DOMINIKÁN KNĚŽSKÉ SVĚCENÍ - Byl to vůbec první ČÍŇAN, který se stal knězem. Jmenoval se ŘEHOŘ LO. Někde snad toto jméno pošpanělštují a píší proto LOPEZ. Tento kněz se stal později i prvním čínským biskupem a zemřel roku 1690.
TAK MAJÍ DOMINIKÁNI V ČÍNĚ NĚKOLIKERÉ PRVENSTVÍ: prvním čínským misionářem byl dominikán KAŠPAR od KŘÍŽE, který přišel do Číny již roku 1555; čínským prvomučedníkem byl opět dominikán FRANTIŠEK de CAPILLAS, a prvním čínským knězem a biskupem byl opět syn svatého Otce Dominika.
V necelých čtyřiceti letech dominikáni pokřtili deset tisíc Číňanů. Dvanáct čínských panen se už v těchto počátcích zasvětilo Bohu. Málokterý národ měl tak záhy tolik řeholních povolání. Nešlo však o zakládání klášterů. Tyto panny zůstávaly u rodičů nebo žily v malých skupinkách. Byly to většinou už zmíněné "beaty". Staly se z nich velmi platné pomocnice v misiích. Sířily víru hlavně mezi čínskými ženami, vyučovaly náboženství a konaly mnoho skutků lásky.
Po mimořádně krutém umučení blahoslaveného FRANTIŠKA de CAPILLAS byl v sedmnáctém století v Číně poměrný klid, ač kol i ne vždy a ne všude.
V roce 1665 bylo několik dominikánů spolu s dvaceti jesuity posláno do vyhnanství. Tím byli tito misionáři odsouzeni k nečinnosti. Využívali prázdna k poradám, jakým způsobem by měli Číňanům hlásat evangelium.
Po několika letech nastala opět pro misionáře poměrná svoboda a volnost až do roku 1723, kdy propuklo nové veliké pro následování.
Takový byl tedy stav MISIÍ V ČÍNĚ V SEDMNÁCTÉM STOLETÍ - D0MINIKÁNI Z FILIPÍN se též již roku 1630 snažili dostat do Koreje, avšak to se jim nezdařilo. Jako v tolika jiných případech i zde se jistě zachovalo mnoho podrobností, dopisů a zpráv těchto "Kristových a Dominikových vojínů".
Budeme mít někdy možnost doplnit si jimi -tyto stručné poznámky?



KONEC SEDMNÁCTÉHO A ZAČÁTEK OSMNÁCTÉHO STOLETÍ


P. Walz má zde opět novou kapitolu a dává jí název: "Doba absolutismu". I řád byl ovlivněn jednak tím vším, co s sebou přinášela barokní doba, jednak poměry v některých státech. Přibývalo státu, které se vměšovaly do záležitostí řádu a různým způsobem omezovaly jeho činnost.
Rostla záliba ve vnější nádheře, okázalosti a titulech. Roku 1669 dal španělský král generálu řádu Kazatelského titul "španělský grand". Začaly se vyměňovat zdvořilostní návštěvy a byla zaváděna celá řada podobných zvyků.
Generálem řádu se stávali většinou šlechtici, kteří pak o svém zvolení podávali zprávu světským panovníkům. Avšak ani v této době nechybělo bratří, kteří s láskou lámali chléb Božího slova lidem chudým, prostým a maličkým.
V tomto století snad už řád nebyl tak 'demokratický", jak to chtěl svatý Otec Dominik. Generál řádu měl stále větší pravomoc a stále méně visitoval. Uděloval rozkazy, avšak docházelo k případům, že se bratří proti jeho rozkazům odvolávali už nejen u papeže a u Posvátné kongregace pro řeholníky, ale i u světských panovníků.
Generálové řádu dleli nyní skoro ustavičně v Římě v klášteře Santa Maria sopra Minerva. Avšak v této době začal i mít na venkově nádhernou vilu pro pobyt v letních měsících. Čím byly visitace řidší, tím byly slavnostnější. Musel tu být okázalý průvod a okázalé vítání.
Vůbec celá tato doba měla velikou zálibu v tom, co bychom dnes nazvali prázdným řečněním. Ani ti nejlepší bratří se to mu neubránili.
Mezi jednotlivými generálními kapitulami byly stále větší přestávky. Tím důležitější místo pak zaujímali sociové generála řádu, kteří se stávali jeho poradci. Vznikala "generální kurie" a vytvářelo se cosi podobného neomezené moci tehdejších panovníků.
Jednotliví bratří hodně podléhali přehnanému nacionalismu. Tak na příklad Portugalci a Spanilé nechtěli přibrat do misií bratry jiných národností.
Francouzští bratří byli opět příliš úslužní a horlivě se snažili ve všem vyhovět svým králům. Vznikaly také spory mezi jednotlivými provinciemi a národnostmi. Nechybělo bratří, kteří se snažili v tom všem zjednat nápravu. Vlastně i ti bratří, kteří zaváděli jisté barokní novoty, myslili vše dobře.
Zasáhl i papež INNOCENC XI. vydáním zvláštních dekretů pro řád bratří Kazatelů. Především v nich znovu připomínal a ukládal slavení generálních kapitul každý třetí rok. Dále přikazoval, že generál řádu má osobně visitovat alespoň evropské provincie. K tomu bylo nutné přidat pokyn, že se to má dít se skromností a šetrností, jakou vyžaduje řeholní pokora. Průvodců mělo být nanejvýš šest nebo osm a denní vydání nemělo překročit určitý předem stanovený obnos. Avšak ani tyto rozkazy nemohly být vždy splněny, jak možno vyčíst ze seznamu generálních kapitul, konaných v této době.
Za těchto okolností byl tehdy v několika dnech po smrti OTCE MIKULÁŠE RIDOLFIHO, který zemřel 25. května 1650, zvolen v Římě padesátým sedmým generálem řádu
OTEC JAN KŘTITEL DE MARINIS .
Bylo mu třiapadesát let. Říká se, že ho Otec Ridolfi těsně před smrtí voličům doporučil.
Rodina De Marinis byla zámožná a přitom opravdově křesťanská. Matka byla neteří Otce Vincence Justiniani, generála řadu a kardinála. Na celou rodinu měla vliv ctihodná Marie Raggi, která žila mnoho let v domě De Marinis a pomáhala vychovávat četné děti. Výsledky jsou známé: tři synové vstoupili do Kazatelského řádu, šest dcer do II. řádu.
Jan Křtitel byl z dětí mezi nejmladšími. Byly mu teprve tři roky, když ctihodná Marie Raggi umírala, avšak pamatoval se na ni dobře a svědčil o ní v jejím dodnes nedokončeném beatifikačním procesu. Vyrůstal v paláci blízko u kostela Santa Maria sopra Minerva.
Z jeho starších bratrů dominikánů byl TOMÁŠ sociem P. Secchi a DOMINIK sociem P. Ridolfiho a později avignonským arcibiskupem.
Ačkoli JAN KŘTITEL DE MARINIS jako mladík studoval v jezuitské koleji a zachoval si k Společnosti Ježíšově vždy velikou úctu, vstoupil do řádu Kazatelského. Studoval po nějakou dobu také ve Španělsku.
Po návratu do Říma se stal profesorem v minervitánské koleji svatého Tomáše, která je pokládána za předchůdkyni dnešního Angelika. Od mládí byl vážný a svědomitý. Vynikal řeholnimi mravy i nadáním.
Za URBANA VIII. se stal sekretářem kongregace Indexu. To byl úřad Skoro vždy svěřovaný dominikánům z římské provincie. Tento úřad zastával ještě i v době, kdy byl zvolen generálem Kazatelského řádu.
Jako generální představený je zahrnován chválami. Někdy to vyvolává dojem, že i zde měl vliv barokní sloh. Jisté však je, že OTCI JANU DE MARINIS nebylo možno nic vytknout v jeho soukromém životě.
Byl zbožný a usiloval o přesné zachovávání Stanov nejprve sám u sebe a potom u jiných. Žil skromně a nenáročně. Neprojevoval žádná zvláštní přání. Říkají o něm, že byl přímý. Asi to byla vlastnost tehdy málo obvyklá. Uměl spojovat dobro tu s pevností.
Tento generál řádu stál v čele bratří osmnáct let, jedenáct měsíců a několik dní. Generálním prokurátorem jmenoval PETRA PASSERINI, který byl vynikajícím znalcem kanonického práva a patřil mezi nejvzdělanější a nejhorlivější bratry. Za dlouhou dobu svého generalátu svolal jen jednu generální kapitulu - a to do Říma. Těžko usoudit, zda bylo nebo nebylo možno udělat v této věci více.
OTEC DE MARINIS z Říma téměř neodcházel. Snažil se řídit řád okružními listy. K visitování jménoval své zástupce. Několikrát chtěl i sám visitovat, ale vždy se vyskytla nějaká překážka. Často mu též Apoštolský stolec svěřoval některé úkoly.
Právě za tohoto OTCE GENERÁLA vznikala a byla rozšiřována takzvaná "generální kurie".
V klášteře Santa Maria sopra Minerva v Římě zřídil archiv řádu Kazatelského. V něm mělo být uloženo vše, co se týkalo dějin řádu, a též různé spisy, které napsali a vydali bratří v různých provinciích.
Měl zájem o misie a věnoval se mnoho všem vědeckým otázkám, které byly probírány v jeho době. K molinismu a probabilismu přibyl tehdy jansenismus. Zasahoval také do sporů o čínských obřadech.
VE FRANCII se kromě toho začal šířit takzvaný galikanismus. I mnozí dominikáni mu alespoň částečně podlehli. Šlo o nauku spíše politickou než theologickou.
Galikanismem bývá nazýván směr, který vymáhal takzvané galikánské svobody, to znamená práva a výsady, které měli nebo se také jen domnívali mít francouzští králové. Postupem času byla na tomto základě vypracována theorie, podle níž papež neměl žádnou moc v časných záležitostech. Na školách se mělo vyučovat čtyřem galikánským článkům.
Když v této době chtěl mít jistý německý dominikán na pařížské universitě přednášku o papežském primátu, bylo mu to zakázáno.
Někteří bratří vystupovali neohroženě proti galikánským článkům. Našli se však i "vlastenečtí" bratří, kteří je hájili. Mezi první patří P. Nalagola , který mluvil na pařížské universitě proti těmto článkům tak jasně a otevřeně, že ho vyloučili z počtu bakalářů.
DOMINIKÁNI se rovněž zabývali spory, které vyvolala nauka Jansenova. Tato nauka obratně využila některých vět svatého Tomáše a převrátila jejich smysl. Někteří jesuité začali proto prohlašovat, že i to, čemu učí dominikáni, je jansenistické, a proto hodné odsouzení. Několik dominikánů skutečně i jansenismus hájilo, avšak později, když byl už spojen s galikanismem.
OTEC DE MARINIS všechny tyto spory živě sledoval a snažil se poučit a přivést na správnou cestu ty bratry, kteří v něčem překročili míru.
OTCE GENERÁLA vždy pojilo přátelství se Společností Ježíšovou. Za jeho poslední nemoci ho navštěvoval generální představený jesuitu a po smrti měl jesuita oslavnou řeč nad jeho rakví.
OTEC JAN KŘTITEL DE MARINIS zemřel po delší nemoci v Římě 8. května 1669.
Došlo i k událostem pro řád radostnějším. Stále více bratří odcházelo do misií. Mnoho jich začalo působit i V AFRICE .
Roku 1652 v Zambezi přijal domorodý král Manamotapa katolickou víru a dal se pokřtít. Od jeho obrácení se mnoho očekávalo, zvláště když syn tohoto panovníka vstoupil do Kazatelského řádu a stal se bratrem KONSTANTINEM; získal doktorát theologie a byl také po nějakou dobu převorem v Goa v Indii. Snad je to první černý doktor theologie vůbec nebo aspoň v dominikánském řádě.
Konaly se i další pokusy proniknout hlouběji do Afriky. Nesnáze však byly tehdy většinou nepřekonatelné. O některých OTCÍCH se dovíme něco i tam, kde bychom to nečekali.
Tak například BRATRA LEONARDA HANSENA z německé provincie, socia generála řádu JANA KŘTITELE DE MARINIS a dalších dvou generálů poznáme při čtení životopisu svaté Růženy Limské. Před kanonisací této panny byly už napsány dva její životopisy - jeden španělsky, druhý italsky. Oba psali otcové našeho řádu.
Po kanonisaci napsal její obšírný a důkladný životopis P. LEONARD HANSEN, který zpracoval všechny zprávy kanonisačního procesu. Právě tento životopis uveřejnili Bollandisté. Je psán prostě a obšírně, téměř už dnešním slohem. Zdá se, že tak prostě žil i OTEC HANSEN. Bollandisté v poznámce uvádějí, že to byl řeholník učený a pokorný, milovník samoty. Nikdy nezahálel, stále se modlil, něco psal nebo studoval. Zemřel v Římě 28. března 1685 ve dvaaosmdesáti letech.
V této době byly častěji BEATIFIKACE NAŠICH BRATŘÍ A SESTER.
Roku 1675 měl slavnou beatifikaci JAN KOLÍNSKÝ s druhy. K jiným bratřím a sestrám byla schválena úcta: roku 1669 k Markétě Savojské, roku 1670 k Albertu Velikému, roku 1736 k Benediktu XI., takže řádových svátků přibývalo.
Již před dekrety URBANA VIII. byli blahořečeni JAKUB SALOMONI, MARKÉTA Z TIFERNA A AMBROŽ SANSEDONI.
Projednávalo se mnoho beatifikačních procesů, které zůstaly nezakončeny. Šlo hlavně o sestru Markétu Ebnerovou, o sestru Dominiku di Paradiso, o sestru III. řádu Marii Raggi, o bratra Bartoloměje od Mučedníků, biskupa z Bragy, i o jiné -Tyto procesy zamítnuty nebyly, pouze uvázly. Také o svatořečení Markéty Uherské žádal již její rodný bratr. Přesto k ně mu došlo téměř po sedmi stech letech.
Po OTCI DE MARINIS se vystřídali v čele řádu dva Španělé. Prvním je
TOMÁŠ ROCCABERTI .
Do řádu byl přijat v klášteře ve Valencii v provincii aragonské, kde byla stále živá vzpomínka na svatého Vincence Ferrerského a na Ludvíka Bertranda. Zastával právě úřad provinciála, když 24. května 1670 byl na generální kapitule v Římě zvolen generálem řádu. Za rok po svém zvolení se dočkal veliké radosti: 12. dubna 1671 KLEMENT X. svatořečil Růženu Limskou a Ludvíka Bertranda.
OTEC TOMÁŠ RCCCABERTI hájil neohroženě náboženskou svobodu a práva svých bratří proti podporovateli gal1ikanismu francouzskému králi Ludvíku XIV.
Za něho vydal dominikán Alexandr Natale knihu o církevních dějinách, která byla dána na index, protože byla psána v duchu galikánském. Bratra Alexandra se podařilo přimět, aby svou knihu opravil. Mohla být potom znovu vydávána.
GENERÁL ŘÁDU TOMÁŠ ROCCABERTI napsal mnoho krásných okruž nich listů o různých námětech: o otázkách historických, asketických, apologetických i právních.
V únoru 1677 byl zvolen arcibiskupem v rodné Valencii, avšak řídil řád až do příští generální kapituly: celkem sedm let a asi sedm měsíců, I ve Valencii pokračoval ve spisování svých děl, které byly tehdy velmi čteny a oblíbeny. Zemřel v Madridě 13. června 1699.
JEHO NÁSTUPCE
BRATR ANTONÍN DE MONROY
pocházel rovněž ze španělské šlechtické rodiny, avšak narodil se v Mexiku, kam se jeho rodiče odstěhovali.
V Mexiku vstoupil do řádu Kazatelského a tam také působil. Jeho činnost byla všestranná. Pracoval jako misionář mezi Indiány a vyučoval posvátné nauce nejen na řádovém studiu, ale i na mexické universitě.
Provincie svatého Jakuba v Mexiku si ho zvolila svým definitorem a poslala ho roku 1677 na generální kapitulu do Říma. Pravděpodobně konal první cestu do Evropy a už se do Mexika nevrátil.
K překvapení všech byl ve svých dvaačtyřiceti letech zvolen 59. GENERÁLEM RADU. Sám tím byl asi překvapen nejvíce. Je prvním generálem, který nebyl z Evropy. Opět zastával nový úřad svědomitě a k prospěchu celého řádu. Snad nejlépe to vyjadřují slova jeho nástupce P. CLOCHE:
"Vzpomeňte si, jaká byla jeho zralost při vyřizování záležitostí, obezřetnost a poctivost v jednání, jeho píle při práci, jeho opatrnost a péče, aby v ničem neutrpěla zbožnost, jeho bdělost nad zachováváním řeholní kázně. Vaše oči ať pozorují jeho zbožnost spojenou s důkladným vzděláním, upřímnost a nevinnost ducha, prostotu a ušlechtilost řeči, milou skromnost v mravech i v jednání. Hrozil se každé okázalosti a ctižádosti."
Velmi mu záleželo na tom, aby byl ve všech klášterech život dokonale společný. Ačkoli horlil pro jednotu řádu, dovolil menší rozdíly a různosti v observancích.
Do vlasti se už nevrátil. Roku 1685 byl zvolen arcibiskupem v Compostelle. Opět se o něm pěkně říká, že se tím nezměnil a vzal si tam s sebou řeholní mravy.
Řád řídil devět let, arcibiskupem byl pak ještě třicet let; zemřel 7. listopadu 1715.
V ROKU 1686 byl na generální kapitule, konané opět v Římě, zvolen ŠEDESÁTÝM generálem řádu Francouz
P. ANTONÍN CLOCHE .
Při jeho zvolení mu bylo osmapadesát let. Patřil k provincii lyonské. Do řádu vstoupil v šestnácti letech roku 1644. Záhy vynikal vzorným řeholním životem, nadáním i pílí. Studoval horlivě a rád. Z lásky ke studiu se snažil co nejlépe využívat čas. Často si kvůli studiu zkracoval spánek.
Po nějakou dobu působil v Paříži. Roku 1675 přišel do Říma jako socius generála řádu a titulární provinciál dánský.
Mezi Francií a Apoštolským Stolcem byla tehdy dost napjatá situace. Papež Innocenc XI. měl různé spory s francouzským králem Ludvíkem XIV. Nebyl prý proto v první chvíli rád, že byl zvolen generálem řádu Kazatelského právě Francouz. Brzy však poznal, že P. CLOCHE není ovlivněn galikanismem.
Již ve svém prvním okružním listě doporučoval P. ANTONÍN CLOCHE dokonale společný život a společná vlastnění, o němž prohlásil, že má být podstatné pro apoštolský řád. Chtěl zdokonalovat bohopoctu, posvátné kázání a misijní činnost. Zdůrazňoval studium. Doporučoval též studium cizích řečí.
Stál v čele řádu až do své smrti - celkem 33 let a osm měsíců. Zemřel 25. února 1720 ve dvaadevadesáti letech. Za tuto neobvykle dlouhou dobu vykonal mnoho pro řád. Všichni ho měli rádi. Byl prostý a přístupný. Různé jeho listy se někdy zdají poněkud rozvláčné, avšak takový byl sloh tehdejší doby. Pečoval o vydávání liturgických knih. Za něho začaly být vydávány i chorální nápěvy, roku 1704 první graduale ke mši svaté, a teprve roku 1722 začal mít náš řád první úřední "vesperale". Do té doby stále ještě byly tyto liturgické knihy ručně opisovány. Začaly být vydávány i procesionály, martyrologia a jakési "rubricarium", a také první direktáře.
14. srpna 1688 INNOCENC XI. udělil generálu řádu trvalé právo a povinnost bdít nad jednotností liturgických knih. Bez jeho souhlasu nesmělo být nic změněno.
Teprve roku 1705 byl vydán rozkaz, aby se všichni členové řádu řídili řádovým kalendářem.
Mnoho péče věnoval kázání. Již roku 1686 psal ve svém okružním listě: "Musíme vzkřísit ducha kazatelství, který je dosud živý v srdcích synů svatého Dominika, aby se nám nevytýkalo, že jsme kazateli jen dle jména."
Dále zdůrazňoval, že hlavní snahou řádu musí být kázání a misie. "Jestliže to je zanedbáváno, hyne mnoho duší. Bojím se, aby VSEMOHOUCI nevyžadoval z našich rukou KREV; vždyť nás oddělil a vložil v nás slovo smíření, abychom byli Kristovými vyslanci. Jako by Bůh skrze nás vybízel!
Máme přivádět lidi k poznání pravdy a k smíření s Kristem. Snažme se plnit svůj úkol všemi možnými způsoby: modlitbou, snažnými prosbami, povzbuzováním, abychom si zasloužili svůj název!"
P. ANTONÍN CLOCHE právě tak povzbuzoval a vybízel i k misiím. Šlo už nejen o misie zámořské, ale i o takzvané misie lidové, které se v této době začaly šířit.
Ti, kdo zastávali tuto apoštolskou službu, měli mít na zřeteli jen slávu Boží a spásu duší. Někteří Otcové se věnovali hlavně studentům, jiní vojákům, jiní opět prostým venkovským lidem. Pro každého se úkol našel.
MNOHO BRATŘÍ kázalo evangelium nevěřícím. JAPONSKO už bylo pro misionáře zcela uzavřeno. Mnozí bratří však hledali cestu do AFRIKY.
Mezi tyto bratry patřili i dva Francouzi - P. Godefrid Loyer a P. Villard .
Už roku 1693 byli tito dva bratří až na ostrově Martinique. Když se vraceli, vzali s sebou do Paříže na vychování dva černé královské syny. Roku 1701 znovu pronikali do Afriky -Po nějakou dobu působili na Zlatém pobřeží, avšak musili se vrátit. P. Loyer pak napsal své paměti o těchto cestách.
I OTEC FRANTIŠEK GONZALES z kongregace svatého Ludvíka veden láskou k duším se vydal na daleké cesty. Působil s několika bratřími v Guineji, avšak všichni do jednoho tam byli otráveni. Domorodci, které chtěli obrátit, jim namíchali jedu.
Protože P. ANTONÍN CLOCHE stál v čele řádu po neobvykle dlouhou dobu, není divu, že jeho jméno je spojeno s mnoha významnými událostmi pro řád. Jednou z nich je kanonisace papeže PIA V. Jeho proces zahájil již Sixtus V. Kanonisován byl 22. května 1712 za papeže KLEMENTA XI.
Na výlohy spojené s kanonisací přispěly tentokrát nejvíce americké provincie. V kanonisační bule KLEMENT XI. o našem svatém bratru prohlásil:
"Zářila u něho neúnavná horlivost pro šíření víry, nepřetržitá práce pro obnovu církevní kázně, ustavičná bdělost nad vykořeněním bludů, podivuhodná láska k chudým a nezlomná síla v hájení práv Svatého Stolce."
Další událost: péčí P. CLOCHE se roku 1706 dostala socha svatého Otce Dominika do chrámu svatého Petra v Římě mezi sochy ostatních zakladatelů. Byla to práce sochaře Le Gros.
P. CLOCHE věnoval mnoho péče studiu. Vybízel bratry i ke studiu církevních dějin, práva, patrologie, exegese. V celém řádě byla veliká snaha o věrnost nauce svatého Tomáše. Když jednou P. CLOHE napsal nekrolog o bratru, který se v některém bodě odchýlil od nauky svatého Tomáše, hned mu to někteří bratří vytýkali, protože se jim zdálo, že tím doporučuje i to, co podle jejich mínění by se doporučovat nemělo.
V roce 1700 došlo k události pro řád radostné. Kardinál Jeroným Casanate, velký ctitel svatého Tomáše, který právě toho roku zemřel a chtěl být pochován v kostele Santa Maria sopra Minerva, odkázal ve svá závěti Kazatelskému řádu celou svou knihovnu, podle jeho slov "PRO DOBRO CÍRKVE A PRO ČISTOTU KATOLICKÉ NAUKY".
Rad touto knihovnou velmi získal. Knihovna vynikala krásnou úpravou a množstvím knih ze všech oborů. Nebylo prý jí rovné v Evropě. Každý si považoval za čest stát se jejím knihovníkem. Později bývali obvykle dva: jeden z nich vždy cestoval po všech evropských zemích, aby opatřoval stále nové knihy.
Kardinál Jeroným Casanate, po němž se jeho knihovna jménu je "Casanatense", projevil při mnoha příležitostech úctu a lásku k svatému Tomáši. Prohlašoval, že nic není bezpečnější než nauka tohoto světce, že u něho nejsou bludy v dogmatice ani přehánění v morálce. Založil také zvláštní nadaci pro šest theologů, kteří by se ustavičně věnovali studiu.
Nadaci založil z lásky k Církvi, neboť chtěl, aby měla vždy k disposici theology, kteří by byli o všem dobře poučeni a lépe jí mohli sloužit a ji hájit.
Roku 1873 italská vláda tuto knihovnu řádu vzala. P. CLOCHE patřil mezi nejlepší generály, které řád kdyměl, a byl velmi oblíben. Dělal vše, co mohl, na podporu společného života, bohopocty a studia. Nebylo jeho vinou, že za svůj mimořádně dlouhý generálát svolal jen dvě generální kapituly - roku 1694 do Říma a roku 1706 do Boloně. Tato generální kapitula byla pro řád důležitá tím, že velmi zdůrazňovala tomismus, zároveň však dala jasné směrnice, v kterých odsuzovala přehnaný scholastismus a subtilní disputace. Každému musí jít hlavně o to, aby objasňoval pravdu!
ZBÝVÁ ŘÍCI NĚKOLIK SLOV O BRATŘÍCH, KTERÉ CÍRKEV V TÉTO DOBĚ POVOLALA PŘÍMO DO SVÝCH SLUŽEB.
Počet arcibiskupů a biskupů klesl. Po tridentském koncilu by la lepší úroveň kněží, takže biskupové mohli být bráni z jejich řad a řeholníci mohli být ponecháni pro úkoly jim vlastní.
V třináctém století bylo dominikánských biskupů 250, v čtrnáctém více než pět set, v patnáctém rovněž více než pět set, v šestnáctém tři sta deset, v sedmnáctém století počet klesl na sto padesát. KARDINÁLů bylo v šestnáctém století celkem deset. U některých je nám známo jen jejich jméno a rok jmenování.
Trochu více je znám anglický kardinál
FILIP T0MÁŠ HOVARD
Pocházel z urozené rodiny. Jeho dědeček, lord, položil svůj život za víru a zemřel jako mučedník.
FILIPA TOMÁŠE poslali rodiče na studia do Francie. Vstoupil tam do Kazatelského řádu a stal se vzorným, svědomitým řeholníkem. Vykonal cestu do Anglie na korunovaci JAKUBA II. Vrátil se však opět do Francie.
Papež KLEMENT X. ho roku 1675 jmenoval kardinálem. Když přišel do Říma, nazvali ho tam vítězem nad kacířstvím. Podle svých možností pečoval o anglické bratry, kteří dleli v Řýmě. Sám žil vždy chudě a prostě.
Když roku 1694 zemřel, napsal o něm P. CLOCHE dlouhý list, v kterém o něm mimo jiné říká, že i jako kardinál touhou vždy zůstával v klášteře. Šlo mu jen o Boží čest a o spásu duší -Zůstal vždy věrným synem svatého Otce Dominika. Zasloužil si být nazván milovníkem mlčení.
Bude tu zmínka ještě o jednom biskupu z řádu Kazatelského, s nímž nás seznámil spis "Archivům Fratrum Praedicatorum 1974".
Opět je tu důkaz, že se Církev svatá vždy mohla na řeholníky spolehnout a svěřovat jim ty nejtěžší úkoly. Tak tomu bylo i v tomto případě. Je to
JAN KŘTITEL ANTONÍN FEOELI,
který se narodil v Miláně 14. května 1663. Nejprve úspěšně studoval a stal se doktorem obojího práva, potom se věnoval studiu theologie a přijal kněžské svěcení.
Bůh si ho však volal, proto v roce 1699 vstoupil do nejobservantnější řádové kongregace svaté Sabiny, kde přijal jméno BARNABÁŠ.
Byl to vzorný řeholník, žil umrtvené a měl velkou touhu po spáse duší. Byl zvolen převorem u svaté Sabiny. Dlouho však tento úřad nezastával. PROPAGANDA ho vyvolila, aby se stal nástupcem zemřelého arcibiskupa v Arménii, kde tehdy je ště dominikáni měli provincii.
Odcestoval tam v květnu 1710. Po strastiplné cestě, při níž přišel o vše, co si s sebou vzal, došel na místo určení v lednu 1711. Čekaly ho tam nesmírné těžkosti. Především to byly dluhy, do kterých upadl a z kterých musil platit až třicetiprocentní úroky. Sám žil chudě, musil však ustavičně dávat dary a úplátky různým úředníkům a ministrům. Každá audience u perského šacha ho přišla nesmírně draho.
Přitom se ustavičně musil potýkat s různou žárlivostí a malicherností. Docházelo k nedorozuměním nejen s mohamedány, ale i s Arménci sjednocenými i nesjednocenými, s francouzským konsulem, s jesuity, s bosými karmelitány.
BRATR BARNABÁŠ byl nejprve apoštolským vikářem. Teprve roku 1718 byl jmenován biskupem, pokoušel se resignovat na tento úřad, avšak dopisy, které psal Propagandě, bývaly na cestě více než rok a odpověď nepřicházela. Biskupské svěcení přijal ve Smyrně. Neměl vhodná paramenta. Stále častěji byl nucen psát prosebné dopisy. Sedm let nedostal ani jeden dopis od Posvátné kongregace.
Měl u sebe jediného bratra spolupracovníka, který mu vařil trochu polévky. To bývala jeho jediná strava. Tento bratr se zalekl tak veliké bídy a použil první příležitosti, aby biskupa opustil.
BRATR BARNABÁŠ se vydal na cestu do Říma, avšak cestou zemřel 8. ledna 1731 v Širaz skoro úplně opuštěn. Mohl však přijmout poslední svátosti, protože tam právě byl kněz bosý karmelitán.
BISKUP BARNABÁŠ byl zbožný, horlivý a mimořádně nadaný bratr. Byl mu však svěřen takový úkol, že měl ustavičně jen těžkosti a nikdy žádný úspěch. Své mimořádné schopnosti ne -mohl uplatnit. Nestěžoval si na to.
Poměry pro katolíky v Persii i v Arménii se ustavičně hor šily, a on tomu nemohl zabránit. Ustavičně hrozilo pronásledování se strany bohatých Arménců. Kolik vytrvalosti potřebo val za těchto okolností, jak opatrně a rozvážně si musil počínat! Bylo mu řečeno, že v těchto poměrech už dosti znamená pouhá přítomnost katolického biskupa v těchto zemích, a on věrně zůstával na svém místě.
Zachovaly se celkem sto čtyři dopisy, které napsal. Jsou psány krásným slohem a podávají důkaz o jeho velkém vzdělání a o jeho krajní - až úzkostlivé svědomitosti i o velkém úsilí, aby nikdy v ničem nejednal proti lásce vůči těm, kteří mu ustavičně připravovali celou řadu těžkostí.
Jsme rádi, že jsme se mohli seznámit i s tímto věrným synem svatého Otce Dominika, jehož obraz stále ještě visí v klášteře svaté Sabiny, a udělat si trochu představu o životě našich bratří v misiích provinciích.



PŘEHLED PROVINCIÍ


Skoro překvapuje, že ještě ani koncem sedmnáctého a začátkem osmnáctého století neexistovaly přesné statistiky.
Podle spolehlivých odhadů bylo za generálátu P. CLOCHE více než třicet tisíc bratří. Tento stav se dlouho udržel.
Nejvíce vzkvétala PROVINCIE ŠPANĚLSKÁ.
Byly v ní zakládány stále nové kláštery. Bratří byli vždy dobře přijímáni u dvora španělského krále a zastávali různé důležité úřady. Vynikali ve vědách, v kázání i v misiích mezi nevěřícími. Vzkvétaly i jejich koleje v Salamance i ve Valladolidu.
I PROVINCIE ARAG0NSKÁ měla třiapadesát klášterů, ačkoli se od ní oddělily kláštery na Sardinii. I v této provincii bylo více než tisíc bratří.
PROVINCIE BETICKÁ , vzniklá teprve roku 1514, měla kláštery i na Kanárských ostrovech. Mnoho bratří z této provincie odcházelo do Ameriky. Přesto i po vzniku PROVINCIE SVATÉHO KŘÍŽE a dalších amerických provincií patřilo k provincii betické ještě tisíc šest set bratří.
I AMERICKÉ PROVINCIE vzkvétaly. V sedmnáctém a ještě i začátkem osmnáctého století vznikaly stále nové. Jen Mexiko mělo tři.
PROVINCII POSVÁTNÉHO RůŽENCE NA FILIPÍNÁCH bylo vlastní, že stále ještě získávala své členy ze všech španělských provincií - a to ty nejlepší z nejlepších.
I PORTUGALSKÁ PROVINCIE měla dvaadvacet kláš térů a asi sedm set bratří. Nových žadatelů se někdy hlásilo tak mnoho, že provinciální kapitula předem určovala, kolik jich smí být přijato.
Na této provincii byla závislá KONGREGACE SVATÉHO KŘÍŽE pro INDII, kde dosud nikdy samostatná provincie ne vznikla. Snad bylo chybou, že tam nebyla dost ochotně přijímána do řádu domorodá povolání. Dokonce to bylo zakazováno, jak víme i z jiných případu.
Míšenec SVATÝ MARTIN de PORRES si složení svatých slibu musil zasloužit.
VE FRANCII byla celá řada provincií. Kromě PROVINCIE FRANCOUZSKÉ a TOULOUSKÉ vznikla i provincie PAŘÍŽSKÁ, která vynikala observancí - a několik kongregací.
Právě z Francie z této doby chybí přesné údaje o počtu bratří. Počet klášteru však možno odhadovat na sto. Vystřídalo se tam mnoho pokusu o obnovu dominikánského života, který mnoho utrpěl hlavně v bojích s kalvínci a s hugenoty.
Tyto snahy byly v mnoha případech korunovány úspěchem a novým rozkvětem řeholního, apoštolského i vědeckého života -
I V ITÁLII bylo několik KONGREGACÍ. Roku 1662 vznikla v BENÁTKÁCH kongregace blahoslaveného JAKUBA SALOMONI. Tato kongregace nejvíce vzkvétala v osmnáctém století.
V CELÉ ITÁLII bylo v této době více než sedm tisíc bratří.
PROVINCIE LOMBARDSKÁ býval a nazývána provincií PROVINCIÍ, protože dala řádu během sto roku deset ze čtrnácti generálu a devět ze čtrnácti kardinálů. Jen tato provincie měla sto klášterů a v roce 1603 2.043 bratří. Po tomto roce začal stav pomalu klesat.
V Itálii se počet provincií i jejich hranice často měnily. Klášter svatého Marka ve Florencii
s klášterem svatého Dominika ve Fiesole si roku 1695 vyžádal, aby směl tvořit samostatnou kongregaci, ke které se pak přidaly i jiné kláštery.
V PROVINCII NEAPOLSKÉ řád tak vzrostl, že vznikaly stále další provincie: SICILSKÁ, KALABRIE, APULIE, APRUCIE. Celkem tu bylo více než 250 klášteru, které se udržely až do francouzského vpádu za napoleonských válek.
SICILSKÁ PROVINCIE bývala nazývána plodnou a úrodnou. Vzniklo tam velmi mnoho klášterů. Když si však pročítáme záznamy v "Archivu Fratrum Praedica torům 1974" o visitaci, konané v této provincii roku 1588,je při čtení tohoto článku dojem otřesný. Stav této provincie byl překvapivě špatný. Bylo tam velmi mnoho malých klášterů a přílišná snaha za každou cenu je udržet a zaplnit. Mnohé tyto kláštery trpěly krajní nouzí. Řeholníci v nich měli nedostatek cel, hábitů a vůbec všeho, co potřebovali. Neměli paramenta a jiné potřeby pro kostel. Často mezi ni mi docházelo k sporům. Každý se snažil schovat si něco pro sebe. To však nebyla bída největší. Velmi mnoho bratří mělo naprosto nedostatečné vzdělání a špatnou řeholní formaci.
Není známo, jaký byl postup při visitaci, avšak zachovala se listina, kde byly sepsány její výsledky: jedenácti bratřím bylo zakázáno sloužit mši svatou a zpovídat pro nevědomost, dvěma pro opilství. Čtyři nenapravitelní byli zbaveni hábitu. Pak tu byla celá řada dalších trestů a dlouhý, velmi dlouhý seznam uprchlíků.
I zde bylo dost jednotlivců, kteří měli touhu po pravém dominikánském životě. Měli být shromážděni ve čtyřech velkých observantních klášterech, které by podléhaly přímo generálu řádu. Proti tomu však jiní měli celou řadu námitek. Projednávání této záležitosti se vleklo po léta.
Velký počet bratří neznamenal vždy pro řád příliš mnoho -Uvádíme tu stručně i tyto stinné stránky tak, jak je zveřejnil i "Archiv". Je-li "historia magistra", platí to jistě i zde. A závěr z toho: Nezáleží tolik na kvantitě, jako na kvalitě proto pečlivý výběr nových členů a pro ně pečlivou formaci tak, jak si to přeje Církev svatá i rádi
V letech 1629 až 1630 znovu zuřil mor, který opět zavinil prázdná místa v některých klášterech. Roku 1650 Posvátná kongregace pro řeholníky rozhodla, aby bylo v Itálii zrušeno 180 malých domu v různých provinciích jednak proto, že některé tyto domy neměly dostatečně příjmy, hlavně však proto, že v domech s málo řehol niky obvykle řeholní život málo vzkvétá. Některé z těchto domů byly později opět obnoveny.
NA MALTU se dominikáni dostali roku 1450. Přišli tam tři řeholníci ze Sicilie, z nichž jeden pocházel z Malty. Byli z observantní kongregace blahoslaveného PETRA JEREMIA. Teprve roku 1466 mohli založit první klášter. Do roku 1611 vznikly tři kláštery. Podléhaly provincii sicilské.
NA SARDINII byla nejprve kongregace, potom z ní vznikla provincie, která měla osm klášterů a 142 bratří. Úřední listina o tom říká, že dostala své místo mezi OSMAČTYŘICETI provinciemi.
Tento počet provincií se dost často měnil. Není jasné, je-li to nejvyšší počet provincií, kdy dosažený. Jen kongregací míval řád až deset.
ROZSÁHLÁ PROVINCIE NĚMECKÁ ztratila všechny švýcarské kláštery a měnila často své hranice. Přesto 1 ona mívala pět set i více bratří.
PROVINCII MAĎARSKOU roku 1520 zpustošili Turci. Její kláštery byly vylidněny. Ještě po padesáti letech dostal provinciál dovolení, aby po dobu zpustošení ne musil chodit na generální kapitulu.
V roce 1600 byly v Maďarsku už jen dva kláštery a provincie zanikla. Roku 1642 byla opět právně obnovena se svými dřívějšími výsadami a právy. V roce 1700 měla již sedm klášterů, avšak roku 1703 byla vytvořena PROVINCIE RAKOUSKO-UHERSKÁ. Po padesáti letech stoupl počet bratří v Rakousku na 394, kdežto v Maďarsku jich bylo 82.
ČESKÁ PROVINCIE měla roku 1573 už jen tři bratry domácího původu. Zůstávali tehdy v Praze Na Františku. Přicházeli vypomáhat bratří z jiných provincií, avšak ne byli to vždy bratří nejlepší. Řeholní dorost téměř nebyl. Některé kláštery byly opuštěny úplně, v některých zůstali jen jeden nebo dva bratří. Velikou zásluhu o českou provincii si získal P. HYPPOUT MARIA BECCARIA, který ji osobně navštívil a udělal pro ni vše, co mohl. Především nařídil, aby do ní byli z ostatních provincií posíláni jen nejlepší řeholníci.
ROKU 1626 dostali dominikáni KOSTEL SVATÉHO JILJI v Praze. K české provincii byl přidělen klášter v Chebu, který dříve patřil k PROVINCII SASKÉ. Po několika letech stoupl počet klášterů opět na jedenáct.
Třicetiletá válka natropila mnoho škod, avšak po ní došlo k vnější i vnitřní obnově dominikánského života v Čechách a na Moravě. Klášterů přibývalo.
KRÁL FERDINAND II. štědře obdaroval klášter LITOMĚŘICKÝ -Pomocí tohoto daru vznikl roku 1654 noviciát v Litoměřicích, v kterém bylo ve sto letech vychováno na tisíc noviců.
Začaly se konat lidové misie a šířena růžencová pobožnost. Někteří bratří působili na farách.
Roku 1706 měla ČESKÁ PROVINCIE sedmadvacet klášterů. Hranice provincie i počet klášterů se pak měnily podle to ho, zda k této provincii patřilo Slezsko nebo ne. Provincii i v tomto století postihly různé války. Přesto byl stav dost dobrý až do neblahého zásahu Josefa II.
V BELGII bývalo třináct klášterů, v Holandsku rovněž třináct.
V Holandsku bratří mnoho vytrpěli, avšak nikdy tuto zemi zcela neopustili. Když nemohli zůstat v klášterech, zakládali alespoň jakési misijní stanice. V osmnáctém století bylo v Belgii a v Holandsku celkem asi sedm set bratří.
ANGLIČTÍ BRATŘÍ bývali oblékáni a působili v cizině. Měli svůj klášter v Římě. Někteří stále žili v anglickém klášteře v Belgii, avšak roku 1795 byli z Belgie vypuzeni. Od roku 1730 mohlo být několik bratří i v Londýně, a však teprve od roku 1814 tam měli noviciát.
SKOTSKÁ PROVINCIE zanikla úplně a dodnes nebyla obnovena.
PR0VINCIE IRSKA měla po pronásledování své kláštery v Portugalsku, v Belgii i v Římě. V Irsku zůstalo jen několik dominikánů, kteří se musili skrývat; ale vždy se našli irští mladíci, kteří se odhodlali opustit vlast. Jen v lovanském klášteře v letech 1627 až 1706 pětašedesát bratří složilo sliby pro provincii irskou.
Někteří zůstali v cizině, jiní se po skončeném studiu potají vraceli, aby působili mezi lidem. V cizině bývali irští bratří vždy dobře přijímáni. Nový rozkvět této provincie začal až v devatenáctém století.
Od PROVINCIE POLSKÉ se oddělila PROVINCIE RUSKÁ a LITEVSKÁ.
K tomuto rozdělení došlo při dělení Polska. Provincie ruská byla na území, které připadlo Rusku. K němu patřila i Varšava.
Přesto zůstalo polské provincii pětačtyřicet klášterů a 785 bratří. I PROVINCIE RUSKÁ, daná pod ochranu svatému Hyacintu; která alespoň částečně pokračovala v úkolu BRATŘI PUTUJÍCÍCH PRO KRISTA, měla v době největšího rozkvětu šedesát klášterů a domů, 570 bratří.
PROVINCIE LITEVSKÁ mela zpočátku třináct klášterů. Potom však vzrostla tak, že počet stoupl na čtyřiatřicet klášterů a sedm domů, v nichž bývalo až šest set bratří. Jenom noviců bylo také šedesát. Hranice těchto provincií se také dost často měnily.
VPROVINCI DALMATSKÉ počet bratří tak klesl, že tu přestaly být vyžadované právní podmínky a tím tato provincie na několik let zanikla. Avšak i v této době chtěli bratří působit mezi rozkolníky "pro obrácení schismatiků a pro útěchu věřcích".
ŘECKÁ PROVINCIE po dvě století neměla právo volit generála řádu, a-však roku 1622 byla alespoň právně zcela obnovena. Působili v ní hlavně bratří italského původu, často ve veliké nouzi a s nesmírnými obtížemi všeho druhu.
Přesto byl i tam v šestnáctém století na ostrově Santorino založen klášter II. řádu. Také do něho přicházely hlavně italské sestry. Přes všechny bouře a nesnáze se tento klášter udržel dodnes.
V roce 1533 byl P. ONDŘEJ SPINA jmenován generálním vikářem nad všemi kláštery na Východě kromě klášterů které podléhaly provincii řecké, a ostrova Chiosu, a zároveň vikářem provincie Svaté země, jejíž provinciálové byli už jen titulární.
Dominikánské kláštery byly i na Kypru.
Společnost BRATŘÍ PUTUJÍCÍCH PRO KRISTA byla po nějakou dobu spojena s provincií řeckou. Roku 1553 dostala opět svého vikáře.
Její dědictví však převzala takzvaná KONGREGACE VÝCHODNÍ, nazývaná také CAŘIHRADSKÁ. Hlavní domy měla v Cařihradě a ve Smyrně. Také k ní patřili hlavně italští bratři. Po roce 1800 však dominikánské kláštery na Východě téměř zanikly.
O ARMÉNSKÉ PROVINCII už byla zmínka. Perský šach prý dokonce četl spisy Ludvíka Granadského a nechal se poučovat o víře. Potom však války a jiné nesnáze rozptýlily poslední bratry. Byl pro ně zřízen hospic ve Smyrně.
Takový byl tedy stav v sedmnáctém a ještě i v první polovině osmnáctého století, kdy začal prudký pokles skoro ve všech provinciích.
Již SEDMNÁCTÉ STOLETÍ bylo přes všechno vnější zdání na -zváno stoletím úpadkovým.
OSMNÁCTÉ STOLETÍ bývá považováno za nejsmutnější v dějinách Církve a hlavně v dějinách řeholních řádu.



SESTRY V SEDMNÁCTÉM A OSMNÁCTÉM STOLETÍ


Opět byly jen samostatné, na sobě nezávislé kláštery a každý měl své dějiny. Dokonce ani Stanovy pro kláštery II. řádu nebyly jednotné. Všechny sestry spojovala jen láska k svatému Otci Dominiku, touha patřit do dominikánské rodiny a jít Dominikovou cestou.
Tridentský koncil uložil klausuru i společně žijícím sestrám III. řádu. Ty, které ji přijmout nemohly nebo nechtěly, nesměly už přijímat dorost. Tím se stalo, že i tyto sestry měly svá "monasteria", a jejich život se velmi podobal životu sester II. řádu.
Obyčejně tu byla jen nějaká zmírnění: nevstávalo se o půl noci na matutinum, nebyla ustavičná zdrženlivost od masa a podobně. Takové kláštery měly obyčejně jakési školy pro dívky. Neexistovaly však nějaké zkoušky učitelské způsobilosti nebo něco podobného.
Životopis svaté KATEŘINY RICCIJSKÉ je psán tak, že tam vůbec nezjistíme, jakou práci tato sestra i její spolusestry obvykle dělaly.
Nesmíme zapomínat, že v této době SVATÁ RůŽENA LIMSKÁ nemohla jít ve všední den na mši svatou, neměla-li průvodce, protože bylo pokládáno za naprosto nepřístupné, aby šla do nedalekého kostela sama. Jiná dívka opět nemohla na mši svatou proto, že neměla až po paty dlouhý plášť, který přísné španělské mravy vyžadovaly pro ženy i za letních veder.
Tyto okolnosti byly tedy jakousi brzdou ve vývoji kongregací. Proto tedy až do devatenáctého století bylo poměrně málo sester, které žily společně jako členky III. řádu.
KLÁŠTERů II. ŘÁDU bylo už tehdy nejvíce ve Španělsku, kde byly zakládány stále nové. Jen v Andalusii - v provincii betické jich bylo devětačtyřicet. Počet sester vůbec není možno odhadnout, protože kláštery nebyly stejně veliké.
I V MEXIKU A V JIŽNÍ AMERICE při bývalo klášterů II. řádu. Každý byl zakládán za zcela jiných okolností.
Tak na příklad klášter v Limě, zasvěcený svaté Kateřině Sienské, byl lidově nazýván klášterem Růženiným, protože svatá Růžena Limská předpověděla jeho založení i první převorku.
V klášteře a Arequipa v Peru svatě žila a roku 1686 ze -mřela služebnice Boží ANNA MONTEAGUDO - řeholním jménem
SESTRA ANNA OD ANDĚLů
23. května 1975 byl vydán z rozhodnutí Svatého Otce PAVLA VI. dekret o heroických ctnostech této dominikánské mnišky.
ANNA MONTEAGUDO se narodila roku 1602 v Arequipa. Již jako tříletá byla dána na vychování do kláštera svaté Kateřiny Sienské. Když však se rozhodla pro řeholní po volání, vzali ji rodiče opět domů a musila o své povolání bojovat.
Bratři, z nichž jeden byl kněz, jí pomohli, a tak již roku 1618 v šestnácti letech - rok po smrti svaté Růženy Limské měla obláčku. Jméno při ní nezměnila, jen k němu přidala podle tehdejšího zvyku "šlechtický " titul "od Andělů"- a stala se sestrou ANNOU AB ANGELIS.
Ve svém klášteře se dožila čtyřiaosmdesáti let. Žila tedy více než osmašedesát let v klauzuře, z které pravděpodobně nikdy nevyšla. Zemřela 10. ledna 1686.
Jak se projevovaly její heroické ctnosti, které Církev slavnostně potvrdila?
Měla ráda řeholní život a snažila se věrně jít cestou svatého Otce Dominika. Měla ráda i svůj klášter a všechny své spolusestry přes jejich slabosti. Všem obětavě sloužila. Sama byla prostá a nenáročná. Byla vzornou sakristánkou a po nějakou dobu také příkladnou novicmistrovou; avšak ať byla její práce jakákoli, konala ji vždy se stejnou svědomitostí a láskou. Žila v ustavičném spojení s Bohem. Její láska zvláště zazářila v době, kdy byla zvolena převorkou. Tento úřad za -stávala pravděpodobně jen po jedno tříletí.
V touze po spáse duší smýšlela s Církví a snažila se modlitbou, příkladem a často též radou vést k Bohu své spoluobčany, takže se její vliv rozšířil daleko za hranice kláštera.
Milovala liturgii. Horlivě přijímala svátosti. Dlouho se připravovala na smrt. V posledních deseti letech života úplně oslepla a často trpěla horečkami. To však ji vedlo jen k tomu, že stále více objímala Kristův KŘIŽ.
Protože došlo k zázrakům, které jsou teď zkoumány, můžeme se těšit na blahořečení této naší sestry. Jen nepřízeň doby zavinila jeho oddálení.
DÍKY NĚKTERÝM OTCOM, vyšlým z reformy Otce Šebestiána Michaelise - byl velmi dobrý stav v některých klášterech 11. řádu ve FRANCII.
Stejně jako svatý Otec Dominik zakládal a řídil kláštery sester, i tito řeholníci chtěli ve velkém počtu ženských klášterů cítit neviditelnou pomoc, kterou v hojnosti poskytuje modlitba a oběť sester.
OTEC KLAUDIUS DUBELLY, zpovědník v klášteře svaté Praxedy v Avignonu, první seznámil sestry s reformou, kterou chtěl šířit BRATR SEBESTIÁN MICHAELIS, a přiměl je, aby přijaly přísné Stanovy, jaké měli bratří v Clermontu.
Sestry je přijaly ochotně, s velkou odvahou a horlivostí. Dokázaly, že mají právě tak velkou lásku k řádovým observancím jako jejich bratří. Nutno se vžít do situace.
V klášteře už bylo dost starších sester, které si zvykly na snadnější způsob života. Přijetí některých změn bylo těžké. Proto již blahoslavený RAJMUNUD k němu nezavazoval. Chtěl jen dobrovolníky. - Zde se však těmito dobrovolnicemi staly všechny sestry do jedné.
Nešlo jen o půlnoční vstávání na matutinum a o zavedení přísných postů. Důraz byl kladen na mlčení, na chudobu, na společný život, na poslušnost. Každá sestra k tomu řekla své "ANO" přes opačné zvyky z dřívějška. "To je to, po čem jsem už dlouho toužila!"
Jak říká stará kronika, ve stínu reformy" došlo k založení celé řady nových klášterů. Jejich tajemná vůně prý naplnila celou řadu provincií.
V Langeacu se stala zakladatelkou nového kláštera SESTRA ANEŽKA JEŽÍŠOVA, která bývala nazývána "matkou svatého Sulpicia". Slavný zakladatel tohoto pověstného semináře JAN JAKUB OLIER, který se stal dominikánským terciářem, prohlašoval, že za své obrácení vděčí kajícím skutkům a slzám MATKY ANEŽKY.
V Toulouse byl založen klášter svaté Kateřiny Sienské snahou urozené paní, která tam také později oblékla ha bit a stala se SESTROU MARIÍ JEŽÍŠ0VOU.
Její velkodušný příklad následovaly tři její rodné sestry. Brzy se začalo hlásit tolik kandidátek, že nový klášter nestačil, ačkoli i v něm se zachovávala přísná pravidla z Clermontu.
SESTRY Z TOULOUSE odcházely zakládat stále nové kláštery do Paříže, do Dinanu, do Dijonu, do Beaue, do Semuru i na jiná více či méně známá místa, takže bývaly přirovnávány k rojícím se včelám, které vyletovaly z přeplněného úlu.
"Dominikánský rok" zachoval památku na jména a na ctnosti mnohých těchto sester. Nám je nedostupný.
Pařížský klášter byl zasvěcen svatému Tomáši. Vznikl tam však pro sestry II. řádu i klášter SVATÉHO KŘÍŽE, který se pro nepřízeň doby musil několikrát stěhovat. Na konec se dostal do Belgie.
V horlivosti zvláště vynikal klášter v Nay, který vyšel z kláštera v Prouille.
K TŘETÍMU ŘADU, který byl vlivem horlivých řeholníků tehdy velmi rozšířen, patřila MARIE LUMAGUE, manželka člena parlamentu. Tato paní a NAŠE SESTRA založila v Paříži DůM PROZŘETELNOSTI pro kajícnice.
Další terciářkou byla MARIE de COMBÉ. Narodila se v kalvínske rodině Své obracení ke katolické víře pokládala za zázrak. Byla obdařena mi mořádnými milostmi. Založila první dům DOBRÉHO PASTÝŘE, po němž následovala řada jiných.
V BELGII byl klášter II. řádu, do kterého se utekly sestry z Anglie. Kardinál Hovard velmi pečoval o tento klášter. Stále ještě přicházely dívky z Anglie a prosily o přijetí. Vstoupila tam i neteř kardinála Hovarda. Zemřela tam po svatém životě v mladistvém věku "zralá pro nebe". Ten to klášter II. řádu se mohl roku 1794 přestěhovat do Anglie.
V NĚMECKU po třicetileté válce postupně zaniklo jedenadvacet klášterů II. řádu.
V ČECHÁCH bylo v klášteře svaté ANNY v PRAZE ro -ku 1613 - tedy ještě před třicetiletou válkou jen pět sester. Po třicetileté válce byl jmenován českým provinciálem Belgičan BOHUMÍR MARCQUIS, který se ujal i sester.
Vykonal tam visitaci, obnovil klausuru a řeholní kázeň. Roku 1676 bylo u svaté Anny již dvaapadesát sester. Tento klášter si získal přízeň šlechty. Vstupovalo tam mnoho šlechtičen, které tam pak zaváděly okázalost, v jaké si libovala barokní doba.
Obláčky bývaly skvělou slavností se značným počtem družiček a se vší možnou nádherou. Převorky často jednaly jako šlechtičny. Ubývalo asketické přísnosti a chudoby. Přesto počet sester stoupl až na šedesát.
Velkou pohromou pro tento klášter byla válka s Prusy. Pruové tehdy vyžadovali velké výpalné. Tím se stalo, že se ten to klášter zadlužil a ocitl se v hospodářské tísni.
DO PLZNĚ se sestry II. řádu dostaly teprve roku 1712. Přešly tam některé sestry z pražského kláštera svaté Anny. Zakladatelkou byla KATEŘINA, hraběnka VRATISLAVOVA z MITROVIC, která dala v Plzni pro sestry vystavět klášter s přilehlým kostelem svaté Růženy Limské. Když byl tento klášter po šedesáti letech rušen, bylo v něm jedenadva et sester.
KLÁŠTER II. ŘÁDU V BRNĚ, zasvěcený rovněž svaté Anně, byl za třicetileté války vypálen od Švédů. Po třicetileté válce se začal i tento klášter pozvolna zotavovat.
V osmnáctém století si tam sestry zřídily školu pro dívky, avšak ani to je nezachránilo. Oba kláštery svaté ANNY -brněnský a pražský přečkaly velmi těžké doby a udržely se často za svízelných okolností a bez vhodného duchovního vedení čtyři sta sedmdesát let. ť
OLOM0UCKÝ klášter měl nejlepší kázeň, často i největší počet sester a nejdelší dobu trvání. Přečkal více než pět set let.
U POLSKÉ PROVINCIE se uvádí, že měla kolem roku 1700 deset klášterů II. řádu, avšak jejich dějiny nám nejsou známy. Udržel se z nich jen jeden, k němuž později přibyl další, který nedávno oslavil sto let svého trvání.
POMĚRY V ITALSKÝCH klášterech se dost různily. Hodně záleželo na duchovním vedení, jaké právě ten či onen klášter měl.
V SEDMNÁCTÉM STOLETÍ P. Piacini napsal zvláštní Stanovy pro ty kláštery II. řádu, které založil a vedl. Zdůrazňoval v nich přísnou observanci a úctu k Nejsvětější Svátosti. Tyto jeho Stanovy se dost rozšířily v době, kdy si každý klášter nejen sám upravoval zvyklosti, ale také měnil předpisy Stanov. Stanovy P. Piaciniho byly schváleny generálem řádu P. Tomášem Roccabertim. Tiskem vyšly v Benátkách roku 1675.
P. Piacini řídil zvláště klášter v Conegliano Veneto u Trevisa. Devatenáct let v tomto klášteře žila SESTRA HYACINTA BASSI. Roku 1692 odešla ze svého kláštera a založila tři nové kláštery. Nevíme, kdo dal iniciativu a kdo podporoval nová založení. Všechny tři kláštery se udržely dodnes. Jsou to Macerata, Loro Piceno a Montefiore dell Aso; tedy malá městečka. Všechny tyto kláštery měly šířit úctu k Nejsvětější Svátosti. Proto mají také všechny stejný titul: CORPUS DOMINI.
Tyto kláštery byly zakládány v krajní chudobě, přesto byly brzy zaplněny. SESTRA HYACINTA v poslední léta svého života přecházela z jednoho tohoto kláštera do druhého, v každém zůstala po nějakou dobu a starala se tak o všechny kláštery, které založila.
V době, kdy byl jinak každý klášter autonomní, a předpisy o klausuře byly přísné, šlo o mimořádnou výjimku. Předešla dobu a vytvořila jakousi první federaci.
Pokyny a směrnice, které dávala sestrám, vyšly dokonce tiskem a tak se zachovaly. Je v nich možno vyčíst, co tato sestra chtěla a oč usilovala. V některých případech doplnila Stanovy, které vypracoval P. Piacini. Program měla jasný. Chtěla chudobu, umrtvování, observanci.
Předpisovala dvě hodiny rozjímání nebo spíše tiché modlitby denně -a to hodinu po kompletáři a hodinu po matutinu, které bývalo pravidelně o půlnoci. Hájila pro sebe i pro své sestry možnost co nejčastěji přistupovat k svatému přijímání.
Avšak je tu něco, čím se hlavně tyto kláštery lišily. Jako první v Itálii zavedly denní i noční adoraci před Nejsvětější Svátostí.
SESTRA HYACINTA BASSI zemřela 14. července 1697, asi ještě poměrně mladá, pouhých pět let ode dne, kdy vyšla ze svého kláštera a začala zakládat nové domy.
PRVNÍ PŘEVORKA, zvolená v Maceratě, SESTRA GERTRUCA BURGI, zemřela 13. května 1722 v čtyřiačtyřiceti letech v pověsti svatosti. Její ostatky jsou neporušené stejne jako ostatky SESTRY HYACINTY.
V ITÁLII, VE FRANCII A VE ŠPANĚLSKU se tedy mohly udržet všechny kláštery staré a ještě mohly být zakládány nové. Jinde to tak snadné nebylo. Důkazem toho je klášter II. řádu, obnovovaný v Drogheda u Dublinu v Irsku.
ZAKLADATELKA tohoto kláštera
SESTRA KATEŘINA PLUNKETT
byla příbuznou biskupa a mučedníka blahoslaveného OLIVERA PLUNKETT. Vstoupila do řádu v Belgii a vykonala si tam spolu s jinými irskými sestrami noviciát.
Toužila však po návratu do vlasti. Po formaci v cizině tam stále potají odcházeli irští dominikáni a působili tam velmi plodně. Proto si i sestra Kateřina vyžádala dovolení představených a odešla s několika sestrami do IRSKA.
Znamenalo to odložit hábit a žít v ilegalitě. Došlo k tomu v roce 1722.
Ze začátku musila těmto sestrám stačit jakási chatrč. Měli však to hlavní: jeden dominikán denně přicházel či spíše přijížděl na loďce a sloužil jim mši svatou. Později už měly sestry trochu lepší dum.
Někdy se také ujaly vyučování dětí, ovšem potají. Vytrvaly. Udržely se i za těchto poměru. Dorost se jim hlásil, postupně mohly začít chodit v hábite i veřejně, avšak teprve po dvě stě letech mohla být zavedena papežská klausura a sestry mohly začít zachovávat Stanovy II. řádu bez výjimek a dispensí.
DVĚ STĚ LET - to je dlouhá doba! Kolik sester se tu za tu dobu vystřídalo a ke kolika událostem došlo! Kolik tu bylo změn, nejistoty, obtíží! Jak zajímavé a poučné by bylo, nahlédnout do kroniky tohoto kláštera! Tušíme, v čem je tajemství úspěchu. Tyto sestry si denně kladly otázku: "Co od nás očekává svatý Otec Dominik?"
Program pak měly jasný: touhu po spáse duší - a prostředky k tomu: chudoba, poslušnost, práce, dokonale společný život, láska k modlitbě liturgické i soukromé; vše tak, jak to chtěl svatý Otec Dominik. Jistě byly doby, kdy nebylo studia příliš mnoho, protože to okolnosti nedovolily. Nechyběla však touha číst z knihy kříže a učit se z životopisu svatého Otce Dominika i jiných našich svatých.
Ještě jedno ponaučení: Tyto sestry na ničem nelpěly. Uměly rozlišit, co je podstatné a co druhořadé. Přijaly ochotně různé změny, přizpůsobily se různým okolnostem a dokázaly načas i hábit odložit, jen aby udržely dominikánský život ve své vlasti.
Opět tu máme jen několik sebraných drobných zpráv. Chceme je však podle možnosti pečlivě sbírat i dále s touhou učit se i od těchto našich sester.



BLAHOSLAVENÝ FRANTIŠEK OE POSSADAS


Kromě mučedníků je tento náš bratr časově poslední z dlouhé řady členu našeho řádu, které Církev postavila na oltář. Neznamená to ovšem, že poslední zůstane. Je celá řada těch, jejichž beatifikace se projednává.
Nemáme podrobný životopis BLAHOSLAVENÉHO FRANTIŠKA, ačkoli jistě existuje. Nemáme ani jeho listy, které ještě dnes bývají vydávány tiskem a jsou vzorem duchovního vedení.
Blahoslavený František se v nich jeví jako duše planoucí láskou k Bohu. Chápal jasně, že Bůh je všechno a pozemské věci nic.
Narodil se v Kordově ve Španělsku. Jeho rodiče byli chudí, ale zbožní a počestní. Otec pro -dával zeleninu. Lekce v starém breviáři o malém Františkovi říká, že u něho byly od dětství známky svatosti. V některých dnech prý jako druhý svatý Mikuláš nechtěl být kojen a jméno Panny Marie vyslovoval od dětství.
I o něm jako skoro o všech svatých se říká, že se vždy hrozil her a zábav a zářil všemi ctnostmi. Protože byl sám chudý, miloval chudé. Tu trošku jídla, které dostal, jim bez váhání rozdal.
Dobrota srdce ho provázela po celý život. byl ještě dítětem, když už začínal "kázat" Shromažďoval totiž kolem sebe chlapce svého věku, poučoval je a vedl je slovem i příkladem k lásce k Bohu.
Čekaly ho velké nesnáze. Začal studovat - jak po tom toužil, avšak záhy mu zemřel otec. Matka se znovu provdala. Otčím jednal s chlapcem dost tvrdě. Znamenalo to konec studia, a na řemeslo.
Nezbývalo než se tomu podrobit, avšak František s nesmírnou vytrvalostí a houževnatostí studoval po nocích a využíval každé volné chvilky. Šťastně překonal všechny tyto nesnáze a svá studia dokončil.
V této době zemřel jeho nevlastní otec. Tím byla odstraněna poslední překážka a FRANTIŠEK mohl v jedenadvaceti letech vstoupit do Kazatelského řádu. Lekce v breviáři říká, že tam vstupoval "mature". Věděl už, co chce.
Noviciát konal v klášteře Seal a coeli. Program měl jasný. Dávaly mu ho Stanovy, do jejichž předpisů se snažil stále více vniknout a podle nich upravit celý svůj život. Přitom se díval na svatého Otce Dominika. Po jeho vzoru konal různé kající skutky a usiloval o získání ctností.
Jeho srdce a duch se rozvíjel horlivou modlitbou. Po složení slibů pilně studoval a stal se knězem.
Tehdy se jasně projevila jeho touha po spáse duší. Chtěl věrně napodobovat svatého Vincence Ferrerského. Podobnost mezi nimi byla tak veliká, že všichni byli přesvědčeni, že v BRATRU FRANTIŠKOVI ožil SVATÝ VINCENC.
Neúnavně kázal a zpovídal. Chtěl se také stát "Kristovým legátem". Neznal odpočinku. Planul láskou k Bohu i k bližnímu. Tam, kde kázal, přestávala nenávist a mizely spory. Hříšníky přiváděl k pokání a vlažné lidi k úsilí o křesťanskou dokonalost. Měl veliký vliv i na své spolubratry.
Žil v době barokní, kdy si všichni osvojili zvyk kázat honosně a okázale, někdy až nabubřele. BRATR FRANTIŠEK jediný nepodlehl této běžné módě. Mluvil prostě a měl na zřeteli jen prospěch svých posluchačů.
Všichni měli z jeho kázání veliký užitek. Ostatní bratří to viděli a začali proto BRATRA FRANTIŠKA napodobovat. Reformoval tak způsob, jímž se v jeho provincii kázalo. Vedl všechny k tomu, aby si ustavičně kladli otázku, co je užitečné pro duše.
Pro jeho věrnost a lásku mu Bůh udělil různá charismata -Jen tak je možno vysvětlit jeho mimořádné úspěchy. Strhoval celé davy lidí, kteří často přicházeli i zdaleka na jeho kázání nejen k obdivu, ale i k lítosti a zkroušenosti srdce.
Velmi rád se věnoval lidem prostým a nevědomým, protože věděl, že nevědomost je příčinou mnohého zla. Často je poučoval o tajemstvích víry po celý den od rána až do večera; -neúnavný byl nejen kazatel, ale i posluchači. Horlivě doporučoval modlitbu růžence.
Jeho láska k chudým, pro které se už v dětství zříkal každého lepšího sousta, ho provázela po celý život a rozšířila se na všechny trpící. Navštěvoval nemocné a vězně. Měl s nimi tak veliký soucit, že jim někdy dal i to, co sám nezbytně potřeboval. Opatřoval pro ně léky, obuv i jiné potřeby.
Měl velký vliv ve svém rodném městě Kordově. Svou ohnivou výmluvností a poučováním dosáhl toho, že tam trvale přestala divadelní představení, která pokládal za nebezpečná. Všichni to přijali klidně a spokojeně, bez námitek a bez roztrpčenosti.
Stal se všechno všem. Téměř čtyřicet let zastával úkol lidového misionáře a zpovědníka v jižním Španělsku. Nešetřil se přitom. Zároveň také neochaboval ani v ustavičném cvičení v ctnostech.
Vynikal tichostí srdce a laskavostí. Usiloval o ustavičné spojení s Bohem. Uměl se modlit, a proto uměl i jiné o modlitbě poučovat. Vedl k lásce k Bohu a bližnímu více svým příkladem než slovy. Nikdo se mu nevyrovnal poslušností a pokorou. Vždy byl připraven jiným sloužit. Rád vypomáhal při nejtěžších pracích.
Hrozil se lidské chvály. Když ho jiní snižovali, pomlouval i nebo se mu i vysmívali, zůstal nejen klidný, ale ještě se i radoval.
Ďábel na něho často marně útočil. Zvítězil i v různých pokušeních. Bůh mu dal moc číst i v lidských srdcích i jiné dary. Několikrát předpověděl různé události.
Jaký byl tehdy stav řeholního života ve Španělsku? Jistě tam nebyla taková situace, jaká byla zjištěna na Sicílii, avšak je také jisté, že BRATR FRANTIŠEK neměl kolem sebe jen vzory a že se mnozí jeho spolubratři spokojovali polovičatostí a prostředností.
Nikdy se tím nedal odvrátit od svého cíle. Šel cestou Dominikovou vždy a za všech okolností. Přitom chtěl být skromný, prostý, nenápadný. Není u něho nic, v čem by nemohl být následován. Nikdy nebyl představeným.
Nechybělo bratří, kteří ho uměli ocenit a rádi by se byli svěřili jeho vedení, avšak BRATR FRANTIŠEK vždy všemožně prosil, aby ho ponechali pro jeho apoštolát.
Smýšlel o sobě tak pokorně, že byl ustavičně přesvědčen o své nehodnosti. Dvakrát mu také bylo nabízeno biskupství. Vždy je odmítl stejně jako svatý Otec Dominik. Byl přesvědčen, že vykoná více dobra, když zůstane pokorným a prostým řeholníkem. Utíkal před poctami. Pracoval, kázal, zpovídal do poslední chvíle. 20. září 1713 ještě dosloužil mši svatou. Při díkůčinění po ní zemřel.
Zemřel náhle, avšak byl dobře připraven. Dožil se asi sedmdesáti let. Bůh potvrdil heroičnost jeho ctností zázraky. Papež PIUS VII. ho proto blahořečil. V liturgické modlitbě se o BRATRU FRANTIŠKOVI prohlašuje, že byl naplněn sladkostí nebeské lásky.
TO JE JEHO NEJVETŠÍ CHVÁLA.



VELKÉ STOLETÍ" VE FRANCII


Tolikrát již bylo možno pozorovat, že tam, kde došlo kob nově řeholního života, kde opět všichni šli věrně Dominikovou cestou a snažili se žít tak, jak si to svatý Otec Dominik přál, nastal rozkvět v apoštoláte a ve vědách.
Takový byl stav ve Francii v letech 1650 až 1750. Tento značný vzrůst dominikánského života býval ve Francii nazýván "velkým stoletím". Bratří se tam s velkou horlivostí chápali různých iniciativ. Vydávali mnoho děl, která jsou ještě dnes pro řád důležitá.
K řadě bratří, kteří tam působili v sedmnáctém století, přistupuje řada dalších. Jsou to především bratří JAKUB QUÉTIF a JAKUB ECHART, kteří společně sbírali zprávy o dominikánských spisovatelích a zanechali vzácné dílo "Scriptores Ordinis Praedicatorum", vydané v le tech 1719 až 1721. Odpověděli tím skvěle na přání řády, zvla ště Otce generála ANTONÍNA CLOCHE.
Další bratří JAN KŘTITEL FEUILLET a TOMÁŠ SOUÉGES ještě s jinými spolupracovníky se snažili napsat životopis všech věrných synů a dcer svatého Otce Dominika - známých i méně známých. Tyto životopisy uspořádali v rozsáhlé sbírce "DOMINIKÁNSKÝ ROK"- Toto dílo vycházelo v letech 1674 až 1715.
P. ANTONÍN BRĚMOND, pozdější generál řádu, dokončil dílo "Bullarium ORDINIS FRATRUM PRAEDICATORUM". Tyto sbírky jsou ještě dnes základní a nezbytné pro toho, kdo chce poznat řád po všech stránkách - intelektuální, duchovní i právní.
Nutno uvést ještě jména dalších bratří, kteří psali spisy o dějinách Církve, o křestanském Východě i jiné. Jsou to hlavně orientalista MICHAEL LEQUIEN , dále historik JAKUB HYACINT SERRY a již zmíněný ALEXANDR NATALE.
I obrana tomismu byla velmi živá. Z řádových theologu a spisovatelů vynikali hlavně dva:
MASSOULIÉ a PINY.
Byli to věrní žáci svatého Tomáše, kteří se však snažili nauku tohoto učitele a světce podat a přiblížit všem. Některé své spisy výslovně věnovali sestrám II. řádu. Oba tito Otcové patřili k francouzské kongregaci svatého Ludvíka.
P. ANTONIN MASSOULIÉ
se narodil roku 1652 v Toulouse. Jeho otec tam byl notářem. O velikonocích roku 1667 - v patnácti letech měl již obláčku. - I jeho starší bratr JAN se stal dominikánem; avšak" zemřel brzy po přijetí kněžského svěcení.
ANTONÍN byl tehdy teprve jáhnem. O pohřbu svého bratra zpíval při mši svaté evangelium, a-však při slovech: "Pane, kdybys zde byl býval, můj bratr nebyl by zemřel" - se mu zlomil hlas.
Otec ANTONÍN vynikal nadáním i ctnostmi. Zastával proto postupně skoro všechny úřady. Byl novicmisterm, převorem, provinciálem a po nějakou dobu také generálním vikářem. Působil hlavně Toulouse, v Paříži a v Římě, kde byl také poradcem posvátných kongregací v nesnadných věroučných otázkách.
Byl vždy velmi pokorný. Odmítl nabízené biskupství. Nosil žínici a železné řetízky. Neodložil je ani za nemoci. - Hájil a šířil nauku svatého Tomáše. Byl považován za autoritu v scholastické theologii. Byl po léta přítelem a rádcem Otce generála.
P. CLOCHE si ho velmi vážil. Ve svém listě francouzské provincii psal mimo jiné: "Po -kládám si za čest, že ho mohu mít u sebe a že mohu používat jeho rad. Má jen málo sobě podobných v učenosti a ve zbožnosti. Pokud se týká jeho nauky, je všem známa ze spisu, které již uveřejnil."
P. ANTONÍN MASSOULIÉ zemřel roku 1706 v Římě v čtyřiapadesáti letech.
P.ALEXANDR PINY
se narodil roku 1639. Vstoupil do řádu Kazatelského, Působil jako řádový profesor theologie v Marseille. Roku 1672 se stal regentem dominikánského generálního studia u svatého Jakuba v Paříži. Jako profesor theologie se horlivě účastnil kontroversí mezi molinisty a thomisty.
Hlavně však hájil mystiku v době, kdy k ní vinou Fénelonovou byla velká nedůvěra. Dělal to více prakticky než teoreticky. Snažil se ukazovat, co je čistá láska, a vedl k ní. Dodnes jsou vydávány jeho spisy, mezi něž patří hlavně:
"Klíč k čisté lásce a tajemství, jak milovat Boha v utrpení", "Modlitba srdce a způsob, jak se modlit za mučivých roztržitostí" a "Odevzdanost do vůle Boží". - Psal tak, že mu každý mohl rozumět. Sám vynikal zbožností. Denně vstával o půlnoci na matutinum, ačkoli profesoři měli dispens. Po něm vždy hodinu setrval v tiché modlitbě.
Byl velmi pilný a uměl využívat čas. Do světských záležitostí se nerad vměšoval. Jemu šlo o spásu duší! Zdál se být proto uzavřený, ale přesto, nebo právě proto přivedl mnoho duší k Bohu. Tento milovník samoty a usebranosti vycházel jen proto, aby kázal nebo zpovídal.
Zachovala se zpráva o jeho skonu. V den své smrti ještě zpovídal. K poledni sloužil mši svatou - prý to bývalo jeho zvykem. Teprve ve tři hodiny odpoledne ulehl. Přijal svátosti a pak si již nikoho a ničeho nevšímal. Modlil se a zachoval ustavičně klid. Hodinu před půlnocí zemřel. Bylo to v Paříži roku 1709.
JINÍ AUTOŘI stále ještě zasahovali do sporu proti molinis mu a probabil ismu. Byli to hlavně KAREL RENATUS BILLUART, prófesor theologie v Dousy a dlouholetý provinciál, JAN GONET - vynikající theolog tomistické školy a profesor v Bordeaux, a jiný francouzský dominikán ANTONÍN GOUDIN, filosof a theolog.
Všichni tito theologové byli věrní nauce svatého Tomáše a hodně čerpali i u těch komentátorů, kteří psali před nimi.
V boji proti jansenismu stáli francouzští dominikáni v prvních řadách. Vytrvale se snažili podávat důkazy, že zásady svatého Tomáše o milosti nemají nic společného se zásadami jansenismu.
Později však někteří bratří ve Francii podlehli gallikanismu. Tím samým se už přidali i k jansenismu. Mluvili i v této věci o "vměšování" papeže. Snad nejdále zašel ALEXANDR NATALE.
Bylo to jistě velmi bolestné, když už i řeholníkům bylo nutno přísně připomínat poslušnost a úctu ke Kristovu náměstku. Neúnavně to dělal hlavně Otec generál ANTONÍN CLOCHE, který - ačkoli byl také Francouz, nepodlehl přehnanému nacionalismu.
K bratřím, kteří působili ve Francii, možno připočíst i
SVATÉHO LUDVÍKA MARIA GRIGNIONA,
který byl začátkem osmnáctého století ozdobou III. řádu svatého Dominika a jedním z největších šiřitelů úcty k PANNĚ MARII. Narodil se roku 1673 ve vesnici Montfortu v Bretani.
Studoval nejprve v jezuitské koleji a potom v pařížském semináři svatého Sulpicia. Nikde se neříká, kdo a kdy ho při jímal do III. řádu. Pravděpodobně měl na něho vliv Otec Olier, zakladatel tohoto semináře, který byl také dominikánským terciářem a uváděl Ludvíka i do zbožné úcty k Panně Marii.
LUDVÍK se stal lidovým misionářem. Sířil růžencovou pobožnost. Na přání papeže KLEMENTA XI. se zřekl svého záměru jít hlásat evangelium nevěřícím a až do smrti se věnoval službě lidu ve Francii. Obrátil mnoho hříšníků a přivedl mnoho bludařú zpět do Církve.
Jeho známé dílo "O pravé pobožnosti k Panně Marii" bylo nalezeno pod vrstvou prachu až sto let po Ludvíkově smrti -Svědčí to o pokoře a skromnosti tohoto světce. Jako by si ne byl vědom, co jeho kniha znamená v dějinách úcty k Panně Marii.
Druhý spisek "Tajemství Mariino" je stručný výtah této knihy napsaný pro jednu řeholnici.
TENTO HORLIVÝ LIDOVÝ MISIONÁŘ a velký apoštol PANNY MARIE a růžence chtěl mít pokračovatele ve svém díle. Stal se proto zakladatelem dvou kongregací - mužské SPOLEČNOSTI MARIINY - přezdívané Montfortáni, a ženské DCER MOUDROSTI.
Tyto kongregace přečkaly zatěžkávací zkoušku ve francouzské revoluci a dostaly nové schválení ve svatořečení svého zakladatele.
V liturgickém kalendáři řádu Kazatelského proto už svátek tohoto světce není. Připomínají si ho jeho duchovní synové a dcery. Přesto je i dále zobrazován s obrazem Panny Marie a s obrazem svatého Otce Dominika, které drží v rukou.
SVATÝ LUDVÍK MARIA GRIGNION Z MONTFORTU zemřel 28. dubna 1716 ve třiačtyřiceti letech. Blahořečil ho papež LEV XIII., svatořečil PIUS XII.
Nezapomínejme na jeho heslo a program: "SKRZE MARII K JEŽÍŠI" Nepopiratelně patří mezi světce, kteří usilovali o pravou úctu PANNY MARIE - MATKY BOŽÍ.



BENEDIKT XIII.


25. února 1720 zemřel generál řádu P. ANTONÍN CLOCHE, na kterého si všichni tak zvykli a který byl tak oblíben, že všem dlouho chyběl.
Teprve na 31. května 1721 byla svolána generální kapitula do Říma k volbě nového nástupce svatého Otce Dominika. Při ní dostal většinu hlasů dosavadní sekretář kongregace INDEXU P. ANTONÍN PIPIA . Pocházel ze Sardinie, kde se narodil a kde vstoupil do řádu.
Slavnostnost při generálních kapitulách byla stále větší. I naši bratří byli dětmi své doby. Tak došlo k tomu, že nám sice není známo žádné rozhodnutí a nařízení z této generální kapituly, avšak zachoval se účet za hudbu při ní. Nestačili na to už bratří, ale byli pozváni trubači i bubeníci, aby nově zvolenému zanotili slavnostní intrády.
Od roku 1721 do roku 1777 řád Kazatelský svolával generální kapituly jen v případech k volbě nového generála řádu. Moc se kladl důraz na vše vnější a okázalé. Také se začaly udržovat styky s panovníky. K různým příležitostem se jim posílala blahopřání a celému řádu bývalo oznamováno narození, nastoupení na trůn nebo úmrtí v královských rodinách.
Šlo o panovníky, kteří o sobě tvrdili, že jsou katolíky. Přesto právě oni Církvi i řádu nejvíce uškodili.
Vnější životnost řádu v různých provinciích byla ještě značná. Zachovalo se mnoho dokladů, které s velkou otevřeností mluví o různých nedostatcích, vyskytujících se v řádě v této době.
Na jedné straně tu bylo mnoho přestupků a dokonce i pádů, na druhé straně snaha odstraňovat je a usilovat o zlepšení a o nápravu ve všem. Tato snaha byla velmi vytrvalá a usilovná. Mezi tehdejší nešváry patřilo hlavně utíkání se k autoritám mimo rád a také přílišné cestování některých bratří za cíli málo apoštolskými, které bylo dokonce nazýváno potulováním, pokud se totiž vymykalo řeholní kázni.
Tyto stinné stránky nejsou zatajovány v úředních dokladech doby, proto je nezatajujeme a neskrýváme ani my.
P. AUGUSTIN (řádové jméno) PIPIA se ujal nového úřadu energicky a snaživě. Chtěl jít ve stopách svého předchůdce. Velmi mu záleželo na studiu. Kladl důraz na tomismus, odmítal však rozvláčné a subtilní disputace, v kterých si tehdy někteří bratří libovali. Jimi se pravda neobjasní! Je třeba mluvit prostě a jasně.
O tomto Otci se říká, že sám byl mužem studia. Měl pevnou vůli a uměl hospodařit s časem. Dal některá nařízení pro celý řád, hlavně která se týkala studia a styku bratří s řádovou kurií. Psal je tak, jak to doporučoval jiným: stručně a jasně.
ZA GENERÁLA PIPIA byl zvolen čtvrtý syn svatého Otce Dominika nástupcem Petrovým.
O tomto dominikánu máme jen málo zpráv, avšak jsou krásné.
Byl to prvorozený syn ze šlechtické rodiny ORSINI. Narodil se v roce 1649, na křtu svatém dostal jméno PETR FRANTIŠEK. Již v osmnácti letech vstoupil do Kazatelského řádu, ačkoli dříve musel překonat mnoho překážek se strany svých příbuzných.
Zřekl se zcela svého dědictví, které nebylo malé, a stal se horlivým bratrem VINCENCEM MARIA. Patřil mezi ty, kteří chtěli jít věrně a odhodlaně Dominikovou cestou.
Byl "synem kláštera svaté Sabiny"; to znamená, že vstoupil do observantní kongregace svaté Sabiny, kterou založil a řídil P. HYACINT PASSERINI. Tato kongregace měla velký vplyv na dominikánský řeholní život i vědeckou a misijní činnost řádu.
Vyšel z ní mimo jiné i P. BARNABÁŠ FEDELI, biskup v Arménii. V osmnáctém století patřilo k této kongregaci šestnáct klášterů. Nevstupovali do ní bratří, kteří se chtěli spokojit s polovičatostí a prostředností.
BRATR VINCENC MARIA měl obláčku v roce 1667 a již v roce 1672 byl jmenován kardinálem, ačkoli byl jistě knězem teprve krátkou dobu. Taková jmenování patřila k tomu, co měla tehdejší doba nezdravého. Šlechtic proste musel zůstat šlechticem a nemohl být "jen" prostým a po -slušným bratrem.
BRATR VINCENC MARIA tušil, že dojde k tomuto jmenování, ještě dříve, než dostal úřední oznámení. Sám považoval život a smrt v řádě Kazatelském za největší čest a vyznamenání.
Chtěl sloužit Církvi, ale jiným způsobem. Proto se pokusil o to, oč se před ním marně pokoušel i svatý Antonín Florentský: chtěl se skrýt.
Vybral si k tomu malý a téměř opuštěný klášter v Ronzanu u Boloně; tentýž klášter, kde před lety měla obláčku blahoslavená Diana a kde jí její příbuzní zlomili žebro. Nepomohlo mu to. I tam ho zastihlo jmenování kardinálem. Zároveň byl pověřen řízením diecése beneventské.
PODROBIL se, avšak prosil o jediné: "Dovolte mi, abych směl zůstat dominikánem!"
Žil ve své residenci jako v klášteře.
Zůstal pokorný a chudý. Pilně studoval. Nosil hábit, zachovával všechny posty, nikdy nejedl maso, denně vstával na matutinum v noci a chodil po své diecési pěšky. Rád byl vždy aspoň na chvilku prostým, neznámým bratrem. Jako takový dělal venii v choru u svaté Sabiny. Převor ho nepoznal a přehlédl ho, a on zůstal na zemi.
O svou diecési pečoval vzorně. Nejen kázal, ale dokonce často navštěvoval nemocné a sloužil jim. Rozdal vše, co měl. Snažil se každému pomoci zvláště po zemětřesení, které postihlo jeho diecési. Po všech stránkách velmi pečoval o seminář.
Po dobu, kdy řídil diecési, posvětil osobně celkem stodevadesát nových kostelů. Stal se všechno všem, aby všechny získal Kristu.
Kardinálem byl po dobu neobvykle dlouhou: od roku 1672 do roku 1724; tedy dvaapadesát let.
Byla to doba pro Církev neobyčejně těžká.
Panovníci měli stále méně ohledu na papeže a na práva Církve. Na všech stranách byla snaha omezit jejich vliv. Není divu, že za těchto okolností se každý bál vzít do rukou kormidlo Petrovy lodičky.
Proto po smrti papeže INNOCENCE XIII. trvalo konklave celých dvacet dní. Na konec se hlasy sjednotily na kardinálu ORSINIM. Bylo mu tehdy již pětasedmdesát let. Tento krajně svědomitý člověk byl touto volbou zdrcen. Plakal.
Ukazoval kardinálům na kříž se slovy: "Hle, váš SOUDCE." Kleče je prosil: "Zvolte si hodnějšího!"
Došlo pak k něčemu, co je asi případem ojedinělým. Zavolali generála řádu Kazatelského, aby přiměl BRATRA VINCENCE k přijetí tohoto těžkého břemene. Jistě nešlo o poslušnost podle Stanov, avšak tento poslušný řeholník nebyl schopen stavět se na odpor vůli toho, kdo mu na zemi zastupoval Krista a svatého Otce Dominika.
Udělal venii, také asi v tomto případě zcela ojedinělou, a řekl: "FIAT VOLUNTAS DEI." Přijal pak jméno BENEDIKT XIII. Vyprošoval si potom snažně Boží pomoc.
Byl papežem pět let a osm měsíců. Vytýká-li mu kdo něco, tedy jen to, že byl ke všem dobrý a všem se snažil vyhovět. Vždy byl a zůstal pokorný.
Rád zapomínal na svou důstojnost. Chtěl chodit pěšky i v případech, kdy to nebylo obvyklé, na příklad při průvodech o svátku Božího Těla a při jiných podobných příležitostech. Byl zbožný a snažil se věnovat modlitbě co nejvíce času.
Dopřál si proto někdy na několik dní i malé zotavení. Měl totiž světnici v starém klášteře svatého Sixta, který po odchodu bratří z Francie byl téměř opuštěn; tam se uchýlil ale spon na chvilku v postní době nebo při podobných příležitostech. Byl tam rád jistě i proto, že mu tam vše připomínalo
svatého Otce Dominika.
Snažil se být vždy spravedlivý. Měl velkou lásku k chudým. Ke každému byl vždy laskavý. Žil velmi chudě. Pravidelně se postil. Neznal lsti. Již za živa měl pověst svatosti a docházelo k zázrakům.
Zemřel v jedenaosmdesáti letech. V den smrti 21. února 1730 byl ještě přítomen celé mši svaté, při níž klečel, ačkoli byl už velmi slabý. Hned po jeho smrti byl zahájen beatifikační proces; není však ještě dokončen.
Čím se BENEDIKT XIII. zapsal jako papež do dějin Církve a řádu?
Jsou to především poměrně četné kanonisace, k nimž došlo hlavně v Milostivém létě 1725. Za jeho pontifikátu byla 10. prosince 1726 svatořečena SVATÁ ANEŽKA MONTEPULCIÁNSKÁ z našeho řádu, z jiných svatý TURIBIUS, arcibiskup v Limě, františkán JAKUB z Marchia, dále PEREGRINUS, JAN z KŘÍŽE, FRANTIŠEK Solano, ALOIS Gonzaga, STANISLAV Kostka, MARKÉTA Kortonská, JAN NEPOMUCKÝ.
Roku 1727 kanonicky zřídil bratrstvo "Voj andělský" ke cti svatého Tomáše Aquinského.
Přijal zakladatele kongregace passionistú SVATÉHO PAVLA z KŘÍŽE, dal mu dovolení k společnému životu s jeho druhy a osobně mu udělil kněžské svěcení.
Podporoval všemožně anglické katolíky. Roku 1727 světil též novou basiliku na Monte Cassinu.
Velmi podporoval stavbu nových chrámu. Zvláště přispěl na stavbu a výzdobu chrámu svatého Dominika v Boloni.
Vydal celkem tři apoštolské listy k chvále svatého Tomáše. Z nich je snad nejdůležitější "Demissas preces" z 6. listopadu 1724. Mimo jiné tam říká: "Bylo slušno a spravedlivo, aby andělské učení tak znamenitého učitele bylo oslaveno více než všední slávou, protože osvětluje celý svět jako slunce a tím přineslo mnoho výtečných plodu Církvi svaté. Věrně slouží Apoštolskému Stolci. Dávné bludy zničilo a nové potírá."
Obrací se zvláště k bratřím Kazatelům a říká jim: "Postupujte stále podle spisů svého učitele! Jsou jasnější nad slunce… I Nás tento slavný řád živil týmž mlékem andělské nauky, třebaže s výsledkem, neodpovídajícím výuce. "
Pro lásku, kterou měl BENEDIKT XIII. k svému řádu, nejen hájil tomismus, a také roku 1725 potvrdil a rozmnožil výsady bratří Kazateů.
Avšak již jeho nástupce KLEMENT XII. některé tyto výsady opět odvolal.
BENEDIKT XIII. jmenoval celkem čtyři kardinály ze svého řádu. V roce 1724 byl to především generál řádu AUGUSTIN PIPIA. Přesto však řídil řád až do příští kapituly konané v roce 1725, takže stál v čele řádu po celé čtyři roky. Zemřel v Římě roku 1730.
V roce 1728 jmenoval dva bratry: ŘEHOŘE SELLERI, sekretáře Indexu, který s několika jinými theology - zvláště s kardinálem Tomášem Ferrarim z řádu Kazatelského, jmenovaným již roku 1695, připravoval bulu UNIGENITUS, jíž byl definitivně odsouzen jansenismus.
Kardinál ŘEHOŘ SELLERI za rok po svém jmenování zemřel.
Více známým byl
BRATR VINCENC LUDVÍK GOTTI.
Narodil se v Boloni roku 1664. V šestnácti letech tam oblékl dominikánský hábit. Od počátku řeholního života vynikal zbožností. Po úspěšně vykonaných studiích vyučoval nejprve v Salamance, potom v Boloni.
Na rozkaz Klementa XI. se stal inkvisitorem. Spisoval přitom knihy o Církvi. Zvláště však se zapsal do dějin tomismu svými šestnácti svazky Theologie podle svatého Tomáše. Dokazoval pravdivost víry proti ateistům, kterých tehdy vlivem Voltaira a jiných volnomyšlenkářů přibývalo.
Když ho roku 1728 BENEDIKT XIII, jmenoval kardinálem, neopomenul nic, aby se tomu vyhnul. Prohlašoval, že je nehoden. Podrobil se, avšak zůstal vždy chudý, pokorný, přísný a horlivý v modlitbě. Zemřel 28. září 1742 po dlouhé a trpělivé snášené nemoci.
Čtvrtý kardinál
KAREL VINCENC FERRERI
byl z Piemontu. Narodil se roku 1682. Roku 1729 byl jmenován kardinálem a přijal biskupské svěcení. Zastával potom úřad apoštolského nuncia. Za Klementa XII. byl jmenován arcibiskupem milánským. Žil a působil pak v Miláně, kde byl velmi oblíben a kde 23. prosince 1742 také zemřel a byl pochován.
Za pontifikátu BENEDIKTA XIII. se roku 1725 konala v Boloni volební generální kapitula. Generálem řádu byl zvolen Španěl TOMÁŠ RIPOLL z aragonské provincie.
Zastával úřad provinciála, potom se stal sociem svého předchůdce. V době, kdy byl generálem řádu, míval nesnáze s některými bratřími z francouzské provincie, kteří se při -dávali ke galikanismu a hájili i některé jansenistické bludy.
Někteří snad neodhalili hned rozdíl mezi odsouzeným dílem Quesnelovým a naukou svatého Tomáše, avšak hlavně tu měl vliv přehnaný nacionalismus. I tento generál řádu byl nucen připomínat některým bratřím povinnou úctu a poslušnost k Apoštolskému Stolci.
Zásahy světských panovníků do záležitostí řádů byly stále častější. OTEC TOMÁŠ RIPOLL se za svého dlouhého generálátu dočkal toho, že jansenismus - obnovený nejprve Arnauldem a potom Quesnelem, alespoň úředně zcela zanikl, ačkoli jeho ne blahé následky byly ještě dlouho pociťovány. Dočkal se také" vyřešení otázky o čínských obřadech.
P. TOMÁŠ RIPOLL
sám žil velmi přísně a umrtvené. O jeho zbožnosti svědčí mimo jiné to, že ačkoli musel vyřizovat mnoho záležitostí a měl mnoho práce, denně se modlil mimo božské oficium i celý žaltář a mariánské hodinky. Řídil řád více než třiadvacet let.
Když v roce 1747 ve věku pětadevadesáti let zemřel, putovalo k jeho rakvi neobvykle mnoho lidí, kteří si tohoto starce vždy velmi vážili.
Ještě za jeho života 26. června 1746 svatořečil BENEDIKT XIV. svatou Kateřinu Riccijskou. V kanonisační bule této světice se říká, že její extase, proroctví i znalost srdcí byly přezkoumány a uznány za dary s nebe. Avšak v tom není svatost SVATÁ KATEŘINA RICCIJSKÁ sama prosila Boha, aby ji zbavil darů, jimiž ji tak štědře zahrnoval. Tím se však nezměnilo mínění o její svatosti.
Více než těchto mimořádných daru si kanonisační bula všímá její lásky k Bohu a bližnímu, zvláštní rozumnosti, s jakou vedla mnišky, hluboké pokory, neuvěřitelné trpělivosti, téměř ustavičného rozjímání o nebeských věcech, přísného způsobu života, péče o zachovávání řádových zákonu, bdělosti a snahy, aby i ostatní sestry šly cestou ctnosti.
Verše o utrpení, které tato světice vybrala z Písma svatého, rozšířily se po jejím svatořečení v celém řádě a byly zařazeny do řádového Procesionálu.
O postních pátcích se je modlili v každém klášteře bratří a sester celého řádu.



DALŠÍ MUČEDNÍCI


DO JAPONSKA se v osmnáctém století dominikáni ani jiní misionáři již nedostali, avšak dost mučedníků v tomto i v následujícím století daly rádu VIETNAM a ČÍNA.
Až do liturgické reformy po II. vatikánském koncilu slavil řád zvláště památku blahoslaveného FRANTIŠKA de CAPPILLAS a skupiny japonských mučedníku a kromě toho ještě čtyř skupin mučedníku vietnamských a čínských, rozdělených podle toho, zda je blahořečil LEV XIII., svatý PIUS X. nebo PIUS XII. Nyní si liturgicky připomínáme všechny tyto mučedníky na Dálném Východě v jediný den.
VE VIETNAMU bylo po nesnadných začátcích v roce 1715 šest dominikánů a patnáct tisíc věřících, v roce 1737 již dvacet tisíc věřících, v roce 1780 74.930 věřících.
Dominikáni si s ostatními řády rozdělili pole působnosti. Posvátná kongregace tuto dohodu potvrdila. Našim Otcům připadla část VÝCHODNÍ. Pracovali tam od té doby nepřetržitě, a však za téměř ustavičných pronásledování.
V roce 1712 bylo v této zemi zbořeno sto šedesát pět kostelů. Jistě to byly jen kostely malá a chudé, avšak kolik námahy stály a s jakou péčí a láskou byly budovány!
PRVNÍ KRVAVÉ PRONÁSLEDOVÁNÍ VE VIETNAMU propuklo roku 1725. Pak na čas ustalo, ale již roku 1732 začalo znovu a trvalo nepřetržitě až do roku 1745.
Po tomto roce byl po nějakou dobu poměrný klid, avšak v letech 1765 až 1774 došlo k novému, ještě krutějšímu pronásledování. Někteří domorodí křesťané ze strachu zapřeli víru, avšak mnoho Vietnamců již v této době vydalo svědectví svou krví.
V ČÍNĚ byla roku 1692 poskytnuta náboženská svoboda, avšak spory o obřady pohněvaly panovníka tak, že již roku 1723 vypuklo nové pronásledování, které vyvrcholilo roku 1746. Někteří nově obrácení křesťané se nechtěli podrobit dekretům BENEDIKTA XIV. Dali přednost svým obřadům a zvykům. Počet křesťanů tím klesl.
Toto je tedy přehled o misiích v osmnáctém století. Zbývá říci alespoň několik slov o bratřích, kteří v misiích na Dálném Východě zemřeli pro víru.
Časově první je FRANTIŠEK GIL de FÉDERICH a MATOUŠ ALFONSO LEZINIANA.
FRANTIŠEK GIL de Féderich
se narodil 14. prosince 1702 v Tortose ve Španělsku. Byl zbožně vychován. V patnácti letech vstoupil do řádu Kazatelského. Již v této době měl velikou touhu věnovat se misiím na Dálném Východě.
Dostal se do filipínské provincie a byl poslán do Vietnamu. V pouhých pěti měsících se naučil nesnadnému vietnamskému jazyku.
V době, kdy BRATR FRANTIŠEK přišel do Vietnamu, byli již všichni misionáři odsouzeni k trestu smrti. Dobře to věděl, avšak přesto se hned od počátku dal s podivuhodnou a neúnavnou horlivostí do apoštolského díla. Byl nucen ustavičně měnit místo pobytu; nestaral se o sebe, ačkoli byl často nemocen.
Chodil pěšky nebo používal loďky. V pralesích a mezi močály, v horách i na rovině, všude na ně ho číhali nepřátelé Církve. On však byl vždy pohotově tam, kam ho volala jeho služba.
Zachovala se o tom následující příhoda: Byl těžce nemocen, když ho jednou volali na vzdálené místo, aby tam vyzpovídal nemocného. Jeho průvodci se mu snažili rozmluvit obtížnou cestu. "Při svém zdravotním stavu byste si mohl velmi uškodit!"
Nevíme ani, kdo byli jeho průvodci. Měl BRATR FRANTIŠEK za těchto okolností možnost stýkat se se svými spolubratry? V každém případě někdo o něho pečoval. Někteří domorodí křesťané byli hned od počátku velmi horliví. Měl tedy BRATR FRANTIŠEK nechat onoho nemocného bez sváto -stí? Tehdy odpověděl: "Když Ježíš na kříži umíral, dal rozhřešení dobrému lotru. Já na tom nejsem tak zle jako ON, pro to tím spíše musím spěchat k lůžku nemocného."
Deset let vedl s heroickou vytrvalostí tento způsob života. Konečně se nepřátelům podařilo zmocnit se ho a odvést ho do vězení v Ket-Cho. Už cesta do vězení byla pro něho mučednictvím, protože měl právě velikou horečku.
Vězení bylo pro něho další mukou. Zůstal v něm celých šest let. Avšak i tam si našel možnost hlásat evangelium a získávat duše Ježíši Kristu. Těšil zarmoucené, povzbuzoval, a dokonce I ve vězení uděloval svátosti.
V ŠESTÉM ROCE DOSTAL SPOLEČNÍKA. Přivedli k němu do vězení jeho přítele a spolubratra
OTCE MATOUŠE ALONSO LEZINIANU,
který se narodil rovněž roku 1702 v Navě v diecési valladolidské. Do řádu vstoupil o něco později než František. I on horlivě studoval a na svou prosbu byl asignován do provincie filipínské. Na cestu do Vietnamu se vydal v roce 1731; byla tak obtížná, že trvala déle než rok.
Jakmile vstoupil na vietnamskou půdu, hned od počátku okoušel všechny hořkosti života, který se podobal umírání. Bud chodil z místa na místo nebo se skrýval v loďce na řece.
Ustavičně byl v nejistotě, ustavičně po něm nepřátelé pátrali. Kolik potřeboval odvahy a nezlomné vůle aby obstál a vytrval v tak tvrdých zkouškách. OTEC MATOUŠ však byl ustavičně spojen s Bohem, a proto všechno mohl v TOM, který mu dával sílu.
K ustavičnému nebezpečí, že bude chycen, se někdy ještě přidaly deště, kdy byly řeky rozvodněny a cesty se proměnily v bahnité močály. Jistě potřebovali mnoho statečnosti i nově obrácení křesťané, kteří OTCE MATOUŠE vyhledávali a podporoval i. Vybízeli někdy statečného misionáře k opatrnosti a chtěli ho zadržet. Odpovídal jim: "Nač bych přišel do této země, kdybych teď nešel udělovat svátosti ze strachu, že budu chycen?"
Po mnoha námahách pro rozšíření Božího království honepřátelé 29. listopadu 1743 zajali právě ve chvíli, kdy sloužil mši svatou a měl ještě TĚLO PANE v rukou. Po několikaměsíčním věznění se 30. května 1744 ocitl ve stejném vězení jako jeho SPOLUBRATR FRANTIŠEK GIL.
Jaké to bylo shledání! BRATR FRANTIŠEK byl odsouzen k stětí hlavy. Nad BRATREM MATOUŠEM nebyl ještě vynesen rozsudek.
On však sám požádal, aby směli zemřít oba společně. Bylo jim vyhověno. 22. ledna 1745 oba drželi v rukou KŘÍŽ, když byli odváděni na popraviště, kde znovu vyznali víru a hlásali ji všem přítomným. OBA BYLI STATI MEČEM.
Kolik asi misionářů pracovalo v této době ve Vietnamu? Přesné záznamy o tom nejsou. Nově obrácení křesťané však nebyli nikdy zcela opuštěni. Přesto uplynulo celých osmadvacet let, než se pronásledovatelům podařilo zmocnit se nových obětí z řádu Kazatelského. Mezitím však pro Krista zemřelo pět dominikánů v ČÍNE.
VŠECH PĚT TĚCHTO BRATŘÍ bylo ze Španělska. Všichni byli synové provincie Posvátného Růžence. Byli to dva biskupi PETR SANZ a FRANTIŠEK SERRANO -a tři kněží: JAN ALCOBER, JÁCHYM ROYO a FRANTIŠEK DIAZ.
Dostali se do Číny v různých letech, ale u všech byla společná touha šířit Boží království. Stali se statečnými bojovníky Ježíše Krista. Nevyhýbali se žádné práci a námaze. Přitom se všemožně snažili zachovávat všechny předpisy svého řádu. Všem také byla společná radostnost, protože "veselého dárce miluje Bůh".
Působili hlavně v městě Fo-gan. Mohli tam pokřtít mnoho lidí. O ně pak pečovali a dále je poučovali a vedli. Tyto misie řídil biskup PETR SANZ.
V roce 1746 se rozpoutala bouře proti věřícím. Do rukou pronásledovatelů padl nejprve JAN ALCOBER, po něm i ostatní. Nejdéle se skrýval JÁCHYM ROYO. Potom se na radu uvězněného biskupa Petra Sanze, s nímž se mu - díky úplatkům - podařilo navázat spojení, sám vydal katům do rukou.
V poutech byli všichni vedeni do města Fochem. Došli tam vyčerpaní hladem. Pak je čekaly různé výslechy a soudy a také vyslýchání na mučidlech. Obnovovali proto několikrát neohroženě vyznání víry. Přicházeli se na ně dívat zvědavci. Mučedníci využili příležitosti, aby je snažně vybízeli k přijetí pravé víry. Právě tak jednali vůči svým spoluvězňům a dokonce i vůči žalářníkům.
Tak uplynul téměř rok. Po této době byl odsouzen k stětí hlavy PETR SANZ, o němž věděli, že misie řídil. Císař rozsudek potvrdil. OTCE PETRA vyvedli z vězení s rukama svázanýma na zádech. Do poslední chvíle se hlasitě modlil. Byl popraven 26. května 1747.
OSTATNÍ ČTYŘI stále ještě čekali ve vězení na rozsudek. BISKUP FRANTIŠEK SERRANO se měl stát nástupcem PETRA SANZE v řízení misie.
Roznesla se zpráva, že císař změnil rozsudek smrti nad těmito vyznavači ve vyhnanství. I oni se to dověděli, avšak neradovali se z toho. Snažně prosili Boha, aby nebyli připraveni o vytouženou mučednickou palmu.
Někteří předáci v onom městě byli plni nenávisti ke křesťanské víře. Dohodli se mezi sebou, že vtrhnou v noci do vězení a všechny čtyři vězně usmrtí. Skutečně se jim to podařilo. Roku 1748 je zaškrtili.
V ČÍNĚ potom nastal po nějakou dobu poměrný klid, avšak ve VIETNAMU se poměry opět přiostřily. V osmnáctém století tam dosáhli mučednické koruny ještě dva členové našeho řádu: HYACINT CASTANĚDA a VINCENC LIEM.
HYACINT CASTANĚDA
se narodil v Setabi u Valencie 13. ledna 1743. Jeho otec byl notářem. Jistý dominikán prý ho v dětství polaskal a předpověděl o něm, že se stane ctí dominikánského řádu. Mladík skutečně oblékl dominikánský hábit už v patnácti letech. Ještě velmi mladý byl poslán do Číny, aby tam vypomáhal spolubratřím v misiích; avšak byl brzy chycen a ze země vypovězen. Počínal si přitom tak statečně, že byl poslán do Vietnamu. Přistál tam 22. února 1770.
Měl vždy slabé zdraví, často míval zimnici. Nešetřil se. Zapomínal sám na sebe a snažil se co nejvíce působit apoštolsky. Pokračoval ve svých povinnostech i tehdy, když ho trápila horečka.
Mohl se ještě sejít s jedním svým spolubratrem.
Za tohoto posledního rozhovoru prý mu řekl: "Otče, dnes v noci se mi zdálo, že budu uvězněn."
Sen se mu brzy splnil.
12. června 1773 se ho zmocnili pronásledovatelé a odvlekli ho do Xicb-Bich. Když ho tam předvedli před vladaře, byl už zcela vyčerpán hladem a žízní, avšak statečně vyznal Krista. Zavřeli ho proto do jakési těsné klece, že v ní nemohl ani ležet ani stát.
Již 1. října 1773 se ve vězení shledal se spolubratrem
OTCEM VINCENCEM LIEMEM
Vincenc Liem pocházel z jedné z nejpřednějších vietnamských rodin. Narodil se asi roku 1731. Jeho otec Antonín Thien-Oao a matka Monika byli křesťané. Poskytli svému synu nejlepší možnou výchovu. Nebránili mu, když již v třinácti letech pro jevil přání stát se knězem.
V patnácti letech se Vincenc dostal do Manily. Tam oblékl dominikánský hábit, složil slavné sliby, studoval a stal se knězem. Není prvním domorodým knězem v této zemi, jako byl Otec Řehoř Lo v Číně, avšak je prvním vietnamským dominikánem.
Vrátil se do vlasti a začal horlivě působit. Chtěl hlásat evangelium všem svým krajanům.
Žil jen pro Boha. Cvičil se v ctnostech a usiloval o spásu duší. Zapřel sám sebe a neúnavně pracoval. Jeho ctnosti přitahovaly. Získal mnoho duší Kristu.
Snad se domníval, že se jako domorodec snáze utají, avšak udal ho jeden ze sluhů jeho rodiny.
1. října 1773 padl do rukou pronásledovatelů, kteří mu zasadili mnoho ran. Zbroceného krví ho odvlékli, zavřeli do stejně strašné klece jako OTCE HYACINTA a umístili s ním v jednom vězení. Oba pak byli převezeni do Ket-Cho.
OTEC HYACINT byl odsouzen k stětí. Podle výnosu o pronásledování mohli domorodí obyvatelé a tedy i OTEC VINCENC trestu smrti uniknout.
Mohl se hájit a dovolávat ochrany svých přátel. Neudělal to. Naopak, spíše prosil, aby směl být společníkem v mučednictví toho, jehož byl společníkem v apoštoláte.
Bylo mu vyhověno. OBA BYLI STATI 6. listopadu 1773.
Ani tím MISIE V ČÍNĚ A VE VIETNAMU nezanikly.
Přesné statistiky nemáme. Nevíme proto, kolik jiných Vietnamců mohlo být ještě posláno do Manily a kolik Španělů působilo na této horké půdě.
Avšak již tehdy byla pozvolna připravována nová provincie, zasvěcená KRÁLOVNĚ MUČEDNÍKů.



DOBA OSVÍCENSKÁ A FRANCOUZSKÁ REVOLUCE


Nastala nejtěžší doba v dějinách řádu. Jansenismus a galikanismus začal přinášet své plody. V Anglii se šířilo takzvané svobodné zednářství. Ve Francii měl velký vliv Voltaire a celá řada jiných volnomyšlenkářů. Vznikalo takzvané osvícenství.
Prvním jeho ovocem byl rychlý úbytek řeholních povolání. Nemůže tomu být jinak tam, kde ubývá víry a lásky. Bratří Kazatelé nepřestávali kázat, často však musili mluvit k polo -prázdným kostelům a k netečným a lhostejným lidem.
Dalším ovocem byl boj proti Církvi i proti těm, kteří jsou jí vždy nejvěrněji oddáni - proti řeholníkům. I nepřátelský postoj některých států začal mít svůj vliv.
V necelých třiceti letech klesl počet členů řádu o třetinu. V roce 1780 už nebylo bratří Kazatelů ani dvacet tisíc. V dalších dvaceti letech pokles rychle pokračoval. Rozsáhlé provincie začaly mít po jednom nebo po dvou novicech, nebyly li jejich noviciáty úplně prázdné.
Stále ještě bylo dost horlivých synů a dcer svatého Otce Dominika. Mnoho bratří odcházelo do misií. Kromě MUCEDNÍKů vietnamských a čínských roku 1752 obětovali svůj život pro Krista TŘI OTCOVÉ V COCHAMBANA V PERU.
Bylo jen málo řeholníků, kteří podlehli "osvícenství" i jiným novým směrům. Nesnáze řeholníků vzrůstaly skoro všude. Kde proti nim vlády nezasahovaly přímo, tam se alespoň vměšovaly do jejich záležitostí, omezovaly jejich svobodu a velmi jim tím škodili.
Po smrti generála TOMÁŠE RIPOLLA se sešla generální kapitula a v Boloni a 1. června 1748 zvolila ŠEDESÁTÝM TŘETÍM GENERÁLEM ŘÁDU FRANCOUZE
ANTONÍNA BRÉMONDA .
O tomto Otci jsme se již zmínili. Věnoval se totiž různé vědecké práci a dokončil dílo "Bullarium Ordinis Fratrum Praedicatorum".
Současná zpráva o této volbě OTCE ANTONÍNA říká, že byl zvolen s neuvěřitelným jásotem a souhlasem všech.
Byl synem provincie toulouské. Vstoupil tam do kláštera "Sainte Baume" u svatého Maximina, kde se uchovává jeskyně, v níž podle tradice strávila svatá Magdalena třicet let svého života v pokání.
OTEC ANTONÍN BRÉMOND vynikal ve vědách.
Patřil proto mezi theology, kteří dostali nadaci kardinála CASANATE. Stal se sociem OTCE TOMÁŠE RIPOLLA pro francouzské provincie. Byl rozvážný v nauce, ve vyřizování záležitostí i ve svých spisech. Vždy patřil mezi vzorné řehol niky.
Řád od něho mnoho očekával. OTEC ANTONÍN však měl vždy velmi slabé zdraví.
Jen to ho přimělo, že se již jako mladý kněz zřekl své touhy stát se misionářem. Již roku 1752 těžce onemocněl, že byl blízko smrti. Přesto si získal velké zásluhy o řádová studia a o misie.
Stejně jako OTEC CLXHE neustále varoval francouzské bratry před přehnaným nacionalismem. Doporučoval jim slovem i příkladem úctu k Apoštolskému Stolci.
Zemřel v Římě 11. června 1755, takže řídil řád sedm let a jedenáct dní.
TÉHOŽ ROKU 1755 stihlo portugalskou provincii velké zemětřesení, které velmi poškodilo mnoho klášterů. Po zemětřesení vznikl požár, v němž úplně shořel archiv této provincie.
ROKU 1756 byla svolána volební generální kapitula do Říma. Předsedal jí sám Svatý Otec Benedikt XIV., což se stalo zatím jen dvakrát, avšak ponechal voličům úplnou svobodu. Nově zvoleného generála pak veřejně objal. Jinak byl zaveden zvyk, že se nový generál řádu šel Svatému Otci představit. Zvolen byl
OTEC TOMÁŠ DE BOXADORS
Ze španělské šlechtické rodiny, spřízněné s rodem Rocaberti. Po dle mínění všech měl před sebou skvělou kariéru a očekávaly" ho vysoké státní úřady. On však opustil vše a roku 1734 prosil o přijetí do řádu. Své mimořádné nadání dal zcela do služeb Církve a řádu. Přitom byl vždy velmi ukázněný.
Nejprve se osvědčil jako aragonský provinciál, pak jako socius OTCE BRÉMONDA a posléze jako generál řádu.
OTEC BOXADORS měl dobrý přehled o situaci. Proto již ve svém prvním okružním listě po povzbuzení k horlivosti v bohopoctě a v observanci vybízí k horlivému studiu spisů svatého Tomáše a k věrnosti jeho nauce. Chce, aby se jeho bratří skutečně stali věrnými strážci víry a Církve. Varuje je důrazně před novým duchem volnomyšlenkářů a osvícenců. U svatého Tomáše našel vždy řešení všech problémů a odpověď na mnoho otázek a bludů.
Za jeho generalátu byla s velkou péčí a láskou dokončena výzdoba archy nad hrobem svatého Otce Dominika v Boloni.
O tom, jaké tehdy byly těžkosti, svědčí i to, že se za dlouhého generalátu OTCE DE BOXADORSE nekonala ani jedna generální kapitula.
Nový OTEC GENERÁL ji chtěl svolat již roku 1759 do Španělska, avšak není známo, proč nedošlo ke konání této kapituly. V letech 1760 až 1764 visitoval ve své vlasti. Stav španělských provincií byl tehdy ze všech nejlepší.
I visitace byly tehdy něčím neobvyklým, a proto tu byl sklon pořádat při nich slavnostní přivítání, hostiny i jiné slavnosti. OTEC DE BOXADORS si však vždy uhájil svůj přísný způsob života. Uměl energicky a rázně hájit práva řádu v době, kdy stále více vlád omezovalo řád různým způsobem a kdy celé části řádu byly téměř úplně odloučeny od jednoty řádu. Byla to těžká povinnost a námaha s ní spojená zůstala často bezvýsledná.
Nic nemohl udělat pro bratry z těch provincií, které byly na území Rakousko-Uherska za vlády císaře Josefa II. V letech 1780 až 1790 zasáhly josefínské zákony všechny čtyři provincie uvedeného území. Četné kláštery byly zrušeny.
K podobným zásahům došlo i v Belgii a v severní Itálii.
JOSEF II.
chtěl rozdělovat kláštery na takové, které jsou veřejnosti užitečné a které podle jeho mínění k blahu veřejnosti ni čím nepřispívaly. Měl na to někdy divné měřítko.
Kromě pěti zrušil všechny kláštery bratří v Čechách a na Moravě – hlavně v Českých Budějovicích, v Plzni, v Jablonném - ačkoli to byly kláštery prastaré; z novějších klášter svaté Maří Magdaleny v Praze, dále kláštery v Novém Dvoře, v Písku, v Nymburku, v Klatovech; na Moravě v Brně, v Šumperku, v Jihlavě, v Boskovicích; ve Slezsku v Opavě a v Těšíně.
Je těžko odhadovat, kolik bratří z celkového počtu 334 nebo podle jiných pramenů ze 445 bylo těmito zákony postiženo. Jejich další osudy se potom velmi různily. Josefínské zákony ovlivnily i život v klášterech, které zůstaly zachovány. Uhostila se v nich skleslost, ochablost, malomyslnost. Všichni žili v ustavičné nejistotě, zda i jejich klášter nebude po čase zrušen.
Snažili se proto odloživši něco pro sebe a schovat si to u příbuzných, aby měli aspoň trochu zajištěnou budoucnost. Tím ovšem velmi utrpěla řeholní chudoba.
Bratří si toho byli vědomi. Sami tyto poměry velmi těžko nesli. Mnozí -z nich byli velmi horliví a ctnostní a vynikali ve vědách, avšak na dané situaci nemohli nic změnit. Roku 1780 jim byl od státu úředně zakázán jakýkoli styk s generálem řádu.
Přicházely další zásahy. Byl zrušen III. řád i růžencová bratrstva. Řeholníci byli omezováni jen na zdi svých kostelů. Vycházeli jen v občanském oděvu. Styky s cizinou byly omezovány ve všem. Za takových okolností jich ovšem nepřibývalo. Zpočátku nesměli přijímat dorost vůbec, později jen s mnohými omezení -mi. Stárli a ustavičně jich ubývalo.
Podobně tomu bylo i v Rakousku, v Maďarsku a v jiných zemích, patřících do rozsáhlého císařství.
Roku 1783 chtěl císař zrušit i dominikánský klášter ve Vídni a zřídit tam ústřední seminář. Již si i sám osobně prohlížel budovy. Našel se však přímluvce, který tento klášter zachránil.
Zanikl i klášter v Antverpách.
V Belgii se udrželo jen velmi málo klášterů. Císař Leopold již roku 1791 odvolal mnoho nařízení svého bratra, avšak nepřátelské smýšlení proti řeholníkům se tím nezměnilo.
K tomu ještě v Belgii i v jiných zemích zasáhlo francouzské vojsko, proto se museli rozejít i angličtí bratří, kteří se do Belgie utekli před pronásledováním. Bratří se vraceli ke svým příbuzným nebo se uchylovali do ciziny.
V ITÁLII byl ještě i v druhé polovině osmnáctého století stav řádu dobrý. Opakoval se zjev, že právě z nejobservantnějších kongregací vycházeli nejvzdělanější bratří a nejlepší kazatelé.
Stále ještě vzkvétala kongregace blahoslaveného Jakuba Salomoni, která v této době měla patnáct klášteru a více než dvě stě bratří. Ve vědách vynikali BRATŘÍ DANIEL CON-CINA a BERNARD De RUBEIS.
Jiní bratří horlivě kázali. Mnoho bratří vyučovalo nejen na řádových studiích, ale i na universitách hlavně v Padově a v Turíně.
Avšak i zde začaly zásahy se strany státu. Bratří v Benátkách chtěli některé změny v hranicích provincie, avšak udělá-li chybu, že o ně nežádali v Římě, ale u senátu republiky benátské, která ochotně vyhověla. JOSEF II. pak udělal podobný zásah z vlastní iniciativy.
Chtěl "reformovat" řeholní řády, avšak ve skutečnosti mu šlo hlavně o to, aby řeholníci v jeho státech nepodléhali žádné "cizí" autoritě a aby mohl s řeholníky i s kláštery nakládat podle své libosti. Hned také zrušil některé menší kláštery a nařizoval, aby vše bylo podrobeno státním kontrolám.
I zde hodně brzdil přijímání nových členů. Bylo jasné, že počítá se zaniknutím řeholních řádů a chce je urychlit.
Některé kláštery byly protiprávně bez souhlasu apoštolského Stolce podřízeny biskupům.
Benátská republika se také začala řídit příkladem Josefa II. a postupovala vůči řeholníkům stejně jako on.
I KLÁŠTERY V NĚMECKU byly postiženy nejprve josefinismem, potom francouzskou revolucí. Bratří z kláštera v KOLÍNĚ museli ve dvou hodinách opustit staleté budovy, kde kdysi studoval již svatý Tomáš Aquinský, a přišli o knihovnu i o archiv.
Ještě hůře však byly postiženy KLÁŠTERY SESTER II. ŘÁDU -V Čechách a na Moravě byly všechny úplně zrušeny: v Praze u svaté Anny, v Plzni, v Brně a v Olomouci. Kromě kláštera v Plzni, který byl založen před šedesáti lety, přečkaly tyto kláštery husitské války, dlouhou dobu, kdy nebylo dorostu, vpád Švédů ve válce třicetileté i jiné pohromy.
Nyní však se sestry musely rozejít. Měly na vybranou: buď přejít k voršilkám nebo se vrátit do světa s nepatrným odbytným nebo se stejně malým důchodem.
O těchto sestrách nemáme zprávy. Kolik jich bylo? Jak se rozhodly? Zřekly se zcela společného života, nebo udržovaly mezi sebou spojení?
V klášteře svaté Anny v Praze prý v této době nebyl stav nejlepší. To však je jen povrchní úsudek zvenčí. Nepochybujeme, že i tam bylo mnoho úsilí o dokonalou lásku, mnoho věrnosti a lásky k svatému Otci Dominiku a touhy jít jeho ces -tou, mnoho bolesti pro ty sestry, které musely svůj klášter opustit.
Po kolika letech vyhnanství zemřela poslední sestra? Kam se poděla knihovna sester? Jediný starý breviář po těchto sestrách -by nám byl vzácný, avšak nezachovalo se pro nás vůbec nic.
V bývalém klášteře svaté Anny je dnes tiskárna. Teprve po více než sto letech přišly opět do naší vlasti sestry dominikánky, ale III. řádu; na sestry II. řádu se čekalo OTEC DE BOXADORS nemohl v této věci dělat nic. Jistě to byl pro ně ho těžký úkol, když musel za návštěvy Josefa II. v Římě toho to panovníka provádět po kostele a klášteře u Santa Maria sopra Minerva a uvést ho do casanatenské knihovny. Byl to šlechtic a jednal jistě s vybranou zdvořilostí.
Došlo-li k rozmluvě mezi ním a Josefem II. o náboženských poměrech v jeho císařství, neví nikdo. Jisté je, že Josef II. ani po této návštěvě nezměnil svůj postup vůči řeholníkům. -
To nebyla jediná nesnáz generála řadu JANA TOMASE.
I ve Francii začalo "osvícenství" konat své dílo . Nutno říci, že právě ve Francii proniklo často mezi kněze. Obyčejně se tam situace líčí tak, jako by zasáhla a konala své ničivé dílo teprve revoluce. Ve skutečnosti se však již dlouho schylovalo k bouři. Již roku 1765 si benediktini svatého MAURA, nazývaní obvykle "maurini", kteří si získali mnoho zásluh v patrologii a ve vědách, podali žádost, aby nemuseli zachovávat starou řeholi a nosit řeholní šat.
Byla to vlastně žádost o sekularisaci, kterou monarchie ochotně přijala. To je jen příklad. Podobných případů bylo tehdy dost.
Šířila se zkaženost mravů a pohrdání vírou hlavně ve vyšších kruzích. Filosofové začali oslavovat rozum, pro který chtěli uhájit naprostou svobodu; viděli ji hlavně v tom, že připravovali Církev o všechnu její moc.
Roku 1766 jmenoval Ludvík XV. "komisi řeholníků", která měla za úkol "reformovat" řeholní řády ve Francii. Vůbec přitom nebrala ohled na práva Církve a na protesty "cizích" generálních představených.
Tato komise zrušila roku 1768 všechny kláštery, které měly méně než devět řeholníků. Po třech letech nařídila, aby řád Kazatelský svolal národní dominikánskou kapitulu, která měla "reformovat" dominikánské Stanovy.
Většina bratří se proti tomuto pokusu o úpravu nových národních Stanov postavila. Přesto se tato národní kapitula se šla, a to právě v generálním noviciátě v Paříži.
Nové Stanovy měly počítat s galikánskými články a s potřebami nové doby. Hlavním jejich účelem bylo vymanit francouzské bratry z pravomoci generála řádu.
Velká většina bratří" tyto nové "Stanovy" se vší rozhodností odmítala, avšak často se stávalo, že i těmto bratřím nezbývalo nic jiného než poslechnout. Francouzský vyslanec dokonce takzvané "národní Stanovy" předložil OTCI DE BOXADORS k podpisu.
OTEC GENERAL je ovšem nepodepsal a pevně a rozhodně kladl své námitky. Vývoj událostí tím překazit nemohl.
I dům PETRA SEILY V TOULOUSE, jednoposchodový dům z kamene, který byl vlastně prvním klášterem řádu, byl roku 1771 od dominikánů opuštěn. Bylo v něm po léta sídlo inkvisice, a vzpomínka na to převládla nad všemi ostatními vzpomínkami z prvních dob řádu, drahými každému dominikánskému srdci. - "Osvícení" bratří tehdy prohlásili: "Už jen jméno tohoto domu vyvolává nenávist v století tak osvíceném a za panovníka tak spravedlivého!"
Právě v době PRO ŘÁD TAK NESMÍRNĚ TĚŽKÉ vznikla ve Francii kongregace pod názvem OBĚTOVÁNÍ PANNY MARIE. Dostala schválení roku 1767. Její zakladatelkou byla ctihodná matka
MARIE POUSSEPIN. Vychoval ji a vedl OTEC MES-POLIE, vyšlý z přísné reformy Otce Michaelise. Heslem této kongregace bylo: PER CARITATEM AD VERITATEM.
Docházelo k dalším opatřením.
Po zrušení malých domů bylo usnadněno vystoupení z řádu a znesnadněno přijímání nových členů. Již dříve bylo vydáno na řízení, že ve Francii nesmí složit řeholní sliby nikdo, kdo ještě nemá jedenadvacet let.
O OTCI DE BOXADORS
se říká, že byl přímý a měl pevnou víru. Jistě ji potřeboval, aby zůstal klidný při všech těchto okolnostech a aby neustupoval tam, kde ustupovat neměl. Snažil se všemožně bratry vést, poučovat a usměrňovat.
V listopadu roku 1775 byl jmenován kardinálem, avšak ve svém smyslu pro zodpovědnost řídil řád ještě další dva roky, dokud nemohla být svolána generální kapitula k volbě jeho nástupce. Stál proto v čele řádu jedenadvacet let.
Zemřel v roce 1780. Po jeho smrti řád neměl dvaapadesát let žádného kardinála.
VE FRANCII zatím pokračovalo soustavné ničení řeholního života. NĚKTEŘÍ BRATŘÍ - snad s dobrým úmyslem - někdy jednali tak, že jejich jednání není možno schvalovat. Přesto však při pro puknutí revoluce bylo ve Francii stále ještě dvanáct set bratří, z nichž převážná většina patřila mezi věrné syny svatého Otce Dominika.
Každý z těchto bratří měl potom vlastně už své dějiny. Žádný z nich se nedočkal obnovení některého z francouzských klášterů.
Nástupcem OTCE DE BOXAD0RSE byl na generální kapitule v Římě zvolen opět Španěl z kláštera svatého Petra mučedníka v Toledu –
OTEC BALTASAR DE QUIŇONES .
Byl již delší dobu v Římě jako socius Otce De Boxadorse, který ho voličům doporučil. I při této volbě předsedal generální kapitule Svatý Otec PIUS VI.
OTEC DE QUIŇONES vynikal výmluvností. Patřil mezi nejlepší a nejnadanější kazatele, které tehdy řád měl. Byl proto již jako mladý kněz po nějakou dobu kazatelem u dvora španělského krále Karla III.
Byl vždy vzorným řeholníkem a měl všechny vyžadované vlastnosti. Zastával úřad generála řádu po celých jedenadvacet let, avšak setkával se ustavičně s nepřekonatelnými překážkami a těžkostmi na všech stranách.
Za něho bouře ve Francii vyvrcholila. Roku 1789 se v Paříži sešly "generální stavy", které zrušily monarchii, a roku 1790 prohlásily za zrušené všechny řeholní řády ve Francii.
To byl první plod revoluce.
Řeholníci, kteří chtěli zůstat řádu věrní, měli se uchýlit do domů jim určených. Zvláštní komisaři chodili po klášterech a ptali se řeholníků, jak se rozhodnou. Byli označováni jménem "jakobíni". Právě tento název byl dáván prvním bratřím Kazatelům při kostele svatého Jakuba.
Několik malých skupin bratří se stále ještě pokoušelo o společný život. Jako poslední klášter ve Francii byl násilím zavřen generální noviciát v Paříži 5. února 1793.
To je tedy datum, kdy přestal dominikánský život ve Francii, ačkoli v ní nepřestali žít bratří, kteří po něm toužili.
I SESTRY STIHL PODOBNÝ OSUD -Zanikl klášter v Prouille i všechny ostatní kláštery -
I sestry z nově vzniklé kongregace OBĚTOVÁNÍ PANNY MARIE byly rozptýleny. Z kláštera v Prouille doslova nezůstal kámen na kameni, protože si tam okolní vesničané jezdili pro stavební materiál.
2. října 1792 musely sestry opustit klausuru i krásný, památný kostel. Kam se uchýlily, nevíme.
BRATŘÍ I SESTRY se musili rozejít. Mnoho jich odešlo do ciziny. Byli ochotně přijímáni dokonce i v Anglii. Jiní, pokud se jim nepodařilo skrýt se, byli vypovězeni. Velmi málo bylo těch, kteří složili přísahu na občanskou konstituci.
Jeden z nich ONDŘEJ CONSTANT se stal dokonce konstitučním biskupem. Opět jiní platili za svou věrnost vězením. NĚKTEŘÍ BYLI STATI.
Když došlo k válce, mnohé země nemohly poskytnout bezpečný útulek bratřím, kteří jej tam hledali. OTEC GENERÁL byl nucen s bolestí prohlásit, že nemůže poskytnout žádnou pomoc. Vydal se na cestu do Španělska, kde tehdy bylo poměrně nejvíce klidu, snad proto, aby tam hledal pomoc, avšak zemřel cestou u Florencie roku 1798.
Kdybychom měli trochu více podrobností, mohli bychom napsat i stránky slavné. Není znám ani počet bratří, kteří byli popraveni.
Zvláštní odvahu a statečnost projevil dominikán OTEC LUDVÍK PACOT , zabitý v Paříži roku 1793.
Z francouzských provincií má snad nejvíce mučedníků provincie toulouská. Bratřím z této provincie připravovali mučednické koruny již Albigenští, později Kalvínci. Nyní francouzská revoluce rozmnožila tyto slavné řady mučedníků.
Z KLÁŠTERA DOMINIKÁNEK II. ŘÁDU V PAŘÍŽI, zasvěceného svatému Tomáši, vyšly roku 1794 dvě mučednice SESTRA ANGELIKA MAILLE - DESMARAIS a SESTRA ANNA AUBERT.
Jistě bylo těchto sester více, avšak jen tyto dvě známe jménem. Podle zprávy, jak umíraly řehol nice za francouzské revoluce, možno si udělat představu, jak umíraly i tyto sestry -Ze všech možných řádů se ve vězení tísnily namačkány a po celý den se modlily. Zdvojnásobily své prosby, kdykoli byly některé sestry vyvolány a odvedeny. Když se dověděly, že už jsou vedeny na popraviště, blahopřály té řeholní rodině, která dala nebi mučednice, a modlily se LAUDATE. Některé sestry se bály smrti, avšak čím více se její okamžik blížil, tím byly radostnější, takže i katané nad tím žasli. Jinak sestry ve vězení zachovávaly skoro ustavičné mlčení.
O osudu ostatních sester nevíme. Ani to není jasné, proč mohly být některé kláštery II. řádu po letech obnoveny a některé zanikly. Obyčejně tam, kde byl výstavný klášter, bylo budov použito k jiným účelům, kde byl klášter malý, chudý, nevyhovující a zastrčený, mohly se tam po letech sestry vrátit.
BRATŘÍ však musili ve FRANCII začínat zcela znovu. Půl století uplyne, než se dominikánský hábit opět objeví na kazatelně v zemi, kterou svatý Otec Dominik posvětil svým apoštolátem, kde založil první klášter svého řádu a položil tak k němu základy.
ZANIKLY TEDY KLÁŠTERY I. i II. ŘÁDU.
To však ještě neznamenalo konec. Byly tu statečné a horlivé terciářky, které za francouzské revoluce rozvinuly odvážnou činnost ve prospěch pronásledovaných kněží a bratří. Pracovaly též ve prospěch mládeže, chudých a vězňů.
Byla to zvláště
KATEŘINA JARRIGE ,
nazývaná "Catinon Menette" kněží a chudých. Tato sestra zemřela roku 1836, tedy tři roky před tím, než OTEC LACORDAIRE oblékl dominikánský hábit.
Roku 1933 byl vydán dekret o heroičnosti jejích ctností.
OBNOVU ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA VE FRANCII ZAHÁJILY ŘEHOLNICE.
Sestry z kongregace Obětování Panny Marie se shromáždily k společnému životu již roku 1803. Za jakých okolností ovšem nevíme. Pravděpodobně to bylo zpočátku jen ilegálně a musely se skrývat a žít jen v malých skupinkách ještě i po tomto roce.
Z KLÁŠTERů II. ŘÁDU byl pravděpodobně jako první obnoven klášter v NAY, kde začaly sestry společně žít již roku 1807. Jak zajímavé by byly podrobnosti o tom! Mohl jim poskytovat duchovní pomoc a vedení některý z našich OTCů?
O BRATŘÍCH nemáme z této doby z Francie ani jedinou zprávu. Nezmiňuje se o nich ještě ani životopis OTCE LACORDAIRA.



ZAČÁTEK DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ


Francouzská revoluce se svými následky se neomezila jen na Francii. Od roku 1796 se francouzská vojska postupně zmocnila Sardinie, vévodství milánského, republiky benátské.
Všude, kde se dostala k moci, vyháněla řehol niky z jejich klášterů a zabírala jejich statky. Kláštery a někdy i kostely byly proměňovány v kasárny, ve školy, v nemocnice - a někdy také ve vojenské stáje.
Roku 1798 byl již deportován papež PIUS VI. K moci se dostal Napoleon, který se snažil navázat styky s Apoštolským Stolcem. Chtěl si zcela zajistit vládu a k dosažení tohoto cíle považoval papežství za důležitý mravní vliv; proto roku 1801 uzavřel konkordát, k němuž však potají přidal některé články, jimiž byla celá dohoda zfalšována. Ani to mu nestačilo.
Roku 1809 si francouzské císařství zabralo celý papežský stát. Tak se nakonec i PIUS VII. stal vězněm ve Francii a byl všemožně pokořován.
Roku 1810 byl vydán dekret, kterým byly zrušeny všechny řeholní komunity v celé Itálii.
FRANCOUZSKÁ VOJSKA obsadila rovněž Švýcarsko, Belgii, Holandsko, značnou část Německa. Všude byl postup proti řeholním řádům stejný.
Tak došlo k úplnému zániku všech provincií francouzských a ke skoro úplnému zrušení provincií italských i klášterů v Holandskua v Belgii.
V ITÁLII se tato bouře přehnala dost rychle, avšak následky po ní zůstaly strašné. Ze 493 italských klášterů bratří " jich mohlo být obnoveno jen osmdesát.
Stejně byly postiženy i SESTRY II. ŘÁDU. Mnoho jejich klášterů tehdy zaniklo. TATO DOBA byla jistě nejtěžší ze všech, které řád dosud prožíval.
OTEC BALTASAR DE QUIŇONES, který zemřel pravděpodobně neočekávaně dne 20. června 1798 cestou do Španělska, dříve než se vydal na cestu, jmenoval podmínečně svým generálním vikářem dosavadního generálního prokurátora OTCE PIA JOSEFA GADDI, Itala, který se narodil ve Forli a patřil k provincii lombardské.
Po smrti OTCE DE QUIŇONES se OTEC GADDI obrátil na Svatého Otce s prosbou, aby ho jmenoval generálním vikářem bezpodmínečně.
ŠPANĚLÉ se mezitím stali v řádě jakousi velmocí. Všude bylo tehdy řeholním životem pohrdáno a byl odmítán, všude jinde řád Kazatelský bud zanikl úplně nebo zápasil s velkými těžkostmi všeho druhu, avšak ve Španělsku mohli řeholníci klidně pokračovat v normálním řeholním životě a řád se tam stále ještě těšil z úplné svobody a z podpory králů.
Španělsky mluvících provincií bylo tehdy celkem 16: tři ve Španělsku, 11 v Jižní Americe, jedna na Kanárských ostrovech, jedna na Filipínách.
Všechna tato území podléhala tehdy ještě španělskému králi. V čele řádu stáli Španělé již více než čtyřicet let. Nyní měla být svolána generální kapitula k volbě nového generála. Bylo jasné, že jediným vhodným místem k tomu je Španělsko. Generální kapitula byla proto svolána do Toleda.
Nedošlo k ní. Nebyla svolána více než padesát let od roku 1777 do roku 1832, a i pak byla vždy jen částečná, ačkoli se jí říkalo "generální". CELÝ ŘÁD SE OPĚT SEŠEL AŽ PO STO LETECH.
Tu došlo k události, o které těžko soudit. P. Walz svaluje vinu na španělského krále Karla IV., který se chtěl řídit vzorem ostatních evropských panovníků a přál si proto, aby řeholníci v jeho státech nepodléhali žádnému "cizímu představenému"
P. REDIGONDA se domnívá, že Španělé nechtěli uznat OTCE GADDIHO a měli námitky proti jeho žádosti, aby byl uznán bez podmínečným generálním vikářem nad celým řádem.
Španělský provinciál OTEC MUNOZ vyvolal dlouhou polemiku. K smíření a k dohodě tehdy nedošlo.
ŽÁDNÁ STRANA jistě neměla v úmyslu rozdělit řád tak, aby vznikly dva samostatné - na sobě nezávislé řády. Španělé chtěli jistě pouze hájit svá práva.
Kdyby byl mohl vzniklý spor řešit Svatý Otec, jistě by se byl vyslovil pro OTCE GADDIHO.
Španělé však udělali chybu, že celou záležitost přednesli svému králi, který z politických zájmů odtrhl své „poddané" od Říma.
Tak se ke všem pohromám, jimiž byl řád stíhán, přidal ještě i rozkol. Nebylo to skutečné rozdělení řádu. Nedošlo k žádným změnám a nevznikly rozdíly v zákonodárství a podobné - Přesto však šlo o stav velmi vážný, bolestný a nebezpečný.
A P. REDIGONDA opět o tom říká, že svatý Otec Dominik jistě nemohl souhlasit se svými krajany a nemohl jim žehnat. Jsou však ještě dnes známy všechny okolnosti, za nichž k tomuto rozdělení došlo?
Do sporu MUŇOZE S GADDIM zasáhl tedy španělský dvůr a začal vymáhat na PIU VII., který byl ve velmi těžkém postavení, úřední výnos ve prospěch dominikánů v zemích španělského "katolického" krále.
PIU VII. velmi záleželo na dominikánském řádě a viděl dobře, že jde o něco, co řádu neprospěje. Nakonec však musel ustoupit, aby se předešlo většímu zlu.
15. května 1804 vydal bulu "Inter graviores", jíž byl řád prakticky rozdělen na dva správní obvody, jak si to španělský král přál. 16 španělských provincií se osamostatnilo. K druhé části řádu patřily všechny provincie o -statní. 0 portugalské provincii se tu nemluví.
ZA TOHOTO ROZDĚLENÍ SE VŠAK NIKDY NESTALO, ABY BYLI SOUČASNĚ DVA GENERÁLOVÉ ŘÁDU, jak tomu bylo za církevního rozkolu. Podle buly "Inter graviores" měl vždy v čele jedné skupiny stát generál řádu, v čele druhé generální vikář - a to střídavě.
Aby toto střídání bylo pravidelné, bula předpisovala, že generál řádu bude zastávat svůj úřad vždy jen šest let. Do této doby byl vždy úřad generála řádu doživotní kromě případů, kdy se generál řádu zřekl úřadu. Snad jen dvakrát se také stalo, že byl sesazen.
Prakticky tu tedy byly dvě řady představených, dvě větve řádu, při čemž byla zachována jednota titulu. "Římský" generál se měl střídat se "španělským". Nebylo to vždy přesně podle programu. Přesto však nebylo možno mluvit o dvou řádech.
Ve skutečnosti však po celých osm let neměl nikdo ani titul generála. I OTEC GADDI byl po celou tu dobu generálním vikářem. Teprve roku 1806 ho PIUS VII. jmenoval generálem řádu.
GENERÁLNÍM VIKÁŘEM VE ŠPANĚLSKU byl jmenován OTEC JOSEF DIAZ.
OTEC GADDI chtěl o svém jmenování podat zprávu všem provinciím, tedy i španělským. Tato zpráva však byla považována za vměšování do španělských záležitostí a "katolický král" ji nepřipustil.
OTEC DIAZ sdělil 22. července 1806 bratřím španělských provincií podle svého výkladu buly "Inter graviores", že zpráva o jmenování OTCE GADDIHO generálem řádu je pro ně zcela nezávazná, protože OTEC GADDI nemá nad španělskými bratry žádnou pravomoc ani jurisdikci.
Což už tehdy ve Španělsku nebyla slibována poslušnost generálu řádu?
Snad by tu někdo chtěl OTCE DIAZE odsuzovat, avšak on se provinil jen přílišnou úslužností k španělskému dvoru. Bylo dost bratří, kteří TOTO ROZDĚLENÍ TĚŽCE NESLI; jistě zvláště ti, kteří studovali dějiny řádu a životy našich svatých. Není dost přesných zpráv, avšak nechybí hlasů, že toto neblahé rozdělení začal i dovršil španělský král.
BRATŘÍ dost často projevovali ochotu a touhu po sjednocení zvláště při provinciálních kapitulách.
Roku 1815 Otce Diaze vystřídal nový generální vikář OTEC RAJMUND GUERRERO, který z pověření svých bratří poslal do Říma projev touhy po dokonalé jednotě.
PIUS VII. tím byl velmi potěšen, avšak španělský král Ferdinand VII. opět zakázal jakékoli kroky v tomto směru.
V roce 1806 byl OTEC GADDI nezvolen, ale jmenován 66. GENERÁLEM ŘÁDU. Dělal-li si přehled o stavu řádu, musel konstatovat, že ve Francii, v Německu, v Belgii a Holandsku řád zcela zanikl. Podobně při dělení Polska byla skoro úplně zničena provincie polská.
Provincie ruská - hlavně v Haliči - se potýkala s velkými nesnázemi.
Rakousko-Uhersko mělo čtyři provincie: českou, rakousko-uherskou, polskou a dalmatskou, avšak tyto provincie měly jen málo členů a málo styků s Římem a dominikánský život byl v nich jaksi ospalý.
V Itálii těžkosti vyvrcholily roku 1810, kdy tam Napoleon zrušil všechny řády.
OTEC GADDI tehdy ani nemohl zůstat v Římě. Odešel snad k příbuzným do rodného Forli. Dělal vše, co mohl, a však tenkrát byly takové poměry, že prý stačilo někde zazvonit na společný oběd a už kvůli tomu bylo vyšetřování.
Snad se ve Forli dověděl nebo možná také nedověděl, že ro ku 1814 po dlouhé přestávce vznikl první klášter a první noviciát bratří Kazatelů v Anglii.
PŘEHLED ITALSKÝCH PROVINCIÍ ukazuje, jaké nesnáze byly tehdy na všech stranách. Provincie svatého Petra mučedníka byla zrušena již roku 1802, obnovena roku 1814 po Napoleonově porážce.
Klášter v Turinu však ožil teprve roku 1822, a jiné kláštery ještě později.
LOMBARDSKÁ provincie, rovněž zrušená po vpádu francouzských vojsk, měla již roku 1826 opět třináct klášterů. Přidaly se k ní ty domy z kongregace blahoslaveného Jakuba Salamoni, které mohly být opět obnoveny.
ŘÍMSKÁ provincie byla úředně zrušena v letech 1810 -až 1814; tedy jen čtyři roky. V té době byla kasárna v klášteře svaté Sabiny i v klášteře Santa Maria sopra Minerva.Ten to klášter však byl hned, jak to okolnosti dovolily, přestavěn a opraven.
V JIŽNÍ ITÁLII zaniklo celkem pět provincií. Teprve roku 1824 byla obnovena pouze jedna, nazvaná REGNI.
Mnohem později byly obnoveny ještě i provincie Kalábrie a Apulie, které však velmi brzy opět zanikly.
PROVINCIE SICILSKÁ byla poškozena poměrně méně. Roku 1838 byly na Sicílii ustanoveny tři provincie, z nichž každá měla nejméně šestnáct klášterů nebo domů, a -však již roku 1853 byly opět spojeny v jednu.
MALTU obsadili Angličané, kteří chtěli uznávat pouze místní náboženské autority. OTEC GADDI proto roku 1816 jméno val pro Maltu generálního vikáře. Později vznikla na Mátě provincie, daná pod ochranu svatému PIU V. Dnes má tato provincie pět klášterů a dva domy.
NA VÝCHODĚ se udržel jeden dům ve Smyrně a jeden v Cařihradě. V těchto domech žili italští bratří.
OTEC GADDI měl skončit své šestiletí v roce 1812. Vyskytly se hlasy, které ho obvinovaly z kolaborace s Napoleonem. Tato záležitost byla přezkoumána a OTEC GADDI byl plně rehabilitován.
PIUS VII. po svém návratu do Říma přes ustanovení buly "Inter graviores" ho roku 1815 znovu jmenoval na další šesti letí - zda generálem nebo generálním vikářem, není dost jasné.
TOTO ŠESTILETÍ OTEC GADDI již nedokončil 24. prosince 1819 zemřel. - Jiní autoři však uvádějí, že tento OTEC zastával úřad generála řádu pouze do roku 1814 a že řád neměl generála celých jedenáct let. Už z rozdílnosti a nepřesnosti těchto údajů je zřejmé, kolik tu bylo zmatku a nejistoty.
Všechny italské provincie byly velmi oslabeny a ochuzeny. Obnovovaly se jen pomalu a s velkými těžkostmi. Musely být pracně a namáhavě znovu získávány nejen kláštery, ale i pravý dominikánský duch.
Vyskytlo se neporozumění i mezi světskými kněžími. Tak prý na příklad u svatého Otce Dominika v Boloni dostali naši OTCOVÉ malou a odlehlou světničku teprve roku 1824, avšak duchovní správu v tamním kostele měl dále diecésní kněz. Podobných případů bylo mnoho.
Stejné nesnáze byly i při obnovování společného života. Často šlo o OTCE a BRATRY, kteří byli i čtvrt století rozptýleni po farách i jinde. Nebylo snadné vyžadovat od toho, kdo byl už starší, žil už tolik let samostatně a staral se sám o sebe, aby se tohoto soukromého života zcela a ihned zřekl.
Kromě toho těch, kteří se vraceli, bylo velmi málo.
Tak na příklad v Boloni bylo roku 17S8 sto dvacet pět řeholníků a do roku 1824 se vrátilo pouze osm OTCO a dva BRATŘÍ spolupracovníci. Kolik bylo škod hmotných, nedá se ani odhadnout. Knihovny byly většinou rozkradeny a domy zpustošeny.
Další nesnáz byla v tom, že i v Itálii začalo ubývat nových povolání. Přesto však u mnoha řeholníků byla dobrá vůle a láska k svatému Otci Dominiku a jeho řádu. Proto se obnova pomalu ale jistě dařila.
V BELGII a v HOLANDSKU byli někteří bratří rozptýleni po farách. Přesto dostali dovolení volit si svého provinciála, který mohl přijímat novice, i když nemohly být splněny všechny podmínky, vyžadované pro normální noviciát.
O KLÁŠTERECH II. ŘÁDU nemáme přesné statistiky. Kolem roku 1720 jich bylo jen v Itálii asi sedmdesát. Za vpádu francouzských vojsk jich mnoho zaniklo. Některé byly opět obnoveny, některé ne. Na příklad ze čtyř boloňských klášteru byl obnoven jen jeden - a to až po sto letech. Ostatky blahoslavené Imeldy jsou dnes ve farním kostele.
Opět máme jen trochu zpráv - a to jen o některých klášterech. KLÁŠTER V MACERATĚ byl zrušen 14. července 1810.
Pětadvacet mnišek muselo opustit klášter. Tyto sestry se však nechtěly rozejít. Jako nejvzácnější poklad si odnesly o statky své zakladatelky a své první převorky. Prozřetelnost Boží je neopustila.
V době zrušení byla jejich převorkou SESTRA ROSA, ve světě Klementina Mignardi, pocházející ze šlechtické rodiny v Maceratě. Tato sestra byla neobyčejně odvážná; "více než žena", říká o ní kronika. Koupila dům a zřídila v něm malou kapli. Všechny sestry se v tomto domě tísnily a snažily se podle možnosti zachovávat vše tak, jako by byly v klášteře.
V jejich klášteře-byly v té době kasárny jako v mnoha jiných případech. Avšak již po pěti letech se do něho mohly sestry vrátit. Celý klášter byl pak důkladně opraven.
SESTRA ROSA je dodnes považována za jeho druhou zakladatelku. Zemřela roku 1836.
KLÁŠTER SVATÉH0 SIXTA , v němž svatý Otec Dominik shromáždil římské řeholnice, může se chlubit něčím zcela ojedinělým: ZA SEDM SET PADESÁT LET SVÉHO TRVÁNI NIKDY NEPŘERUŠIL CHÓROVOU MODLITBU.
Tyto sestry vděčí za mnoho svatému PIU V., který jim zakoupil pozemek a daroval jim sedm tisíc skudů na stavbu, aby se mohly přestěhovat od "starého" svatého Sixta na zdravější a výhodnější místo.
I v klášteře těchto sester byla za vpádu Francouzů vojenská nemocnice, sestry však si našly útulek v kterémsi blízkém domku a pokračovaly tam v chórové modlitbě i v práci. Po měrně brzy se mohly vrátit do svého kláštera.
Když oslavovaly SEDM SET LET svého nepřetržitého trvání, vydaly tiskem kroniku svého kláštera, která měla více než dva tisíce stran. Kronika vypravuje nejen o mnohých válkách a jiných pohromách, ale i o návštěvách řádových generálu a jiných představených a dokonce i o návštěvách papežů. Dnes je tento klášter na Monte MARIO v Římě, avšak mříže pro hovornu, které jim opatřil sám svatý Otec Dominik, sestry si vzaly s sebou.
I SESTRY VALBĚ musily opustit svůj krásný klášter svaté Magdaleny, upravený ze zámku. Ostatky jejich zakladatelky BLAHOSLAVENÉ MARKÉTY SAVOJSKÉ byly zcela tiše a bez slavnosti přeneseny do místní katedrály.
1. října 1802 musilo čtyřiatřicet řeholnic opustit klauzuru a rozejít se nebo žít jen ve skupinách, protože se tehdy nenašel pro všechny společný útulek. Jakmile se však bouře přehnala, i tyto sestry se mohly vrátit do svého kláštera.
28. října 1825 byly slavnostně přeneseny ostatky BLAHOSLAVENÉ MARKETY SAVOJSKÉ za účasti krále a královny.
V BELGII za těchto bouří zanikl první klášter II. řádu, který na radu svatého Tomáše Aquinského roku 1262 za -ložila vévodkyně brabantská ke CTI NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE.
O ostatních klášterech zatím zprávy nemáme. Kolik je to mezer!
Tak na příklad mezi bratřími a sestrami zemřelými v pověsti svatosti bývá uváděna i sestra II. řádu
JOSEFA KUMI
Měla stigmata, šířila úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a zemřela roku 1817. Nám se však dosud nepodařilo zjistit ani jaké byla národnosti - ani v kterém klášteře žila.
Podaří se někdy doplnit všechny tyto mezery?



ŠPANĚLSKÉ PROVINCIE


Pronásledování a těžké zkoušky začaly stíhat i bratry ve Španělsku. Žili tam klidně až do roku 1808, kdy i tam pronikla Napoleonova vojska. Tím došlo k prvnímu rušení klášteru. Někteří bratří tehdy odešli za hranice.
Roku 1814 se opět mohl ujmout vlády král Ferdinand VII. Zdálo se, že se s jeho návratem vrátí i svoboda a spravedlnost, avšak nebylo tomu tak. Již roku 1820 byl král donucen revolucí k některým náboženským zákonům.
Měly být zrušeny všechny kláštery, v kterých nebylo pětadvacet řeholníků. Roku 1821 následovalo další nařízení, že všichni řeholníci mají být pod pravomocí biskupů. Církevní statky byly zabírány.
Některé z těchto protináboženských zákonů nebyly nikdy u-vedeny v skutek. Králi se ještě jednou podařilo zavést absolutní monarchii. Do jeho smrti v roce 1833 byl proto ve Španělsku poměrný klid. Dokonalou jednotu řádu však ani tento panovník nedovolil.
Proto po vyjednávání madridského nuncia se španělským krá lem jmenoval PAPEŽ LEV XII. podle buly "Inter graviores" po delší přestávce teprve roku 1825 generálem řádu
JÁCHYMA BRIZE
z provincie aragonské. Měly mu podléhat kromě španělských provincií i všechny provincie v Jižní Americe, avšak jeho pravomoc nad těmito provinciemi zůstala jen teorií.
V Jižní Americe tehdy začaly vznikat nové státy, nezávislé na Španělsku, často nestálé a rychle měnící vládu. Avšak všem těmto novým republikám byl společný proticírkevní a protináboženský ráz, hlásaný s větší či menší otevřeností. Nové vlády opět začaly tím, že zakázaly řeholníkům styk s "cizími" představenými. Téměř všechny americké provincie tehdy prodělávaly vnitřní krizi.
V této době byl generálním prokurátorem OTEC FRANTIŠEK FERDINAND JABALOT Z FAENZE.
OTEC BRÍZ hned po svém jmenování projevil upřímnou touhu po jednotě řádu nejen slovy, ale i skutky.
Bratří ve Španělsku také už zakusili nejistotu a úzkosti. Tím jejich touha po jednotě a po bratrském porozumění vzrostla. OTEC BRÍZ si proto s OTCEM JABALOTEM vyměňoval dopisy přes nebezpečí, že se to znelíbí Veličenstvu.
Jednalo se hlavně o generální kapitulu, která měla být svolána do Zaragosy a skutečně se tam roku 1832 konala. "Generální" byla ovšem jen dle jména. Na obou stranách bylo upřímné přání sejít se v Římě. Všichni přitom projevovali velikou lásku k řádu.
OTEC BRÍZ se roku 1832 stal biskupem v Segovii. PAPEŽ ŘEHOŘ XVI. oprávnil obě strany, aby si zvolily svého představeného. Volba se měla konat v Zaragose i v Římě v jeden a týž den - 18. června 1832.
V Zaragose byl zvolen generálním vikářem OTEC FRANTIŠEK USAGRE.
V Římě byla situace tak těžká, že se nemohla sejít ani částečná generální kapitula. Byla proto povolena volba "per shedas". Jednotlivé hlasy byly zasílány do Říma a tam zkoumány. Generálním představeným byl tímto způsobem zvolen dosavadní generální prokurátor FRANTIŠEK FERDINAND JABALOT z provincie lombardské.
OTEC USAGRE ihned ho prosil o potvrzení. Projevil přitom horlivou snahu o zachování jednoty řádu. Prosil OTCE GENERÁLA, aby mu pomáhal alespoň radou v nesnadných záležitostech.
OTEC JABALOT potvrdil španělského generálního vikáře v novém úřadě. Obě strany tedy udělaly vše, co mohly, aby zůstala zachována jednota řádu. ŘÁD měl v této době po dlouhé přestávce opět i kardinála.
Stal se jím roku 1832 OTEC JOSEF_VELZI, který byl dříve po nějakou dobu řádovým generálním vikářem -Zemřel roku 1836.
OTEC JABALOT měl mimořádně velké vzdělání a byl všude znám jako dobrý řeholnik. Znal také dobře poměry v jednotlivých provinciích i těžkosti řádu. Proto si od jeho zvolení všichni mnoho slibovali.
Zemřel však nečekaně 9. března 1834, takže nestál v čele řádu ani celé dva roky.
Bylo tu přání zachovat nařízení buly "Inter graviores" o střídavém šestiletí. Nástupce Otce Jabalota nebyl proto jmenován na šest let, ale měl pouze dokončit šestiletí svého předchůdce. ŘEHOŘ XVI. jím jmenoval OTCE BENEDIKTA MAURICIA OLIVIERI, komisaře posvátné římské inkvisice. Pocházel ze Saluzza a patřil rovněž k provincii lombardské. Vykonal již dříve mnoho prací pro řád. Po necelém roce se však svého úřadu zřekl.
Stručné zprávy, které jsou nám na dosah, říkají, že za ŘehořeXVI. mělo dojít k omezení svobody řádu a pravomoci řádových představených. OTEC OLIVIERI si v této záležitosti nevěděl rady. Bál se zodpovědnosti a proto raději přenechal v řízení této záležitosti jiným.
JEHO NÁSTUPCI se skutečně podařilo uhájit pro řádové představené svobodné řízení řádu.
OTEC BENEDIKT Mauricius Olivieri zemřel v Římě 27. září 1845.
V jediném šestiletí došlo proto k jmenování už TŘETÍHO OTCE GENERÁLA - opět nejlepšího z nejlepších. Byl to OTEC
TOMÁŠ HYACINT CIP0LETTI
z Ascoli, tedy rovněž z provincie lombardské. Řídil řád v letech 1835 až 1838. Dokončil tedy šestiletí, započaté jeho předchůdci. Projevil přitom velkou rozvahu a lásku k řádu. Za něho už začínalo ve Španělsku "desolatio".
Tento OTEC si velmi přál, aby byla konána normální velební generální kapitula v Římě. Stálo ho to mnoho námahy, avšak došlo k tomu, ačkoli se to některým bratřím dříve zdálo téměř nemožné. Roku 1838 se v Římě po dlouhé přestávce skutečně sešla generální kapitula. Opět na ní chyběli španělští bratří, takže ve skutečnosti byla zase jen částečná.
Sešli se však zástupci osmi italských provincií, přišli bratří z Anglie, z Irska, z Malty a ze Severní Ameriky.
O provinciích, které patřily k bývalému Rakousko-Uhersku, ne ní ještě ani zmínka.
2. června 1838 byl na táto generální kapitule zvolen jedenasedmdesátý generál řádu a sedmdesátý nástupce svatého Otce Dominika "optimus"
OTEC ANGELO DOMÉN ICO ANCARANI Z FAENZY
rovněž z provincie lombardské. Ono slůvko "optimus" přidává k jeho jménu P. Walz. Byl to skutečně věrný a horlivý syn svatého Otce Dominika; avšak řádu ani v této době nechyběli i jiní řeholníci, kteří chtěli věrně jít Dominikovou cestou a usilovali všemožně o dobro řádu. Bratří stále ubývalo.
Ještě roku 1750 se mohlo mluvit o třiceti tisících bratří. Roku 1838 byl počet bratří odhadován na 4.500 - avšak byli v tom i bratří ze "zpustošených" provincií, jejichž počet se dal těžko odhadnout.
ITALSKÉ provincie měly v této době 800 bratří; tento po -čet bude stále ještě klesat. V této době, kdy v Itálii bylo mnoho dobrých snah, prožívaly těžké chvíle provincie španělské.
OTEC FRANTIŠEK USAGRE zastával úřad generálního vikáře jen dva roky, protože roku 1834 zemřel. Je uváděn mezi bratřími, kteří zemřeli v pověsti svatosti.
ROZPTÝLENÉ ŠPANĚLSKÉ BRATRY řídil pak už jen jmenovaný "komisař" JAN GENIS, avšak ani on nemohl nakonec dělat nic. Odešel proto do Říma, kde po letech zemřel.
Po smrti krále Ferdinanda VII. došlo ve Španělsku k občanské válce a k boji o trůn. Ferdinand určil za svou nástupkyni tříletou dceru Isabellu, místo níž vládl generál Espartero, který si počínal jako diktátor. Vystupoval ve všem proti náboženství. Proti němu se postavil Ferdinandův bratr Don Carlos, avšak nedostal se k moci.
Vzniklá občanská válka postupovala proti řeholníkům tak násilně, že dala řádu nové mučedníky. Jsou to BRATRI, pobití 17. července 1834 v klášteře svatého Tomáše v Madridě: Ludvík de La Puente, Jáchym Garcia Carant, Josef Fernandez de Narayo, Řehoř del Moral, Šebestián Diaz Sanseca, Josef Luesma. Josef Rodriguez,
Kromě toho byla zraněna ještě celá řada BRATŘI.
Události následovaly rychle za sebou. Roku 1834 byla ustanovena zvláštní komise, která měla "reformovat" řeholní řády. Řeholníci v ní ovšem zastoupeni nebyli. Roku 1835 byli řeholníci úředně "zproštěni jha řehole". Po dvou letech pak byly ve Španělsku všechny řády úředně zrušeny a všechen jejich majetek byl zabrán.
V PORTUGALSKU byla situace velmi podobná. I tam byly boje o trůn. Všechny řády tam byly zrušeny již roku 1834.
V této době měla portugalská provincie ve čtyřiadvaceti klášterech 237 bratří; avšak v tomto počtu nejsou započítáni ti kteří již předem očekávali tento vývoj situace a uchýlili se do bezpečí.
OTCOVÉ MISIONÁŘSKÉ KONGREGACE pro Východní Indii, podléhající portugalské provincii, pokračovali i dále ve svých pracích často v odlehlých misijních stanicích. Poněvadž nepřicházela již žádná posila, proto pozvolna vymírali.
V roce 1850 mělo již jen šest španělských diecésí svého biskupa. Roku 1851 byl Espartero svržen a byl uzavřen konkordát se Svatým Stolcem, avšak situace řeholníků se tím málo změnila.
V době zrušení bylo ve Španělsku ještě 221 většinou velkých klášterů bratří na rozdíl od Itálie, kde v osmnáctém století bylo dost klášteru malých.
Z těchto 221 španělských klášteru byl ušetřen jen jediný v Ocana, který se měl stát jakýmsi seminářem pro Filipíny.
FILIPÍNSKÉ OSTROVY stále ještě podléhaly Španělsku. I generál Espartero chápal, jak platné služby tam misionáři prokazují vládě.
Nikde se nedovídáme, kolik nových členů smělo být přijímáno do onoho semináře, avšak jistě byl počet velmi omezován.
KLÁŠTERY SESTER II. ŘÁDU byly v té době ve Španělsku většinou chudé a malé. Co se sestrami?
Tu se ve Španělech ozvala jakási rytířskost vůči ženám. Zakázali přijímání dalšího dorostu, avšak jinak sestry nechá-li na pokoji. Měly pozvolna vymřít.
Avšak skoro všechny kláštery tuto zkoušku přečkaly. Jakmile to poměry jen trochu dovolily, ihned zase začaly přijímat nové postulantky.
Neznáme dějiny španělských klášterů II. řádu. V Madridě jsou dnes tyto kláštery dva. Navazuje snad jeden z nich na klášter, který tam založil sám svatý Otec Dominik?
SEDM SET LET NEPŘETRŽITÉHO SPOLEČNÉHO ŽIVOTA V KLAUSUŘE mají za sebou sestry v rodišti svatého Otce Dominika v Calarueze. Podle tradice byl svatý Otec Dominik již jako podpřevor v Osmě duchovním vůdcem sester v San Estaban de Gormaz v klášteře, vzdáleném asi deset kilometrů od Osmy. Tyto sestry byly přijaty do dominikánského řádu.
Král Alfons X. založil 11. července 1270 takzvaný "královský" klášter na místě, kde se svatý Otec Dominik narodil. Přešly tam sestry od San Estaban. Do tohoto kláštera vstoupila Infantka Dona Margarita de la Cerda a Infantka Doňa Leonora, dcera krále Alfonse X.
Ve svém archivu mají tyto sestry list svatého Rajmunda Pennafortského, 177 dokumentů od králů, opatřených pečetěmi, a mnoho papežských bul.
ŠPANĚLSKÉ SESTRY mohly tedy pokračovat v mlčenlivém kontemplativním životě.
BRATŘI na tom byli hůře. Museli se rozejít. Místo dějin španělských provincií bylo by proto nyní nutno psát dějiny jednotlivých bratří. Někteří z nich se dostali do misií. Jiní odešli do Itálie. Opět jiní působili na farách. Kolik by tu bylo vzorů věrnosti a lásky k řádu, kdyby" to vše nezůstalo skryto!
Jen o jednom z těchto OTCO máme trochu více zpráv. Stal se vzorem pro řeholníky v socialistických zemích. Je to
OTEC FRANTIŠEK COLL
Narodil se 18. května 1812 ve vesnici Gomberny v Pyrenejích. Když mu byly čtyři roky, zemřela mu matka. Z Františka vyrostl chlapec, který měl velmi živou povahu. Všichni o něm říkali, že je veselý. On však spojoval tuto radostnost s hlubokou vírou a s upřímnou zbožností.
Už jako dítě kázal, pokud ovšem našel posluchače. Se svými druhy organisoval poutě a různé náboženské průvody.
Záhy, velmi záhy projevil touhu po kněžství. Nikdo mu v tom nebránil, avšak nikdo mu také neslíbil pomoc a podporu. V jeho rodné vesnici byli všichni příliš chudí. Nezalekl se toho. V deseti letech se sám přihlásil do malého semináře.
Nepřijali ho tam do internátu, protože za něho neměl kdo platit. Našel si však jistou rodinu, kde se stal domácím učitelem. Dostával za to trochu jídla a koutek, kde směl přespat. Divině konal cestu do Vich. V poledne mu tam františkáni dali u brány trochu polévky. Večer se zase vracel a dával hodiny svým žákům. V noci studoval.
Rozhodl se, že se stane řeholníkem. Sám prohlásil, že na něho nejvíce působilo a nejvíce ho k řeholnímu životu přitahovalo mlčení a mír, který tušil za branou kláštera. Snad jeho dětská horlivost při kázání měla vliv na jeho povolání, že se chtěl stát bratrem Kazatelem -Ještě velmi mladý prošil o přijetí u dominikánů ve Vich. Byl odmítnut.
Nebyl však z těch, kteří se zaleknou překážek. Sel pěšky až do Gerony. Tam byl přijat a měl obláčku.
Klášter, v němž konal noviciát, zdál se mu být nebem. Horlivě studoval. Plnil všechny své povinnosti až s úzkostlivou věrností. Vždy ve všem poslechl. U svých spolunoviců měl pověst svatosti.
Nikdy na něm nemohli najít žádnou chybu. Vždy byl horlivý, zdvořilý, vyrovnaný, pilný.
Všem byla patrná jeho veliká zbožnost. Přitom však nikdy ze sebe nic nedělal. Zůstal milý a radostný. Opravdu jako v nebi! Nedělal nic zvláštního, ale vždy byl věrný v malém.
Horlivě se připravoval na kněžství, avšak právě v roce, kdy měl být vysvěcen, byl vyhnán španělskou vládou z kláštera. Vyhnán? Není to příliš tvrdé slovo? Avšak jak jinak označit tuto situaci?
Kam měl nyní BRATR FRANTIŠEK jít, když ho připravili o to, čemu říkal nebe? Vrátil se do své rodné vesnice. Nedovídáme se, jak dlouho mu sel čekat, ale po nějaké době byl tajně vysvěcen na kněze.
A zase nejistota. Co má teď dělat? Zakázali mu společný život, avšak nezakázali mu kázat. To tehdy ještě trestné nebylo. Uchýlil se proto k rodině, kde jako chlapec vyučoval, a kázal při každé příležitosti. Opět nevíme, jak dlouho trval tento provisorní stav.
Potom se stal administrátorem v zanedbané vesnici, kde vládla náboženská vlažnost. Stal se tam všechno všem. Hlavní jeho snahou bylo odstranit nepřátelství, které vládlo mezi jednotlivými vesničany. Plně se mu to zdařilo. Tam, kde působil, všichni ho měli rádi.
Nemohl nosit veřejně hábit, avšak nezapomínal, že je dominikánem. Chtěl jím zůstat se vší rozhodností. Nezapomínal, že má rozdávat jiným z plnosti nazírání.
Vesnice svěřená jeho péči se mu zdála příliš omezeným polem působnosti. Zřekl se proto své farnosti, aby mohl více kázat. Tím se zřekl i jakéhokoli hmotného zajištěnu Byl zcela chudý. Neúnavně kázal a zpovídal.
Poznal, jak velikým zlem je náboženská nevědomost, která vládla hlavně na venkově. Za svého působení v různých farnostech poznal i některé dívky, které se chtěly dát zcela Bohu. Pozvolna v něm dozrával úmysl založit kongregaci pro výchovu mládeže.
Tato kongregace má ovšem své dějiny. Hlavně zpočátku k nim patřilo mnoho nejistoty a trpělivé čekání. OTEC FRANTIŠEK byl zcela bez peněz a v ustavičných nesnázích. Diecésní biskup, jemuž se svěřil se svým záměrem, dal svůj souhlas, avšak později jej odvolal.
O OTCI FRANTIŠKOVI začaly kolovat nejrůznější pomluvy. Dříve byl vyhledávaným zpovědníkem kněží.
Nyní se u něho již nechtěli zpovídat, aby si nezadali, a samozřejmě ho také přestali zvát na výpomoc do svých farností.
Přes všechny tyto těžkosti 15. srpna 1856 vznikla NOVA KONGREGACE ZVĚSTOVÁNÍ PANNY MARIE.
Šířila se velmi rychle. V roce 1869 - tedy ještě za života OTCE FRANTIŠKA měla už třicet domů. Dnes má tato kongregace mateřinec ve Vich v provincii aragonské. Roku 1950 měla 57 domů a 871 sester.
O OTCI FRANTIŠKOVI se pak už nemluví. Žil stále stejně - prostý, skromný, horlivý.
Umíral roku 1875 s růžencem v ruce. Poslední jeho slova byla: "Do nebe ... do nebe ... k věčnému životu ..."
Jemu byl nebem i klášter, avšak do tohoto nebe se už nedostal. Jistě také věděl, jak první bratří opět po letech začínají společně žít, a radoval se z obnovení jednoty celého řádu. Obnovení španělské provincie se už nedočkal. Vždy a přes všechno zůstal věrným synem svatého Otce Dominika. 4. května 1970 byl podepsán dekret o heroičnosti jeho ctností. K jeho blahořečení dojde 22. října 1978.
A ostatní bratří? Pro mnohé se stalo mlčení a utrpení jediným prostředkem, jak mluvit o Bohu. Přesto však, jak se zdá, měli volnosti poměrně dost. Nepotřebovali státní souhlas. Museli opustit kláštery, které zabrala vláda, jinak však tu bylo tolik blahovůle, že mohli dělat, co chtěli a dokonce se i pokoušet ve skupinách o společný život, a nikdo jim v tom nebránil. Jen nesměli veřejně nosit hábit.
Za těchto okolností mohl být obnoven řeholní život hned, jak se poměry uvolnily.
Zvláště po konkordátu španělské vlády s Apoštolským Stolcem roku 1851 začínaly první nesmělé pokusy o obnovu alespoň několika klášterů. První byl obnoven v Corias roku 1860.
Nešlo o nějaký převratný úspěch. BRATŘÍ museli postupovat pomalu a opatrně. Zpočátku nemohli nosit hábit ani doma ve svém. Hlavní a rozhodující vsak tu byla touha a úsilí o obnovu dominikánského života - a ty nechyběly.
V roce 1860 žilo v klášteře v Corias šest OTCů a jeden věrný BRATR spolupracovník. Převorem byl zvolen OTEC JOSEF MARIA LARROCA. Počet bratří brzy stoupl na 39. Došlo však k nové změně vlády a proto i k novým obavám a nejistotám. Ro ku 1869 však byla vyhlášena svoboda bohopocty a bratří mohli žít klidně. Roku 1875 jich bylo v tomto klášteře už sedmdesát.
TO BYL TEDY PRVNÍ OBNOVENÝ DOMINIKÁNSKÝ KLÁŠTER VE ŠPANĚLSKU.
Po něm následovaly další: druhý v Padrosu, třetí v Caldas de Besaya, kde žili někteří OTCOVÉ společně již od doby, kdy došlo k zrušení řeholních řádů ve Španělsku. To stačilo, aby již 27. ledna 1879 - tedy již čtyři roky po smrti OTCE FRANTIŠKA COLLA, byla obnovena španělská provincie, která je vždy v po řadí první .
Následovaly další kláštery - hlavně v Salamance, v Madridě, v Barceloně, ve Vailadolidu, v Oviedu i jinde.
V roce 1897 byla obnovena provincie Betická, která začínala se čtyřiapadesáti bratřími - a teprve v roce 1912 provincie ARAGONSKÁ.
To však pro španělské bratry nebyl konec všech zkoušek. Ve dvacátém století měla propuknout nová bouře.
Ještě dříve než došlo k obnovení první španělské provincie, roku 1872 zrušil PIUS IX. bulu "Inter graviores" a řád se k radosti všech znovu vrátil k dokonalé jednotě.
Roku 1836 byla rovněž zrušena provincie na Kanárských ostrovech "Canariarum" - a obnovena již nebyla. Dnes jsou na Kanárských ostrovech v jednom domě tři dominikáni z provincie Betické.
Zanikla i první jihoamerická provincie SVATÉHO KŘÍŽE, zrušená roku 1834. Ještě roku 1881 bylo na Kubě šest dominikánů z této provincie. Pak tam vypomáhali jen bratří ze Španělska a později i z Francie. V roce 1950 měla na Kubě tři kláštery provincie Betická.
V jihoamerických státech a v Mexiku docházelo k častým změnám vlády a zákonu. Většinou byly tyto vlády Církvi nepřátelské. Řeholní řády první pocítily následky. Některé provincie byly úplně zrušeny.
Vypovězení řeholníci se do nich obyčejně mohli brzy vrátil, avšak nehlásil se nový dorost a tak tyto provincie pozvolna vymíraly. Slavné řádové university - první v Jižní Americe - byly bud zrušeny nebo postátněny. Styk s cizinou byl zcela znemožněn.
V Peru se nepřízní času a bezprávím stalo, že tam zůstaly jen tři kláštery z dřívějších pětadevadesáti. Proto tato provincie ztratila titul a práva provincie.
Provincie v Kolumbii byla zrušena snad již roku 1821. Obnovovala se velmi pomalu. Bouři takzvané sekularisace musili přečkat i bratří v Equadoru. V Chile řeholní život mnoho utrpěl již za bojů o ne závislost roku 1810.
V ARGENTINĚ vznikla samostatná provincie až roku 1724. Roku 1823 tam byla nastolena liberální vláda. Bratří proto mnoho ztratili a to nejen na majetku, ale i na řeholní kázni. Tak tomu bylo skoro vždy v podobných případech. Některé kláštery byly zrušeny a někteří bratří donuceni k sekularisaci.
Avšak již roku 1835 došlo k zlepšení. Observance byla o -pět obnovena. Koncem devatenáctého století začalo znovu bratří ubývat.
V MEXIKU byl řeholní život zakázán v roce 1861.
Tak má vlastně každá provincie své dějiny. Každá musila projít různými zkouškami. Přitom však tu bylo mnoho upřímné touhy po obnově. Tato touha připravovala nový rozkvět.
Z téměř odumřelého pomerančovníku u svaté Sabiny, který podle tradice zasadil svatý OTEC DOMINIK, vyrazila nová svěží ratolest -



PROVINCIE POSVÁTNÉHO ROŽENCE NA FILIPINÁCH


Tato provincie si zasloužila název "slavná". V devatenáctém století musila podstoupit nový křest krve.
Ve Španělsku jí zůstal i za největšího protináboženského pronásledování klášter a seminář v Ocana u Toleda, založený již roku 1527. Také dům v Avile se udržel alespoň tak, že mohl být brzy obnoven. Nestačilo to však na rostoucí potřeby misií.
Na štěstí nechybělo domorodých povolání, a tak byl roku 1830 otevřen noviciát na Filipinách.
Neznamená to, že tam teprve tohoto roku došlo k prvním obléčkám. Svůj noviciát v Japonsku si konali někteří japonští bratří již v sedmnáctém století.
Do řádu vstoupili i někteří Činané.
MUČEDNÍK BRATR VINCENC LI EM Z VIETNAMU,
zařazený do počtu blahoslavených, také si konal noviciát a studoval na Manile. Jistě nebyl sám. Od roku 1830 však začal být tento noviciát něčím pravidelným. Stal se semeništěm mučedníků.
Nikdy neměla Církev tak málo misionářů jako v první polovině devatenáctého století. Zvláště náš řád měl své misie hlavně v zemích, podléhajících Španělsku a Portugalsku. Kolem roku 1800 ještě nebyl úbytek příliš pociťován; avšak po dvaceti a třiceti letech už většina řádu svěřených misijních stanic mohla pokračovat ve své činnosti jen s vypětím všech sil.
Z PORTUGALSKA se už do misií nedostal žádný bratr, avšak VE ŠPANĚLSKU alespoň seminář v Ocana vychovával budoucí misionáře pro Filipíny. Ani v Ocana jistě nebyly podmínky ideální. Přesto se zdálo nezbytně nutné, aby každý misionář mohl dříve prožít několik let v klášteře s dokonalou observancí, kde by měl možnost vyzkoušet své povolání a svou vy -trvalost. Později OTEC JANDEL prohlásil, že je možno plně důvěřovat jen těm misionářům, jejichž ctnost je vyzkoušena.
O FILIPÍNSKÉ PROVINCII však se nikdy neříká, že by v ní byla špatná observance. Jen proto mohla dát v devatenáctém století řádu nové mučedníky.
V ČÍNĚ byly roku 1811 znovu vydány přísné výnosy pro ti křesťanům. Mnoho kostelu bylo tehdy zničeno. Přesto docházelo k stále novým obrácením.
V letech 1837 a 1838 opět byly některé kostely vypáleny. Jak tomu bývá, někteří věřící se zřekli víry snad více navenek než ve svém nitru. Jiní byli velmi stateční a vytrvali.
Z misionářů, kteří v této zemi působili, je znám OTEC Michael Calderon z kláštera v Salamance, který v Číně pracoval nepřetržitě více než čtyřicet let. Za tu dobu mnoho vytrpěl. V roce 1866 mohl už počítat třicet tisíc věřících. Nových spolupracovníků měl jen velmi málo. Právě tak byl pociťován nedostatek misionářů i na Formose.
V devatenáctém století byla nejslavnější misie v dnešním VIETNAMU a částečně také v LAOSU a v KAMBODŽI , kde však je katolíků dodnes velmi málo. Přes pronásledování v osmnáctém století tam bylo kolem roku 1800 asi čtvrt miliónu katolíků a poměrně četní domorodí kněží.
DEVATENÁCTÉ STOLETÍ však přineslo pronásledování nová a snad ještě větší za císaře Tuduka, který sám dal popravit několik biskupů, 115 kněží a tisíce věřících. Teprve francouzská okupace roku 1886 udělala tomuto pronásledování konec. Opět chybí podrobnosti.
Přesto však můžeme říci alespoň několik slov o některých našich bratřích, kteří tam vydali Kristu svědectví svou krví. JE TO CELKEM ŠEST BISKUPů A MNOHO KNĚŽÍ španělských i domorodých. Opět jsou tu uváděni v tom pořadí, kdy zemřeli pro KRISTA -
První jejich skupinu blahořečil Lev XIII. Tyto bratry jsme si dříve připomínali 11. července.
CÍSAŘ MINH-MANH zpozoroval, jak se v jeho zemi šíří křesťanství. Sám byl k němu plný nenávisti. Rozhodl se, že je zcela zničí. Zpočátku chtěl postupovat lstivě. Svolával k sobě biskupy a kněze pod záminkou, že chce využít jejich zkušenosti a požádat je, aby mu překládali evropské knihy do jeho řeči.
Misionáři však znali dobře tohoto panovníka a vytušili je ho úmysly. Nedostavili se k němu. Císař tím byl pohněván. Přestal skrývat svou nenávist ke křesťanství a začal používat násilí.
ŘÁD KAZATELSKÝ měl v této době ve Vietnamu dva biskupy -Ignáce Delgadova Dominika Henarese. Oba pocházeli ze Španělska a patřili k provincii filipínské.
Jejich pomocníkem byl kněz JOSEF FERNANDEZ, který tam při šel s nimi, a s ním četní domorodí kněží, kteří se také stali bratry Kazateli - často s nemírnými překážkami.
Někteří patřili k III. řádu svatého Otce Dominika. S nimi společně pracovali i jiní kněží, řádu velmi naklonění, a laici - katecheti.
Na rozkaz císařův nastal strašný lov na křesťany. Podařil se. V několika dnech se pochopové zmocnili obou biskupů, OTCE Josefa Fernardeze a třiadvaceti domorodců - kněží patřících k I. nebo III. řádu nebo laiků. S vězni bylo jednáno krutě. Někteří byli uzavřeni již v známých klecích, jiným přivazovali ke krku těžká břemena, opět jiné bili holemi. Všichni byli spoutáni řetězy na rukou i na nohou a zavřeni ve vězení, které již samo o sobě bylo mukou. Všichni byli nuceni všemi možnými způsoby zapřít KRISTA a šlápnout na KŘIŽ. Všichni však v této zkoušce obstáli. Byli vězněni ve městě Nam-Dinh.
Nad touto vytrvalostí byl císař plný vzteku. Nařídil, aby se už neodkládalo s popravou. Jako první byl sťat 25.6. 1838 blíže nám neznámý katechista FRANTIŠEK CHIEN. Hned po něm následoval biskup DOMINIK HENARES .
Lekce v starém breviáři o něm říká: "Zaměnil bídu světa za věčnou blaženost."
Po několika dnech zemřel ve své strašné díře nebo kleci biskup IGNÁC DELGADO. Podlehl hladu a jiným útrapám. Tato smrt katanům nestačila. Usekli mu ještě hlavu a hodili ji do řeky. Po třech měsících ji tam křesťanský rybář našel neporušenou.
Zbýval ještě Španěl OTEC JOSEF FERNANDEZ a domorodí křesťané. Jedenáct těchto Kristových vojínu bylo sťato, šest oběšeno, dva rozpolcení mečem, jeden utlučen železem, jeden zemřel hladem, dva podlehli útrapám ve vězení.
Většinou byli všichni umučeni v roce 1838. K I. řádu z nich patřili: Dominik Hanh, Vincenc. Yen, Petr Tu; k III. řádu :Josef Uyen a Josef Kanh.
V ROCE 1839 NÁSLEDOVALI z l. řádu :Tomáš Du, DOMINIK Tuok a Dominik Doan; z III. řádu : Tomáš De, Augustin Moi, Štěpán Vinh, František Mau a Dominik Uy.
POSLEDNÍ ZEMŘELI V ROCE 1840 - Opět to byli hlavně z I. řádu - Josef Hien a Dominik Doai; z III. řádu Tomáš Ioan.
Tento výpočet ovšem není úplný. Uvedená jména nám říkají málo, avšak málokterá země se asi může chlubit tolika domorodými kněžími při tak velkém pronásledování. A potom - jak často se opakuje jméno DOMINIK! Nemluví už i jen to o lásce k svatému Otci Dominiku a k jeho řádu u těchto Vietnamců? Každý z nich pocházel z jiných poměrů, z rodin bohatých i chudých, křesťanských i nekřesťanských, a rozhodoval se pro řád za jiných okolností, avšak všichni byli stejně slavnostně zařazeni do počtu blahoslavených. Z našeho řádu byli tři Španělé a třiadvacet domorodců.
K této velké skupině patří ještě i náš terciář z Paříže, KNĚZ AUGUSTIN SCHÓFFLER, který pracoval ve Vietnamu jako misionář a byl tam korunován mučednictvím roku 1851. Kromě toho bylo současně blahořečeno ještě i jiných padesát mučedníků.
Jestliže se tyran Minh-Manh domníval, že takto udělá konec křesťanství ve své zemi, tedy se mýlil. Na místo hrdinských mučedníků nastoupili jiní španělští bratří z provincie filipínské.
Byl to především
JOSEF MARIA DIAZ SANJURJO.
Narodil se roku 1818 ve Španělsku. Od dětství se u něho jevily známky Božího volání. Studoval na universitě v Compostelle v době, kdy byly řeholní řády ve Španělsku zrušeny. Měl touhu dát se zcela Bohu a pracovat v misiích. Dostal se do Ocana, jediného kláštera bratří Kazatelů ve Španělsku.
Marně mu v tom jeho otec bránil. Vykonal si tam noviciát, který ani za tak nepříznivých okolností nepřestal být školou ctností a dobrou přípravou na misie. Dokončil pak svá studia a přijal kněžské svěcení.
Po něm byl brzy poslán do Manily. Po nějakou dobu tam vyučoval na universitě svatého Tomáše Aquinského. Brzy však mu představení splnili přání a poslali ho do Vietnamu hlásat evangelium. Tehdy tam byl poměrný klid a jakási krátká přestávka před novým, ještě zuřivějším pro -následováním.
Dokonce bylo možné zřídit ve Vietnamu jakýsi malý seminář, kde mohli studovat domorodí chlapci, kteří toužili po kněžství. Chudobu a stísněnost této školy si ani nedovedeme představit. BRATR JOSEF MARIA DIAZ SANJURJO v ní byl tři roky rektorem. Vychovával vlastně budoucí mučedníky.
Po těchto třech letech se stal pomocníkem apoštolského vikáře pro Vietnam. Když po dalších třech letech apoštolský vikář zemřel, stal se jeho nástupcem. Není známo, kdy přijal biskupské svěcení a jak dlouho mohl zastávat úřad apoštolského vikáře. Jen to se nám říká, že byl opravdu dobrým pastýřem a všemožně pečoval o své stádo. Přitom se snažil co nejvěrněji zachovávat všechny předpisy svého řadu.
Zatím se ujal vlády TUDUK, který předčil všechny své předchůdce krutostí a nenávistí ke křesťanství.
APOŠTOLSKÝ VIKÁŘ BRATR JOSEF MARIA DIAZ SANJURJO byl brzy chycen, odsouzen k smrti a 20. června 1857 sťat. Tak si získal mučednickou palmu v 39 letech.
Ihned měl opět nástupce. Křesťané- ve Vietnamu nezůstali bez pastýře. Opět se ujal řízení vikariátu Španěl
MELCHJOR GARCIA SAMPEDRO,
narozený u Ovieda roku 1821. Mládí prožil zbožně a čistě. Záhy projevil touhu po kněžství. Studoval v Oviedu a teprve pak se dostal do kláštera v Ocaňa, který zřejmě měl dostatek nových povolání. Rodiče marně odporovali Božímu volání svého syna.
Stal se bratrem Kazatelem, aby se mohl stát misionářem -Dostal se do Vietnamu v době, kdy by - polidsku - odtamtud všichni utíkali. Začal neúnavně kázat Boží slovo a šířit víru. Zřejmě si osvojil dobře jazyk, protože také upravil několik knih o křesťanské nauce a postaral se o jejich vytištění.
Horlivě se věnoval modlitbě. Ačkoli byl jeho život ustavičným sebezáporem a umíráním, přesto si ještě přidával četné kající skutky, takže ho zpovědník musil brzdit. Při všech obtížích byl pevný a vytrvalý. Ani za pronásledování tyrana TUDUKA nepřestával šířit víru.
Stal se pomocníkem APOŠTOLSKÉHO VIKÁŘE JOSEFA M. DIAZE SANJURJA a po jeho umučení jeho nástupcem. Opět není známo, kdy a kde přijal biskupské svěcení.
OTEC MELCHIOR GARCIA jako apoštolský vikář zdvojnásobil svou horlivost v péči o duše a nebál se žádného nebezpečí -Dlouho svůj úřad nezastával, brzy byl chycen od pronásledovatelů a již 28. července 1858 - v sedmatřiceti letech svého věku krutě umučen.
KNĚŽÍ tehdy po nějakou dobu zůstali bez biskupa, přesto pokračovali ve své službě. Není známo, kolik se ještě v zemi skrývalo Španělů. Pracovali v ní však hlavně kněží domorodí. Mnoho jich zemřelo pro Kristovu lásku nejen statečně, ale i radostně.
I LAICI byli vytrvalí a obětaví. Tisíce věřících bylo tehdy umučeno. Z nich bylo vybráno třiadvacet mučedníků; o jejich mučednické smrti bylo nejvíce dokladů. Z toho byli čtyři kněží, z nichž DVA patřili k I. a DVA k III. řádu svatého Otce Dominika.
Ostatní byli L A I C I , z nichž někteří byli urození a bohatí, někteří středně zámožní a někteří opravdu chudí; někteří svobodní, někteří ženatí a někteří otcové četných ro din. Všichni se rozloučili se vším a ochotně umírali pro Krista.
Všechny stavy tu byly zastoupeny, a skoro všechny druhy mučednictví byly na nich vystřídány:
jedněm byla sťata hlava, jiní byli rozsekáni na kusy nebo zaškrceni nebo upáleni.
Všichni svorně vydávali svědectví KRISTU a umírali pro víru.
ROKU 1952 PIUS XII. blahořečil tyto dva naše biskupy - JOSEFA MARIA DIAZE SANJURJO a MELCHIORA GARCIA SAMPEORO, též dva OTCE KAZATELE, z nichž se jeden jmenoval DOMINIK MAU a druhý JOSEF TUAN, dva kněze terciáře i ostatní laiky.
Ani toto pronásledování neznamenalo ještě konec misií ve Vietnamu. Nastoupili další dva biskupové z řádu Kazatelského - především
JERONÝM HERMOSILLA,
jehož mučednictví trvalo nejdéle. Narodil se ve Španělsku 30. září 1800. V patnácti letech vstoupil do řádu Kazatelského. Brzy nato prožíval první úzkosti a nejistoty španělských řeholníků a musil na čas řád opustit. Vrátil se však co nejdříve.
Po přijetí kněžského svěcení vzrostla jeho touha hlásat evangelium na Dálném Východě. Vroucně si vyprošoval, aby nohl spolupracovat s Pánem na spáse duší.
Jeho touha byla splněna. 15. května 1829 přistál ve Vietnamu. Přivítal ho biskup IGNÁC DELGADO, který se pak roku 1838 stal mučedníkem, - a uváděl ho do jeho práce. Vietnam byl tehdy zemí skrápěnou krví mučedníku.
Nový misionář musil od prvních chvil zakoušet soužení, úzkost, hlad a pronásledování. Avšak biskup IGNÁC DELGADO ho " přivítal slovy: "Vaong! - Vytoužený!" Na to bratr JERONÝM nikdy nemohl zapomenout. Ano, tato země po mně touží! Tolik duší v ní očekává radostnou zvěst!
Později dopadla na ramena BRATRA JERONÝMA ještě i tíha biskupství. Pracoval neúnavně, a to nejdéle ze všech. Neznal odpočinku. Kolikrát mu byli pronásledovatelé na stopě. Uměl jim unikat s velkou obratností. Jednou se zdálo, že už je ztracen -On si však rychle vyměnil šaty se svým průvodcem, posadil ho na svého koně a sám běžel za ním po způsobu vietnamských sluhů. Unikl, avšak byl tak vyčerpán a zraněn na nohou, že musil na několik dní ulehnout.
Vyprávění o letech jeho apoštolské služby by jistě bylo velmi zajímavé. Kolik to bylo dobrodružství! Více než třicet let žil takto v ustavičné nejistotě, v nepohodlí, v nedostatku a v těžkostech všeho druhu. Nakonec musil obléci šat jednoho rybáře a trávil své dny na jeho loďce.
Ještě i za těchto okolností udělil biskupské svěcení OTCI HILARIU ALCAZAROVI z řádu Kazatelského, který tam s misionáři pracoval, avšak nedostalo se mu mučednické palmy. Vrátil se později do Evropy a šířil tam zájem o misie a lásku k nim. TAKOVÉ BISKUPY měl náš řád v devatenáctém století!
Ještě jeden dominikánský biskup, působil ve VIETNAMU:
VALENTIN BÉRRIO-OCHOA .
Narodil se 14. února 1827 ve Španělsku. Jeho rodiče byli chudí. Jako chlapec začal Valentin studovat. Chudoba ho donutila studia přerušit a pomáhat otci, který byl tesařem. Kolikrát asi přitom myslil na TESAŘE NAZARETSKÉHO! Boží Prozřetelnost mu pomohla, takže mohl později dostudovat.
J iž jako kněz vstoupil do kláštera v Ocaňa, který zajištoval každému, kdo tam vstoupil, apoštolát na Dálném Východě. Dostal se do Manily, krátce tam pobyl a pak mohl odplout do Vietnamu.
Byl tam teprve dva měsíce, když si chtěl BISKUP SAMPEDRO včas zajistit svého nástupce a proto mu udělil biskupské svěcení. Za dvanáct dní po tomto svěcení se stal OTEC SAMPEDRO MUČEDNÍKEM, jak to tušil, a novému biskupovi OTCI VALENTINOVI připadla péče o celý vikariát.
Pronásledování vyvrcholilo. Údělem OTCE VALENTINA nastalo ustavičné skrývání a cestování. Stálé prohlídky nedopřávaly mu už pokoje. Jasně viděl, že jsou tu už jen dvě možnosti: buď opustit Vietnam, nebo tam zemřít pro víru. Neodešel.
Chtěl se ještě po nějakou dobu skrývat, a proto se s bratrem PETREM ALMATO utekl na loď, kde už dlel BISKUP JERONÝM HERMOSILLA.
BRATR PETR ALMATÓ
byl také Španěl. Narodil se 1. listopadu 1830. Bylo mu teprve sedmnáct let, když byl přijat v klášteře v Ocana. Stal se knězem. V září 1852 odplul do Manily, kde snažně prosil představené, aby ho poslali do Vietnamu. Věděl dobře, co chce a co ho tam očekává. Představení mu vyhověli, ačkoli měl vždy velmi slabé zdraví.
Kolik síly ducha bylo v tomto slabém těle? Kolik námah dovedl podstoupit, kolik práce vykonat a snést nepohodlí.
Biskup Jeroným Hermosillavse obával o jeho zdraví -Chtěl ho proto poslat do Číny, kde bylo klidněji. BRATR PETR poslechl bez jediné námitky, avšak bylo zřejmé, kolik ho to stojí. Chystal se na cestu. Nedostal se však včas na smluvené místo, proto OTEC DOMINIK MUŇOZ odcestoval do Číny místo něho, aby pak prohlašoval, že nebyl hoden mučednické palmy, kterou chtěl Bůh odměnit ctnosti BRATRA PETRA ALMATO.
V říjnu roku 1861 se tedy biskup VALENTIN BÉRRIO-OCHOA s bratrem PETREM ALMATEM setkal s biskupem HERMOSILLOU a zůstal u něho mezi rybáři na řece Hai-Duong.
JERONÝM HERMOSILLA tam nebyl sám. Byl u něho a obětavě mu sloužil vietnamský mladík Josef Khang. Byl prý to chlapec velmi milý, upřímný, radostné povahy, věrný, pokorný, zbožný - a měl velkodušné srdce. Nikdo však o něho příliš nepečoval chlapec ponechaný sám sobě propadl různým zlozvykům.
Začal mít přátele, s kterými náruživě hrál o peníze jakou si hru, nazývanou "kometa" a podobnou snad kartám nebo kostkám. Kromě toho se rád nad míru napil dobrého vína.
Poznal ho však a ujal se ho biskup HERMOSILLA. Josef mu byl od počátku velmi oddán a vždy byl připraven ke každé službě. Ochotně se podroboval kázni v koleji v Mot a zcela odložil všechny zlozvyky.
Avšak pronásledování se přiostřilo a žáci z koleje se musili rozejít. Josef Khang, opět ponechaný sám sobě, shledal se se starými druhy a prohrál při hře značné obnosy. Nešťastník! Povstane ještě z tohoto nového pádu? Nejen to, ale též dá krev a život za víru v Krista!
Jakmile to bylo jen trochu možné, ihned ho jeho biskup vyhledal. Vše bylo napraveno, vše odpuštěno. Pečetí na toto nové obrácení byl vstup do III. řádu. S radostí a láskou přijal JOSEF KHANG bílý škapulíř. Pak už se s jakou si svatou nedůvěrou k sobě nechtěl odloučit od svého biskupa. Sloužil mu tak horlivě, že býval nazýván jeho rukou a je ho nohou.
Přitom hlásal svým krajanům tak horlivě radostnou zvěst a tak pečlivě je připravoval na křest, že si zasloužil název katechista. Nejednou prohlásil, že je pevně odhodlán svého biskupa už nikdy neopustit. "Bude-li sťat on, budu sťat i já.“
Zůstal s ním i na jeho loďce na řece. 20. října 1861 se tam nepřátelům podařilo biskupa vypátrat. JOSEF KHANG se snadno mohl skrýt a mohl utéct. On však místo toho začal svého biskupa bránit. Byl však několikrát zraněn a biskup mu každou další obranu přísně zakázal. Tato odvaha vynesla JOSEFOVI jen to, že byl ukrutně zbit.
Oba pak byli svázáni a odvedeni, šedesátiletý biskup i je ho katechista, jemuž ještě nebylo ani třicet let. Tím jim by1o zajištěno mučednictví, po němž toužili.
Trochu dále na řece byli v jiné loďce biskup VALENTIN BÉR RIO-OCHOA a BRATR PETR ALMATÓ.
Ve vzniklém ruchu se jim podařilo odplout na druhou stranu řeky a tak uniknout, avšak ne na dlouho. Našel se zrádce, který je udal, a tak také padli do rukou pronásledovatelů. Oba se pak s HERMOSILLOU shledali ve stejném vězení v Hai -Duong a 1. listopadu 1861 zpečetili svůj apoštolát krví. VŠICHNI TŘI BYLI TOHO DNE STATI.
Avšak ubohý JOSEF KHANG, který se už nikdy ne chtěl odloučit od svého biskupa, se ocitl sám ve zcela jiném vězení. Krvácel z několika ran a byl zbičován. Plakal nad tím, že nemohl zemřít po boku svého milovaného duchovního OTCE a s ním - Co ho očekává? Více než měsíc byl ponechán v nejistotě. Avšak 6. prosince 1861 přišli i pro něho s voláním: "Na smrt!" Radostně a pevně odpověděl:
"Ano, ale pro víru v Ježíše Krista!" I on byl sťat a to v městečku Travi, kde se narodil. Shledal se v nebi opět se svým biskupem a je s ním spojen i v úctě, kterou Církev prokazuje těmto mučedníkům.
A tak chu1igán , nad nímž kdysi lámali hůl, patří nyní mezi naše nebeské ochránce a vzory.
Počet křesťanů, vězněných a umučených za TUDUKA, se odhaduje na dvanáct tisíc. Dalších 150 tisíc křesťanů bylo připraveno o svůj majetek. Dokonce byl dán rozkaz, že všichni muži od patnácti let výše, kteří vyznávají křesťanskou víru, mají být zabiti mečem - a všechny křesťanské ženy se svými dětmi mají být rozdány nevěřícím; k splnění tohoto rozkazu už nedošlo, protože roku 1886 Francouzi obsadili zemi. Podmínky pro naše misie začaly být příznivější, avšak nebylo vždy vše takové, jak by si to naši OTCOVÉ přáli a jak by to bylo VIETNAMU prospívalo.
Bylo tu tolik nepochopení, že VIETNAMCI už ani nemohli oblékat dominikánský hábit. Tento stav trval až do roku 1926.
Přesto bylo koncem minulého století ve VIETNAMU 22 tak zvaných BEATERIÍ, v nichž žilo 590 sester dominikánek, které si věnovaly hlavně výchově dětí.
FILIPÍNSKÁ PROVINCIE byla odkázána jen na bratry ze Španělska, a v těch bylo v některé době velmi málo. Jediný klášter v Ocana nemohl stačit.
BRATŘI pracovali nejenom na Filipínách, v Číně, ve Vietnamu a přilehlých zemích, al e i na Formose a na jiných ostrovech. Přesto, že bylo bratří tak málo, pokoušeli se již roku 1050 dostat se do Japonska, avšak tehdy se jim to ještě nepodařilo.
Na FILIPÍNÁCH byly již dva miliony křesťanů. Přesto Španělsko nikdy nepřipustilo, aby se někdy stal biskupem kněz -domorodec. Jinak byla tato země velmi uzavřená vlivům okolního světa. BRATŘÍ KAZATELÉ NA FILIPÍNÁCH vždy si udrželi dobrou kázeň a žili poměrně v klidu. Avšak i pro ně měly nastat chvíle úzkosti a nejistoty.
Roku 1898 Španělé ztratili tuto kolonii a obsadily ji Spojené STÁTY AMERICKÉ - USA. Ze začátku se zdálo, že tato nova okupace přinese zemi jen škody a že další činnost řádu bude na FILIPÍNÁCH ohrožena. Různé protestantské sekty tam tehdy rozvinuly intensivní činnost.
DOMINIKÁNI VŠAK NIKDY NEMUSÍLI OPUSTIT FILIPÍNY, i když tam jejich činnost byla omezována.



OTEC LACORDAIRE


Čím více se časově blížíme dnešní době, tím bolestněji po citujeme nedostatek pramenů a zpráv, které by nám umožnily se co nejlépe seznámit s dějinami řádu.
Nemáme životopis OTCE LACORDARIA od Chacarna, nemáme životopis OTCE JANDELA, který s velkou péčí a láskou napsal OTEC CORMIER, nemáme opět podrobnější životopis OTCE CORMIERA a mnoho jiných knih, o kterých snad ani nevíme. Musíme se proto spokojit jen stručným přehledem.
JAN JINDŘICH LACORDAIRE, OBNOVITEL ŘÁDU VE FRANCII,
o němž OTEC GILLET řekl, že se v něm mezi nás vrátil svatý Otec Dominik, narodil se 12. května 1802 v městečku Recey-sur-Ource v Burgundsku. Jeho otec tam působil jako lékař. Záhy zemřel. Zanechal svou manželku se čtyřmi dětmi, z nichž druhému, JINDŘICHOVI, byly teprve čtyři roky. Nic nenasvědčuje, že by se tím rodina ocitla v nouzi. Jindřichova matka byla hluboce věřící a statečná.
Vedla své děti k zbožnosti. S radostí pozorovala, jak její Jindřich mívá již jako chlapec dlouhá "kázání" a napodobuje kněze.
Stával lyceum v Dijonu. Ve dvanácti letech přistoupil s velkou zbožností k prvnímu svatému přijímání. Modlíval se tehdy velmi vroucně. Spojoval se s Ježíšem UKŘIŽOVANÝM zvláště tehdy, když ho potkalo nějaké trápení.
Neunikl však proudu nevěry, která tehdy vládla na lyceu. Z vlastní zkušenosti měl poznat, jak je hořké pro člověka opustit PRAMEN ŽIVÉ VODY.
Obklíčily ho temnoty. Ztratil zcela víru. Co tomu říkala matka? Jistě se za něho modlila.
JINDŘICH byl žákem tak nadaným, že ve škole získal vždy první ceny a všechna vyznamenání. V sedmnácti letech začal studovat práva. Byl pilný a vždy žil spořádaně a ukázněně -To byly výsledky dobré výchovy, které se mu dostalo. Studium práv ho neuspokojovalo.
Žil v nepokoji. Napsal tehdy v jednom ze svých dopisu, že je unaven životem a nic ho netěší. Neznáme dějiny jeho konverse, avšak prázdnota, kterou pociťoval, byla začátkem jeho návratu k Bohu.
O jeho mimořádném nadání svědčí i to, že již v devatenácti letech skončil studia a zahájil v Paříži svou právnickou praxi. Byl tam hostem rodiny Guillemin. Hned při prvním setkání prohlásil svému zaměstnavateli, že vůbec nevěří. Ještě mu tedy nebylo jasno, jaký neklid se ozývá v jeho duši.
Začal hledat pravdu. Zamýšlel se nad dějinami. Pochopil a prohlásil, že jedině křesťanství je schopné přinést řád, spravedlnost a svobodu.
Právníkem byl znamenitým. Jeho výmluvnost strhovala. Dlouho studoval, dlouho uvažoval, až přišel den, kdy nad jeho duší úplně zvítězil KRISTUS.
Již rok před svým obrácením napsal v jednom listě svému nevěřícímu příteli: "Křestanské náboženství je jediným prostředkem, kterým lidstvo dosáhne dokonalosti."
Kdo ho v této době vedl, není známo, a asi to u něho nebylo rozhodující.
Po svém obrácení šel do důsledků. Patřil mezi ty, kteří nedovedou pochopit, že je možno věřit a přitom nežít jen pro Boha. Rozhodl se, že vstoupí do semináře.
Panu Guilleminovi oznámil, že se ho chystá opustit. "Ale proč? Vždyť jsme tak dobře spolu vycházeli!" - "Neodcházím kvůli člověku, ale kvůli Bohu. Věřím tak pevně, že je nutné, abych se stal knězem." Pan Guillemin užasl nad tímto přechodem od jedné krajnosti k druhé, avšak s úctou se sklonil před tímto rozhodnutím.
V roce 1823 začal LACORDAIRE theologická studia v pařížském semináři svatého Sulpice. Zpráva o tom vyvolala mezi jeho přáteli a bývalými spolužáky veliký rozruch.
JINDŘICH LACORDAIRE se však již ničím nedal odvrátit od svého cíle. Studoval horlivě Písmo svaté a modlil se. Začal stále lépe chápat, co znamená poslušnost vůči Církvi. Této poslušnosti pak zůstal vždy věrný, i když mu to nebylo vždy snadné.
Zpočátku se dost často setkával s nedůvěrou, kterou mnozí neodložili ani tehdy, když 22. září 1827 přijal kněžské svěcení. Chtěl pak jiné co nejvíce obohacovat a rozdávat jim co nejvíce ze svého štěstí, které mu dala víra. Nebylo mu však jasné, jakou cestu si k tomu má zvolit.
Přijal proto prozatímní místo kaplana v klášteře Navštívení, které mu zaručovalo jen malou světničku. Tam dozrávala jeho touha stát se apoštolem a misionářem.
Pomýšlel na to, že odjede do Ameriky. Dostal však pozvání od kněze Lamennais aby s ním spolupracoval při vydávání nového časopisu "L Avenir". Tento časopis chtěl hájit svobodu a práva Církve. Jeho heslem bylo "Bůh a svoboda". Lacordaira pojilo s Lamennaisem upřímné přátelství.
Lamennais vyžadoval odloučení Církve od státu, hájil pro Církev svobodu tisku a škol a politická práva i společenskou rovnost pro všechny lidi.
Francouzští biskupi však měli k jeho časopisu od počátku nedůvěru. Lacordaire uznával, že nepřátelská kritika proti jeho příteli je někdy oprávněná.
V roce 1831 vykonali Lamennais a Lacordaire se svým spolupracovníkem Monatlembertem cestu do Říma pravděpodobně proto, že k tomu byli vyzváni. Měli se tam zodpovídat z některých filosofických názorů a příliš smělých teorií.
PAPEŽ ŘEHOŘ XVI. po dlouhé úvaze některé tyto názory odsoudil - nemohl jednat jinak.
Lamennais příliš lpěl na tom, co považoval za své životní dílo. LACORDAIRE se však zcela ve všem podrobil Církvi. Pochopil i to, co dříve nechápal.
S přítelem se tehdy rozešel. Někteří lidé mu to vytýkali. Lamennais prý byl statečnější. Mohl však odpor proti Církvi sloužit náboženství a duchovní svobodě?
POSLUŠNOST byla Otci Lacordairovi tehdy těžká, avšak snad právě v tom je tajemství pozvolného dozrávání jeho charakteru.
Po nějakou dobu pak zůstal v ústraní a v mlčení ve své světničce v klášteře Navštívení. Montalembertovi napsal v jednom dopise:
"POSLUŠNOST stojí velmi mnoho. Avšak učím se ze zkušenosti, že se dříve či později vyplatí. Jediný Bůh ví, co je pro nás správné!" - Kolikrát ve svém životě to měl ještě zakusit!
Po čase byl požádán, aby měl kázání pro studenty v koleji svatého Stanislava. K první této přednášce došlo 9. ledna 1834. Mluvil k mládeži prostě o Bohu, o světě, který je Božím dílem, o původu zla. Avšak způsob, jakým mluvil, byl pro posluchače zcela nový a velmi srozumitelný.
V kapli této koleje teprve začal LACORDAIRE tušit, co má být jeho úkolem.
Měl se stát hlasatelem Božího slova, KAZATELEM - I tyto konference mu přinesly různé těžkosti a pomluvy u pařížského arcibiskupa. Dokonce byl nucen na krátký čas své konference přerušit. V postní době roku 1835 však mohl vystoupit na kazatelnu v Paříži v chrámě Notre Dame.
Kostel, dříve často prázdný, býval při jeho kázáních přeplněn. Námět kázání byl: "Víra v Církev Ježíše Krista jako odpověď na neklid století." - V roce 1836 následovala další řada kázání.
16. dubna se však LACORDAIRE rozloučil se svými posluchači těmito slovy: "Kéž bych u VÁS alespoň vzbudil předsevzetí, že se budete modlit a Bohu náležet duchem i srdcem! Dovolte mi nyní, abych se dobrovolně na čas vzdálil a ve své slabosti prodléval před Bohem v samotě."
V této době vyšly dvě knihy. Lamennais uveřejnil ostré útoky proti Římu. LACORDAIRE na ně odpověděl spisem "Listy o Svatém Stolci". V Římě byl tento spis přijat velmi dobře. Ve Francii však byl tehdy ještě příliš rozšířen galikanismus -a to i mezi kněžími, kteří proto LACORDAIRA nechápali.
LACORDAIROVI zemřela v té době matka, které jistě vděčil za mnoho… Rozhodl se, že vykoná druhou cestu do Říma. Teprve za tohoto druhého pobytu ve svatém městě v něm dozrálo rozhodnutí, zpočátku pouze osobní, že se stane řeholníkem.-
V květnu 1837 konal v Římě exercicie. Setkal se tam s Donem Guérangerem, který se právě chystal obnovit ve Francii benediktinský řád. Don Guéranger prý mu jednou řekl: "Vy byste měl VE FRANCII OBNOVIT RÁD KAZATELSKY"
Na tato slova pak už OTEC LACORDAIRE nemohl zapomenout. Připravoval se a rozhodoval se pro řeholní život s velkou důkladností. Snažil se seznámit i se Společností Ježíšovou, hlavně však stále myslil na svatého Otce Dominika.
Teprve 26. srpna 1838 se odhodlal navštívit 71. nástupce svatého Otce Dominika, jímž byl tehdy OTEC ANGELUS DOMINIK ANCARANI.
GENERÁL ŘÁDU schválil Lacordairúv plán a slíbil mu všechnu podporu při obnově řádu ve Francii.
V době, kdy se Lacordaire rozhodoval pro Dominikův řád, byla Itálie po státním zrušení řádů ve Španělsku jedinou zemí, kde se alespoň poněkud udržela observance a kde byla naděje na její rozkvět. Jakmile byly po napoleonských válkách italské provincie jen trochu upevněny, již tu byly snahy o obnovení dominikánského života v celé jeho kráse a plnosti.
V čele těchto snah stál právě OTEC ANCARANI. Byl velmi zbožný, měl dobrou theologickou formaci i velkou lásku k řádu. Vynikal také jako kazatel. Dělal vše, co mohl v dané situaci dělat. Připomínal předpisy o řeholní kázni. Pečoval o to, aby alespoň italští dominikáni měli všichni jednotný hábit, obvyklý denní pořádek a společný život tak,- jak to řeholní stav vyžaduje. Za něho byla zavedena observance v klášteře La Quercia.,
OTEC ANGELUS DOMINIK seznamoval tehdy už šestatřicetiletého OTCE LACORDAIRA s myšlenkou svatého Otce Dominika. Nemohlo být tehdy lepšího učitele. Lacordaire se po těchto rozhovorech vrátil ještě do vlasti, aby tam získal pomoc pro svůj záměr. Uveřejnil tam své dílo: "Pamětní spis o znovuuvedení řádu Kazatelského do Francie".
Nemáme toto dílo. Je však tak důležité, že některé věty z něho byly uváděny ještě i na generální kapitule roku 1974.
OTEC LACORDAIRE žádal v tomto díle svou rodnou zem, která zvláště v jeho století chtěla hájit svobodu, - o právo za -světit život Bohu a službě lidstva pro sebe i pro jiné. Seznamoval pak veřejnost s řádem Kazatelským, o němž prohlásil, že byl jako mohutný strom poražen, avšak jeho kořeny zůstaly nedotčeny.
Napsal stručné dějiny tohoto řádu od ZAKLADATELE k jeho nejslavnějším synům. Mluvil nejen o SVATÉM TOMÁŠI AQUINSKÉM a o SVATÉM VINCENCI FERRERSKÉM, ale i o slavných obhájcích svobody Savonarolovi a Bartoloměji de Las Casas.
Hlavně však chtěl objasnit, proč si zvolil právě tento řád, ačkoli mu mnoho lidí říkalo, že má založit něco "modernějšího". Znal zřejmě již dobře řád, do kterého se chystal vstoupit. Napsal:
"Spása duší je první cíl řádu, cesta k tomu JE KÁZÁNI. Jděte a učte, řekl P Á N í Jděte a učte, opakuje svatý DOMINIK."
Věděl už dobře o významu dispense, jak ji pro svůj řád chtěl svatý Otec Dominik, - a chápal ji jako svobodu v dobrém. Tím to dobrem je opět hlavně spása duší.
"Na otázku, proč dávám přednost právě řádu svatého Dominika, odpovídám, že se tento řád nejlépe hodí naší přirozenosti, naší duši a našemu úsilí. Naší přirozenosti svým zřízením, našemu duchu svou vědou a našemu cíli svými prostředky, mezi něž patří hlavně KÁZÁNÍ.
Jsou nám kladeny otázky, proč jsme dali přednost tomu, abychom dali život řádu starému a nezaložili spíše řád nový -
Především MILOST STÁT SE ZAKLADATELEM ŘÁDU je velmi řídká a Bůh ji dává jen svatým. A i kdyby mi Bůh chtěl dát podobnou milost a pověření a schopnost založit nový řád, jsem přesvědčen, že bych po dlouhém hledání nenašel nic nového a nic vhodnějšího pro naši dobu než řád SVATÉHO DOMINIKA. Staré jsou u " tohoto řádu jen jeho dějiny."
Tento spis mu získal téměř okamžitě dva následovníky -REGUÉDATA, který dříve patřil mezi největší atheisty, - a architekta PIELA. 9. dubna 1839 přijal s nimi hábit z rukou OTCE GENERÁLA ANCARANIHO v kostele Santa Maria sopra Minerva.
JINDŘICH LACORDAIRE se stal bratrem DOMINIKEM -Všichni tři pak byli posláni do kláštera v La Quercia u Viterba, aby tam vykonali noviciát. OTEC ANCARANI pro ně skutečně vybral to nejlepší, co jim tehdy řád mohl poskytnout.
Novicmisterm byl tehdy OTEC PALMEGGIANI. Při všem nadšení pro dominikánský ideál se bratr DOMINIK přiznává, že se ho zmocnila jakási slabost a že mu nebylo lehko u srdce, když se za ním zavírala brána noviciátu. Za ním ležel Život bohatý na úspěchy. Toho všeho se nyní zříkal.
Napsal však v jednom svém dopise: "Leká mě už pouhá myšlenka, že obětuji svou svobodu řeholi a představeným. Mou vroucí láskou bylo dosud žít na svobodě. Ta mě vedla až dosud. Zdaří se mi vychovat v sobě učenlivé srdce á nehledat v poslušnosti nic jiného než SVĚTLO, a to pro vše, co budu dělat?"
Jako novic byl všem vzorem svou pokorou, prostotou a láskou k observancím. Uklízel a zametal s ostatními, snad poprvé ve svém životě. Horlivě se účastnil všech společných úkonů.
Ve volných chvílích psal "Životopis svatého Dominika". Zdálo se mu, že tomuto svému Otci věnoval ve svém "Pamětním spise" jen málo místa.
Co o něm tehdy věděli Francouzové? Ze vynalezl inkvisici a bojoval proti Albigenským. Tak se totiž běžně mluvilo. Tomuto nedostatku chtěl odpomoci. Jeho životopis je dnes už zastaralý, ačkoli Otec Lacordaire znal a používal nejstarší prameny. Málokdo však psal o svatém Otci Dominiku s tak velikou láskou jako on.
Rok noviciátu rychle minul. 12. dubna 1840 - po padesátileté přestávce skládali první Francouzové slavné řeholní sliby. Byli pak posláni do Říma do kláštera svaté Sabiny. Tam se k nim přidružil malíř BES -SON a kněz JANDEL.
U svaté Sabiny napsal BRATR DOMINIK LACORDAIRE úvod k svému životopisu svatého Otce Dominika, v němž mimo jiné říká: "Odjel jsem z Francie 7. března 1839 s dvěma druhy. Jeli jsme do Říma obléknout hábit bratra Kazatele a podrobit se roku noviciátu, který předchází sliby.
Po jeho skončení jsme poklekli u nohou NAŠÍ PANÍ v Guercia a poprvé po padesáti letech svatý Dominik znovu uviděl Francii u hostiny své rodiny.
Dnes jsme v klášteře svaté Sabiny na Aventinu. Je nás šest Francouzů.
Všechny nás Bůh vyvedl z tohoto světa různými cestami. Všichni jsme dříve vedli docela jiný život, než jaký vedeme nyní. Strávíme tu několik let, dá-1i Bůh, ne proto, abychom oddálili chvíle boje, ale abychom se vážně připravili na nesnadné poslání ...
Prosíme ty, kteří od nás něco očekávají, aby nám odpustili nutnou nepřítomnost a nezbavili nás vzpomínky ve svém srdci ani své přímluvy u Boha. Léta míjejí rychle. Až se shledáme, nebude škodit nikomu, že jsme trochu zestárli."
Z pověření OTCE GENERÁLA udělil knize řádové schválení OTEC Cipoletti, bývalý generál řádu, theolog Casanatenský, konsultor kongregace Indexu i jiných kongregací.
OTEC LACORDAIRE měl velkou touhu zůstat co nejdéle v ústraní a důkladně studovat svatého Tomáše, avšak již 30. listopadu 1840 odcestoval do Francie hledat nová povolání a seznamovat veřejnost s černou kapou a bílým hábitem.
Po dvouměsíčním pobytu ve Francii se opět vrátil do Říma. Doprovázelo ho pět nově získaných druhů, kterým říkal "mé děti". Tentokrát s nimi dlel v klášteře irských dominikánů u svatého Klementa, kde měl být zřízen francouzský noviciát.
Dlouho však se tam klidu netěšili. ŘEHOŘ XVI. dal rozkaz, aby se rozdělili a odešli do různých klášterů. Nechtěl, aby měl LACORDAIRE vliv na francouzské novice.
Pro OTCE DOMINIKA LACORDAIRA to byla jedna z nejtěžších zkoušek, které mu uložila poslušnost. Kolovaly pověsti, že papež dal svůj rozkaz na přání Metternicha, který prý měl nedůvěru k "liberálnímu" Lacordairovi.
BRATR DOMINIK si však uvědomil, že nepracuje pro sebe a pro svůj vlastní zájem, ale jedině pro zájmy Boží. Proto nechal jednat PROZŘETELNOST.
Především POSLUŠNOST K PAPEŽI! Zcela se podřídil a podal jasný důkaz, jakým duchem je veden při všem svém podnikání.
Ani ostatní francouzští bratří se této zkoušky nezalekli. Část jich poslušně odešla do Bosco, část do La Quercia. LACORDAIRE zůstal sám v Římě a pilně studoval.
V prosinci 1841 odešel trvale do Francie, kde byla tehdy opěvována svoboda. Zcela logicky chtěl proto hájit právo i na svobodu pro Církev a pro řád Kazatelský.
Kázal nejprve v Bordeaux, avšak od roku 1843 opět hlavně v Notre Dame. Bydlil v Paříži v malém, vlhkém a studeném pokojíčku u paní Bessonové. Denně tam za ním přicházelo mnoho lidí. Přitom žil chudě, prostě, kajícně.
Ke všem návštěvníkům byl vlídný, avšak k sobě až neuvěřitelně přísný. Před každým kázáním se nemilosrdně bičoval, a často to dělal i po něm hlavně tehdy, měl-1 i obavy, že se o něho pokouší marnivost. Chtěl doslova být pod nohama svých bratří. Vyprošoval si to.
Co ho k tomu přimělo? Nejlépe odpoví sám. Tento "DRUHÝ DOMINIK" si zaslouží, abychom se u něho zdrželi trochu déle. Uvádíme proto aspoň jeden odstavec z jeho životopisu svatého Otce Dominika, který nám objasní jeho lásku k observancím, jeho touhu po pokořování, jeho kající skutky, a dává nám trochu poznat jeho smýšlení.
"Měl řád určený k apoštolátu přijmout tradici mnišských zvyků?… Nebylo pochybností, pokud jde o sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, bez nichž není myslitelná žádná duchovní společnost. Avšak hodilo se pro cíl apoštolátu zachovat zvyky - jako veřejné recitování božského oficia, ustavičnou zdrženlivost od masa, dlouhé posty, mlčení, kapitulu pro přestupky, pokání za pochybení proti předpisům a práci?
Byla tato přísná kázeň, způsobilá k výchově samotářského srdce mnicha a k posvěcování jeho dnů, - slučitelná s heroickou svobodou apoštola, který jde vpřed a rozsévá na všechny strany dobré zrno PRAVDY?
SVATÝ OTEC DOMINIK byl přesvědčen, že ano. Byl přesvědčen, že když nahradí práci studiem posvátných věd, zavede jistá zmírnění a dá dispens řeholníkům, více zaměstnaným vyučováním a kázáním, bude možné sloučit apoštolskou činnost s mnišskými observancemi. Snad mu to bylo tak samozřejmé, že mu myšlenka na je -jich odstranění ani nepřišla na mysl.
Neboť apoštol není jen člověk, který ví a který vyučuje slovem; je to člověk, který hlásá křestanství celou svou bytostí a jehož přítomnost sama je již zjevením Ježíše Krista. A co mu více vtiskne posvátná stigmata této podobnosti, než řeholní přísnosti?"
Proto také OTEC LACORDAIRE prohlásil, že si volí jako životní pravidlo KŘÍŽ.
DESET LET pokračoval ve svých konferencích v Notre Dame v hábite bratra Kazatele. Tisíce lidí se tísnilo v chrámě -Jeho výmluvnost bývala přirovnávána k dravému proudu, který strhuje. Otec Gillet tvrdí, že studiem svatého Tomáše jeho řeči získávaly stále více jasnosti a hloubky. Přitom však nezapomínal na obnovu řádu ve Francii.
První dum v Nancy ho stál nejvíce vyjednávání s vládou a nejvíce těžkostí. K jeho kanonickému zřízení došlo roku 1843. Prvním převorem v Nancy se stal OTEC JANDEL. Byl to představený horlivý a přísný.
Pak následovaly kláštery v Chalais u Grenoblů, kde byl zřízen noviciát, a ve Flavigny.
Roku 1849 byl obnoven dominikánský klášter i v Paříži.
ROKU 1850 BYLA ÚŘEDNĚ OBNOVENA FRANCOUZSKÁ PROVINCIE -
OTEC LACORDAIRE se stal jejím prvním provinciálem. Po tom to roce byly zakládány další kláštery. V těchto nových klášterech bratří často neměli potřebný nábytek a několik židlí, které byly k disposici, musili přenášet z cel do refektáře a z refektáře do choru. Často neměli ani dost hábitů na vystřídání pro všechny. Nejvíce postrádali knihy. Dělili se o vše. Tím dokonalejší byl pak jejich společný život.
Roku 1850 byl Lacordairův žák OTEC JANDEL odvolán do Říma. Stal se nejprve generálním vikářem a potom generálem řádu. Všichni v tom viděli uznání snah a zásluh francouzských bratří a radovali se z toho.
OTEC LACORDAIRE říkával: "OTEC JANDEL - to jsem já bez mých chyb."
Přesto však i zde ho čekala další tvrdá zkouška poslušnosti. Šlo o to, na čem mu nejvíce záleželo. Bolelo ho, že jeho představený má k němu málo důvěry. Oba jistě chtěli vše nejlepší pro svůj řád i přes různost mínění.
OTEC LACORDAIRE zdůrazňoval, že prostředky musí být nutně vždy podřízeny cíli. Byl pro moudré přizpůsobení prostředků vlastnímu úkolu řádu, kdežto OTEC JANOEL zdůrazňoval věrnost všem přísnostem a zvykům tak, jak tomu bylo ve 13. Století.
Ještě několik dní před svou smrtí diktoval OTEC LACORDAIRE svou závět, v které říkal mimo jiné:
"Vnější přísnosti tohoto řádu se mi zdají v praxi nemožné pro tělesnou slabost lidí naší doby a pro podivuhodně bohaté možnosti apoštolátu, které se nám nabízejí. Udělal jsem si o tom vlastní zkušenost. Vím, kolik síly je třeba vynaložit na jediné kázání, při němž kážeme před mnoha posluchači a necháváme přitom mluvit své srdce."
"V čem je vnitřní podstata dominikánského řádu? To nám říká se vší jasností jeho ZAKLADATEL i jeho STANOVY. Je to pověření sloužit spáse duší vyučováním a kázáním — "
Podobná nedorozumění, jaká i zde prožíval, mohou přinést mnoho hořkosti, avšak láska k Bohu a k řádu pomůže je překonat. Vždy se proto podrobil. Mel k tomu dost víry a trpělivosti. Napsal OTCI JANOELOVI:
"Neznám nic krásnějšího a nic požehnanějšího než můj řád. Kdyby mu bylo uškozeno, pak by ďábel slavil vítězství, kterým by se ještě dlouho chlubil."
Po roce 1853 odešel do ústraní. Věnoval se pak dominikánským klášterům i v Belgii, v Holandsku a v Anglii.
V září 1858 byl po druhé zvolen provinciálem a získal řádu ještě klášter svatého Maximina.
Poslední léta jeho života však patřila mládeži. Příliš dobře si pamatoval na školy, kterého připravily o víru. Hájil proto svobodu vyučování.
Založil takzvaný VYUČUJÍCÍ III. ŘÁD SVATÉHO DOMINIKA. První dům byl v Oullins, druhý v Sorese u Toulouse. Výchovný systém OTCE LACORDAIRA se dá shrnout slovy: světlo obětavosti a otcovská prozíravost.
Náboženský život považoval za základ všeho dobra a vší pravdy. Povolání učitelů se tehdy zdálo být neslučitelné s dominikánským životem. Roku 1923 však přešla celá tato skupina učitelů k I. řádu a vytvořila kongregaci pro výchovu mládeže, která roku 1957 splynula s ostatními kláštery francouzských provincií.
V Sorese konal OTEC LACORDAIRE všechny možné práce, zastupoval, vypomáhal, radil, a byl všechno všem. Jeho pokora uváděla v úžas. Kázal pro žáky koleje a s velikou trpělivostí a láskou je neúnavně zpovídal.
Dobu druhého provinciálátu už OTEC LACORDAIRE nedokončil. Rozloučil se s novici u svatého Maximina, vzdal se svého úřadu a odešel do Sorese. Byl si jasně vědom, že Bůh od něho žádá oběť života.
TŘI MĚSÍCE TRVALO JEHO UMÍRÁNÍ. Dokud jen trochu mohl, diktoval své "Paměti", dílo nesmiř ně krásné, které zůstalo nedokončeno. Všichni prohlašovali," že zřídkakdy tak panovala duše nad tělem, jak tomu bylo u něho. Zůstal podivuhodně klidný.
Na smrtelném lůžku zvolal: "Otevři mi! Otevři mi!", jako kdyby už byl u brány nebe. To byla jeho poslední slova. Zemřel 21. listopadu 1861 v den svátku OBĚTOVÁNÍ PANNY MARIE. Nebylo mu ještě šedesát let.
OTCE DOMINIKA LACORDAIRA povolal Bůh, aby obnovil řád ve Francii.
Svou podivuhodnou výmluvností, svatostí svého života i dá ním sebe, kterým dal Bohu vše, co měl -měl vliv na celý řád i na celou Francii, kterou chtěl přivést k BOHU. NÁM JE STÁLE VZOREM LÁSKY K SVATÉMU OTC I DOMINIKU a k jeho řádu.
Je i vzorem poslušnosti v případech, kdy on sám ve své horlivosti viděl jiné - "lepší" řešení. Právě v takových případech se učil dávat se zcela Bohu.



DOMINIKÁNI V SEVERNÍ AMERICE


V Kanadě byla náboženská svoboda, žili tam katolíci, a -však bylo jich tam příliš málo. Na území, které obsadili Angličané, platily stejné protináboženské zákony jako v Anglii.
Když si roku 1783 Američané vybojovali nezávislost, nepřestal hned nepřátelský postoj proti katolíkům, avšak ztratily platnost protináboženské zákony, namířené proti katolíkům. Stále bylo prohlašováno, že pro každého Američana byla vybojována svoboda a rovnost práv.
Začaly se proto konat veřejné katolické bohoslužby. Bylo uzákoněno odloučení Církve od státu.
Do Spojených Států Amerických = USA přicházelo stále více katolických vystěhovalců z různých evropských států. Tito věřící chtěli mít svého kněze. Církev tam začínala v naprosté chudobě.
Kněží měli jen to, co jim poskytla láska věřících; byla to často jen trocha jídla, protože přistěhovalci byli většinou velmi chudí. Za takových okolností přicházeli do USA první dominikáni - a to hlavně z Anglie a z Irska.
V MARYIANDU, kde žilo katolíků nejvíce, se narodili dva první severoameričtí dominikáni JAN CESLAV FENWICK a jeho synovec EDUARD DOMINIK FENWICK. Kdy a kde měli obláčku, není dost jasné. Byli však ve spojení s anglickými katolíky, kteří je finančně podporovali. Oba měli touhu po rozkvětu dominikánského života ve své vlasti. Přišlo jim na pomoc i několik dominikánů z Evropy.
KONGREGACE PRO ŠÍŘENÍ VÍRY dala již roku 1805 dovolení k zřízení samostatné provincie, která byla od počátku svěřena ochraně svatého Josefa. Prvním jejím provinciálem se stal OTEC SAMUELTOMÁŠ WILSON
Roku 1810 skládalo slavné sliby šest prvních noviců, vychovaných již v USA.
OTEC EDUARD DOMINIK FEWICK si zasloužil název "apoštol Ohia". Stal se prvním biskupem v Cincinnati. Přesto se po předčasné smrti OTCE TOMÁŠE WILSONA ujal též péče o provincii. Jeho strýc zemřel roku 1816, ON SÁM zemřel roku 1832 v pověsti svatosti.
Dodnes je v USA "Kolej Fenwick" i jiné památky na tyto první syny svatého Otce Dominika v Severní Americe.
Ačkoli BOŽÍ PROZŘETELNOST od počátku chránila novou provincii SVATÉHO JOSEFA, přesto bylo prvních padesát let velmi nesnadných. Evropské provincie byly tehdy ve velké tísni a nemohly pro bratry v USA nic udělat. Tito bratří tam většinou působili na farách a žili jen v malých skupinkách.
Teprve roku 1852 byl založen klášter ve Washingtonu. Po něm následovaly kláštery další. Je to asi případ ojedinělý: roku 1805 byla zřízena provincie a teprve roku 1852 byl založen první klášter. Už to dost jasně říká, s jakými nesnázemi se tam naši bratří musili potýkat.
O podivuhodném růstu této provincie nejlépe poučí statistika. Roku 1844 v ní žilo 36 bratří, roku 1876 80 bratří, roku 1910 " 202 " roku 1930 " 535 " v roce 1960 " 728 " , ačkoli se před tím v roce 1939 od ní oddělila další provincie. Jistě nikdo neočekával, že provincie, která začínala za tak velkých nesnází, vzroste v jednu z největších.
Nyní má 15 klášterů - hlavně New Yorku, ve Washingtonu a ve Philadelfii - a mnoho menších domů.
Do USA tehdy odcházeli vystěhovalci i z Itálie a z jiných evropských národů. I ti chtěli mít své kněze.
Tak se dostal do USA - do státu Wisconsin i dominikán
SAMUEL MAZZUCHELLI,
křestním jménem KAREL. Narodil se v Miláně 4. listopadu 1806; vstoupil do řádu a měl obláčku ve Faenze 6. prosince 1823. Nejsou známy okolnosti, za nichž dšlo k jeho cestě do Ameriky.
Jako student theologie se vydal na cestu 5. října 1828.
Kněžské svěcení přijal v Americe 5. září 1830. Již před ním tam působili jiní dominikáni. Roku 1824 se dokonce jednalo o zřízení provincie svatého Ludvíka Bertranda, ale k založení nikdy nedošlo.
Od tohoto roku až do své smrti - tedy čtyřiatřicet let se OTEC SAMUEL věnoval neúnavně apoštolské činnosti mezi přistěhovalci a Indiány. Nyní se jedná o jeho blahořečení.
Po čtyři léta byl OTEC SAMUEL jediným knězem v rozsáhlém kraji. Chtěl sloužit všem. Ustavičně proto cestoval v kanoi, na lyžích, na koni nebo pěšky, aby mohl co nejlépe zastávat svůj úkol kazatele pravdy a přisluhovatele svátostí. Do jeho veliké "farnosti" patřili horníci, dělníci, zemědělci i Indiáni.
Viděl, že sám na svůj úkol nestačí. Žeň byla mnohá.
Vyjednával proto s řádovými představenými a psal jim o své touze založit novou dominikánskou provincii, kterou chtěl pojmenovat provincií svatého KARLA.
Jistě věděl o provincii SVATÉHO JOSEFA, avšak nemohl s ní udržovat styky, protože nebylo dopravních prostředku, které by mu pomáhaly překonávat značnou vzdálenost. K tomuto založení nedošlo, protože doba ještě nebyla zralá.
Také se nemluví o tom, kolik měl později spolupracovníku. Jen se připomíná, co vše otec SAMUEL vykonal.
Staral se, aby se mládeži dostalo vhodné vyučování. Pečoval nejen o děti Evropanu, ale i o Indiány, pro které spisoval indiánské modlitební knihy. Stal se stavitelem kostelů a škol. Dával se zcela všem, aby všechny přivedl ke Kristu. Nedělal rozdíly. Ke každému byl laskavý, každému pomáhal.
Říká se, že škola svatého Otce Dominika vychovává k dialogu. U OTCE SAMUELA se tato škola dobře osvědčila. Byl ve styku s lidmi nejrůznější en vyzrání, hlavně ovšem s anglikány . Bylo to v době, kdy se ještě nemluvilo o "odloučených bratřích" a kdy vládlo napětí, které často neobyčejně ztěžovalo práci v misiích.
OTEC SAMUEL však již tehdy pěstoval zdravý ekumenismus a jednal s otevřeností v oné době neobvyklou. Dosáhl toho, že mu při stavbě kostelů pomáhali i protestanté.
Miloval chudobu, kterou pocítil jako snad nikdo jiný. To, co pro sebe nutně potřeboval - bylo toho pramálo, si musel vyprošovat.
Kde čerpal sílu k takovému způsobu života?
Z víry a z ustavičného spojení s Bohem v MODLITBĚ. Měl velikou pokoru. Když už byly všem zřejmé výsledky jeho činnosti, prohlásil:
"Vše, co jsem udělal dobře, udělal jsem s pomocí Boží milosti." Toužil po poznání Boha a po skrytosti. Prohlašoval: "Je veliké štěstí žít světu neznámý."
Konal také jednou cestu do Evropy. Snad byl mezi těmi bratřími, kteří v roce 1838 konali cestu do Říma na kapitulu. Při té příležitosti se setkal s OTCEM LACORDAIREM a rozmlouval s ním. Oba měli stejnou lásku k svatému Otci Dominiku a k tomu, oč on usiloval, a proto si dobře rozuměli. OTEC LACORDAIRE poslal OTCI SAMUELOVI do Ameriky sochu Panny Marie Růžencové jako symbol této lásky.
OTEC SAMUEL - hlasatel evangelia prožíval plně své dominikánské povolání i za nesnadných okolností. Potřeboval pomocníky.
Našel je v sestrách. Podobně jako OTEC FRANTIŠEK COLL i on založil kongregaci Posvátného růžence, která se měla věnovat hlavně výchově mládeže. Tak jeho dílo pokračuje dodnes v jeho kongregaci.
Jistě by byly zajímavé i dějiny této kongregace, která má svůj mateřinec v SINSINAVA. V roce 1948 měla 99 domů a více než patnáct set sester.
Nebyla to první severoamerická kongregace sester dominikánek, protože podobnou kongregaci založil již roku 1822 horlivý biskup FENWICK v Cincinnati. Po ní následovala celá rada kongregací dalších. Právě Spojené Státy Americké se ukázaly být pro ně neobyčejně plodnou půdou.
OTEC SAMUEL MAZUCHELLI zemřel 23. února 1864. Také se tedy nedožil ani šedesáti let. Pro provincii, kterou chtěl založit, alespoň připravil pudu.
V SEVERNÍ AMERICE byla tedy žen mnohá, ale dělníků málo. Po zrušení řádů ve Španělsku odcestovali tam i někteří dominikáni španělští. Dostali se hlavně do KALIFORNIE při tichomořském pobřeží. Byl to hlavně OTEC FRANTIŠEK VILARRASA z provincie aragonské. Přivedl si s sebou šest noviců ze Španělska a roku 1852 založil pro ně první klášter a noviciát v naprosté chudobě a za velkých nesnází.
Španělští novicové v této době? Nevíme o nich nic, avšak jejich příběh možno vytušit. Poznali svatého Otce Dominika a jeho řád. Chtěli jít Dominikovou cestou, avšak ve vlasti k tomu neměli možnost. Jediný klášter v Ocaňa nestačil pro všechny žadatele. Opustili proto Španělsko a odcestovali do země, která jim slibovala svobodu. Překonávali tam krajně těžké začátky.
Situaci tu opět nejlépe vyjádří suché letopočty. V roce 1852 byl založen první klášter, roku 1876 mohl být teprve založen klášter druhý; 24 roky bylo třeba čekat na další možnosti. K založení třetího kláštera došlo roku 1909.
9. listopadu 1912 byla ustanovena samostatná provincie Nejsvětějšího Jména Ježíš. Sídlo provinciála je v San Francisco.
POČET BRATŘÍ také dost říká. V roce 1844 tam nebyl ještě ani jeden dominikán - v roce 1876 jich bylo 29; v roce 1910 45. Nebylo tedy příliš mnoho bratří ještě ani při vzniku provincie. V roce 1930 bylo jedenaosmdesát bratří, v roce 1948 měla tato provincie 5 klášteru, 10 domu a 178 bratří.
Teprve 22. prosince 1939 došlo k zřízení TŘETÍ dlouho připravované severoamerické provincie, v které pracoval již OTEC MAZZUCHELLI. Některé kláštery byly přitom odděleny od provincie svatého JOSEFA.
Nová provincie byla dána pod ochranu SVATÉMU ALBERTU VELIKÉMU. Má domy hlavně v Chicagu, v NEW Orleansu a v River Forest, kde byla roku 1968 konána generální kapitula. Kolik měla tato provincie bratří při svém vzniku, není nám známo, -avšak vzrůstala velmi rychle. V roce 1960 měla pět set čtyřiadevadesát bratří.
Při generální kapitule vykonali OTCOVÉ o svátku Panny Marie Růžencové pout do Sinsinava k hrobu OTCE SAMUELA MAZZUCHELLI a modlili se tam za jeho blahořečení.
Tak šířili dílo svatého Otce Dominika v USA bratří angličtí, španělští i italští.
ZÁROVEŇ však vznikala nová dominikánská provincie i v Kanadě. Roku 1873 tam přišli čtyři bratří z Francie. Téhož roku se o svátku Panny Marie Růžencové ujali správy jedné farnosti v městě Svatého Hyacinta, kam je pozval místní biskup.
Již po dvou letech tam mohl být zřízen noviciát. Do roku 1900 už tam byly čtyři kláštery, po nich následovaly další.
1. října 1911 byla proto zřízena samostatná provincie, daná pod ochranu svatému Otci Dominiku. V této době už tam působilo více než 100 bratří. Kolem roku 1960 měla provincie na pět set bratří. Kromě francouzského byl zřízen i anglický noviciát. Kromě bratří v Mexiku bylo v Severní Americe kolem roku 1960 skoro dva tisíce dominikánů.
OTEC VINCENC JANDEL
Generál řádu OTEC DOMINIK ANCARANI se velmi snažil obnovit opět pravidelné generální kapituly, a skutečně se mu to také zdařilo. V roce 1841 i v roce 1844 se mohla sejít alespoň částečná generální kapitula v Římě. Potom však znovu byla přestávka skoro třicet let.
ŘÁD ZAČAL OŽÍVAT. Plnila se touha OTCE ANCARANIHO, který napsal: "Co je neporušené, ať je upevněno, a co je kleslé, pevněji obnoveno." -Začal velkou obnovu, v které jeho nástupci pokračovali. Opět bylo více pečováno o observanci, o chudobu, o společný život, o studium, o kázání Božího slova u věřících i nevěřících, o šíření našich bratrstev.
Všechny tyto snahy přispěly k jednotě řádu a k jeho pohotovosti ve službách Církvi.
Otec Ancarani skončil roku 1844 své šestiletí a uchýlil se do kláštera svaté Sabiny v Římě, kde 28. srpna 1847 SVATĚ zemřel. Toto slůvko "SVATĚ" je v stručných záznamech, které jediné máme k disposici, téměř ojedinělé.
BOŽÍ PROZŘETELNOST pečovala o řád a připravila pro OTCE LACORDAIRA i pro jeho první spolupracovníky opravdu dobré učitele.
25. května 1844 byl na generální kapitule v Římě zvolen
OTEC VINCENC AIELLO Z KALABRIE,
časově poslední Ital, který byl zvolen generálem řádu. Během jeho šestiletí došlo v Římě k revoluci. PIUS IX. se tehdy utekl do Gaety v království neapolském. Též OTEC AIELLO končil své šestiletí v Neapoli. Uchýlil se pak opět do Kalabrie, kde zemřel 4. února 1854.
Svolání generální kapituly nepřicházelo v úvahu pro politické nepokoje. PIUS IX. se chtěl co nejlépe postarat o všechny řeholní řády, které tehdy prožívaly těžké doby.
Záleželo mu na řádě Kazatelském. Chtěl proň co nejlepšího představeného. Dlouho a pečlivě si opatřoval informace nejen od některých francouzských biskupů, ale i od OTCE PALMEGGIANIHO, bývalého novicmistra Otce Lacordaira a prvních francouzských dominikánů.
Již v květnu 1850 pak povolal OTCE JANDELA do Říma.
Znovu bylo probíráno obvinění z liberalismu, jímž byl stižen nejen Otec Lacordaire, ale i jeho nejbližší spolupracovníci. I Otec Lacordaire konal kvůli této záležitosti znovu cestu do Říma.
Teprve po tomto dlouhém vyšetřování byl OTEC JANDEL dekretem z 1. října 1850 jmenován generálním vikářem řádu.



OTEC VINCENC JANDEL


si zasloužil být nazván druhým Rajmundem z Kapuy. Snažil se jít v jeho stopách a po těžkých pohromách, jimiž byl řád zasažen, konat to, co dělal blahoslavený RAJMUND po velkém moru.
O novém generálním vikáři JANDELOVI toho víme celkem málo. Narodil se v Gérbeviller 18. července 1810.
Na křtu svatém přijal jméno ALEXANDR. Stal se knězem. Stržen příkladem i slovem LACORDAIROVÝM ve třiceti letech se rozhodl pro vstup do našeho řádu. V devatenáctém století byl čtvrtým nebo pátým Francouzem, který chtěl jít cestou dokonalosti podle zářného vzoru svatého Otce Dominika.
V době, kdy začal uvažovat o vstupu do řádu, ptal se Otce Lacordaira, zda tento způsob života nebude příliš tvrdý pro jeho tělesnou soustavu, od dětství křehkou. Dostal tuto krásnou odpověď, provázenou přízvukem Otci Lacordairovi vlastním: "Ach, když je srdce spokojeno, vše je snadné!"
15. května 1841 měl tedy obláčku a stal se bratrem VINCENCEM. I on konal noviciát v La Quercia. Působil potom ve Francii. Povolání do Říma a jmenování ho zastihlo v době, kdy mu sice bylo už čtyřicet let, avšak měl teprve osm let od slibu.
Co vše pro řád vykonal OTEC JANDEL? Především zasvětil celý řád Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Otec Lacordaire, který ho jistě dobře znal, nazýval ho člověkem vnitřním, kdežto sám sebe mužem apoštolské činnosti. Byl velmi horlivý a měl pevnou vůli.
Hlavní jeho snahou bylo obnovení řeholní kázně a observance. Za něho vlastně ještě počet dominikánů klesl na pouhé tři tisíce, protože staří řeholníci umírali a nových se hlásilo málo, avšak všude se probouzel nový život, a o to generálnímu vikáři šlo.
Již 2. října 1850 - tedy druhého dne po svém jmenování psal celému řádu okružní list, v němž mimo jiné říká:
"Je naší útěchou a chloubou, shledáme-li v některém klášteře řeholní kázeň a bratry, kteří oživeni duchem svatého Otce Dominika želí úpadku observance, k němuž došlo pro nepřízeň doby, usilují o lepší charismata a o to, co je dokonalejší, a snaží se uspořádat celý svůj život podle našich Stanov."
Chtěl zřizovat v každé provincii aspoň několik observantních klášterů. Začal s tím u svaté Sabiny, kam svolal hlavně bratry, vychované v klášteře La Quercia. Jejich převorem jmenoval OTCE HYACINTA BESSONA, který bývá nazýván Fra Angelikem devatenáctého století.
OTEC JANDEL neznal jiný lék, jak pomoci řádu v jeho těžkostech, než zavádění observance. Věděl, že hlavním účelem řádu jsou apoštolské práce, pro než možno zákonitě udělovat dispense, avšak viděl taká jasně, že ty provincie, které si uchovaly přísnější kázeň, mají také více apoštolské činnosti, kdežto kláštery méně observantní bývaly také méně zaměstnány.
Již roku 1851 byl dán rozkaz, že všechny domy, kde je noviciát a studium, mají být také domy observantními s dokonalým společným životem. OTEC JANDEL zřídil v některých provinciích domy, které měly podléhat přímo jemu.
Někteří řeholníci s ním vždy ve všem nesouhlasili - a některé observance se vžívaly jen velmi pomalu. Dost těžkostí působil někde noční chor, který OTEC JANDEL velmi zdůrazňoval.
Lépe se mu dařilo, když zaváděl chorál při mši svaté, při nešporách a při kompletáři. Spokojeně viděl, jak přibývá klášterů, kde se tento zvyk ujímá.
Velmi zdůrazňoval společný život, jak to právě v této době nařizovala Církev svatá. Nemělo být povoleno zakládání nových klášterů, v kterých by nebyl zajištěn společný život. Kromě toho byly přesně zachovávány i předpisy o postu, o zdrženlivosti od masitých pokrmů, o mlčení a jiné - Vlněné prádlo nosili bratří i v letních vedrech.
Kapitulu pro přestupky konali s velkou horlivostí a opravdovostí. Všem při ní šlo o společné dobro. Proklamace byly časté a obvyklé. Všem bylo jasné, že jde o školu ctností, svatému Otci Dominiku velmi milou.
Přál by si svatý Otec Dominik skutečně ještě dnes všechny observance, obvyklé v jeho době? Je jasné, že by dnes své ces ty do Říma již nekonal pěšky. Pokud jde o ostatní předpisy," vždy se i on sám podroboval rozhodnutím generálních kapitul, které mají moc dávat a měnit zákony. Nejlépe proto na podobné otázky vždy odpovídají Stanovy.
OTEC JANDEL řídil řád pět let jako generální vikář. V prosinci roku 1855 ho PIUS IX. jmenoval GENERÁLEM ŘÁDU na šest let.
Po skončení tohoto šestiletí se mohla v roce 1862 sejít volební kapitula v Římě. Bylo jí dáno trvalé oprávnění volit generála řádu na dvanáct let. Tohoto oprávnění pak bylo používáno po více než sto let.
7. června 1862 byl znovu zvolen OTEC VINCENC JANDEL. Tím byly uznány a oceněny jeho práce pro řád.
OTEC JANDEL, tento druhý RAJMUND Z KAPUY, se po celou dobu generalátu dával zcela do služeb bratří. Horlivě konal visitace ve všech evropských zemích. Do Ameriky postlal své zástupce. Při visitacích slovem i příkladem vychovával k lásce k řeholnímu životu. Snažil se všude lépe uspořádat a znovu obnovit dominikánský řeholní život, prohloubit apoštolského ducha a obnovovat studia.
Za tím účelem posílal schopné bratry z jedné provincie do druhé, z jednoho kláštera do druhého. Chtěl obnovit všechny zaniklé provincie a vzbudit v. nich nový život. Revidoval Stanovy. Přes všechny těžkosti svolal třikrát generální kapitulu.
Probíráme-li dějiny jednotlivých provincií, zjistíme, že je málo těch, do jejichž života by byl nějak nezasáhl. Zvláště pečoval o kláštery francouzské. Posílal jim schopné italské lektory, aby mohlo být obnoveno řádové studium.
FRANCOUZSKÁ PROVINCIE BYLA OBNOVENA ROKU 1850.
Roku 1853 byl obnoven klášter v TOULOUSE. V Lyoně byl rovněž zřízen observantní klášter a roku 1860 ob novena provincie. Třetí francouzská provincie TOULOUSKÁ byla obnovena o pět let později.
Byl to vzrůst opravdu podivuhodný, když v tak krátké době mohly být obnoveny tři francouzské provincie!
Staral se i o kláštery v JIŽNÍ AMERICE, navazoval s nimi styky, jak to bylo jen trochu možné. I v Chile se mu podařilo zřídit klášter s dokonalou observancí, vhodný pro noviciát.
Mohl také obnovit provincii SVATE KATEŘINY, panny a mučednice v Quito v EQUADORU. Štastně přečkala bouři takzvané sekularizace a roku 1862 začínala znovu normální řeholní život.
Téhož roku nebo již o rok dříve byl zakázán společný život řeholníkům v Mexiku, kde bratří už dlouho nesměli mít žádný styk s generálem řádu.
V jiných jihoamerických státech se dominikáni stále ještě museli skrývat nebo odcházet za hranice. V roce 1876, kdy už se stav začínal lepšit, měly všechny jihoamerické provincie dohromady 338 bratří.
PROVINCIE DALMATSKÁ měla v roce 1829 jen jedenadvacet bratří. Za OTCE JANDELA tam řeholní život znovu začal vzkvétat.
V BELGII bylo roku 1830 už jen osm dominikánů. Teprve v tomto roce došlo k změně vlády a řeholníkům byl opět povolen společný život. Z počátku tam vypomáhali bratří z Holandska, později i bratří z Francie. Tak mohla být roku 1860 zřízena provincie SVATÉ ROZENY.
V HOLANDSKU se bratří udrželi přes všechny nesnáze, i když často působili jen na farách a ani novici nemohli nosit hábit. Bývali posíláni na studia do ciziny. Když se vrátili, bývali pak kaplany u svých starších spolubratři farářů. Byla to tedy vlastně provincie bez klášteru.
Teprve roku 1835 byl obnoven první klášter. Po něm brzy následovaly kláštery další. OTEC JANDEL vynaložil mnoho úsilí, aby byla ob novena provincie NĚMECKÁ. Poslední bratr Kazatel německé národnosti zemřel roku 1840, avšak již roku 1860 byl založen první německý klášter v Dusseldorfu. Po něm brzy následovaly kláštery další.
Za takzvaného kulturního boje poskytli německým bratřím pohostinství Holanďané hlavně ve Venlo. Po roce 1890 mohly být dosavadní kláštery obnoveny a zakládány nové.
Po dlouhé přestávce OTEC JANDEL konal visitaci i v Praze a ve Vídni, protože česká i rakouská provincie od zásahu Josefa II. až do roku 1856 nemohly mít styk s generálem řádu -Teprve po tomto roce zavládl zase normální stav.
Česká provincie měla roku 1844 šestačtyřicet bratří, rakouská jen 40. OTEC JANDEL poznal situaci v Čechách i v Rakousku a rozhodl, že se mají kláštery tehdejší rakousko-uherské provincie spojit s kláštery provincie česká a vytvořit takzvanou PROVINCII ŘÍŠSKOU - IMPERII.
Tím vlastně poprvé na čas zanikla česká provincie, která přečkala i husitské války a měla za sebou 550 let trvání -Toto nařízení vsak bylo k prospěchu celku.
K zavedení observance byli tam posláni někteří vzorní řeholníci z Itálie, zvláště OTEC TOMÁŠ ANSELMI z kláštera svaté Sabiny v Římě.
Noviciát byl zřízen ve Štýrském Hradci. Tento klášter tehdy podléhal přímo generálu řádu.
Výsledky těchto změn byly velmi dobré. Kláštery se opět začaly pozvolna zaplňovat, vzkvétal III. řád i bratrstva, bratří začali konat misie mezi lidem a šířili růženec.
Začaly přibývat kláštery i v ANGLII. IRŠTÍ BRATŘI měli mnoho klášterů i mimo IRSKO. Za OTCE JANDELA byla v Irsku šťastně obnovena řeholní observance. Irští bratří se stali horlivými pracovníky na vinici Páně nejen ve vlasti, ale i v Americe a později v Austrálii.
O nesnázích, jaké prožívala PROVINCIE RUSKÁ, dost mluví čísla: roku 1844 měla 533 bratří, roku 1875 sedm bratří. Přesto až do první světové války bylo v Petrohradě několik dominikánů.
PROVINCIE LITEVSKÁ byla spojena s provincií ruskou a zanikla spolu s ní. Chtěl-li některý řeholník z Ruska psát svým představeným, musel tento list dříve projít kontrolou na ministerstvu zahraničí.
Po rozdělení Polska byla skoro úplně zničena i provincie POLSKÁ. Udrželo se jen několik klášterů v Haliči, které byly zbytkem provincie ruské. TOTO VŠE OTEC JANDEL SLEDOVAL A ŘÍDIL.
Přitom pečoval o vydávání liturgických knih, o misie, o bratrstva, o III. řád. Za Jeho generalátu byl roku 1867 svatořečen JAN KOLÍNSKÝ. Byla to jediná řádová kanonisace v devatenáctém století. Tento světec měl společné oficium s ostatními mučedníky druhy, které bylo převzato i do našeho breviáře. Otec JANDEL však přidal k hymnu jednu slohu, kterou sám složil: Inter hos noster iubilans triumphum Ordo praeclari recolit Joannis...
Jim také náš řád s jásotem vstříc mává, když triumf Janův chce dnes oslavit ...
Chtěl v ní vyjádřit radost řádu nad tímto triumfem a vítězstvím BRATRA JANA, který jako dobrý pastýř obětoval život za stádo.
Současně usiloval s velkou horlivostí o obnovu dominikánského života i bratří ve Španělsku jak zde - tak na Filipínách přitom ustavičně rostla touha po obnovení úplné jednoty řádu. OTCI JANOELOVI o tom byly podávány zprávy, proto neváhal a vykonal cestu do Španělska.
Setkal se tam s tak velkými-těžkostmi, že nedosáhl bezprostředního výsledku. Nevzdal se však. Vyjednával v Paříži S OTCEM ROMERO, který byl tehdy komisařem pro španělské bratry, a hlavně s OTCEM JOSEFEM LARROCA.
Nové nesnáze vyvolala opět změna vlády, k níž došlo ve Španělsku roku 1868. Avšak i tyto překážky byly odstraněny, a PIUS IX. mohl 12. června 1872 k všeobecné radosti odvolat bulu "Inter graviores". Generální kapitula pak prohlásila, že tak došlo k vyléčení těžké rány, která byla zasazena jednotě řádu a jejíž následky trvaly téměř šedesát let.
Přičinili se o to "nejlepší" OTCOVÉ na obou stranách; hlavně OTEC JANDEL a OTEC LARROCA. Tento největší průkopník jednoty na straně španělské se pak stal sociem OTCE GENERÁLA s titulem řeckého provinciála.
Toto odloučení postihlo na delší či kratší dobu všechny jihoamerické provincie - a ostatně i mnoho provincií evropských. Za OTCE JANDELA většinou tyto nesnáze přestaly.
Přesto se však znovu schylovalo k bouři ve Francii, kde roku 1870 došlo k pádu druhého císařství.
Dominikánský řád ve Francii byl při té příležitosti obohacen novými mučedníky za povstání pařížské komuny. Jsou to takzvaní "mučedníci z Arcueil".
Většinou to byli učitelé z kongregace založené OTCEM LACORDAIREM. V čele jim stál OTEC LUDVIK RAFAEL CAPTIER, který právě před deseti léty dlel u lože umírajícího Otce Lacordaira. Dále to byl OTEC TOMÁŠ BOURARD z provincie francouzské a další dominikánští učitelé: Jindřich Cotrault, Konstanc Delhorme a Pius Chatagneret. Spolu s nimi zemřelo ještě osm jiných kněží. Statečně vyznali víru a umírali před státním vězením v Paříži 25. května 1871.
Toto jsou alespoň některé události z doby neobyčejně plodného generalátu OTCE JANDELA,
tohoto druhého Rajmunda z Kapuy.
DVANÁCTILETÍ GENERALÁTU nedokončil. Zemřel v Římě 11. prosince 1872. Řád řídil celých dvaadvacet let.
Mluvili jsme o tom, co Otec Jandel vykonal. Nám však jde i o to, jaký byl. Nemáme jeho životopis, máme však v starém italském časopise promluvu, kterou měl Otec Cormier jako toulouský provinciál po jeho smrti. Uvedeme ji tu téměř celou, protože nám dá trochu poznat nejen Otce Jandela, ale i Otce Cormiera, který si ho velmi vážil. "Jeho život byl ustavičným spojováním víry a laskavosti.
Pomocí těchto ctností prokazoval dobro všem. Vírou se spojil s Bohem; laskavosti a dobroty, vycházející z lásky, uměl použít ve prospěch všech. Všem věrně rozdával z daru, které obdržel od Pána. Tak byl přítelem Boha i bližního, člověkem svého století i věčnosti. Žil z víry.
Základní křesťanská dogmata -Svrchovaná moc Boha a jeho naprostá nezávislost, pád člověka, zdarma dané ospravedlnění a nutnost zvěčnit jeho účinky stejnými příčinami, které je započaly, byly pro něho pravdy prvního řádu a jasnosti beze stínu.
Čím vyšší představu mu tyto zásady dávaly o nevystihlé velikosti Boží a opovrženosti člověka, tím byl spokojenější.
Jeho duch se pozdvihoval potěšením nad některými větami svatého Pavla, nad jiné těžkými pro lidské smýšlení, jako jsou ty, v nichž svatý Pavel mluví o pohoršení kříže a o pošetilosti kázání; o tom, že se nestydí za evangelium; o odmítání opatrnosti podle těla, která vede k smrti; o nutnosti hledat to, co je nahoře, a okoušet to a neztrácet se věcmi pozemskými.
Tyto zásady, které se upevňovaly v jeho mysli dlouhými rozjímáními, vytvořily jeho slunce, jeho ovzduší. Z těchto výšin, kde ustálil svůj život, jeho pohled sledoval s hlubokým smutkem postupný úpadek společnosti oddělené od Ježíše Krista a nalézal v něm potvrzení svého přesvědčení.
Zneklidňoval se, když zpozoroval, že se falešné zásady lidské pýchy nejen vtírají do srdcí jako slabosti, ale povyšují se na teorii a řadí se mezi prameny spásy. Jeho křesťanské smýšlení tím bylo hluboce zasaženo. Oplakával potupení božského Mistra, pokořenou velebnost evangelia. Svěřoval se se svou bolestí svým přátelům a prosil Boha o odpuštění.
Jestliže se pro svůj stav řehol nika OTEC JANDEL zabýval onou vyvolenou částí Církve Boží, která se v plném smyslu slova nazývá "religio", chtěl, aby základy byly tytéž jako základy křesťanství, přijímané se stále větší láskou a sledované až v posledních vyjádřeních.
Různé řeholní instituty byly v jeho očích jako právě tolikeré vynálezy milosrdenství, které Bůh na podporu a k zdokonalení obnovitelského díla vzal ze svého srdce, každý ve vhodnou dobu, a uzpůsobil podle svého zalíbení. Miloval je proto bezvýhradně. Ve své podivuhodné různosti reprodukovaly JEŽÍŠOVY NEKONEČNÉ DOKONALOSTI.
Protože tato láska vycházela z víry, byla upřímná, pevná, vytrvalá, osvobozená od každého lidského zájmu. Přesto živěji pečoval o ty instituty, v nichž byla věrněji zachovaná čistota prvotních tradic.
Jim věnoval intimnější důvěru, protože v nich více viděl stopu Božího prstu. Byl přesvědčen, že každý řád má pečovat o to, aby pochopil svůj vlastní proud milosti a stále znovu se mu oddával: traditus gratiae Dei.
Z tohoto přesvědčení vycházela věta, kterou nepřestával opakovat řeholníkům a která dobře shrnuje plán obnovy: Nezapomínejte na kámen, z kterého jste vytesáni!
Tu radostně ukazoval na svatého Dominika s knihou řehole v ruce, s korunou těch, kteří se posvětili zachováváním jeho Stanov a které doprovázely tisíce obrácených duší, zisk a trofej jejich horlivosti.
CTIHODNÝ OTEC JANDEL také získal mnoho duší Bohu. Některé uvedl na cesty křesťanské dokonalosti, jiné k řeholnímu životu.
Uměl přitahovat lidi k Bohu buď prostředky, vhodnými pro děti Adamovy - in funiculis Adam; nebo laskavostí - in vinculis caritatis.
Opravdu to byl člověk tichý, při čemž nepřestal být mužem víry. První z těchto ctností prýštila z druhé.
Jako se odvrátil od falešných zásad světa, právě tak byl ochoten přiblížit se k němu láskou. Připomínal se svatým Bernardem, že pravá láska spolucítí a nepohrdá. Čím více viděl, jak se některý člověk proviňuje, tím více ho považoval za hodného péče a ochraňoval ho. Ze vznešenosti jeho osvícení bylo možno vytušit hluboký poklad jeho dobroty.
OTEC JANDEL neoslaboval působení milosti, avšak chápal, že milost má své stupně a své chvíle a že práce člověka nespočívá v jejím předcházení, ale v jejím očekávání a v napomáhání.
Ačkoli měl velmi živou povahu, řídila jeho skutky velká o patrnost. V jeho skutcích nalézáme vždy lásku ke všemu a ke všem, lásku činnou, trpělivou, uctivou, která v něho vtiskla živou podobu se Spasitelem.
ŘÁDU sděloval svými listy rozhodnutí, rady, povzbuzení. Čím více přibývalo práce, tím více projevoval horlivosti. Sel ve stopách svatého Dominika a nenechal jiným dělat to, co měl dělat on sám.
Když jisté měsíce v roce znemožňovaly práci v Římě, opouštěl toto město a místo jedné námahy se chopil druhé. Odcestoval do vzdálených zemí visitovat kláštery řádu. Kdo bude sledovat neúnavného cestovatele, kdo vyjádří živou, ale uspořádanou horlivost, skrytou v hloubce děl jako hybnou sílu, která navenek projevovala jen milost a zdánlivou pomalost?
Kdo vyjádří jeho úctu k biskupům, pečlivost, s jakou je chodil pozdravit, a vděčnost, jakou jim projevoval za blahovůli k jeho synům a bratřím?
Kdo vysloví dojetí řeholníků, když se poprvé mezi nimi objevil? Důstojné a laskavé počínání odpovídalo zcela představě, jakou si o něm udělali.
Sotva přišel, hned se dal do práce. Kromě doby modlitby ostatní čas věnoval spolubratřím. Všechny vyslechl se stejnou pozorností, všem pomáhal se stejnou dobrotou. Pro duše nějakým způsobem zkoušené zdvojnásoboval péči a tak živě s nimi cítil, že přitom šel téměř do krajnosti.
Tak prošel při různých cestách Itálii, Francii, Španělsko, Anglii, Irsko, Belgii, Holandsko, Německo, Rakousko, Polsko.
Jen dvě země zůstaly vyloučeny: AMERIKA, protože PIUS IX. byl proti této cestě pro hrozivou situaci, v níž se nacházela Evropa, a RUSKO, které se obávalo, že by OTEC JANDEL mohl být nebezpečný.
Mezitím dokončil revisi dominikánských Stanov, své hlavní mistrné dílo. Řeholní kodex, který byl výsledkem této práce, seznamuje jasněji s příznačnými body našeho zákonodárství, znovu potvrzuje jeho základy a staví s větší autoritou před oči bratra Kazatele vždy starý a vždy nový model jeho dokonalosti.
Provincie španělské, bohaté i v našich dnech na mučedníky, byly od nás odděleny z politických důvodů, které tu není na místě soudit.
OTCI JANOELOVI se zdařilo znovu je sjednotit. Tím se splnila jeho touha. Pochopil, že vykonal poslání, k němuž ho BOZÍ PROZŘETELNOST určila.
Po nějakou dobu se těšil, že se zotavil tak, že se bude moci vrátit k zachovávání dvou hlavních přísností řádu: nočního oficia a ustavičné zdrženlivosti od masitých pokrmů. Mýlil se.
Přepadla ho nevysvětlitelná nemoc. Cítil, že je smrtelná. Smrt, která vzbuzuje vždy strašný odpor, přijal zprvu v duchu oběti a potom ji zdravil jako požehnání.
Viděl ji, jak se pomalu blíží, počítal dny a přitom ji ne ohroženě očekával. Všechno připravoval a o všem rozhodoval s nepopsatelným klidem jako otec rodiny, který dá do pořádku dum, dříve než ulehne.
Když nemohl psát, diktoval; když už nemohl mluvit, dával znamení - a potom se modlil a modlil
Po vystřídání prchavých nadějí a smutných obav došlo k poslední strašné a rozhodné krizi.
Přijal poslední svátosti přesně v hodinu, kterou označil, zatímco řeholníci zpívali podle zvyku SALVĚ REGINA. Bez agónie, bez námahy odevzdal duši BOHU.
OTČE, nepřestanete být naším světlem a naší útěchou! Svými přímluvami budete střežit dílo, které jste nám svěřil, a my také budeme s láskou střežit dědictví, které je nám dvojnásob drahé, ve svatém Dominiku, který je jeho původcem, a ve VÁS, který jste byl jeho obnovitelem."
Tato promluva svědčí jasně o úctě, vděčnosti a lásce OTCE CORMIERA K OTCI JANDELOVI.



Obsah II. části


Dějiny Řádu Kazatelského II. 1
ZAČÁTKY ŠESTNÁCTÉHO STOLETÍ 1
ZÁNIK NĚKTERÝCH PROVINCIÍ 5
DOMINIKÁNI V AMERICE 10
BARTOLOMĚJ DE LAS CASAS 12
BRATR FRANTIŠEK DE VITORIA, 13
BLAHOSLAVENÁ ŠTĚPÁNKA QUINZANI 14
BLAH. LUCIE BROCADELL I Z NARNI 16
BLAHOSLAVENÁ KATEŘINA Z RACCONIGI 19
ŘÁD V DOBĚ TRIDENTSKÉHO KONCILU 21
TRIDENTSKÝ KONCIL 22
MODLITBA A OBĚŤ 25
SESTRA LUKRECIE CADAMOSTO 25
LUDVIKA BORGIÁŠOVÁ, 25
BLAHOSLAVENÁ HOSANNA KOSIČ, 26
DOMINIKA delPARADISO 28
SVATÝ PIUS V. 29
Z KANONISAČNÍHO PROCESU SVATÉHO PIA V. 32
BITVA U LEPANTA A růženec 33
DALŠÍ MUČEDNÍCI 35
BLAHOSLAVENÁ MARIA BARTOLOMEA BAGNESI 38
SVATÝ LUDVIK BERTRAND 40
SVATÁ KATEŘINA RICCIJSKÁ 45
KONEC ŠESTNÁCTÉHO STOLETÍ 49
NOVÁ PROVINCIE V ARMÉNII 50
BRATRU LUDVIKU GRANADSKÉM , 52
ŽIVOT ŘÁDU 52
ZAČÁTEK SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ A DOKTRINÁLNÍ KONTROVERSE 56
DRUHÁ BYLA DOMINIKÁNSKÁ TERCIÁŘKA CTIHODNÁ MARIE RAGGI , 57
VĚDECKÁ KONTROVERSE , 59
PROBABILISMU. 60
PRVNÍ POLOVINA SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ 60
BRATR VINCENC BERNEDO. 64
BRATR TOMÁŠ CAMPANELLA. 64
- P.JAN POINSOT . 65
MUČEDNÍCI JAPONŠTÍ 66
MEZI NEJSKVĚLEJŠÍ STRÁNKY DĚJIN TÉTO PROVINCIE PATŘÍ MISIE V JAPONSKU 67
BLAHOSLAVENÝ ANGELO ORSUCCI 69
SVATÁ Růžena LIMSKÁ 72
SVATÝ MARTIN DE PORRES A SVATÝ JAN MACIAS 76
NEJPRVE TEDY MARTIN 76
SVATÝ JAN MACIAS 80
OBNOVA ŘÁDU VE FRANCII 83
ŠEBASTIÁNA MICHAELISE, 83
ANTONÍN LE GUIEU 86
PRVOMUČEDNÍK ČÍNSKÝ 88
FRANTIŠEK CAPILLAS, PRVOMUČEDNÍK ČÍNSKÝ 90
KONEC SEDMNÁCTÉHO A ZAČÁTEK OSMNÁCTÉHO STOLETÍ 92
OTEC JAN KŘTITEL DE MARINIS . 92
TOMÁŠ ROCCABERTI . 94
BRATR ANTONÍN DE MONROY 95
P. ANTONÍN CLOCHE . 95
FILIP T0MÁŠ HOVARD 97
JAN KŘTITEL ANTONÍN FEOELI, 97
PŘEHLED PROVINCIÍ 98
SESTRY V SEDMNÁCTÉM A OSMNÁCTÉM STOLETÍ 101
SESTRA ANNA OD ANDĚLů 102
SESTRA KATEŘINA PLUNKETT 104
BLAHOSLAVENÝ FRANTIŠEK OE POSSADAS 105
VELKÉ STOLETÍ" VE FRANCII 106
P. ANTONIN MASSOULIÉ 107
P.ALEXANDR PINY 107
SVATÉHO LUDVÍKA MARIA GRIGNIONA, 108
BENEDIKT XIII. 109
BRATR VINCENC LUDVÍK GOTTI. 111
KAREL VINCENC FERRERI 112
P. TOMÁŠ RIPOLL 112
DALŠÍ MUČEDNÍCI 112
FRANTIŠEK GIL de Féderich 113
OTCE MATOUŠE ALONSO LEZINIANU, 114
HYACINT CASTANĚDA 115
OTCEM VINCENCEM LIEMEM 115
DOBA OSVÍCENSKÁ A FRANCOUZSKÁ REVOLUCE 116
ANTONÍNA BRÉMONDA . 116
OTEC TOMÁŠ DE BOXADORS 116
JOSEF II. 117
O OTCI DE BOXADORS 119
OTEC BALTASAR DE QUIŇONES . 120
KATEŘINA JARRIGE , 121
ZAČÁTEK DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ 121
JOSEFA KüDMI 125
ŠPANĚLSKÉ PROVINCIE 125
JÁCHYMA BRIZE 126
TOMÁŠ HYACINT CIP0LETTI 127
OTEC ANGELO DOMÉN ICO ANCARANI Z FAENZY 127
OTEC FRANTIŠEK COLL 128
PROVINCIE POSVÁTNÉHO ROŽENCE NA FILIPINÁCH- 131
JOSEF MARIA DIAZ SANJURJO. 132
MELCHJOR GARCIA SAMPEDRO, 133
JERONÝM HERMOSILLA, 134
VALENTIN BÉRRIO-OCHOA . 134
BRATR PETR ALMATÓ 135
OTEC LACORDAIRE 136
JAN JINDŘICH LACORDAIRE, OBNOVITEL ŘÁDU VE FRANCII, 136
DOMINIKÁNI V SEVERNÍ AMERICE 142
SAMUEL MAZZUCHELLI, 143
OTEC VINCENC JANDEL 145
OTEC VINCENC AIELLO Z KALABRIE, 145
OTEC VINCENC JANDEL 145