P. Silvestr M. Braito, O. P.


Svatý Filip Neri apoštol mládeže v a reformátor Říma



EDICE KRYSTAL, SVAZEK 29
P. S. M. Braito O. P., Sv. Filip Neri
V úpravě Ant. Medka vytiskly Lidové závody tiskařské a nakladatelské, s. s r. o. v Olomouci
L. P. 1937

Nihil obstat P. Methodius Habáň O. P., Olomucii, die 5. Junii 1937
Imprimatur P. Thomas M. Dittl O. P., Provincialis. Pragae, die 10. Junii 1937
Reg. fol. 235/53
Nibil obstat P. Aemilianus Soukup O. P., censor ex offo
Imprimatur Dr. Joannes Martinů, Vicarius Generalis. Olomucii, die 12.Junii 1937 Nr. 9856



Obsah



Úvodem
1. U kolébky
2. Na cestě k Římu
3. Poustevník
4. Začátky římského apoštolátu
5. Filip viděný z protějšku
6. Oratorio
7. Po zlém
8. Léčení srdce Církve
9. Dva svatí jdou vedle sebe
10. Klidný vývoj
11. Stavitel chrámu
12. Žáci naplňují mistrovo dílo
13. Dozrávající ovoce
14. Duch svatého Filipa
Zrnka moudrosti
PRAMENY

Úvodem


Nejsmutnější doby církevních dějin byly pro Cír-kev zároveň dobou nejslavnější, neboť tak veliká jestBoží moc v Církvi, že ani hříchy do nebe volající jínerozvrátí.
Mnoho křesťanů i služebníku svatyně Boží porušilarenesance, nezasáhla však kořenu božského životaCírkve. Když totiž lidé vystřízlivěli, pochopili napříkladu svatých, že jediným štěstím jest sloužiti Bo-hu a že sloužiti Bohu jest totéž co kralovati. Hřešilidále, přece však začínali už nový život.
Neobnovili Církev ti, kteří šli tvrdí a hroziví jakoproroci zkázy a trestu, nýbrž ti, kteří rozdíleli kolemsebe z plnosti svého života, z plnosti života synů Bo-žích. V tom byla celá reforma.
Ani svatý Filip Neri nechtěl reformováti. MilovalBoha, učil tomu druhé a tak je přiváděl k Církvi. Aletím vzkřísil k životu lidi, kteří křesťany sluli, ale ne-byli.
Teprve nyní se po dlouhé době opět začíná chápatia oceňovati obrovská reformní zásluha svatého Fili-pa Neri. Chci tímto dílem ukázati samozřejmost aprostotu jeho svatosti. Právě tou přitáhl mladé i staréke křesťanskému životu; nepohoršoval se totiž nadhříchy svých současníků, nýbrž podával jim radějiz božství Kristova, kterého Církev vždy byla a budev své podstatě plna. Tak provedl reformu.
Nejlépe však lze poslání jeho vystihnouti slovy papežské encykliky S palčivou starostí, která mluvío reformě církve úplně v jeho duchu:„Každá pravá a trvalá reforma vycházela od sva-tyně, od lidí, kteří byli zaníceni a puzeni láskou k Bo-hu a k bližnímu. Byla u nich velkodušná ochota upo-slechnouti každého zavolání Božího a uskutečniti jepředevším v sobě samých; a tak v pokoře a s vnitřníjistotou vyrůstali z povolaných v svítilny a obno-vitele své doby. Kde reformní horlivost se nezrodilav čistém lůně osobní ryzosti, nýbrž byla výrazem avýbuchem vášnivých záchvatů, tam spíše mátla nežvnášela světlo; spíše bourala než stavěla; stala se ne-zřídka východiskem pro bludné cesty, které bylyještě osudnější než škody, jejichž náprava se zamýš-lela či předstírala."
Byl to Jaroslav Durych, který má zásluhu o to, žetato kniha byla na jeho ustavičné pobízení napsánaa při tolika jiných pracech posléze dopsána. Protomu ji s radostí připisuji.
26. května, v den svátku sv. Filipa Neri, 1937-P. SILV. M. BRAITO



1. U kolébky


JAKO MOCNY OPOJNÝ NÁPOJ, KTERÝ JEDnoho posilňuje, druhého pak záludně svádí a úklad-ně hubí, tak působily dary renesance. Celá další sta-letí žila a žijí z jejího obnovení a rozvinutí starýchpohanských forem; přetěžké škody byly však způso-beny v životě duchovním. Pohanské třeštění pomaluzachvacovalo všecky stavy a zachvátilo předevšími značnou část duchovenstva.
Kardinálové a preláti italští závodili ve stavbáchnákladných a nádherných vil. Sbírali úzkostlivě an-tické zbytky písemného i výtvarného umění. Za při-nesený klasický rukopis byli kardinálové i papežovéochotni zaplatit cokoliv. Ve vilách církevních kní-žat se hemžili satyři a nymfy, bozi a bohyně, kterézávodily s heroy ... Plato se mnohdy studoval vícenež evangelium, z posvátného řečnictví stalo se umě-ní demosthenovské.
Kardinál Bembo píše kardinálu Sadolletovi, že mu-sí přestati čisti svatého Pavla, aby si touto barbarskou četbou nepokazil styl. A když píše tento kardinál o sv. Františku, píše, že „byl přijat mezi bohy",o křesťanu usmířeném pokáním tvrdí, že „usmířilbohy nebeské i penáty".
V této době se narodil r. 1515 Filip Neri. Jeho ro-diče prošli s malým Filipem pod slavobranami, vy-stavěnými pro vzácného hosta ve Florencii, papežeLva X. Celá mythologie hýřila na slavobranách aměstských hradbách, všichni bohové a bohyně vítalisvatého Otce.
Divil by se někdo, že při tom rostla v Církvi neká-zeň? Tridentský sněm a církevní dekrety přísně sta-novily provedení reforem. Ale jako zeď stála mezikřesťanstvem a Bohem renesance. Mohly se vydávatidekrety, pokud jim neodpovídal život těch, kteří bylipostaveni na svícny, byla to námaha venkoncem ne-užitečná, protože sváděla jak kněžstvo, tak věřícík tomu, aby se domnívali, že netřeba na všechnydrtivé a přísné dekrety pohlížeti vážně. Něčím sepřece kuriální úředníci a prefekti přerůzných kon-gregací musí zaměstnávati. Husitské vystoupení pro-ti zkaženým kněžským mravům přece však otřáslomyslemi.
Kolikráte píší přísní kardinálové, jako Karel Boro-mejský, aby kněží nevolali po Božím trestu, jaký jestihl za dob husitských, kdy se kněžské a církevní re-formy chopili laici.
Učený a přísný Cesarini se děsí pohrdání kněž-stvem, které se stále více vzmáhalo, a poukazuje u-přímně na jeho příčinu, totiž na zlořády u dvorů cír-kevních vrchností.
Zatím co se zdálo, že Církev je na vrcholu moci,lesku a slávy, zatím co Církev živila tisíce umělců,oddělovaly se od ní tisíce těch, kteří tvrdili, že Cír-kev uživí Bernini a Rafaely a Sodomy a Michelange-ly, ale neuživí křesťanů, hledajících poctivě Krista ajeho prostou pravdu!
Z této obecné bídy vystupují pojednou svaté postavy: svatý Filip Neri, Kamil, Ignác, svatá Terezie,Jan od Kříže. Vystupují naráz, řeklo by se, bez pří-pravy. Až na svatého Ignáce říkají tyto postavy, ženechtějí nic jiného než milovati Boha. Nechtějí re-formovati. A přece reformovaly.
Blízko Andělského hradu usadil se v této době pros-tý kněz, plný vtipu a veselí, upřímně svatý, kterýshromáždil kolem sebe mladíky, pážata z papežské-ho dvora, ze dvorů šlechtických, kardinálských alegátských ... Mladíci stali se kněžími, pážata o-vládla za čas dvory a kurie. Kněží, vychovaní Fili-pem, prováděli jeho reformu nejprve na sobě a skrzeně se pak šířila již mocnými a účinnými rozmachypo celé Církvi. Šlechtici, vychovaní Filipem, neplnilisvaté město nevěstčím životem a chlípností, nýbržúčinnou láskou k bližnímu. Svatý Ignác již se mohlse svou bojovnou četou opříti o reformovaný církev-ní římský život. V tom vidíme hlavní zásluhu FilipaNeri, že vyléčil město Řím.
Jeho reforma nebyla úmyslná, chtěná, vypočítaná,nýbrž vyrostla z jeho života. Přijal do něho z rene-sance a humanismu srdečný, dobrotivý úsměv. Tímtaké bojoval Filip proti podmračenému puritanismua studícímu racionalismu protestantskému. Učil mi-lovati Boha dětsky, ale vroucně. Za ním proti moro-vé hlíze renesanční a proti jejímu individualismu šelse svým plamenným mečem Ignác.
Na velkém náměstí dohořela hranice s oběšený mmnichem. Chtěl svobodu, aby místo nadutých, krutých a lstivých knížat Medici mohl Florencii vládnouti Kristus. Dohasla hranice a v posledním obláčku kouře mohlo bystré oko viděti, jak také mizí stará, hrdá florentská svoboda. Medici se vrátili. Flo-rencie se nazývala sice ještě republikou, ale Medicisi tuto republiku dobře zajistili. Julián Medici bylguvernérem města, Julius arcibiskupem florentskýma papež Lev X. byl rovněž Medici.
Medici Florencii pokořili, ale nechtěli ji příliš dráž-diti. Lorenzo Medici chtěl se zalíbiti městu, které dří-ve vyplenil a pokořil. Pořádal hry, turnaje, maška-rády. Brzo zapomněla Florencie na ohnivého, přísné-ho mnicha, který vymrskal všechny hříšné ženštinyz města.
Veliké město s 90 tisíci obyvateli hlučelo a smálo sesvými písničkáři a šprýmaři. Každou chvíli propu-kaly na ulicích boje mezi veřejnými šašky a mezidobře rozumějícími žoldnéři pánů Medici. Kněžíchodili se špatně tajeným vnitřním odporem kolemvznášejících se kurtisán, jejichž záda byli by nejra-ději dali zmrskati metlami, namočenými do hnojův-ky, jak uměl parfumovati dámy Savonarola. - Něko-likráte vyšla z Florencie snaha reformovati Církev.Prvý pokus vyšel z nadšeného a svatou vášní zapá-leného Savonaroly. Ztroskotal. Florencie se však po-kusila znovu o splnění svého čestného poslání. Vyšelz ní reformátor, který změnil taktiku všech reformá-torů a bude za to patronem a mistrem všech refor-mátorů pro všechny věky.
Nic se ve Florencii nezměnilo, když se 21. června1515 v tichém domku nad Arnem narodil notáři Messeru Francescovi syn. Notář slul celým jménem Filippo di Castelfranco. Odtamtud totiž přišli Neriové do Florencie. „Notář" zní hrdě a slavnostně,ale bylo k tomu zapotřebí jen znáti nejprimitivnějšízákony a urněti rychle a krásně psáti. Příliš se odpísaře takový veřejný notář nelišil. Notáři městští,kuriální, byli již pány onačejšími. Notářství patřilosice k sedmi svobodným povoláním a opravňovalok nejvyšším florentským úřadům, ale co naplat, kdyžjen opravňovalo, ale neposkytovalo peněz, aby sizchudlý šlechtic mohl takový úřad také zaplatitianebo vzíti. A tak když umřel Messer Francesco,zjišťuje po něm městský notář jeho pozůstalost. Jedosud uchována v městském archivu florentském lis-tina, kde jsem se mohl dočisti, že celou pozůstalostíbyly jen soudky vína, dva obrazy, pod kterými seasi malý Filip učil modliti, a pak staré pergameny azásoba papíru. Listiny přešly pak do archivu měst-ského a vidíme z nich, že notář Neri měl jenom chu-dičkou klientelu a že se k němu utíkali ti, kteří platilipo případě nějakým litrem vína, nebo vajíčkem, aprodávali nebo kupovali baráčky na předměstí, nebodávali skrovné odkazy nejchudším klášterům, kterépřijímaly s vděčností odkazy sebe menší. Chudý no-tář měl mnoho starostí s rodinou. Matka zemřela počtvrtém dítěti, Antonínovi, jenž umřel také brzo pomatce. Tak se musil starati notář o celou domácnostsám. Pomáhala mu jeho nejstarší dcera a nejmilejšísestra Filipova, Alžběta.
Snad by byly i příjmy notářovy stačily k slušnémuživobytí. Nepatrné jsou životní požadavky Italůdnes a ještě nepatrnější byly tehdy. Arno bylo tehdyprávě tak plno ryb jako dnes, a za nepatrný penízjich bylo možno dostati podle chuti. Město samo by-lo bohaté a nejen že neškrtilo své obyvatele, nýbržjim ještě umožňovalo slušné a laciné živobytí. AleFrancesco byl vášnivým alchymistou. Hledal takékámen mudrců. A v tomto hledání utopil všechnysvé příjmy. Celé noci dlel Francesco nad svými kři-vulemi a hledal a hledal, a častokráte ho bledé ránonašlo nevyspalého a unaveného, ale plného tajemnénaděje ...
Filip zdědil po otci tuto touhu po tajemném a jehohloubání a zamýšlení nad věcmi skrytými. Frances-co viděl rozvrácenou domácnost, o kterou se prosvou alchymii mohl tak málo starati, i oženil se podruhé. Druhá jeho žena byla veselá a vnesla do do-mu hojně radosti. Filip ji měl srdečně rád a naučil seod ní ustavičně hledati ve všem světlejší stránku. Na-učil se od ní svaté radosti těch, kteří nemají nic aprávě proto jim patří všechno.
Jinak však byl Francesco zbožný a svědomitý. Pře-velice se bál exkomunikace. Tehdy se nešetřilo cír-kevními tresty. Přemnoho věcí bylo pod exkomuni-kací zakázáno nebo nařízeno, takže před všemi vol-bami, ať světskými ať duchovními, bylo nutno pře-dem voliče absolvován od případného trestu církev-ního, neboť nakonec nikdo nevěděl, neupadl-li takédo církevního trestu. Na aktech notáře Francescačteme hodně často jeho poznámky o strachu a po-chybnosti a úzkosti, v nichž prohlašuje, že se nechceproviniti proti církevnímu předpisu nebo zákazu, žerozhodně nechce upadnouti do trestu exkomunikace.Francesco asi neměl nikoho, komu by si mohl postě-žovati. Jeho důvěrníky byly jeho akty, jeho papíry,na jejichž obálkách se vyzpovídal ze všeho, co hosoužilo. Tyto obálky jsou velmi poučné. Francescosi stěžuje na své životní zklamání. Více asi očekávalod života potomek rodu, který dával arcibiskupyFlorencii a Fiesole, rodu, kterému kdysi patřilo Cas-telfranco, jehož přídomek ještě Francesco nosil.Filipovi bylo pět let, když se rodina přestěhovalaze středu města na odlehlé místo do farnosti SanGiorgio. Dalo mi to dosti práce, než jsem toto ná-městíčko a tento kostel nalezl. Jest to nejtišší místov celé Florencii; jako by byli lidé na ně zapomněli.Cizinec sem musí opravdu zablouditi a musí mítik tomu ještě dobrou vůli hodně divně zablouditi.Historikové snažili se později zjistiti dům, ve kte-rém tu přebýval sv. Filip. Deska na jednom doměnás aspoň vede k blízkosti, kde bydlil. Víme, žebydlili naproti kostelu San Giorgio. Do okének Ne-riů dívalo se zajímavé skupení věží farního chrámu.Filip stával často u okna se svou sestrou Alžbětoua dívali se, zvláště při západu slunce, na břehyArna a na jeho žlutou vodu, která se širokým kory-tem valí k svému ústí. Viděli Arno, překlenutékrásnými čtyřmi mosty, z nichž nejkrásnější jestPonte Vecchio, který již tehdy byl celý obstavenýmalebnými budkami a krámky a domečky, kde by-dlí skromní obchodníčci, kteří se pro jistotu ne-chtějí odloučiti od svého krámku. Z tohoto oknačasto se díval Filip na tichý život na pobřeží Arnaa na rybáře, a když ho pozdravily kostelní věže,neodolal a zpíval se sestrou žalmy. Modlil se velmivážně a ostře pokáral starší sestru Kateřinu, kteráje chodila rušit v jejich improvisovaných pobožnostech.
Tady již dohasínal ruch a hluk města. Sem nedo-létaly křiky bitek a zpěv a ryk maškarád. Sem sejen slévala hudba zvonových hlasů, jež sta věžístřásá denně při Ave Maria, dolů do veselého města,dnes právě tak jako tehdy.
Procházíme-li Florencií, upoutá nás zevnějšek ka-tedrály a naproti ní se pyšnící baptisterium, křestníkaple. Zde, protože nebylo jiné křestní kaple, křtilyse děti z celého města. Zde také stál Messer Francescoa zde přijal křest Filip ... Z téže křtitelnice, jakoostatní velcí rodáci florentští.
Filip lehce zapomínal na Florencii a Florencie sa-ma neuměla nikdy o něm mnoho říci. Kromě na-ivních a bezobsažných vzpomínek Alžbětiných zná-me jenom drobnosti, které musíme sestaviti, abynám něco řekly o mládí Filipově.
Filip asi vynikal dobrotou již tehdy, neboť již ja-ko hoch po celé čtvrti nebyl jinak nazýván nežPipo buono. Byl pěkně rostlý a nadaný. Již od mládíměl onen dar přitažlivosti, který později vábil k ně-mu tak neodolatelně.
Messer Francesco nezapomněl při výchově Filipo-vě, že Neriové jsou potomci staré toskánské šlechtya proto dal Filipovi vzdělání v městské škole. Takchodíval Filip denně nejživějšími ulicemi k radnici,kde byla škola pro městské synky. Zahalen do širo-kého republikánského pláště, s kapuci, kterou uro-zený Florenťan nezvedal před nikým než před nej-vyššími církevními hodnostáři a před nejvyšším su-dím, Gonfalierem. Tak chodil denně do školy, alejeho hlavní školou byl dominikánský klášter.Celá rodina Neriů byla spřízněna s dominikány aFilip později doznává: Všechno dobré, co mám,mám od dominikánů. Dominikáni měli dva klášte-ry, Santa Maria Novella a reformní klášter SanMarco, klášter Savonarolův . .. Tam chodil mladýFilip. Tam slyšel odvážné řeči o svobodě, tam senaučil nenucenosti a nebojácnosti, tam se také se-známil s učením Tomáše Aquinského. Zvláště sespřátelil s Otcem Zenobiem de Medici. San Marcovychoval svatého Antonína, arcibiskupa florentské-ho, jednoho z největších theologů, jenž dosud nenípo zásluze doceněn, Fra Angelico zde tvořil, FraBartholomeo šel v jeho stopách a plakal nad záhu-bou svatého bratra Savonaroly, jehož právě portré-toval. Po hanebné popravě šel do své cely a kolemportrétu skoro již dokončeného vytáhl zlatem drob-nou, ale jasnou gloriolu.
Tiché jsou dnes chodby San Marco. Tento klášter,tyhle tiché chodby byly naplněny jednou také křikem Filipa Neri. San Marco měl tehdy řadu zna-menitých kazatelů a řeholní kázeň tam byla přesdobový úpadek přísná. Ještě se tam chvěl duchpřísnosti a strohosti Girolama Savonaroly, jenž ne-váhal odsouditi i malování Fra Angelicovo a širo-ké, vlající hábity a pláště svých bratří.Filip zůstal ve Florencii do 18 let. Prožil tu veške-ré bouře a zmatky, které Florencii uvrhly do otroc-tví medicejského. Ve Florencii se po katastrofě Sa-vonarolově střídala vláda za vládou, tyranie si rva-ly krvavý meč z rukou, a předstihovaly se vemstách a v prolévání krve. Jednou se podařilo vy-svoboditi město z medicejského jha. Roku 1528 by-lo město strženo výmluvným kázáním Nikola Cap-poni, takže prohlásilo se znovu za svobodnou repu-bliku, jejímž pánem je jenom Ježíš Kristus. Oby-vatelů se zmocnilo posvátné nadšení. Když císařobléhá Florencii, zasvěcuje se v předvečer tohoto ob-ležení celé město Kristu jako králi. Všechno ducho-venstvo vychází, bratrstva, cechy, vojsko ubírají sev slavnostním průvodu za troubení heroldů a zpěvučetných řádů . .. Jdou pro milostný obraz SantaMaria del Impruneta. Lidé se na ulicích vzájemněobjímají a slibují si, že budou bojovati do krve o svo-bodu. Ještě nikdy neprocítili Florentští důvěru v Bo-ha tak, jako v ony dny. Procesí a posty se střídalys horečným obecným vojenským cvičením ...
V těchto horkých dnech byl Filip denním hostemv San Marco a přijímal nadšení mnichů, kteří svýmřádovým založením jsou lidé svobody.
Na ulicích a v kostelích zpívaly se krásné „Lodi",nábožné lidové zpěvy, které v kostele svatého Mar-tina se udržovaly již po pět století. Lidé, žijícív napětí, ulevovali svým úzkostem a se svatýmizpěvy pršely ve Florencii vtipy a kousavé kritiky.Na náměstí si veřejně vykládali pod rouškou „fa-cetií" hořké pravdy. Lidé se smáli, ale doma pakzatínali pěst a odhodlávali se bojovati dvojnásobproti nepříteli, který byl nejen zlý, nýbrž i směš-ný -Filipovi bylo 18 let. Poměry se dále horšily. Na-prostá nejistota právních poměrů přiměla lidi, žekaždý držel co měl a nic zbytečně nevydával, anineprodával. Tak se vloudila citelná nouze do rodi-ny Neriů. Jen Alžběta se bohatě a dobře vdala aobčas pamatovala na svou rodinu. 1528 vypudiliFlorentští Medicejské z města, ale republika tím ne-byla uzdravena. Po čtyřech letech uskokem a zra-dou nabývají Medicejští skrze Alexandra Medicizase nadvlády nad městem. Filip se v té době na-vždy rozloučil se svým městem. Šel ke strýci doSan Germano, kam ho poslal jeho otec v domnění,že jednou zdědí dobře zavedené „formo", venkov-ský obchod, a pomůže celé rodině. Snad se domní-val Francesco, že by se pak mohl trvale věnovatijenom svému hledání kamene mudrců. Filip všakFlorencii opustil navždy. Měl po strýci Františkovive Florencii jakýsi nemovitý podíl. Zřekl se ho veprospěch své sestry a vesele vydal se do světa.Otec, který ho mohl tak chudě vybaviti do života,dal mu krasopisně a pečlivě sestavený rodokmen.Filip však mnoho nedal na papíry v době, kdy sejimi pohazovalo tak lehkomyslně a nešlechetně.Rekl si, že je lepší býti zapsán v knize života, a ty-to mrtvé naházel jako zbytečnou přítěž do Arna . . .Nejvíce pro něj plakala jeho nevlastní matka, kte-rou měl upřímně rád. Ta čekala ještě na smrtelnémloži, zda se Filip vrátí, ale Filip již nikdy se nevrá-til do Florencie a nikdy o ní už neprojevil valnéhozájmu. Hledal novou vlast.



2. Na cestě k Římu


TŘI STA KILOMETRŮ OD FLORENCIE BYdlil zámožný strýc Neriův v San Germano, blízkokolébky mnišství, Monte Cassina. Dlouhá to pout,zvláště po špatných cestách vnitřní Itálie. Filip šelpěšky. Místy dohnal nějaký povoz a když již bylunaven a vozka dobré vůle, svezl se kousek. Přitom vyprávěl zvědavým povozníkům a spolucestu-jícím, co nového v hrdé Florencii. Užaslé zrakyvenkovanů se rozšiřovaly při líčení slavnostních turnajů a mnohý si řekl: Je to ale blázen, tenhlemladý hoch, který nezůstává v krásné Florencii, ne-najde si tam nějakého pána, nevstoupí na nějakoufakultu, nestará se o lepší budoucnost. Kam že je-deš, do San Germano, a co tam? Kde je to? U Mon-te Cassina. Tedy snad na Monte Cassino? Oh tamje život. Filip ale poslouchá jenom jedním uchem prázdné řeči. Toto nehledá. Odešel z domu, protožeho všichni nutili, aby šel také cestou za hodností ateplým místem. Filip se zastavoval v různých špi-tálech, prosil o nocleh a nějaké sousto v klášteřích.Nikdy nebyl v této době odmítnut v klášteřích ašpitálech, kdo prosil pro milosrdenství Boží o al-mužnu, přístřeší a sousto. Mnohý klášter mu nabí-zel, aby vstoupil k nim. Mnohému cvičenému okupřevorskému, mnohému bystrému opatskému po-hledu se na prvý ráz mladík zalíbil. Co byste hle-dal v Římě? Víte, že právě včera tu byl před vámiznamenitý umělec Benvenuto Cellini? Již prý mátoho papežského a kardinálského poroučení dosti.Nemluvil právě vybraně o svatém městě. Kdo ví,zdali tam najdete, co hledáte. Příteli, tam nechoď-te: Řím již ani dekrety ani reformy nezachrání...Filip posloužil při mši svaté, naštípal dříví, zrylkus zahrady a šel zase dál. Rád sestupoval do špi-tálů, kde to vypadalo hůře než v trestnici. O ubohése nikdo nestaral, leželi tak, jak tam byli uvrženinemocí, nebo příbuznými a tak se tam Filip zjeviljako anděl lásky, když přišel a začal uklízeti, vyná-šeti špínu, převazovati rány... Rádi by si ho bylii tady nechali, ale ani to nebylo jeho povolání.Stále ho cosi pudilo dál.
Po dlouhém putování přichází konečně ke svémustrýci. Ba, potřebují právě výpomoc. Strýc již stárne, nezastane všechnu práci. Filip se brzo osvědčuje.Je chápavý a především jemný. Venkované rádisem chodí nakupovat, protože s novým prodavačemse dá mile pohovořiti. Ital se rád pobaví, a obchodyjsou nejlepším dostaveníčkem. Lepší než tržiště,kde je mnoho holoty, se kterou se nedá vždyckypoklidně a rozšafně vykládati.
Jak rád se pobaví pravý, dobrý Ital. Nebo kdyžjen aspoň může pobyti s druhým. Nemusí si ani ni-čeho vykládati, jen když stojí, či sedí vedle sebe.Tak mají aspoň jistotu, že nejsou sami. Filip viděl,jak postávali proti krámu v hloučcích muži, postá-vali a postávali, mlčeli, nebo mluvili. Stáli tam rá-no, opřeni o pravý bok a do večera provedli ohrom-ný nápor: otočili se na bok levý. A tak přicházeli pobaviti se také sem. Vypili sklenku vína, koupilisi nějakou rybu a potom se dali za to dlouho baviti.Dlouho toto živobytí Filipa nebavilo. Hrabati sev sudech se solenými rybami, prodávati za pár grošůtrochu soli, vážiti vlnu, měřiti obilí, a poslouchatiod rána do večera nudné hovory, musilo se brzozhnusiti Filipovi. V tom nebyl Filip pravým Florenťanem. Florenťané byli jakýsi druh Židů. Bylirozseti po celé Itálii a všude měli své banky a svéobchody. I strýc Filipův Romolo Neri domohl se tady na úpatí Monte Cassina slušného jmění, kteréměl jednou děditi Filip a tak pomoci sobě a celérodině.
Když skončil Filip práci, usedl na zahrádku podjilm anebo pod staré rákosové loubí a hleděl k Mon-te Cassinu. Proč tam nevstoupil? Nejbližší leta Fi-lipova sama na to odpovídají. Filip potřeboval na-prosté samoty, aby slyšel hlas Boží, jeho duch ne-snesl jakéhokoliv vázání a poutání jak o tom svědčína konec i jeho oratorium i jeho řehole, kterou tak-řka proti své vůli založil. A potom, Filip měl žitiuprostřed světa, aby ukázal kněžstvu, které měl re-formován bez okázalého reformování, že možnožiti ve světě, aniž by musil člověk tím samým býtize světa.
Na západě dohoříval nach, který se jemně tlumildušeným stínem, jímž jiskřily první hvězdy. A vevelebném svatém klidu italského venkova a ve stínutmějících se hor Cassinských, zjeví se Filipovi ko-mická směšnost pytlů, sudů a sáčků ve strýcově krá-me.
Byla požehnaná tato krise, která mu zošklivilavšechno. Typická krise, která zasahuje lidi velko-myslné, kteří dohledají do dna toho, co jim skýtáživot, kteří se dovedou poctivě podívati na dno to-ho, co se jim nabízí, aby řekli: a to je ten život?A to je všechno? Filipa zapálil Bůh touhou po soběa nemohlo to jinak býti, než že musil vše opustiti,aby se docela osvobodil a uvolnil pro Boha.
Ráno ho již zastalo daleko za pohostinným SanGermano. Filip přetrhal všechna pouta ke světutak, jak to dovedli svatí. S nikým se neloučí, niče-ho nelituje. Prostě tak jako z rozkazu Božího jde aneví sám dobře, kam jde.
Šel tam, kam šli všichni nespokojení s dosavadnímsvětem, šel tam, kam se před ním a po něm ubíra-li ti, kterým se pojednou ukázala potřeba zakřik-nouti bratry, kteří si šli do Říma pro rozhodnéslovo, pro potvrzení a osvědčení svých plánů. U Fi-lipa se potvrdilo slovo tolikráte směšně opakované,že všechny cesty vedou do Říma. Všichni svatí, vši-chni apoštolově, všichni opravdoví reformátoři tou-žili aspoň jednou klesnouti v Římě na hrobech mu-čedníků, uslyšeti odpověď: Jdeš dobře, jdi dále, kte-ří chtěli ve středu křesťanstva odposlouchati rytmusdoby, aby věděli, jak naložiti se svými silami, sesvými plány.
U strýce hokynáře ukázalo se mu shánění světav nejrůznějších způsobech jenom obdobou hokynář-ství ať duchovního či onakého.Dostal se na svobodu. Neměl domova, neměl vlas-ti, neměl rodiny, neměl známých. Potřeboval tohotoosvobození, aby mohl lidi vraceti k pravé svobodědítek Božích, které nikomu a ničemu neotročí.
Filip později vykládá před užaslými posluchači:„Kdo chce něco jiného než Krista, neví co chce,kdo si žádá něčeho jiného než Krista, neví čeho sižádá ..." Jeho žáci mu věří, protože čtou mu v o-čích, čtou v jeho hlase, v každém jeho pohybu, žemluví nejenom ústa a srdce milující, nýbrž že tumluví celý život, že Filip zkusil to, co zde vypra-vuje a čemu učí; cítí na jeho hlase, že jistě zakusil pravdivost svých slov, že Bůh zaplavuje nesmírnou útěchou ty, kteří se mu zcela odevzdají a jenom je-mu se věnují.
Dvakráte zatřásl Bůh Filipem v jeho mládí. Ten-to posvátný otřes chvěje se ještě po letech v jehopalčivých, jako sekera roztínajících slovech: „Ko-lik lásky klademe do příbuzných, do studií nebo donás samých, tolik ji odnímáme Bohu." A tak se Fi-lip od této chvíle nestará ani o své drahé, anio knihy, ani o sebe sama. Jde jako žebrák, aby na-šel největší poklad, jde jako tulák, který ví, žemůže choditi kudy chce a přece jednou přijde k cíli.
Dlouhá, klikatá, nerovná silnice, bílá, zaprášenásilnice. Potácí se po ní nemotorný dvoukolový vůzs pestrou, barevnou, malovanou korbou, která chrá-ní před deštěm i před sluncem, vůz který rachotí,hřmotí a pomalu, pomalu se vleče, tak jako silnice.Spěchati? Nemá proč. Dojde, a trpělivě čeká aždojde i mezek nebo mula, která táhne tu roztodiv-nou káru. A zase na ni občas usedá Filip, aby přišel0 kousek dále. S úsměvem a hlučným pozdravemvybídne ho vozka, ale když za chvíli mladík 18či 2oletý sestupuje, nikdo ho nezdržuje. Ten člověkjako by byl z jiného světa. Nerozumí hrubým žer-tům, dívá se tak divně a pronikavě člověku do očí,jako by ho znal od maličká a jako by znal všechnyjeho i nejtajnější myšlenky a nepravosti. Nevolnoje s tímto cestujícím. Cesta se nekrátí, snad se1 dlouží a mula unaveně hýká. Filip jde dále pěškya nezná veselých kumpánů, kteří hledají dobro-družství, kdo by je najal na mordy a loupeže, kdoby je potřeboval pro úkladné vraždy a kdo by mělodvahu k loupeži a nebál se ani šibenic ani papež-ských galér a okovů u tvrdých vesel. .. Kolikráteklečí u dveří zavřených, zpustlých a rozpadlýchkaplí. Jde kolem žebravý mnich, jde kolem potulnýřeholník a nabízí mu zajištěnější chudobu ... Chcešsloužiti Bohu? Odevzdej se vedení regule vyzkou-šené a aprobované. Ale Filip chtěl býti chudý jinouchudobou než chudobou zajištěnou, které kolikrátenic nechybí než skutečnost chudoby, její hlad a jejíostny. Filip vlastně ani nemyslel na kněžství. Chtělbýti sám s Bohem samým. Chtěl býti jen žebrákem,jen žebrákem putujícím.
Tak došel až k branám svatého města. Svaté měs-to! Svaté pro mučednictví statisíců, svaté pro kreva vyznání učedníků Páně. Svaté pro Kristova ná-městka, svaté při všech lidských pochybeních, pro-tože odtud stále proudily svaté zákony a svaté po-kyny, které posvětily třebas jen jiné než ty, kteřítyto zákony vydávali. Svaté město, protože sem seslévala veškerá touha svatých, reformátorů, bojov-níků Božích. Svaté město, které vstalo vždy znovuze všeho i nejhlubšího duchovního ponížení, proto-že mělo v sobě sílu svatosti, která dovedla nakonecvšechno pohltiti a přetvořiti.
Zdaleka viděl posvátné pahorky, tajemné věže mukývaly vstříc. U bran se již setkává s nádherou vý-prav, poutníků, kardinálů, legátů. Zdaleka již sly-šel vytrubování heroldů, třesk zbraní, jimiž bylihnáni bandité od bran svatého města, bandité, kteříse nezalekli ani toho, když občas hlava nějakéhovůdce černala se na kůlu Andělského mostu ...Přišel sem do Říma ztratiti se v modlitbě a v po-božnostech na místech mučednických, na hrobechapoštolů, světců a světic všech dob . .. Tady mohlichudí lidé klidně zapadnouti, nebyli nikomu na-padni, nikdo jich nevyrušoval, neobtěžoval. Zde semohl Filip ztratiti a modliti a rozjímati do sytosti.Neboť přišel do Říma především proto, aby se ztratil, a to v modlitbě.



3. Poustevník


U MĚSTSKÝCH BRAN ZASTAVUJÍ MLADÍka celníci papežského státu. Náhodou je přítomenpředstavený papežské celnice, Signor Caccia, rov-něž Florenťan. Úředník poznal v chudém pocest-ném, v ubohém poutníku muže opravdu florentskyvzdělaného. Málokterý lid lnul vždy tak k sobě,jako lid florentský. Byl roztroušen po celé Itálii.
Všude se rozešli Florenťané a všude se dařilo dobřejejich drobným bankovním závodům. V Římě do-konce byli tak silni, že měli svůj veliký kostel SanGiovanni dei Fiorentini, který později byl důleži-tým střediskem reformy a činnosti Filipovy. Cacciapřijímá mladého Neri do svých služeb. Svěřuje muvýchovu a první vzdělání svých dětí. Za to mu po-skytuje dávku mouky. Neri ji hned odevzdává pe-kaři, který mu za to denně peče bochánek chleba,řídkého, neslaného, italského chleba. Něco penězdoplňuje pak stravu, která byla prostá, tak jakdnes ještě vidíme žiti chudé Italy spokojené oprav-du s málem. Nějaká oliva, něco spařených zelenin(herbe), jež se pojídají jen tak, osolené, smočenév oleji a octě, s kouskem chleba. Trochu silně ředě-ného vína ustoupilo později čisté vodě. Tak věřímerádi, že mu stačilo v této době 10 giuliů na měsíc.
Ale brzo opouští i toto své poslední útočiště. Ne-měl míti domova. Měl žiti jenom z ruky Boží. Stává se „poustevní-kem". V Římě bylo mnoho lidí jemu podobných.
Čím více řádilo pohanství renesance, tím více sepřipravoval v podzemí lesklého Říma nový život.
Několika proudy vtrhl nový, křesťanský život doskvělého života renesančního. Byli to Theatini, bylto kroužek anebo bratrstvo Del divino amore, je-suité chystali se na výboj, a v tichu se připravovali vlastní apoštol Říma Filip Neri.
Řím, veselý a zpupný, byl pokořen. Roku 1527 vtrhl katolický král, rex catholicissimus Karel V.do Říma. Do Říma vtrhla horda katolíků i luteránů, kteří loupili, vraždili, takže za chvíli nenechali ze slavného města kamen na kameni. Zneuctívalichrámy, znásilňovali Bohu zasvěcené panny, nohama šlapali jako modlářství ostatky svatých. PapežKlement umřel bolestí a hanbou v době, kdy vstou-pil do Říma Filip Neri.
Vyplnilo se prorocké slovo Savonarolovo, kterým hrozil renesanci: „Gladius cito et velox." Brzký arychlý jest meč ... Papež Klement VII. utekl se do Orvietta, starého sídla papežova, v němž kdysi pů-sobil jako kazatel a theolog i Tomáš Aquinský. Od-tamtud dštil Klement blesky svého posvátného roz-hořčení na zesvětačtělé duchovenstvo ... na světác-ký dvůr církevních hodnostářů. V Římě bylo sicejenom jedenáct kardinálů, ti ale tvořili dvůr 3.108osob. Tento dvůr v zárodcích znemožnil i nejlepšíúmysly Klementovy. Jedovatě to vystihl Peregrino,vyslanec Mantuy, že totiž rozkazy jsou krásné achvalitebné, ovšem musí vydržeti, protože v Říměkaždý rozkaz vydrží nanejvýše tři dny. A takéchybou Klementových reformních příkazů byla o-kolnost, že se týkaly ojedinělých nejkřiklavějších,a k tomu ještě vzdálených případů, které se mohlyvyříditi administrativní cestou, kdežto takto otra-vovaly celou Církev, která se zděsila, co vše jestmožné. Pohoršení bylo výsledkem této nesmělostipapežovy, který místo aby potrestal provinilé jed-notlivce, vydával obšírné obecné dekrety, jež dosudnikým nepohnuly.
V této době hemží se Řím již těmi, kteří vycho-váni theatinským duchem hoří pro obnovu Církve,pohrdají okázale veřejným přepychem a odcizenímse duchu Kristovu ...
Nepřišel Filip sám do Říma. Z celé Evropy se sem stěhovali ti, kteří chtěli ve středu Církve pracovatina její obnově. Tak přišel bývalý vynikající profe-sor lovaňské university, doma vážený a ctěný Tit-telmans - chodí rozedraný, chudý po Římě a kážepokání. Stojí ve svých hadrech na Ponte Sant Ange-lo, tam, kde visívala těla oběšenců na pranýři. Hlasse mu chvěje, již chraptí, ale křičí vášnivě do shlu-ku, do výskotu davů, do nádherných knížecích akardinálských průvodů. Křičí vztekle a bolestně zá-roveň, pláče, prosí a hrozí svá strašná slova: Dopekla s hříšníky, do pekla s cizoložníky. .. Lidéchodí kolem, smějí se, házejí blátem po poustevní-kovi, který ale nestřásá bláto, jenom se modlí akřičí dále. Příšerně se zařezává do kostí jeho hroz-ba pekelným plamenem ... Sacco di Roma, vyple-nění Říma jest předzvěstí tohoto ničivého ohně . ..Filip se stává podobným poustevníkem, jenže ne-dští blesky a nehrozí peklem. Filip je vyrovnanýa nestrpí jak ve své metodě, tak ve svém okolí lidinevyrovnané. Rozchází se se svatým Kamilem, pře-trhává styky s vášnivým visionářem Cacciaguerrou,nejde ve stopách Titelmansových. Příliš zřetelněvidí před sebou marnost křiku florentského prorokaSavonaroly ...Filip obléká si jako poustevník šedý či hnědý há-bit s kapuci, která ho chrání před deštěm a ve kte-ré si nosí svůj kousek vyžebraného chleba.
Bloudí nyní bez cíle a bez plánu městem. Jeho ce-lý den jest věnován modlitbě. Navštěvuje jeden kostel za druhým. Klaní se Spasiteli za všechny,kteří se mu odcizili, za všechny, kterým jest radostíutíkati před Jeho radostmi. A když se blíží noc,usedá jako mnoho jiných na stupně chrámové, opřese o sloup, o výklenek, do rohu se schoulí a tak jeblízko svému Mistru. Nejčastěji sestupuje do pod-zemních děr, které vedou k hrobům svatých. Kata-komby jsou tehdy jen částečně odkryté. Jsou zasuté.
Málokdo se o ně stará. Zapomněli křesťané římští,že tam jsou uložena těla těch, kteří dovedli nejenpodle víry žiti, nýbrž i za ni život položiti s na-prostou samozřejmostí, protože si byli vědomi jed-noty Církve s Kristem, protože si vysoko cenilikrev mučednickou a utrpení.
Nejraději navštěvoval mladý poustevník chrámsv. Eustacha, jenž byl blízko jeho prvého domova,na náměstí svatého Eustacha a potom Pantheon.
Tento chrám, který znamenal vítězství křesťanstvínad pohanstvím, byl Filipovi chrámem nejmilejším. Je to symbolické, protože se Filip tolik modlil o no-vé přemožení pohanství v srdcích lidských. V tétokrátké době rozšířil se protestantismus po Německua okolních státech. Řím byl vypleněn a nastalyhrůzné dny pro anglické katolíky. Jejich krev vy-soko vystřikující vyburcovala humanisty, třebažeponěkud pozdě ze sladkého snění a pohanského pi-tvoření.
V té době nemyslil Filip ještě na to, že se staneknězem. Ale přece již jako poustevník navštěvujetheologické přednášky u San Agostino. Milovalupřímně Tomáše Aquinského a dobře se vyznali v Aristotelovi. Jeho učitelé mu dávají vysvědčení,že byl belissimo ingenio, velmi nadaný ... Nejvíceho poutaly traktáty o Vtělení, Eucharistii a o andě-lích. Ale trvalo to celých deset let, než se dal vy-světiti na kněze. Málokdy jej slyšíme mluviti o jehostudiích, za to však víme, že v posluchárně u SanAgostino byl velebný krucifix, který přitahoval očii srdce Filipovo. Kolikráte celé hodiny místo přednášených slov slyšel slova Krista na kříži. Augustiniáni přitahovali Filipa především tím, že vyklá-dali svatého Augustina. Proto konal Filip zde svástudia. A s Augustinem zamýšlel se Filip často nad Platonem, který nabýval tehdy u theologů stálevětší obliby.
Filip studoval dobře a poctivě. Později se v jehooratoriu mnoho disputovalo o theologii. To takébylo důvodem jeho upřímného přátelství s dominikány. Studium posvátné vědy jej pojilo s římskýmidominikány a s jejich profesory a kleriky ...Asi tři nebo čtyři roky studuje takto Filip theolo-gii, aby ji pak rychle opustil. Ani u San Agostino,ani u theologie, ani u svatých mistrů nemá se Filipohřáti. Kdyby šel Filip touto cestou a dosáhl bysvěcení, stal by se oltářníkem u některého kostelanebo u dvora některého církevního či světského oá-na ... Poslání Filipovo bylo jiné, než obyčejného,v běžných kolejích žijícího dobrého kněze.
Filip se zamyslil nad divnou protivou. Tolik stu-dujících theologie sedělo u augustiniánů, u domini-kánů, u františkánů, na Sapienze ... Sta kněží stálevycházelo každého roku a výsledek? Kněží byli vy-svěceni, ale neměli komu kázati a když někdo sly-šel jejich vyšroubované, seškrcené sermony, zdálose mu, že ani nemají co kázati . . . Filip viděl dvasvěty, jdoucí vedle sebe, řečiště církevního organis-mu a řečiště světáckého života křesťanů, kteří nežiliz tohoto církevního života. Vidí, že je nejdříve tře-ba něčeho jiného než učených theologických dispu-tací, že je třeba svatosti, křesťanského života. Vidíneživotnost mnoha slov, cítí neužitečnost jen roz-umové theologie, která nepřechází zároveň do srdcea do života.
Tak se jednou loučí s milými síněmi svého učilištěa z celé posluchárny si ponechává a vybírá jen mi-lovaný kříž. To bude nyní jeho celá škola moud-rosti. Prodává své theologické i filosofické knihy,aby ho papírová moudrost neodvedla od svatémoudrosti Boží. Lidé měli býti zapáleni ne školskouvědou, nýbrž láskou, ne theologií mysli, nýbrž the-ologií srdce, která slula za starých dobrých časůtheologia mystica, čili theologií svatých.
Filip měl potříti humanismus a renesanci, která seklaněla vtipnosti, obratnosti literární a řečnické,která se klaněla vnější formě. Měl zahanbiti i pro-testantské modlářství, které se klaní liteře bible,aby ztratilo spojení s životem tohoto Písma, s ži-votem patnácti století.
Všichni svatí, kteří vyrostli za renesance a mělipotříti renesanci, byli naplněni touto životnou theo-logií, touto vnitřní moudrostí nadpřirozené lásky.
Ignác, Kamil, Jan z Kříže, Terezie z Avily, Kajetán,Filip Neri. ..Proti pýše rozumu, který se opírá o lesklá slova,o vnější formu anebo prostě jen o slova, jako protes-tantismus, staví Bůh světce, kteří ukazují, že inteli-gence neznamená šířku, lesk, obal, nýbrž životné spo-jení slova a jeho formy s celým životem. Svatí měliukázati supereminentem scientiam caritatis, vynika-jící poznání lásky, která teprvě otvírá literu, kteráuci v ni čisti.
Filip přestal studovati, ale nepřestal mysliti, teďteprve se jeho duch dokonale osvobodil, že mohl je-nom na Boha mysliti. Přemýšlel o jeho vlastnostech,o jeho lásce, která se ukázala divem Vtělení a Eucha-ristie a smrti na kříži. Zde Filip zapadá, aby jednouvystoupil navenek hotový, vyzrálý, naplněný dlou-hými meditacemi a svatým putováním.
Zatím se zvolna rodí reforma. Kdesi v podzemí. Ve-dle přísných poustevníků scházejí se věřící, kteří chá-pou vážně reformu i svatost, v „Oratorio del divinoAmore". Bylo to oratorium janovského štěpení, kterése uchýlilo do kostelíka svatého Silvestra a svaté Do-roty na úpatí Gianicola. Oratorium shromažďovalovybrané a vyvolené lidi; v největším rozkvětu mělonanejvýše šedesát lidí. V záhlaví jejich stanov ozýváse duch svaté Kateřiny Janovské: „Bratři, naše bra-trstvo nemá jiného cíle, než vkořeniti a zásadití donašich srdcí Boží lásku." Bratrstvo shromažďovalolidi všech společenských vrstev, které v tomto oprav-du svatém shromáždění dokonale mizely. Shromáž-dění se spojovala spíše posvátným nadšením. Bra-trstvo mělo své týdenní kapitoly pro přestupky, zaněž se dávaly peněžité pokuty, mělo svůj výročníden smíru. Neobyčejně těžké bylo dostati se do to-hoto bratrstva, které chtělo býti kvasem, a proto při-jímalo jen lidi nejlepší vůle. V této kapli se scházelvýkvět římské společnosti těch, kteří upřímně si přálinávrat křesťanů ke křesťanskému životu. Mezi členybyl humanista Sadolet, svatý Kajetán a ohnivý kar-dinál Caraffa. Je docela přirozené, že se do této spo-lečnosti dostal horlivý Filip Neri. Toto shromážděníbylo ohniskem nového života v Římě.
Odtud vyšlo obrodné hnutí světského kněžstva,Theatini. Ťheatini chtěli reformovati světský klérustím, že se včlenili do jeho řad. Byli to clerici regula-res, ne již mniši, ani žebraví řeholníci. Povstává novýtyp řeholníků. Nosí šat světských kněží, konají je-jich úřad a při tom ukazují, jak možno a jak třebažiti, aby svaté kněžství nebylo lidskými chybamizlehčováno a zbavováno svého ovoce. Kajetán i Ca-raffa zřekli se všeho. Papež musil zakročiti, aby sekardinál Caraffa nezřekl i své biskupské hodnosti.
Jejich láska a důvěra v Boha šla tak daleko, že nejenničeho neměli, nýbrž Kajetán tak důvěřoval v Boha,že se postará o své, že zakázal svým členům, aby aninežebrali, aby se prostě spolehli na Boha a čekali, ažco jim lidé sami donesou. To byl již silný podkoppod hradby rozmařilé renesance. Přirozeně, že nebylitito kněží oblíbeni, milováni. Za to, že jejich způsobživota odsuzoval způsob života druhých, byli pohr-dáni a jejich jméno se stalo nadávkou, která mělaoznačovati pokrytce, svatouška .. . Theatin byla do-cela běžná nadávka, kterou se mnozí domnívali, ževyřídí každou snahu o reformu a svatost křesťanské-ho života. Co všechno nebylo svatouškovstvím atheatinstvím! Přistupován častěji ke svatým svátos-tem, třeba jednou měsíčně, bylo již také nebezpečnýmtheatinstvím. Ale bratři pracují a modlí se tiše dále.
Řím si všimne blíže a ocení jejich služby, když sevěnují za velkého jubilea r. 1525 chudým, poustev-níkům a především nakaženým morem. Tehdy začí-nají si lidé všímati tohoto oratoria, které buduje ne-mocnici v San Giacomo, která má takové úspěchy, žejeden z bratří píše: „Přicházejí k nám kardinálové apreláti a ti, kteří námi dříve pohrdali, přicházejík nám s takovou pokorou, jako by byli našimi slu-žebníky . . ." Ale Sacco di Roma smete toto bra-trstvo. Zůstává po něm jen nemocnice a láska bratřík nemocným, která dále jim slouží. S hor umbrij-ských tu sestupuje nová pomoc reformě. Matteo Bassiotvírá nová řečiště obnově františkánské myšlenky.Se všech větví františkánského řádu, rozděleného načetné reformní větve, slétá se mnoho nadšených čle-nů, ale do řádu samého to vneslo zmatek a neklid anovou roztržku, takže nakonec papež vyhání kapu-cíny z Říma. Ale toto již neprojde beztrestně a v kli-du. Řím má po Tittelmansovi nového proroka Bran-dana, který ustavičně hrozí Božími tresty na řím-ských ulicích. Kapucíni odcházejí ve zbožném prů-vodu, za zpěvu žalmů z městských bran. Brandanovolá k zástupu, který by se rád smál těmto zarostlýmbosým mužům, oděným do cárů a vystrojeným špiča-tou dlouhou kapuci. Smích stydne na rtech, když vi-dí, jak se vážně ubírají, bez hluku, bez protestu, bezvýčitek, když vidí v jejich očích hořeti svatý žár,který neuhasí žádné pronásledování na světě. Bran-dano vyprovází jejich exodus slovy: „Zločinci sehrnou do Říma a svaté z něho vyhánějí." Ale přecejen reforma jde zvolna dopředu. Zvolna, protožePius III. není papež, který by měl zápal a oheň, ahlavně silnou mravní autoritu, Pius III. ještě silně propadá nepotismu. Podělil všechny své drahé pří-buzné církevními úřady a hodnostmi. Ještě on trpělorganisování hlučných karnevalů. Ale s druhé stranysi upřímně přál reformy Církve. Zabýval se myšlen-kou svolati nový obecný sněm církevní. Alespoň na-črtl plán reformy a vybral si lidi k jejímu provedení.
Dovedl se obklopiti spolehlivými lidmi, kteří chtělia dovedli reformu provésti. Jeho nejvšrnější spolu-pracovníci byli kardinálové Caraffa, Cervini, Con-tarini. Papež dal těmto lidem plnou svobodu. Pra-covali na reformních dekretech, které jsou ovšemvelmi přísné. Ještě přísnější jsou jejich posudky, je-jich zdůvodnění přísných rozkazů a zákazů. Jsou takpřísné, že ještě dnes tvoří pro protestantské kritikyzlatodůl pro tvrzení o zkaženosti římské Církve. Ně-kdo najde zlatodůl i v kloace. Jejich návrhy sloužilyza prvé texty pro výnosy mravní reformy trident-ského sněmu.
Když si přečteme návrhy těchto mužů, jejich příka-zy a zákazy, vidíme, že úpadek byl příliš hluboký,než aby se dal jen dekrety odstraniti. Touto cestoujistě nenastane obnova Církve. Dekrety se rozbíhalydo šíře, která znamenala zevšeobecňování jednotli-vých případů. Takový dekret z roku 1536 dává nám nahlédnouti do mnohotvárnosti přestupků a nešvarů,které měly dekrety odstraniti.
Dekrety přísně nařizují nošení kněžského šatu i cír-kevním hodnostářům, protože místo jednoduché řízy byla zavedena pestrobarevná roucha sametová ihedvábná. Duchovenstvo závodí v přepychu, v kraj-kovém prádle a v okrasách všeho druhu se zženštilý-mi muži. Recitování brevíře jako by bylo upadlov zapomenutí. Dekrety žádají od vyšších duchov-ních, aby aspoň týdně sloužili mši svatou, a připomí-nají smutné zjevy, že někteří tak neznají posvátnéobřady, že pletou páté přes deváté k nemalému po-horšení anebo i pobavení beztak již řídkých věřícíchv kostele.
Na denním pořádku jsou hádky o přednostní místapři slavných bohoslužbách a církevních průvodech.Duchovní se prou při pohřbech u hrobu o černé suk-no a svíčky, které byly ponechávány přítomným du-chovním k rozdělení. Mnohé kněze bylo snáze najitiv krčmách než v kostele. Navštěvovali veselé zába-vy a někteří vystupovali i na divadlech. Rovněž sesnaží ony předpisy odstraniti klení a rušení páteční-ho postu . .. Již to prý bylo velkým úspěchem, že kanovníci od sv. Petra svlékali nádherné světácké pláš-tě v předsíni velechrámu a odkládali meče a dýky ...
Ale přece jen se plnilo více z těchto dekretů, než sedomníval uštěpačný Vincenzo de Galico, že reformase asi nedostane dále přes sametové střevíčky du-chovních.
Duch kroužku Del divino Amore působil stále šir-šími kruhy. Lidé seskupení kolem tohoto hnutí, po-stupovali se sepjatými dlaněmi, a jejich srdce slitastejnou láskou ke svaté nevěstě Kristově, si vynuco-vala stále více místa ve velkomyslné římské společ-nosti. Čím dále, tím více přistupovali ke kněžstvílidé, chtějící se co nejvíce podobati svému Veleknězi- Kristu. Okolo kardinála Caraffy a Alvareza z To-leda seskupuje se sdružení horlivců a nadšenců, kteříchtějí za každou cenu provésti reformu, protože jinejprve provedli na sobě.
Není lehká jejich práce. Papež Pius III. rád by bylprovedl reformu Církve, ale svatost a přísnost Ca-raffova mu nahání strachu a nedůvěry. Proto, kdyžse tato skupina rozežene proti kacířům, musí býtinakonec ráda, že i proti ní se nevystoupilo. Vždyťprávě v těchto letech se inkvisice zabývala takovýmipodezřelými lidmi, jako jsou ilumináti, jesuité, thea-tini a podobní...Často naplněny byly jak oratorio, tak špitál du-chovními, kteří tu plakali nad tím, že i letos papežzase dovolil po všech dekretech jako na posměch di-voký karneval, který končil na Monte Testaccio do-stihy vepřů. ..V těchto smutných dnech nedává se Filip vysvětiti.
Stále viděl před svým zrakem kněžské šviháky, pro-jíždějící se Římem ve veselém, rozpustilém průvo-du... Toto ponížení kněžství vedlo ho ke dlouhé,vážné přípravě na svátost připojení člověka ke sva-tému kněžství samého Krista. Filip obchází dále sva-tyně římské, věnuje se dlouhým meditacím v pod-zemních římských katakombách. Nejraději chodívaldo katakomb San Callisto. V noci putoval Římem.Zastavil se v kolosseu, v němž měsíc ozařoval kříž,označující místo, kde křesťané před staletími umíraliza víru. Filip tráví tu dlouhé hodiny, slyší řev šelemroztrhávajících těla křesťanů, slyší smích davů opi-lých krví, a zdá se mu, že ten smích, který slyšel prá-vě odpoledne na ulicích, se nějak nápadně podobátomu ďábelskému, pitvornému, prázdnému smíchu.Pak podejde vítězný oblouk Titův a ubírá se kolemnesmírného masivu lázní Caracallových. Oč jsoudnes křesťané dále před těmi, kteří se zde kdysi váleliv rozkoších a v prázdnotě nemravnosti? A Via Ap-pia jej přijímá. Projde kolem pyramidy Cestiovy apotom ho pojme prostorná Via Áppia, na které tolikkřesťanů kleslo usmýkáno a sťato ... Pak již něja-kým otvorem sestoupí do katakomb a stane, rozjímáa modlí se. Filip později vzpomíná, že cítíval ďábelstva po této silnici tančiti, ďábelstva, která hledalasvé Venuše a své Dyonise ...Šel se modlit za ty, kteří se vraceli do náručí démo-nova. Zde v katakombách naplňovalo ho veliké opo-jení ze spojení s prvými křesťany, s těmi, kteří takřkarostli ještě pod dechem apoštolů, kteří chápali Kris-ta do slova. Jeho srdce se rozbušilo v temnotách av samotě, jež byla rozžhavena tisícerými hlasy křes-ťanů, kteří v podvečer své smrti zde zpívali žalmybolesti, chvály i naděje. Divně bylo mu u srdce, kdyžvzpomínal na bolesti a muka prvých křesťanů, kteřívšechno obětovali, aby křesťané za několik stoletíz této bolesti a z těchto obětí si vyzískali teplá, krás-ná místa, když z majetku věnovaného z úcty a láskyk mučedníkům a k jejich krvi, nástupci jejich si vy-kupovali svůj přepych ...Dodnes sestupuje křesťan do katakomb jenom s po-svátnou úctou. Byla to sice ze začátku pohřebištěvšech křesťanů, patřila pohřebním bratrstvům, aleprotože za pronásledování skýtala, jakožto nedo-tknutelná místa, jediné útočiště, staly se tyto kata-komby svědky, němými svědky nesmírné víry, kteráse zde zapalovala, posilovala a která se zde připra-vovala všechno dáti a obětovati. A pak sem bylyukládány tisíce svatých obětí. Sem ukládali prvníkřesťané svatá semena budoucího rozkvětu a vzrůstuCírkve.Statisíce nápisů, plných víry, jistoty v Boha a dů-věry pokrývají hnědé, tufové stěny. Na jedné takovéstěně četl jsem také kdysi v katakombách nápis, kte-rým se tam zvěčnil návštěvník katakomb, chloubaPrahy a Loretty, svatý Vavřinec da Brundisio.Tady v samotě a odloučenosti od světa rozněcujeFilip svůj oheň mystického nadšení.Pojednou dostává se reforma Církve do dalšího po-hybu.Roku 1537 přichází do Říma svatý Ignác z Loyoly.
Přichází již jako velitel své válečné kompanie. Armá-du, duchovní armádu chtěl založiti, která se měla po-staviti proti bludům individualismu renesančního,neboť tento odtrhoval člověka od jeho spojení se sva-tým tělem Kristovým, které si žádá podrobení auto-ritě, jíž je toto svaté tělo Kristovo svěřeno. SvatýIgnác je v dějinách z největších nepřátel duchovníhosobectví a individualistických bludů. Jemu příslušínesmrtelná zásluha, že křesťanům znovu připomnělmyšlenku svatého společenství. On uložil svým sy-nům, aby se naprosto odevzdali do služeb Církve,jako prostí vojáci, kteří dovedou stati na jednommístě, třebas na tom nejohroženějším, tak dlouho,pokud ona - Církev - toho žádá a potřebuje.Svatý Ignác, který začal v ústraní a v samotě, věděldobře, že světa nedobude zvláštnostmi a bizarnostmiv oděvu a v chování. Říkal, že kdyby záleželo jenomna něm, chodil by třebas bos a otrhán, nedbaje, zdaho budou považovati za blázna, ale, dodával, že tovšechno ještě není nic pro záchranu duší. Chtěl vo-jíny, kteří co nejméně napadni mohli jiti všude zanepřítelem, jiti třebas do jeho vlastního ležení a po-rážeti ho vlastními zbraněmi. Proto varují prvotnístatuty jesuitské před asketickými a poustevnickýmizvláštnostmi.Ví, že je třeba jak individuální askese, tak taképronikavé činnosti, rostoucí z plnosti, kterou právěaskese zaručuje a umožňuje ...Svatý Filip stýká se se svatým Ignácem od r. 1537až do roku 1547. Ignác pohlédl hluboko do tváře to-muto podivnému, zarostlému mladému muži, jehožjedinou radostí bylo mluviti o Bohu a jenž se hlubocekormoutil nad tím, jak svaté jest vydáno psům.
Právě tehdy začínal si Filip všímati mládeže, a Ig-nác mu naznačil, že k tomu, aby někoho mohl véstik Bohu, potřebuje autority. Filip rád a často vzpo-mínal na svatého Ignáce, na jeho „skvějící se tvář".Když jsem se zahleděl na vera effigies svatého Igná-ce, už ani nevím, kde to bylo a od kterého malíře,pochopil jsem tuto zář svatých, tak jak se vypravujeo svatém Dominiku, že mu na čele zářila hvězda.Setkával se se svatým Ignácem a s jeho žáky nasvých potulkách po nemocnicích, žalářích, u odsou-zených na smrt, u zanedbané mládeže. Pod vlivemsvatého Ignáce měla pak slova jeho přítele PersianaRosy okamžitý úspěch. Filip se dává vysvětiti. I Ro-sa měl rád veselí, prostotu a naivnost. Tato veselostho neopouští ani na smrtelné posteli. Když se k němu,těžce nemocnému, blíží Filip, volá na něho Rosa:„Jen vesele do toho! Allegramente, allegramente!"Když jednou seděli spolu a hryzali kousek chleba,přesvědčuje Rosa Filipa, jenž chtěl jiti na misie doAfriky, že Rím je jeho Afrikou, že Rím je jeho pouští.
Rosa, který byl známý církevní vrchnosti jako zbož-ný kněz, doporučil, jak bylo zvykem, Filipa za kněž-ského čekatele a zaručil se za něho. Tak je Filip vy-svěcen dne 24. května r. 15 51. Druhého dne sloužilprvní mši svatou .. . Konečně našel vrabec svůj do-mov a hrdlička hnízdo, kde by složila svá holátka . . .V knihovně svatého Filipa Neri, kterou pečlivěopatrují římští oratoriáni, upozornila mne na sebeodřená, ohmataná knížka: „Jak sloužiti mši sv... ."Tisíckrát asi bral ji Filip do rukou, jak svědčí jejíopotřebení. Pozdější zprávy ukazují nám svatéhoFilipa docela ztraceného v Ježíši při nejsvětější Obě-ti.. . Pil tak dychtivě a vášnivě svatou krev, že jehokalich dodnes nese otisky jeho zubů, jimiž žíznivětiskl kalich krve Páně.



4. Začátky římského apoštolátu


KONEČNĚ SE DAL VYSVÉTITI NA KNĚZE.Dal se přesvědčiti přítelem Rosou, že v Římě je jehopoušť a jeho Afrika. Dal se věsti Rosou jako beránek.
Zaniklo sice bratrstvo Del divino amore, ale Rosaobnovuje slavnou jeho tradici a shromažďuje své žá-ky v bratrstvo Trinitá DeTelegrini. Jejich schůzkyse dějí v kostelíku San Girolamo della Caritá. Kolemtohoto kostelíka shromažďuje nejen bratrstvo, nýbržusazuje také své kněze. Rosa obnovil slavná italskábratrstva. Bratrstvo jeho sdružovalo kněze i laikypro obsluhování nemocných poutníků a pro jejichubytování. Službou pocestnému a hladovému Kristua potom vlastní modlitbou a zbožnými úkony mělise posvěcovati bratři.Tak začínala každá reforma v Církvi obnovenímlásky k chudému, k žebrákům, k nemocným. Jen te-hdy, když si křesťané živě uvědomí, že tvoří jednotělo s Kristem a mezi sebou a že Kristus v tomto Těledále trpí a hladoví a žízní a obchází v poutnících av chudých, jenom tehdy jsou srdce křesťanů připra-vena, aby se rozhořela láskou k celé Církvi tak, žepro její očištění a krásu učiní vše. Asi 12 nadšenýchkřesťanů se soustředilo kolem Rosy, který jim dal ja-kási pravidla. Vedli pod jeho řízením život plnýprostoty a nábožné horlivosti a sloužící bližnímu.
Bratři scházeli se nejméně jednou týdně ke společnýmmodlitbám. Když se nasytili modlitbou, sesedli se,aby rozmlouvali o tom, čím hořela jejich naplněnásrdce. V neděli a svátky přistupovali společně ke sto-lu Páně a súčastňovali se hodinek v kostelíku SanGirolamo. Mnohá poznámka o svatoušcích, theati-nech padala na jejich hlavy ... V tomto shromážděnímluvil každý, jak mu srdce dávalo. Filip uchvacujeprudkostí své inspirace. Zde rostlo jeho oratorium,tady hledal své budoucí cesty.Do této společnosti dochází i římský generální vi-kář Archinto, sloup a duše rodící se reformy Církve.I on pokorně, jako jeden z bratří, hledá nemocné naulici, dopravuje je do špitálu, sytí poutníky, sloužíjim u stolu. Jubileum r. 1550 svolalo poutníky zeširého světa. Přicházeli až z Ameriky, unavení, vy-hladovělí, kolikrát oloupení na cestě o poslední groš,zranění. Tak padali unaveni na ulicích, postávalipřed branami klášterů, polehávali ve stínu paláco-vých dveří a na kostelních schodech ...
To byli Filipovi miláčci. Přišli do Říma, ačkoliv sěpo světě trousily pověsti o římské nemravnosti, o pa-pežské hrabivosti, o zkáze a úpadku vysokého du-chovenstva. Tito neviděli nikoho a nic jiného, nežsvatá místa, než náměstka Kristova a hroby apošto-lů. Vyzáblí, nemytí, s neuspořádanými šaty, ale s pí-sní na rtech putovali od kostela ke kostelu. Slyšeliposměšky vojáků, šlechticů, viděli pohoršení mno-hých prelátů, ale nevnímali toho, dychtili jen poproudech milostí, které papež otevřel v Milostivémlétě.V tom se sešli Filip a jeho chudí. Oni neviděli nežKrista v Církvi, a Filip vidí v nich zase údy tétoCírkve, údy Kristovy nevidí, nevidí jejich rány, ný-brž rány Spasitelovy. Proto je objímá, proto je líbá,proto je obvazuje. Prostá mystika těla Kristova, kte-rá dovedla sklonití tisíce svatých k chudým, nemoc-ným a k potřebným. To není pouze člověk, to jekřesťan, vykoupený krví Kristovou. Svatá krev měníčlověka a zahaluje jej pláštěm Kristovy slávy, slávyjeho veliké lásky. Po ničem jiném nevolá také neko-nečná láska Ježíšova, než zase po lásce a dává velko-dušně příležitost ke skromnému oplacení. Nastavujechudé, nastavuje jejich pahýly, jejich hnisavé ránya praví: „Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenšíchmých, mně jste učinili."Z této péče vyrůstá dílo, které opatřuje denně na500 chudých.
Bratrstvo přenáší své pobožnosti do jakési kaplič-ky u svatého Petra di Montorio, blízko kostelíka sva-té Doroty, kde vyrostlo kdysi prvé cenakulum delDivino amore.Když bratrstvo se rozšiřuje, volí si společné roucho,rudou kutnou s kapuci zakrývají i obličej. Bratrstvase množila a množí stále v tomto městě, kde je tolikpobožností, tolik osobností, tolik myšlenek, a těžkoje někdy už najiti patřičnou, vnější formu. Ale tatorudá barva chce křičeti o lásce, která má zaplavovatisrdce bratří.Filip je duší nové pobožnosti, kterou bratrstvo jehouvádí v Římě z Milána: čtyřicetihodinové pobož-nosti. V Miláně ji zavedli jako prosbu za odvrácenípohrom, které kolem sebe šířilo pochodující císařskévojsko. Svatý Antonín M. Zaccaria, také zakladatelreformní skupiny řeholních kleriků, ji přetvořuje načtyřicetihodinovou pobožnost před vystavenou nej-světější Svátostí. Bylo to smělé, bylo to výbojné, alehlavně spasitelné, když byl vystaven Kristus, k ně-muz se křesťane přibližovali nyní cim dále, tím řid-čeji. Byla to výzva, aby se lidé přibližovali věrněk vystavenému Spasiteli, bylo to rozhodné prohlá-šení království Kristovy lásky, království toho, kte-rý vysoko ve slávě světel a uprostřed zbožných mod-liteb chce se stati králem veškerých srdcí.Svatý Filip se takřka nehnul z kostela po oněch 40hodin. Hlavně celé noci bdí v kostele a pořádá sku-piny těch, kteří chtějí v noci se klaněti za ty, kteříani ke spánku nechtějí použiti noci, nýbrž se snažíjejí temnotou kryti svoje hříchy. Když cítí Filip, žepobožnost ochabuje, vkládá mezi modlitby nábožnézpěvy a krátké promluvy, ohnivé vzdechy. Jeho lás-ka zapalovala ostatní, takže se celý kostel podobalžhavému vlnění duchovního nadšení. Před touto o-pravdovou láskou zastavila se jednou banda mladí-ků, kteří slyšeli již dosti o podivných lidech, kteří seu San Girolamo scházejí, společně se modlí a adorují.Bylo to lákavé pro římské uličníky. Tak vtrhli jed-nou s křikem a smíchem do posvátného shromáždění.
Nikdo z přítomných se nedal rušiti jejich křikem a smíchem ve své pobožnosti. Snad toho ani nepozoro-vali. Mladíci nahlédli do vážných, v té chvíli jakobyvoskových tváří, a strašidelná hrůza je obešla. Snadani nejsou na světě, snad je to nějaké vidění, to snadkostlivci dávno ztrouchnivělí se tady sešli, aby na-táhli sítě stínů nad rozesmátým římským nebem . . .Ale to nejsou kostlivci, to jsou pážata od knížete Or-siniho, tamhle je štolba hraběte Marc Antonia Col-lonna ... a mezi nimi sedí kněží bez hedvábnýchplášťů, bez ozdobného kordíku, kněží vychrtlí, kněžíduchovní. .. Smích stydne mladíkům na rtech abratrstvo má o několik zbožných návštěvníků více.
Ještě dnes k nejsvětějším a nejkrásnějším chvílímv Římě patří chvíle, ztrávené v nějakém zapadlémchrámě, jehož jména se ani v tlustém Průvodci nedo-pátráte, a kde před velebnou Svátostí klečí houfeklidí, které byste těžko zařazovali do nějakého povo-lání, do nějaké stavovské kategorie. Na oltáři v zářižlutých svěc, vysoko září nejsvětější Svátost. Občasvejdou do kostela členové bratrstev, podobných bra-trstvu pro ošetřování poutníků. Vejdou do kostela,přinesou si staré lucerny, ve kterých hoří krhavé svět-lo, a nyní ze zažloutlých knih recitují prastaré ho-dinky, neznámé hymny, tajemné antifony, které bys-te nenašli v žádných liturgických příručkách. Bratříjsou oděni v pestrá roucha. Při větší slavnosti můžeteviděti modré, červené, růžové, černé, bílé, hnědé kut-ny, můžete viděti bratry zahalené k tomu ještě dokapuci, jimiž pronikají jenom hořící oči.
Nejkrásnější je taková chvíle noční v Colosseu nebov takových, ve dnech otevřených chrámech, s věč-ným klaněním. Tady jsou jenom ti, kteří se již zaživa přenesli do jiného světa, kteří rozumějí Ježíšive svátosti oltářní, kteří vnímají jeho hlas a dovedous ním hovořiti prostě, důvěřivě a přirozeně. Jakoonen věčný klanitel americký, který přišel do Říma,a když viděl, jak je velechrám svatého Petra muse-em, výstavištěm a galerií, kde se skoro nikdo neza-staví před kaplí eucharistickou, klečí dny i noci předtouto kaplí a modlí se za ty, kteří se sem přicházejípouze podívat a vznešeně nebo sprostě nudit. Tušíte,že tady všude se modlí Filip Neri, že jeho duch odtudneodešel, že jeho oheň tu hoří před tolika svatostán-ky. :Nastává čas, kdy Filip začne již veřejně pusobitiv duchu svých zásad. Vedle něho bylo již tolik ob-rodných středisek: theatini, kostel AI Gesů s Ignácema jesuity, vzorně žijící reformovaný dominikánskýklášter Santa Maria sopra Minerva .. . Ale Filip mělzvláštní cestu, zvláštní poslání. Dovedl získati křes-ťanskému životu ty, kteří měli býti příkladem procelou Církev. Dovedl pro ni zachytiti pážata, dvořa-ny z průvodů vyslanců, knížat, papežských legátů,dovedl zapáliti jiskrou křesťanského života mladíky,budoucí kněze. Zásoboval svými hochy římský klé-rus i řeholní domy. Hojně posílal k jesuitům, až jed-nou řekl svatý Ignác žertem, že Filip se podobá kos-telnímu zvonu, který svolává lidi do kostela, ale ni-kdy tam nevstoupí.
Uchvacovali hříšníky a mládež, především ohrože-nou. Tolik šlechtických domů, tolik úřadů, tolik vy-slanectev v Římě bylo naplněno velikým počtemmladých, elegantních, nadaných jinochů. Protože ne-viděli mnoho dobrého u svých představených a pá-nů, ani oni se nevyhýbali zlému. Hlavně mezi nimiřádila sodomie, která je stínem kolektivního mužství,a hýření. Pitky, souboje, rvačky, hazardní hry vy-plňovaly zbytek času, který nechali pánové mladí-kům po jejich službě. Při tom se řádně zadlužili aměli na vybranou: bud aby hledali stále nové úvěryu stále vyděračnějších lichvářů, nebo aby se dali na-jímati na loupežné výpravy.
Filip chodíval proto s oblibou za svými hochy dovykřičených ulic a spletitých uliček židovského ghet-ta a celého Trastevere, kde se hemžilo drobnými ži-dovskými i křesťanskými, hlavně florentskými ban-kéři, kteří již tehdy dovedli půjčovati na 20 procent.Tam mezi ně chodí a napomíná je, ale co je důleži-tějšího, snaží se je vyrvati ze spárů lichvářských, abyse nedopustili nějaké hlouposti nebo dokonce zločinu.A když je vidí hráti hazardně v kostky, vidí, že jimchybí zaměstnání. Že mají mnoho zbytečného časua že si s ním nevědí rady. Takto vznikla v něm jehomyšlenka oratoria, které je slavným předchůdcemvšech besídek, všech útulků, které pozdější doba pyš-ně ukazuje jako vymoženost své preventivní výcho-vy.
Filip jde také přímo ke hříšníkům. Ukázali mu je,znal je. Filip jde k nim také jako Titelmans, ale ne-stojí na mostě jako tento ponurý prorok, nehrozí jimpekelnými tresty, aniž by prstem hnul pro jejich ob-rácení, nýbrž jde k nim, pláče, vypravuje o lásceBoží, která si zaslouží, abychom ji také milovali,protože je věrnější než veškerá ostatní láska lidská.Jako svatý Ignác vystihl potřebu náboženského po-učování lidu, který byl žalostně opuštěn, takže sepak v něm lehce ujímaly všechny bludy a že pak ra-dostně přijímal všechny kazatele. Filip Neri přicházíjiž s pevnou myšlenkou vrátiti lidem slovo Boží,když ti, kteří byli k tomu povinni, si nechtěli uvědo-miti svou povinnost. Filip zakládá své oratorium.Jeho oratorium vyrostlo z místní a dobové potřebya proto také pomalu mizí, když je jeho účelu dosa-ženo, když je reforma provedena, když se v Církvikáže, když se pečuje o mládež. Tak nakonec zůstáváv Církvi oratorium jako na památku s několika ora-toriány v celém světě. Na jeho místo nastupují ora-toria salesiánská s přesně určeným cílem.
Bratrstvo lásky koupilo starý minoritský klášter is knihovnou. Minorité prodali San Girolamo, protožeměli asi klášterů více, měli asi kláštery lepší, a tak seto právě hodilo skupině zbožných kněží kolem knězeRosy. Několik světniček klášterních je soustředěnokolem krásné zahrady. Klášterní zahrada římská!Kdyby byla sebe menší, v každé zpívá fontána av každé se ozývá zrána skřípění řetězu, vytahujícíhovodu z hluboké, krásné, zděné studně. Každý starýklášter má takovou studnu, takové „pozzo", připomí-nající Krista, jenž je „Fons aquae vivae". Klášternízahrada, hortus conclusus, kam nedolehne hluk a ště-kot světa, kde se neozývají hádky, kde se rozbolavě-lá, roztoužená duše může ztišiti. Bratrstvo převzaloza řeholníky i jejich fundační závazky a sloužilo den-ně sedm mší sv. Sloužili je kněží, kteří bydlili v SanGirolamo. San Girolamo tvořil krásnou, volnoukněžskou obec. Každý žil celkem samostatně, jen po-užívali společné knihovny, scházeli se k hovorůmo věcech Božích a rozdělovali si kněžské úkolyv práci, ke které se odhodlalo bratrstvo lásky svaté-ho Jeronýma. Bratrstvo pohřbívalo mrtvé, podporo-valo nemajetné vyšetřovance ve vazbě. Vysvobozo-valo uvězněné dlužníky. Zvláštní jejich zálibou bylopřekážeti advokátům, aby nebyly procesy protaho-vány z pouhé ziskuchtivosti. Tím se stalo bratrstvobrzo veřejným svědomím všech, celého Říma a zvláš-tě blahodárná byla jejich činnost v napomáhání, abyspravedlnost přes zavázané oči přece jen viděla, coby měla viděti. Kněží při San Girolamo vykonávalikněžskou přísluhu při těchto různých zákrocích unemocných, u odsouzených na smrt, při pohřbívánímrtvých. Jinak ale každý žil sám pro sebe, maje zapřímou povinnost pouze sloužiti mši svatou a zpo-vídati a vypomáhati při úkonech lásky kněžskýmiúkony. Filip miloval vůbec osobní svobodu, protomu plně vyhovovalo přebývání u San Girolamo, kdemu bylo nabídnuto místo.
Filip sloužíval až poslední mši svatou. Uchvátilaho horoucnost Boží lásky, že nemohl ani slova dálepronésti, zapomněl na čas a na lidi, a chvěje se nacelém těle a štkaje, ztrácel se v lásce a klanění. Protocelebroval až poslední. Filip měl několik libůstek, ajednou z nich a právě krásnou, byla záliba sloužitimši svatou v krásných ornátech. Vzpíral se protiornátům obnošeným a odřeným. Kostelníci u San Gi-rolamo a později i jinde ho dobře znali po této strán-ce a rádi ho trápili, podstrkujíce mu ornáty nejhorší,až nedůstojné.Ani u San Girolamo neměl Filip stálých příjmů.I zde žil z ruky Boží. Filip sloužíval mši svatou ajeho mše svaté trvávaly zvláště v poslední době aždo poledne. Po mši svaté přinesli mu do sakristie dvakousky chleba a něco vína. To byl jeho pokrm nacelý den. A když mu někdo přinesl lepší krmi, roz-dělil ji těm, kteří mu přisluhovali při mši svaté. Kdyžpojedl, zasedl do zpovědnice. Nikde nerozhlašoval:ode dneška začíná reforma Církve, ted začneme re-formovati Církev, je třeba reformovati Církev, ný-brž ve vší tichosti si sedl do zpovědnice a tamodtudjako pavouk roztáhl své tajemné sítě lásky a milostiBoží. San Girolamo byl hodně navštěvovaný a jehozpovědnice se záhy stala živým středem římským.Zvláště když se brzo rozneslo po Římě, že nový zpo-vědník zná duši kajícníkovu dříve ještě než kajícníkotevře ústa. Filip měl zvláštní dar prozíravosti, du-chovního bystrozraku i dar zření tajemství ukrytýcha pochovaných na dně duše. Kanonisační proces od-halil sta případů tohoto jasnozření zpovědnického,tohoto zvláštního charismatu.
Kdysi zahlédl ze zpovědnice kněze, který přišelze zvědavosti do kostela San Girolamo. Kněz mělnejlepší pověst, Filip ale viděl mu až na dno duše apočal mu upřímně vytýkati jeho pokrytecký život,který se mu do oné chvíle podařilo mistrně ukryti.
Jindy mu přivedou mladíka. Jeho žák Tarugi je pří-tomen. Filip podívá se mladíkovi hluboko do očí apraví ostře: „Nebyl jste snad někdy vysvěcen nakněze?" Filip nikdy onoho mladíka neznal. Ani prů-vodce, který mu mladíka přivedl, neznal jeho život-ních osudů, a přece se Filip nemýlil. Mladík byl předlety vysvěcen na kněze proti své vůli na přání svýchrodičů, jen aby rodina získala dědictví 60.000 tolarů,které bylo určeno rodině, která vydá kněze ze svéhostředu. Mladík byl znechucen touto simonií a nikdynevykonával kněžského úřadu. Filip poznal kněžskýcharakter na jeho tváři, jak pravil, podle jasné zářena čele.Filipova zpovědnice byla zárodkem široké církev-ní reformy. Kolem něho se sešli tři mladíci. Ani ne-známe jména prvních hochů Filipových, kdo ví vů-bec, zda to byli hoši. Filip měl věčně mladou duši,protože žil z Boha. Kdo žije z Boha, nikdy nestárne,protože mládí znamená svěžest života. Kdo má Bo-ha, nemůže stárnouti. I když zraje, jeho zrání je svě-ží, je jasné, je čerstvé, plné rosy, plné nadějí a slibů,jako každé zdravé mládí. Svatí proto mají vždyckyco dáti světu. Dovedou stále k sobě přitahovati lidi,protože v červáncích jejich nadějí a tušení se stále dánajiti něco, oč stojí zápoliti, slibují stále zítřejší svět-lo a den, něco, co svádí a láká k dobývání. Jenomlidé hotoví, jenom lidé mravně dokonalí v prostřed-nosti, spokojení se svou přízemní jistotou, se defini-tivně uzavrou, protože nemají co říci a nemají takéco dáti, i kdyby se ještě pokoušeli něco říci.
Filip správně zasadil svou snahu o reformu. Načpřišívati novou záplatu na zvetšelý, potrhaný šatstarých zhýralců a světáků, lidí, kterým je ve hříchua v blátě dobře jako v peřince? Soustředil okolo se-be mládež, mládež, která dychtila po rytířských dob-rodružstvích, dovedl jejich nadšené a velkodušné tou-hy zapáliti pro Boha. Tak začínal a toto byl jehonejoblíbenější předmět hovorů s mládeží: O krásectností. Nemoralisoval, nýbrž ukázal správně, codává láska k Bohu, jak dovede přetvořit člověka, jakdovede vysoko vynésti lidský život.Filip se seznamuje s mladými učni, tovaryši, za-městnanci bankéřů, zlatníků, sochařů a malířů. Bylato chasa mladá a veselá, která žila bezstarostně asloužila svým pánům a svému umění, jež se snažilapochytiti od mistrů, kteří měli častěji rádi něco jiné-ho, než jejich mladou duši.
Filip ale dovedl v nich najiti jiný oheň, než oheňsmyslnosti, jak se v něm u nich přihříval stydnoucíBenvenuto Cellini. Filip obdivoval u mladých oheň,který je schopen nadšení pro věci krásné a šlechetné.Kolikráte volává k hochům: „Jak jste šťastni, že má-te před sebou ještě celý život, že můžete ještě tolikdobrého vykonati!" Ke konci života díval se sices trochu jemné podezíravosti na tento oheň, o němžříkal, že je to oheň slámy, který vzplane, ale nevy-drží vždycky dlouho, ale on dovedl tento oheň za-chycovat a rozdmýchávat.
Mladý kněz vyhledává všude svou mládež. Vcházído dílen, dává se do hovoru s hochy i s jejich mistrya končívá své žerty a svou návštěvu naléhavou otáz-kou: „Hoši, kdypak se již rozhodneme dobře činiti?"Filip s oblibou prochází úzkými uličkami kolem ne-mocnice S. Spirito, kolem starého města v Zátibeří,Trastevere, kde bylo naseto drobných směnárniček adrobných bankovních obchodů. Měl všude své známéa proto se všude dostal. Zvláště do oněch bank asměnárniček chodíval na lov nejraději. Řím byl plnýprelátů, vyslanců a poselstev a s nimi se v Římězdržovalo mnoho šlechticů, pážat a mladých rytířů,kteří hledali v Římě kariéru. Mnozí z nich v Říměmravně i hmotně zakopali celý svůj život. Chtěliužiti všech radostí, kterých poskytovalo město takbohaté a veselé, město, do kterého se sléval se všechstran život, a nakonec uvízli v klepetech nějakéhoprohnaného bankéře. Půjčovali bankéři, půjčovali,ale nikdy nemohli mladíci zaplatiti všechny úrokyi s vypůjčenou částkou. Tak se zaplétali do dobro-družství, do loupeží, banditství, tak okrádali opatr-ně své pány a stále upláceli a stále se více zadlužo-vali. Konec byl ve vězeních, na šibenicích anebo podkatovým mečem, neskončil-li takový život na gale-jích nebo v kobkách Andělského hradu. Této mláde-že bylo Filipovi líto. A ještě jednoho mu bylo líto.
To byl průvod prelátů, kardinálů, církevních vysla-nectví. Zkáza a lehkomyslnost šířila se od těchtodvorů lavinovitě mezi lid.Zvlášť číhal na mládež z průvodů a dvorů církev-ní vrchnosti. Přivábil si několik mladíků a za chvílise pokojík jeho u San Girolamo podobal hospůdceanebo strážnici. Střídali se tam hoši, oblečení v aksa-mit, i mladíci, kteří prodali včera židovi pláště is kordem a stáli v koutě jako oškubané slepice. Filipzvedal sebevědomí mladých hochů výchovou k čis-totě. Nemravnost již se nespokojila obyčejnými ces-tami. Jako zaprodali mladíci svůj život lichvářům,tak jej vydali nemravnosti, která by neměla být anijmenována mezi křesťany.Filip Neri je původcem osvědčeného duchovníhoprostředku pro mládež, tak zvaných besídek. Poznal,že největším nepřítelem mladých lidí je dlouhá chví-le. Bylo třeba zaměstnati mládež, postávající po uli-cích, přihlížející k prostopášnostem starých a zauču-jících se učenlivě od nich. Mládež, především šlech-tická, měla příliš mnoho času, pážata a zbrojnošivelmožů a prelátů a vyslanců všeho druhu se snažilinějakou dostatečně divokou chratochvílí ubiti den.
Především dlouhé neděle. Mládež jeho doby si koli-kráte nevěděla rady, co počíti s nedělí.Dlouhá staletí žily nejrůznější spolky a sdruženímládeže z těchto nedělních a pak i denních besídekFilipových. Prvním shromaždištěm byla jeho svět-nice u San Girolamo. Bylo tam někdy tolik hochů,že nebylo hnutí. Posedali na rozviklané, slámou vy-cpané židle, posedali na postel. Tak sedávají až do-dnes mladí, kteří se scházívají v kaplankách, v tako-vých, ve kterých není ještě dosti klubovek.
Svatý Filip sám si sedal vedle svých hochů na pos-tel, která byla jeho primitivní kazatelnou. Nadhodilnějaké téma, o kterém se nejprve sám rozhovořil; tobyl prvý díl jeho schůzek: raggionamento. A kdyždomluvil, nastala práce pro posluchače. Teď hochynatahoval na skřipec svých otázek. Musili ukázati,jak věci rozumějí, co si z ní mohou odnésti. Tak vi-děl sám nejlépe, co působí, co bylo příliš vysoké, comůže ještě více rozvinouti, co musí podrobněji vy-světliti. Diskuse po promluvě byla přezkoušenímpředmětu také pro něho. Filip byl dokonalým před-našečem, protože nevyčerpal svou přednáškou svoulátku tak, že by posluchačům nezbývalo nic jiné-ho, než říci Amen. Když to nejvážnější bylo pro-bráno, vyvádí světec své hochy ven. Na procház-ce pokračovali v hovoru. Namítali, žádali vysvět-lení. Svatý Filip sám nutí zdlouhavější a těžkopád-nější do hovoru, sám jim ukazuje nejasné stránky vě-ci. Celý ten houf šel obyčejně k některé basilice. De-bata byla živá, prudká. Tak můžete ještě dnes vidětiřady římských bohoslovců všech národností, všechplemen a ze všech řádů táhnouti římskými ulicemia živě debatovati. Nikdo se nad tím nepozastaví.
Radost a život září z mladých očí. Na těchto pro-cházkách se prodebatovává právě dnešní probranálátka. Objevují se slabiny a trhliny a mezery v the-sích profesorů. Studenti nacházejí souvislost mezi ži-votem a posvátnou theologií. Čest těmto filám anebo,jak my Češi v Římě říkali, těmhle štrůdlům, kterénadhazovaly tolik otázek, tolik problémů a novýchřešení! Z těchto debat vyrostlo tolik požehnanýchnámětů, tolik konkrétních a praktických výsledků,které jsou uskutečňovány po všech pásmech světa odVěčného Města po Město Kapské, od Lissabonu až keKurdistanu, od norské misie po misii čínskou ...Třebaže procházka ústila v některém kostele, domauzavírala den ještě zvláštní pobožnost. Přišla posvát-ná chvíle, na kterou se všichni nejvíce těšili. Filip sedocela změnil při modlitbě. Byl duší docela někdejinde. Ztratil se v Bohu a přece cítili jeho hoši, že jimnebyl nikdy blíže, než v takových chvílích, ve kte-rých hovořil s Bohem tak prudce, že se až chvěl nacelém těle. Neri prožíval své těsné spojení s Bohem.Jemu nebyl Bůh jenom pomyslným pojmem, Neribyl blízko Boha, protože Bůh žil v něm a působilv něm svou životnou podobnost.
Večerní modlitba trvávala někdy dosti dlouho.Ústní modlitby vystřídala modlitba vnitřní. Filipz plnosti své duše, zalité Boží přítomností, poskytoval jim myšlenky tak plné a bohaté, že někdy uply-nula celá hodina v tomto rozjímání, aniž si toho bylkdo všiml.



5. Filip viděný z protějšku


V TÉTO DOBĚ, KDY SE V PODZEMÍ RODILAreforma, seskupovali se věřící, kteří toužili po upřím-né církevní reformě, kolem několika horlivých kně-ŽL Horlivci mívají největší naději na široký kruhctitelů a příznivců. Kolem každého blouznivce se-mkla se vždycky skupina lidí ještě blouznivějších anadšenějších. A čím je takový prorok vášnivější abezohlednější, tím širší má obec a tím bezvýhradnějik němu lnou jeho přívrženci.Z přítmí renesančního Říma vystupuje ostře kresle-ná, podivuhodná, řekl bych divná postava, od kterése odráží jasná, vyrovnaná, tichá a dobrá postavaFilipova. Míním tím dlouholetého Filipova příteleTomáše Cacciaguerru.Tomáš Cacciaguerra byl mladý a bohatý, tak bo-hatý, že mu patřily velké neapolské loděnice. Mimovzpomínku na zbožnou matku neměl z křesťanskéhoživota nic než ještě slabou dobrou vůli jednou začíti,jednou se obrátiti. Ale byl mladý a mohl si mnohodovoliti a mnoho mu bylo dovoleno. Měl 40 otroků,on, křesťan - velkolepý palác, velké stáje a mnoho,mnoho přátel, kteří mu pochlebovali a dávali se jímhostiti a vyrážeti. Slavnosti se stíhaly v rychlém sle-du, hosté plnili dům den za dnem. Voňavky, drahékvětiny a ještě dražší věci naplňovaly půvabem ho-dovní síně. Hudba sladká i divoká obluzuje a šálí,vábí a strhuje. Nikoho se nebál a všemi pohrdal.
Když vyjíždí na ulici, jede zpupně na krásném bě-louši a rozdává s pohrdáním peníze a má radost, jakse vřískavý dav o ně rve, až krev teče a musí zakro-čovati městští biřicové.Tak jede jednou křivolakými uličkami za svým hří-chem. Jde a již se těší, když mu v tom zastoupí cestupodivná, světlá postava. Jde těžko, plouží šat mo-kvající krví v neapolském blátě a upírá na veseléhohříšníka zaslzený zrak. Zastupuje mu vlídně, ale od-hodlaně cestu a táže se ho trpce: „Tomáši, zas mnejdeš křižovati? Synu, jak to zacházíš s mou krví?Neodpuzuj mne od sebe ..."Neodpuzuj mne od sebe? A zase odpudil, už po to-likáté. Tolikráte začal pokání, tolikráte začal novýživot a vydržel jej několik týdnů, aby pak upadlještě hlouběji a strašněji.Bůh si ho musil docela jinak přitáhnouti. Jedna jeholoď je zajata piráty. Úvěr Tomášův zakolísal. Ži-dovští věřitelé jsou nesmírně citliví, pozorují, že seštěstí pojednou nápadně odvrátilo od Tomáše. A teďse rychle hrnou na něho finanční pohromy. Za něko-lik týdnů je Cacciaguerra žebrákem. Nikdo ho nezná,všichni mají pro něho jen ohebná slova, která nic ne-stojí, ale také ničeho nedají a neznamenají. Přáteléprchají před ním, jako se prchá před každým, kterýje poznamenán neštěstím a Božím navštívením.
Ke všemu tomu mu ještě jedna posedlá ukazuje stavjeho duše. Je zhroucen na duchu i na těle.Tomášovi již nic nezbývá, co by ho zdržovalo. Jesvobodný. Našel Boha, jehož nemohl slyšet v rykuopojné hudby, sladkých nášeptech falešných přátela přítelkyň. Utekl ode všeho, nepokoušel se ani něcozachraňovati, ačkoliv při své chytrosti by se mohlzase zvednout, aby mohl pak teprve dokonale poko-řiti ty, kteří mu nedůvěřovali. Vzal hůl a dal se napout. Na dalekou pout. Středověké putování svádělok velkým dálkám. Jde do Compostelly ke svatémuJakubu. Jako těžký kříž vleče své strašné, mnohé hří-chy. Teprve v Miláně se mu dostane jasného Božíhoujištění, že jsou mu všechny hříchy odpuštěny, že je-ho svědomí je nevinné a čisté jako svědomí právěpokřtěného dítěte. Teď zvedá Cacciaguerra lehcesvou poutničkou hůl a radostně a rychle jde za svýmcílem, aby utekl svým známým, aby utekl celémusvětu. Stává se jedním z oné nesmírné armády pout-níků a žebráků, kterými právě tak pohrdali počestnía vypočítaví slušní občané, jako je milovali a ctiliopravdu zanícení křesťané.
Jde přes Alpy a v dojetí hluboko klesá před každýmkřížem na rozcestí. Přichází do Compostelly, kdeho Bůh zahrnuje vnitřní jistotou své sladkosti a dávámu dar zázraků, dar uzdravování nemocných, kte-rým posluhuje. Když se mu podaří vymítnouti i zléduchy, stává se slaveným světcem. A tu již musíprchnouti. Utíká do Valladolidu. Tam teprve se mudostává toho, po čem dychtil. Jest obviněn jako po-dezřelý z kacířstva. Neznámý cizinec, který mluvío obnově Církve, který horlí proti zlořádům, kterýuzdravuje nemocné, který není knězem a učí denněna ulicích, a učí tak divně, mluví tak žhavě o posvát-né theologii. Nemůže uniknouti podezření ani vězení.
Po propuštění je vyhoštěn ze Španělska a musí sevrátiti do Itálie. Již se ho nedotkne, když se dozví,že ho jeho vlastní bratr okradl o poslední zbytek ma-jetku. Dávno se s tím rozloučil a proto se ani s brat-rem nehádá, nesoudí; jemu dal Bůh vzácnější poklad.Ranil ho ošklivým vředem na ústech. Nemůže mlu-viti, nemůže jisti. Ústa, která byla zvyklá jen na nej-vybranější věci, která nesnesla, aby se některá jídlado měsíce opakovala, jsou nakonec vděčna za každoualmužnu. Nakonec mu slouží věrná jeho otrokyně,stará černoška. Sám jako Job na hnojišti je zbožnýmpříležitostí, aby mohli mluviti o Božích mlýnech,které pomalu melou, ale jistě, které každého najdou;bezbožným, aby se vysmívali tomu Jobovi, který sepořád modlí k tomu Bohu, jenž ho takto zranil a po-nížil . . . Teď teprve nabyl poslední jistoty, že je muodpuštěno, že ho Bůh miluje, když se mu dostává ta-kového očišťování, takové příležitosti ke smazání aodčinění vin. Bydlí v horách, kde slouží ještě nemoc-nějším. Přistupuje nyní denně k svatému přijímání,on, který po svém obrácení se neodvažoval přistou-piti více než dvakráte za rok.
Jeho pokání ho také přitáhlo do Města, kde sev podsvětí připravovala reforma. Nemohl býti odní daleko. Tehdy svolal Bůh do Říma několik svýchslužebníků, kteří o ni usilovali. Proto je pro Tomášejedině vhodné místo Řím. Přichází do Říma a stáváse apoštolem denního svatého přijímání, v době, kdypřistupován jednou za měsíc platilo za theatinství,čili za pokrytectví a svatoušství.Je to jeho štěstí, že odchází do Říma, protože jeproti němu již vysloveno podezření, že se zabývá ča-rodějstvím, protože uzdravoval nemocné. V Říměhned získává vstup do různých klášterů, kam vnášíreformu, ale také rozklad. Část řeholníků a řeholnicodvrhují všechno, čím se připoutávali dosud ke hří-chu, kdežto druhým se nechce odloučiti od veseléhoa radostného života. Tak se sesypou veselí římštíšlechtici na Tomáše, když se jednou ubírá z kteréhosiženského kláštera. Chystali se tam právě na veseloumaškarádu, kterou měla abatyše pořádati, a zatím abatyše se oblekla do hrubých hadrů, zahalila si tvář závojem a u brány je uvítala stará, bezzubá vrátná,hezká sestřička vrátná zmizela, aby konala s ostatní-mi pokání. Počkali si na Cacciaguerru a zbili ho tak důkladně, že celou noc zůstal ležeti na ulici předklášterem.
Aby byl jaksi chráněn před žalobami u posvátné inkvisice, dává se raději vysvětiti, ale již jeho svěcení ukazuje, jak chápe své kněžství a poslání. Dává sevysvětiti In titulům paupertatis, čili na účet chudoby bychom řekli, jak bývá zvykem u řeholníků, kteříjsou vysvěceni na zajištění, které jim dává klášter zeslibu chudoby. Jak to bylo u světského kněze možno,nevím dobře, ale tehdy bylo leccos možno. Tomáš sehlásí odhodlaně k chudobě. Byl již tak chudý, žev Sieně, kam se jednou odebral, ho nechtěli ani nej-bližší příbuzní přijmouti do domu. Tak vypadal atak se za něho všichni styděli.
Konečně zakotvil u San Girolamo jako Filip Neri.Kněz Rosa se ho ujímá, jako celé řady jiných, stejněpodezřelých a nenáviděných kněží.Největší nenávist shrnul na sebe Cacciaguerra hlá-sáním častého svatého přijímání. Vzpomínám tu nanašeho českého Matěje z Janova, který podobně pro-hlásil za svůj životní úkol vésti prostý lid k častémusvatému přijímání a obhájiti pro tento prostý lid prá-vo na časté svaté přijímání. Musil podobně zápasitijako Tomáš. Za všech dob byli mezi kněžími takoví,kteří viděli, že ve velebné Svátosti je Život sám, aže ti, kteří chtějí přivésti lid k novému křesťanskémuživotu, musejí naučiti lidi choditi co nejčastěji k to-muto živému vinnému kmeni, k tomuto Chlebu ži-vota, jinak že všechny reformy a všechno umravňo-vání křesťanů je marné.Tridentský koncil jasně prohlásil, že věřící mají čas-těji přistupovati ke svatému přijímání, ale podmín-ky k tomu byly tak vyjádřeny, že se debatovalo klid-ně dále, zda se má doporučovati anebo znemožňovaticastejsi sv. přijímaní. Nasli pekne rozlišeni „častýa „častější", a pod slovem častějšího svatého přijí-mání potíralo se přijímání časté, které koncil vřeledoporučoval. Zvláště když ony podmínky mluvilyo stálosti v dobrém a o zbožnosti vynikající. Nyní sedebatovalo o tom, jak je třeba těmto podmínkámrozuměti, a mnozí zjišťovali, že jen pramálo lidívlastně naplňuje tuto podmínku, čili že je třeba dáleodváděti lidi od častého svatého přijímání.
Cacciaguerra kázával denně o častém svatém přijí-mání. Stěžuje si pak, že je za to nenáviděn, ale utě-šuje se: „To nenávidí Krista. Proto nezvítězí, neboťpravda se obhájí sama."Tomáš se usazuje u San Girolamo a dokonce se stá-vá i představeným kněží, seskupených kolem Giro-lamo. Tak také prosazuje přijetí svatého Filipa, vekterém tušil ducha stejně smýšlejícího. Působí vedleFilipa a je doba, kdy ho docela zastiňuje. Cacciagu-erra horlí nejprve ve vlastní domě. Žádá od kněží,aby sloužili denně mši svatou a aby nepřijímali al-mužny na mši sv. více, než na jeden měsíc dopředu.
Jeho nepřátelé počali křičeti, jako by chtěl rozvracetiCírkev. Až k papeži se donesly stížnosti na nešťast-ného horlivce. Až k papežskému dvoru musil se jitiTomáš očišťovat a omlouvat. Když nepomohlo uda-vačství, zkusili to protivníci jinak. Ztrpčovali nejpr-ve oběma to, co jim bylo nejsvětějšího: totiž slouženímše svaté. Znali dobře slabou stránku Filipovu, žese mu hnusilo sloužiti mši svatou v ornátech špina-vých a potrhaných. Najednou kostelníci neměli prooba kněze jiných ornátů. Pojednou nebylo také ni-koho, kdo by jim přisluhoval při mši svaté. Oba to-tiž také znali přísný předpis, že se nemá sloužiti mšesvatá, nemá-li kněz ministranta. Věděli také dobře,že jsou i kožení rubricisté, kteří tvrdí, že kněz má seraději vzdáti sloužení mše svaté, nemůže-li najiti mi-nistranta ...Kostelníci schovávali oběma kněžím klíče od svato-stánku, aby nemohli rozdávati svaté přijímání, ane-bo určovali, že se smí podávati pouze při jediné mšisvaté, ovšem takové, kdy bylo málo lidí v kostele.Tak se zdá, že ve všech dobách byli protivníci čas-tějšího svatého přijímání docela stejní. Předstíralivelikou úctu k nejsvětější Svátosti a dopouštěli se přitom podlostí nejenom již nekřesťanských, nýbrž i ne-lidských.
Anebo sehnali jejich nepřátelé dokonce lidi, kteříbyli přítomni mši svaté obou svatých lidí a smáli senahlas hlasitým povykováním jejich zbožným vzde-chům a vzlykům horoucí, překypující lásky. To vše-chno obstarali dva zběhlí mniši, kteří místo aby bylivydáni církevnímu i světskému soudu, byli umístěniu San Girolamo a byl jim dokonce svěřen úřad sa-kristánů, kterým podléhaly všechny bohoslužby avšichni kněží, pokud se kostela týkalo. Když ani tonepomohlo, našel se lékař Toccosis, který za drahépeníze rozšiřoval nejvybranější pomluvy proti obě-ma. Hnusné pomluvy letěly od úst k ústům.Vznešená dáma římské společnosti se také otřelakolem Filipa. Nejprve mu činila docela průhlednénabídky a když Filip spíše s útrpností než s rozhoř-čením odmítl její čertoviny, roztrušuje o něm po Ří-mě divoké zvěsti... Lidé velmi rádi věří všem pomluvám a všem klepům o knězích, zvláště hodných.
Mnohý potřásal kormoutlivě hlavou a říkal: „Kdoby to byl řekl? Tak svatí oba vypadají." Mnohýz těchto pokrytců konstatoval unylým hlasem: „Jsmevšichni křehcí tvorové." Mnohý z nich potají mělupřímnou radost, že tedy na ty dva svaté, jejichžslova a život jsou takovou výčitkou, také konečnědošlo. Ale v dámě se pojednou probouzí svědomí.Vidí, jak jsou i dobří zmateni, jak ztrácejí důvěruve svatost obou horlivých kněží. To přece jen nechtě-la. Tak prohlašuje, že byla špatně informována, od-volává své řeči, a když všude tam, kde roznesla po-mluvy, je zase odvolala, přichází k Filipu Neri apřiznává se ke svému hříchu. Ale nejeví ani tak veli-kou lítost, protože ona přece všechno odvolala, onapřece všechno napravila. Napravila? Neri vyvádídámu na věž a béře si pod paží peřinku. A když jsounahoře, rozpáře peřinku a rozsypává peří po náměstí.
Pak praví: „A teď jděte, paní, a seberte všechna pe-říčka ..." „To přece nemohu!" „Ovšem, že nemůže-te. Právě tak málo také můžete sesbírat všechna pír-ka pomluvy, kam jste je roznesla. Všude se rozletěla.
Kdo ví, kam se všude zanesla, kam až zapadla!"Ale Filip zůstává klidný, protože je si vědom svéneviny. I jeho nepřítel Toccosi je tím překonán, od-prošuje ho a zůstává až do smrti oddaným přítelemFilipovým, podporujícím štědře a věrně všechny je-ho snahy. To se děje často mezi námi, že lidé přichá-zejí kolikráte k sobě po dlouhých oklikách, že při-cházejí k sobě třeba i přes nenávist, aby se pak tímvroucněji milovali, když se konečně najdou, když sikonečně porozumějí a vidí, že oba hledají jenom jed-no, totiž království Boží, třebas jinými cestami.
Roku 1557 konečně oba přátelé vítězí, protožeaspoň Filip píše příteli Marsuppinimu, že mu nemů-že poslati kněze, protože jsou u San Girolamo takpřetíženi prací, že nevědí, čeho se dříve chopiti, žese nemohou ani ze zpovědnice za den dostati, že tamvysedávají do pozdních nočních hodin. Ale přece jevelký rozdíl mezi Cacciaguerrou a mezi Filipem Ne-rii. Cacciaguerra se věnoval především tak zvanémuvyššímu vedení. Jeho oborem bylo především mystic-ké vedení. Tak se skládal jeho kroužek předevšímz visionářských žen, které byly trýzní pro Filipa,protože považovaly přítele svého duchovního vůdcetaké za svou oběť.
Filip vyčítal této skupině okázalost a divadelnic-tví. Zvláště na jednu dámu měl spadeno. Paní Felicede Barbano nebyla v lásce u svatého Filipa, protožekdekoliv ho potkala, vždy ho trýznila svými zjeve-ními a viděními. Filip jí jednou uštědřil políček.Chtěl ji takto originelně vyzkoušeti, zda jest pokor-nou. Felicie se totiž kála zkroušeně z toho, že jestnejvětší hříšnicí na světě. Tuto větu nemohl Filipnikdy ani slyšeti. Když tedy jsi největší hříšnicí, takti přísluší jedině takové pokání. Tvé pokání musíbýti jiné, než počestných žen. Dopadl políček, aleFelicie byla zbožnou a pokornou. Snesla tuto zvláštnízkoušku a prohlásila, že si opravdu nezasluhuje jiné-ho zacházení. Filip byl odzbrojen a neztráceje vtip,praví, že jí to tedy odpouští, že je největší hříšnicí,ne sice, že by to odpouštěl rád, nýbrž protože musí... A pak poklekl před Felicií a prosil ji o mod-litbu.
Cacciaguerra vysadil svou skupinu docela mimo skutečný život. Násilně přetvářel lidi přímo a výlučně k viděním a zjevením a mimořádným duchovním stavům. Dovedl zapáliti duši, ale nedovedl ji pak vésti.
Štěstí, že tu byl nablízku Filip, který dovedl lidi naučiti, jak uskutečniti křesťanství v nejrůznějších životních okolnostech a povoláních.Cacciaguerra byl ustavičně až do své smrti proná-sledován myšlenkami na svůj uplynulý hříšný života proto vedl všechny lidi svou cestou pokání, a takjako se jemu dostalo v mystickém zanícení visionář-ského ujištění, že je mu všechno odpuštěno, nutil svésvěřence násilím do extatických duchovních stavů.
Jak se vedle něho přirozeně vyjímal Filip Neri sesrdcem nespáleným hříchem, se srdcem mladým, chá-pajícím! Neomezoval se na vyvolené, ať skutečnéanebo zdánlivé, ale s láskou si všímal právě začáteč-níků, a dovedl všem lidem podati ruku tak, jak tohoprávě potřebovali.
Svatý Filip je realistou, který se neoddává snům,třebaže vidí ještě hlouběji do tajemství než Carriaguerra. Vidí těžkosti života, vidí slabosti lidské, vidíono pateré zranění člověka dědičným hříchem, jako něm četl ve svatém Tomáši. Béře lidi tak jak jsou,nezastírá si zraku před jejich těžkostmi, před jejichranami, nýbrž, protože je vidí, hledá pro každouz nich přiměřený lék. Nekřiví, nemrzačí povah, ne-chce všechno napěchovati do jednoho kadlubu, nýbržsnaží se naučiti lidi milovati Boha podle nejrůzněj-ších jejich povah, chce každého právě jeho povahoupřivésti k Bohu. Nelidská cesta Cacciaguerrova bylaby jenom poděsila lidi zhýčkané renesancí. Filip nicneslevil, ale dovedl ono neslevené, neusmlouvané lidsky podati. Tím bych vyjádřil a označil svatého Fi-lipa jako lidského svatého, který z přirozenosti lidskéhleděl odstraniti převýchovou jenom nezdravé a ne-správné.



6. Oratorio


PAPEŽ JULIUS III. ROZBĚHL SE VELKORYSEk reformám, ale brzo se unavil těžkostmi a překážkami. Byl příliš diplomatem a proto nedovedl vytrvativ soustavné organisační církevní práci. Jediným bo-dem, ve kterém byl Julius pevný, bylo nové svolánítridentského sněmu. Již jako kardinál byl legátemsněmu tridentského a boloňského. Stál za ním celouduší, třebas si tím popudil k nepříčetnému hněvu cí-saře Jindřicha II. Válka s Německem rozprášila svo-lané Otce do čtyř úhlů světa. Tím byly zlomenymravní síly Juliovy. Neměl už zájmu na reforměCírkve. Věnoval se spíše stavitelství. Rozptylovalyho jeho vily, jeho nákladné mimořímské stavby. Vilypak naplnil hlukem a přepychem slavností a náklad-ných her.Tak se zapotácela reforma Církve v neschopnýchrukou. Poslední papež renesance odškodnil Římanyza delší smutek a vážnost, o kterou usilovali na pa-pežských dvorech jeho předchůdci. Opět oživl Rímbláznivými hrami, Rím zase viděl dostihy vepřů. Po-slední papež renesance, milovník umění, ale bez čis-toty Lva X. Ovšem, reforma se teď již nezastavila,třebaže ji Julius přímo nepodporoval. Přísný Archin-to zůstává na svém místě generálního vikáře a gene-rálním komisařem svatého Oficia stává se učený aenergický dominikánský kardinál Ghislieri, pozdějšíPius V. Kardinálská komise dále zasedá a aspoň teo-reticky pracuje na návrzích k provedení reformy.Zatím v ústraní, docela ještě neznám, pracuje proreformu nejúčinněji Filip Neri. Asi 30 mladíků amladých mužů uteklo před hlukem římských veřej-ných slavností. Utekli a skryli se v prostém, chudémpokojíku neznámého kněze od San Girolamo. Kdyžvzrostla jeho skupinka, dává svým schůzkám izvláštní jméno oratorio.Jsme v roce 1544. Filip mění taktiku. Dříve sámzačínal schůzky proslovem. Teď nechává jednohoz mladíků vypracovati přednášku anebo říci několikslov. Filip zasahuje v této prvé části co nejméně. Je-nom vybízí ke slovu a potom zahajuje rozhovor.
Když rozprava vázne, sám ji oživuje. Vybírá námě-ty, které dovedou zapáliti a strhnouti mladého člo-věka. Vybírá především příběhy z biblické dějepra-vy, ze života svatých a potom z církevních dějin.
Málokdo si tu vzpomene, že zakladatel oratoria jevlastně také příčinou obnoveného církevního dějepisu v katolické Církvi. Protože věděl, že příklady strhují, vybíral z církevních dějin postavy svatýcha postavy velkých duchovních vůdců a ukazoval nanich, jak říkával, krásu ctnosti.Jinak pokračoval jako dříve v putování k sedmikostelům římských basilik, pokračoval v rozjímánía ve společných modlitbách. Zvláště horlivě organi-soval pouti k sedmi kostelům v dobách veřejného po-horšení divokých římských karnevalů. Tehdy přidalještě noční adorace, které se brzo velmi vžily a stalyse zanedlouho oblíbenou pobožností římskou a pakpo celé Církvi - adorace, při které přítomní chtěliobětovati jedno z nejvzácnějšího, co člověk má, totižspánek a noční odpočinek v usmířenou za ty, kteřížili sice z Církve, ale ne pro Církev. Filip dlel v ta-kových chvílích celou noc v kostele a pod prah svésvětničky položil klíč od kostela. Kdo přišel první,vzal klíč a odemkl.Ze svých žáků utvořil si Filip ještě menší skupinku,pro kterou pořádal i ve všední dny své oratorium,které mělo jinak pomoci co nejvíce mladým lidemsvatě ztráviti neděli.
Tuto svou skupinku vodí k dominikánům a k mino-ritům na kompletář anebo noční hodinky. Kolikrátepřitáhl do kostela se svými hochy a vedl je k Miner-vě, jak se říká zkráceně ze Santa Maria sopra Miner-va, vede je za oltář, do starých, temných chórovýchlavic. Posvátné, krásné lavice, které tu hostily sta asta svatých, které pamatovaly slávu i úpadek domi-nikánského řádu, který zde měl do vystavení Angeli-ka a pak generální kurie své středisko administračníi vědecké se slavnou knihovnou Casanatese .. .Velmi rád sloužil mši svatou v opuštěných kostelíchna předměstí. Tím končívaly často noční pouti k sed-mi basilikám, kdy se poutníci modlili u zavřenýchdveří, kdy táhli městem a odpovídali modlitbou nakletby a pošklebky divočících římských hejsků. Pomši svaté usedali hoši někam do stínu rozvalin, doměkké trávy a společným úsilím byla opatřena a slo-žena snídaně pro všechny.Filip Neri lovíval nejvíce v Zatibeří. Procházívalse kolem velkého špitálu Santo Spirito. Vyšel sámz bratrstva Del divino amore, patřil k bratrstvu SanGirolamo della Caritá. Již dávno sám navštěvovalnemocnice, již dávno sám uměl viděti v nemocnýchtrpící údy Kristovy, jeho svatého mystického Těla.Celá činnost Filipova se soustřeďovala na obnovuCírkve. Kdo jenom poněkud nahlédne do církevníchdějin, je snad překvapen, ale neprávem překvapenskutečností, že tehdy se daří reformě v Cíťkvi, jest-liže jsou zahrnuti do zvláštní lásky i chudí a nemoc-ní, kterým přišel Kristus prvým zvěstovati Evange-lium, protože evangelista také vyjadřuje život Kris-tův pertransiit bene faciendo, obcházel a dobře činil.Středem Církve jest Kristovo utrpení, jeho oběť, kte-rá posvětila všechny bolesti a utrpení křesťanů. Bo-lestí a utrpením obětovaným byli jsme vykoupeni.Něžným objetím nemocných a chudých uskutečňujese celistvost, posvěcení celé Církve. Doby rozkvětuCírkve znamenají také umývání nohou poutníků, sy-cení hladových, ujímání se vdov a sirotků.Tak vede Filip docela samozřejmě své žáky, kteréchce naučiti novému životu a jimiž chce obnovititvářnost Církve, k chudým a především k nemoc-ným. Není to jenom náhodou, že mezi jeho žáky bylsvatý Kamil de Lellis, který založil zvláštní řád proošetřování nejopuštěnějších nemocných, stiženýchnakažlivými chorobami, jichž se obyčejně štítívajíi ti, kteří jinak rádi poslouží nemocným.
Nový vychovatel mládeže vede mladíky pyšné, bo-haté a zdravé k nemocným, a to k nemocným opuš-těným, především ve veřejných špitálech. On sám jiždo nich vnesl paprsek své dobroty a čisté lásky k trpí-címu Spasiteli, nyní vychovává k podobné lásce svéhochy. Při nedělních bohoslužbách přikazuje jim ve-řejně v kostelích i před kostely žebrati na nemocné achudé. Jeho příkladu následovali jiní. I svatý Ignácposílá své žáky do nemocnic. Nemocnice jsou tedplny dobrovolných ošetřovatelů, kteří ošetřují ne-mocné tělo a dostávají se tak k nemocné duši. Nesta-čilo Filipovi, aby přivedl mladíky do nemocnic, kdeby rozdali nějaké přilepšení, posloužili jednomu nebodruhému. Filipovi se totiž hnusila laciná dobročin-nost. Jeho hoši si měli sami odepříti to, co dávali,měli ponížením, žebráním, za které sklidili hodně po-směchu a nadávek více než almužny, přivésti nemoc-ným oběť své pokory.Mnohému by se bylo právě více líbilo rozjímati, se-trvati v myšlenkách, kterými je světec právě zapálil,ale ten je teď učil ještě dalšímu velikému umění, kte-ré svatý František Xaverský označil jako uměníopustiti Boha pro Boha. Jeho oblíbený žák Salviatise jednou tak zabral do modlitby, že zapomněl nasvou službu, zapomněl, že je nyní na něm řada, abyšel posloužiti nemocným do špitálu Ducha svatého.Filip byl přísný. Poručil, aby mu v kostele připjalizástěru, aby si po druhé pamatoval, že někdy je nej-lepší službou Bohu odejiti od něho a jiti sloužiti bliž-ním, třebas právě ve chvíli, kdy se duše konečně s Bo-hem domluvila a kdy se ho třeba po dlouhém čekánídovolala.Tak, jak kleslo vědomí povinnosti údů k mystické-mu tělu Kristovu v Církvi, tak také kleslo vědomípovinnosti k trpícím údům tohoto těla. Když křesťa-né zapomínají na chudé, přestávají býti skutečnýmikřesťany, i kdyby Církev navenek oslňovala leskema rozhodovala i ve světských záležitostech. Protožednes křesťané přenechali státu a dobročinným orga-nisacím péči o chudého, ponechali také péči o Církevjenom kněžskému zřízení, vidí v Církvi výlučněkněžskou državu, jejíž zájmy se křesťanů zdánlivěvůbec nedotýkají.Navrácení lásky k celému Kristu, nejenom k oslave-nému, nýbrž také ke Kristu poníženému, jenž žebráa chodí ještě dnes stále až do posledního dne od dveříke dveřím a nastavuje ruku zmodralou a prostydlou,znamená pochopení celého Krista, znamená dokonalépochopení Církve. Proto vodil Filip Neri své žákydo nemocnic. Neříkám, že to takto odůvodňoval, aletakové bylo ovoce jeho nové výchovy nových křesťa-nů. V římských nemocnicích bylo o tolik více bídy aa méně lásky, oč hlučnější, oč prázdnější zbožnosti apravého křesťanského ducha byl život křesťanů. Ne-mocní leželi skoro bez pomoci vedle sebe tak, jak jepříbuzní dovlekli, jak tam byli nějakým nábožnýmbratrstvem přineseni. Ale tím přinesením také bra-trstvo skončilo svůj úkol, protože jeho účelem bylojenom odnášeti nemocné z ulic do nemocnic. Výhodazáležela v tom, že na ně aspoň nepršelo anebo nepra-žilo slunce. Jinak nemocní kašlali, plivali, zvracelijeden na druhého, tak byli těsně napěchováni v malénemocnici. Svíjeli se v horečce, ale nebylo pro ně dos-ti léků. Když zuřili, znali ošetřovatelé jeden osvěd-čený prostředek; uvázali totiž nemocné, kteří v kru-tých bolestech trhali pouta, hryzli si vlastní maso,proklínali sebe i den svého narození. Často se nedo-stávalo nejpotřebnějšího, kolikráte se neměli nemocníani čím přikryti. Někdy ani chleba nebylo . . . Sályčpěly morovým zápachem, protože ani za příslib vel-ké odměny se nikdo nenašel, kdo by vynášel nočnínádoby, které stály v pokojích, jejichž obsah se roz-kládal a ohavným puchem zabíjel ubohé ležící, kteřínemohli ani si pomoci, ani se pomoci dovolati.
Do tohoto domu bídy a zoufalství vodil Filip Nerisvé žáky. Je, mladé, bohaté, kypící životem, je vzne-šené sem, k vyděděncům římské společnosti. Učil jeviděti v nich bratry, dítky Boží, údy svatého tělaKristova. Učil je sloužiti jim nejenom obětavě, cožještě není všechno, nýbrž ještě k tomu radostně. Mla-díci vnášeli do páchnoucích sálů čistotu, obsluhu asvou lásku, také pravou radost. Jejich láska přinášelaBoha, který je Láskou, do smutných prostor, kde do-nedávna sousedily s peklem.Denně docházeli někteří žáci Filipovi do nemocnic;vedle nich i theatini, jesuitští scholastikové, bratrstvarozšiřují na tento obor svou činnost a jejich příkla-dem jsou nakaženi i ošetřovatelé z povolání. Již senedívají na nemocnici jako na nejnižší možný způsobobživy, již se nedívají na nemocné jako na odpornézbytečnosti veselého a krásného města.Uhlazení renesanční řečnilové vytýkali Filipovi, žejeho způsob vedení a vychovávání mládeže není dostelegantní, že není vědecký. Filip se zasmál srdečnětěmto soudům, protože také mu nikdy ve snu nena-padlo, aby provozoval eleganci, aby rozmnožovalduchaprázdnou sofistiku, kterou mnozí theologovérenesanční zaměňovali za pokornou a žitou theologii.Filip nepopírá, že by bylo třeba vědecké uhlazenémetody při získávání a vedení mládeže, odpovídávšak, že jeho způsob je jiný. A účinný.A o nic jiného se ani v theologii, ani v pastoracikřesťanské nesmí jednati. Říkával: „Čeho je třeba?Ohně, víry a pevnosti. Ohně, aby zapálil srdce toho,jenž mluví, víry, že ten, který kdysi dal Ducha svýmapoštolům, dá jej opět, a pak pevnosti, která by pře-tvořila naši vůli podle svaté poslušnosti ke Kristu."Podle těchto zásad vybíral knihy, připouštěl řeční-ky ke slovu. Dal mluviti těm, o kterých věděl, že hořítím, co mluví. Od jesuitských přátel přinášel FilipNeri misionářské listy z Indie. To bylo na povzbu-zení. Základem k hovorům o duchovním nábožen-ském životě byly knihy Gersonovy a Cassianovy Ži-voty Otců na poušti. Ve velké vážnosti byl u něhoDyonisius Carthusianus, který byl dříve dominiká-nem a přestoupil k přísnější řeholi kartuziánské, atak spojoval duchovní školy dvou řádů, slavnýchsvou asketickou tradicí. Svatá Kateřina Sienská ne-umlkla nikdy v Itálii a její listy hřímaly strašně vesluch mladým, z nichž se mnozí připravovali ke stej-ným úkolům, o jakých Kateřina mluvila s preláty,biskupy, papeži a diplomaty. Z umbrijských hor za-zníval do oratoria hlas silného vína života a slovblah. Jana Colombini. Jeho hlas však zanikal v ú-chvatných výpadech vášnivých, opojných výkřicícho Boží lásce nemilované, v syrových gestech mnicha,strhujícího masku pozemských radostí... V orato-riu byl stále doma Jacopone da Todi a předevšímjeho Lodi, jeho velebné hymny na Boží lásku. Fili-povi byla tato kniha tak drahou, že když měl dátisvé duchovní přítelkyni, dominikánské řeholnici sva-té Kateřině de Ricci, nějakou vzácnou památku, ne-měl nic lepšího nad ohmatanou, starou, opotřebova-nou knihu Jacoponových Lodi... Na jednom vydá-ní Jacoponových hymnů a Života Colombiniho čte-me dokonce, že nové vydání bylo pořízeno pro členya přátele oratoria.
Později, když měli Filip mezi svými žáky i členypapežských a basilikálních zpěváckých a orchestrál-ních sdružení, našel zpěv a hudba své veliké místov oratoriích. Zpívaly se Jacoponovy Lodi, kompono-vané neznámými dosud mistry. Nejlepší papežštízpěváci chodívali sem k Filipovi, mezi nimi byl islavný později Palestrina a Animucci. Ze právě Pa-lestrina vnesl tolik zbožnosti a více prostoty, upřím-né plnosti do posvátného zpěvu, je zásluhou Filipo-vy výchovy.Filip povzbuzuje všechny přítomné k lásce Boží aopakuje tolikrát svým mladým přátelům: „Jak jstešťastni, můžete ještě tolik Boha milovati!"Později ovšem věděl, že mladý oheň často uhasíná,ale proto byl právě zde, aby jej udržel a ještě roz-dmýchal. Filip nečinil rozdílu mezi svými žáky.Když jednou zpozoroval, že vzadu se krčí ubohéřímské švícko, které by něco rádo řeklo, ale které sebojí, vytáhne švícko za límec z hustého klubka a ve-de do prvé řady. Usmolený švec musí říci, co si právěmyslí o novém misionářském Listu jesuitů z Indie.Kluk prohlašuje, že by se tam mělo jít. Filip se ne-směje, nýbrž vysílá hocha s deputací ke starému sva-tému cisterciákovi z Tre fontáne, který prohlašuje, žejejich misie je zde, v Římě.



7. Po zlém


KARDINÁLSKÉ KOLEGIUM SE DLOUHO RAdilo o novém papeži. Konečně vítězí strana, kterározhodně chtěla provésti reformu, a zvolila ze svéhostředu toho, o němž měla záruku, že se nezaleknepřed ničím, že skutečně reformu provede. Vždyť mlu-vení a napomínání bylo již více než dosti. Byl zvolenPavel IV. ze starobylého rodu Caraffů. Jako kardi-nál byl členem kardinálské reformní komise. Kardi-nál Seripando, který to s reformou vždy myslil u-přímně, píše s přídechem ironie tato slova, kterýmivítá Pavla IV.: „Dej Bůh, aby Pavel IV. provedl re-formu Církve, kterou Pavel III. chtěl jen slovy. Mlu-vil a nic nedělal. Julius nic nemluvil a nic nedělal!Marcel dělal, co mohl a nemluvil vůbec nic. Kéž byPavel IV. mluvil, jednal a udělal to, o čem dřívemluvil.. ."Pochmurná, přísná a tvrdá je postava Pavla IV.Lomcoval jím svatý hněv nad tím, že se tak dlouhomluví o reformě a že je k jejímu uskutečnění stáleještě tak daleko. Nastoupil na papežský trůn jakostařec 79letý. Cítil, že má jenom několik chvil pevné-ho života, cítil naléhavou potřebu provésti reformuCírkve především v hlavách, a proto se pustil dopráce s energií skoro neuvěřitelnou.Pavel IV. byl z rodu Caraffů. Přinesl si na papež-ský trůn houževnatost a umíněnost svého rodu. Aletaké jiné chyby Caraffů, totiž prchlivost, neústup-nost a tvrdošíjnost, která odmítala přijmouti rady odkohokoliv. Vrhl se s nadšením a zápalem strohéhostarce, který vždycky byl přísný na sebe, do prová-dění církevní reformy. Byl starý, ale potvrdil starouskutečnost, že stáří samo nenese moudrost a že nekaždé stáří dá se vyučiti a poučiti zkušeností. Až dopozdního stáří nenabyl moudré vyrovnanosti. Zůsta-la mu prudká, nezkrocená vášnivost jeho povahy.Dal se strhovati hněvem a vášněmi ve svém jednání.
Nedovedl se ovládati a jeho jazyk byl tvrdý v sou-dech a slovech. Úctyhodný je jeho boj, do kterého sepustil proti zotročující tyranii španělského dvora,který za cenu své ochrany a pomoci Církve chtělstále zasahovati do církevní správy. Chtěl stále drže-ti svou ochrannou ruku nad celým životem Církve,jako by jedině Španělsku bylo dáno bdíti nad Církvía zachraňovati ji třeba proti ní samé.Právě proto si ho zvolili kardinálové, protože vě-děli, že je přísný, že chce reformu a že touží osvobo-diti Církev nejenom od pýchy renesance, nýbrž takéod pýchy španělské ochrany.
Do kostí se zařezává jeho slavný slib, kterým pro-vází svou prvou bulu krátce po svém zvolení: „Sli-buji a přisahám, že učiním vše, co budu jen moci, abyse brzo uskutečnila reforma celé Církve i římskéhodvora . . ."Hned v prvé papežské konsistoři ukazuje, jaká bu-de jeho cesta. Jeho pontifikát začal velmi slibně. Prvédny uvěznil dosavadního papežského pokladníka.Pak dal uvězniti kardinála Santa Fiora, protože siprý zjednává přivržence pro příští papežskou volbu.A kardinál Hypolit zase musí z Říma, prý pro intri-ky, týkající se nejbližšího kardinálského jmenování.Papež se velmi rozčilil v tomto prvém sezení. Metalblesky svého hněvu, sarkasmem zahrnoval jednotli-vé kardinály. Div že nehrozil církevním soudemvšem členům kardinálského kolegia.V den své korunovace posílá z Monte Cassina dvamnichy do Španělska, aby reformovali kláštery.Chtěl tím ukázati zřetelně Španělům: Starejte se o ži-vot nejprve u vás, nejprve meťte před svým prahem,nejprve zreformujte své poměry!Aby reforma byla účelněji prováděna, ustanovujepro provedení reformy kongregaci, která má tři sek-ce. Rozčiluje ho skutečnost, že je obklopen kardinálystaříky, kteří mu nemohou mnoho pomoci v jehopráci. Proto jmenuje řadu mladých, schopných lidí,od kterých mnoho očekává.
Nejdříve sáhl na příjmy kardinálů, které důkladněostříhal. Zrušil docela příjem apoštolské datarie az Říma vykázal 113 biskupů, kteří ještě stále tu dlelimimo svou residenci u papežského dvora ...Zdálo se, že Pavel IV. nezná vůbec světských sta-rostí. Sám se osobně věnoval inkvisici a veřejnýmaudiencím, ve kterých se mohli domáhati všichniutiskovaní svých práv. A k těmto právům ubohým autiskovaným pomáhal bez ohledu. Neušetřil anivlastních příbuzných. Ve veřejném sezení papežskékonsistoře prohlásil své synovce za lupiče a vrahy,vyhnal je z Říma a zbavil je všech hodností a ovšemtake všech přijmu.A pak se obrátil k některým římským prelátům,kteří jako by se dosud nemohli probrati z renesanč-ního opojení. Řeč, kterou k nim měl opět ve veřejnékonsistoři, připomíná oheň a síru svatého Bernarda.Rozdělil kardinálům kostely a dny, aby pravidelněkázali, a tak dávali příklad ostatnímu duchovenstvu.Sám kázal velmi často.
Věděl, že řeholníci jsou důležitým nervstvem Cír-kve, že dobré kláštery mohou býti ohniskem reformy,oporou nového života, ale špatné že dovedou pohor-šením zbořiti práci na mnoho mil a mnoho desítiletí.Jako kardinál se přičinil o zřízení římské inkvisice ajako papež této inkvisici věnoval mnoho péče. Sledo-val její práci, dával jí úkoly a dohlížel nad jejich pro-váděním. Tak zamířil její ruku na potulné mnichy,kteří se toulali krajem, rozšiřovali divoké pověsti,strhovali z mnohých a mnohých klášterů všechny ne-spokojence. Pavel IV. na ně uspořádal hon. Církevnía klášterní karcery se naplnily těmito zběhlými mni-chy a věřící neměli aspoň na očích jejich nekázeň,jejich hříchy a pohoršení. Protestantství se rozlézalostále drzeji po Itálii a proto římská inkvisice počalabýti neklidná. Stačilo sebemenší udání a podezření,a vězení Andělského hradu se otevřelo i lidem nevin-ným a svatým. Tehdy byli zajati a uvězněni i kardi-nálové Morone a Foscherari jako podezřelí z kacíř-ství.V té době vodí Filip své hochy k sedmi chrámům,shromažďuje je ve svém oratoriu, jako v jiných do-bách. Jde stále svou cestou, a to je nebezpečné. Filippracuje na reformě, ale nečeká všeho od její organi-sace. Organisace, které nevyrostly organicky ze ži-vota, jsou pochovány s jedním člověkem, který jevybudoval, kdežto myšlenka život působí, prolíná,zachycuje, přetvořuje. A to je hlavní v křesťanství,protože křesťanství má zprostředkovati život.
Protože tedy Filip jde svou cestou, proto se na něhovrhají ti, kteří vidí v jeho cestě odsouzení cesty své,kteří vidí v jeho neúčasti protest. A přece Filip toužilpo reformě, modlil se za ni, ač nikdy o ní nemluvil.Nepřátelská osidla stahují se těsněji a těsněji kolemapoštola mládeže, až mu zadrhuje smyčku generálnívikář, dávný nepřítel Filipův. Volá ho a jedná s nímhůře než s usvědčeným vinníkem.Výslech: Jak se opovažuješ ty, který se stavíš, jakoby ses vzdal slávy, shromažďovati kolem sebe tisíce,abys si zjednal slávu a protlačil se k církevním hod-nostem?Filip odpovídá: Pro slávu Boží jsem začal ony poutia ona shromáždění a pro slávu Boží jich zase nechám,když to bude vaším přáním. Zavedl jsem tyto pouti,tento duchovní masopust, abych lidi odvedl od hluč-ných zábav a od hříchu.Rosario soptí: Nic neděláš pro slávu Boží. Jsi ctižá-dostivec a domýšlivec a chceš utvořiti sektu ... Zdejsme u kořene udání. Bojí se malodušní lidé, že Filipchce tvořiti sektu, proto se ho bojí, že jest tu nábo-ženské hnutí, které nevyšlo z kanceláří, které nenív úředním spojení s těmi, kteří oficielně reformu ná-boženského života všude organisují... Stará logikabyroklacie: Bez nás, tedy proti nám ... Filip na onukrutou výtku, tak nespravedlivou, jako směšnou, od-povídá více již pro sebe: Pane, ty víš, zda to, co dě-lám, dělám proto, abych si vytvořil sektu... a jižjako by si generálního vikáře ani nevšímal, odcházíze sálu... než se Rosario mohl vzpamatovati, Filipbyl již venku ... ale přece mu bylo zakázáno kázatia sloužiti mši svatou a zpovídati...Jeho žáci jsou rozhořčeni. Chtějí zakročovati, chtějíse horšiti, ale Filip vůbec nedovolí, aby se v jeho pří-tomnosti o celé této záležitosti mluvilo.Těm, kteří ho litovali, říkal s hlubokou jistotou:„Buďte ujištěni, že utrpení přestane, až z něho načer-pám onoho užitku, kterého mi tím Pán mínil dáti."Je mu zakázána zpovědnice i oratorium i pouti. Te-dy celé jeho dosavadní dílo je pohřbeno. Soud se vle-če do nekonečna. Přátelé Filipovi se modlí, shánějízákroky a pomoc, chodí k soudu. Jeho hoši se scházísami bez Filipa. Neví o tom. Nesmí. Smutný večernaházel stínů do malé společnosti kolem Filipova žá-ka Tarugiho. Jsou odtrženi od kmene, zbaveni otce.A nic jim za to nikdo nedal náhradou. V tom se otví-rají dveře, neznámý mnich vstupuje se zvěstí, žev několika dnech nastane konec. 22. května umírávikář Rosario Spoleto. Umírá chrlením krve.Mnoho lidí si oddechlo. Oddechli si i dominikáni,proti kterým zvláště ostře vystupoval pro jejich úctuk Savonarolovi, jemuž chystal druhou hranici snažese, aby byly dány na index všechny jeho knihy. AleFilip se neraduje a veřejně zakazuje mluviti o tétosmrti jako o trestu Božím. Nazývá to bezbožnostítakto mluviti, protože Rosario byl zbožný horlitelo reformu Církve.
Filip se nakonec skvěle obhajuje. Promlouvá keshromážděným církevním soudcům, svá dobrá, sva-tá slova, která mluvívá k hochům. Ctihodní otcovézvedají klidně hlavy. To je přece náš člověk, ten ne-chce nic jiného než my. Jenomže to dělá jinak. Jdesvou cestou, ale ta cesta vede k Bohu, k lásce Boží,k Ježíši, do jeho chrámů ... Papež posílá odborníkyna jeho kázání, kteří potvrdí pokoru i naprostou pra-vověrnost Filipovu.Tak je mu vrácena jurisdikce. Papež sám jej vyzna-menává tím, že mu posílá svěcenou hromničku. Alepřes to se mu dostává veřejného napomenutí, aby ne-pletl intriky proti papeži, a hleděl si více svého du-chovního povolání.Kardinál Santa Fiora má někdy svůj palác ve-čer jako po vymření. Zdá se, že se mu jeho palácmění v klášter. Říkává bručivě, že mu Filip na-dělá z jeho dvořanů theatinů, čili svatoušků. Ale toještě není konec. Jednou odběhne za dvořany k SanGirolamo i pes kardinálův. Nepomáhají hrozby,bití, násilí dvořanů. Ani kardinál nemůže psa od-volati. Pes zůstává stulen u nohou Filipových, jakoby u něho hledal ochrany. Dá se biti, kopati, ta-hati, ale nehne se od Filipa. Kardinál odchází nevrlýa poznamenává, že Filip nemá dosti na tom, že muodvádí lidi, teď prý mu odcizuje dokonce i psy. Peszůstal doživotním inventářem Filipovým a lehávalv koutě se starým kocourem, jenž byl rovněž miláč-kem Filipovým. Jeden z dvořanů kardinálových stá-vá se dominikánem ve Florencii a druhý, protože ne-může býti přijat do kláštera, odchází na dvůr KarlaBoromejského, ale ani tak svatý dvůr mu nestačí.Ustavičně jen vzdychá po římském oratoriu a ještějeho poslední vzpomínka na smrtelné posteli letí zaFilipem a jeho svatým útulkem duší. Kardinál Ghis-lieri opatrně sám varoval Pavla IV., aby nezacházeldo krajností, když chtěl na příklad dáti na indexi knihu Orlando Furioso. Ghislieri správně podotý-kal, že by se mohl stati papež směšným. Dobře viděl,že nemožno dokonaleji a lépe zabiti člověka, než houčiniti směšným. Zajímavé jest také, že v životě Pav-la IV. chybí jedna z kapitol skoro obvyklých u pape-žů a hlavně z doby renesanční, totiž podporování věda umění.
Zasahoval autoritativně do řádového života. Mno-ho dobrého vykonal po této stránce, když pronásle-doval potulné mnichy, když horlivě se staral o pro-vedení reformy ve všech řádech, ale zle bylo za jehodoby kapucínům, které chtěl za každou cenu spojitis františkány. Velké starosti měli s ním také jesuité,kterým ustavičně chtěl zasahovati do jejich zvláštnířádové struktury, která nesnese prostě přistřihovánípodle cizích vzorů, protože vyrostla pro zvláštní po-třeby doby. Tak jim chtěl Pavel IV. vnutiti společnécírkevní hodinky, měnil jim libovolně konstituce adalo pak jesuitům hodně práce, než tyto jeho památ-ky opět odstranili.V jeho poměru k jesuitům bylo cítit jeho nechuť kevšemu španělskému. Dějiny renesance jsou naplněnyintrikami španělského dvora, kterými opřádal pa-pežství. Španělé se domnívali, že jsou nejvěrnějšímnárodem, národem, který učinil nejvíce pro křesťan-ství a že mu proto přísluší, jemu a jeho mocnáři prá-vo chrániti Církev, pečovati o její blaho a protoi zasahovati do její správy a do jejích dějin.Pavel IV. zakusil jako legát mnoho pokoření našpanělském dvoře. Jako syn Neapole těžce nesl špa-nělskou nadvládu. Proto se nyní pokusil ji zlomiti.
Ale jeho pokus ztroskotal žalostně, poněvadž se vé-voda z Alby objevil se španělským vojskem předbranami Říma a nakonec ukázal, že opravdu „milujeCírkev", když se nemstil a když neuložil papeži pří-liš pokořující podmínky. Zato ale lid celé Itálie ahlavně papežského státu tím trpěl nesmírně. V tétodobě vlastně počíná papežský stát klesati na mocnostkolikátého řádu, jež neměla už jako taková v Evropěmnoho váhy.V této době zatím zvolnil poněkud papež svou re-formační horlivost. Když tak smutně dopadl jehoboj proti Španělsku, že se musel spojití i s fran-couzským králem, který byl více než podezřelý zestyku s protestanty, který se dokonce spojil i s Tur-ky. Byl zklamán svým plánem boje proti protestan-tům a proti Španělům. Španělské intriky a jejich pe-níze byly pro okamžik silnější a mocnější. Tak za-hořkl tento tvrdý, energický stařec, který toužil očis-titi nevěstu Kristovu ode všech poskvrn. Zahořkl anevěřil již nikomu a nakonec jenom tvrdostí, řeklibychom krutostí, prosazoval svou vůli.Papež věnoval celou svou horlivost římské inkvi-sici. Svěřil jí nejen starost o ryzost víry, nýbrž i do-zor nad mravností i nad zachováváním církevníchpředpisů, jako na příklad církevních postů. Při tomsi vybral muže stejně přísné a strohé. Přísností byleufemisticky nazván způsob, jakým postupovali titojeho vyvolení lidé. Tak se octl ve vězení inkvisičními jinak bezúhonný kardinál Morone, a to jako pode-zřelý z kacířství. Nejkrutější na tom bylo Pavlovonařízení, že kdo jednou byl třebas jenom v podezřeníz kacířství, nesměl se stati ani voličem papežským,ani nesměl býti za papeže volen. Morone úpěl dlou-ho v Andělském hradu. Až teprve smrt Pavlova hovysvobodila z vězení a dokonale ho rehabilitovala.Vedle inkvisice vytvořil Pavel index zakázanýchknih. Ale horší než seznam zakázaných knih bylytak strohé obecné předpisy provázející vydání toho-to indexu, že v Německu na příklad se staly tytopředpisy prostě neuskutečnitelné, jak prohlašovalsám sv. Petr Capisius.V této době ještě jedna starost tížila Filipa Neri.Protivníci velkého florentského proroka Savonarolysnažili se o to, aby všecky jeho spisy byly dány naindex zakázaných knih. Hlavně jesuité o to usilovalia pak podivná postava dominikána Ambrogia Ca-terina. U jesuitů bylo to docela pochopitelné a ne-smíme tomuto jejich snažení podkládati zlého úmys-lu. Jesuité vyrostli jako ukázněný vojenský šik na o-bránu autority Církve v době, kdy tato autorita bylavelmi otřesena. Savonarola měl to neštěstí, že se protiněmu postavil papež, jemuž by opravdu lépe bylobývalo, kdyby s duchovním stavem neměl nic společ-ného. Pro jesuity byl Savonarola buřičem proti autorite.
Dominikáni tonuli ve velké starosti. Pořádali den-ně veřejné modlitby. Užívali k tomu všech oblíbe-ných Savonarolových pobožností, jež on zavedl veFlorencii a jimiž pozvedal duchovní nadšení svýchkrajanů. Tak vystavovali dominikáni denně nejsvě-tější Svátost, pořádali slavné průvody s velkým kří-žem, přenášeli obraz Madony. Vždycky s tím bylospojeno kázání. Svatý Filip chodil horlivě na vše-chny tyto pobožnosti, vodil na ně své žáky a sám semodlil a doporučoval modliti se na tento úmysl, abynebyla ještě více pohaněna památka jeho velkéhorodáka.Srovnejme reformátora Pavla IV. a Filipa Neri,porovnejme jejich cesty a jejich výsledky! Před Pav-lem IV. se všichni třásli, ale také ho všichni nenávi-děli. Policie a vojsko pečlivě se připravovaly, staho-váno vojsko k branám římským. Ale těžko odsouditiPavla IV. Pavel IV. byl nucen jako kardinál 25 ietse bezmocně dívati na to, jak se o reformě řečnilo,jak ze středu Církve, z Říma, se dělalo všechno, abyse reforma napěchovala do dekretů. Korupce, poho-dlnost, lehkomyslnost a zbabělost se postavily jakohráz proti poctivému provedení reformy. Tuto ko-rupci chtěl Pavel IV. především vymýtiti. Nelítostněvymáhal kázeň a řád ode všech. Žádal-li někdo o dis-pens nebo o výsadu, míval Pavel IV. ve zvyku zá-sadně nic takového nedávati.Pavel překvapoval svými rozhodnutími, která pů-sobila jako blesk. Jeho heslem bylo: Začněme s pro-váděním reformy, protože toho jest nejprve a jediněpotřebí. ..Při tom byl Pavel IV. hluboce zraněn ve své rodovéhrdosti, musil-li zakročiti proti svým nejbližším pří-buzným.Ačkoliv byl tak přísného církevního smýšlení, pře-ce propadl nepotismu, proti kterému vlastně směřo-valy všechny snahy o reformu. A Pavel IV. ve svémnepotismu velmi zabředl a velmi jím Církvi uškodil.
Uvěřil svému synovci Karlu Caraffovi, který bylobyčejným prostopášníkem.Byl to nesvědomitý kondotier, který si dovedl zís-kati přízně papežovy, že tomu ani dnes nerozumíme.Jakési světélko tu vrhá papežova neláska ke Španě-lům. Carlo Caraffa o ní dobře věděl a popuzovalpapeže do boje proti Španělům.Dlouho nechtěl věřiti Pavel, že jeho synovec, kar-dinál Karel Caraffa jest tak špatný. Věděl toho mno-ho, tolik, že při svém nastoupení, když zase uvedlv úřady svého synovce, musil ho zprostiti všech mož-ných církevních trestů. Ale teď přicházely poplašnézprávy o jeho zvůli, o jeho vydírání a hrdelních zlo-činech. Pavlovi se konečně otevřely oči. A neznalslitování. Ve veřejném konsistorním zasedání tepalhříchy svého synovce. Vyhnal ho z Říma. Ale totoponížení ho zlomilo. Byl zasažen na nejcitlivějšímmístě. On tolik horlil o reformu a jeho vlastní syno-vec ho zákeřně přepadl v jeho nejsvětějším.Pavel se uzavřel, zahořklý, zklamaný, zrazený.Na štěstí se nedožil ještě strašnějšího pokoření,když se totiž Karel stal vrahem. Dal zavražditi vé-vodkyni z Palliana ...Pavel IV. chtěl reformu, ale zapomínal na jejíhohlavního činitele, na lásku, moudrost a prozíravost.Jeho ideálem byl Bonifác VIII., ale scházela mu vel-korysost Bonifácova. Takto zůstaly mu z Bonifáco-vy postavy jenom důtky. Neboť jako pamětní mincidal raziti obraz Krista, vyhánějícího penězoměncez chrámu.
Rozběhl se za reformou, ale učinil toto velké slovo tak nenáviděným, že bylo potřebí právě osobnosti Filipa Neri, aby byla reforma zachráněna před re-formátorem a proti nejvášnivějšímu reformátorovi.Zatím co se všichni třásli před tímto starcem, schá-zeli se u S. Girolama, kteří toužili po reformě, alepři tom měli soucit s lidmi, a kteří chtěli horlivostspojovati s láskou.Pavel IV. ztroskotal, protože jeho reforma nebylaživena láskou, proto nebyla životnou. Proto nikohonezískala, vnitřně neobrátila. Právě v této době za-chraňuje reformní myšlenku Filip. Mírností, láskou,příkladem získává duše ne pro reformu, nýbrž proKrista.Ošemetné slovo, pracovati pro reformu. Ošemetnéslovo, jako všechna slova, která ředí smysl křesťan-ství, to jest jiti za Kristem, osamocenou myšlenkoureformy. To byl omyl Lutherův. To byl omyl i ta-kových reformátorů na straně katolické. Ne pouzeorganisovaná reforma, nýbrž navrácení života sku-tečných lidských duší Kristu a jeho slovu a jeho pří-kladu. Filip nechtěl reformovati, nýbrž naučiti lidimilovati Boha. Tak nakonec provedl reformu. Jiníreformovali a naplnili svět a lidi peklem a ošklivostí,hrůzou a odbojem.
Ještě nevychladla papežova mrtvola a již se lidbouřil a dral se do Vatikánu. Když nemohl jinak,aspoň skácel papežovu sochu na Kapitolu, srazil jíhlavu a válel sochu v blátě římskými ulicemi. Nahlavu sochy posadili židovský čepec, jemu, jenž židyzahnal do gheta, jenž je tolik pronásledoval... Fi-lip v těchto dnech hořce plakal. Plakal nad tím, žetolik dobré vůle a úsilí o reformu ztroskotalo proto,že tato horlivost nebyla provázena a zahřívána lás-kou.Byla to poslední veliká porážka tvrdé horlivostina papežském trůně v dějinách. Bezohlednost zplo-dila nenávist a otrávila i nejlepší úmysly, nejlepšívůli. . . Tím více vyniklo dobré, láskyplné působeníFilipovo. Oratorium pokračovalo v této trudné dobědocela klidně. Shromáždilo lidi bezúhonné, dobré aFilip je ještě vychovával k tomu, že býti křesťanem,znamená býti plným dobroty a teplem lásky obracetia získávati bratry. Filip vyrostl z renesanční doby,z humanismu, a zachránil pro Církev to, co mělatato doba kladného, totiž uvědomení, že krása i našečlověčenství jsou od Boha. Vnesl pochopení lidstvído duchovního a náboženského života. Jeho pohledna svět, třebaže mu viděl až do dna, třebaže ho nikdynezlákal, protože všeho se zřekl a vzdal jako všichnipraví světci, byl pohledem tichého, tklivého poroz-umění. Uměl čisti stopy Boží ve všech tvorech a takéznal podíl lidských slabostí a křehkostí v lidskýchvinách. Proto svou horlivost napojil láskou. Své ší-py, jimiž zasahoval lidi, které chtěl uloviti pro Bo-ha, namáčel do vroucí a dobrotivé lásky, která jetím shovívavější k lidem, čím je nesmlouvavější kehříchům, takže nakonec pak lidi svou láskou a dob-rotou odvede od hříchu.



8. Léčení srdce Církve


PO SMRTI MRAČNÉHO PAVLA IV. UVOLNIlo se dusné napětí. Kardinálové si vydechli a přinové volbě, která trvala celý měsíc, hledali takovéhokandidáta, který by sice prováděl reformy, ale kterýby zároveň uklidnil mysli; který by prováděl refor-mu lidsky. Nemůžeme viniti sbor církevních knížat,že by jim snad záleželo sobecky na vlastním prospě-chu, aby přišel papež, který také k nim byl by vlíd-nější. Otcové hledali takového papeže, jehož energiea rozhled, zároveň s jeho slibem by zaručovaly, žebude opravdu dokončen a pak prováděn sněm tri-dentský.
Tak vychází z volby Pius IV. Již jméno hlásá, žeproti ohni Pavlovu chce postaviti mír a pokoj, hod-ný jména Pius. Vychází z konklave rozhodnut pro-váděti reformu, ale zaraziti všechnu nelidskost. Jenproti těm, kteří tolik Církev zneklidnili, proti rodi-ně Caraffů, postupuje s podobnou krutostí, s jakoupostupoval Pavel IV. proti druhým. Kardinál CarloCaraffa jest odsouzen a v březnu r. 1561 zardoušenve vězení na hradě Andělském. Naproti tomu jakona protest propouští kardinála Morone i kardinálaFoscherari, podezřelých z kacířství, z vězení inkvi-sice.Pius IV. je zajímavým dokladem, jak si Bůh sámřídí svou Církev přes lidské slabosti. Pius IV. tkvělsvými kořeny ještě hluboko v renesanci, ale přecebyl dobrým nástrojem náporu církevního úsilí protiní. Jako kardinál nevedl příkladný život, ale jakopapež poctivě a vážně přijal touhu celé Církve poreformě. Provedl také sám do důsledků reformu své-ho vlastního papežského dvora. Jeho reformačnímetody jsou věru zvláštní. Pius IV. byl velký stavi-tel. Tím ještě patřil do renesanční doby. Ale zásluž-né bylo, že ztenčil příjmy římských prelátů a kardi-nálů. Smějí se zklamaní vtipkaři, kteří rychle jakokrysy před potopou opouštějí Řím, že teď člověkchtě nechtě musí v Římě prováděti reformu a statise svatým. Pius IV. utáhl bohatý měšec. Kardinálůmztenčil příjmy na polovinu. Seškrtal příjmy římskýchústředních úřadů. A v tom je jeho poctivost, protožetím nejvíce postihl vlastně sebe, a to v době, kdy vá-lečná a politická dobrodružství jeho předchůdce vy-prázdnila do dna papežskou pokladnu.Papež měl zvláštní pomocnici k reformě římské ku-rie, totiž svou spořivost. Uzavřel docela svůj měšec.
Nedával dary. Kardinálům a prelátům vyměřovaljenom tolik, co právě stačilo na živobytí, nebylo pe-něz, i kdyby snad byly bývaly chuti k nevázanénádheře.Opozdilý poutník římské renesance Anibale Caropíše smutně svým přátelům: „Teď se chodí do Římajenom se modliti. Pane, myslete na život. Všechnoostatní není nic ..."Ti preláti, kteří měli hojně peněz a mohli by v Římědopřáti ledačehos sobě i jiným, musili se bezpodmí-nečně vrátiti do svých diecésí. Povinnost residencese zase zjevila na obzoru. Těžko to bylo mnohýmpochopiti, že se stali preláty proto, aby ostříhali do-ma svého stádce a své ovečky a ne aby je s veselýmidruhy stříhali daleko v cizině.Smutná doba pro veselé dvořany, zvláště když přednimi rostl nový druh lidí, kteří se chodili modliti,kteří chodili za nějakým podivným, chudým starýmvousáčem, kteří prý v noci konali nekonečné adora-ce, kteří se scházeli s mladíky i neurozenými...Vždyť hrozila nebezpečí, že se bude tohle žádati odevšech, že zábavy, dostihy a pitky - že to vše upadnev hanbu a opovržení.Otcové naléhali při volbě, aby byl znovu svolána dokončen koncil tridentský, a pak aby se jeho de-krety provedly důsledně a velkoryse. A na konciluse ozývaly hlasy ironické i vážné, dožadující se dů-razně reformy ve středu Církve, totiž v Římě, apředevším u římské kurie. Otcové poukazovali nato, že zmatek v Církvi nastal také částečně tím, žesi Řím vyhradil příliš mnoho práv. Při obsazováníobročí, biskupství, i mnohých far tak bylo kompli-kováno ustanovování, dohled, poslušnost a pravo-moc, že nakonec bylo mnoho úřadů téměř bez dozo-ru. V té době také vyvrcholuje touha po vymaněníse nejrůznějších duchovních institucí z moci místní-ho biskupa. Exempce vylidňují diecési, kde někdezůstává biskup svým jediným poddaným. Pravomo-ci legátů a nunciů rovněž omezují biskupovu přímoumoc.
Pius IV. začal řádně čistiti v Římě. Brzo po nastou-pení svého úřadu vydal dekrety, kterými reformujepráci a příslušnost různých římských ústředních ú-řadů, by nemusela probíhati třebas docela bezvý-znamná žádost nejrůznějšími církevními úřady. Zno-vu ožily předpisy o duchovním šatu, které byly stálepřísněji zdůrazňovány a vymáhány.Hlásil se pomocník k reformě, král Filip II. Aletito Španělé, tito španělští Habsburkové předevšímdopustili se největších křivd a zločinů na Církvi,kterou chtěli celou zotročiti jako svou děvečku. Bylito Španělé, kteří rozvrátili jednotu všech řádů, kteřízaseli nešváry a rozvrat do misií v Japonsku. AlePius IV. jim dovedl ukázati, že jich k reformě ne-potřebuje.Pius IV. byl sice velice mírný, ale ustavičné úsilí poreformě za jeho předchůdce, třeba bylo dokonaleneoblíbené, přece jen si již vyrylo hlubokou brázdu,kterou se pak ubíralo již vlastní svou setrvačnostídále i za Pia IV., zvláště když také tento se při svémzvolení za papeže zavázal, že reformu provede.A provedl ji jak mohl a uměl, hlavně tím, že dovedldo konce tridentský koncil, že mu zjednal autoritua že provedl jeho dekrety na svém římském dvoře.
Zůstane nesmrtelnou zásluhou Piovou, že znovusvolal a dokončil tridentský koncil, jemuž se stavělov cestu tolik překážek. Zakusil také s koncilem mno-ho starostí a námahy.Nejprve poslal svého nuncia do Německa ke všemněmeckým mocnářům. Setkali se s odporem a nená-vistí. Nechtěli vůbec přijmouti pozvání. Odmítalii papežovo formální oslovení „Dilecti filii", že pa-peže rozhodně nemohou uznati za svého otce, a pročprý vůbec chce něco reformovati, proč chce něcourovnávati, vždyť prý přece jen papežství bylo pří-činou všech náboženských zmatků.Koncilu nepřála ani knížata katolická. FerdinandRakouský se usadil blízko Tridentu, aby prý mohlhájiti svobodu koncilu. Ale papež nechtěl tomuto po-kusu o ovlivňování koncilu rozuměti. Ustanovil ně-kolik kardinálů, kteří měli předsedati sněmovnímusnášením a poradám. Nebyli všichni tak obratní,jako rehabilitovaný Morone. Věcné jednání koncilu,zahájeného znovu 18. ledna 1562, postupovalo jenompomalu. Tridentský koncil skončen byl slavnostně ažpřed koncem roku 1563. Otcové, kteří mnohdy za-stávali, a to velmi energicky, nejrozdílnější názory,se objímají. Teprve ke konci koncilu se ukázala jehodůležitost. Nejdůležitější vlastně bylo to, že se sta-novila přesně rozlišující čára mezi náboženskými no-votáři a mezi katolickou Církví. Ačkoliv je chtělizískati, v ničem koncil neustoupil, v ničem neslevil.Nepatrné ústupky disciplinární ohledně celibátu ane-bo přijímání pod obojí byly tak vázány na podmínkya okolnosti, že neměly znamenati v ničem vítězstvínovotářů. A aspoň v tom bylo jasno, že se u protestůnejedná o reformaci, nýbrž o skutečné zúžení, zkres-lení, ochuzení náboženské dynamiky, že protestantechtějí z náboženství a z křesťanství vymýtiti životna úkor modloslužby písmu, třebas svatému Písmu.
Koncil tridentský načrtl reformu všech oborů cír-kevního života. Tím se vlila nová sebedůvěra ahrdost do žil katolíkům, kteří viděli, že se Církevvždycky sama reformuje, že nepotřebuje, aby ji re-formovali samozvaní nespokojenci. Tridentský kon-cil dal předpoklady pro vnitřní i vnější rozmach ka-tolictví. Pius byl tak moudrý, že určil dosti dlouhoudobu, do které se měly provésti reformy, aby nena-stal zmatek v Církvi.Na jedno se díval žárlivě a s ostřížím zrakem: Stálea stále pošilhávali někteří Otcové při jednání o refor-mu Církve na římskou kurii. Stále se vracely návrhyna její reformu. Pius IV. však provedl tuto reformusám a provedl ji do důsledků. Již jsem se zmínil o ně-kterých originelních metodách této reformy. Tak by-lo ustanoveno zříditi seminář pro výchovu kněží,kněžím bylo přísně nařízeno nositi kněžský oděv,který byl také přesně stanoven. Za Pia IV. bylo takézačato se soustavným vyučováním náboženství pros-tého lidu a mládeže. Pius IV. viděl, že příčinou ne-kázně a úpadku je žalostná náboženská nevědomost.
Proto bylo nařízeno, aby duchovní kázali pravidel-ně. Byl také pro ně vydán skvělý katechismus konci-lu tridentského, který shrnuje pro faráře nábožensképravdy, jež má probrati se svým lidem. Ale Pius IV.si ničeho nepřikrašloval. Znal účinek kázání, kterévyplýtvá mnoho času a dobré vůle na rétoriku a napobavení. Proto kladl důraz na užší, důvěrné poučo-vání náboženské. To začal přímý žák Filipův v Římě a na římské Campagni. Filip připravil své žákyna tuto úlohu a pak je rozesílal po celém římskémokolí, které bylo tak náboženským problémem, jakodnešní periferie římská. Po příkladě oratoria i jesuitépřibrali ke svým cvičením pro mladé členy vedleslužby v nemocnicích ještě poučování mládeže, dětía prostého lidu v náboženských pravdách.
Jak to myslil upřímně s reformou, je viděti také zeskutečnosti, že si tolik oblíbil svého synovce KarlaBorromea. Byl to snad poslední projev nepotismu,ale v tomto případě byl pro Církev štěstím.Pius IV. si zamiloval svého synovce jako mladého,učeného, zbožného a přísného kněze. Jmenoval hokardinálem arcibiskupem milánským, státním sekre-tářem a legátem pro Romagnu. Nebyl ani 23letý,když dosáhl všech těchto důstojností. Díky Bohu, žebyl tak mladý! Filip říkával, že mladým je třebazáviděti, protože mohou ještě tolik Boha milovati,když mají před sebou tak dlouhý život. U kardinálaKarla vyvážily jeho ctnosti a i přirozené schopnostia vlastnosti jeho mladý věk. Karel se usadil v Římějako státní sekretář a prováděl klidně, ale cílevědo-mě církevní reformu.
Na dvoře Karlově to vypadalo jako v klášteře. Do-konce vytvořil vlastní oratorium pro své domácí,které se scházelo tehdy, když nebylo možno dochá-zen do oratoria Filipova. Již se neskvěly na dvořestátního sekretáře obleky dám, šlechtičen a chotívyslanců, již se neozývalo nádvořím řinčení ostruh,třeskot zbraní. Jako by to ani nebyli vojáci a dvo-řané. Na dvoře Karlově se neklelo, nemluvilo oplzle.Dvořané a celá domácnost Karlova, ostatně neveliká,se scházela několikráte denně ke společným modlit-bám. Karel sám kázal své čeledi. I to bylo způsobenovýchovou Filipovou. Ti, kteří byli vychováni orato-riem, dovedli se postaviti vedle svých bratří, dovedlisloužiti, nechtěli, aby jenom jim bylo slouženo.
Zklamaní hejskové naříkali, že to nyní na dvořeBorromeů vypadá jako v klášteře. A nejstrašnější ra-nou pro tyto opozdilé a bludné poutníky renesanceje skutečnost, že takový kardinál dovedl spíše zevšech sil sháněti věno chudým dívkám, aby se mohlypočestně provdati, než aby umožnil několik veselýchchvil svým věrným a oddaným služebníkům.Karel Borromeo chodil do oratoria Filipova, posílalk němu své žáky, stavěl se za něho, když byl Filipnapadán, podporoval ho finančně, ale přece to bylidva docela různí lidé. Filip Neri, syn oné Florencie,která chtěla býti svobodnou, který raději Florenciiopustil, když se nedovedla uhájiti proti tyranům akdyž zapřela ducha svobody Savonarolovy. Proto sitaké nerozuměl s jemným, ušlechtilým šlechticem,dvořanem Karlem. Řada roztomilých anekdot cha-rakterisuje jejich styk. Tak, když Karel vjížděl ko-lem Andělského hradu po mostě Sant Angelo v krás-ném kočáře, taženým trojspřežím běloušů, kteří bilidivoce do kamení, až jiskry odletovaly, hrál si namostě Filip se svými žáky. Právě poručil některémunafintěnému panáčkovi, aby si stoupl na pranýř, po-stavený na mostě. Všichni se dusili smíchem, kdyžvtom zazvonily podkovy a koně s pěnou kolem u-didla letěli kolem Filipa, hrajícího si s hochy. FilipNeri je z dálky pozdraven světcem, jemuž žertovněodpovídá: „Kampak s takovým spěchem? Do pek-la, do pekla?" Borromeo vybízí ho, aby si přisedl.
Ale když po chvíli důvěrného hovoru odsedá kardi-nál Karel a Filip se musí k němu přiblížiti, vyskaku-je Filip okamžitě, protože si sedl na dosti ostré hře-by, které byly skryty pod zevní nádherou římskéhokardinála ... Filip tomuto způsobu askese nechcerozuměti, protože kdysi poradil horkému běžci sva-tosti, který se ho tázal, zda má nositi žíněnou košili,aby ji jen nosil, ale hlavně, aby si ji nikdy neza-pomněl obléci přes kabát. ..To byl duch dvora Karlova. Takový byl Karel Bor-romeo, který dovedl prodati všechen majetek i roz-liti svaté nádoby a prodati vzácné knihy, aby na-sytil chudinu v době hladu a moru... který dovedlvyjiti s kněžským průvodem na náměstí, oblečenýv žínici, maje hlavu posypanou popelem, s prova-zem jako zločinec kolem krku a zpívati s průvodemkněží kající žalmy. Považoval sebe za největšíhohříšníka a proto i za původce morové rány.
Kardinál Karel strhoval svým příkladem. Byl z nej-vyšší šlechty, byl krásný a učený, obratný a při tomupřímně oddaný reformě a svatému životu.Na jeho dvoře nebylo hostin ani slavností. Ránoi večer shromažďoval se celý dvůr ke společné mod-litbě a rozjímání, jež z plnosti zbožné duše řídil sánikardinál.Karel znal jenom jedno vyražení, totiž duchovníakademie, na kterých se scházeli duchovní, theolo-gové, filosofové a umělci, aby obohacovali poslucha-če tím, co každý měl nejlepšího.Jeho příkladu následovali i jiní dvořané, zvláštěkdyž Pius volil již jen hodné a důstojné kardinály.
Naříkali dvořané, jako Soranzo: „Teď již nikdo ne-umí dávati." Žehrali na milánskou lakotu, která by-la ve středověku, podobně pověstná jako dnes skot-ská, ale Karel nebyl lakomý. Jenom neuměl již dá-vati darmošlapům a dobrodruhům. Ty vypudil z Ří-ma naprosto, zvláště když prosadil u papeže zákaz,že ani cizí vyslanci, ani kardinálové nemají ve svýchpalácích útočištného práva pro zločince. Neboť mezikardinálskými dvořany skrývalo se mnoho banditů,jichž hlavy měly již dávno strašiti na kůlech Anděl-ského mostu.Renesance je přemožena. Poslední renesanční spiso-vatel Annibale Caro utíká z Říma a píše svému pří-teli biskupu Salovi: „Jestliže toužíte ze ctižádostinebo z dobrodružství po Římě, připomínám vám, žeteď se chodí do Říma jenom modliti a svatě žiti. Mi-losti, myslete na sebe, myslete na život, vše ostatnínení nic. Proto nejezděte do Říma ..."Ale tento duch světáckého dvořanstva byl stálýmnebezpečím pro reformu. Kdo reformuje tyto tro-sečníky renesance, kdo je obrátí, kdo je zachytí anaučí milovati ušlechtilý, křesťanský život?To čekalo na Filipa Neri.
Filip Neri je stále na číhané za mladíky římskýchulic. Tam loví mezi věčně zadluženými pážaty advořany a dále v okolí římské university Sapienzy.Jeho spolupracovník Cacciaguerra ustupuje docelado pozadí. Jenom dvě zprávy máme o něm z tétodoby. Ani doba stejně pochmurného reformátoraPavla IV. ho již nevynesla. Víme, že Cacciaguerrav cenakulu své skupinky s radostí oznamuje, že Če-chům je dovoleno přijímati pod obojí způsobou, apak již jenom se dovídáme, že měl potíže s církevnícensurou při vydávání svých duchovních spisů. Mů-žeme to již nazvati jenom duchovním úpadkem, kdyžvydává sám své dopisy, které psal duchovním svě-řencům. Ercolani, který měl Cacciaguerru jako Fili-pova přítele upřímně rád, končí svou zprávu, žeměl nedorozumění s církevními úřady: „Et hominessumus."Přátelé vnitřní reformy a vnitřního základu refor-my se nyní soustřeďují kolem Filipa. Protože byl ge-nerálním vikářem Karel Borromeo, který přál všemuopravdu duchovnímu, mělo jeho oratorium pokoj amohlo se klidně rozvíjeti. Všichni jsou nyní rádi, žese tato postava světcova rýsuje čím dále ostřeji zešera římských ulic. Vidí v něm nástroj náboženskéobnovy. Jeho žák Tarugi přirovnává jeho dílo rybo-lovu, a je šťasten, že se smí súčastniti tohoto lovu,jejž nazývá výmluvně „opravdovým dílem lásky".V této době se zase ozývá rodná Florencie. Umíráotec. Filip vyrazil prach obuvi své nad proradnýmměstem. Ani smrt matčina, ani otcova, ani smrt mi-lované sestřičky ho nepřivábí více do Florencie .. .Když zví, že ho otec jmenoval hlavním dědicem, jakse slušelo, všeho se vzdává, jako před lety, a odkazujevše své sestře.Jeho oratorium rostlo. Proto může své žáky posílatinejen k lůžkům nemooných. Tam ostatně má takévelmi dobrý lov. Mnoho z těch, které těšil v nemoci,se uzdravuje a stává se jeho žáky. Teď je posílá v če-tách ven, na okraj Říma, mezi špinavé, otrhané, drzéděti. Aby pomáhali skvělému jeho žáku, jenž mělsymbolické jméno Pensabene Turchetti. Filip ho čas-to vyzývá v oratoriu, aby řekl nějakou dobrou myš-lenku, když se jmenuje ten, jenž dobře myslí... Tur-chetti je zvláštním mystickým květem XVI. století.
Miluje vasnive přírodu, sve zaky uci v prirode videtistopy Boží. Proto je vodí nejraději ven nebo do par-ků, jak to ostatně dělal od začátku Filip Neri. Takse rozbíhali jeho žáci po Agro romano a učili pastev-ce u napajedel, ženy u kašen s vodou, děti shromáž-děné v polních kapličkách.Vážnost zavládla v Římě, vynucena pevným uza-vřením měšce Piova. Již několik let se nepořádalyhlučné karnevaly. Zato tím většího rozmachu se do-čkaly pouti Filipovy k sedmi basilikám, jeho duchov-ní karneval. Roku 1563 zaplatil státní sekretář Ka-rel výlohy za pohoštění všech 4000 účastníků tétodosti namáhavé pouti. Obejiti sedm basilik znamenápěšky několik hodin. Neboť k získání odpustků bylotřeba vykonati celou pout pěšky. Jedna úleva bylapovolena již za doby Filipovy, totiž, aby se mohlavykonati návštěva svatého Petra již v předvečer pu-tování, neboť jinak vraceti se od kterékoli basilikyke svatému Petru anebo odejiti ke kterékoli basiliceod svatého Petra znamenalo mnoho těžkých krokův římském prachu a horku.Na druhý den shromáždili se poutníci u San Paolofuori le mura, aby tamodtud šli k San Sebastianopo Via Ardeatina. Via Ardeatina je vroubena kata-kombami, kapličkami a zelenými poli. V dálce sebělají hory albánské a kyne Via Appia, široká, uza-vřená starými náhrobky, opředená vypravovánímo krvi mučedníků, kteří byli na těchto silnicích dáleod Říma popravováni. Širokou silnicí valil se proudpoutníků, kteří zpívali italsky Lodi a latinsky lita-nie. Chvílemi bylo slyšeti jenom přidušený šepot adusot nohou v prachu. To se poutníci ztišili k rozjí-mání o utrpení Páně a jeho svatých mučedníků. SanSebastiano pohltil všechny poutníky, kteří teprvezde byli účastni mše svaté. A byla opravdu slavná.
Papežští hudebníci a zpěváci Palestrinovi a Animuc-ciovi předvedli vícehlasé figurální skladby, na něžbyla tato doba tak bohatá. Průvod provázelo mnohokněží, kteří zpovídali zástupy, jež přistupovaly přimši svaté ke svatému přijímání. A pak byla společnásnídaně v trávě. Sedm mulů bylo naloženo potravi-nami, aby se na všechny dostalo. Učedníci Filipovirozdíleli potraviny a víno, které zaopatřila štědrostkardinála Karla. Závistivě dívali se dvořané na tytodary a odhadovali jejich cenu ti, kteří dříve bylizvyklí prolévati svým hrdlem církevní jmění. Takse ptají dva kardinálové starší školy poutníků, koliklahví popravil dnes Filip na oné pouti... Filip,o němž se vlastně nevědělo, co požívá kromě chlebaa vody ... Každý poustevník dostal kus chleba, jed-no vajíčko, několik kousků ovoce, pověstný tvrdýřímský salám. Oratorium se vyznamenalo. Animuccia Palestrina se nespokojili tím, že účinkovali při mšisvaté. Hrálo a zpívalo se poutníkům při jídle. Poobědě se dávají poutníci na další cestu od basilikyk basilice, aby zakončili putování plné nadšení azbožnosti u Santa Maria Maggiore. Tam dovedlizpěváci a hudebníci znovu roznítiti unavené pout-níky svými krásnými mottety, především pak Pales-trinovým Salvě Regina, které je plno naděje křesťan-ské obrody oné doby.
Filip řídí San Girolamo, kolem něhož soustředil tyze svých žáků, kteří se stali kněžími. Jeho krajanimu nabízejí další kostel, San Giovanni dei Fioren-tini. Florenťané byli bohatí obchodníci a bankéři,dosti však utrpěli za Pia IV., když zakázal „suchéobchodování", čili bankéřskou spekulaci. Proto ta-ké zůstával nedostavěn řadu let florentský národníkostel v Římě, San Giovanni. Sám Michel Angelonačrtl plány kostela. Konečně se našly peníze a kos-tel byl dostavěn. Florenťané se scházeli v tomto kos-tele a považovali jej za své národní středisko. Tak sivzpomněli v Římě na svého krajana, který opatrujekostel San Girolamo. Po dlouhém zdráhání jim Filipvyhovuje a posílá k San Giovanni několik ze svýchkněží. Utvořil z nich jakýsi kaplanský sbor, kterémudal hrst pravidel společného života. San Giovannise stal filiálkou San Girolamo a jakousi přípravou azálohou pro budoucí oratorium u Chiesa Nuova. Ne-ubráníte se dobromyslnému úsměvu, když pročítátetato pravidla. Jste hned v duchu přeneseni do onohoprimitivního způsobu života, jímž žijí ještě dnesdrobné klášteříky italské. Tak přikazuje Filip Neri,aby nikdo neházel na zem kosti, slupky a kostry ryb,aby nikdo nevyléval zbytky sklenic na podlahu, abynikdo nevyplivoval na zem víno, kterým si po oběděvyplachoval ústa.
Kaplani měli povinnost sloužiti mši svatou, zpoví-dán a kázati. Rozdělili si tuto službu na týdny. Rovněž na týdny byla rozdělena služba v kuchyni. Jenubohý nešika Baronius byl chudák. Neuměl se brá-niti a jeho spolubratři ho drželi v kuchyni týden zatýdnem. Baronio byl chvílemi rád, že si z něho dělajíšprýmy, chvílemi ho to mrzelo, ale již se nezbavil to-ho, že si z něho všichni tropili žerty a užívali a zne-užívali jeho dobroty. Tak jednou v záplavě šibenič-ního humoru píše Baronio uhlem nad krb: „CaesarBaronius, coquus perpetuus. - Já, Caesar Baronius,věčný kuchař ..." Pro něho musil dáti Filip dalšíparagraf: Nikdo ať si neumývá ruce jenom citronem!Baronio chtěl si příliš zkracovati svoji toiletu, kdyžse musil ustavičně patlati v kuchyni. Baronio, po-zdější kardinál a učenec, vzpomíná s rozkoší a lás-kou na tyto krásné chvíle nevinného kněžského abezstarostného mládí. Píše domů a rozlévá své srdce,které přetéká štěstím. Odprošuje rodiče za všechnustarost, kterou jim způsobil, a píše, jak je nyní podsvatým vedením a v jakém svatém prostředí. Mluvío štěstí, že může sloužiti celým životem a všemi si-lami svým bližním.
Kněží stolovali společně. Při stole se veřejně četlo apotom o přečteném rozprávělo. Po obědě a večeři sevšichni scházeli, aby si trochu volněji pohovořilio theologických otázkách a o prostředcích k získánía vedení duší. Filip jim nařídil, aby se cvičili v po-koře a zametali sami každou sobotu kostel. V nedělipak měli všichni zpovídán a střídavě kázati. Ale SanGiovanni nebylo San Girolamo. U San Girolamomluvili prostě od oltáře anebo v pokoji, kdežto zdemusili mluviti s kazatelny a v širokých rochetách,které je odlišovaly od kněží římských, kteří nosilipřiléhající, skládané rochetky římské.Od San Giovanni chodívali mladí kněží k San Gi-rolamo, kde pomáhali udržovati oratorium, které jižmělo pevnou vnější formu. Byly to promluvy nadpřečteným textem, vypravování ze života svatých acírkevních dějin, zpěvy, žalmy, adorace, volné roz-hovory, do nichž Filip vždy zasahuje, aby shrnulvše a vyloupl jádro. Tady je začátek moderních cír-kevních dějin a také začátek hudebních oratorií.
Anonymní autor života svatého Filipa nedlouho pojeho smrti píše, že Filip uskutečnil to, co bylo ideá-lem theatinů a jesuitů: dáti Církvi vzorné ducho-venstvo, žijící mezi ostatním duchovenstvem, a takukazující, jak i mimo mnišství se dá opravdu apoš-tolsky žiti v kněžském stavu, aby z tohoto obnove-ného kněžstva rozlila se reforma dále do lidu . . .To všechno je zbožná obrazivost, výklad, jak říká-me ex post, z účinků se usuzuje na příčinu. Víme,že Filip nikdy nechtěl reformovati. Praví reformá-toři totiž chtěli vždy jenom sloužiti Církvi a bra-třím právě tím, čím dovedli, chtěli lidi sobě nej-bližší strhnouti a získati pro Boha. V křesťanství to-tiž nevítězí osobnosti, nýbrž myšlenka Kristova asíla jeho milosti. Tam, kde se osobnost, třebas jinakslabá a bezvýznamná, dá proniknouti dokonale tou-to myšlenkou, ta osobnost strhuje a získává, ne snadhned, snad až po letech, ale jistě. Kristova myšlenka,která byla živa v takových osobnostech, pak doko-nává své dílo. Zřetelně je to viděti u svaté TerezieJežíškovy a u řady moderních světců, kteří neměliničeho z geniality osobností, které jinak hýbaly svě-tem. A přece, jak hýbá světem tato světice, kterádovedla jedno důsledně, absolutně a bez smlouvání:milovati Boha.
To také dovedl svatý Filip Neri. Měl mnoho krás-ných vlastností, ale ty všechny by byly z něho uči-nily jenom dobrého kněze, nic více ... Jeho svatost,která ho pronikla Kristovou myšlenkou, a milost,které byl plný a se kterou spolupůsobil, přelévala sena ty, kteří žili kolem něho.V působení svatého Filipa je možno takřka nahma-tati rozlévání se milostí na všechny, se kterými sestýkal. Zapaloval láskou k Bohu všechny, kteří mělištěstí, že žili v jeho dosahu. Protože pak dítkamijedné milosti byli Filip Neri i Karel Borromeo a mělitaké jednu lásku, lásku k jeho mystickému Tělu, k je-ho Církvi a konkrétně k těm lidem, kteří je tvoří,ihned se poznali podle tohoto nadpřirozeného živo-ta, který oba naplňovali. Existuje totiž něco, co bychnazval katolický smysl, který je u katolíků šestýmsmyslem, podle kterého se poznají ti, kteří jsou Boží,poznají se ne snad naráz, ale poznají se jistě, aby pakspolupracovali a aby se pak upřímně milovali. Mo-hou to býti lidé různých povah, jsou mezi nimi i růz-nosti, řekl bych i různice, ale jedna láska je vždyckynakonec zase spojí. Rozumějí si a nic je nedovedeúplně rozděliti. Tak si porozuměli i Filip Neri a kar-dinál Karel. Oba byli rozdílných povah. Jemný,vzdělaný, urozený, řekl bych distinguovaný kardi-nál, v jehož žilách kolovala hrdost staleté šlechtickétradice, a prostý, navenek přihroublý lidový kněz,který i papeže vezme kolem krku . . .Kardinál se zajímá o Filipovo oratorium. Docházítam občas, zařizuje podobné oratorium doma, a kdyžodchází do Milána, činí vše možné, aby měl orato-riány Filipovy ve své diecési. Smutný byl konectěchto snah, konec, který by byl málem rozdělil sta-ré přátele. Zvláště se poznali při smrti Pia IV., jenžvolal po Filipovi, který dlel u smrtelného lože pape-žova.Když kardinál Karel, státní sekretář, přál oratoriu,mohlo se klidně vyvíjeti.Pestrou společnost našli byste v oratoriu. Jako ko-lem jádra shromažďují se noví členové kolem členůstarého bratrstva Trinita de Pellegrini: básníci, dvo-řané, obchodníci, malíři, pážata a hudebníci. Po Pa-lestrinovi se stal členem oratoria Animucci, sbormistrpapežské kapely. Tak končilo každé oratorium zpě-vem sólovým anebo sborovým, neboť Animucci byli dobrým skladatelem, který věnoval oratoriu mno-ho svých skladeb. Jeho skladby zapalovaly jako ce-lé ovzduší oratoria.
Jeden z žáků Filipových zachoval naivní a barvitýobrázek jak svého obrácení, tak také života v ora-toriu.Pietro Fucile chtěl získati odpustky Milostivéholéta r. 1560, a proto vešel do velechrámu lateránské-ho, aby se vyzpovídal některému z penitenciářů. Jentak náhodou vstoupil do sousedního špitálu a tamnašel svého známého, oděného ošetřovatelskou zá-stěrou. Údivem otevřel do široka oči, které se aleotevřely ještě více, když ho přítel přitáhl do SanGirolamo. Vešel tam a byl překvapen společnostímladých, vznešených i prostých lidí. Ze shromáždě-ní nikdo si ho mnoho nevšímal, jen Filip se na něhodíval s něhou a vážnou starostí. Fucile se počíná sty-děti za svůj světácký šat, klopí oči, cítí, že se v němněco děje. Naslouchá řečem, poznámkám Filipovým,kterými provází raggionamento. Stále ještě začínáFilip tím, že dá čisti nějakou zajímavou knihu a paknechá každého volně pronášeti poznámky, nápady,souhlas anebo nesouhlas, aby se z toho nakonec vy-vinula debata . .. Filipův hlas zní měkce, jako hlasmatčin - cosi z hlasu Kristova se ozývá v něm. Fucilepozvedne hlavu a nyní cítí, že jej proniká pohled Fi-lipův. Cítí, že je teď nahý, docela nahý před zrakemFilipovým, že on jistě zná všechny jeho hříchy, žezná jeho minulost, celou jeho bídu.Je pro něho vysvobozením, když se pak jdou po-modlit do kostela. Ale něco ho drží; jde s ostatnímik Minervě, kde kázal právě přítel Filipův. A tamod-tud jdou ještě do lázní Diokleciánových. Tam zasta-vuje skupinu kněží a diskutuje s nimi. Nemohou muuniknouti, nedá jim uhnouti, zakulacovati slovapravdy .. . Srdce mladíkovo hoří. Chce složití sva-tou zpověď, ale Filip nepřijímá prvý žár. Musí sevyzkoušeti. Až za dva měsíce vyslechne jeho zpověď.- Ale to už je jeho duše přetavena, to již hoří, abyzůstala trvale pod Filipovým vedením ke svatosti.Ale vedení oratoria, kázání, zpovídání, tolik ná-vštěv, tolik lidí, jež musil vyslechnouti v této době,aby jim udělil rady ne jednou, nýbrž několikráte,vysilující průvody, ustavičně skromná strava zesla-bily zdraví Filipovo, takže na tři měsíce byl ne-schopný jakékoliv činnosti; teprve za tři měsíce opětmohl sloužiti mši svatou.
Ležel těžce nemocný. Oratorium pokračovalo v jehosvětnici, a zatím co Filip se pod pokrývkou svíjel v bolesti, mohli jeho žáci klidně v jeho světnici sko-tačiti, křičeti a debatovati. Nikomu se nechtělo anivěřiti, že je Filip nemocen. Ale když jeho duše, lač-nící po Spasiteli, byla si nucena odříkati se mše svaté,věděli všichni, že nemoc jest opravdu vážnější, nežsám Filip chtěl věřiti.Jedné noci nemohl Filip dlouho usnouti. Na lůžku se stále převracel a jeho duše stále se rozlétala k Je-žíši. Nakonec se tak rozohnil láskou, že již na spánek nebylo pomyšlení. Časně z rána si dává donésti svaté přijímání. Kněz pronáší dlouhé modlitby, ale tu Fi-lip propuká svatou netrpělivostí a žíznivou touhou,přerušuje kněze a volá: „Tak mi Ho dejte, dejte miHo již!"



9. Dva svatí jdou vedle sebe


VE VATIKÁNSKÉM PALÁCI NASTÁVÁ SHONa ruch. Od úst k ústům letí lítost i nová naděje s oboustran. I obavy s obou stran. Pius IV. umírá. Lékařise již vzdali naděje a sdělili to nejprve státnímu se-kretáři Karlovi. Spěchá k loži svého strýce a říká mudo očí pravdu, že nastává chvíle jeho súčtování s Bo-hem a se životem. Pius IV. měl ono veliké štěstí, žeumíral takřka v náručí Filipa Neri. V jeho přítom-nosti, pod jeho ochranou sladce a lehko se umíralo.Vyprávěly se o tom již legendy, jak Filip svou pří-tomností zahání všechny démony strachu. Filip béředo svých rukou umdlévající voskovou pravici star-covu, zvedá tuto ruku, která celý život žehnala avypravuje papeži o krásném návratu domů, do vlas-ti. Již tehdy dovedl Filip mluviti nejkrásněji o nebi,jako o pravé a skutečné naší domovině. Jeho slavné:„Paradiso, paradiso," roztálo jeho rysy, které sesladce rozplynulo v touhách všech, kteří ho poslou-chali.
Karel Boromeo béře nyní rázně do rukou otěže pro-zatímního řízení Církve. Přirozeně, že jeho silná o-sobnost je také duší celého konklave. Dovede obchá-zeti církevní Otce a všechny přesvědčovati, že jetřeba zvoliti světce. Vyjednává ovšem tak opatrně,aby nakonec nepadla volba na něho. Vyzvědá záslu-hy dominikánského kardinála Ghislieri, který seosvědčil jako přísný reformátor, jako přísný římskýinkvisitor a při tom se ukazoval jako člověk neoby-čejně učený a jemný, který neměl ničeho z tvrdosti,ani z poraženecké mentality Pia IV.Filip je takřka ustavičně na kolenou v tyto dny.
Jeho hoši všichni zaplavují římské kostely, které seplní věřícími. Věřící římští konečně pochopili, že osudy Církve se dotýkají i jich, že Církev nejsoupouze oni preláti, kolem nichž stále chodili, že i jimmusí záležeti na papežské volbě.Tak vychází z konklave kardinál Ghislieri, kterýsi dává jméno Pia V., na znamení, že chce provádětireformu mírností, láskou a dobrotou, ale že ji pro-váděti bude a že také pevně bude stati při dekretecha duchu koncilu tridentského.Pius V. byl papežem tridentského koncilu. Jeho ve-likost vidím právě v tom, že soustředil všechny svéplány, síly a práce na dekrety tridentského sněmu,jež provedl a uplatnil do posledních důsledků. Snadby bylo bývalo trvalo ještě dlouho, nebýti Pia V.,než by se dekrety koncilu přelily do života. Pius šeltvrdě krok za krokem, prodíral se, ale svému nástup-ci předal již reformu vžitou, reformu provedenou, re-formu již milovanou. Pius V. provedl reformu řím-ské kurie. Kardinálské kolegium naplnil Otci svéhoducha, biskupy si vybral podle svých plánů a širocezasáhl do převýchovy kněžstva. Věděl, že jenom re-formou v kněžstvu provede reformu ve věřícím lidu.Za něho jsou všude zřízeny semináře a prohloubenokněžské vzdělání.A přece byl to pontifikát zaplavený bolestí z hrů-zovlády královny Alžběty Anglické.
Pius V. byl přísný, ale ne krutý. Nebyl tak vášnivýa nevyrovnaný ve své přísnosti jako Pavel IV. a ne-dal se tak lehko odstrašiti a odraditi jako jeho před-chůdce. Španěly dovedl pevně držeti na uzdě i s je-jich přepečlivou starostí o blaho Církve.Byl to zase světec na papežském trůně. Jeho řeholníživot byl životem neobyčejné osobní přísnosti, o kte-ré snad nikdo nevěděl, ale která zato byla tím oprav-dovější. Žil prostě, i uprostřed vatikánské nádhery.Ponechal si svůj dominikánský hábit, takže jeho ná-stupci podnes užívají této bílé dominikánské barvyke svému taláru. Celé noci proklečel na modlitbácha každý svůj dekret a důležitější rozhodnutí posvětildlouhými rozhovory s Bohem. Mluvil mnoho s Bo-hem o své Církvi. Protože žil tak osobně svatě, bylokaždé jeho slovo prosyceno svatostí a mělo také nad-přirozený, to jest trvalý, požehnaný účinek. Milovalupřímně chudé, kterým nedal ubližovati. Loupežnérytíře a šlechtické bandity bezohledně věšel a stínala nechával pak jejich hlavy dlouho strašiti na Anděl-ském mostě. Tak se nakonec Pia báli jenom impii,jenom bezbožníci a lidé zlí. Strach Římanů se pro-měnil v upřímnou lásku, která se projevuje ještě dnes,kdy lidé putují k jeho hrobu v Santa Maria Mag-giore, kde je možno shlédnouti jeho svaté ostatkyv bronzové rakvi.
Tři svatí si v této době rozdělili účelně své úlohy.Pius V. chtěl reformovati lid skrze svatost kněžskou.Karel ukazoval tuto kněžskou svatost svým příkla-dem a Filip k této svatosti vychovával nejenom svýmpříkladem, nýbrž přímo svým duchaplným, moud-rým, nadpřirozeným vedením v oratoriu.Karel Boromeo chránil oratorium už dříve a bdělnad ním i nyní, a tak se oratorium stále naplňovalo.
Scházeli se v něm všichni lidé dobré vůle, kardinálo-vé i římští dělníci, šlechtici i mladí duchovní, kardi-nál Boromeo, kardinál Aldobrandini, Cusani, Sfon-drati, čili nové jádro kardinálského sboru. Vytrvalechodil do oratoria vyslanec Alesandro Medici, kterýse stal později papežem Lvem XI. Přirozeně, orato-rium již nestačilo. Proto je pořádal Filip čtyřikrátdenně a pak je musil vyvěsti ven, pod schody vedoucína Gianicolo, ke svatému Onufriu.První promluva jednala o význačných událostechcírkevních dějin, druhá byla ze života svatých, třetíbyla věroučná a čtvrtá mravoučná. Filip zavedl kon-ferenční metodu do promluv, metodu, která ovšempředpokládá vzdělaného a silného řečníka, aby o-vládl diskusi, aby jí nedal se rozplynouti a rozběh-nouti, aby nebyl dojem přednášky setřen a zničenplanými řečmi a jalovými námitkami. Posluchačimohli ihned přerušiti řečníka a zeptati se ho na ne-jasnosti a na věci, které byly v souvislosti s danoulátkou. Tak nabyla přednáška životnosti a zájmupro všechny. Oratorium nebylo rozděleno na trpnéposluchače a řečníka, který rád slyší a obdivuje sebesama. Zpěvní a hudební část stále více se zdokona-lovala. Můžeme nazvati Filipa původcem novýchcest odpoledních veřejných pobožností a besídek. Přitom provedl Filip smělé a vítězné tažení proti rene-sančnímu pohanskému plytkému řečnění. Nekázalo antických císařích a filosofech, nekázal antickoumythologii ani staré dějiny řecké a římské, ani ne-citoval hrdiny římských a řeckých básníků, nýbržjednoduše kázal jednoduché a prosté pravdy JežíšeKrista a proto měl příliv posluchačů. Každý, kdokáže Krista, má své posluchače, a kdo je nemá, nemáje, protože si jich nezasluhuje, protože by své poslu-chače sytil sebou a ne Kristem. Proto Bůh nedopustí,aby směl lidi dobré vůle trestati svou prázdnotou zajejich dobrou vůli.
Svatý Filip naplní nadšením jiného světce své do-by, kanovníka od Santa Maria in Cosmedin, blaho-slaveného Giovanni de'Rossi, jenž přišel do Říma ro-ku 1568 za Pia V. Popisuje paláce, chrámy, památ-ky, ale nakonec vyznává, že se mu nic tak nelíbilo,jako v oratoriu Filipa Neri. Byl překvapen návalemlidí všech stavů a povolání a všech národností.
Vyslanci všech národů přiváděli s sebou své dvořa-ny a pážata, a ta našla cestu do oratoria. Tak se takéoctne v úzké, malé světničce u San Girolamo mladýšlechtic Ditrichstein. Filip si okamžitě zamilovalDitrichsteina, jehož oči hořely pevnou vůlí. Di-trichstein si také přišel do Říma pro svůj program,o který snad nebojoval vždycky šťastně, ale za kte-rým šel tak, jak se tomu naučil v zatemnělém orato-riu. Oko Filipovo spočine na mladé, snivé hlavě aFilip béře do rukou kardinálský klobouk, který mubyl jednou kterýmsi papežem poslán zároveň s kar-dinálským jmenováním, kterého Filip nikdy nepři-jal, do žádné konsistoře nepřišel a papeži tento plándokonale vymluvil. Jenom klobouk kardinálský siponechal. A když v někom viděl budoucí oporu Cír-kve, položil na jeho hlavu svůj klobouk, ve kterémjinak spával přes den jeho starý bručivý kocour, kte-rý byl po každé velmi mrzutý, když se jeho pelíškuužívalo k nějaké oratorní atrakci. Ditrichstein ne-poznal doma ve své vlasti takových usměvavýchdobrých kněží; přilnul k Filipovi a kolikráte byla poněm velká sháňka u jeho dvora. Tak jednou sedíDitrichstein na staré, chudé posteli Filipově a vypra-vuje mu o své zemi, o zemi, kde se brání kacířstvoreformě, kde je třeba ohněm a mečem hubiti jedovatésémě, a jak touží již pracovati doma, pracovati s ce-lou mladou horlivostí... Filip se zadívá do jehokrásných očí, vyklopí kočku z kardinálského klo-bouku, posadí jej Ditrichsteinovi na hlavu a pravíprorocky: „Tohleto bude krásný kardinál..." Krás-ný kardinál. Mladík se vrací, stává se knězem a v je-ho rukou je dlouhou dobu osud katolictví v zemimoravské.Kardinál Ditrichstein nikdy nezapomněl na Ríma na svatého Filipa a kdykoliv si vzpomněl na něho,na jeho svatost a na jeho slova, vždycky znovu sev něm zapálil oheň lásky k Bohu, který se pokoušeloudusiti tolik světských starostí. Mnoho jim propadal,ale nikdy nepropadl úplně. Často a často si vzpomí-nal na svá rozhodnutí a na své sliby, které učinil sta-řičkému Filipovi, než se vrátil do Čech a zase se dá-val s novou horlivostí do duchovního života, abysvou touhu za chvíli opět pohřbil v komnatách, v in-trikách politických a vojenském podnikání.
Nemohl zapomenouti na svatého Filipa, o němž pí-še do slova blahoslavený de Rossi: „Přes všechnuskromnost díla zdá se mi oratorium středem nábo-ženského života v Římě."Nepřátelé Filipovi zkoušeli na začátku každéhopontifikátu nového papeže zavříti Filipovi ústa azničiti jeho dílo. S úspěchy rostla žárlivost a zlobajeho nepřátel.Bývalý římský inkvisitor, představený svatéhoOfficia dal se získati proti Filipovi skutečností, žeFilip nechával ve svých shromážděních mluviti lai-ky. Svatý Pius V. znal dobře ze zkušenosti svého úřa-du i z dějin, kam může vésti opovážlivost laiků, chtě-jících mluviti do církevních a náboženských otázek.Stroj úředního šetření posvátného Officia se roz-běhl a Filip znovu chodil od jednoho vyšetřování kedruhému. Ale tentokráte již nebyl bez zastánce. Jak-mile se o záležitosti dověděl Carlo Borromeo, ihnednapsal papeži vlastnoruční list, ve kterém se zaručilza pravověrnost a svatost Filipovu. Dokládal, žeosobní svatost Filipova jest zárukou čistoty víryoněch schůzek a řečí, které světec dokonale dovedlovládati a říditi, a všechny nejasnosti, nepřesnostivždycky opravil a napravil. A pak psal kardinálještě jeden list svatému svému příteli, ve kterém li-toval světce, že pro zlobu zlých lidí je mu znovu trpě-ti. Karel žádal všude a na všech stranách u svýchvlivných přátel pomoc, aby nebyly přerušeny po-božnosti v oratoriu u San Girolamo.
Nakonec se vyšetřování samočinně zastaví. Výsle-dek je výtěžkem a úspěchem pro Filipa. Pius V. mu-sel se zabývati myšlenkou oratoria. Poznal, že jedobrá, že může mnoho dobrého učiniti pro mládež.Veřejně znovu bylo prohlášeno, že Filipova činnostjest činností blahodárnou. Pius V. však nevyšetřovalvěc jen tak povrchně. Třebaže seznal z výpovědí Fi-lipových a různých svědků, jak autorita Filipova za-ručovala, že se nevplíží bludy do promluv laiků,přece jen poslal dva dominikánské theology několi-kráte na pobožnosti a promluvy oratoria, předevšímlaiků, aby zjistili, jakého rázu jsou tyto promluvy,zda se jim nedá nic vytýkati, zda se tam nemluvíaspoň proti církevní vrchnosti. Poslal svědky znaléa zkušené. Již tehdy byli dominikáni nejlepšími přá-teli Filipovými a Filip miloval dominikány láskouněžnou a dojemnou, takže mu jeho přátelé rádi vy-dali svědectví nejenom pravdivé, nýbrž také radost-né. Theologové Bernardi a Franceschi líčili s nadše-ním krásu, pravověrnost a účinnost Filipova orato-ria. Až po letech poznal Filip Neri, proč oba the-ologové od určité doby tak rádi chodili do oratoria.
Jednou tam byli posláni úředně a dále již tam cho-dili z lásky.A ještě jednou je svatý apoštol mládeže obviněn.Prý se nepřesně vyjádřil o mučednictví svaté Apo-lonie, kladl prý její způsob mučednictví, s jakýmskočila do plamene za obecný způsob, jak by mělivšichni jednati a nezdůraznil prý, že takto jednati sesmí jenom na vnitřní, jasný a určitý pokyn Duchasvatého. Pius V. posílá svého přítele, kardinála Ale-sandro Medici, aby věc vyšetřil. Kardinál přichází,usedá v zadu. Filip se jím nedává rušiti. Nikdy niko-ho do svého oratoria zvlášť nevítá. Ostatně Alesan-dro častěji docházíval do oratoria, takže jeho pří-chod není nápadný. Pojednou kardinál Medici u-strne. Filip začíná mluviti právě o tématě, které po-bouřilo Pia V. Alesandro může jenom zjistiti, že semluví přesně, jak by mluvil nejpřesnější theolog, sevšemi patřičnými odstíny a v přesném rozlišení.A když je po promluvě, jde Filip Neri přímo k němua praví mu: „Eminence, o čem jste se zase ráno bavi-li s jeho Svatostí na můj účet?" Alesandro užasl, refe-ruje o všem papeži, který má konečně v tomto jasnýdůkaz, že Filip je plný Ducha svatého.
Ostatně je rád, že může světci, o kterém tolik sly-šel a jehož miloval Carlo Borromeo, naprosto věřiti.Naprosto věřiti? Zase si to jednou Filip pokazil veVatikáne. Mělo býti vypraveno nové loďstvo protiTurkům. Bylo třeba hodně veslařů, galejníků na pa-pežské galéry. Byly vybrány všechny římské žaláře,ale ještě to nestačilo. Tak zajali několik skupin ci-kánů, kteří se právě utábořili před branami Říma.Nemohlo se jim nic dokázati, ale byli považováničili praesumováni jako zločinci. Proto byli jati abez dlouhého vyšetřování měli býti přikováni nagalejní lavice. Pobrali všechny muže. Ženám muže,dětem otce, matkám syny, nevěstám snoubence. Je-jich pláč a jejich kletby nesly se římskými ulicemi.Cikáni táhli Římem a plakali. Dovedou plakati,když jim nic není, jak teprve rozdíral srdce jejichstesk a pláč pro otce živitele, matky rvaly si vlasy,zatínaly nehty do masa, jejich obličeje zakrvácené,špinavé pláčem, budily soucit. Filip Neri zakročujebezohledně. Sepisuje s několika podobně neohrože-nými theology pamětní spis. Vynutí si jeho předánípapeži, který okamžitě nařizuje zrušení tohoto pro-tiprávního, nelidského zařízení. Na ulicích tančí ci-kánky, cikáni poloopilí slaví svou vrácenou svobo-du, cikáňata vřeští, ale papežští generálové zuří ašpatně zakrývají svou zlost. Pius V. je sám dotčen,že Filip se svými přáteli tak otevřeně hrozí Božími soudy, jakoby snad i papeže samého spoluobviňoval... jakoby stín tohoto nařízení i na něho samého vrhal.
Ale Filipova svatost nakonec vítězí a když papež uslyší o velkém vítězství nad Turky, zapomíná naněkolik cikánů a nechce pro ně rušiti své přátelstvívůči světci, který se stal magnetem mladých duší.Pius V. mu daroval svou čepičku, své soli Ďeo, a svésandály. Filip Neri jich užíval jako ostatků svatýcha mnoho osob jimi uzdravil. Nikdy nezanevřel naPia V. pro nepříjemnosti, které měl i za jeho vlády.Uznával, že ryzost víry jest tak důležitá, že nenímožno býti dosti opatrný. Uznával velkou horlivostpapežovu a byl rád. Vždyť tak dlouho se trápil nadtím, jak přesnost a ryzost latiny v dekretech a výno-sech bývala často důležitější než ryzost víry.Dlouho tedy trvalo než Vatikán sám uznal plněvelké dílo Filipovo za dobré. Oba kostely a obě ora-toria jak u San Girolamo, tak u svatého Jana bylynaplněny, takže kněží nestačili přisluhovati svatýmisvátostmi. Ted se jednalo o to, aby se papežové sa-mi ujali rostoucího díla Filipova. Krok za krokem semusil Filip prodírati k papežské Stolici. Ale Piem V.končí perioda nedůvěry a chladu.Oratorium rozlévá křesťanský život po celém Římě.Už je nemůže nikdo ani zakázati, ani zastaviti.



10. Klidný vývoj


PO SMRTI PIA V. ZARADOVALI SE RIMANÉ,že z volby nevyšel ani mnich, ani theatin, čili sva-toušek. Byl zvolen Řehoř XIII. Již jeho jméno Buon-compagni slibovalo trochu oddechu v přísnosti re-formujících papežů. Ale zmýlili se aspoň na polovic.Řehoř XIII. prováděl reformy vytrvale, ač ne ná-silne.Řehoř XIII. byl papež veselé mysli. Miloval příro-du a procházku, byl to skoro sportovec. Po každéprocházce si liboval, že je jakoby znovuzrozený. Pro-tože žil dosti přísně, dožil se dlouhého věku a takzklamal všechny, kteří se těšili opět na nějakou změ-nu.
Byl to papež posledních dohasínajících červánků re-nesance. Měl své poklesky před svým zvolením, alejako papež se choval příkladně. Umínil si, že budev horlivosti reformační následovati svého svatéhopředchůdce. Jen jeho povaha mu nedala užívati takpřísných prostředků. Tak se jeho pontifikát pohybo-val mezi přísností Pavla IV. a Pia V. a mezi volnostípředchůdců Pavlových. Řehoř miloval velké a krásnéplány. Budoval plány na plány, ale děsil se již v zá-rodcích provádění těchto svých snů, hrozil se prvémyšlenky na nějaké obtíže. Byl přísný ve dvou vě-cech, totiž v tom, že prováděl právo, ať padlo a na-razilo, kde chtělo. V tom bylo neúprosný; a potomzásadně říkal strohé „Ne" ke všem žádostem o výsa-dy a indulty. Snad žádný papež jich nedal tak málo,jako Řehoř XIII. Jeho dílem je vybudování Kviri-nálu, které je nejzdravější místo v Římě. Vystavěl sitam krásný palác v daleko zdravější poloze než bylpalác vatikánský, ale k nemalé zlosti všech vyslanců,kteří musili denně putovati do kopečka za papežemdo jeho paláce, protože tam také přenesl své bydliště.Srdce měl Řehoř neobyčejně dobré a šlechetné. Jehoruce stále rozdávaly almužny, takže se za jeho dob-roty zase rozmohlo v Římě banditství. Na jedné stra-ně si libovali světáci, že se ted zase dá v Římě žiti,ale na druhé straně stávalo se hlavně římské okolí ahrady na římském venkově postrachem kupců apoutníků, protože již dávno nebyla naražena na kůlna Andělském mostě žádná hlava popraveného ban-dity.
Řehoř XIII. navázal velmi srdečné přátelství sesvatým Filipem. Filip měl k němu neomezeně volnýpřístup. Jakmile se objevila milá tvář Filipova vedveřích, papež vstával, šel mu vstříc, vzal ho za ra-meno, objímal ho a hovořil s ním jako s nejdůvěrněj-ším přítelem. Bývaly to krásné večerní chvíle, kdypapež vycházel na terasu svého paláce, veda se s Fi-lipem za ruku, a ukazoval mu koleje a kostely, kteréjiž postavil a ještě chtěl stavěti. Řehoř XIII. přál vů-bec všem řeholníkům, všem, kteří se snažili o refor-mu. Když ho občas trýznila jeho lehkomyslná minu-lost, utíkal se do náručí Filipova, který ho těšil pou-kazem na milost Boží a na dobrou vůli, kterou tedpapež ve svém životě projevoval.Nyní se dařilo velmi dobře Filipovu oratoriu. Ora-torium se ukrývalo v zimě v San Girolamo, v maso-pustě bylo skoro stále na pouti k sedmi basilikám,a od masopustu pak odstěhovalo se k Sant Onofrio.
Dáte-li se od svatého Petra podél nábřeží kolemLungary, přijdete k paloučku pod Gianicolem. Tamve výši několika metrů stanete před starým, prasta-rým stromem, olivou Filipa Neri anebo TorquataŤassa. Dva lidé skoro současně pod tímto stromemsedávali. Torquato Tasso, básník, mučený svými vel-kými sny a zároveň také touhami po slávě, se utíkalsem, když se již pro všechny křivdy a ústrky bál lidí,kterým zazpíval nejhrdinnější epos, a když přece va-vřínový věnec poety korunovaného stále se snášel nahlavy podprostředních veršovníků. Když se nemohlTorquato Tasso doprositi audience u Sixta V., kterýv něm viděl jenom horkou hlavu, jak říkal, kdyžumíral hladem, když nikdo nechápal velikosti a sílyjeho veršů, jimiž chtěl oslaviti hrdinství synů křes-ťanských, utíkal sem do stínu této olivy a hořce du-mal nad záhadou, proč zde na světě vítězí zloba ahloupost, proč jest odměňována prostřednost a pročse síle a hrdinství a velikosti smějí všichni ti prázdní,vyfintění hlupáci. A pak, když se dosyta naposlou-chal tichému šumění křehkých, drobných lístků oli-vových, ubíral se zvolna nahoru k San Onofrio, kdečerstvé fresky Domenichinovy odnesly jeho raněnouduši do podobného světa krásy, v jakém sám také ne-pochopen žil. A pak se ho ujala měkká ruka mnichaJeronymitána a odváděla jej do tiché, krásné zahradypod Věčným městem. Až hluboká noc milosrdně za-vřela na několik okamžiků jeho oči v prosté klášternícele, kde ho milosrdenství přijalo a ukrylo před zlo-bou světa.
Až když umírá, v pozdním věku se konečně na něhorozpomínají mocní a dokonce s velikou starostlivostíse nad ním sklánějí a jemu vymáhají titul poeta lau-reatus. . . Má býti slavnostně uveden na Kapitol ja-ko básník korunovaný, jako poslední projev vděč-nosti umírající renesance k básníkům. Kardinálového přicházejí navštívit, přinášejí mu zvěst, ale Tor-quato touží již jen po věčné, věrné a neklamné útěšeBoží. Umírá v náručí kardinála, který ho zaopatřuje.
A pod týmž stromem sedával jiný velký muž toho-to století, Filip Neri. Torquato Tasso byl zklamánživotem a sedával tu jako vysloužilec života, kdežtoFilip Neri dovedl život uchopiti všude, ve všem, adovedl se tu stati sám dítětem, když si tu hrál s dět-mi, jak hlásá mramorová pamětní deska na uschlémstromu. Jenom jeho pahýly trčí k nebesům, je celývyspravován cementem, obezděn a podezděn, kon-servován, jak deska hlásá, z úcty k oběma mužům,kteří pod ním našli útulek. Sem uváděl Filip své žá-ky. Je to místo velmi příhodné. Nalevo od stromu,na úbočí Gianicola otvírá se jako vějíř malý amfi-teátr z kamenných stupňů asi o třiceti schodech. Tamusedávali jeho žáci, aby jim Filip anebo někdo z jehospolupracovníků pověděl něco o kráse ctnosti, o lás-ce Boží, o ošklivosti hříchu. A pak se zase mládeždala do her. Hrálo se v koule, alle boccie. Ještě dnesse hraje tato primitivní hra po celé Itálii. Filip sámvymýšlel hry pro chlapce, kteří skákali a běhali ko-lem něho.Někdy zatáhli i jeho do svého kruhu a dovedl býtidobrým spoluhráčem, hraje si s nimi jako rovnýs rovnými. Všechno jim dovolil, říkaje: „Buďte ve-selí, třebas i dříví štípejte na mých zádech, jenomnehřešte!" Až po letech dozraje myšlenka Filipovave velké dílo po celém světě. Jeho oratorium usku-teční ve větším měřítku teprve salesiáni, kteří se nacelém světě ujímají záchrany mládeže, zatím co Filipvlastně ani nechtěl zakládati řád, ani neměl chuti profiliálky v jiných městech, a když seskupil své v ja-kousi řeholní společnost, nedal jim pevné formy ře-holní, a také se oratorium dlouho neudrželo. FilipNeri vyrostl z Říma, z renesance a jejích poměrů.
Zde bylo jeho poslání a proto se také bránil jeho pře-nášení.Tady na Gianicolu vídával Rím pod sebou. To byljeho domov, jeho celý svět a celé jeho působiště. Vi-děl nekonečné moře šedých střech, vybledlých prej-zů, sluncem vysušeného okru na starých zdech palá-ců a kostelů. Viděl všechny paláce a kostely a jehoduch se nesl dále, až k věčným horám albánským.A dole se pode vší slávou a nádherou líně loudalavěčně kalná a stále žlutě špinavá Tibera.Dobře volil místo pro svá oratoria a pro své rekrea-ce. Je to kousek živého smaragdu uprostřed cihlové-ho moře, ostrov svěžího života, s něhož je viděti celýŘím, veškerou jeho slávu i zbožnost. Kostely i budo-vy i zříceniny dávaly samovolně látku k námětům,k řečem a k debatám v oratoriu.
Teď měl mezi svými žáky mnoho zpěváků a hu-debníků, kteří zvedali zbožnost otvíráním pokladůrenesanční opravdové krásy, jak byla zachycenav bohatých hudebních skladbách. Tak se střídalv tomto oratoriu zpěv, modlitba, řeči, diskuse, otáz-ky a zase zábava, aby celý ten dav pokorně pak kon-čil svůj den u dominikánů u Minervy. Přiváděl je naSalvě Regina, protože hluboká úcta mariánská bylajedním z jeho prostředků vychovávacích. Učil je dí-vati se denně a často do očí přečisté Panně a věděl,že, kdo se dívá do té čisté studánky, že se tam napijelíbezné čistoty na celý život. Ale neomezoval se je-nom na svou mládež. Kde viděl nějakou rybu, zmí-tající se v bahně, ihned k ní přiběhl, aby ji ulovilpro stůl svého Pána.Tak jde jednou kolem Andělského hradu a slyšíz daleka ryčný zvuk trub, dusot heroldova koně,zpěvy pohřebních bratrstev. Přispěchá, a vidí, ževedou na hranici k upálení zatvrzelého kacíře Pa-leologa. Slyší se všech stran, že s ním není řeči, ženechce ani odvolati, ani se smířiti s Bohem. Filip za-stavuje průvod. Duchovní, který provází kacíře, jecelý upocený, upachtěný samým obracením. Je jižnetrpělivý a mísí prosby s hrozbami. Filip se přiblížík Paleologovi, klesá před ním na kolena, zapřisahá,aby pro lásku ke krvi Kristově, ke své duši a ke své-mu štěstí nebyl tak zatvrzelý a aspoň vyslechl jehodůvody. Mluví tiše, mluví tklivě, ukazuje na ránySpasitelovy, pozývá ho do jeho otevřeného srdce.
Drzý a jizlivý fantasta, jakým byl Paleolog, pomalujihne a projevuje přání, že by s tímhle svatým se dalopohovořit. Filip spěchá k papeži. Není mu obtížnédostati milost pro Paleologa aspoň v tom, že je mudána nová lhůta, aby se mohl obrátiti. Filip navště-vuje kacíře ve vězení inkvisice a přilepšuje mu. Ško-da, že druzí nedovedli podobně jednati s touto hor-kou, popletenou hlavou. Paleolog nakonec přece u-mírá na hranici.Oratorium rostlo; čím dále, tím schopnější spolu-pracovníci se kolem něho shromáždili, kterým bylodílo římského oratoria již malé. Mezi tyto žáky pa-třil Baronio, Taruggi i Talpa, který mu později způ-sobil tolik bolestí horečným zakládáním filiálekv Neapolsku, takže se ho pak Filip veřejně zřekl.Byl to veliký boj stárnoucího již Filipa proti to-muto mladému, bystrému, ale vypočítavému člově-ku, který nechápal myšlenky Filipovy. Nechápal, žeFilip chtěl pokorně reformovati a vychovávati mlá-dež, aby z ní vzešly nové rodiny a nové kněžstvo.Filip nechtěl působiti přímo na reformu kněžstva;to vždycky odmítal. Proto se také později střetl sesvatým Karlem Boromejským, který chtěl jeho ora-toriány míti u sebe, který je chtěl postaviti vedle far-ního duchovenstva a který je posílal jako visitátorysvětského kléru. To Filip rozhodně nechtěl a postavilse jak proti svatému Karlu, tak proti Talpovi. Bál seTalpova chladného ledového mozku, o němž říká-val, že je to největší pokušení mládeže, protože ta-kový člověk prý se nakonec docela odcizí skutečnos-ti, pravdě i životu, až se octne docela sám a na po-kraji bludů, protože pýcha bývá slepá i v otázkáchvíry.Měl druhého žáka, andělského Saviola, jehož musilzase krotiti v přísnosti, s jakou tento káznil své tělo.Byl přísný na sebe i na druhé, strohý a vášnivý. Tak,když jednou šli kolem vatikánských paláců, nemohlse již udržeti a vzplanul hněvem. Vykřikl nahlas:„Když už tohle všechno shoří? Oheň, oheň na to vše-chno!" Filip se usmál tomu ohni. Věděl, že tyto síněbudou zase naplněny svatostí.
San Girolamo již nestačilo. Proto si vyžádali jehožáci kostel Santa Orsola della Pieta, ale ani to nesta-čilo. A tak se dostává Filipu Neri nového střediska,kde již zůstane, kde i skončí svůj život a kde zůstanena věky střed jeho díla a myšlenky. Papež mu dávákostel zvaný Vallicella, čili V údolíčku. Filipovi sekostel příliš nezamlouval. Také se netajil papeži tím,že ho příliš neobdaroval, i když mu kostel na věčnéčasy zajistil. Ale papež mu ukázal, že dobře chápejeho poslání, i že to s ním dobře myslí. Ukázal mu,že má teď většinu svých žáků a posluchačů z řad pa-pežského dvora a ze dvora kardinálů a římské šlech-ty. A všechny tyto paláce a příbytky těchto dvořanůbyly natlačeny kolem kostela Vallicella. Však si nato světec vzpomněl za čas, když na nějakou dobu sepřestěhoval papežský dvůr do Bologne, kdy bylov oratoriu proti jiným časům jako po vymření.V tom je veliká zásluha Filipova, že převychovaltyto dvořany, tyto mladé duchovní, kteří tvořili pa-pežův dvůr, kteří se později dostávali na nejvyššímísta ve světě a řídili pak Církev. Teď se již nemoh-lo poukazovati na to, „jak se žije v Římě". Papežskákurie i kardinálské dvory staly se místy upřímnéhosnažení o duchovní život.Při kostele bylo dosti místností, a zase nestačily.Protože příhodné místo přivábilo ještě ty, kteří do-sud oratoria neznali. Teď pomýšlelo již více lidí nato, aby se toto dílo rozrostlo a aby bylo zajištěno dobudoucna.
Svatý Filip Neri se znal dobře se svatým Ignácem.Rozcházejí se prameny o tomto styku. Jedni praví,že prý svatý Filip žádal o přijetí do Tovaryšstva,ale nebyl přijat, druzí opět říkají, že byl právě vábendo Tovaryšstva svatým Ignácem a že se tomu hou-ževnatě bránil. Myslím, že takovéto řeči jsou trochunechutné. Kdo zná velkorysost svatého Ignáce, ne-může připustiti, že by nepochopil osobité zvláštnostidíla Filipova a chtěl ho přetáhnouti k dílu, které na-prosto se nehodilo tak nespoutané a svobodu milujícíosobě Filipově. Vždyť Filip, i když byl vlastně do-nucen založiti klášter oratoria a stati se jeho předsta-veným, dlouho se do svého kláštera nenastěhoval.A Filip by sám jistě nežádal o přijetí do řádu Igná-cova, neboť když pak sám zakládal svou společnost,dal jí takovou volnost a svobodu, že je to jakoby pro-tikladem přísné zkázněnosti Tovaryšstva. Snad vše-chny ty legendy povstaly tím, že Filip Neri, kterývřele miloval svatého Ignáce a celé jeho dílo, ve kte-rém viděl velkou pomoc Církve, ustavičně doporu-čoval novice nově se tvořícímu řádu. Protože měl ta-kový vliv na mládež a tak ji pronikal až do duše,proto vždycky doporučoval nejlepší. Svatý Ignácpak jednou zažertoval a řekl o Filipovi, který mupřivádí novice, že se podobá zvonu, který jiné zvedo kostela, ale sám tam nevstoupí.Pokud víme, vyjednávali vážně theatiní o sloučeníobou institucí, ale protože svatý Filip vůbec nechtělzakládati řád a protože měl jenom jednu myšlenku,totiž zachrániti římskou mládež, byl také hluchýk tomuto jednání, které také skončilo bezvýsledně.
Ale jeho vlastní žáci mu nedali tak brzo pokoje.Tam musil ustoupiti. Oratorium se rozšiřuje. Přichá-zejí noví kněží, jiní se zase dávají pod Filipovo ve-dení a vypomáhají v oratoriu. Přicházejí i kardiná-lové. Pokorně se súčastní sezení a pobožností a zpě-vu pro ostatní lid, hlavně pro mládež. V oratoriu jejeden duch bratrské lásky, jedné lásky k Bohu, vekteré se všichni vzájemně povzbuzují. Přicházejí ná-vštěvníci z celé Itálie a jsou tak pohnuti, že se jimnechce odejít. Takové divadlo ještě nespatřili. Děl-níci, kněží, dvořané, kardinálové, šlechtici i řemesl-níci, umělci i učenci, zpěváci i zbrojnoši. To všechnozpívá jedny „Lodi" a tísní se v jedné místnosti, vekteré je horko k zalknutí. Někdy i Filipův pes a ko-cour mají toho dost a pak tu vřavu ovládne jediněFilip, který, jakmile promluví, strhuje na sebe pozor-nost všech. Jeho žáci vnášejí nového ducha do svéhoprostředí. Duchovní život není již tak v opovrženíjako dříve.Mýlil by se, kdo by se domníval, že teď, když na-stal jiný život na papežském dvoře, nastala takézměna na dvorech šlechticů, prelátů a vyslanců a žeproto není tak zapotřebí Filipova oratoria.Ted právě více než jindy. Řím zívá prázdnotou anudou. Především v neděli. Ulice jako ve vymřelémměstě. Dlouhé, těžké nedělní odpoledne v Římě. Fi-lip vytušil, že tato odpoledne, prázdná a těžká, jsouprávě tak nebezpečná, jako bývala dříve, dokud bý-vala naplněna výskotem a jásotem. Nadbytek tohotočasu ukazuje okolnost, že Filip musil zavěsti čtyřiřeči v neděli a vedle toho ještě vodil své posluchaček dominikánům do různých kostelů na adorace.A když ani to nestačilo vyplniti prázdný čas, rozdě-lil ještě hojněji své žáky po nemocnicích a ještě víceje posílal vyučovati děti a prostý lid náboženství.
Tak vybudoval pro všechny z oratoria nižší i vyššínáboženskou školu. Ve svém oratoriu nahradil vše-chny nedostatky náboženského poučování v koste-lích a především přístupným lidským stylem přelé-val svaté pravdy do duší, které toho potřebovaly aprávě tak, jak toho potřebovaly. Již tím, že osvobo-dil krásná slova Boží od falešného slavnostního pa-thosu, který vlévá nedůvěru nejenom k řečníkovi ak jeho hlasu, nýbrž i ke hlásané pravdě. Mohli by-chom jeho oratorium srovnati jedině s exerciciemi.Ovšem, tak se liší oratorium od exercicií, jako se lišilsvatý Filip od svatého Ignáce. Exercicie jsou přesnělogicky zladěny a sestaveny a v nich nakonec rozumpoučený přikazuje ostatním schopnostem lidským,aby provedly, co uznal za dobré osvícen věrou a pře-tvořen milostí Boží. Oratorium však působí více navůli. V exerciciích jest logická stavba, kdežto orato-rium pracuje podle okamžité potřeby a proto se řídívíce vytušením a inspirací. Nejdříve vlastně působíoratorium na cit a obrazivost a teprve přes ně navůli. Proto potřeboval svatý Filip krásná vypravo-vání ze životů svatých a církevních dějin. Tato po-třeba byla také jednou z příčin, proč měl svatý Filiptolik Baronia k tomu, aby se dal do psaní církevníchdějin. Nebyl to jen účel apologetický, proti histori-kům Magdeburských Centurií v Německu. Prvoupříčinou byla potřeba oratoria. Proto také milovalFilip tolik církevní zpěv a hudbu. Jimi naladil srdceposluchačů, že pak byli přístupnější jeho pravdám.Konečně v exerciciích je každý vlastně sám s Bohema svým duchovním vůdcem, kdežto v oratoriu pů-sobila jako velmi důležitá složka zbožnost společná,kde jeden strhoval druhého.



11. Stavitel chrámu


PŘIBLÍŽILA SE DOBA, KTERÁ MELA UZAVŘIti dílo Filipovo. Každá myšlenka, jakmile dozrává,jakmile se jí uchopí více lidí, musí býti posléze orga-nisována, protože by pak do ní každý vložil, co bychtěl, protože by se za ní pak mohl skrývati každýse svým osobním přínosem, což ostatně nezamezí do-cela ani nejdokonalejší organisování.Organisování každé myšlenky je vlastně počátkemodchodu oné osobnosti, která byla otcem myšlenky.Již není sama. Již nestojí sama za myšlenkou. Vícelidí si tuto myšlenku oblíbilo. Bylo by to výhodou,ale to je ošidné, že nemají všichni onoho zápalu, ženevidí všichni tak daleko a že nejsou všichni tak ne-zištní a čistí ve svých úmyslech, jak ten, jenž nějakouvelkou myšlenku vrhl do světa, jenž se pro ni mnoholopotil a hodně trpěl. Ale organisace aspoň má tuzásluhu, že se snaží zachrániti, co se z oné myšlenkyzachrániti dá, a snaží se aspoň počtem a kontrolounahraditi velkorysost a jasnozření oné osobnosti.
Filip prostě shromažďoval okolo sebe mládež a vě-říci, kteří chtěli Boha lépe poznati a upřímněji mi-lovati. Zřídil pro ně oratorium, které mělo býti ško-lou lásky Kristovy, ohništěm k zapálení srdcí. Ora-torium bylo nezbytnou školou náboženského vzdě-lání v době, která mluvila spíše o Alkibiadovi anymfách, spíše o kráse než o Kráse, raději o mytho-logii než o theologii. Rostly zástupy těch, kteří sechtěli poučiti, kteří se chtěli zapáliti, a proto se takémnožil počet těch, kteří viděli velikost a důležitosttohoto díla. Teď již nebyl Filip sám. Ale jestliže jehopokora a svatost stačila na ovládnutí myšlenky, ne-byla by stačila jenom tato jeho myšlenka k řízení audržení díla, které začal, které však mělo již přílišmnoho spolupracovníků.
Velikost Filipovu vidíme právě nejlépe z toho, žedůsledně a vytrvale odmítal jakékoliv plány rozšířitisvou myšlenku, že se nechtěl rozrůstati do šíře. Vy-rostl v Římě, neznal nic než Řím. Znal jenom římskévěřící, a poznal, že jeho oratorium je potřebné proně. A nikdy ho nikdo nepřiměl k tomu, aby se snažila staral o rozšíření. A když se jednalo o zorganiso-vání jeho myšlenky, svolil jen k tomu, aby se jehoknězi sdružili kolem oratoria a jenom pro oratoriumřímské, aby toto dílo mohlo pokračovati. Ale, a totrochu předbíhám, dal svému oratoriu takovou ústa-vu, že vlastně sám již nerozhodoval, že sám se vlast-ně o tuto novou společnost nestaral. Vždyť trvalodlouho, a musil sám papež na to naléhati, než se Fi-lip nastěhoval do nového kláštera při novém kosteleve Vallicelle.Protestoval nejednou proti tomu, že by chtěl zaklá-dati kongregaci. Říkal, a to nebyla jen pokora, žejeho kongregace vyrostla sama z jeho díla. Přijímalnové členy do své skupiny kněží, starajících se o ora-torium, jen proto, aby oratorium mohlo stačiti naveškerou práci, která rostla, až úplně vyčerpávalavšechny síly dosavadních členů. Když pak na němjeho žák Talpa vynutil filiálku v Neapoli, nikdy seo ni nestaral a klidně ji přehlížel, jako by jí vůbecnebylo. Za svého života ji nikdy neuznal za své dílo.
Podobně jednal také v Miláně. Podlehl nátlaku aposlal tam dva své žáky. Ale ne nejlepší, ne ty, kteréby milánští, především svatý Karel, byli chtěli. Roz-hodně ne Tarugiho, kterého potřeboval pro Rím. Jeto historie velmi zamotaná, toto zakládání oratoriav Miláně. Bylo by se o ně snadno rozbilo přátelstvímezi svatým Karlem a Filipem. Rozladění a jistávzájemná citlivost vlekly se dlouho jako stín mezivztahy obou světců. Na velké prosby poslal svatýFilip dva žáky do Milána ke kostelu San Simone.Tedy ne k výhradním službám Karlovým. A brzozase i tohoto kroku litoval. Když vypukl mor v Mi-láně, ihned odvolal své žáky a Milán již neviděl jeho kněží.
Založil pro potřebu svého oratoria jen volnou kon-gregaci. Šel opět o stupeň dále než tehdy právě mo-derní kongregace řeholních kleriků. On založil kon-gregaci světských kleriků. Jeho klerici byli světský-mi kněžími, kteří žili společně, pro společný úkol, alemísto slibů skládali jen jakési zavázání ke společné-mu životu a k zachovávání pravidel, pokud budoužiti v oratoriu. Nebylo to něco překvapujícího poúpravě řeholní metody, jak ji provedli theatini a je-suité a některé nové kongregace řeholních kleriků,kteří nenosili šatu odlišného od šatu světských kněžía kteří neměli dlouhého oficia v choru, ani zbytkůmnišství, jak zůstaly v řádech žebravých.Svatý Karel Boromejský prováděl horlivě reformuve své velké diecési. Potřeboval však k tomu mnohopomocníků. Ohlížel se po pomoci ve všech novýchkongregacích. Jesuité i theatini i Clerici regularesmu pomáhali. Ale Karel chtěl jich užiti k úkolům re-formačním mezi kněžstvem, a takové úlohy těžkomůže přijmouti nějaký řád, nemá-li se stati odiosním.Karel chtěl proto míti oratoriány, kteří byli rovněžsvětskými kněžími, žijícími jako ti, mezi kterýmiměli působiti. Chtěl jich užívati k tomu, aby kázalikněžstvu, aby visitovali kněžstvo.Jednalo se o zjevně rozšíření plánu a myšlenky Fi-lipovy. Filip se zvláště hrozil ve své velké pokořemyšlenky, že by jeho učedníci měli reformovati klé-rus a visitovati světské duchovenstvo. Vždyť se jižhrozil každé myšlenky, že by chtěl nebo měl prová-děn vůbec nějakou reformu. Chtěl jenom vzdělávati,učiti, povzbuzován věřící. Chtěl naučiti lidi milo-vati Boha. To byl celý jeho program.
Pokouší se svatý Karel, pokouší se i jeho důvěrníkSpeciano. Speciano byl kanovník milánský a potomdůvěrník a prokurátor Karlův ve všech těžších cír-kevních i politických záležitostech. Od různých pa-pežů byl posílán do různých zemí jako vyslanec akdyž se vrátil, vystřídal několik diecésí jako biskup.Naposledy byl vyslancem u císařského dvora v Pra-ze u Rudolfa II., kde pobyl šest let a súčastnil sevytrvale práce pro náboženskou, katolickou obnovučeské země. Tento Speciano se velmi namáhal, abydostal oratoriány do Milána. Příčinu k tomu zavdalaposlední návštěva Karlova v Římě. Přišel v r. 1579do oratoria v Římě. Sloužil v něm mši svatou a po-dával sv. přijímání. Zpráva o jeho přítomnosti roz-nesla se po Římě. Každý chtěl přijmouti nejsvětějšíSvátost z jeho rukou, a tak trvalo jeho podávání celétři hodiny. Podal sv. přijímání více než 1500 osobám.
Odpoledne se súčastnil všech pobožností i průvodůa zakončení u dominikánů. Karel viděl, jak orato-rium působí dobře náboženským vzděláváním a pro-hlubováním, a přál si upřímně míti již konečně tytokněze v Miláně. Naléhal tak dlouho, až mu Filipslíbil dva kněze. Ale když pak mělo k tomu dojiti,nemohl se Filip odhodlati pro žádného. Ty, kteří byse byli hodili, potřeboval v Římě, a kterých tak na-léhavě nepotřeboval v Římě, nemohl ani potřebovatijako samostatných vůdců duchovních v Miláně; atak se vedlo mezi Karlem a Filipem neutěšené a bez-výsledné jednání několik let. Za deset let vyjedná-vání píše konečně Karel, že by snad bylo věru načase, aby se toto nekonečné vyjednávání skončilo.
Filip neodpovídal. Ale Karel a Speciano ještě jednouse pokusili příměti Filipa, aby přesadil své dílo mi-mo Řím. Když bavorský vévoda Vilém V., mladé,horlivé katolické kníže, prosí o kněze, horlivé a uče-né, kteří by mohli dobře působiti na lid a kněze v je-ho zemi, navrhují papeži oba dva kněze Filipovy.Papež přivoluje k návrhu Karlovu a určuje dva kně-ze Filipovy, kteří mají odjeti do Bavorska, Filip všakvymohl u papeže odvolání tohoto určení; přece pakposlal aspoň dva kněze od San Girolamo, kteří mělisice jeho ducha, ale nebyli z jeho kongregace. Titokněží pak zrušili dané slovo, a tak nejel do Bavorskanikdo. Karel se cítil ponížen a pokořen, protože sámvedl toto vyjednávání. Vytýkal proto Filipovi velmiostře jeho jednání. Speciano ho k tomu ještě řádněpodpichoval. Oba psali ostré listy. Karel dokoncekáral Filipa. Speciano na list, který papeži oznámilztroskotání onoho plánu s Bavorskem, připsal dově-tek: „Tihle Otcové z Vallicelly mají prapodivnéhoducha, když se nerozpakují takto přecházeti papež-ské rozkazy." A Karel šel ještě dále. Psal: „Věztedobře, že podle mne mělo by to býti pro vás přesnýmpravidlem poslouchati nejenom zákonů, nýbrž ipouhých pokynů jeho Svatosti s dokonalým podro-bením se s ochotou. U vás však naopak je cítiti jistépřilnutí, které vás vede k tomu, abyste měl všechnysvé lidi kolem sebe pod záminkou, že jich nemátedosti, a to vás vede k tomu, že kolísáte a váháte, mís-to co byste měli býti horliví a plni nadšení, když sejedná o službu Pánu a svaté Stolici... Mám ob-zvláštní lásku k vaší kongregaci a neopomenul jsemkolikráte takto k vám mluviti, ale nevidím, že byz toho byl vzešel nějaký užitek." Speciano dokládalk tomuto listu: „Vallicella má dosti kněží. Jeho Sva-tost zahrnula ji mnohými výsadami, a když chtělaněkteré z nich zaměstnati mimo Rím, měli jste proni jenom výmluvy." Speciano věděl ještě ze zádveří,že papež sám projevil podiv nad tímto jednánímOtců. Ale je prý příliš dobrý k těm, kteří nechtějíposlouchati dobrovolně.
Tento dopis zabolel Filipa. Nechápal dobře, co odněho a od jeho kněží všichni chtějí. Oratorium vy-rostlo přece jen a jen z římských poměrů. Viděl, žejiž to je dosti pro jeho myšlenku, že byla zorganiso-vána v Římě. Věděl dobře, že by se nedařila jinde.Že by jinde nezapustila kořeny, protože vyrostlaz množství mládeže, šlechticů, mladých studentů akněží v Římě.Karel Borromeo byl duch organisační a Filip spon-tánní. Nemohli se pochopiti a nerozuměli také vzá-jemně svému dílu.V sakristii ve Vallicelle jest uchován dopis, kterýpsal Filip Karlovi v této záležitosti. Dopis má mno-ho změn, škrtů. Některé věty jsou dvakrát načínané,nedokončené. Karel dotkl se velmi živého a citlivé-ho místa, když ho obviňoval z nedostatku posluš-nosti a smyslu pro obecné potřeby křesťanstva a celéCírkve. Začátek dopisu diktoval Filip svému tajem-níkovi. Ale pak se pojednou mění rukopis i tón do-pisu. Filip jej vytrhuje tajemníkovi z ruky a píšedále sám. Píše chvatně. Hájí se, místy přechází k úto-ku. „Co se týče toho, že myslím jen na sebe a na svoukongregaci, jako na svou věc, Vaše Milost má právětuto pověst, že myslí jenom na sebe, ale k tomu ještě,že bere druhým, co jest jejich." Křesťanská láska všakvelela Filipovi, aby tato slova, chvatně načrtnutá,podle nichž by se zdálo, jako by Karel byl ochotena hotov pro reformaci své diecése vydrancovati vše-chny jiné diecése a řády a posbírati jejich schopnélidi, a kterým by se mohlo špatně rozuměti, zaseškrtl. Tento dopis nebyl nikdy odeslán. Filip jej na-psal, aby ulehčil svému zraněnému srdci, ale pak do-pis odložil. Uschoval si jej, aby mu připomínal, žei nejlepší a nejsvětější přátelé člověku nestačí, že aniti ho nepochopí, a že se musí ohlížeti po jiném, do-konalejším, lepším Příteli. Filip kolikráte si taktoulehčoval, když byl zraněn. Ale sám byl tak jemný,že nechtěl, aby někdo trpěl podobnou bolestí, jakábyla způsobena jemu.
Když pak zvážíme jiný výrok Karlův, který kdesipronesl o oratoriu a Filipovi, pochopíme, proč seFilip bál poslati své členy do oratoria. On učil svéžáky svaté duchovní svobodě. V takovém duchu jevychovával, a s druhé strany dobře znal autoritář-skou povahu církevního knížete, který od mládí bylzvyklý jen rozkazovati, který od mládí se stal jed-ním z největších církevních hodnostářů, jemuž bylosvěřeno státní sekretářství. Jak by asi honil jeho děti,jak by jeho dílo docela překreslil podle svého . ..Karel totiž napsal jako stížnost na oratoriány, alezároveň tím podal jejich nejlepší obhajobu: „Dobřevidím, že se rozcházejí úmysly mé a oněch Otců. Onichtějí, aby jejich kongregace závisela jenom od nich,kdežto já chci: „che tutto sia nella mia volontá -aby vše bylo podle mé vůle"!" Tento závěrek listuze 7. října 1577 je příznačný. „Chci, aby vše bylopodle mé vůle ..." S takovým duchem se ovšem ne-muze smiřiti žádný představený žádneho radu, tímméně onoho řádu, jehož duch byl duchem takovésvobody.Filip dostal kostel. Na dobrém místě, protože byluprostřed města, blízko Vatikánu, blízko velkýchřímských paláců a ústředních úřadů. Ale v jakémstavu! Věru, člověk nepochopí, jak mohl tento kos-tel stati tolik starostí a jak jeho komendátor kardinálAlexander mohl tolik lpěti na něm a takové potížečiniti vyvlastnění a osamostatnění tohoto kostela pronovou kongregaci. Kostel byl malý, dávno již neo-pravovaný. Když jej stavitel prohlížel a když odkrylponěkud základy, poznal, že byl nejvyšší čas tutozkoušku vykonati, protože kostel měl již několikpovážlivých trhlin. Filip si vybral dobrého architek-ta. A rozumného. Nadšený pak byl jako Filip. Filipjej lehce získal pro své smělé plány. Tak se shodliokamžitě, že by bylo škoda starý, nevzhledný kostelopravovati, že bude dobré postaviti raději nový.Architekt Matheo di Castello byl žákem Michelan-gelovým a měl jeho smělost a při tom vyváženostv liniích. Pravděpodobně se inspiroval kostelem je-suitským Al Gesíi. Celý kostel tvoří jeden prostor,jedna lod ústí v mohutném kněžišti. Pro potřeby pakkláštera, který má mnoho kněží a proto potřebujemnoho oltářů, načrtl ověnčení kostela kaplemi, kteréby byly vzájemně spojeny nižší chodbou. Tak asi,jako je v bývalém jesuitském kostele Panny MarieSněžné v Olomouci.
Architekt nabídl zdarma celé své umění do služebFilipova plánu. Ale bylo ještě třeba platiti zedníkya materiál. Filip se však nestaral tuze o peníze. Začalse čtyřmi sty tolarů, jež si uložil stranou ještě v do-bách přízně svatého Karla, který mu dal tyto penízena zřízení oratoria. Ovšem, to bylo bedně málo. Takse musil Filip a jeho žáci ohlížeti po dobrodincích.Byla to cesta bolestná a kostel se vlastně stavěl ce-lých 15 let. Filip se obrací na svatého Karla, aby mupřispěl. Svatý Karel slibuje přímluvu u jiných, ao sobě praví, že má peníze a že dá peníze, ale v Mi-láně. Ať tam jenom oratoriáni přijdou a on jim vy-staví i kostel, i klášter . .. Také skutečně na tutostavbu od svatého Karla nedostali ničeho. Papež po-slal na Karlovu přímluvu velikou částku. Filip totižnechtěl nikdy použiti své známosti s papežem k to-mu, aby od něho chtěl nějaké výhody anebo peníze.Až do roku 15 81 má 22.000 tolarů. Ale dluhů přes100.000 a stále ještě rostou. Tak nastala přestávkave stavbě.
Roku 1575 byl položen základní kámen; ale tímbyl také položen základní kámen k nové stavbě ve-likých starostí Filipových. Již se myslilo, že se ne5-přátelé oratoria umoudřili, ale povstali zase noví.
Tentokráte z okolního obyvatelstva, které nemělovalnou pověst a ted se domnívalo, že bude novýmklášterem a ruchem kolem něho důkladně omezo-váno ve svých neřádstvech. Ve dne i v noci se dálypokusy o sabotáž. Kněží i prostí laici i dělníci bylivícekráte předmětem nebezpečných útoků. Filip všaknezakolísal. Prozradil kdesi důvěrně s dojímavounaivitou, že učinil smlouvu s Madonnou, že nezemře,dokud kostel, který právě měl býti postaven k poctěPanny Marie, nebude dostavěn. Filip svěřil celoustavbu její ochraně a jednou viděl v tajuplném zje-vení, jak Maria drží ruku nad řítící se klenbou. Upo-zornil stavitele na toto vidění a stavitel pokorně u-znal, že klenba jest opravdu málo podchycena a žebude třeba co nejdříve vystavěti ochozy s kaplemi,aby se tíže poněkud rozdělila. Za 16 měsíců jsouhotovy stěny i klenba. Pak je již kostel otevřen au hlavního, prozatímního oltáře se konají ráno bo-hoslužby, aby se pak přes den dále pracovalo. Baro-nio vidí již v duchu celý kostel i jeho výzdobu a pro-hlašuje jej hrdě za jeden z nejkrásnějších kostelů řím-ských. To také dnes je. Řehoř XIII. chodíval sámosobně velmi často se dívat na stavbu. Kolikrát če-kal, že Filip začne prošiti o almužnu na dostavěníkostela, ale Filip nikdy slovem se nezmínil. Filip siza to vyžádal jinou milost. Vyžádal si jednoho ze třísoudobých nejlepších kazatelů italských, kapucínaAlfonso Lupo, španělského původu, na postní kázánípro rok 1577. Lupo přitahoval lidi, kteří denně plniliprostranný kostel. Filip si ho vyvolil, protože odpo-vídal docela duchu jeho oratoria. Netřásnil svýchřečí, nýbrž jako kladivem bušil do srdcí a přetavovalje žárem svého nadšení. Filip si ho však nejprve vy-zkoušel svým originelním způsobem. Když ho slyšelkdesi po prvé kázati, přistoupil k němu, zcela září-címu a snad ještě ochotnému přijímati poklony, apravil: „Nu, vaše kázání nejsou nic zvláštního. Vy-rovnají se jen druhým ..." A když se kapucín usmáltéhle pochvale, objal a políbil ho a řekl: „Teď jsikázal ještě lépe!"Svatý Filip si ho zamluvil ještě pro příští rok, tře-bas již svatý Karel hořel netrpělivostí, aby jej takéco nejdříve měl. Zase svatý Karel v úloze sběratelevšech apoštolů, kazatelů, reformátorů pro Milán azase Milán!V nejlepším rozmachu se stavba zastavila. Poklad-nice byla dokonale vyprázdněna a nebylo přímé na-děje na další peníze. Mezi tím k dovršení všech bědumírá starý architekt Matheo. Ale Filip měl dobréznámé ve všech ceších uměleckých. Málem že se ne-pobili horlivci, kteří chtěli míti čest budovati novýchrám pro duchovního vůdce nového Říma a novýchkumštýřů. Martino Lunghi Starší jest rovněž žák Mi-chelangelův.Filipovi žáci naléhají nyní na to, aby kostel bylještě rozšířen. Opakuje se historie z prvého vyměřo-vání kostela. Na jednom konci stál architekt a nadruhém Filip. Vzdálenosti měly ukázati délku kos-tela. Ale najednou začne Filip postupovati a rozmo-távati šňůru, takže kostel vyrůstá nad původní roz-měry. Teď zase chtějí žáci rozšířiti apsidu a kaple.Lunghi je ale pietní a loyální ke svému předchůdci;provádí sice některé změny, ale tyto korektury jsoudocela jemné a sotva znatelné. Konečně našli mece-náše. V Bologni žije papežský legát, kardinál Cesi.
Seznámil se s nějakým Palleottem, který byl vycho-vancem Filipova oratoria. Palleotto líčil kardinálovikrásnou činnost oratoriánů a prosil o pomoc pro svédrahé oratorium. Ale kardinál Cesi, třebaže byl zbož-ný a rozhodl se, že všeho svého církevního i rodinné-ho jmění použije na dobročinné a nábožné účely, ne-miloval příliš theatiny. I on se ještě bál všeho, cozavání přísností. Pavel IV. posloužil velmi zle theati-nům, jichž zakladatel byl z rodu Caraffů, po Pavlo-vi tolik nenáviděných. Paleotto dokazoval, že orato-riáni nejsou řeholními kleriky, že jsou to světští kně-ží, že jest to kongregace velmi rozumná. Když pakmu líčil nával mládeže a kněžstva do oratoria v Ří-mě, když líčil jejich adorace, odpolední promluvy,pouti... zvolal Cesi: „Proč jsi mne na to dříve ne-upozornil, když jsem byl ještě v Římě, již to mohlobýti všechno dávno postaveno!" Slíbil 30.000 tolarůna dostavění kostela. Slíbil. Ale teď začala bolestnácesta za nimi. Kardinál totiž zapomněl, že kdysi slí-bil dominikánům, že jim postaví v Římě nový kostel.Marně dokazovali dominikánům, že již mají kostelův Římě dosti. Tomu poukazu unikli poukazem, ať jimtedy vystaví slíbený kostel jinde. Konečně Palleottodosáhl toho, že papež zprostil Cesiho tohoto slibu.Ale ani tak nemohl dodržeti slibu učiněného Filipovi.Přepočítal se ve svých důchodech. Nestačil ani najeden kostel, natož na dva. Splácel peníze po několiklet a tak celkem dosáhl dvou třetin slíbené částky.Slíbil ještě něco odkázati, ale ani to nestačilo. Odká-zal 8 tisíc tolarů. Celkem tak dal asi 22 tisíc tolarůi s odkazem. Konečně byl kostel zhruba dohotoven.
Architekt naléhal stále na to, aby kostel měl kamen-nou fasádu, tak jako má několik římských kostelů.Fasádu z travertinu. Toho se ale Filip již nedočkal.Rozhodně se postavil Filip proti tomu, aby kostelbyl vymalován freskami. Chtěl jej míti jen světlevytónovaný. Malíři měli proto později příležitostvyzdobiti jej freskami ze života svatého Filipa Neri.Vše bylo připraveno, aby se mohli jeho žáci přestě-hován do nového domu. Měli dříve několik soused-ních domků, ale ty musili zbořiti, aby bylo dostimísta pro kaple. Stavěli novou, jednotnou budovu,světlou a prostornou na onu dobu. Již se nemusili taktísniti jako dříve, když bydlili až tři v malých svět-ničkách. Dostali krásný klášter.Teď se jednalo o to, aby nové kongregaci byladána pevná forma. Nastala doba jakési melancholiepro Filipa. Cítil, že krásné doby zlaté svobody, kdyvšechno řídila jenom jeho inspirace, jsou nenávratněpryč. Příliš mnoho lidí se kolem něho sešlo. Stavbanového kostela a kláštera přitahovala mu zástupynových a nových spolupracovníků. Ostatně sám na-hlížel, že musí ještě za svého života viděti své dílozajištěno. Příliš mnoho příznivců znamenalo prooratorium zároveň příliš mnoho těch, kteří by chtělispolu mluviti do jeho ducha a do jeho správy. To jeprastarý názor, že mimořádná doba si žádá mimo-řádné prostředky a jeden z těch mimořádných pro-středků obyčejně býval a bývá, žádati zatažení řádů,kongregací a podniků, které tu jsou a mají několiklidí anebo něco peněz, do všeho, kde je právě nějakámezera. Tak chtěli mnozí vyspravovati mezery lid-mi, které shromáždil Filip jen a jen pro své římskéoratorium. Nemůžeme dosti schvalovati jeho postupvůči svatému Karlu, který jako kardinál a ze svět-ského kléru, nedovedl pochopiti jeho potřebu trvatineúprosně na původním určení kongregace.Filip ji vybudoval tak, aby mohla sloužiti oratoriua všude jinde by musila ztroskotati, protože k jinýmúčelům byla klášterní disciplina oratoria málo po-drobná a vyztužená. Kongregace Filipova jeví vel-kou podobnost a dokonce obdobu s oblátkami svatéFrantišky Římské. Sv. Filip byl zpovědníkem těchtořímských dám, které žily společně, podrobovaly seurčitým, volným pravidlům, měly své kněze, své po-božnosti, jinak však žily úplnou svobodou. Nesklá-daly slibů, a mohly se kdykoliv vrátiti do světa,podobně jako belgické bekyně ještě dnes. Ale bylotřeba dáti této společnosti určitou ústavu, aby ji mohlněkdo zastupovati navenek a spravovati uvnitř.
Kněží se sešli v novém kostele a zvolili si pět členů,kteří měli celou kongregaci říditi a také jí dáti po-drobnější ústavu a stanovy. Vrchním představenýmbyl zvolen svatý Filip.Tak vyrostli oratoriáni z oratoria. Ale Filip senemíchal příliš do správy této kongregace, která muzůstala jenom prostředkem pro oratorium. Trvalodokonce velmi dlouho, než se nastěhoval do novéhokláštera. Až na papežský pokyn opustil své oblíbenéhnízdečko u San Girolama. Vybral si světničku ažkdesi u střechy kostela a kláštera. Několik krokůměl jen na střechu, kam často vystupoval, aby tamrozjímal. Měl tak rád kamenné moře věčného města,moře prejzových střech, kytici krásných věží, svá-zaných stuhou žluté Tibery.
Ze své pozorovací výšky viděl pod sebou nemocni-ci, viděl římské ulice a v nich své dílo. Teď již málovycházel ven. O jubileu v r. 1575 již ani mnoho neza-sahoval, protože jeho žáci byli již vychováni k ochot-né pomoci a službě. Jeho bratrstvo Trinitá dei Pe-legrini se tentokráte obzvláště vyznamenalo. Samoživilo a ubytovalo přes 145.000 poutníků. Ošetřilopak na 21 tisíc poutníků nemocných, nebo unave-ných. Žáci Filipovi z nejvyšší římské šlechty obchá-zeli v kutnách bratrstva, se staženou kapuci přes oči,chodili dům od domu žebrajíce na své poutníky anemocné. Sám papež i kardinálové sloužili poutní-kům. Oratorium Filipovo bylo nyní přeplněno. Stá-valo se, že jeho kněží klesali ve zpovědnici přepra-cováním.Do této doby také připadá založení řádu kamili-ánů pro ošetřování nemocných, stižených nakažlivý-mi nemocemi, hlavně morem. Sv. Kamil de Lellisbyl žákem Filipovým a jeho láska k nemocným vy-rostla i s jeho dílem při návštěvách oratoria v ne-mocnicích.Tak závodilo v Římě mezi sebou několik světců:sv. Ignác, sv. Kamil, sv. Filip, sv. Felix z Cantalizia.Každý podporoval reformu na jiném úseku. Filipměl plné právo hájiti si svobodu úseku svého.



12. Žáci naplňují mistrovo dílo


ČÍM VÍCE JSEM STUDOVAL HISTORII ORAtoria v letech po nabytí vlastního chrámu, tím mibylo jasnější, že celému tomuto dílu byl světec jaksvým duchem, tak svými radami přítomen jen na-polo. Z díla jeho stávalo se něco, co snad přijíti mu-silo, co však zároveň spoutalo a zúžilo velkou myš-lenku, které se dařilo jen v naprosté svobodě, kterousi Filip uchoval i v dobách, kdy přísní reformátoři,bojící se „falešné svobody protestantské" se stavělik jeho dílu zamítavě a nepřátelsky.Podíváme-li se do dalších dějin oratoria, vidíme,že opravdu nebylo Filipovým úmyslem zakládatinový řád, nýbrž pouze zajistiti život a činnost jehooratoria. S jedné strany vidíme, že se houževnatěbránil každému rozmnožování nových klášterů, ženikdy nechtěl nikomu vyhověti, kdo ho prosil, abyzařídil oratorium také u nich. Vidíme však též, žena mnoha místech, nemohli-li dosáhnouti od Filipajeho spolupracovníků, prostě si utvořili své nezá-vislé oratorium vlastní. Kdyby se bylo pokračovalotouto cestou, mohlo býti takových oratorií rozsetopo světě a mohla vydatně spolupracován s jesuity.
Ale žáci Filipovi byli příliš oslněni myšlenkou, žeby mohli býti také zakladateli řádu. Jevili dalekovětší horlivost, než svatý Filip, při sestavování řádo-vých předpisů a při přijímání nových domů, takžese stále a stále vkrádá myšlenka, proč tak špatně po-chopili myšlenku Filipovu? Vysvětlujeme si to pře-devším tím, že Filip nikdy neříkal, jaký je účel,smysl a cíl jeho podnikání, jeho oratoria, a kdyžchtěl posléze svým spolupracovníkům dáti jakásipravidla, viděli v tom všichni možnost uplatniti sejako velmi důležití spoluzakladatelé. Toto obdobíFilipova života bylo obdobím plným zklamání, hoř-kosti, ale také soustavného ustupování do pozadícelé záležitosti založení nové kongregace. Toto u-stoupení šlo dokonce tak daleko, že je můžeme na-zvati naprostým nezájmem o to, jaká bude ona nováspolečnost.Bula z r. 1575 uznala společnost kněží kolem ora-toria ve Vallicelle jako samostatnou řeholní skupinu.
Byly přijaty její prozatímní předpisy. Nová společ-nost měla si pak dále přesně a dopodrobna vypra-covati nové předpisy a předložití je k schválení. Za-jímavé je, že tyto předpisy nebyly za života světcovadokončeny, že se o nich jeho žáci ustavičně radili aže byly schváleny až po smrti světcově, teprve roku1618.Protože svatý Filip nejevil zájmu o upravování avypracování těchto předpisů, byla zvolena rada 4kněží, kteří se měli pravidelně scházeti a určovati,navrhovati a pak ustanovovati celou úpravu a zří-zení kongregace.Prvý krok této rady byl zvolením svatého Filipaza představeného kongregace. V téže době tvořila sekongregace sv. Karla Boromejského v Miláně podjménem oblátů. Speciano informoval podrobně ora-toriány o postupu tvoření této kongregace a vyža-doval si stálých zpráv o vypracovávání stanov ora-toriánských.Někdy není možno ubrániti se úsměvu, když vidí-me, jak debatuje a nekonečně se radí těchto několikkněží jednoho kláštera o tom, jaký má býti řeholníživot této společnosti, jakoby šlo o kongregaci, kteráby chtěla zaplaviti celý svět.V tom vidím velikost svatého Filipa, že se nesúčast-nil tohoto horečného hledání nových cest, na jaké sedali jeho žáci, zvláště Talpa. Talpa a jeho spolupra-covníci se rozjeli. Vžili se do horečky takových za-kladatelů, kteří nejprve stavěli dům a teprve pak sestarali o to, zda se tam dá bydliti a kdo tam vůbecbydliti hodlá.Rada se scházela velmi často. Ze začátku se Filipneúčastnil těch schůzí vůbec, protože stále ještě bydlilu San Girolamo. Proto mu členové rady podávalizprávu o jednání, žádali ho o dobrozdání a čekalina jeho rozhodnutí. Když byl konečně Filip přinu-cen přestěhovati se k svým žákům, byl jednou čidvakráte při těchto schůzích, aby se tam už nikdypozději neukázal. Dal úplnou svobodu a volnostjednání radě čtyř. Jen jedno prosadil: aby nerozho-dovali sami, nýbrž aby o důležitějších otázkách roz-hodovali všichni členové hlasováním, jak o chysta-ných stanovách, tak také později o jakýchkoli naří-zeních pro kongregaci. Filip Neri by se rád již vě-noval jen svému duchovnímu životu. Miloval dvojía jenom dvojímu rozuměl: Bohu a svému dílu v ora-toriu. Proto všechno ostatní ho vůbec nezajímalo apřál si, jak sám píše: „Chtěl bych, aby mi Bůh popřálté milosti, abych se mohl bez hříchu zabývati sebousamým. Nemohu pochopiti, proč jsem tak vázánsvým osudem k osudům druhých."Ale Bůh nechce odvolati ještě svého dělníka, nýbržchce, aby svým utrpením zúrodnil své dílo.Utrpení mu působí jeho nejbližší, jeho žáci. Již tím,že nepochopili jeho myšlenku, že se ji snaží tak to-porně organisovati, že převádějí jeho myšlenky nadocela jiné cesty. A při tom ovšem se vůči němu do-pouštějí různých neuctivostí, nešetrností a urážek.
Nejvíce bolela Filipa neposlušnost těch, kteří protijeho vůli chtéli učiniti z oratoria nějakou roztodiv-nou kongregaci s nejširším programem a se stanovamipřísnějšími než u kartusiánů. Nejvíce bolestí působísvému duchovnímu otci jeho žák Talpa, který nej-horlivěji usiloval o rozšíření kongregace a vybudo-val svými intrikami pobočný dům v Neapoli, majek tomu pomocníka dokonce v nejvěrnějším žáku Fi-lipovu Tarugim. Talpa přestupuje Filipovy pokyny,jedná za jeho zády a jednou mu dokonce z ruky vy-trhl dopisy, které nechtěl, aby Filip četl. Proto takéjediné jeho vyloučil Filip tajným posledním přánímz těch, kteří by mohli býti zvoleni představeným pojeho smrti.Tarugi sám píše při příležitosti neapolské otázky,že u některých vymizela stará úcta a poslušnost k Fi-lipovi. V dopisech začínají se objevovati příliš častovzájemně se povzbuzující slova: „Nezarmucujmesvatého starce ..." Z těch slov, jakož i ze slov, žeaž do smrti musejí Filipa snášeti i s jeho názory, vy-znívá, že mnozí měli k němu spíše již jen útrpnouúctu, jakýsi soucit se stárnoucím člověkem, jehož byvelice bolel odpor, než opravdovou, synovskou od-danost.
Nejvěrnější jsou i nyní Filipovi Baronio a Tarugi.Tarugi doznává: „Nikdy se mi nic dobře nevyplati-lo, cokoli jsem vykonal proti nařízením našeho sva-tého otce. Nepřisvojujme si ducha, jejž dal Bůh Fili-povi k našemu vedení. Jeho rada nikdy nebyla chyb-ná, vždy nám řekl správné a zůstane naším pravid-lem, dokud bude žiti." Škoda, že se neřídili tak přes-ně těmito slovy hlavně v otázce neapolské filiálky.
Jiný věrný sekretář Filipův, který byl svědkemjeho posledních dnů a chvil, Germanico Fedeli, kdysiFilipem obrácený, píše, že čím se Filip jevil měkčíma laskavějším, tím že se k němu někteří jeho žácichovali tvrději. Tak dochází nakonec k tomu, ženesnášejí jeho šprýmů, že nerozumějí jeho vtipůma nápadům. Jeho nápady jim připadají dětinskost-mi, které prý kompromitují oratorium. Tak ukrý-vají ted před návštěvami oratoriánského fráterabratra Macaluffiho, na němž předváděl Filip svýmvzácnějším hostům naprostou poslušnost. Kdysi to-tiž nechal tohoto nemotoru tančiti právě před host-mi nejvzácnějšími. Noví žáci již tomu nerozumějí,jsou plni vážných myšlenek na velmi dokonalý, po-drobnými stanovami přesně vymezený řád.
Tak by chtěli někteří jeho žáci dáti kongregaci ne-jen tři obyčejné řeholní sliby, nýbrž dokonce ještěpřidati slib čtvrtý. Bylo to asi tehdy módou před-stihovati se v zakládání nových řeholních družin ave vynalézání nových, dosud ještě nevídaných a ne-slýchaných slibů ke třem slibům základním. I svatýKamil přidává ke třem, historií a miliony svatýchmnichů posvěceným slibům evangelijním čtvrtý slibošetřování nemocných, nakažených i morem. Filipbyl proti slibům vsem. A nakonec prosadil také, žese za jeho života neskládal vůbec slib žádný. V tomje viděti, že opravdu nechtěl zakládati žádnou no-vou, pevně stavěnou kongregaci, že mu záleželo jena jen na zajištění pobožností a promluv při oratoriu,k němuž byl povolán a jež jedině chtěl dělati.Jeho žáci chtěli míti pevnou organisaci, aby se dílomohlo rozšířiti, a proto naléhali, aby byl zavedenaspoň slib věrnosti kongregaci. Ale i ten slib Filipzamítl. Rovněž zamítl slib chudoby. Snažili se růz-ným způsobem vyřešiti společný život. Tak bylo dá-no do prozatímních stanov, že ti, kteří vstupují dokongregace, mají všechno rozdati a pak žiti ze spo-lečného. Filip sám ze společného nikdy nežil, nýbržvždycky si uchoval svůj skrovný majeteček, a žilvždycky sám pro sebe a ze svého. On chápal chudo-bu jinak. Omezil se na nejnutnější potřeby, žil do-slova o chlebě a vodě, protože se zřekl nakonec i těchněkolika kapek vína, kterým barvil svou vodu. A po-sléze, aby žil opravdu jako žebrák, vyprošuje si odsvých známých, aby ho živili, aby mu posílali almuž-nou chléb a zeleninu, jako jedinou stravu, ale zasenic více a ještě jen tolik, kolik sám potřebuje.
Když si rada zvolila Filipa představeným, zatočilFilip i s tímto představenstvím. Představení v orato-riu neměli míti žádných výjimek, ani v jídle, aniv zařízení světnice. Zavrhl zvláštní místo předsta-veného v choru, i zvláštní okuřování při bohosluž-bách. Docela jako jeden z ostatních. A takový Filipvždycky sám býval. Nemíchal se do prací na stano-vách, protože mu to bylo cizí, protože mu to nedalajeho pokora. Jeho pokora ho vedla k tomu, aby sepodřídil druhým, aby spíše schvaloval jejich názory.A když při této pokoře stojí tak odmítavě k novýmfiliálkám a k velkému rozmachu při tvoření stanov,vidíme zřetelně, že mu to bylo cizí, dokonale cizí.Tak tu stojí proti sobě již docela zjevně dva směry.
Filip, který miluje svobodu svou i druhých, a auto-ritářský Talpa s Borginim. Borgini také prohlašujev jisté záležitosti, že rada již jednou určitě rozhodlaa že ani opačný názor Filipův tu nic nezmůže. Filipzůstal až do smrti synem svobodné a svobodu milu-jící Florencie. Jeho zřízení mělo míti ráz oné volnéspolečnosti, která byla vybavena nejjednoduššímipředpisy, které stačily uspořádati společný život ví-ce lidí. Talpa s ostatními sní o velkém řádě s ještěvětšími stanovami. Tato dvě hlediska stojí proti soběaž do smrti Filipovy. Byla také příčinou, proč sesvatý Filip stranil společného života ve Vallicelle.To nebylo to, co chtěl, když tvořil své oratorium.Jako nechtěl „pracovati na reformě", tak také ne-chtěl zakládati nějaký řád a zvláště ne přísný. Bojo oratorium proti těm, kteří nepochopili jeho myš-lenky a svedli ji na jinou cestu, byl hořkostí jeho po-sledních dnů.Podobně jako se Filip stavěl trpně k budování sta-nov, podobně se stavěl trpně k zakládání vedlejšíchklášterů a oratorií, která měla býti pod správou ora-toria římského.
Jako se pokusil kdysi svatý Karel vyjednávati proMilán, podobně to zkusil se stejným výsledkem ja-novský šlechtic Raffaele Raggi. Byl nadšen římskýmoratoriem a vynutil si od svatého Filipa slib, že mupošle oratoriány do Janova, jakmile to bude možné.Ale o toto „jakmile to bude možné" rozbíjela se pakjejich korespondence na řadu let. Byla to stejně zá-bavná dopisová válka, jako před lety mezi Římem aMilánem. Filip jenom souhlasil, aby byla k římské-mu oratoriu a ke kongregaci přivtěíena oratoria SanSeverino a Fermo. Ostatně po několika letech i tytodvě filiálky byly opuštěny. Daleko rozumnější bylopočínání jiných žáků římského oratoria, kteří si zalo-žili své vlastní oratorium po římském způsobu, ale naněm docela nezávislé. Tak povstala kvetoucí oratoriav Padově, Bologni, Montepulciano, Veroně. Zajíma-vé je, že Filip nikdy neřekl přímé „Nikoliv" k žád-né žádosti o přidružení klášterů. Bál se, aby neodpo-roval vůli Boží, ale prozatím vždycky viděl, že jehosíly sotva stačí udržeti řádně římské oratorium. S ros-toucím stářím Filipovým měnilo se i oratorium. Roz-šiřovalo se, rostlo početně, ale nebylo v něm jižprvotního nadšení a jarní svěžesti. Nikdo neměl onésíly Filipovy, která dovedla tolik lidí zachytiti, to-lika potřebám stačiti, tak lidem dobře rozuměti.
Základem jeho oratoria jsou čtyři promluvy denně,odpolední promluvy, které se týkají věrouky, mra-vouky a církevních dějin. Oratorium stává se pro-myšlenou školou náboženského vzdělání a přípravyke změně života posluchačů. Proto klade svatý sta-řec tak veliký důraz na to, aby jeho synové dobře aochotně přisluhovali kajícníkům svátostí pokání.Prohlašuje, že promluvy a pobožnosti oratoria majípřipravovati lidi k pokání a pak je v jeho duchuudržeti a naplniti.Jsou čtyři promluvy denně, ale to již dávno nejsouprosté promluvy od srdce k srdci, jak Filip chtíval,aby totiž působily především na srdce. Pravda, aniteď nejsou to kázání, především ona strašná kázáníjeho doby, plná nabubřelých citátů z latinských ařeckých klasiků, nejsou to hodinové sermony o ničema o tom, co je s tím spojeno, ale nejsou to již ony pro-mluvy, při kterých mluvili i laici, vyzvaní Filipem,kdy mluvili pod dojmem nějaké krásné četby, kdymluvilo se ze středu posluchačstva. Ted mluvili jehožáci již s povýšeného místa, třebas ne v rochetě as řečnickou přítěží. Přece však jsou to již promluvypečlivě připravované, které nepůsobí tak bezpro-středně. Také již nejsou připouštěni k těmto promlu-vám laici ani kněží cizí.Zakladatel oratoria pozoruje s bolestí, že se jehodílo stává příliš uspořádaným, že se příliš zdokona-luje, že nabývá příliš formy, a bojí se o jeho obsah.Navrhuje komisi, která by reformovala oratorium avrátila je staré, prosté čistotě a působivosti, ale jižje to marné. Tak jako se řád založil přes jeho hlavua roste přes něho a nad něho, tak i jeho metoda sepříliš přizpůsobuje běžnému, ustálenému a vyzkou-šenému, umělému a naučenému, protože prý jistému.
Nebyli tak plni svatosti a proto Ducha svatého jehožáci, proto se snažili nahraditi nedostatek Ducha sva-tého plností organisace a formy.Tarugi se jednou v Neapoli pokusil o starý způsoboratoria. Psal, že tam zase mluví improvisovaně nanějaký text, že mluví uprostřed zástupu. Čtou jeholist ve shromáždění a všem je jaksi podivně. Cítí sla-bé zavanutí onoho ducha, který je dříve všechny nesla jehož nedovedli dosti dobře uchopiti, protože mupravděpodobně dosti nevěřili. Cítí všichni tento úpa-dek a jeden druhého volá k záchraně, ale všichni cítí,že to, co dovedl Filip, nedovedou oni, protože ne-jsou tak svatí. Čím jsou méně svatí než Filip, tím sevíce spoléhají na lidská zařízení a zajištění oratoria,tím více organisují, šijí a přešívají předpisy, přičesá-vají zdánlivý nelad oratoria.
Zmizely z oratoria i dialogy, které Filip dovedlobratně pořádati, když určil vždy dva a dva protisobě, aby diskusí ozřejmili pravdu, její sílu i slabostinámitek.Ovšem, i tak je jejich řečnictví posvátné lepší nežsoudobé kazatelství, které se nedovedlo přes reformureformovati a vymaniti z řečňování, z nadbytkufrází a nekonečných period, ve kterých se i nejsvě-tější pravda utopí.Od roku 1576 svatý Filip již zřídka zasahoval dohovorů. Již nechodil tak často k sedmi kostelům. Ješ-tě jednou ho vidíme při jubileu r. 1575. Potkávají sedva průvody; průvod, který vede Řehoř XIII. aprůvod Filipova oratoria. Oba průvody závodí zbož-ností a horlivostí ve zpěvech a modlitbách. V téchvíli si uvědomí papež, že Filip je velkým obnovi-telem této krásné pobožnosti, a před celým zástupema před oběma proudy poutníků ho strhuje do náručía líbá a prosí, aby se ujal vedení i jeho procesí...Za to se nyní, když je Filip již stár, zavedlo v ora-toriu to, že se rozdělily tyto římské chrámy mezisedm návštěvníků, z nichž každý po celý týden den-ně navštěvoval jeden chrám a tak konali tito zástup-ci po celý týden tradiční pout za všechny z oratoria.Filip nevodí ted své žáky již ani k Sant Onofrio,nýbrž do některých velkých klášterů, do stínu jejichkřížových chodeb, aby si tam s nimi pohrál a pak jevedl na kompletář. Již také nechodil s nimi na ma-tutinum ke kapucínům, ani k Minervě k dominiká-nům. Za to zařídil pro vybrané zvláštní večerní ora-torium s hodinovou pobožností. Půl hodiny bylo vě-nováno vnitřní modlitbě a půl ústní. Příliš se orato-rium rozrostlo a nedovolilo již onu intimní srdeč-nost a důvěrnost, která vyznačovala jeho začátky.
Novinkou byla veliká nedělní oratoria venku v pří-rodě, obyčejně ve vinici, kterou koupilo oratoriumza Sant Onofrio. Sem přitáhly pobožnosti až na třinebo čtyři tisíce posluchačů. Oratorium bylo zpestře-no dětskými kázáními, hudbou a zpěvy, které řídilvelmi často sám Luigi Palestrina.A pak celé shromáždění zpívalo své Lodi v lidovéřeči. Zde povstal také onen hudební žánr, který nazý-váme oratorium. Aspoň z této doby máme prvý po-dobný pokus o dialogy se zpěvy a hudbou, jak je slo-žil věrný Filipův přítel Agostino Manili.
Těchto nedělních odpoledních oratorií směly se ú-častniti i ženy. Hůře bylo při nepříznivém počasí.Filip prosil papeže, aby se tyto odpolední pobožnostii s lidovým zpěvem směly konati v kostele, ale te-prve až s tím sami začali v Neapoli, odvážili se tonapodobiti i Otcové oratoriáni v Římě.Hlavní starost měl Filip o mládež. Když se nedělníoratoria rozšiřovala na všechny lidi, pořádal zasepro ni zvláštní odpolední pobožnosti. Až do smrtimu záleželo na tom, aby zachytil mládež pro Boha.Až do poslední doby svého života procházíval dáletěžkým krokem své staré, oblíbené uličky kolem smě-náren, zastaváren a university a hledal bloudící o-večky. Jeho světnice byla až do poslední chvíle na-plněna mladými lidmi a jejich hřmotem. Ostatní Ot-cové byli z toho nešťastni. Nebylo klidu v domě. Onichtěli klidný klášter, ale Filip chtěl apoštolát. V tomse také rozcházeli. Jako by chtěl někdo hledati klidbenediktinského opatství v živém úle salesiánskéhooratoria.
Často se rozpomínali staří žáci Filipovi na krásnéchvíle, kdy pod jeho vedením roznášeli almužny aútěchy po římských nemocnicích. I o to bylo dnestaké jeho působením lépe postaráno. Kamiliáni oše-třovali i nejopuštěnější s láskou, s jakou by sloužilisamému zraněnému Spasiteli. Ale pro zachování sta-rého krásného zvyku posílával každou neděli něko-lik svých žáků posloužit nemocným do tří velkýchŠpitálů římských, u San Spirito, u Consolazione au svatého Jana v Lateráně.
Speciano, který se kdysi se svatým Filipem střetlv záležitosti milánského oratoria, vydává o něm svě-dectví, že nikdo nedovede tak mládež vésti a vy-chová vati jako on a že ho mládež také dovede bez-podmínečně a slepě poslouchati.
Reforma mravů úzkostlivě se starala o reformu li-turgickou. Všechny nové řády, jak jesuité, tak thea-tini, a proto i oratoriáni starali se o to, aby v jejichkostelích byly konány bohoslužby s velkým leskema s dokonalou přesností. Kostely oratoriánské dlou-ho nesly chválu, že se v nich římský ritus zachovávábezvadně a dokonale. Filip vodil své hochy často naslavné bohoslužby a vytvořil si z nich několik četdobrých akolytů, kteří zvyšovali slávu bohoslužebve Vallicelle, jež se denně konaly s asistencí. Denněbyly zpívány nešpory i slavná mše svatá s touto asis-tencí a bohatým chorem akolytů. Ale přesto neuložilsvým žákům společné modlitby brevíře, protože byje to vytrhovalo z práce. Tu měl příklad z domini-kánského řádu, jejž miloval, a jenž osvobozuje odspolečné modlitby řádové profesory, aby se mohlidokonale věnovati studiu. Napodobil v tom hlavnějesuity, kteří od začátku vyloučili i tento mnišskýprvek ze svého společného duchovního života, tře-baže prchlivý a výjimky nemilující, protože jim ne-rozumějící Pavel IV., chtěl je přinutiti, aby také za-chovávali společný chor.
Velká obtíž pro oratorium ve Vallicelle byla ne-přítomnost Filipova. Až do roku 1583 odolával všemprosbám, aby se přestěhoval ze svého starého místau San Girolamo do kláštera Santa Maria in Vallicel-la při Chiesa nuova, jak zní jeho úřední titul. SvatýFilip potřeboval naprostou duchovní svobodu prosebe i pro své dílo. Neměl mnoho zájmu na překot-ném zakládání a tvoření stanov. Jeho ustavičné po-hroužení do věcí božských, jeho ustavičný styk s Bo-hem, který ho ztravoval, potřeboval svobody ke své-mu dechu. Nechtěl vázati své žáky ničím, téměř žád-nými předpisy. Takový byl jeho duch a jenom v tom-to duchu chtěl je shromážditi. Proto, když teď se tupostavilo mezi něho a jeho život něco docela cizího,co nebylo z něho ani z jeho ducha, těžko se smiřovals tím, aby se dal zásadití do tohoto nového stroje, vekterém mělo býti všechno přesně naznačeno a vymě-řeno. Teprve na naléhání příznivce oratoria kardi-nála Cesiho nařídil papež Řehoř XIII., aby se Filipkonečně přestěhoval ke svým bratřím, aby to nebu-dilo pohoršení. Filip poslechl, ale neodpustil si anipři této příležitosti, aby nevzbudil aspoň trochu po-směchu pro svou osobu. Již ho dusila vážnost, kterouho zahrnovali. Tak se vybral ze San Girolamo slav-nostní průvod jeho žáků. Každý nesl nějakou částjeho chudičkého zařízení. Staré ohřívadlo, dvě roz-viklané židle, kutadlo ke kamnům, džbán na vodu.Nesli to slavně jako vítězné trofeje celým Římem zazpěvu a veselí. Mnoho slušných lidí pohoršovalo senad „těmito podivnými nápady" a mnoho se mlu-vilo o podivném starci, který se stává dětinou. Toprávě Filip chtěl a kochal se neobyčejně takovýmiřečmi.
Důkladně se však zmýlili obyvatelé Vallicelly, jest-liže se domnívali, že nyní mají Filipa konečně mezisebou, že se nyní bude súčastňovati schůzek radyo nových stanovách, o kterých se stále debatovaloaž do jeho smrti. Filip se v novém domě tak odloučiljako u San Girolamo. Vybral si dvě maličké světnič-ky v podkroví. Nad jednou si dal vystavěti malýarkýř s drobným oknem. Lezl tam po žebříku a bylotam místo právě pro židli, postavenou těsně u okna.Zde sedával hodiny a hodiny, pokud měl volno. Vi-děl na celý Řím a byl blízko nebe. Celé noci tu pro-bděl pod hvězdami. Potřeboval tuto samotu, protožeho láska Boží přepadala při pouhém vyslovení slovaBůh, Láska nebo Ježíš. Jeho srdce začalo rychle tlou-ci, dostavovala se horkost na prsou a v hrdle. Častomusíval ležeti na posteli a tak mluviti se svými žá-ky, protože se celý chvěl a chtěl aspoň jaksi pod po-krývkou zakryti své svaté vzrušení. I v tom vidělimnozí touhu Filipovu po zvláštnostech, ale to bylajeho jediná primitivní, ale přece účinná pomoc, jakskryti svůj žár svaté lásky. Tady také sám jídávalči spíše se postil, nechtěje, aby se mu v tom někdoobdivoval anebo nerozumně ho následoval.
Není divu, že při veškeré dosavadní práci a přitěchto přísných postech Filip předčasně zestárl, ževypadal jako stařec a že se o něm mluvilo jako o star-ci ještě před sedmdesátým rokem. Dvakráte byl těžcenemocen, roku 1586 a 1587. Ale i se svou horečkoua krutou žízní sestupoval denně do zpovědnice a vy-sedával v ní hodiny a hodiny. Neměl-li právě kajíc-níků, ulpíval pohledem na svatostánku a zapomínalna lidi i na čas.Filip konečně osaměl. Jeho žáci vyrostli, všichni sinahledali práce a starostí. Dílo Filipovo vykonalosvé a žilo duchovní setrvačností. S nikým se Filipblíže a důvěrněji nesblížil. Tolik svatých žilo kolemněho, ale jen kolem. Každý šel svou cestou. Jeho žáciho nedorostli, jeho dílo zůstávalo za ním. Tak Filipdorostl. Našel chvíli, kdy mu rozumí jenom Bůh.Dílo jeho naplnilo jiné. Protože jím hledal Boha, ne-mohlo naplniti a nasytiti jeho. Ted nastával nejdů-ležitější okamžik jeho díla. Svatost jeho lásky a o-pravdovost přelévala se na jeho dílo, které vydávaloovoce celé Církvi. Až přijde stáří, bude jen dozránímovoce v duši jeho i v duších tisíců.



13. Dozrávající ovoce


OD ROKU 1590 SNAŽÍ SE SVATÝ FILIP O ÚPLnou osobní svobodu. Chce býti osvobozen ode všechúřadů. Skládá úřad představeného římského domu ažádá, aby místo něho zvolili jiného. Protože všakmiloval nejen svobodu svou, nýbrž i druhých, žádá,aby tento nový představený byl zvolen všemi kně-žími kongregace. Leč ještě jeden úřad ho tíží. Celáleta od chvíle kdy se sešli jeho žáci v řeholní společ-nost, byl jejím zpovědníkem. Již proto, že byl zpo-vědníkem většiny svých podřízených již od jejichmladých let, dlouho se bránili oratoriáni, aby nepro-vedl Filip tento krok. Chápeme, že se jim těžko lou-čilo s Filipovou útěchou, s jeho slovy, s jeho pokyny,které jim po léta uděloval ve zpovědnici. Všechnoby byli bývali snesli, ale toto jim bylo příliš kruté.
Filip však viděl lépe a dále než oni. Chtěl je pomaluzvykati na jiné představené, aby pak při jeho odchodu neztratili rozvahy, aby nepocítili příliš krutějeho ztráty; proto je zvolna od sebe oddaloval. V té-to době se také rozhodl, že již nebude mluviti v ora-toriu. Vše, co chtěl říci, řekl za padesát let svého ži-vota. Změnily se poměry, změnilo se oratorium aFilip se zvolna vzdával i jeho. V tom ukázal svousvatost. Ani k svému dílu nepřilnul tak, aby je chtělvésti a pokračovati v něm za každou cenu. Kdyžcítil, že v něm vykonal svou úlohu, odcházel. Taképroto, aby se mohl nyní klidněji a více věnovati so-bě. Širokým obloukem padesáti let vracel se ke své-mu skrytému, neznámému životu, kterým začal v Ří-mě jako mladý laik.Jeho zdraví je podlomeno, velmi často je nemocen.Tak začíná nový život, život uzavřený čtyřmi stě-nami jeho světnice. Poslední období svého života máFilip nové řečniště, svou světnici a velmi často i svélože. Modlitbou, ustavičným spojením s Bohem, na-prostou odloučeností ode všech tvorů, dokonalouláskou k Bohu nabyl tajemné moudrosti svatých.
Dříve napomínal, učil, odvracel, varoval, dnes jenomrozdává svou vyzrálou moudrost.Ukryl se sice do své světnice, ale ta světnice musízůstati všem otevřená. Nesnese, aby někdo omezovalnávštěvy k němu. Tak jest jeho světnice naplněnalidmi od rána do večera. Oratorium se přestěhovalosem, k jeho lůžku. Zase se střídají kardinálové, pá-žata, řemeslníci, mladíci, studenti, kněží. Filip nad-hazuje nějakou otázku z duchovního života neboz theologie, a nyní se o tom debatuje jako v prvýchdobách oratoria. Filip při tom nejčastěji leží na lůž-ku, protože jí jenom jednou denně a maličko spí. Dvajeho žáci, dnes jeho lékaři, jsou ustavičně kolem ně-ho, ale mají s ním velmi těžkou práci. Opravdu horozezlí, když zabraňují návštěvám, které prý ho ze-slabují. Světec naproti tomu tvrdí, že právě oni tímspíše ho usmrtí, protože mu berou jeho jedinou zá-bavu a rozptýlení.Jeden z žáků Filipových, kardinál Cusano, tvrdí,že nikdo nebyl v celém světě v posledních dvacetiletech tolik milován a zbožňován, jako svatý Filip.Proto si dovedeme učiniti představu, jak asi bylorušno v jeho světnici, když již nemohl vycházeti akdyž všichni jeho žáci musili choditi k němu.
Loretský poutník Soto vypravuje, že když šel z Ří-ma do Loreta a lidé slyšeli, že se zase vrátí do Ří-ma, zahrnovali ho všichni žádostmi, aby se za něpřimluvil u Filipa. Chtěli býti zahrnuti do jeho mod-liteb, v jejichž sílu všichni tolik důvěřovali, od pape-že až po prostou řeholnici. V jeho světnici si dávalidenně dostaveníčko členové kardinálského sboru.
Někdy to ve Vallicelle vypadalo jako v konklavenebo v papežské konsistoři. Do této světnice přichá-zejí dva vyznavači ještě humanismu, kardinálovéVallier a Paleotto, oba zbožní, ale čtoucí s takovýmzájmem evangelia jako klasiky a píšící vybroušenoulatinou vyrovnané traktáty „O kráse stáří". Nejmi-lejšími z kardinálů jsou mladý Frederico Borromeoa kardinál Cusano. Frederico Borromeo byl velmidobře vychováván svým strýcem Karlem Borromeo.Ale Karel chtěl z něho míti dobrého světského stát-níka, nepomýšleje, že by mohl býti knězem. Fre-derico musil mnoho podstoupiti, aby mohl jiti zahlasem svého srdce a stati se knězem. Byl zbožný,skromný, přísných mravů. Říkával Filipovi, že hochce milovati jako ho miloval Karel.
Frederico nahrazuje Filipovi vřelost, které postrá-dalo přátelství jeho strýce Karla k Filipovi. O všemse radí s Filipem, všechno mu předkládá. Mnoho po-známek o Filipovi, o jeho slovech a činech z posled-ních let máme právě od něho. Byl to také Filip, kterýrozhodl, že přijal nabízené mu arcibiskupství mi-lánské, zvláště když jej potěšil slovy: „Bud statečný.Bůh ti musí pomoci, když ti svěřil milánskou Církev,a osvobodí tě od vnitřních protivenství..." Frede-rico si to poznamenává a uzavírá svou poznámkuslovy: „Drahý příteli, mám pevnou důvěru v tvéslovo." S přáteli mluví jen o Filipovi a doznává kde-si, že ho tak miluje, že by za něho i krev prolil. Fre-derico je tak vyznamenán důvěrou Filipovou, že hozve dokonce ke klášterním rekreacím hlavně v ma-sopustě. Tehdy se pořádají v klášteře oratoria, do-mácí zábavy, výstupy, žerty a žertíky, které ovšemFilip včas moudře střídá s vážnými hovory.Kardinál Vallier zachycuje nám takové hovory, vekterých Filip dovedl znamenitě střídati zábavnés vážným. Krátce po jeho smrti vydává knihu: „Fi-lip - nebo křesťanská radost". Listoval jsem v ní avyčetl z ní, že ten, kdo je blízko Boha, nemůže býtismutný, neboť jediným zármutkem jest myšlenkana hřích a skutečnost, že ještě nejsme doma. Slou-žiti Bohu považoval Filip za něco tak krásného, žeto dovede vyvážiti i onen stesk po tom, že jsmestále ještě ve vyhnanství. Dovedl každý hovor sto-čiti na Boha a nevyhýbal se ani hovorům humanis-tickým ani filosofickým, tak jako miloval námětyčistě theologické, aby za chvíli provedl někomu ně-jaké šelmovství. Takovou měl radost z Boha a jeholásky! Jeho žáci říkali mu právem v této době „náškřesťanský Sokrates".
Sem dochází učený humanista Strozzi mladší, jenžse tu setkává s horlivým kardinálem florentskýmAlessandrem z milánské rodiny Medici. Chodívásem do samoty několikráte týdně a zůstává tam celýden. Nevadí mu ani hřmot hochů, ani hluboké i men-ší starosti, které předkládají návštěvníci Filipovi.Zůstává tam po celé dopoledne i odpoledne a mrzíváse pak na noc, která přichází v Římě tak znenadání,že ho vyhání od jeho drahého učitele. Filip mu před-povídá, že se stane kardinálem i papežem, ale žedlouho papežem nebude. Deset let tak sem docházído Vallicelly, až je na doporučení Filipovo jmenovánbiskupem v Alexandrii a později kardinálem. Totojmenování ho přivedlo zase na delší dobu do Říma.Větší radost než ze svého jmenování měl z toho, žemohl zase delší dobu pobyti v Římě. Říkal, že budesloužiti světci jako dříve. Filip ho ihned na místě vy-zkoušel, řka, že by teď právě potřeboval nejvíce ně-koho, kdo by mu podával plivátko, když tolik kaš-le ... Ale v Alexandrovi Medici se nic nezměnilos kardinalátem, leda že jen ještě vzrostla jeho láska.
Z laiků se tady nejčastěji objevují členové rodinyMassimi, se kterou byl Filip spjat nejvěrnějším přá-telstvím. Byl jakýmsi domácím kaplanem celé ro-diny. Křtil, sezdával všechny členy a celá rodinak němu lnula upřímnou oddaností. Dům Massimůbyl jakoby v jeho rukou. Nic bez něho nepodnikali,on měl poslední, rozhodující slovo ve všem. A protočím se ve stáří řidčeji objevoval Filip v paláci Mas-simů, tím častěji chodili pak Massimi k němu. Mladípříslušníci rodiny Massimi zakusili plně jeho lásky.Správně to vystihl kněz Crescenzi, že Filip byl vlíd-nost sama ke všem, ale především k mladým. Cho-dili k němu na rady, hovořil s nimi o všem, co jezajímalo. Ani jeden stín, ani jedna vráska na jejichobličeji mu neušla. Dovedl viděti až na dno jejichduše, a pak tak dlouho se modlil a tak dlouho svýmislovy zpracovával mladou duši, až ji měl tam, kdeji chtěl míti. S nimi nejraději hovořil. Záviděl jim,že jsou ještě mladí a že mohou mnoho dobrého vy-konati, záviděl jim, že ještě mohou mnoho Boha mi-lovati, stati se velkými svatými.Filip obyčejně ležel na lůžku. Kolem něho na pros-tých, slámou vyplétaných židlích, na zemi, na kle-kátku, na posteli, pokud bylo místo, posedávali jehohoši. Předčítali mu z knih, které měl rád, předzpě-vovali mu Lodi Jacoponovy, předčítali mu již potolikáté život blahoslaveného Jana Colombiniho, ži-vot podivuhodné, tajuplné postavy františkánské.
A jindy zase brali do rukou veledílo Savonarolovo,Triumfus crucis, onen velkolepý prvý pokus o apo-logetiku, a Filip vypravoval s nadšením o tomto ve-likém mistru slova, který dovedl přetvořiti hříšnouFlorencii v Civitas Dei. Na krátko sice, ale přece je-nom to dokázal. A ke konci života měl rád již jensvůj brevíř, který s nimi recitoval, nebo který musilirecitovati s ním, když nemohl mluviti pro horečkua dusivý kašel. A když byli jeho hoši příliš vážníanebo když kardinálové s purpurem tam vnášeli pří-liš slavnostní náladu, která naháněla hrůzu jeho mla-dým, poručil, aby mu podali nejohmatanější knížkuSbírku Facetiií - Vtipů od Piovanna Arlotta. Knihavtipů, kterým bychom se dnes těžko smáli, ale plnávypravování s komickými situacemi, které asi bylykomičtější v době slavnostní, uhlazené, klasické.Jeho hoši mu dělali poslíčky po městě ke kardiná-lům a k šlechticům, když si přál míti je zase u sebeanebo když od nich žádal nějakou pomoc pro kohosize svých chráněnců. Přišly ovšem chvíle, kdy Filipměl zavřeny oči horečkou, kdy nemluvil a kdy bylosmutno pohlédnouti do jeho hořící tváře. Tehdymladíkům a ostatním jeho přátelům docela postači-lo, že se směli dívat jen do jeho tváří a v jeho svatévyrovnanosti a klidu čisti svou jistotu.Nejvěrnějšími byli mu ke konci života jeho věrnýFedeli, o jehož konversi jsem se již zmínil, a pak Gal-lonio. Gallonio bydlil pod Filipem, takže mohl jenholí zaťukati na podlahu a Fedeli, který spal jakozajíc, ihned přiběhl v kteroukoli noční dobu. Gallo-nio s Fedelim na konci života také pomáhali přisvlékání a ukládali nemocného a zesláblého starcena lože.
Po smrti Sixtově se vystřídali rychle čtyři pape-žové po sobě. Nejprve byl zvolen Urban VII. Ně-kolik dní po volbě ale klesl, zasažen zákeřnou řím-skou horečkou. Snad nikdy ještě se celý Rím tolik atak upřímně nemodlil, jako za uzdravení tohoto pa-peže, od něhož tolik očekávali. Ale za dvanáct dníUrban umírá. Dlouho, dlouho trvá konklave. Při-ostřují se protivy mezi stranou španělskou a mezitěmi, kteří cítí španělskou pomoc a ochranu jako tí-živé břemeno. Zatím roste anarchie v papežském stá-tě a banditství, které Sixtus tak krvavě pronásledo-val, vyrostlo znovu jako vydupáno ze země. K tomuse ještě přidružil tísnivý hlad po celé Itálii.
Smutný úděl dostal darem po svém nastoupení zvo-lený papež Řehoř XIV. Protestantismus rostl v Ně-mecku, francouzské království upadalo, Turek činildalší pokroky. Za hladem se plížil mor. V Římě semrtví ani nedali spočítati. Nebylo kolikráte ani těch,kteří by chtěli pochovávati, a pohřební bratrstva ajednotliví odvážlivci, kteří se věnovali jakémusi spí-še odstraňování morem nakažených než jich ošetřo-vání, ovládali drze města. Nyní se osvědčil řád ka-miliánů, který vyrostl z Filipovy péče o nemocné, jížučil své žáky. Tehdy dal řád jesuitský, který tolikpotřeboval každého člena pro reformační úsilí nacelém světě, nesčíslný počet svých nejlepších scho-lastiků, bratří i kněží jako ošetřovatele a přirozeněovšem také jako oběti. Myslím, že tato hrdinská oběťv kolébce řádu jest jednou z příčin tak zázračného aopravdu nadpřirozeného úspěchu, kterým si razilcestu jesuitský řád těchto dob. Kardinál Sfondra-to se stal papežem Řehořem XIV. v době, kdyzačal humanismus, dohasínající ve vzdělancích, ro-zežírati prostý lid. Proto si nesmírně cenil ŘehořFilipa, zvláště když mu podivuhodně přetvořil aobrátil jeho dosud neobyčejně lehkomyslného synov-ce Paola Camilla. Nakonec ho rodičové odváděli odFilipa, aby prý si svatostí nekazil kariéru. Tak ho Filip dokonale proměnil. Byl by jen ošetřoval ne-mocné a učil špinavé děti na ulici.Řehoř byl sice poměrně ještě mlád, ale již zachvá-cen hlodavou nemocí. Tak za něho vládl jeho syno-vec Paolo Camilli. Paolo byl sice osobně neobyčejněskromný a prostý, ale když ho jeho strýc povolal napapežský dvůr a když viděl, že strýc je slabý pronemoc, začal jednati na vlastní pěst. Měl své určitéplány pro slávu Církve, a ty prováděl s bezohlednoutvrdostí. Nedal si nikým poraditi. V této době i do oratoria docházíval zřídka. Duch Filipův by mu asibyl ustavičnou živou výčitkou. Především chtěl za-jistiti španělskému králi a španělské politice, ve kte-rou doufal a od které čekal největší zajištění proCírkev, co nejvíce papežské podpory proti všem.
Když ale zemřel jeho strýc, vrátil se Camilli klidněa bez hořkosti k bývalé skrytosti a ke své bývaléosobní skromnosti a dobrotě. Zdá se, jako by v němbyla ještě zašlehla jiskra temného ohně Pavla IV.Řehoř XIV. patřil k důvěrným přátelům oratoria.Velmi často do oratoria docházel ještě jako mladýkněz a jednou při takové návštěvě posadil mu svatýstařec na hlavu bílou papežskou čepičku Pia V. Poletech vzpomněl si Řehoř na tuto událost, neboť Filipměl ve zvyku tímto způsobem, nasazováním kardi-nálského klobouku nebo čepičky předpovídán svýmpřátelům jejich budoucí církevní hodnost.
Řehoř se také rozpomenul na tento zdánlivě bez-významný žert a když vyšel z konklave, pospíchalnejprve k Filipovi, jehož objal a vroucně prosil omodlitbu. Ve svém rozechvění sliboval svatému kně-zi, že jej učiní kardinálem. Pokynul ihned příslušné-mu oficiálovi, aby vypracoval příslušné breve. Za-tím poslal Filipovi svou dosavadní kardinálskou če-pičku. Přibylo mu jedno číslo do sbírky a měl zaseo jedno číslo více do své prorocké garderoby. Filipměl určiti jen den, ve který měl býti slavnostně pro-hlášen za kardinála. Ovšemže to papeži přátelskyrozmluvil. Sám poznamenal humorně: „Já neumímnosit ty jejich šaty. Vždyť bych v tom neuměl anichodit." Usmíval se v duchu horlivosti Řehořově,kterou ho chtěl vyznamenati. Filip byl nejšťastnějšíve své prosté, chudé světničce s kocourem a se svýmižáky. Proto odešel jako mladík z Florencie a protose skryl ve velkém Římě, aby se úplně ztratil v lásceBoží, a najednou by ho chtěli zatěžkávati úřady aleskem. To mu ovšem nevadilo, aby nepozlobil ono-ho oficiála, když ho spatřil, proč nekoná svoji po-vinnost, proč nezhotoví ono breve, jak mu bylo na-poručeno. Podobně byl zděšen, když ho chtěl jmeno-vati papež biskupem a nakonec aspoň kanovníkemu svatého Petra. Filip měl Boží lásku. Co mu bylyvšechny hodnosti? Byl celou svou bytostí připoutánk jedné myšlence, k jednomu dílu a k jednomu místu.Vycítil, že jenom oratorium jest jeho dílo Bohem muurčené, a věděl, že všechno ostatní by byly kroky,snad i velké kroky, ale mimo cestu Boží.
Filip byl sluncem a jistotou Řehořovou. Když hospatřil třeba v zástupu, ihned nechával všech, běželk němu a objímal ho. Nikdy mu nedovolil, aby předním poklekl, nýbrž kázal mu vždycky stati s pokry-tou hlavou. Pokorně uznával zásluhy Filipovy oCírkev, když mu říkával: „Otče, vy jste vyšší, pro-tože to, oč vás převyšuji důstojností, vyvažujete zá-sluhami."Řehoř měl velikou starost o Filipa, jemuž zakázalsestupovati do kostela ke zpovídání, a když onemoc-něl, dovolil mu sloužiti mši svatou ve zvláštní svět-nici blízko jeho cely, přetvořené v prostou kapli.Konečně mu ještě změnil povinnost brevíře v mod-litbu růžence. Filip jen nerad užíval této výsady amusili mu to v nejkrajnějším případě lékaři poručiti,aby tak učinil. A když nemohl se sám modliti brevíř,žádal od svých návštěvníků a spolubratři, aby semodlili před ním, a pokud mohl, aspoň slabým hla-sem se modlil s nimi.
Od této doby se již skoro neobjevil v kostele, jehosamota byla stále úplnější. Vrátil se tam, odkudvyšel, do samoty. Byla mu dána veliká milost, žetotiž mohl několik let před smrtí se věnovati jenomBohu a své duši, on, který po šedesát let sloužil usta-vičně druhým.Spával jen několik hodin v noci. Brzo ráno vstávala přijímal své návštěvníky, hlavně své duchovní sy-ny. Slyšel jejich zpovědi po celé dopoledne, aby k po-lednímu sloužil mši svatou.V prosté, jen olíčené kapli s jednoduchým oltářemkonají se tajemné mše posledních let Filipových.Po celou mši svatou se chvěje a vzdychá, srdce muprudce buší. Nedivíme se tomu, že se musil přede mšísvatou rozptylovati, aby ho jeho zbožnost příliš ne-uchvátila. Vždycky se bál, aby ho nepřepadla exta-se, proto také přede mší svatou zpovídal a dávalduchovní rady svým žákům. Někdy si i hrál se psemanebo četl si své „Facezie", protože by ho jinak za-plavila taková vroucnost, že by ani snad nedosloužilmši svatou. Slouží mši svatou docela pravidelně ažk přijímání. Když pronese slova „Domine, non sumdignus...", jeho ministrant, kterým jest obyčejněGallonio, zháší svíčky a nechává hořeti jen drobnouolejovou lampičku, zavře okenice a odchází. Filip jetu sám a sám před svatým kalichem. Vzdychá, plá-če, křičí, vidí Krista skutečného před sebou, přissáváse lačně ke kalichu, na jehož okrajích ještě dnes jeznáti jeho otisky zubů, jimiž lačně svíral kalich Pá-ně. Zůstával dvě až tři hodiny před kalichem, kterýpřed obětováním naplnil vrchovatě až po kraj ví-nem. Stojí před kalichem zbožně skloněn, občasvzhlížeje k nebesům, jak zjistili, kteří se dívali klí-čovou dírkou. Někdy se zachvěl a vykřikl: „Ale,vždyť je to krev, skutečná krev!" až se i hrůzou za-chvěl nad skutečností krve v kalichu. Když dopilsvatou krev, ještě jednou dychtivě nasazuje kalichke rtům a vypíjí s velikou pozorností poslední krů-pěje. Za dvě až tři hodiny vrátili se bratři a otevřeliokenice. Filip pak dosloužil již pokojně mši svatou.
Někdy ho přepadla taková slast a rozkoš, že pojed-nou začal zpívat.Po mši svaté snídal kousek chleba a zapíjel jej ví-nem rozředěným vodou. Od té doby nejedl až dovečeře, a to obyčejně několik vajíček nebo vaječnouomeletu se salátem. Vzpomínal si nyní také na dobusvých duchovních začátků, kdy si vyžebrával svoustravu, a byl vděčný, když nyní opět mohl žiti z mi-losrdenství. Ale zase nepřijímal více, než právě po-třeboval a co potřeboval. Jeden z kardinálských jehopřátel mu posílá chléb, jiný lahvičku vína a jiný va-jíčka. Ostatně nebylo to ani tak bezúčelné, protožev oratoriu podle pravidel měl každý kněz žiti zesvého, a Filip dnes, jako před lety, opět ničeho ne-měl. Jeho přátelé si ovšem pokládali za čest, že mumohli posloužiti nejnutnějším, ale přece jen to bylaalmužna, a tak ke konci svého života žil tak, jak sivždycky prával, z ruky milosrdenství Božího.
Po snídaní toužíval býti aspoň dvě hodiny sám,aby se mohl modliti. Často ho ovšem vyrušovaly ná-vštěvy, a pak dovedl opustiti Boha pro Boha. Kdyžměl někdy ještě volnou chvilku, čítával před odpo-ledními návštěvami životy svatých. Za chvíli bylaovšem světnice plna návštěvníků. Denně přicházelFrederico Borromeo. Rozmlouval s nimi o Bohu ajeho lásce a pak se znovu oddával modlitbě. Stál přiní nebo chodil, protože kdyby si klekl, byla by jehoduše naplněna takovým vzrušením lásky, že by tohonevydržel. Hlavně večer ho uchvacovala tajemnánostalgie, veliký stesk po Bohu. Tehdy chtěl býtisám a jenom Gallonio a Fedeli směli přijíti a při-pravit! ho ke spánku. Ale spánek ho dlouho neposi-loval, neboť se brzo probouzel. Proto mu musil vždy-cky Gallonio nachystati k hlavě jeho lůžka kříž, rů-ženec a hodinky. Nyní sestupoval jen velmi zřídkado kostela. Každou chvíli sváděl boj se svými žáky,kteří si jednou vymohli proti němu papežský zákaz,který ho velmi hnětl. Nemohl duchovně věsti svéduchovní syny. Ale jak papež, tak jeho okolí byliv této věci neoblomní. Ani pozdější papež, rovněžjeho žák, Klement VIL, mu v této věci neustoupil.
Všichni věděli, jak ho zmáhají zpovědi v kostele,kam může každý přijíti, kde ho může každý obtě-žovati. Klement VIII. znal totiž Filipa tak jako Ře-hoř. Protože i on patřil ještě jako kardinál Aldo-brandini k jeho nejvěrnějším. Aldobrandini se sú-častňoval pobožností v oratoriu a rád svou přítom-ností zvyšoval lesk oratoriánských slavností. Tak ta-ké měl officium o slavných nešporách ve Vallicellena svátek Narození Panny Marie. U oltáře se skvělanádherná římská asistence v plném obsazení. Aldo-brandini seděl na trůně, kolem postavy ve zlatýchdalmatikách, kněží v nažehlených kottách, zpěvy,hudba, množství věřících zaplňovalo prostory na-dýchané kadidlem. Filip slyšel ze svého arkýře hlasya sestupoval do kostela. Obcházel kostel a vcházelzadními dveřmi. Lidé poznávali Filipa, jehož mnozíneviděli již několik let. Ustupovali mu a Filip šelzvolna k oltáři. Když ho spatřil kardinál Aldobran-dini, zapomněl na svou důstojnost, zapomněl na slav-né nešpory, sestoupil se svého trůnu, šel Filipovivstříc a rozpřáhl náruč. Věřící pohnutím slzeli, aleFilip zastavil pokynem kardinála a usedl pokorněk jeho nohám s nižší asistencí, jak to bývá v Římězvykem, na stupních u trůnu.A za nějaký čas tento Aldobrandini, pokorný, zbož-ný a štědrý stal se papežem Klementem VIII. Nikdynezapomněl, že je duchovním synem Filipovým, za-choval mu až do smrti úctu i vděčnost. Dal si jménoKlementa VIII., aby naznačil, že chce držeti auto-ritu Církve jako všichni Klementové, ale že budezároveň mírný a dobrý.
Měl jednu chybu. Hltal práci. Chtěl o všem vědět,o všem rozhodovati, všechno podpisovati. Neštěstíbylo v tom, že přesto byl povahy nerozhodné, úzkostlivé, nadto se vždycky rozhodoval na dlouhé lokty. To proto, že nikomu nedůvěřoval a všechnosi chtěl ověřovati sám. Proto všechny záležitosti váz-ly, nic nemohlo nikdy býti skončeno, kanceláře setopily v aktech, a toto úřadování ohrožovalo vážnědalší provádění reformy, o které se jako zbožný ahorlivý papež zasazoval. Měl již mnoho dobrýchrádců, mnoho dobrých a horlivých kardinálů, kteříto s Církví smýšleli právě tak poctivě jako on, aleani těm nedůvěřoval, nýbrž říkal, že je kardinálůvůbec zbytečně mnoho, i jednal obyčejně opačně,než mu radili. Raději se uchyloval o radu k Filipovi,Snad žádný papež neprojevoval takovou přízeň adůvěru Filipovi, jako Klement. Jako Řehoř, i on čas-těji navštěvoval Filipa v oratoriu a prohlásil, že mů-že kdykoliv přijíti. Jednou mu pravil: „Vy jste tupánem, vy jste tu jako doma." Filip ho hladil jakosyna, kolikráte se vroucně objímali a jednou se papežv důvěrné chvilce sklonil a líbal Filipovi ruku. Aldo-brandini, starý šlechtic, dříve kardinál a teď papežsi rovněž myslil jako předchůdcové, že Filipovi patřínějaká důstojnost. I Klement hrozil kardinálskýmpurpurem. Jenže Klementovi to dovedl Filip ještěsnadněji rozmluviti než Řehořovi. Klement měl mno-ho starostí; jeho pontifikát přes všechny jeho chybybyl slavnou dobou. Proto potřeboval mnoho mod-litby. Všechno očekával od modliteb Filipových akdyž některé záležitosti vázly, vzdychal smutně:„Filip se za nás nemodlí..." Je roztomilé čisti jejich dopisy, které si posílali. Jsou tak vtipné, tak důvěrnéa roztomilé, ale neoblomné, co se týká zákazu sestupovati do kostela a zpovídati. Klement ještě jednouzkouší, chtěl by míti Filipa kardinálem. Tak jakomálo důvěřuje ostatním, tak by rád poslouchal to-hoto jediného svého rádce; myšlenka na vznešenost,potřebnou k vysokým radám a úkolům, jej stále pro-následuje. Ještě jednou obnovuje svůj pokus jmeno-vati Filipa kardinálem. Radí mu přátelé, že by toměl přijmouti jako uznání a vyznamenání pro kon-gregaci, ale Filip zvedl oči k nebi a zašeptal s pře-svědčením a vroucně: „Paradiso, paradiso ..." Poráji už jen toužil.
Zatím však přízeň Klementova k oratoriu byla byse málem stala samému oratoriu záhubou. Klement sivybíral pro důležité církevní záležitosti a důležitámísta členy oratoria a ovšem nejlepší, takže tím byloohroženo i pouhé udržování římského oratoria. O ně-jakém zakládání jiných oratorií nebylo již ani řeči.Papež odňal oratoriu Baronia, Tarugiho, Bordinihoi Fedelliho. Ještě že aspoň Baronio a Fedelli zůstaliv Římě. Vždyť byl teď Filip více nemocen než zdráv.Uprostřed prosince roku 1592 ho přepadla horečka,která jím zmítala po 40 dní. Proto se rozhodl, žesloží i úřad představeného římského domu. Nedbajedomluv, aby upustil od tohoto úmyslu, svolal všeckykněze své kongregace a tak resignoval a doporučil zasvého nástupce Baronia. Otcové sice uposlechli, alenezapomněli si pohráti s předpisy a Baronia ještěk tomu náležitou volbou za tohoto představenéhozvolili. Stojí proti sobě jako dva protiklady, tatozakládající a úřadující snaha jeho žáků, a svatá pros-tota a bezstarostnost Filipova. Až po jeho smrti ko-nečně pochopili smysl myšlenky Filipova oratoria aprohlásili každý dům oratoria po celém světě za úpl-ně samostatný. To vždycky Filip chtěl a proto daloratoriu tak jednoduché a tak široké stanovy. Konecživota svatého Filipa byl označen velikou politickouudálostí, do které Filip zasáhl velmi účinně a kterousnad dal nový směr křesťanské politice.
Několikráte jsme se zmínili, jak se odehrával v zá-kulisí boj mezi španělskou rozpínavostí a stranou,která chtěla svobodu Církve. Tato svoboda Církvebyla pojednou ohrožena další událostí. Navarskýkrál Jindřich IV., který měl býti králem francouz-ským, odpadl od víry katolické, a nyní se jednaloo to, aby byl zbaven nástupnického práva na fran-couzský trůn. Španělé se mocně o to zasazovali, pro-tože hodlali kořistiti ze zmatků a zeslabení Francie.
Tu chtěli zeslabiti co nejvíce, aby neměli soupeře.Zase si jednou zahrál španělský král a jeho katolickáliga na ochránce ohrožené víry.Král navarský projevil však vůli vrátiti se do Cír-kve. Dostalo se mu rozhřešení, ovšem podmíněného.
Měl žádati o jeho potvrzení v Římě. Bylo zapotřebítohoto podrobení, aby se mohl stati francouzskýmkrálem. Sixtus V. vedl kdysi rozhodný boj o osvobo-zení od španělské starostlivosti o blaho Církve. Šelv tom ve šlépějích Pavla IV., ale nevládl dosti dlou-ho, aby mohl své dílo dokončili. Řehoř XIV. se vrá-til ke španělské politice, a tak tu stály proti sobě dvatábory, chystající se k rozhodnému boji.Jindřich IV. odpřisáhl protestantství 25. červencea vyslal ihned vévodu z Neversu do Říma, aby vy-jednával jeho jménem. Papež přijal vévodu, pohovo-řil s ním, ale mimo široké přísliby nedal mu určitéodpovědi. Zatím bylo moudře zakázáno římskýmkardinálům, aby nepřijímali návštěvy Neversovy,aby tak nemohl vykonávati nátlaku na ně a skrze něna samého papeže. Ale vévoda byl velmi obratný di-plomat. Věděl, že v Římě nezmohou právě všechnojenom kardinálové, zvláště když Klement VIII. takmálo dal na jejich rady, že daleko větší vážnost majíjinak neznámí řeholníci. Slyšel o Filipu Neri, o Ba-roniovi, o jesuitovi Toletanovi. Za dva dny obešelNevers všechny významnější kláštery a promluvil sevšemi vynikajícími řeholníky. Máme informační lís-tek, který mu psal někdo, kdo znal velmi dobře řím-ské poměry, aby šel také do Vallicelly a tam aby nej-prve promluvil se svatým starcem Filipem. Ze neníučený, ale moudrý a zbožný a má velký vliv u pa-peže. S tím aby nemluvil o vlastní záležitosti, nýbržjen ho poprosil o modlitbu. Vyjednávat aby šel ra-ději k jeho žáku Baroniovi. Nevers se zachoval přes-ně podle těchto pokynů. Filipa si dokonale získal.
Jakmile Filip slyšel o vracející se ovci, ihned vzpláljako dlouholetý apoštol touhou, aby se této ovečce conejdříve otevřel ovčinec Kristův. Jemu byla uboháveškerá politika a všechny komplikované starostiintrikánů jak španělských, tak francouzských i řím-ských, ho vůbec nezajímaly. Viděl před sebou jenomvracejícího se člověka a království Boží ve Francii,které tím bude posíleno. Proto, ač byl jinak slabý,šel ihned k audienci papežské a vybízel papeže, abynedal na španělské námitky a aby přijal Jindřicha doCírkve. Papež nevyhověl ihned Filipovi. Zdálo se,že byl Filip poražen. Ale to se jenom zdálo. Tak jakbyl před tím Klement vnitřně rozhodnut, že nedáabsoluci Jindřichovi, kterému nechtěl uvěřiti, tak bylzviklán v tomto rozhodnutí po Filipově návštěvě.Klement, ustavičně nerozhodný, snad poněkud skru-pulant, byl Filipovým zakročením uvržen do trýzni-vých duchovních úzkostí. A když se papež stále ne-rozhodoval, nařídil Filip svému věrnému Baroniovi,který byl papežovým zpovědníkem, aby odmítl pa-peže zpovídati, jestli se nerozhodne vyhověti Jindři-chovi. Tak musil konečně Klement po nějakém vá-hání ustoupiti. Bylo to jediné, ale velmi užitečné za-sažení Filipovo do politiky.Poslední leta Filipova jsou stálým střídáním nemo-ci s několika měsíčními obdobími obstojného zdraví.
Jeho světnice je stále dostaveníčkem kardinálskéhokolegia, římské šlechty i bujné mládeže. V roce 1594,když leží zase zchvácen horečkou, zvedá se jednouodpoledne na loži, vztahuje po někom něžně svépaže a volá k němu, jako by stál docela blízko: Ma-donna mia, Madonna mia .. . Okamžitě pak vstáváuzdraven. Maria přišla k němu. Maria si uzdravilasvého služebníka. Celý rok měl býti zdráv, aby mohlještě poslední chvíle sloužiti všem, kteří k němu v zá-stupech přicházeli. Je tak zdráv, že může dokoncei vycházeti ven, že může navštíviti své drahé z ro-diny Massimi a ještě jednou jde do Vatikánu, kdeporoučí papeži, který byl stižen bolestnou dnou, abybyl zdráv a pokračoval ve svých pracech. Zato onpo tomto roce propadá nemoci. Lékaři ho považujíza ztracena, i když tvrdí, že lékaři ničemu neroz-umějí a že bude prvého května na svátek svého sva-tého patrona apoštola Filipa sloužiti mši svatou.
Slouží ji, ale je to uzdravení jenom zdánlivé a velmikrátké. 12. května chrlí krev. Všichni cítí, že při-chází chvíle odchodu Filipova z tohoto světa. Je takprostý a klidný jako byl celý jeho život. Poslednípomazání mu přináší jeho žák, jeden z nejvěrnějšícha ted představený kláštera, Baronio. Svaté přijímánímu přináší sám kardinál Frederico Borromeo. Při-chází do světnice a Filip nabude podivuhodně zasesil. Volá vstříc svátostnému Kristu: Hle, láska má,má láska. A když se mu zdají příliš dlouhé obřadnímodlitby, přerušuje kardinálovy modlitby a volá:Tak mi ho dejte, dejte mi ho již! Hned, hned! Kardi-nál Borromeo pokračuje klidně v obřadech a přicházíaž ke slovům Domine, non sum dignus, Pane, nejsemhoden, Filip se bije v prsa, sklání hluboce hlavu apraví: Ba, nejsem hoden, nikdy jsem nic dobréhonevykonal. Po svatém přijímání ještě hlasitě se modlía vzlyká. Pak se však pojednou vzchopí a prohlašu-je, že má lepší léky než všichni lékaři. Vstane a téměřcelý den je na nohou. Ráno slouží bez námahy mšisvatou a je jakoby vyměněn.
Docela nečekaně nastal jeho poslední den, dvacáté-ho pátého května. Filip přistoupil jako obvykle k ol-táři. Než začal sloužiti mši sv., zalétl zrakem z oknake svatému Onofriu, kde ztrávil tolik chvil se svýmihochy, kde tolikráte k nim mluvil, s nimi žertoval aje rozohňoval k lásce Boží. Celé dopoledne ještě zpo-vídal a četl životy svatých. Tehdy si dal předčítatiživot svatého Františka a jiného františkána, svaté-ho Bernardina ze Sieny. Pak ho přišli navštíviti kar-dinál Cusano a Borromeo. Netušili, že s ním mluvínaposledy. On však věděl, že nastává chvíle, kdymá přejiti do širšího oratoria, do oratoria s andělyBožími a vyvolenými. Když se k němu přiblížil Bor-romeo, učinil Filip, co ještě nikdy neučinil kardiná-lovi ani v jeho mládí. Objal ho vřele a vtiskl dlouhýpolibek na jeho kněžskou tonsuru. Ulehl jako jinédny a v noci, v jednu hodinu se probudil. Kolemsto-jící slyšeli ho opakovat stále: tři a tři je šest.. . Ne-rozuměli, že tím myslí hodinu své smrti, která přišlav tak zvanou šestou hodinu noční. Za tři hodiny to-tiž slyšel Galonio zaklepání Filipovy hole na podla-hu. Přišel ke svému otci a našel ho stojícího a lapa-jícího dech. Pravil jen tiše: Odcházím, odcházím.
Lékaři se pokoušeli uvolniti mu dech, ale Filip pře-rušil jejich namáhání slovy: „Nemáte-li lepších pro-středků, pak je konec, umírám."Svolali celou řeholní obec. Z jeho žáků již nikohonemohli narychlo zavolati. Baronio modlil se mod-litby za umírající. Filip seděl na loži, oči obrácenyk nebi, k onomu ráji, po kterém vždycky tolik toužil,a neslyšel již ani v slzách se zalykající prosbu: „Otče,což nám nepožehnáte?" Již nepožehnal. Jen prudcevydechl, sklonil hlavu a skonal.
Za hodinu již ležel vystaven, oblečen v kněžskároucha. Rychle se rozletěla po Římě zpráva o jehosvaté smrti. Lidé několikráte si rozebrali květy a rů-že, kterými byla zasypána jeho mrtvola. Přiběhlikardinálové, papež, jeho žáci. V noci pak jeho věrnílékaři provedli obdukci jeho těla. Všichni byli zvě-davi, zda se najde příčina jeho podivuhodného tlu-kotu srdce a jeho vnitřního ohně. Našli zlomené žeb-ro a neúměrně zvětšené srdce ... Tedy to byl oprav-du žár jeho lásky k Bohu, který mu srdce zneklidňo-val a zaléval celé jeho tělo prudkým ohněm.Kolem jeho rakve se nyní scházel celý Řím. Přišlii dominikánští novici od Minervy a se slzami a vzly-kotem modlili se hodinky za zemřelé. Kardinál Me-dici dal zhotoviti rakev z ořechového dřeva a posta-ral se o přesné úřední zjištění totožnosti jeho mrtvo-ly. Již od jeho smrti počítali s jeho prohlášením zasvatého.Hned po jeho smrti začali se jeho žáci starati o bea-tifikační proces, který ukázal, jak velice byl milovánsvatý stařec. Za šedesát let si získal srdce všech. Stalse miláčkem všech.Nero de Neri, který se domníval, že pochází z pří-buzenství Filipova, postaral se o krásnou kapli, dokteré později byly přeneseny světcovy ostatky. Pro-ces pokračoval s různými přestávkami, až konečněroku 1622 byl Filip prohlášen za svatého, zároveň sesvatým Ignácem, svatým Františkem Xaverským,svatým Isidorem a svatou Terezií z Avily.Vděční žáci a přátelé Filipovi se postarali o nádher-nou výzdobu jeho kaple, která je jednou z nejkrásněj-ších z celého Říma. Nejlepší současní umělci, Reni,Baroccio, Guercino, Pietro da Cortona, Luca Gior-dano, Pomarancio se vynasnažili co nejdokonalejioslaviti svého učitele. Pomarancio vymaloval jehosvětnici, přetvořenou v kapli. Reni namaloval krás-ný oltářní obraz, který, bohužel, poněkud změkčilsvou obvyklou sladkostí. Da Cortona pokryl obrov-skými freskami ze života Filipova strop Chiesa nuo-va Panny Marie in Vallicella. Bylo dobré, že si svatýFilip přál ponechati strop a stěny jen vytónované.Aspoň nyní mohl býti strop pokryt velkolepými fres-kami z jeho života. Da Cortona ozdobil i klášterkrásnými obrazy, a to všechny místnosti, které při-pomínaly a pamatovaly světce.
Hned po Filipově smrti byla jeho světnice promě-něna v kapli. Vyhořela, a z jejího zařízení zůstalapostel, stůl a pak oltářní socha Piety. Dnes je svět-nice proměněna v museum Filipovo, kde můžemeshlédnouti památky na jeho život.
Vzpomínka na Filipovu lásku k mládeži, k chudýma nemocným nikdy nevymizela z paměti římskéholidu. Jako mladý bohoslovec byl jsem svědkem tétoupřímné lásky. Tehdy si katolíci římští troufali přesvšechny zákazy tehdejší neupřímné vlády uspořádativeřejný průvod s ostatky svatého Filipa. Nebylo todávno po onom odporném zjevu, kdy italská policieveřejně potrhala a potupila státní vlajky, nesenév průvodě italské katolické mládeže. I tentokráte sesnažili ve své omezenosti i zlobě zakázati průvoddávno povolený. Katolická mládež se sama zaručilaza pořádek, který udržovaly kordony skautů. Šelslavný průvod s ostatky světcovými římskými ulice-mi, oněmi zapadlými, špinavými, jako před staletí-mi páchnoucími uličkami starého Říma. Rakev neslistudenti vedle kněží. U kostela propukli studenti vezpěv zakázané katolické hymny „Noi vogliam Dio".Za nesmírného nadšení byla do chrámu vnesenaschránka s ostatky. Bylo po požehnání. Prali jsme seo kvítka a snítky, kterými byla pokryta jeho rakev,a zatím vystoupil na kazatelnu prostý voják, řadovýitalský voják, a křikl do zástupu: „San Filippo, hip,hip, hura ... !" Divně se mne to jaksi dotklo, ba byljsem i pohoršen v prvé chvíli, ale pak jsem pochopil,že to křičí láska, jarý pokřik lásky k Bohu a k jehosvětci v mladém vojínu, že to křičí mládí jak šestnác-tého století, tak století dvacátého, a ve vteřinějsem volal s davem: „San Filipo, hip, hip, hura .. .!"Tehdy jsem se rozhodl, že přiblížím tohoto svět-ce, kterého milují chudí, prostí a mladí, našemu lidu.
Když pak jsem našel dobré prameny, napsal jsem ko-nečně po mnohaletém slibování tento životopis. Snadpřiblíží svatost křesťanskou těm, kteří se jí bojí, kteříji vidí jen podmračenou, nelidskou a tvrdou.



14. Duch svatého Filipa


PROTOŽE JSME MUSILI S ŽIVOTEM SVÉTCOvým všímati si i celých současných dějin, uniklo námmnoho podrobností. Proto bych rád jeho postavuještě dokreslil.Goethe nazval svatého Filipa nejveselejším ze všechsvětců. Z jeho života se vypravuje mnoho šprýmov-ných historek. Leccos jsme již uvedli, ale je důležito,abychom si nejprve uvědomili jeho hlubokou zbož-nost a jeho mystickou svatost. Pak také porozumímejeho veselosti a nebudeme jednostranně zdůrazňovatijeho lidskost, nýbrž uvidíme, že ta právě vycházelaz jeho upřímně a heroicky svatého, duchovního ži-vota. Již jsem ukázal na jeho zbožnost při mši svaté.
Jakmile se zamyslil nad láskou Boží, láska Boží hostrhovala do svých tůní, takže byl pak ztracen prosvé okolí. Byl tak hluboko proniklý láskou Ježíšovouu jeho oběti mše svaté, že stačilo, aby jen začal mšisvatou a byl ihned blízko nebezpečí, že se ztratí celé-mu světu. A to právě nechtěl. Jemu byla jeho láskak Bohu a jeho obcování s Bohem něčím tak intimním,že by toho nevydal na odiv nikomu na světě. Protoještě přede mší svatou se schválně rozptyloval, abyjeho rozlet a únik ze světa při mši svaté nebyl takprudký a tak nápadný. Kdo si to uvědomí, nepohor-ší se pak nad tím, že si přede mší zpíval, četl Arlottaa hrál se psem.
Nic nenáviděl tak, jako strojenou svatost, svatě na-krucující oči, lidi svatě se tvářící, přenábožně rucespínající. Tak přišli k němu jednou na návštěvu ta-koví hledači zázraků, poutníci za svatými, ale spíšeza jejich viděními a zjeveními. Slyšeli o svatém Fili-pu. Až z dalekého Polska přišli tito dva pobožnípoutníci, kněží. Svatý Filip je vlídně přijal a pakvytáhl svou starou zamilovanou knížku vtipů Pio-vana Arlotto. Předčítal jim jeden vtip za druhým asám se jim upřímně smál. Ale pojednou zpozoroval,že tihle lovci podivuhodně pokroucených svatýchzmizeli...Svatý Filip si zabručel docela pro sebe: „Dobře jimtak. Přišli se na mne podívat jako na cizí zvíře. Chtě-li vidět svatého a zatím viděli hlupáka. Dobře jimtak, proč jsou tak hloupí?"Láska Filipova byla však neobyčejně prudká. Jehosrdce bušilo prudce při pouhé vzpomínce na Boha ajeho lásku, že až po jeho smrti se teprve porozumělotomu neobyčejnému tlukotu srdce, když se přišlo ob-dukcí na to, že jedno žebro nevydrželo těch nárazůa prasklo a že srdce bylo neobyčejně zvětšeno. Jehovnitřní láska byla provázena tělesným horkem, žá-rem, který provázel jeho výbuchy lásky Boží. O let-nicích r. 1544 modlil se na svých nejoblíbenějšíchmístech v katakombách, a tu ucítil pojednou takovýžár a srdce se mu tak rozbušilo, že si uvědomil, žejeho srdce potřebuje více místa. Tehdy cítil, jak sezvedla komora nad srdcem. Po jeho smrti se našloprasklé žebro, jež se vyklonilo hodně dopředu a u-volnilo místo mezi chrupavkami a košem, a jehosrdce bylo neobyčejně zvětšeno. Jeho lékař uveřejnilodborné pojednání o tomto mimořádném případě.
I Cesalpini, slavný lékař své doby, se o tom zmiňuje.Filipovi kolikráte stačilo jenom vysloviti slovo Bůhanebo Láska, zamysliti se nad dobrotou, s jakou při-jímá Bůh hříšníky, a již tonul v slzách. Posluchačijeho při tom cítili živě přítomnost Boží, cítili, jakse jich dotýká něco nadpřirozeného, Božího. Kdyžmluvil o utrpení Páně, málokdy mohl skončiti. S ta-kovou horoucností se přissával ke kalichu Páně, kdyžsloužil mši svatou, že ještě dnes zbožně a s pohnutímsi prohlížíme kalich se zřetelnými otisky zubů. Takžhavě procítil velikost Božího slitování a naší nehod-nosti, že, když pronášel pokorná slova „Pane, nejsemhoden", sevřelo se mu hrdlo lítostí nad hříchy vlast-ními i všech lidí, lítostí, že tak špatně přijímáme ne-konečnou lásku, která se ničeho nezalekla, ani toho,že se jí od mnoha lidí dostane velmi zlé odplaty. Ko-likráte se začal modliti růženec, ale nedostal se přesprvá slova Pater noster. Nemohl se nasytiti té sladkéa útěchyplné skutečnosti, že náš Bůh je naším Otcem.Patřil k cěm, kteří cítili tíhu Boží lásky, takže koli-kráte prosíval, aby Pán na chvilku mu dal odpoči-nouti, že by již déle nesnesl svatého přívalu Božílásky.Milosrdný Bůh i milosrdné oči Marie Panny bylypro něho zkušeností sladkou a častou. Kolikráte při-táhl s celým zástupem svých hochů k Minervě avpadl za oltář do choru, ale kolikráte proštkal vesladkém pláči celé Salvě Regina. Tak prožil svou jis-totu, že máme velkou, dobrou, milosrdnou Matku.
S Marií se těšil, jí svěřoval své bolesti a starosti,o Ní s láskou mluvil ke svým kajícníkům a přede-vším k mladým. Ukazoval jim v ní jejich pravou,rozumějící Matku. Když byl jednou nemocen, ztratilse kdesi v mysli a volal pojednou vzrušeně: „Nechtemne přece obejmouti svou Matku!" a vztahoval k nísvé žilnaté ruce.
Ačkoliv byl naplněn tolika mimořádnými milostmi,přece stále upozorňoval, že křesťanský život a zbož-nost nezáležejí v těchto mimořádných zjevech. Bylk nim velice nedůvěřivý. Bylo by bývalo velice ne-bezpečno, kdyby rodící se reforma měla býti kom-promitována takovými visionáři, jakým byl kdysijeho přítel Cacciaguerra. Přísně káral ty, o kterýchse dověděl, že touží po mimořádných zjevech. Varo-val je, že za těmito zjevy se může nejsnadněji skrý-vati ten, jenž ví více než my a může mnoho napodo-biti Boží dary a Boží divy, protože jest již jeho úko-lem, aby chodil ve stopách Božích jako jeho stín, jakoustavičná opice Boží všemohoucnosti. Proto s neoby-čejnou přísností vyšetřoval po osm měsíců BenincasuOrsolu, která však šťastně obstála v jeho zkouškách.
Žádal od svých svěřenců, kteří byli anebo se domní-vali býti navštíveni mimořádnými zjevy, viděními,zjeveními, aby žádali od Boha hodně zřetelné, mybychom řekli až odvážné důkazy božskosti původutěchto zjevení. Učil, že jedině dokonalé plnění vůleBoží jest zárukou spasení. Věděl také dobře, že, kdyžse duše oddá Bohu v pokoře a upřímnosti, nemůže jinechati blouditi, nemůže ji nechati beze světla. Ještějeden hluboký důvod tu byl. Působením svatého Fi-lipa a jiných světců rozproudil se hluboký nábožen-ský život. Nic však nemá tolik padělků, jako nábo-ženský život a jeho vrcholné stavy. Proto se svatýFilip bál, aby nebyl tento živý a svěží proud obro-zeného duchovního života zanesen nánosem exalto-vaných, v přítmí a přeludech si libujících lidí, kteříby mohli duchovní hnutí snadno svésti na scestí. On sám věděl, jak vážná a obtížná je cesta duchovního,opravdového života. Proto, ačkoliv byl tak činný,vracel se stále do samoty, kde žil s Bohem, kde s nímobcoval, kde naslouchal jeho tichému hlasu. Toužilvelice po usebranosti. Proto vycházíval tak rád zaměsto. Jeho nejoblíbenějším místem bylo Kolloseumv noci a katakomby. Proto si také vybral všude, kdebydlil, nějaké odlehlé ztichlé místo. Proto milovalve Vallicelle svou terasu, s níž shlížel k horám, a kamk němu nedoléhal hluk města. Jakmile spatřil širokéobzory, rozšířila se jeho duše, rozletěla se přes onydálky k Bohu, který se mu zde jevil náznakem svénekonečnosti.
Italské terasy, z nichž je viděti třeba jen kousek ne-be, modrého nebo siného a pak k večeru hořícího ci-trinem a ztrácejícího se v neurčitém polosvitu, italskéterasy, s nichž uvidíte koupati se v pročištěném vzdu-chu několik kývajících se cypřišů, několik vážně roz-sedlých věží, z nichž je slyšeti čisté šumění ztajenýchfontán, italské terasy, které vám připomínají terasyvecne ...Tam byl tak blízko Bohu, tam zapomněl na vše-chno, že se pak vracel klidný, jako z jiného světa.Ostatně tato živá přítomnost Boží ho provázela všu-de. Zil z ní, takže někdy i při papežské audienci dalse jí strhnouti a zapomněl, kde stojí.Tak žil v Bohu, že se na všechno díval v této pro-žívané Boží přítomnosti. Věříme rádi, že byl obda-řen podivuhodným darem, že dovedl čisti v dušíchsvých kajícníků, že je sám upozornil na nedostatkyjejich vyznání, že jim ukázal na jejich tajné hříchya na jejich skryté nectnosti.Protože byl plný Ducha Božího, mohl tak bezpečněvésti duše, a proto se k němu také duše hrnuly. Ří-kával, že je lepší říditi duše Duchem svatým neždlouhými úvahami a radami. Neučil nijakému du-chovnímu systému, nezaložil žádné duchovní školy,nebyl původcem žádného duchovního hnutí. Přelé-val jenom své srdce, rozdával z plnosti svého duchov-ního života. Měl však velký dar učiniti zbožnost pří-stupnou všem, učiniti ji především přijatelnou mláde-ži. Jeho cesta k Bohu je cestou naprosté a stále rostou-cí důvěry k Bohu, cestou dítěte k Otci, dítěte, kterévěří svému Otci, které ví, že On s ním dobře smýšlí,lépe než ono samo se sebou. Učil, že se Bůh dává vesvé plnosti duši tak, jak se duše sama odevzdá jemu.
Že se nedá zahanbiti naší šlechetností. Znal pětstupňů lásky k Bohu. Mluvil o nejnižším stupni lás-ky, totiž o lásce služebníka k Pánu. Pak následujeláska nemocného k lékaři, aby ji vystřídala láskapřítele k příteli. Ale Bůh nechce, abychom zůstali natomto stupni, máme k němu lnouti láskou synovskou,abychom tuto lásku korunovali mystickým vyvrcho-lením v lásce chotě k choti. Říkával, že na poslednímstupni lásky není milosti, které by Bůh odepřel člo-věku, jenž se mu takto hrdinně odevzdal a vydal namilost a nemilost, jako se odevzdává snoubenka snou-benci. Ale nehnal své svěřence ihned k tomuto nej-vyššímu stupni. Nevěřil mnoho mladistvému zápalu,o němž říkal, že hasne tak snadno, jak vzplane.Doporoučel časté svaté přijímání, ještě častější sva-tou zpověd, ve které však vždycky nechal spíše pra-covati a vésti Ducha svatého. Jeho zásahy byly vel-mi diskrétní. Nechtěl, aby se tu uplatňovalo jeho ve-dení vlastní. Také netrpěl, aby jeho svěřenci zúžilináboženství jenom na theologii, jen na rozum, jenna poučky. Bál se takových lidí, kterým celé nábo-ženství sídlilo jenom v rozumu. Doporučoval pře-devším umrtvování sebelásky, svých hlavních chyb,pýchy. Tak píše Alessandrovi Borellovi: „Chcete-liv něčem přestřelovati, tak v pokoře, trpělivosti a lás-ce." A když se ho kdosi tázal, neměl-li by nositi ží-něnou košili, přikyvuje horlivě, schvaluje, aby ji je-nom nosil, ale aby nezapomněl především si ji vždy-cky obléci na kabát. Sám ovšem měl důtky hladkéa lesklé od častého užívání.Tak jako nenáviděl pýchu, strojenost, tak milovalprostotu, která mu byla sestrou jeho pokory. Prototolik miloval svatého Felixe z Kantalicia, frátera ka-pucínského, jenž chodil žebrat po římských ulicích.Svatý Filip se s ním často zastavil, napil se z toho, covyžebral, pojedl z jeho sebraného chleba.
Jeho nejoblíbenější ctností u sebe i u druhých byla pokora. Miloval pokoru jako nejjistější záruku Božípomoci. Viděl v duchu slabost lidskou a proto i sla-bost svou, a dobře věděl, že jen milostí Boží jsme to,co jsme v duchovním životě, že každý pokrok a jižkaždá spolupráce s milostí jest opět darem milosti.Opakovával často: „Pane, drž Filipa, nebo tě zradíhůře než Jidáš." Jeho pokora se zastkvěla v dobáchpronásledování, kdy mužně, ale klidně a hlavně po-korně snáší protivenství, vyšetřování, hrozby, zá-kazy. Nedovolil nikdy se radovati z pokoření svýchnepřátel. Byl tak přesvědčen o své vnitřní nehod-nosti a ubohosti, že mu bylo protivné, když si hodruzí vážili. Proto dělal různé kousky, aby se jimizesměšnil, aby tak odvrátil od sebe pozornost a úctulidí. Téže metody užíval při výchově svých žáků.
Když pozoroval, že si někdo z nich zakládá na svémmládí, na titulu, na svém hlase či kráse, pokořil jejprávě v tom, na čem si zakládal. Kdo nechtěl pod-stoupiti od něho pokoření, někdy dosti podivná adobrodružná, s tím se již více neobíral. Pronásledo-val vášnivě duchovní pýchu. Měl velikou nedůvěruk chladným mozkům. Říkal, že jsou nejnebezpečněj-ším úskalím v duchovním životě. Tak je třeba roz-uměti i jeho kouskům. Byly vážně míněny. Viděl dobudoucna, kdy jej budou mnozí nazývati předevšímveselým svatým, když řekl: „Ve službě Boží nestačíse jen usmívati. Království Boží není pro lenochy.Proto tu není místa k odpočinku."Tak jako byl ode všeho osvobozen, tak si chránilsvobodu dítka Božího. Celý duch jeho oratoria bylduch svaté, evangelické svobody. Proto se tak dlouhonechtěl přestěhovat ke své řeholní rodině.Proto tolik miloval Savonarolu. Filip Neri byl Flo-renťan, z oné Florencie, která vedla dlouhé a těžkéboje za svobodu. Proto miloval Savonarolu, že se po-stavil proti zotročovatelům duchovním i politickým,proti rodu Medici. Vážil si ho neobyčejně pro jehohlubokou zbožnost a upřímnost, s níž se snažil usku-tečniti aspoň ve Florencii království Kristovo. FilipNeri nosí s sebou památku na Savonarolu, káže oněm, modlí se v oné době, kdy snažili se římští jesuitéi někteří dominikáni dostati na index zakázanýchknih veškerá díla Savonarolova. Svatý Filip rád čí-tával v jeho velkolepé apologii Triumphus crucis,která patřila k jeho nejzamilovanějším knihám.
Ze své Florencie odnesl si jinou, typicky florentskouvlastnost, totiž čisté a upřímné veselí. V době arci-biskupství svatého Antonína sestupoval denně z hor-ské farky do Florencie nepatrný, nevzhledný farářPiovanni Arlotto. Chodil po ulicích, po náměstích,zastavoval se s lidmi a vypravoval jim humorné pří-běhy. Dovedl nalézti ve všem zábavnou, světloustránku. Byl mistrem satyry, ale jeho satyra nebylakousavá, nebolela. Jeho vtipy, jimiž sršel a kterýmiobveseloval své krajany v těžkých dobách, nebylynecudné. Byly posléze sebrány a vydány pod jménemFacezie Piovana Arlotta. Svatý Filip si tuto knihuodnesl z rodného domu. Nosil ji s sebou po celý život.Sám se jí velmi obveseloval a obveseloval jí i druhé.Ve Vallicelle jsem se zvědavě a dychtivě díval, jakáje to asi knížka, která byla ze všech knih Filipovýchnejohmatanější. Byla to kniha vtipů Arlottových.Svědkové tvrdili o Filipovi, že nebylo míry jeho dob-roty a radosti, protože byl plný lásky Boží, protorozséval kolem sebe radost, úsměv a žert. Když vi-děl, jak je život smutný, chtěl lidi rozradostnit, neboťi to je krásná služba bratřím.
Jeho radost byla odrazem jeho naprosté jistotyv Bohu. Měl radost z Boha a proto radost ze všeho,co stvořil, a protože naším údělem v nebesích mábýti radost, chtěl dáti lidem již zde okoušeti ve zbož-nosti toto veselí radosti Boží. Proto neměl rád pod-mračených, prudkých duchů, kteří jenom vzdalovaliod Boha. Tato radost mu získávala mladé. Touto ra-dostí se také on sám udržel věčně mlád. Konečněbyla Filipovi pravá radost ochranou před hříchem.Chtěl ukázati, jak je radostno sloužiti Bohu, radost-nější než sloužiti hříchu, ve kterém tolikráte se do-mnívají nalézti radost a zábavu, zatím co nalézajív něm křičivou nudu, která je ďáblovým padělkemradosti Boží. Svatá Boží radost vyzařovala z něho,takže se s ním lidé neradi loučili. Tak byl světlýmpaprskem umírajících. Posilněni jeho radostnou tvářía jeho jistotou svatého veselí, odcházívali uklidněnido náručí Božího.
Vždycky mne přitahovala postava svatého FilipaNeri, zvláště pak od oné chvíle, kdy jsem se súčastnilcnoho velkolepého lidového průvodu s jeho ostatkyv roce 1922 v Římě. Úcta a láska nejprostšího lidu aněžná láska především mládeže mne okouzlily. Hle-dal jsem příčinu této lásky a této důvěry. Našel jsemji v tajemství, že křesťanství je něčím neobyčejně jed-noduchým, krásným, prostým, životným, že zname-ná stulení se neklidného, nepokojného lidského dítětena srdci dobrého nebeského Otce. Tajemstvím úspě-chu svatého Filipa u duší jest jeho umění, přiblížitijim Boha v jeho otcovské dobrotě, která vyzývá vše-chny, kteří hledají lásku a štěstí, do svého náručí.Nečinil křesťanství snadným, protože by musil sle-vovati, a toho nedovedl; ale nesl křesťanský život sevšemi těmi, které chtěl pro něj získati, dovedl uká-zati všem cestu k síle k nesení jha Kristova, dovedlnalézti radost na této křížové cestě, radost křesťan-skou, která je věčným Šimonem Cyrenským, nadná-sejícím nase krize.
Svatý Filip vybral z renesance, co měla dobrého,dovedl totiž zaliti svým teplem i těžkou křížovoucestu, dovedl nalézti radost dítek Božích.Opět prožíváme dobu mohutného proudění nábo-ženského života. Vyrostlo z výzvy Pia X. k častější-mu svatému přijímání. Po celém světě se vzmáháupřímné a svěží duchovní hnutí. Proto nechť zářítomuto hnutí na cestu duch svatého Filipa, duch sva-té jistoty v Bohu a věčně jarní, nadpřirozené, křes-ťanské radosti dítek Božích, které právě v tom semohou ustavičně radovati, že nejenom dítkami Bo-žími slují, nýbrž jimi i skutečně jsou.
Dominikáni jsou dnes po celém světě průkopníkytohoto svěžího duchovního života, směřujícího dohlubin křesťanské nadpřirozené plnosti. A nemohoumíti lepšího patrona své práce než svatého Filipa,který neměl za živa lepších a upřímnějších přátelnad dominikány. Vyrostl ve stínu florentského kláš-tera San Marco a celý život dominikány miloval,podporoval, chránil, za ně se modlil, k nim vedl svéduchovní dítky. Obroda dominikánského ducha vdě-čí i jemu za mnoho, neboť on zaplnil svými žáky,plnými nového ducha, jejich kláštery v Římě, z nichžse rozléval nový život všude, i k nám. Tato knížkaje prostá kytice vděčnosti na jeho oltář od jednohoz dominikánů, které tolik miloval.



Zrnka moudrosti


VÝROKY FILIPOVY ZAZNAMENANÉ JEHO ŽÁKY
Kdo chce něco jiného než Boha, pracuje nadarmo; kdo miluje něco jiného než jeho, bloudí bídně. Kdo chce něco jiného než Krista, neví, co chce.
Kdo chce pokročiti na cestě Páně, nesmí se spokojiti s prostřední dobrotou, ale musí se naopak snažiti vy- konat velké věci ve službě Boží. Musíte chtít překo- nati svatostí a láskou i samého sv. Petra a Pavla. I když toho nedosáhnete, vykonáte aspoň své dobré skutky s velkou touhou po dokonalosti.
Kdo hledá občerstvení mimo Stvořitele a útěchu mimo Krista, nikdy jich nenajde. Kdo hledají útěchu mimo její pravé místo, hledají své zavržení. Kdo chce býti rozumný daleko od pravé moudrosti a spasen bez Spasitele, není moudrý, nýbrž blázen.
Není nic slavnějšího pro křesťana než trpěti pro Krista. Tomu, kdo miluje opravdu Boha, nemůže se stati nic bolestnějšího než nemíti příležitosti trpěti
pro něho. Největší utrpení pro pravého služebníka Božího jest nemíti utrpení. Velikost lásky k Bohu pozná se podle velikosti touhy trpěti pro něho. Nikdy se nesnažte uprchnouti onomu kříži, který vám posílá Bůh, protože jistě najdete si sami větší.
Kdo nesestupuje za živa do pekla, je ve velkém nebezpečí, že do něho sestoupí po smrti. V tomto životě není očistce, nýbrž peklo nebo ráj; protože, kdo snáší utrpení s trpělivostí, má ráj a kdo ne, peklo. Ďábel se často proměňuje v anděla světla a pod záminkou lepšího vede k opuštění dobrého.
Budte veselí, synáčkové! Nechci jen, abyste se nedopouštěli hříchů. Ale, abyste byli veselí, to chci. Veselý duch dobývá snadněji křesťanské dokonalosti než duch zádumčivý. Pokračuj, synu, v tomto svém veselí, protože to je nejlepší cesta k dokonalosti... Nechci úzkostlivost ani trudnomyslnost!
Nechte je (mladíky), moji drazí, křičeti jak chtějí. Ať jen jsou veselí. Neboť nechci nic jiného než aby nehřešili... Když nehřeší, ať si třeba štípají dříví na mých zádech.
Vnitřní křesťanské veselí je Boží dar, vycházející z dobrého svědomí, z pohrdání pozemskými věcmi, spojeného k patření na věci nebeské. Uchováme si je rozjímáním o smrti a obcováním se svatými a učenými lidmi, častým přijímáním svátostí... Rozmnožují ji ustavičná modlitba a úcta k svatým ...
Moji synáčkové, přijměte dobře má slova: raději bych se modlil k Bohu, aby na mne dopustil smrt, než aby na mne dopustil takovou důstojnost. Žádám si ducha a ctnosti kardinálů a papežů, ale ne jejich velikosti.
Jak jste šťastní, mladí, že máte čas konati dobré. Můžete vykonati dobro, které jsem nevykonal. Vystříhejte se špatných společností, nehýčkejte své tělo, prchejte před zahálkou, hodně se modlete, přistupujte hodně ke svátostem, hlavně pokání.
Nelíbí se mi, když dělají zpovědníci příliš nesnadnou cestu ctnosti, hlavně kajícníkům právě obráceným. Nechci, aby byli drsně přijímáni a tvrdě káráni. Vylekáni strachem a takovou obtížností novéhoživota, vrátí se zpět, nechají zpovědi a zůstanou dlouho ve hříchu. Naopak, soucitem, mírností a láskou je odzbrojíme a získáme pro Krista. Skloňme se k nim jak můžeme. Celá naše snaha ať záleží v tom, abychom je zapálili láskou k Bohu.
Chceš se mstíti? Pohlédni, kolik krve prolil Kristus za tebe a jaké muka vytrpěl. S nevýslovnou láskou nejenom odpustil svým mučitelům a pronásledovatelům, nýbrž za ně ještě Otce prosil, aby jim odpustil. Uvaž, že když neučiníš totéž, ani Bůh ti neodpustí tvé viny. Jestli neodpustíš těm, kteří tě urazili, hromadíš si hněv Boží proti sobě a zhrdáš dobrotou Boží, která tě trpí, na tebe čeká a volá tě k pokani. Vzpomeň si, ze ty sam denně prosíš o odpuštění, když se modlíš: Otče náš. Jinak pro tebe znamená totiž říkati: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim vinníkům, jako říci: Pošli mne do věčného pekelného ohně a neodpusť mi, protože ani já nechci druhým odpustiti.
Buď bedlivý ve vítězení nad malými věcmi, chceš-li zvítěziti ve velkých. Chraň se lži jak moru.
Nesmíme chtít vykonati všechno v jednom dnu ani chtít stati se svatými ve čtyřech dnech.
Již pouhé sedění ve zpovědnici je pro mne velkou rozkoší. Jak můžete říci, že je to únava. Není to pro mne únava, nýbrž občerstvení a zotavení. Proto nikdy neumdlete přicházeti ke mně a nikdy si nemyslete, že je vás příliš mnoho.
Myslete si, že stojíte jako žebráci před Bohem a před svatými a jako takoví jděte v duchu od jednoho svatého ke druhému prosíce o almužnu, s takovým pocitem a s takovou pravdou, jak chodívají chudí. Co je dobrého na tomto světě? Marnost nad marnost a všechno je marnost. Nenacházím na tomto světě, co by se mi líbilo a to se mi právě nejvíce líbí, že tunic nenacházím, co by se mi líbilo.
Duše opravdu milující Boha dospívá k tomu, že musí říkati: Pane, nech mne usnouti.
Tím budu a to se stanu ... A potom? Potom? Ach, já chci jen nebe, nebe!



PRAMENY


Capecelatro: La vita di San Filipo Neri, Roma, 1889.
Ponnelle-Bordet: St. Philippe Neri, Paris, 1928.
Pastor: Geschichte der Papste.
Bacci: Vita di S. Filippo Neri, Roma, 1678.
Cacciaguerra: Lettere spirituali, Venezia, 1582.
II III. Centenario di S. Filippo Neri, Napoli, 1895.
Magni: San Filippo Neri, Firenze, 1936.
Seppelt: Das Papstum in der neueren Zeit, Leipzig, 1936.
Eáwards: Paul III., Leipzig, 1933.
Funk-Biblmeyer: Kirchengeschichte, Paderborn, 1934.
Castiglioni: Storia dei Papi, Torino, 193tí.
Ricci: Vita di S. Filippo Neri, Roma, 1693.
Orsolini: Rifflessioni, Roma, 1700.
Faber-Reiching: Das Leben des hlg. Philipp Neri, Regensburg, 1859.
Schroeder: Filip Neri, Rómer und Reformátor, Linz, 1936.
Ephemerides liturgicae, 1937, fasc. I.
Negři: San Filipps Neri, lettere, rime, e detti memorabili, Firenze 1927.
Gasbarri: 11 riformatore di Roma, Torino, 1937.
Faber: The spirit and genius of St. Philipp, London, 1850.