Br. Theofil


Marie Wardové



BR. THEOFIL
MARIE WARDOVÁ
1939 . VÍTĚZOVÉ, OLOMOUC

V Í T Ě Z O V É
9. svazek VI. Ročníku
Br. Theoill MARIE WARDOVÁ
Vydáno za redakce P. Innoc. MűIIera O. P. v listopadu 1939
TiskemValašské tis­kárny ve Valašském Meziříčí.

N i h i l o b s t a t :
P. A e m i 1 i a n u s Soukup O. P., censor ex officio.

Imprimaiur :
D r. J o a n n e s Martinů, vicarius generalis.
Olomucii, die 6. Novembris 1939. — Nr. 16.647.

MIRABILIS DEUS IN SANCTIS SUIS!



Obsah



V ANGLII.
PRVNÍ KROKY.
VE FLANDŘÍCH.
OPĚT DOMA
NA VÝBOJ.
ZÁPASY A VÍTĚZSTVÍ.

V ANGLII.


Královna Alžběta štvala katolíky jako zvěř. Lid očekával s hrůzou události příštích dnů. Nikdo si nebyl jist životem, neboť zrádci konali své dílo znamenitě.
Církev se stáhla z prostor chrámových v sou­kromé kaple nebo sály venkovských panských sídel. Tu a tam pádil za mlhavých večerů jez­dec s kloboukem vtlačeným hluboko do čela a pátravě hleděl, není-li sledován. Konečně sta­nul. Na dané znamení zaskřípala těžká vrata a muž byl s nápadnou uctivostí vpuštěn na dvůr.
Místnost byla již připravena k bohoslužbě, okenice zavřeny a zatím co host oblékal ornát, nejvěrnější z čeledi bděli na hradbách a cim­buří hradu. Věřící z blízkého i širšího okolí se již dávno sešli.
Tichem, jež zvyšovalo ještě napjetí z nebez­pečí, nesla se slova útěchy, lásky a příslibů Bo­žích. Skloněné hlavy, ruce křečovitě sepjaté a tam opět žhnoucí oči dávaly tušiti mohutnost vnitřní reakce na slova knězova. Hoši sledovali s utajeným dechem každý pohyb sluhy Páně a rozněcovali svá srdce vidinami hrdinství, jež se nutně pojila k postavě každého kněze. Toužili po větrných projížďkách před zraky pronásle­dujících, po lstivých úskocích, jimiž se v posled­ním okamžiku vytrhovali z rukou nepřátel.
A staří? Ti viděli v duhových barvách slz po­hodu nedělních jiter, kdy země urosena a svěží naslouchala hlaholu klášterních zvonů, které do­jímaly duše jako zpěv žalmů. — „Ach, Bože, proč jsi nás opustil? Kde jsou časy svobodného vyznávání víry! Ale vždyť Ty, Pane, jsi včera jako dnes, milující, všemocný, jenž dáváš sílu a i ze smrti nalézáš východiště!” Proud živé vody z neznámých hlubin duše jako tepelná vlna za­hřál chladnoucí srdce a pozvedl klesající nadě­je. Zase bylo možno žiti, vrátit se do svých pří­bytků, snášet příkoří, drancování i nejistotu dne a hodiny.
V takových poměrech žila do pěti let v rod­ném zámku v Old-Mulfordu malá Marie Wardová. Její matka Uršula, vyčerpána ustavičnými domovními prohlídkami, nočními návštěvami, chvěla se při každém ohlášení nového hosta.
V noci štěkot chrtů vytrhoval ji z mučivých snů, v nichž zřela svého chotě v temných kobkách Toweru.
Jak vroucně milovala sira Marmaduka Warda! Vždyť on byl klid sám, jejž vyléval měk­kým pohledem modrých očí, širokými, smělými a přece tak ukázněnými pohyby. Jak radostno bylo pohledět, když dováděl s dětmi v zahradě, dávaje průchod zvučnému smíchu, jenž hlaholil parkem jako fanfáry vítězného, mladého muž­ství.
Srdce jí jihlo blahem a trnulo úzkostí. Ne, maličká musí z domu! Ona již příliš pozoruje. Včera v noci vstala z postýlky a chtěla vidět duchovního Otce. Její žvatlavost se stává ne­bezpečnou.
Po poradě s manželem rozhodnuto, že dcerka bude dána k babičce do Ploughland Hallu.
Babička byla stará dáma, jejíž temné, zapadlé oči podezíravě hleděly na své okolí. Nebylo ani divu. Vzato úhrnem, prožila čtyřicet roků ve vězení pro svatou víru. Mluvila málo, její ži­vot zvnitřněl. Jako by prodlévala na zemi jenom z vyššího rozkazu. V noci, když se maličká pro­budila, vídala babičku klečeti v koutě, pobled­lou, s pažema rozpjatýma, šeptající a sténající. Nerozuměla tomu, její rozvíjející se mysl byla postavena před záhadu. Těch bylo v babiččině domě více.
Některé dny se téměř nejedlo. Stůl byl jako obvykle prostřen, ale podávána byla pouze ze­lenina a suchý chléb. Sluha naplnil poháry stu­denou vodou. Marie musela sice svůj talířek, bohatě naplněný výživnou, zvláště pro ni vaře­nou stravou, vyprázdniti, ale konečně si jednou dodala odvahy a řekla: „Babičko, když ty nic nejíš, já také nebudu.”
Spolustolující udiveně vzhlédli k malé díven­ce, ale babička radostně přikývla: „To je vzácná milost, když takové dítě z vlastní vůle přivyká postům.”
Od toho dne směla dívenka jisti jenom chléb a polévku, kdykoliv tak učinila babička. Jak byla proto hrdá!
Čas plynul děťátku v tichém přítmí pokojů a na cestičkách pustnoucího parku. Žila vlastně velmi osamoceně, proto všechny smyslové po­střehy byly pevné a vlnily hladinu duše. Ne­rozptylovaly, naopak byly jiskrami, které zapa­lovaly nitro. Vše neživé k Marii mluvilo, tu řečí jemnou, při níž mysl vzlétala k Otci všehomíra, tu tóny drsnějšími, jimiž se dítěti dospí­vajícímu srdce otřásá, svírá, až konečně tajem­ným přerodem ztvárněno zardívá se jako jablko z rajského stromu poznání.
Přišel dopis z domova. Nehlučně se Marie rozloučila s místem a lidmi, mezi nimiž dospě­la. Doma ji čekalo překvapení. Přivítal ji ma­ličký bratříček a pak se tu setkala s mladíkem usměvavých očí, kostnatých údů a téměř pla­tinových vlasů.
Když poznala důvod návštěvy Mastera Redshawa, vůbec se nedivila, vždyť její matka byla již ve čtrnácti letech vdovou. Ba, možno pro­zradit, že se potají o svého snoubence velmi za­jímala. V její obraznosti byly věrně zachyceny ještě dětsky zardělé tváře Redshawovy i úlisně nasazující se chmýří nad měkkými rty. Dovedla si vybavit pohyby jeho nohou ve vysokých, vrzajících botách, i odstín osmahlých rukou, jež tak pěkně svíraly otěže koní.
Jednoho večera, nevědouc, jak se to stalo, po­cítila v těsné blízkosti své tváře samet pleti Redshawovy, žhnoucí svůdným teplem lidské krve. Prudce uhnula hlavou, ale tak, že zachytila je­ho roztoužený pohled. Po této zkušenosti va­rovala se zůstati se snoubencem o samotě.
Příhoda tak obyčejná ve styku mladých lidí sice bleskurychle ve svém skutečném trvání mi­nula, ale její odlesk zanítil fantasii a odtud po­stupně srdce, smysly a omámil duši.
Když přišel náhle posel z Londýna, který od­vedl druhý den Redshawa, pocítila Marie po prvé drtivou bolest lásky. Nemohla zapome­nout, nedovedla dáti jiný směr svým myšlen­kám, jež kroužily nespoutané kolem osoby mi­lého hocha.
Stokrát denně se zastavila u okna, jímž na­posled uviděla dva temné jezdce, kteří pak zmi­zeli za vyprahlým pahorkem. A bolest neustá­vala.
Pak přišla rána, a to tak mocná, že Marie po­hltila v zalknutí výkřik. Master Redshaw se v Lincolnshiru zasnoubil.
Až ohromení přešlo a rozum počal opět pracovati, první, co pocítila nejtíživěji, bylo zahan­bení. Otec staženými svaly v tváři dusil vnitřní bouři a matka plakala.
Marie musila ven, ven do širého prostoru pod olověné mraky, jež slibovaly vydatný déšť. Když první vodní kapky jí svlažily čelo, šleh­la Mariiným svědomím věta nejzávaznější: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší mysli své, z celé duše své, ze vší síly své.”
Překvapena stanula. „Což Marie, nemyslíš, žes milovala Redshawa více, než je člověku do­voleno milovat člověka? Bůh jediný zná únos­nost lidské přirozenosti. On ví, co je člověku zdrávo, proto mu z otcovské lásky zjevil v při­kázáních meze, jejichž překročení znamená vždy ztrátu a bolest.”
„Tedy vinna jsem já sama, zdroj svého žalu jsem si vykopala jako studnici hlubokou, v níž jsem doufala najiti vodu potěšení, ale Ty, Pane, jsi mi v pravý čas ukázal neplodnost mého tou­žení dříve, než jsem klesla vysílena se srdcem vyprahlým, jež by již nemělo síly vrátiti se k věcem prvním, k Tobě.”
Když matka s rozpačitým úsměvem chtěla ja­kousi řečí Marii dodati důvěry v budoucnost, byla již tato v nitru vyrovnána a klidným tó­nem odpověděla: „Nevím, máti, proč bychom měly mluviti o Redshawovi, není nám potřebí jeho, ani kohokoliv jiného.”
Pronásledování katolíků mohutnělo. Mnoho známých z nejpřednějších rodin bylo odvlečeno do podzemí Toweru. Zdálo se, že zrada se plouží kolem rodiny Wardovy, proto jedno­ho dne byly naloženy věci a malá výprava se hnula na sever.
Marie zůstala v Harewellu u paní Aldringtonové, otec s matkou odjeli dále.
V Harewellu měla Marie na svátek Narození Panny Marie přistoupiti k prvnímu sv. přijímá­ní. Předvečer toho dne byl neklidný. Studený vítr ostře hvízdal mezi vysokými střechami a otřásal okenicemi kaple, kde právě Marie kle­čela. V tom proniklo z venku vysoké zapísknu­tí. Marie naslouchala. — Jest to snad znamení kněze, který se měl tajně k zítřejší slavnosti dostaviti? Rychle vyběhla před bránu.
Čekal na ni jezdec v tmavém šatě s dopisem v rukou. Prý jí má přečisti vzkaz otcův, ale list z rukou vydati nesmí. Marie stojíc vyslechla zprávu otcovu, který ji žádal, aby okamžitě při­jela za ním a matkou, aby poslušná vůle rodičů
zasnoubila se s mužem vysokého postavení a rodu.
Pak se posel uklonil a když Marie se vzpří­mila, neviděla nic, než chvějící se listí na stro­mech a prázdnou cestu. Hrůza ji obešla. Úpr­kem opouštěla místo. Paní Aldringtonová, ač seděla u okna, neviděla a neslyšela nic. Pokři­žovala však sebe i třesoucí se dívku a vykropila svěcenou vodou všechny místnosti.
Tušení je nezklamalo. Psaly siru Wardovi, jehož příhoda velmi udivila, neboť on nikoho za Marií neposílal, ani žádného listu nepsal.
Marii bylo šestnáct roků; věk, v němž mnoho dívek vstupovalo v manželství a mnoho jiných bylo již matkami. Doufala, že svou lhostejností odradí brzy všechny mladé muže, ale když ot­covy rozhorlené řeči situaci mravně vázaly a ztěžovaly, prchala znenáhla její svěžest, oči zpod tmavých kruhů unaveně zíraly a tváře zšedly. Otec uznal, že Marii je třeba klidu a změny prostředí.
Tak se stalo, že jednoho rozjásaného jarního jitra přijela do Babthorpu k svým příbuzným. Jak vlídného přijetí se jí dostalo ve veliké hale, plné bratranců a milých sestřenic! Připadalo jí, jako by tu odjakživa byla. Strýc sir Ralph, u­čenec, ji srdečně objal a teta lady Grace Marii svou neutuchající švitorností a upřímnou srdeč­ností přímo okouzlila.
Denní život v tomto domě byl velmi rušný. Ráno byla o šesté hodině sloužena mše sv. pro služebnictvo a v osm druhá. Kdo mohl, zúčast­nil se obou. Téměř ustavičně byl v domě pří­tomen některý kněz. I když zde na severu ne­bylo tak otevřeného nebezpečí jako v jiných místech Anglie, přece bohoslužby byly konány při zavřených a dobře hlídaných branách.
Dosud poznala Marie duchovní a náboženský život jako děje tajemné, výhradně vnitřní zále­žitosti jedinců, ale zde u tety jej viděla po prvé jako nepostradatelnou složku skutečného živo­ta. Nebylo chvíle, aby někdo neklečel v kapli a s překvapující zaníceností nehleděl na oltář. Ni­kdo svoji zbožnost netajil a dával jí volný prů­chod dle své duchovní vyspělosti nebo tempe­ramentu. Vzájemné porozumění, jež nevyzvídalo ani nekáralo hlubokou zbožnost z pokryte­ctví, bylo teplým poutem celé této malé církve.
Jak volně se tu Marii dýchalo! Zde padly ohledy, které ji od duchovního vzestupu zdržo­valy, padly i vnější trapné události, které ji do­ma dusily, zde našla střed své bytosti, pocítila po prvé svoji individualitu a její mocné sklony. Volná a šťastna jako ptáče v lese, v němž se zrodilo, dala se na pochod k Bohu.



PRVNÍ KROKY.


První paprsky proklouzly gotickými okny domácí kaple, promítly barevné skvrny na mra­morové dlaždice, když Marie dokončila v sakri­stii přípravy ke mši svaté.
Již za ranního šera procházívala se zahradou, opojena v srdci Pánem, jenž prostupoval její bytost citelně do posledního nervu, takže se zdála býti nesena sladkou mocí do nitra vlastní duše, do samoty, z níž ji nevypudil ani nejruš­nější běh dne.
Eros, zproštěný vášní, se zachvíval pod de­chem Božím v úchvatu první lásky panenské duše, jež se volně a lehce vznášela dle rytmu písní Miláčkových.
Marie kvetla. Líbezný úsměv provázel její slova i drobné úsluhy, kterými častovala všech­ny domácí.
Že je duchovní život těžký, plný útrap, zapí­rání? Ne, tyto zkušenosti Marie potvrditi ne­mohla. Je naopak netušeně bohatý, všechny schopnosti duše uvádí v pohyb, že člověk se naprosto necítí osamocen, nýbrž svět pro množ­ství vnitřního dění ani nevnímá.
Věděla ze životopisů svatých, jak tito dovedli tuhým pokáním svá těla krotiti, proto se také pokusila snášeti horko dne v žízni a hlad ukájeti postem. I drátěný pás si zrobila — ale vše bylo marno. Necítila bolesti, ani ujmy. Vnitřní blaženost proudila tak mocně do všech údů tě­la, že bylo neschopno pocítiti utrpení. Každý sebezápor vyvolal nový vznět horkých citů lásky.
„Paní matko”, řekl jednoho dne zeť lady Grace, „letos nebudete musiti v zimě svítit, — hleďte na naši Marii, jak záři!” Všechno se smálo.
„Je jistě zamilovaná”, usoudily sestřenice s pochopením a srdečně se k Marii přitulily.
Jednou zastihla Marie tetu, jak obvazovala služce tvář, pokrytou tak odpornou vyrážkou, že se Marie musila rychle otočiti, aby potlačila odpor, jejž v ní vzbuzoval pohled na vyrážku. Zůstala zdrcena poznanou vlastní slabostí. Ale v noci, když vše usnulo, rychle vyhledala služ­ku v jejím hnisem znečištěném loži a dusíc se zápachem, lehla si vedle ní. Pak jí přikázala, aby o všem pomlčela a zůstala do rána. Druhého dne vstala obsypána vředy.
Když nastaly podzimní dlouhé večery, sedá­valy ženy ve vysoké klenuté místnosti u kolo­vratů a předly. Marie ráda přisedala k staré služce blízko krbu. Plameny proskakovaly mezi vonícími poleny, tu a tam vyskočila jiskra nebo se zaperlil smích některé z přadlen. Venku sté­nal vítr a dešťové kapky šlehaly do oken.
Služka Markéta prožila svoje dětství v kláš­teře cisterciaček. Ráda vzpomínala a vyprávěla o přísném životě řeholnic, které jako bílé lilie nočním bděním, zpěvem žalmů a stálým rozjí­máním tvořily duchovní zahradu, která, ošetřo­vána Matkou představenou, vydávala úrodu ctností.
V klášterní rodině vládla tuhá kázeň. Jednou sestra vrátná, která byla jinak velmi milá řeholnice, odpověděla svéhlavě Matce představené a byla potrestána za svoji neposlušnost vězením trvajícím několik dní.
Marie překvapeně spustila ruce s kužele: „Za několik slov tak ponižující trest? Ne, to bylo přece jen příliš mnoho!”
„V životě řeholním mají všechny skutky ji­nou váhu než činy křesťanů žijících ve světě. Je to stav vyvolených, kteří mají nahrazovati nejvěrnějším plněním přikázání evangelijních to, co svět lehkomyslně opomíjí. Je to nejjistější ces­ta k svatosti pro toho, kdo se podřídí řeholním pravidlům a vůli představených i ve věcech nejmenších”, řekla Markéta.
Marie dosud o životě v klášteřích mnoho ne­věděla, proto s opravdovým zájmem posloucha­la starou služku, která dovedla poutavě vylíčit denní pořádek v řádě cisterciaček. Mnoho tím získala. Počala chápati úkony zbožnosti, ať již to byla modlitba nebo služba lásky vůči bliž­nímu, jako závaznou povinnost, kterou nutno konati s vědomím odpovědnosti i za těžkých okolností co nejlépe.
Duchovní život Mariin vlivem těchto myšle­nek zintensivněl, ale snad i zpřísněl.
Dětská volnost vztahu duše k Otci byla do­plněna touhou po činnosti vskutku plodné, kte­rou by mocně působila pro vzrůst království Božího i za cenu obětí. Dosavadní zbožnost se jí jevila jako pohrávání si a prosté těšení se ze vzácných darů Božích.
Její bytost zatoužila po mocných perutích, jimiž by se vznesla přes všechny překážky až k modru nebes, aby tam vyslechla úradky Boží a jejich provedení učinila svou kořistí.
Zde v příjemném domě milé tety k tomu ne­bylo půdy. Zde se krásně žilo rodinným i křes­ťanským životem, ale právě normálnost tohoto života se vzpírala každému vyššímu vzletu. —Klidné štěstí příbuzných, jež lidskou přiroze­nost uspokojovalo, bylo zdůvodněnou zbraní proti touhám Mariiným. —
„Radovala jsem se a děkovala Bohu, když jsem viděla Tvoji upřímnou zbožnost, vždyť vi­díš sama, jak se snažím, aby celý můj dům zůstal věren víře katolické, ale toho, že bys chtěla opustiti vlast, kde je nyní všech lidí pev­ného náboženského přesvědčení třeba víc než kdykoliv jindy, jsem se nenadála. - A proč chceš vlastně odjeti do Francie, abys tam mohla v klidu, v sobeckém klidu, v nějakém klášteře žiti nerušeně — bezstarostně, zatím co nad tvý­mi rodiči a příbuznými bude denně pro vyzná­ní víry viseti meč? Styděla bych se, Marie, ta­kovým myšlenkám se poddat a dokonce je slo­vem projevit”, skončila lady Grace.
Marie seděla s očima sklopenýma, bledá, ja­ko bez života.
Den ze dne jí všichni radili, aby zanechala tohoto snění, jen sir Ralph pronikl hloubku je­jího rozhodnutí a kteréhosi večera řekl své cho­ti: „Zdá se mi, že bude vše marné. Jsem rád, že není mou dcerou.”
Lady Grace psala druhého dne siru Wardovi. Tím začala bouře.
Ještě nikdy Marie neviděla otce tak rozčile­ného. Přepadlý, s ohněm v očích přecházel po­kojem a hned zase vyčerpán usedal. Jako roz­žhavené olovo hrnula se na Marii otcova slova: „Časy jsou mnohem horší, než za zesnulé krá­lovny Alžběty. Jakub Stuart zuří, vydává nová prohlášení vůči katolíkům, takže jsou úplně vy­dáni na milost každému člověku zlé vůle. V no­ci jsou lidé bouřeni ze spánku, horda pacholků přehází všechno zařízení, probodává tapety a koberce, pátrajíc po věcech, jež by měly vztah k víře katolické. Pak si vezmou, cokoliv se jim líbí, a běda tomu, kdo by se ozval! Majetku zba­vení lidé přicházejí žebrat.” Kolik on sám živí ze svých bývalých nájemců, místo aby oni je­mu platili nájemné! Přišli o dobytek, zásoby, takže musili své selské usedlosti opustiti. Lid utíká z vesnic do lesů a stěhuje se na sever, aby ušel tyranii. Mnozí pochybují, zda katolíky Bůh opravdu neopustil, nemají-li ti druzí snad pravdu. „A Bůh, Marie, mlčí! Komu můžeme zazlívat, když odpady se množí?”
„Ano, je pravda, že mnozí z mladých šlechti­ců a snad polovina mužů našeho rodu je mezi nimi, že se tajně scházejí k nočním poradám, aby učinili tomu řádění konec. Ale já jsem věrný poddaný králův, proto nesouhlasím s násilím a jako křesťan se rozhodně stavím proti krve­prolití. Znám však jinou cestu, Marie. Cestu klidného vývoje našich práv. Ty mi však musíš pomoci, jen na tobě vše závisí!”
Marie zvedla své umučené oči. Ubohý, ubo­hý otec, jak zestaral! A ona ví, že mu i tu po­slední naději musí zlomiti. Nelze jinak, i když při tom srdce puká.
Zda-li zná lorda Nevilla? Ano, vzpomíná si na jeho úzký, duchaplný obličej. Je dědicem ohromného majetku a touží po ní, aby ji učinil matkou mocného katolického rodu. Tímto sňat­kem by se katolická práva posílila, protože lord Nevill u krále mnoho znamená a jeho bohatství budí králův respekt. Po této stránce je Jakub Stuart slabochem.
„Uvaž, Marie, že lord Nevill je dozrálý muž a v jeho letech se dává srdce trvale, věrně. Je poslední nadějí katolické Anglie.” — — —
Marie klečela v kapli děsem ztrnulá. Těžce oddychovala, myšlenky jako mlhy se jí válely bolavou hlavou. Ne, takovou chvíli by dvakrát nesnesla!
Její obrazivost je jako ochromena, nemůže se zbavit posledních vjemů. Vidí otcův kamenný výraz, jeho oči, které se jí zříkaly — slyší hlas, rozpoutaný jako vichřice: „To je tedy tvá zbož­nost, tvá láska k rodičům, tvá poslušnost!” a smích jako pila ostrý přerušuje její vzpomínky.
Sama neví, odkud vyšel; z jejího srdce nebo se někdo, snad ďábel sám, s rozkoší utápí v je­jím bolu?
Nikdy by si nepomyslila, že duchovní život může býti tak těžký. Toužila po kříži a dostalo se jí víc, než může unésti. K otci se chová jako by neměla citu a lordu Nevillovi, k němuž má všechnu úctu, láme život.
Ví však bezpečně, že nejedná z vlastní vůle. Uprostřed bouře cítí klid z přítomnosti něčeho, co nedovede vyjádřiti. K tomu kompasu vnitř­ního života volá: „Bože, buď milostiv ubohé hříšnici!”
Sir Ward druhého dne odvezl dceru do Lon­dýna, kde Otec Holtby, dávný rodinný přítel, měl Marii přiměti k povolnosti.
Starý úctyhodný misionář vyložil Marii krát­ce, že poslouchati je víc než obětovati, proto chce-li projeviti vděčnost Bohu a prospěti svým souvěrcům, jest její svatou povinností, aby svo­lila k sňatku s lordem Nevillem.
Pak sloužil mši sv. za dar osvícení a pozná­ní vůle Boží.
Marie prosila, aby tentokráte bojoval za ni Bůh sám. Byla bezbranná, nezbylo jí nic, než modlitba. — Zapomněla na své okolí, až ji vrá­til smyslům čísi pláč. Trhla sebou a udiveně pohlédla na Otce Holtbyho, který neutěšitelně vzlykal: „Mé dítě, jsem velký hříšník — po pro­měňování jsem převrhl kalich s Krví Páně — a při tom jsem uslyšel hlas — přísný, hrozný: Chraň se, abys nezvrátil ještě druhý kalich, kte­rý jsem si připravil k oběti v srdci své vyvole­né!” Nyní vím, dítě, ze úmysly Boží jsou jiné, než plány lidské. Přičiním se ze všech sil, abych ti urovnal cestu, po níž máš kráčeti za hlasem Páně.”



VE FLANDŘÍCH.


Boj je skončen. Marie stojí na zádi lodi a dívá se na mizející břehy vlasti. Tam zůstal její otec, matka, sourozenci. Otce již asi nikdy ne­uvidí, byl tak pobledlý, unavený. Bez trpkosti se loučil, ale přemožen útrapami posledních let zlhostejněl. S tupou, nevyplakanou bolestí vstou­pila Marie na palubu lodi.
Vlnky hrály tisíci odlesky. Široširý vodní prostor dýchal svěží vlhkost, vábil neodolatelně oči, uklidňoval, sliboval...
Marie přivřela víčka: „...každý, kdo pro jméno mé opustí dům nebo bratry — nebo otce . .. stokrát více dostane a život věčný zdě­dí.” — Něco jemného, tklivě krásného se uvol­nilo v jejím nitru, stoupalo vzhůru a zaplavilo všecku bytost.
Slzy jí proudem stékaly po tvářích na ruce, kde je vítr vyssával. Lidská přirozenost dobyla svých práv, Marie usnula.
Tak tedy vypadá katolický stát! Marie se bystře rozhlížela. Domy ozdobené ve štítech sochami svatých — procesí s vlajícími korouh­vemi, zástupy lidu, kněží, řeholníků a řeholnic v podivných čepcích. Chrámy otevřené, takže je širokými dveřmi viděti přímo na oltáře, plné světel, lilií a růží. Radost a nová chuť k životu pohnula Marií. Ptala se po anglickém semináři.
Byla to velká, nová budova s umělecky vy­pracovaným portálem, nad nímž trůnila Panna Maria. S dopisem od Otce Holtbyho v ruce pře­kročila práh hovorny.
Přivítal ji kněz menší postavy, bystrých očí. Čeká prý na ni již dlouho on i Matka abatyše, která zároveň vzkazuje, že může okamžitě nastoupiti, jako sestra laička v klášteře klarisek. Chorových sester je zatím nadbytek. Bude pro ni snad tělesná práce vyčerpávající, ale tím zá­služnější.
Překvapeně vyslechla Marie podivuhodnou výřečností nadaného kněze. Ale jak má všemu rozuměti, vždyť ona si dosud určitého kláštera nevyvolila?
„Bůh volil za vás! V jmenovaném klášteře je mnoho sester Angličanek, smutno vám tam nebude.”
Také nebylo. Neměla času na smutek, ani pro tělo, ani pro duši.
Brzy ráno vzala na záda koš a vydala se uli­cemi města na žebrotu. Ranní vzduch byl ještě osvěžující a lidé dost štědří. Někdo dal zelí, ji­ný hrách, fazole, pecen chleba i velkou kytici květin pro oltář. Ohnuta pod tíží břemene, slun­cem ožehnuta, upocená, vlekla se pak domů. U fortny složila náklad, stojíc, snědla svůj u­bohý oběd a pak šla žebrati znovu. Odřená ra­mena pálila, nohy bolely. Ale co plátno. Řehol­ní stav je svatý stav a poslušnost je jeho zá­kladem.
Je pravda, že Matka abatyše řekla: „Vím, že žebrota není přiměřeným zaměstnáním pro ses­tru Marii, ale blaho kláštera vyžaduje, aby za­tím na svém místě zůstala, protože lidé příjemné a pokorné sestře projevují více štědrosti než jiné.”
Ty hrozné noci v cele Mariině! Čtyři vlhké stěny a krátké lože, na němž pro tělo nebylo od­počinku. „Můj Bože, to má býti duchovní ži­vot? Kde nabrat síly a látky k rozjímání, když je mi i možnost posilujícího spánku odepřena?” I myšlenky ji bolely.
Nejhorší však byli lidé. Dokud neuměla fran­couzský, mohla se na svých cestách zaměstnávati v nitru Bohem. Časem začínala rozuměti i mluviti, což se jí stalo novým utrpením. Ona, dáma ze šlechtického rodu, zvyklá na jemné způsoby a rytířské chování svého okolí, se o­citla najednou mezi lidmi ulice. Snad nebyli zlí a nechtěli ji zahanbovati, ale ve své prostotě a přirozené tvrdosti rádi vháněli Marii krev do tváří tu vtipem, jinde otázkou, že zmateně utí­kala tím krásnější ve své uražené cudnosti. To vše jí jen přidalo popularity. Koše ani nestači­ly, proto byla Marii přidána na pomoc sestra Jaquelina, zdravá, červenolící dcera rybářova. - Ach, toho nekonečného povídání! Celou cestou hlasitě myslila, vzpomínala a všechny zrakové vjemy převáděla okamžitě ve slova. Když se večer vrátily, ještě s řečí nebyla hotova.
Je pravda, že sestra Marie byla v klášteře ctě­na, mluvilo se o její pokoře i ve městě a sestra Jaquelina byla přesvědčena, že Marie je omilost­něnou světicí, která obcuje i s anděly.
Kdykoliv Marie promluvila, obracela k ní svůj plný obličej, očima se zavěsila na její rty a poslouchala s tak zřejmou zvědavostí, že Ma­rie se stěží ubránila úsměvu. Co řekla, to bylo Jaquelině svaté. Byla by za pravdivost slov své spolusestry šla do ohně. „Zítra nepůjdeme ni­kam”, řekla jednoho dne sestra Jaquelina. „Při­jede generální visitátor, bude jistě i s vámi mlu­viti. Je sice Španěl, ale umí anglicky a věnuje vždy zvláštní pozornost sestrám Angličankám.”
Byl ještě vyšší než Marie, pomalý v řeči i v pohybech. Z jeho tváře se nedalo téměř nic vyčisti. Každé hnutí v očích přikrýval těžkými víčky.
„Je velmi namáhavé pro ženu, která nebyla zvyklá tělesné práci, má-li se hned prvého dne postaviti k prádlu pro sto nebo více sester, umývati nekonečné chodby nebo štípati dříví. Já jsem mladá a dovedla jsem se již svému stavu přizpůsobiti, cítím však s ostatními ženami své­ho rodu, jichž sem stále mnoho z Anglie při­jíždí. Přišly jsme s touhou zasvětit svůj život modlitbě a rozjímání. Jak se však může mysl uvolniti, je-li tělo všecko bolavé, a oči pálí ho­rečkou, že konečně z toho i duše onemocní? Pravda, vše se dá unésti jako kříž, pod nímž se denně bolestně padá. Je to však smysl řehol­ního života utloukáním těla vypěstovati otupěle trpělivou duši?”
Jeho oči vyslaly hřejivé paprsky. Mariino rozbušené srdce se uklidnilo. Pak řekl: „Vy jste, sestro, dosud slavných slibů nesložila, jste tedy volná. Vyberte si jiný způsob života, jinou ře­holi, kde byste mohla chváliti Boha podle hlasu svého srdce. Budu-li vám moci v něčem prospěti, učiním to s největším potěšením. Obraťte se vždy na mne!”
Pak následovala bouřlivá konference s du­chovním vůdcem kláštera, s abatyší a novicmistrovou. Generální visitátor měl mnoho důvodů k výtkám.
Sestra Jaquelina, která jako obyčejně věděla vše první, běžela do Mariiny cely zvěstovat, co se právě přihodilo. Zůstala však státi na prahu s otevřenými ústy, v nichž uvázlo první nachys­tané slovo. V tmavém koutě klečela Marie s pažema rozpjatýma, s tváří oblitou bílým světlem.
Rychle zavřela dveře a poklusem spěchala s druhou, ještě zajímavější novinkou za sestra­mi. Vždyť ona věděla, že Marie je velká svatá! Teď to dokáže těm, které pochybovaly. — —
Za několik dní kráčela bruselskými ulicemi štíhlá, nápadně hezká dívka. Stručně vyložila generálnímu visitátorovi své plány. Chce založiti klášter anglických klarisek. Prosí jen o vliv­nou přímluvu na příslušných místech. Finančně je ústav zajištěn, protože při vystoupení z kláš­tera dostala své věno zpět a to stačí na zakou­pení budovy v okolí Gravelinu.
Ale nešlo to tak hladce, jak se domnívala. By­lo třeba svolení mnohých prelátů, jejich dobrozdání, která udíleli po nekonečných audiencích, při nichž byla nucena s vyčerpávajícím napjetím odpovídati na rafinované otázky, které ji dušev­ně takřka obnažovaly.
Jinde ji nechali hodiny čekati a pak jí bylo řečeno, aby přišla po druhé. Podobné obtíže stíhaly i sestry, které měl její klášter shromážditi. I ve snách vystupovala Marie po schodech, jež se před ní jako z klubka odvíjely, v šatech plných prachu a inkoustových skvrn stála po­jednou před církevními hodnostáři, kteří jí ci­tovali paragrafy ...
Konečně bylo dosaženo cíle. Zahrada Boží se zazelenala. Ticho bylo na chodbách nového klá­štera, takové slavnostní a sladké. Jako by v něm člověk vdechoval smysly rozprášenou vůni extasí. Rehole sv. Kláry byla zachovávána v pů­vodní strohosti. Jedlo se pouze jednou denně, maso však nikdy podáváno nebylo, ani ne ne­mocným. Sestry se oděly v hrubě tkané habity, spávaly na slámě nesvlečené, aby o půlnoci, stří­brným hlasem zvonku probuzeny, vyzpívaly první chvály Bohu.
Marie byla šťastna; tak nevypověditelně šťast­na! Všechny trampoty zůstaly jakoby do moře vrženy a ona žila na ostrově štěstí. Mír, o kte­rém svět za fortnou klášterní ani v nejžádoucnějším útvaru života neměl potuchy, ssála a vy­dechovala jako vzduch. —
Sestry pilně pracovaly a Marie mezi nimi. Po­jednou se jí ruce zachvěly, duše jakoby vymrště­na mimo prostor, v mlhavém světle, kterého oči neviděly, poznala svůj osud: „Vyjdeš od­tud!”
Polo v mrákotách se potácela s ostatními novickami do choru. Ó, kdyby mohla jistotu vnitř­ního poznání rozvrátit, zeslabit!
Matka představená ji pobouřeně vyslechla a její pohled byl tvrdší než slova. Což nemá dost jednoho dobrodružství a pomluv, které jí vy­nesla cesta do Bruselu? Sama bez doprovodu jako muž vyjednávala s úředníky i s vladařem. Nevydala v posměch svoji dívčí čest? A teď si zase ve své fantastické, těkavé povaze chce na­mlouvati vyšší poslání! Či jí není řehole sv. Klá­ry dost přísná? Patrně jí nezachovávala, proto se stala hračkou ďáblovou. Ano, pokání, mod­litba a půst ji brzy vyléčí z její vysokomysl­nosti!
Marie políbila zem a odešla. Kam se ukryti se svým ponížením? Sestry si ji prohlížejí s ú­trpností, společně se za ni modlí a ona víc po­dobna kostlivci než člověku, marně, marně tlu­mí hlas, který ji mučí ve dne v noci.
Řeholní družina je tím případem zasažena ve svém klidu, všichni žijí v stálém očekávání roz­hodující události. I představená uznává, že je nutno jednat, proto mírní svoji příkrost a do­přává sestře Marii klidu a zprostí ji vazby.
Konečně Otec Lev se vyjádřil: „Můžete jiti nebo zůstati, čiňte, co je vám libo.”
Má se Marie radovati, že je volná? Ó, kdyby věděli, jak se dusí hořkostí! Kam vlastně pů­jde? Vždyť tu našla milý, šťastný domov, zde po letech bojů a nejistot po prvé si oddychla, okusila trochu radosti. Sama neví, kolik dní se těšila. Ta blaženost tak rychle utíká!
Pohladila svůj hnědý cestovní plášť, věrného druha na pouti životem, a pak rychle svlékala po částech řeholní oděv. Polibky se s ním roz­loučila.
Za chvíli se mihla kolem fortny vysoká, ští­hlá postava. „Můj Bože, kdo to byl? Vždyť já jsem nikoho do kláštera nepouštěla!” Vtom uviděla sestra vrátná v koutě složený habit. „Tedy ona přece odešla? Bůh jí buď milostiv!”
Na ulicích plno slunce, májový vzduch voní květy, v koutě u zdi se popelí vrabci a kočka po nich šilhá. Dva mladí, rozesmátí lidé minuli dámu v hnědém, která spěchá jako tisíc jiných snad na trh nakoupit zeleniny, či ví Bůh sám, kam.
Marie si přitlačila vysoký klobouk, který chránil její tajemství — ostříhané vlasy. Ne­myslila na nic. Vždyť je dnes v rukou Božích jako prvého dne svého života. Čeho se tedy báti? Se statečným úsměvem na rtech zapadla v hlučícím davu.



OPĚT DOMA


Loď lehce sklouzala po vzdutých vlnách. Moře bylo neklidné. Marie se ráda zadívala do závratné výše stožárů a zase zpět na palubu, která jí pak připadala tím nepatrnější v tom prostoru vod a nebes. To ji dráždilo k odvaze a rozněcovalo důvěrou v Boha; postaviti se na nejmenší plochu mezi dravé živly a jiti za hla­sem Kristovým i po hřebenech vln. Nechápe, jak mohl Petr pochybovati, snad proto, že jeho srdce ještě nehořelo láskou, že více dychtilo po moci, po účasti v slávě Syna Božího. —
Tak Marii napadá, že i její situace není ne­podobna chůzi Petrově po moři. Za několik ho­din bude doma. Kdo ví, jak bude přivítána? A co společnost, které se nevyhne? Ti mravně nejzchátralejší první po ní hodí kamenem. Co zachrání její sebevědomí před zhroucením? Ví dobře, že vše, co právě prožila, bylo jen episodou, že vstupuje do nového údobí života, proto nesmí se dáti lidskou zlomyslností uštípati. Je­dině neochvějná důvěra v Prozřetelnost ji udrží nad vodami. —
Byla přijata svými vlídně i radostně. Otec i matka dosud žili a usadili se ve vlastním pa­láci v Londýně. V bezprostřední blízkosti dvora bylo katolíkům bezpečněji než na venkově. Ni­kdo Marii neobtěžoval trapnými otázkami, a tak během několika dní se cítila mezi svými jako by nikdy nebyla domov opustila.
Pak se objevily první návštěvy. Odpovídala bez rozpaků s přímým pohledem tváři v tvář.
S úsměvem vyslechla různá mínění dam, kte­ré se velmi moudře a shovívavě tvářily, jsouce přesvědčeny o své nepostradatelnosti v lidské společnosti. Vždyť ony věděly, že pro uroze­nou dívku je řeholní život velmi tvrdý! Mládí však zmoudří až po zkušenostech — proto se pranic nediví, že se Marie vrátila.
Poněvadž Marie nic nenamítala, brzy nebylo látky k dalšímu rozhovoru o tomto tématu, ne­zbylo tedy dámám, než aby zavedly řeč jiným směrem, nebo se poroučely. Všechny návštěv­nice si však odnášely souhlasný postřeh, že Ma­rie se vrátila k nepoznání změněna. Její dříve smutkem zastřené oči svítily ocelovou pevností, její úsměv vábil k sdílnosti, její řeč, tímto dvo­jím půvabem doprovázena, byla naprosto odliš­ná od obvyklých salonních rozhovorů. Co slovo, to jistota. Dobře mířené šípy jakoby ji nezasa­hovaly. Zůstávala vždy klidnou, vyrovnanou, takže přítomné ženy-aristokratky v její společ­nosti nějak šedly a ty lepší, zvláště mladé dív­ky, s obdivem sledovaly všechny její kony.
Když se společenská sezóna rozproudila, sta­la se Marie jejím středem. Kdekoliv se objevila, tam vzbudila zájem, který končil obdivem a přá­telstvím.
Vyskytly se sice hlasy, které šeptaly, že Ma­rie přece jen příliš brzy zapomněla na závoj kla­risky, ale více jí vytknouti nemohly. I když by­la postavena v čelo mladých dívek při různých slavnostech velkého slohu, zůstala vždy dámou v pravém slova smyslu, která oslňovala, ale zna­la váhu slov i nebezpečnost okamžiků.
Rozkoše královského dvora neměly pro Marii vnitřní přitažlivosti, hledala a také objevila něco jiného. Záhy zpozorovala, že všechna lidská srdce jsou v podstatě stejná, že žízní po trva­lém štěstí, že pod nádherným úborem dvořana se skrývá unavený člověk, který touží po ně­čem vyšším, než je svět a jeho radosti.
Marie dovedla vhodnou větou vytáhnouti na světlo, co její instinkt tušil. Bylo jí pak rozkoší, zatím co dav se opájel tancem, vysvětlovati svému kavalíru základní pravdy víry.
Jinde stačilo při promenádě zašeptati pod vě­jířem datum a místo, kde bude sloužena mše svatá. Neznala většího požitku, než když mohla uprostřed ruchu a slavnostního veselí v koutě salonu sednouti na pohovku s člověkem hleda­jícím království Boží.
S úspěchy, které den ke dni se množily, ro­stla i její odvaha. Jako by pronikala srdce lid­ská, s takovou jistotou přistupovala k těm, v nichž tušila katolíky ať již veřejně odpadlé, nebo zastrašené a lhostejné. Burcovala jejich svědomí, s ohněm zapalovala odvahu, které bylo ještě stále potřeba těm, kdož se zúčastňo­vali bohoslužeb. Zprostředkovala styk s kněžími a námitky vyvracela svými prohloubenými vědomostmi jako theolog.
Brzy měla kolem sebe družinu dívek šlechti­ckého stavu, s nimiž podnikala s neutuchající energií lov na lidské duše.
Již jí nestačil revír u královského sídla. Na­vštěvovala i londýnskou periferii a rozsévala dobro hmotné i duševní. Kde bylo potřebí, při­váděla kněze, aby maličké křtil a vyučoval, snou­bencům žehnal nebo zpovídal a podal Tělo Pá­ně. Na život a na smrt by za ní její chudí šli. Svou odvahou strhovala všechny, ale opatrna dovedla také býti. Když jela ve společnosti koň­mo na procházku a nějaký ubožák jí chtěl chvalořečí, jež by vyzradila všechno, projeviti vděč­nost, trhla otěžemi a s pokrčením ramen unikala nebezpečí.
Život v Londýně byl Marii velkým dobro­družstvím. Každý den přinášel nové zprávy o rostoucím životě náboženském, nutil k nebez­pečným pochůzkám a při tom dovoloval užívati pracujícím duším z nevyčerpatelných milostí, které nabízí církev věřícím ve svátostech, hlásá­ním evangelia a hlubokých meditacích.
Mariin duch hořel a úžasně mohutněl. Její duše se slévala v jedno s Duchem Božím, který její přirozené schopnosti znásobil, takže proni­kala obtíže, které jí apoštolát přinášel s nadpři­rozenou bystrostí. Vždy si věděla rady a po­moci. Něco nadlidského z ní vycházelo, čistého a zdravého, že lidé k ní lnuli s neomezenou dů­věrou. —
Jednoho večera seděla se svými šesti nejvěr­nějšími družkami v tichém přítmí svého salon­ku. Na oknech visely závoje londýnské mlhy. Marie hodnotila v myšlenkách své plány do bu­doucnosti. Tu Marie Poyncová, přehlédnuvši rychle pět dívčích očí, jako by si od nich vyža­dovala odvahy, promluvila: „Od té chvíle, kdy jsme se přidružily k tobě, Marie, poznaly jsme pravou cenu života a jeho hodnot. Proto my všechny, jak nás tu vidíš, dnes také od života žádáme něco jiného, toužíme po činnosti, která by i naše duše zaměstnávala a obohacovala vě­domím užitečnosti. Jaký smysl mají nekonečné večery u plných stolů? Ty hladké rozhovory o ničem? A vdáme-li se, kdož ví, zda v zápase s prostředností nepodlehneme? Rozhodly jsme se tedy, že ti nabídneme své schopnosti i své jmění. Odejdeš-li do ciziny, půjdeme s tebou, vstoupíš-li do kláštera, budeme tě následovati, zůstaneš-li v naší vlasti, budeme i zde bojovati pro vítězství pravdy. Naši otcové jsou o všem již dříve zpraveni, a Bohu díky, že se nikdo z nich proti nám rozhodně nepostavil.”
Marie sice tušila, že k něčemu podobnému dojde a dojiti musí, ale že by se vše odbylo tak hladce a v tak krátké době, toho přece se ne­nadála! Byla bez svého přičinění postavena k hotové věci, stačilo vstoupiti v loďku a odraziti od břehů. To také učinila.
Odjela se svými družkami do Sv. Omeru, aby zařídila ústav pro výchovu dívek, především Angličanek, kterých tam bylo mnoho. Mělo se jim dostati kromě vzdělání, přiměřeného jejich šlechtickému stavu, důkladné náboženské vý­uky, aby se staly později i duchovními matka­mi nových anglických katolických rodin.



NA VÝBOJ.


Ústavu se dařilo. Po dvou letech čítal asi pa­desát sester. Byly to většinou dívky z předních anglických rodin. Mezi prvními, které opustily vlast, byla Barbora Babthorpová.
Marně se snažila lady Grace svoji nejmladší dceru získati pro rodinný život. Všechna její praktická moudrost a vyhlášená výmluvnost se ukázala slabou.
Těžce, velmi těžce nesla tato dáma již druhou svoji porážku. Byla zvyklá neomezeně vládnouti mezi svými, vyšlapávati jim stezky k cílům, v nichž především ona viděla nejlepší dobro svých dětí.
„Myslíte, lady Grace, že naše představy o ště­stí jiných jsou vždy totožné s jejich touhami? Mezi člověkem a člověkem zůstávají propasti, které láska může překlenouti, ale nikdy je ne­vyplní. V těch nevyjádřitelných a proto skry­tých hlubinách duše se potkává člověk se svým Spasitelem. Tam se s Ním slévá v jedno, aby doplnil v sobě to, co v každém stvoření je ne­dokonalé. Jakmile si duše najde průchody do chrámu svého nitra, poznává jasněji než jiní Boha i svůj cíl v Něm. Vaše dcera, lady Grace, našla své povolání z vůle Boží, proto nemohu vám raditi jinak, než abyste jí nebránila. —
Pravá mateřská láska ustupuje do pozadí se svými sny, vidí-li štěstí dětí vzkvétat jinak. Křesťanská matka nesmí zapomínati, že děti jí nebyly dány pro ni samu, nýbrž že každý na svět přicházející člověk je určen pro Boha, aby se stal Jeho dědicem a spoluvládcem. — Voláli Bůh někoho zvláštní cestou, pak láska ma­teřská se i v tomto poznání má zdokonaliti tím, že se přizpůsobí vůli Boží a uskuteční dle svých možností ne své, ale Boží plány.” — — — —
Kněz již dávno odešel. Ticho šumělo kolem lady Grace. Opřena lokty o stůl bojovala o své lepší já. Druhého dne počala schystávati výba­vu své dceři Barboře.
Když jí dávala požehnání, zaplakala, ale s ji­nými pocity, než při svatbách starších dětí. Po­cítila hlubší bolest i hlubší radost, jako ten, kdo vykonal vše, co povinnost žádala, a pak vyčer­pán usíná. — — —
Každého dne vídali obyvatelé omerští průvod děvčat, který vedly ženy černě oděné do kos­tela.
„Ty Angličanky jsou zvláštní osoby”, mluvi­lo se na trhu u kašny. „Oblékají se jako vdovy, žijí jako řeholnice a při tom nám vychovávají naše dcery skoro zadarmo.”
„To je vskutku pravda”, vkládá se do řeči objemná zelinářka. „Moje děvčata vyučují jako nějaké princezny. Kde by se naše holky k tako­vým věcem dostaly ...” Tak a podobně zní hla­sy prostého lidu chválou, jako to zurčení vod­ního proudu za mramorovou obrubou kašny.
„Mně se zdá, že sdružení těch Angličanek se brzy rozsype”, míní jeden z duchovních města Omeru. „Žijí sice velmi přísně, jedí jednou den­ně, málo se vyspí, mají své hodiny rozjímání a společné modlitby a při tom všem prožijí větši­nu dne v namáhavé práci mezi mládeží.— Ale to není mastné ani slané, připadá mi, jako by si nechávaly zadní vrátka otevřena. Proč pak ne­přijmou pravidla některé ze sv. řeholí ? Já si myslím, že si samy nejsou jisté, jak dlouho je zábava s dětmi a hraní si na klášter bude těšit.” Potom se střídaly v hovorně nového ústavu návštěvy. Přišli prostí mnichové, učení jesuité i mocní preláti.
Většinou odcházeli zaraženi a ti, kteří zvlášť kličkovali slovy, aby se vítězoslavně vrátili jako zachránci města před anglickými bludy, cítili se v tajném koutku srdce zahanbeni.
Marie přijala každého s nelíčenou vlídností. Její odpovědi byly prosté a přímé.
Ano, zná řeholi sv. Kláry i sv. Benedikta, dokonce čtrnáct jejich chovanek vstoupilo do noviciátu benediktinek v Bruselu a v Antver­pách. I stanovy sv. Terezie prostudovala, ale čeká na pokyn Boží, neboť se domnívá, že má zatím setrvati při svém způsobu života.
I kathedrální kanovník byl udiven srdečnou veselostí, jež plnila oči a tvář sestry Marie. S úsměvem hleděla v budoucnost, ani dost málo se nestrachovala obtíží, které by jí se strany du­chovní vrchnosti mohly nastati.
Kanovník opouštěl hovornu s větší obřadností než bylo jeho povinností. „Opravdu, stateč­ná žena”, řekl si, když zamyšlen stoupal pří­krou ulicí ke kathedrále. — — —
Je zvláštní, jak lidé se instinktivně poznávají. Není třeba slov, stačí pohled, kterým se obejme tělo i duše. Tak ti nejchudší, jimž zůstal život všechno dobré dlužen, táhli se za sestrou Marií.
Shromažďovala je v kolně na obvodu města. Krmila je polévkou a chlebem, přivedla jim kně­ze, který v potu tváře v těžkém, výpary přesy­ceném vzduchu se snažil oživiti, co dávno za­hynulo.
Jak byla sestra Marie šťastna, když poznáva­la, že i tyto, hmotnou bídou ztrápené duše se stávají schopny byť slabého, ale přece jen kře­sťanského života!
Pozdě večer, doprovázena dogou, vracela se křivolakými ulicemi města domů.
Mezi vysokými štíty blikaly hvězdy a svati ve svých výklencích se usmívali. —
Je možno představiti si život mocnější, ruš­nější anebo nebezpečnější? Jako královna pro­chází ztichlým bojištěm — těší se z vykonané­ho díla — těší se na sestry, které na ni čekají s dychtivostí a snad i s novými návrhy.
Když odložila plášť a rozhlédla se po svých nejvěrnějších, září jí zpod dlouhých řas přemíra štěstí.
Jak je možné, že tu s ní sedí Kateřina Schmitová? Ta statečná dívka, která zkrotila každého koně a tančila jako Salome!
Jak to, že Marie Poyntzová, jež oslňovala v sa­lonech duchaplností, se rozhodla zrušiti zasnou­bení, které z ní mělo učiniti první dámu lon­dýnské společnosti?
Vedle ní sedí Zuzana Rookwodová, stále pů­vabná jako bývalá dvorní dáma — a tam se usmívá Jana Brownová, vždy především prakti­cká, proto teď tak znamenitá správkyně společ­ného majetku ... Všechny je duchem objímá a celuje. „Moje milé, drahé sestry”, šeptají její zvlhlé oči. Co šly sem všechny hledat?
Jistě nic z přirozených hodnot světa. Nevě­děly, jdou-li vstříc výsměchu nebo bídě. S obo­jím se sice setkaly, ale dnes poznávají, že ne­jsou nadarmo na světě — že našly život v nej­širším slova smyslu. — — —
Přišel podzim, plískanice a mlhy. V pensionátě se rozšířila spála. Sestra Marie byla mezi prvními postiženými. Lékaři krčili rameny, na­děje téměř nedávali. Zdrcené sestry dlouho do noci klečely v kapli a bděly, aby uprosily ne­besa.
Sestra Winifred přecházela s růžencem v ru­kou předsíní sálu pro nemocné. Oknem bylo viděti zčernalé větve a déšť bubnoval do okenic. Dusné ticho padalo ze všech koutů pokoje.
Náhle se sestře zdá, že slyší hlas nemocné. „Snad ubohá zase blouzní”, myslí si a potichu pootevře dvéře. - Marie sedí v póze jako by na­slouchala, bledá, s očima plnýma světla. „Již umírá a vidí Pána”, zakvílí v srdci Winifred. Nemocná se však klidně otočí a kyne jí.
„Wini, Bůh nám prokázal velikou milost — již znám naši cestu. Před chvílí mně přestala horečka, a když jsem v tom oddechu chtěla dě­kovat Pánu, uslyšela jsem náhle hlas, zřetelný a pevný: „Přijmi pravidla Tovaryšstva Ježíšova. Otec generál se bude zdráhat. Jdi však bez báz­ně k němu!”
„O, Wini, víš, jaký kámen mně spadl se srdce?” a spíná ruce v němém díku.
„A ty chceš opravdu všechno provésti?” „Ale Wini, pochop přece, že to musí činiti Bůh sám, já budu jenom jeho nástrojem!”
„Teď mi však dopřejte ještě odpočinku —cítím, jak se uzdravuji.” —
„Ďábelské pokušení, sestro!”
„Víte, Otče, že i židé řekli: Belzebubem vy­hání zlé duchy.”
„Svatý Ignác nám výslovně zakázal, abychom se zabývali vedením ženských klášterů.”
„Proto jsem asi dostala ono vyzvání já a ne vy, Otče!”
Slova za slovem, věta za větou se křížily jako meče. Konečně se Otec Leo vzdal: „Pište si tedy do Ríma!”
Marie sedla a psala. Dopis ověšený mnohými pečeťmi se octl v zavazadle anglického agenta, který jej odevzdal sv. Otci. Bylo to na jaře roku 1616.
Odpověď byla příznivá. Biskup omerský do­stal příkaz, aby společnost anglických panen vzal pod svoji ochranu. Uvidí-li se bohaté plo­dy jejich činnosti, zařídí sv. Stolice další.
Příštího roku zakládala Marie v Lutychu, na žádost správy města, nový ústav.



ZÁPASY A VÍTĚZSTVÍ.


Jest psáno: „Nikdo není prorokem ve své vlasti.” I sestra Marie měla pocítiti pravdivost těchto slov. Anglie první zvedla proti ní prak.
Sekretář sv. Officia v Římě četl zachmuřen dopis. Pak jej položil mezi akta, která povážlivě rostla. Kolik žalob již musil pročisti o „wardiankách čili jesuitkách, které se potulují světem, aby kázaly ženám evangelium”, tak posměšně i zlobně o nich psali i vlastní krajané! „Ale což, je-li vskutku pravda, že přijímají od svých ka­valírů dary, že si dávají hráti dostaveníčka, že se spolčují s protestanty? Bylo by věru nejmou­dřejší je rozpustit. Vždyť ještě nic dobrého o nich neslyšel”, myslí sekretář a unaven sva­zuje akta.
Marie již delší dobu pozorovala, že spokoje­nost a klid z duší sester mizí. Tušily jakousi otravu v ovzduší. Situace se nedala déle tajiti. Svolala všechny a přímo jim vyložila vnější i vnitřní nebezpečí, která je mohou každou chvíli ­ zdrtit.
V Lutychu se sestry rozdvojily. V čelo těch, které ztrácely hlavu, poněvadž schválení stanov z Ríma nepřicházelo, postavila se sestra Praxedis. Svými visemi a mystickými sny chtěla dokázati, že vedení ústavu má býti sestře Marii odňato a předáno jí.
Marie však zahořela bojovným duchem. „Ať tedy sestra Praxedis napíše své plány, jež uká­ží, v jakém duchu chce společnost vésti. Já při­ložím svoje a církev rozhodne, které z nich ne­sou Boží pečeť!”
Sestra Praxedis svolala soud Boží. Náhle o­nemocněla a ještě téhož večera zemřela. Opusti­la svět s přiznáním, že její vise i odboj byl plo­dem vlastní vůle. Hrůza schvátila družinu nad bezprostředním zásahem vyšší moci. Pokorně vložily sestry své osudy v ruce vyvolené Matky Marie.
Nápory zvenčí umínila si Matka udusiti v sa­mém středu. „Wini, nachystej vše potřebné na cestu do Ríma. Bylo by marné hájiti se písemně tam, kde nás nikdo nezná, kde nemáme jediné­ho přítele. Dokážeme na místě samém, jaké jsme a co dovedeme!”
Ještě před odjezdem získala Marie přátelství muže, jehož vliv otřásal vůlí evropských vlada­řů. Byl to karmelitán Dominik de Jesus a Maria.
Po vítězství císařských vojsk na Bílé hoře vracel se do Francie. Cestou onemocněl, proto zůstal v Trevíru na zotavené, jsa hostem bisku­povým.
Sláva ho však předcházela. Prozíraví diplo­maté jej navštěvovali a hrdé kněžny, jejichž zá­jmy zaplétaly politické situace, pokorně si vy­prošovaly jeho rady, zatím co sv. Otec Řehoř XV. jej netrpělivě očekával v Římě.
Vyprávělo se, že Otec Dominik čte v lidských srdcích i tajné myšlenky, proniká budoucnost a mezi žoldnéři se šeptalo, že se mu i koule vy­hýbají.
Vzrušeně čekala Marie před celou slovutného řeholníka. Pro nával návštěvníků byly v před­síni vysazeny dveře. Konečně stanula mu tváří v tvář. Zůstala poněkud překvapena. Uviděla křehkého, vyhublého starce, v jehož bílém obli­čeji žhnuly černé, pronikavé oči.
Nemilosrdně ulpěly na Marii, jako by se jí zabodávaly až k samému srdci.
„Viděla jste již neopeřené havraní mládě?”, tázal se Otec Dominik. — „Takový je dosud váš ústav. Ale buďte klidná! Vy jistě vzlétnete, vysoko vzlétnete.”
Rozradostněna tímto ujištěním, vrátila se Ma­rie mezi své. — — —
Byl Štědrý den. Po silnici kráčelo několik poutníků. Nikdo z nich nemluvil, Rozměklé meze a šedivá oblaka zvyšovaly melancholii římské campagne.
Jack Morris, příbuzný Marie, který se dá­mám nabídl za průvodce, starostlivě pozoroval bledou tvář Matky. „Co se s ní jen děje? Vždyť byla během cesty plna humoru, vtipem rozpra­šovala trampoty cestování, a teď, když se blíží k cíli, děsí nás svou zamlklostí. Co zlomilo tu krásnou a statečnou ženu?”
Srpek měsíce proplul jemnými mraky, osvětlil římské hradby, za nimiž vyšlehly matné siluety nespočetných věží.
Řím”, vydechla Marie a klesla k zemi, aby ji políbila. Potom, jako od temných přízraků osvobozena, obrátila se na své sestry a se zná­mým úsměvem řekla: „Pojďme, děti!” a první prošla ohromnou branou.
Šum a křik v ulicích věčného města působil na poutníčky tísnivě. Stáli uprostřed toho lid­ského víru, nevědouce kudy kam. Než nalezli anglický ústav, kde měli přenocovat, byly ubo­hé ženy polomrtvé. Svatá, milosrdná noc, která uklidní a dopřeje odpočinku tělu i duši!
Druhý den nastaly pochůzky s doporučují­cími dopisy. Sv. Otec přijal Marii již na sv. Štěpána. Se zájmem pohlížel na klečící ženu a když ji vyslechl, promluvil: „Vaše dílo je vší chvály hodné, těší mne, že tolik žen mu zasvě­tilo své schopnosti.”
Plna radosti se vrátila Marie mezi své: „Ach, sestry, nikdy bych si nebyla pomyslila, že na­jdu u sv. Otce takové pochopení.” Bohužel, ne­měla v některých věcech přece tolik zkušeností, neznala složitosti římského papežského dvora.
Nepřátelé však nesložili zbraní. Vtáhli i do Říma, aby tam působili na veřejné mínění.
Brzy se lidé ohlíželi za Matkou Marií, kde­koliv se objevila se svou družinou. To prý jsou ženy, které káží na ulicích, navštěvují rodiny, aby zpovídaly a dávaly rozhřešení, ano, některé jsou prý i tajně vdané. — — —
Bylo to nesnesitelné. Jack Morris věděl ještě víc, proto se vrátil jednoho dne zkrvavený. — Dlouho ležel v horečkách a z blouznivých vý­křiků poznala Marie, pro čí čest se bil.
V této beznadějné situaci začala Matka uskutečňovati své plány. Zařídila školu a vyučování.
Vlna odporu pomalu klesala. Ti, kteří přišli, nebo posílali své děti do školy na zvědy, ne­mohli nic vytýkat. I duchovenstvo, s počátku nedůvěřivé, sledovalo příznivé výsledky úmorné práce pěti sester. Kardinál Bandino, předseda sv. Officia, se vyjádřil: „Kdyby mi moje vyso­ké postavení dovolovalo, věřte, že bych byl dáv­no před tou ženou poklekl a vyprosil si její po­žehnání.”
Když byl římský ústav schopen samostatného života, odcestovala Matka Marie do Neapole, aby i tam vzdělávala dívčí mládež.
Sbírala děti na ulicích, špinavé, ubohé tvo­rečky, kteří neznali nic jiného, než jíst a pova­lovat se na slunci. Byla s nimi nadlidská práce a nijak hmotně odměňovaná. Matka Marie vi­děla, že finančně dlouho nevydrží. Peníze, kte­ré jí přicházely z Říma a Lutychu, nestačily ani na nejnutnější. Šaty se sester takřka padaly a z postů dobrovolně udržovaných staly se nu­cené. Přece však bylo nutno vydržet, aby po­věst o úspěších vyučování přivábila dcerky vzne­šených rodin, které mohly vzdělání svých dětí úměrně honorovati. I toho se časem Matka do­čkala. Ústav byl zachován a zkvétal.
Pak si vyžádal sestry pro své město arcibi­skup z Perugie. —
Marie byla slavnostně přivítána duchovenstvem i městskou radou. Tak aspoň jednou se dostalo Marii a sestrám bolestně zaslouženého uznání, které jim svět tvrdě odpíral.
Matce bylo sice dopřáno trochu klidu, ale začínala pociťovati následky svého strastiplného života. Hlava ji stále bolela, ani líbezné vánky Perugie jí neskýtaly úlevy, ba přidaly se žalu­deční křeče.
Svět střídal v překotném tempu lidi, hodno­sti, život a smrt. Sv. Otec zemřel a jeho nástup­cem se stal Urban VIII. Zuzana Rookwodová odešla na věčnost a Winifred přejala vedení neapolského ústavu. Válka s Německem za­městnávala Řím, takže na vyřízení záležitostí Matky Marie nebylo ani pomyšlení.
Jela tedy do lázní léčit kaménky.
Stařičký kardinál Trescio ji kdysi poprosil o modlitbu za své uzdravení. Ráda slíbila a vskutku hned na to se tělesný stav kardinálův podivuhodně zlepšil. Zpráva o tom se blesku­rychle roznesla a milí Perugiané, snad trochu lehkověrní, pozdravovali Matku Marii jako svo­ji svatou, která k jejich cti a slávě se usadila mezi nimi.
S úsměvem vzpomínala na to i ono. Její citu­plné oči hladily všechnu hýřivou krásu rozkvet­lých oleandrů a jasnou zeleň niv, odkud zazní­valy tóny pastýřských šalmají.
Sedávala ve stínu oliv a dívala se na bílé pla­chetnice, plující v jasu ranního slunce. Rozjí­mala, jak veliký dar je život, jak šťastný jest ten, kdo jím projde neposkvrněný, prost jeho nánosu, který duši v ideálním snažení ochro­muje. Pak blahořečila Bohu za svoje bytí. Ne­měřila svých skutků — vždyť, co je velké před Pánem? Myšlenka, čin, ponížení nebo sláva? On je první a poslední — počátek bez počátku a konce — z Něho a k němu spějí všechny věci. — — —
Vrátila se osvěžena na bojiště.
Po hodinové audienci u kardinála Barberiniho pochopila, že Řím je příliš zatížen lživou propagandou jejích nepřátel, že je příliš opatrný, aby schválil nové metody, které měly raziti v celém světě a především v Anglii, kde by se byly nejlépe uplatnily, cesty věčným pravdám evangelia.
Bojovala vší mocí svého ducha, prosila po­korně a úpěnlivě: „Eminence, myslím, že dnes a stále bude záviseti osud království Božího na odvaze jednotlivců. Vždyť Kristus přišel na svět rozhodit oheň a chce, aby hořel!”
„Odvaha? Domníváme se, že to slovo přece­ňujete. Nám se příliš nelíbí. Bůh vás posiluj, aby­ste našla Jeho svatou vůli!” Pak se těžce zvedl, aby požehnal chvějící se ženě u svých nohou.
Snad by si byl rád s ní vyměnil místo. Kdož ví? Matka Marie aspoň výrazu jeho tváře ne­porozuměla. —
V tiché kapli Panny Marie voní lilie. V záři svící a zlata trůní Nejsvětější. Proud, ba víc než proud, široká řeka duchovní radosti vytéká po světelném paprsku z bílého Krista a plní srdce Matky Marie. Ta se usmívá, okřívá — jásá — a v hlubinách své vykrystalisované bytosti šeptá:
„Ano, Pane; vždyť já již nejsem vůbec unavená!
Když druhého dne byl Matce doručen de­kret, jímž se rušily její italské ústavy, přijala jej s majestátním klidem. Podařilo se jí ještě zrušení odsunouti a mezitím si připravila cestov­ní zavazadla. Odjede se sestrami do Německa; tam doufá nalézti dostatečný životní prostor. — „O, ty svatá, hebká vánoční noci! Zase tě pro­žíváme v nejistém očekávání věcí budoucích”, myslí si Marie a vzpomíná, jak přesně před pěti lety stanuly před hradbami Říma.
Kolem vysoké kupy zasněžených stromů a blízko na obzoru rýsuje se Feldkirchen. Po ces­tách poskakují světla, jak lidé, jdoucí do koste­la, pohybují lucernami.
„Ach, Bože, svetlo a teplo ...!” myslí si Jack Morris a již vidí světnici s velkými kamny, v nichž voní smolné štípy ... Vločky však zase poletují a ticho roste od země až k sněhovým oblakům. — — —
Kostel byl již liduprázdný, když farská hos­podyně přistoupila ke klímajícím poutníkům, aby je pozvala na večeři.
Jaká blaženost, po dvouměsíčním slézání za­sněžených Alp opět jednou zasednout k pořád­né chutné večeři! Poutnice hovoří, Jack Morris se spokojeně usmívá a mazlí se s vypaseným kocourkem. Jen Winifred se nepokojně dívá po dveřích.
V studené chrámové lodi blikotají plaménky voskovic. Před jesličkami klečí ztrnule Matka Marie, bledá, s očima široce rozevřenýma. Ne­slyší, že farská hospodyně k ní mluví. Ta náhle pochopí, že se tu děje něco tajemného, proto položí před Matkou domovní klíč a odchází.
Půlnoc minula. Sníh obroubil římsy, posypal gotické květy a na kříže navršil bílé čepičky. Matka si prošlapovala cestu k faře. Promrzla až na kost, sotva že odemkla.
„Matko, co je?” ptá se tlumeně Winifred. „Modlila jsem se za spásu Anglie, Bůh mi však ukázal víc, než moje lidské srdce může unésti. Kdybych věděla, že mne Bůh miluje tak jako našeho nešťastného krále, snad bych zemřela radostí. Kolikrát k němu hlasem svědomí pro­mluvil, kolikrát mu vnějšími událostmi nazna­čil pravdu. Ale, má drahá, svobodná vůle jest hrozný dar; ta umožňuje člověku, aby se vze­přel i Bohu.”
Okna byla zalita mrazem a již svítalo, když konečně Matka usnula.
Ráno vědělo celé město, že na faře hostuje svatá žena se svým průvodem. Zástupy se tís­nily přede dveřmi s prosbami a dary. Musila rychle odjeti, avšak získala zde jednu duši, jež ji již neopustila. Byla to městská dcerka Anna Grűnwaldová.
Když se blížili k Mnichovu, otázala se náhle Matka sestry Anny: „Co je to Anger? Není tam klášter sv. Jakuba?”
„Ano, Matko, ale jak to víte, vždyť jste tam nikdy nebyla?”
„Má drahá, vím jen, že se tam obě dostane­me. Ty jako řeholnice a já jako kacířka.”
Dobře, že ostatní nic neslyšely!
Ústavy Matky Marie dosáhly v Německu ne­tušeného rozvoje. V Mnichově, Kolíně a v Trevíru byly všechny učebny přeplněny a císař Ferdinand II. žádal o založení škol ve Vídni.
Neapolský noviciát, který byl zbytkem zru­šeného ústavu, nestačil dodávati a vychovávati dorost. I dvě stě nových sil by byla Matka v době rozkvětu umístila.
Nejrušněji bylo ve vídeňské škole. Přes čtyři sta chovanek pracovalo v učebnách, hotovilo skvostné ruční práce, cvičilo se ve zpěvu a pře­devším v latině. Matka Marie kladla největší důraz na zběhlost v této řeči, aby dívky roz­uměly liturgii a proto mohly dáti jednou svým dětem hlubší náboženskou výchovu než měly generace předcházející. V nedostatku nábožen­ského vzdělání viděla příčiny rozmachu refor­mace.
Brzy se přihlásila o školu také Bratislava. Nával žaček byl překvapující a dílo bylo koru­nováno mnohými konversemi. Matka rozradost­něna tak překotnými úspěchy prohlásila: „Kdy­by katolíci žili dle své víry, mohl by císař dovoliti i svobodu vyznání, protože ostatní církve by většinu svých příslušníků ztratily.”
Císař zval Matku často k audiencím, při nichž býval přítomen hrabě Althan. Ten hovoříval o náboženských pomerech v českých zemích a důtklivě varoval mocnáře před násilným řešením těchto otázek.
„Proč nalézají, Vaše Veličenstvo, sektářští ka­zatelé tolik vděčných posluchačů? Bylo by to možné, kdyby se českému lidu, jehož hluboce náboženská mysl touží po duchovním nasycení, hlásala plnost křesťanských pravd nadšenými katolickými kněžími?”
„Úplně s vámi souhlasím”, vpadla živě do roz­hovoru Matka. „I naší první zásadou je, abychom nikdy nebraly lidu, k čemu lne, dokud mu ne­můžeme dáti náhrady vskutku cennější a lepší.” „Výborně, ctihodná Matko! Jsem šťasten, že nalézám ve vás tak znamenitého spojence. Na­bízím vám v Praze svůj dům. Věřím, že tím u­šetříme Jeho Veličenstvu tři pluky vojska a česskému lidu mnoho slz a násilností.
Matka Marie odjela tedy do Prahy. Bylo to v květnu. Překvapena prohlížela krásu města, jež staletí tvořila a které vláda velkého esteta, císaře Rudolfa, učinila pokladnicí výtvarného umění všech kultur a věků.
Křehké i monumentální paláce se ztrácely v jiskřivé zeleni májového jitra; strahovské strá­ně tonuly v záplavě květů a nad prejzovými střechami zněl hlahol zvonů z nespočetných vě­ží. „Jak je jen možné, že to město, kde téměř každá ulice má svůj kostel nebo kapli, bylo a je stále přechovavatelem tak mnohých bludů?” To opravdu Matka nechápala, ale těšila se tím více na práci v tom záhadném městě na březích Vltavy.
Bohužel, kardinál Harrach rozhodl jinak. Ne­důvěřoval novotám vůbec a tím méně církevně neschváleným. Cožpak není vyčerpán v boji s luterány a kalvíny, může si zaváděti jako své pomocnice ženy, které z Itálie předchází pověst kacířek?
Když bylo Matce oznámeno smýšlení kardi­nálovo, povzdechla si smutně: „Jak se má šířiti na světě království Boží, když jeho hlasatelé a obránci si navzájem překážejí?”
Vlákna nepřízně se táhla z Prahy až do Víd­ně. Kardinál Khlesl, jemuž podléhaly všechny rakouské ženské kláštery, nelibě nesl, že tak významná ženská instituce se vymyká jeho pra­vomoci. Pozvedl proti tomu hlas až v Římě. Tím se rozvířil znovu boj o uznání stanov a existenčního práva anglických panen.
Matka, ač těžce nemocna, musila odjeti po druhé do Říma. Byla víc podobna mrtvole než člověku, když dosáhla cíle své cesty. Sv. Otec Urban VIII. jí přiznal zásluhy, projevil obdiv nad silou jejího ducha a umožnil jí obhajobu před kardinálským sborem. To byla věc neslý­chaná.
Matka ve své řeči vyzvedla všechny obtíže, zápasy a neúnavnou energii, s níž ona a sestry se snažily hledati vůli Boží ve svém povolání. Za poslední desítiletí, které prožily v nejistotě o svoje bytí, vytrpěly tolik, že všechno ostatní, co je dosud potkalo, jí připadá jako dětská hra s nemocnou panenkou. Přesto však vkládá svoji vůli, majetek i budoucnost sester do rukou cír­kve, jejímuž konečnému rozhodnutí se bezvý­hradně podrobí. Dosavadního způsobu života se však před posledním slovem autority nemůže vzdáti, poněvadž se nepovažuje za oprávněnou měniti něco v plánech Božích, jejichž nositelkou se domnívá býti.
Účinek řeči byl ohromující. Kardinál Borgia, který předsedal, řekl asi za hodinu sv. Otci: „Věřím pevně, že Matka Marie je nástrojem Bo­žím, ale můj vliv je slabý proti moci jejích ne­přátel, proto prosím, abych byl zbaven vedení této záležitosti.” — — —
Winifred stála v rozpacích před Matkou. — „Že nemáme peněz na zpáteční cestu? To je snadná pomoc, Wini. Pokud neodepřeme jedi­nému žebráku almužny, dotud budeme hosty u velikého Božího stolu.”
Zpáteční cesta byla pro Matku požehnáním.
Přechod přes Alpy, čistý horský vzduch, odpo­činek v horských samotách v klínu lesů a voní­cích pastvin, působil zázračně. Vrátila se do Mnichova zdravá a statná, jako nikdy jindy. Bylo jí však také zdraví nanejvýš potřebí; oče­kávala zdrcující události. Čítala s rozpuštěním společnosti.
Odjela do Vídně, aby byla blízko papežské­mu nunciovi a tím v nejužším spojení s Římem. Tam se jí také žilo pod záštitou císařské přízně poměrně nejklidněji. Našla opět po letech i čas k pročítání svých duchovních zápisků. Pozoro­vala však, že od druhé římské cesty se v jejím duchovním životě něco zlomilo.
Nenacházela již radosti v modlitbě ani v roz­jímání. Marně hledala osvěžující myšlenky nebo obraz, k němuž by mohla upnouti duši a smy­sly a nasytiti je. Jako by putovala skalami nebo sypkou rovinou; nikde odpočinku — nikde zo­tavení. Ale proč jen, proč? Čím se provinila, že ztrácí citelné spojení s Bohem?
A v této duchovní chudobě přicházeli za Mat­kou její mladí angličtí přátelé, dívky i jinoši, aby jim poradila, jak se vykonává nejlépe ta či ona pobožnost, které kající skutky jsou Bohu nejmilejší, jak je možno udržeti sebranost mysli a podobně.
Ráda poradila, ač sama již věru nevěděla, jak chutnají duchovní útěchy — tak daleko zůstalo vše příjemné za ní! S mateřským úsměvem pro­vázela ty mladé postavy až ke dveřím své pra­covny a myslila si: „Jak jste šťastné, děti, do­kud se domníváte, že především z takových ko­nů se skládá pravá služba Bohu!” A ona po tolikaletém, trampotami přetíženém životě se cítí nyní jako vyhnaná od prahu Božího. Musí se vší mocí přemáhat, aby nevykřikla nevděkem vůči Bohu, ale v zápětí cítí, jak pevně je k Ně­mu připoutána, jak hluboce Ho právě nyní mi­luje.
Do Vídně přijel opět slavný karmelitán Do­minik de Jesus a Maria. Marie zatoužila po roz­mluvě se svým starým přítelem, on jistě pochopí stav její duše. Marně však v mysli uvažovala, nenalézala slov, poznala, že je bezmocná. Když se však přece rozhodla jiti k němu, byl již Otec na smrtelném loži.
Poznal ji ještě, s námahou zvedl ruku a ky­nul jí. „Temná noc”, zašeptal a hlava mu klesla do podušek. Sotva vyšla z hradu, rozhoupal se umíráček. Otec Dominik zemřel.
Teprve večer napadlo Matce, že karmelitáni označují mystický stav duše, která se blíží u­zrání, temnou nocí. Ale co jí na tom záleželo!
V jejím nitru bylo tak zoufale prázdno, že vše­chna slova jí byla lhostejná, ať znamenala co­koliv. Nesla již svůj kříž odevzdaně i když byla ohnuta až k zemi. Jen Kristus sám jí mohl po­moci, jen On sám. — — —
Již byla zase v Mnichově. Jednoho večera byl Matce podán zatýkací dekret, který opravňoval doručitele, aby ji odvedli do kláštera klarisek u sv. Jakuba. Tam byla uvězněna jako žena, na­řčená z kacířství.
Představená ji nevlídně očekávala. Jak byla však překvapena, když uviděla dámu majestát­ního zjevu, klidnou a vlídnou. Rázem zapomně­la, koho má vlastně přijmouti, a uklonila se jako bývalá dvorní dáma před svým Veličenstvem.
Matka osaměla ve vlhké podzemní cele s vý­hledem na hřbitov. Ulehla na lůžko v bědném tělesném stavu. Co mohla více podniknouti? Odzbrojena očekávala konec své nemoci a smrt.
Sotva přivřela unavené oči, tu její duše jako­by byla zbavena těla, pohroužila se v sebe sa­ma a slyšela celou svou bytostí tichý hlas: „Jakže, ty bys chtěla odpočívati dříve než tě zavolám? Nestačí spokojiti se s trpělivostí, po­kud je potřeba činů. Hleď, abys svůj úkol do­končila, musíš ještě mnoho bojovat!”
„O, Pane, který Bůh je tak hrozný a mocný jako Ty? Odpusť mi mou únavu! Chci vytrva­le pracovati, jenom mi neodpírej svých milostí!” Nekonečné šťastna usnula, srdce se jí chvělo radostí jako poplašené ptáče.
Druhého dne si Matka vyžádala citrony. Jak je dobře, že pochází z Anglie, země pronásle­dovaných katolíků! Ví odtud, že písmo psané citronovou šťávou se stává viditelné, jakmile se papír nahřeje.
Sestry směly donášeti Matce pokrmy a tajně si odnášely dopisy. Vzrušeně čítávaly pak doma její řádky. Vybízela, aby psaly sv. Otci do Ří­ma — v jaké se nalézá situaci, a aby zdůraznily nemoc Matčinu.
Bylo jí opravdu těžko. Ve zkaženém vzduchu, bez možnosti pohybu ztrácela poslední síly. Le­žela již bez vlády — údy jí chladly. Marně však žádaly sestry i sám bavorský kurfiřt o přene­sení nemocné. Katedrální děkan byl sice člověk, ale bál se inkvisice. Snažil se najiti kompromis, proto poslal Matce k podepsání několik řádků: „Jestliže jsem se nějak provinila proti víře nebo církvi, slovem nebo skutkem, lituji toho z ce­lého srdce.”
Matku však děkanovo jednání bolestně roz­rušilo. Ona, která veřejně i soukromě vždy pro­hlašovala, že je ochotna vzdáti se svého život­ního díla, jakmile ji církev odsoudí, nemůže ni­kdy něco podobného podepsati. Nikdy proti víře nebo poslušnosti nezhřešila, toho si je do­bře vědoma.
Od té události se Matčin stav ku podivu lep­šil. Nabývala vůčihledě sil. Také z Ríma přišla překvapující odpověď. Sv. Otec vskutku nic o uvěznění Matky Marie nevěděl a rozkázal ji ihned propustiti.
„Kdo mi asi zasadí teď první ránu”, myslila si Matka, když opouštěla klášter klarisek. Maně vzpomněla, jak před dvaceti lety vyklouzla z fortny ve Sv. Omeru, aby se vrhla střemhlav neznámým dobrodružstvím vstříc. — — —
Uplynulo sotva osm dní, když se objevila dlouho čekaná bulla, kterou se rozpouštěla za­tím jen ve Flandřích společnost anglických pa­nen.
Denně přijížděly transporty sester do Mni­chova. Všechny místnosti byly brzy přeplněny, i v učebnách ležely na zemi slamníky a nové se­stry ještě přicházely. Co s nimi bude? Kam dát zestárlé ženy, které již domova ve světě neměly, co s novickami, z nichž mnohé pro vstup do kláštera se rozešly v nevůli s rodinami? To byly věru palčivé otázky, které Matku mučily. Ne­zbylo však nic jiného, než chodit ulicemi po že­brotě, jako kdysi ve Sv. Omeru.
Těžce se žebrá ženě, které bylo jednou vpáleno znamení kacířky. Mnozí se jí vyhýbali ze strachu před inkvisicí a někteří se zřejmou zlo­myslností. Ubohá Matka! Stala se terčem po­směchů i svých bývalých žaček, většina rodin totiž po vypuknutí kacířské aféry vzala své děti z ústavu. Veřejné mínění, jakoby zloduchy štváno, trpně přihlíželo surovostem některých zvrhlých individuí. Tak kuchařku anglických panen, stařenku sešlou, vyprovodil kterýsi kostelník pohlavky z kostela. A mládež v lavi­cích tlumila škodolibý smích!
Když byly přebytečné sestry umístěny ve Vídni a v Bratislavě, kde bulla uplatněna ještě nebyla, zůstalo v Mnichově téměř tolik sester, jako na počátku všeho.
Zima jimi drkotala, světla nebylo a tak sedá­valy vyhoštěné z lidské společnosti, jako Kris­tus mezi lotry. Po mnohých úvahách, co podniknouti, rozhodla Matka: „Děti, pojedeme do Říma! Ještě jednou padnu sv. Otci k nohám a poprosím, aby nám dovolil otevříti v Římě ú­stav.”
Když uviděla Matka na obzoru svatopetrskou kopuli, zaplavilo se její nitro radostnou nadějí. —
Sv. Otec dal Matce všestranné zadostiučinění a jeho příkladem vybídnuti učinili podobně vši­chni, kdož se osobně s Matkou stýkali. Ústav se brzy naplnil dětmi, jichž rodiče projevovali sestrám různými dary pozornost, takže Matka mohla zase jednou z přebytku rozdávati.
Bohužel, Matka musila ulehnouti; její mocná vůle tělo uštvala. Pán však bděl a blížil se ... Matka upadávala do zvláštních stavů, které ne­dovedla dobře vyjádřiti. Slýchala čarovný hlas svého Snoubence, jenž rozmlouval s její duší, věčně mladou, lesklou jako světlo opatrné a moudré panny. Opřena o Jeho rámě, majíc hla­vu v Jeho dlaních, měnila se v lásku samu.
„Pane, můj Pane, ustaň! Nejsem schopna viti rajské věnce, dej mi práci, dej mi kříže, ať Ti získám celý svět.” —
Nastaly krásné dni pozdního léta. Matka se­děla v zahradě. „Wini, snad jsem nevděčná, je nám zde tak blaze, ale věř, dusí mne ten italský vzduch. Chtěla bych ještě jednou dýchati stu­dené větry Anglie — chtěla bych tam zemříti.”
Šťastně dojely do Londýna. Temže valila své kalné vody jako před čtyřiceti lety. Napudro­vané dámy a kavalíři v dlouhých parukách plnili ulice. Překvapeně pozorovala Matka tu podivu­hodnou bezstarostnost lidí, kteří žili své chvíle titěrných zájmů a rozkoší, jako by v tom byl smysl života, jako by neměli vyššího určení než rozplýtvat své síly a rozum v tisícerých marno­stech.
Ubytovala se v rodinném paláci. Usmála se, když jí byly přineseny moderní společenské ša­ty. Přece však pohladila tu lesklou krásu a srovnala se svým zašívaným kostýmem, jejž si vyprosila v Mnichově od kterési komorné. „Jak uboze vypadám”, myslila si „přece však zůstanu věrna paní chudobě.” Byla i tak půvabná, že budila úctu všech, kteří s ní přicházeli do styku i těch, kteří ji jen vídali.
Dlouho se v Londýně nezdržela. Odjela, aby ještě jednou navštívila místa svého dětství. — Prošla komnatami, kde pod dozorem babič­činým odříkávala žalmy a růženec, poklekla v kapli, kde se rozvíjela její duše láskou k Bo­hu, laskavě se zadívala v koutu vyhaslého krbu, kde slyšela po prvé o klášterním životě. Jak na­ivně si tenkrát vše představovala a jak mocně i bouřlivě se jí život utvářel!
Vzpomínky končily a řada vyměřených dní spěla ke konci.
Válka, nekonečná třicetiletá válka, dýmala kouřem a čpěla krví po celém světě. I Matka Marie se skryla se svými nejvěrnějšími v sel­ském stavení ve stínu lesů. Vojsko se však blí­žilo, proto bylo nutno uchýlit se do opevnění. Statečně provedla zástupy žoldnéřů, jimiž se sil­nice jen hemžily, svoji družinu do Hewarthu. Tam bojovala svým duchem za všechny. Ustra­šení, utrápení přicházeli za ní a Matka, ač bo­lestmi mučena, našla vždy vhodná uklidňující slova. Všeobecně se říkalo: „Ta žena nezná vů­bec strachu. I polomrtvý odchází po půlhodino­vé návštěvě uzdravený na těle i na duši.” Ovšem mnozí přišli, jen když potřebovali. Wi­nifred těžce snášela nevděčnost, ale Matka říka­la: „Já svoji lásku neprodávám. Musíme se, děti, učit darovati; ne pro lásku, odměnu nebo dík, to vše je jenom obchod.”
Blížily se vánoce. Na hradby a cimbuří na­padl sníh. Matčina nemoc neustávala, bolesti ja­ko červ hryzly tělo. Teprve na Štědrý den se jí ulevilo. Sestry věřily v zázrak; vždyť kolikrát byla Matka blízka smrti a přece jí ušla! Po No­vém roce však nastalo opět zhoršení. Celé tělo jí k nepoznání oteklo. Žádala tedy o poslední pomazání, ale kněz jí s úsměvem odpověděl: „Bůh s vámi vykoná, Matko, ještě veliké věci, než vás propustí!”
„Dobře, Pane, jak Ty chceš ..vzdychla Matka a utkvěla nekonečně měkkým pohledem na kříži.
Nastalo poslední ráno. Chladnou místností proběhly šípy červánků. Ten milý, mateřský hlas dozníval: „Buďte věrny mému dílu —Bůh vám již pomůže — kdy a jak, to je Jeho věcí. Já doufám, že vám shora snad také posloužím.”