Fr. Theofil


Sv. Klement Hofbauer



FR. THEOFIL.
SV. KLEMENT HOFBAUER. APOŠTOL VÍDNĚ (WIEN)
1941 - VÍTĚZOVÉ, OLOMOUC, 1.svazek VIII. ročníku

Nihil obstat: P. Aemilianus Soukup O. P., censor ex officio.
Imprimatur: Dr. Udalricus Karlík, vicarius generalis
Olomucii, die 18. Decembris 1940. — Nr. 18.198.

Vydáno za redakce P. dr. Antonína Čaly O. P. v lednu 1941. - Tiskem Valašské tiskárny ve Valašském Meziříčí.
Mirabilis Deus in Sanctis Suis !



Obsah



Dětství.
V UČENÍ.
OKLIKAMI K CÍLI.
REDEMPTORISTOU.
V POLSKU.
APOŠTOLEM VÍDNĚ (WIEN).

Dětství.


Bylo to v noci na sv. Štěpána 1751. Tasovice, stulené kolem farního kostelíčka, zapadaly do bilych závějí.
Sněhové vločky rozmarně vířily, vznášely se a padaly na tyčky černých plotů, do koutů zdí a zahrad.
V domku řezníka Dvořáka, příjmením Hofbauera, se svítilo. Nad postelí, v níž odpočívala bledá žena, se skláněl k malému robátku šťastný otec.
„Co tě asi, milé dítě, čeká,“ myslí si mistr a vzpomíná svých osmi synků a dcer, z nichž někteří odešli dříve se světa, než mohli poznati jeho trampoty, a ostatní již zápasili denně o skývu chleba.
Tentokrát se bál o ženu. Nebyla žádnou mladicí, její tělo ztvrdlo neustávající prací, nebylo by divu, kdyby byla podlehla.
Položil buclatého synáčka do kolébky, zadíval se na usínající ženu a tiše odešel. Pomodlí se za své drahé a především za hošíčka růženec.
Měl věru vzácnou manželku Pavel Hofbauer. Kdyby byl znal velebný hymnus Písma, jenž tak reelně oceňuje statečnou ženu, snad by si i pomyslil, že svatopisec musil duchovým zrakem viděti obraz jeho věrné Marie.
Když dům ještě odpočíval v ranním šeru, ruce Hofbauerové si již dávno našly práci a dotýkaly se všech věcí až do večera. Její duše byla plna hřejivého tepla, jež vyvěralo z křestanské odevzdanosti do vůle Boží. Pohybovala se mezi svými jako docela jiná než oni, jako královna, která nevládne, ale jíž se poddávají všichni, na něž se zadívá mírnýma očima. Jen takové duši mohly býti svěřeny k rozvinutí zárodky ctností příštího světce.
Hošíček, jemuž dáno jméno Jan, záhy osiřel. Otec mu zemřel, jsa stár 47 let. Sedmiletý chlapec byl po pohřbu přiveden matkou před kříž a tam uslyšel slova, která mu nesmazatelně utkvěla v paměti: „Tento jest ode dneška tvým Otcem, přičiň se, aby ses Mu vždy líbil !“
Ač v okamžiku, kdy tato věta byla pronesena, byl chlapec všecek nesvůj vlivem rozrušujících událostí na hřbitově i doma, zažil přece jen jakýsi mohutný údiv, že otevřel dokořán své uplakané oči, jako by chtěl zachytit tuto scénu pro věčnost na svých sítnicích. A vskutku mu také nikdy z obraznosti nevymizela, ba každé její vybavení v pozdějších letech vracelo světci jemný opar dětského bytí.
Léta plynula jako ta oblaka nad lukami u řeky Dyje, kde Jeník pásával stáda kraviček a práskal bičem o závod. Tváře se mu rděly jako pivoňky, oči jiskřily, když s kamarády dováděl, výskal nebo běhal kolem ohníčků.
Za soumračných podzimních dnů se pasáčci stulili u praskajících plaménků a povídali si o věcech možných i nemožných.
V Jeníkovi se probouzela směs citů, jež hýbala jeho duší v ohnivých kruzích fantasie. Bolest, soucit, vzdor a především touha po spravedlnosti urychlovaly tep hochova naslouchajícího srdce.
Snad to byl i hlas krve, že Jeník tak mocně vnímal bolesti své doby, poněvadž starší bratr Karel byl císařským dragounem. Přijel jednou do vesnice ošlehaný větrem, ztvrdlý jako ten, kdo denně stojí na rozhraní dvou světů. Vyprávěl, usmíval se, ale chvílemi se zadíval nějak nepřítomně přes hlavy svých milých. Když přišla chvíle odjezdu, prudce se z rodinného kruhu vytrhl, sedl na koně a za chvíli se jeho silueta rozplynula na obzoru. Maminka stála u dveří a Jeníkovi stále ještě nedozněl v duši cvakot podkov prchajícího koně.
Podíval se na maminku, na její změklé tahy a chvějící se rty. Modlila se za svého hocha. Jeník vybil pak všechny horké city a neujasněné otázky v přímé řeči se svým Bohem. Víra hochova se vnitřní modlitbou a zkušeností vyvíjela jistě nadprůměrně, ale nixdy neunikala mimo skutečný život, ba každý její projev dovedla matka Hofbauerova dvojnásobně zužitkovati.
Tak žádala, chtěl-li chlapec něco dobrého vykonati, aby vždy poprosil o dovolení. Je přirozené, že děti rády napodobí dospělé a též Jeník sledoval se zájmem své okolí a především matku v plnění náboženských povinností. Když pochopil, co je půst, a důvody k němu, rozhodl se držeti jej zároveň s dospělými. Matka přijala synkovo přání s vnější zdrženlivostí, vyhověla mu, ale s podmínkou, bude-li se dobře chovati. Tedy i sebezápor si musil zasloužiti. Tím však výchova nebyla skončena. Matka věděla, že člověku je potřebí radosti jako vody a dítěti dvojnásob, proto pokrmy, které Jeník postem ušetřil, směl sám rozdati, a to byla pro chlapce největší odměna. Tak poznal Jeník vlastní zkušeností očistnou a oblažující reakci oběti, to uvolnění srdce a rozběh k Bohu, který obyčejně následuje.
Jeníkova duše, i když ještě dětská, se takřka roztěkala lehkým, nezávislým jásotem. Nemohl jinak než oblažovati jiné. Dostal-li nějaký krejcar, již jej proměnil za žebrákovo „Zaplať Pán Bůh“ a mnohé červené jablíčko schoval pro kamarádovy zoubky. On měl již tenkrát jiné radosti, ačkoliv si toho neuvědomoval, hlavně, že mohl mysleti na Boha, na Ježíška a na milou Panenku Marii.
Když s návrší hledíval do jihomoravských rovin, na stříbřité plochy vlnících se klasů, na vinice ožehnuté sluncem, tu vždy svým časem se objevila na silnici procesí. Jeník pak jako vítr sběhl dolů poutníkům v barevných krojích vstříc. Se zbožným pohledem je sledoval a provázel, až mu v ohbí silnice zmizeli. Škoda, že nemohl s nimi ! Ty krásné české písně mu vždy učarovaly. Jako by v nich byl našel část svého nevysloveného já, jako by v nich svoji upřímnou, dětskou lásku k Panně Marii slyšel v melodiích. Snad se v těch okamžicích ozývala v Jeníkovi krev otcova, který byl původem Čech. Aspoň hudba zůstala jeho zálibou vždy a český jazyk si později také osvojil.
Jeník se učil ve škole dobře a rád. Zvláště v počtech jiskřil bystrostí. S rozesmátou tváří mával ručkou nad hlavami spolužáků a sotva že byla otázka položena, již se mu v očích chvěla nedočkavá odpověď.
Nejčinnější však byla jeho duše v kostele, když kleká val na stupních oltáře jako ministrant.
Sledoval každý pohyb knězův, vnímal všemi smysly pozlacenou záři oltáře, srdce plné neporušené víry dalo se unášet proudy Ducha, které jako světelná záplava oddělovaly duši od světa hmoty, vedly ji kamsi nad obláčky kadidla a laškovné andělíčky, vysoko a stále výš, až tam, kde ztrácejí slova svého smyslu.
Jistě před svatostánkem si uvědomil Jeník své poslání, třebaže to byly zprvu jen nesmělé touhy. Neměl také vnějších důvodů, které by mu mohly býti oporou v jeho tajném přání. Až jednoho dne při důvěrnějším rozhovoru s panem farářem chlapec se svěřil a kněz přiložil ruce k dílu, aby se Jeník seznámil se základy latiny.
Mamince Hofbauerové se zalilo srdce radostí: „Dej Bůh, chlapče, abychom se tvého vysvěceni dočkali“ a udělala mu na čelo křížek.
Hoch se učil pilně, ale nedlouho. Pan farář onemocněl a brzy zemřel. Jeníkovi bylo hůře než o pohřbu vlastního otce. Lidsky vzato, bylo vlastně vše ztraceno. Hrany dozněly, rov obrůstal mladou travou a Jeník chodil jako bez ducha. |
„Nenaříkej, Jeníku, Pán Bůh tě všude najde, bude-li tě chtít zavolat. Jemu se neztratíš. Ale co plátno, teď se musíš vyučit nějakému řemeslu. Jdi do Znojma (Znaim) k pekařskému mistru Dobšovi ! Ani knězi nemůže škodit, bude-li umět dělati chléb.“



V UČENÍ.


Město Znojmo (Znaim) se probouzelo. Zasněženými ulicemi se mihla tu a tam tmavá postava, spěchající ke kapucínům na roráty.
Měšťanka zabalena do kožíšku vstoupila do pekárny mistra Dobše. „Jak tu máte teplíčko,“ povídá, když ji objalo příjemné ovzduší dílny. Mistr paní vítá, obsluhuje a Jeník se usmívá. On je vůbec stále naladěn k úsměvu. Pracuje sice od rána do večera, kde může, poslouží mistrové a je-li potřeba, zastane i mistra.
Když ráno roznáší pečivo, bere s sebou malého synáčka Dobšova. Pravda, chlapec mu vlastně jen překáží, ale když se nemůže od Jeníka bez pláče odloučiti. Jeník si tedy vezme do ruky košík a do druhé chlapečka a tak obchází zákazníky.
Lidé se s počátku otáčeli za tou roztomilou dvojicí, divili se trpělivosti mládence, jehož objímalo zlatovlasé batolátko, stále něco žvatlající. Jeník měl hošíčka upřímně rád, viděl v něm Krista samého, neboť „co jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili“.
Jednou kdosi za ním zavolal: „Podívejte se na svatého Křištofa !“ Jeník se zvědavě otočil, ale neviděl nic než několik usmívajících se lidí.
Teprve doma mu mistrová vyložila smysl té poznámky a v Jeníkově duši se ozvala stará touha: „Kdybych tak mohl jednou skutečně nésti na prsou Krista a podávat Ho svými prsty přijímajícím.“ S těmi představami se nemohl dosud rozloučiti. Denně sedával po práci u latinské cvičebnice, aby nezapomněl, čemu se již naučil. Stále doufal, že zaslíbený čas přijde.
Tiché hochovo přání nezůstalo nepovšimnuto. I když je zřidka kdy vyjádřil slovy, tím mocněji působilo jaito myšlenka, tím více dychtil uskutečniti představy, jež ho vábily i mučily. Byly noci a později cele dni, kdy se Jeníkova duše chvěla němymi vzdechy, kdy ve svém srdci klesal před trůnem Výsosti a prosícími dlaněmi odkrýval Bohu to, co se bál vy-sloviti.
Byl v těchto chvílích tak pokorným, tichým a plačícím, že nevěda, stával se účastným blahoslavenství. Nezměrná, všemohoucí síla vyplynula z Božského Srdce, pronikla zákonem lásky v tu ubohou chvějící se lidskou bytost a vedla ji pak krok za krokem, na počátku sice temnotami, ale vždy blíže cíli.
Doba učení končila. Jeník vyrostl v statného mládence železných svalů, které mu mnohokrát v nebezpečných chvílích života prokázaly znamenité služby. Nastoupil místo pekaře v Luckém klášteře nedaleko Znojma (Znaim). Tam ocitl se vlastně po prvé v ovzduší sobě nejbližším.
Chráněn klenbami a prostředím premonstrátského kláštera, žil při své práci Bohu. Vyšší mohutnosti duševní nabývaly znenáhla lesku ctností, takže neušly zpytavému postřehu opata Řehoře Lambeka.
Roku 1771 nastal mezi lidem hlad. Zástupy ze všech krajů se hrnuly ke dveřím klášterním. Hofbauer stál bez dechu u pece. Byla to nekonečná práce, které by se každý jiný, nikterak v klášteře vázaný, brzy zhostil. Mladík však vůbec svých obtíží nevnímal. Co mu záleželo na nových mozolech, co na tom, že spal tři hodiny denně ! Vždyť on pekl pro Krista, který stokrát za den přicházel ve svých chudých ke klášterní bráně a prosil o krajíc chleba.
Zásoby se zmenšily, bylo nutno šetřit. Nová obět i nová radost pro Hofbauera. Kdo kontroloval pekaře, co jí nebo kolik sní ? To věděl pouze on a Bůh a něco též zpozoroval opat.
Když hlad ustal, zavolal si P. Lambek Hofbauera do své pracovny. Otcovská vlídnost, mírny ton řeči a srdečna slova, kterými opat ocenil mladíkovu práci, způsobila div. Holbauer se svěřil se vším: „Pane opate, nevím sám, co si mám o sobě myslit. Již od dětství toužím býti knězem. Ač jsem vlastne nespokojenosti se svým stavem nepocítil, přece jsem měl vždy dojem, že nejsem u konečného cíle. Tato představa mi zůstala ve všech životních okolnostech, — trpkých i radostných.“
Opat se vážně zadíval na zardělého mládence a po krátké pomlčce promluvil: „Pokusím se, abych ti tvoji cestu usnadnil. Především je ti potřebí latiny, proto budeš navštěvovali naši Klášterní školu. To by ovšem nebylo možné při tvém dosavadním zaměstnání; jmenuji tě tedy ode dneška svým komorníkem.“
Jana Hofbauera se zmocňovala slabá závrať. „Můj Bože, jak mohu unést tolik nečekaného štěstí ? Jak Jsi mi blízko, cítím Tvé otcovské dlaně na svých spáncích. Můj Bože, můj Bože !“ Kam jiti se svoji radosti, Komu se prvně svěřit ?
Jan seběhne po schodech, projde chodbou a kleká před obrazem své Královny. Slunce vrhá po stěnách chrámu duhové skvrny a kdesi pod klenbou zašveholí zbloudilá vlaštovka. Pak je zase ticho a středem chrámu plují v nekonečných řadách staletím vyšeptané modlitby. Jan spíná ruce, tiskne je k srdci, které se může vděčností rozskočit.
Večer napsal mamince dlouhý dopis.
Asi čtyři roky navštěvoval klášterní školu. Sedával denně mezi rozpustilými výrostky, ač byl již mladým mužem s mnohými zkušenostmi. Často si z něho spolužáci tropili žerty a profesoři ho podceňovali. Při tom všem se musil hodně přičiňovati, aby stačil zvládnouti učivo. Jeho nové zaměstnání mu také nedopřávalo tolik času ke studiu, jak by byl potřeboval. Zůstával-li snad pozadu vědomostmi, tím rychleji uzrával hlubokým vnitřním životem a pravou moudrostí. Měl již tenkrát bystrý úsudek o svých spolužácích. Studoval s ním totiž jeho o rok starší krajan Jan Jahn, který byl sice velmi nadaný, ale vlivem racionalismu zdůrazňoval sílu přirozeného rozumu, takže studium mu nahrazovalo modlitbu. Kdysi v příležitostné chvíli mu Hofbauer pravil: ,.Mvslím, Jene, že příliš mnoho čteš. že příliš lačně se živíš cizími myšlenkami všech možných filosofů. Pravda musí býti jednoduchá, kdo ji však hledá ve spleti lidských úvah, ztratí brzy orientaci a zbloudí.“
Samozřejmě, že mladý učenec pohrdl upozorněním bývalého pekaře a tak po letech dospěl tam, kde ho intuitivně viděl Hofbauer. Zůstal tak zapleten v kličkách racionalismu, že Círvev jeho spisy odsoudila a dala na index.
Rok 1775 bvl Janu Hofbauerovi osudným. Opat Lambek zemřel. Jan necítil náklonnosti ke vstupu do řádu premonstrátského, proto nemohl jinak než přerušiti svá studia a rozloučíti se s klášterem.
Co teď mladý pětadvacetiletý muži ? Do veřejných škol v tak pokročilém věku přijat býti nemohl a kromě toho neměl vůbec finančních prostředků. Opět jedno zastavení na křížové cestě a pád u zřícených nadějí. Nezbylo mu nic než Bůh v srdci.
Zhroutil se ve svých úzkostech u Mistrových nohou, jsa úplně oddán do rukou Jeho Prozřetelnosti. Nevěděl, co bude následovat, nečekal nic, jeho duše se stala pasivní a proto snad tím lepe připravenou pro vlitá nazírání. V tu dobu Jana zaplavil nadpřirozený život neobyčejnou silou. Hleděl na nejvyšší pravdy víry jako okoušející, takže duše žila z vnitřní náplně mnohem mocněji než z přínosu smyslů.
Poněvadž osvícení Ducha svatého neustávala obohacovati Janovu mysl, rozhodl se, že vyčká zatím v ústraní jako poustevník jasnějších pokynů Božích.
Postavil si s bratrovou pomocí u vesnice Milifroně, nedaleko svého rodiště, poustevnu. Tam uprostřed lesů těžil ze svého vnitřního bohatství. Do milifronského poutního kostela, jejž postavil k poctě bičování Páně opat Lambek, přicházelo mnoho poutníků, kteří si rádi poslechli slova Janova.
Jistě jim neříkal nic zvláštního, ale lidé se dají snadněji přesvědčit tím, kdo předchází příkladem. Poustevníkova zanícenost a žhavost v hlásání i v uskutečňování slova uchvacovala. Hluboce dojati odcházeli poutníci z jeho cely, takže Jan i tam přinášel užitek mnohonásobny.
Ale jak jsou někdy úmysly Boží nepochopitelné ! Neuplynul snad ani rok a Jan opouštěl svoji celu, aniž by se zjevně o krok přiblížil svému touženému cíli, aniž by se mu dostalo vnějšího nebo vnitřního znamení, které očekával. Císař Josef II. zrušil všechny poustevny a tak se ocitl Jan Hofbauer v téže situaci jako před rokem.
K čemu tedy byla všechna ta osvícení, rozjímání, modlitby, noční bdění, posty až tělo vysychalo ? K čemu nadšená kázání lidu, když ten, který hlásal Boha, byl na konec ponechán sobě samému ?
„Děj se vůle Tvá, Pane, jsem člověk hříšný a neužitečný. Budu tedy zase péci chléb, snad tak se Ti, Pane, spíše zalíbím než kdybych čekal na Tvůj zázrak,“ rozhodl se Jan Hofbauer a za několik dní kráčel císařskou silnicí k Vídni (Wien).



OKLIKAMI K CÍLI.


Konečně měl Hofbauer zase nad hlavou bílý prostor, který patřil jen jemu, a svoje lůžko.
Utrmácený cestou a špinavými noclehy dorazil do císařského města. Dost se nachodil vídeňskými ulicemi než našel místo v pekařském závodě „U železné hrušky“. Teď odpočívá v novém domově.
Otevřeným oknem proudí vlahý jarní vzduch. Naproti v ulici je klášter uršulinek. Slabě, jako z velké dálky, zaznívá sem chórový zpěv panen. Konejšivý rytmus žalmů uklidňuje odpočívajícího mladého muže, vytváří nové obrazy nadějí a horizonty víry.
Vídni (Wien) bylo potřeba nové dávky kvasu a soli. Oslňovala sice novotou revolučních myšlenek, které brzy vyjádřily projevy vládní moci, drtily staleté zvyklosti a chvastavými výpady racionalismu zasazovaly semena pochybností do duší inteligence. Potměšilé i rozpoutané živly zneuctily umění, vydrancovaly klášterní knihovny pod záštitou svobody a bratrství. Ovšem, církevní práva byla z těchto hesel vyňata.
Sv. Otec Pius VI. posílal císaři Josefu II. stížnosti, připojoval prosby, ale bezvýsledně. Odhodlal se tedy k osobní návštěvě u mladého mocnáře. Vídeň (Wien) přijala papeže srdečně. Celý měsíc trvaly audience u císaře, ale žádoucího výsledku dosaženo nebylo. Krušno bylo starci, když odjížděl a uděloval naivnímu lidu papežské požehnání. Věděl, že jakmile se sensace chtivé masy rozptýlí, vrátí se většina jednotlivců k pohodlnému, bezobsažnému způsobu života.
Duch víry neslyšně unikal z tohoto velkoměsta jako teplo z vyhřáté místnosti. Nebylo kazatelů, nebylo učenců, kteří by zaťali sekery do mrtvých svědomí, kteří by vrhli nová světla na žloutnoucí stránky evangelia.
Hofbauer po odjezdu sv. Otce hrozně trpěl. Ani v chrámech, které byly dle císařskvch nařízení zbaveny svící a květin, nenalézal útěchy. S rukama sepjatýma hledíval do liduprázdné prostory Štěpánského dómu, na šerý svatostánek a holé stěny. Zima padala z vypnutého gotického žebroví a ploužila se všemi prostorami v zakřiknutém světle barevných oken.
,,Můj Bože, proč jsi nás opustil, proč máme zase státi pod Křížem, hleděti na Tvé umírání ...“ tak nějak plakala Hofbauerova duše a rozvíjela se před Bohem jako bledá mučenka.
Pod tlakem vnějších událostí a vnitřních stavů zatoužil opět Hofbauer po skrytém životě poustevnickém. Den po dni mu fantasie kouzlila obrazy tiché cely, kdesi na vyšinách, v blízkosti nebes, v okruhu modravých pohoří.
Ano, půjde do Itálie. Jen tam může najiti zaslíbené místo, mezi lidmi ohnivé víry, v zemi mučedníků a slávy !
Jakmile došel k poznání, následoval i čin. Sdělil své rozhodnutí mistrovi. Ten však byl touto zprávou takřka ohromen. Že by měl ztratit tak znamenitého pracovníka, ba dokonce, jak již se ženou uvažoval, svého zetě a nástupce ? Ne, ne, takového vzácného mládence nepustí !
S rozpaky dobromyslného otce nabídl tedy Hofbauerovi ruku své zdravé, pěkné dcerky, Terezky.
Vždyť ona chuděrka již proplakala mnohou noc pro mužného otcova tovaryše. Byl k ní sice vždy tak úslužný, dobrý, ale nikdy, nikdy jí neoplatil drobných pozorností, úsměvů, jimiž ho nesměle častovala. Kdyby byl aspoň jedenkrát utkvěl delším pohledem na její světlé hlavičce ! Po všech podobných pokusech cudné koketerie zesmutněla. Tovaryš si blízkosti dívčích půvabů ani neuvědomoval.
Udiveně vyslechl Hofbauer mistrovu nabídku. Toho se věru nenadál. On. že by se měl ženit ? Až se sám podivil, proč mu tak obvyklý akt v životě lidském zůstal cizí. Nu, opravdu na to nikdy nepomyslil ! Nezatoužil po ženě, ani představy rodinného štěstí ho nerozehřívaly, ba zdálo se mu, že jeho touhy jsou vyšší, že jeho srdce je schopno většího rozpětí než normálně otcovské. Znal větší otcovství než přirozené, otcovství Boží. a to tisíce velkých i malých odmítá nebo nevědomostí ztrácí. Slávu Božího synovství. které člověka zapojuje až k přirozenosti Věčného, tu adaptaci, která přesahuje všechnu lásku a poznání by chtěl zprostředkovat. obnovit i tam, kde se zdá, že člověk klesl na úroveň prostého živočicha. Hofbauer cítil přemíra vlastní lásky, jež toužila protrhnout hráz srdce, rozlít se v milionech živých bytostí funkcemi svatého kněžství. Ta myšlenka ho vyplňovala jako mystický oheň, drásala, mučila a povznášela nad sebe sama.
Nerozmýšlel se, jak odpověděti: ,,Pane mistře, věřte mi, že oceňuji Vaši nabídku, Vaši důvěru — ale nemohu — protože od dětství mne vábí stav duchovní — a já věřím, že moje naděje mne nezklamou, že můj čas přijde. Proto také odcházím.“
Mistr se cítil poněkud zahanben, ale brzy zvítězilo jeho měkké srdce, takže se on i jeho rodina se svým tovaryšem rozešli v nejlepší shodě.
Na podzim r. 1782 vydal se tedv Hofbauer se svým přítelem Kunzmannem do Itálie.
Bezstarostně jako ti ptáci Boží, pro něž se dlaň Otcova denně naplňuje a otvírá, cestovali po bílých silnicích, ve stínů rudnoucích alejí k jihu, za sluncem.
Mnohou noc prospali pod širým nebem. Hofbauer založil ruce pod hlavu a hledíval na lesk neznámých světů, které závratnou rychlostí spěly do dálav nekonečna. Jeho přemítavý duch četl za symboly tvůrčí moci čirou skutečnost, nevystihlou krásu Božství, jež jako by se náhle s nebes propadla v prostory jeho duše, zatím co oči ještě hleděly ztrnule do temného prostoru.
Den po dni míjel, až konečně došli svého cíle. V Římě navštívili hroby křesťanských vyznavačů, panen a mučedníků a pak hledali příhodné místo k osamělému životu.
Našli je v Tivoli.
Mohlo býti někde krásněji než v tom zapomenutém koutku světa ? Na okraji olivového háje stála kaplička Matky Boží z Quintilia, postavena na zříceninách letohrádku římského vojevůdce Quintilia Varra. V blízkosti kaple šuměl vodopád, nad nímž se ustavičně chvěla duha. Výhled do římské campagně ukončovaly v žlutavé dálce obrysy svatopeterské kopule. Bylo to místo vzdálené všeho ruchu, hora Božího míru a tklivé lásky. Odtud měly stoupati denně modlitby a posty dvou mužů, kteří až dosud nějak marně hledali svoje funkce v církvi Kristově.
Ale ani tam nešlo vše hladce. Dlouho zkoušel biskup ducha obou přátel než se rozhodl dáti jim poustevnické hábity a nová jména: Hofbauerovi Klement a Kunzmannovi Emanuel. Do pravidel poustevnického života byli uvedeni starším bratrem Matějem.
Pak nastala práce, vzdělávání půdy, obstarávání denních potřeb a zavlažování duší meditacemi. Tam mezi rozvalinami antiky a křesťanským Římem pochopil Klement dílo Prozřetelnosti, které dává růst všemu svatému z krve a křížů, tam si uvědomil katolicitu církve, která dík silnicím a rozsahu římského impéria, mohla v tak krátké době jako kvas proniknouti lidstvem, zastavit jeho rozklad a ozdravět je. Uvažoval, že opět to může býti jen křesťanství, které vrátí současníkům teplo života, jeho smysl a pevný postoj ke všem životním ať již osobním nebo všeobecným významným událostem.
Jak rád by byl zůstal navždy u nohou Panny Marie Quintiliotské a ztrávil tam tělo vyzařováním lásky ! Avšak v křišťálovém, paprsky Ducha svatého ozářeném zrcadle duše uviděl sebe jako apoštola, jehož se dotýkaly tisíce vlastníma rukama. Asi po půl roce sestupoval s posvátného návrší, aby se již nikdy nevrátil. Šel opět, jsa puzen svědomím, zpět do Vídně.
Nikdy však na Tivoli nezapomněl. V pozdních letech, když býval přetížen povinnostmi, často si povzdechl svým přátelům: „Kdybyste věděli, jak bylo krásně v tom koutečku ráje ! Ano, tam jsem se mohl opravdu pomodliti.“
Tivoli bylo posledním Klementovým oddechem. Pak zůstal již jenom zajatcem práce po osmatřicet let. Přehlédneme-li však život sv. Klementa zpětným postupem, je patrno, že jeho pobyt v Itálii nelze považovati za chybný krok, naopak, jeví se nám naprosto nutný jako příprava pro muže, jehož vlivem měla nastati v střední Evropě náboženská obroda.
Když se opět ocitl ve Vídni (Wien), nebylo mu právě veselo. Našel sice místo pekařského tovaryše, takže hladu se nemusil obávati, ale kam se obrátit, kde najít pěšinky vedoucí k oltáři, to mu zůstalo nevyřešeným problémem.
Bylo mu již dvacet osm roků, to jest věk, který ho spíše od cíle odděloval než přibližoval. Jeho dosavadní snažení se podobalo chůzi Po spirálovitém, temném schodišti. Začal latinou u pana faráře v Tasovicích, pak se učil ve Znojmě (Znaim), pracoval u premonstrátů v Luce byl žákem klášterní školy, poustevníkem v Milifroni, tovaryšem ve Vídni (Wien) a konečně poustevníkem v Tivoli. Co ho čeká teď ? Ó, kdyby byl věděl, že za několik měsíců vstoupí na fakultu !
Každé neděle ministroval Klement v katedrále sv. Štěpána při jedné nebo i více mších sv. Tam si ho pro jeho vroucí zbožnost povšimly tři zámožné dámy, sestry Maulovy.
Jedné jarní neděle se strhla prudká bouře s lijákem, takže za chvíli bylo náměstí kolem dómu pod vodou. Poněvadž již bylo po mši sv., vyšel i Klement do chrámové předsíně, kde stály bezradně slečny Maulovy. Klement je znal, proto se ochotně nabídl, že jim opatří povoz. Dámy vděčně přijaly tuto galantnost a pozvaly Klementa, aby přisedl do kočáru. V krátké rozmluvě vyšlo najevo vroucí přání mladého muže.
Sestry, které o duševních hodnotách Klementových ani dost málo nepochybovaly, se snadno rozhodly, že mu poskytnou dostatečnou peněžní podporu, aby mohl svá, kdysi začatá studia, dokončiti. Tak se ocitl Klement způsobem neočekávaným a nehledaným na universitě.
Dobrosrdečné ženy umožnily později i příteli Klementovu Tadeáši Hüblovi na své útraty studium theologie. Bůh jim dopřál, že se dočkaly ovoce svých dobrých skutků, neboť slýchaly slavná kázání světcova, vídaly jeho úspěchv a jistě léta ho přežily.
S největší horlivostí se pak oddal Klement svým novým povinnostem. Sám o tom vypravuje: „Všechen prázdný čas, ano i noci jsem věnoval studiu. Když mne přemáhal spánek, brával jsem knihu do jedné a svíčku do druhé ruky a chodě po světnici, jsem memoroval.“

O nedělích a svátcích se oddával bezvýhradně pouze Bohu. Dosti často ho bývalo viděti, jak v kostelíku sv. Salvatora ministroval celé dopoledne. Čím více pracoval, tím vroucnější bylo pak jeho přilnutí k Bohu, neboť jen před Ním žil nejvlastnějšim výrazem ducha i srdce.
Na theologické fakultě se dočkal jen zklamání. Většina profesorů podlehla soudobým bludům luteránským, kalvinským nebo jansenismu a zacházela ve svých racionalistických výkladech zjevených pravd tak daleko, že vlastně víru posluchaců úplně rozleptala.
Hofbauer si často při přednáškách zalkal: „Cožpak je opravdu třeba, abychom dříve než se sianeme kněžími, pozbyli svoji krásnou teplou víru ? Nedávají nám tu spíše kameni než chléb ?“
Byla to vskutku muka pro člověka, který měl tak jemný cit pro pravdy Katolické věrouky, když musil poslouchati zmatené řeči filosofů, z nichž někteří pochybovali vlastně i o sve existenci.
Jednou si Klement dodal odvahy, vstal a zvolal: „Pane profesore, to, co pravíte, není vůbec katolické !“ Pak přemožen rozechvěním opustil přednáškovou síň.
V učebně nastalo hrobové ticho. Účinek byl vskutku silný. I profesor, ač se cítil hluboce uražen, nemohl se zbaviti hlubokého dojmu. Když po letech se opět sešel s Hofbauerem, pňznal se mu: „Vaše pokárání mě tenkrát velmi ponížilo, ale dnes Vám mohu jenom poděkovat, vrátil jste mi víru.“
Klement vydržel ve Vídni (Wien) pouze rok. Rozhodl se, že odejde opět do Říma, aby tam čerpal vědu z čistých pramenů. Proto vyzval i svého přítele Hübla, který právě ležel v nemocnici, aby se připojil. Ten se ovšem jenom usmál: „Já mám jiti s Tebou — a snad hned, přímo z postele — bez groše v kapse ?“ Hofbauer však daleko pro odpověď nešel: „O zdraví se ti postará Bůh a o peníze zase já.“
Hübl se opravdu mimo očekávání rychle uzdravil, peníze se zatím také od dobrodinců sešly, takže oba přátelé mohli nastoupiti cestu.
Jako první tak i druhou vykonali pěšky, jsouce přímo zasypáni zřejmými projevy Boží přízně.



REDEMPTORISTOU.


V Římě se přátelé ubytovali nedaleko St. Maria Maggiore. Ráno se vydali, dle úmluvy, za hlasem prvního zvonu, který uslyšeli. Vstoupili do kostelíka sv. Juliana.
V tichém, prázdném chrámě byla shromážděna jakási společnost kněží k rannímu rozjímání. Klementa se zmocnilo radostné vzrušení. Bylo mu tak dobře při pohledu na tyto vážné tváře, že mimoděk zatoužil, aby mohl zůstati navždy s nimi. Sotva vyšel z kostela, zavolal na chlapce, který kolem proběhl: „Nevíš, kdo jsou ti kněží v chrámě ?“
„To je kongregace nejsvětějšího Vykupitele,“ odpověděl hoch a ještě zavolal: „I ty budeš k nim jednou patřit !“
Pochopitelně, že tato slova Klementa tím více překvapila. Nedovedl si spád a výraznost právě prožitých událostí vysvětliti jinak než jako prst Boží.
Vešel ihned do hovorny kláštera, aby se dal informovati o účelu a řízení kongregace. Byl velmi překvapen, když zvěděl, že zakladatelem je slavný moralista Alfons z Liguori, jehož spisy ve Vídni (Wien) poznal. Když představený odpověděl na otázky, tu s úsměvem vybídl Klementa ke vstupů do kongregace. Hofbauer déle neváhal; rozhodl se okamžitě.
Bouřlivě přiběhl za Hüblem, vyložil mu vše, co se právě stalo, a přemluvil ho k následování. Byl to vskutku den jásotu a nadšení, na který se nikdy nezapomíná.
Když se o přijetí nových členů dověděl sv. Alfons, vyřkl o nich prorocká slova: „Bůh se jistě postará, aby se tito dva Němci stali velkými apoštoly. Musí však nejdříve naučiti lid Credu a teprve paic umravnovat. Vše se jim podaří pomoci vyššího osvícení.“
V noviciáte byio oněma druhům projiti dosti tuhou kázní. Klement vzpomínal, jak těžko si zvykal na italskou sice dobře stravitelnou, ale malo vydatnou kuchyni. Horké podnebí mu vysušovalo hrdlo a on, ačkoliv měl hrozny na dosah ruky, trpěl žizní, nechtěl-li porušiti poslušnost. Ve studiích však znamenitě postupoval, osvojuje si nejen rozsah, ale i hloubku vědy. Ovládal dobře i historií i filosofií.
Pátravým zrakům představených tyto výborné vlastnosti neušly, proto oběma klerikům byla studia zkrácena. Byli již v březnu 1785 vysvěceni.
Mužná vytrvalost Hofbauerova byla nad očekavani odmeněna. Ač sám nemajetný, nejen ze dosahl vlastního cíle, ale přivedl si k přimičnímu oltaři ještě druha.
V tu dobu, když Otec Hofbauer zvedal po prve vysoko Kalich Páně, usínala v Tasovicich při svitu hromničky bíla stařenka. Stála již na hranicích domova, noříc se v čirou světlost, klidná jako hluboký azur vesmíru. Patřila ve světle slávy na svého syna, jehož všemohoucí slova proměňovala víno, vypěstované ještě jejíma vrásčitýma rukama, v Krev nejsvětější.
Jednoho dne přinesla pošta Otci Hofbauerovi dopis. Rozevřel jej a četl: „Jeníčku, až přijdeš na Štědrý den domů, navštiv mě na hřbitově. Já již budu vědět, že tam u mne klečíš. Vždycky jsem cítívala, když ses za mne modlíval, děkuji Ti, děkuji z celého srdce.
Můj milý chlapče, žehnám Ti naposled, jistě se shledáme, jak jsi mi psal, o Štědrém večeru — ale ne zde na světě — tam u věčných jesliček v nebi.“
Prudký, zmítavý pláč strhl Otce k zemi. „Moje milá mamičko, tak tys již odešla, ty již nežiješ — již tě nemám ?“
Slova modlitby se mu válela v záplavě vlhkosti a hořké chuti, jež stékala až na zkřivené rty. Jeho probodené srdce hledalo pomoc v měkkýcn tůních nejvlídnější Matky.
Dostalo se mu uklidnění. Za hodinu řekl k Otci Hublovi, který věrně klečel za svým milým přítelem, aby mu zůstal v té těžké chvíli blízko: „Pojď, příteli, již je mi lépe, tuším maminčinu oslavu — na tváři jí tkvěl přeblažený úsměv v tisících světel.“
Dešť osekával poslední listy z holých stromů, když dva mladí kněží se vydali na cestu přes Alpy do vnitrozemí. Měli tam položití základy nových domů kongregace redemptoristů.
Šťastne došli až do Vídně (Wien). Otec Hofbauer navštívil známá místa a přátele. I k „Železné hrušce“ zavítal. Mistr se cítil velmi povznesen jeho návštěvou a přivítal ho se vší srdečnosti bodrého Vídeňana.
Terezka pak druhého dne pokorně klečela v zášeří gotického sloupu a obětovala s Kristem svoji bolest lidské lásky bez jakékoliv trpkosti za svatost Otce Hofbauera. Slzy, které byly očišťujícím proudem, odplavily poslední zbytky ženských erotických vztahů a zůstalo jí srdce nové, nesobecké. Když přijala Otcovo požehnání po skončené tiché mši svaté, byla již jiná, radostnější s novými výhledy do duše a k Bohu.
Sestry Maulovy si tiše zaplakaly nad nenadálou a milou návštěvou. Nevěděly, kam radostí skočit, co podati na stůl. Vlídno bylo oběma kněžím v tiché domácnosti svých dobroditelek, ale pro svoji práci takové pohody nenašli. Přišli do Rakouska v době nejméně vhodné. Kláštery mizely a v jejich objektech bujel nový život, který už na minulost nevzpomínal. Poněvadž na zakládání nebylo ani pomyšlení, vzali oba Otcové do rukou hole, přitáhli úžeji pláště a vykročili novým zápasům vstříc.
Byli posláni generalním představeným do Polska.
Když kdesi u Dunaje nastupovali do převozníkovy loďky, povšiml si Otec Hofbauer shroucené, poněkud zanedbané postavy na zádi pramice. Zadíval se pátravě do mužovy tváře a již ho bouřlivě vítal: „Tos ty, Kunzmanne ?“
„Nu ovšem ! Ale já jsem tebe nepoznal; vždyť ses stal knězem !“ odpověděl bývalý poustevník z Tivoli.
„Ano, tak jest, Kunzmanne.“
Pak Vás, prosím, Otče, o požehnání,“ a již klesl na dno loďky, aby uprostřed kalných dunajských vod přijal dotek posvěcených rukou.
Tak získal Otec Hofbauer prvního bratra lajka polské provincie redemptoristů.



V POLSKU.


Jako k zemi přitlačeni kráčeli tři muži pod větrnými víry polských nekonečných rovin. Šviháni ledovými pruty zvedali zarudlá víčka k obzoru, pátrajíce po vesnicích, po doškových střechách, aby unikli vlkům a mrazu.
Jak příjemno jim pak bylo třeba i ve stáji, v ovzduší vlhkého, živočišného tepla. Na sloupě blikalo kalné světlo lucerny, kol dveřních rámů se třpytily pruhy jinovatky a vtírala se zima. Kravky přežvýkovaly, zachrastily řetězy a přivíraly své veliké oči. V koutě na rozhozené slámě odpočívali v blaženém uvolnění poutníci. Nemluvili, jen hleděli, zatím co duše střásaly smyslové dojmy a přilnavost znavených těl. Pak již lehce našli toho, jenž kráčel s nimi jako vnitřní Vůdce a besedovali s Ním jako betlemští pastýři.
Jitro je našlo osvěžené, radostné z pouhé radosti, jež jakoby se utrhla s nebeských výšin a měkkostí sněhových vloček vystlala jejich srdce, že rádi vydávali své síly útrapám tříměsíční cesty do Varšavy.
Nečekali tam nic, ale byli ještě zklamáni. Lid tonul v mravní i tělesné špíně — neměl ani vůdců politických ani pastýřů duší. Užasli nad nepořádkem v kostele sv. Bennona, který jim byl přidělen.
Věčné světlo dávno vyhaslo, okna byla potažena šedí a ověšena závoji pavučin, sochy jako popelem posypány a svatostánek v takovém stavu zpustošen, že Otec Hofbauer v němé hrůze sepjal ruce. Když pak večer po celodenním smýčení usínali, necítili ani tvrdosti svých lůžek, sestavených se sražených židli a stolů.
Již čtyři měsíce pracovali mezi lidem, či lépe řečeno mezi několika starými ženami, které jedině navštěvovaly kostel a usedaly do lavic snad víc ze zvyklosti než z nábožnosti. Marně zněla vroucí kázání prostorem chrámu, odkud zíralo dvacet nebo třicet párů stářím zamžených očí. Nebylo půdy pro dobré sémě.
Otci Hotbauerovi se žilo jako bojovniku v plné zbroji na poušti. Jeho apoštolské srdce bylo spoutáno úzkym obzorem lidu, jeho kněžská slova mu vracela ozvěnu bez užitku. Nejdříve bylo nutno naplnit kostel poslucháči, proto se Otec rozhodl, že půjde třeba i k plotům, na křižovatky i do temných míst varšavské spodiny.
V ulicích podobných cisternám žili tvorové, jimž se mělo říkat lidé, v nejhlubším stupni úpadku. Nemyté děti a ženy v cárecn vybíhaly ze svých brlohů. Otec Klement se ptal po nemocných. Zavedli ho k dřevěné boudě.
Otevřel dveře. V hustém zápachu se mu nechtělo ani dýchat, v polotmě ležel hadry přikrytý kostlivec. Dvě smutné oči se tupě zadívaly na příchozího. Nebylo v nich otázek, ty již dávno v duchu toho ubožáka umřely. Otec Hoíbauer se vlídně usmívá, sklání se níže, chce vysloviti všechnu lásku svého srdce. Láme tedy slova, ač jeho bytost pouhou přítomností vyzařuje mnohem víc. Je proniknuta Boží mocí, jež křísí umírajícího.
„Otče,“ vzlyká ubožák, „Bůh vás posílá, je to snad první šťastný den v mém životě ... byla to jen opuštěnost, hrůza a hřích. ..“ Suchý hlas pláče a šeptá svoje viny.
Pak mu Otec rozžal svíce, postavil kříž a odešel od člověka, kterého svět vyhostil na smetiště bídy a nelásky. Otec Hofbauer si nese v duši obraz Kalvarie, dívá se na dobrého lotra a prosí o přímluvu, neboť věří, že právě zemřelý spočinul v nekonečné Boží lásce.
Dni míjely. Jaro rozhazovalo trsy paprsků varšavskými ulicemi. Mládež dováděla, hrála si a sváděla zápasy i bitvy. Otec Hofbauer zpozoroval, že městem se potuluje mnoho zdivočelých hochů bez domova.
Když přivedl prvého rozcuchaného divocha do kláštera, vzbudil údiv i nelibost bratra Kunzmanna. Snad ho zde nechcete nechat,“ spínal ruce, „podívejte se mu, Otče, na hlavu, vždyť je plna hmvzu a ty uši — krk !“
„Jen se tak nestrachuj, bratře, a dones mi raději vodu, kartáč a mydlo. Ještě se podivíš, jaký bude z něho hezký klučina ! Viď, malý !“
Za hodinu byl chlapec zbaven tělesné zanedbanosti a den po dni zvykal novému životu, pořádku a práci. Nezůstal však dlouho sám. Brzy mu přibylo kamarádů, které spojoval společný osud.
Otec Hofbauer dovedl se k dětem přátelsky snížit, nahradil jim mateřskou lásku, získal je civílisovaněiším návykům, dal jim křesťanskou výchovu, ale problémem mu zůstala hmotná péče o tolik hladových krků. Kde vzít krajíc chleba, polévku, maso, oděv, šatstvo ? Což on sám nebo Otec Hübl, ti již znali ze zkušenosti nejlepší recept proti hladu ! Stačilo utáhnout řemen a odevzdaně vyčkat druhého dne, ale děti musely dostati své — aby je opět nezlákala ulice. Nezbylo tedy nic jiného než vzíti žebrácký pytel a obejiti město.
Ale mezi lidem nebylo právě nálady k rozdávání. Národ spěl k vnitřnímu rozkladu, jenž měl v zápětí pád politické samostatnosti. Zrazen šlechtou, která dávno ztratila své vůdčí kulturní i politické poslání a obecným lidem z duše pohrdala, ba zacházela s ním jako s bezduchým majetkem, stál tu bezradně, ponechán sobe samému. Této politické situace využívali ke svým záměrům jak carevna Kateřina tak pruský král Bedřich. Jejich agenti dovršili dílo sváru a odrodilství.
Otec Hofbauer se přiblížil ke skupině hlučícich mužů s pokorným výrazem a výmluvnou mošnou.
„Já ti dám almužnu !“ vykřikl buřič, plivl Klementovi do tváře. Klementovi krev zalila obličej, ruce se sevřely v pěsti, ale pak se pomalu zvedla pravice, utřela slinu a ústa pevně pronesla: „To bylo mně, ale teď prosím ještě o něco pro vaše sirotky.“
„Já — já — ano, já vám něco přinesu.“
Otec zamyšlen ploužil se dál a v srdci si stýskal: „Jenom budu-li míti, Bože, dost síly, abych přemohl láskou tolik nenávisti.“
A Bůh mu dal víc než potřeboval. Jeho přirozenost, ač se vzpouzela dennímu pokořování, dala se na konec vždy ovlivnit láskou Kristovou. že se nezatvrdli nad dětmi cizího národa, který jej podezříval, nenáviděl, ale vždy s větší energií a novými plány pracoval, aby mu alespoň několik jedinců zachránil od jisté zkázy duševní i tělesné. Tak jednal on, cizinec, zatím co představitelé národa dovedli pro maličkost zavraždit člověka. Za takový zločin trestal soud šlechtice pokutou tří tolarů !
Otec Hofbauer, který pozoroval tento rozvrat, jsa prost různých předsudků i národní nebo osobní pýchy, jež by mu jinak clonily jasný přehled, chtěl ubohý lid přivésti k Utěšiteli dříve než zaúpí pod prvními ranami mečů.
„Zítra ráno budete, Otče Tadeáši, kázati veřejně na trhu a já se postavím na náměstí před královským zámkem. Musíme mezi lid, musíme zaujmouti jeho srdce pevnými slovy jistoty, je nutno ukázati mu pravdu, které, jak jsem poznal, nejvíce postrádá a proto nemá již v ničem naděje ani síly.“
„My dva máme, Otče, zachránit tak zanedbaný lid pět minut před katastrofou ? K vašim vyčerpávajícím starostem o hochy, kostel, k únavným pochůzkám za nemocnými a po žebrotě, chcete přibrati ještě mimořádně namáhavou a v přítomných poměrech nebezpečnou kazatelskou činnost ? Vždyť to je nemožné !“
„S Bohem vystačíme na všechno. Já o tom, Tadeáši, naprosto nepochybuji.“
Otec Tadeáš chtěl něco promluvit, ale vtom zazněl zvonek. Dveře hovorny se otevřely a mladík jako oheň a vítr podává Otci Hofbauerovi ruce.
„Otče, již mám vše vyřízeno, jsem docela váš, vezmete-li mne do své kongregace !“
„Nemám vroucnějšího přání, můj synu !“
Ale již opět někdo zvoní a bratr Kunzmann přivádí muže plného rozpaků. Otec Hofbauer v něm poznává onoho dárce slin z ulice. Mnoho se omlouval a přinesl sto tolarů pro sirotky.
Otec Tadeáš uvěřil, že plánům, kterým se před chvílí vzpíral, se dostalo nejvyššího schválení.
Dílo Otce Hofbauera se vskutku přes nepřízeň doby rozrůstalo. Příčinou úspěchu byla osobnost světcova, jeho vnitřní život, který ho spojoval s Kristem jako ratolest s kmenem, jako úd s hlavou, z níž čerpá všechen život. Toto mystické spojení pronikalo nezřídka i navenek. Kanonisační akta dokazují, že světec býval často spatřen ať již po kázání nebo při mši svaté ozářen světlem, jež nemohlo býti přirozeným, s tváří proměněnou, že se zdál býti více nebeským zjevením než člověkem.
Otec Klement byl podivuhodným kazatelem. Nevybíral slov, ale protože mluvil z vnitřního zření, z osvěcování Ducha svatého, překvapoval posluchače opravdovostí, že kostel býval přímo nabit tichem, jež se tu a tam uvolňovalo vzlykem nebo slzami. Lid mocí, provázející slova světcova, cítil teplání v hrudích, a přesto, že očima lpěl na kazatelně, usebíral mysl k vnitřní modlitbě.
Ovšem, že tyto úspěchy nepřišly bez zápolení Otcova. S počátku se lid zastavoval na náměstích více ze zvědavosti, také leckdo vykřikl urážlivá nebo hloupá slova i kus bláta nebo kámen zranil kazatele. Ale co plátno, když druhého dne se Otec Hofbauer postavil na své místo s ovázanou hlavou a začal řeč s pravdivou, ač jemně ironickou omluvou:
,,Dnes budu mluviti tak prostě, že neučení, ano i děti budou mně moci porozuměti, abyste iednou před soudnou stolicí Boží na mne nežalovali: »My jsme mu, Pane, nerozuměli.«“
To bylo překvapení hned na počátku, jež zajistilo pozornost, zvýšilo zájem a Otci Klementovi přidalo popularity.
Kostel sv. Bennona se počal plniti. Lid se táhl za oblíbenym kazatelem a pomalu poznával, kde lze nejjistěji najíti útěchu, že v tichém chrámě si duše znervosnělá politickými událostmi tak dobře oddechne.
U zpovědnice se tísnily řady kajícníků, takže za rok se počet přijímajících zvýšil ze 2 000 na 20.000. To bylo nesmírnou radostí Otce Klementa. On tolik miloval a klaněl se Kristu přítomnému ve svátosti oltářní, že mnohdy po proměňování nebo při díkůčinění po mši svaté býval ve vytržení. Pak bylo marno tázati se ho na něco: kdo se však k němu v této chvíli přiblížil, získal víc než rozhovorem. Hledět na bytost nořící se v čirou krásu bez obrysů a zastínění, byl úchvatny. Obohacen vírou odcházel každý komu bylo dopřáno toho pohledu a pak měl mnohem větší porozumění pro Otcovy výkřiky mnohdy i mezi kázáním opakované: , O, předivná, božská Svátosti, ó, úžasné tajemství, před nímž andělé na tvář padajíce se třesou, Tobě se klaníme !“
Svatost Otce Klementa pronikala úzkými ulicemi a prostranními náměstími, plnila prázdné duše čímsi novým, že lid nemohl jinak, než dáti své vděčnosti průchod. V procesu blahořečení vydal nám krásné svědectví Prisimovský: „Kdekoliv se Otec Hofbauer objevil, tam byl ctěn jako světec. Lid zachycoval jeho šat a líbal jej. Matky mu podávaly děti, prosíce ho, aby jim požehnal. On pak při své dosti statné postavě, pěkném, veselém vzezření a lesklých očích, byl vždy hotov všem sloužiti; trpělivě přijímal prosby, snaže se každému vyhověti.“
Poněvadž při tak obsáhlé činnosti býval tělesně vyčerpán, bývala na něm někdy zřejmá popudlivost, k níž měl ostatně přirozené sklony. Ale jak se jí uměl vzpírati ! K největším křivdám mlčel a byl-li jen poněkud na nějakou mrzutost připraven, pak mu již nikdo otěží sebeovládání z rukou nevyrazil. Přihnal-li se mrak neshod nenadále, stačil utkvělý pohled vzhůru a za chvíli se ukázala opět jeho mírná tvář. Na tento zbytek přirozenosti, který se nechtěl poddati milosti, hleděl zrakem víry a kdysi pravil: „Denně děkuji Bohu, že mně tuto živost a prchlivost ponechává, protože mně tím usnadňuje ctnost pokory a chrání mne pýchy.“
Mírnost a dobrota byly hlavními hesly Otce jako zpovědníka a duchovního vůdce. Říkával:
„S každým je třeba jednati podle jeho schopností a náklonností, má-li se jemu prospěti a zvláště je toho potřebí při zevnějším odříkání. To není ani nutně potřebné k získání dokonalosti a také je mnohem snazší než ovládání vlastní vůle v různých přirozených náklonnostech, z nichž nejnebezpečnější je pýcha.“
„Kdo dbá maličkostí, stane se brzy svatým. Mnozí by konali rádi velké věci, sebe bičovali, ale maličkosti zanedbávají. Kdo si neváží mála, mnoha není hoden.“
Jak dobře dovedl jednati s prostým lidem, svědčí následující příhoda. Chtěl kdesi příměti starou nemocnou ženu, kovářku, aby častěji přistupovala k svátostem, ale paní se zdráhala: „Ale, velebný pane, co by řekli lidé, kdyby viděli starou kovářku tak často u svatého přijímání !“
„Ó, milá paní, ale co by asi říkali lidé, kdyby tak kovářku jednou uviděli v pekle ?“
Pastorační činnost redemptoristů rostla a současně i počet jejich členů. Během jednoho roku vstoupilo do řádu pět kněží a dva bratři laici.
Také klášterní škola, která původně byla určena opuštěným hochům, přibírala mnoho chlapců z měšťanských rodin a vyvinula se v jakýsi druh střední školy. Pro dívky byla při klášteře zřízena rodinná škola pod vedením varšavských dám.
Otec Hofbauer neustával loviti v kalných vodách chlapce, takže dosavadní místnosti sirotčince nedostačovaly a bylo nutno pomýšleti na rozšíření klášterních budov. Otec především si zajistil přímluvu sv. Josefa, jehož laskavost a zvláštní výsada pomáhati ve všech potřebách i hmotných se nesčíslněkrát osvědčila, a pak přiložil ruce i mysl k dílu.
Okruh dobrodinců se velice zvětšil. Ne sice tak, že by Otec Klement nemusil na žebrotu; této královské cestě pokory zůstal vždy věren, ale měl mezi svými příznivci též příslušníky z řad šlechty a bohatých měšťanů. Ti poskytli zdarma stavivo i pracovní síly.
Během snad jednoho roku byly postaveny kolem kostela sv. Bennona mohutné budovy, jež se staly střediskem prvé varšavské katolické akce laiků. Otec Hofbauer spojil značný počet osob, v nichž vlastním úsilím, slovem, modlitbou, obětí a živým příkladem prohloubil víru i lásku, že obě vydalo plody apoštolské horlivosti.
Tato družina, kterou lid nazýval Hofbaueriáni, nemívala sice mnoho schůzí, ale každý jednotlivec vskutku intensivně pracoval, takže všude tam. kde bylo potřebí hmotné podpory, udělení svátosti, léků, šatstva nebo jiných skutků milosrdenství, vždy se vyskytl nějaky hofbauerián. Tím se bohatá činnost Otců redemptoristů zaokrouhlila, neboť posvěcovala duše, činila je účastny svvch misionářských prací, které zase zásluhou laiků nalézaly nová a nová působiště.
„Roku 1807 bylo napočítáno 104.000 komunikantů a ještě více by jich bývalo, kdybychom mohli všem stačit a kdyby se jich do kostela více vešlo,“ píše Otec Hofbauer svému generálu P. Blassuccimu.
Pochopitelně, že takový rozkvět katolicismu nemohl býti lhotejný zednářům. - Rozvířili proti redemptoristům veřejné mínění pomluvami a žalobami. Otcové musili zodpovídati u soudu, kde sice morálně zvítězili, ale nepřátelé, k nimž patřili i mnozí se soudního dvoru, dosáhli aspoň toho, že kostel sv. Bennona byl denně zavírán o hodinu dříve.
Pak přišla národní katastrofa, v jejíchž sutinách zanikla na čas i kvetoucí, úrodná vinice polské provincie redemptoristů.
Když jednou otec Hofbauer se probíral z extatického stavu po mši svaté, jsa ještě duchem více přítomen v oblastech věčnosti, vzdychl:
Kozáci se rozlétli varšavskými ulicemi. Šestnáct tisíc mladých těl se povalovalo pod kopyty ruské jízdy. Marně tekla polská krev; město se na konec vzdalo na milost a nemilost uchvatitelům.
Střechy kláštera u sv. Bennona byly prorvány koulemi. Prostorná chrámová loď zůstala dlouho zavřena, jednak aby byla ušetřena drancovaní, jednak že otcové se stali samaritány.
Podlahy všech místností byly pokryty slamníky, na nichž trpěly a umíraly za cizí viny nešťastné děti Polska.
Když po roce vystřídali kozáky Prusové a lid částečně surovostmi soldatesky otupěl, když ustrašené obyvatelstvo se poněkud uklidnilo, počal se opět kostel sv. Bennona plniti.
Jakmile měl Otec Hofbauer své stádečko pohromadě, ujal se kněžského úřadu vší nastřádanou energií. Vpaloval takřka slova do duší posluchačů mocí milostí, že ti okřívali v nadějích lepší budoucnosti.
Pětkrát denně byla kázání, poněvadž misie mimo kostel Prusové znemožnili. Chrám se černal množstvím lidu, jenž si přišel pro útěchu. Nebylo jí lze také jinde nalézti. Otec Hofbauer se stal v těch letech hořkosti lékařem skleslých duší. Rozvinul krásu katolické liturgie, zažehl v kostele sta světel, kůr obsadil zpěváky a hudebníky, kteří za doprovodu varhan pomáhali Otcům redemptoristům vytvářeti v myslích ovzduší zbožnosti.
P. Hübl si často postěžoval na vydání, určené pro výzdobu chrámu; připadalo mu někdy zbytečné, ale náš světec říkával: „Buďte bez starosti o zítřek; koná-li kněz své povinnosti, věřte, že kdyby na světě byl jen jeden chléb, Bůh jistě pošle polovici dobrému knězi.“
Ale nejen na kazatelně nebo ve zpovědnici byl Otec Hofbauer zdrojem potěchy a síly. V hovorně denně odkládali návštěvníci bolesti a mezi dveřmi se již třeba před chvílí uslzené oči usmívaly.
„Kde ten člověk bere tolik síly ?“ říkali si měšťané i bratři v klášteře.
On však se již skláněl nad mapou Evropy a rozváděl své plány Otci Hublovi: „Podívej se, příteli, zde je Rím, Paříž, Mnichov (Munchen), Vídeň (Wien), ale kde je vojsko Boží ? Svatý Benno nestačí na získání celého světa Kristu, musíme se rozdělit na všechny fronty, kde se bojuje o duše.“
Myšlenky Otce Hofbauera se rychle vybíjely v činech. Vydal se tedy na apoštolské cesty.
Přešel zasněžené Alpy, tisíckrát zapadl do závějí, promrzlý odpočíval v hospicích a ve vězení, strádal hladem ve Švýcařích, v horečkách prošel Rakouskem a Francií, přemáhaje protivenství všeho druhu. Ovšem, jinak by ani nemohlo být, peklo si našlo nástroje své nenávisti. Kláštery, které se Otec Hofbauer snažil založiti, podlehly nepřízni mocných tohoto světa, ale zárodky nadpřirozeného života, jež Otcové zaseli, rostly do věčnosti.
Zásluhy Otce Hofbauera nemohly zůstati neuznány; byl jmenován generálním vikářem pro severské země a Otec Hübl rektorem u sv. Bennona.
Vítězstvím francouzských vojsk, která vtáhla roku 1807 do Varšavy, bylo posíleno i zednářství. V jejich lóžích se konaly dlouhé noční porady, jak přetnout tepnu katolického varšavského života, jak ochromit činnost redemptoristů. Plán byl brzy proveden.
Jednoho dne, když v klášteře nebylo co dát do úst, objevil se u brány jakýsi muž s balíkem masa. Bratr Kunzmann dar přeochotně přijal a připravil k večeři. Když se vrátil generální vikář a rektor, našli čtyři svíjející se kněze na ložích. Rychle jim udělili poslední pomazání a za několik hodin je uložili do rakví. Lékař zjistil otravu masem.
P. Hofbauer byl zdrcen; tenkrát ztratil po prvé odvahu k dalšímu životu. Byl přesvědčen, že Bůh ho trestá za nedostatečné využití milostí, že mu odnímá prostředky k vykonávání jeho plánů, poněvadž se vlastní vinou stal nehodným. Uchýlil se tedy do své cely, vložil tvář do dlaní a trpěl — hrozně trpěl. Modlit se již nedovedl a ďábel mu vinul desetkrát, dvacetkrát či stokrát kolem očí film domnělých jeho hříchů a pískal ve svištivých melodiích: „Vidíš, ty hlupáku, kam tě zavedla tvá smělost. Tys myslil, že svou prací oslníš Krista, ale On ti teď ukázal, jak tě má rád — ty starý osle ! Nač ještě čekáš, prstem si na těbe budou ukazovat — přestaň raději dřív, ať svého miláčka ještě více neostouzíš !“
Otce generálního vikáře se zmocnila ochablost a lhostejnost. Ano, odejde někam do kláštera a v koutečku studené cely bude do smrti žebrat o milosrdenství. Vždyť on ví, že není hoden provésti své plány; jak mu vůbec mohlo něco takového napadnout ! „Teď vím, Pane, žes již musil užiti biče, abych se vzpamatoval ze svého sebevědomí ! Můj Bože, milosrdenství nezatracuj mne !“
I Otec rektor byl zdrcen, ale více malomyslností přítelovou než smrtí spolubratrů. Byl si dobře vědom, že klášter a celá Varšava žije z duchovní náplně Hofbauerovy. Hrozil se následků, kdyby Otec Hofbauer vskutku odešel. Cítil, že by dlouho tu přemíru práce a starostí, které jeho přítel tak statečně zdolával, neunesl. Co pak ? Nechtěl ani domyslit.
Uchýlil se tedy k nejjistějšímu prostředku, jehož účinnost sv. Alfons znovu a znovu zdůrazňoval. Vysílal k nebi prosby tak horoucí, jak dosud snad nikdy, jakoby v nich tavil svoji bytost: „Vezmi si, Pane, co chceš, vezmi si mne samého, jak a kdy se Tobě líbí, jenom nám ponechej našeho Otce !“
Snad Bůh tu obět přijal, neboť mezitím co Otec Hofbauer myslil na svého nástupce, zaklepali u brány čtyři mladíci, kteří žáďali o přijetí do noviciátu.
Otec Hofbauer byl více než překvapen. Bylo mu asi jako sv. Pavlovi u bran Damašku. On, který tolikrát okusil zásahy Božího milosrdenství, byl úplně překonán. Že tedy není vyňat z počtu vyvolených ? Ze smí dále držeti kleče pluhu Božího ? „Ne, můj Pane, zapřáhni mne vedle svého potahu a pobízej, švihej, jenom mi dopřej, aby můj pot skrápěl půdu, na niž chceš vstoupiti !“
A nová síla a jí úměrná pokora naplnila bytost světcovu. Bylo mu však oběho třeba. Z mraků hřímalo. Útoky zednářů nepřestávaly.
Jednoho dne zastavil před klášterem povoz. Za chvíli nasedl Otec Hübl, aby odjel kamsi na periferii zaopatřovat.
Hodiny míjely, ale vůz se nevracel. P. Hofbauera se zmocňovala úzkost. Měl neblahé tušení.
Konečně !
Rychle seběhl po schodech, ale zahlédl jen, jak se kdosi zvrátil z vozu na zem a zůstal bezvládně ležet. Pak zakřesaly o dlažbu podkovy a povoz zmizel ve tmě.
Otec Hofbauer sotva přítele poznal; byl děsně zřízen. Ústa chroptěla a kol semknutých víček usýchaly praménky krve.
Dlouho nestonal. Marně mu Otec Hofbauer tiskl chladnoucí dlaně, marně o něj zápasil s Bohem, všechna lékařská pomoc i ošetřovateská péče zůstala bezvýsledná. Otec Hofbauer se lítostí rozplakal. Od smrti matčiny nepocítil takového zúžení srdce žalem.
U nádherného katafalku planula sta a sta světel a lid tiše se přicházel poklonit mučedníku. Sám varšavský biskup prodlel před rakví na modlitbách a dal vyzváněti po celé tři dny všemi zvony.
Nekonečný pohřební průvod se vinul k branám hřbitovním. Otec Hofbauer se sotva potácel.
Jakmile byly obřady nad otevřeným hrobem skončeny, shroutil se nervovým napětím vyčerpán vedle vykopané hlíny. Byl se svými lidskými silami hotov.
Od smrti rektora Hübla jakýsi nelad pronikal do kongregace, vnější obtíže a nepříjemnosti všeho druhu.
Otec Hofbauer sám přiznává v dopise posílaném asi čtyři měsíce po smrti rektora do Itálie: „Musím doznati, že od jeho smrti jsem neměl jediné šťastné hodinky.“
„Jako by nám někdo rozbil ochranný štít,“ říkával, „ví Bůh, co nás teď čeká !“
A tušil dobře.
Jednoho dne vnikla do kostela sv. Bennona společnost francouzských důstojníků, kteří si tropili posměšky z věcí i lidí. Když jeden více opilý než střízlivý obrátil se s drzou poznámkou k Otci Raduskému, ten v záchvatu spravedlivého hněvu srazil ho k zemi. Tímto činem byl osud redemptoristů v Polsku zpečetěn.
Byl chmurný večer. Otec Hofbauer se nemohl zbaviti pocitu stísněnosti. Hledal osvobození v práci: rovnal účty, počítal, že ani nezpozoroval příchodu neznámého muže.
„Otče, jdu vás varovat,“ zašeptal příchozí, přehlédnuv od plápolajícího svícnu všechny kouty cely.
„Jsem policejní úředník. Viděl jsem podepsaný dekret, kterým jste vypuzeni z Varšavy. Všechny důležité písemnosti spalte a cenné věci uschovejte !“
Hofbauer se ztrnule díval na zavírající se dveře. Zřel v duchu svůj klášter, obrysy chrámů a věží zalité jasem Božího slunce, noviciát plný kleriků, školu s třemi sty žáků, sirotčinec, v němž našlo domov čtyřicet dětí. Jako v bleskovém vidění uvědomil si nespočetné tváře kajícníků, které skláněly hlavy v přítmí zpovědnic, viděl lesk církevních svátků, jež spojovaly jako žebříky bojující s vítězi.
Kolik útrap, kolik potu ho stála skutečnost těchto vidění !
Nedávno mu psal P. Passarat ze Švýcar: „Vše nám zde hrozí zkázou. Sv. Benno je posledním sloupem, jestliže i ten padne, zhroutí se celé dílo Otce Alfonse v sutinách.“
A v Itálii, církevním státě, nebylo již jediného kláštera redemptoristů. Generální představený úpěl v neapolském vězení.
Těžko na to vše myslit a ještě nesnadnější nemyslit vůbec.
Když za několik dní byli Otcové vedeni v průvodu francouzských vojáků k vozům, které je měly dovézti do pevnosti Kestřína, čekal před klášterem shromážděný lid jenom na pokyn, aby své kněze osvobodil. Otec Hofbauer se však na okamžik zastavil a promluvil: „Zachovejte klid ! Cožpak nemám píti kalich, který mi Otec připravil ?“
A dav, před chvílí tak hrozivý, klekl na kolena, aby přijal poslední požehnání tohoto tak laskavého cizince a svatého kněze.
Čtyři týdny byli drženi ve vazbě. Vytrpěli mnoho tělesně i duševně. Jedinými jejich společníky byly krysy, které je přelézaly.
„Jsme zde od světa úplně odloučeni a nevíme vlastně proč. Ví Bůh sám, jaký je nám přichystán osud . . . Přece však uznáváme ve všem vůli Boží. Bůh to na nás dopustil, protože jsme nebyli takoví, jací jsme býti měli,“ psal Hofbauer varšavskému biskupovi.
Když byli konečně propuštěni s podmínkou, že se rozejdou do svých vlastí a domovů, vrátil se Otec Hofbauer s klerikem Starkem a bratrem Kunzmannem do Vídně.



APOŠTOLEM VÍDNĚ (WIEN).


Sotva Hofbauer ve Vídni (Wien) poněkud zdomácněl a navštívil své známé — mistra u „Železné hrušky“, který se těšil se svými devíti vnoučky, již se blížil císař Napoleon s armádou nepřemožitelných.
Dešť střel snesl se na vídeňské střechy a město se vzdalo. Nemocnice se naplnily, nové lazarety byly rychle připraveny, ale nedostávalo se toho nejdůležitějšího: jemných, ošetřovatelských rukou. Josefínské reformy se krutě vymstily. Řeholní řády prokazovaly jindy v těchto situacích nejlepší služby, ale již bylo pozdě uznávat a litovat. Oblekli si tedy katoličtí kněží bílé pláště a nahrazovali i v noci to, čeho nemohli pro pastorační povinnosti vykonati ve dne.
Sám arcibiskup Sigismund Hohenwart po úředních hodinách ve svém paláci odcházel každodenně do nemocnice, kde jako jiní ošetřovatelé obvazoval a přikládal obklady často několik nocí bez odpočinku. Mnoho se o něm mluvilo a ovocem tohoto krásného příkladu byly konverse především z řad lékařů, kteří viděli a poznali jeho osobnost bezprostředním stykem.
Mezi nejtěžšími případy zranění a nakažlivých nemocí působil Hofbauer. Volně jako otec mezi dětmi procházel řadami lůžek, jsa nevyčerpatelným v projevech laskavosti a slovech, jež uklidňovala víc než léky.
Kam se poděli hlasatelé humanitních ideálů ? Přišli sice také, ale zápach je z nemocnic záhy vyhnal. Chtěli stvořit nového člověka, překypujícího bratrskými city, ale před trpícími pozbyli svého nadšení i energie.
Nepochopil sice dr. Veith, jak je možno, aby šedesátiletý stařec P. Hofbauer probděl třicet nocí v namáhavé službě ošetřovatelské, dovedl však poprosit světce o duchovní pomoc a tak jeho prostřednictvím našel celou pravdu v Církvi.
Jeho konverse, podobně jako mathematika Madlenera, byla sensací především v universitních kruzích vídeňských, neboť oba mužové měli pověst vynikajících odborníků a veřejně se zřekli zednářství.
Ale ještě jiná radost byla přichystána Otci Hofbauerovi. Byl jmenován duchovním vůdcem v klášteře voršilek a tím se mu současně otevřela opět po dlouhé době kazatelna.
Začal jako u sv. Bennona. Když po prvé vystoupil na kazatelnu, uviděl jen několik starých žen. Ale brzy se rozlétlo městem: „Abraham a Sancta Clara jest opět zde, jděte si ho poslechnout k voršilkám !“
Jeho kázání byl jadrný černý chléb, který však chutnal i těm nejvzdělanějším. Dovedl je v poslední chvíli změnit, cítil-li k tomu nadpřirozené nutkání, neboť často uviděl mezi přítomnými srdce nejpotřebnější.
Tímto konkrétním zabarvením nabyla jeho slova neobyčejné životnosti, pracoval s tak soustředěnými obrazy, že posluchač ať uhýbal jakkoliv, přece se musil nakonec poznati v kazatelových podobenstvích.
Zdálo se mnohdy, že světec s někým zápasí o lidskou duši, tak niterný byl výraz tváře, tolik žhoucí otcovské lásky ve slovech, jimiž skončil, klekaje na kazatelně k modlitbě: „Dej mi, Bože, tu duši, nebo půjdu za Tvou Matkou !“
Opravdovostí si ziskal všechny; jí vítězil nad lidmi zpustlých svědomí, jí získával zájem inteligence.
Nové myšlenky jako vlahé větry táhly Evropou. Napoleonské války sblížily všechny vrstvy lidské společnosti. Vzájemné hoře, všeobecná touha po míru se našly jak v srdci prostých, tak v srdcích vzdělaných. Studenti pochopili po zkušenostech na válečných polích, že národ a život je víc než suché definice racionalistických profesorů. Tam na brázdách, rozměklých krví, se poznali všichni co bratři, v jejichž žilách klokotala rudá míza téže podstaty a v duších neumíraly touhy po návratu v ztichlé dědiny, k rodinným stolům, pod vonici lípy v zešeřelých návsích.
Domov, národ, vlast staly se novými ideály dorůstající generace, která ji ověnčila zapomenutou národní písní a nadšenými projevy umělé poesie. Básníci jako Brentano a Arnina ve zvučných verších hýřili vlasteneckým nadšením.
Nejvášnivější hledači absolutna stanuli až před prahem chrámovým, jejž překročili vyznáním víry a našli také tak odpočinutí i plnost života.
Cit slavil své nastolení po letech pohrdání a násilného tlumení. Ale ani romantika nemohla nasytit hlad roztesknělých duší po pravdě, v níž by mohl rozum v bezpečné jistotě spočinout a cit znovu a znovu rozkvétat.
Společnost katolických intelektuálů shromažďoval ve svých salonech vídeňský učenec Bedřich Schlegel. Přicházeli tam učenci, výtvarní umělci, básníci, herci a studenti.
Adam Müller, universální vědec, Josef Pilát, Metternichův sekretář, hraběnka Julie Zichová, skutečná aristokratka i duchem, Josef Eichendorff, malíř Klinkowstrom a Klement Brentano tvořili ovzduší těchto salonů.
Ten, kdo se však nejméně zúčastňoval rozhovorů a přece se stal osou a svorníkem jmenované společnosti byl Klement Hofbauer.
Jeho slova, úsměv a vůbec pouhá přítomnost vnášela mezi debatující něco velmi srdečného, intimní kouzlo vlídnosti a prostoty.
Jsa Schleglovým zpovědníkem, znal všechny jeho vědecké práce a dovedl je ku podivu věcně a prozíravě zhodnotit, takže Schlegel bez Hofbauerova posudku nebo rady nic nepodnikal.
Bylo to nepochopitelné, jak tento úctyhodný kněz, jenž někdy seděl s očima přivřenýma zdánlivě duchem nepřítomný, nebo jindy zase zabrán rozhovorem, dovedl zasáhnout do sporu, vedeného třeba u druhého stolu, s jistotou, jež překvapila i odborníky. Dovedl říci plnou pravdu tam, kde byla zjevná průměrnost díla inspirovaného ješitností, nebo kde byla zlehčována morálka.
„Ale to jest přece nejdůležitější, děti,“ říkával, „zeptat se milého Pána Boha, jak Jemu se naše práce líbí, On tomu přece také rozumí, jistě víc než pan Goethe.“
A prohlásil-li jednou Brentanovi: „Bojím se, že Vaše drama propadne,“ znamenalo to víc než tušení skutečného neúspěchu, byla těmi slovy vyjádřena i vlastní odmítavá kritika.
Básník Zachariáš Werner se jednou vyjádřil: „Uznávám pouze tři velikány své doby, jsou to: Napoleon, Goethe a P. Klement Hofbauer.“
Získával-li Napoleon svět silou své vůle a Goethe jiskřivostí ducha, Hofbauer ryl brázdu do historie devatenáctého století svou osobností stmelenou nejvyššími ideály, vírou a milostí s živým obrazem Krista.
V denním namáhání, v nočním bdění, v starostech všeho druhu rozdával z Něho a k Němu pozvedal ty, kteří se přiblížili kruhům jeho Působnosti.
Již o dvou hodinách v noci začínal svůj den. Noční hlídač mu zaťukal na okno, jež za chvíli prohlédlo tlumeným světlem. Ticho bylo nad spícím městem a ticho chránilo svatého kmeta, jenž vcházel branou modliteb před tvář Páně.
V půl čtvrté zavrzaly domovní dveře a Hofbauer kráčel do Kapucínského kostelíka.
Tam tísnily se již pravidelně zástupy nejprostších lidí, aby si P. Hofbauerovi postěžovali, nebo ulevili svému svědomí dříve, než se postaví k ohništi nebo za koše čerstvé, vonící zeleniny.
Pro ně vstával Hofbauer tak záhy neboť je miloval jako ty v Schleglových salonech. Říkával o svých ranních rozjímáních: „Tu peču společně s milým Pánem Bohem chléb pro lačná lidská srdce. Kdybych jen jednou vynechal, těžko bych své dobré duše nasytil. Včerejší chléb jest suchý a tvrdý, ten by jim nechutnal.“
Když požehnal poslednímu kajícníku, začal znovu v oratoři u voršilek a pak obyčejně ještě dvě hodiny poslouchal vyznání lidu dole, v chrámě. Bývalo tolik těch, kteří mu měli co říci, že ke mši svaté se dostal v půl dvanácté. Po díkůčinění projednával záležitost Matky představené a jiné nutnosti.
K obědu míval zpravidla hosty, ale to byli jen ti nejdůvěrnější. Vzal si talíř polévky a vyprázdnil jej za hovoru, chodě po světnici, takže pozvaní ani nepozorovali, že nejí. Ale za to tím více přál svým hostům a nakládal jim vrchovaté talíře.
Potom se neměla stará Mariana divit, že i svatý kněz může tolik sníst ! Ba ani zbytků nikdy neodnášela. I ty dovedl Hofbauer upotřebit pro chudé, ovšem, že levice se nikdy nedopátrala toho, co vykonala pravice.
Když po obědě vyřídil korespondenci, vzal pod svůj starý ještě Varšavu pamatující plášť hrnek s polévkou a šel navštívit nemocné.
Nejen že potěšil vlídnými slovy, dovedl i zatopit, urovnat peřiny a světnici tam, kde nebylo jiných rukou. Projít půl Vídně (Wien) s hrncem v ruce nebylo jistě příjemné ani pro generálního vikáře vhodné, ale člověk, který má za sebou vichřici života a za cíl nekonečný ideál, nezastaví se před ničím.
Ale i tyto cesty měly svá meziaktí rušná dějem, neboť často zachránil dobrým slovem trpícího, zoufalého, anebo se modlil růženec. Jím vítězil vždy, i když byl volán k zarytým nevěrcům. Říkával, že to je modlitba, na níž závisí naše spása.
Často si zval P. Hofbauera k důvěrným poradám kardinál. Otec Hofbauer měl zvláštní schopnost okamžitě postřehnout bludy, jež se skrývaly v myšlenkách zdánlivě neškodných. Sám se humorně o tom vyjadřoval, že má katolický nos. A bylo ho tenkrát vskutku potřeba, protože kořeny josefinismu neuschly. Kardinál si P. Hofbauera velmi vážil, viděl v něm osobnost světového rázu, proto mu nabídl biskupský stolec, ovšem že Hofbauer jen poděkoval.
Též ke dvoru měl volný přístup jako zpovědník korunního prince Ludvíka Bavorského. Všech vznešených přátel dovedl použiti ve prospěch chudých a trpících. Tisíce roznesl v kapsách svého otřelého pláště, ačkoliv sám se nikdy dosyta nenajedl.
Když se vrátil večer ze svých pochůzek, čekala ho v bytě společnost mladých přátel. Hoši studenti a tovaryši vesele vítali svého staršího přítele, který jim lépe rozuměl než oni sami sobě a lépe dovedl poraditi než vlastní rodiče.
Ač byl mnohdy k smrti unavený, sedal přece mezi ně s vlídným úsměvem: „Tak a teď mi povězte něco pěkného, veselého !“
Poslouchal velmi pozorně, neboť často se dovídal osudy lidí, které bylo možno včasným zásahem pozměnit. Pak vstal, přehodil svého stálého průvodce přes ramena a šel hledati zbloudilou ovečku. Kolik lidí tak zachránil před zoufalstvím, sebevraždou, nelze tu vypisovat. Patří k nim však sám Ludvík Bavorský, Zachariáš Werner i Klement Brentano.
Postava tohoto svatého kněze, který se denně s nepokrytou hlavou vláčel vídeňskými ulicemi, zanechávala v duších lidských světelnou záři jako letavice na podzimním nebi.
Chudým se vracela víra v dobré srdce, mládež dávala svůj idealismus do služeb Kristových, šlechtičny nabízely ruce k obsluze nemocných, osvícenské profesory vystřídali docenti - konvertité, kteří vděčili za svůj přerod, jako ti ostatní, Otci Hofbauerovi.
Ovšem, že slunce všechny salony a úřední místnosti neproniklo, tu a tam se držela houževnatě zastaralá plíseň, ale v celku se již země zelenala.
Vídeňská zednářská lóže přisahala pomstu a závist fialových důstojenství se přidávala. Co se náboj ováli o osvícené křesťanství, a teď přichází prostý Pater, který káže naplno celou věrouku bez ohledu na dobu. Mluví o pekle, o nebi, o očistci a odpustcích, ač celá desítiletí bylo nutno ty pravdy obcházeti. Dokonce se vyjadřuje lidovou řečí, místo tváře říká škraně, místo Pán vzal pět chlebů, řekne pět veček a kromě toho jeho kázání nemají vůbec osnovy, přebíhá od události k události, mluví si, co ho právě napadne. Studenti jsou jím však nadšeni, staví se svým úctyhodným profesorům na odpor a mnozí z mladých kněží v něm vidí vzor.
Největší nepřítel Hofbauerův kanovník Gruber našel spojence v policejním presidentovi, který napsal arcibiskupovi, že Hofbauerova kázání zasévají neklid do všech vrstev občanstva, proto se žádá, aby mu nadřízenou vrchností byla zakázána a nestane-li se tak, bude nucen dotyčného kněze vypověděti z Vídně (Wien).
Arcibiskup se velmi rozhorlil, ale chtěl-li si světce zachovati pro Vídeň (Wien), nezbylo mu než zbavit ho kazatelny.
Hofbauer se podrobil a čekajícím posluchačům oznámil: „Nemohu dnes, přátelé, kázati — musím a chci poslechnouti. Budu však při mši svaté prositi Ducha svatého, aby vám sám osvětlil, co jsem Vám chtěl říci.“
Hrobové ticho bylo v kostele, ještě když dozněly kroky sestupujícího s kazatelny. Měl oči plné slz a lid také.
Větší starosti však tížily Hofbauera. Kdy konečně zakotví jeho kongregace v Rakousku, bude ji tam vůbec možno uvésti ?
Císař František byl sice velmi zbožný, laskavý pán, dalo by se s ním jednat, ale jeho úředníci žárlivě střežili josefínská nařízení o zakládání kongregací. Žádosti, které Hofbauer posílal, putovaly z kanceláře do kanceláře, pomalu žloutly, až konečně je někdo vložil do zaprášené skříně. Tím bvla věc vyřízena.
Otce Hofbauera však čekání ani nezdary nepřivedlv k malomyslnosti, hledal vždy nové průchody svému duchu. Opět se v něm probudil vychovatel a již se nevzdal myšlenky na ústav, kde by hoši byli vedeni zcela v duchu katolického náboženství, chráněni dvojakosti světa bez dělení teorie a prakse.
I Klinkowström se jeho plány nadchl, takže jim věnoval dům i své schopnosti. Tam mezi bezstarostným mládím oživl i svatý kmet. Dům hlučel o přestávkách smíchem a jásotem zcela dle Hofbauerova přání: „Raději více smíchu než méně. Jenom ne světobol ! Zdravé, mrštné a veselé chlapíky musíme vypěstovat národu a Především pravé děti Boží !“
Hoši se učili všem světovým řečem a hudbě, Plovati museli umět jako žáby, na koni jezdit, sermovati, a společenskou výchovu dokončoval taneční mistr.
Stávalo se, že sám mistr radil šlechtici, který chtěl dáti syna do Tereziana: „Ne, nedělejte to, tam se vám synek spíše pokazí než vychová, dejte ho raději ke Klinkenströmovi.“
Vskutku vyšla odtud generace rozených vůdců pevných charakterů, kteří v diplomacii, ve vojsku, vědě a v kněžství se stali chloubou vlasti.
Později byly zřízeny z popudu Hofbauerova v ústavě ohřívárny pro ty nej ubožejší. Přišly i šlechtičny uvařit čaj a pak zasedli všichni ke stolům, aby si poslechli povídky z lidového náboženského časopisu, nazvaného „Olzweig“, který Hofbauer založil.
Svět byl zase jednou krásny. jaro roztrousilo růžové sedmikrásky, v omládlém Prátru rašily žlutozelené lístky a prodírala se travička. Zahradní restaurace zněly písněmi Schuberta, jenž se právě vrátil z Uher. Mír ten sladký mír oblažoval všechny, kteří přežili války napoleonské. Postrach světa, muž zádumčivých očí. dohasínal za hradbami oceánu.
Jen kanovník Gruber nevnímal Boží pohody, jemu hryzlo tisíc červů v duši. Vždyť Hofbauer již opět kázal, obnovil slávu katolických procesí, jež se barvitě rozložila vídeňskými ulicemi. On to byl, který vedl, sel a žal. Nesnesitelné vědomí !
Hledal, stopoval až konečně našel, co potřeboval, aby mohla světská moc zakročiti.
Hofbauer nezapřel, že gratuloval generálnímu představenému P. Passeratovi do Neapole k povyšení a tím se dopustil přečinu dle josefínských zákonů, poněvadž ty zakazovaly jakýkoliv styk se zahraničními řády.
Bylo mu dáno na vybranou: buď vystoupiti z kongregace, nebo opustiti Rakousko.
„Volím poslední,“ řekl stručně, „jen dovolte, abych směl zůstat zde do jara. Je mi šedesát osm let, cestování v zimě bych nevydržel.“
„Budiž. Kam chcete odjet ?“
„Do Ameriky — nebo do Austrálie, na tom vlastně nezáleží !“
„Podepište se zde !“
„Hotovo ?“
„Ano.“
„Mýlíte se, pane vládní presidente ! Přece jste na něco zapomněl.“
_ _ ?
„Na poslední soud.“
Starce přemohla únava, sotva se dovlekl do kostela. Klekl před oltářem Panny Marie.
„Má Matko !“ vzdychl a hlava se mu roztřásla.
O několik dní později dlel císař František v audienčním sále svatého Otce Pia VII. V přátelském rozhovoru bylo vzpomenuto Vídně (Wien) a Hofbauera. Svatý Otec oživl, byl o něm velmi podrobně informován.
„Vaše Veličenstvo, závidím vám tohoto muže. I my bychom ho tu v kardinálském kolegiu velice potřebovali, ale ponecháváme ho ve Vídni (Wien).“
Mocnář byl zřejmě potěšen. „Právě mi píše arcibiskup, že mnozí by ho rádi dostali za hranice. Bohu díky, že páni nemohou bez mého podpisu ničeho podniknouti. Chtěl bych mu však udělat nějakou radost, až se vrátím do Vídně (Wien). Mám k tomu knězi všechnu úctu.“
„Chce-li mu Vaše Veličenstvo prokázat vskutku radost, at dovolí, aby uvedl kongregaci redemptoristů do Rakouska.“
Císař se zamyslil.
„Učiňte to, Veličenstvo, i mé stařecké srdce bude nesmírně potěšeno.“
„Císař se vrátil," neslo se od úst k ústům Vídní (Wien). Za několik dní stoupal po hradním schodišti k audienčnímu sálu Otec Hofbauer. Snad ještě nikdy neviděli lokajové tak prostého návštěvníka.
Ale císař se s ním procházel důvěrně sálem. Usmíval se, zastavoval a projevoval mu nevšední úctu. I kostel Panny Marie Na schodech se zavázal svým nákladem opraviti jako první chrám redemptoristů ve Vídni (Wien).
Otec Hofbauer tu radost nemohl unésti. Svolal sestry voršilky k slavnému Te Deum.
Když se o audienci dověděl kanovník Gruber, byl raněn mrtvicí. Ale před smrtí se vyznal: „,Snad jsem vedl špatný boj, snad měl P. Hofbauer pravdu —řekněte mu, že ho prosím o odpuštění — aby na moji hříšnou duši pamatoval Otčenášem !“
Roku 1820 byla dlouhá zima; ještě 15. března padal sníh.
V bytě generálního vikáře P. Hofbauera plápolala hromnička. Otec ležel se zavřenýma očima. Očekával, co mu Pán oznámil.
Jeho loď plula již se spuštěnými plachtami do přístavu.
„Děti — chraňte kongregaci — až zemřu otevřou se jí brány Německa — Ameriky, celého světa. — Je mi jako Mojžíšovi na hoře Nebo. — Vidím již zaslíbenou zemi — a vstou-piti nemohu.“
Na věži bilo dvanáct. Pak se rozhoupaly všechny vídeňské zvony.
Otec otevřel oči: „Matka Boží volá ! — Již jdu — Matko.“
Za zvuku Ave dozněla píseň jeho života.
To nebyla pouze píseň, spíše mohutná symfonie svatého, kněžského života.
On sám ji složil, on sám ji dirigoval, ale ustrnul nad její harmonií až v objetí věčného výrazu krásy — v lůně Slova.
Papež Pius X. to potvrdil 20. května 1909.