Philippe de Greve


Svět s kříže Kristova



SVĚT S KRIZE KRISTOVA
PODLE P. DE GREVE UPRAVIL F. X. JURÁNEK

Ve prospěch 480 trpících v Domě milosrdenství
Vincentinum v Praze — Břevnově a ve Smečně.

NIHIL OBSTÁT
Can. Dr. Antonín Stříž censor.
IMPRIMATUR: Prael. Dr. Theophilus Opatrný vicarius capitularis. N. 4793.

Velebné Matce, HORTENSII URBANCOVÉ u příležitosti zlatého jubilea řeholního života a pětačtyřiceti let, zasvěcených skutkům tělesného a duchovního milosrdenství ubohým trpícím ve Vincentinu věnuje překladatel.



Obsah



I. CHTĚL JEJ ROZDRTIT
II. ODPLATOU ZA HŘÍCH JE SMRT
III. JE LÉPE, ABY JEDEN ČLOVĚK ZEMŘEL ZA CELÝ NÁROD
IV. NEZNÁM TOHO ČLOVĚKA
V. PŘEDALI JEJ PILÁTOVI.
VI. JÁ NA MÉM ŽÁDNÉ VINY NENALÉZÁM
VII. DOKONÁNO JEST

I. CHTĚL JEJ ROZDRTIT


kážeme krista ukřižovaného.
Hlásáme Krista, a to ukřižovaného, kážeme zkrvavený kříž Kristův, jenž je jedněm pohoršením a druhým šílenstvím. Všechno ostatní na světě je zbytečnost, marnost. Ale je tu otázka, zda tento kříž a tento Ukřižovaný mají ještě co říci světu, zvláště dnešní době, zda tento kříž a Ukřižovaný zůstávají tajemným znamením, třídícím duchy a národy, zda v nich stále zůstává jistota štěstí a záruka spásy.
Nyní, když opět uplynul rok našeho života, rok práce, obětí a utrpení, rok, v němž jsme svá předsevzetí splnili nebo na ně úplně zapomněli, chceme se znovu účastnit tragedie, jež je tou nejdojemnější, jakou lidstvo vidělo, která lidstvu stále znovu poskytuje nové podněty k novým úvahám a k novému životu, jestliže člověk toto vyprávění o utrpení Kristově nečte a neposlouchá jako novinovou zprávu, nýbrž snaží-li se být při tomto dramatu zúčastněným divákem, jedním z herců.
Drama umučení je opravdu všelidské, odehrává se stále v nitru každého jednotlivce. Každý neseme ve své tváři rysy některého z účastníků Kristova umučení. Někteří jsou blízcí křižovanému Kristu; některé ženy připomínají jeho svatou, trpící Matku; jiní jsou podobni apoštolům v jejich bázlivosti; někteří tápají jako Pilát; opět jiní jsou domýšliví, jako vele-kněží, nebo smyslní jako Herodes; rozmarní a nestálí jako rozkolísaný dav; lhostejní jako vojíni, před jejichž zraky se odehrává úžasné drama, ale oni hrají v kostky; jsou duše nebojácné a statečné, jako Jan pod křížem; duše kající jako Magdalena; duše zrádné jako Jidáš.
Kde je naše místo ? Pod křížem se rozhoduje o našem místě v dramatu umučení, o naší úloze. Kolem kříže tehdy stálo mnoho lidí. Jedni plakali a naříkali, druzí hráli v kostky, jiní se smáli, třetí se rouhali a opět jiní byli neteční. Ale sotva Ježíš na kříži skonal, všichni se vraceli domů a bili se v prsa. Nevím, kdo je mezi přítomnými nebo čtenáři. Snad někteří přišli ze zvědavosti, druzí, aby slyšeli, co se vypráví, jiní, aby si rozřešili určité obtíže nebo aby něco viděli, či snad aby uvažovali nebo se modlili — ale doufám, jestliže se vážně zamyslíme a vžijeme do zpřítomněné skutečnosti umučení, pak všichni, všichni budeme odcházet domů a budeme se bít v prsa.

kristus, hrdina utrpení.
Nastudované úlohy hrají divadelní a filmoví herci. Teprve po dlouhých přípravách a zkouškách vystupují na jeviště nebo před filmovou kameru. Každý úsměv, každý posunek, každý pohyb je nacvičen, jako vysoustruhován.
Kristus předstoupí před nás bez připravených, bez nastudovaných postojů. Uzříme jej, Muže bolestí, uzříme jeho zraky a ruce jeho ústa a rty, jeho rudé rány a temné díry v jeho rukou, zející ránu jeho zbodeného srdce; jeho krev a smrtelný pot, prach a smrtelnou barvu, zmučenou hlavu, provazy, vtínající se do rukou, tělo plné modřin a podlitin. To je jeho pravá podoba. Je to spíše červ, rozšlápnutý červ, nežli člověk. Je zraněn pro hříchy naše, roztlučen pro naše nepravosti, takže na něm není zdravého místa. Tak stojí před námi tento Muž bolesti. Prorok minulých věků vložil do jeho úst ta slova: Zbodli ruce mé a nohy mé, sčetli všechny kosti mé.

smrtí uštván.
První úvaha jedná o bědě umírání, o smrtelné úzkosti. Jak hluboký význam. Jak by bylo postaráno o lidstvo, o ubohé trpící lidstvo, kdyby mohlo pohlížet jen ke Kristu oslavenému, vítězi Květné neděle, jemuž jásá lid? Co by mohl říci tento vítězný Kristus člověku, který musí zemřít mlád? Co by mohl říci tomu, jenž zničen bezohledným sobectvím vyděračů spěchá, aby svůj život skončil sebevraždou ? Jak by se mohli s životem smířit chudí a zmrzačel; kteří by nespatřili vedle sebe někoho, kdo naše bolesti vzal na sebe a nesl? Ano, bolesti naše nesl; my se svými bolestmi a se svým křížem jdeme jen za ním, on jde před námi, první. To je naše štěstí, naše síla, naše útěcha.
Je smutné, že tyto životodárné úvahy jsou pokládány za nepraktické a bezcenné.
Často je dokonce slýchat reptání, nespokojenost. Svatý Pavel, jenž žil z Krista, prohlásil: Ve všech utrpeních oplývám radostí To bychom mohli říci také sami o sobě, kdybychom též žili z Krista. Ti však, kteří nežijí z víry, musejí říci: Ve všech utrpeních oplývám hořkostí.
Život Ježíšův. Vidíme jej uprostřed nadšených davů, které mu jásají a kynou vstříc. A on je ovládá všechny a všechno pouhým pokynem své ruky, své vůle. Vyniká nad své prostředí. Ať jsou jakékoliv okolnosti, vždy ovládá situaci. Na jeho zásah se všechno tiší. Neživá příroda i lidská srdce. Moře mlkne a davy se dívají překvapeně. Klade ruku na vyhaslý zrak a tma se mění ve světlo. Na jeho slovo sama smrt vrací svou kořist. Zlí duchové se chvějí a prchají před ním. V jeho horském kázání je tolik moudrosti, že můžeme klidně zapomenout na všechny knihy všech mudrců světa, a dostačí nám těch několik jeho slov, abychom mohli žít šťastně, abychom mohli žít věčně. Já jsem světlo světa, prohlásil o sobě.
Ale toto světlo je náhle ztlumeno, udušeno, obraz je zatemněn. Koruny stromů se chmurně chvějí. V jejich stínech se potácí muž a náhle klesá k zemi, jako by umíral, jako by smrt po něm vztáhla svou ledovou ruku. Pot úzkosti, krvavé krůpěje potu vyrážejí z těla. Je to úplné zhroucení člověka. Bílý jako lebka smrti je jeho obličej. Najednou jako by zestárl. Jeho síly jsou pryč, ani řeči o moci a velikosti. Zde to není vládce davů, divotvůrce, rozmnožitel chlebů, podmanitel moře, svrchovaný pán života a smrti, vítěz nad duchem zla, jehož se vše děsí, jemuž se vše klaní. Zde to je smrtelně nemocný, umírající, kterému má být uštědřena rána z milosti, aby se zbytečně netrápil. Všechno se na něj řítí: úzkost, smutek, hnus, nuda, úzkosti smrtelné. Jeho ruce se křečovitě brání a vzpírají, oči planou horečkou, srdce buší zoufale. Chtěl by volat o pomoc, ale jeho hlas oněměl. Je to odbytý člověk, jenž bezmocně stená: Smutná je duše má až k smrti...
V této chvíli drama jeho utrpení se už odehrává před ním, již nyní je prožívá: Hluk města, jekot davů, tlupa pochopů s Jidášem, Annáš, Kaifáš, Pilát, Herodes, Pilát, cesta s křížem ulicemi města, vrchol Kalvarie a na něm kříž. Drama pokračuje klidně, věcně, neúprosně, kus za kusem před jeho očima, jeho utrpení prolíná do jeho duše.

úzkost a odpor.
Je mu úzko. Jako člověku před smutnou zvěstí, před smrtí, před vykonáním rozsudku. Nelze spát, nelze si pomoci, něco dusí srdce, smrt se blíží a určitě přijde, ale zatím si jen zahrává se svou kořistí.
Ježíšova úzkost je smrtelná, je ztělesněna před ním. Jidáš, Annáš, Kaifáš, Pilát, Herodes, vojíni, dav, ti ostatní... Jaká nenávist, jaká zběsilost, jaká krvelačnost, škodolibost, bezpráví. Jak je mu úzko! V tomto okamžiku se mu hnusí celé lidstvo, které vidí. To zde je ohavná zpověď celého lidstva se všemi provinami, se vší podlostí a se všemi urážkami. Ježíš rozlišuje se vší jasností všechny druhy hříchů, za něž má trpět: hříchy vládců a lidu, hříchy boháčů a chuďasů, hříchy otců a dětí, hříchy kněží a laiků. V této záplavě nepravosti rozeznává zlořečení a rouhání, ohavnosti a smilství, svatokupectví a lichvy, zrady a msty, vraždy a násilí — prchlivost pyšných a ctižádostivých, nevázanost smyslných poživačů a rozkošníků, bezbožnost zhýralců a nevěrců, podvodnictví a zlobu pokrytců. A ať se obrátí kamkoliv, všude je hřích, jen hřích, nic jiného než hřích. To je člověk, to je lidstvo ve svém jádru, ve své podstatě, s přiznáním své vnitřní hniloby. Člověk ve své nepravosti, člověk, jenž se nestydí prodat svého Tvůrce za požitek a tvora. Je to smutné, že to musíme přiznat, že tak málo stačí, aby člověka přivedlo k pádu — peníz, úsměv, slza, krásné slovo, hra, požitek ...
To jsou lidé, tito divoši, tito otrokáři, pokolení sobců se svými knihami, se svými filmy, se svými hrdiny, se svými obdivovanými velikány, z nichž mezi statisíci, kteří ve světě hrají hlavní úlohu, není ani pět spravedlivých. Hotová masopustní komedie.
Kristu se to protiví. I my sami jsme zhnuseni, když musíme pozorovat, jak jsou dobří klamáni, jak nespravedliví postupují, jak tiší jsou šlapáni, ubozí deptáni v prach. Odvracíme se a chtěli bychom prchnout. Jaký je to svět! Ježíš, jenž znal srdce a viděl za škraboškami obličejů dno duší, musil pocítit tento odpor daleko více. Musil se odvrátit.
V této Getsemanské zahradě, v temnotě a opuštěnosti, zbaven vší posily, setkal se Ježíš se svým vlastním a jediným protivníkem, se zlem, hříchem; se svým arcinepřítelem, který svým jedem otravuje celý svět, který duši mění v ránu rakoviny, který srdce obrací v bláto. Toto zlo, tento hřích dopadly na jeho člověčenství,, na jeho duši. Jako rozkladný puch mrtvoly nesla se k němu hniloba hříšných duší z ponurých šachet lidstva.
Ježíše ovládl smutek. Neboť, proč měl trpět? Tak malý je počet spravedlivých! A na čem konečně lidem záleží, na čem záleží i věřícím? Budou pamětlivi toho, že za ně prolil svou krev? Co budou pro něj mít ? Znamená to úspěch? Tolik milostí, kterých dobyl svou krví, bude promarněno, zničeno Trpět za tuto lidskou společnost, která připomíná pohanský blázinec ...? Jeho utrpení není klam, ale pro tolik lidí bude marné, zcela marné, jejich vlastni vinou.

beránek boží - služebník jahvův
Zde je Kristus, Beránek Boží, jenž na sebe bere hřích světa. Zde to není mocný Divotvůrce, Kníže pokoje, Král lidí a andělů, Vládce života a smrti. Zde je to Beránek Boží. Je terčem Boží spravedlnosti. Lidé: kteří zhřešili, jsou osvobozeni, on musí být odsouzen, musí pykat, trpět, umřít. Otec v něm vidí zástupce hříšného lidstva.
Co je hřích, musí být potrestáno. Bůh trestá hřích, kde jej najde; nyní jej nachází u Ježíše. Proto jej chce rozdrtit, zahubit, zničit. Ježíš se stal zlořečeným za lidstvo. Tak stojí před Otcem s hříchy celého lidstva. A spravedlnost se chystá promluvit Je to strašná chvíle, kdy Kristus, vítěz Květné neděle, je nucen volat: Smutná je duše má až k smrti.
Kdysi Ježíš prohlásil: Já konám, co mi poručil Otec. Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mne poslal. Nevyhnul se žádné povinnosti, nedal se zastrašit žádnou překážkou, ale nyní úpí: Otče, je-li možno, ať odstoupí tento kalich ode mne. Tak strašné bylo jeho utrpení v zahradě Getsemanské, že tam, nikoliv na Kalvarii, prosil, aby ho byl zbaven; že tam, a ne na Kalvarii, poslal mu Otec anděla těšitele. Kdysi zval Ježíš všechny, celé lidstvo: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a já vás občerstvím. Nyní nedovede pomoci sám sobě. Otec jej drtil.

čekal na útěchu, ale marně.
Co se nyní děje, nebyli bychom čekali. Ježíš, Bůh hledá útěchu u lidí. Dosud lidí nepotřeboval, potřebovali ho oni. Doposud mu říkali: Potřebují vína... Ten, jehož miluješ, je nemocen. Ale nyní se úlohy vyměnily, a on se obrací k lidem, aby si postěžoval, aby hledal u nich útěchu. Jeho bolest dostoupila vrcholu. Avšak apoštolé nechápou toto drama, neboť by nespali.
jediné řešení - přijmout, podrobit se.
Je východisko? Ano, ale jen jedno, jehož se děsí lidská přirozenost. Ta hledá jiné. Ta volá: Ať odstoupí tento kalich ode mne! Ale toto řešení znamená odboj, neposlušnost. Je jediné správné řešení, totiž přijmout a vypít hořký kalich až do dna. Tak také zápasí Ježíš, to je také jeho poslední slovo, jež znamená vítězství: Ale ne má, nýbrž tvá vůle, Otče, se staň!
Vůle Boží se musí stát nutně, nevyhnutelně, vždy a všude. Vyřešení všech problémů je v tom, aby se stala vůle Boží; že chceme, co chce Bůh.
Po zápase přichází klid. Jedno z největ-ších tajemství světa jest skončeno slovy: Vstaňme a pojďme!

svět a utrpení.
Náš básník vyjádřil svými verši bolestnou skutečnost: Každý, kdo tu jde a stane, najde jednou svoje Getsemane, kdy se zeptá v bojích neustálých: Možno, Pane, odnít mi ten kalich ? — Každý člověk ve svém životě potká se s utrpením. A člověka, jaký je, poznáváme právě v utrpení, tehdy, když se ocitne v Getsemanské zahradě. Utrpení má tajemnou sílu strhnout škrabošku a ukázat hlubiny duše, jaký tam je poměr k Bohu. To se projeví v utrpení. Tolik je jisté: Co člověk odpovídá a mluví v Getsemaně nebo na Kalvarii, to vyjadřuje jeho nejvnitřnější podstatu, jeho poměr k Bohu. A to je soud. Slova na kříži, v utrpení, jsou vždy poslední, rozhodující, platí věčně. V takových chvílích jedni zlořečí a klnou; druzí pokorně volají: Tvá vůle se staň!

proč trpět?
Proč mám trpět, proč musím trpět právě já? Tak se ptá trpící, který odpočívá na svém lůžku a myslí na svá mladá leta, na jejich radosti. Nyní je se vším konec. Zešílím, ještě než zemru, volá nešťastník a v bezesných nocích stále se ptá po smyslu utrpení. Nepomůže říkat mu, že se má obětovat pro lidstvo, pro jeho velkou budoucnost; že život je komedie a že je nejlépe co nejrychleji zmizet, že tedy může být zcela šťasten, když již odchází; že je nejlépe snášet vše se zaťatými zuby a brát vše, co se dá; že nelze jinak, že utrpení je údělem každého člověka, že je to nevyhnutelný osud; nebo optimisticky se usmívat a tvrdit, že utrpení, bolest jsou jen pouhý klam, že je to jen představa naší obrazivosti.
To všechno jsou odpovědi, které člověka neuspokojí a nemohou uspokojit.

co Řekneme my?
Jak takové lidi potěšíme my, co jim řekneme? Podaří se nám potěšit je? Nezavíráme oči před skutečností, že bolest bolí, že utrpení dovede člověka zcela rozhlodat? Nepopíráme bolest. Náboženství také není opium. A také my věřící pláčeme, proléváme slzy. Plakal také Kristus. Nekážeme bezcitnost. Ale musíme znát smysl bolesti a utrpení. Jedině tak je dokážeme snášet. Musíme najít síly, abychom je dovedli snášet.

zákon.
Je všechna ta bolest, je všechno utrpení bez smyslu, bez účelu? Jsme vydáni na pospas Bohu, jenž si s námi podle libosti zahrává? A je tomu všemu tak jen proto, že Adam zhřešil?
Zastavme se u tohoto všelidského problému a dojdeme aspoň k nějakému závěru a vysvětlení. Jedno je jisté: Co je na světě dobrého, je od Boha. Co zlého, je od tvora. Nevytýkejme nic Bohu! Když Bůh po stvoření přehlédl své dílo, viděl, že vše je velmi dobré. Ale toto dílo Boží porušil tvor, anděl či člověk. Adam zhřešil. Následky jeho hříchu trvají dále. dědičně se přenášejí s pokolení na pokolení. Ale miliony lidí zhřešily a hřeší po Adamovi; jednali by stejně jako Adam, kdyby byli na jeho místě. S těmito skutečnostmi musíme počítat, neboť ony jdou s námi. Zlá doba — zlí lidé! To je pravidlo. A zákon je: Co je hřích, to se mstí! To je zákon, který se naplňuje. I v našich rukou tedy je možnost předcházet utrpení nebo jeho množství aspoň zmenšovat.

utrpení odpykává hřích.
Jestliže toto řešení nás neuspokojuje, uvažme: Nemáme co odpykávat? Nikomu jsme neučinili bezpráví? Ani Bohu ani člověku? Nikdy jsme nezneužili svých práv a své moci? Byli jsme věrni v plnění svých povinností? Měli jsme úctu k tajemství klíčícího života? Neprohřešili jsme se ani myšlenkou? Je náš život opravdovým, neustálým úsilím o slávu Boha a spásu vlastní duše? Jestliže nám svědomí vytýká hřích, pak nám nezbývá, než abychom jej utrpením odpykali. Uražený Bůh musí být usmířen !

V utrpení mluví bůh.
Nejsi spokojen ani tímto řešením. Zamysli se! V jakém šíleném tempu života žiješ? Člověk může životem někdy téměř proletět. Pro nejdůležitější záležitosti nemá ani minuty. Dále, není kdy, nutno získat peníze, nutno se zaopatřit, postarat se o rodinu, do-síci postavení! Šílený kvap, spěch a shon. A pak najednou nemoc, utrpení a bolest se svým mlčením a klidem. Je ticho kolem duše. To je ovzduší, v němž může mluvit Bůh. V tomto tichu je slyšet mluvit Boha. Jeho hlas už není přehlušován hlomozem světa. Nejvážnější otázky se vynořují: Odkud jdu? Kam kráčím? Co je můj život? Čím byl doposud? To mluví Bůh k trpícímu člověku právě v utrpení, právě tímto utrpením. Uslyšíte-li jeho hlas dnes, nezatvrzujte srdcí svých!

utrpení připodobňuje kristu.
V každém z nás je vznešená podoba, jež musí být nalezena, dobyta, jako se vytváří z kamene socha dlátem. V každém člověku je utajeně podoba Kristova a utrpením má být odhalena, dlátem utrpení a bolesti má být vytesána. Tak dokonale, až svým životem opakuje člověk život Kristův. Až může říci se sv. Pavlem: Žiji já, ne však já, ale živ je ve mně Kristus. Umět trpět k tomuto cíli!

utrpení dává vykoupení a vítězství.
Bylo potřebí krve, aby bylo vykonáno naše vykoupení, aby bylo přemoženo zlo. Což jste nevěděli, že Kristus musil trpět, a jen tak mohl vejít do své slávy? Tak je určena také naše cesta. Jsme též pozváni, abychom byli spoluvykupiteli. Co je nejdůležitější na světě? Lidé s jejich zájmy a radostmi, starostmi a zklamáními? Nikoliv! Co je na světě na prvním místě, je uražený Bůh, jeho zničené dílo a duše, které musejí být zachráněny, a to i naší prací, obětí, také naším utrpením. Má tomu být podle slov sv. Pavla: Doplňuji na svém těle, co se nedostává utrpení Kristovu.

utrpení S ježíšem největší útěchou.
Utrpení s Ježíšem není zbytečné, není marné. Nese své ovoce. Krev prvních mučedníků se stala semenem nových křesťanů. Od okamžiku utrpení Kristova nejsme sami ve svých bolestech, trpíme s ním, proto je utrpení pro věřícího něčím radostným.
Jedna velká duše se modlí takto: Ó sladký Ježíši, lásko duše mé a touho mého srdce! Kdo by netrpěl rád pro tvou lásku, poněvadž ty jsi trpěl za mne? O utrpení, co se s vámi stalo? Doufám, že zůstanete v mém srdci, neboť s vámi se budu utěšovat a půjdu se osvěžit do srdce mého Ježíše ukřižovaného. Ó strasti, proč nepřicházíte ke mně? Čekám na vás, abych se z vás radoval se svým trpícím Spasitelem. Ó pohrdání. co na mne zapomínáš, na mne, jenž na tebe nikdy nezapomíná, na mne, jenž tě miluje a touží se vidět v tvé společnosti s Ježíšem ukřižovaným a pokořeným! Ó tisíce potupných smrtí, proč nejste mým údělem. vždyť bez ustání po vás toužím, abych se obětoval sladkému Ježíši. Přijďte tedy, utrpení všeho druhu, která svět obsahuje! Přijďte ke mně, neboť mou útěchou je trpět pro Ježíše, mou radostí je napodobovat mého Mistra a utěšovat se s Utěšitelem ukřižovaným. Mým líbezným štěstím je žiti s Ježíšem, kráčeti s ním, rozmlouvati s ním, trpět s ním a pro něho.
Jestliže takto budeme chápat utrpení, pak se budeme modlit: Bože, odejmi tento kalich ode mne, ale dodáme, i když se přirozenost bude vzpírat: ale ..., ale ...: ne má, nýbrž tvá vůle se staň! Tvá vůle se staň v našem životě, když neštěstí a bolest nás potkají! Tvá vůle se staň, když nám budou odňaty naše radosti a naděje. Tvá vůle st staň také v naší smrti. Ano, Otče, tvá vůle se děj v celém našem životě i ve smrti, ne má, nýbrž tvá vůle se staň!



II. ODPLATOU ZA HŘÍCH JE SMRT


škoda ... !
Tak povzdechneme nad zničeným štěstím, nad ztroskotanou životní existencí. Trosky na troskách, zříceniny, zpustošení. Škoda těch krásných plánů a nadějí, škoda těch nádherných ideálů, škoda mladého, roztříštěného života. A na otázku po příčinách můžeme vždy odpovědět: Osoby a věci, okolnosti a vášně a tisíc podobných věcí, jimiž se dal člověk strhnout. Ale poslední příčinou je vždy tyranství tvora: Tvor byl povýšen na Boha a uctíván; bylo mu obětováno a tento moloch pohltil všechny síly a schopnosti, celou lidskou bytost. Toto božstvo — člověk neb věc, muž nebo žena, láska nebo žádostivost — činilo stále bezohlednější nároky. A nakonec člověk se stal otrokem. Jeho myšlení a jednání platilo jen tomuto pabožstvu. Všechno ostatní bylo popřeno, odmítnuto, odstraněno, nebo i zničeno. Vláda tvora je modloslužebnictvím, otroctvím.
j
idáš, bývalý apoštol.
Tuto pravdu uvidíme dnes ztělesněnou v nešťastném člověku. V Jidášovi se strašlivě odehrál tento zápas tvora proti Bohu. Ale tento zápas v lidstvu stále pokračuje se stejnou úporností. Musíme doznat, že ve většině případů vítězí tvor nad Stvořitelem. Avšak uvidíme, že to je jen zdánlivé vítězství.
Jakmile byl skončen smrtelný zápas v Getsemaně, povstává Ježíš a volá ke svým učedníkům: Vstaňte a pojďme! Od údolí Cedronského se již blíží vojíni a chrámoví služebníci. V jejich čele kráčí Jidáš, bývalý apoštol a snad i bývalý kněz. Jeho povolání netrvalo dlouho. Ubil je v sobě. I jeho zevnějšek je odporný. Po všem pokrytectví objevuje se nyní jeho pravá podstata: bezohledný sobec, spoutaný vášní peněz. Po tři roky upínal své naděje na výnosné místo v novém mesiánském království — a nyní je rozčarován. Šlo mu jen o peníze, v ostatní nevěřil; to pokládal jen za krásná slova, za zbožné povídání. On raději slyšel jediný zvonivý stříbrňák než tisíc horských kázání. Peníze nemá a výnosné místo také nedostal. To zklamání! Byl pověřen správou apoštolské pokladny, odkládal si pro sebe, ale tím mnoho neposloužil svým plánům. Vydržel s apoštoly. On — apoštolem! Často se tomu musil smát. On a apoštol! Nakonec buď jak buď to musilo skončit konfliktem. Byl by býval nucen nakonec stejně opustiti tuto společnost; ale okolnosti toto rozhodnutí ještě uspíšily. Za třicet stříbrných prodal svého Mistra. Bylo to málo, ale Jidáš nesmlouval, vzal, co mu bylo nabídnuto. — To je člověk, který nyní vede četu pochopů. Dává znamení: ten, kterého políbím, ten jest to Toho se chopte a veďte jej opatrně.

nejpodlejší zrada.
Jidáš přistupuje ke svému Mistru a dutým pokryteckým hlasem pronáší: Buď zdráv, mistře! Slovo se ozvalo z ponuré sluje jeho duše — a Jidáš směle líbá Ježíše na tvář zvlhlou krvavým potem. Ježíš tak hluboce pokořený zůstává klidně a tiše stát. Neodvrací se od Jidáše. Myšlenka na nesmrtelnou duši, která vězí v tomto zpustlém člověku, jej plní bolestí a úzkostí. Jako pes chce se Jidáš odplížit, ale na svém rameně cítí ruku, která jej zadržuje zpět. Mistr se dívá do jeho zraků a tento pohled je jako výčitka a otázka. Zraky jsou někdy výmluvnější než ústa a pohledy vyčítavější než slova. Jediný pohled může rázem vypovědět celé životní dějiny, ve vteřině vyvolat nejpodlejší vzpomínky. Jediný pohled může zasadit smrtelnou ránu, jediný pohled může v jediném okamžiku povědět o všech zklamáních a bolestech. Pohled je někdy nejbolestnějším a nejsrozumitelnějším, byť i bezmocným výrazem zraněné nebo zhrzené lásky. Tak patří Ježíš na svého bývalého apoštola a praví k němu: Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka? Ale pokrytec se na něj dívá zcela lhostejně a otrle, jako na podvodníka, který nesplnil jeho pozemské naděje. Tento pohled plný lítosti a výčitek mu neříká nic, raději se odvrací, aby se něco nehnulo v jeho duši.

ježíš trpí.
Zrada byla provedena. Není pochyby, že Ježíš trpěl pro tento hnusný čin svého bývalého apoštola. Urazil-li nás neznámý, pak se dovoláme svého práva u soudce, jenž vyměří trest nebo odškodnění. Tím je záležitost odbyta. Ale urazí-li nás náš přítel, kterého jsme opravdu milovali, tehdy teprve cítíme opravdovou bolest. Rány nepřátel nás nechávají lhostejnými, ale rány přátel opravdu bolí: Kdyby nepřítel mi zlořečil, snesl bych to; ale ty, můj přítel, který jsi sedával se mnou u jednoho stolu ..., to je příliš!
Ježíš Jidáše miloval; víme to určitě, že miloval tohoto temného muže, jehož duše byla v cárech. Povolal jej k apoštolátu od jeho jednotvárného života a jednotvárné práce. Jidáš byl člověk s nespokojeným srdcem; a tato nespokojenost se zračila i v jeho tváři. Byl to člověk s očima, jež závistivě pošilhávaly po penězích; byl to člověk, který žil zcela všedním životem. Tohoto člověka musil Ježíš nalézt. Téměř nechápeme Ježíšovo jednání. Mohl přece nalézt povahy plné touhy po mučednictví, po hrdinství, ale on zvolil Jidáše. Jednoho dne řekl k němu: Pojď za mnou! Tak začal Jidáš nový život: apoštol Ježíšův, posel Mesiášův, spolupracovník Syna Božího. Nikdy by nebyl přišel sám na podobnou myšlenku. Ježíš sám se stal jeho učitelem. Jednal s ním, jako s ostatními apoštoly. Z rybáře ryb učinil jej rybářem duší. Co všechno mu. Ježíš dal, nedá se vůbec vylíčit. Že z chudého dělníka se stane král, z žebráka milionář, není tak překvapující, jako že z Jidáše se stal apoštol, vyzbrojený nesmírnou mocí konat zázraky, uzdravovat nemocné, vymítat zlé duchy, křísit mrtvé, odpouštěl hříchy. Jidáš — správce a rozdavatel tajemství Božích. Tři roky zápasil Ježíš o tuto duši. Nedal mu pokoje, neboť jej miloval. Laskavým slovem i příkladem jej chtěl získat až do poslední chvíle, i když téměř hned na začátku své činnosti musil o něm prohlásit: Jeden z vás je ďábel!

ježíš zklamán.
O duši Jidášovu zápasil Ježíš marně. Zápas skončil úplným nezdarem. Po odporném polibku odvrátil se Jidáš od Ježíše, obrátil se k němu zády. Tři uplynulé roky byly marné, marná byla všechna slova, marná byla všechna dobrodiní. Po třech letech starostí se ukázalo, že Jidáš šel svou cestou, a ta nebyla cestou Ježíšovou. Ježíš měl před sebou ďábla: Jeden z vás je ďábel!
Tři roky jej apoštol okrádal, vykořisťoval, byl u něho zcela blízko, a přece zcela vzdálen od něho. Ke všemu říkal svoje ano a amen, a přijímal mimořádné dary a dobrodiní, vymítal zlé duchy, ale svého vlastního ďábla hýčkal. Ježíš užasl, neboť byl zrazen ústy, která naučil mluvit. Tři roky se o něj staral a on jej nyní hodil přes palubu. Tři roky se choval jako přítel, a nyní se ukázalo, že to bylo pokrytectví. Tři roky bral účast s apoštoly na tajemstvích, a byl to falešný, proradný člověk. Ježíš nepřišel k Jidášovi, aby něco dostal, nýbrž aby jej obohatil. Nikdy mu neřekl zlého slova. Ale Jidášovi se nedostalo toho, co chtěl: peněz. Proto zlořečil, proto proklínal, proto zrazoval. Proto nemohl chápat, že by jej Ježíš miloval. Jemu také ani nešlo o lásku. To slovo nebylo v jeho slovníku. Jemu šlo jen o peníze. Proto také nic nechápal z utrpení Bohočlověka, jehož srdce trpělo za něho.

strašná zaslepenost.
Tak byl Ježíš zrazen Jidášem pro peníze. Jidášovi se jich konečně dostalo. Dostal peníze a odešel. Dohrál svou úlohu. Nechceme uvažovat o tom, co by z něho bylo mohlo být. Chceme uvažovat o následcích, o logických následcích vášně, kterou se dal člověk strhnout.
Dějiny vyprávějí o mnohých ztroskotancích. Ale Jidáš zůstává největším příkladem člověka, který převrátil řád věcí a tvora povýšil na místo Stvořitele. Je to zvláště také proto tak výmluvný příklad, že Jidáš se zaprodal v otroctví nikoliv člověku, nýbrž neživé hmotě. Proces posedlého vášní může u jedněch postupovat pomaleji než u druhých — ale přesto konec je vždy týž: úplné zničení. Jaké šílenství a jaká zaslepenost obelhávat se, že tvor — člověk nebo věc — může dát to, co může dát jediné Bůh: štěstí.
Jidáš žádal po penězích, co neměly a co nemohly dát. Po Kristu nežádal rozmnožení chlebů, nýbrž rozmnožení peněz. Ježíš mu neříkal nic s celou svou naukou. Jediný zázrak cd něho očekával, aby dělal nebo vyplácel peníze. Dokud by neuviděl tento zázrak, nedbal Kristova božství. Nejkrásnější podobenství jej nechávala lhostejným. Celá nauka Kristova zůstala pro něj zavřenou knihou. Celník Matouš, který na jediné slovo opustil peníze, musil mu připadat jako trojnásobný blázen. Jidáš nechal Spasitele mimo sebe jít zcela beze stopy. Nemohl ovšem peklo své duše zaměnit ve svatostánek. Jak hluboce nešťastným musil být život tohoto muže, jenž se nedovedl pro nic nadchnout, který od sebe odmítal všechny lidské dojmy, poněvadž miloval jen studený kov. Jaká to byla vášeň, která se po ledovém kovu dožadovala štěstí...
Nyní měl Jidáš tyto peníze, stál nad nimi a zaprodal jim svou duši. Byl slepý. Kde byly peníze, tam neznal práva a přikázání. Okrádal i chudé. Žádný hlas mu nebyl svatý, ani hlas jeho Mistra. Nespokojeností to nemohl vydržet, proto vyhrkl: Nemohla se tato mast prodati a peníze rozdat chudým? Ale to řekl ne proto, že mu šlo o chudé, nýbrž proto, že byl zloděj. Co bylo dáno Kristu, považoval za svoje; co bylo dáno Kristu, považoval za krádež, jež byla spáchána na něm. Tak se rozvíjela zaslepenost tohoto člověka, jenž pokládal každý prostředek za dobrý a správný, jestliže pomáhal získávat peníze, nabývat jich jakýmkoliv způsobem.

v rukou satanových.
Před žádnou podlostí se nezachvěl. Využil Kristovy důvěry a přišel do zahrady Getsemanské. Když už svou duši změnil v peklo, otevřel dveře a satan vstoupil. Jidáš jej uvítal s úsměvem na prahu svého příbytku. Ale satan nepřišel sám. Přivedl s sebou ještě jiné ďábly — pýchu, zradu, lež, nenávist, zatvrzelost. Od té chvíle byl Jidáš jako posedlý. S těmito ďábly se odebral k velekněžím. Satan držel ruku na rameně svého chráněnce, staral se, aby ho už nic nedojalo. Jidáš snil jen o penězích. Jedl a pil a ptal se chladnokrevně, jako druzí: Pane, jsem to já? To byla chvíle, kdy se vzdálil, ale potom zase přišel se svými ďábly do zahrady. A potom dostal peníze. Avšak v tom okamžiku také satan změnil svou taktiku ... Jako olovo tížily peníze ruku zrádcovu. Třicet stříbrných! Rozjímal o nich Co měl ? Ano, měl to, po čem toužil. Ale náhle mu bylo, jako by byl blesk prozářil všechna temná zákoutí jeho duše. Satan zamířil jeho pohled na Ježíše. Jidáš spatřil svého Mistra. Nejhlubší, nejpropastnější temnoty jeho zločinu se mu zjevily. Pochopil velikost a hrůznost svého zločinu. A nebylo v něm naděje, nebylo důvěry, byla jen tma venku i v jeho duši.

nešťastný konec.
Než to někdo zpozoroval, pádil Jidáš zpět do chrámu k velekněžím. Satan jej štval.
Jidáš rozhodil třicet stříbrných po podlaze chrámové a už byl venku; záclony za ním zapadly a on zmizel, zatím co síněmi doznívala jeho příšerná slova: Zradil jsem krev spravedlivou ...!
Později nalezli jeho mrtvolu. Jidáš visel na stromě a vítr kymácel jeho bezduchým tělem. Rozpukl se a vnitřnosti vystouply z něho, praví sv. Petr.
Nevím, zda ještě žila matka Jidášova, zda se přišla podívat na svého oběšeného syna. Stála-li nad jeho mrtvolou, pak asi holí zaháněla havrany, kteří se slétali, aby mu vyklovali oči. Strašná je smrt hříšníkova. Jaký život — taková smrt.
Úmrtní list Jidášův sestává ze dvou textů. Sám Ježíš a sv. Petr jej sepsali. Zní: Lépe-by bylo bývalo tomuto člověku, aby se vůbec nebyl narodil... Jidáš se zpronevěřil apoštolskému úřadu, ke kterému jej povolal Bůh, a propadl svému osudu.
Zde nutno se zastavit. Nyní máme celkový dojem o životě člověka, za kterého se nikdo nemodlí, jehož jméno děsí, jehož jméno by nikdo nechtěl nosit. Jaký dojem? Když se zamyslíme nad jeho sobectvím, vy-počítavostí, lakotou, pokrytectvím, nespokojeností, vnitřní rozervaností, nad jeho bezesnými nocemi, nad jeho stykem s ničemy, pak musíme zvolat: Jaký to život, jaký psí život!

hřích — to je klam.
Při zradě Jidášově musíme uvažovat o hříchu. Lidé hřeší. A jsou to i křesťané, kteří by mohli vést šťastný život křesťanský, ale zatím vedou život psí. Proč? Poněvadž jsou hotovi, jako Jidáš, prodat Krista za svou vášeň. Nezáleží na tom, zda se ta vášeň projevuje tím neb oním způsobem. Zda je to vášeň alkoholu nebo smyslnost, pýcha nebo sobectví. Vedou psí život. Nedej se zaslepit zevnějškem. Pod bílým zevnějškem může být černá duše. Pokud žiješ čestně, jsi šťastným člověkem a nikdo ti nemůže nic vyčítat, ani tvá matka, ani tvůj otec, ani tvá žena, ani tvé děti, ani svědomí, ani veřejné mínění, ani Bůh. Ale sotva jednáš proti svému svědomí, proti přikázáním, nutně cítíš, jak Bůh stojí proti tobě, jak ti to svědomí vytýká, jak se obáváš pohlédnout druhým do očí; cítíš, že se ti všichni vyhýbají, nic před tebou neříkají, ale ty tušíš, že tě po straně odsuzují, že si šeptají o tvých skandálech, smějí se ti a jen z chladné občanské slušnosti nemluví hlasitě před tebou. Vše je proti tobě. Hříšný život je psí život. Jsi šťasten, jsi-li pánem nad svými smysly; jsi králem.

hřích zotročuje.
Čím však je člověk, který si musí dát vše líbit od své vášně, která jej ve dne v noci drží ve svém otroctví a on musí poslouchat - která jej nutí ke všemu, co je nízké: která jej ničí, neboť po něm požaduje, aby zaprodal svou lidskou důstojnost — a on nemůže nic jiného? Nakonec pozoruje, že v něm nezůstává nic dobrého. Svaté klenoty rozbil, nejkrásnější hodnoty roztříštil, nejvyšší ideály zmařil, nejskvělejší vzpomínky svého života zaplašil. Jeden pohled jej chce zachránit, ale on se vyhýbá tomuto pohledu Hlasy minulosti se ozývají, ale on nechce slyšet. Slyší jen rozkaz ve svém nitru, divoký křik zvířete, které se v něm vášní probudilo. Jde svou cestou, cestou, kterou ho rve nerozumný živočich, cestou záhuby. Jde cestou, která není cestou Ježíšovou. Bloudí po temných svazích, po nebezpečných úskalích, mimo zející propasti. Jakýsi tajemný hlas stále zaznívá, volá jej zpět, ozývá se důrazněji, zní jako temná hrana. Člověku je, jako by jej někdo volal; jako by mu někdo neviditelný klepal na rameno. Není dne, aby vzpomínky neoživovaly. Je to spánek, narkóza, jež se ho zmocnily. Pak ale najednou něco procítá v jeho duši: vědomí hříchu, palčivé vědomí hříchu.

úmrtní list hříšníkův.
Co říci o tom, který si je vědom, že jde v cárech marnotratného syna, o pokrytci, který oslavuje křesťanství, ale zdá se mu že je strašně těžké; o člověku, který zabředl v bláto hříchu a zaprodal svou důstojnost svému úhlavnímu nepříteli; o člověku, který má duši prohnilou hříchem, rozežranou rakovinou zla a usiluje se ze všeho vylhat? Co říci o křesťanu, který své povinnosti neplní a je jen zapsán v matrice? Jeho úmrtní list je už napsán: Lépe by mu bylo, kdyby se nebyl vůbec narodil... !

hřích zaslepuje.
Prvního hříchu dopouští se člověk jaksi z překvapení. Teprve později zvykne si na hřích, dopouští se ho vědomě, pokládá hřích znenáhla za něco obyčejného, normálního, oprávněného, správného. Krok za krokem roste zaslepenost. Pojmy jsou popleteny. Člověk už nemyslí na Boha, na mravní zákon. Tak mluví necírkevní manželství: Co je proti tomu, že bydlíme spolu, máme se rádi a patříme si; nikomu nepřekážíme. — Tak je tomu v každém hříchu a ze zaslepenosti se vyvine slepota, která podle církevních otců je pokládána za největší trest. Tak je řada lidí, kteří všechno možné pokládají za samozřejmé. Poukazují na okolnosti, na slabou přirozenost, na nemožnost odporu. Na začátku se dopouštějí hříchu s úzkostí, s chvěním, s hrůzou; později se uklidní, přemluví své svědomí a nakonec hřeší zcela klidně. Hřích se stává pro ně přirozenou nutností. Ze Bůh je urážen, o to těmto lidem nejde. Nestarají se nic o budoucnost, o své postavení, o čest své ženy a svých dětí, o starost svých rodičů, o zdraví své a svých svěřenců. Nedbají ani věčnosti, která pro ně bude znamenat peklo. Z pekla svých vášní a svého hříchu přejdou ve věčné peklo svých muk.

hřích činí nenasytným.
Zaslepenost vede k úplnému zotročení. To ví každý, kdo povoluje vášni. Musí si dát líbit všechna pokoření, ponížení, ač by z odporu k sobě raději spáchal sebevraždu. Peníze, alkohol, požitky — to vede k barbarskému svědomí. Takovému člověku není nic svatým. Každá taktika je mu dobrá, jen když přináší užitek a požitek. Je to taktika třiceti stříbrných. Za maličkost, za hříšné uspokojení zničí rodiny, vykořistí vdovy a sirotky, ubohé dělníky, použije nesvědomitých advokátů, padělá podpisy; přijímá mzdu Jidášovu a tak otvírá své srdce satanovi, který přivádí ostatní ďábly. Jeden hřích vyvolává druhý.

hřích činí posedlým.
Po čase takoví lidé jsou posedlí. Satan se šklebí v pozadí jejich zraků. Jejich srdce se stalo peklem. Nenávist k Bohu je stravuje, ani myslit na něj nechtějí, vyhýbají se rozmluvě a úvaze o něm. Jidáš se stává jejich patronem, ochráncem jejich světcem. Postaví mu i sochu. Takoví lidé nevystupují ]en v běsovských románech. Svět je jich plný, ale navenek činí se hezkými. Nejsou to jen obílené hroby, jsou to obílená pekla.

zklamaní je velké.
Až konečně dříve nebo později rozčarování přijde. Dívají se na třicet stříbrných. Mládí uvadlo, věčnost se objevuje, člověk se táže: Co jsem měl z toho svého života ? Byl to omyl, blud, klam, musí doznat. Nic jiného. Má leta jsou pryč, život je pryč, radovánky jsou pryč a zbývá vypálená, vybuchlá sopka. Zbývají výčitky svědomí, rozervanost, pohrdání sebou, zoufalství, provaz, revolver, sebevražda. Hra s hříchem, s vášní je hrou se smrtí.

bůh zůstává výtězem.
Člověk prchá od Boha. Peníze, vášeň, závist, nenávist vítězí. Ale jenom zdánlivě. Nějakou dobu může člověk dělat, co chce, co se mu líbí. — Ale nakonec Bůh přece zůstává vítězem. Když se Jidáš vzdálil, předstoupil Ježíš před své nepřátele a tázal se jich, koho hledají. Odpověděli mu: Ježíše Nazaretského! Ježíš řekl: Já jsem to! A všichni padli na zem a nemohli se ani pohnout, dokud se mu líbilo. Bůh jediný vítězí. Já jsem, který jsem! To je jeho poslední slovo. Lidé mají činit, co Bůh chce; ale mají svobodnou vůli a mohou konat, co sami chtějí. Znají zákon. Ale Bůh zůstane nakonec věčným vítězem.

bůh zvítězí ve svůj den.
Jednoho dne přijde konec. Začne věčnost. Pak Bůh opět vynese svůj soud, svůj rozsudek nad celým světem. Bude den odměny a trestu. Den účtování. Promluví spravedlnost a její výrok bude definitivní, neodvolatelný. Milí přátelé, Bůh je na cestě, aby vyčistil svět... To bylo jedno celé kázání sv. faráře arského. A tato jediná věta stačila a působila tak mocně, že jeho zpovědnice byla obležena.
Budou jen dvě třídy lidí po soudu. Budeme v den soudu poznamenáni jako vyvolení, nebo jako zavržení. Ale tento soud je v našich rukou. Poslední slova umírajících nebývají větší, než byli oni za svého života. Smrt je ukončením života a má proto ráz celého životního díla. Může se stát, že zde na světě někdo přebíhá stále z jednoho tábora do druhého, ale jednoho dne jej zastihne smrt a on zůstane tam, kam došel. Jako podťatý strom. Rozhodnutí věčné se uskutečňuje v čase a člověk téměř ani neví, zda kráčí ke světlu či k temnému hrobu. Jak daleko nebo jak blízko jsme propasti?

bůh nás volá k návratu.
Uzavřeme toto strohé rozjímání. Když Ježíš praví: Příteli, proč jsi přišel? Pak je to volání milosti. Jaký obraz! Dobrý Ježíš naproti hrubému padouchovi, něžný Mistr naproti ničemnému zločinci. Nikdy jsem nečetl něco dojemnějšího nežli toto jemné a tiché slovo v zahradě Getsemanské: Příteli! Ježíš to praví bez odporu, bez strohosti, připraven Dokládat zločin za omyl, za nedopatření, za opomenutí, ochoten odpustit a zapomenout. Nic neškrtá z minulosti. Jidáš je přítelem, jako dříve. Příteli! To je volání milosti. Ale v Jidášovi je všechno mrtvo. Jeho vnitřní život zemřel. A před Ježíšem stojí postava zrádcova se šklebným obličejem. Jeho zrak lhostejně snese pohled Ježíšův.
Nad lidmi vládne věčný Bůh a oči Boží patří na lidi. Bůh vidí každého člověka, jak jde svou cestou a žije svůj život. Bůh udržuje existenci člověka. V hlavě člověkově vznikají myšlenky, v jeho srdci rostou vášně. Jako bubliny odtrhují se od temného dna jeho bytosti a stoupají vzhůru. Bůh to vidí. Různé pudy a vášně zmítají člověkem. Duše a tělo zápasí. Ta nejhlubší podstata lidské bytosti je sebeláska, která umírá teprve za čtvrt hodiny po naší smrti. A tato sebeláska se vrývá do naší bytosti dvojím spárem: spárem pýchy a smyslnosti. Bůh vidí vše, jak klesáme. Bůh k nám promlouvá: Proč jsi, příteli, přišel?

bůh chce život, nikoliv smrt.
Uslyšíte-li dnes hlas Boží, nezatvrzujte srdce svá. Kolem nás se ozývá tolik hlasů. Hlas světa, hlas vášní, hlas pokušení, hlas lidí, hlas knih... Ale zvláště nás obklopuje hlas Boží, Tento hlas volá zvláště hříšníka: Příteli! Když po letech hříchu se vynoří náhle myšlenka o pomíjivosti všeho, to milost volá: Příteli! Píseň o Kvítku, který vypučel z růže v chladné zimní noci: Z Růže Kvítek vykvet nám — vyvolá řadu vzpomínek na šťastné mládí a myšlenky nutí k návratu do domu otcovského, k živé víře. To hlas milosti stále volá: Příteli! Jiný zabloudí do kostela a slyší jediné slovo, které změní celý jeho život. To není náhoda. To opět milost volala: Příteli! Byl volán. Každý je volán. Také ty jsi volán: Příteli! — Odpověz: Mluv, Pane, neboť slyší služebník tvůj!



III. JE LÉPE, ABY JEDEN ČLOVĚK ZEMŘEL ZA CELÝ NÁROD


město.
Zde stojí dlouhé řady domů nehybně. Slunce hraje po jejich střechách, večer jsou temné. Za dne se zdá, že se smějí, za noci se zdá, že spí. Jsou zde dlouhé ulice, lidé jimi procházejí, mizejí za rohy ulic, od rána do noci. Ulice jsou pusté, prázdné, pryč jsou lidé, pryč jsou velbloudi, pryč jsou osli. A druhého dne proudění začíná znovu. Celý mechanismus se pohybuje znovu. Denní zákon se naplňuje. Práce začíná: lidé se objevují, mluví, kupují a prodávají, chodí, zastavují se, stojí, jedí a pijí. Dělá to dojem, jako by měli prázdné hlavy,-jako by byli loutkami. Z pouště přijíždějí beduíni, u chrámu zapalují oběť. Velekněží v nádherných rouchách se pyšně procházejí po nádvořích chrámových. Noc zastavuje tento mechanismus. Je to divadlo. A když je večer, padá opona. Klamavý je tento neosobní strojový chod města. Ale za svými zraky má každý svá tajemství, své vlastní myšlenky. Brzy se vynoří, brzy zapadnou, hned mají tu, neb onu podobu a snují se ve hlavách jako nekonečné tkanivo. Každý, ať velký či malý, má svou myšlenku, která jej drží a neopouští, která jej pronásleduje, strhuje, štve, která mu vynucuje úsměv na ulici nebo ve spánku, která zatemňuje jeho zrak a stravuje jeho jazyk. Tento žebrák u chrámových dveřích má svou myšlenku. Jakou? Kdo ji může znát? I malomocný jde za svou myšlenkou a jeho myšlenka jde s ním. Doufá v uzdravení? Doufá, že Učitel nazaretský půjde mimo něj? Má svůj sen A beduín vedle svého velblouda? Také on má svou myšlenku. Všichni v tomto městě mají svou myšlenku. Také Annáš, také Kaifáš, velekněží, zákonici, také farizeové a rabíni.

annáš a kaifáš.
Tento Annáš už je starý. Celé hodiny prosedí ve svém křesle. Někdy vážně skloní svoji vznešenou hlavu vpřed. Přemýšlí a vrásky na čele jsou hlubší. A Kaifáš? Ten má hlavu diplomata. Nemluví mnoho. Ale jeho rysy jsou občas velmi ostré. Vypadá jedovatě, ale také vypočítavě, lstivě. Ano, ano, jednou dobytá posice znamená veliký majetek, znamená moc, důstojnost, vážnost. Věhlas je sladký. A pokud člověk žije, sní o slávě. Plány jsou plány. A ty nemohou být zničeny takovým neškodným bláznem. Vidí toho muže před sebou. Ale čím jen tak působí na lidi? Co má ten člověk ve svém oku ? Dělník z Nazareta! Ale má moc, mluví jako moc mající. Říká, že je Mesiášem, Synem Božím. A národ jde za ním. Celý národ jde za ním. Jaká bude politika budoucího království? To je myšlenka Kaifášova: Muž, který jej pronásleduje, který jej neopouští ani ve dne, ani v noci. Tento muž se svou nezdolnou silou, se svou nedotknutelnou čestností. Kdyby se aspoň jedenkrát dopustil nějakého zločinu, aspoň chyby nebo přehmatu. Nenávidí jej. Tak myslí Kaifáš, tak myslí Annáš, tak myslí farizeové a zákonici. Všichni mají tuto jedinou myšlenku.

kde je východisko?
Člověk v těžkých situacích hledá vždy východisko. Je jich mnoho. Ale je zvláště jedno v tomto případě: Je lépe, aby jeden člověk zemřel za celý národ. Není to nejrozumnější názor? Myšlenka se šíří, myšlenka dobývá lidi. Je lépe, aby jeden zemřel za celý národ, přikyvuje Kaifáš, přikyvuje Annáš, přikyvují farizeové, zákonici a lid.

ježíš přichází.
Obklopen vojíny, luzou, služebnictvem, je Ježíš dovlečen do síně a postaven doprostřed. Vojíni stojí kolem a opírají se o kopí. Vážné hlavy uvažují o zatčeném a měří jej svýma očima. Pak se naklánějí jeden k druhému a šeptají si své dojmy o něm. Někteří na něm utkvívají pohledy, jiní se smějí. Dlouhý Kaifáš jej pozoruje mlčky se svého křesla. V síni je napětí. Prostota zatčeného je nápadná. Není velký, není ani malý. Jeho oděv je potrhán a po-špiněn. Nerozhlíží se zvědavě kolem, nýbrž se dívá vážně před sebe, stojí nehybně, jako by byl ponořen v nejhlubší modlitbu, téměř nepřítomen. Radní páni se skvějí ve svých sametových tunikách a barevných přehozech. Jejich pláště mají ukrýt hodně nedostatků a zločinů. Ale jsou si vědomi své přesily. Dávají najevo své sebevědomí. Ježíš stojí uprostřed této nádhery, jako by zde nebyli. Nevšímá si jich. Znal nitro lidí. poznamenal o něm evangelista.

ježíš.
Směšní jsou tito lidé vedle tohoto zajatce. Ten zná jejich vnitřní prázdnotu a nicotu. Ježíš je pravda sama. Nemusí nic tajit, nic předstírat. Není jeho způsobem mluvit hřmotně. Kdyby kráčel ulicí, budil by pozornost svým klidem. Řekli bychom: Zázrak jde mimo nás. — Jeho svatost jej činila tak vznešeným. V jeho zracích září klid a mír. A v tomto klidu vidí, jaká je skutečnost, vidí hru pomíjivosti. Nikdy nestály proti sobě tak jasně pravda a lež, skutečnost a klam, jako nyní. Jeho nepřátelům se nedostává, z čeho by jej obvinili.

ježíš je bez chyby.
Celé tři roky jej stopovali, slídili po něm, pozorovali jej při každém skutku, ale nedopadli jej ani ve slově. Tah proti němu se nezdařil. Vyslali proti němu své lidi. Ale všechno bylo marné, změnilo se v jejich porážku. Jejich vyslanci jim sdělili svůj dojem: Ještě nemluvil člověk, jako tento. Sami se vplížili mezi jeho posluchače, naslouchali, dotazovali se ho a zkoumali jeho slova, ale byly to údery do vzduchu, do prázdna. Odcházívali zahanbeni, pokořeni. Nyní jej mají před sebou, je v jejich moci; nyní našli důkaz proti jeho pravdě: smrt. To už je předem stanoveno.

výslech.
Kaifáš tedy začíná plánovitě a cílevědomě Ježíše vyslýchat o jeho učení a učednících. 71 ostatních je napjato a tváří se nevinně. Výstup u Annáše, u tohoto starého marnivce, byl totiž bezvýznamný. Rozhodnutí musí padnout u Kaifáše. Odpověď Ježíšova byla klidná, jasná, bez sebemenšího rozčilení. Odpověď Ježíšova byla otázka po právním základu žaloby. Já jsem mluvil před celým světem; učil jsem stále v synagogách a ve chrámě a nic jsem nemluvil ve skrytu. Taž se těch, kteří mne slyšeli, co jsem mluvil. Ti vědí, co jsem řekl. Ani Kaifáš, ani ti ostatní nemají dost času, aby se vzpamatovali z této odpovědi. Služebník zachraňuje situaci. Políček zazní síní. Služebník, který si chtěl získat zásluhu, jej udeřil: Tak odpovídáš veleknězi? Nikdo se nezastal spravedlivého. Sebeovládání Ježíšovo je božské. Mohl služebníka srazit k zemi, ale kárá jej pouze slovem: Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž bezpráví; mluvil-li jsem správně, proč mne biješ? Kaifáš se tváří, jako by se nebylo nic stalo. Neprotestuje a celé shromáždění mlčí s ním.

ježíšova shovívavost nás zahanbuje.
Stydím se, když čtu tyto řádky. Tak často jsem se cítil uražen. Co znamená moje urážka vedle urážky Ježíšovy? Co znamená urážka vedle utrpení těch, kteří byli a jsou mučeni a týráni, vězněni za svou víru, za své přesvědčení?

svědkové.
Po této odpovědi je možno jen jedno jediné řešení: přivést svědky. Odkud? Poslední dny bylo pod rukou rozhozeno hodně peněz. Celá tlupa, která žije z odpadků, dala se získat ke lživému svědectví. Ale naučili se mu špatně nazpaměť. Byli sebráni na ulici. Nevyznali se v situaci. Mluví, jak je napadne. Kaifáš se ptá, oni musejí odpovídat, proto odpovídají. Jeden skáče do řeči druhému, až nikdo neví, co vlastně chtějí říci. Jeden viděl a slyšel to, ale nesouhlasí to s tím, co viděli a slyšeli druzí. Kaifáš se pokouší najít souvislost a výpovědi uvést ve shodu. Ale je to vylháno, že nelze mluvit o souhlasné výpovědi. Svědkové tu stojí a rozčilují se, že jim to pořádně nevysvětlili. Situace je trapná. Jediné řešení je v tom, hledat řešení u Ježíše. Nic nepravíš k tomu, co tito svědčí proti tobě?

ježíš je bez hříchu.
Ale Ježíš mlčí, slyšel všechno. Ale na tom všem, co tu bylo řečeno, není ani slova pravdy. Před ním sedí kněží a starší lidu. Ježíš jim vidí až na dno duší, jednomu, jako druhému. Jak jej to musí rmoutit, když vidí srdce svých tvorů a v nich čte všechny ty lži a pletichy, jak usilují odstranit jej s cesty. Vidí za kulisy. Vidí jejich podlé, prolhané duše těchto 71 mužů, kteří mají důstojnost a úřad v Israeli. Jak se musí Ježíšovi hnusit, tito posvěcení pokrytci, kteří se tak rozčilují, kteří se ukazují zarmouceni, kteří se rozhořčují, jako by byli uchváceni spravedlivým hněvem. Ježíš stále zachovává božský klid. Ani se nehne, poslouchá tiše. Je jediný, který nepotřebuje mluvit, neboť jeho život odpovídá za něj. Mezi těmito, kteří se Mojžíše dovolávají za svého učitele, je obžalovaný jediný, který je nevinen, který může být klidný, ač nemá kam hlavu složit, jediný, který může klidně umřít.

nestěžuj si na ježíše.
Ježíš stojí před svými nepřáteli; chtěli by jej obvinit, avšak nelze mu nic vytknout. Vlastně všichni tito lidé mají povahu Jidášovu. Šli by s ním, kdyby založil pozemské království, kdyby rozdával zlato, uvítali by jej slavnostně. Ježíš však řekl: Království mé není s tohoto světa. Proto se bouří proti Kristu. Proto se budou bouřit proti Kristu budoucí věky. To je také dnes žaloba nepřátel proti Kristu. Filosofové mu vyčítají jeho božství, politici, lidé světští jeho království. Jedni nechtějí jiného Boha než sebe, proto mu upírají jeho božství. Druzí nechtějí jiné autority než svou, proto mu upírají jeho království. Toto dvojí obvinění se ozývá proti Kristu a proti Církvi i dnes — a my sami je pronášíme, kdykoliv pohrdáme zákonem Božím. Je-li Kristus Bohem, Králem, pak je nutno přijmout jeho učení, podrobit se mu úplně, poslouchat naprosto, z evangelia učinit zákon svého života. Vášně nechtějí dojít k tomuto závěru, proto pochybují o božství Kristově, a v jeho nauce vidí nauku mudrce, velikého člověka, jehož život je životem dokonalejšího člověka. Racionalisté usilují rozkouskovat evangelium, vysvětlit zázraky přirozeně, ve Spasiteli vidět prvního učitele Judeje, jen nejskvělejšího moralistu Israelova, nejněžnějšího filantropa, lidumila, jen největšího a nejsvětějšího člověka. Všichni tito filosofové, nevěřící, politici, kteří dnes útočí proti Církvi a papežství a proti jeho moci nad dušemi, mají zájem pýchy neb zkaženosti, aby upírali Kristu jeho božství a království. Chtějí být pány svých skutků, svého ducha, svého srdce a proto opakují tutéž žalobu, jako židé. - V malém měřítku opakujeme tutéž žalobu také my. Svět nazývá Ježíše strohým mistrem. Proto se od něho odvrací. Ale povšimněme si, jakým učitelem je svět, jak je krutý. Je-li někdo bohatý, řekne svět: Ten ví, odkud to nabral! - Je-li někdo chudý: Víme, jak lehce nabyl, lehce pozbyl. - Je-li někdo pěkně oblečen: Víš, jak toho došel? Žije-li člověk ctnostně, svět se mu směje; žije-li podle ducha světa, pohrdá jím. Svět je krutý, ale klame nás, že Ježíš je krutý. Nestěžuj si na Ježíše!

vášeň je sebeklam.
Také vášeň je krutým učitelem. Vášeň, která vede ke hříchu, až člověka úplně zotročí. Jak psychologicky to zachytil svatý Augustin: Vášeň žene člověka ke hříchu; první hřích vyvolá druhý, vznikne opakování, z opakování se vyvine zvyk a zvyk se brzy změní v druhou přirozenost a tato přirozenost se stane jakousi nutností a ukuje člověku tak tuhé okovy,, že je stěží zlomí. Vášeň je krutá, ale tvrdí, že Ježíš je krutý.

ďábel lže.
Také ďábel je učitelem krutým a tvrdým, jak samo peklo, z něhož přichází. Z pekla přichází, a do pekla vede. Slibuje štěstí, ale dává neštěstí; nabízí vládu ale zotročuje. Ale lže, že Ježíš je krutý.

kristus je učitel dobrý.
Tvrdá je řeč tato, kdo ji může slyšet, volali Ježíšovi nepřátelé. Ale on přece pravil: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou. Své požadavky shrnul v jednu větu, která znamená nejvyšší lidskou důstojnost: Buďte dokonalí, jako váš Otec nebeský dokonalý jest. Ježíš je dobrý Pastýř, který sebe obětuje za své stádce. S kým jednal za svého pozemského života krutě? Petr, Jidáš, Magdalena mohou odpovědět. — A přece musí umřít.

veliké rozpaky kaifášovy.
Kaifáš byl z lidí, které Bůh povolal k nej-vyšším a nejvznešenějším úkolům, kteří však neodpověděli božskému povolání a propadli nepravosti. Zneužití milosti je hřích, který Bůh odpouští nejnesnadněji. Ti lidé, kteří ohromovali svět svou pýchou a nesmiřitelnou nenávistí pravdy, byli zahrnuti milostí Boží, ale zhřešili proti světlu a zmocnila se jich zaslepenost ducha. Kaifáš je jedním z nich. Ten soudí Krista. Žalobci jsou kněží, rozkolísaný lid, nestálý dav. Obžalovanými je ten, jenž řekl: Kdo z vás mne může usvědčit z hříchu? A žaloba proti němu? Činil se Kristem, Králem! — Ježíš řekl: Království mé není s tohoto světa. — Pohrdal zákonem! — Ježíš řekl: Nepřišel jsem zákon zrušit, nýbrž naplnit. — Zabraňoval daň dávat císaři! — Ježíš řekl: Dávejte, co je císařovo, císaři. — Usiloval stát se králem! — A Ježíš prchl, když jej chtěli učinit králem. Činil se Synem Božím! — Nečinil se jím, prohlásil se jím, je jím. — Nemiloval svou vlast! — A kdo nad svou vlastí plakal slzami palčivějšími? Kaifáš vidí, že takto nedojde k cíli. Všechno prozkoumal, ale obžalovaný je nevinen. Případ je zoufalý. Zbývá jediné východisko: osvobodit jej. Ale už je přece rozhodnuto, že musí umřít. Náhle ho napadlo nové řešení. Přikazuje ticho. Povstává, zdvihá ruku proti nebi, a klade podivnou otázku, jaká nikdy nebyla dána obžalovanému: Zapřísahám tě Bohem živým, abys nám pověděl, zda jsi Kristus, Syn Boží? Smrtelné ticho se rozhostilo síní. Napětí se vystupňovalo. Pošetilec mohl nevidět, že položit podobnou otázku, znamená, už ji rozřešit. Již nikdy v budoucnosti nebude obnovena tato otázka obžalovanému. Obžalovaný musil býti víc než člověkem, když k němu bylo tak mluveno. Jeho dřívější život musil býti silným důkazem jeho božství, když Kaifáš přišel na podobnou myšlenku. Ježíš odpověděl prostě a vznešeně: Ty jsi řekl, já jsem.

rozřešení.
Tah se zdařil. Polapil jej. Nyní má opravdu radost nad svou důmyslností. Prudce roztrhává svůj šat a hlasem o tercii vyšším volá: Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědků ? Sami jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte? - Najednou vyskakuje do půlkruhu 71 mužů, 71 soudců, 71 zapřísáhlých nepřátel. Křesla padají, po stěnách poletují jejich stíny. Síní to burácí: Hoden je smrti! Pak se soudcové opět zahalují svou vážností a sebevědomě odcházejí ze síně. Publikum se uklání. Vykonali těžkou práci.

naše věrnost k ježíšovi.
Ježíš musí umřít. Není zde nikoho, kdo by se ho zastal. Nejsou zde ani jeho apoštolově, ani jediný přítel, který by k němu pronesl slovo útěchy. Kde byli jeho přátelé? Nemohl přijít aspoň apoštol Jan? - Přistupme aspoň my; přes dálku věků se přihlasme ke Kristu, k těm, kteří chtějí snášet s ním jeho úděl. Osvědčme Kristu svou věrnost. Zde je naše místo právě v tomto okamžiku. Není po nás žádána oběť života, ale věrnost v malém, v plnění základních křesťanských povinností.

křesťanství činem.
Ke Kristu se přihlásili první křesťané. Zůstali mu věrni, i když bylo po nich požadováno sebe více obětí. Svou věrnost dokazovali i smrtí, bylo-li potřeba. Stařec Polykarp prohlásil, když mu nabízeli život, od-padne-li od Krista: Přes osmdesát let jsem sloužil svému Spasiteli, a nic zlého mi neučinil ; jak bych se mohl rouhat svému Bohu? A prolil svou krev za Krista. Tak daleko, až k svědectví krve šla věrnost prvních křesťanů. Co my dovedeme Kristu obětovat? Jak my mu dokazujeme svou věrnost? Nejsou to jen slova? Křesťanství činem v životě soukromém a veřejném! Plnění nedělní povinnosti! Svátost pokání aspoň jednou za rok ... Ostatní povinnosti. Zastat se svého přesvědčení, veřejně je vyznat, působit apoštolsky ve svém okolí dobrým slovem, dobrým příkladem ...

je bůh spravedlivý?
Ve světě se děje bezpráví. Zůstane to všechno bez trestu? Smí člověk dělat, co chce? Boží spravedlnost dojde ke svým právům. Spravedlnost pracuje mlčky. Ale toto mlčení Boží spravedlnosti je strašné. Tiše roste vina hříšníkova. Je hrozné, co se v tichosti děje v jeho duši. Žije, raduje se, baví se, směje se. Pak najednou přijde čas, opona je zdvižena před Boží spravedlností a celý život se ukáže jako příšerná komedie. Co jsou lidé? Nejsou tím, čím se zdají, když se smějí, když jsou opěvováni! Člověk je tím, čím je před Bohem, před spravedlností Boží. Ostatní všechno nemá smyslu. Hodnota jeho života je, a musí býti vážena jen spravedlností Boží.

soud boŽÍ.
Ježíš prohlásil Kaifášovi: Uvidíte přicházet Syna člověka na oblacích nebeských. Přijde soud. Na soudě se objeví každý takový, jaký je. Mlčení spravedlnosti není mlčením slabosti, nýbrž mlčením síly. Čím déle Bůh mlčí, tím přísnější bude soud. Jaký bude pro nás tento soud, co řekne? To je otazník. Stanoveno je lidstvu jednou zemřít a potom bude soud. Všichni se objevíme před soudním stolcem Kristovým, jemuž Otec odevzdal všechen soud. A jeho soudní výrok bude jen dvojí: »Pojďte, požehnaní Otce mého, a vládněte královstvím mým! -Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného ! - Který výrok chceš ty? Kdybychom sami sebe soudili, nebyli bychom souzeni.

ježíšova starost o nás.
Soudní zasedání skončilo. Vojínové odvádějí Ježíše. Bude to pro něj strašná noc. Noc hrozných muk: Ježíši, pověz nám, kdo tě udeřil? On však mlčí a modlí se. - Zní to snad divně, ale na tento večer, na tento výjev musím myslit, když večer v rozhlase zaslechnu: Dobrou noc. Musím mysliti na Ježíše, na tuto jeho noc. Noc je plná hříchů a zloby. Před námi je město. Mnozí lidé opouštějí své domy, provázeni svými pudy a vášněmi. Jdou za hříchem. Hynou lidé, hynou duše. Brány věčnosti se otvírají a zavírají. Hudba hraje. Ve tříčtvrtním taktu umírají duše: Bůh je urážen. Dobrou noc! To je pozdrav, který posílá Ježíšovi hříšník ... A zatím ve všech kostelích, ve všech svatostáncích v nejhlubších temnotách se chvěje srdce Ježíšovo o věčný osud lidí, každého z nás.



IV. NEZNÁM TOHO ČLOVĚKA


petr před nerozřešitelnými záhadami.
Hvězdy stojí vysoko na nebi. Jerusalem spí. Jen málo lidí prochází ulicemi. Četa vojáků s pochodněmi jimi pochoduje. Domy se zvolna vynořují z temnoty, a zase v temnotě mizejí. Velitel čety dává rozkazy. Chvílemi zní pusté klení. Lidé procítají a zase usínají. - Sotva četa vojínů vstoupila do paláce Kaifášova, už se za rohem ulice objevuje Petr. Domluvil se s učedníkem, který byl znám v Kaifášově paláci, aby směl vejiti. Petr vyhlíží unaveně, jako by již celé noci nebyl spal. Byl najednou vyhozen ze svých kolejí a nyní nemůže zjistit situaci. Těžký kámen leží na jeho srdci... Je zamyšlený a roztržitý. Zdá se mu, jako by byl v bludišti. Petr nezná život, nezná sebe. Je celý popletený, aby si mohl složit přesný účet o tom, co se děje.. Nenalézá pro to slov. Všechno se to tak prudce řítilo. Napadají ho slova, která padla. Předpovědi Mistrovy. Stále musí na vše myslit. Ta ponurá zahrada. Ve stínu olivovníků klidná postava Mistrova, pak vojáci, kteří se na něj vrhli, jej spoutali a odvedli. A Mistr to vše dovolil. Jak je to možné! Co se to jen s ním stalo? Jak by náhle všechna jeho moc byla mu odňata. A než si to Petr uvědomil, už Ježíše odváděli. Nyní jde ulicemi za nimi, se svými myšlenkami, jako by kráčel vichřicí. Jakýsi temný pocit, jako vzpomínka na neurčitou předpověď, jej na okamžik vytuto minutu a chvěje se; každá minuta žirušuje a děsí. Je tak dobromyslný, tak statečný, ale horká hlava, hned nadšený, hned zase skleslý. Když Ježíš kráčel po jezeře, sám hned vyskočil z loďky a kráčel též po vlnách. Ale sotva zpozoroval blížící se velkou vlnu, přepadla jej úzkost a začal tonout. Takový už je - hned prudký nadšenec a hned zase zachmuřený škarohlíd. Je s to plakat při pohledu na dítě a také zavražditi člověka. Zuřivě se vrhá na celou četu vojska, ale v minutě již prchá s ostatními. Nyní se vrací zpět. To je Petr s přednostmi i slabostmi své povahy.

kníže apoštolů v nebezpečí.
Co se to nyní zase hrozivě vznáší nad jeho hlavou? Před palácem Kaifášovým je hluboké noční ticho. Petr čeká, až se objeví učedník, který jej zavede dovnitř. Chodí sem a tam. Slyší znít ulicí své vlastní kroky. Za každou cenu by chtěl vědět, co se děje v paláci. Chtěl by vidět Ježíšův obličej. Co s ním je? Hledí si vysvětlit tajemství, proč Ježíš po druhé své nepřátele neodrazil? Co pro něj znamená četa vojínů? Ale kdo ví, co ještě zamýšlí. Jedná vždy jinak, než myslí lidé. Petr čeká netrpělivě, až se brána otevře. Stojí před prahem, a prahne zvědavostí. Nemyslí na nic jiného. Předpověď zapření je zapomenuta. Aspoň na to nemyslí. Výstraha je pryč. Dojmy se střídají, jako stíny. Přicházejí a odcházejí, odcházejí a přicházejí. Nehledí vpřed, ani vzad. Žije vota je událostí. Jeho život je řadou protikladů; život určený okamžikem. Přisahá, mává mečem, prchá, vrací se. Všechno koná celou duší. Nyní stojí před branou paláce. Tam ho něco čeká, něco strašlivého. Je to hned za dveřmi, zcela blízko. Ve dvou minutách se ho to zmocní, dá jiný směr jeho životu... Kdyby mu byl Ježíš vzkázal ze soudní síně: Už ve dvou minutách mě zapřeš, byl by protestoval: Každý druhý ano, ale "já? Nikdy! Sám neví, že je s to v půlhodině dvakrát dokázat pravý opak. Před branou stojí Petr. Nezaujatý člověk, bezstarostný, bez nejmenšího zlého úmyslu, se srdcem nevinným, jako dítě; je pln své nenapravitelné sebedůvěřivosti, nezvratně přesvědčen o svých dobrých úmyslech, se srdcem, které chce dobro celému světu. Za branou číhá neštěstí. Je vzdáleno od něho sotva minutu. Je skryto v zástupu lidí, ve spletitosti okolností, v jediném slově a náhodě. A když se splní všechny předchozí podmínky, pak propukne, jinak ne. Malá brána dělí dva světy: bezstarostnosti a rozčarování. Jediný krok přes práh. Jestliže Petr myslí, pak musí vědět, že se dostává do společnosti, která jej určitě pozná. Vždyť on to byl jediný, ta horká hlava, který se na ně vrhl se svým mečem. Ale Petr na to nemyslí.

rozhodující krok.
Petr se prochází před branou svého neštěstí. Železná závora náhle povolila. Petr si přitáhl k tělu plášť a kráčí přes práh. Vrátná se na něj ostře podívala: Nejsi také z jeho učedníků? Srdce zabušilo knížeti apoštolskému: Já?, co tě napadá, odpovídá krátce a nevrle. Rozhořčeně potřásá hlavou a jde dále. Jen malá lež z nouze, myslí si; co je tomu děvčeti po tom! Petr přešel práh a je za branou. Neštěstí, jež tiše odpočívalo za branou, se pohybuje a jde s ním. Petr jde na nádvoří. Je zima. U plápolajícího ohně je veselo. Tam u ohně se ohřívají služebníci. Druhý učedník již Petra předešel do soudní síně. Petr jej následuje.
Ale nedojde až tam. To neštěstí, které naň číhalo za prahem, jej pronásleduje až sem. Jiná dívka přichází a jde mimo Petra. Jak ? neznámý obličej zde v nádvoří? Vrhne na něj ostrý pohled sevřenými víčky. Tys byl také s Ježíšem Nazaretským ? — Zas jedna myslí si Petr, a co jí je po tom? — Osobo, nechápu co mluvíš? A jde dál a myslí si:
Co se tak o mne starají tito lidé? Už je u hranice... Vplížil se mezi služebníky a vojáky a ohřívá si ruce nad ohněm. Vtom se probudil kohout a zakokrhal. Petr jej neslyší. Pěkně jsem se probil, myslí si; kdyby mu někdo nyní něco řekl, že zapřel více nebo méně svého Ježíše, odpověděl by mu bez pochyby, že o zapření nemůže býti ani řeči. Ze jenom šikovným způsobem se dostal do paláce a nic víc. Co je lidem po tom? Mohli mu zakázat vstoupit, ale jinak se jich to netýká. Tiše a klidně se usmívá sám sobě, svému dobrému nápadu, a stojí mezi vojíny a naslouchá jejich vtipům. Jedná se o události dne. Ale najednou mu klepe někdo na rameno, ostře se na něj dívá a užasle praví k okolostojícím: Tento patří také k jeho učedníkům. Vytrženi ze svého rozhovoru obracejí se všichni k Petrovi a měří ho svými pohledy. Petr je nyní opravdu ohromen a po třetí důrazně opakuje: Ne, vůbec jej neznám. Opět přihlíží služebná. Snad se klame, a odchází. Rozhovor pokračuje. Petr se stal neklidným. Jeho opětované výslovnější zapření jej znepokojuje. Pocit neklidu a nesprávného jednání jej dusí. Děsí se hrubosti těchto lidí, kteří jsou všeho schopni. Kdoví, zda by ho na konec nezavřeli a netropili si z něho žerty. Už na sebe upozornil a služebníci ho nepouštějí z dohledu. Musejí se na něho pamatovat ještě ze zahrady Getsemantské. Jeden z nich najednou povstává, jde k němu a praví: Nebudeš přece zapírat, tys s ním byl též. Petr je nyní ztracen. Cítí, jak pot úzkosti mu vyvstává na čele a jak se mu chvěje srdce. Rysy jeho tváře ztuhly, v očích se mu zatmělo zlostí a úzkostí. Nevidí východiska, je v pasti. Zmateně se rozhlíží a za hlubokého napětí zdvíhá dva prsty nad svou hlavu a přísahá za hlubokého ticha: Neznám toho člověka.

poznání a lítost.
Vtom slyší Petr pronikavý hlas kohouta. To kokrhá již po druhé. A zároveň v tomtéž okamžiku jde Ježíš mimo a dívá Se na Petra. A Petr? Je to srdeční mrtvice, či srdeční záchvat, nebo rána do hlavy? Předsíň, nádvoří, vojíni, služebníci, všechno se mu to zatočilo, v očích se zatmělo. V nejhlubší temnotě jeho vědomí se odpoutala strašná hořkost. Vzpomíná si na předpověď: Než kohout dvakrát zazpívá, třikrát mne zapřeš. Nyní je na nádvoří sám. Vojíni odešli. Z dálky se ozývá hluk; ale apoštol stojí stále na tomtéž místě; ruku na hlavě, hluboce skloněn. Tak plynou minuty. Zvolna napřahuje levici a chápe se sloupu, nohy mu vypovídají službu. Stojí tiše, pak se chápe druhého sloupu, jde dál, krok za krokem, jakoby ztracen v příšerném vidění. Na prahu se zastavuje, ohlíží se zpět k místům neštěstí a pak mizí rychle v noci. Není zde svědka. Petr si zastírá obličej rukou a velké slzy padají na zem z jeho očí. A vyšed, plakal hořce.

osudný práh.
Petr před prahem, Petr za prahem. To jsou dva rozdílné životy, to jsou dva lidé ... Petr před branou. To jsou dlouhé dějiny tří let, dějiny bezstarostné duše. První setkání s Ježíšem jednoho zářijového rána. Nebe bylo modré, moře tiše šumělo svou píseň. Ptáci poletovali vzduchem a mračna odplula daleko. Tehdy zazněla výzva: Pojď a viz! Tentam byl člun, sítě odhozeny na hromadu. Začíná nový život, a zvláště nové štěstí. Šťastný člověk! To bylo jako zázrak. to byla předpověď: Ty jsi Simon, syn Janův a budeš se nazývati Petr, to je skála. K prostému muži z Galileje bylo proneseno toto slovo. Rybí šupiny utkví valy ještě na jeho šatě, jeho vlas byl ještě zcuchaný jezerními vichřicemi, ruce byly mozolnaté tvrdou prací. Co se to s ním stalo po těchto slovech? Tímto slovem byl najednou prostý rybář postaven do středu dějin. Potom začal žít ve společnosti Mistrově. Jak jej miloval! Jaká to byla dobrota, něha. Nevycházel z úžasu. To bylo jako sen. Později byla věta doplněna: Blahoslavený jsi, Simone, synu Janův! Ty jsi Petr a na té skále zbuduji Církev svou, a brány pekelné jí nepřemohou. Tobě dávám klíče království nebeského; cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoliv rozvážeš na zemi. bude rozvázáno též na nebi... Petr tu stál zdrcen. Klesal pod nesmírným břemenem: skála, Církev, klíče nebes! Nemohl pochopit. Svýma dětskýma očima si brány nebes představoval, jako brány chrámu. Jiných neviděl. Stál zde se svýma upracovanýma rukama, se svou osmahlou tváří a naivníma očima. I nyní chápal jen napolovic. Bylo to něco velikého, to cítil, ale zvláště jej ovládala nesmírná láska k Ježíšovi. Chopil se Ježíšových rukou a mlčel. Sel vedle něho. šel s ním, šel za ním. Žil tak den za dnem a dni nepozorovaně letěly. Dřívější starosti všedního života zmizely. Mistr všechno splnil. Ale poslední dny přinesly změnu, takové divné výstupy. Byla k němu pronesena tak strohá slova, dokonce i výhrůžka. Pak nezapomenutelná hodina poslední večeře. Co se tu dálo, ta divná nálada, nedávalo mu chvilka pokoje. Ta poslední slova, která ke svému milovanému Mistru pronesl: Pane, pak umyj nejen nohy, nýbrž i ruce a hlavu! Rozčileně se tázal: Jsem to já? Jak ho ujišťoval: I kdybych měl jiti s tebou na smrt, nikdy tě nezapřu! V kritickém okamžiku bránil svého Ježíše. Potom však prchl. Takový byl Petr jako člověk s dvojí duší: s duší jako bouře a s duší jako dítě. Bylo v něm více náladovosti, než hloubky, více citu, než přesvědčení. Nebyl ještě vyzkoušen. Příliš důvěřoval sobě, málo Bohu. Scházelo mu mnoho, ale dosud se mu nic nestalo. Tak stál před prahem Kaifášova paláce. Za hodinu stál už opět za prahem. Ale byl to jiný člověk, byl to jiný Petr. Byla to skála, která je roztržena mrazem, byl to Petr poražený, oněmělý, mlčící, zoufalý, Petr zhroucený, s rozdrceným štěstím, s pustou duší, se stále se opakující otázkou: Co jsem to udělal? Petr, který by byl chtěl věřit, že to není pravda a přece to byla pravda. Jiný člověk o dvacet let starší stále se svou otázkou: Co se to jen stalo? Jak jsem to mohl učinit tomu, který mne tak miloval ?

rozhodující hodina.
Také v našem životě bývá práh a každý z nás stojí jednoho dne před ním. Dříve, nebo později může učiniti krok. Před prahem je štěstí dobyté starostmi, snad i bolestmi, ale štěstí. To je doba klidného a spokojeného svědomí, doba, kdy může říci: Bůh mne může zavolat kdykoliv, nemám si co vyčítat. Výčitky nezaryly své spáry do svědomí. Duse zpívá. A po třech letech se setkávám opět s tím mužem, jehož duše zpívala štěstím, na smrtelném lůžku: pokusil se o sebevraždu. Život, jeho život se mu zprotivil. Překročil práh a kam došel? Jaké zničení a zpustošení! Sestupme ještě hlouběji k tragédii lidského života. Většina těch, kteří čtou o pádu Petrově, volá: Bože, jak je to možné, že tento člověk klesl? Strašlivě se klamou. Museli by říci: Ten člověk musil klesnout--Rozvažme jeho případ! Dostal se mezi lidi, mezi něž nepatří, mezi nimiž se nedovede bránit. Jestliže tito lidé vědí, že patřil k učedníkům Ježíšovým, že to byl on, který ho chtěl bránit, pak jej nečeká nic dobrého. Bude-li tázán, bude určitě zapírat. Byl varován. Ježíšův prst se zdvihl varovně: Ještě této noci mne zapřeš! Bděte a modlete se. Nemodlil se, nebyl na to připraven. Petr musil klesnout. Člověk zvědavě pátrá očima, kdy se brána otevře, co je za prahem. Je to lákavé. Jak je zvědavý, srdce se mu chvěje. Konečně vpřed! A potom? Zdaž nebývá týž průběh ?
Život-to láká mnohé. Život, volají snivě mnozí. Po čem touží, není určité, ale jen toho dojít. Pro ženu je to někdy krásná večerní toaleta nebo šňůra perel. Služebná sní o přepychových pokojích světského filmu. Pro chudého je to výnosné postavení.
Prostého člověka okouzlují tajemství velkoměsta. Pohled do novin, vášnivé divadlo, nalíčené divadelní krasavice — to všechno vyvolává představy o dobrodružstvích života. Všichni lidé stojí před prahem. Jeden toužebně, druhý zvědavě, třetí nepokojně, jiný bázlivě. Chtěl bys je odvrátit? Marnost je to, marnost, voláš k nim. Nedbají. Jsou na okamžik spokojeni. Hrají si s nebezpečím. Vědí, že v jedné minutě mohou prohrát více, než se dá získat za dvacet let života
A přece toto nebezpečí je láká. Není to obvyklý pád hráče v karty? Není to obyčejný román muže; jenž si dovoloval více pozornosti k služebné své ženy? Není to obyčejná historie kapesního zloděje, který později skončil tím, že začal vraždit? Tak to postupuje. Dramatu vraždy často předcházívá drama lásky; smrtící rána začíná lakotou. Když zhouba je dokonána, ptají se lidé udiveně ve svém neštěstí: Co jsem to udělal? Jidáš a Petr šli touže cestou. Dali se oklamat. Ale nakonec se Jidáš oběsil, Petr však litoval... Oba byli k smrti nešťastni. O tom mne nikdo nepřesvědčí, že byli šťastni. Štěstí, to je něco jiného! Druzí lidé šli touže cestou. Dali se oklamat, snad byli šílení, zpívali, bavili se, užívali, byli opojeni, ale šťastni nebyli. Vždy přišel okamžik, kdy se ozval hlas, který volal ze zapomenutého světa a oni se rozpomněli bolestnou vzpomínkou. Zena se vrací ke svým dívčím letům, do rodného domu. To bylo štěstí. A muž vzpomíná na manželku, kterou opustil. První svaté přijímání! Jak ubohé, bědné ostatní chvíle vedle těchto květů. Pudr se stal popelem. Opona padá, hra je dohrána. Zbývají jen slzy, hořké vzpomínky. Tragédie těch, kteří šli cestou Jidášovou nebo Petrovou, končí dotud stejně.

protože scházela bdělost a modlitba.
Příčina? Ježíš kázal Petrovi ve dvou slovech. Ta jsou zárukou štěstí: Bděte a modlete se! O tom, kdo to nečiní, musíme říci: Ten padne na cestě, ten musí klesnout. Bdi nad svým okolím. Svět je nebezpečný. Tu může číhat pokušení a tvůj pád v podobě mladého muže, mladé ženy, v podobě peněz, pohrdlivého slova, uměleckého názoru. Tak přijde mladík do společnosti, kde se všemu smějí, ze všeho si tropí posměch. Studenti mluví o literatuře, čtou zakázané knihy. Dáma vede do salonu a prohlašuje: Chápete, že můj salon není kostel. Taneční večírky bývají často veřejnou příležitostí k porušení manželské věrnosti. Kavárny, divadla, kina — to všechno je prostředí, v němž žiješ, které ti je nebezpečné. Bezpochyby hynou denně tisíce duší. To je svět, na nějž by se dalo napsat slovo Dantovo: Kteří vcházíte, zanechte vší naděje!
Bděte nad svými smysly! Neštěstí číhá v malém koutě! Z otevřené knihy vyskočí náhle ďábel; démon číhá pod květinami nejedné krásné povídky. Jediný pohled, jenž nás zastihne, je často ranou smrti. K zapření Krista je potřebí tak málo. Jen malá dávka dynamitu zničí celou budovu. Nemůžeme beztrestně prohlížeti každé album uměleckých obrazů. Bděte nad smysly! Rodiče, bděte nad smysly svých dětí! Nevystavujte je nebezpečí ulice, buďte opatrní ve svých hovorech; zavřete své knihovny, své časopisy, své noviny, dejte pozor na jejich přátele, přítelkyně. Bděte!
Duše Kristova nás musí posvětit. Duše Kristova bez hříchů a plná ctností. Ale mnozí se nemodlili. Ani jednou neklečeli, nezatoužili po duši Kristově, jsou duši Kristově cizí. Našli duši světa, dech satanův, vdechnutý do stvoření Božího: Žádostivost. Hnali se za věcmi stvořenými, pomíjivými a zapírali Boha: Neznám ho. Uvažme to, jestliže nebdíme a nemodlíme se, můžeme všude zahynout. Všechno, co je na zemi nebem, může se stát peklem. Nej-zbožnější rodina může zničit naše štěstí. Můžeme být čistí jak andělé a už mít jen krok na věčnost, a ještě můžeme klesnout; mládí je nebezpečné, stáří nepřináší ochranu. Ani naše dary, neb vlohy nás nezbaví povinnosti bdělosti. Sklon ke zlu zůstává stále. Odpovědnost roste s velikostí propůjčených talentů. Veliký rozum bývá příčinou velikých poblouzení. Nezahrávejme si s životem. Někteří lidé spatřují ve hříchu jen špatné jednání. Ti se mýlí. Hřích je odboj proti zákonu, rána proti životu, který odpovídá celým organismem…. Drtí nás. Neplněné zákony se mstí; život se mstí.

u ježíše je vždy odpuštění.
Mnohý snad řekl: Ano, ovšem, je tomu tak, ale co nyní? Pohlédni na Ježíše v soudní síni. Zatím, co stojí před soudním dvorem, vidí celý svět se všemi podrobnostmi. Vidí také Petra. Slyší: Neznám toho člověka. Políčky vojínů nebyly ničím proti těmto slovům. Petr jej nezná? A mluví o něm jako o cizinci, jako o muži, kterého viděl jen jednou. Ježíš se dívá na Petra.
Jiná scéna: Je zase zářivé ráno na jezeře. Ježíš tam stojí s Petrem. Zavolal jej a nyní s ním rozmlouvá: Simone, synu Janův, miluješ mne více než tito? Pane, ty víš, že tě miluji! Šimone, synu Janův, miluješ mne více než tito? Pane, ty víš, že tě miluji! Šimone, synu Janův, miluješ mne více než tito? Tu Petr zesmutněl a vzpomněl si: Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji... Pasiž ovce mé! Ježíš znal všechno. Zmatek Petrův, jeho pád, jeho neprozřetelnost, jeho dobrý úmysl, jeho hořkou lítost. To všechno bylo zapomenuto. Petr jej miloval tak, že by za něj mohl umřít. Jediný závěr: Petr došel odpuštění. Také Jidáš by byl došel odpuštění. Nejen Petrův, nýbrž ani Jidášův případ nebyl beznadějný. Není beznadějných případů. Malomocný prohlásil: Můžeš mne očistit, chceš-li. Malomocenství je nejhroznější nemocí. Rozklad za živa. Mnozí lidé se rozpadávají ve své mravní bědě. Vzpomínka na prohrané roky, na promarněný život je roztrpčuje. Lidská pomoc selhává. Pro Krista však není beznadějných případů. Pokud člověk žije, i kdyby byl vyvrhelem, rozežrán rakovinou zla, netvorem, nevzdá se Kristus námahy, aby jej zachránil. Kristus cd nás nikdy neodvrací svůj zrak. Podíval se na Petra, podíval se stejně na Jidáše. Teprve, když loď klesla ke dnu, odvrací svůj zrak. A ti vykolejení, bezradní, kteří nevidí východiska a živí se mlátem pohanství a světácké moudrosti, jedině u Krista mohou býti očištěni. Lidská společnost může u něho nalézti záchranu. Když Ježíšův pohled je upřen na tebe, samy od sebe budou šeptat tvé rty: Pane, ty víš, že jsem to tak zle nemyslil, ty víš, že tě miluji.



V. PŘEDALI JEJ PILÁTOVI.


před tvrzí antonia.
Je časně ráno. Tvrz Antonia stojí zde osaměle, jako mohutný kvádr. Stráže přecházejí před tvrzí. Ohromné schodiště čeká jako opuštěné jeviště na nový výstup. Ponurá železná brána stojí, jako by každým okamžikem měla z ní vystoupit postava v krunýři a helmici, nebo v císařském plášti. Hlídač odbíjí čtvrti. Pod sloupovou chodbou odpočívají hlídky. Vojín dává signál. Posel kráčí po schodišti; podá místodržiteli zprávu. Ulicí se ubírá průvod. Pláště vlají, kopí se lesknou. Směsice hlasů se nese ulicí, občas překřičena ostrým povelem, nebo zakle-ním. Jdou rychle, hlídky zvědavě přihlížejí. Jsou to známé tváře, ostře vyhraněné typy Židů. Živě rokují a spěchají přes náměstí. Velekněží vedou průvod. Zde je Kaifáš, zde jsou vojíni ze zahrady getsemantské; zde je Malchus, zázračně vyhojený. Zde je muž, jenž dal Kristu políček. A zde je Ježíš. Vlekou jej jako zločince dva vojíni. V zápěstí je svázán provazy. Vyhlíží hrozně. Jeho vlastní matka by jej nepoznala. Obličej rudě naběhlý. Jaká to byla noc, kterou má za sebou! Jeho oděv je plný špíny a prachu, a jeho oči jsou unaveny bezesnou nocí. Ano, prorok to o něm předpověděl: Smečka psů mne obklopuje. A ti se na něj sápali po celou noc.

pilát se objevuje.
Hlídky srážejí paty k sobě. Místodržitel se objevuje na schodišti. Je mocným pánem tento cizinec v této odbojnické zemi. S nevolí se rozhlíží po zástupu: Co se to stalo? Ježíš je popostrčen před něj. Pilát nenávidí tento národ a bez dlouhých řečí se hned ptá: Jakou žalobu vedete proti tomuto člověku? Žalobci začínají zuřit, jsou uraženi ve své národní hrdosti, že musejí odpovídat tomuto tyranovi. Kdyby tento nebyl zločincem, nebyli bychom ti ho vydali! To není odpověď na jeho otázku. Tak jej vezměte a suďte podle svých zákonů. To dopadlo jako rána na horké hlavy. Tenhle Pilát se opravdu vyzná v jednání, dovede nalézt ten chladný a lhostejný tón řeči, který je úplně odzbrojuje. My nemáme práva někoho popravit! Nejde tedy o soud, jde hned o popravu. Už vrou zlostí a vztekem; každý křičí, co jej právě napadne: Pobuřuje národ, zakazuje dávat daň císaři, činí se králem, vydává se za Mesiáše! Pilát zná toto líčené rozhořčení. Dává pokyn hlídce a sám vstupuje do tvrze. Ježíš je znovu popostrčen a veden do soudní síně. Sám kráčí po schodišti. Dole hlučí rozběsněný dav. Pilát zasedl k soudu. Ježíš stojí před ním. Pilát se na něj dívá. Co je s tímto člověkem? Přece nevypadá jako buřič, nebo povstalec. A jako král? Člověk se nevyzná v těchto Židech. Snad tento člověk trpí utkvělou představou, snad je dokonce zchudlým potomkem královského rodu To se uvidí. Zní to směšně a už i myšlenka, že tento zbědovaný ubožák je tázán, zda je králem, hraničí se šílenstvím. Takový člověk že by byl králem ?

Kdo jsi ty?
I táže se Pilát: Jsi král? V této otázce slyší Ježíš utajený výsměch Pilátův. Jsi král? Je si Pilát vědom své odpovědnosti, nebo projednává případ, jako pouhou formalitu? Ježíš jej na to upozorňuje. Pravíš to sám od sebe, nebo jiní ti to pověděli o mně? Soudce nechápe. Cožpak jsem Žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Co jsi učinil? — Ale Pilát přehlíží tu skutečnost, že Ježíš nestojí před soudem pro to, co učinil, nýbrž pro to, čím je, poněvadž je větší, poněvadž je lepší, poněvadž je vznešenější. Ježíš je tak obětí lidské nectnosti, závisti. Proto neodpovídá na tuto otázku, nýbrž podává Pilátovi svůj ověřující list: Mé království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, tu by mne moji služebníci bránili.
V těchto vznešených slovech, jejichž smysl Pilátovi uniká, hledá Říman něco, co by přišlo v úvahu před zákonem. Chápe se tedy té myšlenky: Tedy králem jsi ty? Ježíš odpovídá: Ano, já jsem král a proto jsem se narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. To jde místodržiteli nad rozum. Co je pravda? Ptá se cynicky, zatím co vychází. Ježíš jej musí následovat... Já na tomto člověku viny nenalézám, prohlašuje venku Židům. Přitom vidí, jak nevole, rozčarování zkřivily jejich tvář a hluk nastává znovu; jeden překřikuje druhého znovu svou lží... Pilát se dívá na Ježíše a užasle se ptá: Nic neodpovídáš? Slyš, jakou žalobu proti tobě vedou! Ježíš mlčí, nepromluví ani slovo. To je Pilátovi nepochopitelné. Je zvyklý na vášnivé protesty při soudech. Takový klid ještě neviděl. Hlasy se zmnohonásobují: Svým učením uvádí v blud a pobuřuje k povstání celý národ od Galileje až sem! Pilát to neuznává, před ním přece nestojí buřič.

ježíš je odeslán.
Pilát neví, jak si poradit. Ten člověk je nevinen. Ale Židé se právě zmínili o Galileji. To není zlé řešení. Ať se Herodes pokusí, co dokáže! A on bude prost nepříjemné záležitosti. Jeho odpověď rozjitřuje Židy; je slyšet jejich výkřiky a nadávky až na schodišti. Čtyři pěsti se zmocňují Ježíše, přitahují provaz a vlekou jej městem k Herodovi.

mé království není z tohoto světa.
Pilát nechápal. Ježíš mluvil o království duchovním. Pilát znal jen království světské. Tak tomu je dodneška. Táž nechápavost i dnes. Kolik lidí se ptá pohoršené: Co nám dal Kristus ukřižovaný? Těch několik trnů ze své koruny, několik třísek ze svého kříže? Není to šílenství, přiznat se k němu, jako ke králi? Není to chorobný pesimismus, zavírat své oči před krásami světa a jeho požitky? A zatvrzele se dívat na dva kusy dřeva, na nichž pní člověk? Kdo se může kořit takovému Králi, jenž všechno přísně odsuzuje smrtí, zavržením a věčným ohněm hrozí, jehož ruka všem radostem vtiskla znamení pomíjivosti, který ze všeho zdůrazňuje jen to odporné? Mnozí mu to vyčítají:
Ty nezdviháš své ruce k žehnání, nýbrž k ranám! Proč tak podceňuješ bohatství, vždyť ho tolik potřebujeme! Proč blahoslavíš pronásledované? Nám pronásledování přináší jen bezesné noci. Proč činit pokání?
Život je už sám sebou dost těžký! Neměli Židé pravdu, nejednali správně, když volali: Nechceme, aby tento kraloval nad námi? Na všechny tyto otázky je jen jediná odpověď: Mé království není z tohoto světa. Tím slovem padají všechny lidské námitky, i kdyby byly míněny sebe tragičtěji, i kdyby byly prožívány sebe lidštěji a sebe bolestnějšími slzami skropeny. Kdo jej zvolil za svého krále - a to jsou povinni všichni - ten přijal jako zákon, tuto zásadu: Mé království není z tohoto světa. A všechno musí být posuzováno ve světle druhého světa, ve světle božského výkupného plánu a nadpřirozeného života. Tento zákon se uplatňuje přes všechny překážky a co je z tohoto světa, bude smeteno Bohem. Svět má své měřítko: Sobectví, užívání. Nadpřirozený svět má své měřítko: Úcta Boha a spása duše. Kdo chce cíl, chce prostředky, které k cíli vedou, ať je to i chudoba, utrpení.

ale v tomto světě.
Nemůže být cílem křesťanství vychovat z nás lidi pokřivené, s lidstvím zmrzačeným. Evangelium je právě evangeliem síly, radosti, nadšení, oběti sice, ale také vítězství. Něco jiného jsou pocity méněcennosti a pokora, něco jiného je skromnost a ustrašenectví, něco jiného odevzdanost do vůle Boží a malomyslnost.

štěstí v křesťanství.
Je služba Kristu králi tak nesnadná? Prostí věřící nejsou nešťastni, i když zkoušky a utrpení jsou sebe těžší. Radují se z dětí, které jim Bůh dal, ale když jim je odejme, odevzdaně řeknou: Buď vůle Páně pochválena. Stíny a světlo se střídají v jejich životě — tito lidé se smějí, když přišla chvíle, tito lidé pláčí, když přišel čas; ale jsou šťastni. A zvláště mezi těmi nejbolestněji zkoušenými je tolik, tolik šťastných. Postavme se k jejich smrtelnému lůžku. Znají jen slova díků Bohu a poslední slova dětem jsou: Zůstaňte hodní a nezapomeňte na Pána Boha! Ještě nikdo, kdo Bohu věrně sloužil, neřekl: Bůh je strohý! Není to strohé žít podle zákona Božího: Jho mé je sladké, a břímě mé je lehké. Podívej se ještě na tváře svatých! Blahoslavení čistého srdce, blahoslavení milosrdní, blahoslavení trpící protivenství! Jsou, jako by stále hleděli do dálek, do výšek, jako by viděli nové království! Smějí se ve svých cárech, ve své opuštěnosti, smějí se tomu, že jsou pokládáni za blázny, ale jejich zraky září. Ano, Ježíš má pravdu: Blahoslavení čistého srdce! Pozoruj lidi, kteří slouží království světa! Jejich zahořklost, jejich ponurost, jejich neštěstí, jejich muka svědomí, jejich úzkost před věčností. Nechtěli bychom s nimi měnit. Jsme rozhodnuti pro Krista a jeho království.

buďte dokonalí.
Pilát odeslal Ježíše k Herodovi. Neměl k tomu právo? Nebylo to od něho rozumné? Byla to přece nebezpečná záležitost. Byl zcela v právu, když hledal východisko. To bylo tedy chytré, ale hezké to nebylo. Jakou úlohu mohl hrát v tomto dramatě, kdyby se byl zastal nevinného. I kdyby byl při tom všechno ztratil, i kdyby byl u císaře upadl v nemilost, byl by tak přece zachránil nevinného. Pak by byl v našich litaniích, v našem breviáři, v misálech by měl svůj formulář. Ve skutečnosti je mnoho lidí, kteří milují více to, co je chytré, než co je krásné, kteří milují to, co je jisté, než to, co je vznešené, více svou prostřednost a povrchnost. svou zbabělost, než oběť, hloubku a hrdinství i v oblasti náboženské a zvláště v této oblasti. Pilát je jejich patronem. Když se podíváme do svého nitra, vidíme, že tento Pilát nám byl vždy nejsympatičtější, a nyní chápeme, proč. Protože ztělesňuje naši nectnost, naši polovičatost. Tito lidé přijímají křesťanství jen napolovic, přijímají křesťanství a současně paktují se světem.

u heroda.
Pilát odeslal Ježíše k Herodovi. Z římské tvrze byl Ježíš odveden mezi bohatě pomalované stěny Herodova paláce. Sochy a obrazy, freska pohanských bohů nemravnosti, východní přepych perských koberců, clon a lenošek. Klasické sloupy a oblouky s nádhernými vázami. Farizeové a zákonici se nemohou dosti vynadívat na tuto nádheru. Společnost dvorní je vznešená: Herodes a jeho tělesná stráž, vysocí důstojníci a mnoho římských, řeckých a egypských žen. Pro tuto společnost je Kristus, jeho příchod vítanou sensací. Zvědavě se dívají na nečekaného příchozího. To je ten muž, o němž se tolik mluvilo? Zkoumají jeho zrak, prohlížejí jeho ruce. Tento obličej je opravdu krásný. Čím je? Čarodějem nebo kejklířem?

herodes se táže, ježíš mlčí.
Ježíš zde stojí neúčastněné, jako cizinec. Herodes se chápe slova a ptá se ho po jeho původu. Žádná odpověď. Snad je ten člověk rozpačitý, bojácný a dobře se necítí v takovém paláci. Herodes se k němu tváří blahosklonně, promlouvá přátelsky, aby jej povzbudil. Žádná odpověď. Je to zoufalé. Kdyby aspoň předvedl několik kousků, nějaký div! Ježíš stojí zde a mlčí. Tváře se mění. Tohle se Herodovi ještě nestalo, aby jej někdo takto pokládal za nulu, jako by neexistoval. Na okamžik se ovládá, potom však propuká hněvem a zlostí, neboť před svým okolím hraje smutnou úlohu. Jeho přátelský obličej se mění, šelma se v něm probudila. Co si to o něm myslí tento blázen, který ho ignoruje? Herodes cítí morální převahu odsouzeného, cítí, jak toto mlčení ho odsuzuje. Mohl by Ježíše fysicky zničit, ale tento ubožák stojí morálně nad ním. Podejte mu bílý šat, šat bláznů, volá k svým sluhům, když si neví rady.

ježíš posmíván.
Ježíš stojí zde v bílém šatě bláznů a okolostojící se smějí. Vojíni se dopouštějí nejhrubších urážek, a ženy se pochichtávají. Ježíš mlčí a čeká, až to přestane. Ale zábava nakonec též omrzela. Herodes to zakončuje a posílá Ježíše zpět k Pilátovi. Ježíš, jak mlčky přišel, tak také odchází.

ježíš mlčí tam, kde vládne hřích.
Ježíš musel mít důvod, proč mlčel. Ježíš přece vždy promluvil s každým, alespoň slovo pronesl ke každému. Přišli-li lidé, aby si postěžovali na svá urpení, nebo ho o něco prosili, aby jej posuzovali, nebo zradili, pro každého našel aspoň slovíčko. Mluvil s farizeji, mluvil k Jidášovi, mluvil k Pilátovi, mluvil ke všem. Proč mlčel zde? Musíme odpovědět otázkou: Co měl zde říci... ?
Jsou případy a kruhy, v nichž je lépe mlčet, poněvadž mluvení je bezúčelné. Bylo by možno mluvit, kdyby předmět rozhovoru byl ať tiž jednotící, nebo sporný. Ale zde o tom není řeči. Lehkomyslní lidé žijí jen pro sensaci. U Kaifáše byla ve hře určitá pohnutka, nenávist. U Piláta byla dobrá vůle, ale zbabělost; zde však není důvodu mluvit. Zde muži jsou bezmyšlenkovitými slabochy a ženy ničemnými svůdnicemi.
Lze snáze mluviti s nenávistníkem Boha. než s lehkomyslným člověkem. Každý má své přesvědčení, ale člověk lehkomyslný zeje prázdnotou. Proto Ježíš mlčí. Je však ještě jiný důvod, proč mlčí. To zde je peklo smyslnosti a v blízkosti Ježíšově nesmí být slovo neřesti vysloveno. To slovo zní v jeho přítomnosti tak palčivě, tak nás uráží, že bezděky zavíráme zrak. Jestliže Ježíš někam nepatří, pak je to sem. Vše, co zde lze viděti a slyšeti, nedá se sloučit s jeho oslňující čistotou. Zde v této společnosti zhýralých mužů a zpustlých žen musí mlčet, zde nemůže mluvit. Nemlčí z hněvu, který nenalézá slova, nýbrž proto, že neví co by řekl; mezi ním a jimi je strašná vzdálenost. Nevidí tyto lidi, nechce a nesmí je vidět, K nim mluví jen nečistá vášeň. Ta zpustošila vše, jakýkoliv rozlet je znemožněn.

zde je každé slovo zbytečné.
Kdo se na tuto společnost podívá, vzpomene si na slova sv. Pavla: Vaše mysl tíhne k pozemským věcem. Nebo na jiný hrozný text: Jejich bohem je žaludek. Nechceme příliš ostře odsuzovat tyto lehkomyslné. Řekneme o nich slovo evangelia, že totiž tito lidé nevědí, co jim slouží ku pokoji. Přece však by mohli vědět, co je povede k pokoji. Ve své lehkomyslnosti, nestarajíce se o věčnost, o druhý svět, hynou. Co jim měl Kristus říci? Nic. Nebo to už vlastně řekl na jiné stránce evangelia: Blázne, ještě dnes požádají od tebe tvou duši, a co bude potom? Co říci těmto lidem, kteří s největší lehkomyslností si zahrávají s životními rozhodnutími? Tak můžeme čisti v novinách podobné inzeráty: Mladý, samostatný kupec touží se seznámiti s mladou dámou, nejraději rozvedenou... — Elegantní, hudebně vzdělaná dívka, sytá tyranství rodičů, touží po šťastném manželství s veselým mužem, který miluje tanec a divadlo... — Rodiče, kteří si chtějí zažádat o rozvod, odevzdají patnáctiměsíční hezkou dcerušku. K tomu kočárek a stůl... — Co by tomu řekl nyní Kristus? Co by Kristus řekl těmto mužům a ženám, co by řekl jejich zábavám, jejich morálce ?

potulující se trosky.
Tak nezbude z celého života nic, leč spálená troska, smutný vrak. Láska se stane hloupým milkováním. Manželství? Seznamují se tři neděle, milkují se tři měsíce, hádají se tři roky, trpí jeden druhého třicet let, nerozejdou-li se vůbec, a děti začnou znovu. Manželská věrnost je pokládána za přežitek, za zpátečnictví. Děti se stávají přítěží. Tak žijí lidé cynicky ve svých názorech a břídí plán Boží, odhazují jeho dary, podrývají své zdraví výstřednostmi; pak hledají lékařskou pomoc, k zpovědi chodí k psychiatrům a spánek vyvolávají veronálem, strhané nervy uklidňují v sanatoriích.
Po promarněném životě přicházejí na věčnost. — Bůh sám ví, kam se dostanou. Tito lidé hazardují se svými penězi a se svými dušemi i s dušemi svých bližních; otravují vše dechem své zkaženosti a připravují duše o nebe, které bylo koupeno za cenu krve Kristovy... Vidíte, že vypadáme ze své úlohy, jako Herodes, při této úvaze. Od něho bychom čekali zcela jiné chování ke Kristu.
Dospělý nesmí jednat jako dítě; musí odložit lehkomyslnost! Člověk je tvor Boží. Bůh mu vdechl nesmrtelnou duši. Podle této své důstojnosti musí jednat. Jeho cíl je ve věčnosti; má nesmrtelnou duši, a Bůh bude jejím údělem. Nesmí jednat jako blázen; a tak jedná lehkomyslný člověk. Člověk je milostí posvěcující dítkem Božím. To je směrodatné pro jeho život. Křesťan nosí jméno Kristovo, nesmí toto jméno znesvěcovat. Tomu nerozumějí lidé lehkomyslní. Bůh k nim nemluví, protože ho neposlouchají, smějí se, hrají si. Bůh se zatvrzuje ve svém mlčení proti nim. Promluví teprve až na konci, až tato velká komedie skončí. Podle Danta stojí na bráně pekla slova: Zanechte vší naděje, kteří vcházíte... a na bráně nebes stojí podle sv. Jana také nápis: Nevejde sem nic nečistého. A ta slova budou muset lehkomyslní vztahovat na sebe. Co chceme čisti my? Milost či odsouzení?



VI. JÁ NA MÉM ŽÁDNÉ VINY NENALÉZÁM


přelíčení.
Ještě vzpomínáte na výjev, jak stál Pilát v bráně římské tvrze. Jestliže mezi diváky byli lidé spravedliví, pak s napětím se dívali upřeně na něj a jejich srdce doufalo v jeho slovo. Byl veliký a silný, měl moc. Kristus je tedy v dobrých rukou.
Známe průběh soudních řízení. Přelíčení jsou v plném proudu. Souzený sedí na lavici obžalovaných, soudcové za zeleným stolem. Souzený je viněn z vraždy a podvodnictví. Závěrečné řeči státního zástupce a obhájce skončily. Nyní bude oznámen soudní výrok. Síň je plna lidí. Soudce povstává a prohlašuje: projednali jsme případ, vyslechli jsme svědky, musíme potvrdit soudní nález všech instancí, které se zabývaly procesem. Nenalézáme viny na tomto člověku. Je nevinen. Proto jej odsuzujeme k doživotnímu žaláři ... Po podobném rozsudku by v soudní síni ani jedno okno nezůstalo celé. Byly by svolány protestní schůze, noviny by se rozepsaly o hrozné korupci; a ministr spravedlnosti by byl zahrnut dopisy ...
První výjev... Ježíš stojí před Pilátem po druhé. Pilát povstává se svého soudcovského křesla: Přivedli jste mně sem tohoto člověka. Já jsem ho vyslechl, ale žádná z vašich žalob proti němu není odůvodněna. Ani Herodes jej neodsoudil. Tento člověk neučinil nic, co by bylo hodno smrti. Proto jej chci dát potrestat a pak jej propustím. Pilát si sedá a neděje se nic. Někteří se smějí, někteří potřásají hlavou. Nikdo neprotestuje. Ježíš stojí a mlčí. Zná většinu z těchto lidí; zná jejich jména, ví, kde bydlí, zná jejich děti. Snad zde není ani jediného, jenž by nebyl slyšel jeho hlas. Většina je udivena, že stojí před místodržícím. Poslední dobou kolovaly o něm takové divné zprávy; jako na příklad jeho slova o zboření chrámu. Jeden vypravuje to, druhý ono. A vlastně nevědí, co a jak. Ať si tím druzí lámou hlavu.
Druhý výjev ... O velikonočních svátcích bývá v Jerusalemě zvykem, propouštět jednoho z vězňů. Tu se sbíhá celé město, aby se účastnilo volby. Lid miluje něco takového. To odpovídá jeho chtivosti po sensaci. Příbuzenstvo vězňovo začíná již řadu měsíců předtím pracovat ve prospěch svého uvězněného syna, bratra, otce. Je křik a hluk. Když tak Pilát slyší hukot davu, napadne mu myšlenka. Skvělé řešení, neváhá ani okamžik a poroučí ticho. Hluk ustává jako bouře, jež se vyběsnila. Do ticho dopadá otázka místodržitelova, nejšílenější otázka, jakou kdy ústa lidská pronesla. Koho vám mám propustit... Barabáše, či Ježíše, jenž je nazýván Kristus? Strašné ticho je přerušováno šumotem hlasů promlouvajících k sobě: Koho? — Co? Barabáše, zloděje, vraha? Co to povídá, toho? Tento rozruch je bezděčným výrazem nevole, odporu. Probůh, Barabáše; vždyť je to ničema, jakých není. Ne, toho ne! V tomto okamžiku přichází posel a předává Pilátovi prosbu jeho manželky; nic neměj s tímto spravedlivým. Po celou noc jsem trpěla kvůli němu. - Toto přerušení přišlo farizeům vhod. Je to nebezpečný okamžik. Vše může být ztraceno. Teď, nebo nikdy! Všechno záleží na tomto okamžiku. Nutno rychle zpracovat lid. Proto volají na všechny strany: Volte Barabáše, pryč s Kristem, na kříž s ním! A jejich vášnivost roste: volají vpravo, volají vlevo: Barabáše propustit, Krista na kříž! Rozuměli jste? Jejich zraky planou ohněm, jejich slova šlehají jak blesky. Jako vlna to letí davem, obličeje se mění, srdce se chvějí, pěsti se zatínají a jako příliv a odliv moře se zmítá dav. Vtom se vrací Pilát a táže se po druhé: Kterého z obou mám vám tedy propustit? A hned jako výbuch zní to k sluchu Pilátovu: Propusť nám Barabáše! Pilát je jakoby raněn do prsou a vrávorá zpět Jeho tvář bledne, v očích se mu tmí. Ale znovu vztahuje ruku a poroučí ticho: A co mám učinit s Ježíšem, králem židovským? Jako hrom rachotí odpověď: Ukřižuj…! Co zlého učinil? — Ukřižuj, ukřižuj, ukřižuj…! Já na něm viny nenalézám; dám jej tedy potrestat a pak jej propustím… Ukřižuj, ukřižuj, ukřižuj! To je jediná odpověď, jediný důvod, jejž zná rozběsněný dav. Barabáš je na svobodě, je vítán s nadšením a vítězně veden ulicemi. Ježíš je zatím hrubými vojíny odveden a připoután ke sloupu bičování.

hřích odsoudil ješíše.
Představte si, že my všichni obyvatelé našeho města bychom stáli před soudní síní a dožadovali bychom se osvobození pověstného vraha; že bychom jej v triumfu vedli ulicemi města a po celou noc oslavovali tento úspěch. Pošetilost, bláznovství! A přece se to děje. Dáváme přednost Barabášovi před Kristem. Jsme my křesťané vůbec lepší, než byly davy, které se dožadovaly osvobození Barabášova a odsouzení Ježíšova? Barabáš byl podle Písma pověstným lupičem. A my samozřejmě se utěšujeme: Kdyby byla dána možnost, nebo nutnost volby mně, rozhodl bych se bez váhání pro Krista! Tak mluvíme, je však ještě jiný lupič. Jsou pojmy a skutečnosti, jako ctnost mravní krása, pravé štěstí, svatost a čistota. A kdo se dopouští atentátu na neporušenou krásu duše? Kdo je tím pověstným lupičem, zlodějem vašeho štěstí? Kdo znesvěcuje svatostánek vaší duše a olupuje vás o Boha a nebe? Kdo ve dne v noci snuje oka, aby se zmocnil naší čestnosti, čistoty, kdo přichází s nožem v ústech, aby zavraždil život našich duší? Hřích je tím pověstným lupičem. Číhá na nás na všech stranách ve dne v noci, o samotě i ve společnosti. Přepadne nás při pohledu s okna, zmocní se nás na procházce, opojí nás chloroformem strhující hudby, zbaví nás vědomí nápojem, zasadí nám smrtelnou ránu při četbě, usmrtí nás při zábavě. Stopuje nás trpělivě, následuje vytrvale, snad šedesát i více let, až na prahu smrti nám uštědří svou smrtící ránu a duše zůstává na místě mrtva. Hřích je tím pověstným lupičem. Ježíš stojí vedle Barabáše. Koho budeš volit? Ježíše, či Barabáše ? Jak jsi volil doposud? Všechny věci mají svou tvář. Ctnost má svou tvář, láska má svou tvář, čistota má svou tvář… mají tvář Kristovu. Neřest má svou tvář, nenávist, nečistota a hřích mají svou tvář… Je to tvář Barabášova. A přesto my jsme volili věci, které mají tvář Barabášovu, snad i ohyzdnější.

pravá tvar hříchu.
Kdybychom my mohli vidět pravou tvář hříchu! Ježíš viděl tvář hříchu v Getsemaně a hnusila se mu. Náš hřích má také svou tvář, ale my ji nevidíme, nebo nechceme vidět. Kdybychom ji viděli, musili bychom se hnusem odvrátit, zemřít. A přece se rozhodujeme pro tuto tvář, kdykoliv hřešíme. A to činíme ne jednou, nýbrž často; ne z donucení, nýbrž dobrovolně, chladnokrevně, v bezprostřední blízkosti Ježíšově. Tvář hříchu! Je tvář hříchu, o němž mluví Pius XI. ve svém okružním listě o manželství: Jsou takoví, kteří vraždí dítě, než žije, nebo aspoň, než se narodí! Jaká je tvář ostatních hříchů? Kristus stojí mezi námi a ti, kteří odmítají plnit povinnosti jeho a jeho Církve, volí tvář hříchu, tvář Barabášovu. Odmítají Krista. Víme, kdo je Kristus. Není to podvodník, zloděj, vrah. Je to přítel, náš průvodce. Co chce? Jen naše štěstí. Na starém pergamenu lze čisti tyto řádky: Slyšel jsem o něm mnoho, ale nikdy jsem si ho nevšímal. Den ze dne mne zahrnoval svými dary, a já jsem mu nikdy neděkoval. Často se zdálo, že touží po mém přátelství, já jsem však zůstával lhostejný. Když bylo se mnou zle a hrozilo mi nebezpečí, nabízel mi útočiště, chránil mne, a já jsem zůstával nevděčný. Nakonec mi zastoupil cestu a se slzami v očích mne prosil: Pojď a žijme pod jednou střechou! A mám vám říci, jak se ke mně chová nyní? Stará se o každou maličkost, dává mi více, než se odvažuji žádat, předchází všechna má přání a nikdy mi ne-vytýká mou dřívější nevděčnost. Jsem jeho dlužníkem, ale on chce, abych mu říkal: Příteli! To je Kristus i pro nás. Vedle něho stojí Barabáš. Chce také on naše štěstí? Vede nás ke štěstí také on? Je také on takovým přítelem? Podívej se ještě jednou na Ježíše, dokud je čas a rozhodni se navždy pro něj, cele, ne polovičaté. Když náboženství, pak náboženství Ježíšovo, ale úplně; ne kousek Budhy, kousek Konfucia, kousek horského Kristova kázání, kousek humanismu vedle sebe. Padnout před Kristem na kolena a zvolat: Pán můj a Bůh můj ... A podle toho jednat a žít.

u sloupu bičovaní.
Ježíš stojí u sloupu. Pouta se zadírají do rukou. Sloup je tvrdý. Liktoři jsou zde. Jsou zvyklí na krev; mohou ji klidně vidět, vidí ji rádi. Je to jejich řemeslo. Vědí, jak jejich rány působí, jak odsouzený mění barvu, jak se nejprve objeví fialová barva, pak modrá a nakonec rudá; fialové pruhy, modré podlitiny a rudá krev; vědí, jak dlouho to kůže vydrží. Z dlouholeté zkušenosti mohou o tom vyprávět. Jejich pěsti jsou tvrdé, jejich zraky ještě hrubější, jejich srdce je jak žula. Už mají určitý postoj, nikdy nestojí úplně blízko své oběti, vždy v určité vzdálenosti. Tak mohou nejlépe zasáhnouti. Znají dobře své nástroje. Jsou to strašné důtky, jak je nazývá Horác ve svých satirách. Je to žahadlo zmijí, jak o nich mluví Prudencius.
Josephus Flavius ve svém díle o válce židovské vypráví: Albinus, prokurátor Judeje, onoho Ježíše (jmenovce Ježíše Krista, Spasitele), jenž stálým voláním předpovídal rozboření Jerusalema, dal zbičovat tak, že jeho kosti byly obnaženy. Podle svědectví Ulpiánova, mnozí skonali pod důtkami. Liktoři se vyznají ve svém řemesle. Když začínají, tu přejedou praménky důtek po levé ruce. Pak je nazdvihnou a potom udeří. Jejich pohyby jsou přesně vypočítány, někdy počítají. Rány dopadají jako v taktu.
Najednou vystříkne krev. Je to pravé umění se svými zvyklostmi a se svou strašnou taktikou a se svou technikou a zvláštními výrazy. Když jsou hotovi, stírají si pot s čela a odhazují důtky… Ježíš stojí u sloupu bičování.

kruté dílo.
Ježíš stájí u sloupu bičování. První rána zasvištěla místností a zasáhla jeho záda. Ježíš se zachvěl, fialový pruh mu naběhl po zádech. Signál byl dán. Další rány následují. Rána za ráncu. Provazce důtek jsou tvrdé a dlouhé. Uzly nechávají po sobě bílé skvrny. Po nohou, po zádech, po plecích jsou fialové a modré pruhy hojnější a hojnější. Barvy se rychle mění. Je nemožno se uhnout a nebere to konce. Palčivost štípání důtek proniká hluboko do masa. Kati se vyznají ve svém řemesle. Nesmí na něm zůstat zdravého místa. Bijí do krve a s napětím očekávají první krůpěj krve. Pak běsní ještě více. Takoví jsou lidé, v nichž se probudilo zvíře. Jsou jako opilí, když vidí, že na jejich důtkách ulpělo kus lidského masa, že rány krvácejí. Mlčení mučedníkovo ie dráždí ještě víc. Stále čekají na první výkřik, na divoký řev, který bude slyšet až na náměstí. Také to je pro ně jako hudba, když roztlučený člověk řve, jak raněné zvíře. Tentokrát však neslyší nic. Toto mlčení je rozčiluje. Bijí zuřivěji. Má přece křičet, má řvát. Ježíš mlčí. Jaký je to člověk? Měl by sebou zmítat, bránit se, uhýbat ranám, pokud ovšem může. Bijí zběsileji, bijí šíleně; na jejich lybijských čelech už se perlí pot. Jejich obličeje vypadají divošsky, oči hledí krvežíznivě. Ale Ježíš mlčí. Neodvažuji se patřit na něj; nyní se na něm splnilo slovo žalmistovo : Na mých zádech pracovali hříšníci. Co zbylo z nejkrásnějšího ze synů lidských? Trochu krvavého masa. Krev stéká po celém těle. Stříká s důtkami, třísní stěny a šat katů. Je to horší než poprava, je to pomalé zabíjení. Jak Ježíš trpí, když nervy jsou rozsekány! Konečně je dosti. Kati odkládají důtky a nechávají Ježíše na podlaze. To není opravdu člověk, to je rozšlápnutý červ. A to nemohli být lidé, kteří jej tak ztýrali, zde musela řádit dravá zvířata. Kati jej obklopují a pozorují své dílo. Není na něm zdravého místa. Zdvihnou jej, přehodí mu rudý plášť, vrazí mu do čela trnovou korunu a do ruky mu vloží třtinu. Smějí se. Je snadno se smát, když druhý trpí. Jak se mohou smát nad tímto nešťastným člověkem! Od hlavy až k patě je samá rána, samá krev. Horečka jej stravuje a nesnesitelné bolesti mučí hlavu. Jeden z katů bere třtinu a bije jej do zmučené hlavy. Ostatní jej následují. Poklekají a bijí jej a nakonec nevědouce, co ještě činit, plivají mu do tváře. Ježíš tu sedí a zavírá oči. Mlčí.

proč bičování?
Co vám mám nyní říci ? Zde není potřeba mnoha slov. To člověk pochopí hned, nebo nikdy. Já mohu říci: Jdi a dívej se! Nic jiného není, co by nás dojímalo víc, než krev. Vidět krev je strašné, ne proto, že prozrazuje ránu, nýbrž proto, že krev přichází z nitra, ze srdce. Kdo dává svou krev, dává svůj život, své srdce. Jdi a viz! Člověče, kdo jsi, a co myslíš? Co víš? A po čem toužíš? Oč usiluješ? Snad jsi mnoho přemýšlel o tom, co smíš a nesmíš, co činíš a co nečiníš. Ale uvaž, že Bohočlověk se dal zbičovat za něco. Bůh musel být strašlivě uražen, že řekl: bez prolití krve není odpuštění. Bylo potřebí krve, aby bylo vykonáno naše vykoupení. Tekla tedy krev Syna Božího. Jdi a dívej se! To není žert, to není hra. V každém případě samozřejmě chápeš, že nesmíš vést život, který by byl v protikladu ke zbičovanému Kristu. Kristus se rozhodně nedal zbičovati, aby nám dovolil nevázanost v životě. Doposud to tak vypadalo, jako by nám tento zbičovaný Kristus všechno dovoloval. Ale tento Kristus je životním programem, životním zákonem, výstrahou. Pokání a sebezápor! Ježíš musel trpět a tak vejít do své slávy… my též. Tento život nemá smyslu bez utrpení. Utrpení musí krotit naši přirozenost, utrpení se musí měnit v pokání za hříchy, musí se stát zásluhou a konečně obětí za druhé.

využij správné daru božích!
Dary Boží jsou velké: Zdraví, čas, peníze, nadání, postavení, moc. Jak s těmito dary hospodaříš? Proč jsi žil doposud? Tisíce lidí denně umírají, tisíce v nevěře, tisíce v hříchu. Nad tvou hlavou se denně vznáší hostie a kalich, tělo Kristovo a krev Kristova nad tebou. Žiješ jich důstojně?

střež se lehkomyslnosti!
Žiješ svůj život. Co činíš pro duše, co činíš zvláště pro svou vlastní duši? Čím začínáš den, na co myslíš? Jsou lidé, kteří žijí jen pro své přátele, pro svůj alkohol, pro cigaretu, pro gymnastiku a sport, pro ženy, pro kopanou, pro burzu a zisk. Jaký život, jak bědný život! Jaká prázdnota, jaká beznadějná existence. Jak se nyní budeme modlit tajemství růžence ... ? Jenž pro nás bičován byl?

obraceni, pokání, lítost, zpět!
Vyznávám se Bohu všemohoucímu... Má vina, má vina, má největší vina. Jediné slovo musí trysknout po této úvaze z našeho srdce: Pryč s tím, pryč s těmi penězi, pryč s tím nápojem, pryč s tou ženou, pryč s vášní !! Nekajícnost se mstí. Slyš: Hříšník má na rukou krev Ježíšovu! Vzpomeň na první výjev z pátého jednání Macbeta, jenž se svou ženou zavraždil krále. Lékař a ošetřovatelka pozorují ženu, jak vstupuje, jako ve snu, dělá pohyb, jako by si chtěla umýt ruce: Pryč, pryč, ty prokletá skvrno, pryč, pravím! Jak ? Tyto ruce nebudou nikdy čisté? Zde to páchne krví! Všechny vonné masti Arábie nezbělí mé ruce! Ach, ach, ach...! Hříšníku, na rukou máš krev zbičovaného Krista, jsou cítit krví tvé ruce a všechny vůně světa nesmyjí tu skvrnu, nezahladí ten pach ani voňavky na tvých šatech a vlasech. Žádná voda nesmyje tyto krvavé skvrny... Jen slzy opravdové lítosti.

neúspěch pilátův.
Jak skončilo drama Pilátovo? Jak bylo lze očekávat: nezdarem. Po bičování a korunování trním myslil Pilát, že vyhraje, když lidu ukáže Krista: Ejhle člověk! Ale už se nedalo nic zachránit. Všichni ďábli byli puštěni z pekla. Lid už ho neposlouchal, křičel, řval, běsnil, šílel. Pilát se bál; mohl se nadíti vzbouření, znal Židy. Ještě vzpomínal, jak za noci dal vnésti do Jerusalema odznaky césarovy. Když nastal den, tato podívaná způsobila mezi Židy pohoršení. Židé se shlukli před residencí Pilátovou v Cesareji, a prosili ho, aby dal znaky odstranit a zachovával zákony předků. Když se Pilát zdráhal, ulehli před jeho domem a zůstali tam pět dní a pět nocí. Potom Pilát usedl na soudcovský stolec a svolal lid pod záminkou, že odpoví. Dal však znamení ozbrojeným vojínům, aby namířili na Židy. Když tito viděli kolem sebe tři řady vojska, oněměli touto nepředvídanou podívanou. Pilát prohlásil, že je dá oběsit, nepříjmou-li znaky césarovy, a dal pokyn vojínům, aby tasili meče. Ale Židé, jako na povel se vrhli na zem, nastavili svá hrdla a prohlašovali, že jsou ochotni raději umřít než porušit zákon. Pilát byl ohromen tímto fanatismem a dal rozkaz, aby znaky byly z Jerusalema odstraněny ... Jsou ještě jiné historické doklady, které svědčí o tom, že se Pilát bál Židů, kteří se dovedli ve sporných záležitostech obrátit i do Říma na césara. Jakmile mu nyní pohrozili Římem, ustoupil, usedl na svůj stolec a vynesl hned rozsudek: Půjdeš na kříž! A myl si ruce: Nevinen jsem krví tohoto spravedlivého. A lid zatím běsnil: Krev jeho na nás a na naše děti!

boži soud nad Jerusalemem a nad námi.
A nyní? Po dvacet století shromažďují se Židé každý pátek u zdi nářků u ohromných kvádrů, které zůstaly po zboření jerusalemského chrámu. Nezůstalo opravdu kamene na kameni a krev spravedlivého osudně splynula na jejich hlavy, na ně a jejich děti Utrpení Kristovo začalo na hoře Olivetské, tam také začal první nápor Římanů. Kristus byl prodán za třicet stříbrných, a třicet Židů bylo prodáváno za jeden stříbrný do otroctví. Kristus byl mučen, Židům byly otvírány útroby a hledány v nich peníze. Kristus byl oblečen v šat bláznů, pět set Židů bylo oblečeno do bílého šatu bláznů a tropen z nich posměch. Kristus byl ukřižován; denně za obležení bylo křižováno množství Židů, takže se nedostávalo ani dřeva na kříže. Kristus žíznil; v městě vypukl hlad, takže jedna žena zavraždila své nemluvně, aby se nasytila. A nakonec přišel pád a zahynulo na milion Židů, nezůstalo z města kamene na kameni. Nyní u zbylých kvádrů se shromažďují Židé a pláčí. Rabíni volají: Pro dům, jenž byl zpustošen… Lid odpovídá: Sedíme zde a pláčeme…! Pro chrám, jenž byl rozbořen… Sedíme zde a pláčeme…! Pro zdi, které se zbortily… Sedíme zde a pláčeme ...! Pro slávu, která zapadla ... Sedíme zde a pláčeme ... Pro naše slavné muže, kteří zmizeli... Sedíme zde a pláčeme…! Pro naše kněze a krále… Sedíme zde a pláčeme! A tak to jde bez konce. A odpověď nepřichází. Leč odpověď prorokova: Co naříkáte nad svým neštěstím? Není pro vás útěchy, pro vaši bolest. Pro množství vašich zločinů a hrozných hříchů byli jste takto potrestáni.
Nemusí mnohý z nás lkát podobně? Pro trosky svého mládí... Sedím zde a pláči...! Pro nevinnost, jíž jsem prodal... Sedím zde a pláči... ! Pro duše, kterým jsem byl pohoršením ... Sedím zde a pláči...! Pro celý svůj život jejž jsem promarnil... Sedím zde a pláči...! Pro ty, které jsem zabila nezrozené ... Sedím zde a pláči...! Pro Boha, proti němuž jsem zhřešil... Sedím zde a pláči...! Jakou chceme dostat odpověď my ?
Záleží to na nás, na slzách naší lítosti.



VII. DOKONÁNO JEST


pojďme ke kříži.
Jsme u posledního rozjímání. Pojďme cestou křížovou, od římské tvrze na vrchol Kalvarie. Musíme se rozhlížet na všechny strany, co se zde děje a zvláště si povšimnout Ježíše a jeho kříže. Každého roku mlčí svět dvě minuty, aby tak uctil mrtvé ze světové války. Vzpomeňme aspoň jednou za rok tohoto velikého Zemřelého a zamysleme se nad vážností života u jeho kříže. Zapomeňte na svůj domov, na svá obydlí, na svá zaměstnání, na své starosti a zaleťte se mnou v duchu do Jerusalema v ten Velký pátek, kdy se tam odehrálo tajemství našeho vykoupení.

jerusalem a cesta křížová.
Z města se nese pekelný hluk. Domy jsou prázdné, všechno je dnes venku. Úzkými ulicemi města táhnou tisíce obyvatel směrem ke Golgotě. Dav se náhle zastavuje, pluk vojínů jej zadržuje, ulice je uzavřena. Dav stojí zde. Ten záhadný dav, ten dav. který dnes jásá: hosanna - a zítra: ukřižuj! Ještě nikdy neviděl místodržitel takové rozčilení a takový ruch v tomto městě. Průvod se hnul od římské tvrze. Za velitelem na koni s četou vojínů jde Ježíš a druzí dva odsouzení. Každý nese svůj kříž: veliké, těžké, hrubé břevno, položené tak na ramena, že jedna paže směřuje vzhůru a druhá dolů. Diváci se tváří nepřátelsky, nenávistně. Jízlivě se dívají na Ježíše a metají mu vstříc nesrozumitelné nadávky. Berou do rukou prach a písek a vrhají mu je do tváře. Je nesnadné vylíčit nyní Ježíše. Je nutno zapomenout na malby, které jste viděli. Skutečnost je hroznější, děsivější. To bychom si musili vzpomenout jen na nejkrutější vraždění za pronásledování křesťanů na Libanoně. Prorok, který jej viděl z dálky věků, zachytil v příšerné zkratce skutečnost: Rozšlápnutý červ, a ne člověk.
Poslední hodiny vytrpěl příliš mnoho. Je nyní úplně vyčerpán. Nejedl a nespal. Byl týrán a mučen, byl bičován a trním korunován. Je téměř odporné se naň podívat. Je to odbytý člověk! Soudili jsme Boha a odsoudili jsme ho k smrti. Naposled obrací k nám svůj zrak, plný slzí a krve. Za to nemůžeme. Není možno, aby zůstal s námi.
Jako byl pohoršením pro Židy, tak je nesmyslem mezi námi. Ježíš musel přijmout tedy svůj kříž. Přijal jej tak klidně, jak my přijímáme eucharistii: dáváme mu dřevo za jeho chléb, jak praví Jeremiáš. Pod břemenem kříže vrávorá krok za krokem muž, který nemůže dále, ale přece musí jiti dál a chce jít dál. Je postrkován, křičí na něj. Tu ruce se chápou pevněji kříže, tisknou jej mocněji na bedra a muž se vleče dál. Krev a slzy a lidské sliny ulpívají na jeho tváři, takže ji nelze poznat. Děti při pohledu na něj propukají v pláč a schovávají své hlavičky. Muž jde mlčky dál. Za ním vlekou své břevno dva zločinci. Jsou to silné postavy. Když je křiž příliš tíží, klnou; chtějí jej odhodit. Ježíš mlčí. Takovou trpělivost svět neviděl. Ježíš prochází deštěm nadávek a urážek. Farizeové a velekněží vedou, chvílemi se zastavují a rozhlížejí se spokojeně. Jejich nenávist je sytí. Jsou, kde chtěli být. Stálo to mnoho námah, ale podařilo se to. Tři roky byl jim tento muž trnem v oku. Ani se jim nezdálo, že by se ho mohli zmocnit. Kaifáš sice řekl: Je lépe, aby jeden člověk zemřel za celý národ. Ale než to došlo tak daleko! Přitahují si své pláště a jejich ostře krojené obličeje se křiví škodolibým úšklebkem. Baví se mezi sebou, rozmlouvají o úspěchu, nemohou najiti konce. Začínají stále znovu, a znovu. Náhle zazněl výkřik. Ježíš klesl pod křížem: Jaká je ta země, jak ti chutná ta země, kterou jsi stvořil? Spasiteli, rozpomeň se na nás, zachraň nás před prvním hříchem, jehož se člověk dopouští z překvapení. Vojíni zdvihli kříž, publikum si oddychlo, že oběť neskonala, že nebude zbaveno podívané na ukřižování a cesta křížová pokračuje.

ježíšova matka.
Náhle, jako by vítr zachvěl davem. Hlavy se obracejí, aby všichni dobře viděli a ústa šeptají: Jeho matka, jeho matka! V rohu boční ulice čekala na svého syna. Její oči jsou zvlhlé slzami, které stékají po tváři. Z dálky viděla jen nad hlavami davu břevno kříže, pak teprve Ježíše samého. Je bledá.
Teď je mu už zcela blízko. Ach, mé dítě! Vtom se potkala s pohledem Ježíšovým, který jí spěchá říci: Matičko, věděl jsem, že přijdeš! Ale hrubý hlas vojínův přeryl vzdech Mariin a Ježíš opět zmizel s jejích očí. Lidé se začínají předbíhat na Kalvarii, aby si každý našel co nejlepší místo, odkud by všechno viděl. Ježíšovy síly chabnou, Šimon Cyrenský je donucen jej podporovat. Ježíš však přesto klesá po druhé. Pád, který jsme učinili dobrovolně. Tělo klesá, ale duše také souhlasila. Chraň nás, Ježíši, také před druhým pádem, jehož se dopouštíme dobrovolně.

plačící ženy.
Ježíš se náhle zastavuje. Za sebou slyší nářek žen, které jsou dojaty jeho osudem; pláčí. On ví, co hrozí jim, a jejich dětem. Každý čin nese s sebou své důsledky. Ježíš vidí budoucnost. Už vidí trosky a zříceniny svatého města, hromadné vraždění, křižování Židů. Vidí také poslední dny světa, poslední soud, kdy Bůh bude soudit svět pro vraždu svého Syna. Dcery jerusalemské, neplačte nade mnou, ale plačte raději nad sebou a nad svými dětmi. Zeny s hrůzou poslouchají. Opět vojíni křičí, cesta jde dál a nový pád. Chraň nás, Ježíši, před třetím pádem, před třetím hříchem, jehož se člověk dopouští ze zoufalství. Průvod je konečně na Kalvarii. Slunce pálí. Zločinci odhazují kříže a dopadají na zem. Vojíni drží dav na odstup. Téměř celé město je zde.

ježíš nazaretský.
Všechny zaměstnává jediné téma: Ježíš Nazaretský a jeho podvody. O případě se mluví na všech stranách. To muselo tak dopadnout, to jinak nešlo; tak to vždycky dopadne s takovými lidmi, kteří se vynášejí, nad druhé. Odkud vůbec měl to sebevědomí? Nyní má už svou odměnu. Potřásají hlavou a prstem ukazují na odsouzeného. Ovšem, ovšem, vůdcové Israele měli pravdu a zavčas zakročili. Hluk roste. Lidstva přibývá. Na Kalvarii se dějí přípravy k ukřižování. Jámy jsou vykopány. Kříže jsou vedle. Čtyři kati se chápou prvního zločince, čtyři druhého a čtyři další se sápou na Ježíše. Ježíš stojí zde zbaven šatu. Bůh se skryl, ale zůstává člověk bolesti.

ježíšův kříž.
Ježíš stojí nad svým křížem. Známe kříž. Přijdu-li do vašeho domu, vidím jej na stěně. Krásný kříž snad z ebenového dřeva, krásně hlazený, hřeby pozlacené, tělo Kristovo snad ze slonoviny. Umělecké dílo! Ale to není kříž, to není kříž Kristův. Kříž Kristův byl jiný. Dvě hrubá, drsná, nepatrně přitesaná břevna a hřeby. To je vše. A nad tímto křížem stojí Kristus. Je to kříž, který pozvedne člověka vzhůru od země a zvýší jeho bolest. Pozdvihne člověka od země, a ani se nezachvěje; ponese člověka, který bude zápasit se smrtí, a ani se nepohne. Bude stát za tímto umírajícím člověkem a vydrží jej držet celé hodiny ve své náruči. Obejme jej tak mocným objetím, že jej zadusí. Krev zatím stéká, umírající zápasí o svůj život, připoután k dřevu čtyřmi svými ranami. To je studený a bolestný kříž. Ježíš stojí nad svým křížem. Nemá pro něj nic odporného? Jaká otázka? Což Ježíš necítil rány při bičování? Ježíš byl člověk; měl ruce jako my, měl nervy jako my. Bolest je bolest, tělo je tělo a rána je rána. Po třicet let jej matka vychovávala pro tuto chvíli, aby trpěl; nyní přišla.

ukřižování.
Kati jej hodili na kříž a už se chápou jeho rukou. Dobře mířená první rána a krev stříká na všechny strany. Ještě jedna rána a ruka je připevněna k dřevu. Pak druhá ruka. Uvaž, že jeho ruce nevyrvou smrti už dcerušku Jairovu, ani syna vdovy; jeho prsty nebudou vracet zrak slepým. Nyní ještě nohy. Tři, čtyři rány, dřevo zapraští; opět tři, čtyři rány, dřevo zapraští a nohy jsou přibity. Bolesti lámou celé tělo. Ze čtyř studnic jeho ran pramení jeho krev. Srdce buší šíleně, plíce zoufale popadají dech, prsty se chápou křečovitě hřebů, jako by je chtěly vytrhnout. Je to strašné. Ježíš je nyní připoután ke dřevu a nemůže prchnout. Farizeové a zákonici tu stojí a přihlížejí zvědavě. Se škodolibou radostí pozorují unikající krev tohoto člověka, jeho popadání dechu k zadušení a jeho úzkostlivé svírání hřebů. Kříž je zdvižen a mezi dvěma zločinci pní Spasitel světa. Vše je opravdu dokonáno, vyjímajíc to, že ještě netrpěl dost. Jeho vlastní matka by nepoznala své dítě. Od hlavy až k patě není na něm zdravého místa, kde by nebyla vykonána lidská vůle. Tvář je poskvrněna krví, prachem a lidskými slinami, zraky jsou hluboko vpadlé, vlasy a vousy zcuchané, celé tělo samá rána a modřina, až lze viděti kosti. Na kolenou zejí rány od pádů s křížem. Syn Boží... Tento Bůh, jenž je připoután čtyřmi hřeby mezi nebem a zemí a kterého na kříži drží jedině jeho láska, a ne hřeby, by nám měl dostačit.

zloba nepřátel ježíšových.
Na okamžik nastává v davu ticho, když vidí tři kříže v jejich hrůznosti! Hm! Zločinec ! Pro ně už dohrál svou úlohu. Všechna úcta k němu je ta tam. Už nepůsobí. Je to podvodník; o nic není lepší než ti dva druzí. Je to zcela obyčejný případ domýšlivosti a pýchy. Ještě štěstí, že úřady včas zakročily. Ty stojí nyní zde stranou a rozmlouvají o celém případě. Je to podle nich podvodník. Nyní všechen lesk s něho spadl. Jedni se smějí, druzí rozumují; já jsem si to myslil, já jsem to vždycky říkal, mám už tolik zkušeností a vy jste nechtěli věřit a nyní vidíte! A odplivují si na zem. Lid stojí zde, přihlíží, pln pohrdání a většina potřásá hlavou. Dobře mu tak! Sám to chtěl, neměl klamat, má zaslouženou odplatu.
Nazaretského od sebe odvrhli, je pro ně odbyt, nyní s ním definitivně zúčtovali: pořádný člověk si ho ani nevšimne. Jeho rány, jeho trůn, jeho koruna... to odstraší každého. To je veliká tragika toho okamžiku, že umírá z lásky za tyto lidi, ale zůstává jim cizím. Kdyby těmto lidem někdo řekl: Umírá za vás, odpověděli by: Ale my se ho o to neprosíme ... Zcela vpředu stojí kněží. Jejich oko plane škodolibou radostí a nenávistí. Připadají si jako vítězové. Ovšem, mají lid ve své moci; ten pocítil, s kým má co dělat. Ale špatně to s ním dopadlo. Chtěl je odstranit, strhnout lid s sebou, ale jak se přepočítal. Nenávist je sžírá. Chtěli by jej ještě nyní týrat. Jeden vystupuje z řady a přistupuje ke kříži, jednu ruku na opasku, druhou ukazuje lidu na kříž: Druhým pomáhal, sobě pomoci nemůže. Propuká v smích... Je-li králem israelským, ať sestoupí s kříže a uvěříme v něho! Důvěřoval v Boha, ať jej vysvobodí…! Správně to bylo řečeno! Lid se přibližuje a opakuje slova kněží: Chtěl jsi zbořit chrám a ve třech dnech jej zase postavit; ukaž tedy, co dokážeš! Jsi-li Syn Boží, sestup s kříže…! Lidé se ho zříkají, nic nechtějí od toho člověka, je jim zcela protivný.

shromážděme se kolem kříže.
Je čas, abychom také my vystoupili na Kalvárii, abychom slyšeli, viděli, rozjímali a mluvili. Zapomeňme na tento chrám. Jsme na Kalvárii a nad námi stojí kříž. Stojíme pod křížem. Všichni… Ti, kteří už zúčtovali s životem; ti, kteří jsou v mužném věku; ti, kteří vstoupí teprve na kolbiště. Už vidím zřetelně obličeje těch, kteří tu mají také být: všichni hledající, tápající, nevědomí, ti, kteří se věnčí růžemi, kteří užívají, umělci a učenci, herci a diváci, filmové hvězdy a prosté ženy, světáci a nenávistníci Kristovi. Všichni by měli vystoupit vzhůru. Popatřte všichni na zmučené tělo a všichni společně musíme zvolat: Miloval nás a sebe sama na smrt vydal za nás.

dílo hříchu.
Čí je toto dílo? Tiše, poutníku kalvarský, tiše! Co chceš nyní, co chceš, ty mladý příteli? Jmenuj mi svou nejtajnější touhu, vyslov své nejtajnější přání! Ach, ano, toužím po štěstí, chci štěstí. Po celý život usiluji o štěstí. A kdo mi stojí v cestě, toho musím odklidit! Pryč se všemi zákony, já chci štěstí, jen když dosáhnu štěstí! Chceme štěstí, ovšem podle svých názorů, podle svých představ. Tiše, poutníku kalvarský! Dovol mi, abych ti v přítomnosti Ukřižovaného vysvětlil, co to slovo znamená. Neděs se tím slovem ty, který jdeš mimo kříž, ale to, oo ty chceš, je hřích. Krásný hřích, sladký hřích, romantický hřích, ale hřích! Hřích se má stát tvým štěstím! A zde tento Ukřižovaný — to je dílo tvého hříchu! Ježíš na kříži. Pravíš, že to jsi nechtěl! Ale to jsi učinil ty! Hřích tě oblekl v hedvábí, ale jemu uloupil šat. Hřích ti koupil nádherný palác, ale jej vyhnal do noci. Hřích ti způsobil radost, ale jemu smrt! Tiše, poutníku kalvarský! Odlož na okamžik masopustní šat, masopustní škrabošku, odlož růže a krásná slova, odlož vše a uvidíš! Zde stojíš u smrtelného lůžka Bohočlověka. Když ty ses radoval, pněl on na kříži. Vidíš ty ruce a nohy? Je popraven. I největší zločinec se zachvěje na místě, kde vraždil svou oběť. Zde je tvé dílo — dílo tvého hříchu: Ježíš na kříži.

kristus miloval lidstvo.
Tiše, poutníku kalvarský. Chápeš něco z toho, co se zde děje? Zde se děje zázrak. Svět ještě neviděl něco podobného. ZDE umírá Bohočlověk. Zde napsal na kříž svou lásku, a to krví svého srdce. Na tom nelze nic měnit, je tomu tak. Zde stojíme před Stvořitelem, jenž miloval svého tvora až k své smrti; jenž byl zavražděn svým tvorem. Čemu se budeme učit na této hoře Kalvárské? Lásce! První slova, která pronáší se své nové kazatelny, jsou slova lásky Otče, odpusť jim, neboť nevědí co činí! Podal též důkaz, že jeho slovo doletělo až k Otci. S ním jsou ukřižováni dva zločinci. Z počátku proklínají, ale ten na pravici náhle zmkl. Jeho promarněný život jej naplňuje lítostí. Čtyřicet let a pak zemřít na kříži! Kolik lidí zavraždil, zničil, okradl. Celá minulost k němu mluví, jako zvony. Pro tyto vzpomínky zapomíná na svá muka.
Jaký život vedl! Kdyby byl, jako tento muž uprostřed! Toho Židé odsoudili k smrti. Ale jestliže někdy umíral nevinný, pak je to tento. Tento nic zlého neučinil. Pane, rozpomeň se na mne ve svém království! - Ještě dnes budeš se mnou v ráji! Zločinec se usmívá ve svých bolestech. Ještě několik hodin, a bude v ráji. Ještě dnes! Jeden byl zachráněn, abys nezoufal, ale jen jeden, abys příliš nedoufal. Jsi dojat, ty požitkáři ? Nač myslíš? Na minulost? Šeptej svou zločineckou zpověď. Život je krátký. Také uslyšíš: Ještě dnes budeš se mnou v ráji.

ježíš nám dal svou matku.
Na Kalvárii stojí jeho matka. Ke komu tě mám přirovnat? Je jako moře nesmírná bolest tvá. Ta slova prorokova platí o ní. Ježíš trpí, ona trpí s ním. Je to její syn. Z Nazareta přišla do Jerusalema. Každý rok tak putovala, letos přišla opět. Světu dala Beránka Božího, vychovala jej pro strohý oltář kalvárský, nyní jej přišla obětovat. Ježíš nám svou matku dává za matku naši, nás jí svěřuje jako syny. To je jeho odkaz pro nás. A Maria nás přijímá za své děti právě ve chvíli, kdy vraždíme jejího syna.

ježíš opuštěn.
Temnota zahaluje celou zemi. Slavná pomlka v dějinách, že nastává nové údobí. Ježíš ještě vyjadřuje celou hrůzu hříchu: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Jestliže on tak volal, smíme se tak modlit
i my ve svém utrpení. Bůh je nám tehdy opravdu nejblíž a my jsme Bohu nejmilejší. jako nejmilejší mu byl jeho Syn, když tak volal, jako svému Synu byl nejblíž, smí-me-li tak mluvit, když tento tak úpěl na Kalvárii. Ježíš ještě žíznil: Neřekl: To mne bolí, jak pálí mé ruce, jak těžce se mi dýchá, nýbrž: Žízním! Spasiteli, potřebuješ na ukojení své žízně ještě mé hříchy? Či jsem to já, má duše, který scházím, než vše bude dokonáno?

dokonáno jest.
Poutníku kalvárský, chápeš to slovo: Dokonáno jest? Vše je ukončeno: je ukončeno Ježíšovo utrpení, je dokončeno také jeho vykupitelské dílo. Člověk je vykoupen za cenu jeho krve. Zbývá ještě probodnout jeho srdce. Rána opravdu královská, která byla zasazena samému Bohu, která zasáhla sám střed Nejsvětější Trojice. Když skoná někdo z mocných tohoto světa, otvírají jeho hruď, aby se poznalo, jakou nemocí skonal, co bylo příčinou jeho smrti. Také Kristus dovolil, aby byl otevřen jeho bok. A podle této rány jsme poznali, že příčinou jeho smrti byla láska, nesmírná láska k našim duším. Tato jeho láska se dožaduje naší lásky, vymáhá si naši lásku. V našem budoucím životě po velkopátečním rozjímání tomu bude takto: Srdce za srdce, oběť za oběť, život za život.